Ernest Denis

Konec samostatnosti české

KNIHA PRVNÍ - JIŘÍ Z PODĚBRAD

HLAVA PRVNÍ - ČECHY V POLOVICI XV. STOLETÍ

Úvod. - Války husitské; kompaktata. - Povaha reformy české: nejistota, dvojsmyslnost a zatvrzelost. Rokycana. - Záměry kurie a její úspěchy. - Nebezpečenství národa. - Obnova strany podobojí. - Ptáček z Pirkšteina. - Poděbrad; jeho povaha a první úspěchy. - Dobytí Prahy (1448).

HLAVA DRUHÁ - JIŘÍ Z PODĚBRAD, SPRÁVCE ZEMSKÝ

Moc Poděbradova uznána ode všech stran. - Ladislav, král Český. - Obnova státu Českého; pokoj mravní a pokrok hmotný. - Jednání s církví. - Papežové vítězí nad opposicí, jejich pyšné naděje. - Mikuláš V. - Legatové papežští: Jan Karvayal, Mikuláš z Kusy a Jan Kapistran. - Dobytí Cařihradu od Turků. - Aeneas Sylvius Piccolomini. - Kalixt III. (1455) - Smrt Ladislavova (1457).

HLAVA TŘETÍ - PIUS II. A ZRUŠENÍ KOMPAKTAT

Jiří z Poděbrad, král český: jeho smýšlení a politika. - První vyjednávání s Piem II. Poselství r. 1462.: zrušení kompaktat. - Legat Fantinus de Vale. Chování katolíků českých. - Spolky a plány Poděbradovy. - Antonín Marini a záměr konfederace evropské. - Poslední opatření a smrt Pia II.

HLAVA ČTVRTÁ - JEDNOTA PANSKÁ A MATIÁŠ KORVIN

Pavel II.; nové kroky stolice papežské proti Poděbradovi. - Stav země české: vědy a umění; vítězství národnosti slovanské; obnova moci královské. - Stav panský: Zdeněk ze Šternberka a jednota Zelenohorská. - Vyobcování z církve (1466). - Matiáš Korvin a zápas s Uhry. - Smrt Poděbradova (1471; výsledky jeho panování.)

KNIHA DRUHÁ - JAGIELOVCI

HLAVA PRVNÍ - KONEC VÁLEK HUSITSKÝCH

Volba Vladislava Polského (1471); nový král. - Konec války s Matiášem; smlouva Olomoucká (1479). - - Obecný ráz dějin českých v XVI. století; otázky náboženské, ústavní a mezinárodní; základní příčiny úpadu Čech. Úkol moci královské. - Pokus o obnovu katolictví: znovuzřízení strany utraquistické; sněm podobojích 1478; biskup Sankturienský; bouře Pražská (1483). - Náboženský smír Kutnohorský a konec doby husitské.

HLAVA DRUHÁ - BOJE ÚSTAVNÍ V ČECHÁCH ZA VLÁDY JAGIELOVCŮV

Utišení sporů náboženských a převaha otázek politických. - I. Vítězství šlechty a zřízení řádův oligarchických. - Oslabení moci královské: pacta conventa, volba králů, všemocnost sněmův. - Zřízení zemské z roku 1500. - II. Páni a rytíři. Šlechta a měšťané; smlouva Svatováclavská; úpad měst.- III. Utiskování sedláků; poroba; postavení poddaných; jejich výsady a jejich útrapy - Nebezpečí situace způsobené vítězstvím šlechty.

HLAVA TŘETÍ - BRATŘÍ ČEŠTÍ

Hnutí náboženské ku konci XV. století. - I. Utraquism; hluboký úpadek jeho; nedostatek kněží a zkaženost duchovenstva. Konsistoř; malomoc její. - II. Jednota bratří českých. Vzrušení náboženské. Chiliasté a Táboři. Rokycana a kázání jeho. Posluchači Rokycanovi, Řehoř. - III. Chelčický; život jeho a učení. - IV. Bratří Kunvaldští. Jiří z Poděbrad a bratří. První pronásledování. Ústrojí církve bratrské; Matěj, první biskup její, Vzrůst její. - V. Přeměna jednoty. Amos a Menší strana. - Lukáš Pražský. Učení bratří, jejich věrouka a mravouka. - Nařízení Svatojakubské (1508). - Pokroky bratří a příčiny konečného nezdaru jejich.

HLAVA ČTVRTÁ - KONEC DYNASTIE JAGIELOVCŮ

Poslední léta Vladislavova. Bezvládí. - Vítězství oligarchie. Lev z Rožmitála. - Šlechta a města. Bartoloměj z Minsterberka. Jan Hlavsa a Pašek z Vratu. - Mravní a duševní stav země. Humanism. Zkáza university; úpad literatury. Právníci: Ctibor z Cimburka a Všehrd. - Jazyk český; nebezpečenství ohrožující samostanost národní; ochabnutí vlastenecké, poklesnutí politické, - Ludvík Jagielovec (1516). Převrat státní roku 1523 a reakce roku 1524. - Bitva u Moháče a smrt Ludvíkova roku 1526.- Konec dynastie Jagielovců; nešťastné působení jejich a nebezpečenství situace.

KNIHA TŘETÍ - FERDINAND I.

HLAVA PRVNÍ - NASTOLENÍ DYNASTIE RAKOUSKÉ V ČECHÁCH

Habsburkové. - První styky se zemí českou. - Maximilian I. a sňatky rakouské. - Strany v Čechách roku 1526; volba Ferdinanda I. -- Jeho povaha i politika: král a sněmy; sjezdy krajské a města; pád Paškův a Lvův. - Prohlášení dědičnosti trůnu. - Vojsko a finance; komora královská. - První pokus o ústřední správu rakouskou.

HLAVA DRUHÁ - PORÁŽKA MĚST

Hus a Luther. - Reforma německá v Čechách. - Matěj poustevník a první žáci Lutherovi. Cahera. - Taktika protestantů českých. - Převrat roku 1524. - Přeměna utraquismu. Starověrci a pokrokáři. Chování Ferdinandovo, Mystopol. Jednota: pokroky její. První styky s Lutherem. Lukáš. - Protestanté němečtí a Čechové. - Spolek Šmalkaldský. Jednota měst a konfederace Pražská. - Bitva u Mühlberka. - Chování panstva; zkáza privilegií městských.

HLAVA TŘETÍ - FERDINAND A KACÍŘSTVÍ

Konec panování Ferdinandova. - Politika náboženská. - Pronásledování bratří; zajetí Augustovo. - Jednota bratrská mimo království; pokrok její v Čechách zastaven. - Utraquisté; nový pokus o smír s Římem. - Pokrok reformace a obrácení Čechů k protestantismu. - Ferdinand a koncilium Tridentské. - Papež schvaluje přijímání pod obojí způsobou. Úpadek vlastního husitismu. - První probuzení katolicismu. Arcibiskup Antonín Prus z Mohelnice. Jesuité v Praze. - Smrt Ferdinandova (1564); veliké úspěchy vlády jeho.

KNIHA ČTVRTÁ - POČÁTKY REAKCE KATOLICKÉ

HLAVA PRVNÍ - SNĚM ROKU 1575

Maximilian II.: jeho dětství, povaha a politika. Naděje a sklamání evangelíků. - Strany náboženské kolem roku 1570. - Rozvoj Jednoty bratrské; vnitřní boje, dogmatické rozpaky. Augusta a Blahoslav. - Lutherani. - První pokusy o restauraci katolickou: arcibiskup Prus z Mohelnice. - Sněm roku 1575: Konfesse česká. Neúplné a neplodné vítězství protestantů.

HLAVA DRUHÁ - PŘEDZVĚSTI REVOLUCE

Rudolf II. - Čechy v posledních letech XVI. století. - I. Konsistoř utraquistická. - Bratří, jich činnost literarní: kancionaly; bible Kralická; katechismy a konfesse. Školy. Stále znatelnější sblížení s kalvinisty. Mravní vliv a příčiny slabosti. - Lutherani, veliká převaha číselná, bezvládí mravní. - Reakce katolická; jesuité. První kroky proti kacířství. Sněmy roku 1585 a 1603. - Václav Budovec z Budova. - II. Ústava: král a sněmy. Sedláci a páni. - Stav hmotný: finance. - III. Život veřejný. - Literatura. - Samostatnost národní a cizí immigrace. Hrozící válka občanská.

KNIHA PÁTÁ - POVSTÁNÍ

HLAVA PRVNÍ - MAJESTÁT CÍSAŘE RUDOLFA II.

Politická situace evropská na počátku XVII. století. - Katolíci a protestanté; Králové a stavové. Zápas nastávající: vzájemné síly obou stran; příčiny slabosti. - Habsburkové a Jindřich IV. - Rudolf, styky jeho se Španělskem. - Tragoedie rakouská; oba bratří. - Povstání Uher a Rakous proti Rudolfovi. - Žerotín; odpadnutí Moravy. - Věrnost Čechů; sněm roku 1609. - Stavové roku 1609. Majestat. - Václav Budovec z Budova.

HLAVA DRUHÁ - DEFENESTRACE PRAŽSKÁ

Leopold a žoldnéři pasovští. - Pád Rudolfův. - Vláda Matiášova; moc královská a stavové; čtyři žádosti stavů. - Pokračování reakce katolické. - Volba Ferdinanda II. - Znepokojení a rozhořčení strany protestantské; záměry a náčelníci její. - Sněm roku 1618. Převrat státní; defenestrace.

ZÁVĚREK

Zodpovědnost. - Europa roku 1618: strana protestantská v Německu a v zemích Habsburských. - Vojsko české. - Finance. Roztržky politické a náboženské. Všeobecná únava. Lid selský. - Bitva na Bílé Hoře (8. listopadu 1620). Podrobení Čech. - Panství Habsburkův.

Rejstřík

A B C Č D E F G H Ch I J K L M N O P R Ř S Š T U V W Z Ž


HLAVA PRVNÍ

ČECHY V POLOVICI XV. STOLETÍ

Úvod. - Války husitské; kompaktata. - Povaha reformy české: nejistota, dvojsmyslnost a zatvrzelost. Rokycana. - Záměry kurie a její úspěchy. - Nebezpečenství národa. - Obnova strany podobojí. - Ptáček z Pirkšteina. - Poděbrad; jeho povaha a první úspěchy. - Dobytí Prahy (1448).

Okolo polovice XIII. století církev katolická dostoupila vrcholu své moci. Hohenštaufové pokusili se o zápas proti papežům: moc jejich byla zlomena, a Německo mělo pykati za jejich odboj staletími málomoci a bezvládí; Anglie, Portugaly, Aragonie, Sicilie, Uhry, Polsko byly lény stolice papežské, a rozsudky dvora římského vykonávaly se od břehů moře Baltického, kde řád německých rytířů podmaňoval si pohany litevské a pruské, až ku průlivu cařihradskému, kde trvalo císařství latinské. Národové a králové třásli se před legáty papežskými, a inkvisice pokrývala svět sítí svých soudů. Církev, držíc ohromné statky a vládnouc příjmy, které neustále byly rozmnožovány zbožností věřících, zdokonalila svou organisaci a svému učení dala konečnou formu. Duchovenstvo zavázané coelibátem a těsně závislé na dvoru římském tvořilo posvěcenou společnost, která nad ostatní věřící povznášela se výlučným právem přijímati pod obojí způsobou. Nové řády mnišské, dominikáni a františkáni, ve službu stolici papežské dávaly své nadšení mladistvé a svou oddanost neobmezenou. Velkolepé a stkvělé obřady bohoslužebné množily se; sedmerem svátostí připoután k církvi všecken život od kolébky až do hrobu; scholastika se svatým Tomášem Akvinským podřizovala vědu víře a gothické umění pokrývalo svět nádhernými kathedralami.

Jest osudným zákonem, že úpadek jde vždy hned za triumfem. Nutným následkem vítězství je zneužívání moci a tudíž nevyhnutelné klesání. Ve středověku církev představovala osvětu a pokrok; její moc stala se nebezpečnou od chvíle, kdy byla bez protiváhy. Uprostřed nekonečného dělení udržela ideu jednoty, ale národnosti, které znenáhla nabývaly jasnějšího vědomí o sobě, neměly déle snášeti jha, pod které chtěla je stlačiti. Dogmata její duším podávala učení nejvyšší a nejčistší, jaké připouštěl stav duševní v tomto věku; ale každé tuhé pravidlo stává se brzo nesnesným rozumu lidskému, i nejosvícenější despotism nemůže míti jiného výsledku, než že prokáže se neužitečným. Půl století po svém pádu Hohenštaufové nalezli mstitele ve Filipu Sličném. Sotva sto let po Innocenci IV. na moc církevní hnáno odevšad útokem. Odpory panovníkův, odboje národů, kacířství, mysticism, satiry, vzpoura halí se všemi formami, ale ve hloubi všeho hnutí toho nalézáme tutéž nevoli k moci papežské.

Bylo však třeba dlouhých let, aby tato hluboká nespokojenost uvědomila si jasně svých vlastních žádostí, a aby opposice se obořila na podstatné zásady a základní učení církevní. Z počátku dotírala jen na vedlejší a zevnější formy. Při všem národové zůstávali oddáni víře katolické; také nepopírali jejích dogmat, než jen jisté důsledky krajní a neprotivili se moci Říma než zlořádům, které přivodila nadvláda příliš na sebe samu spoléhající. Papežové ke zřízení a zachování moci své osvojili si tenkrát obvyklý spůsob vlády a panovali světu, jen když přijali jeho zvyky a často chyby. Lidé jemného svědomí trpěli vždy křiklavějším odporem mezi ideálem, který kněží kázali světu, a mezi okolnostmi, za jakých vykonávalo se jejich panství; ideje, v jejichž jméně papežové založili svou vládu, odsuzovaly jejich chování. Privilegia duchovenstva objevila se nesnesnými, jakmile nebyla ospravedlněna jeho převahou mravní, a chyby jeho kárány byly s přísností tím nelítostnější, čím větší žárlivost a hněv vzbuzovala jeho moc a bohatství.

Vůči vzrůstající opposici církev slábla. Za "babylonského zajetí" papežové poškodili svou vážnost příliš těsným spojením věci své s věcí králů francouzských; velké schisma uvolnilo všecky svazky správy papežské, takže sama jsoucnost církve v té podobě aspoň, v jaké organisována byla od Řehoře VII. a Innocence III., zdála se ohroženou. Průběhem skoro půlstoletí bylo jakési interim ve správě křesťanství; nebezpečná zkouška, za které zdálo se, že papežové sami chtějí, aby věřící přivykli samostatnosti.

Ale ani tenkráte - a nic nedokazuje lépe pevnost stavby katolické - národové nepomýšleli vážně na revoluci. Potlačení nejpohoršlivějších zlořádů, trochu větší samostatnost pro církve národní, těmito opravami nesmělými byla vyčerpána jejich přání. Universita Pařížská tlumočila velmi přesně mínění ohromné většiny křesťanů ve svých spíše prudkých nežli smělých ohraženích, a otcové Kostničtí a Basilejští, když mínili opraviti církev ve hlavě její a údech, snahami svými přestávali na některých změnách podružných, jež nedotýkaly se ani víry ani podstatných zásad hierarchie.

Však vedle této ústavní a úřadní opposice vznikaly některé požadavky odvážnější, méně sice hlučné, ale vskutku nebezpečnější i plodnější. S hlediska obecných dějin pokusy velikých koncilií XV. století a boje jejich s papeži mají jen prostřední význam, srovnáme-li je - s dílem prostého theologa anglického, jehož skrytý, lidu téměř neznámý život uplývá bez velikých příhod i dramatických katastrof. Wiclifem zahajuje se nová doba dějin náboženských; církev poprvé se potkává se zřejmým odpůrcem, jehož požadavky přesahují drobné změny a vyvolávají revoluci. Wiclif podkopává samý základ moci duchovenstva, zamítaje transsubstanciaci a za pravou církev uznávaje jen jednotu vyvolených; naproti autoritě papežově stavě autoritu písma a překládaje bibli používá formalního principu protestantismu, tak že jméno předchůdce reformy, jímž se ku podivu plýtvá, jemu náleží plným právem.

Učení Wiclifovo, odsouzené v Oxfordě a v Anglii dosti rychle utlumené, bylo by snad mělo jen prostřední vliv na rozvoj myšlení evropského, kdyby nebylo se stalo příčinou k odboji, který na počátku XV. století popudil Čechy proti církvi římské.

Země česká od století byla jevištěm mocného hnutí náboženského. Protože církev byla velmi bohata, hojně bujelo tu zlořádů, jež vzbuzovaly pohoršení tím mocnější, čím silnější byla víra. Císař Karel IV., který z Prahy učinil střed mohutné říše, pokusil se, aby v duchovenstvu znovu zavedl úctu k jeho povinnostem, i doufal, že zvítězí nad lhostejností kurie, vzbudí-li hnutí národní. Nadšení kazatelé domáhali se návratu k církvi apoštolské, kárajíce neřesti nehodných následovníků Kristových. Nákazou jejich horlivosti brzo byly zachváceny massy lidu, a přesvědčením většiny národa bylo, že Bůh zvolil ji, aby obnovila zákon křesťanský v jeho čistotě a pravdě.

Hnutí, které z počátku řízeno bylo představiteli od církve zplnomocněnými, vymklo se brzo jejich vlivu; někteří kazatelé, nadšeni ctností a uchváceni horlivostí bojovnou, odvážili se na půdu dogmatickou. Universita Pražská, tenkráte jedna z nejsilnějších a nejčilejších v Evropě, byla opanována od novotářů, a učitelé, kteří vedli potom stranu opravnou, ve spisech Wiclifových nalezli nové zbraně proti papežství, které naproti jejich požadavkům stavělo pohrdlivou odpověď odmítavou. Celkem nebyly přijaty nejsmělejší theorie anglického mistra, jichž skutečného smyslu a konečného dosahu nebylo ani znamenáno: jejich přívrženci jmenovitě, aspoň ve velmi veliké většině, nemínili odtrhnouti se od církve. Rozhořčení, jaké v celé Evropě vzbuzeno bylo zlořády moci duchovní, propuklo tu s větší prudkostí, ale zachovávalo touž povahu, dotýkajíc se méně učení než kázně, zkázy duchovenstva, jeho bohatství, ctižádostivých snah a světských choutek, kteréž dávno nastoupily na místo ducha odříkání a obětování prvních apoštolů. S tohoto hlediska revoluce česká zůstává prostou episodou ruchu, který za této doby otřásá světem katolickým. Jest však jisto, že působením knih Wiclifových opravné hnutí náboženské stalo se v Čechách dogmatičtějším a smělejším: několik důslednějších a neohroženějších mužů od posuzování lidí přešlo k posuzování řádův a naděje své v obnovu ctností apoštolských rozšířilo na obnovu víry evangelické; lid sám, jehož myšlení bylo vždy skromnější, s větší smělostí domáhal se aspoň uskutečnění svých žádostí a přivykl myšlence, aby církev obnovena byla mimo řádnou moc i proti ní.

Otcové Kostničtí ulekli se tohoto hnutí a znepokojili se touto neopatrností. Ačkoliv upřímně nenáviděli zlořádů, byli zároveň pevně odhodláni nerozloučiti se s tradicí, a jestliže chtěli obmeziti samovládu papežskou, nemínili tím pochybovati o autoritě církevní. Nerozpakujíce se nijak použíti zákonův inkvisičních, vydali na hranici neustupné představitele reformy české, Husa a Jeronyma Pražského.

Netušiliť prudkosti a rozsahu otřesu, jejž měl vyvolati jejich rozsudek, a lze domnívati se, že ani mistři, které trestali, nepředvídali vážnosti událostí, k nimž znamení dáno skoro bezděčnou a na polo nesvědomou odvahou jejich. Země česká, zasažená v nejšlechetnějších synech svých, odplatila urážku, chopivši se zbraně. Strnulí otcové koncilia byli svědky prudkého výbuchu ducha zkumného, který mstil se za dlouhé potlačování; povrženoť bylo všemi autoritami církevními, hádáním dotíralo se na základní dogmata náboženství křesťanského, navrhována byla řešení nejméně pravověrná, a nejradikálnější učení nalézalo obhájce. V době, kdy společnost nezbavila se ještě svých počátků církevních, a kdy všecky otázky filosofické, politické a socialní jevily se ve formě náboženské, zápasy theologické byly často jen temným výrazem pokrokových potřeb a žádostí po změně, které hýbou všemi věky. Národní a politické vášně splynuly v Čechách s horlivostí opravnou a byly jí podkladem. Slované, kteříž ode dávna ohroženi byli immigrací německou, ze svobody náboženské učinili věc národní a bojovali zároveň za svobodu slova božího i za slávu jazyka českého. Snahy demokratické, které v XIV. a XV. století skrývají se tak často za záměry opravy církevní, vedly tu k pokusu o obnovu socialní. Roztržka s církevní hierarchií mnohým zdála se věštiti počátek doby šťastné, ba snilo se, že na místo minulého bezpráví a hoře nastoupí řád založený na spravedlnosti a zákonu Kristově.

Po chvíli překvapení papežové na obranu popírané všemohoucnosti své chopili se obyčejných potlačovacích prostředků svých: hlásali výpravu křížovou. Vykonavatele svého rozsudku nalezli v Sigmundovi, kteréhož odbojníci nechtěli uznati za krále, a vojáky v Němcích; kteříž ode dávna zápasili se Slovany o kotlinu nad horním Labem. Ale Čechové byli šťastnější než Albenští! Ku prospěchu byly jim rozbroje jich nepřátel, hluboké nadšení náboženské a národní, snadné postavení obranné. Jak v dějinách často se stává, revolucí vzbuzeni byli v zemi výteční vůdcové vojenští. Zástupy německých křižáků byly všude rozptýleny od vojů táborských. Čechové upevnivše panství své v zemi, se své strany dali se na útok a po několik let vojíni Prokopa Holého pustošíce probíhali největší částí Německa, aniž říše mohla zmužiti se, aby odrazila jejich vpády.

Přes tato neslýchaná vítězství dvacetiletý zápas naplnil českou zemi bídou a ssutinami; i vítězství vlastní ji vysilovala. Všecky svazky společenské byly rozpoutány; nebylo vlády: ani obchodu ani průmyslu; rolnictví zahubeno, pole opuštěna. Národ nabaživ se slávy a boje, toužil po klidu a míru. Ke hmotným útrapám družil se rozvrat mravní. Od počátku krise revoluční nesmiřitelné rozbroje rozrývaly zemi českou a občas propukaly v krvavé boje. Mnozí z těch, kdož postavili se proti Římu, dávno děsili se prudkosti a výstřednosti radikálů. S hlediska náboženského utraquisté naproti Táborům skoro ve všech kusech zachovávali učení víry, ústrojí a obřady církve katolické, přejíce si opětného smíru s Římem, který by jediný vpádu podvratných theorií postavil nepřekročitelnou hradbu. S hlediska politického páni s nevolí snášeli vládu vojenské demokracie, podzírajíce její záměry veliké a zhoubné. Radostně uvítali povstání, jímž doufali zahubiti měštanstvo, uchvátiti statky duchovní a oslabiti moc královskou; když snaha jejich byla ukojena, myslili jen, aby vítězství jejich bylo slavně uznáno. Zmateni ve své víře, ohroženi ve svém prospěchu, ve své mysli znepokojeni záměry a pokusy stran výstředních všickni, kdo zvykem, nesmělostí, vypočítavostí nebo přesvědčením přidržovali se minulosti, sjednotili se proti novotářům i podařilo se jim zničiti je. Byť bitva u Lipan i nezhubila úplně strany Táborské, odňala jí aspoň řízení událostí, vrátivši převahu pánům a mírným pod obojí. Ale i po vítězství obcházela tyto jakási hrůza a úděs pro nebezpečenství, ve které se vydali, i blížili se k církvi s pocitem velmi pravdivým, že shoda s Římem je nejlepší zárukou proti návratu podobného nebezpečenství.

V týž čas církev zoufala nad štěstím svým: oslabena zlořády, zmítána velikým úsilím o vnitřní opravu, pokořila se, odvolala klatby své a poprvé svolila k jednání s odbojníky. Z této vzájemné dobré vůle vzešla kompaktata: roku 1436. zdálo se, že mír jest obnoven, a kacířství české usmířeno opět se světem katolickým.

Kompaktata, kterými koncilium Basilejské Čechům povolovalo některé z jejich žádostí a hlavně právo přijímati pod obojí způsobou, neuzavírají skutečně krisi husitskou, než jen první fasi její. V pravdě tvoří zauzlení dramatu, zakončujíce toliko jeden akt jeho, aby zahájila novou dobu méně hlučnou a slavnou sic, ale nikoli méně pohnutou a zajímavou. Tragedie končí teprve bitvou na Bílé hoře a úplným vítězstvím katolictví, když byla prošla řadou zvláště spletitých a rozmanitých peripetií.

Vlivní pod obojí, kteří doufali, že zachovají v církvi postavení privilegované, byli ošáleni klamem, jehož lichost brzy jim dokázaly události. Již princip sám zapovídá církvi římské všeliké narovnání; pro ni schisma jest jen porážkou, jednání s odbojníky bylo by abdikací. Nejen otcům Basilejským podařilo se ohradami a výhradami téměř v niveč uvésti ústupky učiněné husitům, ale i tyto v myslech jejich měly cenu jen dočasnou a odvolatelnou. Šlo jim toliko o to, aby stišili roznícení udržované dlouholetou válkou a aby naučili zvykati úzdě koně zpurného, než ho skroceného uvedou zpět do stáje.7.1

V době, kdy pod obojí počali jednati s konciliem, doléhala na ně potřeba, aby zaujali opět pravidelné postavení. Když byli šťastně uskutečnili část svého programu, spozorovali, že blahodárné účinky, kterýchž od něho očekávali, byly těžce oslabeny a poškozeny bezvládím, následkem revoluce. Kněží, jejichž horlivost nebyla ochromována strachem biskupských klateb, svobodně hlásali slovo boží; ale nedostatek všeliké autority, jenž plnou zvůli ponechával osobním názorům a nápadům, vzbuzoval stálé nebezpečenství zmatku a kacířství. Svatokupectví málem docela bylo vyhlazeno, a duchovenstvo nepřicházelo ke zkáze bohatstvím; ale proto že statky jeho byly zabaveny, živořilo v nuzném, odvislém postavení, jaké málo příslušelo služebníkům božím. Hříchy veřejné byly přísně trestány, a také kázeň zavedena - v zásadě; v skutku pociťován již nedostatek kněžstva, a ti, jichž služby bylo dlužno přijímati, svým věřícím dávali často příklad dosti málo vzdělavatelný. Řád společenský nebyl méně zmaten: roty, rozmnožené dobrodruhy ze všech zemí, probíhaly království, pleníce a pustošíce i neznajíce jiných vůdců než hejtmany, kteří vodili je na plen. Soudy nezasedaly, aniž zákony měly platnost; byl to neustalý rej spolků, roztržek, jednot, jenž prospěšný byl všelikým choutkám a úchvatům. Přání, aby vyšlo se z tohoto bezvládí, bylo zcela přirozené, tím spíše, že neobyčejná vítězství Čechů dávala čáku výhodné smlouvy.

Na neštěstí škodila utraquistům příliš dobrá vůle jejich, mravní potřeba míru za každou cenu, úcta, kterou zachovali ke svým protivníkům, a klam, kterému se podávali o záměrech církve. Jen ten vyjednává s jistou vyhlídkou na úspěch, kdož jest co chvíli hotov obnoviti nepřátelství. Katolíci vědouce, že husité vzdají se schismatu jen v největší nouzi, zneužili toho. Doléhali na ně tak tuze, že Čechové konečně poznali nebezpečenství a ulekli se své neopatrnosti: v posledním okamžiku před smlouvou špatně pojatou, temnou, neúplnou, plnou ohrad a dvojsmyslů tvářili se, jako by chtěli ustoupiti a přerušiti vyjednávání.

Přijali kompaktata jen neradi a s výslovnými výhradami, ale přijali je přece; nová a těžší neobratnost, která spojovala je s církví, aniž pojišťovala jim některou z potřebných záruk: příště kurie - ne bez jistého zdání odůvodněného - bude jim vyčítati, že nedostáli svým slibům, a vytýkati křivou přísahu jejich, aby odvolati mohla částečné svobody, které na oko jim povolila.

Koncilium Basilejské mělo proč honositi se svým dílem, kdežto Čechové byli méně obratni a šťastni v diplomatickém zápase nežli na bojišti. To vysvětlí se lehce. Vítězství Čechů nezmírnila jejich záměrů, ani nezměnila povahy jejich pozdvižení. Reforma husitská, ačkoli někteří náčelníci její vynikali smělostí, zůstávala skoro výhradně mravoučnou a nikoli dogmatickou. Theolog takový, jako byl Tomáš Ebendorf, jim vytýkal sice, že odchýlili se od pravého učení ve třech kusech podstatných a v šedesáti pěti vedlejších, spojivše v sobě jakýmsi souborem hrozným všecka kacířství předešlá.8.1 Toť byl toliko nevyhnutelný důsledek obecného vření duchů nebo přepínání některých sektářů, ale hlavní část národa v přání svém spokojovala se nejmenší měrou oprav, které dokonale srovnávaly se s učením katolickým.

Nejmenší příhoda postačí zajisté, aby zápas takto počatý vybočil s cesty, a aby k odporu proti zlořádům přidružily se nerozlučné rozdíly dogmatické. V příštím století vidíme to jasně v Německu: postupné slábnutí idejí a moci katolické, pokrok studií, povaha německá, vlivu latinskému tak velice nepřátelská, charakter vůdce, jenž lehce unáší, den ode dne rozšiřovaly rokování, splétajíce otázky zásadné s otázkami skutečnými; nové náboženství povstalo se svým ústrojím a učením víry. - Nic podobného nebylo v zemi české. Čechové od první chvíle pozbyvše svého vůdce, který spíše stkvěl se ctnostmi mučedlníka nežli duchem zakladatele náboženství, nepoznali ani nepřijali nikdy logických důsledků své smělosti. Zdá se, že v bojích utratili svou sílu. Několika smělým kazatelům, kteří nebáli se důsledků prohlášených zásad, povedlo se toliko zastrašiti většinu, socialní pak a politické požadavky, které spojovali se svým programem náboženským, přispěly ještě k tomu, že národ v celku od nich se odvrátil. Tento velmi upřímně osvědčuje věrnost svou k církvi a poslušnost, podlehl příliš kvapně vnadě domnělého míru, aby vyžádal si podmínek, které jediné by jej byly učinily pevným a trvalým: puzen jsa strachem výtržností, nesmělostí, pověrečnou úctou, spokojil se nedostatečnými ústupky, opustiv kořist za stín a vydav skutečnost, aby zachránil symbol.

Hned po smlouvě Jihlavské (1436) podobojí ocitli se v položení velmi lichém. Úmluvy, které je poutaly, nebyly stejně závazné pro církev. Papežové nikdy nestvrdili úředně kompaktat.9.1 Eugenius IV. i v době, kdy obávaje se koncilia přál si smíru s Čechy, přestával jen na všeobecných prohlášeních, i hleděl ukázati, že v očích jeho ústupky otců Basilejských nemají žádné ceny diplomatické. Nástupcové jeho trvali na týchž výhradách. Ohledy, které zachovávali, mohly klamati toliko lidi, kteří chtěli šáliti samy sebe. Papežové zamýšleli vysíliti husitství, živíce naděje v mír, a péče, se kterou vyhýbali se všelikému závazku formalnímu, měla ukázati Čechům, že hledí jen získati času a vyčkávají chvíle příhodné k rázným rozhodnutím. Zatím činnost kurie, byvši ochromena všelikými nesnázemi, hledala okolků: jakmile by nabyla plné svobody jednání, ukázala by, jak váží si těchto slibů, které podezírala již proto, že vycházely od koncilia.

Proti papežství koncilium bylo by velmi slabý spojenec, ale i spoléhati na jeho upřímnou dobrou vůli, bylo by bývalo nemenší neopatrností. Po nezdaru předešlých výprav válečných koncilium, aby zachovalo zbytky katolictví českého, ohrožené úplným zánikem, neznalo jiného prostředku než vyjednávati s kacířstvem; většina prelatů v jednání s Čechy viděli přede vším vrh, který jim zjedná vážnou přednost před papežstvím. Honosili se úspěchem tam, kde kurie setkala se s nezdarem, naopak báli se velice, aby nezdálo se, že lacině zaprodávají prospěchy víry katolické. Proto výsady propůjčené husitům tak obmezili a takřka vyvrhli doufajíce, že přivedou je dříve k odřeknutí se jich.

Zbýval Sigmund se svými závazky. Ale ten tolik lidí již oklamal a tolik přísah zrušil, že nebylo možná nejmenší váhy přikládati jeho prohlášením. Zda nevědělo se, že po názoru jeho slib učiněný kacíři není závazný? Utraquistům, zdá se, že neslušelo, když stěžovali si do jeho obojetnosti: měli býti varováni.

Katolíci neztráceli ani okamžiku: jakmile Sigmund byl úředně uznán za krále, dali se do práce, velmi obratně užívajíce úmluv, aby husity znenáhla nazpět přivedli k jednotě, a zapovídajíce vše, co odporovalo smlouvě. Byl to jakýsi zdlouhavý nátisk a neustálý nátlak přemáhající znenáhla všecky překážky. Mužové, jichž ráznost budila obavy, byli odstraňováni, a nejdůležitější místa svěřována nejnesmělejším a nejnerozhodnějším. Rokycana, jehož oddanost ke kalichu byla známa, a jehož jmenování za arcibiskupa žádali stavové, ve svém úřadu administratorském, který jeho rozkazům podřizoval všecko duchovenstvo pod obojí, byl nahražen Křištanem z Prachatic, jedním z nejpověstnějších členů strany nejmírnější; ba i své fary Týnské byl zbaven a brzo potom přinucen k útěku z Prahy, kde život jeho více nebyl bezpečen. Přední úřady zemské byly vyhrazeny pánům, kteří největšími byli protivníky nových idejí, a jinověrci byli pronásledováni s velikou přísností.10.1 Císař a katolíci, opojeni byvše prvními úspěchy svými, chtěli postupovati příliš rychle, čím neopatrně odkryli svůj plán. Naproti této násilné reakci i nejméně prohlédaví zděsili se, a i nejmírnější pozbyli trpělivosti; pohnutí bylo všeobecné, takže povstání zdálo se býti neodvratným; část země chopila se již zbraně proti Sigmundovi, a smrt jediné uchránila ho, že po druhé nebyl sehnán s trůnu.

Přívrženci papežství byli podvedeni omylem, z něhož nikdy nebyli vyléčeni úplně ani dlouhou zkušeností ani velmi těžkými nehodami. Mírnost jejich protivníků je oklamala. Příliš snadně získavše již mnoho výhod, netušili, že jest mez, za níž odpor bude nepřemožitelný. Tajemstvím zůstával jim zvláštní stav duševní těchto bezděčných kacířů, kteří neodhodlali se nikdy voliti mezi poslušenstvím a vzpourou, a kteří neměli nikdy odvahy přijmouti zřejmou roztržku s církví nebo vzdáti se svobod, kterých tato jim odpírala; není lze tomu se diviti, poněvadž podnes ještě stěží to chápeme.

Všeliké narovnání bylo nemožné mezi představiteli středověké hierarchie a mezi sektáři, které urážel způsob, jak ona užila evangelia k založení své velikosti a svého bohatství: zájmy smiřujeme, nikoliv opačné zásady. Ale podobojí nechtěli toho dopustiti. Z bázlivosti či ze strachu ? - Do jisté míry, a bylo by nespravedlivo kárati je proto příliš. Idea jednoty katolické v duších zapustila kořeny příliš hluboko, aby nepřekonatelná hrůza nepojala i nejsmělejší při pomyšlení na schisma. Ale hlavně proto nepřipouštěli potřebu toho, že dokonale byli přesvědčeni o mírnosti svých přání a o skromnosti svých žádostí. Zda všickni katolíci neodsuzovali zlořádů, které se byly vloudily do církve? Zda v Kostnici a v Basileji nejctihodnější mistři nevyslovili potřebu opravy? Zda by se zbrojilo proti Čechům pro jejich horlivější zbožnost? Zda přestával člověk býti křesťanem proto, že vážně pojímal blaho duše a prospěch víry ? Pod obojí, prohlašujíce se tvrdošijně za věrné syny církve, jejíž nálezy zamítali, ocitli se přece v postavení velmi lichém. Nejen protivníkům svým odkrývali slabost svou, vydávajíce se výčitce z odporu a dvojakosti, ale ztráceli všecky výhody svého povstání, nechtějíce ze svých zásad odvoditi důsledků, kteréž obsahovaly. Ohromný vliv, který ve světě vykonalo protestantství, mnohem méně záleží na dogmatech, které prohlásilo, nežli na tom, že skutkem neli právem dožadovalo se svobody svědomí lidského. Proč kališníky lze pokládati za předchůdce protestantství ? - Proto, že přijímali pod obojí způsobou ? - Skrovná vymoženost, ale oni přes zákazy koncilia Kostnického neustali podávati kalich, to jest oni práva jednotlivce postavili proti autoritě církve. Od chvíle, co zapřeli jaksi svou odvahu, ustoupivše od myšlenky odtržení, zradili své povolání a vzdali se své síly nejpodstatnější. Odsouzeni byvše na příště ke stálému váhání, budoucnost víry své obětovali snu o nemožném smíru s papežstvím; takové byly rozpaky úzkostlivého svědomí jejich, že neměli ani vyznání, ani ústrojí, ani samostatného kněžstva. Za těchto okolností porážka jejich byla nevyhnutelna. Každé kacířství, které se nerozvije, jest odsouzené kacířství. Formule nestačí na dlouho církvi ani symbol národu, nevězí-li nic za tímto symbolem a za touto formulí. Úřední utraquism byl oslaben dvojím proudem odpadání: bázlivější nechtěli následovati ho dále v odporu jeho - neodsuzoval-li sám vzpouru a neuznával-li vyšších práv papežství ? - horlivější pak oddělili se od strany, která pověrčivému strachu podřizovala práva pravdy. Takto rozplýval se znenáhla, až zmizel bez boje, bez hluku, po žalostné agonii jakožto obět dlouhého váhání svého.

Papežové znajíce tento klam těžili z něho. Naproti všem požadavkům husitů dávali odpověď odmítavou, kterou pokládali za nezvratnou a kterou potom velmi často opakovali: chcete-li býti katolíky, skloňte se před rozkazy hlavy křesťanstva. Důvod byl zdánlivý, i když rozdíly utraquistů byly vážné. Papežství nejen nepodrobilo ještě věřících jednotnému a nezměnitelnému pravidlu, ale dospívalo k tomu teprve znenáhla, zdlouhavě a zvláště po vzpouře Německa a po reorganisaci, která pak"následovala; o vedlejších otázkách dopouštělo jistých odchylek, přizpůsobujíc se dosti snadno povahám národů. Čechové, zdá se, že právem stěžovali si do zvláštní přísnosti stolice papežské, když jim tak tvrdošijně odpírala jediný vážný ústupek, kterého se dožadovali, přijímání pod obojí způsobou.

Postavíme-li se na stanovisko dogmatické, dosti nesnadno chápeme urputnost, kterou v této otázce vyvinuly obě strany, proto že katoličtí theologové nepopírali nijak platnost přijímání pod obojí a že s druhé strany čelní mistři utraquističtí uznávali, že tělo a krev Ježíše Krista jsou zároveň v každé z obou podstat. - V skutku šlo o nejvážnější problemy: o obnovu mravní, o potlačení statků duchovních, o světskou moc jeho, o svobodu slova božího. Církev římská úmyslně nechávala stranou tyto kusy, tváříc se, jako by je měla za vedlejší, ale instinktivně cítila nebezpečenství, jež čím méně určité, tím bylo hrozivější. Kámen ze stavby vylomený poškozoval její pevnost.

Zda nebyla bázlivost její přílišná? Dnes chýlíme se dosti k takovému mínění. Kalich byl symbol, a symboly jsou nebezpečné, poněvadž nikdy se neví napřed, co obsahují, ale mají výhodu, že samy často postačí, aby upokojily ducha.

Jsou to formule magické, ale často lidé spokojují se jimi, aniž pokoušejí se, aby jich použili. Pravdě podobá se, že Čechové, kdyby jim bylo povoleno, čeho žádali, nijak by nebyli pomýšleli, aby zneužili dobrodiní církve a byli by konečně snad sami se ho vzdali dobrovolně.

Později papežové poznali, že jejich politika byla nemoudrá, poněvadž přílišně bázlivá; když byli tak dlouho odsuzovali přijímání pod obojí způsobou, konečně je schválili. Na neštěstí propásli příhodnou chvíli, reformace česká byla se proměnila za vlivu protestantství. Rozhodnutí, které roku 1564. minulo skoro nepozorovaně, o století dříve bylo by nepochybně rozhodlo spor. Chybu kurie nevysvětlili bychom sobě, kdybychom neuvážili, co bezděčného a instinktivního bývá v chování vůdcův i nejmoudřejších. Potomstvo diví se jejich omylům a tápání, poněvadž řada událostí pravdivě osvětluje skutky jejich i myšlenkám dává všecken jich význam; naopak vrstevníci zapleteni do sporu, potýkají se v temnotě a jednají mnohem více vedeni neurčitým pudem nežli přesnou vůlí. Právě tak jako tvrdošijnost, se kterou husité dožadovali se kalicha, vysvětlí se spíše temnou potřebou změny a pokroku, nežli jasným a přesným pojímáním důsledků, které historikové jinak velmi správně připisovali přijímání pod obojí, církev se své strany cítila se ohroženou, aniž mohla zcela jasně posouditi nebezpečenství, ve které se vydává a z bezděčného pudu sebezachování urputně odmítala požadavky odbojníků.

Netušila především, že podobojí tvrdošijně budou hájiti dosti skrovných privilegií, které jim byly ponechány, a že jejich dobrá vůle, když vrátili se z tak daleka, zhrozí se kroku posledního. S tohoto hlediska názor její o smýšlení husitů byl úplně mylný. Jestliže tito tolik horlivosti jevili v jednání s církví, dělo se to proto, že nepozorovali hluboký rozdíl svých zásad a jejích, ale neměli nejmenší vůle vzdáti se svého učení. Trapné bylo jim pomyšlení na odboj, ale směšnou by se jim byla zdála myšlenka o vzdání.

Taková přání sobě odporující, ale vymáhaná se stejnou horlivostí, takový nepokoj vůle, to vše se zvláštní jasností shledáváme při Janu Rokycanovi, muži, který byl té doby pravý vůdce husitské strany, a jehož vliv měl původ snad méně ve službách jeho a nadání nežli v tom, že velmi přesně tlumočil střídmé mínění svých krajanů. Nebyl ani hluboký myslitel ani původní spisovatel; díla jeho ani myšlenkami ani slohem neliší se od obyčejných plodů této doby; theologie jeho je dosti chudá a jeho vývody dosti málo nové; se všech hledisk těchto je zajisté synem nezdařené revoluce, jejíž tvůrčí a plodné nadšení skoro výlučně uchyluje se ke stranám krajním; ale představuje také její nezlomnou houževnatost. Prostřední jsa postavy, dosti silný, zavalitý, širokých plecí a mocných paží, stojí nepohnutě v průlomu s onou neustupností národa, která v odvěkém zápase jeho s Německem vlastními mu učinila tvrdošijnost a vzdorovitost. Od roku 1418, kdy jemu ještě zcela mladému dostalo se cti, že byl pohnán před koncilium Kostnické jakožto jeden z nejsmělejších osnovatelů kacířství, až do své smrti (1471), v tom dlouhém období více než půlstoletém mezi tolika změnami, katastrofami a obraty, zdá se nám vždy věrný k sobě samému, nezměnitelný: váhá někdy o nejlepším prostředku, jakým by cíle dosáhl, ale nikdy o cíli samém. Z počátku připojil se k mistra Jakoubkovi, který po odchodu Husově jal se říditi hnutí a první rozdával svátost oltářní pod obojí způsobou. Přejav čistou tradici opravného, ale nikoli revolučního husitství, bděl nad ním jako nad svou zřítelnicí, stejným jsa nepřítelem i těch, kdo svou smělostí je poškozovali, i těch, kdo cítíce k němu jen vlažné nadšení, hotovi byli vždy k odpadnutí. U vyjednávání s naprostou dobrou vůlí přinesl odhodlanost neustoupiti v ničem od pravd, které pokládal za potřebné ke spasení. Jeho horečná snaha o smíření se s církví a jeho věrnost ke kacířství, jeho záchvaty poslušnosti přerušované náhlými ústupy, jeho osvědčování poslušnosti a jeho výhrady, jeho pokora a jeho hrdé požadavhy mátly protivníky a někdy i stoupence jeho. Na neštěstí své, které příčinou bylo všeho nezdaru a zármutku jeho, neporozuměl nikdy, že není možné shody mezi odbojem a řádnou autoritou: žádati od této, aby za zákonný uznala onen, znamená jednati proti logice věcí. Ačkoli nebyl neschopen ani vytrvalosti ani oddanosti, a žádné slabosti osobní při něm nebylo káráno, náležel přece do té třídy lidí, kteří, majíce více smělosti v srdci nežli v duchu, dovedou umříti za své zásady, ale nikoli přijmouti nutné důsledky jejich. Jda za nedostižitelným cílem, ovládán žádostmi sobě odpornými, spíše důsledný nežli logický, s menším rozumem nežli zbožností a s větší dobrou vůlí nežli opatrností při tvrdošijné mírnosti obmezeného přesvědčení byl spíše sektářem nežli reformatorem.

