Jiný vejtah z poznamenání předkuov mých; kteréž příze psané věci a některé šířeji a patrněji s příběhy jinými oznamují a tuto níže položené následují.
Z jiných pamětí
Sequuntur Varia Acta Kutnae
Následující paměti jsou sem z jiných, rozdílných od předkuov poznamenání vypsány.
Opět z jiných poznamenání
Nota. Následující paměti jsou sem z almanachuov, tak řečených kalendářuov, přejaté a poznamenané, kteréžto kalendáře byly jsou od astronomův, hvězdářů na několik let pojednou vydávány a tiŠtěny řečí latinskou a slouly ephemerides; do nichž sobě předkové své potřeby a paměti zapisovali a poznamenávali.
Hora Kutna
Z jiných pamětí a poznamenání
Hora Kutna
Sequuntur memorabilia Andreae Dacziczky de Heslova, a me Nicolao, filio ejus, hic posita et renovata
Eiusdem
XIII - Léta 1575-1626
Ulterius inferiora Nicolai Daczicky de Heslova, autories hujus libri, propria sequntur
Eiusdem Autoris
XV. - Léta 1574-1626
Hora Kutna
Teď předmluva, však v sprostnosti,
kdo čísti chce s upřímností,
naumím vysoké moudrosti,
šetř pravdy a spravedlnosti;
kdo pak naumí nebo nechce
darův božích vážíc lehce,
nechť jinému nezávidí,
neutrhá dobrých lidí,
sice bude tak zas vážen,
buď on moudrý nebo blázen.
Kdybychom lidé, stvoření boží, nejměli rozumu, paměti, řeči, umění etc., jinak bychom na světě nebyli, nežli jako hovada a ničemní neznabohové; ale že Buoh všemohúcí, stvořitel, dárce a pán všech věcí, jenž bez počátku a konce byl jest, zůstává a zůstane na věky, podle své nestihlé, nevymluviteldné, nezpytateldné moudrosti, všemohúcnosti a dobroty, člověka k podobenství svému učinivše, těmi a jinými mnohými dary svými z žádné povinnosti, ale z veliké své milosti, dobroty a lásky obdařiti ráčil, jmáme a povinni jsme jemu, jakožto jedinému všemohúcímu, v Trojici svaté nerozdílnému Pánu Bohu, stvořiteli našemu, vždyckny čest, díky a chválu vzdávati a přikázání jeho ostříhati a zachovávati. Mezi pak jinými dary božími jmáme i to, že člověk může jse učiti a naučiti sedmeru umění svobodnému a podle toho rozličným řemeslům k opatření života vezdejšího, jak Buoh koho k čemu povolati a propůjčiti ráčil. Jest pak i dar boží, a ne zadní, písmo rozumiteldné uměti psáti a čísti a tím vůli boží a přikázání jeho v vědomosť uvozovati, tak abychom toho ke cti a chvále jeho užívali a užívati mohli. A tak i to lidskému pokolení, zvláště křesťanskému, náležitě a užitečné jest poznamenáváním, psaním a tisknutím jminulé v tomto světě příběhy potomkům jich zanechávati a pozůstavovati, tak abychom sobě dle vůle boží jedni druhým (však v dobrém) nápomocni byli a sebe křesťansky fedrovali. Může každý rozvážiti, kdyby nám patriarchové, proroci, apoštolé, evanjelistové etc. i jiní mnozí učení, duchem božím a uměním obdaření lidé po sobě nepozůstavili svých, v rozličné spisy uvedených pamětí a umění, co a kterak bychom věděli, kde jsme se vzali, co jest naše spasení a kde náš život budoucí? Item podle čeho by učili theologové, podle čeho by hojili doctores medicinae, podle čeho by zpytovali astronomové, podle čeho by soudili juristové etc. ? Odkud pošli slavní rodové, kterak vznešení snižováni a nízcí vyvyšováni byli? Kdo co dobrého nebo zlého učinil a po sobě pozůstavil? Kde se vzaly slavná stavení? Jak Bůh dobré chránil a zlé trestal etc. ? Z čehož ze všeho příklady pro vystříhání se zlého a přidržení a následování dobrého, šlechetného a spasiteldného bráti sobě můžeme, an i sám Buoh všemohúcí přikázání svá božská na dckách kamenných poznamenaná lidu izdrahelskému skrze Moežíše, služebníka svého, na hoře Sinai vydati jest ráčil. Jest tedy slušná a náležitá věc i užitečná, letopisuov a pamětí o věcech zběhlých po sobě pozůstavovati pro spomožení tím v dobrém a spravedlivém bližnímu svému. Nebo mnozí potřebují práv psaných, pamětí lidských, svědkuov, bud o řádném na svět splození, v stav manželský vstoupení, smluov a porovnání etc. pro obhájení cti, jména dobrého a spravedlnosti i hrdla nevinného a vyjití ze zlého domnění a podezření. Tak i nevinný Mardocheus skrze čtení před králem Asverem kronik od šibenice (již jemu Amon připraviti dal a potomně na ní sám viseti musel) jest vysvobozen, jakž o tom v knize Hester kapitola první oznamuje. Nebo ne všeckno jse vždyckny bez poznamenání psaného neb vytisknutého v hlavě a paměti, zvláště lidem věkem sešlým, snášeti může. Umírajíce pak aspoň po smrti pozůstávajícími takovými pamětmi potomkuom našim posluhujeme a prospíváme, že jse věcí jim neznámých a nepovědomých jako po níti klubka doptávati a spraviti mohou, podle toho přísloví: Verba volant, scripta manent. Že by pak každý tomu chtěl, aby toliko dobré jméno a poctivé chování jeho v paměti uvozováno, zlé pak a nešlechetné pomíjeno a zatajováno bylo, to se při pravdě trefiti nemůže, ale i poznamenávání lidských poklisek a pádův (čemuž od přirození poddáni jsme, a Buoh pro hříchy lidské dopouštějíce tím ku pokání napomíná) v paměť uvozováno býti jmá proto, aby berouce sobě jedni z druhých příklad zlého vyvarovati a dobrého přidržeti jse učili a snažili, vědouce, že jse také zlé věci dobrými vyhledává, ano i přísaha právní jak dobrého, tak zlého nezatajovati poroučí pro vyhledání pravdy a ochrany dobrého proti zlému, zastavení nešlechetnosti a dopomožení spravedlnosti podle přžkázání božského. Nebo jsou mnozí lidé, kteříž by v svých pokliskách a nedobrém chování ozdobným rouchem přikrýváni býti chtěli a jiné by rádi obnažené viděli, což jse také trefiti nemůže, zlá nemoc jse pak časem svým vyjeviti musí. Neudělil jest pak Pán Buoh všemohúcí člověku, stvoření svému, rozumu a umění etc. k tomu a proto, aby ďábelským způsobem (kterýž také mnoho umí, ano i v světlost anděla jse na oklamání člověka proměniti může) takovými dary božími lidé sobě proti přikázání božímu škoditi, I sebe nevinně a nespravedlivě o hrdla, statky, poctivost etc. připravovati, v posměch a hanbu uvozovati jměli. Nebo taková umění jsou z ďábla, původa všech zlých věcí, a ne z Boha, kterýž, kdykoliv ráčí, hrozný mstitel jest a sám spravedlivý zůstává na věky. Kdo pak daruov od Pána Boha sobě propůjčených ke zlému a nešlechetnému užívá, ten sám sebe oklamává, a těch daruov od Boha sobě svěřených hoden není. A jakožto zlý a nevěrný šafář daruov božích trestán bývá a slávu věčného blahoslaveného života potracuje, jakož mnozí chytráci tohoto světa přezděli chytrosti moudrost a podvodu opatrnost: ale Boha žádný nepodvede a neoklamá. Vždyckyť jest lepší upřímná sprostnost a dobré svědomí nežli šibalská chytrost a podvodné umění. Někteří pak když šantročením a podvody nešlechetně podle světa zbohatnou, jmenují to, však lživě, božím požehnáním; proti tomu pak a při tom na duši a dobrém svědomí hynou, chudí a nuzní zůstávají; nebo svědomí zlé, nemaje samo s sebou pokoje, nedá ani snu, pokrmuov a nápojuov s dobrou myslí užívati, nadto pak spasení svého vyhledávati, leč se skrze Krista Pána, syna božího, vykupitele svého, ku Pánu Bohu milosrdnému, stvořiteli svému, s opravdovým a skroušeným pokáním, napravíce život svuoj, v stálém setrvání obrátíš. Nebo Bůh nežádá smrti hříšného, ale aby obrátě se, měl život věčný, nám od téhož syna božího zaslíbený. Nemáť také žádný klamuov do kronik a letopisuov klásti, buďto o příteli nebo o nepříteli, z přízně, nepřízně, hněvu nebo nenávisti; ale což samo v sobě jest při tom zanechati, dobré chváliti, zlého nepremovati a nepochlebovati; nebo se dobré samo chválí, též zlé pak ukazuje a svědčí samo na sebe. Máť každý v tom dobré svědomí zachovati, a poznamenávaje pravdu, poručiti o tom soud samému Bohu spravedlivému.
Z oznámených příčin já, Mikuláš Dačický z Heslova na Horách Kutnách, jmaje před sebou některé po předcích poznamenané, psané...
Léta od narození Krista Pána, syna božího, 1278 král český Václav, toho jména Druhý, korunován jest na království české. A za tohoto krále kován a dělán jest groš dobrý, stříbrný, na němž ráz s textem latinským byl takový: Venceslaus secundus, rex Bohemiae. Čechové těm grošům převzděli "Zmrzlíci". Zřídka se juž nacházejí. Za tohoto krále Václava Hora Kutna veliké bohatství a užitky stříbrného kovu vynášely, a práva horní jsou od téhož krále nařízena a vydána, kteráž po letech v nic přišla a nic neváží. Tento král Václav Secundus založil jest klášter Zbraslavský a v něm pohřben.
Na den památky sv. Vojtěcha umřel jest tejž král Václav Secundus, zanechav po sobě syna, krále Václava, toho jména Třetího. Zabit jest zrádně v Holomouci léta 1306, na němž ten rod po meči vyhynul.
Jan, hrabě z Lucemburku... země České za krále, a téhož léta pojal Alžbětu, kněžnu českou, k manželství.
Švábi, Němci, vtrhli jsou do země České a velikou škodu učinili.
Toho léta přiletěly jsou kobylky do země České.
Král Jan Český oslepl na obě oči.
Klášter Kartouzský podle Prahy založen jest skrze Jana, krále českého.
Bylo drahé léto, takže byl strych žita za kopu, pšenice za 70, ječmene za 50, hráchu za 30 grošů - Nota. To tehdáž za drahotu počítali!
Založena jest kapla Všech svatých na hradě pražském. Léta téhož umřel jest kněz Jan Dražický, biskup pražský dvadcátý sedmý, kterýžto založil jest klášter a špitál, též most v Roudnici, a zjednal jest hrob stříbrný sv. Vojtěcha na hradě pražském s hrobem sv. Vavřince v kaple jeho, a zjednal jest XIV kop platu věčného dvadceti kanovníkuom řeholním v též Roudnici; též vystavěl duom a dvuor arcibiskupuov v Praze, na Malé Straně. - Nota. Neví se juž o tom stříbrném hrobu, kam jest se poděl.
Také toho léta zvolen jest kněz Arnošt, první arcibiskup pražský.
Též toho léta kostel na hradě pražském nový založen jest.
Karel, syn Jana, krále českého, z Alžběty královny, dědičky české, narozený, jsa markrabím moravským, zvolen jest od churfirštův germanských na císařství.
A toho také roku týž král český Jan, dav jse s králem franským, přítelem svým, do boje proti králi englickému, v tom boji zabit jest, den památky Rufa .
Učení pražských mistruov jest potvrzeno a milostivé léto změněno. A Karel nadepsaný korunován jest k českému království, a Ludvík, kníže bavorské, složen byvše s císařství, umřel.
Založeno jest Nové Město pražské týmž Karlem.
Téhož léta stalo se zemětřesení na den památky sv. Pavla na víru obrácení. A toho také léta umřela Blanka, královna česká, a Anna oddána jest králi Karlovi za manželku. A týž Karel dal Moravu Janovi, bratru svému. Též mnozí lidé zahynuli u Hory. A mrskači chodili po zemi.
Téhož léta bylo milostivé léto v Římě a založen klášter svatého Karla v Praze.
V outerej před památkou Narození blahoslavené Panny Marie byla velká povodeň v Praze.
V outerej po památce sv. Matěje apoštola narodil jse v Normberce císaři Karlovi, králi českému, syn Václav, kterýž potomně také byl králem českým a císařem.
Umřela jest Anna, mátě téhož Václava, syna Karlova. Byl jest také v Čechách veliký hlad a potopa.
Přineseno jest tělo mrtvé sv. Zikmunda do Prahy z města Agauského.
Narodil jse jest císaři Karlovi, králi českému, Sigismundus, jenž potomně byl králem uherským, císařem a králem českým.
Na Nové léto umřel jest Jan kardinál, druhý arcibiskup pražský. Byl jest mor veliký v Čechách, v Praze od Božího vstoupení až k památce sv. Václava .
Stonuli jsou bratří v Moravě pod Horou sv. Hypolita. Nota. Jací to bratří byli?
Umřela jest královna Johanka, první manželka krále českého Václava, Karlova syna. A téhož léta Sigismundus, syn císaře Karla, bratr téhož Václava, korunován jest k uherskému království.
Pan Markvart z Vartnberka, kterýž ty časy držel hrad Žleby, nejprve počal válku v zemi proti králi Václavovi, dav jse v loupení země. A král Václav rozhněvav jse dobyl Žlebuov a Zbiroha, a Markvarta jav, jměl jej u vězení.
Před masopustem umřela jest v Praze Alžběta, vdova zůstalá po císaři Karlovi, králi českém.
Rozkázáním krále Václava utopen jest kněz Johánek, doktor, vikář arcibiskupství pražského.
Bylo na Vyšehradě milostivé léto, a tu slit jest zvon veliký.
Na den památky sv. Stanislava král Václav římský a český jat jest v Berouně od svých pánuov českých a byl držán XVII nedělí, a vysvobozen jest Janem, bratrem svým, vejvodou lužickým, a Prokopem, markrabí moravským, z toho vězení.
Na Letnici zbiti jsou na Karlštejně: pan Štěpán Opočenský, Poduška z Martinic a Markolt, mistr svatovařský; nebo je král zval na polévku a tak se mstil. Nechutná to polévka byla!
V první středu v postě jat jest opěty týž král Václav a vezen jest do Rakous do vězení.
Zoul dobyt jest pro loupež na hrádku Čejchanov a oběšen jest se všemi svými v Praze.
U vigilii památky sv. Jana Křtitele sťat jest v Praze na Starém Městě v síni na rathauze Zikmund z Orlíka, jsa podkomořím království Českého.
Ve středu po Rozeslání apoštoluov Páně spáleny jsou knihy mistra Jana Wiglefa na dvoře kněze Zbyňka, arcibiskupa pražského, odsouzené doktory učení pražského za kacířské.
V pátek den památky sv. Kateřiny byl v Čechách vítr velký tak, že jse stromové vyvraceli.
Kněz Zbyněk, arcibiskup pražský, pobrav svátost kostelní na hradě pražském, vezl ji na Roudnici. A když jest zase přivezena do kostela na hrad, tehdy král Václav, pobrav tu svátost, kázal ji vézti na zámek Karlštejn.
Kněz Conrad, Němec, přijat za arcibiskupa pražského.
V ochtáb svatých apoštoluov Petra a Pavla upálen jest mistr Jan Hus, kazatel pražský, v Konstanci na sněmu kněžském pro víru křesťanskou, jsa odsouzen za kacíře bludného. A to jse stalo pod glejtem císaře Sigismunda témuž mistru Janovi daným. Při kterémžto sněmu tejž císař Sigismundus byl sám osobně. - Nota. Skrze což vznikly a následovaly ukrutné, hrozné války vojenské, mordy, boje v království Českém i jinde a zhouby veliké.
Téhož léta po památce Rozeslání sv. apoštolův Prušané poraženi jsou bojem od krále polského.
V sobotu před památkou sv. Matěje apoštola spadl na sníh déšť krvavý v noci a na ten déšt opět sníh, že bylo jako mazanec. Potomně ve čtvrtek a v pátek po památce sv. Maurice (24. a 25/9) vidín jest kříž červený na nebi. - Nota. To oboje bez pochybnosti vyznamenávalo a praesagium bylo těch následujících vojen krvavých.
Před památkou pak Nanebevstoupení Krista Pána, syna božího, na témž sněmě konstanském upálen jest druhý mistr pražský, Jeroným, takovýmž soudem jako mistr Jan Hus. Vše pro pravdu boží.
Na den památky sv. Abdona stal jse jest mord veliký v Novém Městě pražském od měšťanův a obce téhož města, takže jsou zabili třinácte mužuov, konšeluov a rychtáře Nyklasa, smetavše je z rathauzu, a rathauz jsou osadili mocí. Na den pak po památce blahoslavené Panny Marie umřel jest Václav, římský a český král, na Novém hradě nedaleko Prahy. A hned potom ve středu a ve čtvrtek obec pražská učinili útok na kláštery, kostely a domy kněžské, tepúce varhany a obrazy kazíce. V pátek pak vypálili jsou Kartousy a kněží z kláštera vedli jsou do Starého Města pražského. Potom na den památky sv. Michala archanjela bylo veliké sebrání lidů u Křížkuov, na té silnici jdouce od Benešova k Praze, a šli valem s sviecemi do Prahy. A v sobotu před památkou sv. Martina měšťané Starého a Nového Města pražského zloupili jsou město pražské, Malou Prahu pod hradem pražským, a potom je vypálili. A tu Jan Žižka vzat na slovo od lidu a počal bojovati.
V tu zimu po památce sv. Martina ) učiněno jest příměří mezi Pražany a pány, královú stranú, až do sv. Jiří. A Žižka hned jel do Plzně; jměl jest mnohé války se panem Švanberkem a zemany.
V masopustě město Ouští Sezimovo vybojováno jest od táboruov a vypáleno v sobotu před Květnú nedělí. A u Veliký pátek tíž táboři zmordovali mnoho lidí u Vožice.
Pražané kopali jsú příkopy proti Vyšehradským v pondělí po Velikonoci. Potom ve středu po Svátosti Čeněk z Vartnberka, jsa purkrabím hradu pražského, vzdal pražský hrad Pražanuom a mnoho lidí, kteříž byli na témž hradě, zloupil jest a potom, drže ten hrad k ruce Pražanuom, vzdal jej králi Zikmundovi.
V pondělí po památce Markéty Němci z Míšně a jiní cizozemci šturmovali jsou k Žižkovi, jenž ležel s svými dráby u Prahy na hůře za branou Horskou, a tu jsou divně poraženi a odehnáni. A odtud to místo sluje Žižkova hora.
V pátek den památky Všech svatých před Vyšehradem Zikmund, král uherský, s svými pány a rytíři divně poražen jest od Čechuov a mnoho z jeho strany pánuov českých a moravských tu zbito jest a hned Pražanuom Vyšehrad vzdán. A tak Pražané, jmaje Vyšehrad, zdi od města, věže, kostely a domy kněžské jsú bořili.
Nový hrad Konradice nedaleko Prahy, na kterémž král Václav umřel, vybojován jest od Pražanů v pondělí před hromnicemi potom vypálen a rozbořen. - V půstě král Zikmund oblehl jest klášter Kladruby a uslyšav, že Pražané táhnou na retuňk, jel do Litoměřic. A o témž postě Pražané a Žižka oblehli město Plzeň, ale nedobyli jsou; v Květnou pak neděli dobyli Chomutova a mnoho kněží, měštanuov a řemeslníkuov zbili a spálili, a jakž rozprávěno, že tu sešlo lidu 2400.
V outerý po Provodě město Beroun od týchž bojovníkuov dobyto jest, v němžto slovutní Čechové a stateční rytíři: Koblih, Bohuslav Dúpovec s otcem a s jinými rytíři, panošemi, kněžími, mistry spáleni jsú v jedné jizbě před městem. Nazejtří, na den památky sv. Tiburcí, dobyta jest tvrz Tušeň páně Michalcova na Labi.
Téhož léta dobyto jest město Brod Český od Pražan, v němžto mnoho lidu zbito, a žoldnéři němečťí utekli jsú na zvonici, v kteréž jsou zapáleni, a krov padl, ale těm žoldnéřům nic neuškodil; než potom jsou vyvedeni za město cepy zbiti a spáleni ohněm. A toho zhrozivše se jiná města, totižto: Kouřim, Nymburk, Kolín, Hora, Čáslav, Chrudim, daly jsú jse, a která se protivila, jsou brzo dobyta, jako: Mejto, Jaroměř, Turnov, Polička.
Potom Pražané, kteří jsou nebyli u těch měst, s Cardou oblehli jsou hrad sv. Václava. Když pak přijeli Pražané od Jaromíře, poddán jest brzo hrad sv. Václava Pražanuom.
V sobotu před památkou Markety Bílina město dobyto jest od Pražanuov a Němci na hrad utekli, kteřížto nazejtří jsou dobyti a mnozí kněží a panoše jsou spáleni. A v ty časy oblehl Žižka hrad Rábí, a tu jest zastřelen do druhého oka.
Potom na den památky sv. Osvalda stala se jest porážka u města Mostu, kdežto Pražané a jiní Čechové utekli jsou z pole, nechavše tu vozuov, prakuov, pušek a jiných braní. Němci, jenž v Čechách zůstávali, uradivše jse na to s jinými Němci, vtrhli s knížaty, shromáždili jse s velikou mocí a oblehli město Žatec a Bílinu, ale s hanbou jsou odtad odtrhli a utekli.
Zikmund, král uherský, utíkaje z Čech, vypálil Horu Kutnu. A město Brod Německý dobyto jest po památce Božího křtění a mnoho tu lidu zbito a stonulo.
V pondělí po druhé neděli v postě kněz Jan, kazatel od kostela Tejnského v Starém Městě pražském, sťat jest v témž Městě pražském, jehožto smrti mstíce obec, zloupili Židy, a některi Pražané stínáni, a mnoho jich přec uteklo.
Hrádek Křivoklát vypálen jest a odtud dcky zemské vezeny jsou do Plzně. Potom na Velkú noc Pražané dobyli Žlutic.
Zikmund, kníže litevské, přijel jest do České země s Poláky na pomoc Pražanuom. A obležen jest hrad Karlštejn a silně dobýván, ale nedobyli jsú a odtrhli. A tu jsou Poláci jedli maso osličí místo zvěřiny. Nota. Takéť jest osel zvíře!
Ve středu na den sv. Michala archanjela Táborští s Švanberkem a s Bzdinkou, hejtmany, pokusili jsou jse o Staré Město pražské, ale Staroměští s Cardou a s Poláky vyhnali je a z domuov smetali. A tak svadivše se Žižka s Pražany, počali proti sobě bojovati.
V outerý před památkou sv. Jiří stalo jse pobití u Hořic, kdežto Žižka přemohl jest bojem pána Čeňka z Veselé s jinými, jenž jse na něj sebrali, a vozy a braně bojovné jim odňal.
V outerý před památkou sv. Petra spadly jsou veliké krúpy.
Potom ve žně Žižka puštěn jest do města Králové Hradce, u kteréhožto města Pražané od něho poraženi jsou na poli blíž téhož města. A tehdáž také Lupáč, hejtman táborský, poražen jest v Tejnci od Pražan. A potom Žižka obležen jest na Čáslavi městě.
Před památkou Seslání Ducha svatého Žižka obležen v Kostelci na Labi, jemužto pan Hynek Boček Poděbradský, přijev ku pomoci, odtad jemu pomohl; ale pan Boček jat jest od pánuov. Pražané pak honivše Žižku a když vjeli v jedno oudolí u Malešova, Žižka jse na ně obrátil, a udeřiv na ně s svými, takže jich tu, jakž obecně pravili, do XIII set zbito jest, a vozy, koně, pušky, braně jim pobral. Také toho léta mnoho vsí a městeček týž Žižka jest, i mnichy v klášteře Turnovském, spálil.
Potom Žižka s Žateckými položil jse na poli u vsi Libně proti Pražanuom a ve středu den památky Povýšení kříže mezi Pražany a Zikmundem, knížetem litevským, strany jedné a Žižkou strany druhé smíření jse stalo a na památku toho snešena jest velká hromada kamení na Novém Městě pražském u sv. Ambrože na Příkopě.
Po tom smíření tejž kníže Zikmund, Pražané a Žižka s svými bratřími jeli jsou do Moravy a Žižka v té cestě umřel jest od hlízy u hradu Přibyslavě. - Nota. Byl rytíř český od lidí (ač slepý) nepřemožený.
Město Litomyšl od táboruov, vojákuov Žižkových, jest dobyto, a kníže litevský Zikmund s Pražany mnohých měst jsou v Moravě dobyli.
Před Květnou nedělí Táborští a sirotci (jenž se tak, jako osiřelí po smrti Žižky, hejtmana svého, jmenovali) chtěli město Prahu zlézti a ztéci, ale jsou od Pražanuov odehnáni.
U Veliký pátek město Slanej obleženo jest od týchž táboruov, sirotkuov, Žateckých a Lounských, v kterémžto městě Slaném panoše páně Hynkovi z Valdštejna s jinými statečně jse bránili, však lstivě skrze zradu měšťanuov slánských jest to město dobyto a mnoho lidí v něm zbito; panoši na zvonici zapáleni a rychtáře s konšely v masných krámích také spálili, a statky jich pobravše, to město ohněm zkazili. V kterémžto městě zabit jest také kněz Křišťan, kazatel, s knězem Václavem, svým střídníkem, a slovutný pan Jan Srsa jednooký, Petr Kamenec a Zdeněk Hamule.
A téhož léta dobyta jest tvrz Květnice na Prokopovi Trčkovi jednookém, při svátku památky sv. Ducha. Též bylo jest veliké horko, že lidé dělajíce na polích, horkem mřeli.
Také bratři táboři a sirotci dobyli jsou tvrze Švihova, hrad Rychmburk, Michalovic a mnoho jiných hradů; a na podzim Vožice.
Táboři přitáhli jsou blízko ku Praze do Vršovic a oblehli jsou Prahu, ve středu pak na sv. Lukáše památky smířili jsou jse s Pražany. Po tom pak smíření kníže litevský 2ikmund s Pražany a tábory jeli jsú do Moravy a do Rakous a dobyli města Rece, z něhožto přinesli jsou hrabí Recského z Ardeku, kterýž, jsa v Praze chován, umřel jest po dvou létech u vězení na hradě pražském. A při šturmu toho města Rece zastřelen jest šípem pan Bohuslav Švanberk, hejtman táboruov.
Pražané s týmž knížetem Zikmundcm, s tábory a sirotky i s jinými Čechy oblehli jsou Ouští na Labi, k kterémužto městu markrabě míšenský s jinými mnohými knížaty, hrabaty a pány německými jest přijel na pomoc. A tu jsou s nimi Čechové v boj vešli. A přemoženi jsou od těch Čechuov Němci a z země vyhnáni. A mnoho v tom boji německých knížat, hrabat, pánuov, rytířův s mnohým lidem jich zbito a zjímáno jest a horkem zemřelo. Po kterémžto boji hned Pražané toho města Ouští dobyli, a protivníky zmordovavše, to město vypálili.
Tíž táboři a sirotci oblehli jsou Hynka Bočka na Poděbradech, ukrutně praky a puškami hradu dobejvajíce; kterýžto Boček mužsky se jest bránil a velikou škodu jim činil a mnoho jich zbil. Jednoho dne, když kněz kázal, jedním střelením z pušky zabil jich jedenácte. I nemoha Poděbrad dobýti, s hanbou a škodou odtrhli jsou. Pan Boček pak, chtěje zlézti město Nymburk, zabit jest a panoše jeho od něho utekli.
V postě stalo jse jest poražení u města Světlé, kdežto iáboři a sirotci mnoho Němcův zbili. A byl jest toho roku hlad v Čechách a zima ukrutná.
Mistr Jan Příbram hádání jměli o svátosti večeře Páně.
U Veliký čtvrtek Zikmund, kníže litevské, skrze některé kněží, mistra Jana Rokycana, Pražany a panoše, zvláště Svojší, Janem Rozvodou, Ramšem z Hrádku, vyveden jest z Prahy, jmaje na sobě kuklu naopak vstrčenou, protože jse s nimi u víře nesrovnával, s Poláky jeho. Nic jim listové Čechuov, jež Poláci, kterak jsou Čechové pro ně posílali a psali, nepostačili.
Po Veliké noci mistr Křištan, farář od sv. Michala v Starém Městě pražském, mistr Prokop, mistr Petr z Mladoňovic, mistr Příbram s jinými mistry, návodem mistra Engliše a Rokycana, jsou z Prahy vyhnáni pro víru o božím těle a krvi jeho svaté.
Táboři a sirotci dobyli mnoho měst v Slezích, a vracejíce jse zase, dobyli hrad Žleby a rozbořili jej.
Po památce sv. Jakuba Němci, vtrhše silně do země České, oblehli město Stříbro, jemuž Čechové jeli na retuňk, a Němci, nesměvše jich dočkati, z země jsou utekli; a Čechové, města Tachova dobyvše, Chmelík pušku vzali.
Před památkou Narození blahoslavené Panny Marie pan Hynek z Valdštejna s Smiřickým, jmaje okolo šesti set jízdných, vskočili do Starého Města pražského, chtěje Prahu obdržeti, ale toho nedovedli. A tu pan Hynek v domu U slonů zabit a dolů svržen jest. Ale Smiřický s mnohými jinými panošemi jat jest a dán na rathauz do vězení, a jiní mnozí zbiti jsou po ulicích a mnozí, utíkajíce přes vodu, ztonuli jsou; jiní skryti a zachováni jsou z přízně a známosti.
V neděli, den památky Povýšení kříže město Kolín obleženo jest od Pražanuov a od kněze Prokopa Holého, hejtmana táboruov, a od sirotkův. A leželi jsou před ním blízko památky Narození Krista Pána, na němž jse jest statečně bránil Diviš Bořek; a potom jest jim toho města postoupil pod úmluvou. Odtad potom táhli do Slezska a do Moravy a mnohých měst jsou dobyli.
Po Velikonoci Čechové v Bavořích mnoho měst jsou zdobývali a mnohé vsi vypálili.
Před památkou sv. Havla hrad Bechyně dobýván jest od kněze Prokopa, hejtmana Táborských, a hrad Lichumburk od sirotkuov obležen.
Na den památky sv. Jiljí staroměští a novoměští Pražané smířeni jsou na Příkopě sv. Ambrože, nebo před tím byli jsou v kyselosti pro kněžská zboží, jedni před druhými je chvátajíce.
Po památce sv. Trojice bylo veliké sebrání lidu českého, pánuov zemských, zemanuov, táboruov a sirotkuov, kteřížto v domě mistrovském, v koleji v Praze, o pokoj s králem uherským Zikmundem rozmlouvali jsú; však svolení jich Velek, hejtman sirotčí, s novoměstskými Pražany jsú se protivili a odpírali, nechtěje svoliti.
V sobotu po památce sv. Víta Táborští dobyli jsou v Slezích města Bunslav, kdežto mnoho lidu zbito.
Po rozjetí dřéve řečeného sněmu českého a nesvolení Velka, hejtmana, a Novoměstských vzešla veliká nevole mezi nimi a Staroměští a Novoměští zdělali proti sobě zdi a planky, nevěříce jedni druhým.
V středu den památky Povýšení kříže Velek s sirotky přijel do Nového Města pražského. Staré Město proti Novému zavřelo jse jest a z pušek i z samostřeluov i šípy ohnivými stříleno z Starého Města do Nového a též zase z Nového Města na Staré. A mezi tím několik jich zabito. Potom hned z obú stran volili jsou mezi sebou ubrmany z oboji strany o to záští a ti ubrmané jsú je smířili a v pokoj uvedli pod základem čtyr tisíc kop grošuov a na témž místě jako i prvé, na Příkopě proti bráně Staroměstské. A tu purgmistr a konšelé obú měst dali jsou sobě ruce na pamět míru pravého. A kněží i všecky obce smířeny jsou vespolek a vyřkli jsú, aby na vojnu jeli proti Němcuom.
Hned potom smíření jeli jsou Čechové do Míšně, do Srb a do Lužic a ty země vybojovali statečně; nebo Němci z měst dobře ohrazených utíkali jsou. Kubín, město slavné v Lužicích, rychle jest od Čechů dobyto a lidí v něm zbito mnoho; jiné zjímavše vedli s sebou a to město z kořen vypálili.
Před památkou Narození Krista Pána, syna božího, mnozí Čechové, sebravše se vojensky, táhli do Míšně, mstíti jelenuov, kteréžto byli Míšňáci v oboře před Prahou. I dostavše se Čechové do Míšně i do jiných zemí okolních, města Plavna a hradu rychle dobyli a mnoho lidí zbili a ohněm spálili jiných měst mnohých. Města Normberk a Pamberk jim jse šacovaly, aby jich nehubili, a tak Čechové velikých kořistí jsú nabyli, a jak obecně praveno, okolo sedmdesáti měst hrazených jsú zebrali a vypálili, vsí nepočítaje; a nižádný v těch zemích jsou se s nimi nesměli polem. Čechové pak navrátili jsou jse domuov s kořistmi nabytými.
O památce sv. Filipa a Jakuba apoštolích Páně byl jest valný sněm kněží z království Českého v Praze, kdežto kněží táborští slúžili jsú bez ornátuov v domě Hankově a jměli jsú rozmlouvání s mistry pražskými o některé artikule víry křesfianské. A nejprvé táboři kladli jsou některé příčiny, proč slúží bez ornátuov. A mistři pražští odporovali jsú těm artikuluom Táborských, pravíce, že jsou ty příčiny a artikulové křivé a scestné, oznamujíce tíž mistři pražští, že o velebné svátosti těla a krve Krista Pána, syna božího, dávaje tak lidu křesťanskému, drží, jako matka církev svatá, a že nedrží, by zůstával chléb hmotný po posvěcení těla božího, jako Engliš kacíř drží, a že sedmerá svátost církve svaté má držána a ctěna býti, i jiná ustanovení církve svaté. A byli jsou také na tom sněmě mnozí páni, rytíři, měšťané země České a Moravské a jměli jsou poselství od králův uherského a polského a od Khunce doktora, biskupa moravského, že chtějí Čechy k jednotě církve svaté navrátiti a slyšení jim dáti, a to při sboru obecním všeho křesťanstva. Na tom také sněmu kněží byli jsou na tři strany rozděleni. Nejprve mistři pražští, kteříž drželi všecky věci jako církev římská, o přijímání pak z kalicha krve boží také lidu obecnému; druzí kněží jsou byli sirotci, ti něco drželi s mistry pražskými a některé věci proti nim s tábory; třetí kněží jsou táboři, kteříž sloužili bez ornátuov, některých svátostí církve římské nedržíce, jako: olejem mazání, masa nejésti v pátek a v postě, o očistci po tomto životě, orodování a vzývání svatých za nic nemajíce. I Na tom sněmě také staroměští Pražané se pány zemskými a s knězem Prokopem Holým, hejtmanem táboruov vojenským, k žádosti Zikmunda, krále uherského, vypravili jsou posly své do města Hba, Egru řečeného, kteříž vrátivše se oznamovali, že sám král nemůže jich ubezpečiti k slyšení, ale sněm, kterýž bude, že snad bude souditi císaře i papeže. Oznámili jsou také tíž poslové, totiž: Matyáš Louda, hejtman písecký, a kněz Markolt táborský, když Čechuom bude dáno svobodné slyšení, chtí dokázati a dovésti své víry Písmy svatými, čehož strana odporná a protivná jse štítí a dopustiti nechce. Pravili též tíž poslové čeští, že Němci a jiní cizozemci silně se sbírají, chtíce toho léta silně vtrhnouti do Čech, což vyhlašováno jest v rynku Nového Města pražského při procesí ve čtvrtek den památky Těla božího.
V pondělí před památkou sv. Víta stalo jse veliké rozvodnění a potopa u města Kouřima z deště náhlého, a tu špitál s nemocnými, domy, sladovnami i s lidmi voda vyvrátila a preč vzala a stránku zdi městské zbořila.
Po nadepsaném oznámení od poslův do Hba vyslaných mriozí Čechové, totiž: Pražané, kněz Prokop, příjmím Holý, vůdce táborský, sirotci a jiní z měst s pány korouhevními a rytíři sjeli jsú jse ku Plzni a čekali nepřátel, cizozemcuov, a potom u lesa Bavorského. Když se jim pak špíže nedostávalo, jeli jsou domů pro špíži, nevědouce, aby Němci leželi za lesem, jenž byli v množství velikém, od Říma, Švábové, Míšňáci, Sasíci, Bavoři, Durynkové etc. i jiné mnohé pokolení německé; a jakž vězňové od Čechův zjímaní pravili, že jich bylo sto a třidceti tisícuov, a do Čech vtrhše, vsi a městečka pálili a Tachov město oblehli. O tom Čechové uslyševše, jeli jsú hned proti nim vojensky k Domažlicuom. To někteří zvěděvše (an Čechové ještě od nich jednu míli byli); strachem a bázní velikou dali se v utíkání s vozy do lesuov bavorských k hradu Ryzmberku, mecíce s vozuov špíži a přípravy vojenské. A tak jsou poraženi, prvé nežli jsú Čechy spatřili. Čechové, přispěvše k nim, státečně v ně skočili, z jich vozuov je vytiskli, mnoho jich zbili a zjímali; a jiní ode všeho utekli. A tak tu Čechové božskou mocí veliké vitězství nad nepřáteli svými obdrželi: A jak obecně praveno, že dva tisíce vozův s mnoho střelbou těm nepřátelům svým odňali i jiných kořistí, stanův, zlata a stříbra etc. i bulle papežské, již Eugenius toho jména Čtvrtý, papež; biskup římský, proti Čechuom na zahlazení jich vydal, tu dostali, nebo tu také Julianus kardinál, od téhož papeže vyslaný, přítomen jsa, té bulle i kápě své odběhnouti musel. - Nota. To jsou hle! byli věrní, stálí, udatní a stateční Čechové!
Jiní Němci z Míšně, kteříž také v ty časy u města Žatce zemi Českou hubili, jichž byly čtyry tisíce, uslyšavše o té porážce svých, také strachem a bázní utekli. Čechové pak po tom vítězství táhli do Moravy na vejvodu rakouského, kterýž také s mnohým lidem vtrhše do Moravy, nepřátelsky napomáhaje proti Čechuom, pálil a plundroval zemi Moravskou.
Po památce Narození blahoslavené Panny Marie, když Pražané Starého Města šli s procesí na hrad sv. Václava, a jdouce zase přes ten most k řece před hradem, padl ten most a jse obořil a s ním padlo lidí okolo sta osob.
Ve čtvrtek u vigilii památky sv. Petra a Pavla apoštolů krov na kostele sv. Jiljí v Praze zapálil hrom, od čehož shořel ten krov všicek ve třech hodinách a při tom zvonové jse slili, velicí i malí.
V pondělí před patnátkou Máří Magdalenské povodeň veliká byla v Praze, takže na Staroměstském rynku na loděch se vozili, a na Ovocném trhu tekla voda ulicí mimo uzdáře jako řeka, a stála voda až do domuov barvířských a zbořila v Praze most Kamenný nový; a všecky mlejny, což jich bylo na Vltavě, zbořila a zanesla, i domův i mnoho lidí ztopila.
Jakož jsou byli od Čechův léta předešlého 1432 na concilium, sněm duchovní, do města Basileje položený, posly své vypravili, totižto z duchovních: mistra Jana Rokycana, mistra Petra Engliše, Oldřicha a Mikuláše Biskupce; z světských: Prokopa Holého, hejtmana Táborských, Viléma Kostku a Beneše z Mokrovous s jinými a ti tam mnohé hádky jměli, na témž concilium basilejském. Tohoto pak léta 1433 vysláni jsou z téhož concilium a přijeli do Prahy s plnou mocí: Johannes biskup z vlasti constancienské, rothomatské, Petr, biskup augustenský, z vlasti mohutské, Johannes Polomar, arcibiskup barchionský, doktor v právích, soudce síně papežské, Jiljí, děkan kamenický, doctor Písma svatého, Alexandr Engliš, doctor oxonienského učení, Tomáš Hasenpach, kanovník z Vídně, Fridrich, děkan řezenský, licenciát v právích, Henricus Torce, kanovník magdeburský, Martin, děkan turonenský, bakalář, bratr Jan Mulden, mistr v sedmerém učení, nejvyšší kancléř tohoto sboru basilejenského, a přijati od pánuov do Prahy s velikou poctivostí. I Potom v sobotu před památkou sv. Markety ti poslové basilejští odjeli jsou zase z Prahy a s nimi jeli mistři a poslové čeští o potvrzení čtyr artikuluov, o něž jsú jse Čechové zasadili, zvláště o přijímání těla a krve Krista Pána, syna božího, pod spůsobou obojí a tak rozdávání věrným křesťanuom. Před památkou pak Všech svatých přijeli jsou opět ti poslové z Basileje N. biskup a doktorové. A také poctivě jsú přijati.
Ve čtvrtek před památkou sv. Augustina 26/8 tíž poslové vyjeli z Prahy preč beze všeho skoncování.
Téhož léta, v pondělí po památce sv. Bartoloměje apoštola páni Pražané Starého a Nového Města vyjeli jsou k městu Plzni dobejvati toho města.
Na den pak památky Nanebevstoupení Krista Pána, syna božího, páni Pražané Starého Města se pány zemskými: panem Meinhartem z Hradce, Alšem z Šternberka, Hyncím z Pirkštejna, panem Alšem z Vřešťova, s Divišem Bořkem dobyli a vybojovali jsú mocí Nové Město pražské; což jse stalo proto, že jsú jse Novoměští hradili a plankovali proti Starému Městu a Staroměstským neprávě pychem odňali dvě bráně, Horskou a Poříčskou. A Staroměští všeckna plankování a zavíradla po ulicích Novoměstským vysekali a zbořili, i věži u Matky Boží obořili, v kterémžto kostele kázal jest kněz Jakub Vlk a vždy bouřil Novoměstské proti Staroměstským. A tu ten kněz vyhnán jest preč z města a zvon veliký z toho kostela od Staroměstských vzat, kterémužto zvonu uši byly ustřeleny.
Ve čtvrtek v ochtáb Nanebevstoupení Pána Krista táboři a sirotci, nedobyvše města Plzně, odtrhli, a což s nimi bylo Staroměstských, ty zjímali.
V pondělí pak na den památky Seslání Ducha sv. na apoštoly Páně tíž táboři a sirotci položili jse s vojskem svým před Prahou u Jirna a Krče a tu okolo hubili a plundrovali.
V neděli po památce Božího Těla pan Meinhart z Hradce, pan Aleš z Šternberka, pan Hynce Ptáček, pan Aleš z Vřešťova, správce království Českého, Diviš Bořek se pány Pražany a s landfrídem kraje Plzeňského porazili jsú vojsko táborské a sirotčí mezi městy Brodem a Kouřimem pod vsí Lipany u vsi Hřib, odňavše jim šest kop vozuov a střelbu všecku. V kteréžto bitvě zabit jest ten bojovný Prokop Holej, vůdce a hejtman táborský, první po Žižkovi, též Prokůpek, hejtman a vůdce sirotčí, statečně jse bráníce. - Nota. Ti táboři a sirotci, vojáci čeští po Žižkovi pozůstalí, tak byli v bojích vyzejskalí, zvyklí a zkušení, že všém lidem hrozní a ku podivu byli, jichžto cizí národové nikterakž přemoci nemohli. Když pak po mnohých svých vítězstvich k žádnému pokoji přistoupiti ani krále jmíti nechtěli a pod tím země vždy dáleji hubena byla, i spuntovali a sebrali jse proti nim jiní Čechové nadepsaní, pokoje žádostiví, a tak je sotva přemohše, konec jim učinili.
Píseň Žižkova a těch jeho vojákův byla taková:
Kdož jste Boží bojovníci
a zákona jeho,
prostež od Boha pomoci
a doufejte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíme.Ten Pán velí jse nebáti
záhubcí tělesných,
velíť i život stratiti
pro lásku bližních svých;
protož posilujte zmužile srdcí svých.Kristus nám za škody stojí,
stokrát víc slibuje,
pakli kdo proň život složí,
věčný jmíti bude;
blaze každému, kdož pro pravdu sejde.Protož střelci, kopiníci
řádu rytířského,
sudličníci a cepníci
lidu tak věrného,
pomnětež všickni na Pána štědrého.Dávno Čechové říkali
a přísloví jměli,
že podle dobrého pána
dobrá jízda bývá,
s nímž věrný slúha cti sobě dobývá.Nepřátel jse nelekejte,
na množství nehleďte,
Pána svého v srdci jmějte,
proň a s ním bojujte
a na kořistech jse nezastavujte.Heslo všickni pamatujte,
kteréž vám vydáno,
svých hejtmanuov pozorujte,
retuoj druoh druhého,
hlediž a drž jse každý šiku svého.A s tím vesele vzkřikněte,
řkouc: Hrr na ně, hrr na ně,
braň svou rukama chutnejte,
Buoh náš pán! vzkřikněte,
bíte, zabíte, nepřátel neživte.
Léta téhož, v pátek na den památky sv. Jana Křtitele páni čeští a moravští se pány Pražany jměli jsú sněm hlavní, na kterémžto sněmu bylo jest mnoho rytířských lidí. A tu jsú jse páni s Pražany ustanovili za jednoho člověka, a jiná města jsú k nim také přistúpili, kromě Kolína, Boleslavě Mladého a Tábora. Ale o to, co jest mezi pány, tábory a sirotky bylo, jmají jmíti dosti na panu Alešovi, správci, a ná těch, kteří jsú jemu k radě přidáni, a na nich přestati.
V sobotu v ochtáb památky sv. Havla byl jest v Praze sněm hlavní a valní, na němž kněží pražští, panští a sirotčí o víru křesťanskou jsou jse smluvili v jednotu, kromě kněží táborští a jich posádky k tomu svoliti nechtěli. A ti páni čeští a moravští se pány Pražany učinili jsú poselství k císaři Zikmundovi, uherskému králi, do Prešpurku.
Potom v neděli před památkou sv. Tomáše apoštola , učiněno jest zase poselství od téhož císaře Zikmunda ku Pražanuom, s kterýmžto byl vyslán Jan Puškař. A ihned za tou příčinou učinili valné svolání obce pražské ke dni outernímu po též památce sv. Tomáše.
Po středopostí pan Hynce Ptáček se svými z a lidem pana Perchty Konopištského a se panem Sádlem z Kostelce oblehli jsou hrad Ostromeč. A po Provodě Pražané a Diviš Bořek dobyli jsou města Kolína smlouvou.
V pondělí den památky sv. blahoslavené Trojice páni zemští a Pražané jeli jsú k císaři Zikmundovi do Brna, města moravského; a s nimi jel inistr Jan Rokycan a měštané žatečtí a lounští. A vrátivše jse zase v pondělí před památkou sv. Vavřince, uložili opěty sněm valní v Praze ke dni památky sv. Matouše. Potom při památce sv. Václava páni, rytíři a všeckna města království Českého, kromě jednoho města Hradce nad Labem, na tom zůstali, aby pro císaře Zikmunda jeli, což i učinili, a aby s ním smlouvy a zápisy dokonali a utvrdili. Přijevše pak opět domuov, volili jsou k arcibiskupství českrému mistra Jana Rokycana, a kněze Martina Lupáče a Vádava z Mejta k sufragánství.
Nařízení jsou opět legátové k císaři Zikmundovi z světských i duchovních, ze vší obce království Českého, a jej za pána a krále přijavše, s ním do Prahy přijeli ve čtvrtek před památkou sv. Bartoloměje v hodinu devatenáctou.
Téhož léta po památce sv. Bartoloměje císařova Milost seděl v svém majestátu pod korunou království Českého v neděli v Starém Městě pražském, na rynku, a tu jsou jemu konšelé všech tří měst pražských s obcemi svými věrnost a poslušnost slibovali. A potom ve čtvrtek císařova Milost sadil jest nové konšely v Starém Městě pražském a dal pečeť městskou z své ruky Janovi Rečkovi a učinil ho purgmistrem a Jana od Stříbrné hvězdy podkomořím Českého království. Pražané slavní!
V pátek po památce narození blahoslavené Panny Marie Sion, hrad Roháčův, dobyt jest rozkázaním císařovým a Roháč s svými jat i s knězem řečeným Prostředek a Výškem Polákem, a do Prahy vedeni, potom v pondělí všickni zvěšeni jsou; nebo ten Roháč s svými císaři se zprotivivše, na témž hradě Sionu se zavřel a odtud loupežně škodu činil.
Císař Zikmund, uherský, český etc. král, vyjevše z České země, umřel jest v městě Znojmě na Moravě v ten ponděli po Početí blahoslavené Panny Marie. - Nota. Ten byl v válkách nešťastný, zvlášť proti Čechům.
Po jehožto smrti zvolen jest od stavuov království českého Albertus, vejvoda rakouský, téhož Zikmunda císaře zeť, kterýž potom také císařem byl. A to zvolení jeho na královstvi české stalo jse v pátek na den památky svatého Jana evanjelisty.
Ve čtvrtek po památce sv. Fabiána a Šebestiána páni konšelé Starého Města pražského s povolením své obce dali zjímati některé své spoluměšťany, totiž: Matěje Smolaře, Jana Velvara, Mikuláše Kněževeského, Matěje Drdáka, N. Obselku, uzdaře, Milkuláše Humpolce, Martina Vlašimského, a dáni jsou na hrad Karlštejn do vězení kromě Matěje Smolaře, kterýž dán na rukojmě; jiní zutíkali, totižto; Jan Puškařík, Nikl Koflík. Někteří z města vypovězeni, totiž: Mikuláš Betlemský, N. Mařík, N. Lazebník z Královy lázně, N. Poláček, krejčí, N. Zajíček, N. Pšenička, krejčí, Vavřinec Babka, krejčí, N. Pytel, soukeník. Tolikéž učinili konšelé na Novém Městě pražském svým měšťanům. Což vše stalo jse proto, že ti zjímaní s jinými puntovali jse, scházeli a radili, chtějíce Prahu zraditi knězi Bedřichovi pánuov Pražanuov.
V pondělí den památky sv. Blažeje ráno, když slunce vycházelo, pustilo z sebe sloup ohnivý nahoru jednoho kopí zvejši.
Král Ladislav, mladý syn Albrechta, vejvody rakouského, krále českého, na sirobu narozený, přijat od stavuov za krále českého a kor.onován k témuž království v den památky sv. apoštoluov Šimona a Judy in ecclesia Pragensi. A potom týž král mladý Ladislav, maje se ženiti, umřel jest nenadále v Praze, v tu středu den památky sv. Klementa l. 1457. - Nota. O tohoto krále mladého Ladislava, jenž také i králem uherským byl, prve nežli k letuom dospělým přišel, Čechové mnohé nesnáze jměli s císařem Fridrichem, strýcem jeho, jemuž tejž císař byl poručaíkem, a jmaje ho při sobě, Čechům jej propustiti musel.
Ve čtvrtek před nedělí postní Oculi pan Jiří z Kunštátu a z Poděbrad zvolen jest od stavuov království Českého na království české, byv předtím od týchž stavuov nařízeným gubernátorem téhož království; a korunován jest k témuž království českému dominica Cantate anno eodem. Stáli jsou také o to království král franský, jehož dceru Mandalenu Ladislav, mladý král český, k manželství jmíti měl, též Vilém, kníže saské. Ale to jim tím volením krále Jiřího zmizelo.
Jiří, král český, položil sněm v městě Hbě, Egru, na hromnice. A tu jsú byla knížata mnohá světská i duchovní a přijat jest tu tejž král Jiří za churfiršta Germanie.
Potomně léta 1516 ve čtvrtek před Květnou nedělí umřel jest tejž Vlažislav, uherský a český etc. král, v Budíně, v království Uherském. Po smrti jeho Ludovicus, jediný syn jeho, české a uherské království přijal, byv v létech svých desíti. Ale nevládl, až byl v letech šestnácti.
Jiný vejtah z poznamenání předkuov mých; kteréž příze psané věci a některé šířeji a patrněji s příběhy jinými oznamují a tuto níže položené následují.
Léta od narození Krista Pána, syna božího, 929 kníže české sv. Václav od svého vlastního bratra Boleslava zabit jest v Starém Boleslavi.
Kostel pražský počal nejprvé jmíti biskupa jménem Ditmara z Sas.
Kníže české Oldřich, zamilovav Boženu, sedlákovu dceru, pojal ji k manželství. - Nota. Těch časuov Vršovci, rod v Čechách po knížatech přední, chtíce rod a kmen knížecí zahladiti a sami na sebe vladařství převésti a sobě zosobiti, jak jsou a co v tom před sebe brali, jest v kronikách obsaženo. Nechtěl jsem nežli toliko to, co jsem po předcích mých našel, tuto poznamenávati; nebo jiné věci tuto pominuté hojně jse tisknuté nacházejí a mnozí autorové toho jsou staří i noví, však vidělo mi jse jsem z jedněch staročeských sešlých kněh psaných přejíti a položiti, jak a co jsou ti Vršovci s knížetem českým Jaromírem učinili a zacházeli, pro vyrozumění. Přitom, jaká jest starodávní prostá řeč česká byla, jse vyrozumí:
V ta doby Vršovci v Čechách mocní bychu,
za starostu Kochana jmějechu;
ti když sebe v zemi silna uzřichu,
velmi nemúdrú radu vzachu,
řkúc: Dohubme knížetcí rod,
tím bude náš vzáctný plod,
budem s knížaty jako v lútky hráti,
cizí knížata budú se nás báti,
a od každého budeme dary bráti,
chcem-li, můžem z sebe kníže dáti
anebo můžeme dobře bez knížete býti.
Nedejme knížecímu rodu vzhóru jíti.
Když to Vršovci mluvichu,
ovšem zlú radu činichu:
Z nichž každý země užiti chtiše,
avšak císař v své moci byše.
Vršovci jse toho nebojiše,
kníže svého Jaromíra na lov vyvedú
a na jednu horu jej vedú,
a tu jeho jímachu
a k jedné lípě přivázachu
a jichu se s ním špíleti
a jako k cíli k němu stříleti.
Ale toho z nich žádný nevědiše,
že kníže svatému Janu Křtiteli slúžiše.
V svatého Jana húni šípy tčichu
a knížecího těla nedotčichu.
Kníže v tom lese dva lovce jmějiše,
jeden Hřivec, druhý Hovora slujiše.
Hovora hospodě věren byše,
Hřivec s Vršovci držiše.
Ten kníže zradil byše,
a ten jeho nejvíc mučiše.
Když tu zlobu Hovora zvědě,
hned v Praze všem věrným povědě.
Oni věcechu: Nevíme co tomu učiniti,
ani víme, kamo jeti.
Hovora Vršovcům se pokáza,
Hřivec naň Vršovcuom prstem ukáza,
věce: Chceť nyní všecko shledati,
bude-li živ, musíme se jeho báti.
I počě jich hrubě prositi,
by jemu nedali živu býti.
I káza jeho chopiti
a Hřivcovi oběsiti,
Hovora je se jich prositi,
by jemu přáli třikrát zatrúbiti,
což jemu ráčichu příti.
Hovora začě trúbiti
a po trúbení je se mluviti:
O běda mně nebohu,
věda že živ být nemohu.
A věce k Hřivcovi: Kmošku, do tebe mi jse viery nadieti,
toběť poroučím vše mé děti.
Vršovci se jemu směchu
a Pražané se k nim po trúbě blížiechu.
Vršovci Hovorovi po druhé trúbiti kázachu
a kmošek jemu šíji obvázachu.
Hovora je jse po druhé trúbiti
a za duši Boha prositi.
Velmi dlúhý páteř umějiše,
nebo mu toho potřeba byše.
Hřivec věce: Milý kmošku, neroď tolik blésti,
račiž výše na dub vlézti.
A když Hovora po třetí trúbiše,
široko okolo sebe hlediše.
Vtom Pražané vyniknú
a na Vršovice vzkřiknou.
Vršovici jse rozběžechu,
z nich Pražané některé jichu,
jiné po lese stíhachu,
nemile je postřiháchu.
Kochan zbyv tu, tehdáž zlého nevědiše,
koliko kuor doma jmějiše.
Ten jse pod skalú v zemi vry,
a ten jse tu pohříchu ukry.
Pražané kníže Jaromíra odvázachu,
a to místo znamenachu.
Potom na tom místě oltář postavichu,
a tu svatému Janu kostel učinichu.
V tom děsu Hovora Hřivce na běhu poděsi,
svého kmoška na tom dubě oběsi.
Páni Hovoře z víery poděkovachu
a blíž pod Velízem jemu dědinu dachu.
Pán Buoh učinil tak hojné léto, že korec žita platil po 6 penězích a pšenice po 2 groších českých.
Narodil jse císaři Karlovi, králi českému, syn, jemuž dáno jméno Zikmund.
Nota. Pomíjím tuto také mnohých poznamenání od předkuov mých, nebo jse v kronikách prvé nacházejí. Opáčím toliko šíreji poznamenané příběhy, jež jse staly a v Čechách dály po upálení při concilium constanském Jana Husa a Jeronýma Pražského, mistrů českých.
Počali v Čechách dávati krev svátosti večeře Krista Pána z kalichu tak, jakž tejž Kristus Pán naříditi ráčil.
Potom byl veliký sněm v Praze pánuov českých a moravských, rytířuov a zemanuov, a poslali na sněm do Constancí listy spečetěné třima sta pečetí, napsavše těm na témž coneilium shromážděným, kterak I jsú jim to k české hanbě učinili a jich mistry spálili, ješto na nich nižádných bluduov a kacířstvo neshledali, ale že jsú byli praví a věrní vykladači Písma svatého.
Smetali konšely na Novém Městě s rathauzu, a král český Václav zasteskl sobě proto, umřel na Novém hradě. A hned po smrti jeho chasa vybojovala Kartouzy, klášter u Vltavy řeky v Praze, a pak pan Petr Konopištský a N. Divůček z Lučova a jiní prodávali lidi do Hory Kutny, berouce i pastevce po polích, a mistra Chodka sťavše i vmetali do šachty. A když jednou nabravše lidí i přivezechu je do Hory a v první súmrak rubáše jim hlavy, vmetali do šachty, tehdy ta hlava šťatá skočiece po zemi, promluvila, říkaje po třikráte: Krev boží; krev boží, krev boží! A pan Jan Švihovský mučil lidi takto: kázal uvázati křesťana na dcku, davše mu nasypati v hrdlo prachu puškového, a kázal zapáliti, takže prach zapálený všecka střeva zadkem ven proskočil.
Kouřimští měšťané vpustili do svého města stranu královskou a zjímali své přednější a bohatší sousedy, kteříž byli přichýlni k pravdě boží, a vydali je do Hory.
Pan Hynek Krušina sebrav lid k Třebechovicuom, s nímž byl také pan Jiřík z Chvalkovic a Mokrovous, i táhli spolu k Hradišti Mnichovému a dobyli toho kláštera šturmem, a vypálivše jej, táhli ku Praze na pomoc Pražanuom proti králi Zikmundovi uherskému. Nebo král Zikmund přijel vojensky do Čech o památce sv. Víta a oblehl Prahu. A bratr Jan Žižka oblehl hrad sv. Václava, Strahov pak a Břevnov, kláštery, vypálil. Také osadil horu Vítkovu u Prahy; a tu král Zikmund kázal k němu šturmovati. I vyšli Čechové z Prahy Žižkovi na pomoc a zbito jest tu Němců i jiných několik set. A největší škodu činil králi Zikmundovi nějaký Robych, vinař, zbiv a zjímav mnoho Němcuov. Poté král Zikmund vyjel z Čech a vyvezl s sebou svátost říšskou, též dcky zemské a poklady po králi Václavovi, bratru jeho, pozůstalé. Bratr Žižka, tak z Prahy vyjevše, dobyl tvrze Brožan a odtad táhl k Táboru, kteréžto město oblehl pán Rožmberský. A Žižka zvěděv, že nějací pikharti byli na nějakém ostrově mezi vodami blízko od Tábora a ti že mistrné bludy drželi a vedli, a vpadše do městečka Vožice, zbili ženy a děti, i přepadl na ně Žižka a dobýval jich. A oni jse bránili a mnoho mu lidí zbili. Ale Žižka je přemohl a vůdce jich řečeného Rohan umrtvili. Pozůstalí z nich prosili, aby je Žižka na milost přijal, avšak nechtěli svých bluduov upustiti a dali jse raději zbíti. Někteří v Klokotech spáleni, někteří, pokání přijavše, toho bludu jse odřekli.
Pražané oblehli Vyšehrad o památce sv. Václava a v tom obležení mnoho lidu zhynulo. A obležení ztekli jsú z Vyšehradu a porazili vartu pražskú, i zbito tu Čechuov na dvě stě. Potom přijel král Zikmund retovati Vyšehradu se pány moravskými, i šturmovali k sv. Pangráci, ssedavše s koní. I zbito jest tu od Pražanuov a táboruov mnoho pánuov českých a moravských s jinými, jenž byli strany krále Zikmunda. I vzdali jsú obležení Vyšehrad pro hlad, nebo snědli jsou koní v tom obležení 120. A tu hned Vyšehrad bořen etc. etc. - Nota. Co a jak dále Žižka a po jeho smrti jeho lid, táboři, sirotci, a jiní Čechové bojovně provozovali, mnoho jse tuto pomíjí pro ukrácení, zvláště poněvadž to v kronikách jest prvé obsaženo.
Po skončení pak těch hrozných vojen českých, když z obojí strany žádost míru a pokoje byla, mnohá jednání a smlouvy jsou se s týmž císařem Zikmundem a s papežem, I biskupem římským, konaly skrze mnohé legáty z obojí strany. A Čechuom přijímání pod obojí spůsobou svátosti večeře Krista Pána, syna božího, od něho nařízené, jest osvobozeno; nebo jsou to Písmy svatými i mečem udatně obdrželi. A císař Zikmund za krále českého přijat a dosedl a brzo potom život svuoj dokonal.
Měsíce ledna umřel v Kunštátě rychtář, člověk urozeného pana Hynka Bočka z Kunštátu. A ten rychtář byl víry boží pod obojí spůsobou. Z té příčiny farář kunštátský s kněžími svými, jsa strany římské, nechtěl mu dáti pohřebu na krchově, pravě, že kacíř jmá pohřben býti pod šibenicí nebo u stínadel. I rozkázal pan Boček toho umrlého rychtáře rozsekati a nadělati z něho krmí vařených a pečených a zval toho faráře s kněžími k obědu a dal jim toho rozsekaného, vařeného a pečeného rychtáře k jídlu. Po obědě pak žádal jich, aby rychtáře dopustili na krchově pohřbíti, a když vždy odpírali, lál jim a řekl: Jste sami kacíři zvyvedení! Nechtěli jste ho pohřbiti na krchově, i žrali jste jej a pohřbili v svých břiších. I vyhnal je ze zámku a ostatky toho rychtáře kázal na krchově pohřbíti, jsa osobně přítomen toho.
U vigilii památky sv. Petra a Pavla apoštolů knížata okolních zemí v Praze na rynku v Starém Městě od krále Ladislava, mladého sirotka, léno přijímali. Potom v neděli před památkou sv. Kateřiny tejž král Ladislav jel z Prahy do Vratislavě a odtud do Uher, kdežto Ladislava, syna Hanuše Hunyadova, mládence krásného, stíti dal proto, že Voldřicha, hrabě Cilské, v svádě zabil. A Matyáše, mladšího syna téhož Hunyada jav, do Čech do vězení poslal. Kterýžto Matyáš potom v Uhřích kraloval.
Král Jiří, jenž po smrti krále Ladislava mladého na království české zvolen byl, táhl do Moravy a oblehl města Brno a Jihlavu, protože jeho za pána jmíti nechtěly. Potom táhl k městu Vídni do Rakous za příčinou mince falešné, skrze což země Česká loupena byla; a tu ležel dvě neděle. I učinili Rakušané s králem Jiřím smlouvu. Brno pak a Jihlava brzo jse jemu poddaly.
Král Jiří zarazil minci dobrou, groš devítilotní; a tu dělali na Horách Kutnách.
Tejž král Jiří dal dceru svú k manželství Matyášovi Hunyadovi, kteréhož propustil z vězení, do kteréhož tejž Matyáš od krále mladého Ladislava dán byl. Ale tejž Matyáš, jsa učiněn králem uherským, zlým jse králi Jiřímu odměňoval, a válku proti němu kvůli papeži římskému zdvihnuvše, o království České jej připraviti usiloval.
Vysláni jsou poslové od Jiřího, krále českého, ku papeži do Říma, do Vlach, o potvrzení kompaktát, smluv s Čechy učiněných, též o potvrzení mistra Jana Rokycany na arcibiskupství pražské. I vrátili jsou jse ti poslové zase, nic nezjednavše. Potom papež Eugenius Secundus legáta svého Fantina do Čech poslal. A ten jse k králi Jiřímu neuctivě domlouval, pročež dán do vězení na Poděbrady a tam držán. Potom propuštěn.
Téhož léta Albrecht, kníže korytanské, s měšťany vídeňskými oblehl vojensky císaře Fridricha, bratra svého, v Vídni na zámku. A král český s Pražany a městy přitáhli císaři na pomoc a odtud jej vysvobodili.
Jošt z Rožmberka, jsa biskupem vratislavským, spuntovav jse se panem Zdeňkem Konopišťským a s jinými, zdvihli válku proti králi Jiřímu, ale král jim štastně odpíral s svými sobě věrnými, etc.
Ve středu den památky sv. Jakuba apoštola po hodině 17. zapálil hrom kostel Námětský na Horáeh Kutnách, od čehož všecek vyhořal.
Po smrti krále Jiřího, v pondělí po památce sv. Urbana, od stavuov království Českého, na Horách Kutnách shromážděných, zvolen jest na království české tu na Horách Kutnách Vladislav, syn Kazimíra, krále polského, jsa věku svého v letech osmnácti. Potom přijat jest tejž král Vladislav do království Českého na mezech mezi Kladskem a Vartou. A ve čtvrtek před památkou sv. Bartoloměje korunován jest na hradě pražském. A přijel do Hory Kutny v sobotu na den památky sv. Matouše apoštola v hodinu 20. a hned v hodinu 21. šel do kostela, jenž sluje u Vysokého, tu na Horách Kutnách. Nota. Začasté potomně tejž král Vladislav na týchž Horách Kutnách, na Vlaském dvoře tak řečeném, obejval a platnými privilegiemi a svobodami Horníky obdařil.
Pečeť městská udělána a vyryta jest týmž Horníkům.
Ve čtvrtek po Novém létě postižen a měl býti oběšen Gabriel, ouředník mince, že kradl v minci. Ale král mu odpustil.
V středu před památkou Žofie utopil jse Duchoňovi pacholek se čtyrma koňmi v Páchu, potoku u kláštera Sedlce. I vůz tam zůstal.
V sobotu po památce sv. Martina zbili a zranili horníci u Kaňku mnoho Kolínských. Též po druhé mnohem viceji v témž místě v pátek den památky sv. Panny Kateřiny.
V outerý den památky sv. Řehoře přijel král Vladislav do Hory Kutny. A hned v pátek svadili jse Horníci se panem Benešem z Veitmile, mincmejstrem, a nazejtří v sobotu jsou králem zase smířeni s hanbou téhož mincmejstra, nebo jim křiv byl.
V pondělí před hromnicemi Rejzí, důl mezi Horou Kutnou a vsí Hlízovem nad klášterem Sedleckým, začali dobejvati, vodu z něho táhnouce.
V pátek před památkou Petri Pauli apostolorum sjeli se Čechové, rytířstvo a z některých měst, u Hory Kutny proti Uhrům husařům.
V outerej po památce blahoslavené Panny Marie Narození od krále českého Vladislava stvrzena jsou práva Horníkuom, aby se nimi spravovali a řídili. Kterážto práva čtena jsou v obci v neděli po památce Povýšení kříže.
V pondělí před památkou sv. Matěje kázali mistru Martinovi faráři od Kutny Hory z města preč. Pročež hned ve středu vyslaní z obce jeli o to k králi a z obce jse bouřili proti konšelům, přišedše na rathauz. A různice veliká o to byla.
V sobotu pak po památce Zvěstování Panně Marii přijel král do Hory Kutny a potom ve čtvrtek po památce Ambrosii kázal zjímati ty, kteříž příčina byli té bouřky o mistra Martina, zejména tyto: Václava Aldera, N. Mlejnka, N. Šorejska, Janka Zikmundova a N. Sudlici, a vypověděvše je z města, přikázav vší obci, aby přísežných svých poslušni byli.
Zvon řečený Vorel slit jest k Vysokému kostelu skrze Prokopa konváře na Horách Kutnách a nařízeno: Kdo by žádostiv byl týmž zvonem mrtvému tělu ku pohřebu zvonění, aby dal 30 grošů českých k tomu záduší kostelnímu. Potom po letech přilepšili druhých 30 grošů českých.
Král český Vladislav šel z Vlaského dvoru k Knejslíkovi, Horníku, do jeho domu, jsa tam zván na hody od. Horníkuov. - Nota. Blaze tehdáž bylo Horníkuom.
Král Vladislav, jsa na Horách Kutnách, dal zjímati něr5o které Pražany staroměstské, a dáni jsú na Karlstein a tam dva zmučeni: Matouš Šerlink a Martin od Zlatého kola; a třetí N. Šejnoha, pekař, na žebříce přetržen. A to jse dálo pro tu píseň: Věrní křesťané, silně doufejme o Kristově večeři a nepochybujme etc. Kterážto píseň byla římskému náboženství protivná a přísně zapověděná.
Ve středu před památkou Školastiky N. Šnejdr sťat jest před domem Píšovským, protože zabil jednoho v témž domě na Horách Kutnách.
V pátek před památkou sv. Bartoloměje apoštola Páně na Horách Kutnách Jan Alder šepmistr a Prokop Kroupa s jinými pány Horníky založili jsou první kámen nad chůrem kostela Svatobarborského a položili na základní kámen dva zlatá a 10 grošů českých.
Ve středu po památce Nanebevzetí Panny Marie umřel jest na Horách Kutnách pan Jan Charvát, Horník ctný.
V pondělí po památce sv. Jakuba apoštola pachole mendik upadl do kostela U Vysokého tou děrou nahoře v klenutí a zabil jse.
V outerý před památkou Přenesení sv. Václava umřel jest pan Mikuláš z Skalice, kterýžto byl jest primátorem města na Horách Kutnách a přitom spolu horní m hofmistrem. Po jehožto smrti učiněn jest hofmistrem horním pan Michal z Vrchovišť.
Toho také léta postaveny jsou varhany velké v Vysokém kostele. Nota. Po letech potom jsou zpuštěny a v nic přišly. Též toho léta založen jest kostel svaté blahoslavené Trojice za městem Horou Kutnou.
Dvě brány kamenné při městě Hoře Kutně, Kolínská a Kouřimská, cihlami přikryté, dokonány jsou.
V sobotu před Velikou nocí počali řezníci stávati k prodávání masa v nových masných krámích na Koňském trhu na Horách Kutnách.
Téhož léta slit jest zvon páně Michalů k kostelu Barborskému a na zvonici zavěšen a říkají mu Michálek.
V pondělí po památce sv. Bonifácia uložili na Horách Kutnách puost, učinivše slavnou procesí k kostelíku poutnickému sv. Maří Majdalenské blízko Kaňku nad klášterem Sedleckým, prosíce Pána Boha, aby ráčil pomoc dáti králi Vladislavovi, pánu jich, proti Turku, kterýž ležel v Uhřích na Kosově poli s vojskem velikým.
Téhož léta založena kašna vodní na Rybném trhu.
V sobotu před sv. Matějem houser, pták pitomý, zabil dítě ve 3 letech stáří.
Založena nová kašna vodní u starého rathauzu na Horách Kutnách. V outerý před památkou Assumptionis beatae virginis Mariae vyhořela tvrz Lorec v předměstí hloušeckém.
V pondělí ante Bartholomei kněz Svatomír na Horách nepozdvihoval kalichu při mši svaté.
Václav Prennar zastihl Alžbětu ženu svou v cizoložství s panem Samuelem.
V sobotu po památce sv. Jiljí, N. havéř řečený Opat mluvil z opilství, že pan Michal z Vrchovišť, hofmistr horní na Horách Kutnách, zrádně a nešlechetně činí při těch horách, pročež vzat jest do vězení na rozkaz pánuov šepmistruov. Na den pak památky Narození Panny Marie sebrali jsú jse havéři a šli na rathauz ku pánuom, aby jim Opata havéře pustili z vězení; pakli nepustí, že ho mocí vezmou. V sobotu pak před památkou Povýšení sešli jse havéři u kostela sv. Barbory, a bylo na čtyry sta; a tu sobě spisovali některé artikule o nepravostech, kteréž že jse dějí na Horách Kutnách. Poté jse rozešli. Dále v neděli z rozkázání pánuov šepmistruov; sešli jsú jse havéři na Vlaský dvuor, aby svú potřebu před pány pověděli. Tehdy vrátný počal dvéře zavírati před pacholaty, a havéři udělali pokřik, že dvéře zavírají. I běželi ze dvora každý pro zbraň, shloučivše jse s braněmi k rynku před Paulovy, a tu jse jich mnoho set zběhlo a byla taková vřava, by byl kdo jediný počal, hrozný mord by jse byl stal. Vtom páni šepmistři a někteří páni spoluradní vyšli jsou mezi ně krotíce je a pan Prokop Kroupa mluvil k nim, žádaje jich, aby šli na krchov k kostelu Barborskému, k čemuž sotva svolivše šli, a tu jsú čtli spis svůj na pana Michala, hofmistra horního. A na ten čas jsú ukroceni skrze kněze Svatomíra, a koupili jim páni několik sudův piva. Rozešli jse odtud na ten čas.