Ještě před zjednáním kompaktat uhodnuv taktiku biskupů, tušil malou upřimnost jejich. V posledních poradách stavěl se stranou, byv znepokojen velice smlouvou, jejíž mezery a úskoky chápal. Proto že bylo již pozdě, aby se mu podařilo zameziti podepsání úmluv, hleděl aspoň oslabiti následky spáchané neopatrnosti. Ve chvíli, kdy katolíci zamýšleli již jen sklízeti ovoce své chytrosti, nenadále narazili na "non possumus" úzkostlivého svědomí, o něž zlomila se všecka politika jejich. V této druhé době svého života Rokycana byl více než náčelníkem odporu, byl jeho duší; na čas nahrazuje utraquismu učení a dogma, zachránil, co možná bylo ještě zachrániti, zdání církve národní.

Jako někdy, když prosil koncilium, aby křesťanstvu vrátilo mír a jednotu, hlasem jeho mluvil veškeren národ český. Odpor soustřeďoval se na jednom místě, ale celý národ, než by je opustil, raději by se byl chopil nejkrajnějších prostředků. Jakmile by kdo pokusil se dotknouti kalicha, bylo by všeho zapomenuto, vzpomínek na bídu, nepokojného svědomí, hmotné i mravní únavy a revoluční horečka, o níž myslilo se, že klesla, byla by vypukla s novou prudkostí. Toť bylo patrným a zřejmým znamením snah opravných. Od několika pokolení večeře Páně byla v Čechách předmětem skoro fanatického kultu; za všeobecného rozvratu obrazotvornost vypínala se k tomuto symbolu kalicha, jehož skutečný význam jevil se jí toliko v mystickém šeru, ale tato neurčitost právě víře jejich dodávala odstínu mysteria, bez něhož není náboženství.

Papežové zmateni fanatismem, jehož povaze nerozuměli, a popuzeni nedůvodným a pozdním odporem, neustali v jednání, urputně dokazujíce Čechům nedůslednost a lichost jejich požadavků. Důvody jejich by byly působily velice účinně na politiky, kteří měli jasnou představu o určitém významu slov a věcí; ale stáli naproti množství, to jest naproti masse svéhlavě a nejasně smýšlející, která zhruba soudíc o otázkách, málo znepokojovala se diplomatickými úskoky, a pro niž marně splétala se všecka lest. Co bylo lidu do smlouvy a výhrad, jimiž se hemžila? I kdyby je byl četl, byly by mu unikly. Jemu kompaktata byla právem zavazujícím všecky věřící, aby přijímali kalich, a kalich zrakům jejich představoval všecku revoluci. Co v skutku vkládal do toho slova ? Zajisté věci nejrůznější, jež nejnesnadněji bylo lze srovnati. Taková jest vlastnost revolucí, že jedinou formulí shrnují velmi četné, často sobě odporující tužby. Ku přijímání pod obojí vesnický farář, sedlák, zeman, měštan Pražský lnuli svými sny nejsladšími, svými radostmi nejsrdečnějšími: to znamenalo prodavače vyhnané z chrámu, spasitele na trůně svém znovu posazeného, svobodu slova božího a službu boží oživenou a osvěženou zpěvem a obřadem českým, ráj otevřený, zlořády napravené, úroky zmírněné, cizí měštanstvo vypuzené, vítězství jazyka slovanského, slávu země, dědičný nepřítel Němec přemožen a vypuzen. Všecky city tyto, z jichž směsi podle vzdělání, vychování, věku, letory, společenského postavení, vycházela nekonečná kombinace, ostatně vřely tlumeně ve hloubi srdcí, tím více, že nebyly jasně vyjádřeny, a splývaly v pevném rozhodnutí, aby se neopouštěl drahý kalich již z příčiny utrpení proň podstoupeného.

Činnost římské diplomacie nebyla věru bez výsledku: podařilo se jí učiniti formuli neplodnou a na smrt raniti kacířství odnětím jemu všeliké vnitřní síly k rozvoji: jen že to poznalo se teprve mnohem později. Zatím husitství ve své plné síle zasažené, netrpělo od rány; když hotovili se pohřbiti je, shledáno, že je připraveno k zoufalé obraně, a tato obrana byla tím nebezpečnější, že nebyla ani uvážena.

Italští prelatové XV. století byli zajiaté příliš chytří, opatrní a duchaplní, aby porozuměli nějak tomuto nadšení upřímnému. Takto hlavní chyby spáchala jejich politika, v podrobnostech podivuhodná. Jako všickni lidé rozumní myslili, že rozum ovládá svět, kdežto v skutku sám pojem víry odporuje pojmu rozumu, míním víru pravou, úplnou, víru, která vzdoruje hranici a vrhá se v mučedlnictví. Snadné by bylo narovnání, kdyby jediné myšlénky stály proti sobě, ale myšlénky nerozněcují lidí, nýbrž slova a za těmi slovy neskrývají se mínění, nýbrž vášně. Kurie doufala v lehké vítězství, majíc před sebou toliko předsudky, ale s předsudky samotnými nelze jednati. Husity pokořiti bylo by bývalo možné jen úplným vyhubením. Kompaktata, jakkoliv obratně prelatové je redigovali a jakkoli z nich chtěli kořistiti proti Čechům, těmto stala se palladiem, kteréhož do posledních sil brániti byli odhodláni.

Tato nálada duševní tvořila budoucnost hrůzyplnou, až byl strach, aby národnost česká neutonula v bouřích, které se hromadily na obzoru. Předně zda církev pro nezdar svůj pohněvaná nezahájí opět nepřátelství? Husité nelekali se příliš této perspektivy, a Rokycana, zoškliviv sobě chování protivníků svých, klidně očekával, až nepřátelství se obnoví: "Bůh byl a jest s námi," pravil, "doufáme, že bude také na dále." Celá strana byla by opakovala jeho pokřik válečný a novými vítězstvími zajisté překvapila svět: nade všecky výpočty jsou veliké zdroje síly, které vyvine národ, dostoupí-li jistého stupně předrážděnosti.

Nehledě k obecné důvěře, nadšení a pravděpodobným vítězstvím, naděje v konečný úspěch přece byly malé. Sotva minula hrozná krise, která způsobila ztráty ohromné: obnoviti válku dříve, než národ sobě oddechl, a než mladá generace dospěla, aby vyplnila mezery, znamenalo vydávati se krutému rozčarování. V Čechách samých všickni obyvatelé nepřiznali se k husitství; katolíci, tvoříce asi třetinu všeho obyvatelstva, drželi důležitá města Budějovice a Plzeň, o kterou zlomila se moc kacířů: hrozná opora to pro cizí vpád nepřátelský. Nejmocnější páni vrátili se ke katolictví nebo čekali na příležitost, aby opět smířili se s církví. Nejkrajnější revolucionáři, obrancové kacířství nejhroznější a nejnebezpečnější, nezotavili se ze své porážky u Lipan: ukázalo se to o něco později, když Táboři odvážili se odporu proti Poděbradovi. Zkrátka, jestliže víra Čechů byla ještě příliš opravdivá a hluboká, aby raději volili válku než odvolání, jejich síly velmi schvácené vzbuzovaly nejvážnější pochybnosti o konečném výsledku druhého zápasu a to tím spíše, že vítězství jejich byvše vždy ve skutečnosti toliko obranná, nevážila nic naproti nepříteli neschvatitelnému. Velmi vážné nebezpečenství vycházelo pro Čechy z nepoměru mezi neskrotitelnou tvrdošijností, nepřipouštějící žádného narovnání a mezi prostředky zjevně nedostatečnými.

Jak katolíci by byli použili svého vítězství, o tom hrozné ukrutnosti, které následovaly po bitvě na Bílé hoře (1620), podávají nám zajisté toliko nedokonalý obraz, a zvláště vzdálené následky reakce byly by o půl druha století dříve bývaly snad nenapravitelné. Národnost česká byla by neodvratně zmizela, jako zmizeli kmenové slovanští nad dolejším Labem, vyhubení jménem křesťanského náboženství. Na počátku XVIII. století kmen český zdá se, že jest nezhojitelně nakažen: nicméně žil dále a zotavil se. To záleželo na dvou hlavních příčinách : nejprvé Německo válkou třicetiletou neméně utrpělo nežli Čechy; dříve než mohlo obnoviti pud svůj na východ, musilo napraviti vlastní ztráty své. Když bylo znova s to, aby ujalo se opět své práce poněmčovací, bylo již příliš pozdě: všeobecné okolnosti nebyly více příznivé; vánek znovuzrození již hýbal potlačenými národnostmi, a Slované neposkytovali dále kořisti tak snadné ku pohlcení cizímu. Nad to staletí, která tvoří husitskou dobu dějin českých, dodala národnosti české takové síly, že snesla zkoušky, ve kterých by byla podlehla o stopadesáte let dříve. Za této krise Slované, osamoceni jsouce od ostatního světa a hrdi svým osamocením, nabyli jasnějšího vědomí o sobě; jejich dějiny obohatily se stránkami nehynoucími; jejich jazyk, pěstován jsa od četných spisovatelů, ustálil se a rozšířil. Všecka obratnost Jesuitů nezpůsobila, aby minulost nebyla existovala a z minulosti rodí se budoucnost. Srovnání Moravy a Čech nepopěrným způsobem ukazuje tento svrchovaný vliv podání a upomínek na osudy národa českého. Ačkoli na Moravě obyvatelstvo slovanské poměrně je četnější než v Čechách, přec úsilí proti germanisaci bylo tu méně rázné a národní probuzení mnohem zdlouhavější. Zda by se bylo kdy podařilo bez příkladu a povzbuzení, které z Prahy přišly? Moravané právě nemají dějin tak slavných, a řekněme tak partikularistických; u nich myšlenka slovanská jest jen abstrakcí, kterou nepodpírají staleté boje, vítězství a utrpení. V XV. století národ český byl ještě mladý, ohebný: překvapen byv v plném tvoření, byl by povolil vlivům cizím a byl by ztratil svou osobitost; obnova katolictví rukou brannou byla by měla v zápětí úplné zničení národnosti slovanské v Čechách. Je-li ideálem potlačení malých národností? Bylo-li by větší rozšíření kmene německého přálo obecnému pokroku? Odpovězme na tyto otázky, jak odpovězme, jisto jest, že blaho kmene slovanského v Čechách bylo nerozlučně sloučeno s budoucností husitství.

Připustíme-li, že nezdar předešlých výprav křižových odvracel papeže od nového vyhlášení války, nebezpečenství, do kterého vydávaly se Čechy, třeba méně bezprostředné, nebylo tím méně povážlivé. Zdálo se, že v brzce upadnou v rozklad a zahynou bezvládím. Řádné moci nebylo více nebo neměla žádné důvěry. Za Albrechta Rakouského, zetě Sigmundova, jenž královal jen dle jména (1437-1439), zmatek je neslýchaný a za let následujících ještě vzrůstá: jedni přijímají za krále Ladislava Pohrobka, syna Albrechtova, ještě nemluvně, kterého vlastní strýc Fridrich III., král římský a náčelník domu Habsburského, nechce vydati poddaným jeho, druzí shodnou se na kandidátu polském, který je však málo povzbuzuje a špatně podporuje: většina stavů zádumčivě podává korunu sousedním panovníkům, marně hledajic vládce, který by dovedl ji spravovati a chrániti. Války se křižují. Rakušané proti Polákům, katolíci proti utraquistům. Strany množí se a drobí: Táboři vůči horlivým kališníkům, mírní utraquisté vedle katolíků. Ideje se matou, programy se pletou; rozklad zmáhá se víc a víc a zasahuje nejen celou zemi, ale i různé skupiny. Není ani vůdce ani praporu. Rokycana na útěku, Tábor v úpadu; Praha stená pod vládou katolických pánů. Soudy nezasedají. Není zákona, leda vůle silnějšího. Soukromé pře přikládají se k veřejným rozbrojům. Obchod přestal, pole leží ladem: skoro neustálý hlad má v zápětí nakažlivé nemoci. Ale šlechta kořistíc z bezvládí, rozšiřuje svá privilegia, podrobuje poddané tužší vládě a rozmnožuje své statky.

Jak by cit národní jednoty nebyl utrpěl tímto pořádkem věcí? Za husitského hnutí myšlenka slovanská a myšlenka opravy náboženské byly vždy úzce sloučeny, a Němci v kališnících snad méně nenáviděli kacířů než zakladatelů státu vymaněného z vlivu německého. Podivným sdružením okolností revoluce vedla nyní k rozptýlení koruny. Nejen vzdálené provincie, které nikdy svazek důvěrnější nepoutal k Čechám, unikaly jejímu vlivu, ale i země, které geografií, ethnografií a historií byly opravdověji ke koruně připjaty, obojí Lužice, Slezy ba i Morava, zachovávajíce věrnost ke katolictví, nebo méně postižené novými myšlenkami, dobývaly si znenáhla své samostatnosti. Pro některé z těchto zemí roztržka jest nenapravitelná: od té doby spojení Slez a Čech bude již jen strojené; ani reforma německá nezahladí docela starého rozkolu; ve chvíli, kdy protestanty slezské i české ohrožuje týž nepřítel, zůstává nedůvěra kmenová, ochromujíc jejich odpor.19.1

Povážlivější nebezpečenství ohrožuje Čechy samy, kdež, přes to, že podmínky zeměpisné jsou jednotě tak příznivé a tradice tak mocné, jeví se zřetelné známky národního rozkladu. Nakažlivě působil příklad rozdrobeného Německa. Když království v skutku bylo potlačeno, nejmocnější páni pomýšlejí, aby sobě zřídili knížetství skoro samostatná; na jihu Oldřich z Rosenberka, držitel ohromných statků vede si již jako mocnář, má své vyslance a pečlivě živí bezvládí, ze kterého kořistí jeho ctižádost. Nebezpečí hrozí tím vážnější, že tyto choutky feudalní naleznou zištnou oporu u sousedních knížat německých, kteří těší se z oslabení obávaného království. Ostatně doufají pevně, že dostane jim se účasti v lupu. Již cizí invase zdlouhavá a úkladná počala od severu Saskem, které nad Labem a podél hranice Míšenské zabíralo hrad za hradem, město za městem, na jihu Bavorskem. Vpády křižáků, výpravy nevázaných houfů, které pod záminkou náboženství odírají obyvatelstvo pohraničné a udržují neustálé pohnutí zápletkami nebezpečné. Mínění veřejné, zabavené rozepřemi stran, nedbá hlavních otázek; tvoří se zvláštní jednoty, geograficky zřizují se strany, a každá z nich vykonává jakési panství v kraji, kde má většinu. Jak odporovati bude výboji nebo vsákání německému země takto osamocená, odloučená od svých spojenců přirozených, sama v sobě rozdělená, zabraná do nesmiřitelných bojů? Země česká vyšla vítězně z této strašné krise, poněvadž poštěstilo se jí v Jiřím Poděbradském nalézti výtečného náčelníka. Dosti jsa mírný, aby ukojil vášně, dosti rozhodný, aby necouvl před nerovným zápasem, politik dosti moudrý a vojín dosti chrabrý, aby vyšel z něho slavně, svým geniem a svou oddaností zachránil zem od záhuby, která zdála se nevyhnutelnou, a jejíž následky byly by nejspíše bývaly smrtelné. Čechové památku velikého vůdce utraquistického poctili jakýmsi zbožněním: pronikneme-li dobře situaci, shledáme, že jejich vděčnost nepřevyšuje jeho služeb.

Léta, která následovala po smrti Sigmundově, jasně ukázala vážnost nebezpečenství. Albrecht Rakouský zemřel r. 1439., aniž skutečně nabyl dědictví, které mu byl připravil jeho tchán. Podle veřejného práva českého syn jeho, Ladislav Pohrobek dědil korunu; ale ujímal se moci jen za jistých podmínek; v skutku království české nebylo čistě dědičné: král práva, která měl po rodu, vykonával teprve, když byl přijat od sněmu. Kališníci předložili Ladislavu nebo spíše jeho poručníku, císaři Fridrichovi III. za podmínku jeho přijetí dvojí žádost: aby kompaktata byla stvrzena, a mladý král vychován v Čechách. Ale dostalo se jim toliko neurčitých a nedostatečných slibů. Náčelníci katoličtí, držitelé předních úřadů, které jim byly svěřeny od Sigmunda, potají pracovali o prodloužení mezivládí, které prospívalo jak jejich choutkám politickým tak i jejich záští náboženskému.

Ačkoli tvářili se loyalními, horlivost jejich pro moc královskou nebyla ani upřímnější ani méně zištná než oddanost k církvi, ku které se znali; zadržujíce více méně zákonně největší část statků korunních a církevních, pečovali hlavně, aby úchvaty své uchránili od všelikého zpět požadování. Náčelník jejich, Oldřich z Rosenberka, který víc a více choval se jako svrchovaný kníže, užíval všech prostředků své politiky, aby prodloužil bezvládí, které prospívalo jeho záměrům; lovil v kalných vodách, a jeho pletichy nesvědomité byly podporovány obmyslnou nečinností Fridricha III. Utraquistům klesla velice mysl. Praha, jejich stolice a tvrz, sténala pod vládou Menharta z Hradce, který čekal jen na záminku, aby veřejně vzdal se reformy, kterou v srdci svém byl již odpřisáhl. Husité zajisté měli ještě vážnou většinu v obyvatelstvu, ale jejich roztržení na různé strany, které se potíraly na vzájem, ochromovalo převahu jejich sil.

Čechové, unaveni sněmováním, které nerozhodovalo ničeho, a jednáním, které nevedlo k cíli, a nemajíce naděje v ustavení správy ústřední, zřízením správy krajské hleděli aspoň zjednati částečnou pomoc od zla, jímž země trpěla. Sjezdy jednotlivých krajů scházely se a volily hejtmany krajské, jichž úkolem bylo zachovávati veřejný pokoj. Čtyři kraje východních Čech, ode dávna nejoddanější kalichu, spojily se v jednotu pod společným náčelníkem Ptačkem z Pirkšteina (1440). Neznáme ho dobře; zdá se, že měl znamenité vlastnosti, ale snad nedostávalo se mu onoho rozhledu duševního a zvlášť oné vážnosti a odhodlanosti, které jediné činí náčelníky stran velikými a kterých tenkráte Čechám bylo potřebí. Snad také jen času jemu se nedostalo. Když r. 1444. zemřel, Čechové neměli ještě ani krále ani vlády, ale provedeny byly již vážné pokroky, a Ptaček svému nástupci zanechával situaci mnohem jasnější a vzácné živly činné.

Poznav, že především jest důležito znovuzříditi stranu podobojí, obětoval se tomu všecken. Na sněmě Čáslavském (1441) kraje vedené Ptačkem znovu prohlásily Rokycanu za hlavního správce duchovenstva pod obojí, a příkladu jejich záhy následovala největší část strany kališnické. Brzo potom synoda Kutnohorská, kteréž účastnilo se do tří set kněží, ustavila víru a kázeň církve utraquistické. Strana mírná, spokojena důkazy dobré vůle od strany horlivější, jinak velmi znepokojena přechmaty katolíků sbližovala se s většinou reformě příznivou, a upřímný smír jejího nejvážnějšího náčelníka Jana z Příbramě s Rokycanou - na Mělníce roku 1442 - reakci odnímal jednu z nejlepších čák jejích. V díle soustředovacím pokračovalo se na sněmě Pražském (1444), který slavně odsoudil učení táborské; nejpokročilejší kněží bratrstva nechtěli sice přijmouti tohoto odsudku, ale nemohli zachovati svých věřících; neustálým proudem odpadání řídla strana jejich a připravován zánik této radikalní frakce ve většině utraquistické. Takto znenáhla byly napravovány nejnebezpečnější následky jednání s církví; místo strany váhavé a rozdělené opět stál naproti nepříteli národ sjednocený a doufalý.

Na neštěstí úspěchy nabyté, byť i velmi podstatné, byly jen prozatímné; získány byvše od Ptačka, závisely na něm, a smrt jeho vše mohla uvésti v pochybnost. Všecky příčiny rozbroje a slabosti trvaly jsouce spíše zakryty nežli potlačeny. Dílo od Ptačka sotva počaté přejal a dovršil Jiří z Poděbrad.

V kraji Čáslavském na pravém břehu Labe rozkládá se město Poděbrady, v němž žije okolo tří tisíc obyvatelů.21.1 Přední památnost tohoto městečka jest rozsáhlý zámek, obklopený hlubokým příkopem, který se obrací k jižní straně velikého náměstí. Je to stavba velmi mohutná, v některých částech dobře zachovaná; tu ukazuje se příchozím síň, kde v den svatého Jiří r. 1420. narodil se veliký král husitský.

Pánové z Kunstatu a z Poděbrad neměli statků velmi rozsáhlých, vliv jejich byl malý, ale slavné bylo jejich příbuzenstvo. Sestra matky Jiříkovy byla manželkou Oldřicha z Rosenberka; sestra jeho babičky byla matkou Menharta z Hradce. Žádná ze všech panských rodin českých reformě neprokázala větších služeb: děd Jiříkův protestoval roku 1415. proti odsouzení Husovu a jeho otec, Viktorin Boček z Kunstatu, sloužil ve vojště, kteréž odrazilo první vpád Sigmundův. Pověst příliš zajímavá, aby nebudila podezření, jmenuje Žižku křestným otcem Jiříkovým; tolik jest jisto, že Boček zůstal až do smrti své nejdůvěrnějším přítelem hrozného vůdce bratrstev. U Lipan bojoval proti Táborům a po boku jeho Jiří poprvé tu okusil války: bylo mu tenkráte čtrnácte let. O čtyři léta později (1438) činně účastnil se boje proti Albrechtovi Rakouskému: když táhl k Táboru, aby spojil se s Ptačkem, vrazil na jedno křídlo jízdy rakouské a ačkoli menší měl vojsko, svedl s ní bitvu a zvítězil. Jeho úspěchy, pevnost a ranná moudrost, oddanost jeho rodinou věci národní osvědčená, obrátily naň pozornost, a roku 1441 kraj Boleslavský zvolil ho za hejtmana. V tomto úřadě byl Ptačkovi bezpečnou a převzácnou oporou. Malý jsa a zavalitý, v celé postavě své měl něco pevného i vzdorného a zároveň rozvážného i klidného. Oči jiskřící se ze tváře opálené a bledé vyzrazovaly živý a pronikavý rozum. Od svého nejútlejšího mládí vzděláván jsa pro věci veřejné, ve všech stranách maje přátele a příbuzné, znal lidi a dovedl zacházeti s nimi. Vliv, kterého rychle nabyl, jeho mírnost, štěstí, neunavná činnost odporučovaly ho všem: celá strana Ptačkova neváhajíc přijala tohoto náčelníka dvacetičtyřletého. Nikdy volby nebylo šťastnější, a národ osudů svých nesvěřil strážci bdělejšímu a bezpečnějšímu.

Za našich dnů někteří historikové pokusili se popírati jeho zásluhy. Konec konců namítali, jakých dobyl si vítězství? Při jeho smrti utraquismus neměl více zákonného schválení úředního nežli na počátku jeho vlády, roztržka s církví byla nenapravitelná, papežové proti Čechám ozbrojili mocného krále, a vítězství Jiříkova neuchránila země jeho od hrozných zádav; nástupce jeho Vladislav musil vykoupiti mír nešťastnou smlouvou Olomouckou, která roztrhla korunu; oč historii jde, jsou výsledky, a výsledky, kterých domohl se Poděbrad, hrubě neospravedlňují neskaleného podivu. - Zapomíná se tu na dvě věci: nejprve Jiří znovu zřídiv Čechy, obnovil jednotu národní. Zvítězil nad bezvládím, přinutil strany k uznání řádné moci, vzbudil v srdcích cit pro společné prospěchy a povinnosti; vzpoury na konci jeho panování, částečné a skoro osobní, neuvádějí již v pochybnost existence národní; náboženské vášně, zmírněné vládou snášelivosti, nejsou již dosti prudké, aby udusily vědomí slovanské. Národu českému, takto opět sebranému a hmotně i mravně zotavenému, zabezpečil pak mír dvacetiletý; za tohoto příměří husitství v zemi zapustilo zdravé kořeny, tak že vyvinuly se mladistvé síly, které v době rozhodného boje postačily utraquistům ne-li k vítězství, aspoň k tomu, aby nebyli přemoženi. Když Jiří zemřel snad o několik let předčasně, reforma byla zachráněna spolu s národností českou. Čechám zasazeno bylo ovšem hrozných ran, ale žádná nebyla smrtelná. Všecky nesnáze nebyly odstraněny: husitství nedůsledné a vykleštěné dále živořilo, moc královská byla špatně opatřena a popírána; bylo by právě tak dětinské zapírati to, jako nespravedlivé činiti z toho Jiříka zodpovědným. Nikomu není popřáno zbaviti příští pokolení jejich povinností a úkolů; jediná věc, ku které tato mají právo se hlásiti, jest, aby nebyla zdržována chybami minulosti. Zásluha Poděbradova přestává na tom, že odvrátiv od svého národa pohromu nenapravitelnou, zachránil budoucnost: to postačí. Málo který nárok na slávu jest jasnější a platnější.

Znamená-li to, že dlužno viděti v něm jakéhos hrdinu revolučního? Někdy se tak tvrdilo; byl líčen jako rytíř budoucnosti, jako mučedlník pokroku jako mystický bojovník za dvě ideje které srdce našeho nejvíce dotýkají, za práva státu laického, která stavěl nad nároky útočné theokracie, za svobodu svědomí a za snášelivost, kterých hájil proti klatbám dotíravého dogmatismu.

Tenkráte hlavám říší připisovaly se veliké myšlenky, jasné názory o budoucnosti, žádáno po nich, aby výraz dávali neurčitým potřebám a tužbám své doby23.1. Vkus se změnil, tak že požadavky naše jsou skrovnější: mnohem méně věříme v plány dávno napřed sestrojené, v pokroky na vzdálená staletí připravované, v určitou vůli, za to mnohem více v nutnou spojitost skutků, v nátlak okolností, v přijaté prostředky, v nesvědomou součinnost lidí a událostí. Po panovnících nežádáme víc, aby měli velkolepé koncepce, ale aby dobře konali své povolání, zachovávajíce pořádek uvnitř a bezpečnost vůči cizině. Tuto nejpodstatnější povinnost panovnickou cele plnil Jiří. Nebyl smělým a vášnivým náčelníkem strany, ale, co více váží, velikým králem.

Takto nepůsobí již na obrazotvornost tím půvabem romantickým, který přísluší jen mystikům a sektářům. Ne že by nějaké hrdinství bylo nad jeho odvahu: byl veliký srdcem i duchem a jestliže někdy rozpakoval se o hodnotě věci, které hájil, jeho věrnost a oddanost tím zdá se ještě podivuhodnější; ale spěje ke konci zápasu, neměl slepé důvěry a nadšení prvních odbojníků a oné jako blouznivé víry, pro niž historie přece zachovává tajnou něžnost. Došlo se fase revoluční, která vždy jde za dobou úchvatu a útoku. Po prudkém vzmachu následuje úvaha a mdlá únava. Prostota důvěřivého srdce, veliké naděje, vášnivé nadšení prvních dnů ustupují novým činitelům: pobouřený pud ustupuje myšlence, že tolik obětí by bylo zmařeno, kdežto upomínka na nedávné boje, pýcha národní a neustupnost velí, aby nebylo zrazeno přijaté poslání. Vášně, ne méně zuřivé, nejsou již tak náhlé, ubývá nadšení a prosté důvěřivosti a přibývá vypočítavosti. Tvrdošijnost je táž, ale prudkost je menší. Fanatism slábne neb u nejbojovnějších mění svou povahu; příště méně vychází ze srdce nežli z hlavy. Sektáři nahraženi jsou politiky a náčelníkům tento duševní stav pokolení, kterému vládnou, ukládal by mnoho opatrnosti a zdrželivosti i tenkrát, kdyby nebyli proniknuti jemným vlivem lhostejnosti, jež ochlazuje srdce nejvřelejší. Nejupřimnější jeví jakousi nevoli, slouží-li věci, jejíž slabé stránky znají a přejí si skutečně, aby opatrným jednáním a výhradami učinili ji přijatelnou i svým protivníkům. Jejich cíl je skrovný; jejich chyby, nesmělost, obratnost poněkud přílišná a choutky sobecké jsou z těch, jež nejméně shovívavě se zavrhují; i jejich ctnosti, umírněnost, bystrost, vytrvalost zdají se krajností a skoro zradou.

Jiří byl jeden z těchto dělníků druhé doby. Nikdo méně se nepodobá theoretikovi nebo fanatikovi. Vzhledem k situaci, které neutvořil a které měniti nemohl, poznav nebezpečenství, kteráž ohrožovala jeho národ, a poučiv se o jeho potřebách podstatných, vynasnažil se odvrátiti ona a vyhověti těmto. Velkolepé kombinace, ke kterým se utíkal někdy, na příklad záměr veliké konfederace evropské, v očích jeho byly vždy jen podružnými a vedlejšími prostředky, jejichž důležitosti nenadsazoval a jimž nikdy neobětoval žádného bezprostředního prospěchu. Povolal k sohě muže zásad a proti papežství, byť i nerad, postavil se velmi určitě za posledních let panování svého, když byl vyčerpal všecky prostředky smírné, ač vždy hotov byl, obnoviti jednání s kurií. Nezvolil za úkol svůj rozšiřovati utraquism, nýbrž osvobozením země od vnitřního bezvládí a cizího vpádu zjednati Čechám, aby svobodně rozhodovaly o svých osudech. Úkol byl dosti veliký a nesnadný a nemůžeme dost nadiviti se hojným prostředkům, svěží mysli, opatrné vytrvalosti, prozíravému vlastenectví, odměřené odvaze a klidné pevnosti, které jemu dopřály přivésti jej k dobrému konci.25.1

Ptaček z Pirkšteina ukázal cíl: Jiří pokračoval v jeho politice;. ale s větší rozhodností a štěstím. Čechy měly na příště náčelníka: přátelé i nepřátelé spozorovali to brzo. Jednání s císařem a dvorem římským vlekou se; Jiří, neklamaje se o skutečných úmyslech svých protivníků, poznal, že nemá jiného prostředku k dosažení míru, než dobýti ho: papežové jednali by, leč by neměli ničeho více očekávati od bezvládí. Katolíci čeští hýbali se hlučně, chlubíce se několika skvělými přestupy: aby zamezeno bylo toto odpadání, které byť i mnoho neseslabovalo podobojích, velice je pobuřovalo, hrozíc každé chvíle vyvolati novou válku občanskou, bylo důležito zříditi pevnou a řádnou moc. - To bylo předmětem stálé péče Jiříka z Poděbrad. Povýšen byv důvěrou husitů na čestné a vůdčí místo, nemohl ani nechtěl svou věc oddělovati od jejich, ale jeho věrnost nebyla nesnášelivá, volal k sobě všecky lidi dobré vůle, snaže se spojiti všecky strany společným úsilím, aby vlasti své pojistil politický a náboženský mír, jehož potřebovala tak důtklivě.

Pro usmíření stran bylo třeba je ovládnouti. U pánů katolických vášně neb osobní prospěchy udusily všecko vlastenectví. Všady Poděbrad narážel na zlou vůli Rosenberka a jeho přátel v Čechách, kde jejich vinou žádné předsevzetí nebylo ku konci přivedeno; při dvoře císaře Fridricha, jehož liknavost a zlou vůli povzbuzovali; v Římě, kdež úsilovně žádali papeže; aby odmítl všeliký ústupek. I ti, kterým později událo se Jiřího obviňovati ze sobectví i osobní ctižádosti a s největší trpkostí vytýkati mu jeho násilné skutky, měli, jak se zdá, za lubem doháněti ho k nejhoršímu, nutíce ho jaksi k násilným rozhodnutím.

Zároveň pozbývali půdy v zemi: jejich obratnost přílišná činila je podezřelými, jejich taktika byvši prohlédnuta, neoklamala již nikoho. Chování církve sbližovalo různé skupiny husitské; naproti neustálému dráždění i nejnesmělejší, vzdávajíce se nesplnitelných nadějí, rychle ustupovali na zad: mezi mistry a doktory, kteří usilovali o jmenování Rokycanovo k arcibiskupství Pražskému, v první řadě byli muži, na jejichž shovívavost kurie byla zvykla spoléhati, Prokop z Plzně, Jan z Příbramě a Petr z Mladenovic.

Velký proud mínění se zračil; jak by byl Jiří nehleděl užíti ho, aby rozšířil a upevnil svou moc ? Cítil v sobě dosti srdce a dosti ducha, aby Čechám vrátil mír a moc: jak by nebyl odstranil překážky, které bránily plnému rozvoji jeho schopností? Bylo to jeho právo a byla to jeho povinnost. Ctižádost není vinná, leda když ve své péči zištné zapomíná na prospěch obecný. V tomto smyslu kdo byl tu ctižádostiv: Oldřich z Rosenberka a šlechta katolická, kteří za osobním cílem neb i - připustíme-li nejpříznivější domněnku - v záštiplném podnikání udržovali nepořádek, šetrně zacházejíce se živly rozkladu a rozvratu28.1 čili Jiří, který měl všecku péči upřímnou, aby ukončil dobu válek občanských, obnovil pořádek a myslem vrátil opět důvěru.

V Čechách nebylo tenkrát ani žádné pochybnosti o tom pro ohromnou většinu obyvatelstva. Katolíci cítíce, že nemají půdu pod nohami, se zoufalou urputností zápasili proti mocnějšímu a mocnějšímu nátlaku národa, žádajícího pokoje, pořádku a svobody náboženské. Jejich důvěra v úspěch a jejich pýcha ustoupily málomyslnosti a rozpakům. Kynula jim již jen jedna čáka: protahovati věc, až by dočkali se chvíle, kdy Ladislav, syn Albrechtův, dojde zletilosti, aby s ním znovu ujali se plánu, smrtí Sigmundovou tak nešťastně přetrženého; nevzdávali se svých nadějí, ale odročovali je, důvěřujíce náhodě; době a chybám husitů.

Počítali však bez Jiříka; jeho mírnost byla velmi obezřelá a jeho diplomacie, byť i velmi upřímná a plná dobré vůle, byla velmi prozíravá. Vyjednával potud, pokud doufal, že získá opět protivníky své, dále potud, pokud se mu zdálo potřebným, aby vůči všem prokázal jejich zlou vůli. Ode dne, kdy přesvědčil se, že jsou zcela hluši ke každému důvodu, a kdy jasně to dokázal stoupencům svým, jedná s velikou rychlostí a rázností. Svolal valný sněm do Hor Kuten, kam dostavili se nejen zástupcové čtyř krajů, které spravoval, ale i všickni, kdo byli odhodláni podporovati jeho politiku: v tomto jakémsi plném shromáždění strany pod obojí byla jemu svěřena nejrozsáhlejší moc; použil jí hned k rozhodnému činu. Sigmund jmenováním Menharta z Hradce k purkrabství pražskému, straně katolické pojistil vládu v hlavním městě království; velmi veliká většina obyvatelů, fanatičtí kališníci, snášeli zoufale tuto moc, čekajíce na příležitost, aby svrhli toto jařmo nenáviděné. Bylo-li dlužno nechávati déle spojence; obrance pravé víry, živořiti v potupné závislosti? Či snad Jiří měl zpraviti své protivníky o záměrech svých a přivoditi nevyhnutelnou krvavou srážku? Zbrojení jeho vzbudilo jistý nepokoj mezi jeho protivníky: se zvláštní prostoduchostí, které nelze vysvětliti než pokleslostí mysli jejich a přesvědčením, které měli o své málomoci, přestali na neurčitých prohlášeních, nečiníce žádného opatření. Jiří použil jejich nečinnosti; z nenadání objeviv se před Prahou, vzal ji bez boje k veliké radosti Pražanů, kteří bez smlouvání přiznali mu všecka práva královská, jichž se ujal29.1 (v září 1448).


Poznámky

ke straně 7

7.1 Hojně jest důkazův o pravých záměrech koncilia. Je třeba "užíti lsti a oklamati Čechy pro jejich dobré" (Monumenta Concil. gener. saecul. XV. I., str. 123.) - Melius est sub dissimulatione procedere et generalia quaedam dicere pro amicitia partis utriusque. (Mon. I., str. 783.) Srovnej vypravování Tomkovo nestranné a podrobné v "Dějepise města Prahy", díl IV. a VI, zvláště díl IV., str. 678, 679, 684, 695 a j. [O "ohlávce" Palomarově viz id str. 603: Prospěšnost chytrého jednání s Čechy dokazoval legat koncilia Jan Palomar pravě, "že se s Čechy musí jednati pěkně jako s koněm nebo mezkem, když se krotí, pokud se mu nepřehodí ohlávka; nebo potom teprv přiváže se k jeslím: rovněž že se stane Čechům, kteří nyní nechtí do ovčince, až jen přijmou jednotu."

ke straně 8

8.1 Pez, Script. rer. Austriac., II, str. 846.

ke straně 9

9.1 Palacký připouští, že kompaktata byla stvrzena od Eugenia IV., oba důvody, kteréž uvádí, zdají se mně dokazovati opak. List papežův ode dne 11. března 1436, není úřední potvrzení, než neurčité osvědčení přízně. Slova bully ode dne 18. září 1437 jsou ještě významnější, dokazujíce jasně, že Eugenius IV. otázku pokládal vždy za otevřenou a nikoli za rozhodnutou.

ke straně 10

10.1 Jednoho dne (9. září 1437) padesát sedm povstalců bylo v Praze oběšeno. Byl prý velmi veliký pláč v lidu za dlouhý čas a vždycky lidé plakávali, když byla zmínka o tom. Tak píše starý pamětník, (Tomek VI, str. 40 ). Pan spisovatel míní popravu pana Jana Roháče z Dubé, starého přítele Žižkova a úhlavního nepřítele krále Sigmunda. "Dle srdce svého" Sigmund zdělal při tom divadlo šibenicí o trojí výšce, na níž nejvýše pověšen pan Roháč v rouchu červeném se zlatým pásem a s pouty pozlatitými, doleji ostatní obránci hradu Siona.

ke straně 19

19.1 O poměrech slezských viz velmi pěkný spis Grünhagenův Geschichte Schlesiens 1. svaz. Gotha 1884, zvláště str. 252 a násl. Grünhagen osvědčuje vůbec opravdovou a chvalitebnou snahu po nestrannosti.

ke straně 21

21.1 Město Poděbrady dle sčítání roku 1890 má 4819 obyvatelů.

ke straně 23

23.1 Palacký, který se svědomím pozorným s učeností hlubokou spojoval horoucího ducha a mladistvý zápal pro všecky věci veliké, v Jiříka vložil kus sebe samého, své víry a svého nadšení. Obraz, který nakreslil o husitském králi, jest jaksi idealní a jako idyllický. Vzbudil trpký odpor: nebylo-li urážkou kultury německé předpokládati, že Čech měl ušlechtilé myšlenky, v Slovanu viděti bojovníka za svobodu? Pravda, vypravování Palackého jistou měrou dýše hrdými a šlechetnými vášněmi, kterými plál historik, dobou, kdy psal, dobou bouře a útoku, a též theoriemi, které v ten čas našeho století vládly. V obraze Jiříkově zůstane vždy částečná neurčitost, protože prameny nedopouštějí nám proniknouti v nejtajnější myšlenky a že nepřátelským svědectvím chybí nutná protiváha, výpověď přítele a spojence králova. Nejčastěji musíme tudíž ze skutku souditi o vůli, uhadovati záměr, co vždy je nebezpečno a zvláště v době krise mravní a rozumové jako v XV. století. Tím, co temného zůstává v tomto osudu a co záhadného v této povaze, vysvětluje se částečně půvab, kterým tento předmět působil na historiky. Nové práce nezměnily patrně jednotlivých rysů ve fysiognomii králově, ale celkový dojem je zcela jiný: král méně úplně vystupuje v plném světle, je rozmanitější, živější. Pozbývá něco kouzla romantického, kterým nás oslňoval, ale zajímá nás více.

ke straně 25

25.1 Pro tuto dobu upozorňujeme na hlavní sbírky pramenů: Palacký, Urkundliehe Beiträge zur Gesch. Böhm. und seiner Nachbarländer im Zeitalter G. v. Podiebrad (1450-1471) ve Fontes rer. Austriac., 2. řada, sv: XX. Vídeň 1866; - Bachmann, Urkunden und Aktenstücke zur österr. Geschichte im Zeitalter K. Friedrichs III. und K. G. von Böhmen (1440-1471), téže sbírky sv. XLII., 1879; - velmi krásná sbírka Fontes rer. Silesiacarum, zvláště svazek VII. (latinský text Eschenloera s výtečným úvodem kritickým) sv. VIII. a IX. (Polit. Korrespondenz von Breslau, vydaná od Markgrafa), sv. XII. (Geschichtschreiber Schlesiens des XV. Jahrh., Breslau 1883, uveřejněna od Frant. Wachtera); - sbírka nejrůznějších pramenů vydána pod názvem Archiv český, zvláště díly I., IV., V, a VI. -- Staré letopisy české sv. III. Scriptorum rerum bohemicarum uveřejněné od Palackého. - Palacký první obnovil tuto velikou postavu Jiřího z Poděbrad ve IV. díle svých výborných Dějin národa českého. Saint-René Taillandier ve své knize "Bohéme et Hongrie" (Čechy a Uhry), Paříž 1862, podal zajímavý a živý přehled bádání velikého spisovatele českého. Od té doby dva směry vyznačují se vždy patrněji mezi historiky velmi četnými, kteří zabývali se Jiřím. Králi přejí čeští spisovatelé vůbec a jistá část dějepisců německých, u nichž přesvědčení svobodomyslné vítězí nad předsudky plemennými. Hlavní díla, která přísluší této škole, velmi nestejné ceny, ale z různých příčin velmi zajímavá, jsou tato: Jordan, Das Königthum Georgs von Podiebrad, Lipsko 1861; - Droysen, Geschichte der preussischen Politik, sv, II.; - Tomek, Děje království českého (páté vydání, Praha 1885); - Ermisch, Studien zur Gesch. der Sachs.-Böhm. Beziehungen in den Jahren 1464 bis 1471, Dráždany 1881 a j. - Celkem Němci jsou spíše přísni ke králi husitskému a přísnost stává se nenávistí u většiny Němců českých. K této třídě druhé s tendencemi více méně žalobnými náleží G. Voigt, jehož mínění zdá se trochu kolísavé a příznivější v jeho životopise Pia Il. (Enea Silvio Piccolomini, Berlin 1863 ) nežli ve zprávě jeho o úsudcích Palackého (Georg von Boehmen der Hussitenkönig; v Syblově Historische Zeitschrift sv, IV. i 86 i; - Markgraf, Über Georgs von Podiebrad Plan eines europaeischen Fürstenbundes, Histor. Ztschr., sv. XXI.; das Verhältniss K. Georgs von Boehmen zu Papst Pius II, (1458-1462); die Bildung der katholischen Liga gegen K. Georg von Podiebrad (Hist. Zeitschr. sv. XXXVIIL, 1861. - Bádání obou škol, apologetické a kritické, dospěla nedávno ke dvěma spisům, jež, ač jsou směru zcela protivného a ceny velmi nerovné, přec oba celkem vynikají znamenitě: oba spisovatelé svými pracemi předběžnými výborně připraveni, bádáním úplným a velmi dobře provedeným shrnují a opravují všecka studia předešlá. Bachmann má k Jiříkovi osobní nenávist; jako poctivý nepřítel upouští od každé obžaloby, která nezdá se mu odůvodněnou, ale neskrývá hněv, který mu působí nedostatek důkazů; studiu této doby věnoval dlouhá leta. Jeho monografie: Ein Jähr böhm. Gesch. ; - Böhmen und seine Nachbarländer unter G. von Pod., Praha 1878, byly velmi důkladnými obžalobami; od té doby uveřejnil v Allgemeine Deutsche Biographie velmi zajímavý životopis Jiříkův ; konečně velmi podrobné vypravování o nejdůležitější části panování jeho podal v 1. svazku velikého historického díla Deutsche Reichsgesch. im Zeitalter Friedrich III. und Max I., Lipsko 1884. V tomto díle poněkud dlouhém a temném není méně učenosti nežli vášně a o svědomitosti p. spisovatelově svědčí, že přes jeho úsudky velmi tvrdé o králi, dojem, který si učiníme ze čtení tohoto spisu, nijak neni nepříznivý Jiříku. Tomek konci dějin husitských věnoval VI. a a VII. díl svého Dějepisu Prahy (Praha 1885 a 1886). Tomek, jehož jméno by bylo slavné po vší Evropě, kdyby z vlasteneckého pocitu, schopného obdivu, nebyl psal všecka díla svá česky, svou přísností a pevností ducha, plnou znalostí událostí a upřímností zasluhuje bez odporu, aby byl vřazen do první řady historiků současných. Ačkoli bývá vždy neopatrno v dějepise mluviti o práci skončené, zdá se mi nicméně pravdě velmi málo podobným, že od nynějška na dlouho připojí se něco valného k dílu jeho o Poděbradovi.

ke straně 28

28.1 Bachmann, vždy tak přísný ku Poděbradovi, v němž vidí jen ctižádovce, který bez osobního přesvědčeni kořistí z husitství, aby došel království, uznává přece, že na Oldřicha z Rosenberka spadá vina zmařeného jednání s Fridrichem a že pletichy jeho činily zřízení vlády nemožným. Článek "Podiebrad" v Allgem. deutsche Biographie.

ke straně 29

29.1 Palacký IV., str. 191-194. Katolíci, kteří svou liknavostí a neopatrností podporovali úspěch Jiříkův, později pokoušeli se omluviti chybu svou, zahrnujíce vítěze výčitkami. Mluvili o pronevěře, o zradě: obyčejná to nespravedlnost stran, které rády žádají od jiných jemného svědomí a přílišné úzkostlivosti, jichž samy se své strany nevážily sobě. Ku podivu, Palacký do jisté míry neschvaluje jaksi obratnost Jiříkovu a lituje, že není v něm oné velkomyslnosti rytířské, které diví se při Ptačkovi: v skutku časy se změnily a velkomyslnost nebyla vhodná. Více váhání bylo by slabostí. Na štěstí pro Čechy Jiří nebyl rytířem.


HLAVA DRUHÁ

JIŘÍ Z PODĚBRAD, SPRÁVCE ZEMSKÝ

Moc Poděbradova uznána ode všech stran. - Ladislav, král Český. - Obnova státu Českého; pokoj mravní a pokrok hmotný. - Jednání s církví. - Papežové vítězí nad opposicí, jejich pyšné naděje. - Mikuláš V. - Legatové papežští: Jan Karvayal, Mikuláš z Kusy a Jan Kapistran. - Dobytí Cařihradu od Turků. - Aeneas Sylvius Piccolomini. - Kalixt III. (1455) - Smrt Ladislavova (1457).

Smělý útok Jiříkův byl pravý převrat státní a znamená rozhodný pokrok v práci o reorganisaci českou. Vypuzení katolických vladařů z Prahy dovršilo dílo zahájené volbou Ptačkovou a smírem obou velikých stran utraquistických. Vliv, za který Jiří děkoval svým úspěchům dřívějším a své chrabrosti osobní, vzrůstal na dále kouzlem, které víže se všady k držení hlavního města, a které rozmnoženo tu ještě obyvatelstvem a bohatstvím města, jakož i službami od něho revoluci prokázanými. Od počátku Praha byla vždy nejpevnější tvrz reformy, na čas ovládala veškeru zemi, a většina druhých měst uvykla si jíti za heslem jejím.

Jiří pracoval rychle ke své převaze: byv posud jenom náčelníkem strany, chtěl státi se náčelníkem národa; proto snažil se moc svou založiti na zákoně a způsobiti, aby uznána byla ode všech nehledě ku původu náboženskému. Došel toho bez velikých nesnází. Katolíci, zvlášt Oldřich z Rosenberka pokusili se o odpor branný; všedše v konfederaci, jednotu Strakonickou, zahájili nepřátelství; ale veřejné mínění rozhodně jim nepřálo; bojovali sami bez horlivosti a jako k upokojení svědomí. Oldřich pozbyv mysli, sešlý, příliš starý, aby vzdal se snah, které vyplňovaly život jeho, ale domáhaje se jich již jen chabou horlivostí, trápen zbožnou úzkostlivostí, chápal se znova známých úskoků s kmetskou svéhlavostí. Politika jeho se opakovala, připravujíc se o důvěru: vyjednávání podnikaná bez vážné vůle smluviti se, příměří sotva zjednaná, hned porušená, výpravy tak málo, opravdové jako vyjednávání, koalice plné výhrad se spojenci, kterým nebylo důvěřováno, a kteří v rozhodné chvíli odpadali. Zdálo se, že hledí odvrátiti od sebe mínění veřejné, dokázati, že nemá jiného vůdce nežli ctižádost, jiné péče nežli rozmnožení svých statků nebo své moci, jiného cíle nežli bezvládí. Katolíci ostatně, byť i dosti silni, aby podstoupili boj proti nesvorným kacířům, byli v menšině příliš slabé, aby mohli pomýšleti na úspěch, jakmile tito se spojili.

Úspěchy Jiříkovy nezměnily jeho chování. Nezapomínalť, že jako zástupce husitů jest povinen chrániti jich. Vrátil jim Prahu, schválil rozličná opatření přísná ustanovená k očištění města od kalu papežství, ale zároveň se vzácnou pevností snažil se dokázati, že politika jeho není ani úkladná ani strannická. Přestav býti náčelníkem strany, nechtěl, aby vítězství jeho bylo triumfem zvláštní frakce. Zamýšlel ze státu učiniti, čím státu dlužno býti ve společnosti dobře spořádané, záruku pořádku a všeobecné svobody; měl, jak vyslovil to později, povinnosti vůči všem i hleděl ovšem vyplniti je stejně. Okolnosti byly příznivy této vládě smíru a upokojení: podobojí jsouce příliš mocní a upřímní, aby se odhodlali k odpadlictví, byli dost unavení, aby připustili snášelivost. Kromě některých sektářů nedobré pověsti husité uskrovnili se ve svých žádostech; neměli větších nároků nad kalich, nad úctu ke svým obřadům a kněžím, nad náčelníka, který by jich chránil proti všemu nebezpečenství reakce. Horlivě posiloval toto smýšlení, vzdaluje zásadní otázky, které rozněcují spor a činí všelikou shodu nemožnou; fanatism byl vysílen, těžil z toho. Vzhledem k této umírněnosti katolíci ztráceli nejlepší zbraně své. Jak naříkati na pronásledování, když Jiří po boku svém měl katolíky neustupné, ano často jmenoval je k nejvyšším úřadům. A měli právo vymáhati více a hráti si na mstitele ohrožené víry oni páni pravověrní, kteříž o spolek ucházeli se s Tábory! Protivníci Poděbradovi, vyčerpavše prostředky, hledali pomoci zahraničné i volali vévodu Saského. Těžká neopatrnost! Pouštěli se na půdu nejkluzčí. Diplomacie Jiříkova byla moudřejší a činnější nežli jejich. Spojenci, které proti nim postavil, zmařili pomoc vévody a z tohoto pokusu nezdařeného jednota Strakonická měla toliko hanbu pro zradu národní, ze které spravedlivě kořistilo se proti ní31.1. Po tomto posledním nezdaru jednotníci důrazně tísnění poddali se osudu; příměří Vilšteinské (1450) znamenalo skutečný konec jejich odporu a roku 1452. Jiří od sněmu byl zvolen za správce zemského.

Protivníci odvážili se posledního pokusu, odporu skoro čistě formalního; lehkost, se kterou tento odboj nový byl potlačen, ukázala, jak jejich strana rychle scházela. Poslední města Táborská otevřevše brány své, uznala moc Rokycanovu a učení úředního utraquismu; Oldřich z Rosenberka jakoby uznal sám porážku svou, přijav místo v radě dvanácti členů ustanovených k tomu, aby bděli nad Jiřím a radili jemu. Ke šťastnému konci Poděbrad dovedl první část svého úkolu nikoliv nejsnadnější. Volený hejtman nad jedním krajem povýšil se znenáhla k důstojenství správce zemského, v němž uznán byl od veškerého království; potlačiv všecken odpor, svému zákonu podřídil všecky strany. Dal Čechám vládu a odňal takto protivníkům svým nejlepší záruku jejich zdaru, bezvládí.

Sněm svěřiv Jiříkovi nejvyšší moc, uložil mu dvojí úkol: obnoviti bezpečnost a pořádek v zemi a hájiti kompaktat31.2. To byl všecken program vládní, jemuž Jiří nespronevěřil se nikdy. Od svého povýšení až do své smrti má stále na mysli tyto žádosti stavů, které zahrnují v sobě zajisté přání ohromné většiny národa: pokoj a svobodu náboženskou. Nikdy smlouvě nedostálo se s větší věrností, a vděčnost národa byla spravedlivou odměnou panovníku, který jemu tak věrně sloužil.

Zatím nejlepším prostředkem k zabezpečení veřejného pořádku bylo aby uznán byl za krále Ladislav, syn Albrechtův a aby uložen mu byly podmínky, které by uspokojily utraquisty. Král katolický, který by zachovával kompaktata, panovník, který by s právy rodu spojoval práva, jichž došel volbou sněmu, německý Habsburk, který by vládl vedením osvědčeného obhájce národu českého, jak přáti sobě lepšího panovníka! Byl by podstatným, živým důkazem obecného smíru, zárukou všeho prospěchu, poutem, které by znova sloučilo všecky země korunní, nyní v plném rozkladu. Poděbrad projevil této chvíle, jako to ukázal na konci svého života, když neváhal nabídnouti korunu Českou králi Polskému, že, jestliže byl ctižádostivý, ctižádost jeho byla dosti vznešená, aby předevšim rozněcovala se prospěchy vlasti. Použil velmi obratně nesnází, ve kterých vězel Fridrich III., aby přiměl ho k vydání svého svěřence Čechům, a Ladislav byl vyhlášen za krále od stavů, jakmile přijal podmínky, které byly mu uloženy a které měly učiniti nemožným všeliký pokus o reakci (1453).

Ale jakou cenu tenkráte měly sliby, třeba tak výslovné jako tyto! Upomínka na neblahé panování Sigmundovo a Albrechtovo tkvěla ve všech myslech. Nezištnost Jiříkova nevedla až k neopatrnosti; od Ladislava dal sobě potvrditi, potom prodloužiti moc správčí. Úplné odstoupení bylo by bývalo osudné a vinné; nesmyslno a zločinno by bylo nechati opět otřásti dílem tak pracně vykonaným a poškoditi mír ještě nedobře zabezpečený: sám prospěch Ladislavův vyžadoval, aby toto dítě chráněno bylo proti sobě samému, proti svým vášním a předsudkům; král přišel velmi předpojat proti podobojím a Čechům; a kdyby byl ponechán sám sobě, jeho neopatrnost byla by vedla rychle k odboji. Ostatně bylo by směšno žádati po Jiřím loyalismu, kterého odedávna nebylo v Čechách: velmi upřímně přilnul k mladému panovníku, všecky skutky zdají se tomu nasvědčovati; ale jak tato nová náklonnost byla by u něho nahradila vášeň, která vždy vyplňovala duši jeho, lásku k vlasti! V přijetí Ladislavově viděl prostředek nejjistější, aby konec byl učiněn shonu stran, aby uzákoněním byla rozšířena vlastní jeho moc, a aby takto zjednal si nejpříznivější podmínky kt1 práci o blaho veřejné. Z důvodů politických i rozumových, z povinnosti k národu sklonil se před králem, který jednohlasně byl zvolen, a loyalně pracoval o to, aby v něm připravil Čechám osvíceného a spravedlivého panovníka. Ale nade vše staral se o budoucnost království, a bylo by bývalo s podivením, kdyby pro liché zdání šlechetnosti byl zapomínal na tento nejvyšší cíl. V jistých případech odříkání se jest jen neobratností a velkomyslnost odpadlictvím.

Jiří nesklamal se v záměrech svých, a přijetí Ladislavovo od sněmu bylo skoro ihned odměněno. Země přivtělené, kteréž od smrti Albrechtovy byly v skutku odtrženy od koruny, vrátily se v jednotu, Morava bez nesnází, Slezy po některém váhání. Nebyl to úspěch prostřední.

Ačkoli do jisté míry byly zveličovány pokroky Němců v Čechách před XV. stoletím a ačkoli na druhé straně s jistou tendencí líčí se vítězství Slovanů po válce husitské jakožto rozhodnější a úplnější nežli bylo vskutečnosti, není pochyby, že poslední události hluboce proměnily povahu království a královské moci v Čechách. Při vší přízni prokazované Čechům od Karla IV. dvůr Pražský za Luxenburků pokládán byl, aspoň na venek, za dvůr německý. Význačné známky zajisté zjevovaly již. nevoli, se kterou domácí obyvatelstvo snášelo převahu kmene nevraživého, ale toto temné vření, které prozrazovalo se jen čas od času náhlými výbuchy, hrubě neznepokojovalo zaujatých vrstevníků, kteří v něm viděli poslední záchvaty zmírající národnosti. Lid slovanský mizel pod vrstvou německou, velmi tenkou a již již se lámající, ale k uvádění v omyl přece postačující. Zvolení Luxenburků za krále římské přispělo ještě k rozšíření a upevnění domněnky, že Praha je městem německým a království České zemí říšskou.

Není tudíž podivno, že Němci slezští, kteříž ohroženi byli Polskem, v jednotě s Čechy hledali záruky proti nebezpečenství slovanskému. Ale ukázalo se, že noví ochránci jejich stali se jim brzo nebezpečnějšími nežli dávní nepřátelé jejich. Vítězství husitů, přeměna Prahy, kde cizí živel neměl více žádného vlivu, přerušení styků s říší vysvětlují a do jisté míry ospravedlňují nepokoj obyvatelstva původu německého, poddaného koruně České: podmínky uložené od sněmu Sigmundovi a jeho nástupcům potvrdily vítězství nepřátelské národnosti; království České bylo na příště královstvím nepopěrně slovanským. Slezy, kde zápas mezi živlem slovanským a německým byl vždy velmi ostrý, kde dílo poněmčovací ještě dosti nepokročilo, aby vzdo- rovalo každé reakci, byly zemí, kde národní cit německý byl nejživější. Slezané překvapeni byvše obratem tak neočekávaným, byli jím ještě více popuzeni a bouřili se proti bezpráví osudu, který znovu je ohrožoval nenáviděným panstvím Slovanů. Přenášeli hněv, který vzbuzovali v nich Čechové, na víru, kterou tito vyznávali a jejich horlivost katolická byla jednou z forem jejich vlastenectví německého. Na příklad obyvatelé Vratislavští, kteří byli nejurputnějšími nepřáteli Husitů, zajisté byli by s menší krutostí bojovali roti Jiříkovi kdyby v něm nebyli nenáviděli Slovana právě tak jako kacíře.

Ztráta země tak bohaté a lidnaté jako Slezy byla by však velice vážně oslabila moc Čech; podrobiti ji mocí bylo odvážným podnikem a za okolností tehdejších nebylo lze na to pomýšleti. Ale bylo třeba stůj co stůj konec učiniti situaci, která prodlením byla by učinila všeliké nové spojení nemožným. Nastoupení Ladislavovo na trůn bylo rozhodným tahem, který Slezanům odnímal jejich záminky nejzvláštnější. Obratností svou Jiří postaral se o ostatek: hleděl, aby nebyli doháněni k nejhoršímu, zjednal přechody, propůjčil jim všeliké odklady a úlevy, kterých si přáli. Měl méně sebelásky než pýchy: nedbal o to, aby nabyl osobního prospěchu, ale aby po, všech končinách koruny pokračoval v díle obnovy, tak šťastně počatém v Čechách; především bylo třeba zachrániti zásadu, obnoviti tradice jednoty a posečkati, až se utvrdí. Nemyslil zrovna až na državy nejvzdálenější, na země, které byly jako přepychem, na příklad na Luxenburk, ale nejprve měl péči o zámky a města na severu Čech, které Sigmund zločinnou neopatrností byl zastavil vévodovi Saskému: správce zemský usiloval o vrácení jich koruně s vytrvalostí, která neochabla ani vytáčkami vévody ani lhostejností mladého krále.

V týž čas, kdy obnovoval takto moc českou, práce vnitřní reorganisace pokračovala rychle. Spravedlnost dála se opět svým řádem, války soukromné byly zakázány, bezpečnost na cestách chráněna, loupežníci a zloději přísně trestáni. Nejpotřebnější vyřizovalo se nejdřív a ve spěchu, se kterým se postupovalo, neuvažovalo se vždy dost určitě o vzdáleném dosahu nařízení. Tak předpis o obecné bezpečnosti ohlašuje, že všichni pacholci dělní nebo služební budou přinuceni míti pána svého; kdo nebudou moci dokázati, že žijí poctivě od své práce neb že provozují řemeslo, budou pokládáni za tuláky (1453). Jiný článek zakazuje, aby žádný žádnému čeledi neodluzoval, ani lidí úročních ani služebných, leč by se řádně vyhostili a pánů svých slušně odbyli. 35.1 Nálezy osudné, které potřebami času vysvětlují se, ale neospravedlňují úplně; bylyť přílišným ústupkem pánům, ohrožujíce osobní svobodu sedlákův a připravujíce zavedení nevolnictví.

Zatím nikdo neznepokojoval se těmito možnými účinky; každý oddával se plně radosti, že může trochu oddechnouti po tolika útrapách. "Tehdá, praví starý letopisec, země byla u velikém upokojení.35.2 Obchod ode dávna přerušený ujímal se opět, a kupci houfně přijížděli z krajin okolních. V zemích od přírody bohatých po velikých krisích, jakmile pokoj jest obnoven, následuje bezprostřední a skoro náhlá náprava; jest to silné, bujné pozdravování se: činnost je všeobecná, výroby přibývá, obchod se rozmáhá; každý má se za bohatého a zdá se jím. Jiří doufal pevně, že utvrdí trvale tento blahobyt; bezvládí, kteréž odstranil, a kterým moci dosáhl, zůstavilo v něm největší ošklivost nepořádku, potřebu pravidelného položení a bezpečné budoucnosti. Nebylo jemu dosti, že konec učinil revoluci, chtěl zem uchrániti od nových záchvatů.

Za tím účelem hleděl povznésti království z málomoci, ve kterou pokleslo, obnovoval jmění korunní, jež ve státě ještě zcela feudalním bylo hlavním živlem moci panovníkovy, vykupoval některé statky a přinucoval uchvatitele, aby vrátili zboží, které drželi nezákonně. Posílen tímto jměním znovu získaným, podporován vděčností národní, oporu upřímnou maje ve městech - uspokojených blahobytem hmotným a věrným šetřením náboženských svobod jejich - král bez nebezpečenství mohl vzdorovati úkladům nespokojencův a ctižádostivců. Čechy, zbavené všech starostí vnitřních, přirozenou povahou věcí nabývaly opět vlivu na venek, jaký příslušel národu lidnému, chrabrému a bohatému. Králování Ladislava Pohrobka (1453-1457) počítá se zajisté mezi nejšťastnější a nejblaženější léta dějin českých; nikdy snad takového pokroku nebylo zjednáno za tak krátký čas a s tak malou námahou; tato léta mládí, jejichž obzor nezachmuřovala žádná tesklivost, jejichž jasnou důvěru nekalila žádná upomínka smutná, sluší pokládati také za nejkrásnější dobu v životě Jiříkově. Měl okamžiky větší slávy a plnější moci, rozvinul vlastnosti skvělejší a hrdinnější; jeho oddanost k Čechám nikdy nebyla lépe vzbuzena ani lépe odměněna. Ale nicméně za všeobecného uspokojení objevil se mráček: styky Čech s církví římskou. Nebylo zjevné války, poněvadž pokračovalo se ve vyjednávání a Čechové ohražovali se svým poslušenstvím, ale pravý mír byl mnohem vzdálenější, poněvadž papežové posud nebyli potvrdili kompaktat a poněvadž husité v skutku nevšímali si nijak nálezů kurie. Nešťastné války křížové, na něž v Německu ještě bolestně bylo vzpomínáno, papežům odporučovaly opatrnost; ale jestliže tito na chvíli přestali proti kacířům vrhati vojska, jež nepochybně by byli těžce sbírali, od svých nároků nepouštěli v ničem. Byloť jejich vůlí neproměnnou - a tato v jistém smyslu byla zákonná a ve všech případech velmi pochopitelná - aby husity přivedli k poslušenství, leč nechtěli odměniti toho podrobení některými ústupky. Nic nebylo vzdálenějšího mysli utraquistů, kteříž odpovídali na všecka vyzvání: Máme za pravidlo smlouvu svobodně zjednanou; žádáme, aby v jistých kusech byla přehlédnuta, ale nemíníme, aby pochybovalo se o podstatných výhodách, kterých nám podává. Protože dále měli jasné důvody, aby slibům dvoru papežského důvěřovali jen opatrně, zárukou žádali osazení arcibiskupství Pražského utraquistou Rokycanou, jenž byl již zvolen od sněmu, a jehož činnost v církvi české upomínala na činnost Ptačkovu a Jiříkovu ve státu. Hrozilo nebezpečenství, že rokování protáhne se bez výsledku; obě strany stály proti sobě, nechtíce a nemohouce téměř v ničem ustoupiti od svých podmínek.

Diplomacie římská však velmi důvtipně smiřuje své prospěchy a zásady: vědělať, že nesluší věc hnáti, a že několikráte, kdy dala se unésti netrpělivostí, bývalo jí na dlouho pykati. Byli mezi preláty mužové plní přesvědčení a nadšení, v jejichž očích všeliká smlouva s kacíři byla bezbožností a jako odpadlictvím, a na ně padá veliká část zodpovědnosti za poslední roztržku; ale nechybělo ani duchů pokojnějších a povolnějších, kteří měli jasnější představu o skutečnosti a nebyli neochotni k ní hleděti. Sami papežové, Eugenius IV. (1431-1447) Mikuláš V. (1447-1455), Kalixt III. (1455-1458) ačkoli celkem dosti nepřízníví, konečně rozhodli se určitě jen o jednom kuse: dojíti poslušenství Čechův; o nejlepším prostředku, jak by jeho dosáhli, nezamítali rokování, byvše chvílemi na vahách, není-li nejjistější prospěch ještě zakoupiti to některými sliby. Ale nezůstávajíce při této myšlénce, vrátili se ke svým prvním, nezměnným

rozhodnutím, postavili se určitě na stranu fanatiků, ale po rozličném kolísání, méně následkem rozhodného přesvědčení nežli nátlakem okolností. Na počátku záměry jejich nebyly tak hotové, jak obyčejně se myslí; shoda nebyla tudíž naprosto nemožná, ale toliko málo pravdě podobná a velmi nesnadná, vyžadujíc nejen mnoho dobré vůle navzájem, ale největší obratnosti, veliké vytrvalosti a téměř zvláštního sběhu příznivých okolností. Jak události dosvědčily, nejmenší náhoda mohla poškoditi vše a lichý krok zmařiti všecku naději v mír.

Vzrůstající nesnáze s konciliem Basilejským odvrátily trochu pozornost Eugeniovu od věcí českých - ba zdálo se, že také asi zmírní jeho smýšlení. Smělá a odvážná diplomacie byla by mnoho vymohla na papeži a na koncilii, kdyby je byla strašila druha druhem; Sigmund bezděky ukazoval Čechům cestu, když žádal otcův, aby Rokycanu potvrdili za arcibiskupa, "jinak že by byl přinucen obrátiti se ku papeži", nebo když psal papeži, aby obdržel od něho, čeho nedoufal vynutiti na sněmu (1437). Na neštěstí bylo známo, jakou váhu mají jeho protestace, a on sám pečlivě legáty zpravoval, že jde jen o to, aby husitům dalo se zdánlivé zadostučinění.

Smrt Sigmundova přerušila vyjednávání. S kým by byl Řím smlouval se za všeobecného bezvládí ? A k čemu by byla smlouva v době, kdy kacířství bylo v plném rozkladu ? Postačilo již zůstaviti je, aby sešlo přirozenou smrtí. Utraquism sklamal všeliké tušení, ani dlouhá krise, kterou přežil, nedopřála mu, aby těžil z nesnází papežské stolice; schisma trvalo ještě (skončilo teprv odřeknutím se protipapeže Felixa V.), ale již od několika let podrobení se koncilia bylo toliko otázkou času. Kurie nabyla opět plné svobody svého jednání dříve, než husité se zotavili.

Papežství pobouřilo se živě, opojeno jsouc rychlým vítězstvím svým. Zvítěziloť nad konciliem, zdrtilo všeliké choutky po vzpouře; národové znenáhla pokořili se jemu. Počalo domnívati se, že až posud bylo příliš bázlivé a že třeba jemu jíti jen směle nesnázím v ústrety, aby zmizely. Vzdorovalo nejmocnějším panovníkům, a hrstka kacířů by je držela ve strachu! Opojení z úspěchů zvítězilo nad obyčejnou opatrností jeho: velmi silné bylo pokušení, aby znenžilo svého štěstí. Stolice papežská nezvolila příhodné chvíle, aby se poučila přesně; nesledovala ruchu soustřeďovacího, který vykonal se mezi husity, myslila, že stále má proti sobě strany rozdělené, slabé, a ve svých nárocích i předsudcích byla posilována od svých stranníků českých, kteří nadsazovali svůj vliv.

Rok 1446 jest datem velmi důležitým v dějinách husitství; značíť jakousi krisi v zevnější a vnitřní politice: uvnitř podobojí s pevným rozhodnutím, že nedají se podváděti od katolíků, kladou první základy k řádnému ústrojí; na venek dvůr římský, jehož chování až dosud bylo dosti kolísavé, odhaluje své záměry a z bezvýminečného poslušenství husitů činí první podmínku všelikého vyjednávání. Takto půda rokování náhle se mění, a Čechové ocitují se naproti požadavkům, jejichž možnosti netušili.

Až do té chvíle Čechové i při vši zlé vůli, se kterou se potkávali, nikdy nemyslili, že církev míní popírati kompaktata; po jejich názoru rokování vztahovalo se jen k některým kusům vedlejším, z nichž toliko jeden byl jaksi důležit, povýšení Rokycanovo na arcibiskupskou stolici Pražskou. Vypravili do Říma posly, jimž uloženo, aby konečně přinesli odtud jmenování jejich kandidáta. Jaké bylo jejich ustrnutí, když vyzváni byli k odřeknutí se kalicha (1447)! Kardinálové nejen zamítali všeliký nový ústupek, ale chtěli dosíci od husitů poslušenství bez výhrady: jediná věc prý jest nevyhnutelně potřebna ke spasení, totiž poslušenství papeže; zlíbí-li se mu učiti, že Kristus je člověk a nikoli syn boží, spaseni budou, kdož uvěří jeho slovům.38.1 Řím vzpomínaje si vhodně, že neúčastnil se smlouvy Jihlavské, odmítal všelikou zodpovědnost za skutky koncilia.

S hlediska diplomatické obratnosti cítíme jakýsi podiv pro tento obrat, který jedním rázem kacířům odnímal všecky výhody tak perně vydobyté. Snad kurie byla by však více váhala dáti se na tento smělý útok, kdyby byla jasněji pozorovala nebezpečenství jeho. Měníc takto pronikavě poměry obou stran, činila shodu velmi záhadnou. Nebezpečenství, pouštíme-li se daleko, záleží v tom, že potom skoro nelze couvnouti: papežství zamezilo si všecken ústup, odsuzovalo se téměř k setrvání na svých požadavcích a mělo naraziti na nepřemožitelný odpor národa, který všem bědám raději se vydával než-li odpadlictví. Bylo osudno, že nový papež Mikuláš V., učený, výmluvný, jeden z předních představitelů renaissance na stolici svatého Petra, osobně byl se účastnil jednání, která předcházela smlouvu Jihlavskou.39.1 Měl odtud jisté záští proti sektářům, kterých nepřesvědčil, a sám sobě ospravedlňoval to povinností, aby v jeho rukou moc papežství nevzala újmy. Nad to jeho upomínky osobní jej klamaly, zakrývajíce mu pravou situaci. Myslil, že stále žije v době, kdy kališníci rozdělení a unavení zdáli se hledati jen čestného prostředku, jak by kryli svůj ústup. Domníval se, že může jen sklízeti ovoce předešlého úsilí a jaksi prohlásiti vítězství: nenadál se, že obnoví zase nepřátelství.

Čechové vzpírali se proti návrhům, kterých jim směle podáváno. Kdyby potřebí bylo, než zraditi pravdu, raději by se odtrhli od církve a pokusili "o některé věci, ačkoli pravé i dobré i v písmě založené, ale neobyčejné a těchto časů nevedené"39.2 Mikuláš V. dosti jsa dojat, poznal, že postupoval snad příliš rychle, slíbil vypravení legáta, který by prozkoumal otázku: o několik měsíců později Jan Karvayal přibyl do Prahy (1448).39.3

V Čechách pohnutí bylo živé a nadšení všeobecné: posel míru přijat byl s největší slávou. V skutečnosti dvůr římský, zůstávaje vždy nezměnným, svoloval pouze k upravení přechodů poněkud lepšímu. Karvayalovi bylo delší dobu v zemi zůstati, působiti znenáhla na mysli, zastrašiti bázlivé, svésti nerozhodné, podněcovati nesváry; zároveň užije kompaktat na zničení kompaktat samých, požadovati bude přesného jich plnění; odstraní všecky zvláštní obyčeje husitů, které nebyly schváleny smlouvou, přivede svobody náboženské na tak malou míru, že konečně budou se zdáti nepatrnými i jejich obráncům.39.4 Mikuláš V. spoléhal velmi na svého legata: nikdo nepřispěl více k opětnému povýšení moci papežské; on byl hlavní vyjednavatel konkordatu Vídeňského (1448), který potlačiv úmluvy Frankfurtské, vydal církev německou vykořisťování papežskému.40.1 Bylpln důvěry, netuše, že v Praze narazí na nesnáze zcela jiného rázu nežli s jakými setkal se ve Vídni. V Německu stál vůči několika knížatům, kteří nemínili hnáti věc do krajnosti a za chlubnými zásadami svými špatně skrývali své zámysly zištné; v tomto případě rozhodují jisté důvody. V Čechách bylo dlužno ku poznání přivésti národ cele zfanatisovaný. Shodneme se s politiky, nikoli s apoštoly. Kromě toho vyslanec byl nedobře zvolen; Karvayal byl sám příliš otevřený a náruživý: - jako diplomat v potlačení kompaktat viděl korunu svého poslání a záruku míru v Německu; jako sektář urážel se zpupností odbojníků, kteří svou vůli stavěli nad vůli otců. Když tázali se ho, je-li či není přijímání pod obojí způsobou holé kacířství, odpověděl, že nejlépe je následovati obyčeje obecného a jeho podivení bylo veliké, když páni, kteří se ho tázali, odvětili, že lépe jest poslouchati Boha nežli lidí. Sám veřejně přijímal pod jednou způsobou, doufaje, že příklad knížete církevního povede ku přesvědčení: podařilo se mu toliko vzbuditi všeobecné rozhořčení. "Nepotvrdíte-li nám kompaktat a Rokycany, řekl mu Petr z Mladenovic, jeden z nejmírnějších mistrů, uslyšíte divné věci o nás, dřív než dojedete zase do Říma." Ba zda by se tam kdy vrátil ? Již ozývaly se hlasy, aby v pomstu za Husa byl usmrcen; uznal za dobré rychlým útěkem uchrániti nepřátel svých od zločinu, a poslání, které vzbudilo tolik radostných nadějí skončilo potupným útěkem. (1448) O několik měsíců později Poděbrad zmocnil se Prahy, odňav takto katolíkům českým poslední naději v úspěch na půdě politické. Neukázala-li by se kurie odtud povolnější ? Podobojí myslili to chvíli. Rokycana, kterého všickni husité uznávali na dále za svého náčelníka náboženského, psal papeži několik listů velmi uctivých, myslil, že dojal ho nějak, i chtěl osobně odebrati se do Říma: toto stkvělé osvědčení poslušnosti zajisté bylo by rádo spatříno od stolice papežské a bylo by usnadnilo jednání (konec roku 1449). Podnik byl odvážný: Rokycana náhodou unikl biskupovi Pasovskému, který chtěl ho uvězniti; nebyli by ho nechali dojíti až do Italie. Vrátil se rychle vyléčen byv z klamu, který málem by byl draze zaplatil. Ale nicméně znenáhla Řím nabýval světla o událostech, které právě staly se v Čechách, a Mikuláš V. byl příliš prozíravý, aby nevystihl důležitost toho. Protestacím pánů katolických nedůvěřoval; v jejich horlivosti příliš dobře poznával ctižádostivé snahy jejich. Novému legatovi v Německu, Mikuláši z Kusy, uložil, aby ujal se věcí českých (1450).

Mikuláš z Kusy41.1 s upřímnou zbožností spojoval veliké vzdělání a obsáhlé vědění, mělť známost věcí státních, cit pro potřeby svého věku a za pobytu svého v říši zasloužil sobě jméno reformatora církve německé. Ze svého poslání přinesl si přesvědčení, že není lze spoléhati na účinnou pomoc proti kacířství: každý kníže myslil jen na své zvláštní potřeby a nikdo nemínil znepřáteliti se s Jiříkem. Politika i povaha kázaly legatovi, aby vystříhal se prostředků násilných. Na neštěstí, přese všecku ochotu jeho k vyjednávání, Mikuláš V., když byl tak daleko pokročil, jaksi ostýchal se couvnouti; stržen byv hnutím, které vyvolal, neměl ani k tomu plné volnosti. Aby neuškodil sobě a aby ukázal, že lacině nezaprodává práv církevních, poslal do Němec zároveň s Mikulášem z Kusy fanatického mnicha ku vzbuzení záští věřících proti nepřátelům jména křesťanského.

Mnich Jan, kterýž obyčejně dle svého rodiště nazývá se Jan Kapistran 41.2, byl minorita, který proslavil se zavedením přísnější kázně ve svém řádu. Jeho výmluvnost a přísnost zjednaly mu v lidu velikou vážnost a pověst apoštolská přirozeně ustanovila ho k úřadu "apoštolského kommissaře a generalního inquisitora nákazy kacířské". Zvolen byv od papeže, aby procházel krajiny východní Evropy a oživoval tam víru, vydal se na cestu hrd jsa svým úkolem a jist svým úspěchem. Jeho oddanost k církvi byla vrozená a prudká, jeho důvěra v neodolatelnou činnost, kterou provozoval, úplná. Kázával latinsky; všady, kam přišel, lid tlačil se kolem kazatelny jeho: pověst o zázracích, které konal, jeho hubenost, která svědčila o jeho zapírání se, jeho přehnané posuňky, zvuk hlasu živosti italské, lebka učitele jeho Bernardina, kterou vždy s sebou nosil, živě dojímaly obrazotvornost jeho posluchačů, kteří poslouchali ho tajíce duch a popadajíce jej teprve, když řeč předával tlumočníku, jenž vykládal jeho kázání.42.1 Pověst jej předcházela: města žádala ho, aby jim přinesl slovo boží; oživoval nenávist, rozhořčoval vášně zanechávaje za sebou takřka sled fanatismu. Jinak však uměl víru svou kázati činy svými: viděli ho dobře v Bělehradě; vždy v průlomu, nepřístupného jak bázni tak slitování, povzbuzujícího mysli; jeho výmluvnost přispěla nemálo ku porážce Turkův a město, osvobozené z nebezpečenství, ve vděčné upomínce spravedlivě spojilo jméno Kapistránovo s jménem Hunyadovým.42.2 Zvláštní missionář pro dílo míru, dosti nešťastný spolupracovník pro Mikuláše z Kusy! Kapistran probíhal okolní krajiny Čech, získal několik přestupů, s nimiž způsobil mnoho povyku, hlučně uveřejňoval bullu, kterou papež dával mu moc rozhřešovati každého, kdo se přizná k vině kacířství, jako na příklad, že přijímal pod obojí způsobou.42.3

Psal Poděbradovi, aby tvrdošijně nesetrvával ve svém bludu, Rokycanu zahrnoval nadávkami, Čechy rozhořčoval svými pomluvami a hrubostmi. Mikuláš z Kusy, jenž velmi nespokojen byl touto zbujností, nadarmo mu odporučoval, aby se poněkud mírnil: proč užívati proti Rokycanovi hrubého slova kacíř? Není tak snadno, jak se myslí, zmásti husity, jsouť velmi zběhlí ve znalosti písem a mnohý text svědčí v jejich prospěch; jest nebezpečno hnáti je do krajnosti.42.4 (1452) - Kapistran odbyl ho s vysoka, a Mikuláš, ač mrzel se velice, musil se opatrně chovati vůči tomuto šílenci. Kdo věděl, netlumočí-li posléze pravé úmysly Mikuláše V. ? Ostatně urputníci a sektáři mají vždy velkou přednost před politiky a umírněnými. Pochybno jest posléze, zda i bez tohoto zakročení nešťastného Mikuláš z Kusy by byl dosáhl něčeho: kurie nebyla změnila svého ultimata; od té doby legat nepokládal za prospěšné, aby pro úspěch velmi málo pravdě podobný znepřátelil se s Kapistranem: na sněmě v Řezně snaže se ještě omluviti prudkou řeč mnichovu, prohlásil, že mu nelze jíti do Čech, leč by Čechové slíbili bezvýminečně podrobiti se církvi, a posel jeho v Praze popřel všelikou platnost kompaktat (1452). Vzhledem k neustupnosti stolice papežské, která neodchylovala se od chování přijatého od doby nastoupení Mikuláše V., utraquisté další naléhání pokládali za marné: vyjednávání bylo přerušeno na několik let.

Čechové několikrát ohrožovali kurii vážnými rozhodnutími.43.1 Když byli na chvíli zanášeli se myšlenkou o zřízení samostatné církve národní, vešli ve styky s církví řeckou, a roku 1451 přibyl do Čech posel církve východní, Konstantin Angelik, aby přezvěděl o jejich skutečné víře. List, který tenkrát administratoři podobojí psali císaři byzantskému a patriarchovi cařihradskému (1452) je zvláště zajímavý, poněvadž jasně ukazuje, že kalich ve skutečnosti nebyl jediným kusem sporným s Římem: protestovaliť skutečně proti neobmezené moci, kterouž osobuje si člověk smrtelný, připomínali utrpení a hoře, jež bylo jim podstoupiti. Jaké bylo však jejich provinění? Opřeli se svatokupectví a hříchům smrtelným.43.2 Na neštěstí Řekové měli nalehavější starosti, než aby pozorně sledovali věci české, a za krátko potom Cařihrad padl do rukou Turků.

Pád říše byzantské, nevyhnutelný a s dávna očekávaný, zaduněl přece velmi mocně; politice papežské dal nový směr a do jisté míry proměnil úmysly její naproti Čechům. Zveličovalo se zajisté pohnutí způsobené v Evropě vítězstvími Mohameda II. i upřímnost manifestací proti půlměsíci; zvláště v prohlášeních papežských často prokmítá více vlastní prospěch nežli přesvědčení. Papežové hrají úlohu, kterou jim ukládá jejich název jakožto představitelův a představených křesťanstva; v skutku tyto otázky vzdálené mnohem méně mají na srdci nežli otázky, ve kterých zapleteny jsou bezprostřední prospěchy jejich. Byli příliš opatrni a rozšafni, aby se slepě vrhli v podnik, jehož největších obtíží si netajili; ale sláva a vzrůst vlivu z vítězné války křižové, tradice, obrazotvornost a obyčeje politiky prozřetelné, jež žádnými prostředky nepohrdá, kázaly jim, aby nejevili se zrádci věci křesťanské, ba aby i upřímně vyhledávali prostředky k zastavení vpádu mohamedanského. Vše je k tomu pudilo: jakožto Vlachové byli již ve styku s Turky, kteří po suchu i po moři ohrožovali polouostrov; jakožto náčelníci církve mohli-liž v rukou nevěřících nechati Cařihrad po Jerusalemu? Jakožto panovníci jaký lepší prostředek měli ku povznesení své vážnosti nežli aby světu nevěřícímu ukázali znovu papežství v čele ozbrojené Evropy. Konečně duše jejich jakožto učencův a neophytů renaissance překypovala trpkou hořkostí při myšlence, že posvátná půda věd a um stená pode jhem barbarů.

Nebezpečenství turecké té chvíle bylo velmi opravdové; vysílené Uhersko bylo již zachváceno, země rakouské netvořily ještě pravého státu; bylyť rozdrobeny mezi rozličná knížata, kteří se nenáviděli, a spustošeny válkou občanskou. Ani spojenci Fridrichovi neklamali se nijak o oddanosti a ráznosti tohoto náčelníka Habsburků.44.1 Za těchto okolností země česká byla povolána, aby hrála hlavní úlohu a v skutku za XV. a XVI. století jest jako zálohou vojska zdržujícího Osmany. Beze zdrojů téměř nevyčerpatelných mužstva a zvláště peněz, kterými opatřila své krále, zápas Rakouska s Tureckem byl by se snad skončil jinak. Okolo polovice XV. století její spojenství bylo vzácné. Mělať náčelníka opatrného, obratného a váženého; chrabrost vojínů jejích byla na slovo vzatá, způsobilost hejtmanů jejích slavná.44.2 Naproti společnému nebezpečenství ohrožujícímu křesťanství, záměr až dotud kurií oblíbený, aby Čechy

Čechy skroceny byly bezvládím, na příště nejen byl velmi odvážný, ale byl by vzal na se ráz ohavného sobectví, papežství ne bez důvodu bylo by obviňováno, že povrhuje nejvyššími prospěchy Evropy, aby ukojilo své záští. Stolice papežská pochopila to a změnila svou politiku ne co do cíle, ale co do prostředků; v Jiříkovi hledala spojence: v odměnu za podporu, které velmi ochotně mu nabízela, obětoval by se jí a přinavrátil jí zemi.

Katolíci spoléhali plně na Ladislava: mladý král, vychován byv v nenávisti kacířstva, neskrýval smýšlení svého, vynášel je nerozumnou pýchou a ve stycích svých s Rokycanou rád jevil opovržení tím pohoršlivější, čím bylo málomocnější.45.1 Moc mladého panovníka na štěstí jeho byla v skutku velmi malá: způsob, jak by jí byl užíval, byl by mu velmi brzy odcizil všecky mysli. Jiří vládl jménem jeho, jsa vlastním králem; čeho by nedostalo se církvi, kdyby jí nabídl své přistoupení ? Nebylo-li tudíž možná získati ho ?

Roku 1451 císař Fridrich III. vypravil v poselství do Čech jednoho ze svých rádců nejvyškolenějších, Eneáše Sylvia Piccolominiho45.2: poprvé politika stavěla proti sobě oba veliké protivníky, jejichž zápas celou Evropu uváděl v nepokoj. Eneáš Sylvius nebyl nijak fanatikem: jeho mládí dobrodružné, jeho styky se stranami nejprotivnějšími, mnohé a důležité věci státní, do nichž byl zapleten, zostřily v něm ducha od přírody bystrého a rozvily rozum sám sebou velmi chápavý. Jeho víra byla velmi vlažná, aby byla příliš nesnášelivou: ne, že by byl skeptikem, ale byl synem své vlasti a své doby; i v největším nadšení pozoroval rub mínění a věcí; jeho přesvědčení bylo tak nestálé, že nemělo kdy vzrůsti a zmocniti se vší duše jeho. Měl živé vášně, ale vycházely z hlavy. Při zběhlosti ve starém písemnictví záliba, jakou měl pro starožitnost, byla snad jeho vlastností nejpodstatnější a nejupřímnější, ačkoli nebyl nijak prost affektace. Měl veliké úspěchy jako řečník, pyšníval se tím a zneužíval toho mnohdy. Zmítán byv ctižádostí, kteréž ani tiara neupokojila cele, více dbal o to aby zanechal veliké jméno, nežli aby vykonal veliké věci. Jakožto pronikavý pozorovatel znal lidi, ale někdy klamal se v nich tím, že posuzoval je dle sebe: oplývaje pomůckami a prostředky věřil poněkud příliš v obratnost diplomatickou; jako všichni, jichž duch větší jest nežli srdce, neuznával jiné pohnutky než rozum; příliš byl Vlachem, aby pronikl až do hloubi oněch duší severu, tak instinktivních a tak opravdově zbožných, mučedlnictví stůj co stůj zdálo se mu hloupostí, a nekřivdil protivníkům svým, domýšleje se o nich, že po něm baží.

Od prvního setkání (1451) pocítil k Jiřímu instinktivní náklonnost.46.1 Nebylo-li již v jejich osudech několik rysů podobných? Muž, který vyšed z nejnižších vrstev, pronikl až do rady panovníkův a neměl v úmyslu věru přestati na tom, podivoval se, jakého třeba bylo úsilí, obratnosti, vytrvalosti a ducha drobnému pánu českému, aby povznesl se na první místo. Jakožto učenec cítil snad trochu bezděčného pohrdání k náčelníku, jemuž cizími zůstaly renaissance a nauky, ale velice vážil si přirozených vlastností jeho velikého ducha, bystrosti a výmluvnosti. A takový člověk škodil svému štěstí pošetilou věrností ke kalichu! Znal tuto dobu odboje, protože ji prožil: je to prudkost mládí; tyto záchvaty bláznovské po samostatnosti rozptýlí se, jakmile udeří hodina vážného myšlení; až stane se správcem, zapře brzo své počátky revoluční. Jeho styky s Jiřím a rozmluva s ním potvrdily jeho naděje: Poděbrad vyhnul se hádce, osvědčil svou žádost po míru, nezdál se ani zhola neochotným odtrhnouti se od Rokycany, kdyby to bylo naprostou podmínkou dvoru římského. Sylvius vrátil se z Čech s pevným míněním, od něhož neupustil nikdy: Jiří byl stržen, ale přeje si již návratu ku pravé víře; podveden jsa, ale nikoli vinen, zdržován byl toliko vedlejšími rozpaky, jež snadno lze odstraniti; v obratu tom celá země česká půjde za ním po dobrém nebo po zlém.

Na kvap oznamoval Karvayalovi své dojmy: Jiří jediný může přinavrátiti kacíře,46.2 je spravedlivý a dobrý, na něho třeba soustřediti vše úsílí (21. srpna 1451). Úřední představitelé Říma, Karvayal a Kapistran, ač dosti znepokojeni byli tímto nenadálým zakročením, tenkráte nedbali mnoho jeho pozorování, ale Sylvius nepozbyl srdce. Sotva Jiří uvedl Ladislava do Čech, psal mu list velmi lichotný, blahopřál mu k jeho úspěchům, jimiž řád a pokoj vráceny království. Co chybí, aby tento pokoj byl úplný a řád zabezpečen? Ať Čechové nechtí býti stále moudřejší než-li všecko ostatní křesťanstvo, at pokoří se papeži, který přijme je s otevřenou náručí. Jiřímu přísluší, aby přiměl je k tomu a pojistil takto jak spásu duše své tak slávu jména svého (v lednu 1454).