Nota. Že nadepsaný Prokop Kroupa, když mluvil hlasitě k těm zbouřeným havéřuom, maje říci "však vám páni nic zlého nepřejí", i podřekl jse, a snad z strachu a leknutí řekše: "však vám páni nic dobrého nepřejí"; pročež jse tíž havéři více bouřeli, křičíce: "však my to hrome prve víme". Z čehož vzešlo přísloví: "A ten Prokop Kroupa pověděl slovo zhloupa, stoje u kamenného sloupa."
Potomně v sobotu před památkou sv. Matouše apoštola přijeli do Hory pan z Pernštejna, pan Mikuláš Trčka a pan Špetle k spokojení těch havéřuov zbouřených.
V neděli pak před památkou sv. Havla přijeli psn jsou páni zemští z sněmu, a havéři jse sešli na Vlaský dvuor, a tu jest pan Michal z Vrchovišť ouřadu hofmistrství horního zbaven a zavázán vězením králi Jeho Milosti.
V pondělí po památce Řehoře opět jse bouřka stala na Horách Kutnách mezi pány a havéři. A havéři, jako by chtěli všecky zbíti, tak sobě počínali. V neděli pak po památce Benedicti ta různice přišla k srovnání, takže sobě odpustivše v mír vešli, což zapsáno na rathauze.
V sobotu po památce sv. Petra a Pavla apoštolů pan Beneš z Veitmile, mincmejstr, a pan podkomoří se pány Horníky uvázali jsú jse v Poděbrady k ruce Jeho Milosti králi Vladislavovi.
V pátek před památkou sv. Matouše umřel jest na Horách Kutnách Pavel řečený Písek, kterýžto nenarodil jse jest, ale vyřezán jest z života matky své umrlé a dlouho živ byl.
Toho roku v podzimek počali mříti lidé u Hory Kutny; a po padesáti těl mrtvých za den schovávali, takže od památky sv. Martina až do památky Narození Pána, syna božího, zemřelo lidí okolo tří tisíc.
Ve čtvrtek den památky sv. Matěje apoštola pan Veitmillar, mincmejstr, kázal slovem krále Jeho Milosti, aby obec svolána byla, což jse stalo. A tu jest učiněn horním hofmistrem pan Jan z Skalice.
Před památkou sv. Markéty zdvihli jse opěty havéři na Horách Kutnách a vytáhli zbrojně na vrch řečený Špimberk nad Kaňkem. Ale rokováním mezi nimi jsou někteří z těch havéřuov vydáni a dáni do vězení na Poděbrady; nebo tíž havéři byli na témž Špimberku obleženi.
Potom v pátek po památce Laurentii z rozkázaní královského stínáni jsou tíž vydaní havéři na Poděbradech, totižto: N. Průša, N. bratr jeho, Matěj Černý z Hloušek, N. Opat, Viktorin, Hana N., N. Slad, Duchek Bláznice, N. Kůžel, N. Mládek, o kterých praveno, že jsou byli původ a příčina té příze poznamenané bouřky a různice na Horách Kutnách. Jinak pak o nich praveno, že jsou bez viny stínáni a že bez viny byli a bez vyslyšení při králi omluveni, což zůstává v spravedlivém soudu božím. Nebo jse potomně jináče vyhledalo, že jse ti havéři zasadili a pozdvihli pro nevěrnost a nespravedlnost, kteráž jse dála od ouředníkuov horních při týchž horách etc. A po stínání jich, že teprva posel na poště poslán od krále s poručením, aby jse jim smrti nestalo, ale že bylo zmeškáno. Jeden z týchž havéřův při stínání jich, že kleče volal k nebi prose Boha, aby na dokázání jich nevinné smrti dešť hojný (kterýž že dlouho nepršal) dáti ráčil, což že jse tak stalo; nejposlednější pak, že jse katu obránil.
V neděli den památky sv. Augustina umřel jest pan Beneš z Veitmile, jinak Veitmillar, byv mincmejstrem království Českého bezmála dvaceti a pět let. Po jehožto smrti a téhož léta pan Jan Holštofar z Malešic učiněn jest nejvyšším mincmejstrem v království Českém a uveden v ten ouřad skrz pana Švihovského v pondělí ante Thomae apostoli.
V outerej po památce sv. Matěje Vladislav, český a uherský král, přijel do Uher s pěti tisíci koňmi i s vozy. A byli koni ládrováni od zlata, stříbra a perel a též lidé na nich zlatohlavem a aksamitem ozdobeni slavně.
Ve středu post Benedicti pan Johannes z Skalice zbaven jest hofmistrství horního z rozkázaní králem Jeho Milostí skrze nejvyššího mincmejstra pana Jana Holštofara a dán ten úřad panu Prokopovi Kroupovi.
Páni Horníci počali souditi na novém rathauze na Horách Kutnách v tu středu po památce sv. Valentina. V neděli ante Georgii odňat ouřad nejvyššího mincmejstrství panu Janovi Holštofarovi, jejž držel 2 létě 17 nedělí. Po němž pan Bohuše Kostka z Postupic učiněn jest nejvyšším mincmejstrem a uveden v ten ouřad skrze pana z Kolovrat, kancléře, v sobotu ante festum Mariae Magdalenae.
V pondělí pak hned potom začali sedati prodavači suken na témž rathauze.
V pátek po památce Zvěstování Panny Marie pan Bohuše Kostka, mincmejstr, kázal zjímati N. Hanstroje, N. Hansmura, N. Jandu, erckaféře, Jana Hanykéře a hutrechtejřuov několik; potom z některých vzal pokuty. Janda musel dáti 5000, Hanykéř 2000, Hanstroj 400 kop grošů, i někteří jiní erckaféři, rudkupci, šmelcíři. Potom po památce Filipi Jacobi apostolorum čtyři hutrechtéři oběšeni a někteří u pranéře mrskáni a cejchy dány. Tak jse mátlo. Jaké jich provinění bylo, nenalézám poznamenáno.
Nota. Erckaféři, totiž po česku rudkupci, byli jsou při Horách Kutnách ti, kteříž k šmelcování ohněm prudkým z těch rud a kyzuov stříbro dělali a ty rudy a kyzy od nákladníkuov těch hor skupovali, a o to tejně šeptali, a kdo v tom šeptání nejvíceji dával, ten koupí obdržal. Kterýmžto erckaufem a šmelcováním tíž erckaféři nemálo bohatli, prodajem v jisté ceně to nadělané stříbro do mince královské tu na Horách Kutnách dodávajíce. Místo jich k tomu šmelcování bylo za branou města řečenou Čáslavská nedaleko šibenice, kdež až posavád mnohé haldy roškverky toho šmelcování jse spatřuje a juž pusté to zůstává. Nebo to šmelcování jest potomně k ruce králi ujato a jinam převedeno, k čemuž rudy a kyzy horní podle nařízených prub, jak která ruda nebo kyz v sobě stříbra má a drží, jse z mince královské nákladníkuom těch hor platí a dává.
V neděli po památce sv. Jiljí vysláni jsou mezi uhléře (kteříž k šmelcování horních kovů uhlí pálili a dodávali) I pan Prokop Kroupa, hofmistr horní, pan Johannes z Skalice a pan Jirek Lorecký; i zbouřili jse proti nim ti uhléři, a by nebylo pana Špetle, byli by zbiti od těch uhléřů.
V neděli před památkou Povýšení kříže zabit jest u Hory Kutny Jíra Hrnčíř s sestrou svou a pobráno, což měl, a stalo jse to nočně a nepovědomo, kdo to učinil.
V pátek po památce Zvěstování Panně Marii Václav Prudký upálen jest u Hory Kutny pro faleš.
V sobotu po sv. Ambroži uděláno první okno sklenné v kostele Barborském.
Ve středu před památkou sv. Jiljí Filipus, biskup sidonienský, Vlach, přijel do Hory Kutny. Páni Horníci darovali mu mísu grošuov, bylo jich padesát kop gr. českých.
Potom v neděli před památkou sv. Matouše apoštola světil oltář veliký Božího těla v kostele Barborském, též oltář v kostele sv. Trojice za městem Horou Kutnou.
Po smrti pana Bohuše Kostky z Postupic, jenž umřel v Litomyšli ve středu po památce Obrácení sv. Pavla a držel ouřad nejvyššího mincmejstrství půl šesta léta a dvě neděle, učiněn jest nejvyšším mincmejstrem pan Bernart z Valdštejna a uveden v ten ouřad na Horách Kutnách skrze pana Albrechta z Kolovrat, nejvyššího kancléře království Českého, v ten pátek před památkou Mariae Magdalenae.
Ve středu den památky s. Simonis et Judae vyplaceno jest panství kolínské od pana Mikuláše Trčky z Lípy k ruce králi Jeho Milosti skrze pana Bernarta z Valdštejna, mincmejstra, penězi nachovanými v minci na Horách Kutnách. A páni Horníci připůjčili k té vejplatě osum tisíc kop grošuov českých. K té vejplatě pomohl duol horní řečený Osel, na Páchu pod kostelem Barborským ležící; nebo v témž dole na Hruškově vortu veliký kheň dobrých stříbrných rud byl.
V sobotu po památce sv. Víta pan Filipus, biskup sidonienský, přijel opěty do Hory Kutny z Prahy; nebo v Praze býti nechtěl pro nesvornost a neposlušnost kněžstva. I přijavše jej páni Horníci do Hory Kutny, chovali jej poctivě na svuoj náklad, koupivše mu obzvláštní duom, a dávali mu každého téhodne dvě kopy gr. českých. A byv předtím léta předešlého v Praze některé tam na sebe rozhněval, že zastavil v Starém Městě službu boží za příčinou, že rychtář vzal jednoho kněze do vězení šatlavního, zastihše ho, jakž praveno, s kurvou. - Nota. Nebo duchovní od světského práva v ničem trestáni a souzeni býti nechtějí.
Téhož léta přestali stavěti kostela Barborského na Horách Kutnách.
Mense Augusti Filipus episcopus consecravit ecclesiam in Kaňk, non procul civitate Kutna, in honorem s. Laurentii martyris denuo constructam.
V pondělí po památee sv. Bartoloměje apoštola Páně já, Mikuláš z Práchňan na Horách Kutnách, jměl jsem svadbu se pannou Justinou z Hor; kněz Filip, biskup sidonský, oddával nás k manželství u Vysokém kostele.
V pondělí před památkou sv. Alžběty tejž Filip biskup vybral jse nočně, chtěje do Vlach; i uhonili ho Horníci v pátek den památky sv. Barbory a přivezli jej zase. - Nota. Obyčejně vlast táhne k sobě svého. A nebylo také Čechuom oč státi, nebo česky neuměl; toliko že svátosti večeře Páně pod obojí spůsobou lidu obecnému podával a kněží podobojí světil. Potomně a téhož léta ve čtvrtek Štědrého večera koupili páni Horníci témuž panu biskupovi jiný duom, řečený Niklovský na Tarmarce, blizko starého rathauzu, a uvedli jej do něho, nebo mu byl prvnější shořal.
Pan Bernart z Valdštejna, mincmejstr, dal vsázeti do vězení některé utrechtejře do věže na Kolíně; potom je zmučili, a přivezše je do Hory, dali je z města vyvésti.
Ve středu po památce Galli umřel jest na Horách Kutnách nadepsaný Filipus biskup a páni Horníci učinili jsou jemu slavný pohřeb; a pohřben jest u Vysokém kostele sv. Jakuba tu na Horách Kutnách.
V sobotu po památce Bonifacii umřel jest také kněz Svatomír, arciděkan na Horách Kutnách, a pohřben jest v témž kostele Vysokém. Byl kazatel slova božího znamenitý. Potom do kostela sv. Barbory přenešen.
V neděli po památce Jedenácti tisíc panen mense Octobris shořala jest archa pěkná v témž kostele Vysokém, kterážto archa stála jest byla přes tři sta kop gr. českých.
Následující paměti jsou sem z jiných, rozdílných od předkuov poznamenání vypsány.
Byl nejvyšším mincmejstrem království Českého pan Zdeněk Kostka z Postupic od léta 1462 až do léta 1469; potom pan N. Vranovský týmž mincmejstrem učiněn jest.
Feria III. in die Agatae locati sunt consules Montibus Kutnis per generosum principem dominium Henricum; ducem Minsterbergensem, comitem Glacensem, dominum de Kunstat et Poděbrad, ex mandato Georgii, regis Bohemiae.
Téhož léta král český Vladislav, jsa po smrti krále Jiřího volen na království české, ráčil je osobně přítomností svou na Vlaském dvoře na Horách Kutnách saditi konšely městské, čehož I také přítomni byli kníže z Ostrorog a jiná knížata a hrabata a urození páni království Českého a Polského.
Před památkou Křtění Krista Pána také osobně na Horách Kutnách na dvoře Vlaském sadil konšely tejž král Vladislav.
Potom mincmejstrové byli: Jan Žampach, po něm pan Jindřich Tunkl, po něm pan Vilém Kostka, po panu Kostkovi zase pan Jindřich Tunkl. Léta 1523
V sobotu den památky Benedicta mladý král Ludvík, syn krále Vladislava, sadil na Horách Kutnách na rathauze šepmistry a konšely. Při Jeho Milosti byli Karel kníže minstrberské a jiná knížata a pánové zemští.
Kníže minstrberské též konšely obnovil v pondělí po památce sv. Řehoře. Potom pan Jindřich Tunkl, jsa po třetí mincmejstrem. Po něm páni comisarii sadili, totižto pan Jan z Vartnberka, pan Albrecht z Kukštejna anno 1529. Potom páni regentové: pan N. Pryšinka, hrabě kladský, se panem Geršdorfem léta 1532.
V outerej ante Conversionis Pauli obnoveni a sazeni konšelé města Hory Kutny skrze komisaře od krále Ferdinanda k tomu nařízené, totižto: pana Jaroslava z Šelmberka, nejvyššího komorníka království Českého, pana Jana z Pernštejna, pana Jiříka z Geršdorfu, podkomořího království Českého, pana Kunše Bohdaneckého z Hodkova, pana Václava Žehušického z Nestajova, pana Floriana Gryspeka, Jeho Milosti sekretáře.
V sobotu před památkou sv. Bartoloměje Matyáš, král uherský, vtrhše vojensky do Čech, pálil okolo Čáslavě až k Hoře Kutně; potom utekl před králem Jiřím.
Téhož léta v pátek přéd Zvěstováním blahoslavené Panny Marie ve dvou hodinách v noci na sobotu umřel jest Jiří, král český, stále milovník kalichu Páně. V pondělí pak po též památce na hradě pražském sv. Václava v kostele hlavním při pohřbech a hrobích královských jest pohřben, a střeva v Tejnském kostele dole v Starém Městě pražském podle mistra Rokycany schována. Po jehožto smrti a téhož léta v pondělí po památce sv. Urbana Vladislav, syn krále polského Kazimíra, jest na Horách Kutnách v království české zvolen.
Byly kobylky v Čechách tak dlouhé jako prst palec, barvy nazeleně lesknuté, obličeje měly kočičí a jako v kuklách, po břiše jako hadi; nic lidem ani hovaduom nepřekážely, než letěly v povětří a chřestěly.
Opěty kobylky byly v Čechách a pojedly ovoce a osení. A ve čtvrtek před památkou sv. Matěje viděna jsou pojednou čtyry slunce na obloze nebeské.
Při památce sv. Martina umřela královna Johanna, po králi Jiřím pozůstalá vdova.
V pátek post Procopii král český Vladislav a Matyáš, král uherský, sjeli jsú jse na poli mezi Holomoucí a Uničovem i smluvili jse tu tak: Kdo koho z nich živobytím přečká, aby byl králem a pánem obojího království; a kníže Viktorin, syn krále Jiřího, jenž byl od krále Matyáše lstně jat, jest toho vězení osvobozen. Téhož pak léta ti, kteříž jse z Čechuov králi Vladislavovi zprotivili, na milost jse dali.
V Praze na Starém a Novém Městě obec pražská zbouřivše jse, smetali jsou s rathauzuov konšely a některé zbili a stínati dali křivě a neprávě.
V pátek po památce Víta město Králové Hradec všecken vyhořal.
Umřel jest Matyáš, král uherský, kterýž byl bezděk chtěl býti králem českým. Po jehožto smrti král český Vladislav učiněn jest králem uherským podle smlouvy o to předešlé, mezi týmiž králi učiněné.
V pondělí před památkou sv. Bartoloměje umřel v Rakousích Fridrich císař, kterýž byl mnoho jměl činiti s Čechy, zvláště o krále Ladislava, mladého sirotka, strýce svého, jsa mu poručníkem.
Vznikla nevole v království Českém mezi stavem panským a rytířským strany jedné a stavem třetím, městským, strany druhé o mnohé věci, zvláště o vaření piv, čehož stav městský stavu panskému a rytířskému zbraňovali; nebo ta živnost stavu městskému byla nejpřednější a nejužitečnější, až ta věc přišla na rozsouzení královské. A tak vejpovědí královskou jest ta živnost stavu panskému a rytířskému osvobozena, čímž stav městský nemalú ujmu vzali.
Toho také léta tejž král český Vladislav pojal sobě k manželství kněžnu Annu, sestřenici krále franského, a ve čtvrtek den památky sv. Michala korunována jest v Uhřích na Bělehradě. Léta 1503
Narodil jse Ferdinand, arcikníže rakouské, ve čtvrtek, desátý den měsíce března po památce Ambrosii; kterýžto Ferdinandus byl potomně českým a uherským králem i císařem.
Ve čtvrtek před památkou Georgii umřel jest pan Jenec, jsa nejvyšším purkrabím pražským.
V neděli ante festum Jacobi apostoli Anna královna, manželka krále Vladislava, porodila v Uhřích dceru, kteréž dáno jméno Alžběta, jíž potom po smrti paní máteře její dáno jméno Anna, kteréž potomně Ferdinand, arcikníže rakouské, k manželství dostal.
V sobotu den památky sv. Ondřeje pan Zdeněk Lev z Rožmitálu nejvyšším sudím království Českého učiněn.
Ve středu post festum Petri et Pauli apostolorum jse jest narodil Ludvík, syn Vladislava, krále českého a uherského, v Uhřích z královny Anny, manželky jeho, kteráž brzo po tom porodu zemřela.
Nota. Praveno bylo, že tejž Ludvík bez kůže jse narodil a že jemu kůži po porodu (obalivše jej do slanin vepřových) spůsobili.
V sobotu po památce Remigia Jan Kopidlanský sťat jest v Starém Městě pražském velmi kvapně, nebyv držán u vězení ani dvou hodin, protože v půtce zabil syna Cukrova. Kteréhožto Jana Kopidlanského smrti potom Jiřík, bratr jeho, mstil dlouhý čas, čině mnohé škody Pražanům po cestách a silnicích mečem a ohněm, takže jse s ním Pražané smluviti museli. Léta 1507
V neděli die Antonii pan Jindřich z Hradce učiněn nejvyšším purkrabím pražským.
Ve čtvrtek před památkou Narození Krista Pána pan Mikuláš mladši Trčka z Lípy zastihl svou manželku s Zdeňkem, služebníkem svým, na Veliši; kázal jeho stíti, babu svodnici za živa zahrabati a paní hladem umořil.
Město Plzeň vyhořalo.
Ludvík děťátko, syn krále Vladislava českého a uherského, korunován jest na království uherské. Praveno bylo, že při tom sebe korunování kvílil, plakal, hlavičkou vrtěl; nebo potom v mladém věku svém v boji proti Turku zahynul.
Nota. Následující paměti jsou sem z almanachuov, tak řečených kalendářuov, přejaté a poznamenané, kteréžto kalendáře byly jsou od astronomův, hvězdářů na několik let pojednou vydávány a tiŠtěny řečí latinskou a slouly ephemerides; do nichž sobě předkové své potřeby a paměti zapisovali a poznamenávali.
Král Ferdinandus volil a sadil konšely městské sám osobně v Starém a Novém Městě pražském v sobotu po památce Bonifacia, a v týž den vyjevše z Prahy, noclehoval na Žebráce. I zapálilo jse tam a hořelo, že král sotva z toho ohně vyšel. A shořelo mu tu něco klenotuov, koní, mezkuov i lidí. Odjížděje pak odtud promluvil: O pessime mendace, tota me nocte turbasti.
Aleš Dětského zabil v Praze pana Herkuleše Trčku. Vyhořalo město Tábor a v Čáslavi 16 domův.
Umřel pan Havel Zvířetický z Vartnberka v městě říšském Řezně.
Kometa hvězda vycházela na východ slunce po hodině 16.
Pan Zikmund Khafunk s svými pomocníky odpověděl králi i zemi.
V pátek před hromnicemi paní Kateřina Bechyňová odsouzena hrdla, protože několik děveček zabila; potom ji z vězení Mihulky, tak řečeného, umrlou vytáhli.
Umřel pan Vojtěch z Pernštejna a do Pardubic k pohřbu dovezen. Též umřel pan Delfin Haugvic, byv hejtmanem hradu pražského.
V Praze Adam Pikhart zabil v domu otce svého Henrice, služebníka královského, a vzat jsa do vězení, hrdla odsouzen a sťat a v kostele sv. Benedikta pohřben.
P. Zikmund Khafunk přivezen do města Vídně v Rakousích a sťat, nebo odpověděl králi i zemi.
Umřel pan Zdeněk z Rožmitálu a pohřben na hradě pražském [u] sv. Víta v kaple sv. Trojice.
Ve středu den památky sv. Jiljí u Křivsoudova pršely kroupy tak hrubé IIjako padní kule kuželkové a mezi Přeloučí a Bohdančem takové; a zbily krávy, ovce, zajíce, husy etc.
Také toho roku vyhořalo město Králové Hradec nad Labem.
Štěpán Vejda vzal zradou města Košice v Uhřích.
V pondělí před památkou sv. Benedikta Václav Šárovec odsouzen cti, že nařekl pány soudce zemské, a jsa zavázán pod poctivostí, nedostál. A král Ferdinand osobně na tom soudu seděti ráčil se pány Moravany a Slezáky. Potom mučen a sťat.
V outerý ante s. Petri et Pauli apostolorum paní Eliška z Postupic jest osvobozena z slibu manželského proti N. panu Lvu mladému, však šest tisíc kop gr. českých aby jemu dala a bez vůle krále Jeho Milosti aby jse nevdávala. Vejpověď královská.
Toho léta také stínáni jsou na Pohořalci v Praze: Jaroslav Kapoun z Svojkova a Jan Vlkovský z Dálkovic pro faleš kšaftuov a listuov. Bylo při tom lidu drahně tisíc a oděncuov na tři sta. A pro touž faleš utekli Jan Khunc místosudí a Knobloch a jiných mnoho židuov i křesťanuov.
Umřel pan Hanuš Pflug z Rabštejna, jsa nejvyšším kancléřem království Českého, a pohřben jest na hradě pražském v kaple vedle pana Lva.
Noviny zlé přišly, že jsou Čechové, jenž pod zrádným hejtmanem Kocianem byli, od Turků poraženi.
Umřel Radslav, zemský písař, v Gracu; porazil ho šlak, když v radě seděl s králem Jeho Milostí.
Zmučen jest na hradě pražském Václav Šárovec, jsa předtím jat v Lorci u Hory Kutny a do Prahy dodán. Potom po památce Conversionis Pauli za touž příčinou sťat na Pohořalci z rozkázání krále Ferdinanda.
Kocian, hejtman v Uhřích krále Ferdinanda vojenský, však zrádný, ušel z vězení pod šibalstvím.
O masopustě Jan Štefán vejvoda, volený král uherský, jměl svatbu, pojímaje k manželství dceru krále polského; a jměl při té svatbě hostí o jeden tisíc stoluov.
Král Ferdinandus sadil jest sám osobně konšely městské v Starém a Novém Městech pražských.
Kometa hvězda ukazovala jse na obloze nebeské, pouštěje od sebe paprslek dlouhý ku poledni.
A toho také roku při památce sv. Voldřicha při východu vidína jsú tři slunce pojednou vyšlá, čistá, jasná, z dáli jedno od druhého na hony zdýli.
Umřel pan Jošt z Rožmberka.
Umřel pan Mikuláš Trčka z Lípy, syn starého pana Mikuláše Trčky vlašimského. Bohatý byl.
Ve čtvrtek před památkou Seslání Ducha sv. na apoštoly vyhořal hrad pražský sv. Václava všecek, kostely všeckny, zvonové se slili, hrobové svatých a čisté mnohé drahé věci, dcky zemské všeckny a všeckna stavení krom Černé věže a Daliborky, též Hradčany všeckny kromě sedmi domův, též Menší Město pražské pod týmž hradem pražským; sotva ho třetí díl zůstal. A ten oheň vyšel jest z domu pana Ludvíka z Kutnštejna v Menším Městě pražském a odtad všeckno jiné jse zapalovalo. A vyšel ten oheň v hodinu dvacátou, při čemž také něco lidí uhořalo. Stala jse I škoda veliká království Českému.
Okolo památky sv. Bartoloměje turecký císař lid český v Uhřích u Budína porazil a vzav Budín, jej osadil. - Nota. A tak Budín, stolice přední království Uherského, v moc pohanskou jse jest dostala.
Židé v Čechách vypovědíni jsou, aby jse do termínu sv. Martina z země České vystěhovali. A když jse pak ti židé, jmaje glejt královský, k městuom Žatci a Litoměřicím dostali, tíž měšťané je zabravše, něco jich i zbili, pročež potom těžkost měli.
Ve středu před památkou sv. Ducha shořalo město Lince v Rakousích z gruntu, zámek toliko zůstal. V neděli před památkou sv. Víta pan Jan Firšic mladý zabil pana Ludvíka z Gutenštejna v Praze na Novém Městě před Železníkovy.
Kníže brunšvické vyhnán z země své od knížat jiných. Král Ferdinandus jel z království Českého do města germanského říšského Špejru, a nežli odjel, učinil nejvyšším purkrabím pražským pana Volfa z Krajku a nejvyšším kancléřem království Českého pana Hendricha z Plavna a nejvyšším sudím pana Jana Popela z Lobkovic.
Lid vojenský znamenitý táhli do Uher proti Turku. Nic tam nedovedli.
N. Litobořský a N. Beřkovský, sekaje jse v Praze před Vaníčkovic, oba jse zabili a Jiříka Amchu zranili.
Vítr svrhl krov nový s palácu na hradě pražském a hrom srazil makovici pozlacenou na věži mostu pražského velikého u špitálu. - Nota. A to snad bylo praesagium toho velkého pádu a neštěstí stavův království Českého.
Při času památky sv. Václava nemalý počet lidu českého vojenského táhli s králem svým Ferdinandem do Uher retovati země uherské. Ale prve nežli přitáhli, Turci dobyli Ostřehoma a Bělehradu. A tak vždycky zmeškáno a naši, nic tam nedovedše, domů jse vrátili.
Hádka těžká byla v sněmu mezi stavy a králem o přitištění pečeti zemské služebným na osmdesáte tisíc od některých, bez dovolení země.
Král Ferdinand rozkázal jíti v Praze N. doktora, kazatele slova božího, kterýž v Tejnském kostele byl přisluhoval a slovem krále vypovědín byl, jsa propuštěn z vězení Mihulky; ale jest vyšpehován a zase vzat a na Křivoklát do vězení dán. Byl tam dlouho; potom opěty vypovědín.
Lid český, vzavše formu od lidu vlaského, chodili s krátkým oděvem až po prdel; pyšní, smilní, nesvorní, nic na to nedbaje, že jse cizozemci v zemi jich osazovali. Turkuom pak v Uhřich nikterak odolati nemohli a nic nedbali.
Židé, jenž předešle z Čech na věky vypovědíni byli, zase jse do Čech pomalu loudili.
Král Ferdinand s knížaty a pány soudci zemskými odsoudil pány Šliky, a dáni jsou na Bílou věž na hradě pražském do vězení. Jména jich: Jeronym, Lorenc, Kašpar, Mauric a Hendrich. A Jan Popel z Vesce, kulhavý, odsouzen jest hrdla na soudu zemském a dán do vězení Daliborky.
Kníže brunšvické jat jest vojensky i s Karlem, synem svým, od Filipa, landkraběte z Hes.
Brichca, řezník v Žirovnici, přistihše ženu svou se panem Kryštofem, synem pana Albrechta z Kutštejna, zabil téhož pana Kryštofa nožem řeznickým, pročež týž Brichca potomně sťat jest; nebo byl poddaný týchž pánuov z Kutštejna.
Vilém Hanykéř na Nebovidech zastihl Alžbětu, ženu svou, pěknou, mladou, s Janem, synem pana Zdeňka Materny; zavázal ho slibem, aby jse před soudem zemským postavil, a ženu zahnal.
Anna, dcera krále Ferdinanda, královna polská, jest v Polště otrávena.
Král Ferdinand odňal pánům Šlikům Jochmstal, hory stříbrné.
Vína dobrého dosti bylo a šenkován jeden žejdlík po sedmi malých penězích.
V pátek před sv. Matějem apoštolem památkou vejborný učitel a kazatel slova božího Martinus Lutherus zemřel v Eisleben, vlasti své, a potom do Witmberka vezen a v kostele hlavním jest pohřben. - Nota. O jehožto učení veliké nevole a nesnáze vznikly jsou v křesťanstvu.
Mnoho Němcuov v Čechách na úřady vsazeno všudy; a ti přirozené Čechy, jak mohli, sužovali.
Válka veliká vojenská byla v říši pro víru a religion mezi císařem Karlem, toho jména Pátým, hišpanským etc. králem, a některými knížaty říšskými germanskými a puntovníky jich, z nichž principálové byli: Johannes Fridericus, kníže saské, churfiršt, a Filipus, landkrabě hesské, kteříž nikterakž nechtěli od Lutherova učení upustiti, sprotivivše jse v tom témuž císaři i papeži, biskupu římskému. Skrze což jse stalo a až posavád děje škodlivé křesťanuov rozdvojení a protivenství.
Manželka pana Jana z Pernštejna sprotivila jse témuž manželu svému a nedala ho pustiti na zámky Trenčín a Fryšták, až potomně dána jest do vězení.
O středopostí někteří páni zemští, též z rytířstva, též Pražané a jiná města kromě Plzeňských, Budějovických a Mostských, učinili jsou mezi sebou zápisy pod pečeťmi svými, a sebravše lid vojenský, vyslali jej k Bečovu, volivše pana Kašpara Pfluga z Rabštejna za hejtmana. A na vyhledávání toho při nich od krále jich Ferdinanda proti Johannesovi Fridrichovi, churfirštu, knížeti saskému, a jeho puntovníkuom s týmž králem svým táhnouti a pomáhati odepřeli. Nebo tejž churfiršt saský a Filip, landkrabě hesský, s jinými některými pro učení Lutherovo, jehož jse přidrželi, do achtu dáni. Toho potom Čechové hořce zakusiti museli, jakž jse dáleji najde I poznamenáno. Nebo brzo potom léta následujícího tejž churfiršt saský poražen a jat jest, i Filip, landkrabě z Hes, jest dosažen; oba jse v moc císaře Karla, bratra krále Ferdinanda staršího, dostali; však potomně milosti dostavše, jsou na jistě jim vyměřené artikule propuštěni, a témuž Johannesovi Fridrichovi, knížeti saskému, churfiršství odňato a strejci jeho knížeti Mauricovi, jenž s císařem Karlem a bratrem jeho králem Ferdinandem držel a jim nápomocen byl, dáno jest a přivlastněno.
Obleženo jest město Lipsko v Míšni vojensky od knížete saského Johannesa Fridricha, churfiršta, kteréžto město bylo od něho odstoupilo. Po porážce nadepsaného Fridricha, knížete saského, v pondělí ante festum s. Bartholomei apostoli z rozkázání Ferdinanda stínáni jsou v Praze na Hradčanech: Václav Pětipeský, Bernard Barchanec, Jakub Fikar z Vratu od Kos, primas Starého Města pražského, a Václav, soukeník z Nového Města pražského, pro to pozdvižení a spuntování těch, kteří s králem svým Ferdinandem proti churfirštu saskému Johannesovi Fridrichovi táhnouti a pomáhati odepřeli; jiní někteří také zjímáni, u pranéře mrskáni, zvypovídánl, zmučeni; někteří u vězení v domích svých zůstaveni; někteří od všeho zutíkali. Nebo král citoval mnohé ku právu k tomu a na to osazenému, a právem na ně nastoupil; kteří jse nestavěli, ti cti, hrdla, statku odsouzeni jsou, a mandáty královské, patenty, na ně k zjímání jich vydávány byly; kteříž jse pak stavěli, zvláště z měst stavu třetího, ti kleče na milost jse králi dávali; potom statky, privileje, svobody, střelby, zbroje etc. pobrány, a tak trestáni jsou. Klesla tu sláva království Českého, zvláště pánuov Pražanuov, žalostivě a nenabytě.
Před tímto pádem českým, tohoto léta ve čtvrtek po památce Conversionis Pauli , umřela jest manželka Ferdinanda, českého, uherského etc. krále, Anna, dcera Vladislava, českého a uherského krále, a pohřbena jest v hlavním kostele na hradě pražském. Jistěť jesti byla dobrotivá paní a pravá máti a Hester národu českého.
Město české Chrudim vyhořalo.
Čeněk Dašický zabil Václava Popela z Vesce v městě Kolíně Novém nad Labem.
Jaroměř město vyhořalo.
Stala se jest bitva polní krvavá v Germanii říši v neděli před památkou sv. Markety mezi Albrechtem, markrabětem brandenburským, a Mauricem, knížetem saským. A tu jest týž markrabě poražen a Mauricius, zvítěziv a jsa v té bitvě postřelen, třetího dne umřel. V kteréžto bitvě také dva synové knížete brunšvického, jenž při Mauriciovi byli, zahynuli, i jiných nemálo rytířských lidí z obojí strany; nebo jse valně spolu bez fortele na pěkných loučných rovinách potkali a sestřeli, zvlášť rejtarstvo. - Nota. Tato bitva a nepřátelství mezi těmi pány stala se proto, že po obdržení císaře Karla a bratra jeho krále Ferdinanda nad Johanesem Fridrichem, knížetem saským, a Filipem, landkrabím hesským, vítězství, i nad jinými jich společníky, a o pokoj jse jednalo; ale Albrecht, markrabě brandenburský, svadiv jse s Mauricem, saským knížetem, k nižádnému pokoji svoliti nechtěl, ale vojensky mečem, ohněm a šacováním země jiných knížat, zvláště biskupuov, hubil a plundroval. Pročež se na něj král Ferdinand a kníže Mauric s jinými svými v tom společníky spuntovali, aby naň vojensky taženo bylo, což Mauric na sebe, ačkoliv s ním předešle v přátelství a tovaryšství byl, vzal. A tak sobě odpověděvše, tu bitvu svedli mezi sebou, v kteréž markrabě jsa poražen pravil, že převrhl káry, však že musí zase celý vuoz přihotoviti. Shledavše pak zase nětco lidu a chtěje jse mstíti, jest po druhé poražen, a zůstávaje v achtu, do kteréhož byl dán, o všeckno přišel, a ujevše k markraběti bádenskému, příteli svému, tam jako exul smrti dochován jsa, umřel a v Pforchejmu jest pohřben. Příze pak jmenovaní, Joanes Fridericus, kníže saské, a Filipus, hesský landkrabě, jenž v moci císaře Karla byli, a je u vězení svém měl, domů byli (však zlechčeni) na vyměřené jim artikule a pokuty propuštěni a navráceni. - Nota. Nadepsaný Johanes Fridericus Saxo, byv vězněm císařským, dáno mu jménem císařským znáti, chce-li život svuoj zachovati, aby lutheriánské učení opustil a k římskému náboženství přistoupil. Ale on tomu odepřel, davše na to odpověď rozumnou, takže vida císař v tom učení a religionu jeho stálost, při tom jeho zanechal.
Když pak tak říše zbouřena a v nesvornosti byla a obávati se bylo dalších rozbrojí, císař Karel vzdal správu císařství bratru svému Ferdinandovi, českému a uherskému a již i římskému utvrzenému králi, z Germanie do Hišpanie, království svého dědičného, jse navrátil. Král pak Ferdinand, dav jse s knížaty germanskými v sněmování a porovnávání, ty nevole a různice, jak moha, pokojíce, až k tomu přivedeno, že pokoj učiněn a religion evanjelitský v hořejší Germanii žádajícím jest osvobozen, však z mušení a proti vůli papeže, biskupa římského. A pod tím předce nenávist jedněch proti druhým zůstává, světské pak věci, jak kdo může, sobě osobuje a Turek pohan míří křesťany jako vlk berany spolu jse trkající, až Pán Bůh sám tomu všemu konec učiní svou všemohúcností a spravedlností. Nebo církev Krista Pána, syna božího, musí protivenství trpěti až do světa skonání.
Mandát vydán od krále Ferdinanda, aby zase kněží na fary dosazováni byli a kdo co od záduší odňal, aby zase navráceno bylo.
Zemřeli toho roku pan Hendrich, kníže z Plavna, u vojště v říši, byv nejvyšším kancléřem království Českého, též pan Zdislav Berka, nejvyšší hofmistr, a pan Volf Krajíř, nejvyšší purkrabě pražský. A potom obnovení jsou ouřadové zemští v království Českém. Pan Jan mladší Popel z Lobkovic učiněn nejvyšším purkrabím pražským, pan Jan Popel starší z Lobkovic, nejvyšším hofmistrem, pan Adam z Šternberka nejvyšším komorníkem, pan Jan z Valdštejna nejvyšším sudím, pan Joachym z Hradce nejvyšším kancléřem.
Sněm držán byl v Praze, na kterémž berně svolena a při tom nařízeno: Kdo by lál a hromoval, aby do trlic dáváni byli, a kdo by o plnou připíjel, aby deset kop pokuty dal. Ale to v nic přišlo.
Na podzim arcikníže Ferdinand, syn krále Ferdinanda, táhl vojensky s velikým vojskem do Uher.
Ferdinandus král vypravil jse do Frankfurtu při Mejnu, města říšského, k utvrzení sebe na císařství.
Eodem anno umřel jest pan Jiřík Gerštorf v Praze, jsa podkomoří království Českého; po něm vložen jest ten ouřad na pana N. Bechyni.
Krupobití velikou škodu učinilo na městě Čáslavi a okolo téhož města v půl míli, pročež jim berně do tří let odpuštěny.
Při památce sv. Martina král Ferdinandus a již císař přijel z Rakous do Čech do Prahy, jehož Čechové nařízením arciknížete Ferdinanda, syna jeho, jenž tehdáž v Praze zůstával, slavně vítali a s mnohými nástroji a přípravami, že jse bylo čemu podívati. A hned po čtyrech dnech přinešeny jsou noviny, že císař Karel v Hispanii umřel, a tak jse ta sláva a veselost v zármutek obrátila. A nový císař Ferdinandus se všemi dvořany svými do černých dlouhých šatuov jse odíli na znamení zármutku; kterýžto křtalt tu tehdáž se Čechům začal; čehož přednější po smrti přátel svých následují a dušičku čistě zapíjejí.
Vydán mandát od císaře Ferdinanda, aby se nižádní do sborův bratrských nescházeli zjevně ani tejně.
Pan Jaroslav z Pernštejna ujel z země pro dluhy; potom brzo umřel.
V městě Brodě Českém jeden tovaryš řemesla pekařského, jsa páleným vínem opilý a zadělávaje těsto, upadl do díže a tak jse v té díži umrtvil.
N., pana Bořivoje purkrabí z Donína na Žehušicích manželka, rozená z Landštejna, odsouzena jest cti, hrdla, statku za příčinou, že sobě statky zápisné a duchovní do desk zemských kladla; potom jí to od Jeho Milosti císařské odpuštěno a na cti jest opatřena.
Král Maximilian, nejstarší syn císaře Ferdinanda, koupiti ráčil panství pardubické za čtyrykrát sto tisíc.
Umřel pan Karel z Žerotína, přední a milý dvořenín arciknížete Ferdinanda, syna císaře Ferdinanda, a pohřben jest v kostele velkém v městě Kolíně nad Labem.
Pan Jan Vok z Říčan sám jse zoufale zastřelil.
Okolo památky Božího těla 28/5 turečtí legátové byli v Praze u císaře Ferdinanda s listy, na kterých byl napsán titul takto: U víře Ježíše Nazaretského mezi jinými křesťanskými knížaty vyvolenému a velikomocnému císaři římskému Ferdinandovi, příteli nám milému, jehož ctnost a velebnost at prospívá na věky.
Kněží svátost večeře Krista Pána pod obojí spůsobou podávající hádali a soudili jse o ceremonie církevní před soudem zemským.
Urozený a statečný rytíř pan Burjan Trčka z Lípy učiněn jest podkomořím království Českého.
Mřeli lidé zhusta v Jihlavi, v Hradci Králové nad Labem, v Čáslavi, na Horách Kutnách, v Kouřimi.
V pondělí před památkou Narozeni blahoslavené Panny Marie král Maximilian, nejstarší syn císaře Ferdinanda, slavně do Prahy přijel, a ve všech jeho houfích nejpěkněji jeli uherští husařové. Potom tejž král Maximilian korunován jest na království české a hned nazejtří, den památky sv. Matouše, Maria, manželka jeho, jest k témuž království korunována.
Téhož roku tejž král Maximilianus korunován jest v říšském městě Frankfurtu Mejnu k římskému království.
Pan Vilém Trčka přijat jest do stavu panského v království Českém.
Ferdinandus, císař křesťanský, a císař turecký učinili mezi sebou příměří do osmi let.
Při času památky sv. Ducha veliké, hrozné povodně byly v Čechách, a jakž praveno, po všem světě rozvodnění veliké bylo vod, dělavše škody veliké.
Nadepsaný král Maximilian jest korunován k království uherskému ve středu; den památky Narození blahoslavené Panny Marie. A tak v jednom roce tří korun dosáhl.
Platilo toho roku obilí: pšenice po dvacíti, žito po čtrnácti, hrách po dvamecítma, oves osmi groších alb.; víno uherské po devíti, moravské po 6 penězích bílých.
Jan Montan z Biganče vsazen do železné klece v Praze u šatlavy staroměstské; potom mu dány tři pardusy a z Prahy vypovědín proto, že jmaje zápověď od vrchnosti, aby k Petržilkovuom nechodil, toho prázen býti nechtěl, a žerty z toho maje, o Filipíně žertoval a šprýmoval.
V neděli ante festum Jacobi apostoli Antonín, arcibiskup pražský, oznamoval v kostele na hradě pražském na kázaní, aby každý, kdož by jen chtěl, mohl a svobodu jměl velebnou svátost těla a krve Krista Pána, syna božího, přijímati pod obojí spůsobou bez překážky všelijaké. A to že dovoleno jest na concilium tridentském.
V outerý den památky sv. Jakuba apoštola v Vídni, městě rakouském, umřel jest císař Ferdinandus, český a uherský král, arcikníže rakouské. Byl králem v Čechách dvaceti a osm let a císařem šest let. Po některém pak čase do Čech na hrad pražský jest převezen a v kostele hlavním pohřben. - Nota. Veliké různice, nevole a nesnáze za časuov jeho králování, zvláště o religion v náboženství křesťanském byly, a berně jse ukládaly prvé nebejvalé, potom v Čechách zobyčejené. Tento Ferdinandus byl jest syn Filipa, krále hišpanského, vnuk císaře Maximiliana Prvního toho jména, bratr mladší císaře Karla, toho jména Pátého, vše z domu rakouského pošlých, z rodu hrabat habšpurských, z králův franských pošlých; a dostal k manželství Anny, dcery Vladislava, českého a uherského krále, syna Kazimíra, krále polského; kteréhožto Vladislava sobě byli Čechové po smrti krále Jiřího z Kunštátu jinak Poděbradského králem svým zvolili a učinili. A tak po té královně Anně, manželce téhož císaře Ferdinanda (s níž mnoho dětí splodil), arciknížata rakouská nápad a právo dědičné posloupně k království českému míti jse praví a sobě pokládají, proti čemuž Čechové právy a svobodami svými se zastírají a svobodné volení sobě krále míti chtějí jako prve. Příze jmenovaný císař Ferdinand byl zrostu nevelkého, suchý, s odevřenými ústy, maličko nahrbovatý, očí dosti velikých, nosu hrbovatého, bílé tvářnosti, vlasuov prostých, ouduov tenkých, řeči náramně spěšné, mysli vysoké, přitom hněvivý a mstiteldný a vtipu vostrého. Mnoho Čechuom svobod odňal, zvláště po pádu jich příze oznámeném.
Antonius, arcibiskup pražský, počal světit kněží svátost večeře Krista Pána pod obojí spůsobou podávající.
Pan Joachym z Hradce, nejvyšší kancléř království českého, jeda z města rakouského Vídně od císaře Maximiliana, když jel přes most dřevěný vídeňský, most ten s ním jse probořil, a on, upadše s vozem i s koňmi do řeky Dunaje, jse utopil. Že, co tehdáž před ním těžkých vozův formanských, naládovaných přes ten most jelo, toho jse nestalo. Boží dopuštění! Actum feria IV. ante Luciae.
Císař Maximilian, český a uherský král, byl na sněmu říšském v městě germanském Augšpurku s jinými knížaty a hrabaty říšskými. Na kterémžto sněmu nařízena a svolena jest veřejnost vojenská proti Turku pohanu. A tak jel potomně podle téhož nařízení veliký počet lidu vojenského z Čech do Uher s týmž císařem Maximilianem a arciknížetem Ferdinandem, bratrem jeho, s jinými knížaty, hrabaty a.pány etc. Ale nic tam platného není spůsobeno; nebo Soliman, císař turecký, jsa tam také sám osobně s velikou silou vojenskou, dobyl a vzal pevnost uherskou Siket, ztrativše tu šturmů čtrnácte a mnoho lidu; nebo Mikuláš hrabě z Serénu, jmaje sobě tu pevnost svěřenou, statečně se svými bránil, ale nemaje žádného retuňku (ačkoliv ten lid křesťanský silně polem leželi), zabit jest se všemi svými; hlava s něho sťata a císaři křesťanskému Maximilianovi na posměch do ležení jeho poslána. Při dobejvání té pevnosti scepeněl jest tu ten pohan Soliman, císař turecký, jehožto smrt tajena byla, a Turci druhou pevnost uherskou zradou vzali a opanovali. Mnoho to křesťanské vojenské tažení stálo, však bez užitku se zase rozjevše z Uher vrátili.
Umřel jest pan Jan mladší Popel z Lobkovic dominica Jubilate, jsa nejvyšším purkrabím pražským.
V království Franském v městě hlavnim Paříži evanjelitští, jinak řečení hugenotové, podvedeni jsou hrozně od krále svého Karla a máteře jeho Kateřiny de Medices, rozené Vlašky, a jiných jich v tom společníkuov a puntovníkuov; takže jsouce tíž hugenotové zvaní od téhož krále a královny do Paříže k svatebnímu veselí Hendricha, krále navarrského, pod příměřím a slibem pokoje, jest jich tu zrádně zmordováno do třicíti tisic lidu, a tejž král navarrský s některými jinými jat jest: i jiných mnoho lidí vzácných jest zahynulo; ostatní z nich, jak mohli, zutíkali. Nad tímto hrozným ,a žalostivým skutkem tejž král s královnou a papež, biskup římský, velkou radost jměli a triumfovali, jako by juž všeckno vyhráli a přemohli. Ale skrze ten takový účinek větší nenávist, rozbroj, pozdvižení a těžší války vojenské v království Franském spůsobili a obnovili. Nebo nad tím skutkem zhoršili jsou jse mnozí, zvláště některá knížata germanská, kteráž potomně týmž hugenotům pomáhali.
Hora Kutna
Jan Beneščin posekal Jindřicha z Vrchovišt a on Jindřich Janovi Prennarovi v rozvadcích prsty přeťal.
Dorota, dcera Václava, Loreckého z Elkuše, zabita z ručnice od pacholka jeho.
Přijel ke mně pan Zikmund z Protivína.
Kapr mi nohu prorazil.
Umřel Pavel Smíšků od zbití zrádného u kostela Barborského, když z hutí šel.
Toho roku dobejvali Horníci cechy krycké za branou Kolínskou na náklad královský, a dobyvše okolo devíti hašplů, zase spustili.
Pan Albrecht z Kutenštejna, jsa učiněn nejvyšším mincmejstrem, uveden jest na Hory Kutny.
Tejž pan mincmejstr chtěl a jednal o to, aby od Horníkuov vejpovědí k němu jse odvolání bralo a on aby přesuzoval, ale Horníci k tomu nesvolili.
Kněz Havel postižen s kurvou v lotrovství, pročež musel preč od Hory.
N., nejvyšší pan hofmistr království českého, přijel do Hory Kutny s poručením královským, a vyslyševše Horníky, s nejvyšším mincmejstrem (jenž v nevoli a sobě na odpořích byli) je smířil. Ale to smíření nedlouho trvalo, nebo tejž pan mincmejstr chtěl nařizovati pivovar a vedení vody havéřuom na újmu živnosti týchž Horníkuov a Jindřicha Charváta, jednoho z předních konšeluov města, kázal vzíti do vězení a pana Mikuláše z Práchňan uručil pod pět tisíc kop gr. českých.
Toho roku také dobejvali jsou tíž Horníci dolu řečeného Kruchta za městem, za kostelem sv. Trojice. I nemohli vodám odolati a kamenové jsou řídcí, skrze něž voda chlípí a rudičky skrovné neodplatné, pročež není hoden pavování.
V pondělí den památky sv. Augustina zabita jest N. Křížková, řeznice, zrádně v vlastním domě její a peníze pobrány. Nevědomo, kdo to spáchal.
Poručení Jeho Milosti královské učiněno do Hory Kutny k nejvyššímu mincmejstru panu Albrechtovi z Kukštejna, aby rady neobnovoval a k nim Horníkuom aby jse pokojně choval, a oni k němu tolikéž. Nebo mezi nima vždy hadruňky a nesnáze trvaly, až ta věc na samého krále vznešena byla a se dostala.
Ve středu den památky sv. Žofie na hradě pražském král Ferdinand ráčil jest přijíti z pokoje svého do pokoje nového se pány zemskými soudci a rytířstvem, radami svými, a meč nahý nesen jest před Jeho Milostí, a tu jse ráčil posaditi na místě od zlatohlavu připraveném i s radami svými a ráčil rozkázati čísti vejpověď mezi panem Albrechtem z Kutnštejna, nejvyšším mincmejstrem, a mezi šepmistry a Horníky na Horách Kutnách. A tou vejpovědí ty všeckny nevole, kteréž jsou mezi týmiž stranami byly a vznikly a od půl třetího léta trvaly, ráčil jest zdvihnouti a v nic obrátiti, a na poctivostech jak strany, tak svědky i osoby, kterýchžto jse v též při dotejkalo, opatřiti a nahraditi.
Nota. Horníci na Horách Kutnách, konšelé města, užívají a jmají to od starodávna, že sami osoby k sázení konšelův spisují a nejvyššímu mincmejstru podávají k volení, ale touto vejpovědí jest to pominuto.
Horníci aby jse k mincmejstru uctivě a poslušně chovali, jakž k úřadu jeho náleží, a on aby jse k nim povolně choval a v městské věci, kteréž jim náleží, aby jse nevkládal, než na ně, co by potřebného bylo, aby vznášel a oni aby to k nápravě přivozovali. - Mikuláše z Práchňan a Jindřicha Charváta, kteříž na psaní krále Jeho Milosti na závazek vzati byli, z toho propustiti, škody všecky mezi stranami zdvihnouti ráčil.
Procesí velká byla okolo rynku na Horách Kutnách se vší okrasou.
V pondělí den památky sv. Kyliána nařízeno a ustanoveno jest na Horách Kutnách osum osob soudcuov ku pomoci pánuom šepmistruom a aby soudili o dluhy a na rathauze aby sedali obzvláštně.
U večer v noci na pátek památky sv. Jakuba apoštola, po třetí hodině na noc, viděti bylo, jako by kostel v městě Hoře Kutně sv. Jakuba, jenž sluje u Vysokého kostela, všecek vnitř hořel, a když tam vešli do něho, nic toho viděti nebylo.
Kněz děkan horský stavěl jse v konsistoři pražské, jsa tam obeslán pro pana Albrechta z Kutnštejna, mincmejstra; nic mu jse odporného nestalo. Potom přinešeno od krále Ferdinanda poručení, aby tejž kněz děkan kázaní zanechal.
O památce sv. Martina dohotoven a dodělán jest pivovar v starém rathauze na Horách Kutnách a počali v něm vařiti.
Přivezli do města Hory Kutny v jeden den na prodaj ořechuov lískových 62 vozy, krom co pěšky přinesli.
Duha pěkná vyšla z studénky za mlejnem miránkovským a zase vešla a schovala jse do též studénky.
Upálilo jse děťátko undrláččino, košilku na sobě svíčkou zapálivše.
Umřel Jan Jeptiška, ouředník mince.
Jakub Hubáček uveden jest k tomu ouřadu.
Na týchž Horách Kutnách zabil v noci Jan Firšic Jindřicha z Vrchovišť a vzat hned do vězení.
V pondělí před památkou Přenesení sv. Václava přivezli k manželství panu Kryštofovi, synu pana Albrechta z Kutnštejna, nejvyššího mincmejstra, pannu Voršilu, dceru pana Šebestiána Vejtmillara, do Hory Kutny. Slavná byla svadba na dvoře Vlaském v přítomnosti panstva, rytířstva, Horníků k tomu pozvaných.
V pondělí po památce svatých Filipa a Jakuba, apoštolích Páně, ve 4 hodiny na noc prorazili se havéři na cechvodu v dole Vosle na vortu Hutníčkovu, řečeném Mučírna. I dobyli ten den jednoho živého a dva umrlá, potom víceji umrlých, potom šestý den dobyli opěty dvou živých a třetího umrlého.
Jan Mrva na Kaňku zabil svou ženu. Nedobře učinil.
Král Ferdinand ráčil sněm položiti do Hory Kutny ke dni památky sv. Barbory. Potom to ráčil změniti a do Prahy položiti. Lidé u Hory zachystali se mnohými potřebami a tak ke škodě přišli.
Pan Albrecht, mincmejstr, chtěl zabíti Jakuba Hubáčka v radní světnici na rathauze.
Zikmund Prášek učiněn horním hofmistrem. A toho také roku pan Albrecht z Kutenštejna složen z ouřadu mincmejstrství, kterýž nemohl s Horníky se srovnati. A vzložen jest ten ouřad na pana Šebestiána Vejtmillara, kterýžto uveden jest na Hory Kutny.
Pavel Roudnický uťal panu Štefanovi Mírkovi z Solopisk ruku v svádě v domě šenkovním, řečeném U Kadeřávků, na Horách Kutnách.
Král Ferdinand dal na sněmu odpověď stavům nevděčnou, že Hor Kuten k pavování držeti nechce.
Pan Šebestián Vejtmillar propuštěn jest z ouřadu nejvyššího mincmejstrství od krále Jeho Milosti.
V pondělí den památky sv. Petra apoštola přijeli jsou do Hory Kutny páni rady komory krále Jeho Milosti, totiž: pan Jiří Gerštorf, podkomoří království Českého, pan Kryštof Gendorfer, pan Florian Gryspek, pan Jan z Vitence. Ti páni komisaři oznámili nejprve na Vlaském dvoře, že král Jeho Milost doly stříbrné pouští a jich držeti nechce, ale že je pouští Horníkuom. A rozličně o to jednajíce, prodaj rud, erckafv Vosle dole, zdvihli králi k ruce, na ujmu nákladníkuom a erckafeřuom. S mincíři a pregýři jednali, aby jim, králi k ruce, luny mincířské a stolice pregýřské prodali; potom jim mincování z zágrovny stříbra na tolary odňali a najednali k tornu Němce jakési, a ti počali v prennárně tolary dělati. A toho také roku učiněn jest pan Jan z Vitence nejvyšším mincmejstrem v království Českém.
Spuštěny jsou doly horní stříbrné, totižto: Vosel, Rousy, Hutrechtejře a Flašary a ten všecek coug. A tak těm doluom konec učiněn; nebo náklad znamenitý na ně šel a užitkové se malí nacházeli. Toliko na tom vortu u Zlatohlávka v dole Vosle dobrá stříbrná ruda byla.
Jindřich Nyklásek z Žitenic zabit jest v domě Beneščiném na Koňském trhu v městě Hoře Kutně. Pravili, že by ho zabil Václav, syn pana Pavla Podivického z Podivic.
Dali po šilinku, pardusu, u pranéře čtyrem osobám z Kaňku: Šimkovi Kytnarovi, perkmistru z Švábu dolu, a ženě jeho Dorotě; též Lorencovi, havéři, a Kristině, ženě jeho, protože o ty své ženy spolu frejmarčili a ony že k tomu svolily; a Šimkovi cejch přiložen.
Též dán pardus u pranéře Janovi koželuhovi, kterýž měl příjmí Kněz, že na den památky sv. Ducha Seslání sloužil mši, kázaní činil a rozdával večeři Páně lidem v městečku Nasavrcích, nejsa pravým knězem. Měl hrdlo ztratiti, učiněna mu milost pro ženu a děti.
Čerti, zlí duchové, hnali na Kaňku trejbem v dolu Šmitně; a to bylo praesagium, nebo brzo potom někteří havéři v témž dole se zdusili.
Z jiných pamětí a poznamenání
V neděli před památkou sv. Řehoře Ludvík, děťátko, syn krále českého Vladislava, korunován jest na hradě pražském k království Českému, věku svého jsa půl třetího léta a deset nedělí.
Měsíce Martii slit jest v Praze zvon veliký a zavěšen jest na hradě pražském.
Měsíce Septembris Jiřík Bejchorský s svými pomocníky vypálil oukladně panu Janovi Janovskému z Soutic městečko Žumberk a tvrz Lukavici, v kterémžto ohni uhořelo devět lidí.
Měsíce Decembris, prasince, obořil jse hrad Ledeč, v kterémžto oboření paní Žofie zahynula jest, jsa těhotná, se dvěmi dítkami; a dvou panen živých dobyli, a pan Burian sotva vynikl.
Februarii, Pavel Fron z Perlína vylámal kostel ve vsi řečené Česnek, a vzav svátost z monstrancí, prodal židuom. Hrozný nešlechetník.
Julii, sjezdové byli všech stavuov po krajích v království Českém pro obhajování práv, že měšťané nechtěli ku právu stávati, kladouc některé příčiny.
Potom měsíce Augusti, srpna, na den památky sv. Bartoloměje byl sněm panstva a rytířstva v městě Kolíně nad Labem, na kterýžto sněm král Jeho Milost ráčil jest poslati pana Mezeřičského, aby o pokoj, svornost a lásku jednali a páni a rytířstvo aby osoby z sebe vybrali a zvolili, též Pražané a jiná města, k porovnání; pakli oč srovnati moci nebudou, že Jeho Milost královská ráčí to na sebe vzíti a spravedlivě to opatřiti.
Sťat jest v Novém Městě pražském Zikmund Hůlka, jsa prvním konšelem.
Měsíce Augusti, srpna, v pondělí po památce Stětí sv. Jana Křtitele páni Pražané, Staroměští a Novoměští, sešli jse do Veliké koleje a tu jse spolčili v jedno právo se všemi věcmi i svobodami, privilejimi a majestáty. - Nota. Zrušil jim to potom král Ferdinand.
V Rakousích, v Belzi, umřel jest Maximilianus, toho jména Primus.
Pražané táhli k Tochovicuom a dobyli jich a našli tam mnoho šafránu v holubích baňkách, též suken a kmentův zakopaných; i jali na té tvrzi paní Vranovskou s jejím zetěm a dcerou s jinými, a zapálivše a rozkopavše tu tvrz, téhož zetě jejího zmučiti dali. - Potom měsíce Novembris dobyli Janovic a Suda jim ušel. I jali jich 12 i samou paní a do Klatov je vezli.
Páni Pražané dali stíti sedm těch loupežníků na Tochovicích zjímaných.
Měsíce Septembris Turci dobyli Bělehradu v Uhřích a svými osadili.
Měsíce dubna město Čáslav všeckno vyhořalo.
Máje měsíce Marie, manželka krále Ludvíka, korunována jest českou korunou na hradě pražském.
Decembris, v Freiberce, městě saském, germanském, kráva porodila tele zpotvořené, k mnichu podobné.
Měsíce Martii kníže minsterberské učiněn nejvyšším hejtmanem království Českého.
Jihlava, město moravské při pomezí království Českého ležící, kromě sedmi domů a kostelů sv. Kříže, všechno vyhořalo.
Měsíce Augusti různice veliká vznikla v Praze, že někteří z předních konšeluov v radě I jsou zjímáni, někteří zutíkali na hrad; sotva toho zbráněno, že z rathauzu konšeluov nesmetali.
Julii, v Vídni, městě předním rakouském, vyhořalo pět set a třidceti domuov a v Čechách město Chomutov i s zámkem měsíce Augusti, srpna.
Mense Augusti, srpna, Ludovicus, český a uherský král, vypraviv jse do Uher vojensky v nemnohém počtu lidu proti Turkuom pohanuom, kteříž u velikém počtu zeini uherskou hubili a plundrovali, s nimiž císař jich Soliman osobně byl; a potkav jse tejž král polem s těmi pohany a nemoha takovému množství a moci jich odolati, jest u Mogače s svými poražen, a utíkaje z té bitvy přes nějakou zátoku, kůň pod ním jse zpátkem převrhl, král pak jsa zbrojí obtížen a nemaje žádné pomoci, tu jest umrtven žalostivě; což stalo jse ve středu den památky sv. Jana Stětí. Žalost a zarmoucení veliké z toho bylo křesťanstvu a další. nebezpečenství. - Nota. Oznamováno bylo, že i ten pohan císař turecký Soliman krále Ludvíka, pána ještě mladého, litoval, s podivením, že jest jse s tak málo lidem (kteréhož nebylo přes čtyrmecítma tisíc) proti tak velikému množství a síle postavil a potkal. V čemž naříkáno bylo na některé přední pány a biskupy uherské, že by s týmž králem a pánem jich mladým neupřímně a nevěrně podle vůle své zacházeli, málo ho sobě vážíce. A tehdáž jse také křesťanstvo zvláště v Germanii o religion a náboženství škorpili a nesnadili, a tak nevinný král Ludvík, jsa od nich opuštěn, zahynul na velikou škodu všeho křesťanstva. Turek pak míří křesťany tak jako vlk trkající se berany. Po té neštastné porážce král Ludvík již mrtvý sotva byl doptán a nalezen a na Předním Bělehradě žalostně pohřben.
Měsíce Octobris držán jest od stavuov království Českého sněm valný na hradě pražském, na kterémžto sněmu vybrali a vyvolili z každého stavu, totiž panského, rytířského a městského, po osmi osobách, všech čtyřiadvacet, davše jim plnou moc, aby k zemi České krále vyvolili a vyhlásili, což jse stalo. A jest zvolen a vyhlášen k témuž království českému osvícené arcikníže rakouské etc. Ferdinandus, vlastní bratr mladší císaře Karla, toho jména Pátého, jenž měl k manželství Annu, vlastní sestru nadepsaného Ludvíka, českého a uherského krále. Potomně
jest týž Ferdinand, přijevše slavně do Prahy, na hradě pražském k témuž království českému korunován, v neděli den památky sv. Matěje. A byl turnaj pěšky na paláce hradu pražského, v kterémž král sám osobně byl; a velmi mnoho svěc hořelo na témž paláce.
Měsíce Augusti tejž král Ferdinandus, vypraviv jse do království Uherského, opanoval Budín, stolici téhož království.
Mense Februarii Stefanus vejvoda v Uhřích poražen jest od krále Ferdinanda a utekl do Polska.
V Praze Jiřík Charous, jsa prvním konšelem, sám jse oběsil.
Též v Praze pan N. Kostka, jsa opilý, upadl v domě svém se schodův a zabil jse.
Mense Martii král Ferdinand ráčil potvrditi všech práv a svobod všem obyvateluom království Českého. - A měsíce Aprilis vypověděl mistra Jana Paška z Prahy.
V městě Nymburce stat jest v noci Petr, městský písař, že k rozdělení peněz obecních, o kteréž jse konšelé dělili, svoliti (bojíc jse tíž konšelé, aby jich v tom nepronesl) nechtěl.
Mense Octobris zjevila jse faleš na pana Ople Fictuma; on pak, zvěděv o tom vyjevení a jsa při svatebním veselí na Vlašimi, ujel preč z země. Statek pak jeho králi k ruce pobrán jest.
Hora Kutna
O ouřady v minci přišli na Horách Kutnách Jan z Skalice a Martin Vrabec a pan Prokop Kroupa z Chocemic ssazen z hofmistrství horního a pan Jaroš Slon z urburéřství; a na ta místa učiněni: Václav Krása z Vlkanova hofmistrem, Jan Masník urburéřem a pan Žampach Jan nejvyšším mincmejstrem. Potom brzo týž Václav Krása složen jest z ouřadu hofmistrství a nařízen k tomu Jakub Pivonoska.
Měsíce máje umřel pan Michal z Vrchovišť, starý hofmistr horní, a pohřben jest v kaple své v kostele Barborském tu na Horách Kutnách.
Ztratil jse jest těch dnuov Melichar kupec. Sixt kramář jej k sobě uvedl do domu a od té doby jeho žádný neviděl; skrze což potom tejž Sixt vzat a mučen jest a u vězení šatlavním umřel.
Měsíce Novembris Jan z Práchňan pojal k manželství pannu Annu, dceru pana Jana Janovského z Soutic.
Umřel pan Jan Hrabaně v Praze; potom umřela Alžběta z Vlkanova, manželka jeho, kteráž před ním měla Řehoře krejčího na Horách Kutnách. Kterážto Alžběta na díle statek svuoj poručila kšaftem takto: Item, co jse dotýče domu mého u Hory a stolice pregýřské a louky mé dědičné, svobodné, o tom poroučím a ustanovuji a mocné poručníky toho činím pana Václava, bratra Burjanova, pana Bohuslava Janovského z Suchotlesk a pana Zacha, aby oni to prodadouce koupili za to ves, a ty platy obracovali jednostejně upřímo pro milý Buoh na kaplanství u sv. Barbory tak, jakž oni maji tam pořádek u Hory, jinač toho nečiníce. Naposledy oznamuji, že jmám dvě vsi, jednu zápisnou, řečenou Hlízov, s jejím příslušenstvím, s listy, zápisy a dobrými vólemi na ni svědčícími. O té vsi takto řídím a ustanovuji poručníky juž dotčené, dávajíce jim plnou moc a právo, jako bych na to zvláštní list dobré vůle učinila, aby oni, když přijde vejplata její, ty peníze obrátili vedle jiných platuov tu, kdež jse jim poroučí. Druhou ves, řečenou Kořenice, dědičnou, a ve vsi Bořeticích dva člověky, také dědičná, jakž dcky zemské ukazují, ty také dávám a odkazuji týmž poručníkuom, aby oni plat z toho vybírajíce, i přišla-li by vejplata vsi Hlízova, to obrátili upřímo pro milý Buoh na skutky milosrdné za spasení duše mé a manželuov mých i jiných duší věrných křesťanuov, jinak toho nečiníce, jakž jim toho věřím docela a úplně, a to aby učinili pro odplatu boží; pakli by toho neučinili, Pán Buoh buď toho věčná pomsta nad nimi. A kdož jsou mi co dlužni chudí lidé, všem odpouštím. Též Jaroslavovi Hrabaňovi z té sumy platuov svrchu psaných 20 kop gr. českých a Krásovi 25 kop gr. českých aby vydali. Na potvrzení i budoucí pamět toho prosila jsem Víta Šípeckého z Újezdce, v ty časy rychtáře, a slovutné opatrnosti pana Víta starého Porybného, a Daniele Bakaláře z Tarmarku, konšeluov přísežných Starého Města pražského, že jsou pečeti své dali přivěsiti k tomuto listu kšaftovnímu, jenž jest dán léta od narození syna božího 1511. - Nota. Avšak po letech potomci týchž poručníkuov sami sobě ten statek zosobili dědičně, aniž se vejplata vsi Hlízova vykonala a tomu kšaftu se zadosti nestalo. Měsíce Decembris dobyto jest u Vysokém kostele na Horách Kutnách z hrobu tělo kněze Filipa biskupa, kdež bylo pohřbeno, a přenešeno slavně do chrámu Barborského a v kaple havéřské v hrobě, z kamene opukového pěkně s obrazem jeho vytesaného, položeno.
Měsíce Februarii Václav Lorecký z Elkuše dobyl jse z vězení šatlavního a utekl preč.
Zabit Adam z Práchňan nočně a u kostela sv. Barbory pohřben.
Měsíce Februarii pan Lev, nejvyšší purkrabí pražský, oznámil na Vlaském dvoře na Horách Kutnách přede všemi, že král Jeho Milost pana Jana Žampacha mincmejstrem jmíti nechce, aby jeho víceji neposlouchali.
Mense Junii zarazili důl horní pode vsí Poličany mezi mlejny, davše mu jméno Dobrá mysl. Brzo spustili.
Páni zemští v soudu dali stanné právo knězi Klementovi, opatu sedleckému, na Horníky; nebo když jich pohnal z Štamprochu, lomu kamenného, oni k tomu půhonu nestáli, a on položil pokuty dva tisíce a šest set kop grošův českých.
Havéři hor stříbrných na Horách Kutnách koupili sobě ku pořádku svému duom Václavkové nad Mejšnarovským domem; čehož předkové Horníci nikdy jim nechtěli dopustiti. Potomně
Mense Aprilis pan Zikmund Anjel z Ronovce přinesl listovní poručení od krále pana mincmejstrovi, aby témuž Anjelovi dán byl ouřad v minci tu na Horách Kutnách. Ale pan mincmejstr jse toho spečoval učiniti, ale na radu nejvyššího pana kancléře a pana z Pernštejna jest v ten ouřad uveden.
Mense Maji pan Jindřich Tunkl, nejvyšší mincmejstr, a pan Prokop Kroupa přijeli z Uher z Budína od krále a Machek Libenický s Janem Nebozízkem přinesli sobě majestát na erb od krále.
Pan Lev, pan z Rožmberka, pan Vilém z Pernštejna, pan kancléř, pan podkomoří, pan Mikuláš Trčka, písař zemský, sjeli jse a tu tejná jměli rozmlouvání na Horách Kutnách.
Měsíce Februarii pan Vojtěch, nejvyšší hofmistr, pan Jaroslav z Šellenberka, nejvyšší komorník království Českého, přijeli jsou do Hory Kutny, jsa vysláni od pánuov zemských, kteříž na ten čas v Praze shromážděni byli, poroučejíce, aby páni Horníci pana Viléma Kostku z Postupic za mincmejstra nepřijímali; ale oni páni Horníci, jmaje od krále Jeho Milosti přisné psaní a poručení, téhož pana Kostku jsou přece za mincmejstra poctivě a laskavě přijali, kterýž přijel do Hory se 300 koní.
Vysláni jsou k králi Vladislavovi do Uher do Prešpurku pan Mikuláš z Práchňan a pan Prokop Kroupa z Chocemic. A jsa od krále darováni, zas jse vrátili.
Měsice Augusti, srpna, vzat ouřad urburéřství horního N. Šášovi a dán Samuelovi Lavičkovi.
Archa, tabule velká, malovaná, velmi pěkná, postavena jest na velkém oltáři v kostele Vysokém sv. Jakuba; a stála jest okolo tří set a padesáte kop gr. českých.
Karel kníže minstrberské a nejvyšší pan káncléř, jsouce posláni od krále Vladislava, aby pan mincmejstr Kostka slib učinil čtyrem regentům, jež král v nebytí svém v království Českém naříditi a v Uhřích zůstávati ráčil; ale Horníci toho podniknouti jse spečovali, pročež není o nápravu hor jednáno. Potomně
Páni literáti latinští ná Horách Kutnách vyžádali sobě na páních šepmistřích kaplu Charvátovskou v kostele Vysokostelském na Hoře, aby tu své matury zpívali, a stolice sobě tam vzdělati dali.
Mense Junii páni šepmistři a konšelé odsoudili kšaft Kateřiny, Jandové sestry, za neřádný a ten všecek statek jeji vzali v svou moc a Pavla Klenovského pro spisování téhož kšaftu vzali v svou kázeň a trestání, pročež potomně velikou těžkost měli a museli svými statky nahražovati Dorotě zlatnici a Marketě Hanstrojové.
Pan Vilém Kostka z Postupic, nejvyšší mincmejstr, se pány šepmistry a konšely, též s ouřadem horním a pány staršími obecními Hor Kuten, uznavše chudobu a neužitečnost cougu a pramene horního greifského v dolích Hruškovém a Truhle tak řečených, k tomu dovolili, aby ti dolové byli upuštěni. Též oznámeno, že Jeho Milost královská dolu Rejzího nad klášterem Sedleckým ležícího držeti chtíti neráčí.
Pan Heřman Zvířetický z Vartnberka stal na Hrádku Mikešku, služebníka svého, spějícího.
Starší havéřští hor stříbrných na Horách Kutnách dali udělati kostelík ke cti a chvále Pánu Bohu na památku těch havéřův u Poděbrad, na tom místě, kdež stínáni byli, a poui tam činíce, kalich tam darovali.
Měsíce září na týchž Horách Kutnách dali utíti dvěma trubačům po ruce, že na rychtáře městského sáhli, jej posekavše. A ruce jich zutínané na pranéř přibité jsou vprostřed rynku.
Vyšel oheň z domu, jenž sluje u Konvářů, v té ulici jdouce s rynku po levé straně podle domu řečeného u Hrušků a shořelo v tom pořadí několik domuov.
Mense Februarii pan Vilém Kostka, mincmejstr, měl svatební veselí na Horách Kutnách, pojímaje k manželství pannu Anežku, sestru pana Jana Vrbíka.
Měsíce Martii Petr, syn pana Škrovada, sestru pana Mikuláše z Práchňan, pannu Apolonu, obeslal před kněží z slibu manželského, a když bratří její proti tomu byli, uloudil ji a oddáni jsou spolu v Čáslavi městě, jednu míli od Hory.
Měsíce Septembris čerti, zlí duchové, u Hory Kutny po čtyrmecítmé hodině lítali, což mnozí lidé viděli.
Toho času povstala jest hádka a různice mezi havéři na Horách Kutnách o víru, že Buoh netrpěl a že by byl nuzný Buoh, aby měl trpěti, a o jiné neslušné věci o velebné svátosti jse hádajíce. I stalo jse o to srovnání a spokojení skrze poctivé kněží, skrze kněze Jana Buchala, děkana na týchž Horách Kutnách, mistra Duchka, kněze Jana Cifru od chrámu Barborského, kněze Václava, faráře od Náměti, kněze Jana od sv. Jiří, kněze Tomáše a jiných kněží v přitomnosti pánuov šepmistruov a některých spoluradních. A vyznali jsou ti páni preláti, že jest božství netrpělo, ale Buoh člověk trpěl jest pro nás hříšné; a ti havéři pro takové všetečné hádky jsou trestáni vězením šatlavním, totiž Tomášek Bzeneckého, David a N. Dubina, havéř.
Novembris kamna nová, pěkná, s kachly pozlacenýma jsou udělána na rathauze, velké radní světnici na Horách Kutnách. - Po letech vyvrženy a prosté udělány.
Páni šepmistři a spoluradní poslali rychtáře svého městského s houfem žoldnéřův na Hrádek tu v městě Hoře Kutně, aby vzal pana Kryštofa Smíška z Vrchovišť do vězéní šatlavního, i nenašli ho. Nazejtří pak týž pan Kryštof vzdal panu Heřmanovi Zvířetickému z Vartnberka všecek svůj statek pod šos tu na Horách Kutnách náležející v přítomnosti pana mincmejstra.
Pan Samson a pan Sankturin, ouředníci mince na Horách Kutnách, nechtěli na rozkázání pana mincmejstra do mince jíti a platiti, až pan Sankturin (jsa k tomu od pánuov šepmistruov přiveden) šel a platil, a pan Samson odjel; po placení pak zbil pana Sankturina kyjem. A vzavše oběma ouřad mince i klíče od též mince, dal a poručil ten úřad panu Janovi z Práchňan.
Měsíce Julii duha barevná vyšla po zemi na Tarmarce v městě Hoře Kutně, což mnozí lidé viděli. - Nota. To nějaké horní vítrování.
Septembris Jiřík Dobeš s Vondráčkem z Jičínského dvoru vylámali se z šatlavy a utekli.
Martii, v klášteře Sedleckém nedaleko Hory Kutny umřel kněz Klement, opat téhož kláštera, v Praze, a do téhož kláštera přivezen a tu pohřben jest. A potom měsíce Aprilis konvent téhož kláštera zvolili sobě k témuž klášteru za opata kněze Georgia, opata skalického.
Na den památky sv. Marka evanjelisty u města faa Čáslavě na obci sešlo jse uhléřuov horních do šesti I tisíc, a jeli mezi ně páni Horníci z Hory Kutny; ale ti uhléři, nadavše jim zrádcuov, zbíti je chtěli, zavázavše je, aby jse jim nazejtří postavili, potom je z toho propustili. Odtad táhli na pana Dobrovitovského a na svobodníky.
Dne měsíce máje 13. v outerý v noci na středu po velikém dešťovém přívalu, krupách a hromobití obořil se veliký kus zdi krchovní u kostela Barborského proti kapli mincířské a těla mrtvá vypadaly na zahradu a tu zakopána jsou.
Pan Heřman Zvířetický z Vartnberka zabil Buriana Kostku na Pečkách blíž Hory Kutny.
Prorazili jse havéři na vodu v dole Haléřích do dolu Žab, i stopilo jse šestnácte hašpléřuov a dva havéři, a třetímu pomoženo třetí den.
Mense Martii, král český a uherský Ludovicus s královnou Marii, manželkou svou, přijeli do Hory Kutny, oba jezdecky na koních, a od pánuov Horníkuov jsou přivítáni. A když na dvuor Vlaský přijeli, dáno jest jim ke dvoru pocty: jeden drejlink vína a čtrnácte sudův piva a chleba dostatek; havéři obojích hor dvě laky malvazí; erckaféři jeden drejlink vína. Potom nazejtří, ve čtvrtek, presentovali Jeho Milosti královské páni šepmistři dva koflíky, jeden vážil 12 hřiven, druhý přes 6 hřiven, a grošuov tlustých stříbrných drahně. A královně dán koflík, vážil 12 hřiven, panu markraběti též koflík, ten vážil přes 5 1/2 hřivny.
Julii, panu Janovi Susovi vzat ouřad mince a dán panu Janovi Jeptiškovi.
Septembris, roura vodní nová udělána jest na Ovesném trhu; naloženo na ni přes 90 kop gr.
Octobris, oběsil jse nějaký zeman v domě řečeném u Zlaté husy na Horách Kutnách.
Novembris, umřela jakási tlustá žena, velmi vodnateldná byla; řezali ji umrlou a vyteklo z ní vody s hradecký sud pivní.
Měsíce Januarii, falešníci, jenž falešné peníze dělali, nalezeni jsou v zahradě Kuklově a tam pod zemí skrejš měli. A když na ně rychtář přišel, stříleli falešníci z ručnic a zastřelili syna Pavla Landova, Štefka, šenkýře od Konvářů, a Trojanka, pacholka rychtářova; i jsou zjímáni, totiž: Vaněk Laštovička a Stanislav Polák s Vaňkem, Kuklové synem; a jiní v té skrejši ohněm zdušeni. A potom Vaněk Vlaštovička zmučen a upálen.
Král Ludvík, jsa na Horách Kutnách, když se vydal pěšky na Kaňk, nějaká kráva dvakráte jse k němu rozbíhala, chtěje krále trkati, i zabili ji tu.
Novembris, tejž král Ludvík, jsa v království Uherském v Prešpurce, ráčil jest všecka práva stvrditi Horníkuom, mincířům a pregýřům.
Februarii, pan Adam z Říčan pojal paní Annu Machkovou, vdovu z Rybného trhu, k manželství.
Martii, pan Karel kníže minstrberské učinil horním hofmistrem na Horách Kutnách Štěpánka Drahélito a urburéřem Jiříka Rycha.
Martii, manželka pana Petra Bohdaneckého porodila pojednou dvě dcery a syna.
Petr Škrovad uloudil mistru Brikcímu ženu a mnoho mu pobral.
Augusti, Hynek Slavíkovec zabil jse dřevcem honě na koni.
Septembris, vejpověď učiněna mezi Horníky na Horách Kutnách o berně proti Turku a o pomoc, takže jsou toho Horníci osvobozeni a při svobodách jich zůstaveni. - Nota. Jaká pak obdarování týchž Horníkuov jsou na onen čas a jaké jich svobody, vejpis toho doleji ukazuje v slova tato:
My Vladislav, z boží milosti uherský, český etc. král etc., oznamujem tímto listem všem, že, poněvadž nám to podle důstojenství našeho dobře přísluší, čím větší slávou božské milosti a povýšením obdařeni jsme, tím větší a zvláštní milostí k poddaných našim všech stavuov, kteréž sobě u věrné poddanosti shledámé, ukazovati jse jmáme, na tom jsouce vždyckny, abychom laskavěji a dobrotivěji k nim jse naklonili, aby tudy věrní poddaní odplatú a milostí naší mimo jiné jsouce obdařeni a ku potomkům našim tím povinnější a stvrzenější byli, a jiní příkladem takovým živi jsouce, dobrého a chvalitebného jména aby s prospěchem sobě zasluhovati mohli. Protož my, shledavše mnohé věrné, pilné, hotové i platné poddanosti a služby poctivých šepmistruov, konšeluov a vší obce na Horách Kutnách, věrných našich milých, v kterýchž předkuom našim i k nám také vždyckny upřímně a věrně jsú jse zachovali, poddaně a služebně jse ukazovali a podnes jse skutečně ukazují, i nechtíce, aby k nám a k předkuom našim, králuom českým, jich poddaná upřimnost odplaty nésti nejměla, s dobrým rozmyslem a radou věrných našich, mocí královskou v Čechách tyto dole psané milosti jim Horníkuom na Horách Kutnách činíce, na věčnost jsme dali a tímto listem dáváme, aby oni, čím nás milostivějšího pána k sobě poznají, tím tužší a pevnější v své víře jsouce k nám a budúcím našim, králuom českým, v stálosti, kterúž jsú v sobě vždycky jměli, zůstali a upevněni byli. Jakož pak ani proti nám, ani předkuom našim v žádné stranní punty, zápisy neb vejtržnosti nikdy jsou jse nedali a jakož pak věkové lidští, též také lidé jse v nich mění: protož aby potomci jich a budoucí před očima jmaje, co jim od nás skrze jich předkuov věrnou poddanost a zachovávání užitkuov a svobody přineslo, jich následujíce, aby panuov svých věrně, stále a služebně jse přidrželi. Kteréžto milosti v tomto listu psané jim dáváme: Nejprve z milosti a moci naší královské týmž měšťanuom a Horníkuom našim tuto milost činíme, aby oni k žádným vojnám ven z země ani v zemi od nás ani budoucích našich, králuov českých, potahováni nebyli; nýbrž je osvobozujem před námi i budoucími králi českými i všelijakými lidmi; toliko hor našich pilně obhajovati povinni jsouce, kdož by užitky naše a koruny této kaziti chtěli, pokudž nejdéle jich možnost stačiti moci bude, jakž nepochybujeme o nich, že on i s budoucími svými tak jse zachovají. Item, týmž měštanuom našim puojčujeme a dáváme, že oni i potomci jich místa a hlasu svého hned po městech pražských napřed a přede všemi jinými městy v království Českém užívati mají v chození, stání, sedění, jakž tak vždyckny za předkův našich i za nás zachováni jsou byli; ale my za jich víry hodnost, chtějíce je v tom lépeji ujistiti, tímto obdarováním zvláštním milostí naší královskou je upevňujíce, půjčujeme jim a na budoucí časy dáváme, aby toho tak užívali a užívati mohli na časy budoucí bez překážky všech lidí. Item, tuto milost jim další činíme při tom, aby k žádným sněmům obsíláni nebyli, kromě když by král k zemi volen býti jměl, k tomu obesláni býti a podle jiných měst hlasu svého po Pražanech užíti jmají. A jsúce k tomu obesláni, v tom jmají a povinni jsou jse hotově míti a k takovému obeslání přijeti beze vší omluvy. Ještě chtíce, aby čím od nás hodnějšími a štědřejšími milostmi a dary obdařeni budou, tím horlivěji u víře své k nám a budoucím našim, králuom českým, zůstali a nám jse zachovávali: z berní, kteréž nám a budoucím našim, králuom českým, podle práva povinni platiti jsou a v kterýchž země Česká nám i budoucím králům českým povinna jest a sedí, z těch a z takových berní je a město jich nyní i na budoucí časy vynímáme a z nich mocí královskou vysvobozujem milostivě, přikazujíce všem pánuom, rytířuom, Pražanuom i jiným městuom i vší povahy lidem, a zvláště úřadníku našemu, mincmejstru království Českého, nynějšímu i budoucím, věrným našim milým, abyšte je, Horníky svrchupsané, ve všech těch milostech jim od nás tímto listem daných a půjčených zachovali a přes to na ně nesáhali, ač jse hněvu našeho a nemilosti naší uvarovati chcete. Tomu na svědomí pečeť naši královskú rozkázali jsme přivěsiti k tomuto listu. Dán na Budíně v pondělí po Třech králích léta 1503 království našich uherského 13. a českého 32. - Nota. Kde originál tohoto majestátu? Zpráva, že to potomně od krále Ferdinanda Prvního 1547 odňato a pobráno jest, když Čechové pro zbouření proti němu trestáni a pokutováni byli.
Vladislav, z boží milosti uherský, český král a markrabě moravský etc.
Slovutný věrný náš milý! Zpraveni jsme, kterak ty jse k nám v službách svých hotově a povolně jmáš a při nás jakožto pánu svém nepohnutě stojíš i s přáteli svými, jiné po sobě vedeš a k mincmejstru našemu též jako i k nám poslušně jse zachováváš, kdež my to o tobě slyšíce tu vůli a lásku, kterúž my skrze tvé věrné zachování k tobě jmáme, tohoť sme před tebou zatajiti nemohli, než abychom tu psaním svým tobě znáti dali, aby ty jse k nám v stvrzené víře jako ku pánu svému věrně jmaje a zachovávaje, tím potěšen byl. Kdež my znajíce takovou tvú víru neproměniteldnú k sobě, tobě to vším dobrým časy potomními zpomínati ráčíme, i těm všem, kteříž jse k nám tak zachovávati budou, milostí naší okazovati chcem. Datum Budae feria VI. post Egidii Anno Domini MDVI, Regnorum autem nostrorum Hungariae XVII. Bohemiae vero XXXVI. Ex commissione propria Regiae Majestatis.
Vejpověď krále Vladislava mezi stavem panským a rytířským strany jedné a stavem městským v království Českém strany druhé.
V prvních Václava z Chvojence, v sobotu po sv. Vítu D. 18. R. 19.
My Vladislav etc. Tu my slyševše žalobu Pražan a jiných měst a odpověd zase stavu panského a rytířského a jich z obú stran pře líčení, dcky, májestáty, bulle zlaté a v ně pilně nahlédše a je váživše, takto o tom vypovídáme a nalézáme: Nejprve, jakož Pražané i jiná města ten kus žalovali, že stav panský a rytířský jse zavírají bez nich na sněmích a ledačemus bez nich svolují, že to panský a rytířský stav při sněmích o své práva mohou dobře učiniti a sami jse zavrúc říditi a ustanoviti bez měst, pokudž jim jse zdáti bude, a což svých práv přičiní nebo ujmou, že to města mají podniknouti z toho, což na zemi mají svobodného. Co jse pak hlasu třetího dotejče o volení krále, jakož jsou páni a rytířstvo ukázali bulli zlatou císaře Karla, prapraděda našeho, kterážto v sobě odevřeně drží, že týž císař vyznává, že krále jmají voliti preláti, knížata a páni, rytířstvo a vobec království Českého, a protož v tom tak vypovídáme a nalézáme: poněvadž Pražané a jiná města jsou znamenitější a prvnější oud království Českého, že jmají také hlasu třetího užíti svobodně podle pánuov a rytířstva království Českého při volení krále. A též také co jse vojen vyzdvižení dotýče ven z země pro potřeby královské a zemské, anebo o berni, v kteréž z práva království Českého nesedí, že v tom také Pražané a jiná města hlas jmíti jmají podle jiných panuov a rytířstva nyní i budoucí časy, a to z té příčiny, poněvadž Pražané a jiná města, oč by jse svolili, vedle pánuov a rytířstva pomáhati povinni byli, aby také při tom, v čem z práva nesedí, třetího hlasu užívali. A na ten kus, kdež Pražané a jiná města jsú v své žalobě položili, že král český nemá jinde volen býti nežli v Starém Městě pražském na rathauze, dokládajíce jse desk tu, kdež jest všeckna země svolila na sněmě obecním, aby král na Starém Městě na rathauze volen byl; i poněvadž jsú jse nadepsané strany, totiž páni, rytířstvo, Pražané a jiná města, před námi stojíc o to dobrovolně svolili a z toho jse propustili, aby ta všecka jednání na tom sněmě mezi nimi zjednaná jminula, že z té příčiny ten artikul jim Pražanuom a městům k užitku není. Co jse pak dotejče listu našeho, kterýž jsme Pražanům dali o volení našem na království české, kteréž jse jest stalo na Horách Kutnách; že to volení nemá býti na škodu Pražanuom ani k ujmě, než že jich privilegia starodávní v své moci a pevnosti zústati jmají, kde král jmá volen býti; i poněvadž jsú nic neukázali starodávního, aby na to kterou vejsadu jměli od předkuov našich, aby král nejměl jinde volen býti nežli v Praze, že jim v tom ten list náš nemůž ku pomoci býti, poněvadž jse na jiné nevztahuje, nežli že při starobylých privilegiích a vejsadách mají zůstaveni býti, kterých jsú neukázali. A protož, když by na to přišlo, aby král měl volen býti po smrti naší, aby volen byl podle starobylého obyčeje tu a na tom místě, kdež by jse o to všickni tři stavové království Českého svolili.
V druhém kusu stav městský vinil stav panský a rytířský o piva vaření, kterak páni a rytířstvo i s lidmi svými některými selskými obchod a živnost městskou starodávní, kteréž stav městský od jeho počátku a začetí vždyckny jest byl v požívání, a z toho i služby i pomoc činili i sumy hromničné platívali králuom českým, to tižto v dělání a prodávání sladuov, vaření a šenkování piv všelijakých, v to že jsou jim stáv panský a rytířský bez práva a vejsady na to zvláštní vkročili ládováním, po vsech svých dopouštějíce tak, jakž žaloba jich šířeji ukazuje, a na to ukázali dcky památné, tu při tom města mnohá rozdílná privilegia ukazujíce. O tom takto nalézáme a vypovídáme: jakož jsou Pražané a jiná města privilegia svá ukázali, kteráž jmají od starodávna od předkuov našich o pivo vaření, že sedláci nemají okolo nich v míli nikdež po vsech piva vařiti, šenkovati a jiných řemesel dělati, jakožto listové jich šířeji ukazují a na to jsú ukázali nález krále Jiřího, předka našeho, že sedláci v míli okolo měst jim ke škodě na prodaj vařiti nemají i ani šenkovati; ale o páních a rytířstvu tu žádné zmínky není, protož pány a rytířstvo při jich starobylé svobodě zůstavujeme, aby oni mohli piva vařiti a slady dělati ku potřebě své i také k užitku svému, i řemeslníky jmíti na svých zámcích a v tvrzech k svým potřebám; Pražané pak i jiná města v tom, což jse piva vaření dotejče, aby zachováni byli při svých vejsadách, pokudž jednoho každého města vejsada ukazuje, a nálezu krále Jiřího, kterýžto v sobě zní: že v míli okolo měst sedláci pivo vařiti nemají ani šenkovati, aby užili.
Item, jakož páni a rytířstvo zhajovali stavu městskému statkuov svobodných zemských deskami zemskými zapisovati etc., v tom takto vypovídáme a nalézáme, jakož jsou města ukázali nález za krále Ladislava, předka našeho, učiněný dckami, kterýžto v sobě zjevně drží a zavírá toto: Aby žádný měštěnín po dnešní den žádných dědin a zboží svobodných nekupoval bez královské Milosti obzvláštního povolení, že při tom nálezu zůstavujeme, jakž jsou předci naši od starodávna jměli, tak aby městuom ve dcky kladeno nebylo, leč s povolením naším nebo budoucích králuov českých; než co jse Pražan dotýče, ti jmají při té svobodě zůstaveni býti, kteréž jsú prve užívali, aby jim ve dcky od relátoruov kladeno bylo, I i kšaftové jich aby byli vpisováni, poněvadž jsú páni a rytířstvo proti tomu nic neříkali a neodpírali. Což jse pak Horníkuov dotejče, těm také aby ve dcky kladeno bylo bez relatora tak, jakž jmají dckami památnými povolení od panuov a vladyk z plného soudu léta MDI v sobotu po sv. Řehoři.
Sequuntur memorabilia Andreae Dacziczky de Heslova, a me Nicolao, filio ejus, hic posita et renovata
Turnaj, kratochvilné potejkání, král Ferdinandus učinil v Starém Městě pražském se pány českými, Uhry, Vlachy etc.
Král Ferdinand město Prahu rozdělil, kteréž předešle bylo v jednotu uvedeno.
Vídeň, město hlavní v Rakousích, Soliman, císař turecký, oblehl silně vojensky a dobejval, ale srozuměv, že křesťáné ze všech stran na retuňk k témuž městu táhnou, preč odtrhl; strach byl na křesťanech.
Sněm byl v Čechách v městě Českých Budějovicích; a tehdáž král Ferdinand lid vojenský jměl v Uhřích pod hejtmanem Kocianem víceji ke škodě nežli k zisku.
Císař Karel a Ferdinand, bratr jeho, český a uherský král, vytrhli valně proti Turkům, porazili jich dvanáct tisíc, chasu jakousi, a poté lid svůj rozpustili.
Rozkázal král Ferdinand stíti v Praze pana Krupého, že spůsobil falešnou kvitancí, jsa dlužen tisíc kop, a když věřitel toho dluhu umřel, chtěl sirotky o to připraviti.
Sťati jsou v Praze Jaroslav Kapoun a Vlkovský, že kšaft cizí zfalšovali, a co jiným kšaftováno, bylo, to sobě napsali; Kauč a Knobloch o tom vědouce ujeli.
Byl sněm v Praze, na kterémž zůstáno, aby na Turky do Uher taženo bylo. Když pak jse tam dostali, a jsa pod Kocianem hejtmanem, kterýž je hladem mořil, potom nad nimi i zradil, takže jich zbito a do Turek zajato čtyrmecítma tisíc.
Židé z Čech vypověděni, aby jse do termínu sv. Martina vystěhovali.
Platilo žito po 6, pšenice 11, ječmen a oves po 5 groších českých bílých.
Král Ferdinand byl na sněmě říšském germanském v Špejru městě s císařem Karlem, bratrem svým, a tak rozprávěno, když tam u Špejru na lov jel, že naň připadlo krupobití a hromobití a kůň pod ním že zabit jest. Potom v sobotu před památkou sv. Jana Křtitele do Prahy toliko sám osmý přijel. Saule, Saule, cur me persequeris?
Sněm obecní položen v Praze na den památky Tří králuov a držán byl celý masopust o privilegia České země, o minci, o Hory Kutny, o cizozemce, kteříž jse v Čechách na škodu Čechuom a zemi hnízdili etc.; a svolivše berni z tisíce kop gr. 12 kop gr. českých a některé artikule na místě postavivše, ostatek do letnic odložili.
V pátek před památkou sv. Matěje apoštola Páně Martinus Luther, vejborný kazatel a učitel Písma svatého božského, umřel jest v vlasti své Eisleben; a potom do Wirtnberka dovežen a tam v kostele hlavním pohřben.
Eiusdem
Albrecht z Kutštejna učiněn nejvyšším mincmejstrem království Českého, za něhožto mnoho různic a nevolí bylo i soudové před králem Ferdinandem mezi ním a Horníky o práva a svobody Hor Kuten a nátiskové nemalí i pro religion.
V outerej po památce sv. Jana Křtitele já, Ondřej Dačický z Heslova, jměl sem svatební veselí na Horách Kutnách, pojímaje k manželství pannu Dorotu, dceru pana Mikuláše z Práchňan. - Nota. To rodičové autoris huius libri.
Ve středu před památkou sv. Fabiána Ferdinand král vyšlal na Hory Kutny komisaře pana Jaroslava z Šelmberka, pana Jana z Pernštejna, pana Jiříka Gerštorfa, podkomořího, pana Václava Žehušického a pana Floriana Gryspeka, aby ty hory opatřili a některé neřády přetrhli a radu, konšely města, aby obnovili; což jse vykonalo. Potomně vyslyševše některé nevole mezi panem Albrechtem z Kukštejna, mincmejstrem, a některými osobami, odjeli, téměř nic nezpůsobivše.
V ten tejden dominica řečená Judica počali dělati a mincovati tolary groše na Horách Kutnách.
V neděli po památce sv. Bartoloměje apoštola Páně Kryštof, syn pana Albrechta z Kutštejna, mincmejstra, posekal hanebně Jakuba Hubáčka nenadále, pročež potom nesnáze byla; a musel pan Kryštof za to dáti 900 kop groš. českých.
Duom velký šosovní, řečený Hrádek nad Páchem, v městě Hoře Kutně nákladně od N. Smíška z Vrchovišť, Horníka bohatého, vystavený, osvobozen jest práva šosovního a vysazen listem majestátem od Jeho Milosti krále českého Ferdinanda na to daným panu Albrechtovi hraběti z Kutnštejna.
Hory stříbrné na Horách Kutnách, důl Vosel a jiné doly poručil král spustiti, a aby hned, počna od sv. Jiří, štauru a cupusu z mince nedávali. A toho poručení psaného bylo datum v Špejru svědčícího šepmistruom na Hory Kutny. I drželi o to Horníci rejtuňk, vyslavše z sebe osob několik do Prahy, kteříž by o to jednaly, aby k tomu spuštění nepřišlo.
Z rozkázání královského nějaký Němec Mertl mincoval na Horách Kutnách tolary, o čež jse mincíři horští domácí tuze zasadili; nebo na to od starodávna svobody a obdarování mají.
Mandaleně Nožířce a Anně Váňovic, Hornicím, dáno u pranéře po pardusu pro smilství a cizoložství. - Ta Mandalena potomně sobě to chválila, pravě, že před tím pardusem žádného štěstí nejměla, až po pardusu, a že kdyby byla věděla, že po pardusu takové štěstí jmíti bude, že by jej sobě byla před několika léty dáti kázala.
Dominica Ad te levavi puštěno jest zase mincířům horským tolaruov mincování, však s umenšením práv jejich.
V neděii po památce Lucie po hodině na noc tři zemané, přijevše do Hory Kutny do domu hostinského řečeného u Píšů a nechavše tu koní a jiných potřeb svých, i šli do domu, jenž sluje Na Bělehradě, a učinivše svádu, zabili dva mládence, utekli; jichžto koně rychtář městský jako odběžné pobral.
V sobotu post Ascensionis Domini umřel jest pan Mikuláš z Práchňan na Horách Kutnách.
Pan Kryštof Skurovský z nařízení a poručení krále Ferdinanda v přítomnosti nejvyššího pana mincmejstra, pana Jana z Vítence, v přítomnosti pánuov šepmistruov a starších obecních a soudcuov i ouředníkuov mince na rathauze v plné radě vložil jest na mne, Ondřeje Dačického z Heslova, nový, v království Českém nebejvalý ouřad, vyhlásiv mne za rychtáře královského k sedání nad šepmistry tu na Horách Kutnách, čehož jsem žádostiv nebyl. Pán Bůh rač mi pomocník býti! - Nota. Tento nový královský ouřad po bouřce té v království Českém vzniklé proto od krále Ferdinanda nařízen jest, aby města potomně nic víceji takového před sebe bráti, jse raditi a puntovati nemohli, a toho aby jim bráněno bylo. Takové hle jho jest na ně vstrčeno! Při tom také nařízeno, aby tíž rychtářové královští v městech královských spravedlnosti nápadní statkuov městských, pokuty a rugy králi náležité vyhledávány a králi k ruce dobejvány byly; a na to instrukcí a závazky týmž rychtářuov dávány. A tak klesly jsou těžce svobody království Českého, nebo i všem stavuom téhož království, aby bez dovolení královského nižádných sněmuov a sjezduov nepokládali a nejmívali, v čemž předešle od starodávna svobodu jměli, jest zastaveno a zamezeno.
Zjevena jest faleš v tolařích dělání, o čež mnozí těžkost jměli.
Jeho Milost královská ráčil mne zase propustiti z ouřadu rychtářství královského a vzložen jest ten ouřad na Jana Chyzderu; nebo na mne vzložen jest ouřad hofmistrství horního krále Jeho Milosti. Actum v pondělí, den památky Mistra Jana Husa , skrze pana Volfa z Vřesovic, nejvyššího písaře království Českého, a presidenta komory krále Jeho Milosti pana Floriana Gryspeka a pana Jana Špigle, rentmistra.
Kněz Václav, archiděkan na Horách Kutnách, dal jse a vstěhoval do Libáně, byv u Hory pořád 16 1/2 let. Kazatel slova božího vejborný. Potom v Libáni brzo umřel.
Sťat jest Zoubek, šenkýř na Horách Kutnách, protože když ženu jakousi nepoctivou chtěl bíti a ona mu dítě navrhla, kterémuž hlavu rozvrátil až do mozku; jí pak pardus dán u pranéře a dva cejchy přiloženy.
V pátek den památky sv. Mauricia na žádost a mé toho vyhledávání arcikníže Ferdinandus, jsa místodržícím pána otce svého krále Ferdinanda v království Českém, ráčil jest mne z ouřadu hofmistrovství horního propustiti a vzložen ten ouřad na Václava Vočku a Tomáš Šprlink učiněn urburéřem.
Ve středu po památce sv. Ducha sťat jest Joachym; šafář mince, že kradl peníze v minci, a vyznal na jiné, že totbž činili, pračež Martin písař z země vypovědín.
Pan Jan z Vítence vzal odpuštění od ouřadu nejvyššího mincmejstrství a učiněn místodržícím toho ouřadu pan Petr Hlavsa z Liboslavě.
U Veliký pátek monstrancí cum sacramento není do hrobu položena, ani na oltář vystavena v Vysokém a Námětském kostele. Toliko v kostele Barborském vedle prvnějšího obyčeje kněz Matouš se zachoval. Ale kněz Viktorin u Vysokého kostela a kněz Brikcí u Námětského tuze o tom lidem mluvili, že to do hrobu kladení a vystavování z Písma svatého není, nežli lidské ustanovení proti božímu přikázání a Písmuom svatým etc. Pročež potom ti dva kněží obesláni jsou do konsistoře pražské a jsou dáni do vězení na rathauz staroměstský a toho na ně podáno, aby monstrancí vystavovali, anebo aby kněžství v Čechách ani v Moravě neužívali. A oni přistoupili k tomu, že kněžství v Čechách a Moravě zanechají.
Byl veliký mor na Horách Kutnách, v kterémžto tři synové moji jednoho dne a noci zemřeli: Mikuláš, Jindřich a Simeon, a v jednom hrobě pohřbeni. Po nich třetí den též umřel Zikmund, syn muoj, a podle nich pohřben, vše u chrámu Barborského. Quattuor filii mei charissimi s Dorotou z Práchňan, manželkou mou, splození.
Dolu Holandru nad vsí Hlízovem dobyli jsme; není hoden pavování.
V pondělí ráno před památkou Narození Krista Pána, syna božího, na Horách Kutnách narodil mi jse syn muoj Mikuláš, toho jmena třetí, z Doroty z Práchňan, manželky mé, na znamení, kteréž sluje bejk, a ve středu den začetí léta nového 1556 jest od pana arciděkana kněze Matouše pokřtěn. - Autor hujus libri natus.
A v pondělí před týmž Novým létem po osmé hodině v noci strhlo jse povětří veliké s větrem, a bylo hromobití veliké, a zapálilo po vrchu věž námětskou u kostela Matky Boží na Horách Kutnách, velmi pěknou, takže všeckna vyhořela a zvonové jse slili. V kteroužto hodinu tolikéž jse stalo v městech Písku, Nymburce i na jiných mnoho místech.
Umřel pan Pavel z Podivic, byv mince ouředníkem.
Ve čtvrtek před památkou sv. Jiří pan Zdeněk Mezeřický z Lomnice a na Ledči a pan Jiří starší Salava z Lípy a na Malešově od Jich Milostí nejvyšších pánuov ouředníkův a soudcův k tomu nařízeni, též pan Jan Studenecký z Pašiňovsi a na Krchlebích, pan Jiří Jan starší Bořek Dohalský z Dohalic, pan Hynek Martinický z Chřenovic, přátelé k tomu z obojí strany dožádaní, prodali jsou pánuom šepmistruom k obci města Hory Kutny ves řečenou Neškaredice, ležící blízko téhož města, se vším k též vsi příslušenstvím tak, jakž toho dobré paměti pan Mikuláš z Práchňan dědicky v držení byl, a to za půl třetího tisíce a půl třetího sta kop gr. českých hotových, a to na místě a k ruce Anně, sirotku pozůstalému po Jindřichovi z Práchňan, synu téhož pana Mikuláše. A vložen jest ten prodej do desk zemských do kvaternu památného lvového léta 1556 ve středu po sv. Bartoloměji 26/8 B. 25.
Toho roku zemřeli na Horách Kutnách Horníci vzácní a učení pan Jindřich Charvát, pan mistr Payel Vodolinský a pan Jan Šatný.
Postaven krov nový, baňatý na věž námětskou.
Umřela jest paní Justina Práchňanská z Hor, vlastní máti Doroty z Práchňan, manželky mé.
Vypověděli od Hory Kutny Ludmilu Loreneovu, Dorotu Vrbíkovou, Jindřicha Julianova a pannu jednu, potom o to byli soudové, a v nic přišli.
Lorec tvrz, věc pozemskou, koupil jsem, ležící při městě Hoře Kutně v předměstí Hlouškách, od pana Václava Podhradského z Vlčí Hory za 575 kop gr. českých. Actum sabbato post Pasca. Kteréžto tvrze byl on pan Václav Podhradský dostal směnou od pana Zdislava Zvířetického z Vartnberka.
Feria II. post Pasca havéři a hutníci i lid obecný na Horách Kutnách zbouřili jse na pana Voka z Říčan, že posekal tři Němce z jich tovaryšstva, a udeřili naň na Tarmarce, zbili a zeprali, sotva obráněn, že ho nezabili; zběhlo se lidu několik tisíc, podle jich tu na Horách Kutnách obyčeje.
Ve vsi Třebečicích nedaleko Hory Kutny sedláci zabili dva katy a biřice, jenž z města Čáslavě jeli.
U Duchka Smetany, řezníka, v domě jeho nějaká obluda házela kamením, pískem a jinými věcmi sypala několik dní; lidé mnozí tam do toho domu chodili a hledali, nic nemohli viděti a najíti. Duchek potom, hospodář toho domu, brzo umřel.
Pan z Vítence, někdejší mincmejstr, umřel.
Petr Hlavsa z Liboslavě složen z místodržícího mincmejstrství ouřadu a vzat na závazek. A Šebestian Es, šmelcíř rud, do vězení dán a potom dovezen do Prahy. Též Tomáš Zelí a Jošt vzati do vězení, vše pro jich neužitečná škodlivá horní šmelcování. Nechtíce dobré rady poslechnouti, prošmelcovali padesáte a pět tisíc. Mates Lidl, jsa ouředníkem mince, vyšel z toho co čáp z konopí.
V pondělí post Nicolai sťat jest Ludvík pasíř, že zabil v cestě svého tovaryše. Když jměl sťat býti, vstával, padal, převracoval jse, až mu kat do ramenou vťal. Byl mladý, pěkný, čistý pacholek.
Jan Chyzdera, jsa císařským rychtářem na Horách Kutnách, umřel.
V pátek v noci na sobotu po památce Tří králuov zabit jest Jan Firšic z Nabdína v domě Haluzovském na Horách Kutnách. Nevěděli, kdo jej zabil; nebo když jse jiní bili a sekali, on ukryv jse pod lavici tam zabitý nalezen. Noc své právo má a neštěstí hotové.
V sobotu po památce sv. Panny Doroty kněz Benedikt, archiděkan na Horách Kutnách, odsouzen v Praze za kacíře a bludného člověka proti knězi Jiříkovi Mladežkovi na omluvení jeho z nenávisti.
Ševestian Es a Jošt, šmelcíři, Němci, vypověděni jsou ze všech zemí císaře Jeho Milosti pro fortelná, Jeho Milosti císařské škodlivá při Horách Kutnách šmelcování. Tomáš Zelí propuštěn, tak aby jse horních a hutí šmelcovních nedotejkal. A Jan Lomický vzat do vězení šatlavního, že jsa písařem nad utrechtýři, lidem placení zadržoval a dlužen zůstal přes patnácte seti tolarův. Žena pomohla!
V sobotu po památce Corporis Christi uveden jest k ouřadu nejvyššího mincmejstrství v rejtunku na Vlaském dvoře na Horách Kutnách urozený pan Jan Erazim z Švamberka a potom v sobotu ante Johannis Baptistae učiněn hofmistrem horním místo Václava Vočky Tomáš Šprlink a urburéřem Pavel Hradišťský na Kaňku.
Toho také roku Samuel z Vodolína učiněn císářským rychtářem na týchž Horách Kutnách.
Křečkovi hokynáři dán pardus u pranéře pro cizoložství. Pan Jiřík Šatný z Olivetu pojal k manželství pannu Johanku, dceru pana Jana z Podivic a pani Lidmily z Práchňan.
Kněz Daniel, děkan horský, umřel v Praze a prvnějšího děkana, kněze Benedikta, vypověděli ze všech zemí královských pod hrdla ztracením.
Na den památky Mláďátek páni Horníci, šepmistři a konšelé, ujali k obci své k pavování tři doly na cougu grejfském, totižto: Višňový, Jahodu a Kduli. Mihi non placet! Aqua et paupertas.
Platilo toho roku obilí na Horách Kutnách: pšenice jeden strych neb korec po 20, žito po 14, oves po 8, hrách po 22 gr. českých, víno uherské po 9 penězích bílých, moravské po 6, a peníze nejdrážeji.
Narodilo se na Horách Kutnách dítě, děvče, za branou Kolínskou v domě řečeném Slonovském, jmělo čtyry oči, čtyry uši, dva nosy, dvě ústa, dvě brady a dvě tváře po straně a na vrchu hlavy.
Jan, syn Zahrádky zámečníka na Horách Kutnách, uloudivše pannu Marketu šlechtičnu z Kolovrat, oddal jse s ní k manželství.
V pondělí po neděli Reminiscere na týchž Horách Kutnách N. žena Duchka ševce urodila pořád ve třech dnech čtvero dítek: dví pacholat a dví děvčat; jedno umřelo, trý živých zůstalo. A ta máti jich šestinedělka též umřela.
Pan Petr Hlavsa z Liboslavě dán do vězení v Praze pro škody na Horách Kutnách Jeho Milosti císařské zdělané a Matesovi Lídlovi statek zapečetín.
V sobotu před Květnou nedělí skrze Diviše Kučeru, krevního písaře rychtářova na Horách Kutnách, stala jse bouřka od havéřstva, že týž písař bral jednoho havéře do vězení, k čemuž se havéři zběhli v mnohém počtu a rozbroj velikou učinili, nechtěje dbáti na vrchnost a na právo a se spokojiti. Pročež potomně někteří z těch havéřuov, původcové té bouřky, do vězení sebráni, u bran a u pranéře mrskáni a zvypovídáni, jiní u vězení o chlebě a vodě trestáni jsou. N. Křepelka, přední původ toho, sťat býti jměl, ale hrdlo jemu jest od arciknížete Ferdinanda darováno.
Toho roku učiněn jest rychtářem městským na Horách Kutnách Jakub Stejšek Freisichselbst, rodilý v Jihlavi městě, jenž se byl tu na Horách Kutnách oženil a osadil.
V outerej po památce Galli sťat jest pacholek rychtářuov, že dobyl kordu na Václava Vyzinu, jenž tehdáž jměl sobě poručené rychtářství městské.
V pátek ante Trium Regum umřel kněz Jakub, opat v klášteře Sedlci. Orate pro illo.
Šebestian Es, šmelcíř horní, Němec, umřel u vězení na Bílé věži na hradě pražském, seděvše přes tři léta v tom vězení.
V neděli postní Smrteldnou v dole Plimli na Kaňku zdusilo jse švubem, smradem dolovým, horním, smrteldným, kdež a když vítr docházeti nemůže, pět havéřuov, chtěje jedni druhým pomáhati, i zůstalo tam všech pět.
Kněz Jan Habart, děkan horský, kázal slovo boží v klášteře Sedlci na velkém krchově u kostnice v pondělí po Velikonoci, čehož prve mniši nedopouštěli.
Ve čtvrtek po památce sv. Ducha umřel kněz Adam, vnově volený opat sedlecký, a potom ve čtvrtek po památce Corporis Christi zvolen jiný, jménem Andreas. Ambo indocti.
V poslední neděli masopustní pan Jan Erazim z Švamberka, jsa předtím propuštěn z ouřadu nejvyššího mincmejstrství, učinil na rozžehnání hody a kolací na dvoře Vlaském tu na Horách Kutnách, pozvavše k tomu pánuov Horníkuov z obojího ouřadu, městského i horního, i s fraucimorem i některých pánuov přátel svých stavu vyššího, a ctil všecky poctivě. Podle čehož darováno jest na rozžehnání témuž pánu z Švamberka dva koflíky, velká stříbrná, pozlacená, jse spojující, a paní manželce páně konvice stříbrná též pozlacená, a to od starších nad havéři obojích hor, hutníků a šlejchéřů. Což vděčně přijato.
Dorota z Práchňan (mater autoris), manželka má milá a věrná, dokonala jest život svuoj časný na tomto světě v Lorci, tvrzi mé při Horách Kutnách, v neděli postní, Oculi řečené u chrámu Barborského na týchž Horách Kutnách u noh paní Justiny Práchňanské z Hor, máteře své, pohřbena jest. Tyto dítky nám Pán Buoh spolu dáti ráčil: Jana, Annu, Mikuláše toho jména prvního, Václava, Simeona, Zikmunda toho jména prvního, Lidmilu, Mikuláše toho jména druhého, Jindřicha toho jména prvního, Kateřinu, Justinu, Mikuláše toho jména třetího, Jindřicha toho jména druhého, a dví nedochodilých. S Annou, prvnější manželkou mou milou: Mandalenu, Dobiáše, Matěje, Václava. Buá Pán Buoh ze všeho chválen na věky věkův! Amen.
Jeremiáš, probéř horní, Němec, nalezen jest v šachtě horní za Hlouškami mrtvý, nebo jse předtím na čtvrt léta ztratil. Nepovědomo, jak jse do té šachty dostal. I
V neděli, den památky sv. Vavřince, o posvícení na Kaňku, pan N. Vranovský z Valdeka, kterýž jse byl tu na Kaňku v obyčeje hašpléřuom horním dal a začasté mezi nimi bejval, zabit jest v svadě od jednoho hašpléře vlastním tulichem téhož pana Vranovského. Pročež ten hašpléř do vězení jest vzat ku právu do města Hory Kutny a stat jest.
Mor v Praze začal jse při času sv. Bartoloměje, pročež mnoho lidí bohatých z Prahy rozjelo, na díle páni soudci zemští, páni z komory české, páni nad appelacími, a dali se do Kouřima; potom odtud i páni místodržící císaře Jeho Milosti obrátili jse do Hory Kutny při památce sv: Matouše, a rozkázáno i biřicem voláno po městě, aby žádný z Prahy do Hory Kutny pouštěn nebyl pod pardusem. K tomu brány a fortny osazeny byly a varta nařízena.
Samuel z Vodolína učiněn ouředníkem Jeho Milosti císařské na Horách Kutnách a Ludvík Karel z Řasné hofmistrem.
Jakub Freisichselbst, jinak Stejšek, učiněn Jeho Milosti císařské rychtářem na Horách Kutnách od pánuov místodržících Jeho Milosti císařské, jenž tu na Horách Kutnách zůstávali. Actum v domě pánuov starších havéřských hor stříbrných tu v městě Hoře Kutně.
Přestali v Praze mříti a páni zemští zase jse rozjeli z Hory Kutny.
V první sobotu postní hofmistr horní Ludvík Karel z Řasné měl obnovovati a saditi konšely mincířské a pregýřské na Horách Kutnách, ale není k tomu svoleno; nebo to náleží samému nejvyššímu mincmejstru království Českého od starodávna.
Bohuš a Vávra, vlastni bratří, synové Brikcího korbeláře, jsouce spolu z jedné matky v jeden den narozeni, spolu, jsouce havéři, v jeden den v dole zahynuli a v jednom hrobě také spolu pohřbeni jsou na Horách Kutnách.
V outerý ante Nicolai oběšeni jsou dva sedláci při právě města Hory Kutny, jenž vozili uhlí k horám k šmelcování na prodaj; a ti měli spolek v zlodějství s Hans Kholem, Němcem, písařem při hutích císařských, šmelcovních. A ti sedláci dávali a přinášeli ťémuž písaři zvěřinu kradenou a on písař dával jim cedulky, certifikací a vruby na víceji, nežli kdy uhlí přivezli, podle čehož jse jim v minci platilo. Když pak to vyjeveno bylo a sedláci vzati, jsa zmučeni a zvěšeni, na tom zemřeli. Stalo jse tolikéž témuž písaři. Strach byl tehdáž na Němcích. - Potom
Mates Tregr, Němec, šmelcíř, také vzat a skrze profousa k tomu vyslaného dovezen do Prahy a Kristian Ditrich, také Němec z Normberka, jsa tu na Horách Kutnách puchalterem horním, mistrně umřel. Divně jse mátlo. Naposledy vše ututláno.
Pater autoris. Ve středu den památky Stětí sv. Jana Křtitele léta nadepsaného 1571 umřel jest na Lorci, ddle svém, pan Ondřej Dačický z Heslova, pater meus charissimus, u víře pravé Pána Jezu Krista, syna božího, jsa stáří věku svého 61 léto.
Nicolaus de Heslova.
Maximilianus císař křesťanský, toho jména Secundus, český, uherský etc. král etc. držeti ráčil sněm s stavy hrálovství Českého na hradě pražském. Při kterémžto sněmu Rudolfus, syn Jeho Milosti nejstarší - jsa předtím od stavův téhož království králem českým zvolen - jest na též království slavně korunován v ten čtvrtek po památce sv. Matouše apoštola Páně.
Toho také roku po smrti Zikmunda, krále polského, kterýž bez dědicuov sešel a toliko jediné dcery své Anny pozůstavil, panny obstární, páni Poláci rozličně jse o volení sobě krále nového nesnadili, nčkteří císaře Maximiliana, českého a uherského krále, jiní kníže Hendricha, Karla franského krále bratra, na království polské zvolivše v nesvornosti a roztržitosti. Ale císař Maximilian, nemnoho jim v té jich nesvornosti věříce a jsa pán dobrotivý a milovník pokoje, při tom jich zanechal, nebo jmaje tam při nich legáty své, totiž pana Viléma z Rožmberka, nejvyššího purkrabí pražského, a pana Vratislava z Pernštejna, nejvyššího kancléře království Českého, byl od odporné strany, troupuov polských, oslyšaín, jakkoliv i od stavuov království Českého legát pan Ladislav starší z Lobkovic, nejvyšší hofmistr téhož království, k nim byl vypraven. Přitom Turek pohan, jmaje také při Polácích své poselství všelijak toho, aby jse žádný z domu rakouského na království polské nedostal, zbraňoval s pohrůžkami, že by Polákuom příměří - jež s nimi od dávna jměl - vypověděl. I nemeškal jse nadepsaný kníže Hendrich z Frankrejchu do Polska vypraviti a tam od nich za krále jest přijat a korunován, jim však k potupě. Nebo nedlouho mezi nimi pobyvše a jmaje sobě znáti dáno, že Karel, král franský, bratr jeho, umřel, a aby pro království polské sobě nejisté dědičného neztratil, k tomu, když jse mu mravové polští nelíbili, aniž jse s nimi smluviti uměl, udělav jim panget, tejně jse jim sám kolikýsi toliko jako na poště vykradl, a zase do Frankrejchu se dostal, a tam v vlasti své na království dědičné dosedl; a páni Poláci jiným národuom i sobě v posměchu zůstali.
Po útěku téhož krále Hendricha z Polska páni Poláci zase sobě zvolili krále nového Štefana Batory, vejvodu sedmihradského, jcmuž také císař turecký k tomu (však po sobě) hlas dal. A tak Štefanus, vypraviv jse do Polska, tam králem jich učiněn a korunován, pojavše k manželství Annu, dceru krále polského Sigismunda, z světa bez dědicův mužského pohlaví sešlého, pannu obstární, tak jakž páni Poláci jmíti chtěli.
Legátové od velikého knížete moskevského přijeli do Prahy a odtud jeli do města říšského, germanského, Řezna k císaři Maximilianovi, jenž tam v Řezně s knížaty říše sněm držal, a jsouce tam poctivě na náklad císařský chováni, zase jsou vypraveni.
Po dokonání téhož sněmu říšského císař Maximilian Secundus, český a uherský etc. král, pán milostivý, dobrotivý a všemi ctnostmi od Boha obdařený, zrostu krásného a spanilého, tam v městě Řezně život svuoj v tomto světě dokonal křesťanský v ten pátek den památky sv. Maximina. Ten slavný pán, když ponoukán byl k persekucí pro náboženstvi a religion, propověděl, aby jemu v tom pokoj dali, že není těžší věci jako nutiti člověka proti jeho svědomí. Na jehožto místo RudoIfus, syn jeho nejstarší, juž předešle za živobytí téhož císaře Maximiliana, pana otce svého, na království české a uherské zvolený a korunovaný j est císařem křesťanským učiněn.
Ve středu den památky sv. Panny Doroty tělo mrtvé slavné paměti císaře Maximiliana Druhého do města hlavního českého Prahy jest přivezeno a v klášteře sv. Jakuba v Starém Městě pražském zanecháno. Potomně v pátek po neděli Laetare stala jse témuž tělu poslední sláva světa tohoto. Kteréžto tělo mrtvé přenešeno jest na hrad pražský sv. Václava s slavnou procesí, při kteréžto procesí stalo jse jest tisknutí, křik a rozbroj v lidu, takže lidé, kam kdo mohl, zvláště páni preláti, z orduňku svého utíkali, domnívaje jse v lidu obecním nějaké pozdvižení býti. Veliká nesnáz byla. Drabanti císaře Rudolfa, za tělem pana otce jeho nesoucím kráčejícího, k ochraně obstoupili; pan Vilém z Rožmberka, jsa najvyšším purkrabím pražským, nesa v té procesí krásnou korunu království Českého, ji pláštěm smutkovým přikryl, řekše: Pán Buoh račiž býti s námi, co se to děje. Strach byl na lidech, až jse to k posledku spokojilo, a ta slavná procesí s tělem jest vykonána s mnohými nákladnými nástroji a přípravami. Byly jsou tu nešeny krásné koruny; říšská, česká, uherská, jež česká krásou a bleskem drahého kamení převyšovala, s jinými přitom regaliemi, vše v přítomnosti mnohých knížat, hrabat a pánuov a biskupův z jiných zemí. Bylo jse čemu podívati. Po vykonání toho to tělo císaře Maximiliana, dobré paměti hodného, jest na hradě pražském v prostřed hlavního kostela před chůrem, kdež slavné paměti císař Ferdinandus a paní manželka jeho, královna Anna, rodičové téhož císaře Maximiliana, pohřbeni jsou, také pohřben a položen jest. Sic transit gloria mundi.
Stefanus Batoreus, král polský, oblehl silně vojensky město Gdansko v Prusích, protože jeho za pána svého jmíti odpírali a svobodni býti chtěli. I leže tu drahný čas a svedše spolu s obojí strany šermicle, v nichž něco lidu zbito, zase odtrhl; však potomně smlouvou za šuchera jej přijali.
Při času památky sv. Martina kometa, hvězda ocasatá, divná, vycházela a ukazovala jse na obloze nebeské, pouštěje od sebe paprslek dlouhý, velmi jasný a zřeteldný k východu slunce spůsobem tímto.
Arcikníže rakouské Matyáš, bratr císaře Rudolfa, českého a uherského krále, pán mladý, jmaje k sobě tejné poselství od některých z stavuov nydrlanských, Belgarum, ujel tejně sám kolikýsi z města rakouského Vídně bez vědomí a dovolení bratra svého císaře Rudolfa etc. A dostav jse tam do Nydrlandu, jest od stavuov, od těch, kteříž jse Štaden jmenují, za gubernátora jich přijat, proti vůli Filipa, krále hišpanského, strejce jeho. Nebo tam tejž král Filipus jměl a vojensky vypravil Karla de Austria, postrantiího syna svého, aby jemu k ruce jeho ty země nydrlanské řídil a protivné podmaňoval. Nebo hned předešle po smrti císaře Karla, I toho jména Pátého, hišpanského, otce téhož Filipa krále, mezi týmž králem Filipem a stavy nydrlanakými, jemu odpornými, povstaly hrozná pozdvižení, nevole, různice, mordy a války vojenské, krvavé hubení a plundrování těch zemí, a to vše pro a o svobody týchž zemí nydrlanských a o religion v náboženství. Usilujíce jedna strana druhou stranu přemoci a k své vůli přivésti, z obou stran se proti sobě s jinými puntujíce a přemoci vyhledávajíce na škodu sami sobě a všeho křesťanstva etc., čemuž sám Pán Bůh ví, kdy konec bude. Turek pohan pod tím křesťanstvo šklubal a jak mohl sobě podmaňoval. Arcikníže pak Matyáš, zůstav tam v Nydrlandu na čas a poznávaje tam takové různice a jsa mezi nima v nejistotě a nebezpečenství, avšak jsa od těch, kteříž ho byli žádali a pro něj poslali, uctivě vypraven, domuov jse navrátil.
Kasimirus pfalckrabě táhl vojensky do Nydrlandu ku pomoci Štadům, totiž stavům evanjelitského religionu, proti Johannesovi de Austria, nařízenému gubernátoru Filipa, krále Hispaniarum. Ale Johann de Austria brzo v ležení svém vojenském u města Namur umřel a do Hispanie mrtvý ku pohřebu jest dovezen.
V Čechách pan Vilém z Rožmberka, přední ten čas z pánuov českých, jsa nejvyšším purkrabím pražským, pojal k manželství pannu Annu Marii, markrabinku bádenskou, a to jeho třetí manželka.
Šebestianus, král portugalský, táhl vojensky proti Mouřenínuom a králi jich, na pomoc druhému králi mouřenínskému, jenž jse nesnadili a válku proti sobě zdvihli. Mezi nimiž svedena jest bitva ukrutná, v kteréž všickni ti tři králové zahynuli a umrtveni jsou s mnohými svými. Kterážto bitva stala jse 5. dne měsíce Augusti, srpna.
Město Klatovy v Čechách vyhořalo všicko i s předměstím a okolo třidcíti osob v tom ohni zahynulo, v outerej po neděli Jubilate.
Práva městská v království Českém jsou obnovena a v lepší spůsob uvedena a k vytisknutí dána jsou; nebo prvnější byla zatmělá a nedostatečná.
V Praze zemřeli: Jiří Melantrich, impressor, v sobotu den sv. Alžběty, jsa v hojných letech, též Antonius, arcibiskup pražský, v sobotu po památce sv. Bartoloměje apoštola. Po něm zvolen jest na to arcibiskupství Martinus z Mohelnice.
Pan Jiřík Voděradský z Hrušova, na Suchdole, Radboři, Dobřeni, Hranicích a zámku Malešově připraven o hrdlo své pro věc chatrnou, nějakého sedlání a partetuov proti zřízení zemskému. A že bohatý a skoupý byl, to mu přidalo nenávisti, a že v statcích jiné překupoval, zvláště statek malešovský; a tak jsa na soudu zemském odsouzen, sťat jest. Po exekuci tělo jeho na Dobřeň přivezeno a tu v kostele dobřeňském od přátel pohřbeno jest žalostivě. Když k smrti veden byl, promluvil: na mně jse to začíná a na mně přestane. - Nota. Juž to ledakdos provozuje a páše, zvláště židé, svobodně a zjevně. - Statek jeho jest z milosti císařské dědicuom jeho, kromě Malešova, dán a puštěn. Ergo, qui stat, videat, ne cadat. Byl člověk rozumný, zanechav po sobě v vdovství manželky své paní Anny, rozené Dobřenské z Dobřenic, s dětmi jich.
Filipus, král hispanský, zosobil sobě mocí svou království Portugalské, kteréž že by jemu dědickým nápadem náleželo, vyhnav odtad krále Antonia, od stavuov téhož království zvoleného, položivše jej za nepořádného, a učinil v témž království gubernátorem kníže Ferdinanda duca de Alba, Španěle, tyrana hrozného.
In Belgis, Germania inferiori, N. hrabě z Renneberku vzdal zradou město Grtiningen v Frizlandu ležící Španěluom, čehož potom při smrti své s velikým na sebe žalováním a naříkáním litoval; nebo to město jemu od Nyderlantuov, králi hispanskému protivných, svěřeno bylo.
Franciscus Drago, rytíř englický znamenitý, jeden z hejtmanuov vojenských Elizabety, královny englické, vzat na slovo, že davše jse v plaveni na moře a dostav jse do Indie Ameriky, světa vnově nalezeného, ve třech letech všecek okršlek zemský obplavil, zdělav nemalé škody králi hispanskému; nebo Elizabet, královna englická, od dávna s králem hispanským v nepřátelství a protivenství zůstávala, škodíce sobě z obojí strany, jak moha. A také s Nydrlandery králi hispanskému protivnými v puntu byla, jsa jich evanjelitského religionu, o což nejvíceji mezi nimi činiti bylo s velikou jedněch k druhým nenávistí, usilujíce vždy jedni druhé vyhladiti a vykořeniti mocí svou světskou. Ješto kdyby ta síla a moc křesťanská na Turka pohana, nejhroznějšího zhoubce křesťanův, obrácena a svornost byla, mohlo by s boží pomocí platně a užitečně pohanuom, úhlavním nepřátelům, býti odoláno a křesťanuom spomoženo.
Toho také roku umřela jest v Hispanii královna Anna, Filipa, krále hispanského, manželka, jsa téhož krále strejna a ujčina, dcera slavné paměti císaře Maximiliana Druhého jména toho, českého a uherského krále etc., vše z slavného domu rakouského.
V pondělí před středopostí mezi městy pražskými v řece Vltavě stopilo jse v půl hodině přes sto osob lidí robotných, kteří se na prámě velkém na druhou stranu k robotám viničným přeplavovali; nebo voda velká byla a s prámem je uprostřed řeky převrhla.
Měsíce Augusti, srpna, Maria, slavné paměti císaře Maximiliana toho jména Druhého, českého, uherského etc. krále manželka, vdova pozůstávající, vlastní paní máti císaře Rudolfa, též českého a uherského krále etc., vše z slavného domu rakouského, odjela a odstěhovala jse jest se vším dvorem svým z Prahy, města království českého, do Hispanie k králi hispanskému Filipovi, panu bratru svému, již Jeho Milost císař poctivě vyprovoditi naříditi ráčil.
Září měsíce legátové od císaře tureckého vyslaní přijeli do Prahy k Rudolfovi císaři etc. křesťanskému.
Také toho roku Augustus, kníže saské, churfiršt, přijel z města svého Drážcían s manželkou svou a synem svým Kristiánem na hrad pražský k Jeho Milosti císařské Rudolfovi etc. k navštívení, a pobyv tu čtyry dni, zase odjel.
Při konci tohoto roku Jeho Milost císařská Rudolfus etc. vyjel z království Českého do Rakous, nařídivše předtím v království Českém místodržící; z stavu panského: Viléma z Rožmberka, nejvyššího purkrabí pražského, Ladislava staršího z Lobkovic, nejvyššího hofmistra, Vratislava z Pernštejna, nejvyššího kancléře; z rytířstva: Michala Španovského z Lisova, nejvyššího písaře, Búrjana Trčku z Lípy, podkomořího království Českého, Jana Vchynského ze Vchynic, purkrabí karlštejnského.
Franciscus Hercules, dux Alenconius, přijat v Nyderlantu od stavuov evanjelitských, hispanskému protivných, za gubernátora a kníže brabantské, však když jemu tam jse nedařilo, zase vybyt; potom brzo umřel.
Umřel jest v Portugalii Ferdinandus dux de Alba, jenž předešle Filipa, krále hispanského, v zemích niderlandských gubernátorem byl a hrozné tam tyranství provozoval.
Gebhardus Truchkses, arcibiskup kolínský, churfiršt elektor, přistoupivše k religionu evanjelitskému, oženil se, pročež válka vznikla, a jsa od papeže, biskupa římského, do kladby dán a churfiřství i biskupství zbaven jest, a učiněn churfirštem kolínským Arnošt, kníže bavorské, biskup lutichský.
Měsíce listopadu Rudolfus, Caesar imperator, přijel z Rakous zase do království Českého na hrad pražský. Roztržitost byla v království Českém o nový kalendář, kterýž jminulého léta 1582 vydán byl a nařízen od papeže, biskupa římského, Gregoria toho jména XIIL, a postoupeno zpátkem o deset dnuov, protože prý starý kalendář zmejlen byl od astronomuov, takže jse někteří starým kalendářem, jiní novým spravovali, až to napravení ne titulem papežským, ale titulem císařským jest vyhlášeno; nebo jse evanjelitského religionu, zvláště v Germanii, papežem a jeho ustanovením říditi odporovali, sobě to ošklivíce.
Umřel ukrutný a hrozný tyran Ivan Bazilovič, veliké kníže moskevské, zanechav po sobě syna Theodora-Fedora. O hrozném tyranství toho Ivana jest obzvláštní knížka vytištěna a vuobec vydána.
Arciknížata rakouská Arnošt a Maximilian, páni bratří vlastní, přijeli do Prahy ku panu bratru svému císaři Rudolfovi.
V outerej po památce Moudrosti boží umřel v Praze pan Ladislav starší z Lobkovic, nejvyšší hofmistr království Českého.
V Praze pan Albrecht Leskovec, člověk mladý, leže v nemoci zdraví svého a jsa navštěvován od mnichuov ordinis Jesuitarum, jest k tomu přiveden, že k náboženství jich, byv religionu evanjelitského, svolil a komunikoval; ale hned brzo dav jse toho v želení a na ně i na sebe naříkání a nepovstav z té nemoci umřel.
Alexandr Farnesius, kníže parmské, jsa od Filipa, krále Hispaniarum, nařízeným v Nydrlantu gubernátorem, podmanil město slavné Gent k ruce témuž králi.
Toho roku také Vilhelmus, princ Orangie, hrabě z Nassau, jsa nařízeným správcím v Nydrlantu od protivných králi hispanskému a jsa od papeže, biskupa římského, do kladby a od krále hispanského do achtu dán a rozepsán, aby od koho a jakkoli z světa sešel, jest od nějakého zoufalého lotříka, jenž jse ke dvoru téhož knížete vmluvil, zrádně zastřelen, a tak zamordován. A jsa hned tu lapen, hroznou smrtí týž mordéř jest utracen, a kníže zamordované v městě Delftu slavně pohřben; na jehožto místo syn jeho Mauricius správcim učiněn.
V Čechách mistr Petr Kodicillus, astronomus vznešený, jenž kalendáře a pranostiky vydával a v tom od evanjelitských pochvalu jměl, učinil na sebe pokřik a hanění, že kvůli straně odporní památku mistra Jana Husa a mistra Jeronyma Pražského, mučedlníkův českých, z kalendáře svého vypustil; a tak po chvále hanění dostal. - Nota. Stal jse Čechuom posměšný kus, vyletěla jim z Prahy hus, prodal ji mistr Kodicillus.
Město Antorf v též zemi nydrlantské poddáno jest od obyvateluov téhož města Alexandrovi Farnesiovi, knížeti z Parmy, k ruce králi hispanskému.
Měsíce Junii, června, knížata některá sjeli jse do Prahy, města českého hlavního, k Rudolfovi, českému, uherskému etc. králi, a tu mezi sebou tovaryšstvo aurei veleris, zlatého rouna, domu burgundského obnovili. Předně při Jeho Milosti císařské Ferdinandus a Carolus, vlastní páni strejcové císaře Rudolfa, též Ernestus, vlastní bratr Jeho Milosti ' císařské, vše arciknížata rakouská. Do kteréhožto tovaryšstva přijati jsou tu také tehdáž pan Vilém z Rožmberka, jsa nejvyšším purkrabím pražským, pán český přední a vžnešený, též Leonhart hrabě z Arrachu, Italian etc.
Stala jse šarvátka v Novém Městě pražském od lidu robotného proti některým stavu rytířského, kteříž před tou chasou do domu řečeného u Mělnických utéci museli, a tři osoby v té šarvátce zahynuly. A ta šarvátka stala jse proto, že lidé robotní, poddaní, honěni a nuceni byli ku pánuom svým pro listy na dovolení služby na gruntech cizích podle tehdáž sněmovního v království Českém nařízení, což za stížné bylo týmž poddaným, jenž jse pánuom svým ukrejvali a svobody v tom užíti chtěli, i lidem svobodným, zvláště hospodářuom, j enž čeládky potřebovali a v tom nedostatek měli.
Umřel také toho roku v Římě, ve Vlaších, papež Gregorius toho jména XIII., jsa stáří okolo let věku svého 80. Po němž učiněp papežem Felix Calaberi a nazván Sixtem, toho jména Pátým.
Erich, syn pana Michala Španovského z Lisova, jenž tehdáž byl nejvyšším zemským písařem, dán od téhož pana otce svého do vězení, že zamilovav jednu městskou pannu, dceru Matyáše Pekárka, ji k manželství proti vůli pana otce svého pojíti chtěl; ale syn, pomoha sobě z toho vězení a vzav svou milou, do Moravy spolu ujeli a v stav manželský vstoupili a se oddati dali.
Augustus, kníže saské, churfiršt, archimaršálek říše, umřel jest v Drážďanech, v městě svém Freiberce, pán slavný, možný a bohatý, jediného syna dědice svého jménem Christiana s Annou, manželkou svou, jenž z rodu králuov denemarských byla a nedávno předtím umřela, pozůstavivše; a nedávno jse byl před smrtí oženil, pojav k manželstvi kněžnu, pannu Anežku Hedviku z rodu knížat anhaltských, a kolikosi téhodnuov s ní pobyvše, život svuoj na tomto světě dokonal. - Nota. Starému muži mladá žena, smrt hotová. - Na památku jeho dělali a bili tolary, minci stříbrnou, s textem takovým při obrazu jeho: Pie in Christo obdormivit XI. Februarii anno MDLXXXVI cum vixisset annis LIX. menses VI, dies XI, horas XII. Byl religionu confessí augšpurské učení luteranského, nad čímž ruku a ochranu držal a žádného jiného religionu v zemích svých trpěti nechtěl. Na zvěř velkou, živou laskav byl a plemeniti dal, nedaje a zapovídaje tomu překážeti hned pod oběšením, zvláště myslivcuov (zvláště českých při mezích jeho) davše po mezech šibenic nastavěti, a hned kdo postižen, i mrtvého, zastřeleného oběsiti; pročež hospodáři obilní, jimž jse od zvěře škody dály, nesměje tomu překážeti, ouzkost jměli.
Téhož léta 1586 pan Adam purkrabě z Donína na Žehušicích, jsa od dávna soužen nemocí podagrickou, dnavou, dal jse do Teplic lázní tak řečených k léčení nemoci své; ale že proti smrti a vůli boží žádné léky nespomáhají, umřel tam a odtad na Žehušice přivezen a tu pohřben jest.
V městě Králové Hradci nad Labem vyhořalo šedesáte domuov ohněm domácím v outerý po neděli Suscepimus.
Maria Štvard, královna šotská, vdova, jsa pro své nespůsoby vybyta od stavuov království Šotského, dostala jse do Engelandu k královně Elizabet, přítelkyni své, a zůstávaje tu pod ochranou její, však v arestu a stráži. A jsa religionu náboženství římského a že by něco postranního proti též královně Elizabeth, jenž jse evanjelitského religionu přidržala, tejně praktikovala a před sebe brala, jest od stavuov království Englického s povolením též královny jich englické do jurisdicí jich vzata a hrdla odsouzena; po rozsudku sekerou, však bez dotvrzení toho od královny englické, jenž jse nad tím zhoršovala, sťata. Nebo jse skrze ni nějakého nebezpečenství, zvláště a summo pontifico romano a krále hispanského, Engelanderové obávali. Pozůstal po ní syn její Jakobus, dědic království Šotského, kterýž potomně po smrti jmenované Alžběty královny i králem englickým, britanským, jsa religionu evanjelitského, pán učený jsa v literním umění, jest učiněn, jakž byla táž Elisabet královna, zůstávaje až do smrti své v stavu panenském, za živobytí svého s stavy téhož království nařídila.
Pan Vilém, pán z Roznberka, nejvyšší purkrabí pražský etc., jměl svadební veselí, pojímaje k manželství pannu Polyxenu, pozůstalou dceru po Vratislavovi z Pernštejna, vznešeném pánu českém; a to jeho čtvrtá manželka.
V Praze umřel doktor Gabriel Švěchýn, jenž se psal z Pamberka, jsa radou nad appelacími na hradě pražském.
Papež, biskup římský, Sixtus Quintus podle práva svého vydal kladbu a dekret na Hendricha, krále navarského; a na N. kníže de Conde z Frankrejchu za příčinou, že jeho nepřátelé jsouce, náboženství jeho jse protivili a odpírali, za heretiky, kacíře je položivše. Proti čemuž od tomu protivných odpor učiněn a knížka latinská, jenž Brutum fulmen papae intitulována jest, vytištěna a vůbec vydána.
Tohoto roku po smrti příze poznamenaného Stefana Batorea, krále polského, jenž plodu nepozůstavil, stavové pol= ští k městu a do města Varšavy podlé jich obyčeje zvolili a vyhlásili za krále na to království arcikníže rakouské Maximiliana, vlastního bratra císaře Rudolfa, českého a uherského krále, však opěty nesvorně; nebo tomu volení Jan Zamojský, jsa kancléřem téhož království, s jinými, kterýchž po sobě potáhl, tuze odporoval, nechtěje k arciknížeti Maximilianovi, pánu dobrotivému, svoliti, ale Zikmunda, syna krále švédského, jmíti za krále. Arcikníže pak Maximilian nemeškal jse do Polska vypraviti vojensky; a chtěje na též království dosednouti, oblehl město hlavní Krakov v témž království; v kterémžto městě zavřel jse s jinými, arciknížeti Maximilianovi odpornými. Brzo pak
Po tom neštěstí arciknížete Maximiliana sněm v království Českém držán na hradě pražském, na kterémž nové berně svoleny a veřejnost i mustrunkové vojenští nařízeni a držáni jsou; starost a rada přitom o vysvobození arciknížete Maximiliana z vězení polského.
Nota. O tomto roku pranostikáři, astronomi a hvězdáři hrozné věci hádali a prorokovali, že skonání světa anebo jeho proměna a zkáza bude, ale nic jse toho z milosti boží nestalo. Protož bděme a modlme jse, neb nevíme dne ani hodiny. Nec nostrum est nosce tempora et momenta, quae pater posuit in sua potestate. Acta apostolorum Cap. I.
V Praze dva katé ukamenováni jsou až do smrti od lidu obecního při stínání jednoho křesťana, jenž žida, pohana, zabil; a ti katé neuměle s exekucí zacházeli, pročež jse chasa na ně ponukly lítost jmaje, že křesťan pro žida smrt trpěti musí, a nemohlo toho chase zbraňováno býti, nebo i rychtář s služebníky musel odtad utéci.
Vše v Praze: Pan Jaroslav mladší Smiřický, krásný mládenec, zahynul podivně a mistrně v Menším Městě pražském, což jse stalo pro frej; nebo nalezen jest na ulici, maje hnáty spřerážené, od čehož kolikýsi den umřel.
Zemřeli: pan Adam Krajíř z Krajku na Mladé Boleslavi a pan Jaroslav Trčka z Lípy a na Ledči; po jehožto smrti pan Hendrich, syn jeho, byv témuž panu otci v nemilosti, v ledečské panství se proti vůli pánuov strejcův svých uvázal, což jemu zase jest odňato, a na milosti u nich zůstával.
Král hispanský Filipus, potentát mocný, maje od dávna nenávist k Elizabet, královně englické, jenž dědičkou téhož království a nevdanou zůstávala a religionu evanjelitského učení jse přidržala, pročež i od papeže, biskupa římského, summo pontifice, do kladby rozepsána byla, podle čehož tejž Filipus, král Hispaniarum, maje pohotově velice mocnou armádu mořskou, vojenskou, s šífy oupravnými a nákladnými velice, kterážto armáda od dávního času strojena a připravována byla s nákladem nemalým, i vypraviv touž armádu vojenskou s mnohým lidem svým s hejtmany k tomu nařízenými z svých zemí na moře proti nadepsané královně englické k konečnému jí s puntovníky jejími vyhlazení; nebo táž královna s nydrlantskými stavy, králi hispanskému sprotivenými, v puntu byla, a ona když přemožena bude, že snadno sprotivení Nydrlandové v jeho dokonalou moc přivedeni a tak podmaněni budou. Nebylo to tejno královny Elizabet ani puntovníkuov její, stavuov nydrlandských, nebo ta armáda hispanská široce světu rozhlášena byla s chloubou a pohrůžkou všem s římským náboženstvím jse nesrovnávajícím. Proti čemuž nemeškala jse také královna Elizabet přihotoviti, svou armádu vojenskou též na moře vypravivše a hejtmany své vojenské (mezi nimiž ten po moři zkušený rytíř englický Franciscus Drago byl) nařídila. A tak ty dvě sobě nepřátelské armády jse spolu na moři potejkajíce sobě odpíraly statečně i s fortely svými, jak kdo uměl a rozum jměl a v plavbě vojenské rozumný byl. Až k posledku ta slavná armáda hispanská na díle tím potejkáním, na díle bouřkou oblakuov a moře jest rozražena a rozptýlena s velikou škodou krále hispanského. Ostatní jse (nic s tou slavnou armádou nedovedše) s posměchem do Hispanie navrátili, a královna englická Elisabet na větší slovo vzata jest a radostně triumfovala. Nota. Takhle křesťané moc svou proti sobě plejtvají, sami jse hubíce a kazíce proti zápovědi boží.
V Frankrejchu v městě Blois nařízením královským N. kníže z Gvisu, že by jse nětco proti králi puntovalo s nepřáteli královskými...
V Čechách v městě Stříbře v kraji Plzeňském hromobití hrozné bylo, od čehož rathauz téhož města zapálen a vyhořal a mnoho jse škody stalo.
Ve Frankrejchu umřela jest stará královna franská, Italianka, Catharina, rozená de Medices, z rodu knížat florenských, kteráž původ byla mnohých válek, tyranství, morduov, různic a krve lidské prolití v témž království.
Arciknížata rakouská: Ferdinand z Tyrolu, Karel z Štýrska, Ernestus a Matyáš, strejcové a bratří císaře Rudolfa, českého a uherského krále, sjeli jse do Čech na hrad pražský k témuž císaři Rudolfovi Jeho Milosti a tu o vysvobození arciknížete Maximiliana, bratra a strejce jich, z zajetí polského rokovali.
Nějaký urostlý člověk, jsa v Praze, pravil jse býti vejvodou valašským, jmenujíce jse Petrem. Jest z poručení císařského jat a dán na hrad pražský do vězení, avšak zase potom propuštěn.
Pan Mikuláš Trčka z Lípy rozvedl jse s manželkou svou mladou, krásnou, již byl k manželství pojal z Slezska, a poslal ji zase k přáteluom jejím; což jse stalo pro její nespůsoby. Tožť starému mladá žena. Senes saepe vidi amare, amatos vero nunquam.