Zdrženlivostí Jiříkovou v otázkách náboženských potvrzována domněnka, že horlivost jeho pro kacířství jest vrtkavá: zvoliv za úkol svůj mírniti utraquisty, osvědčoval málo snahy v podpoře jejich požadavků; vlažnost jeho vzbudila i jistou nedůvěru mezi nejhorlivějšími kališníky.47.1 Zároveň nezanedbával ničeho, aby získal si přízeň dvoru římského; lichotě ctižádostivým snahám papežů, velice hlučně osvědčoval horlivost svou pro výpravu křižovou. Znenáhla záměr Sylviův vážněji byl pojímán: brzo skoro zobecnělo mínění, že pro podrobení Čech stačí, aby získán byl správce a že obrácení tohoto není než otázkou opatrného jednání a času.47.2 Ale nepřekročeno ještě předchozích úmluv, a celé měsíce uplynuly, než počalo jednání podrobné. Pokračováno v něm s jistou čilostí teprve po smrti Mikuláše V., když zvolen nový papež Kalixt III. (1455)

Kalixt III., jsa velmi příjemné povahy, velice prostý, málo nakloněný ku přísným prostředkům, přál si konečně, aby dočkal se výpravy křižové, i byl vděčen Jiřímu za jeho dobrou vůli jak upřímnou tak hlučnou. Ve svém smýšlení smiřlivém byl zajisté potvrzován od Sylvia, kterého Fridrich III. vypravil k němu v poselství. Eneáš zůstal odtud při něm a jmenován byv brzo kardinálem, stal se jedním z nejvážnějších rádců jeho. Přinášel z Němec přesvědčení a strach: přesvědčením bylo, že knížata říšští cele oddáni jsouce svým řevnivostem a svým snahám ctižádostivým chovají se docela lhostejně ku všeobecným prospěchům křesťanství a neposkytnou žádné pomoci. Fridrich byl příliš zaměstnán a jeho ctižádost byla jak příliš nepokojná tak příliš trpná, aby bylo lze očekávati od něho hrdinného rozhodnutí. Jediným mužem, jenž měl dosti moci, vřelého citu a mysli, aby ozbrojil se proti Turkům, byl Poděbrad. - Dále, ačkoliv opposice náboženská v Německu zdála se potlačenou, oheň doutnal pod popelem; Sylvius to věděl: v tomto obyvatelstvu nalezne se dosti vlažná opora proti kacířství, a bylo velmi nemoudré, dáti jemu příklad revoluce snad vítězné. S každého hlediska bylo tudíž nejlépe vyhnouti se roztržce s husity. Ne že by dlužno bylo něco ustoupiti z práv církevních, ale nebylo třeba tupiti příliš jejich nároky. Jest vždy trapno přiznati se ke svému omylu a couvnouti; proč neosladiti Čechům hořkost jejich lítosti? Co podniknuto, aby se jim cesta urovnala? Bylo-li třeba honositi se tolik přísností, na které přestáváno až posud ? V skutku pokrok byl menší než hned po smlouvě Jihlavské. Proč ? - Proto, že chtělo se postupovati příliš rychle. Dnes utraquisté mají se na pozoru: kdyby se setrvalo na téže cestě, nedošlo by se leda ku povstání. Lépe jest míti strpení, vyčkati příležitost, ba proč by nesnesl se kalich, aspoň na nějaký čas? Vždyť nebyl zavržen písmem. Čechové naopak nebudou žádati více jmenování Rokycanova k arcibiskupství Pražskému, ušetří se sebelásky kandidáta zatlačeného, zahrnou ho hodnostmi, povolají za kardinála do Říma a zvolen bude arcibiskup český, ale dobrý katolík, který znenáhla obnoví pravověrné učení; utišení bude pokračovati, tradice samostatnosti zmizí a tenkráte vyskytne se věru záminka, aby odstraněno bylo přijímání pod obojí způsobou, jehož hájení nebude nikdo více chtíti.48.1

Bylo-li lze provésti tento plán velmi dobře pojatý, v němž patrna byla ruka jednoho z nejchytřejších diplomatů té doby? Zda by se stavové čeští byli oddělili od Rokycany? - Přáli si jeho jmenování méně ještě z úcty, kterou k němu chovala celá strana, neb pro spravedlivé odměnění služeb jeho, nežli poněvadž uhodli, že nepostačí smlouva s dvorem římským ani sliby jeho; potřebovali záruk, a nejlepší ze všech nebylo-li, by osvědčený utraquista stál v čele církve ? Ale konečně byl to u nich toliko pud neuvážený, a byli by zajisté váhali poškoditi mír přílišnou tvrdošijností. Ostatně úloha Rokycanova velmi rychle by se byla stala dost obtížnou; od té chvíle, kdy by byl jedinou překážkou smíru, jeho kandidatura byla by měla ráz ctižádostivý a sobecký, který by mu byl odcizil mnoho sympathií. Jiří podporoval jej velmi věrně, ale ze jmenování jeho nečinil podmínku sine qua non. Ve své rozmluvě se Sylviem rázně ohražuje se proti žalobám, jichž předmětem byl arcibiskup podobojí, prohlásil, že zamítá-li jej určitě dvůr římský, sám nejlépe postará se o prospěch země a pokoje. Závazky uložené Ladislavovi dotýkaly se případu, kdyby nebylo lze dojíti potvrzení zvoleného arcibiskupa. Styky Jiřího s Rokycanou nebyly nijak důvěrné - pochopíme to: správce zemský cítil svou moc obmezenou mravní autoritou správce kněžstva utraquistického a v tomto tajném, nepochopitelném a nebezpečném vlivu nenáviděl živel nepořádku a vzpomínku na dobu bezvládí. Téže asi doby Rokycana s neobyčejnou prudkostí byl napaden v traktatu podkomořího Vaňka Valečovského z Kněžmostu, který kněžím utraquistickým vytýkal pýchu jejich a nezákonné úchvaty.49.1 Jak by zlořády, do nichž stěžoval si Vaněk, nebyly popuzovaly Jiřího ? Bezděky hněval se na Rokycanu pro jeho horlivost náboženskou, pro jeho nesmiřlivost, pro polemiky, které zaváděl, pro nesnáze, které působil; nepromíjel mu, že překážkou je spojení. Možná tudíž připustiti domněnku, že by byl podporoval narovnání, navržené od Sylvia, a jeho přistoupení k němu bylo by vzbudilo vážnou naději v úspěch jeho.

Na neštěstí Sylvius neměl ruce nijak volné: proti němu obracela se nevole katolíků českých, kteří kupili své pletichy v Římě, aby dosáhli jmenování arcibiskupa; málo jim záleželo kterého, jen když drsně zmařili poslední naděje Rokycanovy. Kardinal jen stěží zabránil tomuto ukvapenému prostředku, v jehož zápětí zajisté bezprostředném bylo by přetrženo vyjednávání. Jeho úsilí uvrhlo naň podezření vší fanatické koterie Karvayala,49.2 který vinil ho téměř ze zrady; vytýkáno mu, že prospěchy církve podřídil prospěchům říše a že víru svou zaprodal za klobouk kardinalský.49.3 Karvayal líčil žalostný obraz následků, které by všeliký ústupek kacířstvu49.4 měl pro Německo, a Sylvia činil zodpovědným za neštěstí, jež předvídal. Popleten poněkud tímto odporem, Sylvius, který pomýšlel již na tiaru a nechtěl odciziti sobě mocnou stranu, váhal, vytáčel se, osvědčoval dobré záměry své a skláněl se před zkušeností svých odpůrců. Nicméně proklouzla mu slova hořkosti a sklamání: "Ani Tvá Velebnost ani má maličkost," psal svému hlavnímu protivníku, Karvayalovi, "neuzří úplného spojení Čech se stolicí papežskou. Kéž bych v této věci mohl býti špatným prorokem a kéž by má věštba se nesplnila!"50.1 Od svých záměrů však neupouštěl a za příležitosti sňatku Ladislavova s Magdalenou, dcerou krále Francouzského, papež rozhodl se vypraviti do Prahy legata, by pokračoval u vyjednávání. Za posla ustanoven byl Karvayal. Volba byla zvláštní: Karvayal, který byl na svůj odjezd roku 1448 zachoval upomínku dosti málo příjemnou, přijal tento úkol čestný bez nadšení.50.2 Dlužno-li v tomto jmenování viděti zvláštní úmysl Sylviův? Chtěl-li upokojiti ty, které svou mírností pobouřil, a dokázati jim, že nemíní narovnávati se s bludem? Myslil-li, že pobyt Karvayalův v Čechách rozptýlí jeho předsudky, a že nové studium situace přesvědčí jej o potřebě politiky narovnávací? Náhlá smrt Ladislavova (23. listopadu 1457) zmařila všecky záměry jeho, přerušivši vyjednávání dříve, nežli vážně bylo počato.


Poznámky

ke straně 31

31.1 Ve svém vyhlášení války Oldřichovi Pražané vytýkají mu, že spojil se s Němci, "těmito nepřáteli úhlavními netoliko páně správcovými, ale i všeho království Českého", Tomek, IV., str. 203.

31.2 Moc daná sněmem dne 27. března 1452 Jiříkovi a jeho radě rovnala se bezmála plné moci královské. Měliť úřady a soudy obsazovati, spravovati všeliké důchody korunní, bdíti nad pořádkem a bezpečností a užívati pro to branné moci stavů. Moc správce zemského měla trvati dvě léta a měla se vztahovati na všecky stavy a obyvatele království. Tomek VI, str. 223.

ke straně 33

33.1 Tyto úzkosti vylíčeny jsou velmi živě v Grünhagenově Geschichte Schlesiens, I. str. 258., 390. a násl.

ke straně 35

35.1 Palacký, IV., 1., str. 346.

35.2 Staré letopisy české str. 163.

ke straně 38

38.1 Viz zprávu poselstva před sněmem, Archiv český II. str. 234. Vysvítá z ní zaražení poslů vzhledem k těmto nárokům a naukám. Oni přinášeli zároveň z Říma důkaz o zradě pánů katolických, kteří tvářili se, jako by podporovali žádosti podobojích a potají je potírali.

ke straně 39

39.1 V. Pastora Dějiny papežův od konce středověku, v překladu francouzském díl II. 1888. Spisu Pastorova, ač velmi je pozoruhodný a psán na základě nových pramenů, nicméně lze užívati jen s velikou opatrností. Spisovatel jest velmi horlivý katolík, a spis jeho jest dithyramb ku poctě papežství.

39.2 Naráželi bez pochyby na myšlenku vzkládáním rukou nahraditi svěcení kněžské, co bylo by jim dopustilo zříditi církev samostatnou. Viz Tomka VI., str, 145.

39.3 Jan z Karvayal byl jmenován kardinálem roku 1446. Mezi vynikajícími muži, kterými se obklopil Eugenius IV., byl pokládán za nejznamenitějšího. Nikdo neúčastnil se činněji obnovy moci papežské.

39.4 Obdobné situace mívají v zápětí podobné účinky. Politika, které zkoušeno proti husitům, je táž, které bylo užito na zrušení ediktu Nantského; je to princip přesného užití a těsného výkladu. Proto nebylo by třeba odsuzovati přiliš přísně církev: je důsledna sama s sebou, přesvědčena jsouc, že chová pravdu, hledí jí brániti. A nejedná tak jen církev katolická, ale všecko pravověří, všecken fanatism a vůbec všecko přesvědčení. Snášelivost jest jen forma skepticismu, a zda skepticism je s to, aby něco založil? Setkáváme se tu s odporem, který je v základě všech věcí lidských: dílo víry vede k svobodě svědomí, která jest jeii negace, a skepticism uznává práva fanatismu.

ke straně 40

40.1 O všeobecných dějinách říše a papežství za této doby viz Ranke, Deutsche Gesch. im Zeitalter der Reformation str. 33, a Die römischen Päpste str. 26.

ke straně 41

41.1 Mikuláš Creps, narezen v Knesu (Trevírsko), žil v l. 1401-1464. Je to zajisté jeden z mužů nejušlechtilejšího srdce a nejkrásnějšího vzdělání v XV. století; nicméně těžko je připustiti s Jansenem, že poslání jeho v Německu působilo epochálně, a v každém případě nesnáze v Čechách byly způsobu zcela různého.

41.2 O Kapistranovi viz Voigta v Historische Zeitschrift X., str. 19.

ke straně 42

42.1 Grünhagen str. 281.

42.2 Viz dramatické vypravování o tomto oblehání (v měsíci červenci 1456) v Saint-René Taillandierově Boheme et Hongrie, str. 64. Kapistrán umřel 23. října 1456 v Iloku.

42.3 Těžká urážka pro Čechy, kteří vždy ohrazovali se proti obviňování z kacířství.

42.4 Tomek VI. str. 225 a následující.

ke straně 43

43.1 Co můžeme říkati? Církev římská sama odstrkuje nás násilně: co zbývá dám činiti? Jsme mocně donucováni, abychom pomýšleli na vhodné prostředky a chápali se rázných kroků (totaliter providere). A jako nepřátel ani obrance nebude nám chyběti. Capistranus triumphans, 382.

43.2 Tomek VI. str. 234.

ke straně 44

44.1 Bachmann pokusil se opříti se mínění až dotud skoro jednomyslnému, které ve Fridrichu vidělo jednoho z nejnepatrnějších panovníků XV. století a jednoho z nejšpatnějších císařů, co kdy mělo Německo. Srovn. Ranke, Deutsche Geschichte im Reformationszeitalter. Bachmann připisuje mu cit pro spravedlnost, zbožnost jinak od nesnášelivosti velice vzdálenou, počestné a čisté mravy, vážnost k vědám a uměnám, věrnost ku přátelům. Způsobem poněkud choulostivým obyčejnou liknavost jeho vykládá hloubkou jeho myšlení politického: Poznávalť budoucnost a pokládal za neprospěšné příliš pozorně sledovati příhody, které nemohly změniti jistého výsledku (str. 8). - Jeho prozřetelnost prý zpravovala ho, že nenastala ještě doba, aby výbojně nastoupilo se proti Turkům. Kojil se velikými nadějemi ve příčině domu rakouského, ale nemínil nijak síly své vyčerpávati ve válce, ze které nemohl by mít žádného prospěchu bezprostředního. V panegyriku Bachmannově jest zajisté něco nadsazeno, ale nelze popříti, že přísnost, s jakou dříve nakládalo se s památkou Fridrichovou, byla nespravedliva; vynikaltě skutečnými dobrými vlastnostmi; vrátíme se k nim. (Viz ve sv. II. o založení mocnářství rakouského.)

44.2 Tato fakta popíral Voigt, Georg von Böhmen, der Hussitenkönig (Sybl's Historische Zeitschrift str. 448-449); nikdo však nemůže vyvrátiti, že za této doby celá střední a východní Evropa řídí se taktikou Čechův, a že roty utvořené dle vzoru vojů táborských, jsou strašnou mocí. Pokaždé, kdy válka vypukne, převaha Jiřího z Poděbrad vynikne.

ke straně 45

45.1 Smýšlení Ladislavovo bylo obecně známo. "Kacířství velmi nepřál" praví Eschenloer, vydání německé I. 18. Neopomíjel žádné příležitosti, aby neprojevil svého opovržení ke kalichu.

45.2 Viz zajímavý obraz Eneášův u Zellera "Italie a renaissance", 2. vyd. sv. I. str. 27-45.

ke straně 46

46.1 Za příležitosti právě této schůze Benešovské napsal ve svých dějinách císaře Fridricha III. tuto klassickou větu o Jiříku: "Hussitarum errore infectus, alioquin sequi bonique cultor; quem cum nos longo sermone de communione calicis temptavissemus, magis deceptum quam pertinacem invenimus."

46.2 "Si quis est, qui civitates ad unionem trahere possit, Georgius est". Aeneae epistolae, str. 667 (vydání Hopperovo, Basilej 1551).

ke straně 47

47.1 Stížnosti Beneše Mokrovouského, starého obrance kalicha, před stavy (v březnu r. 1454) potkaly se s mnohým ohlasem, a Poděbradovi jen těžce podařilo se zjednati, aby odročeno bylo rokování (Tomek VI. str. 251).

47.2 Viz na příklad list biskupa Krakovského ku Kapistranovi ode dne 16. srpna 1454.

ke straně 48

48.1 Sylvius měl svého kandidáta pro arcibiskupství Pražské, Prokopa z Rabšteina: Aeneae epistolae 246, 247, 259. - Voigtovi přísluší zásluha, že vytkl tento záměr, kterýž unikl pozornosti Palackého (Op. cit. str. 414. Srovn. Pii secundi orationes, vyd. Mansi I. str. 352). - Zdá se mi, že Voigt tomuto záměru nepřiložil všecku váhu zaslouženou. Listy Sylviovy ukazují, že po několik let těšil se svým snem o smíření.

ke straně 49

49.1 Traktát Vaňkův vydaný od Jar. Čelakovského jest asi z r. 1457.

49.2 Viz rozhořčení Jana Kapistrána ještě před smrtí Mikuláše V. 24. března 1455, když dovídá se, že snad jde o potvrzení Rokycanovo. Wadding Annales Minor. str. 207; Aeneae epistolae 404.

49.3 Srov. listy. Kapistrana k Sylviovi, 7, dubna 1456; Wadd. 207.

49.4 Epistolae 294. Politische Correspondenz Breslau's str. 8.

ke straně 50

50.1 Epistolae 294.

50.2 Epistolae 339, 340.


HLAVA TŘETÍ

PIUS II. A ZRUŠENÍ KOMPAKTAT

Jiří z Poděbrad, král český: jeho smýšlení a politika. - První vyjednávání s Piem II. Poselství r. 1462.: zrušení kompaktat. - Legat Fantinus de Vale. Chování katolíků českých. - Spolky a plány Poděbradovy. - Antonín Marini a záměr konfederace evropské. - Poslední opatření a smrt Pia II.

Sedmnáctiletý král ve vší svěžesti síly a zdraví náhle skoná právě před sňatkem, který nepochybně měl zabezpečiti budoucnost dynastie. Po boku jeho, ve stálém spojení s ním všemocný správce, jemuž královský svěřenec jeho častěji projevil, že nabažil se jeho poručnictví, a ten dědí jeho trůn. Jak nebylo by se mluvilo o jedu? Skoro bezprostředně nastalo podezřívání a obviňování, tu šeptané a potutelně šířené, tam hlučně rozšiřované:51.1

Co dokazuje toto obviňování? - Nic. Opakuje se po každé, kdy přihodí se nenadálá katastrofa. Obrazotvornost národní libuje si v romantice; málo dbá o to, je-li utrhačnou, a ku prospěchu svému příliš mnoho nepřátel rozšiřovali toto podezřívání, aby zasluhovali víry nějaké. Soudcové Jiřímu nejnepříznivější, vytýkají s význačným politováním, že nelze nalézti nějakého důkazu proti němu.51.2

Že by Ladislav cítil velmi citlivou náklonnost ke správci, zdá se mi nesnadno připustiti i při pramenech, které se uvádějí.51.3 Všecko opatrné a mírné jednání Jiříkovo nezabraňovalo, aby moc nebyla v rukou jeho, a aby mladý panovník nebyl hrubě urážen touto podřízeností. Poprava Ladislava Hunyada52.1 připravovaná s neobyčejnou ošemetností a vykonaná s nelítostnou ukrutností odhaluje nám, co se dálo v této duši temné a od mládí vražedné. Rozdíl byl veliký, namítne se, mezi Hunyadem, který na smrt urazil krále a neskrýval ani svých snů ctižádostivých, a mezi Poděbradem, jehož všecko úsilí čelilo k povznesení trůnu Ladislavova. Je-li jen zcela jisto, že rozdíl ten jasně viděl Ladislav?52.2 Situace bývají mocnější nežli vůle; styky, jaké byly právě mezi správcem a králem, musily tomuto zoškliviti onoho. Král pokusil se setřásti jho, ale nepodařilo se mu. Nezdarem svým ještě se rozjitřil; od svého návratu do Prahy jevil se zlomyslnějším a zádumčivějším než dříve.

Všecky tyto podrobnosti od protivníků Poděbradových pečlivě vytýkané tvořily by těžké podezření proti Ladislavovi, kdyby Jiří byl náhle skonal; jakým logickým uměním pokusil by se kdo vyvoditi z toho důvod proti Poděbradovi? Co by bylo dlužno dokázati skutkem, není, že Ladislav nenáviděl Jiřího - na čem málo záleží - ale že Jiří nemiloval Ladislava a že se hleděl jeho zbaviti. Ale vše dokazuje na opak, že přese všecku nemoudrost a nevděčnost mladého krále on upřímně přilnul k tomuto dítěti. Neosvědčoval-li jemu skvěle upřímnou oddanost svou, když snažil se vystříhati nezkušenost jeho od chyb nenapravitelných, když odvracel ho od politiky, která by ho byla dovedla do války občanské a do vyhnanství ? Dosti by bylo, kdyby sobě samému byl ponechal tohoto mladého vášnivce, aby záhy proti sobě pobouřil dvě třetiny svých poddaných. Za příkoří, jimiž odměňována jeho věrnost, těšil se myšlenkou, že nastane čas, kdy Ladislav, až zbaví se předsudků, ve kterých byl vychován, bude mu vděčen za rady jeho; vděčnost muže bude mu náhradou za nevrlost mladíka. Proč by ho byl odstranil ? - Aby k moci své připojil titul? - Co získal, jestliže na hlavu svou postavil korunu? Ani povýšenost jeho ducha, ani jasnost jeho rozumu, ani celé chování jeho nepřipouštějí domněnku, že by býval přístupen sprostému a všednímu pokušení. A za to co těžkostí a nebezpečenství počínalo touto smrtí? Nebyl-li Ladislav poutem vížícím jednotlivé části koruny? Kurie, až posud upokojená přítomností katolického krále, nebyla-li by zvýšila požadavky své, kdyby náhle zemřel ? Všecko dílo znovuzřízení a znovuustavení bylo ohroženo. Moc Jiříkova pozbývala oné povahy zákonné a řekněme onoho schválení právního, jichž si tak vážil, a skutečně jeho moc královská nebyla nikdy tak veliká, jako bývala moc správčí. Namítne se, že netušil následků této smrti, ač tak snadno bylo je předvídati. Dlužno tudíž viniti ho nejen ze ctižádosti, ale i ze zcela zvláštní neprozřetelnosti, tvrdí-li se, že neznal ani skutečného stavu země, ani nebezpečné situace, spíše zastřené nežli zažehnané: spolu se zločinem třeba mu přičísti hloupost. Vše zdá se takto splývati, aby prokázána byla nevina Jiříkova. Žalost byla veliká, praví nám staří letopisci čeští, mezi pány, kteří kráčeli za rakví Ladislavovou, od nejmocnějšího až do nejmenšího, ale ze všech největší měl pan správce. Tento zármutek byl upřímný. Oplakával mladého panovníka, jejž smrt mu urvala dříve, než z něho učinil pravého krále, a plakal snad také sám nad sebou i nad neštěstím Čechám hrozícím.

Pro tuto bolest nezapomínal na své povinnosti. Vůči katastrofě, jíž si ani nepřál aniž se jí nadál, neváhal více, jako byl neváhal, když šlo o zabezpečení vítězství husitův odnětím Prahy Menhartovi z Hradce. Počal prohlášením, že nemíní nijak vzdáti se moci svěřené mu od Ladislava a že pokládá se za zákonného náčelníka země, pokud potrvá úřad jemu svěřený. Potom se vší čilostí svou jal se svůj dočasný a mimořádný úřad proměňovati ve stálou a pravidelnou moc.53.1 Nebylo pomyšlení, aby zachováno bylo celé dědictví Ladislavovo: jednotlivá království, jež nahodilým děděním sblížila se, nabyla opět své neodvislosti. Jiří neupíral jim svobody, které dožadoval se pro Čechy; vydal Matiáše Korvína, který tenkráte vězněm byl v Praze, a vešel s ním v pevný spolek. Téměř téže chvíle Matiáš zvolen byl za krále uherského: příznivá přednost, jež připravila mysli na zvolení Jiřího.

Komu bylo by se dostalo koruny české nežli jemu? Práva druhých kandidatů byla tak málo prokázána, jejich příbuzenství s posledními panovníky českými tak vzdáleno, pravidelné tradice zvláště dlouhým přerušením a občanskou válkou byly tak seslabeny, že do pozadí ustupovaly otázky o zákonnosti a řádném přenesení moci královské54.1 Jedna věc byla nade vše: prospěch národní. Když Jiří vlastní rukou na trůn posadil děcko, jež doufal vychovati, a jež po dlouhá léta nemohlo mít vlastní vůle, pomýšlel především na povznesení vlasti a na zachování pokoje; měl-li národ slepě svěřiti osud svůj rukám vládce neznámého, jenž málo znal situaci, byl snad zlomyslný nebo neschopný? Kdo by lépe nad Jiříka hájil díla jeha a pokračoval v něm ?

Jeho oblíbenost byla taková a vůle většiny tak zjevná, že nebylo nejmenší pochyby o jeho volbě. V té příčině Jiří byl klidný, ale nechtěl, aby povýšení jeho bylo vítězstvím jedné strany a aby nezahájilo takto znovu dobu občanských sporů. Podařilo se mu to, i byl vyhlášen za krále ode všeho sněmu (2. března r. 1458). Volba tato byla tak jasně označena, tak pečlivě připravena, Poděbrad vzbuzoval důvěru tak všeobecnou, že krátce všecky strany přijaly událost s uspokojením. Zatím co Pražané plakali děkujíce Bohu, "že vysvobodil je z moci německých králů, kteří jsou myslili zlé učiniti lidu českému a zvláště těm, kteříž přidrží se čtení svatého", a co Rokycana blahopřál sněmu, že zásluhu si získal o zem a náboženství, Kalixt III. přijal rozhodnuti stavů velmi laskavě. Hned po smrti Ladislavově domýšlel se, ano skoro přál si, tohoto výsledku. 55.1

Poděbrad této dobré vůli nepopřál času, aby ochladla. Kandidatů zatlačených bylo drahně, ale nikdo z nich nebyl nebezpečný. Sokové, zmateni již novinami z Říma a zaraženi rychlostí jeho postupu, nemínili ani pustiti se hluboko. Země přivtělené chovaly se chladně nebo nepřátelsky, ale záští jejich by se stalo nebezpečným teprve, kdyby našly silného a smělého náčelníka, který by všem choutkám odbojným dal všeobecný program a vštípil jim energický popud. Jejich vůdcem přirozeným byl papež, a ten přešel k nepříteli. Jakým právem věřící byli by pokračovali v boji a nespokojili se tím, co postačilo svatému otci? Legat dosti hrdě připomenul to měšťanům Vratislavským, kteří nejzuřivější kladli odpor. Poděbrad s podivuhodnou obratností vedl si uprostřed zápasů, které zmítaly tehdy střední a východní Evropou; nespojiv se se žádnou politikou, šetřil se; všecky strany mohly doufati a jeho zakročení, dožadovaly se ho nehledíce na cenu, které se domáhal.56.1 Jednotlivé země, které z počátku na jevo dávaly svou nevoli, pokořily se dosti rychle, jedna za druhou, nejdříve Morava, potom Hořejší Lužice a největší část Slez. Město Vratislav na příště osamocené povolilo, chvějíc se a obdrželo toliko lhůtu tříletou, po jejímž uplynutí zavazbvalo se učiniti králi přísahu poslušenství (v lednu 1460). Většina pretendentů velmi ráda upustila od svých práv skutečných nebo domnělých, aby nevydala se do nerovného boje; císař Fridrich, zapomínaje na své nároky, udělil Poděbradovi kurfiřství české (31. července r. 1459). Řevnivost Hohenzollerův a Witelsbachův ochromovala Německo. Jiří zasnoubil svou dceru, Zdenu, se synem kurfiřta saského, který bez výhrady odřekl se dědictví Ladislavova. Dcera Albrechta Achilla braniborského byla zaslíbena druhému synu Jiříkovu, Jindřichovi. Na sjezdu Chebském (v listopadu r. 1459) Poděbrad mezi stranami nesvornými jeví se jako vážený prostředník, jehož nepřátelství strachují se a o jehož spojenství ucházejí se všickni panovníci okolní.

Jakožto nepopěrný panovník bohatého a kvetoucího království, jenž postaviti mohl veliké vojsko, jakožto obratný politik a šťastný vojevůdce, spojen jsa svazky blízkého příbuzenství s několika nejmocnějšími knížaty svého věku, Poděbrad za této doby působil na okolní státy převážným vlivem; vážnost, kterou vzbuzuje u cizinců, vyrovnává se oblíbenosti, kterou zahrnují ho Čechy; i zraky vší Evropy jsou k němu obráceny; předešlými úspěchy opravňuje se největší ctižádost a stkvělá budoucnost otvírá se tomuto zhýčkanému dítku štěstěny, jehož dráhu neskalila ještě žádná nehoda.

Zda tato velikost, tak rychle získaná, byla opravdu skutečná ? . Vrstevníci tak soudili: oslepovalť je lesk dosažených výsledků. Z dálky zjevny jsou slabé stránky této moci, která spočívala na vratkých toliko živlech. Vítězství dobytá byla spíše skvělá než rozhodná: co den bylo potřebí nového boje a jedinou porážkou mohlo býti vše poškozeno. Na to nesmíme zapomínati, chceme-li rozuměti politice Poděbradově a posuzovati ji spravedlivě.

Příští léta a vůbec konec jeho panování jsou skutečně vyplněny vyjednáváním tak hojným a tak zapleteným, že stěží je vystihujeme. S neslýchanou rychlostí sledují za sebou plány velmi rozmanité, skoro si odporující, někdy dosti neurčité a tak veliké, že zdají se fantastickými; nejrůznější kombinace zkoušejí se, zapomínají a obnovují zase; spolky křižují se; za dobu velmi krátkou, v témž roce několikráte, po nejvřelejším přátelství následuje ochlad, nedůvěra neb i válka, již náhle zakončí nová smlouva spolková. Je to jakýsi zmatený zákrok, v němž pomocníci dnešní jsou včerejšími nebo zejtřejšími nepřáteli.

Proč tyto náhlé změny? Neprozrazují-li jistý nedostatek spojitosti v ideách a snahu poněkud nesouvislou ? Snadno dali bychom se svésti k myšlence, že Jiří měl více plodnosti a svižnosti duševní nežli vytrvalosti, více obrazotvornosti nežli rozumu a méně ráznosti nežli odvahy. Nebyl také ušetřen výčitek. Jeho nepokojná činnost, namítalo se, vzbudila všeobecnou nedůvěru, jeho zmatené koncepce nevedly a nemohly vésti nikam, jeho nestálost odcizila mu přirozené spojence jeho, jednoho po druhém, a on jest hlavně vinen žalem a hořem, jež skalily poslední léta jeho panování. - Prohloubenější studium ukazuje jasně, že Jiří hrubě nebyl s to, aby jednal jinak nežli jednal. Podlehl dvojí nutnosti, jakáž obsažena byla v době, kdy žil, a v sitnaci, jež odkazem byla předchozích událostí.

Století patnácté zajisté nevynalezlo diplomacii, ale bylo snad první, jež uhodlo všecky prostředky její. Střední věk jest uzavřen, čas hrdinských turnajů jest ukončen; nová doba počíná, doba vyjednávání, jednot, smluv dílčích a dědičných. Panovníci mají jako předtuchu o rozhodné důležitosti okamžiku: moderní Evropa se ustavuje; jde o to, aby zaujalo se postavení, aby protivníkům neponechalo se nenabytné výhody, aby zachráněna byla budoucnost. Každý hledí zaokrouhliti své území, rozšířiti svůj vliv a v tomto předráždění choutek, v tomto vzmachu nadějí spolupůsobí všecky schopnosti a dobrými jsou všecky prostředky, jež vedou k cíli.

V žádném věku snad nebylo tak neobyčejného přepychu obrazotvornosti, tak zvláštní smělosti kombinace a - přirozeným ovšem uásledkem - tak naprosté lhostejnosti mravní. Klassickým zůstalo chování tehdejších knížat italských, ale jestliže panovníci ostatních zemí nemají vždy téže obratnosti, mají všickni tutéž naivní smělost a dobrou chut. Nikdy smlouvy neměly menší platnosti a sliby menší hodnoty. Úskočnost a šibalství jsou více než všeobecné; marno naříkati na to a směšno diviti se tomu. Mlčky rozumí se, že každý hledí si jen svého prospěchu osobního, že služby prokázané nezavazují žádné z obou stran, že spojenství přestávají, jakmile jeden ze spojenců v obnovené volnosti svého jednání nalézá nějakou výhodu. - Bylo by nespravedlivo vyčítati příliš přísně Jiřímu, že do jisté míry účastnil se těchto zvyků, jež skoro rozpakujeme se odsouditi, tak zdají se omluveny veřejným míněním: zda od té doby obecná mravnost učinila opravdu skutečné pokroky? Vyžaduje snad poněkud opatrnějšího jednání, přechodů méně náhlých a záminek obratnějších.

Jiří přestal na postupování svého věku ještě málo dokonalém. Jeho politika jest politika jeho doby; srovnáme-li ji s politikou Fridricha III., Matiáše Korvina nebo markraběte Albrechta, nepomyslíme již ani, abychom vinili ji z nestálosti nebo z nesouvislosti. Nic neopravňuje domněnku, že chování jeho bylo by v nejmenším uráželo jeho vrstevníky, že by bylo oslabilo jeho situaci odcizením jemu vážných sympathií. Bylo by skutečně více než naivní domnívati se na příklad, že král uherský byl by váhal vyhlásiti mu válku, kdyby Jiří svou nejistotou nebyl mu dal zdánlivou záminku. Když pomýšlí na říši německou, jestliže úmluvy, které zjednává s knížaty, podobají se velice trhům, přísluší-li nám právo odsuzovati ho jménem nauk, o nichž ještě nikdo představy neměl, a přední zodpovědnost padá-li na kandidáta čili na kurfiřty ?

Chybou Jiříkovou bylo prý, že dal se svésti k záměrům, jichž uskutečnění bylo aspoň pravdě velmi nepodobno, jejichž úspěch byl by poskytl výhod jen pochybných a jejichž zmar přiváděl však jistou nedůvěru a jakési oslabení. Také zde, tvrdívá se, Jiří podlehl vlivu svého věku. Diplomacie XV. století se svými předsudky sobeckými a skutečnými splétá fantasii dobrodružnou a poněkud frivolní. To záleží dosti velikou měrou na okolnostech, za kterých se vykonává. Na místo rádců církevních, vždy řídších, nastoupili diplomati z povolání, kteří nazývali se právníky dvorskými, správci politickými nebo jednodušeji radami. Jakožto potulní rytíři političtí dávali obratnost svou do služeb panovníků, kteří dovolávali se jejich nadání; bývali najímáni na určitou dobu, někdy pro zvláštní vyjednávání. Jakožto umělci diplomatičtí a theoretikové političtí měli méně praktického ducha a oddanosti nežli zchytralosti a vymýšlivosti. Jsouce velmi zběhlí v otázkách mezinárodních, výtečně zpraveni o pletichách dvorův a o povaze panovníků, méně znali národy, jejich podání i prostředky a nebyli zdržováni úzkostlivostí vlasteneckou, která neukájí se illusemi a nesvoluje než k obětem nevyhnutelným i plodným. V okolí Jiříkově setkáváme se s jistým počtem těchto odborníků, nejprve s Martinem Maierem, později s Antonínem Marinim, posléze s Řehořem Heimburkem59.1, ačkoli tento upřímností svého přesvědčení a statečností svého života zasluhuje místa zvláštního. Vláda Jiříkova dosti důvtipně byla rozdělena na tři ministerstva: ministerstvo Maierovo vyznačené plány volebními v říši německé, ministerstvo Mariniho známé vyjednáváním o velikou jednotu evropskou a ministerstvo Heimburkovo, které by odpovídalo zjevnému boji proti papežství.

Je-li jen plně jisto, že tito rádcové měli na Jiřího a na jeho politiku tak převážný vliv, jak se všeobecně uznává? Nejrozumnější a nejrozšafnější panovníci sny svými nahražují svou mírnost: Jindřich IV. zanášel se záměry, které nejsou jaksi nepodobny plánům Jiříkovým; Ludvík XL, kterýž obecně nepokládá se za ducha fantastického, vyslechl návrhy Mariniho a nezamítl jednání s ním. - Omyl byl by veliký, kdybychom myslili, že tito strůjci plánů neviděli první co v jejich rozsáhlých plánech je málo vážného. Proč bychom při Jiřím nepředpokládali téhož důvodu ? Jaký prospěch skutečný zanedbal pro tuto klamnou obrazotvornost? Při všech pokusech těch nikdy nepustil se do hloubi, nikdy nenapadlo ho hnáti se až do války, aby uskutečnil tyto vzdálené koncepce. Jemu byly vždy jen prostředky podružnými a vedlejšími, které podněcovaly jeho činnost, a jimiž pohrdati bylo by konečně nemoudré, ale vždy připisoval jim toliko důležitost, jaké zasluhovaly: jeho pozornost skutečná a opravdová neodvrátila se proto ani na okamžik od podstatných prospěchů jeho království.

A ostatně zda mohl vymaniti se z událostí, jež dály se za hranicemi, a zda plány jeho byly spolu tak marnivé a sobecké, jak se tvrdívá? Co jiného jest politika nežli předvídavost, a byl-li by opravdovým panovníkem, kdo by v rozhledu svém přestal na hranicích svého území? Veliká země nemůže zůstati lhostejnou k osudům sousedních států., Bylo nejen přirozeno, ale potřebno, aby Čechám, když je povznesl, vrátil také vliv v Německu, který vykonávaly za Luxenburků, a k němuž oprávněny byly mocí svou. Do chyby byl by upadl teprve tenkráte, kdyby pro tyto otázky podřízené byl zapomínal na bezprostřední potřeby svého národa, a kdyby se byl střemhlav vrhl do sporů knížat německých. Ale když hlouběji zkoumáme stížnosti nakupené proti němu, velmi brzo poznáme z výtek těch, jak pamatoval, že Čechy nejsou zemí německou, ale že tvoří království zcela samostatné a samosprávné, a to bylo nejen jeho právem, ala i povinností. I když byl kandidátem v říši německé, byl především králem českým.

Ne že by byl neměl pro Německo smýšlení upřímně příznivé a nejopravdivější přání opraviti zlořády, jimiž strádalo. Nerozpakoval se sice tržiti o jistá léna, nad nimiž vrchní panství německé bylo velmi málo vážné, na příklad o vévodství milánské, a jest nepopěrno, že nesdílel se ctižádostí a nesmiřitelností pangermanů moderních, ale velmi rád byl by obnovil řád a mír na oné straně hor. Jeho chování to dokazuje a zvláště svým prospěchem byl puzen k tomu:60.1 bezvládí německé bylo skutečně pro Čechy stálou hrozbou, ježto papež stále kojil se nadějí, že v některém z těchto knížat potřebných a lakotných, kteří vždy ve zbrani stáli druh proti druhu, nalezne náčelníka proti kacířství. Jestliže Poděbradovi nepodařilo se, aby byl zvolen, stalo se to právě proto, že byl v podezření, že úkol svůj pojme vážně. Kurfiřtové mnoho mluvili o opravě říšské, ale postačovalo jim hovořiti o tom. Jiří nebyl zajisté netečný k osobním výhodám, které byl by mu zajistil titul krále římského, a k nové síle, kterou by byl z něho čerpal, ale jeho prospěch splétal se zde s prospěchem Německa; ohrožoval toliko knížata, kteří lovili v kalných vodách.

Poděbradovi brzo bylo přiznati se, že nemá nijaké naděje vážné ve zvolení své za krále římského (1461).61.1 Byl to nezdar, nebot nepodařilo se mu dosíci vysokého postavení, které by ho chránilo od každého útoku. Ale postavení jeho nebylo tím vážně oslabeno. Hned po svém pokuse je právě týmž, jakým byl před ním; záměrem svým nezpůsobil si hněv nesmiřitelný; knížata, kteří protivili se volbě jeho, nezachovávají dlouho nepřízeň, spíše zůstanou mu přáteli až do konce. On sám neklesaje ani nemátna se pokouší se hned o jiné kombinace. - Budívá to pohoršení, mluví se o lehkomyslnosti a nestálosti. Děje se tak proto, že neustále pohlíží se naň jako na náčelníka sekty, apoštola víry a soustavy nové. Docela mylně. Nebyloť v něm nic fanatického ani doktrinářského. Nebyl korunovaný Řehoř Heimburský, nýbrž král, který v předtuše boje, jejž rád by byl odvrátil, ale jenž zdál se mu nevyhnutelný, hleděl uchovati sobě nejlepší čáku úspěchu. Jeho diplomacie rovněž moudrá jako rozmanitá, tak málo tvrdošijná, ale k náhlým obratům hotová, brala se toliko za jediným cílem: dosíci takové moci, aby papež váhal na ni útok učiniti a kdyby neupustil od svých nepřátelských záměrův, aby záští jeho bylo odzbrojeno. V skutečnosti představuje takto mnohem lépe obraz moderního panovníka nežli v tradicionalní podobě jako bojovník za theorii a mučedlník za ideu, i kdyby tato theorie byla theorií neodvislosti panovníků vůči papežství a tato idea ideou státu laického. Politika zásad je politikou středověku, doby, kdy knížata domnívají se, že jsou povinni mysliti za své poddané: moderní král má jen jednu povinnost chrániti poddaných svých ve svobodě myšlení dle jejich způsobu.

A nebylo snadným úkolem brániti práv národa českého proti podnikům papeže, jakým byl Pius II. Aeneáš Sylvius Piccolomini, který po smrti Kalixta III. zvolen byv za papeže, přijal jméno Pia II., s uspokojením uvítal povýšení Jiřího z Poděbrad. Přesvědčen jsa, že on upřímně přeje sobě smíru s církví, radoval se ze všeho, co rozmnožovalo jeho vliv a poskytovalo mu větší svobody v jednání: až bude zvolen, nebude mu již třeba šetřiti utraquistův i použije moci své, aby poddané přinavrátil církvi římské. - Jaká byla nejhlubší víra a přesvědčení Jiřího ? Otázka taková zůstane asi pro vždy pochybnou. Ku poučení o tomto předmětu choulostivém máme toliko dvě anekdoty; na neštěstí nejen nejsou prokázány způsobem naprosto nepopěrným, - přinášíť je jen Eneáš Sylvius, - nýbrž odporují si téměř. Když Jiří s Ladislavem byl ve Vratislavi (1454-1455), šašek nějaký otázal se ho, proč víře Slezanů nedává přednost před věrou Rokycanovou; přece Čechové nemohou domýšleti se, že oni jediní jsou moudřejší nežli všecko ostatní křestanstvo. "Není na vůli naší, abychom věřili, co chceme; mysl lidská jímána jest a ovládána mocnými důvody. Já náboženství svých kněží mám za pravé; kdybych následoval tvého, snad sklamal bych lidi, na duši škodu vezma, ale Boha, který až do hloubi srdce patří, sklamati bych nemohl".62.1 Jiří byl by tudíž býval kališníkem z přesvědčení. Význam této odpovědi značně jest oslaben tím, že povahy jest pouze úřední;62.2 kdyby byl mluvil jinak, byl by odvrátil od sebe všecky stoupence své. V rozmluvě své s Eneášem v Benešově byl již mnohem méně rozhodný. "Můj duch neproniká těchto otázek hlubokých a bojím se zavaditi; nedůvěřuji sobě sám aniž hrubě spoléhám na kněží naše."62.3 Tato slova pronesená na konci rozmluvy, buď pravý smysl jejich jakýkoli, zajisté důtklivě působila na ducha Sylviova. Neprozrazují-li jistý odstín kolísání, kterýž upomíná na slova Jindřicha IV., když svěřoval blaho své do rukou kněží katolických?62.4

Zdá se opravdu, že mezi Jindřichem IV. a Poděbradem bylo mnoho rysů podobných. Jejich víra neměla nic výlučného ani divokého: byla to víra laika vychovaného v náboženství, jenž všemi city svými a upomínkami připoután je k církvi, ale zvláštním dogmatům konečně dopřává toliko podružné důležitosti. V tomto stavu duševním přestup, zavržitelný, je-li způsoben pohnutkami sobeckými, jest velmi přirozený, ano i chvály hodný, je-li přikázán úvahami všeobecnými. Myšlenka upustiti od kalicha Jiřímu zajisté namanula se častěji: dospěl-li někdy o tom k formalnímu rozhodnutí? Předpokládáno to, ale nikdy nebylo podáno zcela jasného důkazu. Když arcibiskup Mohučský nabízel mu podporu kandidatury jeho v říši, jednou z podmínek kurfiřtových bylo, že Jiří přinavrátí lid svůj církvi římské, ale není dokázáno, že Jiří v té věci učinil osobně určitý závazek. Důvody, kterými tento hledí se dokázati, mají cenu spornou a nenahražují pramene. Jediné úřední ohlášení Jiříkovo jest, že nemůže odříci se kompaktat. Namítá se ne bez důvodu, že již za této doby opposice Braniborská činila záměr Poděbradův pravdě velmi málo podobným, a že tomuto nezáleželo již na tom, aby líbil se arcibiskupovi, jehož pomoc mu neprospívala.

Zda by byl však arcibiskup pokládal za potřebné požadovati nového prohlášení o pravověří, kdyby byl měl tak určité sliby, jak se tvrdívá? Jednalo se také o tom, aby Pius II. požádán byl za jmenování Jiřího králem římským a nástupcem Fridricha III. Ale zda pověstný záměr tento schválen byl jen od krále ?63.1 Jak připustiti, že by Jiří tak málo byl zpraven o vlastních úmyslech papežových, aby spoléhal na rozhodnou podporu kurie? Nechť zveličí se jakkoliv účast jeho ducha fantastického, nezdá se mi přece, že by byl projevil jakých známek pošetilosti, aby bez průvodního důkazu mohl býti obviněn z této nesmyslné hlouposti, jíž neběželo o nic menšího, než o dobytí Německa a jakými silami? Silami království nedobré pověsti a oslabeného odpadlictvím. Aby dokázány byly úmysly jeho o přestoupení, uvádějí se četni rádcové katoličtí, kteří byli v okolí jeho, a náklonnost, kterou jim prokazoval: jak bylo by jinak v době, kdy snažil se, aby zahladil upomínku na různice občanské, a aby ve společné oddanosti k vlasti naučil protivníky i stoupence papežství zapomínati na své záští a na svou nenávist ? A to nám vysvětlí také vliv, jímž působil na něho po nějaký čas biskup Vratislavský, Jošt z Rosenberka, jenž v srdci svém pojil Čechy s církví.