Po smrti pana Adama Krajíře město Boleslav dostalo jse panu Jiřímu z Lobkovic, ten čas nejvyššímu hofmistru království Českého, kterýž jsa religionu náboženství římského, bratřím boleslavským, jinak valdenským, sbor a schůzky jich tu v Boleslavi zastavil.
Summus pontifex, papež, biskup římský, vypravil jednoho kardinála svého letitého, jménem Hippolita Aldobrandina, do království Polského o vysvobození z zajetí arciknížete Maximiliana na snažné toho vyhledávání Jeho Milosti cícařské a domu rakouského. Vracujíce pak tejž kardinál zase z Polska; dostal jse i do Prahy, a jsa od Jeho Milosti císařské uctěn, zase odejel. Ten kardinál jest potomně i papežem učiněn.
Léta pak
V pondělí den památky sv. Panny Doroty umřel v markrabství Moravském na zámku svém Telči pan Zachariáš z Hradce, pán hrbovatý, jsa nejvyšším komorníkem téhož markrabství Moravského.
V outerej po Družebné neděli na Nelahozevsi, sídle svém, umřel pan Florian Gryspek, jsa v hojných letech, Germanus rozený, kteřý jsa chud a nízkého urození, však v literním umění vycvičený a dostav jse do Čech tak při kanceláři pražské na hradě pražském vzešel, že radou královskou a vzáctným učiněn jest a mnoho potřebován byl; nebo král Ferdinand k učeným lidem lásku a náchylnost jměl. A tak tejž pan Gryspek, zbohatše v Čechách ouřady a dary královskými a jsa zvejšen, život svuoj v Čechách dokonal.
Legátové polští v Praze byli o dokonání smluv a utvrzení pokoje mezi stavy království Českého a Polského.
Na hradě pražském v kostele hlavním sv. Víta uprostřed téhož kostela vyňata jsou těla z místa pohřebního, císařského a královského, totiž: Karla císaře toho jména Čtvrtého, krále českého, krále Václava, syna jeho, římského a českého krále, Ladislava Posthumusa, českého a uherského krále, Jiřího, českého krále, císaře Ferdinanda, českého a uherského krále, a syna jeho císaře Maximiliana toho jména Druhého, českého a uherského, též Anny, manželky nadepsaného císaře Ferdinanda, i některá jiná těla rodu jich; nebo jse to místo pohřební znovu stavělo a rozšiřovalo, a zatím jse ta těla do jedné kaple v témž kostele poodložila a některým lidem ukazována byla. Po dokonání toho stavení, místa toho pohřebního, zase tam vnešena a položena jsou, nad nimiž svrchu pěkná příprava a vytesání obrazův jich z kamene alabastrového bílého jest mistrovsky spůsobena.
V městě slezském Žitavě vyhořelo půl druhého sta domův, též v Čechách město Jičín všeckno, náležejicí panu Burianovi Trčkovi z Lípy.
Na Lišni zabil jse mečem svévolně sám pan Otakar z Šternberka.
Po příze psaných legacích a jednání mezi stavy království Českého a Polského stvrzeny - a obnoveny jsou mezi týmiž stavy smlouvy a erbanunky pokoje, načež Sigismundus Švéda, král polský, slib a přísahu s Poláky učinil a vykonal v městě polském Lublíně v přítomnosti biskupa vratislavského, od císaře Rudolfa, českého krále etc., k tomu vyslaného. Naproti čemuž též císař Rudolfus, král český, týmž slibem toho v přítomnosti legátuov polských dotvrditi ráčil a podle Jeho Milosti na místě vší země České též to vykonaly osoby k tomu zvolené tyto: z stavu panského pan Vilém z Rožmberka, nejvyšší purkrabě pražský, pan Jiří z Lobkovic, nejvyšší hofmistr, pan Jiří Bořita z Martinic, nejvyšší sudí, pan Joachym Novohradský z Kolovrat, purkrabí karlštejnský, pan Kryštof mladší z Lobkovic, pan Václav Berka z Dubé a z Lipého, pan Volf Novohradský z Kolovrat, pan Karel z Bibrštejna, nejvyšší mincmejstr, pan Václav z Říčan, pan Jiří z Šternberka; z stavu rytířského pan Michal Španovský z Lisova, nejvyšší písař, pan Burjan Trčka z Lípy, podkomoří; pan Albrecht Kapoun z Svojkova, purkrabě kraje Hradeckého, pan Vilém Vostrovec z Královic, Jeho Milosti krále českého prokurátor, pan Radslav Vchynský z Vchynic, pan Václav Ples Heřmanský z Sloupna, pan Václav Budovec z Budova, pan Kryštof Želinský z Sebuzína, pan Vilém z Vřesovic, pan Kryštof z Šlejnic.
Potom brzo arcikníže Maximilian, podle smlouvy s Poláky učiněné ku pomezí slezskému vypraven a jmaje Polákům podle artikuluov accordu učiniti slib, toho jse spečoval, klada sobě stížnost do některých artikuluov; kteří pak z strany druhé pro něj vypraveni byli, jsa mocnější lidem nežli strana druhá, an jse toho Poláci nenadáli, jej vyslaným s ním Polákům odňali, an jim slibu nevykonal, a odtuď s ním - jako by Polákům vidliček podali - odjeli. A tak arcikníže Maximilian z toho polského zajetí jest vysvobozen a Sigismundus Švéda králem ,polským zůstal. Poláci ti s arciknížetem Maximilianem na pomezí slezské vyslaní, domů jse vracujíce a sami sobě jse posmívajíce, jeden přední z nich propověděl: Eu, jam revertimur Poloniam cum contumelia et pudore omnibusque ridendi.
V Praze stal jse hrozný skutek, že jeden nešlechetník vyloudiv vlastní matku svou ven za město, ji hanebně zamordoval pro peníze; což když na něj jest vyjeveno, hrozriá ohavná smrt mu učiněna podle práva.
Umřel v Praze Jan Trautson, letitý pán z Rakous, jenž tu v Praze na hradě pražském obejval, jsa tejnou radou císaře Rudolfa, českého, uherského etc. krále.
Prvniho dne měsíce Augusti, srpna, jakýsi mladý mnich, nešlechetnik, z Paříže, města hlavního v království Franském, řečený Jakobus Clemens, ordinis preadicatorum, vmluvil jse před Hendricha, krále franského, jenž byl také králem polským učiněn, však z Polska zase do Frankrejchu ujel, kterýžto král Hendricus toho času v Frankrejchu u města řečeného S. Claud vojensky proti nepřátelům ležel a toho mnicha před sebe pustiti dal; mnich ten, přistoupivše k králi, listu jemu nějakého podal a pod tím do krále, list ten čtoucího, vostrej nůž, jejž při sobě tejně měl, vrazil. Král po témž smrteldném a zrádném, nenadálém pobodnutí zvolal na své; a tu hned ten mnich, mordéř královský, od nich zabit jest, takže jse, čím byl původem a návodem ten zrádný hrozný skutek státi jse jměl, dokonale věděti nemohlo a rozličné o tom domnění bylo. Král pak, smrteldně raněný vypraven jsa do lože a poznav, že živ nezůstane, povolav k sobě Hendricha, krále navarského, a jiných svých věrných, jenž pares Francie slují, téhož Hendricha Navarrea jakožto dědičného nápadníka, právo a spravedlnost k království Franskému majícího, successorem svým k témuž království vyhlásil vlastními ústy svými. Nebo tejž zraněný král dětí žádných nepozůstavil a hned brzo po témž sebe zrádném zranění druhý den umřel. Podivná věc byla, že tejž král, jsa náboženství římského, od mnicha téhož náboženství zrádně jest zamordován. Toho skutku nešlechetného spáchání byli v domnění knížata z Gvizu, jenž se přední právo k království Franskému míti pravili a v tom Hendrichovi Navarskému všelijak překážky činili, jsouce také římského náboženství, jmaje v tom i fedruňk od Filipa, krále hispanského, ač i ten také královstvi Franského žádostiv byl, i od papeže, biskupa římského, jenž téhož krále Hendricha Navarrea do kladby své dal, a že hereticus a kacíř jest, pročež že království užíti nemá a nemůže, vyhlásil. Ale pares Francie na to nedbaje, téhož Hendricha Navarrea za krále svého podle nařízení krále Hendricha raněného jsou přijali a nad tělem mrtvým zabitého krále Hendricha přísahu a závazky, sobě věrní býti a smrtí krále tak zrádně zabitého mstíti, učinili a připověděli. A mnich ten, mordéř královský, jsa také zabit, jest mrtvý koňmi roztrhán a v vápně nehašeném spálen. A tak jse víceji a dáleji nepokoje, války vojenské, rozbroje, hrozné mordy a krve prolití v témž království Franském rozmáhaly.
Téhož měsice Augusti dne 10. Martin Šenk z Nejdeku, rytíř a grigsman v Nydrlandu vznešený, chtěje jse zmocniti města řečeného Nimwegen, jest s svými od téhož města odehnán a na utíkání jse u téhož města utopil. Jehož tělo od nepřátel jeho z vody vytaženo, čtvrceno a po témž městě roznešeno jest. Když potomně to město dobyto jest, též tělo sebráno a křesťanským spůsobem pohřbeno.
Noviny germanským jazykem, potom i českým tištěné a vůbec vydané byly, že jeden zoufalý člověk, řečený Jan Aldweker, ve vsi Erlingen, ležící vzdálí čtyry míle od města Augspurku, manželku svou Kristinu a čtvero ditek jich hanebně zamordovavše, a po tom tak spáchaném skutku sám jse oběsil a také umrtvil, jehož tělo z nařízení práva na prach spáleno jest.
Též jiné noviny tištěné prodávány byly, že nějaký pták nesmírné velikosti v zemi Hibernia, jinak Irlandu, nalezen byl, kterýž že dobytek drobný, ano i dítky malé bral, dávil a na poušti k hnízdu svému letmo zanášel, a jsa od lidí vyšpehován a mistrnými nástroji lapen, královně englické ku podivu poslán jest.
Umřel v Praze kněz Josef Vronius, rozený Polonus, někdejší opat kláštera Kladrubského, jenž pro frej z téhož opatství složen byl a tu s svou milenkou Annou a s dětmi; s ní splozenými zjevně (což prve tejně činil) obejval, a v klášteře panenském sv. Ducha v Starém Městě pražském v kostele jest pohřben. Byl dobrý hospodář, oeconomus a jurista soudný, veda sobě podobněji světsky nežli duchovně.
Také toho roku zemřeli v Praze pan Ozvald Šenfeld, jsa místokancléřem království Českého, a mistr Petr Kodicillus, astronomus, jenž pranostiky a kalendáře v království Českém vydával.
V outerý po památce začetí léta nového nějaký žák jménem Sixtus, mladý člověk, na Žehušicích v kraji Čáslavském upálen jest za živa ohněm na hranici, jsa k té smrti odsouzen soudem hraničným, protože jmaje sobě svěřenou mládež k cvičení liternímu, s některými - násilí jim činíce - vlaské sodomství páchal, což když naň vyjeveno, k tomu jse přiznal. A pan Jan purkrabě z Donína, jsa pánem panství žehušického, ten soud hraničný nad ním osadil podle práva.
Klášter Kladrubský v kraji Plzeňském všecek vyhořal. Umřel v Praze Matyáš Hostounský, prokurátor rozepří lidských, čímž byl zbohatl a vzešel.
Těch časuov mnoho mnichuov dostalo jse do Čech, nebo z některých zemí, zvláště z Engelandu, Frankrejchu, Nydrlandu, pod těmi rozbroji, válkami vojenskými a o náboženství v křesťanstvu vzniklými hadruňky a persekucími jedni druhé tiskli, vypovídali i usmrcovali.
V Praze umřel Martinus z Mohelnice, arcibiskup pražský. Byl tím arcibiskupem okolo let desíti; a ten zcestná chování některých pánuov prelátuov pod něj náležejících tuze vyhledával a trestal.
Pan Kryštof Želinský z Sebuzína, jsa místopísařem královstvi Českého, učiněn jest téhož království místokancléřem. Umřel Jan Vchynský ze Vchynic. Hrávával rád v karty o veliké peníze.
V Praze Jaroslav Myška zabil v svádě N. Vamberského, jsa také od něho těžce zraněn.
Také v Praze věc žalostivá stala jse, nebo pan Ferdinand z Šternberka, smyslem jse pominuv, svou vlastní paní máteř tulichem zabil. A tak smyslem pominulý k ostříhání dán.
V Štýrsku umřel Karel, arcikníže rakouské, syn císaře Ferdinanda, bratr císaře Maximiliana slavných pamětí.
V Germanii říši mnoho žen, bab čarodějných, kouzeldných ohněm spáleno a zutraceno; kteréž že čáry a kouzeldnictví uměním ďábelským hrozné věci provozovaly, lid v nemoc připravovaly, sušily i usmrcovaly, s zlými duchy obcovaly, na úrodách zemských škodily etc., jakž o tom šířeji tištěno a vůbec vyďáno. Zle na tom světě.
Učiněn místopísařem království Českého pan Bohuslav z Michalovic.
Stalo jse zemětřesení v Čechách i jiných zemích, od čehož věže krásná v městě rakouském Vídni velkou škodu vzala. Hendricus Navarreus, král franský, trápil vojenským obležením Paříž, město hlavní v Frankrejchu, kdež ho králem jmíti odpírali, a jmaje punt s Filipem, králem Hispanie, k němu jse o retuňk utíkali. I vypravil jim král Filip ku pomoci Alexandra Farnesia, kníže parmenské, s sílou vojenskou nemalou, takže král franský od Paříže města odtrhnouti a proti němu táhnouti musel. Ale Parmenius opatřiv Pařížské špíží - nebo hrozný hlad v témž obležení trpěli a vystáli - polem jse potkati nebo nechtěl, nebo nesměl a zase jse s vojskem svým, z Frankrejchu vytrhše, navrátil, jehož Navarreus následujíce k nižádnému potkání přivésti nemohl. Nebo dosti jměl na tom Parmenius, že Pařížské od toho obležení a hladu vysvobodil.
Umřel v Praze pan Albrecht Bryknar, někdejší nejvyšší prokurátor Jeho Milosti císařské, a v klášteře Karlovském pohřben.
Pan David Boryně, člověk bohatý, přitom náramně skoupý a skrbný, vydrancován a obloupen jest v sídle svém od zlodějův tejných a nepovědomých, jenž že i v larvách byli pro nepoznání jich; k tomu od nich i zeprán a stlučen, že sotva živ zůstal. Řeč byla, že jse jemu to stalo od pacholkův robotných, s nimiž a s čeládkou že ukrutně nakládaje, za mzdu jich platiti nechtěl. - Nota: Tak jse někdy před lety dálo v Čechách, že na sebe v kuklách vyjížděli, loupili, obírali i zajimali a šacovali, zvláště kupce a handléře bohaté, takže takových škůdcuov a loupežníkuov na zátricích i a tvrzích, kdež jse tak zavírali a skrýše své jměli, dobejvati museli. A tak to sotva zastaveno.
Drahota v Čechách byla: žita a pšenice strych po jedné kopě a 15 gr. českých, hrách po jedné kopě a 30 gr. českých, oves po 40 gr. českých, slámy jedna kopa otepí po jedné kopě a 15 gr. českých, vaření a ovoce sotva jse dostalo; koroptva v krajích za 15 gr. českých, v Praze za 20 gr. českých. Kdo ví pak, zač bažant! Tři vejce slepičí za jeden groš český a to vše sotva pro bohaté a pro pány řečníky a prokurátory. Čímž šantročníci i šanfročnice (jenž dobré svědomí opovrhovali) bohatnouce sobě naháněli, nic na duši nedbajíce, podle vůle své svobodně provozovali.
Umřel pan Burjan Trčka z Lípy, bohatý a vznešený, jsa soudcem zemským a podkomořím království Českého.
Nějaký šantročník, Němec cizozemec, nepovědomo odkud dostav jse do Čech, pravě jse býti umělým alchymie, totiž zlata dělání, veda sobě I slavně a po pansku, v seznámení i vrchním vešel, kteříž většího bohatství nabýti žádostivi byli a na alchymii nakládali, ale zmejleni jsou. Nebo ten šejdíř, nabyv k provozování té alchymie nemálo a nic žádnému nedovedše, dal jse na utíkání, ale jsa uhoněn, do vězení dán jest.
Těch časů žádného (příkladem starých Čechuov) krigsmana českého jse nenacházelo; všichni jse toliko na pejchu, rozkoše, marnivosti světské vydávali, nic na to nedbaje, že jse jim ledajacísi cizozemci, poběhlci v zemi na českou záhubu osazovali, ještě jim k tomu napomáhali na své zlé a svých budoucích, a nové vždy křtalty a spůsoby cizozemské sobě škodlivé na sebe berouce sami jse, jak kdo oč mohl, připravoval, a cizozemci jim měšce čistili.
Pan Jiří z Lobkovic, jsa nejvyšším hofmistrem království Českého, dostav panství chomutovského a jsa náboženství římského religionu, spůsobil v městě Chomutově kollegium mnichuom ordinis Jesuitarum, kteřížto obyvatelům toho města v náboženství a religionu jich odporní byli a překážku jim v pohřebování mrtvých těl činili, až z toho pošlo, že jednoho dne, totiž v pondělí den památky Rozeslání apoštoluov Páně, když tíž mniši jesuité jednomu mrtvému tělu ku pohřebu zvoniti dáti zbraňovali, rozhorlil jse skrze to lid obecní a na obydlí týchž jesuitů udeřil a je rozehnavše kamna, skla, etc. vytloukli, knihy rozsápali a rozmetali, skrze což vrchnost svou světskou na sebe rozhněvali a za buřiče položeni jsou; a potomně na Červený Hrádek k postavení jse obesláni a tu v přítomnosti některých pánuov soudcuov zemských k tomu nařízených souzeni jsouce jse na milost dali; však dva z nich, že původcové toho zbouření byli, jsou tu hned mečem trestáni a sťati; jiným milost na vyměřené artikule učiněna.
Lidu vojenského, jízdného i pěšího, nemalý počet vypraven jest do Frankrejchu od některých knížat germanských religionu evanjelitského ku pomoci Hendrichovi Navarreovi, králi franskému, proti jeho nepřáteluom vespolek spuntovaným. V království Českém zapovědíno, aby se nižádný v to nevydával a najímati nedal. Toho lidu vojenského oupravného byl nařízeným jenerálem a nejvyšším hejtmanem Kristianus, kníže z Anhaltu, od Kristiana knížete, saského churfiršta, vypravený. Kterýžto churfiršt brzo potom umřel, ukrátiv sobě věku svého velikým sebe přepíjením. Sic finis bibendi et vivendi.
Nějaký také Italian, Vlach, obejvaje v Praze, čarodějnickým, ďábelským uměním své hříčky, lidi mámíce a šálíce, provozoval; Scota mu říkali.
Nějaký baše turecký, jmaje s sebou nětco velblouduov a náklad bohatý, přijel do Rakous a odtud poslal dary k Jeho Milosti císařské Rudolfovi do Prahy, dav oznámiti, že utíká před císařem tureckým, kterýž že jemu dva syny jeho stíti dal a jeho též usmrtiti usiluje, žádaje, aby Jeho Milost císařská jej pod svou ochranu přijíti a jemu jse v křesťanstvu osaditi dovoliti ráčil, že chce křesťanskou víru přijíti; ale nebylo jemu toho věřeno.
V městě rakouském Vídni umřela jest Alžběta, královna franská, paní krásná, věku svého v prostředních letech, žádného dědice nepozůstavivše. Byla dcera slavné paměti císaře Maximiliana toho jména Druhého, uherského, českého etc. krále, arciknížete rakouského etc., sestra císaře Rudolfa etc. etc., kterážto za živobytí svého jsa a obývaje na hradě pražském, dala jest na svuoj náklad tu na hradě pražském vystavěti za velkým palácem královským kostel nový, veselý, kdež byl prve veliký zvon na hranici dřevěné, k tomu sroubené, zavěšen, a odtad odpraven jest; a do toho kostela nového dala jest vyzdvihnouti ostatky těla sv. Prokopa, opata někdy sázavského, z téhož kláštera Prokopského, v kraji Kouřimském ležícího, a tu jsou uprostřed téhož kostela nového na hradě pražském položeny a nad tím archa malovaná postavena.
Pan Humprecht Černín z Chudenic, byv hejtmanem hradu pražského a jedním soudcem zemským, učiněn jest také podkomořím království Českého. A hofrychtýřem učiněn pan Mates Pergl; před nímž byl v té povinnosti pan Václav Běšín.
Hieronimus Rozražovský z Pumsdorfu, biskup kujavský, urostlý Polák, vyslán do království Českého od Sigismunda Švédy, krále polského, k jednání při císaři Rudolfovi etc., aby arcikněžna rakouského kmene, panna Anna, strejna Jeho Milosti císařské, dcera arciknížete Karla v Štýrsku pozůstalá, byla k manželství zasnoubena a dána témuž králi polskému. Což se stalo a potom vykonalo.
Těch časuov rozepře těžká vznikla mezi paní Eliškou z Donína, manželkou pana Ferdinanda Hofmana, a panem N. Rychnovským o nářek cti na soudu zemském v království Českém, kdež jeho byla táž paní Hofmanová obvinila a škaredé věci proti sobě vedli a vyhledávali, až to k posledku mezi nimi spokojeno a vyzdviženo. A tejž pan Rychnovský, jsa vězením potrestán, brzo potom umřel.
V Sasích a v Míšni, zemích churfiršta saského, povstalo škodlivé rozdvojení, hádky a odpory o religion v náboženetví mezi duchovními i světskými, nebo někteří přidržali jse učení Lutherova, jiní Kalvinova. A tak jse nesnadíce proti sobě psali, tisknouti dali, vydávali a disputovali.
Devátého dne měsice Julii, července, město Sušice v království Českém všeckno vyhořalo.
Arcikníže rakouské Ernestus, vlastní bratr císaře Rudolfa, přijel z Rakous do království Českého na hrad pražský k témuž panu bratru svému za příčinou Turkuov pohanuov. Nebo císař turecký, zrušivše příměří, vyslal lid vojenský ku pomezí štýrskému, kteřiž hubili, zajímali a mordovali v těch krajinách, a pevnost Vyhytč tak řečenou, na pomezí charvatském ležící, opanovali v ten pátek po památce sv. Víta 19. dne měsíce Julii. A tak jse nová válka s Turkem začala v království Uherském.
V pondělí po památce sv. Augustina, posledního dne měsíce Augusti, srpna, umřel jest na hradě pražském v domě svém slavný pán český, pan Vilém z Rožmberka, jsa nejvyšším purkrabím pražským, rytíř tovaryšstva zlatého rouna domu burgundského, byv stáří věku svého 57 let. Potom ku pohřebu na panství své dovezen, zanechav po sobě v vdovství paní Polyxeny, rozené z Pernštejna, před níž předešle měl tři manželky z rodův povýšených, avšak žádného plodu nepozůstavil. Ten pán, ač římského náboženství byl, však nižádného v religionu nesužoval, a v tom při svobodě zanechal a pokojně živ byl. Symbolum jeho bylo: Festina lente.
Toho času po zrušení od císaře tureckého příměří Uhři vyslali pana N. Nadaždy k císaři Rudolfovi, králi svému, do Prahy, ochrany proti tomu póhanu žádajíce. A pod tím pan N. Krekvic z Slezska, byv předtím k císaři tureckému od císaře Rudolfa v legací vypraven, tam jsa arestován, jako u vězení s svými v nebezpečenství hrdel zůstávali; lid pak turecký oblehli klášter řečený Sisek na pomezí charvatském, chtěje, aby jim vzdán byl; opat toho kláštera, přední z těch Turkuov do téhož kláštera chytře (jako by jim klášter vzdáti chtěl) vloudivše a nastrojiv na ně střelbu, postříleti a zbíti dal; ostatní od kláštera odtrhli s pohrůžkami.
Pan Kryštof z Lobkovic učiněn presidentem nad appelacími na hradě pražském.
Arcibiskupem pražským učiněn pan Zbyněk Berka z Dubé, ale v Čechách to juž nehrubě váženo bylo.
Učiněn nejvyšším prokurátorem císaře Rudolfa jakožto krále českého doktor Jindřich z Písnice namísto Viléma Vostrovce.
Učiněn nejvyšším purkrabím pražským pan Adam z Hradce.
V Novém Městě pražském umřel pan Václav Kamaryt etc., jsa radou nad appelacími na hradě pražském. Tištěno vuobec, že v Germanii nějakému pacholeti zrostl v dásních zub mezi jinými zuby zlatý, zlata dobrého, což i že jest za jisto sprubováno.
Arcikníže rakouské Arnošt, jeda z Prahy zase do Rakous, zastavil jse na Kaňku, a podívav jse trejbům dolovým, přijel do města Hory Kutny na Vlaský dvuor, a přivítán jsa od pánuov Horníkuov a přes noc tu na Vlaském dvoře zůstavše, zase nazejtří odjel.
Turci pohané opěty s nemalým počtem lidu vojanského položili jse zase u přízepsaného kláštera Siseku; hejtmané pak křesťanští, z nichž přední byli pan N. z Rederu z Slezska a pan N. z Ekenburku z Štýrska, maje toliko šest tisíc lidu jízdného, s těmi pohany (jenž jse na druhou stranu řeky od téhož kláštera přes most dali a šlachtorduňk učinili) se statečně potkali, a svedše s nimi bitvu polní, je na hlavu porazili, takže tu těch Turkuov pohanuov do 16.000 zbito jest, a nemálo jse jich na utíkání v řece stopilo, i baše, nejvyšší hejtman a vůdce jich, jenž švagr byl císaře tureckého. A tak tu křesťané šťastně vítězství zejskali s potěšením křesťanuov, pročež jse ten pohan, císař turecký, víceji zlobiti nepřestával s pohrůžkami moci své.
V Čechách umřel pan Václav Smiřický z Smiřic, jenž na zámku Škvorci v kraji Kouřimském obejval, pán věku svého mladého, milovník umění šermířského.
Toho roku založena jest kašna rourová, vodní, velká a nákladná, uprostřed rynku Velkého před rathauzem v Starém Městě pražském. Stálo to nemálo.
U velikou nemilost vešli a v hněv císaře Rudolfa upadli a jse připrávili pan Jiří Popel z Lobkovic, jsa nejvyšším hofmistrem království Českého, pán vznešený, a pan Ladislav z Lobkovic, bratr jeho... jeden pan z Vřesovic Šebestian pro nějaký spis, který přinešen byl do sněmu, jenž jse tehdáž držal na hradě pražském, čelící proti Jeho Milosti císařské králi českému, čehož že by tíž páni z Lobkovic původové byli. Vřesovec svou nevinnu odvozoval; pan Ladislav z Lobkovic preč ujel, zanechav po sobě spisu a omluvy své. Ale poněvadž nedostál, dáno proti němu Jeho Milosti císařské za právo, a jest cti, hrdla, statku odsouzen. Pan Jiří pak, bratr jeho, vida, že je toho jináč nezbytí, a jemuž jse největší vina dávala, na milost jse Jeho Milosti císařské dal, avšak ouřad i statek jest jemu odňat, do vězení císařského dán, v kterémž bídně, v trápení život svuoj dokonal. Nebo jse na něj i něco přitom jiného, že by postranně o Jeho Milosti císařské smejšlel, vyhledávalo. A tak byv prve v slávě, hojnosti a povýšenosti, na tom světě o všeckno přišel. Ergo, qui stat, videat, ne cadat.
Pan Ladislav po svém útěku ze Kře... milosti vyhledávaje, na vzáctné za něho přímluvy milosti císařské (však na vyměřené jemu artikule) dostal a domů jse navrátil.
Sněm český na hradě pražském zavřen jest ve středu po památce Všech svatých, na kterémž veliké berně a zbírky peněžité svoleny a nařízeny jsou, totiž berně domovní, z lidí poddaných, z masa dobytčího, z vín všelijakých, sladkého pití, piv, páleného, z ryb etc. Též defensí proti Turku aby pohotově byly a při kostelích pomoc peněžitá aby zbírána a dávána byla a mustrunkové po krajích aby držáni byli.
Hendricus Navarreus, nápadník království Franského, po mnohých válkách, různicích a sobě odpořich a jsa k tomu i od sobě odporných nabádán a vida, že jinak na to království Franské dosednouti dokonale nemůže, přistoupil k náboženství římskému, vyslav ku papeži, biskupu římskému, s pokorou pro rozřešení, kterého sotva dostavše, od strany jemu prve odporné za krále přijat jest a Paříž, město hlavní v témž království, jest jemu vzdáno a postoupeno. Avšak tím tejž král Hendricus při straně druhé, náboženství papeženskému odporné, s nimiž prve držel, v závazku a puntu byl, sobě pomluvu, zhoršení a nenávist spůsobil; v čemž suď všecky Pán Buoh sám.
Toho také roku arcikníže rakouské Arnošt dostal jse do Nydrlantu a tam Filipa, krále hispanského, strejce svého, gubernátorem nařízen a učiněn.
V Uhřích lid vojenský císaře Rudolfa pevnost Willekov Turkuom odňali s krajinou okolní.
Knechti vojenští germanští trousili jse skrze Českou zemi do Uher na pomoc proti Turkuom, škody velké lidem činili, a nekrigsmansky a bezbožně sobě provozujíce, sami mezi sebou jse bili a hadrovali. Lidé, co jse za ně podle nařízení vrchností Pánu Bohu modliti jměli, je kleli a nic dobrého jim nevinšovali.
Jeho Milost císařská Rudolfus, český a uherský král, jmaje z království Českého vyjeti na sněm říšský do města Řezna, Regenšpurku, tyto své v království Českém místodržící zvoliti a naříditi ráčil: 1. Adama z Hradce, nejvyššího purkrabí pražského, 2. Jana z Valdštejna, nejvyššího komornika, 3. Jiřího Bořitu z Martinic, nejvyššího sudího, 4. Joachyma z Kolovrat, purkrabí karlštejnského a komory české presidenta, z stavu panského; 5. Hertvika Zejdlice z Šenfeldu, 6. Michala Španovského z Lisova, nejvyššího písaře zemského, 7. Humprechta Černína z Chudenic, podkomořího měst královských, z stavu rytířského.
Potom Jeho Milost císařská, do Řezna přijevše, tam od churfirštuov a jiných knížat říšských, germanských, slavně jest přivítán. Kterýžto sněm říšský jest za nejpřednější příčinou Turka pohana, nepřítele všeho křesťanstva, položen a držán, aby se jemu podstatně odpírati mohlo. Jméno tohoto pohana, císaře tureckého: sultán Amurates. A tak mnoho lidu křesťanského vypraveno jest do Uheř z Čech i z jiných zemí proti Turkuom, jenž jse velmi sílili; s nimiž páni bratří Jeho Milosti císařské Matyáš a Maximilian, arciknížata rakouská, snažně nepřáteluom odpírali, majíce nařízené vojenské hejtmany a oficíry; z Čechuov: Šebestiana hrabě Šlika, Jindřicha Kříneckého, N. Pětipeského, Šebestiana Šanovce, Václava Kyje, Jindřicha Myšku, fendricha, etc.; z Rakušanuov: N. hrabí z Ardeku, N. z Tifenbachu, N. z Ekenberku, etc.; z Moravy: pana N. z Žerotína, pana N. Tetaura etc.; z Slezska: pana N. Redera, grigsmana zkušeného, etc. etc. a mnoho jiných grigsmanuov a dobrých lidí, přitom pomoc svolenou a vypravenou od některých jiných křesťanských potentátuov. - Tejž lid vojenský, křesťanský, oblehl v Uhřích pevnost Novograd, jehož smlouvou dostavše a Turky odtaď podle smlouvy propustivše, mnoho kořisti nabyli.
Třetího pak dne měsíce máje v Uhřích u. Hatvanu zbito Turkuov od grigsmanuov křesťanských do dvou tisíc; ostatní s svým nejvyšším bašetem budínským zutíkali, a dva bekové turečtí v tom potejkání zahynuli.
Šestého dne měsíce máje arcikníže rakouský Matyáš jakožto nejvyšší jenerál té války uherské od Jeho Milosti císaře Rudolfa, pana bratra svého, nařízený, s hejtmany a radami svými vojenskými a lidem svým oblehli valně pevnost uherskou Ostřehom, jejž Turci v své moci měli, a křesťané města se zmocnivše, Turci na zámek Ostřehom utekli, a tam se zavřevše, silně jse bránili a odpírali.
Racové někteří, jenž pod mocí tureckou zůstávali, zvěděvše, že jse křesťanuom v Uhřích šťastně vede, od Turka odstoupivše a jse také vojensky sebravše na Turky, jenž jse svým ku pomoci přes řeku Dunaj přepravili, statečně udeřili, a je přemohše, kořisti, zvláště municí vojenské dostali a křesťanuom pomáhati jse zamluvili.
Pan N. Krekvic z Slezska, jenž od císaře Rudolfa v legací k císaři tureckému vypraven byl a tam uvězněný zůstal jest, zuřivostí a hněvem tureckým utrápen jsa, o život svuoj nešlechetně připraven.
Pan Joachym Novohradský z Kolovrat, jsa presidentem neb předsedou komory české, vyhledával pokut těžkých zřízením zemským obsažených pro sedlání a partet, obchody a handle nespravedlivé vyměřených, skrze což židé těžkosti pocítili, a někteří i zmučeni jsou. Dotejkalo jse tu i některých křesťanuov, jenž v tom s židy handlovali a šantročili a tak bohatli a sobě naháněli; skrze což tejž pán Kolovrat některým v nenávist vešel.
V Uhřích lid vojenský, křesťanský, od Ostřehoma odtrhli; nebo jse Turci silně bránili, a z obojí strany nemálo lidu tu zhynulo a vynaloženo; k tomu pokřik byl, že jiní Turci silně táhnou k Ostřehomu svým ku pomoci.
Mašul, baše turecký, udeřil se třími tisíci Jenčaruov na Ráce, kteříž mezi řeckým Bělehradem a Budínem leželi ku pomoci křesťanuom, ale jsou od týchž Racuov statečně poraženi.
Sinan, baše turecký, starý, v válkách zkušený, jsa od sultána Amurata, císaře tureckého, v Uhřích nařízený vojenský jenerál a jmaje Turkuov a Tataruov do dvakrát sto tisic, přitom nemálo střelby velké, oblehl valně pevnost Ráb v Uhřích znamenitou, jíž císař křesťanský v držení byl a mnoho na tu pevnost naloženo a tak spevněna, že sloula bašta křesťanská. Kterážto pevnost dobře osazená svěřena byla Ferdinandovi hraběti z Ardeku, rozenému Rakušanovi. Když pak to obležení Rábu císaři křesťanskému Rudolfovi, jenž tehdáž na sněmu říšském v městě Řezně zůstával, v vědomost uvedeno bylo, hned přísné mandáty Jeho Milosti císařské po všem království Českém jsou rozeslány, aby všichni stavové podle snešení sněmovnílio veřejně vzhůru byli a vojensky táhli Rábu retovati, položivše k tomu mustrunk hlavní k Znojmu, městu moravskému. I táhli sme, jak kdo mohl a nač měl, každý vedle své možnosti. Ale velmi dlouho tím mustrunkem se prodlévalo; nebo jse na bohaté váhavé očekávalo. A tak zmustrováno jest lidu českého vojenského, oupravného, jízdy okolo dvou tisíc, pěchoty, střelcuov okolo dvamecítma tisíc. Nejvyšší mustrherové toho lidu byli nařízeni pan Jan nejstarší z Valdštejna, ten čas nejvyšší komorník království Českého, pan Hertvik Zejdlic z Šenfeldu, N. Malovec a N. Vratislav z Mitrovic. Nejvyšším jenerálním polním hejtmanem učiněn jest pan Petr Vok z Rožmberka, nejvyšším leitenantem pan Melichar Reder, zkušený grigsman, nejvyšším polním maršálem pan Václav Berka, nejvyšším vachtmistrem pan Gall z Lobkovic, rytmistrové pan Radslav Vchynský, pan Václav Pětipeský, pan Jan Lukavecký, N. Nešovka, z císařských panství v Čechách etc., a jiní oficírové vojenští nad pěchotou nařízeni. Páni Moravané také pohotově byli, a tak jse ten lid český položili v Rakousích u města hlavního Vídně před řekou Dunajem. A v tom žalostivě a zarmouceně oznamováno, že Ráb, pevnost, Turkuom od Ferdinanda hraběte z Ardeku vzdán jest, nad čímž jsme všickni zarmouceni byli. I táhlo to vojsko české předce až k Prešpurku, městu uherskému, a tu jse opěty u Dunaje řeky položili; a tu opět oznámeno, že lid křesťanský, jenž u Rábu s arciknížetem Matyášem ležel a pomoci očekával, jest od Turkuov poražen a rozehnán, jakož i arcikníže Matyáš coufnouti musel a do města Prešpurku se dostal; Sinan pak baše turecký, dostav Rábu, nemeškal přitáhnouti k pevnosti Komárnu, kterážto pevnost křesťanská svěřena byla k obraně panu N. Braunovi, hejtmanu Jeho Milosti císařské věrnému. Ten jmaje sobě vzkázáno od Sinan bašete, aby mu také pevnost Komárno vzdal, tomu odepřel, a vytrhše z pevnosti s svými, s Turky šermicloval a jeden kus střelby velké jim odňal; avšak jsa v tom šermicli smrteldně zraněn, od toho zranění umřel a velice litován. Sinan baše zvěděv, že lid český jse přibližuje, ano i odjinad k retuňku Komárna lidu přibejvá a zima již tuhá nastala, od Komárna odtrhl. Lid ten také vojenský český, oupravný a nákladný, nic nedovedše - nebo vše pozdě a obmeškáno bylo jest rozpuštěn. A tak ta znamenitá pevnost Ráb v moc tureckou se tehdáž dostala se škodou křesťanuov velikou; pročež na jmenovaného Ferdinanda hrabí z Ardeku, že tu pevnost zradou vzdal, žalováno a naříkáno bylo, čehož potom a podle něho N. Perlin, Vlach, i s povolujícími k tomu těžce zažil a na hrdle jest trestán.
Franc kníže z Sasen, jsa také do Uher proti Turkuom vypraven a nic tam také platného nedovedše, domů jse s svými rejtary vracoval, čině pohrůžky pro neplacení. Ratenauští pak knechti, Němci, tam s svými knechtkami po vesnicích ležíce, sedláky hubili a šacovali, nikam jse hnouti nechtějíce, až obyvatelé, na ně jse spikše, něco jich zbili, ostatek uteklo, a tak jich vybyli.
Zikmund Batory, vejvoda sedmihradský, pán mladý, kterýž poplatníkem byl císaře tureckého, přistoupil k císaři křesťanskému podle smlouvy o to s Jeho Milostí císařem Rudolfem učiněné, a statečně proti Turkuom bojujíce, některé sobě v tom, v Sedmihradské zemi odporné, jenž ho zraditi a jíti chtěli, zjímati a zutráceti dal.
Při konci roku tohoto na den památky sv. Jana Evanjelisty původem a nastrojením nepřátel Hendricha Navarrea, krále franského, nějaký opovážlivý mladý lotřík, řečený Jan Castelle, v městě Paříži a tu rodilý, syn jednoho kupce bohatého, vydal jse na to, aby téhož krále Hendricha zamordoval. A když tejž král tu v Paříži s dvořany svými byl, vetřel se ten nešlechetník mezi ně k králi a vrazil mu nůž v tvář skrze pysky až do zubuov, a tak krále zranil, však ne smrteldně. A tu hned jest polapen a hroznou smrtí utracen.
Sigismundus Batory, vejvoda sedlnihradský nadepsaný, udatně proti Turkuom bojujíce, poselství učinil k císaři křesťanskému Rudolfovi, žádaje a vyhledávaje toho, aby jemu arcikněžna, panna Kristina, pozůstalá dcera po Karlovi, arciknížeti rakouskému v Štyrsku, strejna Jeho Milosti císařské, k manželství dána byla. Což jse tak stalo, a tejž Sigismundus Batory za kníže říše přijat jest.
Pan Václav Berka, český pán, vypraven a poslán jest od císaře Rudolfa do Polska k Zikmundovi Švédovi, k králi polskému, o pomoc proti Turkuom pohanům, ale nic nezjednavše zase jse navrátil; nebo Poláci příměří s Turkem učiněného sobě rušiti odporovali.
Toho roku smrt z tohoto světa pojala dva slavné pány z domu rakouského, totiž: arcikníže Ernešta, vlastního bratra Rudolfa císaře, jenž zůstávaje v Nydrlantu gubernátorem, tam v městě Bryslu život svůj dokonal. Byl pán věku prostředního, zůstávaje neženatý; druhého, arcikníže Ferdinanda v Tyrolu, pána letitého, strejce týchž pánů bratří, kterýžto zanechal synuov dvou s Filipinou Felserin splozených, z nichž jeden kardinálem, druhý markrabětem de Burgau učiněni jsou. Po smrti pak nadepsaného Arnošta, arciknížete rakouského, Filipus, král hišpanský, arcikníže Albrechta, vlastního bratra téhož arciknížete Ernesta, strejce svého, jenž při témž králi hispanském z mladosti zůstával, v Nydrlantu gubernátorem učinil a nařídil.
Noviny potěšitelné do Čech Jeho Milosti císařské přinešeny, že Sigismundus Batory, vejvoda sedmihradský, s lidem svým muldavským a valašským Sinana baši tureckého, z Uher jse s velikou loupeží vracejícího, zaskočil, a loupež mu odňavše, mnoho Turkuov pobil, a Sinan baše sotva utečením život svuoj zachoval.
Také toho času pan N. Varkač vypraven jest od císaře Rudolfa v legaci do Mozkvy k velikému knížeti mozkevskému o přátelství a pomoc proti Turku.
Vše toho roku. Scepeněl jest ten pohan, sultán Amurates, císař turecký, na jehožto místo dostal jse a učiněn syn jeho Machomet. A ten hned všechny bratry své podle nešlechetného obyčeje předkuov jich císařuov tureckých dal zaškrtiti a tak usmrtiti, a slavný jim pohřeb podle otce učiniti a matky jich stopiti, pravě, že nemá a nemůže býti, nežli jeden buoh a jeden otoman rodu jich. Ale smejšlím o tom, že to činí proto, aby bezpeční císařové turečtí byli v svém panování a bratří aby jedni proti druhým nepovstali a sobě se nesprotivili, skrze což že by prej otomanská jich sláva musela padnouti. A tak bezpečněji jest býti pastuchou nežli synem a bratrem císařovým.
Umřel na Veliši pan Mikuláš Trčka z Lípy, pán bohatý. Karel hrabě z Mansfeldu, jsa od císaře křesťanského Rudolfa povolán, nařízen a vypraven jakožto starý, zkušený krigsman proti Turkuom pohanům do království Uherského, oblehl s lidem křesťanským pevnost Ostřehom, kdež jse Turci silně brániti nepřestávali. A jiní Turci přitáhli silně k Ostřehomu svým na retuňk, a tu jest s nimi bitva polní svedena a Turci přemoženi jsou a nemálo jich zbito; ostatní zutíkali. Ti pak na Ostřehomě obležení, vidouce svých porážku, dali jse s křesťanskými hejtmany v smlouvu a rokování, a jsa odtact s životy svými propuštěni, Ostřehoma křesťanuom postoupili. A tak jse ten čas ta pevnost křesťanuom v moc dostala. Před vzdáním Ostřehoma křesťanuom nadepsaný Karel hrabě z Mansfeldu, bitvu tu obdržav a rozstonavše jse, umřel.
Pan N. Varkač, legát císařský, z Mozskvy jse vrátil, s nímž přijeli legátové velikého knížete mozkevského, přivezše od pána svého Jeho Milosti císařské dary na věčším díle chlupatých koží sobolových, a poctivě ctěni a zase jsou vypraveni, a přátelství z obojí strany zakázáno.
Ten starý nešlechetník Sinan, baše turecký, táhl silně vojensky na Sigismunda Batory, kníže sedmihradské, ale jest z božího propůjčení poražen a zpátkem zahnán.
Jan Zamojský, nejvyšší kancléř polský, nenávistnik domu rakouského, vtrhl vojensky do země Muldavské, chtěje tu zemi podmaniti a k Polsku připojiti.
Opěty sněm český na hradě pražském držán a začal jse držěti ve středu po neděli Devětník a zavřín po neděli Reminiscere. Na kterémž berně svolena z komínuov 20 gr. alb. na dva termíny.
Cales, pevnost znamenitá při moři mezi Engelandem a Nydrlandem ležící, odňata jest mocí vojenskou Francouzuom od arciknížete rakouského Albrechta, gubernátora v Nydrlantu, k ruce Filipovi, králi hispanskému, strejci jeho.
Mustrunkové vojenští v Čechách držáni podle nařízení sněmovního, jízda v městě Nymburce, pěchota v městě Hradci Králové a v městě Chrudimi; rytmistři N. Pětipeský, N. Laubský; hejtmanem nad pěchotou pan Vilém Trčka; po zmustrování táhli k jiným houfuom do Uher.
Engelanderové, nepřátelé Španěluov, vydali se vojensky na moře, Calis, Malis, králi hispanskému náležející, splundrovali, a šífy bohatstvím naládované odňavše, domů jse s velkou kořistí navrátili.
Kometa, hvězda ocasatá, vycházela na obloze nebeské, pouštěje od sebe paprslek kolmo vzhůru spůsobem tímto. Hatvan, pevnost v Uhřích, od vojenského lidu křesťanského obležena a statečně šturmem dobyta a Turci nepřátelé tam zbiti jsou bez milosti, při čemž jse pan Vilém Trčka, mladý pán český, udatně choval a pochvalu zejskal.
Erle, jinak Jagra, pevnost v témž království, kdež byli ordinováni a jse tam zavřeli nadepsaný pan Vilém Trčka a Paul Nyary, Uher, s svými grygsmany, obležena jest od Turkuov a dobývána. Obležení, nemajíce retuňku a nemohouce síle turecké odolati, se poddati museli žalostivě, a tejž pan Vilím Trčka a Paul Nyary dáni jsou a do Turek posláni do vězení, odkud jse Paul Nyary (nepovědomo vuobec, jakým spůsobem) vymohl a domů dostal, a pan Trčka (jakž zprávy šly) bídně tam život svuoj dokonal.
Potomně jiní křesťané u Keredes polní bitvu s Turky svedli, udeřivše na turecké ležení, a Turky na utíkání obrátili. Však davše se nečasně a neopatrně (jedni před druhými chvátaje) do tureckých kořistí, orduňk svuoj zmátli, což Turci poznavše zase jse spravili, a obrátivše jse a do nich jse davše, je tak různé snadně přemohli, a nejprve Uhři, po nich jiní utíkali. A to vítězství jako v rukou mající svou nesprávou ztratili ničemně. Umřel v Praze v domě svém na stupních pod hradem pražským pan Adam z Hradce, jsa nejvyšším purkrabím pražským, podagrickou dnavou nemocí soužený, takže sem i tam nošen býti musel. Rozprávěno, že pohřeb těla jeho stál nákladu šest tisíc kop gr. českých.
Holanderové někteří z Nydrlandu vydali jse na nové, jim prve neznámé mořské plavení velmi daleko; dostavše jse do velikých pustin zemských i mořských, trefili na moře ledové, skrz něž jse prosekávati a s bílými nedvědy potejkati s velikým svým nebezpečenstvím museli. A nemoha dál pro veliké ledy a mrazy, domu jse zase - však ne všickni a bez užitku - navřátili. Sám Pán Buoh zná a ví, kde a kdy světa konec! O tom Holanderuov marném plavání, kterýmž chtěli jim další neznámé země a ostrovy vyhledati, jsou obzvláštní spisy a knihy vydány a vytisknuty se vším, co jse jim a jak v té plavbě přitrefilo a s čím jse potkali.
Caesar Rudolfus, imperator, český a uherský král, etc. obnoviti ráčil ouřady zemské v království Českém. Nejvyšším sudím učiněn pan Václav Berka, nejvyšším kancléřem pan Jiří Bořita z Martinic, byvše předtím nejvyšším sudím; sudím dvorským pan Kryštof Popel z Lobkovic, maršálkem dvorským pan Adam z Šternberka; nejvyšším písařem pan N. Janovský z Klenového.
V městě rakouském Vídni stat jest a na kůl vstrčen zrádce Francouz, kterýž přijav k sobě povinnost nejvyššího baumistra v témž městě, Turkuom to město - což na něj jest vyjeveno - zraditi jměl.
Pan Kryštof Želinský z Sebuzína, byv předešle místopisařem království Českého a již místokancléřem, učiněn jest od Jeho Milosti císařské svobodným pánem a štítu jest mu přilepšeno.
Sněm opěty držán na hradě pražském. A toho času Sigismundus Batory, kníže sedmihradský, zůstával v Praze, přijevše k Jeho Milosti císařské.
V Praze zastřelen jest zrádně v noci na ulici David Rydl, prokurátor, mladý člověk, neženatý. Praveno bylo, že jse to mělo státi Mikulášovi Rydlovi, bratru jeho, kterýž soud jměl se panem Joachymem z Kolovrat, jak potom ten skutek vyjeven jest; nebo skrze pilné toho vyhledávání od Mikuláše Rydle dva Vlaši jati jsou a do Prahy ku právu dodáni a útrpné právo jest na ně puštěno, a tu ti I jse k tomu, že ten zrádný mord z návodu a z ouplatku spáchali, přiznali; čehož když jse nadepsaného pana Joachyma z Kolovrat dotejkalo a ti Vlaši, jsouce k smrti ortelováni, konec brali a utraceni byli, týž pán přítomen býti musel, a soud se těžší mezi týmž pánem z Kolovrat a jmenovaným Mikulášem Rydlem, prokurátorem, rozmohl.
V markrabství Moravském umřel pan Jan Šembera Černohorský z Bozkovic, jsa po meči mužského pohlaví toho rodu a štítu poslední. O jehožto na tomto světě živobytí mistrné rozprávky byly.
Ditrich Švenda odsouzen cti, hrdla; že paní Polyxenu Rožmberskou, rozenou z Pernštejna, a N. paní hrabínku, manželku pana z Hradce, obě vdovy, na cti nařekl a při tom sobě falešnými listy z těžkosti své chtěl pomáhati. A ty paní jsou na poctivostech opatřeny.
V Praze při freji a ožralství zabiti jsou dva mládenci pražští: N. Mitis a Václav Matějíčků od jakéhosi hraběte, Vlacha. - Nota. Postranní frej a ožralství nic dobrého nepůsobí.
Dvě osoby, vyslány jsouce od krále perského a vydavše jse tejně a nebezpečně skrze země turecké s tim poselstvím k císaři křesťanskému Rudolfovi, dostaly jse do Prahy a zůstaly tu na čas; potom zase vypraveny. A to vše za příčinou Turka, pohana, kterýž nepřestával s císařem křesiaňským a králem perským válek vésti.
Balouni, cizozemci, vojáci tak řečení, proti Turkuom do Uher najednaní, dostavše jse do Prahy, tu sobě nepokojně provozovali, pročež zdvihlajse na ně chasa pražská a některé z nich zbili. Ostatní z Prahy táhnouce, zastavili jse v Malíně nedaleko Hory Kutny, právě tu v Malíně o posvícení, a tu také šarvátku učinivše, dva zabili a dál pospíšili.
Lid vojenský, křesťanský, oblehli v Uhřích pevnost Ráb dosti silně, chtěje ji zase Turkuom odníti, ale nic na ten čas není dovedeno; nebo zima nastávala, že museli odtrhnouti; a také někteří z cizozemcuov zrazovali a k Turkuom přistupovali, zvláště Balouni, lid směsičný. Němci mnozí, domů jse bídně vracujíce a ne tak nezvedně, jako když tam táhli, sobě provozujíce, na tu vojnu tureckou láli a naříkali. Při tom obležení pevnosti Rábu zastřeleni z té pevnosti z kusuov velkých nejprve: pan N. Vchynský, mladý člověk, a po něm pan Jan z Pernštejna, oba národu českého.
Umřel v Italii Alfonsus de Este, kníže ferrarské, nepozůstaviv dědicuov řádných, kromě postranného, řečeného Caesar, jenž děditi chtěl, v čemž jemu papež, biskup římský, překážku činil.
Pan Franciscus z Ditrštejna, mladý, zrostu maličkého, jsa biskupem holomúcký, přijal důstojenství kardinálské od legáta papežova. Actum Pragae.
Kníže virtnberské dal oběsiti na pozlacené šibenici k tomu naschvál spůsobené nějakého alchymistru Girg Hanaura, kterýž že jemu proalchymistoval dvě tuny zlata, a ta šibenice že stála tři tisíce zlatých. A tak škodu ke škodě přidal, moha jej dáti na prosté šibenici oběsiti, ale tu jemu poctivost za jeho slavné umění učinil.
Umřel v Germanii Johannes Georgius, markrabě brandenburské, churfirst elector, na jehožto místo vstoupil syn jeho Joachym Fridericus.
V Čechách zemřeli: pan Jaroslav z Smiřic, pán bohatý, též pan Jan nejstarší z Valdštejna, jsa nejvyšším komorníkem království Českého, a pan Václav z Říčan.
A po nich
pan Jiří Bořita z Martinic, jsa nedávno nejvyšším kancléřem království Českého; a v kostele hlavním na hradě pražském jest pohřben.
V Polsku umřela jest paní Anna, královna polská, manželka Sigismunda Švédy, krále polského, jenž byla dcera arciknížete rakouského Karla v Štýrsku, kteráž s týmž králem polským jediného syna a Polákuom dědice splodila.
V Uhřích Ráb, pevnost hlavní, jest zase Turkuom pohanům odňata, mimo naději lidskou, a tu neděli po Velikonoci 29. dne měsíce března, skrze rozšafnost a statečnost lidu vojenského, křesťanského, nad nímž správcím byl pan Adolf z Švarcnburku, grygsman zkušený, jenž byl k tomu nařízen. A to dobytí stalo jse nočně skrze nástroj nový, řečený petarda, od železa připravený a prachem ručničným naplněný, a tak u jedné brány té pevnosti tejně položený a zapálený, čímž brána rozvržena a průchod do pevnosti křesťanuom učiněn mimo naději Turkuov, na pevnost jse bezpečících. A ti tam všickni i s bašetem, svým hejtmanem (jenž se velmi bránil), zbiti jsou, a ta pevnost zase křesťany osazena a opatřena jest s potěšením křesťanstva, jimž na té pevnosti, zvláště okolním blíže, mnoho záleželo.
Sigismundus, kníže a vejvoda sedmihradský, postoupil jest Jeho Milosti císařské Rudolfovi, českému a uherskému králi, země Sedmihradské proti postoupení jemu od Jeho Milosti císařské v Slezsku knížetství Opolského a Ratibořského dle smlouvy o to učiněné; což jse potom témuž knížeti nezlíbilo.
Tisknuto a vydáno vuobec, že v Nydrlandu, in Belgis, v moři při Holandu nalezena a lapena jest ryba, kteráž že dlouhá byla šedesáte šlápějí mužských, vysoká nebo široká třidceti šlápějí, takže po žebříce na ni lezeno bylo; ústa když trámcem rozepřená měla, že tam člověk s vyzdviženýma rukama státi mohl; zubuov měla 40, každý stlouští tří prstuov a vzdýlí půl lokte velkého.
Pan Adolf z Švarcenburku, hejtman vojenský Jeho Milosti císařské v Uhrách, dal zutráceti některé pod správu jeho náležející vojáky nešlechetné, Balouny řečené, že toliko zlodějství hleděli, křesťany loupíce a obírajíce, i zrazovali. K tomu když nimi která pevnost osazena byla, Turkuom z ouplatku vzdáti pobízeli a svolovali. Takovíž vojáci, dostavše jse do města Čáslavě v Čechách a všedše do kostela, jeden z nich vzal palcát nad hrobem Jana Žižky, někdejšího rytíře českého, na ten hrob jse ušpráchal nestoudně etc. pravě, že to Žižkovi obětuje.
Kníže sedmihradské Sigismundus, vzav příčinu, že by jse jemu v té smlouvě, s Jeho Milostí císařskou učiněné, zadosti nečinilo, navrátil jse zase z Slezska do země Sedmihradské, jehož císař turecký snažně mnohými sliby svými k sobě zase obrátiti usiloval.
Budín, někdy přední stolice a sídlo králuov uherských, kteráž juž od dávna v moci turecké zůstává, obležen jest od lidu vojenského, křesťanského, a leževše tu dosti dlouho, zase odtrhnouti museli pro nečasy a jiné nedostatky; předměstí toliko splundrováno.
N. arcikněžna rakouská, dcera pozůstalá arciknížete Karla v Štyrsku, zasnoubena a dána jest k manželství Filipovi, toho jména Třetímu, králi hispanskému, strejci svému, pánu mladičkému.
Toho také roku povodeň veliká byla v Italii v městě hlavním Římě skrze rozvodnění řeky Tiberis, jenž prostředkem téhož města teče, a velkú škodu učinila.
Město říšské Aquisgranum, Ach, dáno a vyhlášeno do achtu, pokuty císařské, že stavy nydrlanské, králi hispanskému rebelles protivné, fedrovalo a napomáhalo.
Mustrunk vojenských českých rejtaruov držán v městě Kouřimi proti Turkuom a Tataruom do Uher, při čemž zabit jest v svádě N. Holan od N. Měsíčka.
V Čechách jeden selský člověk na panství chlumeckém našel v nějakém potoku dva kusy rudy zlata dobrého, o čemž když vrchnost zvěděla, dali všudy v tom potoku a okolo hledati, zdali by jse nějaký umproch toho nalezl; ale nic není nalezeno.
Banditové dva, Vlaši zrádní, tejní mordéři, v Praze zutraceni jsou. O takových lidech v Čechách předešle slejcháno nebylo.
Divnou věc tiskli v Čechách, že jedna židovka v Praze porodila zvíře, nedvěda živého, a ten že hned, běhaje po světnici a zadrbav jse za uchem, umřel.
Tatarské poselství v Praze bylo, ale nic nezjednali, nebo jim věřeno nebylo. A tehdáž v Uhřích Turky na Dunaji porazili hejduci.
Arcikníže rakouské Matyáš, pan bratr císaře Rudolfa, přijel na poště do Prahy, nebo se v Uhřích k dobrému neschylovalo, jako by Sigismundus Batory, kníže sedmihradský, chtěl k Turku přistoupiti, čemuž aby v cestu vkročeno býti mohlo.
N., baše turecký budínský, jat jest v Uhřích od hejdukuov a vrchnosti dodán jest.
Jeho Milost císařská Rudolf jel z hradu pražského před morovým povětřím a nebezpečenstvím do města českého Plzně a tam drahný čas zůstával; nebo jse v městech pražských morová rána rozmáhala. Jiní také, zvláště bohatí, komu jse kde vidělo, před týmž morovým povětřím jse rozjížděli, chudí jse Pánu Bohu v jeho moc a ochranu poroučeli. Doctores medicinae, světští mudrlantové, traktáty a spisy tisknuté vydávali, jak by jse lidé proti té morové ráně boží chovati jměli, jako by moc boží zastaviti mohli a uměli.
Buď uzdraví neb udusí,
předce doktoru dát musí,
smiluoj jse Pán Buoh nad duší.
Legátové mozkevští k Jeho Milosti císařské do města Plzně přijeli.
Pan Aleš Berka na Bělý, pominuov jse s smyslem, sám jse mečem zabil. Et ne nos inducas in tentationem, o Deus omnipotens!
Tištěno bylo vuobec, že roku tohoto v pondělí po památce sv. Michala archanjela v kraji Hradeckém ve vsi Chotělicích na gruntech pana Markvarta Stranovského jedné ženě Voršile z Vrchlabí chléb v rukou, když jej krájela, v krev jse obrátil.
Měsíce Novembris, listopadu, Tataři pohané s svou zběří do Uher, do Slovák i do Moravy nedaleko Strážnice panuov z Žerotína pálili, lid mordovali, zajímali i dobytek; však brzo zpátkem podle jich obyčeje utekli.
Umřel pan Joachym Novohradský z Kolovrat, pán letitý, jsa purkrabím karlštejnským etc., maje těžké soudy a nesnáze o nářky a zastřelení Davida Rydle s Mikulášem Rydlem, bratrem zastřeleného; což smrt přetrhla, a tejž Mikuláš Rydl ve škodách zůstal.
Noviny tiskly v Praze, že ve středu po druhé neděli postní Reminiscere v městečku Říčanech na gruntech pana Zikmunda Smiřického narodilo jse dítě z Elišky Šicové, kteréž že žádných očí a uší nejmělo, nos jmělo jako indianský kohout morák, ústa velmi široká, u rukou toliko po čtyrech prstech a hrozný hlas vydávalo, a jsa pokřtěno, dvě hodině toliko živo bylo. - Též že v městě germanském Trieru strašlivé divy jse ukazovaly a vidíny jsou.
Též vuobec tištěno bylo o nějaké vodě pramenné, že jse v Čechách zdálí půl druhé míle od města Tábora na gruntech pana N. Rutha s jakýmsi při tom divem zjevila a vyprejštila; kterážto voda že rozličné nemoci zahojila a prospívala, pročež posílali i osobně tam jeli mnozí lidé. Však ta pověst brzo utichla.
V Uhřích umřel pan Mikuláš Balfi, krigsman zkušený. Andreas Batory, kardinál, nepřestával v Sedmihradské zemi bouřiti a obmejšleti proti Rudolfovi, císaři křesťanskému, chtěje zase touž zemi pod vladařství rodu svého uvésti proti smlouvě mezi Jeho Milostí císařskou Rudolfem a Sigismundem Batorym, strejcem téhož Andreasa, učiněné; i vojensky se pozdvihl, ale poražen jest na hlavu a v boji zabit, z něhož hlava sťata a císaři Rudolfovi s jinými kořistmi jest poslána.
Drahota v Čechách v obilí povstala nenadálá, hrozná, nepovědomo bylo z jakých příčin, spíše neřádem a lakomstvím nežli neourodou. Hráchu, pšenice, žita jeden strych pražské míry po půl čtvrté kopě gr. českých, oves po jedné kopě gr. českých prodáváno bylo a platilo. Chudina byla u velikém soužení, avšak Pán Buoh všemohoucí ráčil jse sám smilovati a brzo tu drahotu přetrhnouti ráčil proti vůli mamonou nenasycených lakomcuov. Praveno také bylo, že v Turcích lidé hladem mřeli.
Varadín, pevnost v Sedmihradské zemi, obležena jest silně od Turkuov pohanův a dobejvána ukrutně, ale z milosti boží, statečnosti a správou pana Melichara Redera z Slezska, jemuž ta pevnost svěřena byla, jest s malým počtem lidu křesťanského obráněna, a Turci se škodou svou odtáhnouti museli.
Mustrunkové lidu vojenského do Uher proti Turkuom držáni byli v městě Chrudimi v Čechách; na Moravě v městě Jihlavi při pomezí českém. Při tom mustrunku v městě Chrudimi pan Václav Berka z Dubé a z Lipého, jsa nejvyšším komornikem království Českého a nařízeným mustrherem toho mustrunku, byv vesel, šel zdravý spát na odpočinutí, nalezen jest ráno mrtvý na loži tu, kdež jse položil. Domnění bylo, že by otráven byl, nebo tělo jeho brzo jse rozpuklo.
Nařízením papeže, biskupa římského, řehola mnišská, řečená Capuciani, přízní přitom domácí světské vrchnosti, pomocí a fedruňkem dostali jse do Čech, založivše sobě klášter a byt nad Prahou na Pohořalci za hradem pražským, a tu svuoj religion vedli a řídili s štědrým fedrunkem od přidržejících jse toho náboženství.
V Praze nějaký doktor, medicus přespolní, chtěje dokonale zvěděti o přirození a oudech člověka, vyžádal na právní vrchnosti jednoho zločince k smrti ortelovaného, a jedem jej usmrtivše, všecky oudy jeho pořezal a odevřel, a jak co v těle leželo, zvláště žíly, spatřil. Kteréžto umění medikové anatomací jmenují.
Balouni, lid vojenský zoufalý, jenž z jiných zemí v Uhřích proti Turkuom potřebováni byli, nimiž pevnost Papa osazena byla, tu pevnost z ouplatku Turkuom vzdali zrádně a nešlechetně, a tam k sobě Turky pustivše, jse spolčili. I zvěděv o té nešlechetnosti pan Adolf z Švarcnburku, věrný hejtman vojenský od Jeho Milosti císařské nařízený, nemeškal těch zrádcuov oblehnouti. Oni pak jmaje mezi sebou v té pevnosti jednoho krevního přítele téhož páně z Švarcnburku, jej na kůl vbili, a tak jej usmrtivše, na truc na valích té pevnosti postavili. Když pak ten ctný rytíř pan z Švarcnburku jedné chvíle touž pevnost k spatření objížděl, jest od těch zrádcuov zastřelen. Jiní hejtmané věrní, silněji ty zrádce oblehše, té pevnosti (ač krvavě) jse zmocnili a ty zrádce hroznými mukami zutráceti dali; jiní z nich někteří k Turkuom zutíkali.
Brzo také ten pán a ctný rytíř Melichar Reder z Slezska, mnoho dobrého tam v Uhřích křesťanuom dovedše, umřel. Domnění bylo, že by z nenávisti religionu evanjelitského, jehož jse přidržel, otráven byl. A tak toho času ti dva platní a užitečni křesťanuov hejtmané životy své dokonali s želením jich od dobrých lidí.
V témž království Uherském Turci pohané oblehli pevnost řečenou Kanýž, kteráž svěřena byla N. Paradejsovi, Rakušanu, a ten ji Turkuom vzdal smlouvou; pročež potomně týž Paradejs jest arestován, vojenským právem soužen a ortelován, pravá ruka mu uťata a hlava sťata; jiní při tom někteří, jenž k vzdáni té pevnosti svolili, trestáni jsou.
V Štýrsku pro rozdílné v religionu náboženství a protivenství i soužení a persekucí mnozí obyvatelé v témž knížectví Štyrském osedlí odtad jse jinam, jak kdo mohl, dávali a odbírali; ti, jenž jse evanjelitského religionu přidrželi, jsou také zvypovídáni.
V království Českém nařízením vrchnosti mince zlatá, dukáty, a mince stříbrná, tolary, jsou zvejšeny tak, aby dukáty zlaté drážeji nežli kdy prve vydávány a brány byly. Tolaruom stříbrným přidáno po třech krejcařích, kteréžto předešle toliko po 70 krejcařích bity, dělány byly a platily. Ale přes to přidělával sobě, jak kdo mohl, mimo nařízení. V cizích pak zemích dobrou, střibrnou, českou minci na svou lehkou, drobnou minci předělávaje do Čech vpravovali a nemalý zisk sobě tím přivozoyali na škodu země České. Čímž sobě neupřímní handléři, vechslíři, šantročníci etc. naháněli, nic nedbaje na dobré svědomí.
Legát velikomocného krále perského, s kterýmžto králem císař turecký dlouho trvající války vedl, přijel jest do Čech na hrad pražský k Jeho Milosti císařské Rudolfovi, českému a uherskému králi, jsa od téhož krále perského vypraven o utvrzení přátelské společnosti proti témuž císaři tureckému, jakožto nepříteli a škůdci těch dvou potentátů.
Nařízeno v království Českém, aby opěty jistý počet lidu vojenského od stavuov téhož království vypraven byl do Uher proti Turkuom, při tom berně z obilí v mandelích; židé pro rozeznání od jiných aby nosili na hlavách svých půl klobouka žluté barvy, ale oni jse z toho posměchu raději vyplatili.
Zabit jest zrádně v nějakém háji jeden N. Kalenice z Kalenic a tak mrtvý, dopola zakopaný nalezen; skrze což dva bratří Dejmové těžkost jměli, a jeden z nich utekl a nějaký N. Voříšek v Praze jat, ku právu dodán, zmučen a sťat jest.
Pan Heřman z Říčan zabit v svádě na Slatiňanech od Zdislava Dobřenského, o čež soudy vzešly.
V Praze scepeněl N., řečený Mejzl, žid bohatý, po němž veliká suma peněz že zůstala a Jeho Milosti císařské, jakožto králi českému, jest přivlastněna.
V městě Litomyšli vyhořalo 60 domuov i s kostelem jezuvitův.
Místokancléřem v království Českém učiněn doktor Jindřich z Písnice a místosudím Jakub Menšík.
Hans Miller, jsa od dávna při kanceláři české na hradě pražském písařem a zbohatše, koupil sobě statek pozemský Mimoň od Karla Mazance.
Mnich jeden řeholy sv. Augustina v klášteře Menšího Města pražského řečený Gotfrid Raab, rozený Germanus, ušel z téhož kláštera, a dostav jse do Witmberka, k religionu evanjelitskému přistoupil, dav jse v spisy proti náboženství římskému, jehož jse prve přidržal. Pro kteréžto jeho od římského náboženství odstoupení od protivné jemu v tom strany apostatou a zrádcem nazván jest a proti jeho spisuom a doktoruom, witmberským theologům, jenž ho přijali a fedrovali, psáno a tištěno.
V městě říšském germanském Řezně knížata některá germanská, v religionu náboženství se nesrovnávající, dovolili a nařídili disputací mezi theology z obojí strany, od jedněch druhým odporné, nařídivše k tomu auditores a superintendentes. Hned pak jakž disputovati začali, učinili mezi sebou spor, kdo by té disputací soudcem a rozeznatelem býti jměl, na čemž by obě strany přestati povinny byly. Evanjelitští jmenovali Písma svatá; strana římského náboženství jmenovali a chtěli míti papeže, biskupa římského, jakožto summum pontificem a řiditele církve křesťanské, a na tom prej že jse přestati jmá, vedouce k tomu concilia a decreta a evanjelitští Písma svatá. I když v tom jedni druhým místa dáti nechtěli a sobě odporovali, jest ta disputací rozvedena a není nic skoncováno, až Pán Buoh sám skoncuje a vejpověď učiní svou spravedlností. Tak jse hádky a svárové o religion a náboženství v křesťanstvu nepřestávaly jitřiti od jedněch k druhým s nenávistí; nebo církev Kristova má trpěti protivenství do skonání světa.
Těch časuov v městech pražských dáli jse hanební a nešlechetní mordové v noci i ve dne, čímž Jeho Milost císařská, pohnut jsa, ráčil přísně poručiti a naříditi, že se ve všech třech městech pražských v ryncích hlavních dřevěné poloušibenice ustavěly a slouly Justicia. A jak by jse v tom zachováno býti jmělo, jest vuobec vytisknuto; a zrádné, tejné ručničky (jimž panditky od zrádných mordeřuov, tak řečených pandituov, přezděli) jsou zapověděny.
Avšak brzo potom Maximilian Černovec zabil v Menším Městě pražském na potkání jakéhosi řemesníka tkaničkáře, jenž jeho z nějakého dluhu upomínal. I vzat jest týž Černovec do vězení novoměstských Pražanuov. Strach mu byl oběšení na příze oznámené Justicii, ale že jse k odvodu toho a ku pořadu práva volal, jest jemu toho dopříno.
V Uhřích měsíce října lid křesťanský, vojenský, dobyli a vzali z moci turecké Bělehrad královský a s svými osadili, svedše bitvu krvavou s Turky, jenž přitáhli Bělehradu retovati, ale jsou poraženi, a tři bašové turečtí tu zahynuli. Zahynul tu také pan Kryštof Jaroslav Trčka z Čech a potomně mrtvý domů do Čech ku pohřbu přivezen.
Churfiršt saský Christianus dal stíti N. doktora, řečeného Grillus, protože jse přidržal a zastával religionu učení kalvinského a tím že by rozbroj činil.
V Drážďanech téhož churfiršta saského nějakou nešetrností vyhořal ohněm nákladný cejghaus, knížetcí armamentarium s nákladnými přípravami vojenskými.
Nařízením Ferdinanda, arciknížete rakouského z Štýrska, lid vojenský, Balouni, Vlaši, Španělové, oblehli v Uhřích pevnost Kanýž, jenž byla Turkuom vzdána, chtěje ji zase Turkuom odníti, ale jsa tu mrazem a hladem trápeni, mnozí z nich tu zhynuli, a nic nedovedše, ostatní odtrhnouti museli.
Pan Vilém Slavata, syn pana Adama Slavaty, pán mladý, jsa religionu sub utraque jako i pan otec jeho, přistoupil k náboženství římskému a tak N. panny šlechtičny z Hradce, téhož náboženství římského, k manželství s hojným statkem dostal.
Sněm držán na hradě pražském, kterýrmž po berních svolení nařízeno jest, aby přátelé krevní bez dovolení papežské svatosti sebe k manželství nepojímali; item prokurátorové lidských rozepří právních, řečníci, aby u práva zbytečných odkladuov nebrali; vymlouval-li by jse kdo pak nemocí, to aby závazkem spravoval. Avšak potomně držel to, kdo chtěl.
V Praze N. Bechyně zabil v svádě Mikuláše Velemického, o čež potomně soudy vznikly, a tejž Bechyně jse smlouvati a těžké artikule podstoupiti musel.
Na soudu komorním v království Českém na hradě pražském některé rozepře od dávna zastaralé, od někdy prvnějších rad Jeho Milosti císařské krále českého nad apelacími na vlastní osobu Jeho Milosti odvolané, což revisí sluje, vyřizovány jsou teprva, a na to nastupováno jest skrz pana Kryštofa Popela z Lobkovie, tehdáž nejvyššího hofmistra téhož království, a nemálo peněz od toho vybráno. O což odpory vzešly, a mnohé ty revisí jako promlčené v nic přišly, a kdo co z toho dostati mohl, ten vzal.
Pět tureckých vojenských hejtmanuov v Uhřích jatých přiveaeno jest do Prahy a Jeho Milosti císařské a s pěknými tureckými koňmi jest presentováno.
Nějaký kejklíř v Praze provozoval své kejklířství, jako by nože požiral, i chybil tak, že nůž opravdu pozřel a do žaludku jse jemu dostal; od čehož jse roznemohše složil a smrti skončení živobytí svého beze vší k zdraví naděje očekával. I pokusil jse o to Florian, bradýř z Starého Města pražského, člověk letitý, a prořezav po straně tělo jeho až do žaludku, ten nůž jemu z žaludku vypravil a dobyl a toho kejklíře zhojil, že živ zůstal, mimo lidskou naději s podivením.
V kraji Bechyňském v Čechách pan Kryštof Skuhrovský, mladý člověk, jsa těžce v nějaké šarvátce zraněn a nemoha při hojení sebe bolesti snésti, do studnice vskočil, a tak jse utopivše mrtvý vytažen jest.
Opěty nevole a nesnáze byla v Čechách o religion a k toesb mu přivedeno, že jménem Jeho Milosti císařské vydány jsou mandáty proti bratřím boleslavským, tak řečeným, jež strana jim protivná nazývá pikharty. A schůzky, zbory jich jsou jim zapovědíny, ani práva aby takovým nesloužili; o čež odpory vznikly. Jiní chtěli a žádali, aby raději židé vypovědíni byli, ale židé to vždyckny uplatili a udarovali.
Turci pohané zase křesťanuom Bělehrad královský v Uhřích, an ho žádný neretoval, odňali. Křesťané, potom zhotovivše jse, oblehli hlavní pevnost uherskou Budín, a dobyvše města dolejšího, zámku nic učiniti nemohli; k posledku Turci z pevnosti do křesťanuov jse davše, velkou škodu jim učinili; a tu pan Jindřich Křinecký z Ronova, pán český, starý krigsman, jsa jednim hejtmanem nad rejtary křesťanskými, jest při jiných zahynul a mrtvý do Čech k pohřebu přivezen.
Umřel v Praze Václav Radnický, prokurátor, řečník při soudech vyšších, jenž tím uměním zbohatl.
Zikmund Batory, kníže sedmihradské, spokojen jest zase s Jeho Milostí Rudolfem; císařem křesťanským, a přijev do Čech, obejval na panství libochovickém.
V Štýrsku persekucí těžká dála jse proti těm, kteříž jse římským náboženstvím nespravovali.
V městě Litoměřicích kněží vyháněli ducha zlého z jednoho mladého člověka posedeného. Divně o tom rozprávěno bylo, jak jse při tom dálo.
Klášter sv. Jakuba v Starém Městě pražském vnitř všicek vybilen a zmalován s erby rozličnými.
Jeden tisíc rejtaruov oupravných a dva tisíce pěchoty lidu vojenského, od knížete brunšvického vypraveného, táhli proti Turkům do Uher skrze Českou zemi.
Sněm říšský držán jest v Germanii v městě Řezně, na kterýž Jeho Milost císařská Rudolfus etc. arcikníže rakouské etc., pana bratra svého, na místě svém jest vypraviti ráčil.
Před svátky velikonočními v Praze vzata a zmučena jest při právě staroměstském jedna žena, jmenem Břízská, jsa obviněna pro páchání svodův, smilstva a cizoložstva, což se v městech pražských rozmohlo, a druhá s ní její v tom tovaryška; a vyznavše své nešlechetnosti a jsa ortelovány, vyvedeny jsou k popravě za město a jsou zutraceny. Jiné některé jim v tom podobné na ten čas se ukryly, některé i zutíkaly, nebo ty dvě jiné v tom pomazaly. Nejisto, bude-li to těmi dvěma přetrženo.
Umřel v Praze pan Řehoř Pátek, jsa kancléřem a sekretářem při appelacích na hradě pražském. Od dávna trvající věrný pitel vína dobrého.
V Engelandu, království Britanském, umřela jest Elisabet, královna téhož království, kterážto jsa v hojných letech věku svého a zůstávaje v stavu panenském, šťastně kralovala. Po smrti nadepsané Elisabety, královny englické Britanie, ujec její Jacobus, dědic království Šotského, pán mladý, jsa za živobytí jejího od ní a stavuov englických zvolen, jest na to království dosazen a utvrzen.
V Hispanii dokonala jest také život svuoj Maria, paní manželka slavné paměti císaře Maximiliana II., jenž tam v Hispanii se dvěma syny svými nejmladšími Albrechtem a Václavem, arciknížaty rakouskými, zůstávala.
Kostel Tejnský v Starém Městě pražském zevnitř všicek vybílen jest a mnohými erby a štíty světskými zmalován. Toho také roku dostaven jest nákladně kostel v Starém Městě pražském u špitálu blízko mostu velkého, kdež jse fratres mnichové ordinis Jesuitarum osadili.
V městě Benešově N. Trmal zastřelil nechtě, jakž pravil, Adama Byšického, ujce svého, o čež těžkost jměl; a potom to smluveno.
Svatba slavná konala jse v Praze při vstoupení v stav manželský pana Zdenka z Lobkovic se paní Polyxenou z Pernštejna, zůstalou vdovou po dobré paměti panu Vilémovi z Rožmberka.
V Frankrejchu Hendricus, král franský, dal stíti Karla Gontault, pána z Bironu, že lest nějakou (jenž jse na něj vyjevila) o témž králi, pánu svém, skládal.
Klášter pustý, obořený, jenž sluje u Matky Boží, v Novém Městě pražském, staven jest znovu nákladně a mniši do něho jsou uvedeni, čehož Pražané (jenž toho náboženství nenávidějí) neradi viděli.
Umřel pan Joachym Voldřich z Hradce, de Nova domo, poslední toho rodu po meči mužského pohlaví.
Sigismundus Batory, z Sedmihradské země jsa osazen v království Českém, přijat jest za obyvatele téhož království, a to do desk zemských položeno jest takto:
V kvaternu trhovém, zlatém, desk zemských království Českého léta tohoto 1604 v sobotu po sv. Matěji 28/2 E. 29.
Zikmund Batory de Somlio přiznal jse před ouřadníky pražskými, jakož jest přijat za obyvatele tohoto království toliko za osobu stavu panského do země a koruny České s povolením nejjasnějšího knížete a pána, pana Rudolfa II., voleného římského císaře, uherského a českého krále etc. Jeho Milosti, jakožto krále českého, ode všech tří stavuov a koruny České, že jest jse přiznal a tímto zápisem přiznává, že podle zapsání svého listem pod pečetí jeho přivěšenou ke dckám zemským složeným chce právo trpěti, jeho obhajovati i také dopomáhati, a toliko za pána odbejvati, a titule stavu panského a nejiného v tomto království Českém užívati, a to všeckno, jako jiní obyvatelé toho království Českého činiti povinni jsou, učiniti, a žádného jiného za pána dědičného jmíti nemá nežli Jeho Milost krále českého korunovaného, a to má zachovati pod těmi všemi pokutami, jakž zřízení zemská ukazují.
Také toho roku přijat jest do stavu panského v témž království Českém pan Přech Hodějovský z Hodějova.
Umřel v Praze pan Erhart Doupovec z Doupova, zůstávaje neženatý starobylým písařem v kanceláři české na hradě pražském.
Mauricius, princ z Orangie, hrabě Nassovius, správce v Holandu a Selandu, zemích nydrlandských, s svými společníky odňali Španěluom pevnost řečenou Šluis, mocí vojenskou, na kteréž obojí straně platně záleželo.
Třinácte set knechtů lidu vojenského přitáhlo do Čech z Sedmihradské země, byvše tam z Čech proti Turku vypraveni a drahný čas tam zůstávaje, mnoho vystáli. I položivše jse v městě Brodě Německém, je osadili, o záplatu jse domlouvaje, až potomně jsou spokojeni.
V Praze nějaký opovážlivý lotras, jenž jse naoko pošetilým ukazoval, dal jse zavřítf v kostele Tejnském v Starém Městě, a vlezše vrch téhož kostela mezi věže, vylomil a vzal meč pozlacený v rukou obrazu Jiřího, krále českého, za starodávna zadělaný při kalichu velkém pozlaceném, naproti rathauzu a Velikému rynku staroměstskému, a ten meč odnesl. Kterýžto meč dostal jse vrchnosti na hrad pražský, aniž jest k tomu lotrasu jakým proto trestáním přikročeno. Ještě jse chlubil, že i ten kalich odloupí a vezme. Domnění bylo, že by jse to nějakým návodem a na posměch a potupu Čechům evanjelitského religionu jse přidržejícím stalo.
Též v Praze pan N. z Šumburku, pán přespolní, zabit jest (nepovědomo vuobec proč a jak a od koho) v domě pana Adama Galle z Lobkovic. Praveno, že by jse za příčinou freje opovážlivě do téhož domu dostal a tak o hrdlo své přišel. Tožť ten frej!
Vojáci křesťanští, Němci; kterýmiž v Uhřích Pešť proti Budínu z druhé strany Dunaje osazen byl, opustili Pešť beze všeho jich dobejvání. A tak jse to Turkuom zase dostalo. Po čemž Turci oblehli Vostřehom, ale nemoha dobýti a ztrativše nětco lidu, zase odtrhli.
Hvězda nějaká nová ukazovala jse na obloze nebeské, o kteréž astronomi, oblační hádači, podle smysluov svých bádali a spytovali.
V Uhřích veliká nesvornost povstala mezi křesťanskými a domácími vojáky. Nebo jmaje odolávati a odporovati Turkům, sami sebe sužovali, zvláště v náboženství religionu. A Uhři pozdvihli jse proti Georgiusovi Bastovi, Italianovi, od císaře Rudolfa nařízenému hejtmanu vojenskému, zvolivše sobě hejtmana a správcí pana Štefana Bočkaje z národu svého uherského a ním jse spravovali a řídili.
Zběř uherská Štefana Bočkaje, Uhra, proti jiným cizozemním vojákům křesťanským zbouřená, zmocnili jse města Skalice, na pomezí uherském a moravském ležícího, odkudž jiným okolním, zvláště v Moravě, škodu činili.
Po smrti papeže, biskupa římského, Clementa toho jména Osmého, vyvolen a učiněn od kardinálův papežem Leo, toho jména Jedenáctý, z rodu vlaského, florenského, de Medices. Ale živ byl toliko po tom sebe na papežství zvolení dnův 26 s domněním otrávení. Po němž neobmeškali jiného voliti, také rozeného Italiana z města Senis, davše jemu jméno Paulus Quintus; nebo sobě předtím nařídili a ustanovili, aby nižádný papežem býti nemohl nežli rozený Vlach, Italian.
Za příčinou Turka nepřítele a Uhruov s Štefanem Bočkajem, hejtmanem jich, pozdvižení nadepsaném sjeli jse k císaři Rudolfovi Matyáš, Maximilian, bratří Jeho Milosti, a Ferdinandus z Štýrska, strejc jich, vše arciknížata rakouská, do království Českého na hrad pražský.
V Novém Městě pražském domácí s přespolními učinili mezi sebou šarvátku v příbytku nevěstek, řečeném Na bráně, práva střeleckého. I zabiti jsou tam někteří; pročež jeden z těch domácích jmenem Jiřík, řemesla ševcovského, utracen a hospodář toho příbytku utekl.
Zemřeli v Praze pan Adam Gall z Lobkovic, praveno, že od otrávení, a doktor Matouš Kremer z apelací, Němec berný.
Podle sněmovního nařízení á mandátu císařského lid český vojenský, jízda a pěchota, táhli ku pomezí uherskému proti Uhruom, jenž jse pro nátisky jim od cizozemního lidu vojenského činěné pozdvihli a za rebelles vyhlášeni jsou. Kteréhožto lidu českého nařízen byl jenerálním polním hejtmanem pan Adam z Šternberka, jsa nejvyšším komorníkem království Českého.
Nadepsaný Štefan Bočkaj, hejtman těch pozdvižených Uhruov, dal bíti a dělati minci svou vlastní, tolary stříbrné, na kterýchž z jedné strany vyraženo bylo Panny Marie obraz s děťátkem, z druhé strany štít jeho, totiž lev na skále drží šipku v jedné noze, okolo štítu had se vijící; text takový: Stephanus Boczkaj, Dei gratia dux Transilvaniae et comes Siculorum, primus pares Ungariae.
Umřel v Praze pan Hendrich Trčka, syn nebožtíka pana Jaroslava Trčky, zůstávaje v arestu pro dluhy a panuom strejcuom svým v nemilosti.
Heřman Kryštof řečený Roswurm, jenž také jedním nařízeným v Uhřích vojenským polním hejtmanem byl, a tím nabyvše a v Praze na ten čas zůstávaje, pohodl a svadil jse s jedním vlaským hrabětem, N. Belliosa řečeným, jenž tu také na ten čas obejval, a učinivše na se půtku, jest ten hrabě Belliosa od téhož Roswurma s pomocí čeládky jeho zabit a Roswurm s tou čeládkou svou vězením ujištěni a arestováni jsou nařízením od vrchnosti.
Český lid, pěchota, na větším díle lid selský, sprotivili jse svým.hejtmanuom, jsa v Moravě proti Uhrům pozdviženým; nebo nimi chtěli bezděčně Brod Uherský, město moravské, osaditi; ale oni hejtmanuom do toho nechtěli, a tomu jse zpíčivše, N. Zásmuckého, jenž jim práporec vzíti chtěl, zastřelili, a jiní hejtmané jse před nimi ukrejti museli. Potom tejž lid český veden jest s jinými k Skalici, kdež jse byli Uhři protivni zavřeli. Ale Uhři vida, že jse neobrání, dali jse v rokování a jsou odtad puštěni a lid ten český, nic tam jiného nespůsobivše, domů jse vrátili.
Pod tou nesvorností křesťanského vojenského lidu Turci pohané, oblehše zase pevnost uherskou Vostřehom, an retunku nebylo, snadno zase opanovali a dostali, pro kterouž bylo, nežli od křesťanuov dobyta byla, mnoho naloženo a lidí ztraceno.
U Žďáru na pomezí českém a moravském rejtaři vojenští, Němci, pod N. Teiwlem hejtmanem, vracujíce jse také z Uher a nic tam nedovedše, dali jse - pro neplacení, jakž oni pravili - po Moravě v loupení, braní, drancování a šacování nebohých, prve soužených lidí. A tu u Žďáru do dvou set lidu selského, jenž jse jim opřeli, zmordovali. O, zvěsit takové krigsmany!
V Nydrlandu po dlouhém obležení od Španěluov pevnosti Ostende jest jim accordem, však všecka zkažena a splundrována, vzdána, při níž Španělové mnoho škod vzali a hrdel ztratili; nebo obležení dlouhý čas jse udatně bránili a mnohými nástroji odpírali.
Tak v těch nydrlanských zemích jse ty vojenské dlouhotrvající války rozmohly a v zvyklost přišly, že sobě to juž obyvatelé za kratochvíl pokládali a Nydrland, totiž Belgia, nazvána jest školou vojenského umění a cvičení, nebo i odtad zkušení a vycvičení krigsmané do jiných zemí k válkám vojenským jsou povoláváni a potřebováni.
V pátek po památce sv. Martina po 24. hodině celého horologie v Novém Městě pražském na Široké ulici u Cukrářů stala jse věc hrozná a žalostivá. Jeden mladý pražský synek, zoufalý a marnotratný, dobrých rodičů, jménem Martin od Tří myslivcův v Starém Městě pražském, davše jse v navštěvování Lidmily, dcery nebožtíka Martina Cukráře a Voršily matky její, vdovy, do nadepsaného domu jich, jako by touž dceru chtěl jmíti k manželství, k němuž jse uctivě chovaly. On pak lotras, přišedše tam nadepsaného dne, když Voršila matka ještě na krámě svém seděla, dcery očekávaje, a táž dcera ven z domu pro něco odešla, hned ten nešlechetník Kateřinu děvečku, čeledína jich, motykou hrozně zamordoval, hned pak dceři Lidmile, jenž jse zase do domu vrátila, učinil tolikéž. Máti na krámě jsoucí a nemoha jse dcery dočka,ti, s hněvem domů pospíšila, a jakž do domu vešla, hned jest také od toho zrádce zamordována. A on pobravše v témž domě, co mu jse vidělo, preč jse dal. Sousedé, nevida z toho domu žádného jako prve vycházeti, a duom ten že zavřený zůstává, odevříti dali, a tu ty tři zamordované našli různo ležící, a žalostivě pohřbeni jsou.
Heřman Kryštof Roswurm, zůstávaje v vězení některý čas, jest ku právu podán a k smrti ortelován, a jmaje sobě koliksi dní ku pokání lhůty dáno, jest v staroměstském pražském rathauze mečem sťat a v klášteře Matky Boží v Novém Městě pražském pohřben.
Tištěno vuobec, kterak Jacobus, král englický, od k tomu zrádných, tejných puntovníkův i s královnou jeho a synem jich měl prachem ručničným, pod stavením královským nastrojeným, z světa sprovozen býti, ale to že mistrným spůsobem najevo vyšlo a ti puntovníci někteří zjímáni a hrozně zutraceni jsou, jiní zutíkali, po nichž mandátové královští jsou rozepsáni.
Rozbroj, války, mordy vznikly mezi Mozkvany o succesí, kdo by pánem byl anebo býti jměl těch mozkevských zemí, kteréž že by bez dědice zůstávaly. A o to odpory a nevole povstaly.
N., kníže brunšvické, usilujíce město Brunšvik s obyvateli jeho pod svou mocnou ruku uvésti, oblehl město vojensky, ale oni sebe, svých práv a svobod statečně bránili a obránili.
Jest přízeji tohoto listu na druhé straně poznamenáno, jaký hrozný mord spáchán jest v Praze od Martina od Tří myslivců, kterýž byl i utekl. I jest nešlechetník doptán a nalezen v Němcích, vězením ujištěn, do Prahy dopraven a k outrpnému právu dán, a vyznavše ten hrozný mord a jak to spáchal, jest hrozně utracen podle práva.
Pan Zbyněk Berka, český pán, jsa arcibiskupem pražským, umřel, po němž zvolen jest na to arcibiskupství pan Karel z Lamberka, Rakušan.
Skrze arcikníže rakouské Matyáše, pana bratra Jeho Milosti, učiněna jest smlouva a spokojení s Štefanem Bočkajem, Uhrem, a s jeho jse přidržejícími Uhry, jenž jse byli pro nátisky, jim od cizozemního lidu vojenského činěné, pozdvihli. Kteréžto porovnání jest vuobec vytištěno. Nulla salus bello, pacem te poscimus; at tamen non omnes.
V Italii páni Benátčané vzali příčinu k mnichuom ordinis Jesuitarum, že by při jich náboženství statkuov a bohatství světského nabejvajíce pod právo jich pánuov Benátčanuov náležeti odpírali a sobě ve všem svobodní býti chtěli, pravíce jse... náležeti, čemuž když páni Benátčané místa dáti a takový... jich trpěti nechtěli a summus pontifex, biskup římský, jesuitův jse v tom ujal, vznikly o to odpory, nevole, nenávisti z obojí strany... spisy jedni proti druhým vydávaje.
Vojna a válka ta uherská mezi císařem křesťanským Rudolfem, českým a uherským etc. králem etc., a Turkem pohanem vzniklá, kteráž po zrušeném od Turka příměří okolo 14 let pořád trvala a mnoho lidí z obojí strany a peněz (zvláště Čechuom) pobrala, na ten čas jest spokojena; nebo z obojí strany těžko bylo, a Uhři jsa lidem vojenským, cizozemským souženi, pokoje a příměří té války žádostiví byli a vyhledávali, což jse snadno vykonalo; a příměří s Turkem svoleno a učiněno do let 20. Co kdo dobyl, to aby držal, vězňové z obojí strany aby osvobozeni a propuštěni byli, Uhři a Turci aby spolu svobodně handlovali, oba potentátové aby dary jse uctili. - Země Uherská jest krchov Europy!
Po spokojení Uhruov pozdvižených a s Turkem učiněném příiněří příze psaný Štefanus Bočkaj, jehož Uhři milovali, v Sedmihradské zemi, jsa tam gubernátorem učiněn, umřel; praveno bylo, že otráven jest.
Tiskli noviny, že v Bavořích, v městě Mnichově, mniši fratres Jesuitae dceru jednoho souseda, vlákavše ji do kláštera svého a zle ji pohanějíc, tam že ji tejně zabili, ale že skrze nějakého přespolního člověka, jenž se v tom klášteře ukryl a k tomu jse díval, jest vyjeveno. Ale Maximilian, kníže bavorské, defensor týchž Jesuitarum, skrze traktáty své tisknuté a vuobec vydané tuze tomu odpíral.
Držán sněm na hradě pražském. A v pondělí po neděli Cantate přijati jsou do království Českého za obyvatele: Jiří Fridrich hrabě z Hohenloe, Jan Dymberger z Rehmen, Jiří Zikmund z Lamberka, Zikmund syn jeho, Helman Gerger z Doletu, Leopold z Štralendorfu s Folffartem, Leopoltem a Petrem Jiříkem, syny jeho, Ferdinand Kholnic z Kholnic, vše Němci cizozemci. Nota: V Němcích jse toho Čechuom nedostává.
V tejž den přijati jsou do stavu panského v témž království: Vratislav, Vilém, Zdeněk a Hertvik bratří Vratislavové z Mitrovic, Heřman Černín z Chudenic, Wolf Ilburk z Vřesovic, Václav Budovec z Budova a Adam, syn jeho, Ladislav Zejdlic z Šenfeldu, Petr z Libenthalu, Germanus. Však ti všickni aby rod a štíty své prokazovali.
Do stavu rytířského přijati jsou: Kašpar a Jan bratří Cellerové, Jan Oldřich Šobloch z Lindavy. At tamen morte aequamur.
Dobré mravy, ctnost, šlechetnost
ozdobují urozenost;
kde jse pak to nenachází,
tu erbové nic neváží.
V Praze utracen jest jakýsi přespolní kupec, Němec, řečený N. Pušhamer z Českých Budějovic, jenž jsa vyjeven a vyšpehován skrze žida, jat a do vězení i k útrpnému právu dán jest. K velkým loupežím a morduom jse přiznal, a to že drahně let provozoval a jiné kupce loupil a mordoval s pomocníky svými.
Na soudu zemském v království Českém o Suchých dnech Kašpar Bechyně odsouzen hrdla pro zabití N. Velemického a do vězeni Daliborky dán, o čež potom smlouva učiněna, že při hrdle zůstaven.
Kristian, kníže saské, churfiršt, s jedním bratrem svým přijel na hrad pražský k Jeho Milosti císařské Rudolfovi, a pobyv tu koliksi dní, zase odjel. Měl s sebou kazatele svého religionu evanjelitského, jehožto učení týž churfiršt saský jse přidržal, řečeného Policarpus Leiserius, na kteréhož mniši pražští láli a jej kleli, on pak jim zase svými spisy odměňoval.
Na den památky sv. Jakuba apoštola Španělové a Italianové, Vlaši, čeládka legáta španělského na Hradčanech, při hradě pražském slavíce památku sv. Jakuba, pouštěli rakejtle, nástroje ohnivé z prachu ručničného. I vypálili tou kratochvílí šest domů tu na Hradčanech. O kteroužto škodu jse smluviti a platiti museli.
Saská městečko vyhořelo a mnoho toho roku škod jse ohněm domácím stalo a sucha, blejskání a hromobití velká. - Vyhořalo také půl městečka Ouval páně Smiřického; též město pana Slavaty Hradec i s kostelem a několik osob v tom ohni zahynulo.
Tištěno vuobec a vydáno, že na gruntech pana Albrechta z Valdštejna nedaleko města Jaroměře, ve vsi nové, řečené Slatov, žena jedna porodila dví dítek, děvčátek, mající spolu hlavičky v hromadu srostlé, jež tak spolu nosila a kojila.
Jeden nešlechetný, bezpochyby zoufalý lotras vlastní matku svou zamordoval pro peníze v městě Pardubicích, pročež smrt ohavnou trpěti musel. O co jest těžká mysl rodičuov o budoucích činech dětí jich!
Moravané sněm držali proti zápovědi císařské, ale oni na to nedbajíce i hejtmana moravského pana Ladislava Berku, jenž je v religionu sužoval, znaříkavše, k tomu, že ze země ujíti musel, přivedli.
Nemožné jest všechněm všeckno věděti a zpytovati, proč a jakým spůsobem a původem rozličné v světě mezi lidmi, zvláště mezi vrchnostmi, nevole, různice a nenávisti tejné i zjevné jedněch proti druhým pocházejí. - Tak tohoto roku Jeho Milost arcikníže rakouské Matyáš, vlastní bratř Jeho Milosti císařské Rudolfa, českého a uherského krále, jmaje sobě vznášeno, přednešeno a žalováno mnohé stížnosti od Uhruov a Moravanuov i Rakušanuov, kterak by postranními při Jeho Milosti císařské radami škodlivými a nepřátelskými nesnesiteldně utiskováni a sužováni byli, pročež s dovolením a nařízením téhož arciknížete Matyáše sebrán jest lid uherský, moravský, rakouský k vtrhnutí vojensky do království Českého, s nimiž osobně jse týž arcikníže zhotovil. Avšak psaními svými do Čech rozepsanými to předešel, oznamuje, proč a za jakou příčinou to před sebe vzal, v slova tato: Opatrným purgkmistru a radě města Čáslavě, nám milým!
Matyáš, arcikníže rakouské, kníže burgundské, hrabě tyrolské etc. Opatrní naši milí! Nepochybujeme, že Vám dobře vědomé jest, kterak na poručení a plnomocenství Jeho Milosti císařské pána a bratra našeho milostivého pominulého času s Uhry a Turky prostředkováním naším a péčí bedlivou k dobrému jak všeho křesťanstva, tak obzvláště království Českého pokoj učiněn jest; potom pak na jistou vuoli a rozkaz Jeho Milosti císařské od vyslaných téhož království i jiných k němu připojených zemí, jako i arciknížectví rakouského pečeťmi s podpisy stvrzen, kdež my nejsouce jiné naděje, že takovou pro dobré všeho křesťanstva vedenou prací těm mnohým nevypraviteldným bídám, kterýmiž království a země Jeho Milosti císařské skrze tu dlouho trvající válku obklíčené a obtížené byly, s pomocí boží konec vinšovaný spůsobíme, a jakž i jim potřebné a žádostivé odpočinuti, tak i sobě slušného a náležitého poděkování dobudeme. Ale shledali sme to, že původem některých nevážných a neupřimných lidí, jak Jeho Milosti císařské a slavnému rodu našemu rakouskému, tak království Českému nic dobrého nepřejících, místo vděčnosti v rozličné pomluvy, vejklady a v podezření jsme vešli, skrze kteréž ti nedobří lidé jsou výš psanou Jeho Milostí císařskou, pana bratra našeho nejmilejšího, k tomu přivedli, že ještě až do dnešního dne toho, což jest tak skrze nás s nimi, Uhry a Turky, srovnáno a snešeno, splněno a dosti učiněno, na veliké nebezpečenství jak Jeho Milosti císařské a domu našeho, nejvíceji pak království Českého, není, odkudž nic jiného pojíti nemohlo a nenásledovalo nežli týchž Uhruov a Turkuov zase pozdviženi a rocení, a pro nezdržanou víru proti Jeho Milosti císařské, království Českému i také zemím rakouským nebezpečné obmysly, kterýmžto abychom v cestu časně vešli, nechtěli sme dokonalé zkáze a zahubení častopsaného království a zemí jse dívati, ale museli jsme do Prešpurku vypraviti a takový pokoj s Uhry a Turky stvrditi a pro lepší důvěření (poněvadž prvnější smlouvy dosti neučinění k velikému je domnění přivedlo) s nimi smlouvu vjíti. Avšak ani na tom dosti jmíti nechtěli, leč by království České a země k němu připojené týž pokoj s nimi obnovily a k smlouvě naší přistoupily. Protož netoliko jsme jim toho povoliti museli, aby do markrabství Moravského, jakožto země jim nejblíž přiležející, své posly za tou příčinou vypravili, než sami jse v to také uvolili, že toho od osoby naší příčinou, aby jse od nás neloučili, býti chceme, a strany téhož markrabství Moravského v jisté, celé a dokonalé, k dobrému království Českého, srozumění vešli. Poněvadž pak na jiném juž nepozůstává, nežli aby stavové království Českého totéž učinili, umínili jsme jse mezi Vás s osobami týchž zemí nařízenými vypraviti, jakož pak juž i na cestě jsme, za kteroužto příčinou nechtěli jsme pominouti hejtmanuom a městuom všech krajuov království Českého o tom v známost uvésti a milostivě napomínati i žádati, jsouce toho všeho křesťanstva, obzvláště pak království Českého, vlasti naší, nevyhnuteldné příčiny a potřeby, aby jse spolu se všemi jinými pány, rytířstvem a vyslanými z měst, dadouce dotčeným všem obyvateluom každého kraje o tom ihned dnem i nocí věděti, v neděli; jenž slove Cantate, t. j. 4. dne měsíce máje, k Vám do města Čáslavě sjeli, kdež i my toho dne s nemalým počtem obyvateluov jiných přísedících zemí budeme, a tu jim i Vám dále touž nevyhnuteldnou potřebu a velikou těmto zemím a obzvláště království Českému nastávající nebezpečenství v známost uvésti a jak by to zlé přetrženo a témuž nebezpečenství v cestu kročeno býti mohlo, s nimi se všemi a Vámi jse uraditi a snésti chceme. O čemž abyšte také vědomost jměli a jse podobně v tom zachovali, Vám to tímto psaním naším pro správu oznamovati ráčíme, žádné pochybnosti nemajíce, že rozvážíce to u sebe bedlivě, jse dle psaní tohoto našeho a otcovského napomenutí k nám volně ukážete a podle toho všelijakými profanty, kterýmiž bychom my i jiní, kteříž s námi přijedou, proti slušné záplatě fedrováni býti mohli, sdostatkem zásobiti nepominete; což budoucně Vám a vlasti Vaší k dobrému a velikému vzdělání býti má. Jestliže byšte pak jse vedle téhož psaní tak nezachovali, tehdy tímto psaním naším před Bohem a vším křesťanstvem protestujeme, jestli Vás a království České něco těžkého, zlého a zarmouceného potká, že davše my Vám o tom věděti a Vás vystřáhnouti, ne my, ale Vy sami vlastně tím vinni budete a z toho odpovídati máte. Na čež zjevné učinlivé a příjemné odpovědi očekávati ráčíme, jsouce Vám vší milostí a láskou náchylní. Datum v Klosternaumburce 16. dne měsíce dubna léta 1608.
Po takovém toho rozhlášení Jeho Milost císařská Rudolfus mandáty po krajích rozepsati a rozeslati dáti ráčil, aby všickni veřejně vzhůru byli a tomu lidu arciknížete Matyáše do země vtrhnouti bránili. Ale žádný jse k tomu neměl, nevěda, jak jse v tom, zvláště tak nakvap, zachovati. A mezitím Jeho Milost císařská k arciknížeti Matyášovi, bratru svému, posílati, a aby do království Českého tak vojensky nevtrhoval, napomínati ráčil. Ale arcikníže, podle snešení na tom s Uhry, Moravany a Rakušany, s tím lidem svým předce do království Českého vtrhše, do měst Čáslavě a Hory Kutny a tu okolo jse položivše, rozkvartýrovali; arcikníže do Čáslavě forýrován. Kteréhožto lidu, jízdy i pěchoty bylo okolo tisíc osmnácti. Do města Hory Kutny jsou Moravané a Rakušané forýrováni, jichž hejtmané byli pan Rudolf z Tiefnbachu, druhý Georg Kholč. Kolikýsi pak den hnulo se to všeckno vojsko s týmž arciknížetem dáleji, Uhři a jich husaři s kopími svými jeli od Čáslavě skrze město Horu Kutnu v svých orduňcích, při čemž stala se šarvátka; nebo sedláci nějací odnímali těm Uhruom od vozů špížních koně své, jimž je ti Uhři pobrali, o čež mezi nimi váda a nesnáz byla, a někteří všeteční havéři horní dali jse podle jich obyčeje na ty Uhry kamením házení, čímž Uhři svuoj orduňk zmátli, křičíce svým obyčejem hatra, hatra. Strach byl nějakého mordování lidského, až to skrze hejtmany spokojeno, a Uhři táhli předce s pohrůžkami; nebo ten lid uherský bral, vybíjel a plundroval, k čemú přijíti mohl, proti přísné zápovědi arciknížete Matyáše, vůdce svého. - Tělo mrtvé nebožky paní Maruše Mracké z Donína, pohřbené, vykopali, zlata neb stříbra tam hledajíce; pročež jsou někteří na rozkaz téhož arciknížete čtvrceni. Dále od města Brodu Českého to všeckno vojsko, s arciknížetem ku Praze táhnouce, u Dubče valní své ležení tu zarazili; kdež Uhři jako jarmark drželi, a co tak naloupili a nabrali, prodávali, a co stálo za kopu, to za pět grošů bílých dávali, nebo darmo jměli. - Císař Rudolfus zůstával na hradě pražském s nemalou starostí, sněmujíce a radíce jse s stavy království Českého sobě věrnými, zakazujíce se stavuom, aby opouštěn nebyl, vší svou milostí; což stavové připověděli. Při tom některé pilné a potřebné artikule jsou na místě postaveny. Ouřad nejvyššího purkrabství pražského, kterýž jse dosavad drahný čas pro nějaké toho odpory prázdný zůstal, jest zase obnoven a dán panu Adamovi z Šternberka; komorníkem nejvyšším učiněn pan Volf Novohradský z Kolovrat; pan Adam z Valdštejna nejvyšším sudím; při ouřadu nejvyššího hofmistrovství pan Kryštof Popel z Lobkovic zůstaven. Pánům Pražanům staroměstským meč pozlacený, kterýž byl na kostele Tejnském odloupen a vzat, jest zase navrácen, obnoven a v to místo na témž kostele, kdež prve byl, jest postaven a přidělán; žádajícím osvobození religionu evanjelitského jest připovědíno do budoucího sněmu, a aby nic jiného, dokudž by jse to na místě nepostavilo a nevykonalo, svolováno nebylo, jest odloženo. Pokuty pro sedlání a partety zřízením zemským ztracením hrdla vyměřené umenšeno, aby toliko trestáním na statku pokuta následovala, nařízeno; stavové pak aby uctivě na závazky bráni byli, nebo sobě některé osoby z vyšších stavů do pana Kryštofa Popela z Lobkovic, tehdáž nejvyššího hofmistra (kterak by s nimi při takových závazcích braní neuctivě a hanlivě zacházel) stěžovali.
Dáleji a mezitím do ležení vojenského nadepsaného arciknížete od Jeho Milosti císařské k arciknížeti Matyášovi a zase od něho k Jeho Milosti císařské posíláno, o spokojení smlouváno a jednáno jest, až naposledy porovnáno a skoncováno tak, že arciknížeti Matyášovi jest království uherské (na něž aby korunován byl) puštěno; však Jeho Milost císařská Rudolfus, aby do smrti své tiťule království Uherského užíváti ráčil, a přečkal-li by arcikníže Matyáš živobytím téhož pana bratra svého, aby také králem českým byl, avšak to aby k ujmě svobod království Českého nebylo, zvláště o svobodném od stavuov volení krále českého. Koruna království Uherského, kteráž v království Českém Jeho Milostí císařskou až posavad zůstávala, jest Uhruom hned odvedena a navrácena. Markrabství Moravské také arciknížeti Matyášovi jest puštěno, avšak z manství lenního od království Českého, aby odcizováno nebylo, a Moravané aby k souduom do Čech jako prve potahováni nebyli. Všem těm, kteříž jse tak k arciknížeti Matyášovi připojili a přikázali; aby ničímž zlým spomínáno a na ně proto šaháno nébylo, pojavše v to i pana Václava Vchynského z Vchynic obzvláštně, kterýž byl Jeho Milosti císařské v nemilosti zůstával a těžce naň nastupováno bylo; a tak toho při tom odbyl a jest osvobozen.
Po utvrzení toho všeho arcikníže Matyáš, s Jeho Milostí císařskou, panem bratrem svým, osobně jse neshledavše, I s týmž lidem svým vojenským pokojně navrátil a z království Českého vytrhl a vyjel; avšak Uhruov, kteříž tak brali a loupili, něco zbito a u vodách stopeno jest.
V Čechách v městečku Přelouči vyhořalo okolo 16 domů.
N. Čachovský zabil v svádě N. Dobřenského.
Valouni, lid vojenský cizozemní, jenž v Uhřích potřebováni byli, přitáhše do Čech o placení, vmluvili jse do města Kostelce nad Labem a tam jse na velikou škodu a soužení obyvateluov položili, až placením spokojeni a odtud vybyti jsou.
Umřel v Praze doktor Jindřich z Písnice, jsa místokancléřem království Českého, byv předtím nejvyšším prokurátorem Caesareae Majestatis, a z nízka vysoko vzešel.
Julius, postranní Austriacus, mladý v letech, jsa osazen na Českém Krumlově, když sobě divoce a vztekle provozoval, tam jako vězeň zavřín a opatřen jsa, umříti musel.
Pan Kryštof Harant vydal knihu tištěnou řečí českou o svém do země Svaté sem i tam putování, již Jeho Milosti císařské Rudolfovi připsal a dedikoval. Ve středu v noci na čtvrtek po památce Stětí sv. Jana vyhořalo 22 domuov v Starém Kolině, u Labe řeky ležíc.
Skrze mandáty císařské držáni jsou po krajích sněmové v království Českém o hotovost a veřejnost vojenskou, a sněmu stavuom evanjelitského vyznání víry osvobození jse odkládalo, nad čímž stížnost jměli a jse domlouvali.
Pan Volf Novohradský z Kolovrat, jsa nejvyšším komorníkem království Českého, umřel na Lnářích, sídle svém.
V Starém Městě pražském v domě řečeném u Tisíců Voldřich Vostrovec, zabil v svádě o hru Racka Lažanského. Umřel také v Praze pan Ladislav z Lobkovic, jsa věku sešlého, kterýž mnoho těžkostí přetrpěl, a do Ledče, sídla svého, k pohřebu dovezen.
Sněm český držán jest valně na hradě pražském podle odkladu od Jeho Milosti učiněného, na kterémžto sněmu stavové, jenž jse evanjelitského religionu přidržali, tuze a předně o to stáli a žádali, aby jim náboženství jich, podle na onen čas přípovědi jim učiněné, osvobozeno bylo a dckami zemskými stvrzeno, žádaje při konfessí víry náboženství jich, na onen čas slavné paměti císaři Maximilianovi, králi českému, anno 1575 podané, zůstaveni býti, poněvadž ten milostivý pán císař Maximilian je při tom také zůstavovati ráčil, davše touž konfesí tisknutím obnoviti, i Jeho Milosti císařské podali. Ale strana protivná římského náboženství všelijak tomu odpory a překážky činili, pročež ten sněm opět odložen.
Mezitím stavové evanjelitští sjezd sobě na rathauz Nového Města pražského k nejprve přiští památce sv. Filipa a Jakuba ap. položili, ačkoliv jim to přísně Jeho Milost císařská zapovídal. Oni pak poselství k arciknížeti Matyášovi, panu bratru Jeho císařské Milosti, juž králi uherskému, i některým knížatuom germanským o přímluvu osvobození religionu učinili, a předce ten sjezd svuoj na novoměstském pražském rathauze v nemalém počtu vykonali a drželi. A tak když nijakž od svého upustiti nechtěli a odvedeni býti nemohli, ráčil jest Jeho Milost císařská k jich prosbě opěty svoliti a sněm k tomu skrze mandáty tisknuté odevřené a rozeslané v slova níže položená:
Rudolf Druhý, z Boží milosti volený řimský císař, po všecky časy rozmnožitel Říše, uherský, český, dalmatský, charvátský etc. král, arcikníže rakouské, markrabě moravské, lucemburské a slezské kníže a lužický markrabě etc. vysoce urozenému, urozeným, statečným, slovutným, poctivým, opatrným, pánům rytířuom, vladykám, Pražanuom a městuom i jiným všem obyvateluom a poddaným našim ze všech stavuov království našeho Českého, věrným Našim milým milost Naši císařskou a všeckno dobré vzkazujeme.
Věrní milí, jakož jsme mandáty Našimi pominulých dnuov v tomto království rozepsaným a do všech krajuov poslaným vám to v známost uvésti ráčili, že k tomu položenému sjezdu na rathauz Nového Města pražského k pondělku po svatých Filipu a Jakubu, již pominulému, z příčin v těch mandátích obsažených místa žádného dávati v mocnost Naši královskou a v to, což Nám, králi a pánu vašemu, vedle zřízení zemského a obyčejuov a pořádkuov chvalitebných náleží, nikoli sahati dáti neráčíme, milostivě poroučejíc, abyšte jse k témuž dni položenému nesjížděli, nescházeli, najíti nedali aniž toho před sebe nebrali a nejednali, nebo že na jiném býti neráčíme, než sněm obecní, všem stavům království tohoto v krátkém čase na hrad pražský položiti a rozepsati, jakož tíž mandátové Naši, jichž datum na hradě Našem pražském v pondělí po neděli postní, jenž slove Smrteldná aneb Judica, léta přítomného šestnáctistého devátého, to v sobě šířeji obsahují a zavírají. I jmajíce My od vás, pánuov, rytířův, Pražanuov i z obce a jiných vyslaných z měst pod obojí způsobou přijímajících, kteříž jste sobě ten den jmenovali a nyní zde v městech pražských zůstáváte, skrze poníženou a poddanou omluvu Nám, jakožto králi českému a pánu vašemu podanou, jistou správu dostatečně učiněnou, že jste týž den k uvážení toliko samé hotovosti pro obranu Nás, jakožto krále českého, též vás, manželek a dítek vašich před nebezpečenstvím, pokudž by jse jaké na toto království valiti chtělo, dobrým úmyslem, pro dobré Naše a tohoto království jmenovali a to na sněmu svobodném, od Nás prve rozepsaném, z společného našeho uvážení učinili, úmyslu žádného nemajíce Nám v mocnost naši královskou sahati, osvědčujíce sobě Pánem Bohem a svým dobrým svědomím, že Naši věrní a poslušní poddaní zůstáváte a nyní na rathauz Nového Města pražského ze dvou příčin, předně abyšte svou omluvu Nám učiniti a druhé posly od vás v jistá místa vyslané vyslyšeti mohli, najíti jse dali, poníženě a poddaně jse ohlašujíc, že uvažování té hotovosti do sněmu (za kterýž aby ihned z důležitých potřeb, bez dalšího odkládání rozepsán byl, prosíte) odložiti chcete, jakž táž omluva a snažná žádost vaše v obšírném spisu Nám k vlastním rukám Našim podaná plněji svědčí, kteroužto omluvu a žádost vaši My k sobě milostivě přijímati a jí místo dávati ráčíme, jsouce s vámi se všemi třemi stavy tohoto království, věrnými poddanými Našimi v tom ve všem dobře dokonce spokojeni, a poznávajíc, že s Námi věrně a upřímně míníte a takové věrnosti a poddanosti k Nám všech časuov jste poddaně dokazovali, což vše jmajíce My s nejvyššími ouředníky, soudci zemskými a radami Našimi v bedlivém uvážení, ráčíme předně ten spis, od vás ke dckám zemským v středu po neděli Laetare strany téhož sjezdu položený, v tom artikuli, co jse uvažování té hotovosti dotejče, čehož již od vás do sněmu odloženo a vám opatřením tímto mandátem učiněno jest, vyzdvihovati a v nic obraceti, a vy také od těch předešlých mandátů našich milostivě upouštěti, je vyzdvihovati, jich v ničemž užíti nežádati a vás všecky tři stavy, věrné poddané své, v tom milostivě opatřovati, že dotčení mandátové vám, kteří jste sobě ten den k uvažování hotovosti jmenovali a položili a nyní jsem do měst pražských, buď před vyjitím dotčených mandátův našich, nebo po vyjití jich přijevše, jse na rathauz Nového Města pražského najíti dali, všem společně ani žádnému z vás obzvláště k žádné nejmenší újmě a ouhoně věrnosti, poslušnosti, poddanosti a dobré pověsti vaší nejsou a bejti nemají, od Nás jakožto krále českého, ani žádného jiného, duchovního neb světského člověka, vám toho ničímž zlým spomínáno a na to jse více navracováno býti nejmá nyní, na časy budoucí a věčně. Nebo vás všecky tři stavy království tohoto za své věrné poslušné poddané pod milostivou ochranu naši ke všem řáduom; právuom, svobodám tohoto království náležející, na kteréž jse povinnost Naše královská vztahuje, jmíti a držeti ráčíme a jsouce prve toho jistého oumyslu sněm obecní rozepsati, poznávajíc stavuov žádost býti slušnou a prohlédajíc k tomu, že větší počet stavův zde v městech pražských nyní zuostává, kteříž téhož sněmu dočekati chtějí, protož ve jménu Pána Boha všemohúcího vám všechněm třem stavuom tohoto království, věrným poddaným Našim, týž sněm obecní rozpisovati a z velikých, nevyhnuteldných potřeb den k témuž sněmu v neděli, jenž slove Rogationum, jinak Křížovou nejprve příští, sem na hrad náš pražský jmenovati a pokládati ráčíme. Při kterémžto sněmu předně ten artikul o náboženství k zavření, na místě a konci postavení do proposicí sněmovní položiti, a kterak byšte všickni i jeden každý obzvláště, jak strany podjednou, tak i podobojí, a kteří jse k té confessí, Nám předešle od vás podané, přiznáváte, náboženství své beze všech překážek a útiskuov ode všech lidí buď duchovních anebo světských vykonávati mohli, vás v tom náležitě opatřiti chtíc. Mezitím vás při tom opatření na sněmu léta 1608 v pondělí po neděli Exaudi držaném, zcela a zouplna zůstaviti a zanechávati ráčíme. A dokadž týž artikul o náboženství, tolikéž artikulové obecní, předešlým sněmem léta 1608 drženém, odložení, zavříni, na místě a konci postaveni nebyli, dotud toho sněmu rozpouštěti chtíti neráčíme. Přitom také vám všem třem stavům království tohoto českého milostivě poroučejíce, abyšte všickni a jeden každý obzvláštně z vás žádného lidu vojenského najímati, verbovati, do země uvozovati, jich přechovávati, žádnému dopouštěti chtíti neráčíme. A protož vám všem i jednomu každému zvláště poroučeti ráčíme, abyšte na juž dotčený den do měst pražských tím příkladem za šťastného kralování našeho, předkuov vašich všech, jak pokojně a ničímž jse nezaměstnávajíce, ani zastírajíce, konečně jse sjeli a hned nazejtří ráno v pondělí beze všeho zanepráždnění k předložení sněmovnímu bez všelijakých odtahuov při nás na hradě pražském, na paláci podle starobylého chvalitebného obyčeje a pořádku najíti dali, kdež vědouce vy o tom a znajíc milostivou vůli i jisté poručení vaše, v tom býti; nepochybujem o vás všech a jednom každém, než že k témuž sněmu jse sjedete a v tom jse poddaně a poslušně zachováte a najíti dáte; jestliže by pak kteří z vás nepřijeli a doma přes toto Naše jisté a milostivé poručení (ač té naděje k žádnému býti neráčíme) zůstali, však nicméně proto ti, kteří jse tak sjedou s námi jednati a zavírati moc jmíti a jiní tomu všemu podle nich dosti činiti povinni budou. Z měst pak našich královských posly z prostředku svého k témuž sněmovnímu jednání, aby také ouplnou mocí vypravili, jináč nikoli nečiníce.
Dáno na hradě našem pražském v sobotu po neděli Jubilate léta 1609, království našich římského 34., uherského 37. a českého též 34.
Umřel v Praze na Hradčanech v domě svém pan Kryštof Popel z Lobkovic, jsa nejvyšším hofmistrem království Českého, pán obtlouštní, obstární, a ten od přirození vlasuov na bradě nejměl.
Ta nesnáz o religion v království Českém nepřestávala a evanjelitští jse rojíce, vždy na osvobození jim náboženství jich nastupovali, nechtěje k nižádným jiným artikuluom obecním, sněmovním prve přistupovati, skrze což záští od jedněch k druhým s nenávistí jse rozmáhalo a potupně psáno a mluveno bylo s pohrůžkami. Jeho Milost císařská Rudolfus, jsa na zdraví svém nedostatečný (a i domnění bylo, že by živ nebyl), žádostiv jsa pokoje, k tomu osvobození religionu svoliti a jim na to majestát dáti a do desk zemských vložiti, dokonce dovoliti ráčil, jenž zní v slova tato:
My Rudolf, z Boží milosti volený římský císař, uherský, český etc. král etc.
K věčné paměti známo činíme tímto listem Naším: Jakož jsou toho všickni tři stavové království Českého pod obojí tělo a krev Pána našeho Jezu Krista přijímající, věrní Naši milí, na sněmu, kterýž léta Páně 1608 v pondělí po neděli Exaudi na hradě Našem pražském držán a téhož léta v pátek po památce sv. Jana Křtitele zavřín byl, při Nás, jakožto králi českém, toho se vší ponížeností a poddaností snažně vyhledávali, aby při obecné confessí, neboližto suplikací Jeho Milosti císařské, slavné a svaté paměti císaři Maximiliánovi, panu otci Našemu nejmilejšímu, podané, a k též confessí přiložené, i při jiných svých, v témž sněmu zejména doložených a náboženství se dotejkajících žádostech zůstaveni byli a též náboženství své křesťanské pod obojí volně a svobodně bez překážky každého člověka provozovati mohli; to vše aby od Nás jim, stavuom, dostatečně potvrzeno bylo, jakž týž artikul a žádost jich, dotčeného sněmu, a týž sněm ve dcky zemské, do kvaternu sněmuov obecních zeleného, léta 1608 v pondělí Exaudi, pod literou A 8 slovo od slova vložený a vepsaný, to vše sobě šířeji obsahují a zavírají. My pak nemoha na onen čas pro jiné veliké potřeby, pro kteréž tehdáž ten sněm rozepsán byl, kteréž žádného odkladu trpěti nemohly, do budoucího sněmu, ke čtvrtku před sv. Martinem tehdáž nejprve příštím terminovanému, k dalšímu těch všech věcí zavírání jsme milostivě té žádosti odložili a mezi tím dokudžbykoliv o to tak na sněmě obecném jse nevykonalo, se stavy podobojí, aby své náboženství volně provozovati mohli a do vyřízení a na místě postavení téhož artikule k žádným artikulům, což by tak v proposicí od Nás stavuom přednášeno bylo, přistupovati, je uvažovati ani o nich jednati povinni nebyli, opatřiti ráčili, jakž též milostivé opatření Naše plněji svědčí. Podle kteréhožto předešlého zůstání sněmovního, když sněm k témuž dni, totiž ku čtvrtku před sv. Martinem položený, z jistých příčin od Nás odložen a potom jiný sněm ke dni budoucímu outernímu po sv. Pavlu na víru křesťanskou obrácení mandátem Naším rozepsán a na hrad pražský položen byl a dotčení stavové podobojí, podavše Nám znovu dotčené confessí a snešení své společné, nepřestávali toho při Nás, jakožto králi a pánu svém, netoliko skrze své snažné, poddané a ponížené prozby, ale také skrze znamenité a vzáctné přímluvy vyhledávati, abychom k žádosti týchž stavuov podobojích, věrných a milých poddaných našich, milostivě povoliti ráčili. Jmajíce My to s nejvyššími ouředníky a soudci zemskými a radami našimi království Českého v Našem císařském a královském bedlivém uvážení, nepominuli jsme na poníženou prosbu týchž pánuov, rytířuov, Pražanův a jiných vyslaných z měst, ze všech tří stavuov království Českého pod obojí tělo a krev Pána našeho Jezu Krista přijímajících a k té confessí jse přiznávajících, věrných poddaných Našich milých, všem třem stavům království tohoto sněm obecní ke dni pondělnímu po neděli, jenž slove Rogationum, jinak Křížová, léta tohoto 1609 mandáty svými královskými rozepsati a na hrad pražský položiti a v týchž mandátích vuobec vyšlých jiným toho zjevně doložiti, že při tomto sněmu ten artikul o náboženství k zavření, na místě a konci postavení do proposicí sněmovní položiti, a kterak by všickni i jeden každý obzvláštně, jak strana podjednou, tak i podobojí, a kteří jse k té confesí, Nám předešle od nich podané, přiznávají, náboženství své, beze všech překážek a outiskuov ode všech lidí, buď duchovních anebo světských, vykonávati mohli, je v tom náležitě opatřiti chtíti ráčíme, jakž tíž mandátové Naši, jichž jest datuom na hradě pražském v sobotu po neděli Jubilate léta tohoto 1609, v tom artikuli to v sobě šířeji obsahují a zavírají. K kterémužto tak od Nás obecnému rozepsanému sněmu, když jsou se všickni tři stavové poslušně a poddaně najíti dali, a My podle milostivé naší zámluvy v témž mandátu Našem doložené, jsme I v proposicí Naší sněmovní předně ten artikul o náboženství položiti ráčili, tu jsou často dotčení všickni tři stavové sjednocení podobojí žádost svou předešlou, v spisu Nám od nich podaném obnovili a za dostatečné opatření a jim toho dckami xemskými potvrzení poddaně prosili. I chtěje My tomu, aby v tomto království mezi všemi třemi stavy, jakž stranou podjednou, tak i druhou stranou podobojí všem věrným a milým poddaným našim nyní i budoucí časy láska a svornost všeliká, pokoj a dobré srozumění k vzdělání a zachování obecného dobrého pokoje zůstaviti, každá strana náboženství, v kterémž jse spasení svého důvěřuje, volně a svobodně bez utiskování a všech překážek jedni druhým provozovati mohli, a aby jse (jakž slušné jest) sněmovnímu snešení léta 1608 učiněnému i také mandátu tomuto Našemu vuobec vyšlému (v kterémž se dotčené sjednocení stavy podobojí, k též confessí přiznávajícími, za ty, kterýmiž vždyckny byli, totiž za své věrné, poslušné, pod milostivou ochranu Naši ke všem řáduom, právuom a svobodám tohoto království náležející, na kteréž jse povinnost Naše královská, práva a zřízení zemská vztahují, vyhlásiti ráčili a vyhlašujeme) zadosti stalo, prohlédajíce jakž k dotčeným znamenitým přímluvám, tak i k mnohým věrným a platným službám od nich Nám po všecken čas Našeho šťastného nad nimi kralování vskutku prokázaným. Z těch ze všech i jiných mnohých příčin, s dobrým rozmyslem Naším, jistým vědomím, mocí královskou v Čechách, s radou nejvyšších ouředníkův a soudcuov zemských a rad Našich, takto jsme ten artikul o náboženství při tomto nyní jse na hradě pražském držícím obecném sněmu se všemi třemi stavy království Českého ustanoviti, zavříti a je, stavy podobojí, tímto majestátem naším opatřiti ráčili a opatřujeme.
Předně: Jakož zřízením zemským A 32 utvrzeno jest, co jse víry dotejče, podjednou způsobou a pod oběma, aby se neutiskovali, než spolu byli za jednoho člověka, jako dobří přátelé, též strana strany aby nehaněla, toho jse při témž zřízení zemském v tom artikuli zouplna zůstavuje a tím sobě oboje strany na budoucí časy zavázáni jsou a býti jmají pod pokutou týmž zřízením zemským vyměřenou, a poněvadž strana podjednou v tomto království náboženství své volně a svobodně provozují, a strana podobojí k též confesí české jse přiznávající, jim v tom žádné překážky neb vyměření nečiní, aby tehdy v tom rovnost zachována býti mohla, protož jim k tomu povolovati, moc a právo dávati ráčíme, aby i dotčení evanjelitští stavové podobojí, jak stav panský, rytířský, tak i Pražané, Horníci i jiná města s lidmi poddanými jich a summou všickni, kteříž jse koliv k dotčené confessí české, někdy slavné a svaté paměti císaři Maximiliánovi, panu otci Našemu nejmilejšimu při sněmu obecném léta 1575 a nyní znovu Nám podané (při kteréž je milostivě zůstavovati ráčíme), přiznali a přiznávají, žádného nevymiňujíce, tolikéž náboženství své křesťanské podobojí podle též confessí a svého mezi sebou učiněného porovnání a sjednocení volně a svobodně, všudy a na všelikém místě provozovati, při víře i náboženství svém, též i při kněžstvu a řádu církevním, kterýž mezi nimi jest, nebo od nich nařízen bude, pokojně zachováni býti mohli, a to až do křesťanského dokonalého obecného porovnání o náboženství v Svaté říši, a compactaty juž prve na sněmu obecném léta 1567 minulými a z privilejí zemských i jinde vypuštěnými se spravovati povinni býti nemají, nejsou a nebudou. Dáleji také: Týmž stavuom podobojí tuto zvláštní milost činiti a jim všem třem stavuom podobojí k též confessí se přiznávajícím, consistoř pražskou v moc a opatrování jejich zase dávati a k tomu milostivě povolovati ráčíme, aby tíž sjednocení stavové podobojí touž consistoř kněžstvem svým, podle též confessí a snešení svého obnoviti a též kněžstvo, jak české, tak německé, podle ní říditi dáti, anebo řízené na své collatury bez všeliké překážky arcibiskupa pražského anebo kohokoliv jiného dosazovati a přijímati mohli, nicméně i Accademii pražskou, od starodávna k straně podobojí náležející, kterouž jim stavům, se vším jejím příslušenstvím tolikéž v moc jejich dávati ráčíme, tak aby ji muži hodnými a učenými osazovati, dobré a chvalitebné řády nařizovati a nad tím obojím z prostředku svého jisté osoby za defensory naříditi mohli. A mezitím, dokudž by jse to koliv od nich nestalo a nevykonalo, mají nicméně tíž stavové podobojí všickni při tom, což svrchu psáno jest, aby náboženství volně a svobodně provozovati mohli, zanecháni zouplna býti a kolikkoli osob tíž sjednocení stavové podobojí z prostředku svého za defensory nad tou svou consistoří a Accademií pražskou z společního svého snešení ze všech tří stavuov v rovném počtu nařídí a je Nám, jakožto králi a pánu svému, zejména poznamenané podají, chceme a máme ty všecky osoby, kteréž nám tak poznamenané podané budou, žádného z nich nevypouštějíc a mimo tu povinnost, kteráž jim od stavův svěřena bude, jim žádných jiných povinností nebo instrukcí nedávajíc, ode dne podání Nám téhož poznamenání ve dvou nedělích pořád zběhlých, k tomu potvrditi a je za takové defensory vyhlásiti. Pakli bychom pro jiná zaneprázdnění Naší nebo jakékoliv jiné příčiny, v tom času prve oznámeném, jich potvrditi nemohli a nepotvrdili, tehdy jmají předce nad tím obojím za defensory zůstati, to vše říditi a konati, jako by k tomu od nás potvrzeni a vyhlášeni byli. A umřel-li by který z nich, tehdy na místě toho tíž stavové při tehdáž nejprve příštím sněmě budou moci jiného voliti a přidati, což jse i na časy potomní vždyckny, způsobem svrchu psaným, jakž od Nás, dědicuov Našich a budoucích králuov českých, taky od nich stavuov a defensoruov říditi a konati má. Jestliže by pak kdo z týchž sjednocených a všech tří stavů tohoto království podobojí mimo ty kostely a chrámy Boží, jichž v držení jsou a kteříž jim prve náležejí a při nich pokojně zůstaveni býti mají a zanecháni, ještě buď v městech nebo v městečkách, v vesnicích nebo kdekoliv jinde chtěl nebo chtěli víceji chrámuov neb kosteluov k boží službě anebo také školy pro učení mládeže vystavěti dáti, to jak stav panský, rytířský, tak Pražané, Horníci a jiná města, všickni společně i každý obzvláštně, volně a svobodně každého času učiniti moci budou bez překážky každého člověka všelikteraké. A jakž v jedněch městech královských Našich i Její Milosti císařové, jakožto králové české, z obojího náboženství, totiž podjednou i podobojí, spolu bydleti. Protož tomu obzvláštně chtíti a o tom poroučeti ráčíme, aby pro zachování lásky a svornosti každá strana náboženství své volně provozovala a jedna strana druhé v jejím náboženství a v řádích žádného vynucování nečinila, provozování náboženství, mrtvých těl v kostelích a na krchovích pochovávání a zvonění nebránila, také jich po dnešní den žádný, jakž z vyšších svobodných stavův, tak ani města, městečka i také selský lid od vrchností svých, ani žádného duchovního, světského člověka nemají a nemá od svého náboženství utiskovati a k náboženství strany druhé mocí ani nižádným jiným vymyšleným spůsobem přinucován býti, a to že vše, což svrchu psáno, od Nás pro zaehování lásky a svornosti věrně míněno a nařízeno jest. Protož: Přiříkáme slovem svým královským, že tíž všickni sjednocení evanjelitští stavové království našeho Českého, nynější i budoucí potomci jich při tom při všem, což jse svrchu píše, od Nás, dědicuov Našich i budoucích králuov českých zouplna, v celosti, bez přimíšení zůstaveni a chráněni býti mají, nebo je také v tom ve všem při tom pokoji v Svaté říši o náboženství, jenž Religionfryd slove učiněném, jakožto přední oud Svaté říše zůstavujeme a zanecháváme, v čemž nemá od nás, dědicuov našich a budoucích králův českých, ani od žádného duchovního nebo svčtského člověka překážky žádné činěno býti na časy budoucí a věčné: A proti tomu výš dotčenému, o náboženství učiněnému pokoji a jich stavuov podobojí od Nás stálému opatření žádná poručení a nic takového, co by jim v čem nejmenší překážku aneb změnění tohoto učiniti mohlo, od Nás, dědicuov a budoucích králuov českých, ani od žádného jiného vycházeno ani přijímáno býti nemá. A byť pak i vyšlo, anebo od kohokoli přijato bylo, tehdy nemá to žádné moci míti ani v té věci, buď právně neb neprávně souzeno, neb vyřknuto býti, za kteroužto příčinou předešlá všelijaká proti dotčené straně podobojí a kteříž k té confesí české přiznávají odkudkoli vyšlá poručení a mandáty vyzdvihovati, mořiti, kaziti a v nic obraceti ráčíme, takže to vše i nynější i předešlé jich stavuov při nás o potvrzení téhož artikule vyhledávání a cožkoliv mezitím až posavad se zběhlo, není a býti nemá všem sjednoceným třem stavuom evanjelitským tohoto království společně i obzvláštně k nižádné ouhoně a újmě jich dobré pověsti, a jakékoliv obtížnosti, což jim také od Nás i budoucích králuov českých ničímž zlým spomínáno, zjinačováno býti nemá na časy budoucí a věčné. Protož přikazujeme všem nynějším ouředníkuom, soudcím zemským a radám svým, též všem stavuom a obyvateluom království tohoto, věrným milým, nynějším i budoucím, abyšte je, pány, rytířstvo, Pražany, Horníky, i všeckna města, všeckny tři stavy královstvi tohoto se všemi lidmi poddanými jich a summou všecknu stranu evanjelitskou, podobojí, k též confesí české se přiznávající při tomto našem opatření a majestátu ve všech artikulích, zněních a sentencích zůstavili a ochránili, žádných jich v tom překážek nečiníce ani komu jinému činiti dopouštějíce pod uvarováním hněvu a nemilosti Naší. A kdož by čeho toho koliv, z duchovních nebo světských lidí, k přerušení tohoto majestátu se dopustil, jmáme a povinni býti ráčíme s dědici a budoucími králi českými a stavy království tohoto k takovému každému jakožto k rušiteli obecného dobrého pokoje hleděti a stavy přitom chrániti a obhajovati, tak a~ jim vším spůsobem, jakož artikul v zřízení zemském o obhajování země, řádu a práva vyměřuje. Naposledy přikazovati ráčíme větším i menším ouředníkuom desk zemských království našeho Českého, aby pro budoucí paměi tento majestát náš s relací sněmovní, kteráž při tomto sněmu ode všech tří stavův království tohoto ke dckám zemským učiněna býti má, ve dcky to.a zemské vložiti a vepsati a potom tento originál I k jiným svobodám neb privilejím zemským na Karlštejn položiti dali. K tomu na svědomí pečet naši císařskou k tomuto listu a majestátu našemu přivěsiti rozkázati jsme ráčili. Dán na Hradě našem pražském ve čtvrtek po sv. Prokopu, léta šestnáctistého a devátého a království našich římského 34., uherského 37. a českého též 34.
Nota: K tomu majestátu pan Zdeněk Popel z Lobkovic, jsa nejvyšším kancléřem království Českého a religionu římského, do něhož mnoho stěžováno bylo, jse podepsati spečoval. I podepsal jse pod podpisem císařským Adamus de Šternberk, supremus purgravius pragensis. Dole podepsáno bylo: Ad mandatum Caesarae Majestatis proprium, nížeji, Paulus Michna.
Všemohoucí Pán Buoh nás račiž každého k pravému poznání sebe i syna svého milého, Pána Jezu Krista, darem Ducha svého svatého osvítiti a spravovati, pokoj, svornost a lásku křesťanskou dáti a nedostatky naše svou božskou milostí nahražovati pro a skrze téhož syna svého, vykupitele našeho, amen. Víra jest dar boží.
Dáno znáti do Prahy Jeho Milosti císařské, že baše, legát turecký, slavně jede k Jeho Milosti v poselství a s dary. I vysláni jsou proti němu někteří páni čeští oupravně, kteříž sjevše jse s ním, vedli jej tak ku Praze skrze kraje Čáslavský a Kouřimský.
Ernestus, rodilé kníže bavorské, arcibiskup kolínský, churfiršt, přijel do Práhy k Jeho císařské Milosti.
Po smrti N. Theodora, knížete mozkevského, kterýž žádného plodu nepozůstavil, trvala vždy nesnáz o successí a nápad k témuž knížectví, a skrze to protivenství i mordové. A Sigismundus Švéda, král polský, jenž jse v to také vojenaky přičinil, od Mozkvanuov nemalou škodu vzal, nebo i Karel, král švédský, proti němu byl.
Též po smrti Johannesa Wilhelma, knížete klevského, kterýž léta předešlého (žádných dětí nepozůstavivše) umřel, některá knížata germanská, říšská, o nápad k zemím jeho jse nesnadili a sobě odporovali.
V království Českém pan Ferdinand z Donína, byv presidentem nad apelacími, učiněn jest nejvyšším hofmistrem; nejvyšším komorníkem pan Jan Jiří z Švanberka a na Orlíku; presidentem nad apelacími pan Jan Zbyněk Zajíc z Haznburku.
Sněm držán na hradě pražském, jenž jse začal léta jminulého 1609 v pondělí po neděli Rogationum, jinak Křížové, a zavřín léta tohoto 1610; v outerý masopustní jest dokonán. Ale hned po uzavření téhož sněmu osoby týmž sněmem nařízené na zámek Karlštejn jsou vypraveny k přehlídnutí majestátův zemských a přiložení k nim majestátu nového, přízepsaného, od Jeho Milosti císaře Rudolfa, uherského a českého krále, na religion stavuom evanjelitským, večeři Krista Pána pod obojím spůsobem přijímajícím, daného.
Na žádost a citací od císaře Rudolfa sjeli jsou jse k Jeho Milosti do Prahy knížata říšská germanská, totiž Kristian churfiršt, kníže saské; N. churfiršt, arcibiskup mohutský; Ernestus churfiršt, arcibiskup kolínský; Maximilian, arcikníže rakouské, bratr Jeho Milosti císařské; Ferdinand, arcikniže rakouské z Štýrska; N. kníže z Anhaltu; N. N. dví landkrabat z Hes etc. Jiní někteří své legáty poslali. A tu o potřeby křesťanské se radíce, slavně jse ctili, hodovali a pangetovali, skrze což velká drahota v potravách vznikla, zvláště v pokrmích slavných; jak za jisto rozprávěno, že tetřev pták platil 25 kop, bažant 12, koroptva 2 kop míš., což prve v Čechách slejcháno nebylo. Co pak od drahého, nádherného šatstva a nákladných, světských šperkuov, zvláště při fraueimoru, to přitom. Někteří páni čeští s svými pangety knížata převyšovali. Vanitas vanitatum! A na to lidem poddaným šacuňky, chudým pak bída a nouze!
Ta nesnáz v Germanii říši o knížetství Klevské jse vždy rozmáhala, pročež Jeho Milost císařská vypravil tam Leopolda, arcikníže rakouské, strejce svého, jenž vojenský zůstával v Pasově. Jménem ochrany království Českého lid jeho vojenský, tam zůstávaje a nic tam nedovedše, hrozili a jse pobízeli táhnouti do Čech pro placení, a k pokoji jse neschylovalo. A vše mistrně vuobec vyprávěno a vykládáno.
Henricus Navarreus, dux Borbonius, král franský, zůstáitaje vždy u velikém nebezpečenství hrdla, života svého, jest předce v městě hlavním království Franského Paříži zrádně zamordován v pátek po neděli Cantate, měsíce máje 1610 od jakéhosi Francouza, Franciska Raveiralta, jenž přiskočiv k témuž králi na voze jedoucímu, nůž do něho vrazil a tak krále zabil. A tu ten mordéř hned jat jsa, nejprve mučen a potom čtyřmi koňmi roztržen a tak ohavně usmrcen jest. Po takové nenadálé smrti téhož krále Hendricha syn jeho Ludovicus, mladý pán, jest králem franským od stavuov téhož království učiněn. - Zle a nebezpečně jest na totn světč, zvláště potentátům světa tohoto.
Při konci roku tohoto umřel v Praze pan Ferdinand purkrabě z Donína, jsa nejvyšším hofmistrem království Českého, který byv prve religionu evanjelitského, k římskému náboženství přistoupil.
Příze dotčený lid vojenský u Pasova, města germanského, v říši ležící, jichž hejtmanem byl jakýsi Francouz, řečený Lorenc de Ramé, vždy záplaty žádaje a vyhledávaje, hnuvše jse odtad přitáhl, an žádný nehájil a neodporoval, do království Českého, a dostavše jse do měst Budějovic, Tábora, Krumlova, Tejna nad Vltavou, Berouna, tu a okolo svou vůli provozovali; potom dali jse upřímo ku Praze, jsou do Menšího Města pražského puštěni; nebo v tom s některými tu v Praze osazenými cizozemci, sobě příznivými, jměli srozumění. O čemž zvěděvše staroměstští a novoměstští Pražané, dali na zvony šturmovati. I běželi zběř pražská přes most do Menšího Města pražského a tu jse s těmi pasovskými potejkali, takže tu jich z obojí strany něco zbito. Nebo ti osazení na Malé Straně cizozemci, českému národu nepřízniví a škodliví, na ně z domuov, zvláště Saského tak řečeného, u samé brány ležícího, ohnivými nástroji a kamením metali, házeli i stříleli, jakž jse byli k tomu přihotovili, takže tu nic platného proti těm pasovským škůdcuom a drancířuom vojenským dovedeno býti nemohlo. Vtom díl těch zhoubcuov vetřel jse přes most do Starého a Nového Měst pražských, ale jsou od obecního lidu pražského zbiti a pomláceni. Praveno bylo, že tíž Pasovští nějaké čarované, s nějakými charaktery pověrečnými psané cedulky požírali, což že moc jmělo, aby jse jich zbraně a střílení nechytalo, avšak proti pověrkuom pivovarnickým a sochoruom nic jim neprospělo. Jat jest tu také N., řečený Brentl, jeden z hejtmanuov téhož lidu pasovského, a vězením opatřen. I domnění bylo, že by tejž lid vojenský pasovský na zhoubu evanjelitského religionu jse přidržejících a zastávajících nastrojen byl. Hned pak poté obecní lid a zběř pražská, rozhorlivše jse a zrotivše, udeřili na kláštery a je vybíjeli, zvláště klášter Matky Boží v Novém Městě pražském, v němž všeckny mnichy zbili a klášter vydrancovali; židé u velikém strachu byli, téhož jse obávajíce; bratří ordinis Jesuitarum, složivše od kláštera svého klíče, za milost prosili, kteréž dostali. Mniši v klášteře sv. Jakuba v Starém Městě pražském na napomenutí a žádost některých předních lidí téhož učinili. Jeho Milost císařská Rudolfus, zůstávaje na hradě pražském, z toho zarmoucen byl, a hrad pražským lidem vojenským osazen. Veliká vřava a nesnáz byla a straeh po království Českém, a na zlé rady naříkáno, a nevidělo jse, komu věřiti, kdo dále a s kejm bude a co jse má činiti. Mezitím pod jménem pánuov ouřadníkuov a soudcuov zemských mandátové a napomenutí jsou rozepsáni a rozesláni, aby všickni jse vší mocí svou pro obhájení vlasti a Jeho Milosti císaře a krále a pána svého, koruny, privilegií a svobod zemských vojensky táhli ku Praze. Mnozí pak, aby Jeho Milost císařská živ byl, pochybovali. Naproti tomu Jeho Milost císařská skrze mandáty své poroučeti ráčil, aby jse nesjížděli, že toho potřeba není. Nicméně předce jse mnozí do Prahy vojensky sjeli; císař poroučel všechněm pokoj zachovati, žádaje, aby ten lid český vojenský s lidem tím pasovským vše k ruce Jeho Milosti císařské spolčen a verbován byl, čemuž jest od stavuov evanjelitských odepřeno; nebo rozhlašováno bylo, že by jse to vše proti evanjelitským, na záhubu jich a zrušení jim majestátu, od Jeho Milosti císařské na religion jim daného, smejšlelo a snovalo od nenávistníkuov a protivníkuov téhož religionu evanjelitského.
Pan Jaroslav Smiřický, pán jsa v mladých letech (jemuž také ten lid pasovský v domě jeho v Menším Městě pražském mnoho poškodili a pobrali), umřel.