Celkem není žádného fakta přesného: jsme odkázáni k domněnkám. Pravdě se podobá, že Jiří často sebe se tázal, zda kompaktata stojí za cenu, kterou dlužno je vykoupiti, a že ochotně a velmi brzo poddal se potřebě, proti níž nesvedl ničeho. Znal příliš dobře svůj lid, aby myslil, že dobrovolně upustí od kalicha. Přinutiti jej k tomu? Na to nepomyslil ani okamžik. Postupování takové bylo nejen ohavné, ale nedalo se ani provésti.

Tuto věrnost k utraquismu vyčítali mu však za čin slabosti, obviňujíce ho, že neměl potřebné odvahy mravní, aby splnil svou povinnost královskou, a naproti němu stavíce za příklad Jindřicha IV., jehož přestup byl pro Francii tak šťastný. Neuvažuje se, že podoba mezi oběma situacemi jest čistě zevnější. Nemluvě ani o síle, kterou Jindřich IV. měl rodem svým a zákonitostí práv svých, náboženství, ke kterému se příznával, bylo náboženstvím ohromné většiny jeho poddaných; utraquisté představovali tři čtvrtiny národa českého: bylo-li tudíž Jiřímu znepřáteliti se s nimi, zraditi přirozené spojence své, kteří ho vždy podporovali, a to jen proto, aby ziskal některé pány, jichž podpora byla vždy dvojsmyslná ? Jak možná obviňovati ho, že nechtěl znova rozvinouti prapor válek občanských ? I když nepodezíráme ho z tvrdošijnosti dogmatické, jak za stejných okolností nebyl by raději zůstal ve spojení s těmi, kteří s ním netržili ani o své životy, jejichž neustupnosti snad litoval, ale nekáral, nýbrž tajně jí se obdivoval.

Ostatně nebylo ho tajno, že věrnost jeho ke kompaktatům skoro nevyhnutelně bude míti v zápětí roztržku s církví, a nevěda jak tomu uniknouti, utíkal se k prostředkům konejšivým, od budoucnosti očekávaje nenadálé pomoci a rád aspoň získával čas. Byl velmi znepokojen zápletkami, jež předvídal, ještě více hrozil se boje nežli za doby Ladislavovy, předně proto, že dílo jeho bylo již pokročilejší, řád ustálenější, a že hořký zármutek pociťoval při myšlence, že uzří zmar díla, o němž celý život svůj pracoval, dále proto, že pod svýma nohama necítil půdu velmi pevnou. Na venek země česká byla mocná a vážená, její síly byly znamenité: po každé, když Jiří válčí s některým sousedem svým, jest patrná jeho převaha; bez obtíží sebere v několika dnech veliká vojska. Ale podmínkou této moci byla do značné míry jednota stran; zjevné nepřátelství papežovo dotýkalo se jí v jejích, živlech základních. Jaký vliv zůstane království rozdělenému v sobě samém a jaké prostředky, aby čelilo se nepříteli? - Každým odkladem zmenšováno nebezpečenství. Vedením pevným, moudrým a spravedlivým znenáhla tišily se vášně; fanatismus doutnající pod popelem čas od času jevil se některými hádkami kněžskými nebo libovolnými nálezy obcí, jímž protiviti se nebylo vždy na vůli králově; nicméně zaváděl se znénáhla řád snášelivosti, vášně náboženské pozbývaly své prudkosti a otázky dogmatické neovládaly mysli tak výlučně. Před několika lety papež narážel již na tuto jednotu mravní, obnovenou v Čechách, kde "ovce žily v klidu s vlky". Každý odklad přinášel nový pokrok a posiloval cit národní na úkor výlučnosti náboženské. Dráhu uraženou spozorováno jasně, když papež přerušil vyjednávání. Katolíci v počtu dosti hojném na dále poslouchali krále sloužíce mu až do smrti; druzí dlouhá léta váhali, nežli odtrhli se od něho, a mezi předními byli biskup Vratislavský, biskup Olomoucký a j.

Znamenitý byl prospěch Jiřího, jestliže zadržel co možná nejdéle předehru konfliktu. Ale snad cítil to příliš důtklivě. Aby na čas odvrátil hněv církve, vzal útočiště k nebezpečným smlouvám a ku prostředkům, jež v zápětí měly osudné následky. Přilišná pokora a dvojsmyslné závazky, jimiž některý čas podařilo se mu klamati moc papežskou, vedly konečně k výsledku zcela opáčnému nežli jaký obmýšlel. Touže po míru, poškodil jej řadou prohlášení a kroků, které předráždily ctižádostivé snahy kurie a bolestnějším mu učinily sklamání, jež nevyhnutelně následovalo.

Bylo-li jakého prostředku, kterým by došlo se od Pia II. potvrzení kompaktat? Tvrditi to bylo by víc než odvážné. Pius II. velikými nadějemi ujav se moci, chtěl obnoviti autoritu papežskou, vzkřísiti slavné doby stolice svaté. Neměl slitování s nikým, kdož odvážil se odporovati jeho rozkazům, tuhostí svých zásad a přísností svého chování hleděl vyhladiti upomínky, zůstavené mládím svým. Veliké úspěchy, jichž nabyl, ticho, které v Evropě následovalo po bouřlivém zmatku předchozí doby, ochotná povolnost kterou Ludvík XL, král francouzský, přes odpor parlamentu církve gallikánské zrušil pragmatickou sankci, byly takového rázu, že hluboce dojaly tuto duši výstřední a náruživou, kterouž ovládala obrazotvornost, a která nápadnou prudkost spojovala se zvláštní jemností. Za těchto okolností bylo předvídati, že Pius II. dávno nevzpomene si na rady Eneáše Sylvia, a že za jediný cíl vytkne si podrobení země, kterou někdy pokládal za nepřemožitelnou.

Není tím méně pravdivé, třeba v ničem nezveličujeme neopatrnost královu, že domnělá nejistota jeho postupování, jeho osvědčování poslušnosti, všecken ten soubor fakt, která dopouštěla mínění, že jedné chvíle vážně myslil na odpřisáhnutí, směřovaly ku potvrzení naděje papežovy a jaksi rozněcovaly jeho touhy. Od sjezdu Benešovského Pius II. nezměnil přesvědčení svého a chováním Jiříkovým, jež duchem předpojatým posuzoval, udržován byl ve svých illusích. Zatím co Poděbrad osvědčováním poslušnosti a úcty mínil domoci se jistých ústupkův od něho a v každém případě vyhnouti se všelikému kroku nenapravitelnému, Pius v těchto protestacích radostně spatřoval rozpaky svědomí nepokojného, kteréž očekává toliko posledního vyzvání, aby se podrobilo. Přesvědčoval se, že Jiří ve hloubi svého svědomí vrátil se již k učení katolickému, že zdržován jest toliko jakousi ostýchavostí lidskou a že bude jemu zavázán vděčností, opatří-li mu záminku a přinutí ho k činu. Všeobecná situace a nejhlubší přesvědčení jeho byly by zajisté postačily úplně Piu II., aby rozhodl se pro zrušení kompaktat; ale nepředvídaným odrazem samo úsilí Poděbradovo o zkonejšení jeho potvrzovalo jej v domněnce, že král český dozrál ku přestupu, a pudilo jej vždy dále na dráze přísnosti. Tiskl nepřítele těsněji a těsněji, tím víc proto, že doufal v brzké vzdání jeho. Když tento zastavil se na svém ústupu, a papež poznav svůj omyl pochopil, že nastává hrozná válka, bylo již příliš pozdě k couvnutí, jeho duše byla tím zarmoucena, ale svědomí neskaleno. Osudy papežství byly jemu svěřeny: v jeho rukou nevezmou újmy. Proud reakce unášel církev: posledním svědkům nenáviděné doby, kompaktatům, bylo zajíti; potlačil je, a nesnáze a hoře, které nález jeho jistě spůsobí, neoslabily jeho rozhodnutí, aby cele splnil svou povinnost. Zvláštní hra osudu: z obou mužů, kteří připravují se k boji, jeden urychlí jej přáním svým, aby jemu se vyhnul, a druhý nezbytným jej učiní prostředky, od nichž očekává uspokojení. To dodává ději tomu něco mystického a tragického. Oba protivníci jsou obětí moci vyšší než jich vůle, a ta maří všecky výpočty jejich. Pius II. nepřál si války, Jiří bál se jí a hrozil; náboženské vášně lidu samého ochladly ku podivu. Strany zrovna jako náčelníci jejich událostmi jsou spíš unášeny, nežli aby je řídily. Takto druhá generace husitská skoro proti vůli své, pohybem jaksi zrychleným, stržena je do boje bez vědomí cele jasného o předmětu jeho; plní úkol svůj v obraně dědictví, jehož ceny nechápe již jasně, ale jež štěstím bude příštích pokolení.

Prvním krokem na této dráze dvojsmyslných ústupků, jimiž Jiří sobě uškodil, byla jeho přísaha korunovační. Biskupové uherští, ku kterým se obrátil o pomazání, žádali slavného odpřisáhnutí: on odepřel. Počalo dosti dlouhé vyjednávání: shody dosaženo o jistém prostředkujícím znění. Král u přítomnosti několika osob učinil přísahu věrnoati církvi; psaný text přísahy svěřen byl biskupům i měl chován býti v tajnosti. Král slibuje pro příště poslušnost a věrnost svaté církvi římské a apoštolské, papeži a jeho nástupcům; zavazuje, se zachovávati věrně zákony a učení této církve dle příkladu jiných králů katolických a žíti v jednotě víry křesťanské, chrániti této víry katolické a pravé a odvraceti národ, který mu byl svěřen, ode všech bludů, sekt a kacířství a ode všech druhých svaté církvi římské a víře katolické protivných kusův a zavésti opět a obnoviti poslušenství, stejnost, jednotu, řád a způsob svaté církve římské.67.1

Při prvém čtení zdá se, že tento závazek nemůže dáti příčinu k žádnému sporu: Jiří přímo a prostě podrobuje se církvi a slibuje, že poddané své přivede k témuž poslušenství. Ale zkoumáme-li text zevrubněji, shledáme lehce, že toto nakupení slov a tyto výlevy v skutečnosti zakrývají mnoho neurčitého. Přijímání pod obojí bylo hlavním předmětem sporu: proč o něm neučiněno jasné zmínky ? Co znamená všeobecné osvědčení poslušenství a jednoty, které husité nikdy nebyli by váhali podepsati ?

Kompaktata dle názoru Čechův i samého krále neobsahovala zajisté ani kacířství ani odtržení od církve římské.68.1 Slib tudíž, že bude věrným katolíkem, neznamenal nijak, že vzdává se výsad, ku kterým koncilium řádně svolilo.68.2 Právě tak zdá se, že Jiří neskrýval biskupům, že má v úmyslu pokračovati ve vyjednávání s kurií o kompaktatech, a že psal o tom i Karvayalovi. Sliby ústní, jež učinil biskupům uherským, neměly přesnějšího významu a král byl úplně v právu, tvrdil-li později, že vždy zamýšlel obranu kompaktat a kalicha. Není asi pochyby, že biskupové, kteří přijali jeho přísahu, věděli, čím se spokojiti a že uváživše věc přestali na formuli, kteráž vyhražovala budoucnost.68.3

Nicméně Poděbrad poddávaje se této dvojsmyslnosti, dopustil se těžké neopatrnosti, které neomlouvají plně výhody, jež bezprostředně z ní měl. Uznával sám, že přísaha jeho připouští nepříznivé výklady, protože obávaje se pobouření utraquistů žádal, aby zůstala v tajnosti; ale jak mohl se domýšleti, že papež nebude ji vykládati ve smyslu nejužším a neužije jí proti němu?68.4 - Budiž osobní mínění Pia II. o smyslu tohoto osvědčení jakékoli, byl by více než neobratným, kdyby nebyl užil zbraně, které mu podáváno. Každý papež byl by jednal stejně, tím spíše diplomat tak obratný, jenž dovedl kořistiti ze všech chyb svého protivníka.

Hleděl nejprve uškoditi ještě více Poděbradovi tváře se plně důvěřivým: na příště vše bylo zapomenuto, jednota byla úplna; v zemi zůstávali různověrci, ale vinou jen doby nešťastné, nikoli krále, jenž jest králem katolickým jako druzí, a se vší péčí vynasnaží se zvítěziti nad bludem. Také zacházel s ním jako s jinými mocnáři, zval jej na sjezd, kterému hodlal předsedati v Mantově, nazýval jej svým synem nejmilejším, chválil jeho zbožnost a úctu prokazovanou náboženství. V listech k němu užíval těchže formulí, jakými se obracel ke Karlu VII. králi Francouzskému.69.1 Zároveň, aby vyhladil schisma do poslední stopy, jménem papežským ustanovil Václava z Krumlova za administratora arcibiskupství Pražského, v čem zahrnuto bylo, že moc jeho rozšířena jest na všecky Čechy a zrušeno ústrojí utraquistické.69.2 Kališníci pobouřili se a protestovali: hledě k odporu Rokycanovu a ku projevům mínění veřejného, Václav z Krumlova vzdal se provedení práva svého. Nezdařil se kurii převrat, když tehdáž obmýšlela vzíti tvrz překvapením. Jiří vrátiv se spěšně do Prahy prohlásil, že chce-li chrániti všech poddaných svých a katolíkům zabezpečiti plnou svobodu, nemíní v ničem ustoupiti od privilegií království. Ale v týž čas, co takto upokojoval podobojí, užíval všech prostředkův, aby nepohněval papeže, obnovoval v Římě prohlášení oddanosti své a na oko aspoň dovedl vyhladiti nepříjemný dojem této první šarvátky.

Aby spletl opposici a upevnil trůn svůj, velmi obratně užil dřívějších prohlášení papežových. Pius II. hleděl tudíž, aby zatím neuškodil si neopatrnou offensivou; pokládal za lepší setrvati ve svém systému důvěřivém: ostatně byl snad skutečně přesvědčen o dobré vůli Jiříkově. Zůstávaje při svém optimismu hrozil i vyobcováním z církve obyvatelům Vratislavským, kdyby déle odpírali podrobiti se králi. Toto nenadálé zakročení stolice papežské zhatilo záměry nepřátel Čech. Na konci roku 1459 politika Jiříkova vítězila na všech stranách, a za úspěchy své král z veliké části děkoval příznivé neutralitě papežově. Přísaha korunovační nesla ovoce své a Poděbrad právem mohl si blahopřáti ke své obratnosti. Na neštěstí podařilo se mu zabezpečiti přítomnost pouze tím, že v zástavu dal budoucnost. Více ještě než poctivost kázala opatrnost, aby nebudil nadějí, kterých splniti nestačil, a aby nezavazoval se dluhem, kterého splatiti nemohl. Chláchole dvůr římský sliby poslušnosti, odvracel jej od všeliké ochoty k narovnání: ústupky byly by nalezly skutečně omluvu vůči papeži, jen kdyby byly jediným prostředkem k dosažení míru. Účinkem líčených závazků králových bylo také, že od prvního okamžiku zahrazena byla všeliká cesta ke smíru: Jiřímu nedovolí se více jednati svobodně o podmínkách jednoty, bude se žádati po něm, aby dostál svému slovu a poddal se. Na všecky žádosti dostane se mu odmítavé odpovědi; i nejskromnější přání budou předem odmítána.

Král přesvědčiv se o tom záhy, vším úsilím svým hleděl s jedné strany, aby všemi prostředky a pode všemi záminkami zdržel vysvětlení, jež odkrývajíc nenapravitelné rozdělení obou stran, vedlo by nevyhnutelně k roztržce, a s druhé, aby dosti pevně založil svou moc tak, aby bez velikého nebezpečenství vzdorovala kletbám církevním. Jen že bylo mu jednati s protivníkem zkušeným, který netrpělivě čekal na příležitost, aby se pomstil. Taktika Pia II. řídila se taktikou královou. Zatím co tento hleděl získati čas, onen doléhal naň, aby víru svou konečně projevil skutky svými. Nezoufal ještě nad vítězstvím, zachová-li dále svou nerozhodnost, ale nejsa ani dost naivní ani dosti neobeznámený, aby mu dovolil pokojně užívati zdánlivé shody, pracoval potají, aby mu způsobil nesnáze. Takto po několik let pokračovalo se v tajném boji mezi oběma protivníky, kteří nebyli nehodni druh druha; velmi skvělý to zápas, jehož výsledek dlouho zůstával na vahách.

Pius II. zvětšoval požadavky své slyše o úspěších Poděbradových, za něž domáhal se nějaké vděčnosti.70.1 Poznával, že hraje dost hloupou úlohu. Viděl velmi jasně, co dal: co měl za to ? Slova. Od několika měsícův očekával veliké poselství, které by mu přineslo úřední poddání se Čech a toto poselství stále se nevypravovalo. Nechybělo mu výstrah. Vratislav nesmiřitelným hněvem planouc proti králi, kurii zaplavovala prosbami a udavačstvím: Jiří je ďábel, pohan krve křesťanské žíznivý a ukrutný Nero, dravý vlk, který vedral se do ovčince církve, nejhroznější lev, veliký drak atd.71.1 Pius II. věděl, co třeba odčísti z těchto žalob, ale všecko v těchto obviněních nebylo tak nicotné. Jakou cenu, psali mu, sluší dávati přísaze člověka, který téže chvíle jí přímo odporuje. V okamžiku právě, kdy odpřisáhl kacířství, slíbil kacířům ochranu svou. Kdyby Pražané a všecky ohavné obce české nebyly jím jisty, neosvědčovaly by mu podobné oddanosti.71.2

Zprávy, které docházely papeže s druhé strany hrubě nelíbily se mu více: legat jeho Bessarion zpravoval ho o piklech Jiříkových v Německu; jsa již velmi nespokojen malým nadšením, se kterým mezi knížaty německými potkávaly se sny jeho o výpravě křižové, nepokojně střehl této snahy náčelníka českého, jejž největší vítězství podněcovala nenasycujíce jeho. Myslil, že dopřál dost odkladu, přijal dost omluv a s rozhořčeností již ani netajenou vyzval ostře Jiřího, aby mu zjednal konečně zadostučinění, ode dávna ohlašované (1460). Král zaleknut a poněkud postrašen, utekl se opět ke svým obyčejným prostředkům, osvědčuje svou dobrou vůli a na výhrůžky odpovídaje listy velmi uctivými: není prý vinen průtahy, o nichž stěžuje si kurie; odklad poselství je čistě nahodilý, již vydá se na cestu. Jak tato bázlivost, toto zřejmé zaleknutí, tyto výlevy poslušnosti nebyly by potvrdily papeže v domněnce jeho, že trocha důrazu zvítězí nad posledními rozpaky panovníka husitského, a nebyly by ho pudily k setrvání na svých požadavcích ?71.3

Náhoda zjednala mu brzo potom příležitost, které nepropásl. Záměry Poděbradovy v příčině Německa zmařily se docela, a jestliže, jak potomní události ukázaly, tento nezdar neměl žádné váhy, způsobil aspoň na chvíli nešťastnému kandidatu rozličné nesnáze. Jiří poznávaje, že dvůr římský rád bude kořistiti z toho, pokusil se tuto bouři odátiti některými demonstracemi, tiskna ony poddané své, kteří příliš zjevně vzdalovali se církve a přísně zakročuje proti nové, odtud proslulé jednotě bratří Chelčických. Tato drobná opatření nedostačovala katolíkům, spíše je dráždila.72.1 Pokládali okamžik za vhodný k zaměření rány. Zatím co Pius II, nespokojenější a nespokojenější posílal do Čech bratra minoritu Gabriele z Verony, aby tu pronásledoval viklefity a husity a přinutil takto Jiřího ke zřejmému prohlášení, katolíci čeští smělým útokem odhodlali se přivoditi vyjasnění. Biskup Vratislavský Jošt z Rosenberka veřejně kázal proti přijimání pod obojí způsobou na hradě Pražském (na zelený čtvrtek 2. dubna 1461).

Důvěra kališníků v Jiřího byla tak přirozená, že po dlouhý čas neznepokojovali se nejasným a nerozhodným chováním jeho. Jest nesnadno domnívati se, že přední mezi nimi, jestliže neznali, aspoň tušili odpřisáhnutí a přísahu korunovační; vykládali jí v témž smyslu jako Jiří sám a nemyslili, že na ně namířeny jsou pohrůžky proti kacířům, Znenáhla však některá podezření vznikala a vzrůstala: přízeň králova k jistým katolíkům, vliv biskupa Vratislavského a různých jiných rádců téhož odstínu, chlubné naděje jejich, styky s knížaty německými, spojenství s arcibiskupem Mohučským byly posuzovány dosti nepříznivě.72.2 Pronásledování bratří Chelčických, proti nimž nebylo jiné stížnosti než jejich asketství, zarmoutilo každého, kdo přál si ještě opravy církevní. Smělost Joštova byla kapkou vody, kterou přetekla nádoba již plná. Pohnutí bylo takové, že bylo se obávati vzpoury. Tlustý biskup musil na kvap opustiti město, Jiří vrátil se spěšně a k upokojení myslí stvrdil slavně svobody a privilegia zemská spolu i s kompaktaty ( 15. května 1461).

Pokus katolíkův obrátil se na škodu jejich; jejich úsilí vzbudilo jen dávný fanatism: utišené vášně znova se rozpoutaly. O božím těle dvě procesí ubírala se městem; král s královnou šli v průvodě utraquistickém, páni katoličtí v druhém; obáváno se srážky, a katolíci pod šatem svým uschovali nože dlouhé. Byli přijati s povykem a div, že nerozpředl se boj krvavý.72.3 Nálezy, dle kterých v Praze práva měšťanská a politická přiznávala se jen těm, kdo přijímali pod obojí způsobou, a kterých dosud ani neprováděno přísně, znova byly uvedeny v platnost.73.1 Všecka dvojsmyslnost byla na příště nemožná,73.2 Jiří neměl žádné naděje o zachování illusí, kterými se těšil; jen jedno rozhodnutí mu zbývalo: učiniti poslední pokus, aby přesvědčil papeže, že potvrzení kompaktat jest jediný prostředek, kterým lze vyhnouti se hrozné válce. Měl příznivou situaci k jednání: nové úspěchy válečné a diplomatické vyhladily pamět předešlého nezdaru jeho. Slavné poselství vypraveno do Říma, aby Piu II. učinilo přísahu poslušnosti krále a národa českého a žádalo po něm stvrzení privilegií utraquistů.

Poslové čeští přišli do Říma v měsíci březnu 1462; přední členové poselstva byli kancléř Prokop z Rabšteina, který někdy v radě císařově býval druhem Eneáše Sylvia a zůstal jeho přítelem, katolík upřímný a poddaný věrný, -- Zdeněk Kostka z Postupic, duch vzácný, mysl ušlechtilá, jeden z důvěrníků Jiříkových, jenž oddanosti své ku králi nikdy nezměnil,73.3 - a Václav Koranda, jeden z mladých mistrů nejhorlivějších a nejoblíbenějších na universitě Pražské.73.4 Podali kardinalu Bessarionovi list králův a velmi určitě vyložili směr politický, který sleduje, a od něhož nikdy nemíní se uchýliti. Chce býti všem králem nestranným a spravedlivým: v Čechách jest dvojí náboženství, král musí se snášeti se všemi, nenadržuje jedné z obou stran, co by mu odcizilo druhou.

Toto prosté vytknutí zjevného fakta jevilo se nicméně Římu pohoršlivým. Tlakem okolností Jiří skutečně bez pyšného prohlašování zásady představoval vůči dvoru papežskému ideu moderního státu laického, lhostejného k dogmatu; hájil věci mnohem vyšší nežli byla oprava náboženská, hájil snášelivosti. Popírán Poděbradovi tento nárok na slávu, připomínána jeho přísnost proti bratřím a nálezy proti katolíkům schválené neb aspoň uznané od něho. Ale výminečná ustanovení, která stvrdil, vyplynula z vlastní nesnášelivosti jejich. Jako dnes i tehdáž oni bludu odpírali všelikou svobodu: jejich nároky byly kališníkům neustálou výhrůžkou a urážkou i neponechávaly králi práva, aby s dostatečnou pevností protivil se odvetě, kteráž ospravedlněna byla zákonnou ohranou a kterouž ostatně v praxi hleděl zmírniti.74.1 Kdyby byli svolili ke spravedlivému narovnání, není pochyby, že by jim byl zabezpečil úplnou rovnost v nakládání s nimi, a jeho řeči tak jako skutky dokazují, že to právě bylo jeho idealem. Pronásledování bratří, třebas nepátráme tu po povaze a zvláštních příčinách jeho, ukazuje toliko, že pokrok uskutečňuje se jen ponenáhlu, že ideje prvním zábřeskem svým nenabývají své formy určité. Slovo snášelivost nemá hned od počátku plného významu svého; Josef II. byl císař snášelivý, ačkoli žádal, aby poddaní jeho věřili v jsoucnost boží; v XV. století Jiří mohl představovati snášelivost, třeba nedovoloval, aby pochybovalo se o skutečné přítomnosti Kristově ve večeři Páně. Je-li i dnes idea naprosté lhostejnosti státu v příčině přesvědčení náboženského tak všeobecně připuštěna ? Je-li spravedlivo, aby výtečné služby, které Poděbrad prokázal pravdě, popírány byly pod záminkou, že tuto pravdu nepoznal celou až do nejvzdálenějších důsledků jejích?

To neznamená nijak, že dlužno viděti v něm apoštola husitství, jak dělo se opáčným nadsazením, ba ani svědomého bojovníka za svobodu myšlení. Podléhal nevyhnutelné situaci. Přinucen zachovávati učení, kteréž v očích jeho snad již mělo důležitost toliko podružnou, - sloužil budoucnosti jen tím, že nezradil svůj národ a vzdoroval rozkazům Říma. Mučenník Kostnický zajisté by byl hořce dojat podivuhodným závěrem velikého úsilí Čech o navrácení církve ku prvotnímu křesťanství. Věřící mystik umřel, aby připravil osvobození svědomí! Ze vší ironie dějinné nic není tragičtějšího nad odpor mezi vůlí lidskou a ovocem, které nese. A osud Husův byl osud všech reformatorů! Když studujeme spory náboženské, které světem zmítaly od doby vítězství moci papežské, poznáme v brzce malou cenu skutečnou těchto rozdílů dogmatických, za něž lily se proudy krve. V odbojích proti Římu jediná věc je důležita, odboj, odboj sám v sobě mimo příčiny a záminky, odboj, z něhož vzejdou svobodné bádání a samostatnost osobního přesvědčení.

Tato lhostejnost dogmatická stěží zastřená a tento politický skepticism, který téže ochrany dožadoval se pro pravdu i blud, v Římě budily velikou nevoli. Kardinalové zpěčovali se připustiti opravdově, že Jiří nemůže činiti se svým královstvím, co by bylo na vůli jeho. Uváděli mu za příklad Ludvíka XI., který právě s velikou slávou určitě odříkal se pragmatické sankce. Příchodem poslů husitských do Říma, jenž obě strany nesmiřitelné postavil proti sobě, náhle rozptýlena všecka nejistota a vzbuzena všecka nenávist; nesrovnatelná mínění v smlouvách pod stkvělými formulemi řečnickými se tající narážela na sebe tak, že všeliká shoda zdála se nemožnou; prelatové s hrozným pohoršením uhodli, co vše vře ve hloubi této divoké a drsné vzpoury. Protiva propukla prudká mezi tímto papežem duchaplným a chytrým, jenž starým tradicím oddán byl nejen povinností svého povolání, ale také znalostí věcí životních nad jiné lidi větší, a mezi těmito reformatory přísnými a ponurými, u nichž při nejmenším odporu budila se zuřivost doby válečné. Dne 20. března 1462 papež dával slavné slyšení; Václav Koranda velikou řečí žádal za potvrzení kompaktat. V něm dost dobře zosobněno bylo ono pokolení kazatelů, kteří za války vyrostli, nedotknuti vlivem ciziny, pohrouženi ve studium malého počtu otázek, hypnotisováni rozjímáním několika textů, hlubokého přesvědčení, třeba silou ducha zvláště nevynikali. V každém slově jeho vyznívala důvěra srostlá s věcí, které hájil, nadšení sektáře, kterýž upjal se na jediný jen výklad a hrdost národu, jenž honosil se posláním svěřeným mu od Boha. Jako před vojsky křižáků tak i před kurií veškeren národ český hrdou odvahou hrdiny a u vytržení mučenickém vyznával svou víru i tvrdil, že přijímání pod obojí způsobou založeno jest na slovech Kristových a potřebno ke spasení. Vášnivý duch Čechem bouřící, jeho výmluvnost prudká a skoro úchvatná v posluchačstvu rozmnožovaly ještě cit překvapení a pohoršení a formule uctivé a skoro ponížené, jimiž protkal svou řeč, zvýšily jen smělost jeho myšlení.

Každý oddechl si,76.1 když papež jal se mluviti, aby proslovil jednu z oněch homelií, ve kterých si liboval, ozdobenou krásnými sentencemi a vyšperkovanou vší elegancí humanistickou, zušlechtěnou milostnou a nenucenou učeností. S radostí shledány tu zásady přijaté, mínění umírněné a mluva rozumná vůči vyzývavému dogmatismu a odbojnému radikalismu.

Po dlouhém vyjednávání Pius lI. unaven i přesvědčen, že od poslů českých nedosáhne ničeho a doufaje asi, že Jiří bude povolnější než jeho zástupci, vynesl svůj nález konečný (31. března 1462.) u přítomnosti všech kardinalův a čtyř tisíc osob. - Pokoj v Čechách nebude zabezpečen než návratem ke starým zvykům. Je to jediný prostředek, kterým by konec byl učiněn řevnivosti stran a národové vůči Čechům přivedeni opět ke smýšlení méně nepřátelskému. Následkem toho a v pouhý prospěch Čechů prohlašoval kompaktata za neplatná a nestalá a zamítal přijetí přísahy poslušenství od krále, pokud tento země své nesprostí od bludů církví odsouzených a zvlášť od přijímání pod obojí způsobou. Fantinovi de Valle, jenž až posud zastupoval Jiřího v Římě, dostalo se od kurie úkolu, aby vydal se do Prahy podrobně králi vyložit prostředky, které papež pokládal za potřebné ke zjednání smíru mezi Čechy a církví.

Na zprávu o prohlášení ode dne 31. března pohnutí stalo se veliké mezi utraquisty. Jestliže v skutku dvůr římský až posud neuznal nikdy úředně kompaktat, přece nikdy jich veřejně neodsoudil, pročež Čechové mohli upřímně a bez velké pravdě nepodobnosti vyznávati, že spravují-li se jimi, neoddělují se od církve. Nyní konečně třeba bylo rozhodnouti se mezi úplným vzdáním a vzpourou. Radost byla veliká v táboře fanatikův a nesmiřitelných protivníků Jiříkových, ale drahný počet katolíků s obavou a hrůzou zvěděli o rozhodnutí Pia II: válka nastávala nezbytná a nikoli, jak v Římě ještě domýšleli se, podrobení královo. Bychom i připustili, že Jiří za jistých okamžiků byl ve svém nejhlubším svědomí zmítán některými pochybnostmi, vyzvání papežovo skutečně hnalo ho znovu do odporu. Nejen nepomýšlel na ústup, nýbrž vůči provokacím papežským snažil se vzbuditi vzmach nadšení dost všeobecný, aby dvůr římský poznal svou neopatrnost a vrátil se ke svým úmyslům mírumilovnějším.

Sněm český sešel se v Praze u velikém počtu v měsíci srpnu roku 1462. Když poslové podali zprávu o svém poslání v Římě, král počal mluviti. Všecko chování jeho, pravil, bylo prodchnuto touhou po zachování pokoje; k upuštění od kompaktat však nemůže se nijak odhodlati; nesvolí k tomu nikdy, spoléhaje v obraně jich proti každému útoku na podporu stavů. Četl potom formuli přísahy, kterouž učinil do rukou biskupů uherských. Nezapíral svých závazků, hotov jsa splniti je, ale s podmínkou, aby jim nebyl podkládán smysl, kterého nemají. Vězte, pravil ku konci, v učení o přijímání pod obojí jsme se narodili a dosedli na trůn. Slibujeme zachovávati je a hájiti, žíti a zemříti v této víře. Myslíme, že není jiné naděje ve spásu než zůstaneme-li věrni kompaktatům až do smrti a budeme-li přijímati večeři Páně pod obojí způsobou dle nařízení Spasitelova. A choť naše tuto na pravici naší, děti naše a všickni, kdo nám jsou oddáni, žíti budou s námi podle kompaktat.77.1 Řeč králova od kališníků přijata byla s nadšením; katolíci vyslechli ji mlčky.

Druhého dne vyslanec papežův Fantin de Valle, byl uveden do shromáždění: všecko nakupené záští fanatiků výraz svůj nalezlo v pánovitém vyzývání legatově. Při výhrůžkách a prudké mluvě Fantinově myslili bychom, že vrátila se ona léta středověku, kdy vítězná theokracie své moci podřizovala hlavy nejvyšší a nelítostně drtila všeliký pokus o vzpouru: král slíbil poslušenství, nezbývá mu než skloniti se před nálezem stolice svaté; papež odsuzuje kompaktata, to postačí, aby bez rokování a bez odporu byla opuštěna; jediné právo zůstává Čechům: poslechnouti; kněží, kteří nepřestanou podávati svátost pod obojí způsobou, budou prohlášeni za nepravé; na krále, jestli setrvá v odporu, budou uvaleny tresty církevní.77.2

Vyzývavost vyslancova vzbudila prudkou bouři: několikráte král přerušil ho vytýkaje mu výslovné nepravdy.78.1 Na zejtří dal jej uvězniti. - Prchlivost politování hodná a přenáhlenost smutná. Není pochyby, že podle zásad moderních chování Fantinovo zajisté bylo by přísně posuzováno, a že vyslanec, který by podobně jednal, neunikl by nejtěžších trestů. Zvolen byv od Poděbrada, aby věci jeho hájil v Římě, vedl si s neobratností, která někdy pokládána za zradu. Zdál se spíše ve službách papežových než-li králových. Nebylo-li dále nejvyšší neslušností od něho, že přijal za úkol podání ultimata Pia II. panovníku, který poctil jej svou důvěrou? A tato neslušnost byla zvýšena ještě výhrůžkami, ku kterým dal se strhnouti. - Ale vzpomeňme si, že vyslanci té doby nechovali se jako praví služebníci vůči panovníkům, kteří jich užívali; nezřídka sloužili několika pánům najednou, častěji přecházeli náhle k cizí straně. Chování Fantinovo do jisté míry omluví se neb aspoň vysvětlí přesvědčením, které projevoval, a které snad bylo upřímné, že král sklamal jej o svých skutečných úmyslech; svolil prý ku přijetí služby jeho jen v domnění, že jest odhodlán v Čechách obnoviti víru katolickou. Právo Jiříkovo ku potrestání nevěrného jednatele bylo tudíž pochybno a duchům předpojatým toto uvěznění legata papežského při immunitě diplomatické, bylo porušením práva mezinárodního a urážkou zákonů božských i lidských. Ve chvíli právě, kdy bylo důležito vyhnouti se i pouhému zdání křivdy, král povoluje přirozenému, ale nepolitickému rozhorlení, nastavoval zbraň proti sobě. Jeho protivníci mluvili o vzteklosti jeho, o surovosti jeho povahy,78.2 a tato obvinění přecházela ze století do století, ačkoli nelze nalézti důkazu pro tuto surovost, a ač všecken život jeho vyvracuje toto utrhačství. Jiří poznav brzo chybu učiněnou, poddal se spíše přímluvám knížat okolních nežli protestacím Pia II.; Fantin propuštěn byl na svobodu po dvouměsíční vazbě, a hluboce dojat nebezpečenstvím, v němž vězel dle mínění svého, ač nebylo ho opravdu než v rozpálené hlavě jeho, po celý ostatní život podněcoval nepřátele Poděbradovy.79.1

Vyjednávání mezi Římem a Čechy nebylo přerušeno, ale od této chvíle můžeme boj pokládati za zahájený. Jiří, jenž od prvního okamžiku jaksi pochyboval, že od papeže obdrží ústupky, bez nichž mír byl nemožný, mnohem méně stará se o to, aby si jej naklonil, nežli aby upevnil své postavení a nenechal nepříteli svému žádného přístupu k sobě. Jeho politika za této doby vyznačuje se podivuhodnou činností, prozřetelností a duchaplností. Poslední události měly v zápětí veliké rozhořčení mezi utraquisty, až třeba bylo zadržovati jejich nadšení. Chvíle velikých rozhodnutí nastávala a země musila býti připravena na úsilí hrdinné, jehož asi od ní bude požadováno. Rokycana byl k tomu vzácným pomocníkem. Za této doby, o něco později (okolo roku 1464), dal vztýčiti na velikém kostele Pražském, na Týně, sochu památnou, která až do vítězství reakce byla jako obrazem reformy české. Představovala muže držícího v jedné ruce meč obnažený, v druhé obrovský kalich zlatý, na němž četl se nápis: "Pravda vítězí". Administrator podobojí projížděl zemi, kázáním svým povzbuzuje horlivost a odvahu prvních let.

Nesnadno bylo moudrým obmezením zachovati tohoto ducha odříkání a víry, probuditi hrdost národní, aby nebyl opět roznícen fanatism a nenávist sekt. Jiří ve chvíli samé, kdy okolnosti vrhaly ho znova do náručí husitů, nezapomínaje na svůj program mírumilovný, dbal více než kdy jindy, aby zůstal králem všech stran. Nechtěje pobouřiti katolíkův, užíval všech prostředkův, aby víru jejich ujistil svou ochranou, zakazoval hádání přispívající jen k rozněcování vášní a trestal výtržnosti té i oné strany. Naopak byl by rád za to v katolících získal oporu naprostou a bezvýminečnou i žádal jich, aby v Římě zakročili ve prospěch kompaktat, jež jsou zákonem zemským potřebným veřejnému pokoji: zda nezávisí čest jejich a prospěch na zachování privilegií zemských? - Důvod dotkl se jich málo přestávali na formulích poslušenství poněkud neurčitých, a bylo nesnadno doufati více. Jak možná domýšleti se, že katolíci vzbouří se proti papežství aby nebyly porušeny svobody které v očích jejich b 1 toliko bezbožností a pohoršením? Aspoň převelikou většinou nejevili žádné chuti k dobrodružstvím. Mnohem lépe nežli papež znali skutečnou sílu Jiříkovu a nebezpečenství, ve které vydávali se povstáním. Pamět pronásledování, jemuž sotva ušli, milým činila jim pokoj, jehož užívali. Byli by vůbec velmi rádi viděli nějaký modus vivendi, který by jim dopřával, aby neprohřešujíce se na svém svědomí, pokojně žili pod vládou, jejíž mírnost a bdělost jim se zamlouvala.

Někteří páni méně se strachovali nového sporu; pokládali však za dobré uvažovati dříve, než by si uškodili zavedením restaurace, jejíž první následek byl by jim přinesl ztrátu statků církevních, na něž byli šáhli. Ostatně, nejmocnější z panstva neb aspoň ti, kteří povahou svou neb úřadem povoláni byli přirozeně k náčelnictví hnutí katolického, radili k mírnosti, zavrhujíce všeliké rozhodnutí ukvapené a pracujíce velmi upřímně o mír. Někteří z nejvyšších hodnostářů církevních a v jich čele biskup Olomoucký Tas z Boskovic 80.1 a biskup Vratislavský Jošt z Rosenberka80.2 lekali se pomysliti na boj, jehož hrůzy předvídali. Pro Jiřího není svědectví průvodnějšího nad chování těchto mužů, kteří hledíce smířiti povinnosti své k vlasti a k církvi, po několik let nechtěli se od něho odtrhnouti. Žili v okolí králově, účastnili se jeho prací a snů, věděli, že přeje přede vším velikosti země české a blaha jejích obyvatelův. Odsuzovali kacíře, ale ctili a milovali krále. souce řední stráží na hranici koruny uprostřed obyvatelstva kmene německého, chápali velmi jasně, co záští národního splétá se s fanatismem náboženským, hrozili se myšlenky spolupůsobiti s nepřítelem dědičným a jejich cit český odolával dlouho jejich svědomí katolickému.80.3

V celé koruně jediné město slyšelo s uspokojením, ba s šílenou radostí zprávu o roztržce, kterou všemožně hledělo roznítiti a rozdmychati. Obyvatelé Vratislavští uznali moc Poděbradovu jen s ohražením a na výslovné rozkazy kurie: skutečně moc králova ani dle jména nikdy nebyla vykonávána v městě. Pius II. ovšem nenaléhal ahy podrobili se Jiřímu, nýbrž zbavil je slibu, dle kterého bylo jim vykonati přísahu věrnosti.

Nyní konečně jsou v plném odboji a po několik let oni jediní za všeobecného pokoje bojují zřejmě pro věc římskou. Důležitá, snad rozhodná jest tehdejší úloha jejich. Neustále povzbuzují a popuzují papeže, překážejí jaksi promlčení války, a za obecného pokoje udržují tajnou bouři, jsouce králi spíše nesnází a hrozbou nežli nebezpečenstvím; tvoří přitažlivé středisko všem choutkám a záštím, ohnisko všecky živly opposiční soustřeďující.

Vratislav svou válečnou zpupností nestačila však ke svržení panovníka kacířského: diplomacie králova vedla si tak obratně, že moci papežské na dosti dlouhý čas bylo spokojiti se tímto jediným spojencem. Pius II. spoléhal na Fridricha: císař byv ve Vídni ohrožen povstalci, musil žádati za pomoc Jiříka; osvobozen od něho odměnil prostřednictví jeho smlouvou Korneuburskou (v prosinci 1462): slavně potvrdil všecka privilegia království Českého a slíbil zasaditi se u papeže v prospěch králův. "O nešťastný tento náš věku!" zvolal Pius II., "chatrná Germanie a ubohé křesťanstvo, jehož císaři není jiné pomoci než od krále kacířského!" (31. prosince 1462)."

Roztržení Německa zmítaného sporem Hohenzollerův a Wittelsbachů budilo snad některé naděje kurie, kteráž odměnou za podporu svou byla by od jedné strany dožadovala se pomoci proti husitům; na sjezdě Pražském pokoj byl obnoven péčí krále, který vystupoval tu jako rozsudí mezi knížaty říšskými (v srpnu 1463). 81.1

Ani s Polskem papež neměl většího štěstí: manželka krále Kazimíra Alžběta, sestra Ladislava Pohrobka, nenáviděla Jiřího, vidouc v něm uchvatitele a snad vražedníka svého bratra. Ale válka s Čechy byla podnikem odvážným a Kazimír zaměstnán věcmi řádu německého nepřijal nabízeného čestného úkolu, tak nebezpečného a nesnadného.81.2 Kurie přezvídala na kurfiřtu Braniborském, zda by přijal dědictví Poděbradovo; ten však potají oznámil králi záměry proti němu osnované. Pomýšlelo se i na plán, o němž mluveno bylo za Martina V., aby Čechy byly rozděleny na několik samostatných knížetství;82.1 nebylo by chybělo pretendentů, kteří by rozdělili si kořist; ale třeba bylo nejprve dobýti jí, a nikdo nehlásil se k válce.

Dvůr papežský při neskrotitelné tvrdošijnosti, která je podivuhodným rysem jeho politiky, nepozbýval mysli a maje největší důvěru, sliboval měštanům Vratislavským, že brzo jim zjedná krále dle přání jejich:82.2 Jiří bude zničen a s ním všickni spojenci jeho; jestli císař spojí se s králem, bude zvolen jiný císař právě tak jako jiný král.82.3

To vše zakrývalo špatně úzkost a osamocení papežovo. Když naléháno naň, aby od vyhrůžek přešel k činům, musil přiznati se, že nenastal okamžik vhodný. Proč zakládati pluh, když nemůže se orati? 82.4 ... Jmenujte mně jediného knížete, který by byl ochoten podniknouti tuto věc, odpověděl kardinal poslům Vratislavským žádajícím za sesazení Jiřího, a zítra bude provedena.82.5

Bylo zajisté vítězstvím pro krále českého, že takto v uzdě držel svého protivníka. Na neštěstí tyto úspěchy diplomatické nerozhodovaly ničeho, zachraňovalyť přítomnost, nepojištujíce však budoucnosti. Pokud papež neodzbrojil, Jiří vydán byl příhodě: což kdyby několik pánů ctižádostivých nebo podkoupených povstalo, kdyby panovníka sousedního sváděla jeho koruna, kdyby zažil nevděku spojencova. A jak možná zatím chopiti se offensivy a válku přenésti na území nepřítele, aby přinucen byl ke vzdání? Hrozná to síla, není-li přístupu k ní, a jak přistoupiti k Piu II. ?

Král z počátku měl v úmyslu zabezpečiti mír v Německu obnovením záměrů svých o opravu říše, od nichž na chvíli upustil, potom do své věci zaplésti druhé panovníky evropské, když by přesvědčil je, že prospěch jeho jest i prospěchem jejich, že odporem svým proti theokracii hájí práva všech knížat. Jeden z oněch dobrodruhů politických a osnovatelů kombinac, kteří tehdáž potulovali se světem, pronajímajíce důmysl svůj těm, kdož ochotně poslouchali jich, Antonín Marini, Francouz narozený v Grenoblu, navrhl mu veliký plán ku konfederaci evropské.83.1 V době, kdy zmizelo staré zřízení evropské, založené na vládě papeže a císaře, a kdy nezrodil se ještě system rovnováhy, jenž vyplynul z válek XVI. století, duch generalisující a smělý byl zajisté dojat potřebou, odpomoci všeobecné nejistotě a rozvratu. Šlo o to, aby na místo papežství a císařství, jichž autorita, vždy více dle jména nežli skutečná, byla tehdáž pozbyla úplně své vážnosti, nastoupila moc nová, která by přemáhala snahy ctižádostivé, zabraňovala válkám a křesťanstvo spojovala ve společném úsilí proti Turkům, jejichž postup byl vždy hrozivější a od nichž připravován strašný útok na Uhry. Za tím účelem vznětlivá mysl Mariniho pojala podivuhodný plán, v němž v bizarní směsi mnoho naivního a příliš fantasie nadšené spíše nežli jasné splétalo se s opravdovou velikostí myšlenek. Navrhoval spojení všech států křesťanských v konfederaci: nejvyšší rada složená z krále francouzského, krále kastilského, jednoho knížete německého a dože benátského tvořila by jakési direktorium evropské a soud spolkový rovnal by nesnáze, které by se nahodily mezi členy ligy.83.2

Jiřího bavil a zajímal smělý duch tohoto jednatele a myslitele, který znal vše, mluvil o všem, pletl se do všeho, při všem tvářil se diplomatem a v češtině obstojné předkládal mu návrhy o povznesení obchodu a bohatství. Jemu líbily se ostatně složité kombinace a neurčité naděje. Přijav záměry Mariniho uložil mu, aby počal vyjednávání. Kdo vytýkali mu to, snad že neuvážili dosti přesně prospěchů přímých i nepřímých, které mohly z toho vyplynouti. Byly na jevě. Předně sblížení Čech s Ludvíkem XI., zatím velmi rozmrzeným na papeže, který trže s ním o vděčnost myslil, že skvělou chválou dost odměnil opuštění pragmatické sankce. Nebylo lze oddávati se žádné illusi: Ludvík XI., jehož vlastní věci byly velmi zmotané, nezakročil by velmi účinně v prospěch Poděbradův. Ale nebylo-li Jiřímu značným úspěchem diplomatickým, jestliže věc svou sloučil s věcí krále francouzského a vyhnul se takto osamocení, které jemu samému bylo odsouzením ? A jaké vítězství, kdyby Marinimu se zdařilo, co za nemožné pokládáno! Papežství pozbylo přednosti, již si osobovalo, a všecken hněv jeho jest nicotný proti obnoviteli jednoty evropské, kterému za podnět jeho dostane se zajisté vedení vojska spolkového proti Turkům. Velmi znamenitý byl to tudíž nástroj válečný proti papežství. Zda byl by Jiří pomýšlel na znovuzřízení Evropy, kdyby nebyl k tomu puzen osobní obranou ? -Zdá se nad pochybnost, že nikoli. Když naň útok byl učiněn, bránil se, seč byl. Odtud k obvinění jeho ze sobectví jest jen jeden krok. Ale sobectví je přesnou povinností pro panovníka, chybou jeho by bylo, kdyby pod záminkou pokusů v nebezpečenství vydával blaho svého národa. Těmito povšechnými koncepcemi vždy jen zakrývají se ctižádostivé záměry osobní: politikové užívají jich, pouze pošetilci a zpozdilci pojímají je vážněji než sluší a zavedeni jejich sny klesají a padají, strhujíce pádem svým národy, kteři svěřili jim osud svůj.

Jaké byly čáky úspěchu Mariniho ? - Pokud možná slabé, téměř žádné a nic nedokazuje, že by byl Jiří v té příčině činil si velké illuse. Ale proč odvážně pokoušel se o dobrodružství? Znepokojoval papeže, zaváděl ho do pletich velmi složitých, a odvracel pozornost jeho od střediska, kde hroznou by byla nejmenší rána zasazená. Zda nebylo jinak důležito představiti se světu jako obránce obecných prospěchů křesťanství? Jaká lepší odpověď na žaloby Pia II. ? Veřejné mínění bylo velmi obratně vyzváno ke srovnání papeže, který všecek naplněn záštím zapomínal na nebezpečenství moslemské, s králem, který nehledě k nejnespravedlivějším útokům, vyhledával prostředky ku vztýčení kříže v Cařihradě.

Vůči tak stkvělé obraně Pius II. postupoval velice opatrně a zdlouhavě; věděl, jaké nebezpečenství skrývá se za lichým krokem, i byl pevně odhodlán neodvážiti se ničeho a vystoupiti toliko v okamžiku příhodném. Proti smělým útokům a výpadům Jiříkovým stavěl mírnost chladnokrevnou, pozornou a důslednou. Jejich taktika byla přikázána jich položením vzájemným. Král musil chápati se prostředkův, aby rychlými obraty kryl svá přečetná místa slabá a aby odvahou a důmyslností nahradil řádné prostředky, kterých se mu nedostávalo. Papež, který nebyl vážně znepokojen opětovanými útoky svého nepřítele, bděl a čekal; poněvadž jemu nebylo se báti než vlastních chyb svých, obratně a pozorně vedl boj svůj, neukvapil se ničím, všímal si každého kroku v prospěch Jiříkův, aby nepobouřil druhých panovníků, ale nikdy necouval. Spoléhal na dva mocné a nad pomíjitelné přátele, Jiříkovy věrnější spojence: na čas, jenž konečně poskytne mu příležitosti získati ctižádostivce a povzbuditi vzpouru, i na tradici. Věděl co chce a s ním všecken svět chápal to a do jisté míry aspoň schvaloval, poněvadž představoval minulost. Jiří obracel se toliko k tužbám bázlivým a zmateným: jeho záměry znepokojovaly spíše nežli sváděly. Čas ještě nedozrál. On sám jen temně byl si svědom díla, které vykonával.

Takto znenáhla i přese všecky obraty a tůčky Poděbradovy Pius II. nabýval pevné půdy. Oprava říše narazila na nepřekonatelné překážky a zmařila se podruhé. Opatrná republika benátská, poděšená nesouvislou činností dobrodruha francouzského, odmítla spojenství Čech davši přednost Uhrám (v září 1463). Císař smrtí svého bratra Albrechta zbaven svého nepřítele nejdoléhavějšího a péčí legátovou konečně usmířen s Matiášem Korvinem, nebyl více Jiřímu jistým přítelem, poněvadž ho již nepotřeboval. Smrt manželky Matiášovy Kateřiny, dcery Poděbradovy, přervala svazky až dotud oba mocnáře vížící. Papež chvíli pokládal za příhodnou, aby odvážil se kroku nového a rozhodného.

V měsíci březnu 1463 do zvláštní ochrany stolice papežské vzal obyvatele Vratislavské. V jeho přísném a tvrdém slohu zračil se postup hněvu zdržovaného a překážkami jen drážděného; ode dávna nebylo již řeči o synu milovaném, mluvil již toliko o kacíři, odpadlíku od církve, o Jiřím, který vydává se za krále. Ještě však nechtěl přese všecko naléhání Vratislavských sprostiti všecky katolíky české jejich přísahy věrnosti a jmenovati jiného krále českého, ale vystříhal knížata a pány, aby nepodporovali kacíře proti věřícím. Zároveň pokračoval - v přípravách svých ke křižové výpravě. K zahanbení bezbožníků, kteří mluvili o úpadu papežství, nebylo-li nejlepším prostředkem obnoviti hrdinské činy Urbanův a Innocentův? Burgund, Benátky, knížata vlaští slíbili mu vojska a on sám zamýšlel postaviti se v jejich čelo. Nemocen a hrozným utrpením vysílen cítil, že smrt se blíží, ale stkvělý připravoval si pohřeb, chtěje zmizeti v apotheose církve, navenek vítězem jsa nad Turky, vnitř nad odbojníky. V měsíci dubnu 1464 jmenoval dva kardinaly, aby zavedli při Jiříkovu; dne 16. června v slavné konsistoři krále veřejně vyhlásil za podezřelého z kacířství a obesílal jej, aby do stoosmdesáti dnů dostavil se před soud jeho. Dne 19. téhož měsíce nehledě na slabost a pokročilou nemoc svou vypravil se do Ankony. Než uplynuly dva měsíce, zemřel (15. dubna 1464). Vyzvání legátů nebylo poslechnuto. Od některého času Pius II. žil toliko úsilím své vůle: zoufalost ho pojala, když u přitomnosti některých nezřízených houfů v Ankoně shromážděných s krutou jasností poznal málomoc theokracie. Z obou snů, kterými se těšil, žádný se neuskutečnil. Evropa zabrána jsouc do svých sporů vnitřních nepomýšlela hrubě na Turky a náčelník husitů, zacloněn císařem a chráněn svými sousedy bez trestu vzdoroval kletbám stolice papežské.


Poznámky

ke straně 51

51.1 Srovn. Voigt, Sybel's hist. Zeitschrift, V. str. 418 -419.

51.2 Palacký sebral prameny o smrti Ladislavově ve spisku velmi zajímavém: Zeugenverhör über den Tod K. Ladislau's von Ungarn und Böhmen, Praha 1856. Voigt, který posuzuje vývody Palackého, doznává: "Z toho nijak nenásleduje, že by Jiří utekl se ke zločinu, aby se zbavil krále ... . Za přítomného stavu vědeckého otrávení jest hypothesou, které historik nesmí připustiti ani jako ve snu". (Op. cit. str. 421). Bachmann, jehož všecko vypravování je složeno tak, aby pravdě podobnou učinil vinu Poděbradovu, neodvažuje se rozhodnouti proti němu.

51.3 Ladislav nikdy neustal osvědčovati odpor, jaký vzbuzovali v něm utraquisté a Češi. Eneáš Sylvius vypravuje o tom významnou anekdotu. Koku 1454. kněz podobojí chystal se sloužiti mši v kapli královského hradu; král, jenž kapli tuto ustanovil ku vykonávání své pobožnosti, posílá úředníka s rozkazem, aby chopil se kněze křivopřísežného a svrhl ho se skály, jestliže neodejde (Kronika česká kap. LXII) "Nec unquam haereticorum Ecclesias, quamvis rogatus, intravit nec sacris eorum interfuit". Dívá se z okna na průvod utraquistický a nejeví žádné úcty ke svátosti oltářní, aby se nezdálo, že čest činí Rokycanovi (Id.). Novými událostmi ještě byl rozhořčen. Při jeho vjezdu do Prahy (1457) Rokycana vítá jej v čele svého kněžstva; pozorováno, že král mu nepoděkoval, až když vyzván byl od správce: uhodneme s jakou ochotou. Čtyři dni před svou smrtí díval se na jakýs turnaj mezi Němcem a Čechem: Čech těžce byv raněn, vzdává se na milost; Ladislav, všecek rozveselen, cenu uděluje Němci a blahopřeje mu ke štěstí jeho: kdyby byl přemožen, protivník jeho nebyl by mu prý daroval život. Nevysvítá jasně, proč nenávist jeho by byla činila výminku při Jiřím. Frasí jest toliko, dí-li Eschenloer: "Ubohý Ladislav miloval Jiřího až do své smrti". Není-li však patrno, že Eschenloer hledí tím jen větší potupu uvaliti na chování Jiříkovo? A svědectví, i méně účastná, mohla-li by převahu míti nad skutky? Nedokázal-li Ladislav chováním svým v Uhrách pravého smýšlení svého ke svým příliš mocným ochrancům? Když Jiří navštíví ho ve Vídni, vyžádá si průvodní list: vyjednávání je trpké: král ustoupí teprve hrozbám. Ve mnohých otázkách vážných, o hranici Saskou, o Slezsko, různily se politika králova a správcova: králi bylo ustoupiti, ale co záští v srdci jeho nakupily tyto porážky! Tvářil se, jako by odděloval věc svou od věci Poděbradovy a bylo jakýmsi heslem pro nepřátely tohoto: Král není svoboden. Srovn, Grünhagena str. 260. a násl.

ke straně 52

52.1 Čti dramatické vypravování o událostech uherských ve spise Saint-René Taillandierově str. 65 a násl.

52.2 Zda nepopírají toho dnes ještě mnozí historikové? Voigt na příklad činí Jiříka zodpovědným za přísné podmínky, jež sněm uložil Ladislavovi před přijetím jeho. Jsem přesvědčen, že je to omyl. Byl-li též Ladislav přesvědčen?

ke straně 53

53.1 Třeba zmíniti se o vypravování, dle něhož umírající Ladislav odkázal království Jiříkovi. O tom obšírně vypravuje Sylvius v Kronice české kap. LXX.: "Georgius et ipse vocatus percunctari ex rege cur doleret, quid morbi esset, spem, bonam praebere ... Ad quem rex: Tua mihi, Georgi, jam pridem cognita fides spectataque virtus est, per te Bohemus usque in hanc diem me regem appelavit. Speravi potiturum regno quod ipse paraveras, nunc contra Superi jubent. Mihi moriendum est, regnum in tua manu erit. Duo ex te peto. Alterum, ut provinciales juste regas, pupillis viduis imbecillisque rectum judicium patrimoniumque ne substrahes atd." Toto vypravování v hlavních rysech svých jest potvrzeno starými letopisy českými a jiným svědkem současným. Eschenloer zdá se, že na to naráží slovy: "Miser Ladislaus amabat Georgium ad suum interitum." Podává se nám tudíž se zcela zvláštními zárukami hodnověrnosti. Uznávám také, že většina důvodův uvedených proti němu nejsou velmi závažné. Voigt na příklad nechce připustiti rozmluvu mezi Poděbradem, který neuměl německy, a Ladislavem, který neuměl česky; jak lze mysliti, že Ladislav za čtyři léta nebyl by se naučil české řeči a nebyl nikdy rozmlouval se správcem? Celkem je těžko proti těmto pramenům postaviti důvody rozhodné, a přece skutek jest naprosto pravdě nepodobný. Rozmluva, jak ji líčí Eneáš, není patrně nic jiného než jedna z oněch řečnických amplifikací, ve kterých si libuje. Za okolností, ve kterých umřel Ladislav, byla-li by mu nemoc ponechala dosti svobodného ducha, aby přemýšlel takto o blahu svých poddaných, na němž mu ve skutečnosti velmi málo záleželo? V rozmluvě samé jest odpor: Ladislav děkuje Jiřímu za jeho věrnost, svěřuje mu korunu a prosí ho, aby dopustil navrátiti se do Rakous osobám, jež ho provázely. bez ohrožení jejich svobody. Podivná prosba po tolikeré důvěře! Není zajisté dovoleno popírati faktum pouze proto, že jest pravdě nepodobné; v těchto případech kritika historická dopouští aspoň zkoumati svědectví a míti poněkud větší požadavky. Od koho Sylvius má tuto rozmluvu? Nebyl v Praze. Kdo ji oznámil, zda nebyl náhodou Jiří sám anebo někdo z jeho přátel, a jaká by potom byla její cena? Nebyla-li by to prostě jedna z oněch tůček, jež ustanoveny byly k tomu, aby připravovaly veřejné mínění a jichž Jiří, jak nikdo nepopírá, užíval velmi obratně. Eneáš Sylvius přijal anekdotu s nadšením jako vše, co lahodilo jeho obrazotvornosti. Jeho vypravování obsahuje více nesprávností, proč v této věci dávati mu víru? Ostatní svědectví dokazují jen jedno, že v Praze faktum uznáno bylo za pravé. Že nepřátelé Poděbradovi přijali je bez reptání, neznamená nic, protože jejich taktikou bylo, aby vylíčili Ladislava jakožto velmi příchylného panu správci a takto chování Jiříkovo učinili ohavnějším.

ke straně 54

54.1 Cizí panovníci pokládají již království za volebné. Poselstvo francouzské, v jehož čele byl Lenoncourt, žádá koruny pro Karla, syna Karla VII.

ke straně 55

55.1 Katolíci v království byli ovšem nejméně spokojeni. Neodvažujíce se zřejmého odporu jakožto velmi nebezpečného, "tupili volbu" viníce pány, od nichž byli opuštěni. Volba Jiříkova dala podnět ke sporům velmi živým. Obě práce o tomto předmětu nejdůležitější jsou: Tomkovy Dějiny Prahy VI. 289-298 a Bachmannovo "Ein Jahr böhmische Geschichte". Proti platnosti volby učiněny byly dvě vážné námitky: předně, na sněmě byly zastoupeny pouze Čechy ve vlastním slova smyslu, Morava, Slezy a Lužice neměly tu zástupců. Stálým bylo nárokem Čechů, že připisovali si výlučné právo voliti krále; tento úchvat, protivný jak právu tak spravedlnosti a zdravé politice, vzbudil prudké žaloby v zemích přivtělených. Dlužno připomenouti jen, že roku 1458. předchozí případy přály nárokům českým. (Viz Kalouskovo České státní právo str. 294 a násl.). - Po druhé, že sněm zasedající v Praze, již tím byl předmětem oprávněného podezření; podléhal neodolatelnému nátlaku veřejného mínění. - Jest nade vši pochybnost jisto, že lid Jiříkovi upřímně přál úspěchu a že jeho přání účinkovalo jaksi na stavy; ale takto veřejné mínění působením svým neruší výsledku hlasování; jinak musili bychom tvrditi že zákony svobodně odhlasované jsou jen ty, které naprosto odporují nadějím většiny. Bylo-li užito podvodu nebo násilí? Dlugoš mluví o zastrašení pánů katolických, ale Eschenloer popírá to s pozoruhodnou jasností: "Všickni Čechové, prý, kteří přítomni byli, poslušenství římského nebo sekty Rokycanovy, obojí sjednoceni byli a svobodni při této volbě." Nelze popříti, že svědectví Eschenloera, jehož nepřátelství k Jiřímu dobře je známo, má tu větší váhu nežli Dlugošovo. Na důkaz strachu, který skličoval město, uvádí se náhlý odjezd poslů Budišínských a Zhořeleckých, jediných to představitelů zemí vedlejších, kteříž objevili se na sněmě: pokládali prý za dobré vzdáliti se vzhledem ke hnutí národnímu. Nic však nedokazuje, že byli opravdu ohroženi; vzdálili se asi, protože nepochybovali již nijak o výsledku volby, již svou přítomnosti nechtěli schváliti jaksi. Rokování bylo vedeno velmi důstojně a vážně; samo váhání katolíků prokazuje jejich svobodu. Byly-li hlasy snad zakoupeny? Co lze říci, jest pouze, že žádný pramen vážný toho nepotvrzuje. Zdeněk ze Šternberka převážnou měl účast v rokování a došel hlučné pochvaly. Jan z Rosenberka a Zbyněk z Hasenburka přáli rovněž Jiřímu; všickni tři byli katolíky. Jakými prostředky získal jejich podporu? Zdá se, že nezvíme toho nikdy. Voigt domýšlí se, že otázka statků církevních spolupůsobila, a toto mínění není pravdě nepodobno. Zkrátka netřeba příliš přísně rozbírati volby, a volba Poděbradova tuším byla jednou z těch, které ještě nejlépe obstojí zkoušku.

ke straně 56

56.1 Viz o této první části králování Poděbradova práce Bachmannovy: Ein Jahr böhmischer Geschichte a Böhmen und seine Nachbarländer unter Georg von Podiebrad (1458-1461).

ke straně 59

59.1 Takový jest pravopis Voigtův a nikoliv Řehoř z Heimburka (Sybel's hist. Zeitschrift, V., str. 467. i. 52.), rovněž Bachmannův; Tomek píše Řehoř z Heimberka, ale neudává důvodu.

ke straně 60

60.1 Viz zajímavý list Jiříkův k Piu II. ode dne m. prosince 1461 ve Script. rer. Silesiae., VIII., 68-69. Není zhola žádného důvodu, abychom pochybovali o upřímnosti králově.

ke straně 61

61.1 Vyjednávání stran volby Jiříkovy v říši německé zabírají skoro dvě léta, od měsíce dubna 1459 až do měsíce března 1461. Viz o této době Bachmannovy spisy: Böhmen und seine Nachbarländer a Deutsche Reichsgeschichte. Autor dochází závěrů zcela opáčných nežli jsou moje, a zdá se mi, že příliš ovládán jest antipathií svou k Jiřímu. Viz vypravování Tomkovo, VII., str. 1-20. Plán o volbě byl obnoven v době nejzuřivějšího boje se stolicí papežskou, ale ovšem bez jakékoli naděje v úspěch.

ke straně 62

62.1 Aeneas Sylv. Hist. Boh. Kap. LXII.: "Ecclesiasticas ceremonias sua quisque pro fide gerit. Sacrificia ea facimus quae credimus Deo grata. Neque nostri arbitrii est credere quod velimus. Victa maguis rationibus mens humana nolens volens capitur ... Mihi persuasa est sacerdotum religio". Vypravování Sylviovo ve svých podstatných rysech potvrzeno jest od Eschenloera.

62.2 Ponech si tuto odpověď pro sebe, jsi-li moudrý, nebo dones ji našeptávačům, kteří tebe ke mně poslali. Patrně tudíž Jiří právem nebo neprávem myslí, že na něm vyzvídáno, i odpovídá diplomaticky.

62.3 Neque enim alta sentio et timeo ne offendam, neque mihi confido neque nostris sacerdotibus habeo fidem (Epist. 130, str. 667).

62.4 Dlužno však připomenouti, že v téže rozmluvě Jiří trval na rozhodné potřebě zachování kompaktat: "Nisi pacta serventur, neque pacis locus erit neque concordiae mentio". Obhajoval také velmi určitě přijímání podobojí: "Nam qui sub specie panis communicari jussit et sub specie vini jussit."

ke straně 63

63.1 Tomek VII. str. 24.

63.2 A to ve chvíli, kdy papež právě vyobcoval z církve viklefisty s prohlásil za zbavené hodnosti svých všecky, kdo z blízka nebo z daleka spojují se s nimi.

ke straně 67

67.1 Tato přísaha; jejíž důležitost jest na bíledni, byla několikrát uveřejněna. Podáváme tu místa nejvýznačnější dle textu, jaký podává Frind, "Die Kirchengeschichte Böhmens IV., 465: "Ego Georgius ... spondeo, polliceor atque juro . . . quod ab hinc in antea et deinceps fidelis et obediens ero sacrosanctae romanae et apostolicae Ecclesiae ac Sanctissimo Domino nostro Calixto divina providentia papae tertio ejusque successoribus canonice intrantibus et eis obedientiam et conformitatem ad morem aliorum catholicorum et christianorum Regum in unitate orthodoxae fidei, quam ipsa Romana catholica et apostolica Ecclesia confitetur, praedicat et tenet, fideliter observabo ipsamque orthodoxam et catholicam fidem protegere, tueri et defendere volo toto posse populumque mihi subjectum secundum prudentiam a Deo datam ab omnibus erroribus, sectis et haeresibus et ab aliis articulis Sanctae Romanae Ecclesiae et fidei catholicae contrariis revocare et avertere, catholicae et orthodoxae fidei observantiam et obedientiam conformitatemque et unionem ac vitam cultumque Sanctae quoque Romanae Ecclesiae reducere et restituere volo et laborem quoque dabo et adhibebo omnem diligentiam, ut omnia praescripta compleantur toto meo posse et conamine ad laudem et gloriam et honorem Dei et exaltationem sanctae catholicae fidei." Za hromadou epithet skrývá se zlé příkoří, za hromadou synonym slib dvojsmyslný. Srovn. Bachmanna, který tuto přísahu pokládá za bezvýminečné odpřisáhnutí utraquismu a za opuštění kompaktat. (Deutsche Reichsgesch. I. str. 88 )

ke straně 68

68.1 "Communionem utriusque speciei nunquam putavimus haeresim sapere" vzkázal Pius II. Jiřímu. Comment., X.

68.2 Možná-li mysliti, že Ludvík XIV. byl by váhal jediný okamžik učiniti přísahu Jiříkovu a tím by pokládal se zavázaným nezachovávati článků deklarace kněžstva z roku 1682?

68.3 Takové jest mínění Tomkovo VII. Předmluva, str. IV. Obě strany shodly se o textu, k jehož výkladu každý dle svého způsobu osoboval si právo. Nepřejíce si roztržky a nemohouce srovnati se, spokojili se dvojsmyslností.

68.4 Goll v příznivém posudku, jejž věnoval práci mé [Viz české Athenaeum VI. str. 151-154.], zdá se kloniti k mínění, ze Poděbrad doufal v možnost dostáti přísaze své. Není to nemožné a celkem pravdě dosti se podobá, že nebyl fanatickým kališníkem. Ale to hrubě nemění věci; nechť jeho záměr byl jakýkoli, plyne z toho přece podnět k výtce, že skutečně neb na oko učinil slib, kterého splniti nemohl.

ke straně 69

69.1 Listy papežovy ode dne 13. října 1458 a 21. ledna 1459.

69.2 Srovn. Frindovu "Kirchengeschichte", IV. str, 47.

ke straně 70

70.1 Shledal brzo, že král český je vítěznější, než by si byl přál, i pokusil se o zastavení jeho úspěchů: celkem měl jen slova, kdežto Jiří držel sázku. Odtud proměna v chování jeho dosti patrná. Pius II. pokoušel se zaměniti výrazy, jichž byl užíval, stavěl se, jakoby nemluvil víc o králi, ale o království českém, psal Slezanům, že udělil-li Jiřímu titul královský, učinil tak z nepozornosti. Pozdní to lítost; popud byl dán; chtěje náhle jej zastaviti, dával se v nebezpečenství, že zbytečně se prozradí. Pokládal za lepší vrátiti se ku prvému plánu svému, ale bdělost jeho osvěžila se ještě víc a přimísilo se k ní něco hořkosti.

ke straně 71

71.1 Grünhagen, str. 304.

71.2 Eschenloer, vydání latinské, 74. 1459.

71.3 Dne 20. března 1461; G. Voigt, Enea Silvio de Picolomini III., str. 456. Srov. jednatele Jiříkova v Římě, v němž oznamuje mu vážnost situace. (Fontes rer. triacarum, XX., č. 238, 5. dubna 1461.)

ke straně 72

72.1 Zdá se mi skutečně nesnadno domýšleti se, že opravdu doufali v obrácení utraquistů.

72.2 Podle Frindovy Kirchengeschichte IV., str. 52 Rokycana prý kázal proti Jiřímu v chrámě Týnském, ale skutek jest více než pochybný bez jiného důkazu nežli je vypravování Hájkovo vždy podezřelé. - Pohnutí utraquistů, zdá se, že Goll (Athenaeum VI., str. 153.) nepojímá opravdu. Starý kronikář však dí (str. 176): "Toho roku na zelený čtvrtek biskup Vratislavský kázal na hradě Pražském proti kalichu. A z toho strhla se veliká bouře v městě Pražském proti tomu tlustému biskupu." Ještě význačnějším zdá se mi náhlý návrat králův.

72.3 Bachmannova Reichsgeschichte, str. 94,

ke straně 73

73.1 Nikdo nemohl dojíti práva měšťanského, přijat býti do cechu, koupiti dům neb usedlost, leda když přísahou se zavázal ku příjímání pod obojí způsobou. (Bachmann id. str. 93)

73.2 Radikalové vždy těžce snášeli mírnost Jiříkovu; tajíce v sobě hněv stěžovali si, že příliš ústupků činí se bludu, a že zdržuje se jejich propaganda. "Po tolika vítězstvích získaných nad touto nevěstkou za panování Jiřiho, Jiřího našeho krále, když naši konšelové, páni a kněží vládnou, který kazatel by se odvážil jmenovati církev římskou synagogou satanovou ... antikristem nebo zvířetem desítirohým ... Kam poděla se naše smělost a síla naší duše? Tratíme srdce, duch statečný nás opustil; my vítězové patrně přemoženi jsme od přemožených" List Martina Lupáče; není datován, ale zdá se, že je z prvních let králování Jiříkova. Manualník Václava Korandy, str. 149

73.3 "Cosca inter paucas regi acceptus ejus perfidiae comes" praví Pius II. ve svých Pamětech, kniha VII.

73.4 Václav Koranda z Plzně (1424-1519) byl nástupcem Rokycanovým v úřadě administratora konsistoře kališnické. S velikou horlivostí hájil učení utraquistického proti katolíkům a různověrcům. Zůstavil četné spisy polemické a vypsání poselstva roku 1462, jež uveřejněno bylo ve Výboru literatury české II. 663-714. Srovn, Jirečkovu Rukověť literatury české. J. Truhlář roku 1888 uveřejnil nákladem kr. české společnosti nauk v Praze velmi zajímavý rukopis, jehož ostatně užil již Palacký, totiž Manualník M. Václava Korandy; pravý nápis by byl: Sbírka písemností Korandových: obsahujeť v skutku vedle několika spisův od něho sepsaných listy jemu poslané nebo rozličné kusy od něho sebrané; je to vzácný pramen pro poučení o církvi české té doby a o stavu duševním v druhé polovici XV. století. Co se týče Korandy samého, jeví se nám jakožto poctivý pastýř duchovní, prostý a přímý, ale ducha prostředního; jeho přesvědčení jest jak obmezené tak pevné.

ke straně 74

74.1 Celkem nářky katolíků jsou nám známy toliko z pramenů Vratislavských, tudíž velmi podezřelých. Jsou dosti neurčité a nezdají se ukazovati na velmi četná fakta. Jest věru ku podivu, že katolíci čeští, jestliže měli opravdu vážné stížnosti, nepřednesli jich veřejně. Nic nedokazuje dále, že král schvaloval toto bezpráví. Města měla samosprávu dosti rozsáhlou a veřejné mínění bylo dosti jemné, aby myslil, že lépe jest zdržovati se ve věci tak choulostivé. Pravý vinník tohoto pronásledování byl papež, kterýž odmítaje všeliký ústupek nutil krále, aby šetřil více podobojích.

ke straně 76

76.1 Smýšlení posluchačů vyniká v Pamětech Pia II. kap. VII. Sacerdotes lingua prompta et Hussitarum insaniae audacissimi assertores ... Voce sonora atque oratione praecipiti.

ke straně 77

77.1 O tomto sněmu Pražském viz Voigta, Enea Silvio de Piccolomini III., str. 471 a násl., Bachmanna, str, 236, Tomka, str. 48.

77.2 Za předešlého vyjednávání Fantin předložil králi podrobný souhrn žádostí dvoru římského. Celkem šlo přímo a prostě o to, aby vyhlazeno bylo vše, co stalo se od počátku revoluce. Jiřímu nabízen úkol čestný - a lehký - aby stal se pronásledovatelem svých věrných přívrženců. Plán legatův (vydán od Markgrafa, Script. rer. Silesiae. VII., 111) je zajímavý též proto, že nám ukazuje, čeho týkaly se ve skutečnosti žaloby katolíků. Dvě byly pouze stížnosti jejich: universita Pražská odmítá nekališníky a k úřadu konšelův a purkmistrů volí se muži nepřející katolíkům, Šťastni protestanté čeští, kdyby nebyli měli nikdy těžších příčin k nářkům!

ke straně 78

78.1 Řeč Fantinova, jak podána je v Pamětech, kap. X, jest neobyčejně prudká: "Non feret ista Pius: habet arma, quibus rebellionem tuam coerceat, regno privaberis et tanquam perjurus et haerecus extra Ecclesiam fies et in hoc seculo infamem te reddes, in altero poenas dabis impietatis."

78.2 Vytvořila se jistá legenda o mučenictví Fantinově. "Život legatův jest v nebezpečenství, čteme v Pamětech Pia II.; král přichází do jeho vězení, a poněvadž Fantin jeví se neoblomným, Jiří stěží zdržuje se, aby ruky své nevložil na něho." Netřeba dokládati, že tyto násilné skutky jsou naprosto smyšleny.

ke straně 79

79.1 "Pius Fantinum reversum magno in honore habuit et dignum episcopatu censuit, cui ad martyrium pro veritate tuenda sanguinis effusio non defuisset" Lehké mučenictví! Paměti kniha X.

ke straně 80

80.1 Tas neboli Protas z Boskovic, biskup Olomoucký od r. 1457 do 1482, náležel slavnému rodu moravskému. Vynikal jak vlastnostmi duševními tak upřímností svého vlastenectví. Studoval ve Vídni a v Italii a byl jedním z předních představitelů humanismu v Čechách. založil roku 1466 v Olomouci první tiskárnu moravskou. Záliba ve vědách a uměnách dále trvala v rodě jeho.

80.2 Jošt z Rosenberka (1428-1467) byl druhý syn pověstného protivníka Jiříkova Oldřicha z Rosenberka. Byl tudíž bratrancem Jiřího, k němuž choval opravdovou úctu, a jenž osvědčoval mu velikou důvěru a lásku. Jakožto muž vzdělaný, přítel věd a um, řečník, osvědčený vlastenec, nepřítel přísných prostředků, představoval kněžstvo národní, samostatné, daleko vzdálené od učení ultramontanského, jež tehdáž hlásáno bylo od Hilaria Litoměřického.

80.3 Jošt neuměl dosti německy, aby kázal tímto jazykem. Pro svou náklonnost k Jiřímu a pro své vlastenectví slovanské byl velmi neoblíben ve své dioecesi.

ke straně 81

81.1 Bachmann, který zajisté nezveličuje moc a úspěchy Jiříkovy, mluví nicméně o převládajícím postavení jeho v Německu za této doby. (I. 419)

81.2 Spolek českopolský byl jedním ze základů politiky české a názor o vzájemnosti slovanské velice rozšířen. Jiří největší váhu kladl vždy na zachování dobrých styků s Polskem, a daří se mu v tom, ačkoli situace byla nesnadna. Je to jedna z hlavních příčin moci jeho.

ke straně 82

82.1 Bachmann str. 497.

82.2 List Fantinův ode dne 13. března 1463.

82.3 Prokurator Vratislavský píše 15. března: "Kardinal (Mikuláš z Kusy) řekl mně, že kdyby císař učinil to (totiž zakročil ještě v prospěch Jiříkův), v zápětí by sledovalo, že za krátko zvolen by byl nový císař jakož i nový král."

82.4 Script. rer. Siles, IX., 58.

82.5 Script. rer. Siles, IX., 70.

ke straně 83

83.1 Palacký připisuje samému králi první myšlenku; ostatně zdá se mi, že této episodě přikládá důležitost poněkud přílišnou a zvláště příliš vznešenou váhu mravní. Srovn, o této otázce Markgrafa, Über Georg's von Podiebrad Plan eines christlichen Fürstenbundes v Syblově Hist. Zeitschrift XXI.

83.2 Podrobnosti plánu byly často měněny a nikdy nebyly přesně stanoveny. Marini náležel k oné třídě opravců, kteří stanoví přeměnu společnosti - v celku - a neredigují ani jednoho zákona.


HLAVA ČTVRTÁ

JEDNOTA PANSKÁ A MATIÁŠ KORVIN

Pavel II.; nové kroky stolice papežské proti Poděbradovi. - Stav země české: vědy a umění; vítězství národnosti slovanské; obnova moci královské. - Stav panský: Zdeněk ze Šternberka a jednota Zelenohorská. - Vyobcování z církve (1466). - Matiáš Korvin a zápas s Uhry. - Smrt Poděbradova (1471; výsledky jeho panování.)

Poslední slova Pia II. obsahovala žádost, aby pokračovalo se v podniknutí jeho. Na výpravu křižovou, pro niž nikdy mysli mnoho se nezajímaly, brzo bylo zapomenuto, a péče o obranu křesťanství odkázána těm, kdo přímo ohrožováni byli od Turků. Za to nový papež Pavel II. (1464-1471) potlačení kacířství učinil hlavním cílem svého pontifikátu. Nejpřednější vlastností nástupce Pia II. byla jeho krása: zakládal si na ní, a stěží bylo mu vymluveno, aby nepřijal jméno Formosa (Krásného). Ducha jsa obmezeného a prudkého, nezdědil po svém předchůdci ani jemnost mysli, ani hlubokou znalost politiky evropské. Jednohlasná volba jeho byla jedním z oněch rozmarů sboru kardinálského, jež tak často svět překvapovaly; svým povýšením náhlým byl opojen, však ctižádost jeho nebyla oprávněna aniž podepřena velikými záměry, a svéhlavost jeho, kterou měl za pevnost, nebyla schopna výpočtu. Po snech theokratických, jež v zásadě lze popírati, a jichž ve skutečnosti nelze upotřebiti, ale jež vznešené jsou a vysoké, následovala malicherná pýcha libující si v přísné etiketě a ve vynášení křiklavého přepychu. Pavel II. jest první z oněch prostředních nebo převrácených papežů, kteří na konci XV. a na počátku XVI. století učinili z papežství moc toliko světskou a pohrdajíce pravým úkolem jeho, připravují mu svými výstřednými nebo neobratnými skutky nezastavitelný úpadek: zatím nejnebezpečnější nepřítel, s jakým mohl střetnouti se, byl Poděbrad. Proti takovému člověku co znamenaly důmyslné obraty a důvtipné prostředky ? Byltě horší než sektář, duch neprozíravý a neschopný, jenž vrhal by se vždy v před, neznepokojuje se v nejmenším možnými výsledky svých činů. Této prostotě duševní bylo celkem dojíti k týmž koncům jako nejhorlivějšímu fanatismu, a při protivách v historii tak obyčejných tento nedostatek obratnosti byl nejvyšší obratností. Papež bez rozmyslu a míry zasypávaje Jiřího odsudky a klatbami, zavazoval se před křesťanstvem, že nesvolí k žádnému narovnání a že neustane, dokud nepotlačí kacířství; jeho rozhodnutí takto pyšně vyslovené mělo strhnouti vlažné, zabezpečiti bázlivé, předrážditi choutky a do boje hnáti všecky, kdo měli příčinu nebo záminku hněvati se na krále Českého.

Bulla, kterou Pius II. poháněl Jiřího před svůj soud, nebyla prohlášena. Prostřednictvím císaře a biskupa Vratislavského usilováno o novou lhůtu; Pavel II. svolil k ní, nechtěje zahájiti vládu svou projevem neúprosným. Ale byl to jen odklad a nikoli předehra změny politické. Nepřátelé krále Českého, poslové Vratislavští a někteří z nejváženějších kardinálů, Karvayal a Bessarion, naléhali na přísné prostředky. Ostatně zdá se, že Jiří nezachoval mnoho illusí o možnosti přímého smíru s církví. Úřední styky, jichž hledí dojíti s Římem, nemají asi jiného cíle než dokázati jeho dobrou vůli a uspokojiti spojence. Za to rozvíjí velikou činnost s jedné strany, aby získal prostřednictví jednotlivých knížat, jejichž hlas mohl slyšán býti v Římě a s druhé strany, aby rozepři Čech se stolicí papežskou změnil v otázku evropskou, když by druhým panovníkům vysvětlil význam zápasu, v němž šlo mnohem méně o dogma nežli o důstojnost a samostatnost moci světské. Tím úmyslem chce, aby spory jeho s papežem byly souzeny ne od soudu papežského, ale od konference mezinárodní, která rozhodne mezi oběma stranami.

Této chvíle nastalo v Evropě jakési stišení po předešlém lomozu a pohnutí. Války, které spustošily Prusko, Polsko, Německo a Italii, skončily nebo právě se končily. Řekl bys jakési sbírání se před krisí, jež předvídána a jejíž hrůzy tušeny. V tomto okamžiku postavení krále Jiřího je značně lepší nežli za roztržky s Piem II.: velmi obratně přemístil spory, novým obratem, jejž dal rokování, dovedl vyjíti z postavení osamoceného, ku kterému odsouzen byl,věrností svou ke kalichu. Ačkoli následkem posledních ran předsudky náboženské poněkud byly otřeseny a ač legatové papežští příště velmi těžce sebrali několik tisíc křižáků proti husitům, obvinění z kacířství bylo vždy velmi nebezpečné: Jiří konečně uvedl skoro v zapomenutí, že jest náčelníkem sekty, která v některých kusech podstatných odděluje se od církve; povolal k sobě Řehoře Heimburského, jehož všecken život byl toliko odporem proti nárokům papežským, a jenž od vévody Saského byl mu odporučen jakožto muž nejschopnější k obraně jeho práva královského.88.1 Takto stavěl se na půdu ústavního práva evropského. Otázka kalicha ustupovala jiné, mnohem důležitější: přiznají-li mocnáři papeži právo, aby volně nakládal s korunami a sesazoval krále?

Manifesty Heimburkovy a podniky Poděbradovy neminuly se s účinkem. Několikráte císař, vévoda Bavorský, knížata Saská zakročovali doléhajíce na papeže, aby svolil ke schůzi této konference mezinárodní, jejímuž vyšetřování král zavazoval se podrobiti své chování. Na sněmu Norimberském (v listopadu 1466) přese všecken odpor legata Fantina de Valle, osobního nepřítele Jiříkova, knížata německá usnesla se vypraviti poselstvé k Pavlu II., aby mu vyloženy byly nesnáze zřejmé roztržky a povinnost nerozptylovati sil křesťanských vůči nebezpečenství tureckému. Opětované domluvy kurie rozbily se o liknavost Kazimíra Polského, který zamítal korunu Českou. Ludvík XI. slavně přijímal posly české a projevoval nejlepší smýšlení o Jiřím na velikou nevoli svých rádců církevních.88.2 Těmito úspěchy velmi skutečnými vysvětluje se důvěra krále, jenž byl v pravdě dosti optimistický. "Děkujíc pánu bohu šťastně se nám vede," psal synu svému Viktorinovi.89.1 Nepřátelům jeho nezbývalo než spoléhati na zázrak. "Proč, volal Karvayal, měřiti vše rozumem lidským? Nemáme-li Bohu ponechati nějakou účast ve věcech důležitých? Nepodporuje-li nás ani císař ani Uhersko ani Polsko, nuže, ručím za to, Pán pomůže nám a potře hlavu bezbožnou. Čiňme svou povinnost, on učiní ostatní."89.2

A přece Pavel zachovával hroznou přednost před Jiřím, a všecken svět to znal, papež, král i moci neutralní. - Jaké prostředky měl Poděbrad, aby udržel panovníky okolní ve svém spojenství nebo v neutralitě? - Theorii, slova, vzájemnost králů vůči úchvatům theokratickým; zda zvítězí vždy tato mravní úvaha nad bohatou odměnou, již nabízí kurie, podávajíc Čechy tomu, kdo s trůnu svrhne kacíře? Nastane nevyhnutelně okamžik, kdy o nebezpečný podnik pokoušeti se bude některý ctižádostivec. Není podivno, že vyskytl se pretendent k vykonání velikého díla dvoru papežského, ale s podivením jest, že bylo třeba pretendenta toho tak dlouho hledati. Strach jdoucí z moci Jiříkovy zajisté byl velmi veliký, jeho bdělost a obratnost diplomatická velmi znamenitá, ježto po několik let nikdo neodvážil se sáhnouti po stkvělém dědictví, jež prohlášeno bylo za uprázdněné. Zatím Jiří byl klidný se strany zahraničné, však duševní stav v Čechách počal ho poněkud znepokojovati.

Pokojem a pořádkem od krále uhájeným rozmohl se velice blahobyt země. Z pamětníku Mariniho dovídáme se, že Jiří vyžádal si od něho plán, kterak zlepšiti minci, zvětšiti výnos bání zlatých a stříbrných, rozmnožiti finanční zdroje panovníkovy a zvelebiti obchod.89.3 Prostředky navrhované Marinim nejsou celkem ani zcela nové ani velmi šťastné, ale z otázek králových poznáváme, jak rozuměl svému úřadu panovnickému a jak živý zájem měl pro všecky potřeby svého národa. Ostatně více nežli zvláštními nařízeními vrátily se opět práce a bohatství obnovou soudů, bezpečností cest a upokojením myslí. Stopy válek občanských byly vyhlazovány rychle. Universita, v úplném úpadu od doby revoluce, nabyla opět trochu čilosti a živosti, ačkoli nesnášelivost kališníků brzo odvrátila od ní znova katolíky.90.1

Jedním z nejosudnějších následků kacířství bylo, že oddělilo Čechy od ostatního světa a to právě v době, kdy vánek renaissance zúrodňoval duchy, a kdy kvasila nová vzdělanost. Čechové stranili se cizích universit, kde byli podezřelí a neradi viděni; duševní styky s druhými zeměmi bývaly nesnadné a řídké; přestávajíce na plachém osamocení, pohrouželi se v hádky theologické, a činnost jejich vysilovala se boji dogmatickými, mnohdy nudnými. Přese všecky překážky tyto a ač doba neoplývala zajisté výtečnými spisy, vliv vlády Jiříkovy jevil se i v písemnictví. Theologie pozbývala půdy: jisté úsilí zračilo se o vybavení se z prací příliš výlučných, v nichž tak dlouho vyčerpávala se všecka duševní síla Čechů. Někteří katolíci ze svých cest nebo ze svého pobytu v Italii přinášeli zálibu pro starožitnost a šířili ji ve svém okolí. Eneáš Sylvius, jenž byl předchůdcem humanismu v Čechách, až do smrti své zůstával v korrespondenci s několika nejpřednějšími učenci českými, mezi jinými s Prokopem z Rabšteina. Na universitě mistr Řehoř Pražský vykládal a vysvětloval Vergilia, a mezi jeho posluchači byli dva mužové, povolaní ke slávě velmi nestejné, ale oba velikostí myšlenek a rozsahem vědomostí svých pozoruhodni, Viktorin Kornel a Jan Šlechta ze Všehrd.