Mezitím někteří pasovští loupežníci, nabravše a naloupivšn hojně, počali s tím preč s vozy bohatě naládovanými jse vykrádati a odjížděti. To zkoumavše někteří Čechové, pustili jse s některými svými a dali jse za nimi, a dohonivše jse jich v městečku Velvařích a jich, an ještě spali, jse zmocnivše, je zjímali, a odňavše jim to loupežné bohatství, do Prahy zase dopravili. Z kterýžto zjímaných mistrné obmysly nepřátelské jsou vyzvěděny; nebo i jeden z oficíruov toho vojenského lidu pasovského, jménem Hanibal, byv tak jat a examinován, vyznal takto: Na jminulém sněmu říšském, na kterýž arcikníže Ferdinand od Jeho Milosti císařské vyslán byl, měli někteří hlavní artikulové předsevzati a váženi býti, mezi jinými i král římský oznámen a předložen. Ale poněvadž strana odporná zle s tím spokojena byla a tomu srozumívajíc, že ten hlavní o náboženství punkt na stranu odložen jest, nechtěli jsou takovému sněmu, jakž náleželo, přítomni býti, a tak nic nevyřídivše, museli jse rozejíti etc. Avšak nejmělo ihned na náboženství saženo býti, ale kdyby jse bylo jim v jich předsevzetí poštěstilo, budoueně o nětco většího mělo jse pokusiti, kdyby jse byl lidu pasovského proces podařil. Otázán: Kdo jest pak měl králem římským býti? Odpověděl: Žádná jiná osoba nejměla za krále římského přijata býti nežli arcikníže Ferdinand; nebo on s králem hispanským a s Říšany katolickými dobré srozumění jměl; a kdyby on koruny říšské dosáhl, Leopolt králem českým a uherským býti jměl etc., a když by se Čechové vpádu do země nenadáli, že lid pasovský bude jse moci hlavního města Prahy zmocniti; a tou příčinou jse ten vpád stal. Otázán: Co pak dáleji předsevzato býti jmělo? Odpověděl: Kostelové a školy měly katolickým v moc uvedeny býti, však to vše poznenáhlu, ne ouprkem před se bráno a konáno, než po časích, když bychme jse juž zmocnili, vše na štýrskou formu. Otázán: Také-li by byli privilegia odňata? Odpověděl: O tom že povědomosti nemá, neb o té věci ještě rada dokonale zavřína nebyla. Ale kdyby jse jednoho dosáhlo, za ním druhé jíti by muselo, ale však stavové jinými privilegiemi na katolickou formu obdařeni. Otázán: Zdali kníže brunšvické o tom jakou vědomost jměl? Odpověděl: Na to že velebnou svátost chce přijíti, že o tom nic nevěděl; nebo jemu mnoho věřeno nebylo, a také že on do Prahy za svou vlastní potřebou přijel etc. Otázán: Jak jsou pak on Hanibal a Hegenmillar k tomu přišli a radili proti království Českému? Odpověděl: My jsme jse nadáli, že jse toho přežádoucího cíle dosáhne a my při našich principálech zvejšeni budeme. Otázán: Také-li oni Hanibal a Hegenmillar k vyzvání Tenagle jse přiznávají ? Na to odpověděl, že vše pravda jest a tomu odpírati nemohou, ale že naději jmají k stavuom, že jse k nim milostí nakloní, a za to prosí etc., aby na ně to, co na Tenagle, nedokračovalo. Actum 2. maji 1611. Nebo ten N. Tenagl předtím zmučen byl.
Ostatek potom toho lidu pasovského (nimiž Menší Město pražské těžce souženo bylo) vida, že jse proti němu nemálo lidu vojenského z krajuov českých shromáždilo, dal jse odtud preč. O čemž zvěděv lid český, v Praze shromážděný, nemeškali jse dáti za nimi, pěchota napřed, rejtarstvo po nich. Jízda, nic nedostihše, zase jse vrátili. Pěchota, na ty pasovské nedaleko u Příbramě trefivší neodolá, a zůstávaje v nebezpečenství, také spátkem (strativše z svých některé) ucouvnouti musela; Pasovští pak do města Budějovic jse dostavše, tam jse zavřeli.
Arcikníže Matyáš, pan bratr Jeho Milosti císařské Rudolfa; juž král uherský, zvěděv o tom, co jse v Čechách děje, nemeškal jse opěty vojensky osobně do království Českého vypraviti, a přijev do Prahy, jest od stavuov českých přivítán a do Starého Města pražského forýrován. Jeho Milost císař Rudolf vždy na hradě pražském s radami svými zůstával.
Po mnohých pak těch různicích a nevolech příze poznamenaných Jeho Milost císařská Rudolfus, pán juž věkem sešlý a na zdraví nedostatečný, jest k tomu přiveden a svoliti ráčil, aby arcikníže Matyáš, pan bratr jeho, králem českým učiněn a k témuž království korunován byl. Což jse stalo a vykonalo v pondělí svatodušní 23. dne měsíce máje léta 1611. A tejž král Matyáš jest za krále českého na katedře v soudné světnici na hradě pražském vyhlášen a poté slavně korunou království Českého korunován. Po korunování v též soudné velké světnici slavně s radami svými jest hodovati ráčil. A tak Jeho Milost císařská ráčil jest témuž panu bratru svému království České postoupiti s ohražením takovým, že Jeho Milost císařská poctivě chován a opatrován býti má. Při tom král Matyáš stavuom království Českého jich svobod, privilegií a majestátů potvrditi jest ráčil. Při tom také korunování krále Matyáše Jeho Milosti metána jest mince zlatá a stříbrná, na níž znamení vyraženo, že čáp hada žere, a při tom text: Spasení jse z nepřátel bere. Tato proměna jse mnohým nelíbila a mnohým mnohé praktiky chybily a zmejleny jsou. Avšak nenávist a obmysly předce zůstávaly.
Pan Racek Vchynský ze Vchynic a pan Václav, strejc jeho, přijati jsou do stavu panského v království Českém a aby jse psali ze Vchynic a z Tetova.
Jeho Milost arcikníže Matyáš, juž král český, obnoviti ráčil pány ouředníky zemské. Pan Adam z Šternberka zůstal nejvyšším purkrabím pražským, pan Zdeněk z Lobkovic nejvyšším kancléřem; pan Adam mladší z Valdštejna, byv nejvyšším sudím, učiněn jest nejvyšším hofmistrem a nejvyšším sudím učiněn pan Jan Vilém z Talmberka; pan Jan Sazima z Ouští nejvyšším komorníkem; pan Vilém Slavata sudím dvorským; purkrabím karlštejnským pan Hendrich Mates hrabě z Turnu.
Panství chlumecké a panství kolínské darována jsou od Jeho Milosti krále Matyáše panu Václavovi Vchynskému ze Vchynic a z Tetova, nad čímž někteří z stavůov stížnost nesli.
Kristian, kníže saské, churfiršt říše, pán věku svého prostředních let, umřel jest, jakž rozprávněno od přílišného jse přepíjení. Sic finis bibendi et vivendi.
Též umřel na Smiřicích pan Martin hrabě z Turnu, vypivše jedním truňkem mnoho páleného; a v městě Brodě Německém jest pohřben.
Král Matyáš Jeho Milost ostatek lidu vojenského, kterýž jse v království Českém zdržoval, obdaňkovati a rozpustiti ráčil a potom do Slezska, do hlavního města Vratislavě jse vypravil a tam také za pána jich jakožto král český přijat jest.
Pan Petr Vok Volf z Rožmberka, letitý pán a vdovec, umřel jest na Třeboni, sídle svém, nižádných dětí nepozůstavivše. A tak ten slavný rod mužského pohlaví po meči a štítem jich přestal. Nemaje a nežádaje tejž pán žádných ouřaduov zemských a zůstávaje religionu evanjelitského náboženství, tak život svuoj na tom světě pokojně dokonal a v Vyšším Brodě, tak řečeném sídle, jest pohřben.
Matyáš, český a uherský etc. král, pořídiv v Slezsku věci náležité, odtad do Rakous do města Vídně jse vypravil, a tam vstoupiv v manželství se pannou Annou arcikněžnou, dcerou dobré paměti arciknížete Ferdinanda z Tyrolu, strejce svého, svatební veselí, jsa věku svého přes 50 let, vykonal.
Po příze poznamenaných v království Českém od tří let zběhlých nesnázích, nesvornostech a nepokoji etc. císař Rudolf, toho jména Druhý, český a uherský etc. král, obklíčen jsa mnohými starostmi a zůstávaje na hradě pražském, roznemohl jse a nedlouho stonaje, život svuoj na tomto světě dokonal a umřel v pátek den památky sv. Fabiána a Šebestiána, jsa stáří věku bezmála 60, vždyckny neženatý zůstávaje. Brzo pak po jeho smrti pan bratr jeho král Matyáš do království Českého jse i se paní manželkou svou vypravil.
Podle slavné paměti téhož křesťanského císaře Rudolfa etc. majestátem religionu evanjelitského náboženství osvobození evanjelitští Germanové v království Českém obejvající, jenž jse augšpurské konfessí přidržejí, dali k provozování náboženství svého stavěti kostel nákladný v jedné straně hlavního rynku staroměstského.
Po smrti císaře Rudolfa tejné, mistrné věci najevo vycházely a jeden z životních služebníkuov, komorník téhož císaře, řečený Kašpar Rucký, nízkého urození, vězením jest arestován a v tom vězení oběšený mrtvý jest nalezen, o němž praveno bylo, že by tejných, skrytých pokladuov císařských povědom byl.
Jeho Milost král Matyáš vyjel z Čech do Rakous a do Uher; nebo Uhři jeho pro potřeby své žádostivi byli. A před týmž odjezdem svým ráčil jest v království Českém své místodržící zvoliti a naříditi osoby tyto: pana Adama z Šternberka, nejvyššího purkrabí, pana Adama mladšího z Valdštejna, nejvyššího hofmistra, pana Jana Sezimu z Ouští, nejvyššího komorníka, pana Jiřího z Talmberka, nejvyššího sudího, pana Viléma Slavatu, sudího dvorského, pana Matesa Hendricha z Turnu, purkrabí karlštejnského, pana Jaroslava z Martinic, z stavu panského; pana Jana Klenovského z Janovic, nejvyššího písaře, pana Purkharta Točníka z Křimic, podkomořího království Českého, pana Ctibora Žďárského, hejtmana Menšího Města pražského, pana Diviše Černína z Chudenic, z stavu rytířského, vše rady Jeho Milosti královské.
Potomně toho roku ráčil jse zase do království Českého s královnou manželkou svou navrátiti, hotovíce jse do města říšského Frankfurtu Mejnu k volení císaře nového dle povinnosti churfirštův germanských, jakž jse tam brzo i s královnou vypraviti neobmeškal; a císařem křesťanským od churfirštuov říšských germanských jest zvolen a vyhlášen. A po korunování sebe na císařství do Čech jse navrátil.
Maximilian, arcikníže rakouské, přijel do království Českého na hrad pražský k Jeho Milosti císařské Matyášovi, panu bratru svému.
V outerej druhého dne měsíce října pohřeb v hradě pražském učiněn tělu slavné paměti císaře Rudolfa, českého, uherského krále, v přítomnosti císaře Matyáše a arciknížete Maximiliana, pánuov bratří jeho. A po ceremoniích pohřebních v kostele hlavním tu na hradě pražském při hrobích císařských a královských předkův jeho jest položen.
Potom brzo téhož roku císař Matyáš, český, uherský král, opěty z království Českého do Rakous se paní manželkou svou se vším svým dvorstvem a komonstvem jse odebral a odjel.
Umřel v Praze Sigismundus Batory, někdejší kníže Sedmihradské země, jenž byl od císaře tureckého k císaři křesťanskému přistoupil, a vzdav zemi Sedmihradskou císaři křesťanskému, v Čechách jest osazen a do smrti (avšak ne příliš dobrovolně) zůstával. V klášteře sv. Jakuba v Starém Městě pražském jest pohřben.
Fridrich Rucký, bratr Kašpara Ruckého (jenž oběšený nalezen) zůstávaje v Praze, vězením arestován, protože naň potah byl, kterak by některé drahé věci po císaři Rudolfovi zůstalé a skryté za sebou jměl a zatajoval. A jsa k právu outrpnému podán, když do Starého Města pražského rathauzu veden byl, do studnice sebou vrhl, však zase vytažen jest a tím větší potah a podezření na sebe uvedl, a naň nastoupeno.
Henricus Julius, kníže brunšvické, kterýž drahný čas v Praze zůstával, nastoupil těžce právem na Purkharta Perlingera a na N., manželku jeho, pro nějaké nařklivé a nepoctivé řeči o témž knížeti a N. hrabince Šlikovně mluvené. A k tomu přivedeno, že tejž Perlinger a manželka jeho nápravu a odprošení právní, v ústa jse bijíce na rathauze pražském staroměstském, činiti a těžké vězení podniknouti a trpěti museli. Ergo: Audi, vide, face, si vis esse in pace.
Potom téhož roku jmenovaný kníže brunšvické tu v Praze na Hradčanech v domě svém, jejž slavně stavěti dal, umřel a do vlasti své ku pohřebu dovezen.
Lorenc de Ramé, Francouz, jenž byl arciknížete Leopolda nařízeným hejtmanem lidu na onen čas vojenského, pasovského, jsa obžalován, že některé vojenské osoby, jenž pod správou jeho zůstávaly, nevinně stínati dal, a jsa před arciknížete Leopolda citován a jmaje jse toho spraviti, spurně arciknížeti mluvil a trucoval, jsa zrození lehkého. I jsa za vinného uznán, jest jat a sťat, a tak záplatu svou vzal; nebo ne krigsmanské, ale loupežné skutky provozoval.
Caesar král Matyáš, zůstávaje v Rakousích, dal rozepsati sněm stavuom království Českého do města Českých Budějovic ku pondělku po památce Obrácení sv. Pavla na víru křesťanskou, že osobně přítomen býti neráčí, příčina toho, že v Praze promírali, jest položena. Na kterémžto sněmě mimo berně nic jiného spůsobeno není; což jse mnohým nelíbilo. A Jan Krocín z Prahy, jsa Jeho Milosti císařské rychtářem Starého Města pražského, jeda k témuž sněmu, na cestě umřel.
Nesnáz a nevole vznikla v Germanii říši o stavení pevnosti nové Wilhejmu při řece Rejnu, aby tu pas Španěluom, do říše vskakujícím, zastaven byl, čehož strana odporná bránili a tomu dovoliti nechtěli. A tak jedni stavěli, druzí bořili, sobě odporujíce.
Město říšské v Germanii, řečené Ach, Aquisgranum, jsa dáno do achtu císařského pro fedrování a přechovávání stavuov nydrlandských, králi hispanskému protivných, čehož když přestati nechtěli, jsou vojensky obleženi, a nemaje retuňku, jse poddali a svoliti museli.
Někteří jiní z obojí strany jedni od druhých k druhým přistupovali.
O masopustě pan Adam mladší z Valdštejna, jsa nejvyšším hofmistrem království Českého a jedním místodržícím v témž království a jsa vdovcem, pojal k manželství N. pannu šlechtičnu z Žerotína v markrabství Moravském.
Při soudu zemském v království Českém, jenž jse držal o suchých dnech postních na hradě pražském, jeden z rytířstva, Petr Ježovský z Lub, ortelován a odsouzen jest hrdla, vyveden a sťat proto, že manželku svou, rozenou Nypšičku, zoumysla beze všeho jejího provinění zamordoval. Vymlouval jse, že ho ďábel posedl, ale nebylo mu platno.
Císař Matyáš, český, uherský král, přijel zase do království Českého na hrad pražský z Rakous s královnou Annou, císařovnou, manželkou svou.
V pondělí 6. dne měsíce července město Klatovy vyhořalo kromě asi pěti domů všeckno ohněm domácím.
Sněm český obecní, jenerální, od stavuov dávno žádostivý po nejedněch toho odkladích, začínal jse na hradě pražském a konati jse prodlévalo, očekávaje na legáty přespolní.
A tehdáž zabit jest v Praze Adolf mladý Vchynský od N. Sekerky, svadivše a pobídše jse k bitvě na Špitálsko.
Při konci měsíce července Melichar Gloselius, biskup vídeňský, kterýž mnohé škodné věci předsebral a všudy jse, jsa nízkého splození, plichtil, přivelebil jse také do Prahy k sněmu českému.
Ačkoliv příměří s Turkem učiněno, však pod tím Turci nepřestávali v Sedmihradské zemi a Uherské škoditi, jimž ten ctný rytíř pan Sejfrid Kolniš statečně odpíral, pročež Turek zrušením příměří hrozil. Avšak to zase jest ve Vídni, městě rakouském, v přítomnosti legáta tureckého k tomu vypraveného spokojeno a porovnáno a nadepsaný pan Kolnič arestován a vrchnosti své v nemilost vešel. Potom měsíce srpna ten turecký legát přijel z Rakous do Prahy k dokonalému s Jeho Milostí císařem Matyášem utvrzení příměří nadepsaného.
Vše v Praze; N. pan Tetaur, zkušený krigsman, zabit jest vlastní zbraní jeho rapírem od N. Ellbognera, pacholete páně Zdeňkova z Lobkovic, nejvyššího kancléře, kteréžto pachole tejž pan Tetaur z něčeho trestal a bíti chtěl.
Když pan Václav Vchynský toho vždy následoval a vyhledával, aby jemu panství chlumecké a kolínské (jež sobě od císaře Matyáše darované jměl) dckami zemskými utvrzeno bylo, a stavové k tomu povoliti jse spečovali, i dal jse do nějakých potupných řečí s pohrůžkami, kterýmiž na sebe víceji popudil. Nebo stavové, vznešše to na Jeho Milost císařskou, za opatření právní proti němu žádali, některá přečinění jeho mu zpomínajíce a obnovujíce, až k tomu přivedeno, že jesti do arestu vzat a na rathauz Starého Města pražského a odtaď do domu Hulianova v témž městě dán, a varta mu nařízena a nadepsaná panství jemu jsou odňata; nebo i chlumečtí obyvatelé těžce jej při Jeho Milosti císařské obžalovali. K obvinění jeho pak právnímu osoby z stavuov a prokurátorové jsou nařízeni.
Sněm český jenerální, obecní, jest na hradě pražském v přítomnosti Jeho Milosti císařské, českého a uherského krále Matyáše dokonán a zavřín v sobotu po památce sv. Jeronyma, na kterémž po svolení berní velikých svolili jse páni stavové dáti tomu Melicharovi Glöselovi, biskupu vídeňskému, sumy peněžité dvadceti tisíc kop míš.; a to za nic, jen že prej o příměří s Turkem učiněné starost a péči jměl. Tak jse chlubil a šacoval, jako by to bez něho dovedeno býti nemohlo.
Na témž sněmu jest také nařízeno o zvelebení národu českého a jak by cizozemci do království Českého přijímáni a osazováni býti jměli, též o zvelebení řeči české. Ale to žádné platnosti neneslo: nebo věc juž jest zastaralá, obmeškaná, nezhojiteldná a nenapraviteldná skrze vlastní nedbalost a nesvornost českou. Nebo mnozí Čechové sami proti avým cizi fedrovali a sebe zlehčovali etc.
Předešle a za pohanstva
byla Česká země pustá,
zůstávaje tak od dávna
lidského rozumu prázna.
Když pak z osudu božského
od národu slovanského
skrze Čecha osazena,
ve všem dobrém rozmnožena,
tu hned národové jiní,
závistiví, nepřízniví,
oč prve nikdy nestáli,
nestarali, nevzdělali,
zosobit usilovali
a do Čech jse valně drali,
chtíce to Čechům vydříti,
z cizí práce rozkoš jmíti
a svou vůli provoditi,
o vše všudy připraviti.
A usilují posavad,
aby jen každý v Čechách vlád.
Čechové se jen dívají
a nic na vlast svou nedbají,
mnozí i napomáhají,
tak k záhubě pospíchají.
Jmějž jse dobře, milý Čechu,
nelez dále do posměchu;
každý do tvé vlasti běží,
nezůstáváš jen v loupeži;
nec valet libertas plus
a snad Čechům periodus.
Ochraňujž sám Pán Buoh tebe
a pomoz z země do nebe.
Poselství turecké v ten celý sněm v Praze zůstávalo, čekaje na vypravení s nimi poselství císařského.
Turecký legát, jenž až posavad v Praze zůstával, a pan Heřman Černín jest také od císaře Matyáše Jeho Milosti v legátství do Turek vypraven.
Nesnáz také a nevole vznikla Karla Emanuele knížete sofojského proti Filipovi, králi hispanskému, jsouce přátelé krevní, pro nějaké právo a spravedlivost, již jse sofojský jmíti pravil a na témž králi hispanském jmíti chtěl, čemuž král místa nedával.
V neděli totiž Dominica Omnis terra, po památce Tří králuov, 10. dne měsíce Januarii, ledna, Jeho Milosti císařské paní manželka, arcikněžna rakouská Anna, korunována jest k království českému slavnou korunou téhož království v kostele hlavním na hradě pražském. Po témž korunování bylo slavné světské hodování, potom turnaj rytířský,vněmž Jeho Milost císařská Matyáš také osobně býti a tu kratochvil provozovati ráčil.
Fridericus Ulricus, kníže brunšvické, po smrti pana otce svého Henricha Juliusa spůsobem téhož pana otce svého nepřestával na měšťany města Brunšviku vojensky nastupovati, usilujíce je vždy podmaniti, jemuž jse oni statečně bránili a odpírali, a nemálo lidu z obojí strany ztraceno, až ta nesnáz mezi nimi jest císařským nařízením (oč tak mezi nimi činiti bylo) smluvena a spokojena. A kdo zabit, ten tam.
Pan Václav Vchynský z arestu, do kteréhož dán byl, jest na soud zemský o suchých dnech postních povolán, a jsa z těžkých věcí, jenž jse naň vztahovaly, obviněn, jest slyšán a svědkové proti němu jsou publikováni, jakých by jse věcí proti Jeho Milosti císařské, soudu zemskému, stavuom a zřízení zemskému etc. dopouštěl, jest naň vedeno a ukazováno. On vida, že jináč nelze, na milost jse Jeho Milosti císařské dal, kteréž i užil. Avšak vězení jest mu nařízeno do Kladska, kdež i dovezen jest do dalšího o něm nařízení. Ale on nejsa opatrně vartován, příštího měsíce máje odtad jse dobyl a ujel, po němž psáno a vyhlášeno, kdo by jej jal a dodal, že tomu 10.000 kop míš. a za hlavu jeho 5.000 kop dáno bude.
V Frankfurtu při řece Mejnu, městu říšském germanském, někteří z obce téhož města jsou zjímáni, ortelováni, někteří stínáni, jiní mrskáni, zvypovídáni, protože předešlého roku srotivše jse bezprávně proti konšeluom téhož města, šáhli na židy a je z města vyhnali. Čehož židé nemeškali na vrchnost vznášeti a žalovati. Po kteréžto vykonané exekucí židé zase do téhož města jsou uvedeni.
Melichar Glösl, biskup vídeňský, učiněn od papeže, biskupa římského, kardinálem a klobouk kardinálský posvěcený jest jemu do Prahy, kdež na ten čas zůstával, přinešen, při čemž dálo jse slavné hodování.
Jeho Milost císařská ráčil tuze nastupovati na pana Henyga z Valdštejna a na N. Magrli, prokurátora v Praze, pro nějaké traktáty v impressí téhož pana z Valdštejna tisknuté a vuobec vydané. Skrze což Ondřej Misera, impressor a poddaný téhož pana z Valdštejna, o hrdlo přišel. Naposledy to pokutou peněžitou spokojeno.
Těch časuov arciknížata rakouská Maximilian, pan bratr Jeho Milosti císařské, a Ferdinand z Štýrska, pan strejc, trvali tu na ten čas při Jeho Milosti císařské na hradě pražském.
Od Jeho Milosti císaře Matyáše, českého a uherského krále, položen a rozepsán jest stavuom království Českého sněm na hrad pražský ke dni pondělnímu, 5. dne měsíce Junii, června, za příčinou, že Jeho Milost císařská, jsa věkem sešlý a bez plodu zůstávaje, o successora království Českého pro ujití po smrti jeho o království České nevolí a nesnází (ach neušlo toho, jakž dáleji uvidíš) jednati ráčil. A tu jest na tom sněmě arcikníže rakouské Ferdinandus z Štýrska, strejc Jeho Milosti, successorem k království Českému zvolen, a aby k témuž království za živobytí Jeho Milosti korunován byl, jest nařízeno a terminováno, však summa potestas v témž království aby při Jeho Milosti císaři Matyášovi do smrti jeho zůstávala, což tím sněmem jest utvrzeno; a berně králi novému Ferdinandovi jest svolena a nařízena.
Maximilian Hošťálek, první konšel z města Žatce, ozval jse při témž sněmu něco o religion evanjelitskýho náboženství, a jsa v tom od jiných svých společníkuov opuštěn, v nenávist a nebezpečenství vešel. Tak jse začínalo k následujícím hrozným věcem.
Turecké poselství opěty do království Českého přijelo, jichž principál, Gracianus tak řečený, praveno, že jest křesťan poturčilý; jsou forýrováni do města Nymburka nad Labem a tam na čas zůstávali do dalšího nařízení.
Podle příze psaného sněmovního svolení a nařízení arcikníže rakouské Ferdinandus jest na království české v kostele hlavním na hradě pražském v ten čtvrtek, den památky Petri et Pauli apostolorum Christi, korunován v přítomnosti Jeho Milosti císaře Matyáše a arciknížete Maximiliana, panuov strejcuov svých, a arcikníže Leopolda, bratra svého. Mnohým se to nelíbilo. Týmž spůsobem a téhbož léta jest tejž arcikníže k království uherskému zvolen a v Prešpurce korunován.
Drahoty veliké byly ve všem, zvláště v obilí i v některých okolních zemích veliký nedostatek a hlad. Pročež z Čech mnoho nachovaného od lakomcuov peněžitých, jenž na drahotu číhali, chovajícího obilí jest vyvezeno. - Nota: Česká země může pravdivě nazvána býti špižírnou Germanie.
Matyáš Caesar, Imperator, a Ferdinandus, juž český král korunovaný, ráčili vypraviti jse do Sas k churfirštu saskému a slavně tam jsou přivítáni. A mezitím nadepsané turecké poselství, hnuvše jse z města Nymburka do Prahy na vyslyšení, odpověď a vyslyšení očekávalo.
Na hradě pražském v kostele novém za velkým palácem N., syn legáta hispanského, zabil N. hrabí, dvořenína legáta florenského, o místo jse pohodše v tom kostele; a šarvátka ta byla mistrná.
Měsíce Augusti, srpna, umřel p. Jan Sezima z Ouští, jsa nejvyšším komorníkem království Českého.
Páni Moravané a páni $lezáci arcikníže Ferdinanda, korunovaného krále českého, za pána svého týmž spůsobem jako Čechové přijali, jakožto vtělení lenní oudové téhož království.
Gracianus, legát turecký, zase jest s svými z Prahy vypraven.
V městě Ouští nad Labem někteří z obce téhož města zbouřivše jse zabili svého primasa, totiž konšela prvního, vzavše příčinu, že by o nich nevěrně a zrádcovsky smejšlel a praktikoval proti religionu a jich náboženství.
Matyáš, obnoviv v království Českém místodržící, s císařovnou manželkou svou a se vším vystěhoval jse a odjel z království Českého do Rakous. A to Jeho Milosti poslední odjezd; neboť jse víceji do téhož království nenavrátil.
Pan Heřman Černín, jenž od Jeho Milosti císaře Matyáše v legací vypraven byl, zase jse vrátil a do Vídně dostal. Ta poselství sem i tam činěná dály jse pro dokonalé utvrzení s Turkem pokoje a příměří. Nebo nětco mezi stranami na odpořích a nedorozumění bylo.
Dva N. N. Germané, Němci cizozemci, řečení Hokové, jenž na onen čas při panu Petrovi Vokovi z Rožmberka dvořané byli a lásku jměli, svadivše jse, sami nětco na sebe problekli, skrze což v domnění a podezření vešli a potah na ně byl, že by skrze ně kšaft téhož pana z Rožnberka sfalšován byl. Nebo tím kšaftem bylo týmž Hokuom napsáno a odkázáno. Pročež jsou vězením stíženi a těžce na ně nastupováno. Neví jse, jak toho odbudou.
Po odjezdu posledním císaře Matyáše z království Českého nepřestávali jse v témž království o religion v náboženství sobě protivní škorpiti, jedni druhé sužujíce a při vrchnosti ošklivíce, takže strana evanjelitského religionu; k opatření sebe sjezd sobě do Prahy položili. To když jse doneslo císaře Matyáše, jenž juž v Rakousích zůstával, mandáty svými přísně ten sjezd zapověděl; a tak to na ten čas zrušeno.
Pod tím z obojí strany vždy jse od jedněch k druhým záští, hněv a nenávist rozmáhalo. Opat broumovský a obyvatelé města Broumova o kostel jich farní různici a odpory jměli; i jinde nesnáze byly. Tak jse vždy k hrozným a žalostivým věcem, kteréž skrze to pošly, přibližovalo a hrnulo. Žádný v to nevkročoval, a pokoj do Čech nechtěl, různice, sváda, Mars pohotově byly jako bratří.
Když jse pak to nepřátelství mezi stavy v království Českém rozjitřilo, rozhorlivše jse někteří z strany evanjelitských, jichž principál byl pan Hendrich Mates hrabě z Turnu (nerozváživše, co z toho pojde) srotivše jse, vebrali jse na hrad pražský, a tu všedše z nich někteří úprkem do kanceláře české, kdež někteří páni místodržící v radě byli, a jich jse zmocnivše a tak na ně sáhše, dva, totiž pana Viléma Slavatu, nejvyššího sudího království Českého, kterýž, byv prve religionu evanjelitského, k římskému náboženství přistoupil, a pana Jaroslava z Martinic Smečanského, purkrabí karlštejnského, a s nimi Filipa sekretáře ven z oken do příkopu hradského pod touž kanceláří vyházeli, davše jim vinu, kterak by evanjelitské a jich religion a náboženství zahubiti usilovali, vrchnost proti nim pozdvihovali a popuzovali, v nenávist uvozovali, ouřady zemské sobě osobovali a svým k tomu napomáhali, ve všem evanjelitských pomíjejíce a nátisky jim činíce, a vše bez obce že by sami podle vuole své činili etc. Naproti tomu praveno, že oni pozdvižení ne proto, ale z závisti a nepřízně jim ouřaduov zemských a povejšení to před sebe vzali, a opovrhše království Českého právo sami jse žalobníci, svědkové, soudcové učinivše, na residencí Jeho Milosti císařské krále Českého šáhli etc. Actum toho vyházení ve středu po neděli Křížové tak řečené, 23. dne máje měsíce před památkou Nanebevstoupení Krista Pána. - S podivením bylo, že z nich žádný tím vyházením usmrcen nebyl, a živi ostavše, jak mohli jse opatřili. Vdole y městech pražských strach byl z téhož, pročež mnozí jse skryli a zujížděli.
Po takovém skutku opovážlivém strana evanjelitská tak zbouřena a pozdvižena rozuměje, že jim skrze to těžké věci následovati budou, závazky a zápisy k ochránění sebe a vlasti své sobě obnovili, veřejnost vojenskou nařídili, hradu pražského a spravedlností zemských (však vše jménem a k ruce Jeho Milosti císařské, králi českému, pánu svému) jse ujali etc. Při tom dáleji spis svuoj a omluvu vuobec vydali a tisknouti dali, proč by jse tak pozdvihli, kterémužto tisknutému vydání, knížce, Apologia jméno dali. V níž mnohé příčiny a kterak by od strany religionu jich (proti majestátu od slavné paměti Rudolfa císaře jim na osvobození náboženství jich daného) protivné sužováni a utiskováni byli, práva a spravedlnosti těžce dostávali etc., jakž táž Apologia jich mnoho v sobě jiného obsahuje. - Mniši ordinis Jesuitarum od týchž stavuov evanjelitských jsou na věčnost z království Českého vypověděni, do kterýchž sobě také tíž stavové velké stížnosti kladli.
Tíž stavové v království Českém po zrušení místodržících od Jeho Milosti císařské v témž království nařízených obnovili sobě defensores podle jim toho přízepsaným majestátem císařským osvobození a přes to vyvolili z sebe directores (tak je stitulovavše) ze tří stavuov království Českého osob třidceti k spravování země a potřeb jim dále náležitých. Ty všeckny věci, co jse tak v království Českém dály, jsou daleko rozhlášeny s pohrůžkami a žalobami. Directores pak dotčení nařízení rozposílali po krajích patenty, listy otevřené, citujíce nimi stavy království Českého ke dni nedělnímu a pondělnímu po památce sv. Trojice na hrad pražský, kde jse jich sjelo nemálo, a tu opáčivše své stížnosti a nastávající nebezpečenství, i to uznavše, že Jeho Milost císařská nad tím jich předsevzetí velikou stížnost nese, a uradivše jse, veřejnost vojenskou a na to berni utvrdili a od okolních některých knížat evanjelitských, též Moravanuov a Slezákuov pomoci a spolčení vyhledávali.
Pan Vilém Slavata po příze psaném sebe z kanceláře hradu pražského vyhození obávaje jse, aby něco dáleji proti němu doma na ten čas zůstávajícímu od týchž pozdvižených stavuov předsevzato nebylo, revers jim na sebe podle vuole jich učinil a tak při pokoji zůstával. Však potom před dalším nebezpečenstvím z země odjel, což též pan Adam z Šternberka, nejvyšší pan purkrabě, a pan Jaroslav z Martinic Smečanský a někteří jiní učinili a na ten čas uprázdnili.
Na pana Zdeňka z Lobkovic, nejvyššího kancléře, též těžce od týchž stavuov českých naříkáno a žalováno, že by je stavy a religion jich zahubiti obmejšlel a usiloval na zkázu jich etc. Čemuž on odpíral.
Všeckna města česká třetího stavu užívající k týmž spolčeným, pozdviženým stavuom přistoupili kromě Plzeňských a Budějovských; ti odepřeli.
Stavové knížetství Slezského, jsouce religionu evanjelitského, na vyhledávání při nich toho od týchž stavuov českých jim svolivše k ochraně sebe a religionu přistoupili a apolečnost učinili. Páni Moravané, jsouce rozdílného religionu i jinak v roztržitosti a jedni k druhým v nenávisti, na ten čas odepřeli, nevěda, jak činiti. A tak sem i tam z obojí strany o pomoc, ochranu, společnost jednáno, vyhledáváno a puntováno. Nevěda, kdo s kejm bude a jaké to skončení vezme. Mnozí vrtkaví jsouce nevěděli co činiti a držeti.
Uhři také o přátelství, pomoc a společnost od stavuov českých evanjelitských vyhledáváni a žádáni byli, vyslavše tam k nim a o to N. doktora Jesseniusa; ale Jessenius jest tam od strany odporné arestován, však potomně propuštěn jsa, do Čech jse navrátil.
Melichar Glesel, Esel, biskup vídeňský, kardinál, jenž jsa nízkého splození, a jakž praveno, nějakého pekaře syn byl a vysoko vzešel, jest na poručení a nařízení arciknížete rakouského Ferdinanda, juž voleného a korunovaného českého a uherského krále, arestován vězením a bohatství peněžité, kterýchž šacunky, dary a jinak nabyl, jest mu odňato za příčinou, že nevěrně a neupřímně, zvláště v příčině Benátčanuov, domu rakouskému protivných, jse choval a tak bohatství nabejval.
Když jse tak další pozdvižení v království Českém rozmáhalo a k pokoji nižádnému nešchylovalo, jen mstíti a trestati a z druhé strany jse brániti následovalo, město České Budějovice, stavuom českým odporující (do něhož nětco lidu vojenského císařského puštěno bylo) jest vojensky od lidu týchž stavuov (nad nímž nejvyšším pan Hendrich Mates hrabě z Turnu, přední původ toho českého pozdvižení, nařízen) obleženo.
Lid vojenský od císaře Matyáše a krále Ferdinanda shotovený a nařízený, nad čimž nejvyšším učiněn Henricus řečený Dampir, rozený Francouz, vtrhl vojensky do království Českého a tak jse začalo v témž království hrozné té země zkáza a hubení pálením sídel, zajímáním dobytka i lidí, šacováním, drancováním etc., zvláště v kraji Čáslavském, kdež jse tejž Dampir s týmž lidem dostal a ležení vojenské nedaleko města krajského Čáslavě sobě zarazil; lidé, obyvatelé okolní, jak kde a s čím kdo mohl, utíkali. Nadepsaný pak hrabě z Turnu, polní vojenský hejtman a jenerál lidu českého vojenského, přitáhl s týmž lidem do téhož kraje Čáslavského k městu krajskému Čáslavi, a tu ta obě vojska sobě nepřátelská z velkých kusuov na sebe střílely, čímž někteří z obojí strany jsou usmrceni, a každá strana fortele svého užívajíce, bitvy polní svésti jse jim nevidělo. A tak jse rozjeli. Dampir dal jse dáleji po království Českém, sem i tam jse obraceje, podle fortele svého podmaňujíce, seč býti mohl. N. hrabě z Hollochu, jenž jse stavuom českým propůjčoval a také jedním jich polním hejtmanem učiněn, pomocí svou obmeškával, což mu za zlé vykládáno bylo.
Vydány jsou noviny tisknuté, že tohoto roku 25. dne měsíce Augusti, srpna, v zemi Švejcarské nějaký veliký skalnatý vrch, nad městem řečeným Plurs, trhše jse upadl na město a je všeckno i s lidem v něm obývajícím, jichž do 1500 počítali, zasul a zařítil, takže neznati žádného znamení od stavení.
Nadepsaní spolčení stavové království Českého pozdvižení a spuntovaní nepominuli také od stavuov nydrlandekých evanjelitských a při některých knížatech germanských pomoci vyhledávati, kteréž i dostali, takže Ernestus inlegitimus comes Mansfeldius jest do Čech vojensky vypraven, maje lid řečený dragones, o nichž mnoho rozprávěno bylo. Kterýžto Mansfeldius s nětco lidu českého oblehl město Plzeň, týmž stavuom českým odporné, v němž jse plzeňstí s lidem císařským zavřeli a bránili, statečně odpírajíce.
Stavové slezští, svolivše také stavuom českým pomoc, dvanácte set jízdy a okolo dvou tisíc pěchoty lidu vojenského do Čech vypravili. A tak jse nemálo lidu vojenského v Čechách z obojí strany shromáždilo, jedni druhým jak moha škodíce, a země Česká jse vždy hubila a plundrovala. Toho lidu slezského nařízen jest vůdcem a hejtmanem N. markrabě z Brandenburku, jenž jse byl v Slezsku osadil a kníže z Jegendorfu jmenován byl.
V Rakousích arcikníže Maximilian, bratr císaře Matyáše, pán pokojný a dobrotivý, nikda jse neženivše a nemaje nad těmi vojnami a pozdvižením žádného zalíbení a vždy ku pokoji radíce a napomínajíce, umřel.
Umřel také pan Albrecht Smiřický z Smiřic, pán český, mladý a bohatý, neženatý zůstávaje, roznemohše jse v ležení polním českém vojenském nadepsaných stavuov českých, kdež jse byl vypravil, zůstávaje v jich společnosti; a tak dokonal věk svuoj v pondělí 19. dne měsíce Novembris, listopadu. Kterýžto pan Smiřický také pány místodržící z kanceláře české na hradě pražském vyházeti pomáhal, skrze což potom statkové a bohatství jeho, jako i jiných v témž pozdvižení českém společníkuov, jiným jse dostalo.
Měšťané plzeňští, stavuom českým spolčeným odporní, zůstávajíce až posavad vojensky obležení skrze Ernesta Mansfelda k tomu nařízeného, jsou mocí dobyti a přemoženi a tak podmaněni k ruce týmž stavuom českým. Nebo tíž Plzeňští od starodávna při náboženství římském zůstávaje, evanjelitskému religionu jse protivili. Tejž hrabě Mansfeldius na slovo vzat a opanovav město Plzeň činil a řídil tam podle vůle své.
Měsíce listopadu, Novembris, hvězda ocasatá ukazovala jse na obloze nebeské tímto způsobem.
Město Brod Německý v kraji Čáslavském, panu Trčkovi náležité, lidem vojenským císařským osazeno bylo, k němuž nětco lidu od stavuov na.řízeného přitáhlo, chtěje je vzdáním opanovati; ale nic nedovedše zase jse navrátili. Pěchota, jenž v městě Kolíně nad Labem ležela a stavuom českým náležela, hnuvše jse odtad na Valete vybili a vytloukli klášter Sedlecký nedaleko Hory Kutny v nebytí doma opata téhož kláštera Bartolomea Píky, pobravše, co našli. Actum v advent, měsíce prasince, Decembris.
Pan Hendrich Mates hrabě z Turnu, principál stavuov českých spolčených, vtrhl vojensky s lidem, jejž pod správou svou jměl, do Rakous a tam štrafoval, činíce škody veliké, jakž jse z obojí strany páchalo a provozovalo, a mnozí nevinní trpěti museli. Nebo když jse vadí a rvou páni, nastavte vlasuov nebozí poddaní!
Smrt také svou moc a vojnu provozovala, pojavše z tohoto světa pamí Annu, císaře Matyáše, českého a uherského krále, manželku, jenž umřela v Rakousích měsíce tohoto Decembris, prasince. A tak Jeho Milosti císařské, pánu z přirození dobrotivému a pokoje žádostivému, zármutku, žalostí a starostí nesvorností křesťanskou přibejvalo a se přidávalo bez jeho viny. - Pán Buoh račiž vše spokojiti svou všemohúcností!
Hvězda opěty jakási podivná, jasná a jse třpytící dnuov nočních vidína byla v obloze nebeské, jako by dvojitá byla, timto způsobem.
Pod tou v Čechách vojenskou rozbrojí velké loupeže a lidí obírání po cestách i v domích jse páchaly a provozovaly od lidu vojenského z obojí strany a šacuňky, vem kde vem, víra sem, víra tam, poberať všeckno, věř sobě, jak chceš! K pokoji žádné naděje nebylo, práva zastavena a lidé k spravedlnostem svým přicházeti nemohli.
Ernestus hrabě z Mansfeldu nadepsaný dán a vyhlášen jest do achtu císařského proto, že jest jse Čechuom pozdviženým potřebovati dal a jim napomáhal, v čemž i od Fridricha, pfalckraběte při Rejnu, churfiršta říše, psaním k němu učiněným potvrzován byl, jenž z německé řeči na česko přeloženo jest v slova tato:
Fridrich, z boží milosti pfalckrabě při Rejnu, svaté říše churfiršt etc. Nepochybujeme, že o tom dobrou vědomost jmáte, kterak dnuov pominulých Jeho Milost císařská původem a nabízením některých rad svých mandata v rozdílná místa, do měst říše svaté, vztahujíce jse na osobu Vaši, rozeslati a publikovati dáti ráčil, kterýmiž osobu Vaši do achtu, na to, aby i mocí na Vás saženo bylo, každému moc dávaje, příčinu toho pokládajíc, že jste do království Českého, Jeho Milosti císařské vlastně náležejícího, lid cizí vojenský uvedli, jakž týž mandát to v sobě šířeji obsahuje a zavírá. Vpravdě jest nám to s nemalým podivením, že Jeho Milost císařská na obšírné psaní churfirštův, knížat sjednocených Svaté říše, v příčině nynějšího zbouření v království Českém, též defensí v Svaté říši od churfirštuov a knížat sjednocených a léta 1618 v Rotnburku nad řekou Tauber měsíce listopadu společně shromážděných učiněné, pamatovati neráčí, proč a z kterých příčin jsou sobě tejž sjezd položili, že Vás za nejvyššího jenerála nad lidem válečným do království Českého, na kteréž jse tak veliké nebezpečenství valilo, a potomně i na města a knížata svaté říše a sumou na všeckny stavy evanjelitské bylo by následovalo, jakž toho začátek léta 1614 při Achu, Milhejmu a Vezlu, pod zástěrou rebelie, s jistým Jeho Milosti císařské povolením cizí vrchností, ouhlavnímu nepříteli všech stavuov evanjelitských učiněn jest, a to vše bez vuole a vědomí churfirštuov svaté říše. Co jse do achtu dávání dotejče, nic před sebe bráti nemá, čehož také příklad na slavné paměti císaře Rudolfa II. léta 1594 při městě Donawerd, že ne cizí vrchnosti, než knížat svaté říše, bavorskému podle nejbližší příležitosti exekucí z vuole a vědomí churfirštuov svaté říše na sněmu, téhož léta vejš dotčeného v Řezně držaném, poručena byla. Což tím spůsobem i při Achu a Milhejmu, však pokudž toho hodné příčiny byly, kráčeno býti jmělo. Z čehož jse poznává, že to jest začátek na zkázu a vyvrácení, bez ušetření všech stavuov a krajin, evanjelitských učiněn byl. Nebo Vezl nikda proti Jeho Milosti císařské nic neprovinil, nadto vejš domu rakouskému nikda nenáležel, nýbrž v moci knížat jilichských jako i všecko hrabství klevské zůstával, toliko pro samé náboženství evanjelitské téhož léta 1614 obležen a v moc cizí vrchnosti uveden jest. A kdyby tehdáž to zlé předsevzetí zastaveno nebylo, oumysl jejich byl dáleji do svaté říše vtrhnouti. Že pak léta 1618 na stavy evanjelitské království Českého pro samé náboženství mocí válečnou na zkázu a dokonalé vyvrácení sáhnuto býti jmělo, slušně a spravedlivě podle moci práva přirozeného a práv všech národuov propůjčení, týmž nepřáteluom a škůdcuom svým vstříc vkročeno jest a pro obhájení téhož království Českého, jakožto nejpřednějšího sloupu svaté říše, a sumou všech stavuov i vyšších i nižších náboženství evanjelitského, netoliko od stavuov evanjelitských, nýbrž od všech churfirštuov, knížat sjednocených i tý společní konfederací za nejvyššího jenerála s jistým počtem lidu válečného do království Českého nařízeni a vypraveni jste. Protož to bannum, totižto acht, na překážku téhož předsevzetí nynějšího pro obhájení náboženství a odvrácení všeho zlého nebezpečenství následujícího, s vědomím a mocí svou Vám od společné konfederací dáno, v ničemž býti nemůže, nýbrž poněvadž jse tu v nejmenším důstojnosti Jeho Milosti císařské urážení nenachází, té povinnosti Vaší podle moci Vám dané kráčeti budete. Nebo poněvadž pře spravedlivá jest a velebnosti božské jse velice dotejkající, sám Buoh dáleji k vyvrácení nešlechetných rad a obhájení pravdy své svaté prostředky k tomu obranými a pomocí svou přispěti ráčí. Datum v Hejdlburce 9. Marcii anno 1619.
Stavové spolčení evanjelitští v království Českém citovavše jse shromáždili jse na hrad pražský a opěty veřejnost vojenskou obnovili a nařídili a přitom vyhlásili a vuobec rozepsati dali a za nepřátely své položili, a aby země české prázdny byly osoby tyto: Pan Zdeněk z Lobkovic, jsa nejvyšším kancléřem království Českého, jenž při Jeho Milosti císařské v Rakousích zůstával; pan Jaroslav Bořita z Martinic Smečanský; ten také po vyhození sebe oknem z kanceláře hradu pražského v Čechách nezůstával; pan Vilém Vřesovic, jsa nejvyšším mincmejstrem, jenž také z Čech odjel; pan Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat, pan Albrecht Šebestian Leskovec; pan Jan z Klenového, jsa nejvyšším písařem, Přibík Jeníšek z Oujezda, Pavel Michna, sekretář, Jiřík, bratr jeho, s dědici a budoucími svými. - Kterýžto Pavel Michna při kanceláři císařské vzešel a také na ten čas při Jeho Milosti císařské v Rakousích zůstával. Ferdinand Rudolf Lažanský, Fabius Maximus Ponzonius, mistr Filip Fabricius, sekretář, jenž také z kanceláře hradu pražského vyhozen byl, Jan Albrecht z Trnice, jsa císařským rychtářem v Starém Městě pražském, Jan Chryzostom Šrepl, byv císařským rychtářem v Novém Městě pražském, i s dědici budoucími svými; Kryštof Šrepl, bratr jeho, tolikéž, Andreas Leinhauz, Samuel Kolinus, řečník, prokurátor, Benedikt Meiskhynig, ouředník arcibiskupuov; Jakub Hořický z Tepenče, Zikmund Turnovský, hejtman krumlovský, Gregor z Hornsfeldu, Samuel Albín, Leonhart Korka, hejtman někdejší v Jindřichově Hradci, Adam Václav Andreae, Severin Táhlo, písař novoměstský, Mistr Jan Začal, Jan Chroust, vážnej, Michal Rychtršic, Jiřík Pretorius, ouřadník broumovský, Jan Lohelius, arcibiskup pražský, Wolfgangus Selender, opat broumovský, Kašpar Kwestenberger, opat strahovský, a těm prej podobní, kteřiž by jse ještě vyhledali.
Též nařídili tíž stavové čeští spolčení, aby v ouřadech a službách zemských nebejdali tito: pan Adam z Šternberka, byv nejvyšším purkrabím pražským, pan Vilém Slavata, jenž také z kanceláře české vyhozen byl a jakýsi revers týmž stavuom českým na sebe učinil a také z země odjel, pan Heralt Václav Libštejnský z Kolovrat, pan Fridrich z Talmberka, byv presidentem nad appelacími, pan Hendrich Libštejnský z Kolovrat, pan Sezima z Vrtby, pan Heřman Černín, Petr z Libenthalu, Purkhart Točník, byv podkomořím království Českého, Kryštof Vratislav z Mitrovic, Mates Pregl, byv hofrychtýřem, Jan Ploteis, sekretář, Kryštof Grad, Franc Osterštog, Jan Sferýn, Florian Libochovský, Jan Hogner, byv císařským rychtářem v Menším Městě pražském; Matyáš Šiška a Mikuláš Mrázek, oba z Litoměřic; Bartoloměj Kolenius, ouředník doksanský; Jakub Vilém Achlar; Fabian Holub, mistr Jiřík Šín, Jiřík Walter; z města Mostu tito: Jan Vopice, Jan Španmiler, Jan Ebrhart, Melichar Štehor, Ondřej Blumštein, Jan Muk, Jan Horštat, Martin Wagner.
Tím pak a takovým nařízením nadepsaní stavové čeští tak spolčení větší sobě nenávist a při vrchnosti hněv a nebzpečenství (s čímž jse potomně potkali) učinili a spůsobili, a země Česká hubiti jse nepřestávala.
Mezitím jistotně zvědíno a vuobec oznámeno, že císař Matyáš, český, uherský král, v městě rakouském Vídni, jsa mnohými starostmi pro takové rozbroje obklíčený a obtížený roznemohše jse, živobytí své v tomto světě dokonal a umřel, jenž žádostiv byl to vše milostivě k spokojení přivésti, a Saturnus zuřivý tomu nechtěl a panně Audiencí cestu zamezil. Po jehožto smrti vždy jse dáleji a tížeji ty rozbroje vojensky rozmáhaly; nebo arcikníže rakouské Ferdinand, pan strejc císaře Matyáše, té války vojenské tak začaté jse ujavše, na království české a uherské, jakožto k týmž královstvím za živobytí císaře Matyáše succesor zvolený a korunovaný dosednouti jse hotovil; ale pozdvižení stavové čeští, to vše opovrhše (a nepochybně) boje jse následujícího trestání (kteréhož však potomně neušli) a věda, že neobrání-li jse, že jse nevyprostí, vždy jse vojensky, jménem obhajování vlasti a religionu sílili, rotili a puntovali, králi Ferdinandovi odporujíce, kladouce příčiny, že by kvuoli straně římského náboženství (kteréhož se přidržel) religion evanjelitský usiloval zahladiti a království České sobě a domu rakouskému v dědičnou poddanost uvésti a jich svobody jim odníti etc. Čímž stavuov slezských po sobě potáhli, že jse s nimi spolčili a jedni druhým pomáhati a sebe retovati sobě jse zavázali. Týmž spůsobem někteří z stavuov markrabství Moravského učinili, někteří pak odepřeli, pročež také mezi týmiž pány Moravany různice a ncsnáze vzešly a někteří arestováni jsou a někteří preč zodjížděli.
Karel, arcikníže rakouské, bratr krále Ferdinanda, jsa biskupem vratislavským v Slezsku, také tam nesnáze a nevole jměl s stavy evanjelitskými, zvláště s Nisskými, k témuž biskupství náležitými.
Měsíce máje lid český vojenský stavuov českých vtrhli do Moravy a tam sobě odporné hubili a veliké škody i v Rakousích zdělali.
Připis listu od pana Ladislava z Lobkovic, ten čas hejtmana markrabství Moravského, ku panu Hendrichovi Matesovi hraběti z Turnu učiněného v slova tato:
Službu svú etc. Před Vaší Milostí netajím, kterak mne toho jisté zprávy docházejí z míst rozdílných, že byšte s lidem vojenským z království Českého do markrabství Moravského vtrhnouti ráčili. I majíce já pak zemi tuto sobě od Jeho Milosti královské, pána mého milostivého, svěřenou, nechtěl jsem pominouti Vaší Milosti tohoto psaní učiniti, žádaje, že mně, za jakou příčinou jste do země této vtrhnouti ráčili, oznámiti ráčíte. Odpovědi místné od Vaší Milosti očekávaje, na všem dobře a štastně jmíti jse vinšuji. Datum v městě v Brně 29. dne měsíce Aprilis, léta, 1619.
Odpověď na to:
Službu svú etc. Jakož ráčíte skrze schvalné psaní na mne dotaz činiti, za jakou bych příčinou do markrabství Moravského s lidem vojenským z království Českého vtrhl, není pochybné, nežli že dle Vaší Milosti vzáctného rozumu toho dobrou vědomost míti ráčíte. Já pak učinil jsem to z poručení a mám s sebou všeckno rytířstvo království Českého, kteříž své vysoce vzáctné a blízké spřízněné pány strejce, ujce, švagry a bratry, přátelským spůsobem a míněním navštěvují, zakazujíce jse, že při těch, ježto s nimi z upřímného srdce míní, hrdla, životy, jmění a statky své vynaložiti chtějí; vedle toho oumyslu jsouce na ty, kteříž ten svatý svazek lásky, jednoty a spojení až dosavad mezi námi roztrhnouti jse snažili, též k tomu, aby království České pohanským a barbarským spuosobem loupeží, mečem a ohněm pohubeno a plundrováno nebylo, sáhnouti a svým pomoc a fedruňk učiniti, v tom zjevně a patrně jse odvírajíce, že těch, kteříž naši nepřátelé jsou, nenávidí a je vedle nejvyšší možnosti pomocí Pána Boha všemohoucího tříbiti budou a chtějí. Poněvadž pak správa Vaší Milosti poručena a svěřena jest, pročež račte to tak opatřiti, opatrovati a spravovati, abyšte ráčili moci z toho, jak čest a pochvalu, takž i od země poděkování jmíti. S tím etc. Datum v Znojmě, 30. aprilis léta 1619.Mates Hendrich hrabě z Turnu.
Rakušané evanjelitského religionu jse přidržující, majíce také od dávna ve víře jich překážky a protivenství, jse poadvihovali a proti stavuom českým býti jse spečovali, pročež v hněv a nemilost králi Ferdinandovi, pánu svému, vešli.
Mezitím churfirštové germanští podle povinnosti jich k vyvolení císaře nového jse hotovili, k nimž Jacobus, král anglický, britanský, psaní, jenž tuto do češtiny přeloženo jest, v rozum tento:
Jacobus I. z boží milosti Veliké Britanie, Šotlandu, Irlandu etc. král, veliké kníže provincií v Indii orientálské etc.
Velikomocná, osvícená knížata a všickni páni, páni stavové sjednocení svaté říše, páni švagrové a přátelé nám velice milí!
Pozdravení naše přátelské s vinšováním všeho dobrého a prospěšného na Pánu Bohu láskám vašim vzkazovati ráčíme. Byvše nám o smrti velikomocného císaře římského Matyáše I., uherského a českého krále, oznámeno, nad tím jsme zvláště v těchto nepokojných a nebezpečných časech velice jse pohnouti ráčili, ale poněvadž, co jse narodí, v času od Pána Boha uloženém umříti musí, i nic divného není. Že pak na ten čas svatá říše bez monarchy a pána zůstává, za slušné jsme uznali a toto psaní naše láskám vašim o též věci učiniti ráčili: předně, že svatá říše bez monarchy a pána pro mnohé a vysoce nevyhnuteldné příčiny, obzvláštně pak pro uvarování nebezpečenství, kteréž by jse v tom čase od nepřátel okolních zběhnouti mohlo, dlouho zůstávati nemůže. Jakým by pak způsobem a řádem v tom kráčeno býti jmělo, o tom císaře Karla Velikého a císaře Karla Čtvrtého, otcuov vlasti slavné paměti, bulle zlaté vyměřují, že království římské na čtyry churfiršty, krále českého, pfalckrabí při Rejnu, saského a brandenburského posloupně z jednoho na druhého až do čtvrtého kolena jíti má, a tak až do posledního. Že pak arciknížata rakouská až do sedmého kolena císařství římské na sobě zdržovali, nepochybné jest, že jest to na vzáctné přímluvy a ne vedle vyměření výš jmenovaných bullí zlatých od churfirštuov svaté říše, zvláště pak duchovních, jim dáváno bylo; nyní pak, poněvadž slavné království České bez krále a pána, kterýž první chur svaté říše drží, zůstává, tehdy přednost churu svaté říše na osvíceném knížeti a pánu, panu Fridrichovi, z boží milosti pátém pfalckraběti při Rejnu, synu našem milém, na ten čas zůstává, a podle vyměření vejš jmenovaných bullí zlatých posloupnost nápadní království římského na něj přichází. Z té příčiny k láskám vašim velikomocným a osvíceným knížatuom a pánuom švagruom a přáteluom nám velice milým svaté říše, aby osvícené kníže a pán, pan Fridrich, z boží milosti pátý falckrabě při Rejnu, churfiršt svaté říše, syn náš milý, též posloupnosti nápadní výš dotčené užíti mohl, jse přimlouvati, a co by k dalšímu fedrování a opatření té věci náleželo, to vše se vším dostatkem tak, jakž náleží, podle nejvyšší moci naší spraviti a opatřiti ráčíme. Nadto pak vejš, aby ta věc svuoj průchod jmíti a ku konci šťastnému, též všemu křesťanstvu užitečnému, dobrému přivedena býti mohla, nepominuli jsme válečné armády po moři i po zemi naříditi, a to vše, co by budoucně všemu křesťanstvu, předně k rozmnožení cti a slávy boží, řádu a spravedlnosti utvrzení, sloužilo, opatřiti ráčíme, jakož také nepřemožená, osvícená knížata provincí v Nydrlantu sjednocených v též válečné hotovosti po moři i zemi s námi zůstávati ráčí. S tím láskám vašim velikomocným a osvíceným knížatuom, pánuom, pánuom švagruom a přáteluom nám velice milým, aby jse na všem dobře a šťastně vedlo, žádati a ochraně božské poroučeti ráčíme. Datum v Londýnu, 2. aprilis léta 1619.
Město Budějovice v království Českém stavuom českým spolčeným odporné v obležení vojenském od lidu českého a slezského, k tomu nařízeného, zůstávalo.
Tíž stavové a directores nařízení v království Českém, potřebujíce nemálo peněz, statky klášterské prodávali a zastavovali.
Lid pak královský vojenský svedli bitvu s nadepsaným Ernestem hrabím z Mansfeldu a lidem jeho, a něco jich zbivše a z svých ztrativše, však pole obdrželi a hrabě z Mansfeldu, vzav tu nemalou škodu, coufnouti musel. Naříkáno bylo na N. hrabí z Hollochu, jenž stavuov českých hejtmanem a oficírem vojenským nařízeným byl, že jmaje retunk témuž Mansfeldovi učiniti a přispěti, nedbanlivě obmeškal, pročež i v podezření zůstával, že by nětco stranil; a přezděli mu hrabě z Lenochu pro jeho obmeškání.
Po čemž brzo lid ten český a slezský, od nichž město Budějovice obleženo bylo, a v témž ležení promírali, nic nezejskavše, od téhož města odtrhli. A lid ten krále Ferdinanda, nad kterýmž N. hrabě Bukvoj nařízený byl, nepřestávali zemi Českou mečem i ohněm, zvláště v kraji Bechyňském a Prácheňském, hubiti a plundrovati.
V markrabství Moravském divy v oblacích nebeských byly, o čemž vuobec vytištěno a oznamováno bylo, totiž kříže a kola krvavá, a střelba jako z děl že slyšena byla, prach ručničný že z oblakuov pršel a tři kusové horcí nějakého kovu k zvonovině podobného na zem upadli.
Sjezd byl na hradě pražském stavuov království Českého a tu závazky a spolek s Moravany a Slezáky evanjelitskými k neopouštění sebe obnoven a utvrzen.
Na poselství uherské a rakouské evanjelitských, o čež předešle námluva byla, se také očekávalo, k dokonalému utvrzení jich společnosti.
A k pokoji se nikterakž neschylovalo, země jse vždy hubila a plundrovala, a náklady veliké býti a jíti musely. Stavové markrabství Moravského evanjelitští pozdvižení ujali se také v témž markrabství statkuov klášterských a jesuity mnichy zvypovídali.
Tíž stavové a directores království Českého, jmaje při sobě legáty moravské a slezské a opovrhše dokonce Ferdinanda, arcikníže rakouské, jenž předešle na království České volen a korunován byl, a mnohé příčiny toho sobě, proč by králem českým býti a dosednouti neměl, vzavše a položivše, totiž: že by ouhlavním nepřítelem religionu jich evanjelitského byl a to náboženství zahladiti usiloval, slibu neplnil, království České a stavy téhož království sobě a domu rakouskému v dědičnou poddanost proti jich právuom a svobodám uvésti a podmaniti i jiné svobody jich zrušiti chtěl, zemi Českou že tyransky hubiti a plundrovati nařizuje a dopouští etc.; a tak vše tíž stavové před sebe vzavše, i zvolili a vyhlásili jsou sobě za krále Friderica, palatina Rheni, churfiršta říše germanské, jenž jim příjemný byl i v religionu evanjelitském s nimi se srovnával, pána mladého, majícího k manželství Elisabet, dceru Jacoba Englického, Britanie, Scocie etc. krále. Tak se další příčina větší rozmohla k válkám vojenským a křesťanské krve prolévání pro tu slávu světskou a panování. Pán Buoh svou milostí račiž býti s námi.
N. Bukvoj, krále Ferdinanda hejtman vojenský, nepřeetával království České hubiti a zemi plundrovati, a přitrhše k městu Písku, jenž retuňkem obmeškáno bylo, je opanoval a v něm své tyranství i ohněm provozoval.
Jest přízeji poznamenáno, s jakým štěstím i neštěstím jest jse pan Václav Vchynský potkával, a dobyv jse z vězení, preč jse dostal. Na vyhledáváni pak toho od něho při stavích, pod těmi proměnami v království Českém vrchností, a na mnohé zaň přímluvy jest zase do země přijat a panství chlumecké jemu navráceno. Sic sors omnia versat.
Na hradě pražském vyjeveny a nalezeny jsou drahé věci od zlata, stříbra a zlatého kamení podivnými mustry a přípravami spůsobené, načež slavné paměti císař Rudolfus, český král, za živobytí svého nakládal i sám osobně toho jse (jsa na to laskav) dotejkal, což skryto a zazděno bylo. A Jeronym Makovský, někdy tejný životní komorník téhož císaře Rudolfa, to vyjevil a tím sobě z arestu, vězení (v kterémž až dosavad pro svá proti témuž císaři Rudolfovi těžká protivenství zůstával), pomohl a jest osvobozen. Kam jsou jse ty vyjevené a vyzdvižené drahé věci a mustry poděly a obrátily, není vuobec povědomo; nebo pod těmi rozbrojemi v Čechách bylo jen všeckno dryps, draps etc.
Kristian kníže z Anhaltu učiněn jest od stavuov Českého království a vyhlášen nejvyšším té vojenské války jenerálem a to jemu k řízení a spravování v moc dáno. Nebo naříkáno bylo na nesprávné ordinancí, čímž že nejednou užitečná příležitost proti nepřáteluom obmeškána a zmrhána byla, a mnozí jen sobě nabýti hleděli, nebo mnoho lidu cizozemského do království Českého navedeno. Sám Pán Buoh ví, jak zase vybyti budou.
Na snažné také toho od stavuov českých spolčených vyhledávání při Uhřích evanjelitských též Uhři, k týmž stavuom českým svolivše, touž společností jse sobě zavázali, a opovrhše také Ferdinanda, jenž předešle také k království uherskému za živobytí císaře Matyáše zvolen i korunován byl, successí jemu odepřeli, zvolivše sobě gubernátora Betlema Gabory z národu svého, vojensky jse také zdvihli. Tak jse ta vojna rozmáhala a z obojí strany jse proti sobě sílili a pomocníky vyhledávali.
Churfirštové pak říše germanští sjevše jse tu, kdež jim náleželo, a nedbajíce na psaní jim od Jacoba, krále englického, Britanie, učiněné, zvolili jsou k císařství a vyhlásili příze a často jmenovaného arciknížete Ferdinanda, českého a uherského voleného a korunovaného krále, jemuž tak Čechové a již i Uhři spolčení a pozdvižení jse sprotivili a successu a dosednutí na též království odporovali.
Vnově volený český král Fridericus palatinus; jsa tak od stavuov království Českého spolčených k témuž království, jakž příze poznamenáno, zvolen, vypravil jse a přijel do království Českého i s manželkou svou Elisabet a synem jich mládenečkem Friderichem Hendrichem, a na hrad pražský jse dostavše, jsou od stavuov českých slavně přivítáni ve čtvrtek 31., posledního dne měsíce října po památce sv. Šimona a Judy ap. A hned potom pátý den, totiž 4. dne měsíce listopadu, na též království české a paní Elisabet, manželka jeho, ve čtvrtek téhož měsíce dne 7. v kostele hlavním hradu pražského jsou korunováni a při tom slavně hodováno.
A hned brzo téhož měsíce listopadu nařízeni jsou od téhož krále Fridricha noví páni ouředníci a soudcové zemští tito:
Z stavu panského: nejvyšším purkrabím pražským pan Bohuchval Berka z Dubé a z Lipého, nejvyšším hofmistrem pan Vilém z Lobkovic, nejvyšším komorníkem pan Jiří z Talmberka, nejvyšším sudím pan Joachym Ondřej hrabě Šlik, nejvyšším kancléřem pan Vilém z Roupova, purkrabové karlštejnští: z stavu panského pan Hendrich Mates hrabě z Turnu, z stavu rytířského pan Otta z Losu, nejvyšším písařem pan Kašpar Kapléř z Sulevic etc. A z direktorův předešle od stavuov nařízených sešlo.
Po vyřízení toho král Fridericus do města říšského Normberka, kdež sobě knížata některá germanská religionu evanjelitského podle svobod jich sjezd položili a jse citovali, z království Českého se vypravil, zanechav tu na hradě pražském manželky své s synem jich.
Pod tím lid vojenský od stavuov českých nařízený a proti nim lid krále Ferdinanda, juž císaře, v markrabství Moravském leževše, jak mohli, sobě škodili.
Písek, město české od lidu krále Ferdinanda opanované, jest zase lidem českým osvobozeno a accordem, však zhubené a splundrované, postoupeno.
Před svátky vánočními král Fridrich palatinus zase jse z města říšského Normberka do Čech na hrad pražský jako na poště navrátil. Co pak na tom sjezdu v Normberce jest, spůsobeno, nebylo vuobec povědomo.
Při konci roku tohoto Elisabet, manželka krále Fridricha palatina, porodila na hradě pražském syna, kterémuž potomně na křtu svatém dáno jméno Robertus.
Páni Moravané položili sobě a drželi sněm svůj v městě Brně, k nimž jse tam do Moravy z Čech vypravil tejž král Fridericus, aby markrabětem moravským, pánem jich učiněn byl, což jse vykonalo.
Pan Voldřich Vchynský ze Vchynic, jeden z těch, jenž pány místodržící z kanceláře české na hradě pražském vyhazovati pomáhal, zůstávaje v ležení vojenském stavuov českých jedním oficírem, umřel a domů k pohřebu přivezen.
Nepřátelství mezi císařem Ferdinandem a Fridrichem palatinem jse rozmáhalo. Král polský Sigismundus Švéda, jenž k manželství jměl manželku z domu rakouského a s ní syna juž dorostlého, císaři Ferdinandovi, švagru svému, lidem polským nápomocen byl a fedroval, ačkoliv Poláci od přirození národ německý nenávidějí.
Maximilianus, bavorské kníže, tuhý fautor náboženství římského a defensor Jesuitarum ordinis, strejc téhož Fridricha palatina, odloživ strejcovství, silně císaři pomáhal. Týmž spůsobem Johannes Georgius, kníže saské, churfiršt, učinil; nebo jsouce religionu konfessí Augustanae (před lety císaři toho jména Pátému Carolovi, slavné paměti, od knížat a měst germanských podané) učení luteránského, k Čechům i k jiným, jenž jse učení kalvinského, Luterovu učení odporného, přidrželi, nenávist nesl a jměl, o čež až posavad, zvláště mezi kněžími hádky a hadruňky nepřestávají.
V Rakousích v neděli Palmarum u Sicendorfu nětco lidu českého a moravského, jenž v Rakousích zůstávaje péče na sebe nejměli, jsou od lidu polského i přitom jiného císařského přikvačeni a tu jich nětco zbito; ostatek, kdo mohl, uteklo a jse retovalo. Poté dostavše pomoci a jse zase shromáždivše, na tejž lid císařský udeřili a týmž se jim odměnili. Tak taková hra tomu chce, zvlášť v spůsobu vojenském.
V Čechách král Fridrich palatinus s stavy českými spolčenými a posly uherskými, moravskými sněmovali, konfederací, defensí, berně nařizovali. Mince peněžitá opěty zvejšena a skrze mandáty, patenty odevřené, vyhlášena, tak aby dukát zlatý platil, brán a vydáván byl po půl druhé kopě gr. českých, tolary stříbrný po 1. kopě gr. českých a 15 krejcařích, rejnské zlaté po jedné kopě gr. českých a 10 krejc., šedesátníky po 1 kopě míš. a 50 gr., poloutolary po 30 gr. českých, orty po 15 gr. českých, čtyrmecítmakrejcarníky po 30 krejcařích, dvanácterníky po 15 krejcařích, dudky polské po půl osmu krejcaru. A ještě na tom lakomci a dráči nepřestávaje, vechsly a jináč a jak mohli zvejšovali. A to vše dálo jse pro ty války vojenské; a peněz se nedostávalo, že cizozemci dobrou starou minci, zvláště českou, na svou lehkou, nehodnou minci předělávali a tak nabejvali.
Při nadepsaném sněmu českém páni Čechové spolčení zvolili a vyhlásili čekancem království Českého Friderica Hendricha, syna staršího krále svého Friderica palatina, mládence let dospělých nedošlého, s Elisabet, dcerou Jacoba, krále englického, Britanie, splozeného, při čemž turnaj držán na hradě pražském, nerozvažujíce toho starého přísloví, že po radosti bejvá žalost. A tak ten čas království České tři krále před rukama jmělo, skrze což k zarmouceným věcem se pospíchalo.
Když tak (jakž příze poznamenáno) mince peněžitá velice mimo první předešlá léta zvejšena byla a platila, jak pžízeji poznamenáno, a jse na nově nařízenou lehkou minci předělávala, z čehož byl zisk veliký, i dali jse vuobec do vyzdvihování a vyhledávání mince peněžité staré, dobré, vážné, kdo jměl a jak seč bejti mohl, vechsly i jinak; netoliko pk minci peněžitou, ale i mnohé staré pěkné klenoty houfně vezli, nesli a k předělávání na minci novou peněžitou dodávali (zvláště do mince na Horách Kutnách) za čež novou mincí placeno bylo. A to sloulo za pagament; čímž mnozí nemálo nabyli a sobě nahnali, na dobré svědomí nedbajíce, nebo i na předešle před lety nehodných a neberných, zapověděných penězích jse vydělávalo a zejskalo. Malá drobná mince jse na ten čas nedělala a staré jse nenacházelo, v čemž soužení bylo chudým lidem. Jakési toliko po třech grejcařích grošíčky nehodné, falešné (nevědomo bylo, kde jse a od koho dělaly) houfně jse v Čechách nacházely, brány a vydávány byly. Praveno, že by je s dovolením vrchnosti židé dělali, čímž bez pochybnosti také sobě naháněli. Tožť ta mamona, pro niž jse zle v světě děje. Vojna tím vinna.
Septembris, září, pan Jan řečený Šuster, zlatotepec z Prahy, probéř mince zemský, přijel do města Hory Kutny s pagamentem stříbra, a vzav za to z mince do jednoho tisíce kop gr. českých, vracujíce jse pak zase, vynikli na něj v cestě loupežní zloději, jimž jse on bráníce, jednoho zastřelil; ostatním nemoha odolati, jest od nich zastřelen a tak zrádcovsky, nešlechetně zamordován a obloupen pro ty žádostivé a světu milé peníze.
Johannes Georgius, kníže saské, churfiršt, jsa juž zjevným nepřítelem Čechuov, Moravanuov, Slezákuov, proti císaři Ferdinandovi spolčených a pozdvižených, dal vojensky oblehnouti v Lužicích město řečené Paucen, po česku Buděšín, a jest silně dobejváno, čemuž jse snažně bránili.
A Čechové na téhož churfiršta, že by erbanunky mezi královstvím Českým a domem saským učiněné a utvrzené zrušil a protrhl, naříkali; nebo byli předtím toho při něm, aby je fedroval a proti nim podle týchž erbanunkův nebejval, vyhledávali, ale nic při něm nezejskali a neobdrželi. On pak neschvalujíce jim toho jich proti císaři Ferdinandovi, králi jich od nich volenému a korunovanému, předsevzetí, při císaři Ferdinandovi, jemuž byl také k císařství hlas svuoj dal, stál a zůstával. A tak tíž páni Čechové a společníci jich jsou, (nač jse tak při témž churfirštu saském i bezpečili) zmejleni, což jim také hrozného následujícího pádu jich připomáhalo.