Hnutí to bylo ještě velmi obmezené a širšímu obecenstvu skoro lhostejné; krásná umění, literatura ve vlastním slova smyslu byla dokonce bědná: ale z toho nesmíme usuzovati oslabení tvůrčí síly české za této doby a duševní úpadek národa.

Každý čas není příhodný k rozvoji velikých děl slovesných. Plody prvního řádu, okouzlujicí příští pokolení vznešenou a čistou krásou svou potřebují ke vzniku svému klidu a míru; aby nauky shrnuly se v některou z oněch theorií konečných, jež budí a poutají pozornost, musí jisty býti zítřejšku a nesmí zápasiti o jsoucnost; historie jest možná teprve, když boj skončil a vášně potuchly. Význačnou vlastností doby Jiříkovy jest, že byla dobou bojovnou. Nemá ani básníkův ani dějepiscův: má řečníky, pamfletáře a satiriky.

Vůbec XV. století není dobou konečného tvoření, nýbrž přípravy. Všudy boj o vybavení se ze zastaralých tradicí a potřeba nových forem i myšlenek. Kdežto humanisté dávali se do školy antické, hledajíce u Řekův a Římanův tajemství krásy esthetické, Čechové oddávali se zkoumání některých problemů filosofických a politických, které pod tou neb onou formou nepřestaly vtírati se duchům. Nechť jdou za praporem jakýmkoliv, utraquisté jako Rokycana a Václav Koranda, mystikové jako Chelčický, ultramontáni jako Pavel Židek a Hilarius, politikové jako Jan z Rabšteina a Vilém z Rábí, vždy hledají pravdy s upřímnou láskou a smělým rozumem. Ať píší latinsky nebo česky - co stává se vždy častějším zvykem - se zvláštní smělostí a zajímavou přesností předkládají různá řešení, jež možná přijmouti v těchto pochybných a vážných otázkách o poměru církve ke státu, o svobodném bádání, o právech svědomí.

A nejvýš důležitá je doba tato tím, že rokování neúčastní se jen několik učenců. Předním výsledkem reformy náboženské bylo, že přiměla filosofii sestoupiti s kathedry: bylo třeba obrátiti se k rokování veřejnému a ku přesvědčení osobnímu. Zajisté tyto polemiky náboženské dnes zdají se nám hodně plané a nudné. Ale nezapomínejme, že to jest první veřejné probuzení ducha zkumného, první příklad národa, který bádá a myslí! Až posud věřilo se a poslouchalo; nyní přemítá se a volí. Toto odvolávání se k lidu ve věci víry bylo jednou z hlavních stížností katolíkův, a biskup Jošt z Rosenberka91.1 odsuzoval ostře ty, "kto ze všech obecních lidí chtie doktory zdělati, lépe by učinili, by je vhod naučili, než přeučili; jakož činí cierkev svatá obecná, že učí lidi ty věci, kteréž jsú potřebné" a nevidí, že "přeučení zuostanú s těmi, ktož sú neuvěřili." Marné námítky a zbytečné nářky! Jisté zásady jednou prohlášené jsou nepřemožitelné a důsledky jejich vyvinují se s neodolatelnou mocí síly přírodní. Jedním z nejnebezpečnějších zavedení svobody jest, že ti, kdo jí odpírají, musí používati ji. Katolíci, aby zachovali přívržence své, se své strany dovolávali se soudu jejich a následujíce svých protivníků na jich půdu polemickou, bezděky stávali se takto silou působící k osvobození všeobecnému.

Proto velmi rychlý rozvoj knihtiskařství v Čechách, tak rychlý, že někteří vlastenci čeští své vlasti přisvojovali čest vynálezu jeho a v Gutenbergovi viděli Jana Kutenského. Roku 1468 vytištěni byli v Plzni Letopisové Trojanští a to tak dokonale, že to jistě nebyl první pokus dělníků českých. Knihtiskáren přibývalo velmi rychle, ale taková byla potřeba poznání a poučení, jež zmocnila se duchů, že nestačily ku vydávání potřebného počtu knih a že mnoho spisů českých musilo býti vydáno v Německu nebo v Italii. Za této doby snad žádný druhý národ v Evropě nebyl pojat takovou touhou po čtení a vědění; nikde život duševní a mravní není tak silný, školy tak četné a tak dobře zřízené. Záliba pro bádání a zkoumání proniká různé vrstvy národa, šlechtu i lid obecný; počet čtenářů je znamenitý, a v nejpřednějších rodech pěstování písemnictví a zvyk hloubání náboženského udržují pokolení od pokolení obyčeje vážné, ušlechtilé a důstojné. Celá země česká tím nabývá znenáhla zvláštní tvářnosti; národ povahou, jakož i chováním odlišuje se určitějšími rysy od okolních národů; vyznačuje se rázem husitským tak velice rozdílným, že všeliké pokusy o splynutí s druhými národy zmaří se bídně.

Čechové uráženi a pronásledováni v cizině, tou měrou, jak mravní osobnost jejich takto se sesiluje, sbírají se a vřelejší láskou přivíjejí k ohrožené vlasti. V této době právě Slované čeští pokoušeli se s nejvážnějším úsilím, aby cizincům odňali opět území někdy ztracené a zajistili si výlučné politické panství; v této době také převaha domácího živlu byla nejjasněji na jevě. Jednou z hlavních stížností proti Sigmundovi a Albrechtovi byl jejich původ německý: každý instinktivně cítil nebezpečenství, jemuž boji náboženskými vydána byla země česká, a potřebu stále čilé bdělosti. Několik spisů bylo vydáno, aby oživeno bylo záští proti Německu, - starý Dalimil,92.1 jehož kronika je tendenční spis národnostní, domnělé privilegium Alexandra, jenž byl "království Řeckého původ a počátek, velikého boha Jupitera syn a pán měst, kteráž pod sluncem a měsícem leží; pošlapatel Peršanův a království medského obyvatelů, pán světa od východu slunce až na západ a od poledne až do půlnoci." - Protože Slované vždy věrně sloužili Alexandrovi a chrabře bojovali, dává jim ve svobodné a věčné držení všecky země od půlnoci až do končin Vlaské země a země na poledni; nikdo jiný nesmí tu sídliti, leda přijme-li panství slovanské. Spis vypadá docela jako úřední listina s datem a jmény svědkův a byla zajisté za pravdivou pokládána od veliké části čtenářů. - Za vlivu takové propagandy rozohňuje se vlastenectví a jest věru vřelejší tehdáž v Čechách nežli v Německu nebo v Uhřích. Po smrti Ladislavově Pražané volají, že nechtí jiného krále než Čecha, a když Jiří je zvolen, mnozí dávají se do pláče, děkujíce Bohu, že zbavil je panovníků cizích.

Jedním z nejvýznačnějších rysů a zároveň slabostí kmene slovanského jest, že lehce zapomíná a nedovede míti dlouhého záští; několik let pokojných postačilo ke stišení těchto hněvů, a Čechové neměli více odporu k Německu, jakmile jich neohrožovalo již. Však nemínili ztratiti území zvolna nabyté, nebo spíše hnutí slovanské bylo tak hluboké, že trvá, i když bouře se stišila a proráží znenáhla poslední hráze a láme poslední překážky bez tlaku násilného, téměř bez úsilí. Nejen že zákony potvrzují politické a administrativní vitězství Čechů, ale zuláště rozhodné jsou jejich pokroky socialní: jistý počet pánů nezná již než jazyk slovanský; Jošt z Rosenberka německy mluví jen velmi nedokonale; hejtman moravský a výtečný právník Ctibor z Cimburku neumí latinsky; Jiří Poděbrad nezná ani latinského ani německého jazyka. Čeština v písemnostech úředních, v listinách kanceláře královské, v řízení soudním nabývá čím dále tím větší převahy. Na pečetích městských a šlechtických, na zvonech nápisy české nahrazují nápisy latinské. Čeština překročuje i hranice koruny, šíří se na venek a stává se diplomatickou řečí části východní Evropy. Vítězství jazyka českého jest uznáno tak dokonale, že i ti, kdo jím jsou znepokojeni, protestují proti němu se všemožnou opatrností. - "Jedním jazykem se nevzdělá království, praví Židek, ale rozličností jazyků, zvykův a národů." A připojuje hned: "Kterýž měl-li by v ohyzdu českou řeč, že by se jí učiti nechtěl, aniž svým dětem chtěl by dopustiti, aby se učily česky, nemá se mu věčně dopouštěti domu koupiti, zvláště v Praze."

Osvobození jeví se též v produkci umělecké, jež svědčí o bohatství znovu vzrůstajícím a o jisté původní vynalezavosti. Praha zdobí se velkolepými pomníky; v Plzni, v Brně, v Litoměřicích, v Klatovech a zvláště v Kutné Hoře, jíž dáno jméno českého Norimberka, četné a pěkné stavby, budovy veřejné nebo soukromé, v provedení svém ukazují vynálezy školy stavitelské důmyslné a zajímavé, ač slohu jejímu poněkud nedostává se čistoty a správnosti. Sochařství a zvláště řezbářství jsou v rozkvětu. Hudba vybavuje se z tradicí italských a čerpá své nadšení z písní národních. Mezi písněmi doby husitské některé jsou rozkošné a uchovaly si veškeru elegickou lahodu nápěvů prostonárodních; jiné vášnivým a divokým rytmem svým vyjadřují vztek rozpoutaných vášní nebo vznět víry; mnohé z těchto nápěvů přešly do církve německé.94.1

Jaký rozdíl mezi stavem země české kolem roku 1465 a mezi dobou po smrti Albrechtově! Tenkráte krutá bída, všudy hlad, mor a zkáza, strany ve zbrani, nepřítel hrozící, jednota porušená, hrůza a zoufalství; a nyní království šťastné, pokojné, strany umírněné, nenávist rozplývá se ve společné oddanosti k vlasti, samostatnost národní zajištěna tak dokonale, že mizí záští kmenové, nemajíc podnětu; roztržky dogmatické, na místě kvasu k různicím, stávají se blahodárným povzbuzením; za anarchii smrt připravující nastupuje tichá práce plodného klíčení! Pomyslíme-li na to, že těchto neobyčejných výsledků dosaženo bylo za neustálých obtíží diplomatických, na půdě podryté pletichami při hrozivých znameních strašné bouře, pochopíme vděčný podiv, jaký k Jiřímu pojal všecken národ, lásku, vížící ku králi všecky, kdo s ním přáli si slávy a štěstí Čech, i když lišili se od něho svým přesvědčením náboženským, a úzkosti, jichž pocítili dřív, než rozhodli se proti němu.

A přece právě mezi svými poddanými Jiří se potkal se svými prvními a nejnebezpečnějšími nepřáteli! Vykonanými opravami byl prospěch mnohý poškozen. Z pánů, kteří za válek předešlých zvykli žíti po svém způsobu a neposlouchati jiné vůle než svých rozmarů, mnozí neradi snášeli moc královskou, pokládajíce za urážku, aby záviseli na zákonu tak, jako manové jejich nebo poddaní. Za bezvládí hojně bylo odúmrtí: nové zmatky poskytly by jim příležitosti rozšířiti výsady své a statky. U některých cit národní zvítězil nad sobectvím kastovním, ale k tomu bývalo třeba jistého hrdinství, a hrdinové bývají vždy výjimkou. Duše všední a prostřední především viděly svůj prospěch přímý a patrný: vybaviti se z poslušenství obtížného a na troskách moci královské založiti vlastní panství své. Zápas králův s papežem choutkám jejich dával čáku úspěchu, jíž nechtěli pustiti.

Vyšší šlechta, tvořící stav panský naproti drobné šlechtě, vladykům nebo rytířům, mohla býti velice spokojena výsledky revoluce husitské. Zmohlať se jak vlastními vymoženostmi svými, tak oslabením druhých tříd.

Zatím co moc královská skutkem ne-li právem volebná neslavně pozbývala jmění a vlivu svého, co města přetržením stykův obchodních a vypuzením katolíkův a Němců přišla na mizinu, stav panský více méně zákonně zmocnil se skoro všech statků církevních nebo korunních. Za válek velice krvavých zaniklo mnoho rodů: zbylé rodiny zdědily jejich jmění, založivše ohromná panství, pročež v radách a na sněmích provozovaly vliv neodolatelný:

Páni počtem svým nečetní - byloť na nejvýše padesát rodů, mezi nimiž asi dvanácte nejmocnějších - tvořili oligarchii velmi nepokojnou, v níž nebylo pořídku mužů znamenitých, ale která na neštěstí starala se příliš o své vlastní prospěchy, aby mohla bedlivě všímati si prospěchů vlasti. Na chvíli byvše ohroženi demokratickým hnutím táborským, přemohli sice protivníky své, ale zachovali záští k náboženské opravě, která málem by byla způsobila revoluci socialní, a velikou většinou byli katolíky. Nejznámější rodové této vysoké aristokracie byli Rosenberkové, Švamberkové, Hasenburkové, Gutšteinové, Ilburgové, Riesenburkové a j., kteří vůbec jádrem byli strany Oldřicha z Rosenberka, protože nechtěl dopustiti, aby "nižší vládli nad nimi". Jiří z Poděbrad, jehož předkové nenáleželi k rodům v zemi nejmocnějším a nejbohatším, byl s většinou velikých domů spojen velmi těsnými svazky příbuzenskými a toto přátelství nebylo mu neprospěšno k dosažení moci. Po smrti Ladislavově nepotkal se se strany pánů se žádným odporem. Zda získal je zvláštními sliby? Snad. Ale v zásadě, proč by byli protivili se, aby jeden z nich povýšen byl na trůn? Jaký lepší prostředek k pojištění jejich úchvatů? Bylo to poslední slovo a vrch revoluce feudalní.

Počet ten byl bez hospodáře. Jiří měl velmi bystrý smysl pro své povinnosti královské, aby v rukou svých nechal poškoditi moc, jež mu byla svěřena. Opíraje se o stav rytířský a městský víc a více vzdaloval se pánů. Aby moci královské zjednal opět nějakou vážnost, utekl se ku prostředkům tehdáž jediné možným, právě k týmž, jichž v následujícím století užil obnovitel moci panovnické, bratr Karla V. Ferdinand I. Své rádce, domácí nebo cizí, volil celkem z drobné šlechty, právomoc rady a soudu dvorského, jež výlučně závisely na králi, rozšiřoval na ujmu rady a soudu zemského, jež záležely toliko na sněmu a kde páni byli u většině; zvláště pak snažil se obnoviti jmění korunní. Kdežto pro vybírání berní obecných nebo pro svolání hotovosti zemské skutečně bylo třeba svolení stavů, král sám byl pánem důchodů vycházejících ze statků korunních, jež spravoval dle svého způsobu. Ve společnosti ovládané ještě ideami a obyčeji středověkými bylo posloucháno rozkazů panovníkových jen potud, pokud byl od počátku nejmocnějším pánem, to jest, nejbohatším majetníkem v zemi. Ježto jmění korunní za posledního půl století bylo rozmrháno, úkol znovuzřízení jeho nebyl snadný; Jiří ujímal se ho velmi čile, snad se spěchem poněkud netrpělivým. Několikrát užil práva svého až do krajnosti: ponechalť si statky, ku kterým nároky jeho starými zvyky byly málo oprávněny; nehledě ke tradici nedovoloval pánům poručnictví nad bohatými sirotky, jich příbuznými; bylo to důležité pro ně, neboť dle obyčeje českého když poručenec umřel, dědictví dostalo se poručníkovi. Tímto způsobem dosti přísně užívaným a velmi vytrvale provozovaným96.1 Jiřímu podařilo se v několika letech získati znamenité statky. Jeho moc vzrostla právě tak jako jmění jeho i myslil již, že dosti pevně sedí trůně, aby založil dynastii a ucházel se o korunu pro syna svého. K tomu byl puzen vnitřním sdružením okolností i nutkán vlastenstvím svým. Dějiny poučují nás, jakým osudům propadly republiky oligarchické, a upomínky na poslední mezivládí byly příliš svěží, aby většina národa neobávala se návratu osudné doby sporův občanských a shonův o trůn.

Tím spíše páni byli velmi znepokojeni a měli proč. Svolivše k volbě Jiříkově, nemínili zajisté ustanoviti si pána. Čím byl tento muž, jenž chtěl jednati s nimi jako s poddanými, ne-li jeden z nich? Od koho obdržel moc, jíž zneužíval, ne-li volbou jejich? Byli by ho rádi pokárali jakožto odpadlíka od šlechty, a nároky jeho zdály se jim ohavnými a směšnými. Záhy pokusili se o oposici; z počátku bázlivě, s větší odvahou, když styky s mocí papežskou se napjaly. Roku 1461 několik pánů odepřelo jíti s králem na výpravu, kterou nařídil, a pověst šla Německem, že odboj propuká v Čechách.97.1 Úmysly takové nezdařily se: Jiří byl velmi oblíben a velmi rázný, tak že nikdo neosmělil se proti němu. Zprávami z Říma svítaly brzo jakési naděje nepřátelům královým.

Po úředním zrušení kompaktat král pokusil se získati všecky strany ke společnému úsilí vlasteneckému; katolíci neodpověděli na výzev jeho, přestávajíce na hrozivé zdrželivosti. Jakmile nepřinášeli mu pomoci upřímné, bylo se obávati nejtěžších zápletek a nejjednodušší opatrnost velela, aby předvídal odboj a připravoval se naň. Bez hluku, ale s obvyklou rozhodností svou Jiří opatřil si prostředky ne-li k zamezení, aspoň ku potlačení jeho. Hrady královské byly vyzbrojeny a posádky jejich rozmnoženy; na místa podezřelých hejtmanů postaveni vůdcové spolehliví; přední úřady svěřeny osvědčeným utraquistům neb osobním přátelům královým.

Ze všech zemí korunních Slezy byly nejnepokojnější a nejpochybnější. Šťastná výprava proti Vratislavi byla by měla důležitý výsledek a úspěch byl možný. Město velmi lidnaté a bohaté, ač za hradbami svými vzdorovalo mnohým návalům, snad nebylo by přece odolalo vážnému útoku. Správa jeho dostala se do rukou demokracie spíš bouřlivé nežli vytrvalé a méně hrdinné nežli lomozné. Jestliže by nejmenší nebezpečenství hrozilo, po chvastavosti následovalo zděšení. Jiří váhal s vykonáním trestu, jat jsa útrpností při myšlence na zkázu druhého hlavního města říše své.98.1 Nad to věděl, že papež chopí se krajních prostředkův, aby zachránil Vratislav, a že vytažení vojska jeho do pole bude znamením všeobecné války. Zdaž i tu otálení nebylo opatrností? Nebylo-li lépe dáti se do boje ve chvíli, kdy všecky podmínky zevnější byly příznivé, a dříve, než nepřátelé jeho se připravili? Lze tak souditi. Však buď jak buď, Jiří před násilným dobytím země přednost dal opanování nenáhlému a uvázání se v zemi zvolnému, rozšířil statky své, zabral skoro celé Slezsko horní a západní, svíral hlavní město sítí pevných hradů, doufaje, že tím přivede je k rozvaze a ke znechucení si svých úmyslů válečných. Zároveň v Čechách všeliký pokus o vzpouru byl nelítostně potlačen. V této věci král byl neoblomný, pevně odhodlán jsa zachovati práva svá a zlomiti všeliký odpor. Papež chytře chápal se všeho, co by oslabilo kacířského krále, povzbuzoval vzpoury a buřiče, nehledě k mravní ceně jejich, bral ve svou ochranu. Ale král byl tu na půdě pevné i hrdě vzdoroval všem hrozbám.

Hrozný mor, kterým Čechy spustošeny v letech 1463-1464, byl novým zdrojem sporů krále se šlechtou. Četná úmrtí vzbudila mnoho choutek; páni domáhali se jistých statků: král si je přisvojil; dožadovali se poručnictví nad bohatými dědici: král si je ponechal. Nejlačnějším ze všech pánů těchto byl Zdeněk ze Šternberka, jenž odporem krále byl podrážděn tím více, že ho pokládal za svého vinníka a dlužníka. Přátelství jejich bylo dlouho důvěrné: roku 1458 Zdeněk první poklekl před Jiřím, podávaje mu korunu královskou, a příkladem svým uchvátil sněm. Po dlouhý čas stačilo, aby Jiří řekl, že něco je bílé, a bylo to jako sníh, že něco je černé, a bylo to jako havran. Bylo lze tušiti, že tato důvěrnost nepotrvá na věky. Velikou žárlivostí na privilegia svá, držením ohromných statkův a horlivostí neustálou o zaokrouhlení jejich Zdeněk skutečně vůči ideii národní představoval ideu feudální. Byl katolík, ale spíše ctižádostivec nežli fanatik, a náboženství bylo mu spíše prostředkem a záminkou. Svým vlivem, svou smělostí a svým bohatstvím stal se přirozeným vůdcem nespokojenců.

Na jaře roku 1465 jisté hnutí zjevilo se v zemi. Někteří pánové katoličtí konali sjezdy, rokujíce o ohrožených právech svých a o porušených svobodách zemských. Z počátku nečetní - bylo jich jenom pět, když poprvé stížnosti své předložili sněmu (v Praze r. 1465) - ku konci roku počet jich rozmnožil se na šestnáct. Ačkoli nezískali všech pánů, ba ani všech rodů katolických, však pokládali se za dosti silné k utvoření jednoty, jež úkolem si vytkla brániti svobod zemských proti úchvatům královským (28. listopadu): toť byla jednota Zelenohorská.99.1

Zjev vážný a zápletka hrozná! Oporu, jíž papež marně hledal ve státech sousedních, nyní nalézal v Čechách samých. Jednotníci ovšem hleděli pečlivě odděliti věc svou od věci Pavla II. i napsali na prapor svůj heslo: svobody veřejné. Takto zachovávali naději, že získají pány kališnické, nad to vystříhali se - a toho báli se nejvíce - odpadu a snad odboje svých vlastních poddaných utraquistických; při tom zachovávajíce postavení na Římu nezávislé, doufali, že lépe využitkují spolku svého. Celkem tento rozdíl nebyl důležit. Osudno bylo, že v době více méně blízké shoda stala se mezi všemi nepřáteli Poděbradovými; nespokojenci političtí splynou s velikým vojem katolickým.

Zjevným prospěchem krále bylo, aby vyjednával s protivníky svými. Žádná oběť neměla mu zdáti se příliš velikou, aby v zárodku potlačil vzpouru, která nevyhubí-li se od kořene, rychle se rozšíří a ohrozí samu jsoucnost říše. Jenom že nestačí, aby shoda byla žádoucí, třeba též, aby byla možná.99.2 Bylo li tak zde ? Jaké byly záměry Zdeňkovy a za jakou cenu bylo by dlužno vykoupiti jeho podrobení? Jest velmi těžko odpověděti přesně a správně na tuto otázku; zdá se, že nechtěl míru a byl odhodlán jíti až do krajnosti, totiž až do pádu Jiříkova. Ježto stížnosti, se kterými se vytasil, vůbec byly jen záminkou, nabídnutá zadostučinění byla vždy nedostatečná. Jestliže nekvapil s nepřátelstvím, bylo to jenom proto, že okamžik nepokládal za příhodný; chtěl sesíliti svou stranu, očekávaje, až by jeho vlastní tůčky a vybídky i hrozby papežovy měly plný účin svůj. Svobody a práva zemská, jichž obranu vydával za účel svého zbrojení, jemu byly docela lhostejny. Jasně to dokázal, když na poslední návrhy Jiříkovy odpověděl žádostí, aby privilegia království stvrzena byla od císaře, poněvadž prý král Český jest man císaře Římského.100.1 Unešen záštím a lakotou dopouštěl se nejpodlejší zrady na vlasti své, jejíž samostatnost obětoval uznáním vrchmoci císařské, proti které Čechové nikdy neustávali protestovati. Jedinou omluvou, již lze dovolávati se v jeho prospěch, jest jakási nesvědomost, ale tato nesvědomost dosvědčuje, jak velice sobectví v tomto muži potlačilo všecken cit národní, a jak bylo nemožno nalézti v něm nějakou stránku šlechetnou a poctivou. Jakými ústupky byl by býval mohl býti odzbrojen!

Všichni páni nebyli zajisté tak nesvědomití a zatvrzelí. Z účastníků jednoty Zelenohorské někteří jen velmi pomalu smířili se s myšlenkou zřejmého odboje, a jejich váháním dosti dlouho zdržena netrpělivost druhých. Hlavními náčelníky strany, která houževnatě trvala na vyjednávání, byli biskupové Olomoucký a Vratislavský. Jošt z Rosenberka dlouho věřiv, že přivede konečně Jiřího k víře katolické, nechtěl vzdáti se svých illusí a jeho vroucí srdce vlastenecké svíralo se při myšlence na záhubu a zkázu, jež způsobeny budou roztržkou. "Nestane-li to královstvie v jednotě obecné cierkve svaté a římské", psal královně Johanně v listě velmi zajímavém, "tehda strach, že sě na něm naplní čtenie, kteréžto die, že každé královstvie v sobě rozdělené zahyne. Tomu by sě cizozemci nasmieli, a rádi by nás dorazili a zemi roztrhli, jehož toho buoh uchovej!" Až do poslední chvíle zůstal nerozhodnut, srdce jeho pukalo, a několikrát vlažností svou a rozpaky uvalil na sebe trpké výčitky měšťanů Vratislavských a legatův, od nichž byl obviňován, že raději má Čechy nežli církev.100.2 Mnoho katolíků českých stejný měli zármutek; ostatně většina jich protestovala proti ultramontanským theoriím a proti míchání se papeže do vnitřních věcí království. "Jsem věrný katolík", - psal legatovi Vratislavskému protonotář a referendař apoštolský, Jan z Rabšteina - "poslušen jsa, jak sluší, svaté církve a stolice apoštolské. Ale nemíním, aby věci světské a duchovní splétaly se a chci, aby každá z obou mocí zůstávala ve svém panství, nepřekročujíc mezí svých, aniž škodíc druhé."101.1 Biskup Tas z Boskovic vyjadřoval tytéž myšlénky;101.2 zůstal v poslušenství králově, pokud mohl, aby nedal se ve zřejmý boj s papežem, a se srdcem skormouceným byl svědkem ukrutností válečných.101.3

Dějiny, přísné ku piklům Zdeňkovým, pociťují soucit a soustrast hlubokou k těmto mužům, kteří znajíce muka hrozné krise mravní, oddálili se od krále teprve, když přesvědčili se, že povinnost toho vyžaduje. Ale jaký vliv na ně měl Poděbrad! Všem jeho pokusům smiřlivým stavěla se vstříc úzkostlivost jejich, jež byla právě tak nepřekročitelnou hradbou jako ctižádost druhých. Čím šlechetnější byla mysl jejich, tím nezlomnější bylo jejich pravověří.101.4 Nechť takto pohnutky jednotníků byly jakékoli, shody nebylo možné žádné. Jakož jisté situace bývají nerozřešitelné, tak jednota Zelenohorská musila vésti k brannému odboji.

Za takových okolností nejednal-li Jiří neopatrně, protahuje jednání? - Celkem jednotníkům prospívalo velice, získali-li čas. R. 1465 bylo jich jen hrstka; lépe než kázání a kletby prelatské nebo chvastavost Vratislavských, slouží jim okliky královy; znenáhla sbírají nové přívržence a zaujímají důležitější postavení. Plzeň, jež vždy bývala stolicí katolíků českých, prohlašuje se proti Poděbradovi (1466);102.1 katolický administrator s kapitulou utíká se tam, a takto v samých Čechách tvoří se středisko odporu, jehož zničení by nebylo snadné. Jednotlivé strany opposiční z počátku oddělené, politická a náboženská, česká a slezská, sbližují se a sjednocení jejich rozmnožuje sílu a požadavky jejich. Když Jiří konečně vyhlásí nepřátelství (1467), vzpoura vládne značnými silami a může směle podstoupiti boj. Chybou bylo, že král podobně jako ve vyjednáváních svých s kurií projevil příliš dobrou vůli a shovívavost; příliš daleko zavésti se dal svou myslí smířlivou a svou zálibou pro prostředky diplomatické. Dlugoš i při nepřízni své k Jiřímu chválí jej, že "ku prolévání krve lidské nebýval kvapným". Toť vskutku jest jeden z podstatných rysů jeho povahy. Nezvrhla-li se tu shovívavost ve slabost? Zda nebylo by nejlepším prostředkem, ne-li k zamezení, aspoň k obmezení války, jednati s větší rozhodností? V jistých případech jedinou čákou k vyváznutí z nebezpečenství jest vyjíti mu v ústrety.

Ale kolika okolností polehčujících mohl dovolávati se Poděbrad a jak je pochopitelno, že vším úsilím pokusil se zameziti nebo zdržeti válku nesmířitelnou, jíž se hrozil. Ačkoli prostředky jeho byly veliké, přece ne takové, aby mohl předvídati rychlý úspěch. Neměltě téměř pravidelného vojska: vojskem jeho byla hotovost feudalní nebo městská, a s těmito houfy špatně zřízenými, které těžce se sbíraly a rychle rozptylovaly, bude třeba obléhati četné hrady a města lidná a dobře ohrazená. Všecka moc husitů rozbila se někdy o Plzeň. I kdyby štěstí jemu přálo, šlo o zápas několikaletý, nikoliv o velikou válku rychlou a slavnou, ale o nekonečnou řadu šarvátek, loupežných výprav, bojův o každou ves a o každé panství, z nichž Čechy by vyšly oslabeny a ochuzeny. A co nesnází bylo se obávati ? Prohlášení války mělo v zápětí, že všickni nerozhodní ještě musili se ihned vysloviti a že voj papežský byl rozmnožen všemi bázlivými a vlažnými. Události to dosvědčily: jakmile zahájeno bylo nepřátelství, Slezsko téměř celé, obojí Lužice, větší města na Moravě přešly k odbojníkům. Nebylo-li lépe prodlužovati pokud možná dvojsmyslnost, aby katolíci nebyli přinuceni k nevyhnutelné volbě mezi svým králem a svou vírou. Ostatně Jiří nebyl již týmž, jakým byl v době přepadu Prahy. Velmi sestárl i ztloustl a trpěl prvními záchvaty vodnatelnosti, na kterou umřel o několik let později. Konečně neměl ruce docela volné i chováním svým přívrženců nucen byl k opatrnosti. Dlouhá léta pokoje zmírnila mysli a podobojí neradi odhodlávali se k nové válce občanské. Nářky pánů na úchvaty královy nezůstaly bez ozvěny ani ve šlechtě věrné; její duch kastovní byl mocný, domáhalať se ústupků, dožadovala se vyjednávání, důvěřovala v kompromissy: ráznost panovníkova brzo by byla budila podezření, snadno byl by obviněn, že záští svému obětuje obecné prospěchy národa. Veliký úkol byl by se tu naskytoval: povzbuditi vášně revoluční, popuditi lid proti šlechtě a na zříceninách strany aristokratické a katolické založiti samostatné království národní.

Myšlenka taková nepřipadla ani Poděbradovi. Jak by rozpoutal bouři selskou král, jenž hrozil se násilí, nepořádku a bezvládí! A ostatně trvala-li ještě strana revoluční? Byla hrozně prořídlá a její poklesnutí mravní bylo ještě větší než málomoc její hmotná.103.1

Celkem hledíme-li ku všem základním myšlenkám problemu, i když uznáme, že váhavost králova do jisté míry přispěla jednotě panské, přece tážeme se, zda všeliké jiné chování bylo možné či nebylo ještě nebezpečnější, a zda rozhodnutí, ku kterému puzen byl svým stářím, svými silami mravními a tělesnými, nebylo posléze nejlepší: odročovati co možná nejdéle nepřátelství, však když by válka počala, vésti ji důrazně. Takto neušetřil sice země české od útrap a běd, jichž rád byl by ji uvaroval, ale kolem sebe zachoval aspoň většinu národa, zachránil zásadu národní jednoty i náboženské opravy a Čechům v útěchu za jejich ztráty hmotné a v záruku budoucnosti zůstavil slávu nehynoucí. Události kvapily a obzor zachmuřoval se víc a více. Legat vypravený r. 1464. od Pavla II. do Vratislavě, opatřen byl instrukcemi nejméně mírumilovnými. Papež popuzen byv malým účinem svého zakročení ve prospěch Hynka Bitovského, odbojného pána českého, jejž vzal pod svou ochranu a jehož hrad Cornštein byl rozvalen od krále (1465), ve veřejné konsistoři obnovil půhony své proti Poděbradovi a uložil vedení soudu nad ním třem kardinálům (28. června 1465). Soudcové nestranní! Dva z těchto kardinálů, Bessarion a Karvayal, byli známi svým nepřátelstvím proti husitům. Papež nečekaje ani na jejich rozhodnutí, uchopil se celé řady prostředků, jež nezůstavovaly žádné pochybnosti o vlastních jeho záměrech. Prohlásiv přísahy kacíři učiněné za neplatné, zakázal poslouchati krále a poskytovati mu pomoci i slíbil podporu svou všem, kdo svrhnou jeho moc. Dne 2. srpna po formalním řízení soudním kardinalové obnovili půhon vydaný již od Pia II. proti Jiřímu z Poděbrad, "jenž se činí králem Českým; propůjčena mu lhůta 180 dní, aby se ospravedlnil. Půhon ten měl býti přibit na dvéře chrámů v dioecesích Salzburské, Řezenské, Bamberské a Míšenské. Čtvrtý den potom Pavel II. dal svému legatu Rudolfovi plnou moc, aby nejpřísnějšími tresty stíhal všechny spojence Poděbradovy a rušil všecky smlouvy s ním učiněné. Vášnivost řeči v těchto bullách, kde král nazýván byl synem zatracení, příšerou hroznou, ovcí prašivou zostřovala ještě přísnost jejich, zároveň osvětlujíc dosti nepříznivě povahu papežovu.104.1 Dne 8. prosince 1465, to jest dříve, než vypršela lhůta k dostavení se Jiříkovu od kardinalův ustanovená, papež poddané jeho prohlašoval za zproštěné jich přísahy věrnosti.

Dne 6. února 1466 bez rokování zavrhl návrhy vévody Bavorského v prospěch panovníka českého. Ku konci téhož roku, právě když král doufal v zakročení knížat německých, papež, ahy konec učinil všelikým pokusům prostředkovacím, slavně vyslovil těžší kletbu proti náčelníku husitů.

Dne 23: prosince 1466 sešlo se množství několika tisíc osob, aby vyslechlo nález papežský. Konsistorialní advokát de Barencellis připomenul nebezpečenství, ve která husitství přivádělo náboženství a káral krále, jenž je ochraňoval. Prokurator víry de Gubbio počal potom mluviti: Církev, pravil, ode dávna popuzovaná nezanedbala ničeho ke zlepšení stavu věcí, jehož nesnáze chápala; ode dávna král byl volán před její soud: pře byla zkoumána pečlivě, kommisse, již uloženo bylo rozhodnutí, skončila práce své, zbývá toliko prohlásiti nález. - Obžalovaný nedostavil se a nikdo nepodal jeho obranu; uznána vina Poděbradova a postoupeno dále. Arcibiskup se třemi biskupy vyšel před dveře sálu a obnovil půhon: nikdo neodpověděl. Pavel II. povstav potom, dlouhou řečí hájil chování stolice papežské, trpce káral jednání krále českého a kázal čísti nález. Jiří z Kunstatu a z Poděbrad, který nazývá se králem Českým, kacíř, znovuodpadlík, obrance kacířství, potlačovatel a pronásledovatel pravých křesťanů, křivopřísežník a svatokrádce upadl v pokuty, které za všech časů vyměřeny byly na podobná provinění. Jest odsouzen a zbaven svého důstojenství královského, markrabského, knížecího neb jiného jakéhokoliv a prohlášen i se svými nástupci provždy za nezpůsobilého k úřadům svým. Všichni křesťané osvobozeni jsou ode všech slibů, kterýmikoli jemu byli zavázáni.105.1

Účinek vyobcování z církve nebyl ani tak rychlý ani tak obecný, jak doufal Pavel II. V Německu na universitách Lipské a Erfurtské popírána platnost nálezu papežského; v Čechách dosti veliký počet katolíků zůstávali jako dřív i potom věrni Jiřímu; jiní pak hleděli aspoň zachovati neutralitu. Ale to stávalo se čím dále tím obtížnějším: co válka počala, doba polovičatosti minula. Již nepřátelství bylo zahájeno. Dne 20. března 1467 papež potvrdil Zdeňka ze Šternberka za náčelníka jednoty panské a odbojníci čeští, moravští, slezští a lužičtí upouštějíce od svých až posud zachovávaných zřetelů zvláštních, spojili se záštím svým a tvořili již jen jednu velikou jednotu katolickou (1467).

Tehdáž Jiří dokázal tolikéž rozhodnosti a ráznosti, kolik projevil mírnosti a shovívavosti. Dne 14. dubna 1467 sezval do shromáždění slavného přední členy obou stran v Praze přítomné a četl jim prohlášení složené od Řehoře Heimburského: stěžoval si do nezákonného a libovolného jednání papežova a protestoval proti nesprávnému nálezu, jimž byl postižen: jest prý proniknut úctou ke stolici svaté, ale stačí-li, aby kdo zvolen jsa za papeže, povyšoval se nad omyly a křehkosti lidské? Na neštěstí příklad Pavlův dokazoval opak, a jeho přísnost svévolná přiměla Jiříka k výroku, že nemůže s důvěrou skládati naň péči o rozhodnutí svého osudu. Odvolával se tudíž od Pavla II. k samé stolici papežské, jestliže by Bůh dal, aby papež vrátil se k lepšímu smýšlení a postupoval vůči němu jak sluší postupovati vůči králi. Biskup v skutku nemůže býti souzen než od svých spolubiskupův a král, který ve svém království vládne biskupům a arcibiskupu, byl by zodpověděn soudu jakémukoli! Pakli by papež neupustil od hněvu svého, tedy že odvolává se ku prvnímu z oněch obecných koncilií, kteráž dle uzavření církevního sněmu Kostnického mají se scházeti každý desátý rok. - Proti tomu ozval se děkan Hilarius připomínaje, že papež Pius II. na sjezdě Mantovském zakázal všeliké takové odvolání. Král odpověděl jemu chladně, že na ten čas nemá jiného prostředku k obhájení cti své, a že činí tak dle rady přátel věrných a mužů v právu znalých. Odvolání bylo zasláno papeži a většině cizích knížat.

Válka vypukla skoro zároveň v nejrůznějších stranách koruny. Všudy stály v skutku proti sobě obě strany, královští a jednotníci. Nebylo žádných velkých konů válečných a bojů hlučných, ale nekonečný počet půtek, obléhání, přepadů a všecky následky rozbrojův občanských a záští náboženských, vraždění, loupežení, žhářství, sveřepost podlé surovosti lidské; která nespokojuje se protivníka učiniti k válce neschopným, ale opájí se proudy slz, jež vyvolává, a mukami, jež vynalézá, pudy nejdivočejší a náruživosti nejnešlechetnější, zostřované záštím sousedským a předrážděné i ospravedlněné náboženstvím. Některé houfy křižáků, jaté touto příležitostí příznivou dojíti věčného spasení a šťastnější ještě, že mohly loupiti v zemi dlouhým pokojem zbohatlé, ozbrojily se na výzev legátův a překročily hranice: jednotníkům nepřinášely sice žádné podpory vážné, ale válce daly ráz ještě ukrutnější. Pálily vsi, vraždily obyvatelstvo a prznily ženy. Tyto výstřednosti tím horší, že neměly žádného vlivu na výsledek války, vzbuzovaly krvavou odvetu.

Z počátku zdálo se, že štěstí sedá odbojníkům. Nicméně položení jich bylo kritické: síly královy byly nepopěrně větší; velmi rychle napraviv své první nehody, všudy nabyl opět vrchu. Proti katolíkům českým stála veliká většina národa; znepokojováni byli zvláště poddanými svými: tito z veliké části jsouce kališníky, nechtěli pomáhati pánům svým a raději opouštěli statky jich, nežli by se zbraně chopili proti své víře. Prostředky odbojníků vyčerpávaly se rychle; byli ztraceni, jestliže by nedostalo se jim pomoci zahraničné.

Papež, v slibech velmi štědrý, neposílal jim ani vojákův ani peněz; za to vedl velmi čilou výpravu diplomatickou, jejíž výsledky však jevily se ještě dost neurčitými, tak obratně Jiří odrážel rany. Císař v jednom ze svých oblíbených náhlých obratů přál na chvíli věci papežské, ale lety nepřibylo mu činnosti, měltě dosti práce ve vlastních zemích, aby neodvážil se nebezpečné války, i bylo známo, že jedním šťastným podnikem krále Českého může býti opět získán spolku českému. Zatím odvrátil od Jiřího dávného spojence jeho Ludvíka Bavorského, ale mínění veřejné v Německu zůstávalo celkem velmi nakloněno Poděbradovi: zvláště Hohenzöllerové udržovali je, a sněm Norimberský roku 1467 zamítl všelikou podporu nároků papežských. S této strany vůbec nesvítalo žádné naděje. Ani s Polskem kurii nedařilo se lépe: těžké sklamání pro ni, ježto nemohla,nikdy pomysliti, že Kazimír tvrdošijně odmítati bude korunu Českou, již mu téměř vnucovala. Kazimír nevzdával se svých nároků na dědictví Ladislavovo, ohrazoval se oddaností svou k víře katolické, ale jevil největší odpor hned po válce s řádem německým nastoupiti na novou výpravu. V této nesnází dvůr římský odhodlal se přijmouti nabídku jediného krále, jenž byl ochoten sloužiti jemu nebo užiti služeb jeho, Matiáše Uherského.

Matiáši Korvinovi (1458-1490) bylo teprve patnácte let, když od sněmu byl zvolen za krále. Činy otce jeho, osvěžení popularity, jež rodu jeho zjednáno bylo ohavnou zradou Ladislavovou a popravou bratra jeho, výpočty magnatů doufajících, že král volený přáti bude jejich přechvatům, přihodily rozhodnutí stavů. Položení jeho tolik stýkalo se s Jiříkovým, že jejich spolek zdál se přirozeným - skoro nevyhnutelným. Udržel se celkem, pokud žila dcera Poděbradova, krásná Kateřina, již Matiáš pojal za manželku. Však i za této první doby skalen byl některými mráčky. Až do poslední chvíle Jiří nechtěl přece věřiti ve zlé úmysly Matiášovy proti sobě: doufalť, že král Uherský připomene si vždy svazků, jimiž byli spojeni, a podpory již měl z Čech za doby svého zvolení; zapomínalť rád, že sám několikráte nešetřil dosti pečlivě tohoto vzácného přátelství. Matiáš byl příliš ctižádostiv, aby nebyl sváděn příležitostí, již poskytovaly mu nesnáze Poděbradovy, byl přílišný sobec, aby dal se zdržeti svědomím nebo citlivými úvahami, a měl příliš dobrou paměť, aby nevzpomněl si, že několikráte chování Jiříkovo vůči němu bylo nejisté a nejasné. První léta velice byl zaměstnán potlačováním bouří a branou svých hranic. Za všelikých nesnáze, nad nimiž zvítězil, projevil a rozvinul vlastnosti prvního řádu. Málo panovníkům dopřáno bylo touž měrou oné neskrotitelné ráznosti drtící všeliký odpor i onoho čarovného kouzla matoucího strany odporné. Těžko chápeme půvab, jakým působil, pomyslíme-li na vynikající rysy jeho povahy: nespravedlivý jsa a ukrutný, lstivý a rozkošnický nebyl nijak milý; nelíbil se, ale vábil. Přese všecky oběti veliké, jež ukládal svému národu, vždy byl modlou jeho: stavové neodmítli nikdy pomoci, které žádal; za života jeho všeliké strany o svržení jha předem zdají se zmařeny: proto pokusy o vzpouru jsou jaksi bázlivé a nesmělé.

Jakmile pevně usedl na trůně svém, hleděl rozšířiti panství své. Byl by lépe jednal, kdyby síly své byl soustředil proti Turkům, ale výboje na straně jižní byly odvážnější a méně okázalé nežli na severu a na západě. Takto ctižádostí svou váben byl a hnán do podniků spíše smělých než moudrých, jichž úspěch ani nevyvážil vždy nebezpečí a nákladů. Šťastným jsa vojevůdcem, právě tak jako chytrým diplomatem, domohl se vítězství, dovedl i podmaniti si země dobyté, ale nikoli založiti velikou říši, jak bylo přáním jeho. Po smrti jeho Uhry byly schváceny a vysíleny, připojené země v plném jitření, velmožové vyčkávali toliko příležitosť, aby domohli se opět výsad svých; ba ani sláva, již si zasloužil, není ryzí, jsouc spíše hlučná nežli trvalá. Obdivujíce se jeho vlastnostem státnickým, želíme toho, jak jich užil, a jak pro ukojení svých vášní sobeckých vehnal Uhry do války s Čechy, do války, jež při hrozícím nebezpečenství tureckém byla téměř zločinem. Zdá se taktéž, že nesnáze, jež si takto způsobil svévolně, přispěly k zostření některých nejhorších rysů povahy jeho, neúprosné vůle domnělému cíli vše obětující a hrubého i sobectví strachem ani svědomím nezdržovaného. Při všem vzdělání svém a ač honosil se i učeností a bohovědou, zachoval některé vlastnosti náčelníka nájezdných houfů hunských: pravým představitelem byl národa maďarského svou prudkostí, výmluvností, živostí, chytrostí, neskrotitelnou rázností, nesvědomitostí, nešetrností, svou pýchou národní a pohrdáním vůči druhým národům. Všecken zjev jeho byl vojenský, jeho zrak lví, veliké černé oči jiskřící se a často krví podlité, nos rovný, prsa mocná a plece mohutné. Boje byly jeho živlem a válka byla mu více než zálibou, potřebou; byltě mistr všeho cviku tělesného, nevyrovnatelný jezdec, jenž beze stesku snášel všecky námahy a nedostatky, odvahy téměř šílené, neoblomný v nehodách a pyšný ve štěstí. Jeho duch bujný pohrdal úkolem obyčejným i cítil se stísněným v jediném království, jakkoli rozsáhlém.