Lid vojenský, Germanové, Bavořané, Italianové, zběř polská etc., nad kterýmžto lidem nejvyšším polním jenerálem nařízen byl N. Bukvoj, sem i tam jse po České zemi dávaje, vše hubili a plundrovali; města Tejn nad Vltavou, Vodňany, Prachatice, Sušice, Vimberk, Louny, Strakonice, etc., tvrze a sídla opanovavše, ukrutně s lidmi nakládaje, bohatých kořistí dostávali a nabejvali. Lid pak stavuov českých s jinými jich společníky nařízený, jsouce dosti silný, nic platného sobě nedovozovali a nepůsobili a váhavě se jměli k odpírání; někteří jsa zjímaní, obraní, šacovani a odpolu nazí propouštěni, domů jse navracovali, na nesprávu naříkajíce.
Rakušané evanjelitští, jenž také byli po stavích českých postoupili, vida, že neodolají, jsou spokojeni a císaři Ferdittandovi, pánu svému dědičnému, jse na milost dali.
Bethlem Gabory, gubernátor uherský, v české konfederací zůstávaje, silně císařským odpíral a N. Henricus Dampir, nařízený vojenský hejtman lidu císařského, davše jse ku Prešpurku, jest na řece Dunaji od jednoho Uhra zastřelen; a tak jemu se konec stal života jeho.
A tak dáleji toliko o vojně slyšáno a nařizováno bylo. Valní ta dvě vojska v království Českém lidu císařského a konfederátorův českých sobě odporná, jedni po druhých a před druhými jse podle fortelův dávaje, až jse obojí dostali ku Praze, městu hlavnímu, na hůru Bílou tak řečenou, nedaleko obory a stavení, jež sluje Hvězda; tu vojsko české, nemaje na sebe pozoru a opatrnosti, jsou od vojska císařského přikvačeni plným šlachtorduňkem, zvláště od kyrysaruov, a hned jim střelba velká (jenž stráží náležitou opatřena nebyla) jest odňata, a tak vojsko české rychle rozraženo. Uhři dali jse dle jich obyčeje nejprve v utíkání; to vidouce české rejtarstvo, tolikéž učinili; jízda moravská pozastavivše jse a nemoha sami odolati, vzavše škodu, coufli a také na outěk jse dali; pěchota opuštěná utrpěla, jako by na masné krámy uvedena byla. A tak to vojsko císařské pole a vítězství obdržalo, jež sobě vojsko české za jisto pokládalo.
V té bitvě zahynul jest také Jetřich Šatný z Olivetu, mladý člověk.
Hned pak po té porážce král Fridrich palatinus jako omámený s manželkou, dětmi a při něm někteří, jenž jse ho přidrželi, pobravše s sebou, což mohli, dali jse také z Prahy na utíkání, preč jse davše z království Českého, a jak mohli, jse salvírovali, na neopatrnost a nesprávu oficírův vojenských naříkajíce. Stala jse jest tu hanba, lehkost, posměch Čechuom a potracena starobylá chvála česká, následující pak zhouba a žalost převeliká! Nebo Pražané všech tří měst pražských, hned po té porážce lid ten vojenský císařský do měst pražských beze všeho odporu vpustivše, jse k ruce císaři Ferdinandovi poddali, a hrad pražský také opanován; lid pak ten do měst pražských puštěný dáleji sobě v týchž městech pražských provozovali podlé vůle své, bohatství a loupeže nabejvajíce. Dále pak lid císařský poznavše, že žádného juž odporu v Čechách nejmají, dali jse sem i tam po vší České zemi v loupení, plundrování, braní, všeckny kouty vyhledávajíce i nebohé lidi jímajíce, hlavy zatahováním, i jinak je ohněm, pro vyjevení a vyhledání peněz skrytých, mučíce, trápili i usmrcovali, takže hrozno a žalostivo bylo o tom rozprávěti etc. A tak nic jiného nebylo nežli: ach, ouvé a běda, dej a berme! Ani katolitským římského náboženství odpuštěno a prominuto nebylo; jen dej všechno a věř sobě, jak chceš! Mnozí, i s dětmi do lesův utíkajíce, tam mřeli, etc. Takhle Pán Buoh na Čechy dopustiti a je trestati ráčil a to bez pochybnosti pro hříchy jich, pejchu, marnost, nesvornost, nespravedlnost etc.; nebo zůstávaje předtím v marnostech a rozkošech světa tohoto, nesmírnou nádhernost v šatstvu bohatém, kroji, mustry rozličnými potvornými, starým Čechuom, předkům svým, nepovědomými, páchali a provozovali v slavném hodování a pangetování, s soužením chudých lidí, jenž jse práva a spravedlnosti dovolati nemohouce, úpěli, k Bohu na pomstu volali a žalovali etc.
Vše a brzo potom: po poddání jse Pražanuov jiná města česká jse také císaři Ferdinandovi poddávajíce, lid vojenský císařský do měst pouštěti, přijímati, vychovávati na velikou svou škodu a další záhubu museli a přitom z peněz šacováni byli. Tábor město toliko odepřelo, a přijavše do města své puntovníky, jse zavřeli, k bránění se hotovíce.
V těch takových v království Českém bídách, žalostech a zármutcích císaře Ferdinanda vojenský jenerál, N. Bukvoj Bonaventura, s nětco toho lidem vojenským, pod správou jeho zůstávajícím, dal jse, vytáhše z Čech, k Moravě a Rakousuom, kdež ještě nespokojené pozdvižení zůstávalo. Páni Čechové juž jako v saku zůstávati, a promudrovavše a prohravše své předsevzetí, amen říkati a na další Jeho Milosti císařské nařízení s strachem očekávati museli. Jakož hned brzo od Jeho Milosti císařské Karel kníže z Lichtenštejna do království Českého k spravování a řízení k ruce Jeho Milosti císařské téhož království vypraven a nařízen jest, do další v tom Jeho Milosti císařské vuole a toho opatření.
Spívej žalmovými melodiemi:
Ó všemohúcí, věčný Pane Bože, smiluj se nad námi,
po tvém spravedlivém nás potrestání!
Pro syna tvého milého, Pána Jezu Krista,
skrz nějž jest k tobě cesta pravá a jistá,
nevstupujž s námi v soud, ó Pane,
nebo před tebou žádný práv nezůstane;
toběť jse pokoříme a poníženě poddáváme,
k milosrdenství tvému jse utíkáme.
Voláme k tobě ve jménu syna tvého milého:
neopouštějž nás, stádce tvého souženého!
Ó račiž to zbouření světské spokojiti
a nás na milost přijíti a v své ochraně jmíti,
abychom v pokoji tebe mohli ctíti a chváliti.
Synu boží, vykupiteli náš, rač se přimluviti
a sebe a vůli tvou svatou dáti poznávati,
amen, amen, amen, rač jse smilovati!
Osoby některé, jenž předešle od pozdvižených stavuov z království Českého zvypovídány byly, jse zase, i fratres monachi Jesuitae, navracovaly a zase dosazovány jsou.
Páni komisaři, od Jeho Milosti císařské v království Českém nařízení, citovali mnohé z stavuov českých, aby jse k Jeho Milosti císařské Ferdinandovi, jakožto k králi a pánu svému, přiznávali a k poddanství a poslušenství závazky činili; kteříž by pak toho pominuli, za rebelles jsou položeni a statkové jim zodjímáni.
S prokurátorem Martinem Froweinem, jenž byl, dostavše jse na onen čas do Čech a dav se na prokurátorství, tím zbohatl a vzešel a religionu těch, jež strana protivná pikharty nazejvají, zuostával, divně jest nakládáno i zmučen jest; nebo sobě byl při témž pozdvižení (k kterémuž také napomáhal a tím také prokurátorstvím od mnohých hněv a nenávist spůsobil, nerozvažujíce věcí budoucích) nenávist zejskal.
V městech pražských vyhlašováni jsou vuobec s troubením a bubnováním dva mandátové císařští, jenž slovou acht, jinak bannum; kterýmižto mandáty oznamováno jest, že Jeho Milost císařská dává do téhož achtu Fridricha palatina, jejž sobě byli Čechové pozdvižení králem učinili, zbavujíce jeho Jeho Milost císařská týmž achtem i churfiřství svaté říše i vší jeho autoritatis etc. Druhým mandátem a týmž spůsobem že fo takovéhož achtu dávati ráčí tři osoby, totižto Jana Jiřího staršího markrabí z Branderburku, Kristiana kníže z Anhaltu a Jiřího Fridricha hrabí z
Hohenloe, jenž témuž Fridrichovi palatinovi a Čechuom pozdviženým nápomocni byli etc.; kterýchžto mandátích položeno jest datum v Vídni dvamecítmého dne měsíce ledna léta tohoto 1621. Avšak pod tím Ernestus hrabě z Mansfeldius v Čechách s lidem svým vojenským zůstával a město Plzeň lidem jeho osazené zůstávalo.
Těžce a zarmouceně jse dálo v království Českém, juž na nejvyšší souženém, splundrovaném a obraném; lidé jako omámeni byli, nevěda co činiti. Z nařízení pak císaře Ferdinanda a jménem jeho někteří z stavuov českých tak pozdvižených jsou arestováni a do vězení bráni, někteří ode všeho zutíkali. Takhle juž nebozí páni %Cechové, když jste jse brániti (jako staří Čechové, předkové vaši, se bránili) neuměli, ký jste vojny nezačínali!
Ale pozdě juž jest honit bycha,
Česká země naříká a vzdychá.
Týmž spuosobem dálo jse v markrabství Moravském těm, jenž k pozdviženým Čechům přistoupili a s nimi se spuntovali.
Jménem a nařízením Jeho Milosti císařské rozesláni jsou odevření vůbec mandátové od Karla knížete z Lichtenštejna, v království Českém nařízeného, jenž v Menším Městě pražském obejval, aby ti, kteříž zutíkali, zase jse v šesti nedělích pořád sběhlých navrátili a postavili, pod těžkými na to pokutami; a byly těmi mandáty citovány a jmenovány osoby tyto: Hendrich Mates hrabě z Turnu, Bohuchval Berka, Václav Vilém z Roupova, Joachym Ondřej Šlik, Jan Albin Šlik, Václav Berka, Adam Lukšan, Smil Hodějovský, Jan z Bubna, Pavel Kapléř, Petr Milner, Ernfrýd Berbisdorf, Smil z Michalovic, Hans Milner, Johan Baptista Eisen, Jan Oršinovský, Fridrich Georg, Benjamin Frowein, Daniel Škreta, Václav Písecký, Eliáš mladší Rozín, Jan Felix Goliáš, Samuel z Veleslavína, Ulrich Erdtl, Pavel Ješín, Pavel Kutnaur, Jan Knot, Jakub Hufnagl. Ale žádný z nich do těch klepet nechtěl a jse nenacházel.
Marcius, březen, Karolus arcikníže, bratr císaře Ferdinanda, jsa biskupem vratislavským, přijel do Prahy a nedlouho tu zůstav, odjel dáleji.
Soldáti vojenští, jenž v království Českém pozůstávali a sem i tam jse projížděli a protulovali, na cesty a silnice jse vydávaje, mlidi loupili a obírali, s koho býti mohli, na žádného nedbajíce.
V Hispanii umřel jest 31. Martii Filipus, král Hispaniarum, strejc Jeho Milost císařské Ferdinanda, českého a uherského krále, zanechav po sobě dědice, syna svého Filipa, toho jména Čtvrtého.
Martin Frowein řečený, příze poznamenaný, zůstávaje s jiným vězněm na Bílé věži hradu pražského, nalezen jest mrtvý pod touž věží; praveno, že sám vyskočil dolů z též věže. Jehož tělo odtud vzato, čtvrceno a po městech pražských jest rozvěšeno.
Ačkoliv čáka a naděje byla, že těm tak arestovaným a vězením ujištěným osobám milost učiněna bude a při hrdlích zůstaveni budou, ale nařízením Jeho Milosti císařské jsou k smrti odsouzeni a ortelováni a jedni po druhých z rathauzu Starého Města pražského na theatrum, v rynku hlavním téhož města k tomu připraveném a suknem černým obestřeném, vyvedeni a mečem stínáni osoby tyto: Ondřej hrabě Šlik, přitom mu pravá ruka jest uťata, Václav z Budova, Kryštof Harant, jenž byl knihu o svém do země Svaté putování vydal a tisknouti dal, Kašpar Kapléř ze Sulevic, jsa věku svého stáří let osmdesáte, Prokop Dvořecký, Fridrich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Vilém Konecchlumský, jehožto tělo s hlavou do města Hory Kutny a odtud do Třebonína ku pohžbu jest dovezeno, Bohuslav z Michalovic, a pravá ruka mu uťata, Diviš Černín z Chudenic, aniž mu to spomohlo, že římského náboženství byl a zůstával.
Z měšťanuov: Valentin Kochan z Nového Města pražského, Tobiáš Štefek z Nového Města pražského, Kryštof Khobr z Menšího Města pražského, Jan Šultys z Hory Kutny, byv tam prvním konšelem městským, jehožto hlava do města Hory Kutny jest odeslána a na bráně Kolínské vystrčena. Maximilian Hošťálek z města Žatce, hlava jeho týmž spůsobem tam do Žatce odeslána, Johannes Jessenius doctor, jemuž nejprve jazyk uřezán, sťat a čtvrcen jest, Jiřík Hauenšild, a ruka mu uťata, Leander Rypl, jurista, jemuž také ruka uťata, Václav Maštěřovský, Jindřich Kozel z Nového Města pražského, Ondřej Kocour, odtudž, Jiřík Řečický odtudž, Michal Witman odtudž, Simeon Vokáč Suma sťatých těch dvadceti a čtyry. Jan Kutnauer a Simeon Sušický z okna rathauzu Starého Města pražského na trámě oběšeni; Nathaniel Vodňanský na Justicii, šibenici, v rynku Staroměstském oběšen. Hrozné divadlo bylo z těch tak usmrcených. Dvanáct hlav sťatých jest na bránu mostu pražského velkého u špitála dáno a vystrkáno; těla přáteluom usmrcených ku pohřebu jsou pasírována. Actum té execucí v pondělí po památce sv. Vítam 21. dne měsíce Junii, léta tohoto 1621.
Na druhý den v outerej vymrskáni a zvypovýdáni jsou: Josef Kubín, řečník prokurátor, Václav Božecký, Jan Švehla, prokurátor; za jazyk k Justicii, šibenici, přibit Mikuláš, starší servus v Starém Městě pražském. A to vše dálo jse a konalo v přítomnosti lidu mnohého i vojenského. ?P:Pan Vilém z Lobkovic a Pavel z Říčan, Jan Vostrovec, Václav Šťastný Pětipeský, jsouce také k smrti odsouzeni, ale jsou u vězení zůstaveni a zanecháni do další vůle a resolucí Jeho Milosti, což vše dále zůstává v soudu božím a v jeho spravedlnosti.
Víceji zvypovídáni jsou přitom: Volfgang Hozlaur, Melichar Tejprecht, Lukáš Karban, Jan Kamaryt; a u vězení zůstaveni: Jiřík Závěta, Pavel Prčka, Matyáš Borbonius, doktor, Eliáš starší Rozín.
Při té popravě troubeno a bubnováno bylo, aby mluvení a naříkání těch, jenž konec brali, slyšáno nebylo.
N. Bukvoj, hejtman polní vojenský Jeho Milosti císařské, zůstávaje v Rakousích a vydav jse s nětco málem lidu proti Uhrům, jenž veliké škody okolo Vídně města činili, jest od nějakého špatného Uhra kopím prohnán a tak usmrcen jsa, konec vzal.
Pro přízepsanou exekucí a trestání osob jmenovaných zhoršili a zhrozili jsou jse mnozí, zvláště ti, jenž jse v městě Táboře zavřeli, obleženi jsa od lidí vojenských císařských, jichž hejtmané nařízení byli: N. Paradeis a N. don Baltazar s jinými; a tak Táborští, jsouce dobejváni, velmi jse a uměle brániii, zbivše a postřílevše nemálo těch, od nichž obleženi a dobejváni byli, jsa tíž Táborští hojnými provianty zásobeni a tak odporovali, rozuměje, že jim běží o všeckno, nemaje naděje k žádné světské milosti, v svém předsevzetí urputně zůstávali.
Skrze tento pád český mnozí nabyli a zbohatli, domácí a přespolní; některým bráno, některým darováno, jedni druhé odsuzujíce a vinu přičítajíce; co na ty vojny vybráno a vyšacováno, z ničehož jse počtu nečinilo; práva zastavena; na to sobě ukazujíce, žádný žádnému z ničehož práv býti nechtěl, a Čechové, že by juž práva a svobody své potratili, tak odsuzováni byli. Mnozí pak, jenž prve s Fridrichem palatinem drželi, mezi lid vojenský císařský jse najímati a verbovati dali; nebo předce Ernestus Mansfeldius a Betlem Gabory, gubernátor uherský, též Johannes Jiří starší markrabě brandenburský (jejž vuobec kníže z Jegendorfu jmenovali) vojensky polem ležíce, veliké škody činili, zvláště Uhři v Rakouské zemi, vždy jse císaři Ferdinandovi protivice. Nota: Jistě s podivením bylo, že těch časuov pohan Turek pod tou nesvorností a vlastní zhoubou křesťanskou nic před sebe proti křesťanuom (podle spůsobu svého) nebral na zkázu křesťanskou; bez pochybnosti, že jeho sám Pán Buoh od toho zdržovati ráčil. O ochraňujž své věrné, Pane Bože náš!
Soldáti vojenští, jenž až posavad v království Českém pozůstávali a sem i tam se projížděli a protulovali, lidi po živnostech jse vydávající loupili a obírali, na žádného nic nedbajice. O nebozí Čechové, pomoziž vám náš Pán Bůh sám!
Plzeň město, jenž bylo od Ernesta Mansfeldia dobyto a opanováno, jest zase (však zplundrované) vzdáno a opuštěno.
Jacobus, rex Anglorum Britaniae, vypravil legací svou k Jeho Milosti císařské Ferdinandovi do Rakous o jednání míru a pokoje mezi Jeho Milostí císařskou a Fridrichem, palatinem Rheni, zetěm téhož krále englického, jejž sobě byli Čechové pozdvižení králem svým učinili; nebo jse veliké škody témuž Fridrichovi v zemi jeho činily. A kde by na ten čas tejž Fridrich zůstával, vuobec povědomo nebylo. A novým pozdvižením a válkami vojenskými hroženo bylo a k tomu jse v Germanii schylovalo; nebo mnozí nad týmž Fridrichem a pádem a zavedením jeho (kteréž jse jemu akrze zbouřené a pozdvižené stavy království Českého stalo) lítost jměli. V Čechách juž (kromě města Tábora, kdež jse protivní zavřeli a statečně bránili) vše císaři Ferdinandovi podmaněno bylo s ukládáním berní a šacunkův a jiných soužení od lidu vojenského, v zemi zůstávajícího.
Tak jste sobě dovedli, milí páni Čechové! Pomáhejž vám svou milostí Pán Bůh sám!
Tábor, město v království Českém, až posavad od lidu vojenského Jeho Milosti císařské obležené jsouce, dobejváno bylo a statečně jse tam zavření bránili a odpírali; nad kterýmžto lidem Jeho Milosti císařské ustanoven byl nejvyšším Don N. Baltazar, Španěl rozený. Když pak dáleji pro nedostatek proviantu a viktuálií trvati a vystáti nemohli a vida, že žádného retunku není, to město jsou smlouvou, accordem, vzdali, a že při hrdlích zůstaveni budou, jim připovědíno; z nichž někteří mezi lid Jeho Milosti císařské jse najímati dali, jiní jse preč odebrali. Actum toho vzdání 18. dne měsíce Novembris, listopadu.
Kněží evanjelitští jsou v Praze zvypovídáni z království Českého, aby i jiných zemí Jeho Milosti císařské prázdni byli, jakž mandátové odevření od knížete Karla z Lichtenštejna (jenž království České, jsa k tomu od Jeho Milosti císařské nařízen, spravoval) to v sobě široce obsahovali a rozepsáni byli; a vztahovali jse na ty kněží, kteříž že s stavy v království Českém pozdviženými a s Fridrichem palatinem, falckrabím, drželi a toho na kázáních svých potvrzovali, a tím že lid proti Jeho Milosti císařské pozdvihovali etc. I odbírali jse tíž kněží preč, mezi nimiž kněz Jiřík Dicastus, jenž administrátorem pražským byl a téhož Fridricha palatina k království Českému, nařízením stavuov českých pozdvižených, byl korunoval. Při kterémžto odebrání jest u Městce Odraného loupežně z toho, což s sebou vzal a při sobě jměl, obrán.
Lid císařský vojenský, jenž sem i tam jezdili a lidi v silnicích a cestách loupili a obírali, nepřestávali toho páchati, bera příčinu neplacení, jakžkoliv veliké sumy peněžité, zvláště z mince na Horách Kutnách, z země České se jménem a k ruce Jeho Milosti císařské vyvážely. V místech některých jim odpírali a některé i zbili.
Obrán jest také a oloupen od týchž loupežníkuov Filip sekretář, jenž cestou u Tří dvoruov v kraji Čáslavském jel, a nemálo mu peněz pobráno. To ten Filip sekretář, jenž byl z okna kanceláře hradu pražského se dvěma pány místodržícími vyhozen.
V kraji Kouřimském ve vsi Poboři postiženi jsou někteří takoví loupežníci, aby podle dovolení na to od vrchnosti nařízeného jímáni byli; ale tíž postižení počali jse brániti, ale jsou z nich dva zabiti, tři do Prahy podle téhož nařízení dodáni a tam zutraceni jsou.
Toho času kníže Karel z Lichtenštejna, jenž nařízením Jeho Milosti císařské zemi Českou spravoval, odjel z království Českého do Rakous k Jeho Milosti císařské, na jehožto místě nařízen jest k témuž spravování v království Českém pan Adam z Valdštejna, zůstávaje nejvyšším hofmistrem téhož království. Zarmouceně a žalostivě jse vždy dálo v Čechách a větším soužením a těžkostmi hroženo bylo. Pán Bůh rač jse smilovati!
Pod tím hrozným a těžkým pádem a zavedením stavuov pozdvižených v království Českém Betlem Gabory, gubernátor uherský, jenž jse byl s týmiž stavy českými pozdvihl a spuntoval, nic na tu porážku u Prahy na Bílé hoře vzatou nedbaje, předce s lidem svým vojenským při Rakousích škody činil, císaři Ferdinandovi jse protivíce a odporujíce, až k tomu přivedeno a přistoupeno jest, že s ním accord a porovnání na jisté artikule jest učiněno, což k sněmu uherskému k utvrzení jest odloženo. A tak ostatní pozdvižení Čechové, jsouce od puntovníkuov svých opuštěni, museli ke všemu říkati Amen. Nebo i N. markrabě z Brandenburku, kníže z Jegendorfu, puntovník týchž stavuov českých, leže v Slezsku, vojanský lid svůj jest rozpustil. Toliko ještě Ernestus Mansfeldius (jenž jse byl také s týmiž stavy spuntoval a jim napomáhal) v říši Germanii nepřáteluom svým odporoval a veliké škody provozoval mocí svou vojenskou, zvláště knížeti bavorskému a některým biskupuom germanským, na žádného nic nedbajíce; pročež naň acht císařský obnoven, rozepsán a vyhlášen jest.
Toho roku 13. Julii umřel jest v Hispanii arcikníže rakouské Albertus, syn slavné paměti císaře Maximiliana toho jména Druhého, českého, uherského krále, kterýžto se byl, jsa v mladém věku, tam do Hispanie dostal a tam zůstával.
Jeho Milost císařská Ferdinandus, český a uherský král, zůstávaje v stavu vdovském a jmaje k manželství zasnoubenou pannu Leonoru, kněžnu mantuanskou, ji k manželství pojal a do Rakous jest přivezena.
Lid vojenský, z českých stavuov zprotivených pozůstávající a odporující, jenž jse v městě Třeboni zavřeli, jsouce drahný čas vojensky obleženi a nemoha pro nedostatek viktuálií a proviantův vytrvati, accordem, smlouvou, jse také poddali. To poddání vykonalo se 2. dne měsíce Martii, března.
Odtad potom lid císařský vojenský táhli k zámku Zvíkovu, kdež jse také odporní zavřeli k bránění sebe.
Lid vojenský Jeho Milosti císařské, rejtarstvo a pěchota, kladouce jse v království Českém po městech a vesnicích, nepřestávali škod a nátiskuov prve souženým a obraným lidem činiti, jsouce ordinováni k Kladsku; nebo jse tam N. mladý hrabě z Turnu s jinými svými zavřel k bránění, císařským odporujíce.
Jat jest N. Gerštorf, jenž jse mezi Jeho Milosti císařské protivné potřebovati dal a jsa do Prahy dodán, sťat jest mečem v Menším Městě pražském, v pátek den památky Svátostí, 8. dne měsíce Aprilis, dubna. Někteří jiní z takovéž příčiny zjímáni a arestováni jsou.
Karel kníže z Lichtenštejna, nařízený od Jeho Milosti císařské správce království Českého, jenž předešlého roku do Rakous k Jeho Milosti císařské z Čech odjel, zase jse do Čech navrátil s svým komonstvem a do Prahy přijel; s jakým opěty nařízením, čas vyjeví.
Italianové, Španělové etc., lid vojenský, zběřičný, císařský, táhli z Rakous a z Moravy do Čech ku Praze, skrze kraj Čáslavský a Kouřimský s svými kuběnami, lidem škody a nátisky činíce; na jichžto vychování obyvatelé sbírati a dávati museli, podlé o tom nařízení. A tak soužení a bída České země nepřestávala, s většími vždy pohrůžkami na vyhlazení národu českého. O Pane Bože, rač jse smilovati!
V těch mnohých lidských ouzkostech, žalostech a zhoubách v království Českém nařízeno a vuobec vyhlášeno jest jménem Jeho Milosti císařské skrze mandáty tištěné a psané, jenž vlaským jménem pardon jmenovány byly, že Jeho Milost císařská z milosti své pozůstávajícím, jenž jse byli podle jiných a s jinými proti Jeho Milosti císařské pozdvihli; svolovali a napomáhali etc., skrze což že Jeho Milost císařská k velikým škodám a dluhům připraven jest a mnoho tisíc lidu o život připraveno etc.; tu milost činí a jim čest a hrdla odpouští, s vejminkou těch, kteříž byli zutíkali; však statky všech těch pozdvižených jakožto propadené v své moci že zůstavovati ráčí. Kdo by jse pak v nařízeném termínu k té milosti nepřiznal a pominul, že exekucí hrdelní pokuty následovati jmá; v kterýchžto mandátech Jeho Milost císařská dědičným králem českým jse oznamuje. A tak odstup, preč, slávo a svobodo česká! - Nápodobně a týmž spůsobem konalo jse v markrabství Moravském.
Pan Vilém z Lobkovic, pan Pavel z Říčan, Jan Vostrovec, Šťastný Pětipeský a někteří měšťané, jenž v pražském vězení až posavad zůstávali, jsou jinam k vězení na některé zámky císařské w Čechách podáni, za jakou příčinou, není vuobec povědomo. Pán Bůh rač býti s nimi svou milostí.
Měsíce máje hlava pana Ondřeje hraběte Šlika, jenž byla s jinými hlavami stínaných na věži velkého mostu pražského vystrčena, jest odtad dolů vzata a pohřbena; což jse stalo a k tomu dovoleno jest na objednání toho od přátel jeho.
V říši Germanii Ernestus hrabě z Mansfeldu, polní hejtman vojenský, císaři Ferdinandovi protivný, předce v tom protivenství trvaje, lidu svého vojenského rozpustiti nechtěl, ale vždy jse víceji rotil a s jinými puntujíce sílil. Též v Čechách na Kladsku zavření týmž spůsobem jse protivili a jak mohli opatrovali. Lid vojenský císařský, jízda i pěchota, vždy rozkvartýrováni leželi, drancovali a šacovali; pročež u Kladska a v kraji Hradeckém některej tisíc lidu seldského zbrojně jse shromáždilo k bránění sebe a odporování škůdcuom jich, a tak soužení a hubení České země nepřestávalo. Pod tím drahota ve všelijakých věcech vznikla nesmírná a o minci peněžitou lehkou, jenž na nejvyšší vzešla, nevole a hadruňky.
Ve vsi Trnavce, k statku zdechovskému náležející, někteří rejtaři vojenští, jenž jse k lidu válečnému Jeho Milosti císařské náležeti pravili, loupili, drancovali, šacovali a násilí činili; pročež sebrali jse na ně sedláci, a na ně jse davše, je zbili a koně jich pobrali, hodně a spravedlivě. Takové loupení, drancování a šacování trvalo a dálo jse vždy v České zemi od lidu vojenského, v zemi zůstávajíciho. Při tom i od ledakohos, vše jménem proti rebellům, nad vinnými a nevinnými, i od některých vlastních Čechuov rozených!
Ah, ah, Bohemia, cecidisti, o patria,
iam contraria sunt tibi omnia
et gens tua propria; nulla tibi concordia,
nec justitia, migravit tua gloria,
constancia, libertas et victoria;
manet miseria propter peccata, vitia;
o adesto dei misericordia, cum eius potentia,
ne multiplicetur malitia.
Rození pak Čechové, zvláště mladší vyleťálkové, procházeli a projížděli jse po vlasku, španělsku, francouzsku, čertovsku etc., bez dobrých mravuov a ctností, s domácími mezi sebou vádami a šarvátkami, nic na pád a záhubu vlasti své nedbajíce, i mnozí mezi škůdce zemské jse dávali; a jedni na druhé viny vyjevovali a k těžkostem přivozovali. Pod tím jse země Česká cizozemci osazovala a propadení statkové prodávali, rozdávali a zastavovali.
Upads hrozně, milý Čechu,
do záhuby a posměchu!
Každý do tvé vlasti běží,
nezůstáváš jen v loupeži;
již tvá sláva bídně klesla
a udatnost preč, odešla,
svoboda také zahnána,
kdož tím vinen, než ty sam
a. Ochraňujž sám Pán Buoh tebe
a pomoz z země do nebe.Země česká, milá máti,
nevím, jak mám naříkati,
kvíliti a žalovati.
Těžko na to zpomínati,
jak jsi v slávě, chvále byla;
juž jsi toho všeho zbyla,
skrze nepravosti, hříchy,
pravdu pravím, crede mihi.
Zastavili Čechuom smíchy,
zmrhány jsou jich svobody,
již je cizí práva soudí,
zranili tě vlastní tvoji,
ó, kterak a kdo tě zhojí?
Následuje bída, psota,
přitom veliká drahota;
padla s tebou i Morava,
tobě také vinu dává.
Nepřítel vejská a skáče,
Slezsko a Lužice pláče,
že s tebou punt učinili,
vrchnosti jse zprotivili,
také toho zlým zažili.
Přišla jsi o své rozkoše,
stříbro, zlato, pěkné groše
a ještěť jse horším hrozí,
ač jsou již zhynuli mnozí,
aniž již touž vlastí sluje,
jinými jse osazuje,
cizozemcům dovoluje,
v ničem žádný nelituje.
Ledakdos bije, morduje,
na tvé hejří a hoduje,
čehož také původové
jsou mnozí tvoji synové.
Ó milí páni Čechové,
již jste bídní otrokové.Pán Bůh pro nepravost tresce,
ráčí činiti, kdy a co chce,
budeť konat také svůj boj,
učiníť svým věrným pokoj;
každý člověk k tomu se stroj,
vezma na se duchovní zbroj.
Ó, čiňte z hříchův pokání,
poddaní, také i páni,
smrt k svému právu pohání,
žádnýť se jí neobrání.
Smiluj jse Pán Bůh nad námi
! Rač dát pokoj, zruš různice.
Zpíval bych vám ještě síce,
nemohu juž hořem více,
své vlasti tak litujíce,
chraniž nás božská pravice!
Páni čeští pan Vilém Slavata a pan Jaroslav z Martinic, jenž byli z kanceláře hradu pražského vyházeni a z země České jse, též pan Adam z Šternberka, byv nejvyšším purkrabím pražským, odebrali a až posavad jinde jako exules zůstávali, zase jse do Čech vrátivše, do Prahy přijeli a jsou od sobě příznivých slavně přivítáni.
V říši Germanii předce válka vojenská, jenž skrze a pro Čechy vznikla, trvala; nebo Fridrich falckrabě, jehož byli Čechové králem svým, však nesvorně, učinili, po porážce jich na Bílé hoře u Prahy ujevše z království Českého, spokojen nebyl, jmaje punt s některými knížaty germanskými. Hrabě také Mansfeldius Ernestus předce jemu k ruce vojenský lid jměl a držel, vždy jse sílíce, jemuž jiní, s císařem Ferdinandem držící, zvláště Maximilian, kníže bavorské, strejc téhož falckraběte Fridricha, též vojensky odpírali. A tak z obojí strany sobě škodíce, bitvu učinili, v níž z obojí strany nětco zbito a zjímáno, v čemž jse každá strana vyhráním chlubila, ale nic jistého, kdo by obdržal, jse nenacházelo, zvláště v Čechách. Nebo také Čechuom chlubení a proti Jeho Milosti císařské mluvení těžce zapovědíno bylo; a tak jim ústa zamčena a ruce svázány jsou.
Zběř polská rozličná, táhnouce skrze Českou zemi, a jakž praveno, do Bavor ku pomoci císařským, dostavše jse k Kladsku, zbili něco lidu selského, jenž jse jich nenadáli; jmaje pak dále odpor od lidu vojenského Jeho Milosti císařské protivného a vzavše také škodu, táhli ku Praze. Lid neforemný s lehkou zbraní.
Zámek Zvíkov v Čechách obležen vojensky od lidu Jeho Milosti císařské; nebo jse někteří z pozůstávajících rebellův na témž zámku zavřeli, poddati jse nechtějíce, jako i na Kladsku týmž spůsobem odporovali.
V říši mezi knížaty germanskými předce také rozbroj jedněch proti druhým, pozdvižení, puntování a vojenská potejkání trvali a jse rozmáhali, někteří s Jeho Milostí císařskou, některi s falckrabětem držíce a pomáhajíce. Jaké to skončení vezme, to v moci boží!
České království s obyvateli svými, jmaje vždy na hrdle v zemi lid císařský vojenský, jako v klešťích zůstávali u velikých šacuncích, obtížnostech, loupežech etc. Při tom drahota ve všech věcech nesmírná čím dáleji více jse rozmáhala, což vše zůstává do vůle a smilování božího.
V Praze opěty nařízením vrchnosti, od Jeho Milosti císaře Ferdinanda ustanovené, některým z stavuov českých zbraně zodnímány byly a některým zapečetíny a zapověděny jsou, za příčinou, že by jse nětco vyhledalo, kterak by někteří od Jeho Milosti císařské odstupovati oumysl jměli a stranili; a lid vojenský císařský, zvláště kteříž evanjelitského religionu jse přidrželi, v tom podezření zůstávali.
Obležení na zámku Zvíkově, zůstávaje od lidu císařského a nemoha dáleji vytrvati, tu pevnost accordem vzdali.
Pan Volf z Vřesovic, jsa v Praze vězněm na hradě pražském, za příčinou, že by s některými Jeho Milosti císařské protivnými srozumění jměl a mezi ně dáti jse chtěl, z toho vězení preč ujel, ten tam, kdo ví kam.
Mense Augusti. Osoby mnohé z stavuov českých citovány a obsílány jsou do Prahy před Karla kníže z Lichtenštejna, nařízeného správce v království Českém, a k němu přidané, za příčinou toho českého veřejného zbouření a pozdvižení hrozného, neštastného, převelice zhoubného a škodlivého, skrze což mnoho lidí o hrdla a statky jest přišlo, a zhouba toho království převeliká. I stavěli jse mnozí, vinní i nevinní, a vejmluv svých v spisech podávali, jak kdo mohl, jedni druhým vinnu dávajíce, čehož jim do další vůle Jeho Milosti císařské odloženo. Po vyřízení pak toho tejž kníže Karel vyjel z Čech do Rakous k císaři Ferdinandovi, pozůstaviv Čechuov v nejistotě, jak s nimi dále naloženo bude, čehož s strachem očekávali.
Pan Voldřich Myška ze Žlunic, mladý člověk, syn nebožtíka pana Jana Kryštofa Myšky na Hrádku nad Paďousy v kraji Kouřimském, přijevše z Prahy domů na týž Hrádek, zahořekovavše sobě, že jse na něj také pro tu rebellí nastupovalo, umřel, zanechav po sobě mladé vdovy, paní Johanky rozené Malovky, již byl pannu k manželství nedávno předtím pojal.
Brzo potom mandátové odevření rozesláni jsou po královstvi Českém od Karla knížete z Lichtenštejna, jménem Jeho Milosti císařské, nimž jse poroučelo a nařizovalo, aby kteřiž co rebellům pozdviženým sum peněz povinnovati byli, to vše jakožto propadené do renthauzu k ruce Jeho Milosti císařské skládali a odvozovali, pod těžkými na to, kdo by co toho zatajil a naň to vyjeveno bylo, pokutami; kdo by pak zatajenou věc vyjevil, že darován býti jmá. A tak jse vždy dále juž nebohým, padlým, zavedeným Čechuom soužení a bída rozmáhala a následovala.
Na Kladsku lid vojenský, jenž jse tam dali a zpevnili, s N., mladým hrabětem z Turnu, provianty a municí vojenskou jse opatřivše, nepřestávali jse Jeho Milosti císaři Ferdinandovi protiviti, poddati jse odporujíce. I vyzdviženo jest na ně nětco lidu vojenského císařského, jenž v Čechách rozkvartýrováni leželi a zůstávali, s velikou obyvatelův obtížností; i táhli podle jim dané ordinací k témuž Kladsku, a jakž tam přitáhli, jsou mnozí z nich od týchž Kladských zbiti, zraněni a odehnáni, zvláště z těch, kteří z měst českých Kouřima a Kolína vyzdviženi byli. Tak je Pán Buoh trestal; nebo zůstávaje v Čechách a nejsa k nižádné platnosti, veliké nátisky nebohým prve souženým lidem činili a podle vůle své sobě provozovali a jen loupiti a obírati jse snažili.
Pan Jiří Adam z Roupova, jenž jše byl v tom stavův českých pozdvižení týmž stavům potřebovati dal a také s nimi držel, obávaje jse skrze to těžkého trestání, rozprodav a vzav s sebou, což mohl, z Čech preč ujel; nebo vše dále na rozsudku Jeho Milosti císařské zůstávalo, a na to s strachem a starostí očekáváno bylo.
Brzo potom rozesláni jsou mandátové listovní odevření po království Českém od Karla knížete z Lichtenštejna, nařízeného místodržícího v témž království, jménem Jeho Milosti císařské, nimiž jse poroučelo, aby nižádný statkův neprodával, movitých i nemovitých, ani peněz, jež kdo na ourocích a jináč jmá, nevyzdvihoval a neodevzdával, a hospodářství aby jse neopouštěla. A tak nebylo na ten čas činiti nežli o peníze: dávejte a berme.
Bída v Čechách! Hospodářství pustla, drahota nesmírná ve všech věcech, zvláště v městech a řemeslnících, kupcích, handléřích, překupnících, jak kdo mohl, šantroky všelijakými; vše penězi jse vyvažovati muselo. Koňům, dobytkům všelijakým nad míru vysoko vzešlo, i omastkuom; vína skrovný žejdlík dosti lehkého za 15, 16 krejcarův, vlny jeden kámen po 20, 21, 22, 23, 24 kop míšeňských etc. Mince peněžitá na váze i zrnu velmi zlehčená se dělala; stará dobrá mince stříbrná, zlatá vysoce vzešla, ač té zřídka vidíno bylo a procházelo a vzáctna byla, etc. Avšak pod tím pode vším mnozí Čechové, zvláště mladí, hrdí, nedbalí, s fraucimorem svým marné pejchy opustiti nechtěli; lezouce z louže do bláta vždy dáleji, nic na záhubu svou a vlasti své nedbaje a jse neohlédajíce, při tom sami na sebe těžkostí jedni na druhé vyhledávajíce. Ó zastav nepravosti takové, Pane Bože, sám!
Měšťanuom jihlavským v markrabství Moravském odňat jest kostel hlavní v témž městě, kdež byli od dávna religion svuoj evanjelitský provozovali, plat z něho platíce; a tak ten kostel postoupen jest katolickým religionu římského. I kněží jich z města vypovědíni jsou, skrze což týmž měšťanuom jihlavským žalost byla a soužení v náboženství jich následovalo.
Nádhernost, zvláště v marném, drahém šatstvu a oděvu, panketích, etc. pánuom Čechům, jenž na pád a záhubu vlasti své málo dbali, nepřestávala, jako by ještě na sebe vnadu dávali, jakžkoliv hrozná drahota ve všech věcech vzešla a další soužení a těžkosti následovaly, v čemž sami jedni na druhé viny své vyjevovali. .
Nesvornost Čechy zavedla,
v posměch, potupu uvedla;
svoboda pod lavici vlezla,
avšak pejcha vždy preč nechce,
až Pán Buoh dokonce stresce.
Císař turecký vyslal legáty své k císaři křesta.nskému Ferdinandovi do města rakouského Vídně.
Karel kníže z Lichtenštejna, místodržící království Českého, přijel zase z Rakous do království Českého, mense Octobris.
A hned brzo jménem Jeho Milosti císařské jest nařízeno, aby ve všem království Českém špitálové zádušní s jich důchody pod moc a správu N., Baptista řečeného, Vlacha rozeného, preláta katolického religionu k tomu voleného, uvedeni byli, k čemuž komisaři jsou nařízeni. - Nota: Tím přetěžkým pádem českým někteří, jenž Jeho Milosti císařské věrní a pozdviženým odporní byli, statky propadenými a rebellům odňatými zbohatli a vzešli. Mezi jinými pan Pavel Michna, jenž jse tituloval z Vacínova, byv při kanceláři české zvejšen a pánem učiněn.
N. don Martinus, jeden z oficírův vojenských Jeho Milosti císařské, rozený Hispanus, dal v městě Kouřimi stíti dvěma svým vojákům, Francouzům, hlavy za příčinou, že v Křižanově jedné dívčičce násilí učinili a ji umrtvili, jenž byla toliko sedmiletá. Hlavy těch nešlechetníkuov jsou tam do Křižanova, jiným k vejstraze, poslány.
V království Českém vždy jse žalostivě a souženě dálo; mnozí, zvláště v městech pražských, od religionu evanjelitského k náboženství římskému přistupovali; mezi jinými také z stavu rytířského Jiřík Dobřenský z Dobřenic, Ondřej Horňatecký z Dobročovic etc., jenž prve s pozdviženými proti Jeho Milosti císařské byli a drželi, boje jse skrze to světského trestání a nemilosti. Též Dobiáš Šlechtín, starý šedivec, a předtím Václav Mírek na Nesmiřicích; ten nevěda, jak a co víra jest. Což vše v soudu božím spravedlivém zůstává.
Pan Vilém Slavata z Chlumu a z Košumberka, přijevše do Jindřichova Hradce, panství svého, kteréhož byl po manželce své, paní N. z Hradce, poslední dědičce téhož panství, dostal, a byv religionu evanjelitského, k římskému náboženství přistoupil, jest od poddaných svých a od mnichuov ordinis Jesuitaruin, jenž jse tu v Hradci osadili, slavně přivítán. A tu hned poddaní k náboženštví římskému přinuceni jsou, v čemž i paní macecha jeho, paní Sibylla, rozená hrabinka z Mansfelda, jsa religionu evanjelitského, nabádána jest a pokušení jměla, avšak potom předce svolila. Ale coacta fides nulla est fides; víra z přinucení žádná víra není, aniž co prospívá, a komu není zhůry dáno od Boha; nebo víra jest dar boží. Ani Kristus Pán, syn boží, nenutil k víře mocí světskou, ale slovem svým svatým; i vyvolení apoštolé jeho, jenž světského panování a moci neužívali, nýbrž od Krista Pána jim to zapovědíno, a smrt pro Krista Pána od moci světské pro pravdu a evangelium syna božího utrpěli a podstupovali; aniž moc světská napraví u víře bludného, nebude-li napraven slovem božím. Ergo: modliti jse jest Bohu za dar Ducha svatého k poznání pravému Pána Boha všemohúcího a Krista Pána, syna jeho, vykupitele našeho a pravdy jeho; nebo kdo Krista neumí, nic neumí. Fidelis et constans esto Christo, nam in fine coronatur bonum opus.
V markrabství Moravském novokřtěnci, sekta náboženství postranního, také z země vypovědíni a vybyti jsou, čemuž někteří obyvatelé téhož markrabství (jenž z nich v politickém hospodářství nemalé oužitky jměli) neradi byli.
Židé, protivníci Kristu Pánu, synu božímu, nepřátelé všeho křesťanstva, v svých nepravostech pokoj jměli, křesťanským rozbrojům, nevolem a různicim jse posmívajíce; žádný jim nic neříkal; ještě fedrováni byli, vše pro užitek světský.
Kladsko, jsa až posavad od Jeho Milosti císařské lidu vojenského obleženo a dobejváno, v němž jse odporní rebellové zavřeli a tuze bránili, vida, že jest nezbytí a že žádného retuňku není, accordem té pevnosti postoupili a na smluvené artikule odtad propuštěni jsou měsíce Octobris, října.
Mense Octobris umřel v Praze Johannes Lohelius, jsa arcibiskupem pražským, letitý člověk, jenž jse byl na to arcibiskupství po smrti N. z Lamberka, arcibiskupa pražského, dostal. Brzo potom zvolen a dosazen na to arcibiskupství Arnošt z Arrachu, Němec, rozený Rakušan, mladý člověk.
Kněží, Germanové evanjelitští, augšpurské konfessí jse přidržející, jenž až posavad v Praze zůstávali, na přízeň a přímluvy churfiršta saského (jenž téhož religionu byl) jse bezpečíce, jsou také předce z Prahy vybyti a tak, kam jse jim vidělo, jsou jse odebrali. Kolegium velká v Starém Městě pražském někdy slavného učení pražského od císaře Karla IV., krále českého, vyzdvižená a fundovaná, také pustá zůstávala a vojenský provianthaus z ní učiněn jest.
Sněm říšský v Germanii držán jest v městě říšském Regenšpurku, Řezně, k kterémuž jse Jeho Milost císařská Ferdinandus etc. na vyhledávání toho knížat říšských z Rakous osobně vypraviti ráčil. Pán Buoh rač dáti prospěšně ku pokoji a ke všemu dobrému.
Mnoho osob z stavuov v království Českém před nařízené k tomu od Jeho Milosti císařské obsíláno a citováno, pro příze oznámenou rebellii a nešťastné pozdvižení, a vejpovědi vyhlašovány statkuov odsuzování, načež jse exekucí konala a v statky uvozováno bylo, nětco zas z milosti navracováno; někteří od evanjelitského náboženství k římskému přistupovali, pro ujití další nemilosti. Žalostivě a zarmouceně jse dálo a páni Čechové, jsa v saku, museli říkati amen.
Drahota veliká nesmírně ve všelijakých věcech vždy jse rozmáhala; každý své věci zvejšoval, jak chtěl, upřímnost a dobré svědomí zavřeno. Mince peněžitá nová, stříbrná, velmi zlehčená jse dělala; staré dobré stříbrné tolary vzácné byly a zřídka vídány, byly jenž předešle po 70 krejcařích vydávány a brány byly, juž po čtyrech po pěti kopách míš. Dukátové zlatí, kteříž po půl druhé kopě míš. platívali, juž po šesti, sedmi kopách míš. etc. Tak bída bídu následovala a zhouba zemská nepřestávala. A tak zlehčena jest na nejvyšší stará sláva národu českého, a to vše skrze příze psané poznamenání, zavedení a hrozný pád stavův českých, jenž své pozdvižení a nerozvážlivé předsevzetí ničemně prohráli a tak sebe a jiné mnohé nevinné, k takovým hrozným bídám, soužení a těžkostem připravili. Pán Buoh rač jse smilovati!
Toho také roku země Fridricha, palatina Reni, pfalckraběte, churfiršta, jehož byli Čechové císaři Ferdinandovi protivní králem svým učinili, jest od lidu vojenského císařského hubena a plundrována a město Heidelberk, residencí téhož pfalckraběte, kdež jse jeho bránili, jest mocí dobyto a hrozné tam tyranství, mordy a násilí provedeno a spácháno od téhož lidu vojenského, nad čímž jiná knížata říšská stížnost a nemalé zhoršení jměli a nesli.
Vše tohoto roku: v Turcích také mezi pohany veliké pozdvižení, různice povstaly mezi rodem jich ottomanským. A císaře tureckého zabivše, jiného zvolili.
V Germanii evanjelitští společníci tuze jse o religion svuoj zasazavali a puntovali. Čechuov jse žádný neujímal a tak zůstávali na milost boží.
Podivně vuobec oznamováno bylo, rozprávěno a jištěno, že tělo mrtvé nějakého vojenského člověka, rozeného Poláka, jenž v klášteře sv. Jakuba v Starém Městě pražském před některým téhodnem pohřbeno bylo, z hrobu vstávalo, v témž klášteře bouřilo, škodu činilo, mluvilo a po témž klášteře nětco psalo; což od lidí, jakž lidský obyčej, jinak a jinak vykládáno a souzeno bylo; o čemž dále mluviti a rozprávěti od vrchnosti jest zapovědíno.
Také noviny oznamovány, kterak Mauricius, hrabě Nassovius, správce zemí Nydrlanských, králi hispanskému protivných, spolčiv jse vojensky s Ernestem z Mansfeldu, jenž byl pozdviženým stavuom v království Českém válečně pomáhal, vojsko španělské, nad kterýmž nejvyšším nařízený byl N. Spinola, porazili a všecky pasy, jež sobě byli Španělové do Germanie odevřeli a opanovali, zase odňali.
Římská strana jse chlubila a rozhlašovala, že by král pruský, pohan, k religionu jich římskému přistoupil a o to legáta svého k Jeho Milosti císařské Ferdinandovi vypravil. Si credere fas est.
Zběř polská, jenž byli skrze Slezskou a Českou zemi pod spůsobem ku pomoci Jeho Milosti císařské táhli vojensky a pod tím, jak mohli, loupili a lidi mordovali, vracujíce jse zase, jsou na větším díle na hranicích slezských od lidu slezského, jenž jse na ně sebrali, zbiti a poraženi a loupež ta jim odňata jest. Tak je Pán Bůh trestal hodně a spravedlivě, nebo nešlechetné věci páchali.
Mnozí těch časuov od evanjelitského religionu k římskému religionu přistupovali v království Českém pro zachování statku a ujití nemilosti světské. Mezi jinými pan Karel Mracký z Dubé na Pyšelích, jmaje statku hojně a jsa věku svého okolo let 70; avšak brzo po témž přestoupení umřel. Též týmž spůsobem přestoupila paní Sybilla, rozená hrabinka z Mansfeldu, pozůstalá vdova po panu Adamovi Slavatovi, jenž na Horách Kutnách obejvala a tuze jse evanjelitského religionu byla přidržala; ale jsa od pana Viléma Slavaty, jemuž macechou byla, do Hradce Jindřichova, sídla jeho, vylouzena, tam nabádaním jeho k tomu přistoupení svolila, jsa také letitá paní. Nebo stavuom pro příze psanou rebellí a proti Jeho Milosti císařské pozdvižení statkové jich odnímáni, vejpověďmi na to vyšlými, a jiným dáváni byli. A tak někteří snižováni a jiní zvejšováni jsou, což vše zůstává v spravedlivém soudu božím. - Nebo kteří tak přestupovali, těm jse obzvláštní světská milost prokazovala.
Na pražské šibenici oběšen jest jeden vojenský oficír, v pěkných, nákladných šatech, s pozlacenými vostruhami za příčinou, že jsa nařízen, aby loupení a obíraní lidí po cestách a silnicích přetrhoval, sám jse toho dopouštěl a nabejval. Potom brzo po oběšení jeho z těch šatův od někoho svlečen jest.
Kalich ten a meč, oboje pozlacené, což tak od starodávna na kostele Tejnském v Starém Městě pražském ku památce, že předkové, staří Čechové, kalich večeře Krista Pána, syna božího, pravdou a mečem vítěziteldně obdrželi, zůstávalo jest, to oboje z téhož kostela sňato a dolů vzato, na potupu religionu evanjelitského. Avšak slovo a pravda Páně zůstane na věky. Co předkové udatně zejskali, to potomci jich ničemně zmrhali.
Týmž spuosobem a v témž kostele Tejnském hrob pohřební někdy mistra Jana Rokycana, jehož sobě byli předkové Čechové za času kralování Jiřího Poděbradského z Kunštátu, krále českého, arcibiskupem pražským učinili a ten svátostí večeře Krista Pána, syna božího, pod obojí spůsobou posluhoval a římskému náboženství jse protivil, jest zkažen a ostatky téhož mistra Jana Rokycany odtad vyvrženy jsou.
Týmž spuosobem učiněno jest tělu nebožtíka kněze Havla, faráře při kostele sv. Jiljí v Praze, jenž nedávno umřel a tu pohřben byl; dobrý, pobožný člověk, ctného chování a kazatel slova božího vejborný, jenž také předešle na Horách Kutnách správcím duchovním při kostele Svatobarborském bejval a odtad jse tam do Prahy dostal. Hrozně a nešlechetně provozovalo a páchalo jse nad lidmi nevinnými, křesťanskými.
Loupeže od lidu vojenského jse vždy vzmáhaly, skrze což někteří v Praze, jenž takové loupeže přijímali a kupovali, pokutou peněžitou i jináč trestáni jsou. Při tom drahota hrozná a prve neslejchaná ve všelijakých handlech, potravách a živnostech nastala.
Umřel v Praze na Hradčanech v domě svém pan Adam z Šternberka, jsa nejvyšším purkrabím pražským.
Před slavnými hody památky Vzkříšení od mrtvých Krista Pána, syna božího , caesar Ferdinandus Secundus, imperator, český, uherský král, vracejíce jse z města říšského germanského od sněmu, jenž v městě Regenšpurku, Řezně, položen byl, přijel do království Českého ku Praze, proti němuž někteří z stavuov téhož království s nětco lidem jeho vojenským, rejtarstvem a soldáty, vyjeli a vyšli až na horu Bílou; a tu jsa slavně přivítán, přijel na hrad pražský. Pán Buoh račiž šťastně dáti k lásce, svornosti a pokoji a ké všemu dobrému. Co na dotčeném sněmu říšském nasněmováno bylo, o tom Čechům vuobec povědomo nebylo.
Zázrakové podivní v oblacích nebeských nad Prahou v království Českém jse ukazovali a vidíni byli. Též v markrabství Moravském. Co tím Pán Buoh znamenávati ráčí, to v vůli a jeho božské všemohúcnosti zůstává.
Jeho Milost císařská Ferdinandus, nedlouho v Čechách pobyvše a obnoviv některé ouřady zemské, vyjel zase do Rakous, měsíce máje. Suplikací bylo jemu mnoho podáno, zvláště od těch, na kteréž jse pro rebellí a pozdvižení nastupovalo a statky jim odnímány byly, a milosti vyhledávali, ale nejsou tím ubezpečeni; tak v nejistotě zůstali.
Pan Henyg z Valdštejna. a na Doubravici, pán literního umění učený, byv také v tom pozdvižení českém rebellem usouzen a statky jeho, jenž nemalé jměl, jemu odňaty, ujevše z Čech do Míšně, tam, i brzo manželka jeho, paní Kristina rozená Nypšička, po něm, jsa tam s ním, zemřeli, tohoto měsice máje.
Při konci měsíce máje umřel na Čestině Kostele pan Ladislav Hrobčický z Hrobčice, letitý šedivý člověk, jenž také pro nadepsanou rebellí a pozdvižení těžkost jměl a na statek jeho nastoupeno bylo. Pozůstavil po sobě v vdovství manželky své mladé, krásné, rozené Kaleničky z Kalenic, paní Polyxeny, nejmaje s ní plodu žádného.
V hody svatodušní lid císařský vojenský, jenž v Praze zůstávali a na těžkost jiných lidí leželi, nejmaje placení, brali také, jak moha, a davše jse v loupež a zbouření, nemalou škodu lidem jiným učinili; pročež někteří z nich zjímáni a zvěšeni jsou, podle práva vojenského. Tak nouze a bída provozuje a nic jiného v Čechách nebylo než dávejte a berme.
Lid vojenský císařský, národu rozličného, jenž v Čechách a v Moravě až posavad rozdílně zůstávali a nejmaje placení, nevole, soužení a nátisky obyvatelům činili, jsou těchto časů, mense Junii a Julii, jinam vyzdvihováni; nebo některá germanská říšská knížata spuntovavše jse, jedni proti druhým vojensky pozdvihli, I někteří Fridricha pfalckhrabí, na onen čas voleného i korunovaného krále českého, se ujlmajíce, jemuž země jeho zhubena i odňata byla i churfiršství a Maacimilianovi knižeti bavorskému od císaře Ferdinanda zastavena, čemuž jiná knížata místa dáti nechtěli. Tak jse škodlivé rozdvojení v křesťanstvu rozmáhalo. Jaký tomu konec bude, to v moci boží.
V Praze lid vojenský císařský některé židy vybili a zloupili.
Mense Augusti, srpna, lid vojenský císařský, dostavše jse k Městci Heřmanovu, to zapálili, i zámek shořel. Zoumyslná nešlechetnost! Že jich prej fedrovati a koní propůjčiti nechtěli.
Po tom příze poznamenaném hrozném pádu stavuov království Českého a spolu jich puntovníkuov některá knížata a hrabata germanská v říši, jenž byli také Čechuom napomáhali, nepřestávali císaři Ferdinandovi protivní a odporní býti, zvláště Kristianus, kníže brunšvické, jinak halberštacký, s puntovníky svými, jenž nemálo lidu vojenského shromáždili, a potkavše jse s lidem vojenským císařským, nad nímž nejvyšším byl N. Monsur de Thyle s jinými, bitvu polní spolu svedli; což v. rozhlášení přišlo a mnohým s zarmoucenim, že by tejž kníže Kristian Brunšvický se všemi svými na hlavu poražen byl, sám že utečením život zachoval, jiných knížat, hrabat, hejtmanuov a oficíruov vojenských že namnoze zbito a zjímáno, což široce vuobec rozepsáno i tištěno bylo, a Te Deum laudamus zpíváno. Ale od strany odporné tomu odpíráno, ba vše jináč rozprávěno bylo, s mnohými jedni druhým pohrůžkami a nebezpečenstvím, jiných novin, zvláště v Čechách, očekávajíce. Mezitím Česká země od lidu vojenského, v Čechách porůznu zůstávajícího, jse hubiti nepřestávala. Drahot převelikých ve všech věcech vždy dále přibejvalo. Pšenice po 15, 16, žito po 8, 9, 10, volové, krávy po stu a vejšeji kopách míšenských etc. kupováno a penězi vyvažováno býti muselo. Co pak telata, skopcové, svinský dobytek, husy, koury etc. Vína žejdlík jeden za 9, 10 gr. bílých., piva též převelmi drahá; soli bečka jedna přes 30 kop míš.; plátna, krámské věci, šatstvo, etc. v neslejchané drahotě etc. Dukátové zlatí po 15, 16 kopách míš., staří stříbrní tolarové po osmi, desíti rejnských platili, avšak zřídka jse nacházeli; nových, na většim díle měděných tolaruov a grošův hojně vuobec bylo. Největší pak žalost a naříkání bylo na soužení religionu, náboženství evanjelitského, kteréž, zvláště v městech, zapovědíno a zamezeno bylo. Pán Bůh rač jse smilovati a přispěti svou všemohúcností.
Septembris et Octobris. Lid ten vojenský Jeho Milosti císařské v království Českém po městech ležící vyzdvihován jest z Čech do Rakous, jakž praveno proti Uhruom, kteříž až posavad nejsa spokojeni, jse pozdvihovali, a vojensky jse vyzdvihše, jse protivili, jmaje na pomoc i Turky a jiné své společníky. Tak hle! křesťanská nesvornost sobě dovozuje, sobě ke zlému.
Mense Octobris, Novembris, tíž Uhři, jichž principál Betlem Gabory z Sedmihradské země, jmaje při sobě některé z stavuov českých, jenž po porážce české zutíkali, přitom na pomoc i Turky a Tatary, vtrhše do země Moravské, proti lidu vojenskému císařskému tam nařízenému, veliké škody činili, zemi tu Moravskou, zvláště kdež jse jim protivili, ohněm, mečem hubili, lidi mordujíce a zajímajíce. Při čemž někteří z Moravanuov, jimž statky jich zodjímány a pro rebellí odsouzeni byli, zase jse týchž statkuov svých ujímali. Jini pak někteří, zvláště jenž religionu římského jsou, preč z Moravy před takovým nebezpečenstvím ujížděli. Správa jse činila, že tam lid Jeho Milosti císařské vojenský od týchž vojenských Uhruov, jichž že veliký počet byl, ze všech stran obležen, pročež hladem velikým souženi, mnoho koní hladem snědli. A tejž nadepsaný Betlem Gabory, sprotivivše jse tak zase Jeho Milosti císařské, Turka pohana sobě za šuchera svého přijal. V Čechách nařízeno, aby dvacátý člověk z osedlých vojensky zhotoven a vyzdvižen byl. Nebo týmž spůsobem České zemi hroženo bylo.
Lid ten Jeho Milosti císařské vojenský v Moravě u Hodonína zuostávající, jenž od Uhruov znovu pozdvižených obleženi a velikým hladem souženi byli a mnoho koní snědli, jsou, co jich nepomřelo, jakýmsi accordem, jakž praveno, propuštěni, avšak k pokoji jse neschylovalo; a lid jiný vojenský Jeho Milosti císařské najímán, hotoven a v Čechách sem i tam kvartýrován jest, čímž dalši veliké souženi, nátisky a šacunky domácím obyvatelům nepřestávaly a mnozí o všeckno přicházeli.
Tejž lid uherský zběřičný, vzavše příčinu, že by jim accord zdržán nebyl, zase jse zbouřili a zdvihli a udeřivše na klášter Velehradský, jej vybrali a vydrancovali, zbivše v něm mnichy některé. Tak jse jedni druhým vymstívali.
Pročež jse v Čechách znovu k vojenskému tažení hotovilo a najímáno.
Ach, čeho jsme dočekali!
Hrozné juž věci nastaly,
juž jest naopak ten svět,
těchto tak zarmoucených let
zvláště království Českému,
na nejvyšší souženému.
K pokoji jse neschyluje,
bída, drahota panuje,
vesměs jse mordují, loupí,
rvou jse spolu jako kohouti;
a snad juž světa skonání,
smiluoj jse Pán Buoh nad námi,
a rač pomoci z toho hoře,
všemohúcí Pane Bože!
Měsíce ledna. Nesnáze, nevole a hadruňky vznikly v království Českém o minci peněžitou, zvláště lehkou, českou, vnově od cizozemcuov jakýchsi, jimž mince císařská najatá byla, nadělanou, kteráž jednak zvyšována, jednak zmenšována byla a zapovídána, skrze což mnozí dráči nabyli, jiní ke škodám přicházeli. Tak vše dobré v království Českém hynulo, ješto předešle česká dobrá mince všeckny jiné předčila a pochvalu jměla. Juž bída bídu následuje! Drahota veliká nepřestávala, což té minci přičítáno. Hlad při tom; chudí hladem mřeli, zvláště v Praze, bohatí pangetovali a cizí statky sobě osobovali jak moha. Práva a spravedlnosti lidské spaly a mlčely.
Lid opěty jakýsi vojenský císařský, cizozemci, Italianové, Francouzové, Němci, jízda a pěchota, táhli skrze Českou zemi k Moravě proti Uhruom znovu zbouřeným a pozdviženým; brali, loupili, k čemu přijíti mohli, zvláště koně, dobytky etc. Domácí pak ležáci, sem i tam rozkvartýrovaní, páchali tolikéž, dáleji nepospíchajíce, jen šacovali a drancovali.
O rybě jakési podivné jse tisklo a rozhlašovalo, že by v Polště u města Varšavy v řece Visla řečené lapena byla, kteráž že jměla jakési potvorné dvě nohy, obličej člověčí, korunu na hlavě s kříži a po sobě střelbu k vojenské nápodobnou, s literami latinskými etc., jakž to vymalováno.
Též tištěno a hlásáno, že by Ernestus hrabě z Mansfeldu od Španěluov poražen byl bitvou polní vojenskou. Si de istis credere fas est, jakž Němci říkají: Wer weis, obs war ist. - Čechuom prve zděšeným a omámeným jse ledacos hrozilo a rozprávělo.
Pod tím příze poznamenaným těžkým a hrozným pádem a zavedením stavuov království Českého, Jeho Milosti císařské zprotivených, jiní, jenž s Jeho Milostí císařskou drželi a religionu římského byli, mnohých a hojných statkuov, týmž zprotiveným v pokutě odňatých, nabyli a sobě rozchvátali, jak kdo co dostati a objednati mohl. Mezi nímaž Pavel Michna tak řečený, jenž jse byl do kanceláře království Českého dostal a z Vacínova stitulován a předešle pana Zajíce z Haznburku dědičným poddaným byl, vysoko vzešel a bohatým pánem učiněn. Jak pak takoví statkové oplakaní budou zažíváni, to v moci a vůli boží.
Česká země jse žalostivě rmoutí rvou jse vo ni jako kohouti.
Nátisky a soužení veliká a žalostivá dála jse Čechuom evanjelitského religionu v náboženství jich i v věcech světských a jich živnostech, zvláště městským obyvateluom, jimž ledakdos, kdo jen římského religionu byl nebo k tomu přistoupil, do měst k hejtmanství a vladařství nařizováni byli. Někteři sousedé z měst, jenž jse byli dobře jměli, ode všeho preč šli a žebrotou živi byli. A země Česká nepřestávala jse cizozemci osazovati.
Týmž spůsobem dálo jse v markrabství Moravském. Přitom hlad a drahota převeliká ve všelijakých věcech nepřestávala. Mnozí ochuzení lidé hladem mřeli; soužení a loupeže, šacunky od lidu vojenského, císařského, na větším díle cizozemcuov, jenž sem i tam rozkvartýrováni byli a na neplacení naříkali, jse provozovaly. Nebylo kde a k komu jse, mimo Pána Boha, utíkati, také žádný nenapravil, až sám Pán Bůh jse smiluje a napraví; a snad juž brzké světa skonání!
Mense Martii, března, zabit jest v Praze nešlechetně a zrádně pan Ladislav Vostrovec od vojákuov loupežných, beze vší příčiny, že jim ručnic svých, pistoluov, dáti nechtěl; nebo v pražských městech týmž spůsobem jako jinde netoliko v noci, ale i v bílý den loupili a obírali tíž vojáci; žádný před nimi bezpečen nebyl.
Téhož měsíce v městě Kolíně nad Labem umřel jeden soused a ten byl dobrého náboženství evanjelitského; pročež nějaký řečený Jan Václav Grysl, jsa téhož města Kolína nařízeným hejtmanem a náboženství římského, zbraňoval to tělo mrtvé pohřbíti u kostela. I rozhorlili jse o to lidé vojenští císařští, jenž tu ukvartýrováni byli, jsa také na větším dílu religionu evanjelitského, a ujavše jse sami toho těla mrtvého, ten pohřeb témuž tělu náležitě vykonali a u kostela pohřbili, jimž toho ten hejtman nesměl a nemohl zbrániti. Ten Jan Václav Grysl velké nátisky a soužení činil také týmž obyvateluom téhož města Kolína, což jse i v jiných městech království Českého i markhrabství Moravského provozovalo, skrze což někteří od evanjelitského religionu k římskému přistupovali; kdo svolil, hned nějakým ouřadem obdařen byl.
Tak divné a mistrné proměny dály jse v souženém, juž zloupeném a zhubeném království Českém v světských věcech i duchovních; mnozí snižováni; jiní zvyšováni etc. Někteří páni čeští, jenž s císařem Ferdinandem proti pozdviženým drželi a pomáhali, titulem hrabětským obdařeni a ztitulováni jsou a hojných statkuov, proviněným odňatých, nabejvali. Sic sors et fata versant.
A fortuna světem točí,
jedny, druhé všelijak sočí;
člověk v tom světě co v kole,
jednak nahoře, jednak dole,
avšak vše do boží vuole.
Pan Zdeněk z Lobkovic, jsa od dávna nejvyšším kancléřem království Českého a zůstávaje vždy osobně při Jeho Milosti císařské Ferdinandovi v Rakousích, učiněn jest nejvyšším purkrabím pražským a Pavel Michna z Vacínova, jenž z nízka vysoko vzešel, zbohatl a pánem učiněn, tím zemským úřadem nejvyššího kancléřství českého obdařený, jakožto obránci náboženství a religionu římského.
V Praze nařízeno, kteří by sousedé pod tím pozdvižením českým do sousedství přijati byli, nechtěli by k římskému religionu a náboženství přistoupiti, aby jse vyprodali a preč odešli a nižádnému, kdo by téhož religionu nebyl, aby jse na domy zápisův nedovolovalo a do sousedství přijímán nebyl. I byla o to v obci vřava a nesnáz a mnoho jse jich vyzdvihnouti chtělo; pročež toho odloženo do dalšího o tom nařízení.
Měsíce máje v kraji Chrudimském někteři z lidí vojenských Jeho Milosti císařské, jenž až posavád sem i tam v království Českém rozkvartýrováni zuostávali, brali lidem loupežně, jak mohli, z kvartýruov svých vyjíždějíce; i udeřili na ně sedláci k šturmu a sběhlo jse nemálo lidu selského; ale ti loupežní vojáci juž preč byli. A vtom jse k týmž sedlákuom přitrefil Jindřich Hradecký z Bukovna, mladý člověk, obyvatel v témž kraji na Trojovicích; ti pak sedláci, domnívaje jej býti z těch loupežných vojákuov, jej i pacholka jeho při něm, též třetího z těch loupežníkuov, jenž s svými ujeti se opozdil, zabili. Tak jse v ty časy dálo v souženém království Českém bez nápravy a trestání.
Ve středu 15. dne měsíce máje v městě germanském říšském Regenšpurku, česky řečeném Řezno, hrom udeřil a zapálil v jedné věži městské mnoho prachu ručničného, čímž stala jse tomu městu škoda veliká; nebo půl třetího sta domův a dva kostely vyhořaly a někteří lidé tím umrtveni jsou, o čemž vuobec tištěno a oznamováno.
V Praze všickni praeceptores, jenž religionu evanjelitského zuostávali a dítky po domích čísti a psáti a dobrým mravuom učili, jsou preč vypovědíni. Příčina toho vzata od nepřátel, že by prej mládež tím učením od religionu římského náboženství odvozováni a v kacířství uvozováni byli. Tak jse těch časův v Čechách moc světská provozovala. Židé zlořečení, zjevní nepřátelé a rúhači víry křesťanské, pokoj jměli a nic jse jim neříkalo, jsa živi podle vuole své.
Tak v ty zarmoucené časy loupeže, bída, soužení etc., přitom velké ve všech věcech nedostatky a hrozná drahota v království Českém těžce osedlaném, panovalo. Pán Buoh rač jse smilovati, k čemuž jistě potřebí jest pravého pokání.
Mense Augusti, srpna, v Praze tři soldáti vojenští utraaceni jsou a do kol dáni, protože jedné poctivé I sousedě, manželce jednoho pražského měštěnína, když z vinice šla, nešlechetné násilí mocně provedli a spáchali.
V městě moravském Jihlavi mor valný trval a zhusta lidé tam mřeli; nic smrt jse nebála vojákuov, jenž tam až posavad na veliké soužení téhož města leželi. Mezi jinými sousedy umřel tam pan Pavel Heidler, kterýž jsa bohatý a boje jse o statek, od evanjelitského religionu k římskému přestoupil; a tak o všeckno přišel.
Měsíce Octobris, října, kněz Jiřík Štýrský, opat sázavský kláštera sv. Prokopa, zamordován jest zrádně nočně v témž klášteře od loupežníkuov, jenž zakukleni byli, aby poznáni býti nemohli; peníze a klenoty kostelní pobrali. Ze všech stran jse těch časuov v království Českém veliké loupeže a obírání, tejně i zjevně (zvláště od lidu vojenského, v témž království vždy ležícího) páchaly.
Mor ten z Jihlavy dával jse do Čech a počali také lidé mříti v kraji Čáslavském na morní bolesti. Počítáno, že v Jihlavi zemřelo v ten mor lidí obojího pohlaví přes deset tisíc.
Lid ten Jeho Milosti císařské vojenský, rejtarstvo a pěchota, jenž až posavad v Čechách a v Moravě na velké soužení obyvateluov leželi a nejsa k žádné platnosti, toliko brali a šacovali a oficírové jich hodovali, jsou vyzdviženi, a jakž praveno, do říše germanské ordinováni, nebo tam pozdvižení vojenské nepřestávalo, zvláště proti Španěluom a jich puntovníkuom; a z obojí strany jse proti sobě sílili, vše pro religion i světské panování, což v zemích nydrlanských od mnoha let trvalo.
Ten nadepsaný lid vojenský, dostavše jse z království Českého do říše Germanie, dali jse tam v takovéž loupení a drancování, jakž v Čechách navykli; pročež sebrali jse a zdvihli proti nim někteří obyvatelé a nětco jich zbili.
Těch také časuov umřel arcikníže rakouské Carolus, jsa , biskupem vratislavským v Slezsku, vlastní bratr Ferdinanda císaře, českého a uherského etc. krále. Kterýžto Carolus také veliké soužení činil těm, jenž jse religionu evanjelitského přidrželi, zvláště k témuž biskupství náležejícím. Odjevše z Slezska, tak jinde, v Italii, život svuoj dokonal.
Umřel také toho roku Jacobus, král englický, britanský, pán učený a pokojný, jsa religionu evanjelitského, pročež v nenávisti byl papeži, biskupu římskému, a jiným papežencům; zanechav po sobě syna dědice, pána mladého.
Jak v souženém království Českém, tak v markrabství Moravském páchaly a dály jse obírání lidí v cestách a silnicích od lidu vojenského, jenž vždy v těch zemích zuostávali a svou nešlechetnou vuoli, na žádného nedbajíce, provozovali; pročež nařízením vrchnosti jsou někteří z týchž vojákuov zjímáni, ortelováni a hroznou smrtí zutraceni v témž markrabství Moravském.
V říši Germanii, zvláště v Belgii, v zemích nydrlanských, kdež od dávna dlouhotrvající nesnáze, nevole a pozdvižení vojenská mezi Hispany a jim odporujícími nepřestávaly, pro religion, náboženství, svobody a světská panování etc., čehož obzvláštně Holanderové a Selanderové okoušeli a jse hájili a bránili, jmaje punt s mnohými potentáty světskými, domu rakouskému odporujíce, jakžkoliv jiné země nydrlanské byli sobě králové hispanští, z domu rakouského pošlí, mnohými vojenskými válkami podmanili, čemuž papežové, římští biskupové, všelijak napomáhali a duchovní i světské pozdvižení jitřili a bouřili od starodávna, při tom a pod tím světská vladařství a panování sobě osobujíce, proti zápovědi Krista Pána, syna božího, vše nálezky svými vlastními, mimo Písma svatá smýšlenými. Pročež nepřestávaly hrozné nesnáze a nevole jedněch proti druhým ve všem křesťanstvu. Pán Buoh račiž to spokojiti a své věrné ochraňovati svou božskou milostí a všemohúcností. Toho pak roku N. Spinola, hejtman vojenský krále hispanského, oblehl vojensky pevnost řečenou Bredu v Nydrlantu, na kteréžto pevnosti obojí straně nemálo záleželo; čehož Holanderové a Selanderové, jenž Stadové slouli, s puntovníky svými tuze bránili, jmaje obojí lidu vojenského sílu nemalou.
Mezi tím Mauricius, hrabě z Nassau, nejvyšší správce a řegent od týchž Holanderův a Selanderuov od dávna zvolený náležitě, jenž byl syn Vilhelma, knížete z Orangie a hrabě z Nassau, kterejžto Vilhelm byl v týchž zemích nydrlanských nejvyšším správcem a regentem, v válkách vojensky zkušený a ten potom původem nepřátel jeho a nějakých nešlechetníkuov zrádně jest zamordován. O tom a o jiných jistě hrozných podivných nydrlandských činech hojné kroniky sepsané a tištěné, vůbec vydáné, vypravují.
Umřel jest také tam v Nyderlandu kníže Mauricius, hrabě z Nassau, nejvyšší regent stavuov holandských a selandských, králi hispanskému odporných, jenž byl syn Vilhelma, knížete z Orangie, hraběte z Nassau, jenž byl také ty země spravoval, odpíraje Španělům až do smrti, až zrádně zamordován byl a nešlechetně.
Těžká persekucí a soužení dálo jse v království Českém a a v markrabství Moravském proti lidem evanjelitského religionu jse přidržícím, jenž k náboženství římskému přistupováti nechtěli; skrze což zdvihli a srotili jse lid obecní; zvláštně na panstvích císařských Lysý a Brandejse, a opustivše statečky a živnosti své, shromáždili jse vojensky v počtu nemalém, k nimž i jiných za takovou příčinou přibejvalo. Vrchnost pak světská, od Jeho Milosti císařské nařízená, aby z toho dalšího nebezpečenství nepošlo, vyslali mezi ně, aby jse spokojili a k svým statkuom navrátili, že jse jim toho k římskému náboženství přistupování odkládá do dalšího nařízení. Nejisto, jak jse dál stane; nebo sliby a přípovědi držel kdo a jak chtěl. Coacta fides, quid prodest etc.
Breda, pevnost v Nydrlandu, jsa od Španěluov vojensky obležená, nemoha dáleji hladem, kterýmž obležení v té pevnosti souženi byli, vytrvati, jest smlouvou Španěluom vzdána a jsou odtud tíž obležení propuštěni.
Když tak po pádu a zavedení Českého království dálo jse v religionu, svobodách a právích veliké soužení a persekucí, v Germanii, říši křesťanské, také jse vše bouřilo a zdvihalo vojensky a jedni proti druhým jse puntovali a sílili; císař Ferdinandus také nemálo lidu vojenského svým společníkuom ku pomoci dal vypraviti, kteříž táhnouce skrze Českou zemi nemalé škody podle obyčeje svého páchali. Co dál z toho pojde, to v moci boží.
Podle nadepsaných pokut božích také morová rána boží v království Českém se místy v lidech rozmáhala, zvláště v městech pražských a na Horách Kutnách.
Těch také časuov lid vojenský, císařský vyzdvihován jest z Čech, Moravy etc. etc. a táhli jedni po druhých do říše Germanie; nebylo vuobec povědomo kam a proti komu.
Octobris, těžká, tyranská persekucí a soužení jse yždy dálo a rozmáhalo v markrabství Moravském proti religionu evanjelitskému, zvláště v městech předních, HoIomouci, Brně, Jihlavi, a obyvatelé moeí světskou, mimo slovo boží, vězením, statkuov braním k přistupování k římskému, papeženskému náboženství nuceni byli, načež přísně N. z Ditrštejna, kardinál, biskoupek moravský, jménem Jeho Milosti císařské nastupoval; a tak někteří z mušení přestupovali, jiní od statkův svých preč ucházeli a vypovídáni byli. Nebylo žádné lítosti; Pán Bůh rač jse sám smilovati!
27. Novembris, Ferdinandus, syn císaře Ferdinanda, českého, uherského etc. krále, korunován jest v Edinburku na krále uherského.
Pan Václav Vchynský ze Vchynic, jenž v živobytí svém mnohýeh těžkostí, štěstí i neštěstí okusil, jsa na zdraví nedostatečný, dal jse z Čech do Moravy, tam v městě Brně umřel. Hrozné věci o něm, že by po smrti vstával a lidi dávil, rozprávěny byly.
Skrze nadepsané zbouření a vojenské pozdvižení a hrozný pád stavuov v království Českém v řiši germanské také nesvornost a pozdvižení trvalo, a jedni proti druhým jse puntujíce vojensky jse pozdvihovali, zvláště pro religion v náboženství, císaři Ferdinandovi jse protivíce; i král denemarský. A jmaje z obojí strany mnoho lidu vojenského, jedni druhým, jak mohli, škodili. V Čechách a v Moravě tuze jse na přestupování k římskému náboženství nastupovalo a přinucovalo a přitom od lidu vojenského, v Čechách zuostávajícího, nátisky veliké; pročež mnozí ode všeho jse odbírali a odeházeli, zvláště z měst, na něž mandáty, patenty odevřené, jménem.císařským. rozsílány, aby přechováváni a fedrováni nebyli, ale jímáni a ujišťováni, z vyšších pak stavuov aby na kancelář českou oznamováni byli. Mnozí pak skrz takové soužení nevěda, co činiti a kam jse díti, k tomu římskému náboženství přistupovali, jiní lidu vojenského cizího, protivného císaři, do Čech žádostivi byli a vinšovali. Tak jse v ten čas dálo a nejtížeji pro religion náboženství; nebo vrchnost náboženství římského nikterakž od svého předsevzetí v tom upustiti nechtěli, ale vše violenter. Jakápak víra jest z přinucení a z mušení, to v soudu božím.
V sobotu po památce Těla Božího, 13. dne měsíce Junii, června, vyhořalo město Brod Německý.
Vuobec bylo v Čechách praveno a hlásáno, že jse při pomezí českém veliký počet lidu vojensky zrotilo, pozdvihlo a shromáždilo, že by sedláci byli jest mluveno; a to že jse stalo za příčinou, že by jse jim v náboženství religionu evanjelitského i jináče veliké nátisky a soužení díti nepřestávalo, čehož že jim snésti možné není. A tak obávati jse bylo dalších válek, rozbroji a nebezpečenství; nebo šatan s svými nechtějí pokoje, až Buoh sám tresce.
Johannes Austriacus, postranní syn císaře Karla, toho jména Pátého, krále Hispaniarum slavné paměti, učiněn a nařízen jest od Filipa, krále hispanského etc., gubernatorem Belgarum, Germaniae inferioris, a jsa tam vypraven, vedl válku vojenskou proti stavuom v týchž zemích a krajinách, témuž králi Filipovi, pánu jich, sprotiveným, jenž jse nepřestávali pozdvihovati a pro religion, náboženství evanjelitské, a svobody jich, skrze což v týchž zemích od dávna veliké nesnáze, záhuby lidské a hrozná krveprolití nepřestávaly a trvaly na škodu všeho křesťanstva.
V království Českém město Most vyhořalo téměř všeckno, v ten outerej po památce sv. Floriana.
V sobotu po památce Zvěstování blahoslavené Panny Marie N. příjmím Škoda, hladký, urostlý, jsa v městě Novém Kolíně nad Labem, hrál, hodoval a frejem zacházel u Maruše Matrasky, sousedy v témž městě. I přišel jest do téhož domu rychtář městský, řečený N. Žemlička, a pohodl jse o nějaké psaní s týmž Škodou, kteréžto psaní bylo od práva z města Hory Kutny učiněno o nějaké peníze, kteréž byl tejž Škoda vyhrál na Janovi, synu Pavla Skřivana z Hory Kutny. Když pak tejž rychtář tuze jse na téhož Škodu domlouval, a dobyv tejž Škoda zbraně, jej Žemličku, rychtáře, i biřice jeho zabil; a tu hned od jiných jat jsa, do vězení dán jest. Potom při právě téhož města Kolína ortelován a do kola vpleten; a ta Maruše Matraska, jsa pro téhož Škodu v podezření a předešlá přečinění jí jse připomenuvše, do téhož vězení dána a zmučena jest, v kterémž i umřela. Zle na tom světě.
Při konci masopustu nějaký člověk, jda přes pole z města Králové Hradce, zastřelil psa k vlku podobného a nedomnívaje jse jináč, nežli že to vlk jest, daroval jej pro uctivost jednomu panu sousedu a on jinému; a tak se s ním sem i tam nosili, až se dostal k vydělání kožišníku, jenž jej také za vlka přijal. Až ten pes od toho, čí ten pes byl, nemoha se psa domů dočkati, jest poznán a z toho smích učiněn. Haf, haf, haf.
Umřel v Praze Jan Človíček, jenž jse psal a tituloval z Popovic, prokurátor, řečník při soudech vyšších.
V Antorfu, městě nydrlanském, Vilhelmus Orangius, hrabě z Nassau, jest od nějakého nešlechetníka zrádně postřelen, avšak živ zůstal a jse vyhojil, jsa stavův nydrlanských, králi hispanskému zprotivených, předním těch zemí gubernátorem.
Sněm říšský v Germanii, v městě říšském Augšpurku držán jest, v přítomnosti císaře Rudolfa, českého, uherského krále, a některých knížat říše.
Pan Heřman Bohdanecký z Hodkova, člověk zrostu těla skrovného, však správný a rozumný, umřel na Bračicích, sidle svém, ve středu post Stanislai.
Pan Vratislav z Pernštejna, pán český, vznešený, jsa nejvyšším kancléřem království Českého a rytířem aurei velleris, vysokého zrostu a velmi ryšavý, umřel a potomně na hradě pražském v kostele hlavním v jedné kaple, kdež mnoho reliquií shromážděno jest, pohřben; náboženství římského, fautor et defensor Jesuitarum.
Toho také roku drahota byla ve všech věcech. Nějaký chudý, pracovitý člověk, kopaje hlínu u města Kouřima, v širém poli trefil na čistou mouku a nabravše jí domů donesl, a chleba z ní napekše, jiným o tom oznámil, jenž týmž spůsobem učinili.
Pan Adam Slavata na Čestině Kostele dal stíti Jana Brodského, služebníka svého, pro zlíhání jedné děvečky z fraucimoru jeho; a to naň skrze kněze, jemuž jse zpovídal, vyjeveno.
U města Čáslavě blízko dvoru Řečice Martin Měnický zabil N. Pátka, švagra svého, svadivše jse o pastvy; o čež tejž Měnický těžkost jměl a jest naň soudem nastupováno, avšak toho očištěn jest, ukázav to, že on Pátek, jemu pohrůžku učinivše, příčinu k svádě a bitvě dal.
V Praze stat jest v rynku Staroměstském jeden soused N. řečený Bouda, že zabil v svádě druhého souseda N. Malvazího.
Umřel v Praze Abrham Hroch, prokurátor při vyšších soudech zemských, čímž byl zbohatl a vzešel. Nota: Blahoslavený jest člověk ten, kterýž prokurátoruov práv světských nepotřebuje. Ergo:
Kdo řečníka chce ujíti,
hleď na sebe pozor jmíti,
aby jse pokojně choval,
lidem příčiny nedával,
různic, šarvátek nedělal,
cizího neosoboval;
a tak můžeš pokoj jmíti,
řečníka škod prázen býti,
zůstávati s celou hlavou,
když jse spravíš radou zdravou.
V městě Novém Kolíně nad Labem sťat jest jeden soused téhož města, řečený N. Kurka, řemesla krejčovského, pro zabití souseda druhého, řečeného N. Hrabaní.
V městě Chrudimi zabit jest v svádě Jan Vorelský od nějakých řemeslníkuov.
Tiskly noviny, že ve vsi Pořečicích, na gruntech pana N. z Lobkovic, herka porodila hříbě o dvou hlavách.
Benjamin Kutovec z Ourazu, jsa hofrychtéřem měst králové v království Českém a odjevše z Prahy před morem, umřel v Solnici městě; po jehožto smrti dán jest ten ouřad Janovi Bunsonovi.
V outerej po neděli Smrteldné, Judica, paní Kateřina Prošovská se dvčma dcerkami svými, jeda na voze přes potok tehdáž rozvodněný, pode vsí Vrbčany nedaleko Plaňan stopily jsou jse žalostivě se dvěma koňmi při tom; nebo mostek přes tejž potok vodou přikryt byl, a vozka mostku chybil, a tak jse vuoz s nimi do proudu převrhl a převrátil. Napomínána byla táž paní Prošovská, aby nejela a posečkala, až voda opadne; nechtěla poslechnouti a tak k smrti pospíšila.
Umřel v Praze mistr Adam Daniel z Veleslavína, muž učený, jenž pěkné knihy tištěním vydával, českým jazykem, jako: Itinerarium, Putování svatých, Politiam a Herbarium Matheoli, knihy lékařské rozšířil, při tom Apatéku domácí etc.
Ve středu před památkou Tří králův Mudrcuov vyhořaly tři dvory selské ve vsi Miskovicích, nedaleko města Hory Kutny; a hned v noci na čtvrtek také ohněm domácím v městě Čáslavi vyhořalo několik domů, při tom krov na kostele farním i na věži.
N., syn jediný Václava z Kaliště, prokurátora v Praze, zůstávaje v nemilosti otce svého, jeda odněkad na koni, nalezen mrtvý u vodě s koněm při něm stojícím. Též jse stalo Janovi Herkulesovi, že upadše s koněm s nějakého vrchu mrtvý nalezen.
V neděli den památky Vzkříšení Krista Pána u pána N. Vlinského N. Smrčka zabil v svádě Joachyma Obšoce, přijimaje ten den předtím oba svátost večeře Páně.
Pekaři v Praze skrovný, malý chléb ku prodeji dělali, ježto obilí v mírné ceně kupováno bylo, a jsa v tom napomínáni, nic nedbali; i jsa v tom někteří vyhledáni, vzati jsou do vězení a potom z lopaty do řeky metáni a tak skoupáni. Pročež někteří z tovaryšuov řemesla pekařského jse spuntovavše jse vyzdvihli, zavázavše jse řemesla toho nedělati; ale jsou také do vězení sebráni a náležitě potrestáni, zvláště původcové toho spuntování, takže své svévolné předsevzetí opustiti museli.
Jeronym Makovský, z nízkého řádu pošlý, jsa životním služebníkem Jeho Milosti císařské Rudolfa a vzešedše tím, spejchal a mnohé nenáležité věci mimo vůli a vědomost Jeho Milosti císařské před sebe bral svou všetečností a vysokomyslností a při tom zbohatše páchal vůli svou; pročež v hněv a nemilost Jeho Milosti císařské vešel a vězením opatřen, do další o něm resolucí Jeho císařské Milosti.
Pan Jindřich Zejdlic, syn nebožtíka pana Hertvika Zejdlice, dal ustavěti lázeň novou na gruntech svých Přibyslavi, a jak jse v ní mejti počal, ta lázeň se na něj obořila a jej zasuvše umrtvila; jiným, jenž při něm byli, z rumu pomoženo.
V Praze Havel řečený Skočnodvorský z Moravy, jenž byl, dostav jse do Prahy a pojav k manželství Kateřinu od Kocourů v Novém Městě pražském, pozůstalou vdovu po Janovi z Řásné z města Hory Kutny, a přečkav ji živobytím a chtěje jse zase oženiti, vzal nenávist a hněv k Valentinovi Divišovi, prokurátoru, že by jedné přítelkyni své, již tejž Havel k manželství jmíti a dostati chtěl, v tom odrazoval, a přišedše v prchlivosti, an jse toho tejž Valentin nenadál, do přibytku jeho, jej nešlechetně zabil. Pročež jat a do vězení dán, potom souzen, ortelován a nemoha žádné milosti užíti sťat jest anno 1607 Julii mense.
Pan Ferdinand purkrabí z Donína, jsa v mládeneckém stavu a presidentem nad appelacími, pojal k manželství paní Marketu, rozenou Trčkovu z Lípy, pozůstalou vdovu po panu Václavovi Berkovi; sjezd byl v městě Chrudimi a svadební veselí na Chrasti s pompou a slávou světskou.
V Praze Kašpar Horňatecký zabit jest v půtce na ulici od Pavla Malovce.
Měsíce Januarii, ounora, pan Jaroslav mladý Smiřický, pán bohatý, pojal k manželství pannu Annu Alžbětu, rozenou Zapskou ze Zap. Actum Pragae.
V Praze N. Běšín, jmaje s N. Žampachem nevoli a bitvu a jsa od téhož Žampacha zraněn, vystřelil z ručnice, trefil pana N. Měsíčka přítomného a tak jej zastřelil; kterýžto pan Měsíček byl jest předním hejtmanem panství Jeho Milosti císařské v království Českém. Nota: Neslejcháno jest, aby jse v jiných zemích sami svoji tak v domácích ničemných šarvátkách o hrdla připravovali jako páni Čechové.
Panna Bohunka, dcera N. Vartovského, jsa při hejtmanu brandejském a manželce jeho, byvše zdráva, nalezena jest soukromí mrtva; o čež otec její na téhož hejtmana Pavla Neipaura a ženu jeho žalostivě nastupoval.
V Praze zabit jest v svádě N. Adam Trmal od N. Leskovce, kterýžto Trmal byl také zabil zastřelením Adama Byšického.
V Rakousích, v městě Vídni, vymrskán metlami a na káře vyvezen a vypovědín jest jeden měšťan, řečený N. Lev, že jse prej procesí katolické posmíval; starý člověk.
V Praze umřel pan Jindřich Kunrád Šanovec z Šanova, jenž předtím byl hejtmanem hradu pražského, zůstávaje v podagritské nemoci; zanechal po sobě v vdovství paní Lidmily, rozené Voděradské z Hrušova, manželky své, s niž žádných dětí nesplodil.
Též umřel v Praze pan Václav Albrecht Smiřický z Smiřic a slavné ceremonie tělu jeho tu v Praze jsou vykonány a odtad na Náchod ku pohřebu dovezen.
Pan Vilém z Vřesovic, jsa nejvyšším mincmejstrem království Českého, pojal k manželství paní Lidmilu z Hrušova, nadepsanou vdovu pozůstalou po příze jmenovaném panu Jindřichovi Kunrádovi Šanovcovi. Actum Pragae.
Také v Praze umřel pan Jakub, řečený Menšík, jenž z nízka vysoko vzešedše, učiněn byl purkrabím hradu pražského, jmaje manželku z rodu Pětipeských, s nímž veliký kříž a soužení jměla a snášela pro jinou postranní.
Pan David Horňatecký z Dobročovic, jeda na voze s manželkou svou, upadl těžce z vozu doluov, když jse koňové splašili, od kteréhožto pádu umřel.
V Praze vstoupili v stav manželský: Karel Přebozský z Zásmuk, se pannou Alžbětou, rozenou Horňateckou, sestrou příze psaného pana Davida Horňateckého.
Vstoupili v stav manželský: pan Hertvik Skalský z Dubu se pannou Annou Kateřinou, sirotkem, rozenou Salavkou z Lípy. Actum Pragae.
O masopustě urozený pán pan Adam starší z Valdštejna a na Žehušicích, zůstávaje v Praze na lécích, umřel tam a v kostele Tejnském v Starém Městě pražském pohřben.
V postě umřel pan Ctibor Tiburcí Žďárský, člověk bohatý, byv jedním místodržícím Jeho Milosti císařské v království Českém a purkrabím karlštejnským.
Měsíce července, Julii, na Ratajích Hražených pan Jiří z Talmberka, jsa vdovcem a nejvyšším sudím zemským, pojímal k manželství paní Marketu, rozenou Trčkovnu z Lípy, pozůstalou vdovu po panu Ferdinandovi purkrabí z Donína.
Těch časuov mistrné rozprávky byly o nějakém zhoubci a škůdci zemském řečeném N. Kopuletý, že by po cestách a silnicích lidi loupil a mordoval, a když kdy jímán byl, že zmizel, s čáry umějíce.
V městě Benešově zabit jest hanebně od sedlákuov Jiřík Blíživský, pohodše jse s nějakým knězem, kteréhož jse ti sedláci ujali proti témuž Blíživskému.
Tištěno wobec, že předešlého léta 1615, 12. dne měsíce Decembris, v Švédské zemi při městě Kolmaru lapena nějaká ryba půl druhého lokte zdýlí, kteráž že jměla vyrostliny svrchu na hřbetě podobné k halapartnám a na hlavě podobenství šavle, zespod břicha podobenství nohy člověčí a po straně cifry tyto: WE, WE, WE, MENSS.
V Praze umřel pan Vilém Zajíc z Haznburku, jsa presidentem nad appelacími na hradě pražském, a v klášteře sv. Jakuba v Starém Městě pražském pohřben.
Ohněm domácím nešetrným vyhořalo v Novém Městě pražském 40 domuov nedaleko rathauzu, a tím ohněm při tom několik dětí zahynulo.
Rozepsáni jsou mandátové Jeho Milosti císařské, nimiž nařízeno o minci, aby širocí tolarové střibrní po 90 krejcařích a zlatí dukátové po dvou kopách míš. a po 10 krejcařích vydáváni a bráni byli; drobná česká mince jse nedělala, skrze což mnoho cizozemských lehkých mincí do Čech jse dostávalo.
V Praze zemřeli: Jiřík Funk, starobylý služebník při kanceláři české, a Adam Linhart, prokurátor, jenž prokurátorstvím zbohatl a vzešel.
V Praze Mandalena, manželka Samuele Colinusa, prokuratora, sťata jest mečem, jsa k smrti ortelována, jsa od téhož manžela svého obviněna, že jse k němu nevěrně chovala a cizoložila i otráviti jej že usilovala.
Také v Praze při jednom svadebním veselí N. Čabelický zabil v svádě N. Malcvce. Tak jse páni Čechové při kvasích bili, sami jse hadrujíce. Kde pak náleželo, tu jse nebránili, nýbrž sebe hubili.
Pan Petr z Libenthalu, Germanus přespolní, jenž jse byl v Čechách osadil, oženil a po ženách nabyl, dostav jse příjezdem do Lužice a chtěje, aby jemu k další cestě jeho koní půjčováno bylo, a o to jse nesnadíce, jest tam od proti němu v tom zbouřených lidí zabit a při něm někteří z čeládky jeho; potomně do Čech přivezen a v Novém Městě pražském v klášteře Matky Boží jest pohřben. Ryšavý člověk byl; po něm vdovou zůstala paní Anna Dorota, rozená Kamejtská ze Lstiboře, již byl vdovu, byv také vdovcem, k manželství dostal. Nota: Jinde sobě tak bráti nedadí jako juž v Čechách, kdo a jak může, berou a derou.
Téhož měsíce Aprilis zemřeli: paní Kateřina Přebozská, vdova, v městě Kouřimi obejvajíce, rozená Šanovka; a tam v Kouřimi jest pohřbena. A v kraji Čáslavském na Spiticích pan Hertvik Myška ze Žlunic; praveno, že jse nesmírným pitím páleného vína usmrtil. Sic finis bibendi et vivendi.
Též umřel v městě Králové Hradci nad Labem pan Hanibal z Valdštejna a na Hostinném, jenž před lety byl nejvyššim mincmejstrem království Českého.
N. Suchomaský z Svárova zabit z pistoly, ručnice tak řečené, od Belvice Kašparova, svadivše jse ve hře, jse pobidli; po kterémžto skutku on Belvic ujištěn jest, že to nenáležitě spáchal. Actum Pragae. Avšak potomně toho očištěn, ukázav toho zoumyslnou příčinu, sobě od téhož Suchomaského danou.
Potomně opěty v Praze Jindřich, syn pana Jaroslava Myšky ze Žlunic na Velkých Bečvářích v kraji Kouřimském, a Jan, syn pana Jiříka Mírka z Solopisk na Plaňanech z téhož kraje, oba mladí neženatí, svadivše jse, zbili jse, stloukli a zranili, od čehož tejž Jan Mírek kolikýsi den tam v Praze umřel.
V témž kraji Kouřimském ve vsi Kbele Karel Hlaváč z Vojenic, jenž byl ten statek koupil a neženatý zůstával, jmaje sobě oznámeno, že jemu zloději nočně obilí do mandelů sklízené kradou z pole na týchž gruntech jeho, vyšel sám třetí z též vsi Kbela, a dav jse po těch škůdcích stíhaje je, až jse dostal do vsi Kořenic, na grunty pana Ondřeje Horňateckého. Ti pak škůdcové, davše jse do něho, jej jsou hrozně zamordovali; N. strejc jeho, jenž s ním byl, jsa od nich zraněn, s druhým přítomným zpátkem jse retovali. A on Hlaváč, tak zabitý zavlečen a tak mrtvý hrozně posekaný a popíchaný potom nalezen a do vsi Kbela dopraven a dlouhý čas nepohřbený zůstávaje, potom tu v kostele beze všech ceremonií pohřebních zakopán. Stalo se to měsíce Augusti, srpna, v klízení obilí. Nota: Nižádný jse téhož Karla Hlaváče těla tak hrozně zamordovaného neujímal, ačkoliv římského religionu byl; a v statek po něm zůstalý jiní jse uvedli pro dluhy a závady.
Pan Rudolf Sejdlic z Šenfeldu umřel, jakž praveno, náhle a že otráven na Chocni, sídle svém, syn nebožtíka Sejdlice, bohatého, jenž byl, z Slezska do Čech jse dostavše, vzešel a zbohatl.
V Starém Méstě pražském v Dlouhé střídě, v domě řečeném u Vozlův, proti šlachtatě řeznické umřel Voldřich Vodička, soused, jenž byl náramně na sluch ohlechl a tak hluchý až do smrti své zuostával.
Zabit v cestě pro peníze od vojákuov loupežných pan N. Kalenice, člověk bohatý; a to jse stalo měsíce máje. Potom brzo umřel v Češtíně strejc jeho, pan Zikmund Kalenice, letitý starček.
Měsíce Julii, července, umřel Bořek Salava z Lípy v dvoře svém v Blince v kraji Kouřimském; byl syn Matěje Salavy, j enž předešle na Malešově bejval. Po něm brzo umřela také N. dcera jeho, manželka Adama Břežského, mladá žena.
Umřel v Čechách na panství svém, statku Mirošovicích, pan Štefan z Šternberka, kterýž byl od evanjelitského religionu k římskému přistoupil, a byv potřebný v jmění světském, ouřadův a statkův nabyl. Tak svět svými sem i tam točí.
Mense Octobris umřela také na Radboři v kraji Kouřimském u pana Ondřeje Horňateckého, zetě svého, paní Anna Dorota, rozená Kamejtská z Elstiboře, pozuostalá vdova po panu Petrovi z Libenthalu, Germanovi; a předešle jměla k manželství Václava Voděradského; a po něm dostavše jse témuž panu z Libenthalu, jemu k vůli od religionu evanjelitského k římskému náboženství přistoupila.
V kraji Kouřimském zamordován jest hrozně pan Otta Jindřich z Vartnberka i paní N., manželka jeho, od jeho vlastních poddaných, kteříž vzali toho příčinu, že s nimi tejž pán a paní ukrutně pro religion v náboženství i jinak nakládali a je sužovali; pročež jse tíž poddaní pozdvihli a srotili, a skrze to obávati jse bylo dalšího jiných pozdvižení a nebezepečenství.
V kraji Kouřimském zamordován jest také zrádně a nešlechetně v cestě na koni jedoucí, střelením k němu z ručnic, pan Daniel Kapr, Jeho Milosti císařské přední sekretář, od Adama Zapského, v témž kraji obejvajícího, a pomocníkuov v tom jeho, což hned brzo jest vyjeveno, a on Zapský nězením arestován, i N., manželka téhož Daniele Kapra, Němkyně, kteráž že veda život bezbožný a nešlechetný, že ten mord s týmž Zapským nastrojila.
Nenávist a nepřátelství od římského náboženství jse přidržejících nepřestávala jse rozmáhati proti evanjelitským etc. zvláště v království Českém a v markrabství Moravském. A v Novém Městě pražském, když jse zbraňovalo těl mrtvých evanjelitských při kostelích pohřebovati, někteří sousedé a obyvatelé láli a sápali jse na kněží papeženské; pročež jsou do vězení vzati a potom dva sťati, jiní v takovémž nebezpečenství zuostávali. To vše dálo jse jménem císařským a titulem nové rebellie a pozdvižení, etc.
V Praze po vyhledání mordu nad panem Danielem Kaprem sekretářem spáchaného odsouzeni jsou hrdel N., manželka téhož pana Kapra, a Adam Zapský, frejíř její. Ona pak, jsa z vězení vyvedena, jest metlami mrskána a v rynku Starého Města pražského mečem sťata, v ten pátek 30. dne měsíce Januarii, ledna; Zapský milosti vyhledával, ale nic neobdržel, ale také mečem trestán asi v témdni po ní na hradě pražském; popravec netrefil jeho krk a do puol hlavy jemu vial. Takhle paní Venus svým dvořanům platí.
Ve středu po památce sv. Bartoloměje apoštola okolo třetí hodiny na noc vyšel oheň z domu Jindřicha Bzeneckého, jinak Holika, a shořalo tu domů několik v té ulici pod brankou, jdouce k bráně Klášterské na Horách Kutnách.
Umřel v předměstí čechovském v domě svém Jan Pampa z Vičkovic, vysoký urostlý člověk, nikdá jse neženě, syn nebožtíka pana Abrhama Pampy. A v kostele sv. Barbory v kaple mincířské na Horách Kutnách pohřben, na němž ten rod mužského pohlaví přestal. Štít toho rodu: dvě nohy nedvědí utaté, držíce mezi sebou vzhůru klobouček myslivecký.
V pátek před památkou s. Georgii umřel na Horách Kutnách pan Zdislav Bořita z Martinic na dvoře Vlaském tak řečeném, tu v městě Hoře Kutně, jsa mincmejstrem nejvyšším království Českého, a exequiae mu slavné tu jsou učiněny. A potomně vezen jest ku pohřebu na hrad pražský a tam v kostele hlavním pohřben, jehožto tělo ku pohřebu nesli vyslaní Horníci z Hor Kuten.
Václav Dačický z Heslova dokonal jest život svuoj na tvrzi Lorci, sídle svém v předměstí Hlouškách Hory Kutny, ve středu po památce Nanebevstoupení Krista Pána, syna božího, a potom u chrámu sv. Barbory tu na Horách Kutnách podlé předkuov svých jest pohřben.
Matyáš, syn nebožtíka Jakuba Stejška Freisichselbsta, pojal k manželství pannu Dorotu, dceru Martina z Neratova, v Pardubicích a odtud mu do Hory Kutny přivezena při památce Nanebevstoupení Krista Pána, syna božího.
Též vstoupili v stav manželský: Jan Klabalů se pannou Mandalenou, sirotkem, dcerou nebožtíka Jana Husy, v ten outerý po památce s. Petri, Pauli apostolorum; a Pavel Hraběšinský od Bakalářů, vdovec, písař radní p. šeprnistruov, se pannou Lidmilou, dcerou mistra Václava Didacta, písaře téhož práva, v ten outerej post Transfigurationis Christi.
V pátek po památce sv. Lucie umřel v Praze pan Samuel Šatný z Olivetu od Hory Kutny, trvaje při kanceláři české Jeho Milosti císařské a neženatý zůstávaje. Potom do města Hory Kutny, vlasti své, přivezen a u chrámu sv. Panny Barbory podlé předkuov svých pohřben.
Toho roku původem a radou ouředníkuov horních na Horách Kutnách vedena jest voda struhami vnově zdělanými ode vsi Bylan až na Kaňk a i dovedena na náklad z mince císařské, chtěje užitek těm horám přivésti. A k dutí vody udělány jsou dva rybníci, jeden u hutí zágrovny, druhý za branami Kouřimskou a Kolínskou, mezi zahradami na Trávníku, místě tak řečeném, kdež v kuželky hrávali, při městě Horách Kutnách. Stálo to nemálo, vše daremně a bez užitku a brzo to spuštěno a v nic přišlo, mimo to, co lidem škod v zahradách a rolích tím jest naděláno.
Učiněn jest a nařízen nejvyšším mincmejstrem království Českého a na Hory Kutny uveden pan Vilém starší Oprštorf z Dubu z Fridštejna.
Zemřeli toho roku na Horách Kutnách: Arnošt z Drasova, mládenec obsťární, na němž ten štít mužského pohlaví, totiž erb znamení nedvěda s halapartnou vzhůru stojícího, přestal; Michal Prejnar; Jiřík Dobeš z Rohožova v předměstí hloušeckém, jichž znamení v štítu sekera. A vstoupili v stav manželský: Pavel Skřivan, vdovec, s Johanou Veisovou, vdovou, na Tarmarce; a Johannes, kantor ze školy, s Kateřinou starou Bzeneckou, jinak Samserkou; obě baby staré, k manželství nehodné, k starosti jse střečkovaly; a ti ženichové to učinili pro peníze podle práva žákovského.
V pondělí po památce hromnic pan Ludvík Karel z Řásné, ten čas hofmistr horní na Horách Kutnách, vstoupil v stav manželský se paní Annou Zygelkou z Chocemic, pozůstalou vdovou po panu Samuelovi Vodolínském z Vodolína na Rybném trhu.
Toho roku platilo obilí: pšenice po 17, ječmen po 8, žito po 13, hrách po 14, oves po 9 gr. alb. Ach, kdy a kdo juž toho na tom světě dočeká!
V pátek před památkou Seslání Ducha sv. umřel na Horách Kutnách pan Tomáš Šprlink, jenž předešle hofmistrem horním bejval při týchž Horách a u kostela Námětského pohřben.
Leopolt Šetlar na Tarmarce, Germanus, suken krojič, pojal k manželství pannu Annu, dceru Dobiáše Šafara, ten čas puchaltera horního při Horách Kutnách, v ten outerej po památce Rozeslání apoštolův Páně.
A předtím v pondělí Melichar Žatecký, bakalář ze školy, pojal také k manželství Dorotu Vočkovou, babu starou, mrzutou, pozůstalou po někdy Václavovi Vočkovi, a to učinil pro peníze.
Vstoupili v stav manželský: Zachariáš Freisichselbst z Jihlavy s zjevnou vdovou, pozůstalou po Jeronymusovi Pejskarovi, Němci, havéři, v outerej den památky sv. Marie Magdalenské.
Pan Vilém mladší z Opprštorfu, syn pana Viléma z Opprštorfu, v ten čas nejvyššího mincmejstra v království Českém, vstoupil jest v stav manželský se pannou Kateřinou, šlechtičnou, dcerou pana Joachyma Novohradského z Kolovrat; přivezena mu slavně do Hory Kutny a tu oddavky a svadební veselí jměli na Vlaském dvoře v přítomnosti panstva, rytířstva, Horníkuov, v tu neděli po památce Omnium Sanctorum.
Umřel pan Mikuláš Walter.
V outerej den památky sv. Martina Jakub Brodský, prokurátor městských rozepří, pojal k manželství Annu Netolickou, vdovu od Tobolářů.
V outerej po neděli řečené Devětník Volf Herolt, písař mince, vstoupil v manželství se pannou Kristinou Zygelkou z Chocemic; a hned potom v týmdni po té svadbě, totiž ve středu po památce sv. Matěje, matka té nevěsty, byvše při té svadbě dcery své zdráva, umřela.
Ve středu den památky Zvěstování blahoslavené Panně Marii umřel na Horách Kutnách pan Zikmund Materna z Květnice, jsa věku v hojných letech, pozůstaviv po sobě v vdovství paní Lukrecie, rozené Hrabaňky z Přerubenic, manželky své mladé.
Zachariáš Ditrich od Balcarů na Tarmarce proti starému rathauzu umřel u Veliký pátek před slavnými hody památky Vzkříšení Krista Pána a u kostela Námětského tu na Horách Kutnách pohřben. Byl dobrý, pokojný člověk, rodilý Germanus, dostav jse do Hory Kutny a zůstávaje tu při službách horních, tu jse i osadil, pojal byl k manželství Mandalenu, vdovu pozůstalou po Balcarovi Švorcovi, také Germanovi a písaři horním, kterýžto byl v svádě zabit v noci od jakéhosi N. Rychnovského.
Umřel Jan Zlonický v Nových mlejních při Horách Kutnách. Pavel Hejman, Horník starý, umřel v pátek den památky Dionisii a u chrámu Barborského pohřben.
V neděli den památky blahoslavené Trojice Kateřina, dcera Tomáše Klabala, konváře, jsa prve od rodičuov svých zamluvena Jiříkovi Landekovi, probéři hornímu, dala jse ukrásti Pavlovi Šprlinkovi a s ním jse k manželství oddati proti vůli rodičův svých.
Kateřina Stejškova, manželka Zikmunda Kozla, již byl tejž Zikmund Kozel vdovu pozůstalou po nebožtíkovi Jakubovi Freisichselbstovi k manželství pojal, umřela v neděli den památky sv. Bonifacia; byla dcera N. Hakna, řezníka tu na Horách Kutnách.
Melichar Holoubek z Hory Kutny, jenž předtím jedním harcířem Jeho Milosti císařské byl, jsa pro své neřádné chování z měst pražských vypovědín, jich prázen býti nechtěl, až potom vzat jsa v Novém Městě pražském do vězení, chřtán sobě sám podřezal a tak vyvezen k místu popravnímu a sťat jest.
V outerej den památky Cecilie vstoupili v stav manželský Pavel, rodilý Polák, apatekář, s Mandalenou, pozůstalou vdovou po Zachariášovi Ditrichovi.
Ve čtvrtek před památkou Narození Krista Pána, syna božího , upadlo kus zdi od Hrádku proti lázni, jenž U kola sluje, na Horách Kutnách a zasula pacholátko, jdoucí z též lázně po zmytí, kteréž tu do Hory Kutny z Slezska z města Nisy na učení dáno bylo; a hned tu mrtvé žalostivě vyrumováno a dobyto.
V pondělí po neděli Devětník Pavel Hraběšinský od Bakalářuov, písař radní p. šepmistrův, jsa po druhé vdovcem, pojal k manželství pannu Marianu, dceru Jana Pecha z Kouřima, a do Hory Kutny mu přivezena. Též Zikmund Kozel, vdovec, pojal k manželství pannu Annu, dceru Matěje; příjmím Dítěte, pekaře, v poslední neděli masopustní.
Adam Čechtický, jsa písařem horním urburním, umřel v sobotu po neděli Provodní, u chrámu sv. Barbory pohřben.
V pondělí po též Provodní neděli Jan, syn pana Petra Nykláska z Žítenic v Dolanech, pohodše jse s panem Zygelem v domě šenkovním, jenž sluje u Kadeřávků, a pobidše se k bitvě za bránu Kolínskou a tam vyšedše, jest tu tejž Jan Nyklásek od něho Zikmunda Zygele zabit, po čemž; tejž Zikmund Zygel preč poodjel, a když jse zase (zjednav u sobě glejt císařský) navrátil, jest naň od nadepsaného Petra Nykláska, otce téhož zabitého, právem nastoupeno, a tu při právě města Hory Kutny proti témuž Zygelovi za právo dáno; ale jest toho potomně od rad nad appelacími na hradě pražském očištěn, což potomně revisí císařskou utvrzeno. Však on Zikmund Zygel jedno sto tolarův od té revisí panu Kryštofovi Popelovi z Lobkovic, nejvyššímu hofmistru (jenž revisí takové vyřizoval) dáti musel. Nadepsaný Jan Nyklásek zabil předešle také v svádě na Nebovidech Fridricha Hrabani z Přerubenic, což skrze smlouvu 1500 kop míš. spokojil.
Ve čtvrtek in festo Corporis Christi Jan Hůlka z Počernic pojal k manželství pannu Dorotu, dceru pana Mikuláše Vodňanského, ten čas Jeho Milosti císařské rychtáře na Horách Kutnách.
Též Leopolt Šetlar, vdovec jsa, pojal třetí manželku, pannu Annu, dceru Jakuba Kubína, ve mlejně Hotmilském při Horách Kutnách v outerý post Bonifacii.
Toho roku ouředníci horní na Horách Kutnách dali na košt a náklad Jeho Milosti císařské dělati rybník na gruntech malešovských nad huťmi horními šmelcovními nedaleko Hory Kutny s velmi nákladnou hrází k držení a dutí vody k šmelcování v týchž hutěch.
Zikmund Freisichselbst, jinak Stejšek, pojal k manželství Dorotu, dceru Petra Bernáška na Horách Kutnách, v ten outerej po památce sv. Jiljí; a hned potom ve čtvrtek po též památce Lidmila, sestra téhož Zikmunda Stejška, dala jse ukrásti a oddati k manželství Johanesovi Hořepnickému, bakaláři ze školy vysokostelské, proti vůli bratří svých, o čež k Jeho Milosti císařské suplikovali a žalovali, ale daremně.
Také Jakub Khobr z Prahy pojal k manželství pannu Kateřinu, dceru Pavla Pilgrama od Mědínků, na Horách Kutnách v ten pondělí po památce Narození blahoslavené Panny Marie a v Praze se osadili.
Jan Zygel, jsa písařem mince na Horách Kutnách, ujel tejně preč od Hory Kutny a povinnosti své, zanechav tu Anny, manželky své, s dítkami jich v žalosti. Proč by ujel, mistrně to vykládáno bylo, však potomně jse zase navrátivše skrze to v potupě zuostával.
V neděli po památce Omnium Sanctorum panna Anna Kašpara Fifka, Horníka bohatého na Horách Kutnách, vezena do Prahy k manželství Benj aminovi Kutovcovi, byvše jemu předtím zasnoubena; věnováno mu po ní za 1000 kop míšeňských vejpravy a 2000 kop míšeňských hotového.
V neděli ante Conversionis Pauli Pavel Skřivan, vdovec, pojal k manželství pannu Dorotu, dceru Jiříka Hlaváče, jinak Kliky.
Centurin Muk, Němec, mince písař, pojal k manželství pannu Annu, dceru Tomáše Klabala, konváře.
V neděli po památce sv. Matěje apoštola umřela paní Kateřina Pucherská, manželka pana Kašpara Fifka.
Tomáš Canimedes, jsa zdráv a procházeje jse a přišedše domů, náhle umřel ve čtvrtek post Marci Evangelistae.
Týmž způsobem umřel pan Jan starší Podivický z Podivic ve čtvrtek po památce Stanislai.
A v týž den pan Šťastný Novohradský z Kolovrat, přijev do města Hory Kutny, dav zoumyslnou příčinu a sekaje na mne, mne zranil; jemu když jsem se bránil, jest mimo chtíč a naději mou zabit. Což jse stalo v domě řečeném u Svobodů u brány Kouřimské, skrze což jsem nemalých těžkostí a dlouhotrvajících soudů (neb mně jse ta nešťastná přihoda mezi vysoké dostala) pocejtiti musel, až Pán Buoh pomoci a vysvoboditi a ochrániti ráčil.
Zikmund řečený Škornička, poražen jsa šlakem, umřel v pátek post festum s. Petri et Pauli apostolorum.
Kněz Jan Semín, arciděkan na Horách Kutnách, umřel v pondělí po památce sv. Anny a u chrámu s. Barbarae jest pohřben. Dobrý stařeček byl.
Káča, dcera Hedvičina z České ulice, ušla preč od muže svého, Jana Třebechovského, s Adamem Kobzářem, Adamcem řečeným, a Václavem Trnkou. A on, muž její, dav jse po nich, dohonil jse jich na pomezí uherském na gruntech pana N. Drštvy; tam je do vězení vpravivše, ženu zase přivedl, kteráž brzo umřela, a oni po některém čase oba dva jse do Hory Kutny navrátili. Tožť ta jich pouť!
Mikuláš Chyždera, jsa vdovcem, pojal k manželství Kateřinu, pozůstalou vdovu po Jakubovi Kubínovi, mlynáři hotmilském; a to jeho třetí manželka.
Toho roku byl mor na lidi v království Českém veliký a nejprve začali zhusta mříti v Praze mense Augusti, srpna, pročež z Prahy ujížděli, kde jse komu vidělo, zvláště bohatí. A ten mor se tak rozmohl, že všudy i po vesnicích velmi mřeli, vše na hlízy a pryskejře. V městech pražských mnoho tisíc lidu pomřelo. Na Horách Kutnách, na Kaňku, v jeden den po 50, 60, 70, 80, 90, po 100 osobách těl mrtvých u všech far pohřebovali; a zemřelo v tu ránu boží lidí obojího pohlaví na Horách Kutnách okolo pěti tisíc, starých, mladých, mládencuov, panen krásných, dětí, vše vesměs. A jak jse kdo roznemohl, nedlouho stonaje, brzo umřel; a toliko zvonění slyšáno bylo. V kteroužto ránu boží morovou zemřeli jsou na Horách Kutnách mně známí a povědomí tito: Jeremiáš Šentygar, apatekář, Václav Starý od Svobodů, Kateřina Hanzlovic, Jindřich Vodolínský na Rybném trhu, Jan Bračický, Anna Kubkovic, paní Johanka Nykláskovna z Žitenic, manželka pana Tomáše Bykaneckého na Koňském trhu, Virgilius zlatník, Joachym, kožišník z Hloušek, Jiřík Ryšánek, řezník, jsa rychtářem městským, Johanka Hanzlovic, manželka Mikuláše Pejra, Anna, manželka Jana Kavky, Anna, pozůstalá vdova po Tomášovi Šprlinkovi, pan Jiřík Košín s manželkou, Markéta Fabiánka, sestra Bykaneckých, jinak Melhauzských, Kateřina Podbranských, manželka Víta Dobše z Rohožova v Hlouškách, Jan Šetelka z Varvažova, probéř horní, Mandalena Hanzlovic, manželka jeho, mistr Václav Didactus, písař radní přední pánuov šepmistruov, Jan Záborovský, krejčí na Tarmarce, Mikuláš Pejr, Jan a Bohuslav bratří Šatní z Olivetu, oba mládenci, Mikuláš Třebovský, písař horní ovesnej, Jan Špikfous, servus pánuov šepmistruov, Dorota; manželka jeho, Kašpar Mohler zlatník, Šimon Krásnohorský, zlatník, Anna Zygelka, manželka Ludvlka Karla z Řásné, tehdáž horního hofmistra, panna Mandalena Pilgramovic od Mědínků, Anna, manželka Jana Pečického, Vavřinec Čečetka, řezník, panna Dorota, dcera Řehoře Vodičky, Pavel Polák, apatekář, Jeronym Knobloch, Jan Přibík, havéř v Hlouškách, Zikmund Zahrádka, Štilfrid Doubrava, krejčí, Jíra Vávrů, sládek, Jinak Veselář, Jan.Koryčanský, kožišník, mincíř, Jan Klabal, konvář, Mandalena od Píšů, manželka Kryštofa Košického, kněz Ondřej, opat sedlecký, panna Mandalena Záborovských, Daniel Stejšek Freisichselbst, Anna, dcera Tomáše Klabala konváře, manželka Centurina Muka, písaře mince, Tobiáš Herolt, písař horní, Pavel Hraběšinský, písař radní od BaIÉalářů, Anna, manželka Václava Vyziny, ten čas primátora města, paní Mandalena Šatná, kulhavá vdova, Dorota, dcerka kněze Jana Semína, děkana nebožtíka, Dorota, manželka Ludvíka Šafara na Kaňku, urburéře horního, Kristina Zygelka, manželka Volfa Herolta, Martin Gruober, písař mince, Pavel Všetečka, koželuh na Páchu, Jan Kaplan, krejčí, Mikuláš Chyžděra, mistr Johannes Hořepnický, Pavel Klabal, Ambrož Bílský, krejčí, jinak Petržilka, Řehoř Hůřa na Kaňku, Pavel Pilgram od Mědínků, panna Dorota, dcera Tomáše Haška na Sukově při Kaňku, Adam Zavadil na Kaňku etc.
Přespolní blíž a okolo Hory Kutny: Jindřich Materna z Květnice na Radovesnicích, Jindřich, Jiří a Zikmund bratří Kasaličtí z Kaštic na Pašiněvsi, Jan Ursin z Vladoře v Hlízově, Jiřík Háša z Oujezda na Konárovicích, Jan a Fridrich bratří Nykláskové z Žitenic na Chotouchově, a ve Kbele vsi pohřbeni jsou etc.
V touž ránu boží umřel také na Horách Kutnách Jan Dačický z Heslova (frater autoris) v tu neděli po památce s. Dionisii, Diviše, s Kateřinou manželkou svou a s patero dítkami, vše v téhodni jednom pořád zběhlém, v domě jich Krbcovském, a všichni u chrámu sv. Barbory pohřbeni jsou. A tak ten žalostivý, prudký mor přestal při konci roku tohoto. Pán Bůh račiž se smilovati nade všemi námi.
Páni Horníci na Horách Kutnách podle svých svobod zvolili sobě a nařídili k obci své správce duchovního, děkana, kněze Sixta Candida; a jej k chrámu Vysokostelskému, kdež od starodávna arciděkanství jest, uvedli a dosadili.
Ukradeno jest Adamovi Kejšarovi, koláčníkovi, sousedu na Horách Kutnách, peněz 60 kop gr. českých; pročež v domnění toho zlodějství byla Anna děvečka, Němkyně, služebná téhož Adama Kejšara, a dána jsouce do vězení, když (jsa mladá) řeči pletla, podána jest ku právu outrpnému a na trápeni jednak že neukradla, jednak že vzala, mluvila, pravíce, že by ty peníze Havlovi, bratru Jana Charamzy, lazebnika tu na Horách Kutnách, dala, kterýžto také vzat jest do vězení a jsa také k outrpnému právu dán, odpíral, i vyvedena jest ta děvečka třikráte k místu popravnímu, k oběšení jsa ortelována, a když konec bráti jměla, vždy tomu zase odpírajíce do vězení zase přivedena byla, a s tím prodleno. Mezitím pak dáno jest znáti do Hory Kutny, že jse nějaký zločinec, jenž při právě města Mejta Vysokého utracen byl, k tomu zlodějství a krádeži těeh peněz přiznal. A tak ti mladí lidé jsou toho očištěni a ohavné smrti zbaveni, ale na zdraví svém strápeni a pokaženi. Potomně nějací Němci, přátelé té zmučené, přišedše do Hory Kutny, nastoupili právem pro zmučení té děvečky na přízepsaného Adama Kejšara, takže jse s nimi o to smluviti a platiti a tak škodu na škodu jmíti musel. Ti pak Němci, vzavše jménem škod a nákladu peníze, zase odešli a té děvečky tu zanechali. Havel strápený, vyhojen jsa, žebrotou živ jsa, do špitála obecního se k posledku dostal. Ergo: Nenáleží a nemá se k zkáze člověka kvapiti v nejistotě.
Toho roku zemřeli jsou na Horách Kutnách: Salomena, vdova pozůstalá po panu Pavlovi Pilgramovi od Mědínků, v outerej po památce sv. Erazima a nazejtří ve čtvrtek Jan Kašpar Endres, kloboučník od Bukáčů u underláku; ve čtvrtek po památce Markéty Václav Vizina, jsa prvním konšelem města; Kašpar Fifek, bohatý člověk, vdovec, Germanus, v pátek den památky sv. Kryšpína, jenž z počátku tovaryšem řemesla kožišnického byl, a dostav jse na Hory Kutny, tu jse osadil, dostav pořád pět manželek, po nichž statku a dále handlovánim vín uherských a lichvou zbohatl a nabyl; v kostele Barborském pohřben, na jehožto památku pěkné epitaphium z bílého alabastru jest mistrovsky uděláno a v kaple mincířské postaveno; Václav Libotovský, mydlář z dolejšího města; Ondřej Rybář, řečený Fugel; Jiří Srbuov Páchovský; Alžběta, zůstalá vdova po mistru Václavovi Didactovi, písaři radním. Umřel také toho roku pan Václav Kasalický, v sobotu po první neděli postní, zanechav po sobě v vdovství paní Mandaleny Šatných z Olivetu.
A vstoupili v stav manželský: pan Tomáš Bykanecký z Lipan se paní Lukrecií Hrabaňkou z Přerubenic, ovdovělou po panu Zikmundovi starém Maternovi z Květnice; Johannes Hubeus, jinak Hubka, ze školy mládenec, se pannou Annou, dcerou nebožtíka Jana Bzeneckého, mincíře.
Ve čtvrtek po památce sv. Panny Doroty zemřeli: Vít Jiskra, starý šenkéř, a Matoušek řečník, na oči krhavý.
V pátek po památce Vzkříšení od mrtvých Krista Pána Václav Hrabaně z Přerubenic a Jan Jiří Háša z Oujezda, mladý člověk, učinili mezi sebou vádu a šarvátku u Bakalářů, domu tak řečeném na Horách Kutnách, v kteréžto šarvátce jest tejž Václav Hrabaně v ruku zraněn, od toho zranění po dvou téhodních, totiž v neděli Jubilate, umřel a ve vsi Pečkách nedaleko Hory Kutny pohřben. O čež potom soudy vznikly a obviněni jsou z toho společně při soudu zemském, totiž I on Jan Jiří Háša, Matěj Salava z Lípy, Jan starší Šatný z Olivetu, Simeon Těmín, N. Odkolek, jenž šarvátky té přítomni byli a témuž Hášovi dvořili; Háša pak, jmaje jse ženiti, učinil o to smlouvu s Hrdiborem Hrabaním, bratrem zabitého, jenž na to nastupoval, svoliv jse tou smlouvou dáti na termíny sumy peněžité půl třetího tisíce kop míš. Jiní obvinění, právo a rozsudek vyčkavše, a že to, kterak nadepsaný Václav Hrabaně řečí i skutkem k té šarvátce a bití příčinu dal, jsou toho očištěni.
V outerej po neděli Prosebné Tomáš Herolt, písař horní, mládenec, pojal k manželství Evu, pozůstalou vdovu po nebožtíkovi Jeremiášovi Šéntygarovi, apatekáři.
Anna Porybná, manželka Václava od Slonů kulhavého (od Porybných), jmaje prve nesnáze a nastupování na sebe od téhož manžela svého o nevěrné v manželství chování, i zápis na sebe učinivše, vyšpehována a nalezena jest v noci od rychtáře městského Cypriána Trnky, krejčího, v jedné komoře s Janem Kunovským, soukeníkem, a vzata i s týmž Kunovským do vězení šatlavního; pročež na ni tejž manžel její toužeji nastoupil právem a žádné milosti jí učiniti nechtěl, takže jest k outrpnému právu podána a vyznavše své některé freje, jest k smrti ortelována, potom vyvedena a za živa zahrabána. Kunovský propuštěn, n_ebo jse naň skutku nevztahovalo. Tožť ten frej a pomlsky!
Zikmund Khobr, Germanus z Slezska, byv drahný čas při Horách Kutnách mince písařem a při tom s frejem a hraním v karty zacházeje a odtad jse do Prahy do puchalterie císařské dostavše a jmaje k manželství N., pozůstalou vdovu po Kristianovi Ditrichovi, Němci z Normberka, jenž tu při Horách Kutnách na onen čas puchhalterem horním byl, tam v Praze tejž Khobr umřel. Ryšavý, uštípavý, posměvačný Němčík byl.
Marta, manželka Kryšpína Hebenstreita, umřela v outerý po Proměnění Krista Pána památky.
Nevole a odpory vznikly na Horách Kutnách mezi ouřadem městským a ouřadem horním. Nebo ouředníci horní, zvláště Ludvík Karel z Řásné, hofmistr horní, potáhše v tom po sobě i nejvyššího mincmejstra, pana Viléma staršího z Opprštorfu, sepsali a vydali jakási práva horní nová, aby se nimi všickni při týchž horách řídili a spravovali, čemuž ouřad městský, šepmistři i konšelé místa dáti nechtěli, pravíc to býti na zlehčení jich a proti právuom a svobodám jich, až ta nevole jse dostala k vyslyšení toho mezi nimi od nařízených k tomu od císařské Milosti, což jse potomně v Praze začalo, a tam k tomu oboje strana citováni byli. A to byvše začato, není nic dokonáno a na místě postaveno a do dlouhé truhly odloženo.
Ludvík Šafar na Kaňku, jsa urburéřem horním, a Zikmund Kozel, písařem urburním, jse znaříkali, a se o to soudíce, svědky proti sobě vedli, při právě městském na týchž Horách Kutnách. Potom jse o to smluvili, to také preč.
Jeden prostý člověk, Endrle, marštalíř při koních horních, ten také jmenovaného Ludvíka Šafara nevěrným při těch horách chováním znaříkal, o čež potomně také před komisaři na ty hory nařízenými slyšáni byli, ale to také mlčením v nic přišlo a pominulo a žádné nápravy při těch horách nenásledovalo, toliko jedni druhé sočili, omlouvali a o přednost se hadrovali, sobě toliko každý vyhledávaje.
Umřel náhle pan Jiřík Mládek od Leksů v domě Kadeřávském, v neděli po památce Michaeli archangeli.
Zemřeli Jan Herolt, řečník prokurátor, Samuel Platů Počátecký, jinak Drhonický; Eva, manželka Jana Zahrádky, zámečníka za Vorlovy, domem hostinským. Item shořely krovy velké starodávní na Vlaském dvoře, na té straně proti domu Vodolínských při Rybném trhu.
Vstoupili v stav manželský: Voldřich Vodička z Starého Města pražského se pannou Dorotou, dcerou pana Jiříka Mládka od Leksů, a v Praze jse potom osadili; Jiřík Fidlar, kramář, rodilý z města Hostinné nad Labem, s Mandalenou Husovic, pozůstalou vdovou po Janovi Klabalovi, konváři, v neděli den památky sv. Matěje apoštola. A po témž svátku v outerej Jan, syn nebožtíka Adama Čechtického, se pannou Alžbětou, dcerou Jiříka starého Holoubka, za domem Vorlovským.
Zemřeli: pan Tomáš Bykanecký na Koňském trhu, za velkými krámy masnými, řeznickými, v outerej po velikonoci, zanechav po sobě v vdovství paní Lukrecie Hrabaňky z Přerubenic, manželky své. Po něm brzy pan Jan Bykanecký, bratr jeho, obstárný člověk, nikdá jse neženivše, ve středu po neděli Jubilate; oba u kostela sv. Barbory pohřbeni jsou. Po něm pak pan Jiřík Mírek z Solopisk, též starý mládenec podagricus, v sobotu ante dominica Exaudi1/6; a u téhož kostela pohřben. - Též umřela Anna, manželka Sudy pekaře Jakuba, jinak Soušického, v outerej po památce Mariae Magdalenae, kteráž dlouho a divnou nemoc jměla, takže jí se tvář její padala, i nos její jí upadl a o jedno oko přišla a zhojiti ji nemohl z lidí nižádný od té nemoci její.
V sobotu po památce s. Laurentii, Vavřince, děvče nějaké, jsa ve dvoře paní Kateřiny Mladějovské, ve vsi řečené u sv. Jakuba nedaleko Hory Kutny, zapálilo dotčený dvuor, od čehož shořel, a mnoho se tím ohněm škody stalo, zvláště na obilí, tehdáž vnově sklizeném. To děvče dáno do vězení ku právu do Hory Kutny, však mladosti její ušetřeno a na přímluvu lidí na zápis jest propuštěno.
Předtím umřela Anna Klikova, vdova pozůstalá po Jiříkovi Hlaváčovi, o kteréž praveno bylo, že by po smrti vstávala, chodila a jse ukazovala.
V sobotu před památkou sv. Matouše umřela jest paní Johanka Šatná z Podivic, manželka pana Jiříka Šatného z Olivetu, Jeho Milosti císařské ouředníka mince tu na Horách Kutnách, zůstávaje v dlouhé nemoci a nedostatku zdraví svého; a u chrámu Barborského jest pohřbena.
Též umřela na Bykanči nedaleko Hory Kutny paní Kateřina Tochorských, manželka Matěje Salavy z Lípy, mladá krásná žena.
Nějaký Vlach s dovolením vrchnosti chtěl a sliboval dovésti jakéhosi khunstu, aby voda vodu z hlubin dolových hnala, davše jse v to na Kaňku při Horách Kutnách, v dole horním Fratích, na náklad císařský, davše nad tím dolem udělati kolo velmi veliké, sem i tam se obracející spůsobem kola mlejnského; ale nic nedovedl a smích střápal; a maje jse odebrati, dal jse v naříkání, že by mu služebník jeho utekl s penězi, i dovedl toho, však sobě a ne císaři, že jemu ty peníze ztracené, jakž on pravil, i od neprovedeného khunstu z mince císařské tu na Horách Kutnách dali a zaplatili. Nota: Ty hory nepotřebují žádných kejklsokuov, samé toliko upřimé práce a věrnosti horních ouředníkuov.
Jakub přijmím Holej, od Hutníčkuov, rodem z města Hostinné, pojal k manželství Marianu od Bakalářů, pozůstalou vdovu po Pavlovi Hraběšínském, písaři radním pánův šepmistruov na Horách Kutnách, dceru Jana Pecha z Kouřima.
Vzati jsou do vězení na Horách Kutnách pět havéřuov, totiž N. Pavlišta, N. Packoza, N. Tureček, N. Pater a N. Vomáčka, že kradli v dolích a při dolích rudy jiným havéřuom a nákladníkuom horním i jiné věci; pročež ortelováni a zvěšeni jsou. Vztahovala se ta věc i na některé jiné, kteříž zutíkali. Probéř jeden horní, Eliáš Knebl, Němec, ten také poustoupil, potom se zase (jsa glejtován) vrátil, uvoliv jse svou nevinu odvozovati.
V outerej den památky sv. Panny Kateřiny v domě Bakalářovském hostinském Anna, příjmím Vážná, šenkýřka, strkaje nevážně Matesem, malířem z kláštera Sedleckého, a on upadše se schodův před světnici dolejší v témž domě, tím pádem tu hned jest umrtven, a táž Vážná, jinak Jana, šenkýřka, do vězení vzata, potom zase propuštěna, nebo žádný na to nenastupoval, a chudý zabit byl.
Tvrz Lorec s pivovárem a zahradou dckami zemskými se řídící, ležící mezi městem Horou Kutnou a Kaňkem při předměstí hloušeckém, prodáno jest (na místě a k ruce sirotkův po dobré paměti Václavovi Dačickém z Heslova, jemuž jse byla táž tvrz při rozdílích na díl jeho dědický dostala) paní Kateřině rozené Smiřické z Smiřic, manželce pana Jana Lukáše z Žerotína, za 700 kop grošuov českých hotových.
Nota. Před lety byl v držení té tvrze Lorce pan Zdislav Zvířetický z Vartenberka; potom od téhož pána dostala se panu Václavovi Podhradskému z Vlčí hory, od něhož ji potomně dostal Ondřej Dačický z Heslova, pater autoris libri praesentis.
Ve čtvrtek po památce sv. Kateřiny páni ouředníci a soudcové zemští a jiní páni a rady Jeho Milosti císařské sjeli se do Hory Kutny, totiž: pan Vilém z Rožmberka, nejvyšší purkrabě pražský, pan Jan z Valdštejna, nejvyšší komorník, pan Jiří Bořita z Martinic, nejvyšší sudí, pan Adam z Hradce, nejvyšši kancléř, pan Ladislav z Lobkovic, president komory české, pan Joachym Novohradský z Kolovrat, purkrabě karlštejnský, pan Jaroslav Smiřický z Smiřic, pan Adam Slavata, pan Ferdinand Hofman, pan Michal Španovský z Lisova, nejvyšší písař, pan Burian Trčka; podkomoří, pan Jan Vchynský ze Vchynic, purkrabě karlštejnský, pan Albrecht Kapoun z Svojkova, purkrabě kraje Hradeckého etc. A tu jedni druhé do hospod, kdež kdo forýrován byl, navštěvovali a ku panu z Rožmberka do rady scházeli; oč a proč, vuobec povědomo nebylo. Naděje byla, že by při tom sjezdu některé neřády a odpory při Horách Kutnách vyslyšeli, napraviti jse přičinili a před sebe vzali, jakž o tom nejednou na sněmích svolováno bylo. Ale nic jse toho nevykonalo, a pobyvše tu na Horách Kutnách koliksi dní a nic nespůsobivše, zase se rozjeli.
V neděli post Conversionis Pauli vstoupili v stav manželský: Jiřík, syn pana Ludvíka Karla z Řásné, ten čas hofmistra horního, se pannou Kateřinou, dcerou Matěje Brožova od Bukáčů u undrláku.
Ve čtvrtek v noci na pátek po památce Blasii umřel v domě svém na Rybném trhu pan Václav Podhradský z Vlčí Hory, starý, letitý; u kostela Námětského pohřben.
Též umřel kněz Jiřík, farář u chrámu Barborského, a Adam Šlechtín z Sezemic, jsa na lécích v Nových mlejních při Páchu.
V neděli Květnou umřel Jan Čechtický, člověk mladý, zanechav po sobě v vdovství Alžběty Holoubkovic, manželky své.
Též umřel mistr Mikuláš Rakocius Rakovský od Kašků, rozený Uher, jenž jse tu byl na Horách Kutnách, byv mistrem školním, oženil a osadil; poeta carminuov latinských.
V outerý post dominicam Cantate planéř nový s maňasem z kamene vytesaného v rynku před Balatých jest postaven, kdež byl prve dřevěný stál. Ten novej kamenej konšelé města přítomní v gruntu založili pro utvrzení práva a spravedlnosti. Jen aby nebylo po osobách a s přeskáčkou.
Páni komisaři nařízení přijeli opěty do Hory Kutny, totižto pan Vilém z Rožmberka, nejvyšší purkrabě pražský, pan Ladislav z Lobkovic, president komory české, pan Ferdinand Hofman, pan Karel z Bibrštejna, pan Pavel Korka etc. A sešedše jse na dvuor Vlaský a vyslyševše některé žaloby a odpory, změnili ouřadníky horní.
A tak místo Ludvíka Karla z Řásné učiněn hofmistrem horním Zikmund Kozel, jenž jse na to třel a jiné sočil, místo Ludvíka Šafara na Kaňku zvolen k urburéřství hornímu Jan Machovský; místo Víta Jílovského štolmistrem Tomáš Hašek z Sukova na Kaňku, jenž v té povinnosti byl, avšak složen, jmaje činiti soudem o nářek sfalšování prub horních, což byl odvozoval. Nadepsaným pak z těch ouřaduov složeným osobám jest poručeno a jsou zavázáni, aby se v času jim uloženém na hrad pražský postavili, a co jim za vinu dáno bude, toho se spravili. Při též komisí složeni jsou také všickni šmelcíři kaňkovští, jenž císařské při těch horách dělníky stravovali a je sužujíce sobě naháněli, a nařízeno, aby se tíž dělníci sami stravovali, a tak z těch šmelcířuov sešlo, což bylo při těch horách trvalo mnohá léta. A tak to tíž páni komisaři vyřídivše zase odjeli.
Umřel na Vrbici, sídle svém v kraji Čáslavském, pan Martin z Šaratic. A Samuel Freisichselbst z Jihlavy pojal k manželství pannu Kateřinu Smoličku ze dvora štítarského za městem Kolínem nad Labem, dominica Exaudi.
Mandalena od Balcarů, manželka Václava Sixta z Čáslavě, v dolejši apatyce při rathauzu na Horách Kutnách, umřela ve středu v noci na čtvrtek po památce Rozeslání apoštoluov Páně a u chrámu Námětského pohřbena; čtyry manžely jměla: 1. Balcara Švarce, Němce, 2. Zachariáše Ditricha, též Němce; 3. Pavla Poláka, apatekáře, 4. nadepsaného pana Václava Sixta, a ten ji živobytím přečkal.
Umřel Jiřík Holoubek za domem Vorlovým v té ulici, velmi letitý a zdětinělý člověk, zůstávaje v loži dlouhé časy, byv řemesla řeznického.
Melichar Žatecký, bakalář, jsa vdovcem, pojal k manželství pannu Judith Freisichselbstku Stejškovic (po babě mladou) v outerej po neděli Misericordia.
Ve čtvrtek den památky sv. Severina23/10 Václav, syn napsaného Jiřího Holoubka, vstoupil v manželství se pannou Bohunkou, dcerou nebožtíka Alexandra Podhradského z Vlčí Hory.
Ve čtvrtek v noci na pátek po památce sv. Panny Kateřiny umřela Anna, manželka Dobiáše Šafara, ten čas puchaltera horního na Horách Kutnách.
V pondělí v noci post festum s. Andreae apostoli umřel Martin, písař radní pánuov šepmistruov.
Florian Farinestus pojal k manželství pannu Kristinu, dceru Tomáše Dypolta Zruckého, v neděli post festum Nicolai.
Ve vsi Kbele za městem Kolínem nad Labem zabil kuoň Lidmilu, krčmářku mou, uhodiv ji zadními nohami. Matyáš a Zikmund bratři, synové nebožtíka Jakuba Stejška Freisichselbsta z Jihlavy, jenž jse byl usadil na Horách Kutnách, přijati jsou do stavu rytířského, z Freidnpachu se titulujíce; davše od tohoto přijetí 1500 kop míšeňských. Nebo tejž Zikmund nemálo zbohatl horami tu při Horách Kutnách.
Na Oumoníně, sídle svém nedaleko Hory Kutny, umřel pan Jan Salava z Lípy v pondělí po neděli Květné; a v tom kostelíku nad Oumonínem, jejž byl založil a vystavěti dal, pohřben.
V neděli den památky Vzkříšení Krista Pána umřel v klášteře Sedleckém při Horách Kutnách ležícím kněz Bartholomeus, příjmím Makeš, mladý člověk, nedávno jse předtím na to opatství dostavše; na jehožto místo učiněn jest opatem téhož kláštera Georgius Taxerus, jenž byl prve opatem kláštera Zlaté Koruny, obstárný člověk, Germanus.
Vstoupili v stav manželský: Samuel příjmím Barbora, rodilý z města Králové Hradce, se pannou Juditou, dcerou pana Ludvíka Karla z Řásné, ten čas hofmistra horního při Horách Kutnách; též Řehoř Bořanovský z Bytešky, jinak Křičko, konvář, vdovec, s Mandalenou, vdovou z města Pardubic, a to jeho čtvrtá manželka; a Václav Sixt Čáslavský, též vdovec, se pannou Marianou, dcerou nebožtíka Jindřicha Trnky, jenž mu přivezena jest do Hory Kutny od paní Malešický z Rataj, kdež v službě byla, v středu po neděli Misericordia.
V sobotu po památce Filipi et Jacobi apostolorum na Horách Kutnách v jedné šachtě horní za branou Kolínskou nalezli a vytáhli havéři jakousi ženu mrtvou, hanebně ohyzdně osekanou, s očima zavázanýma a hrdlem zataženým. Jak jse tam dostala, není povědomo.
V tejž den umřela panna Alžběta, dcerka nebožtíka pana Alexandra Podhradského z Vlčí Hory, jmaje jse vdávati za Václava, syna Jana Rotleba, truhláře. Též umřela Rozina, manželka Joachyma Šprlinka.
Víceji zemřeli na týchž Horách Kutnách: Jan příjmím Sládek, prokurátor, Samuel Freisichselbst z Jihlavy, mistr Jeronymus Machabeus, Dorota Canimedesovic, jinak Svíčnikovic, manželka Pavlíčka postřihače.
Jest přízeji pod létem 1581 poznamenáno, že rybník vnově založen na gruntech malešovských ku potřebě Horám Kutnám. I když ten rybník tohoto r. 1587 dodělán byl a dešťové byli nemalí, a jsa ten rybník vodou přeplněn a nadržán, strhl se v tu neděli po památce Bonifacia, protrhše tu novou hráz hlavní, velmi nákladně při něm udělanou, a jdouce voda silně valem, vzala s sebou a pobořila druhý rybník, pod ním ku potřebě také týmž horám udělaný, takže voda jedna druhou silně stíhajíce, velikou škodu učinila na mlejnicích, hutech horních, šmelcovních, zahradách, lukách, obilí, stavení etc., a některé domy v předměstí páchovském města Hory Kutny, též oboje lávky velké, přes tejž potok Pách udělané, s sebou vzala; a vystoupila až na dolejší město, zeď městskou při bráně Čáslavské probořivše, a tu na dolejším městě dříví pivovarní také pobrala a zanesla. Pán Buoh uchoval, že se to v noci nestalo, bylo by jistě nemálo lidí nenadále zahynulo. Nazejtří, když táž voda opadla, šli lidé na divadla; nebo na témž předměstí bylo po té vodě jako po shoření. Kateřina Smolička, pozůstalá vdova po Samuelovi Freisichselbstovi, chtěje (z ponuknutí a všetečnosti jiných dvou žen při ní) přes lávku nad proudem vody přeloženou přejíti na stranu druhou, upadly všecky tři do proudu té vody; těm dvěma spomoženo, tu pak mladici Smoličku (nebo nevelká a outlá byla) zachvátil proud toku s sebou a tak u Nových mlejnů jest utopena mrtva nalezena a vytažena. Těm škodám ouředníci horní jedni druhým vinu dávali, což od jiných předpovídáno bylo, ale nechtěli