Ostatně jako Jiří byl i on nástrojem přeměny, jíž nebyl si jasně svědom, a jeho pudy loupeživými bylo připravováno dílo budoucnosti. Ruch soustřeďovací, který právě tehdáž v Evropě západní zračil se zřízením státu francouzského, anglického a španělského, hýbal také východní Evropou. Ano potřeba jednoty byla tu tím patrnější, že dlužno bylo čeliti proti Turkům. Dnes jaksi stěží pojímáme do opravdy nebezpečenství vpádův osmanských a dosti nedbáme veliké úlohy, kterou měl strach moslemský v dějinách všech národů nájezdům jich vydaných. Přiliš rychle zapomínáme, že až do konce XVII. století polovice Uher náležela sultánu, a že roku 1683 Vídeň byla u velikém nebezpečenství. Jak by země ohrožené týmž nebezpečenstvím a v osamocení svém příliš slabé k vyváznutí z něho, nebyly bývaly nakloněny spojiti síly své a osudy ? Tato otázka o utvoření veliké říše východní zaměstnává více méně všecky panovníky Čech, Uher a Rakous v XV. a XVI. století. Problem byl velmi choulostivý, ač řešení jeho bylo naznačeno. Šlo o to, aby v jednu velikou říši spojeni byli národové kmenem, jazykem, náklonností, zvyky a prospěchy od sebe rozdílní, kteří za sebou měli stoleté upomínky a odděleni byli záštím zastaralým a proudy krve. Za takových okolností jednota skoro nevyhnutelně měla státi se způsobem výbojným a bylo na jevě, že všeobecné užitečné následky, jichž bylo lze z ní nadíti se, přemoženým nebudou zdáti se dostatečnou náhradou za panství cizí a za ztrátu jich užší národnosti. Takto nejsouc nikdy přijata, nýbrž uložena, zůstala nejista až do doby, kdy nezhojitelnými porážkami zlomena síla vzdoru a kdy ti, kdo štěstím byli zrazeni, chabě odevzdali se osudu zlému. Jednota stala se později v prospěch Rakouska za času Ferdinanda I. a Ferdinanda II., v době Ladislavově byla zlá chvíle uskutečněna v prospěch Čech: Matiáš chtěl ji zjednati v prospěch Uher, ale nepotkal se se zdarem.

Od roku 1464 král Uherský nesmýšlel dobře s Jiřím. Když Marini přijel, nabízeje mu ruku druhé dcery krále Českého, odmítl ji dosti suše.109.1 Veliké záměry o konfederaci evropské ještě méně ho rozehřály, tušilť, že tato veliká jednota neposkytla by mu rozhodné pomoci proti Turkům, a popuzen byl vynikajícím postavením, jež vyhrazoval si Poděbrad. Jak ostatně nepokojná lakota jeho a bedlivé vyhledávání příležitostí nebyly by hned shlédly příznivé vyhlídky, kynoucí mu z možné roztržky Čech s mocí papežskou? Kdežto Jiří spoléhal na prostřednictví jeho, on nabídl již služeb svých stolici svaté. "Nejsvětější otče", psal dne 2. října 1465, "jednou pro vždy a bez výminky obětoval jsem se já i s královstvím svým svaté církvi Římské a Vaší Svatosti. Nic mi tak těžkého, nic tak nebezpečného, čeho bych předsevzíti nebyl ochoten, zvláště když jde o obranu víry katolické a o potření nevěry lidi nešlechetných. Nedrží mne žádné úmluvy, z potřeby časův uzavřené, o nichž vím, že mocí apoštolskou mohou právně zrušeny býti, aniž ovšem zděsím se moci číkoli na světě. Takto nechť jde o Čechy neb o Turky, Matiáš s Uhry svými jest připraven i všecky síly mé i království mého jsou a na věky zůstanou oddány především Vaší Svatosti."110.1

Ke stížnostem bylo dosti záminek. Severní a západní hranice Uher byly znepokojovány houfy loupežníků, kteří původ svůj majíce z válečných rot husitských, nazývali se českým jménem "Žebráci". Jen jméno jejich bylo české, neboť skládaly se z dobrodruhů všech zemí přivábených čákou kořisti a kouzlem života dobrodružného. Matiáš zarputile Jiřího činil zodpovědným za jejich vpády, ačkoli tomuto v skutečnosti nepříslušela ani moc ani právo nad těmito válečníky. Roku 1466 zostřily se žaloby maďarské, až obáváno se války bezprostřední: vpád Turků do Sibinska odvolal Matiáše na jih a přiměl ho k mírnosti. Dvůr římský dosti chladně odpovídal k těmto nabídkám. Byla-li to péče o obecné prospěchy křesťanské a žal, že ve válce soukromé vyčerpávají se síly jinde tak potřebné? - Snad. - Pravdě však spíše se podobá, že stolice papežská jaksi nedůvěřovala tomuto panovníku, jehož nepokojnou a hrdou mysl znala. Ale více ještě nežli papež váhali pánové čeští: znaliť věci uherské i nebyl po jich mysli nový pán jim se nabízející. Události zajisté ospravedlnily jejich nerozhodnost a země, jež konečně staly se kořistí krále Matiáše, Morava, Slezy a Lužice, brzo litovaly chyby spáchané tím, že přednost daly jemu před Jiřím. Staralť se sic o veřejný pořádek a o prospěch svých poddaných, ale za to vyžadoval mnoho peněz a bezvýminečnou poslušnost. "Vy jste tanec objednali", odpovídal jednou přední z milců jeho, Jiří ze Steinu, oněm chlapům Vratislavským, kteří mu přednášeli své stížnosti, "potřebí jest, abyste platili pištcům a šumařům. Sluší vás připraviti tak, abyste napotom nebrali té drzosti do sebe s králi válčiti, králův neposlouchati a krále kaceřovati."110.2

Jednotníci dříve než chopili se ruky králem uherským podávané, hledali pomoci na všech stranách. Nadarmo: nikdo neozýval se na jich volání. Však nemohli čekati do nekonečna. Úspěchy Poděbradovy zmáhaly se tak, že další váhání bylo by zavinilo jejich zkázu. Než by podrobili se, raději spokojili se nabídkou jediného spojence. I potom chování jejich ukazuje malé nadšení k Matiášovi: nepoddávajíce se mu úplně, propůjčili mu toliko název ochrance. On opět velikou jevě povolnost, ničím se neurážel a tvářil se plně nezištným: spoléhalť na úchvatnou moc času; až první krok bude učiněn, dovede ovládnouti je dle vůle své. Na počátku roku 1468 shoda byla zjednána mezi protivníky krále Jiřího a Matiáš vypověděl jemu válku.

Mysli katolíků velmi pokleslé povzneseny byly přistoupením Uher k jednotě. Strašné bylo vojsko uherské, zřízené dle theorií od husitů nově zavedených, otužené četnými výpravami, sesílené zkušenými rotami žoldnéřskými, plné nadšení pro svého vůdce: zvláště jízda byla opravdu hrozná. Papež vida příhodný okamžik, zdvojnásobil své odsudky a metal poslední kletby své. Některé houfy křižáků zfanatisované sliby jeho přešly hranice; bylyť ne-li nebezpečenstvím, aspoň nesnází. Zjev závažnější: katolíci, zůstávající až posud v poslušenství králově, svým svědomím byli víc a více znepokojováni a nejsmělejší rozhodli se toliko nebojovati proti němu, ale nikoliv pomáhati jemu. Touto bázlivostí pojati byli také ostatní knížata a jestliže neochotnější odvážili se některých přímluv v Římě, král nemohl spoléhati na nijakou pomoc skutečnou.

I za těchto okolností tak nerovných Jiří beze škody vzdoroval útoku koalice katolické a vidíme-li, jak vratké bylo takto štěstí jeho, lítost nás jímá, že nepokládal za nutné dáti se dříve do boje a že váhavostí svou protivníkům svým popřál času, aby se zřídili a sesílili. Ale s druhé strany okliky jeho zdají se přirozené, a omluvíme je, pomyslíme-li na vášně rozpoutané a na hrozné útrapy země. Nebylo mu již možná zabrániti nepřátelskému vpádu do Čech, a voje uherské s obnovenou zuřivostí křižáckou hubily zemi za to, že nemohly ji dobýti. Ostatně i v této době, přese všecken spravedlivý hněv tolikerými krutými pleny vzbuzený, Jiří pomýšlel na kompromis, přál si ho a doufal veň. Nevěřil zvláště ve válku opravdovou s Matiášem, vida ve vyzvání jeho pošetilost toliko mladickou. Srdcem svým lnul ještě k tomuto králi, jejž tak dlouho nazýval synem svým. Za zimy roku 1469 Matiáš neopatrně odvážil se do Čech: v postavení nepříhodném byl překvapen u Vilémova a obklíčen od mnohem četnějšího vojska husitského. Uhři nedostatkem a mrazem seslabení byli ztraceni; Čechové netrpělivostí hořeli pomstiti svých útrap na "nepříteli vlasti"; odevšad sbíhali se sedláci ozbrojení kosami, cepy, sudlicemi a kyji. Veliké bylo sklamání a zarmoucení, když zvědělo se, že král zjednal příměří s Uhry, kterým dovolil jim svobodný odchod, nevyžádav si ani smlouvy ani záruky, pouze na neurčitý slib. "Neviděl jsem nikdy muže, jenž by mír více miloval", psal za příležitosti této Řehoř Heimburský, a touto šlechetností prostoduchou a velikomyslností téměř vinnou vysvětluje se mnohý skutek v životě jeho. Vyjednávání následující nepotkala se ovšem se žádným výsledkem, ale znepokojila odbojníky české. Z úzkosti jejich těžil Matiáš, aby za své spojenství vymohl si vyšší odměnu; i svolili ke zvolení jeho za krále Českého (v květnu 1469).112.1

Jiří nemohl nepoznati, že dlužno odložiti všelikou čáku míru i pomýšlel již toliko, jak by dokázal převahu zbraní českých. Čechám jež snad králem svým stěží zdržovány byly, aby nepustily se do války, vrácena opět všecka moc vzdorná a všecko nadšení vlastenecké a náboženské. Průběhem příštích dvou let štěstí, jež dříve již zdálo se přáti Poděbradovi, klonilo se víc a více na stranu jeho. Nový vpád uherský málem by byl skončil nešťastně. Matiáš utrpěv velikých ztrát, potupné porážce unikl toliko spěšným couvnutím. Několikráte vítězné voje české pálíce a pleníce probíhají Slezsko. Zastrašení katolíci vidí vraceti se smutné časy, kdy Prokopovy voje táborské šířily zkázu a kalich ve všech pomezních krajinách Čech. Jejich odvaha a trpělivost není již oživena vroucím fanatismem; přese všecko úsilí církve čas vykonal své dílo, takže znenáhla zvykli sousedství kacířskému; jejich víra ochablá spokojila by se platonickým odsouzením a za výstřední pokládala námahy, jež jim ukládala oddanost jich ku papeži; nad to neměli nikdy opravdových stížností do Jiřího. Po všem Slezsku ozýval se toliko křik proti demagogům Vratislavským, na něž padala nejtěžší zodpovědnost. Legat papežský Rudolf Lavantský, jenž nastoupil po Joštovi z Rosenberka na biskupský stolec Vratislavský, osobně zastižen zkázou svých statků, zřejmě litoval svých rad válečných: nebyl by nikdy měl papeže k roztržce, kdyby byl znal skutečnou sílu kacířů. Strach vnukal mu nenadálou mírumilovnost: evangelium prý nežádá smrti hříšníkovy.112.2 V samé Vratislavi zaražením obchodu, přerušením stykův a neustálým poplachem ku podivu ochlazeno první nadšení.113.1

V Čechách horlivost administratora katolického byla ochromená všeobecnou lhostejností, ba hrozby jeho mnohdy popuzovaly zřejmému odporu; šlechta podobojí ze statků svých vyháněla kněží, kteří neustupně trvali při rozkazech Hilariových. Pánové odbojní, velmi zmalátnělí, rádi přenechávali Matyášovi péči o dobré skončení podniku, v hloubi duše litujíce již krále, jehož zradili. V cizině veřejné mínění, na chvíli otřesené, klonilo se opět ku Poděbradovi: jeho ráznost a úspěchy obklopily jej jakousi aureolou. Zda nekázala politika obezřelá, aby byl podporován proti odpůrci, jehož násilnost byla známa, a jehož vítězství připojením Čech k Uhrám bylo by porušilo rovnováhu východní Evropy? Někteří knížata říšští zachovávajíce s Jiřím styky velmi přátelské, pokládali chvíli za vhodnou, aby ujali se opět svých záměrů prostředkovacích. Knížata Saští vypravili ku papeži poselstvo, a smýšlení kurie zdálo se mnohem méně nepřátelským. Ano jeden z kardinálův odvážil se ujmouti věci proklatcovy a Pavel II. prostředkovatelům nedával odpověď zhola odmítavou; bylť patrně překvapen obranou Jiříkovou. Ačkoli rozum jeho byl velice obmezen, aby přesně pochopil nedůvěru, do které církev upadala zápasem příliš dlouho nerozhodným, v němž lepší stránka připadla zajisté kacířům, byl přece zmítán nevýslovným nepokojem. Jaké byly by jeho nesnáze, kdyby úspěchy krále Českého staly se ještě rozhodnějšími, nebo kdyby jen jeho odpor se protáhl! Nebylo-li by lépe pokusiti se o jednání dříve, než by ústup podobal se porážce? K tomu nutkaly jej zprávy docházející ho odevšad. Fridrich III. znova znepřátelil se s Matiášem, obviňuje ho, že mrzce jím byl oklamán; i z Uher přicházely zlé noviny: někteří nejmocnější velmoži podráždění despotismem královým hotovili se k odboji. Konečně Poděbrad genialním činem diplomatickým připravil právě jednotu o všecku vážnou čáku úspěchu.

K odvrácení nebezpečenství, jímž spojená moc uherská a katolická ohrožovala Čechy, Jiří upustil ode vší naděje založiti dynastii a naklonil stavy české, že za nástupce jeho zvolili Vladislava, syna Kazimíra Polského (1469).114.1 Byl to jeden z oněch nenadálých obratů, v nichž jevila se velikost ducha jeho a srdce. Končil svou dráhu, jak byl ji zahájil, neobyčejným činem, pravým překvapením, zrovna tak neočekávaným a rozhodným, jako bylo někdy dobytí Prahy. Blahu svého národa obětoval co nejdražší je srdci každého člověka, své naděje, budoucnost rodu svého, a to nikoliv z naléhavé potřeby, a k vyhnutí se nevyhnutelné porážce, než svobodným konem vůle své, zcela dobrovolně, nemaje jiného cíle, než aby vítězství usnadnil a krve ušetřil. Jak události dokázaly, nepotřeboval nijak spojenstsví polského: až do smrti své neobdržel žádné pomoci od Kazimíra a přece vítězně zahnal všecky útoky. Dojat pouze utrpením Čech, ve volbě Vladislavově shlédl prostředek, kterým by zjednal jim trochu oddechu a chopil se ho bez váhání, nelituje nijak svých osobních záměrů. Matiáš znepokojen obratem, jakým události se braly, taktéž pokusil se o přízeň krále Polského, sám nabízeje mu korunu Českou. Vladislav opět nepřijal ihned volby stavů, nýbrž jednal o jistých výminkách. Přese všeliké nesnáze všeobecně bylo známo, že spojenství Čech s Polskem na příště jest zajištěno, a že nevyhnutelnýn zmarem skončí všecky útoky proti utraquismu.

Ne že by dlužno bylo vítězství husitů pokládati za lehké neb blízké. Bojů mnoholetých bylo by zajisté potřebí, aby papež svolil ku potvrzení kompaktat. Nebylo by třeba zveličovati význam některých zjevův osamělých: jaké bylo ještě nejhlubší smýšlení dvoru římského, právě dokázali kardinálové, zamítnuvše návrhy knížat Saských, ač žádosti ty byly tak mírné a nesmělé, že Jiří byl by asi ani nechtěl ani nemohl jich přijmouti (1471).114.2 Jednotníci čeští, byť i sklíčeni nezdary svými, nemínili přec ustoupiti a povstání mohlo se vléci dosti dlouho, než by konečně bylo potlačeno. Utraquisté svým nadšením náboženským a národním více než svou převahou početnou měli nepopěrnou přednost před koalicí kolísavou a za svůj úkol se hanbící; ale útrapami velikými byli vysíleni tak, že bylo skoro nemožno žádati po nich úsilí rozhodného.

Konečně okolnosti politiky zahraničné, zatím příznivé, nevylučovaly všelikou možnost obratu a sklamání. Kdo by směl tvrditi, že Fridrich nesmíří se opět s Matiášem, a že nespokojení velmoži uherští strachující se pána svého odváží se zřejmého odboje? "Jsme té dobré naděje," psal Jiří Albrechtu Braniborskému, "když Matiáš přišel napít se k nám piva českého, že tím jistěji my přijdeme v k němu napít se vína uherského" (v březnu 1471). V skutečnosti, nehledíme-li ani k optimismu královu, ačkoli situace zajisté byla mnohem lepší nežli před nějakým časem, přec ani Matiáš ani stolice Papežská nebyli by ustoupili ve lhůtě určité a blízké. Z obou protivníků nikdo nebyl dosti silný, aby přemohl a pokořil druhého. Doba nebyla jaksi nepodobna oné chvíli, když počalo jednání s koncilem Basilejským, kdy katolíci a husité stáli proti sobě stejně unaveni, první poraženi, druzí neschopni užiti svých vítězství, oni uznávajíce za nemožné potlačiti kacířství, tito nedocházejíce ani zákonného uznání svých požadavků ani vítězství nad vnitřní opposicí.

Z hrozného útoku Jiří vycházel bez úrazu: zmařilť záměr kurie, jež chtěla potlačiti utraquism, a plán Matiáše, jehož úmysly výbojné patrně se nezdařily. Úkol jeho byl u konce. Kdyby vítězství jeho ode dvora římského bylo prohlášeno jaksi a uznáno potvrzením kompaktat, kdyby povstalci žádali za milosť, a kdyby v pokoji skončil své panování král podobojí a zákonní, přijatý ode všech zemí, podporovaný od kališníků, požehnaný od papeže, to bylo by apotheosou, o jaké jen možno sníti, a spravedlivou odměnou za boje a služby jeho. Ale historie není pohádkou; k zavedení konečného pokoje nepostačoval mohutný rozum a srdce vlastenectvím vroucí, především třeba bylo působení času a snad smrti Jiříkovy. Ve věcech politických velikou mají účast osobní záští, tvrdošijnost a čestná citlivost: zda stolice papežská byla by kdy svolila k jednání s panovníkem, jejž slavně odsoudila?

Právě zemřel Rokycana stařičký, klidně hledě v budoucnost, a předvídaje dobu, kdy po hrozných zkouškách nový vzejde den pro celou církev. - "Báli se ho," praví starý letopisec, "domácí i okolní, král, králová i páni, neb on se bál milého Boha a byl pilen modliteb ve dne i v noci ihned z mladosti." Zdá se, jako by byl chtěl bdíti nad utraquismem, pokud hrozila nějaká nejistota; jakmile vítězství bylo zabezpečeno, odešel pro odměnu neb odpočinek. - Pravda-li, že král navštívil jej na smrtelné jeho posteli, byla to jedna z posledních chůzí jeho. Politický náčelník utraquismu přežil jen několik neděl jeho vůdce duchovního. Zdraví Jiříkovo, dávno již dosti chatrné, nebudilo však vážných obav; při svatbě syna svého s Kateřinou Saskou byl velmi veselý a živý; neuplynul ani měsíc a odebral se na věčnost (22. března 1471). Tlouštka, kterou trpěl ode dávna, přeměnila se ve vodnatelnost: když otevřeli tělo jeho, nalezena játra do polou zkažená a ve žluči kamének zvící holubího vejce.

Veliká byla bolest v zemi: kališníci oplakávali vůdce, jenž byl odpíral všemu pokušení a proti neslýchaným nebezpečenstvím chránil jich s tolikéž štěstím jako odvahou: nad rakví jeho i katolíci zapomněli na záští své, vzpomínajíce toliko na spravedlnost jeho ke všem jednostejnou, na mírnost jeho a dobrotu. "Pyšným protivník", praví nám Ctibor z Cimburka, jeden z pánů, kteří mu nejvěrněji sloužili, " poddaným obhájce, neposlušných skrotitel, pochlebníků nepřijímatel, věrných ochranitel, služebníkův štědrý dárce, mysli ustavičné, v práci neustálý". Všecken život jeho možná shrnouti v jedno slovo: oddanost k vlasti: téměř osamělý zjev v zemi ovládané skoro vždy od cizinců. Tím vysvětluje se, proč Jiří zůstal po přednosti králem Českým, panovníkem národním více než Karel IV., jehož láska k Čechám, snad taktéž upřímná, jest méně bezděčná, spíše rozumná. Sláva velikého císaře jest, ne-li více německá, aspoň ne tak výlučně národní. Poděbrad je představitel a téměř vtělení toho, co velikým je nárokem Čech v dějinách, opravy náboženské a odboje proti Římu v době, kdy nikdo nepomýšlel ještě na svržení jha. Marné byly námitky dějepiscův o tom, kolikerým neštěstím skalen konec jeho panování, že zemřel nepřemožen sic, ale ne jako vítěz; lid přestává na prostém obdivu svém, a jak často se stává, jeho soudy instinktivní jsou snad pravdě bližší nežli dlouze odůvodněné úsudky učenců.

Jiří dospívaje ku konci revoluce, neměl ani prosté víry, ani nerozumné důvěry prvních dnů: nebyl ani filosofem ani apoštolem. Povolán byv ku vládě nad zemí plně rozdvojenou, nepřál si vítězství jedné strany, ale jednoty všech pod moci panovníka poskytujícího všem stejné ochrany své a spravedlnosti. Takto představoval, ne zajisté v zásadě - nebylť nikdo tak málo tvůrcem soustav - ale v skutku snášelivost a stát v té podobě, jak pojímáme jej dnes, kde každý stará se o spásu svou dle svého způsobu. Není nijak mučenníkem, rozumíme-li, že slovo to značí něco nepodmíněného bezděčného, podstatně protivného jeho povaze opatrné a rozvážné; jestiť předchůdcem.

Nepatrná zásluha, namítne se: vždyť jeho slávou jedinou jest, že konal úkol, jaký mu uložily události. Nikdy není malou zásluhou býti the right man in the right place (pravým mužem na pravém místě), ani malou ctí porozuměti tomu, co velí situace, a konati to. Nad to nezapomínejme, že v tomto případě bylo by třeba přervati tradice nepamětné a návyky duševní nikdy nepopírané. Poděbrad jest první panovník, který, jestliže neprohlásil, aspoň použil neutralnosti státu ve věci náboženské, a o nevšednosti koncepce této svědčí, že dlužno sestoupiti až k Jindřichu IV., aby nalezen byl druhý příklad oné snášelivosti. Jiří chtěje vyhnouti se roztržce s církví, podával se ústupkům co možná nejkrajnějším. Jeho mírumilovnost, kterou sváděn byl až k neopatrnosti, - a to snad bylo jeho nejvážnější chybou - nikdy však nepřiměla ho, aby ustoupil v něčem, co týkalo se jádra samostatnosti církve české, a aby povolil v jednání o podstatném článku, o kalichu, to jest o svědomí osobním a o svobodě výkladu evangelia. V této příčině jeho oddanost byla nezlomná a jeho ochota přestala, kde by byla stala se odpadlictvím.

V počatém zápase Jiří celkem a vůbec opanoval pole: to jest hlavní čin, jehož žádná chytrost nedovede oslabiti. Oč vlastně šlo ve sporu tom ? S hlediska náboženského o neobmezenou autoritu moci papežské a o neobmezenou a neohraničenou poslušnost jejích rozkazů. - Ačkoli Pius II. a jeho nástupce nepotvrdili kompaktat, nedovedli uložiti vůli svou i vzdali se boje; kališníci zachovali své zvláštní zvyky: jako po prvním pokuse theokracie středověká ustupovala před vzpourou. S hlediska politického běželo o jsoucnost národnosti české. - Jiří zachránil ji od cizího výboje a od záhuby bezvládím. Osudové jsou proměnlivi a hranice nestálé: národ, jenž předsevezme úkol všeobecně prospěšný, ztráví při tom síly své a obyčejně vychází oslaben a vysílen podnikem, o nějž se pokusil. Čechy velmi draze pykaly za odtržení své od Říma, a ač ztráta Slez, Lužic a Moravy byla velikým neštěstím, však byla to nehoda napravitelná. Podstata díla nebyla dotčena, idea národní trvala, boji slavnými a útrapami mužně snášenými vyvinuta jsouc a posílena. Zásluhou Poděbradovou národ byl zjednocen a vědom jsa své síly, chtěl vyvinovati se ve směru zvoleném. Byť nehody byly jakkoli těžké a škody jakkoli kruté, vždy naskytovala se příležitost k nápravě jich, jestliže přemožení v srdci svém zachovají lásku k vlasti a čáku k odvetě. Země od koruny odtržené, aspoň ty, které geografií, historií neb ethnografií spojeny byly s královstvím Českým, brzo se mu vrátily, již proto, že bylo silným střediskem přítažlivým. Jediné skutečné nebezpečenství hrozilo zánikem utraquismu nebo porobou země panství cizímu. Vnitřní cena kacířství byla tu důležitosti jen podřízené, uvažujeme-li je nikoli s hlediska jeho osudů vlastních, ale s hlediska existence národnosti české. Budiž rozvoje schopno čili nic, veliký čin trval, jsoucnost církve národní odsouzené, ale věřícím tím dražší, čím těžšími obětmi vykoupena, takže zůstavila vzpomínky tak mocné, že nebyly vyhlazeny potlačením dvěstěletým. Jiří zabrániv rozkladu strany kališnické a jejímu úpadu, zachránil takto budoucnost. Činností svou místo úspěchů bezprostředních - a to je známkou mužů výtečných - prokázal službu jak lidstvu velmi podstatnou, tak užší vlasti své důležitou. Prospěšně přispěl ku pokroku obecnému a vytrhl národnost českou z největšího nebezpečenství, jaké jí kdy hrozilo.


Poznámky

ke straně 88

88.1 Řehoř Heimburský je zajisté osoba zajímavá, a bylo by zhola nespravedlivo splétati jej s dobrodružnými diplomaty této doby, ale nadsazuje se poněkud jeho důležitost, líčí-li se jeho obraz příliš stkvěle. Tvrzením, že Jiří volá ho, poněvadž v Čechách nebylo nikoho, kdo by se mu vyrovnal, překrucují se fakta. Však Čechové byli by bývali podezřelí z kacířství, kdežto Řehoř představoval odpor v mezích víry.

88.2 Roku 1464 přibylo do Francie veliké poselství české, v jehož čele byli Marini a Albrecht Kostka z Postupic. Tajemník poselstva Jaroslav zůstavil nám zajímavý denník o tomto poslání. Došlo se jím smlouvy o spolek jinak dosti neurčité, která však byla vším, čeho mohl nadíti se Jiří. Roku 1467, když zanáší se shromážděním koncilia, posílá k Ludvíkovi posla, aby utuženo bylo a upraveno spojenství: tento posel přijat byl od krále 20. dubna 1467 a Ludvík XI. přijímá jej laskavě. Kalousek uveřejnil denník Jaroslavův v VII. díle Archivu českého str. 427-445.

ke straně 89

89.1 Dne 3. května 1466; Palacký II. 2. 340.

89.2 Bachmann str. 592.

89.3 Pamětník Mariniho byl uveřejněn výboru literatury staročeské II. 772-792. Z knih obsahujících odpovědi na sedm význačných otázek králových, zachoval se jen spis k sedmé a poslední otázce, o zlepšení kupectví, z jehož obsahu lze poněkud souditi o ceně ztracených. Spis ten pod nápisem: "Rada králi Jiřímu o zlepšení kupectví v Čechách" s potřebným úvodem a s listem téhož spisovatele ku králi (z Viterbie 8. srpna 1460) otištěn již od Palackého v Čas. Čes. Musea 1828. Sv. III. str. 3-24. Srovn. Palackého Děj. čes. IV. č. 2 str. 117.

ke straně 90

90.1 V letech 1420-1430, průběhem desíti let není ani jediné promoce bakalářské; v l. 1430-1435 celkem sedm bakalářů bylo povýšeno. Skoro všecky statky universitní byly zachváceny nebo zastaveny. Fakulty právnická, theologická a lékařská zanikly skoro úplně. Za vlády Poděbradovy jest jakési zlepšení, bohužel brzo přerušené spory náboženskými. Katolíci na universitě strádali nejedním bezprávím; i tu Jiří zdá se, že snažil se udržeti rovnováhu mezi oběma stranama, a že protivil se nesnášelivým opatřením, ač nebylo mu to vždy možno. (Tomek, Geschichte der Prager Universität str. 124 a násl.)

ke straně 91

91.1 List ke královně Johanně r. 1467 - Výbor II, str. 726.

ke straně 92

92.1 Rozuměti třeba četné rukopisy různých recensí z 2. polovice XV. století, v nichž zachovala se nejstarší kronika česká sepsaná národním jazykem a ozdobená veršem a rýmem. Složena byvši od neznámého zemana na počátku XIV. století, zachovala se v přehojných rukopisech, jež svědectvím jsou oblíbenosti její v XIV. a zvláště v XV. století. Tiskem vydána teprve r. 1619. Mimo tendenci vlasteneckou, jíž podléhá často pravda historická, kronika tak řečeného Dalimila vzácným je pramenem pro kulturní dějiny české na konci XIII. a na počátku XIV. století, Posledně vydána od J. Jirečka v Pramenech dějin čes. sv. III.

ke straně 94

94.1 Goll nevěří v původnost hudby české za této doby. Přiznávám se, že nejsem dosti znalým hudebníkem, abych měl o tom zcela pevný soud. Avšak v kronikách a listinách velmi často nalezáme svědectví o příchylnosti Čechů ke starým nápěvům národním, Tyto prameny byly sebrány ve velmi zajímavé práci Tadrově o sborech literátských (sodalitates literatae) v Památníku Pražského Hlaholu, Praha 1886; viz zvláště str. 4, 18 a 20. Námitka prof. Golla nepozbývá platnosti ani odkazem ku práci Tadrově, v níž pokus učiněn o dějiny sborů literátských. Sama pověstná píseň husitská "Kdož jste boží bojovníci" jest chorál takový, jaké se skládaly za doby tehdejší. Viz Athenaeum VI. str. 154 a VIII. str. 254.

ke straně 96

96.1 Takto vysvětluje se, proč obviňován bývá z lačnosti a lakoty.

ke straně 97

97.1 Bachmann, Reichsgeschichte str. 95 a 98.

ke straně 98

98.1 Tuto lítost královu dosvědčuje list Heimburkův: "Sed qui Slesia principatus est regni Bohemiae et Vratislavia secunda sedes regni nuncupatur, maluit res pietate notari quam crudelitatis insimulari" (Palacký, Urkundenbuch, 368.) Nicméně netřeba zapomínati, že Heimburk snad zveličil poněkud úzkostlivost královu.

ke straně 99

99.1 Archiv Český IV. str. 110.

99.2 V tomto podstatném kuse rozcházím se s Markgraffem, kterýž uveřejnil pozoruhodnou práci o jednotě Zelenohorské. (Sybel's histor. Zeitschrift XXXVIII.) Myslíť, že Jiří mohl odzbrojiti jednotníky a že svou ctižádostí zkazil vše; nechtě povoliti v ničem. Chování pánův a zvláště Zdeňkovo zdá se mi dosvědčovati, že bylo nemožno nalézti půdu pro shodu.

ke straně 100

100.1 Tomek VII., str. 141.

100.2 Ve Vratislavi mezi legatem - arcibiskupem Kretským - a Joštem strhl se výstup velmi prudký. Knížata slezští vrhli se mezi ně, aby zabránili rvačce, zatím co konšelé spěšně zavírali dvéře, aby křik hádky nepronikl na venek, neboť "při smýšlení lidu bylo se všeho báti pro biskupa". I když nepřátelství bylo zahájeno, biskup zůstal v podezření svých věřících, a smrt jeho (13. prosince 1467 přijata od nich s uspokojením.

ke straně 101

101.1 Pojednání Jana z Rabšteina, probošta Vyšehradského, jest jedním z nejznamenitějších svědectví o utišení vášní náboženských. S tklivou bolestí protestuje proti ukvapené přísnosti papežův a želí neštěstí, jež válka rozpoutala. Pronikavá výmluvnost sesílena jest vlastenectvím jeho; je to jeden z nejvzácnějších pramenů pro poznání stavu duševního za této doby a velmi čestný pro Jiříka. Vydáno bylo od Bachmanna, Dialogus Johannis Rabensteinensis, Archiv für österr. Geschichte sv. LIV., str. 353 a násl. Vídeň 1876. Slavná tato památka učence a vlastence českého duchem klassickým odkojeného vydána jest v klassickém překladu českém ale zkrácena od Palackého v IV. díle sv. 2 jakožto příloha ku knize XV.

101.2 Viz list jeho ke Zdeňkovi ze Šternberka. Archiv Český, IV., 121.

101.3 Viz list jeho ke Ctiborovi z Cimburka, ibid. str. 141. Odpadnutí Tasovo způsobilo Jiřímu a přívržencům jeho prudký hněv, hlavně poněvadž myslili, že mohou neobmezeně spoléhati naň.

101.4 Byla též strana ultramontanská, nečetná, ale velmi horlivá. Hlavními zástupci jejími byli Pavel Žídek a zvláště administrator katolícký Hilarius Litoměřický, onen "nedouk Hilarius", jak nazývá jej Jan z Rabšteina. Kacíř, praví Hilarius, ve společnosti křesťanské nemá a nemůže míti žádného práva, a papež jakožto nejvyšší soudce má povinnost a právo zbaviti ho vší moci a všeho důstojenství. Nejvyšší autorita přísluší moci duchovní, její rozkazy musí vykonávati moc světská. Odepře-li to král, pánům přísluší, aby ho k tomu přinutili, třebas odbojem, neboť "dnes jest král a zítra druhý, ale rody na věky". Páni volí krále Českého ale arcibiskup jej korunuje a potvrzuje: podobně Jiří, kdyby stokráte byl zvolen, a kdyby svatý otec nebo na místě jeho arcibiskup z důvodů hodných a zákonných nechtěl ho uznati, nemá žádného práva na zemi českou.

ke straně 102

102.1 Většina měst naopak žádala dovolení papežova, aby nemusila postaviti se proti Jiřímu, tak Budějovice, Most, Cheb.

ke straně 103

103.1 V hanopise proti měšťanům plzeňským a proti pánům vyzývá se král, aby pomocí rytířů, měšťanův a sedlákův vyhnal pány ze země. Tu a tam nalézáme narážku na jisté hnutí národní. K tomuto místu mohli bychom konečně připojiti hanopisy, satiry a písně proti biskupům nebo papeži. Eschenloer vypravuje, že v Praze spatřoval se obraz představující strom, na němž zrály krásné nahé ženy, a padaly s něho; pod stromem papež, kardinálové, biskupové, mniši a kněží rozestírali pláště své chytajíce ženy. Přese všecky znímky tyto osamocené nezdá se, že hnutí bylo velmi prudké, a Jiří snažil se spíše zmírniti je a zdržovati nežli rozdmychovati.

ke straně 104

104.1 Srovnej podobný soud Tomkův VII., str. 114.: "Všeliké písemnosti tyto byly psány slohem nanejvýš vášnivým a urážlivým. Král nazýván v nich synem zatracení, příšerou hroznou, ovcí prašivou a jinými ohyzdnými nadávkami, které nesvědčily o ušlechtilém vkuse při nejvyšším místě v křesťanstvě."

ke straně 105

105.1 Nález byl uveřejněn naposledy v Scriptores rer. Siles. IX. 211-214. Co se týče vypravování o těchto událostech, srovn. Bachmanna I. str. 591.

ke straně 109

109.1 Bachmann, I, str. 488-490.

ke straně 110

110.1 Palacký, IV. č. 2., str. 361.

110.2 Srovn. Grünhagenovu Gesch. Schlesiens, I. 338 a str. 35z.

ke straně 112

112.1 Tomek, VII. str. 238.

112.2 Eschenloer, vydání latinské, 217. Srovn. Grünhagena str. 325. Na sjezdu Třebenickém (v lednu 1471) hořekováno a jeden z konšelů prohlásil, že dlužno podrobiti se vůlí bohův a planetám, jež vládnou nad osudy lidí. "Dejte mi jen pokoj se svými planetami", odpověděl kníže Olešnický, "kdyby nebylo jenom oněch zlořečených dvou planet ve Vratislavi, probošta (Jana Düstera) i kantora (Mikuláše Tempelfelda)! Tyto ďáblovy planety vlast přivedly na mizinu." Byli to oba demagogové, hlavní podněcovatelé války občanské.

ke straně 113

113.1 Obecná málomyslnost počala zachvacovati i nejzarputilejší nepřátele Poděbradovy. "Ach Bože!" zvolal Tempelfeld, "kdo by se byl nadál takové moci do kacířů!" Kazatelé, kteří jindy štvali ke krajným prostředkům, na příště odporučují umírněnost a pokoj.

ke straně 114

114.1 Tomek, VII., str. 223 a 252.

114.2 Tomek, VII., 294.


HLAVA PRVNÍ

KONEC VÁLEK HUSITSKÝCH

Volba Vladislava Polského (1471); nový král. - Konec války s Matiášem; smlouva Olomoucká (1479). - - Obecný ráz dějin českých v XVI. století; otázky náboženské, ústavní a mezinárodní; základní příčiny úpadu Čech. Úkol moci královské. - Pokus o obnovu katolictví: znovuzřízení strany utraquistické; sněm podobojích 1478; biskup Sankturienský; bouře Pražská (1483). - Náboženský smír Kutnohorský a konec doby husitské.

Přese všecko nebezpečné položení a oslabení Čech dosti bylo uchazečův o dědictví Poděbradovo: Matiáš Korvin, Fridrich Rakouský, vévoda Albrecht Saský a j. Bez rokování utraquisté vyloučili císaře, jenž, jak zdá se, sám nepojímal do opravdy kandidatury své, a krále Uherského, jehož nároky zdály se jim urážkou. Několik hlasů získáno pro vévodu Albrechta Saského; ostatní velikou většinou připadly Vladislavovi, synu krále Polského Kazimíra. Synové Jiřího nepokusili se zachovati korunu v rodě svém, a sněm myslil, že nejlepším prostředkem dokázati vděčnost velikému náčelníku husitskému jest, nadchne-li se duchem jeho a uskuteční záměr, jenž byl jako jeho závětí politickou.120.1

Matkou svou Alžbětou Vladislav spřízněn byl s rodem Luxemburským, ale práva, jež rodem mu přináležela, na rozhodnutí stavů neměla žádného vlivu. Uměl česky a byl dosti mlád - nebyloť mu plných patnácte let - aby se mohlo doufati, že Čechy stanou se skutečnou druhou vlastí jeho. Tělesné spojenství s Polskem bylo od půl století jedním z hlavních článků národního programu. Pouhá vyhlídka na jednotu obou velikých států západoslovanských vzbudila jisté pohnutí v Německu. Roku 1467 sněm Norimberský protestoval proti povolání Kazimíra na trůn český, jenž mu tenkráte nabízen byl od papeže; roku 1471 sněm Řezenský u velikém počtu sebraný prohlašoval, že "nestrpí za krále Českého ani Uhra ani Poláka; nebot král Český je přední světský kurfiřt říšský a tudíž smí jím býti toliko Němec". Tento nepokoj postačil by, abychom poznali city, jimiž projati byli Čechové: od Vladislava očekávali konečného vítězství revoluce; od něho požadovali zároveň, aby zachovával jejich privilegia náboženská a aby zabezpečil "slávu jazyka slovanského".

Veliké poselstvo vypravilo se do Krakova, aby nabídlo korunu mladému králevici. Podmínky od sněmu uložené byly dosti tuhé. Vladislav přijal vše, slíbil pod svou ochranu stejnou a spravedlivou vzíti obě strany, hájiti kompaktat a přičiniti se o jmenování arcibiskupa utraquistického v Praze; zavazoval se, že potvrdí privilegia a výsady jednotlivých stavů, neodcizí žádného statku korunního, neudělí žádného úřadu cizincům a vynasnaží se, aby odvolána byla kletba, kterou stižen byl Poděbrad.121.1 Vydal se tudíž na cestu se stkvělým průvodem, učinil přísahu na zřízení zemské, byl slavně přijat od stavův a korunován v Praze (v srpnu 1471). Při vjezdu jeho do města mistři vysokého učení podali mu skvostnou bibli, napomínajíce ho ku pilnému čtení jejímu, aby naučil se z ní spravovati sebe i lid svůj dle zákona božího.

Nové panování počínalo za okolností dosti příznivých. Známe naděje, jež pojal Poděbrad za posledních měsíců svého života: tyto naděje nebyly zcela klamné a dobrá čáka smrtí Jiříkovou spíše vzrostla nežli ochabla. Páni katoličtí, kteří přidrželi se Matiáše, hledali v něm především ochránce proti panovníku, jenž s přílišným štěstím a dovedností pracoval u povznesení moci královské; dlouhým zápasem utuchla jejich horlivost bojovná, odstoupením jejich protivníka utišen nepokoj jejich a když zabezpečeny byly prospěchy jejich, popřáli sluchu úzkostlivosti svého vlastenectví. Katolictví Vladislavovo uspokojovalo jejich rozpaky náboženské a obratu jejich dávalo čestnou záminku.

Ze zemí přivtělených Morava, kde husité byli u většině a kde národní cit slovanský byl velmi mocný, žádala již jen zaujmouti opět místo své v koruně. Ve Slezsku smýšlení bylo méně smiřlivé. Němci, vraženi jsouce mezi Čechy a Poláky, cítili všecku vážnost nebezpečenství hrozícího jim zvolením Jagielovce na trůn český, ale předešlé boje vyčerpaly sílu jejich, a vláda Matiášova svými požadavky finančními a svou libovůlí valně rozptýlila illuse jejich. I v zemích uherských stačila příležitost, aby ve zřejmou vzpouru propukl odpor zdržovaný potud pověrečnou skoro hrůzou, jakou budil panovník. Jací spojenci nabízeli se kurii ku podpoře Matiáše nebo k nahrazení jeho? - Knížata němečtí hrubě nemínili vyvolávati odvetu Čechů; Fridrich nedůvěřoval ctižádostivému a nepokojnému sousedu svému, obávaje se jeho vítězství. - Sám dvůr římský nabažil se tohoto věčného zápasu. Pavel II. právě zemřel a nástupce jeho Sixt IV. (1471-1484) nebyl již zdržován dávným záštím a čestnou citlivostí, jež odsuzovaly jeho předchůdce k politice nelítostné. V okolí jeho bylo zajisté dosti fanatických prelátův, a on sám nevzdal se hned tradicí Pia II. a Pavla II.: dal do klatby Kazimíra a Vladislava i biskupy kteří ho pomazali; ale to byla již jen poslední ozvěna vzdalující se bouře; věci italské mnohem více zabavovaly Sixta nežli prospěchy křesťanství, myslilť méně na církev než na své příbuzné, a na příště stolice papežská potlačení kacířství věnovala hněv již vysílený a pozornost jen občasnou.

Takto svítala ze všeho naděje, že vlasteneckým odřeknutím Jiříkovým vyznačen bude počátek nové a slavné doby v dějinách slovanských. Osudy světa byly by se změnily, kdyby jednota českopolská byla utvrdila se vítězstvím. Bohužel v této rozhodné krisi štěstěny nedostalo se mužův, a jejich nezkušeností ztracena jediná příležitost k zajištění samostatnosti Slovanů západních proti všelikému přepadu. Jiří neměl nástupce sobě rovného a dynastií Jagielovců počíná úpad Čech.

Nemůžeme popříti, že přese všechy dobré vyhlídky situace zůstávala velmi nesnadnou; vítězství by bylo mělo podivuhodné výsledky, ale předpokládalo u panovníka, ne-li výtečného ducha, aspoň mnoho činnosti a oddanosti a nějaké nadání. Nejtěžší nesnáze nastávaly, ne již zvenčí, nýbrž uvnitř. Válka překvapila zemi českou dříve, než zálohy její byly úpluě obnoveny a v plné práci reorganisační; odrazila sice všecky útoky, ale utrpěla krutých ran. Nejen blahobyt hmotný byl zničen, ale všecky pružiny moci byly uvolněny; statky korunní skoro všecky zastaveny, a král neměl více než důchody z bání kutnohorských, které již upadaly; osobní snahy ctižádostivé byly rozpoutány a zištné chtíče potlačovaly vlastenectví. Úpad mravní způsobený napjetím zájmů byl tím nebezpečnější, že nebyl vyvážen nadšením prvních dní. Vznět revoluční ochabl, vyčerpán byv příliš dlouhým úsilím anebo zmírněn obezřelostí Poděbradovou. Jakási zemdlenost, jíž tehdáž podlehl cit náboženský, neušetřila ani husitův ani katolíků. Stará hádání neustále opakovaná nebudila více nadšení, ba ani zvědavosti. Církev opravná byla již jen církví úřední, k níž poutala se úcta spojená s lhostejností a poslušnost plná vlažnosti. Více než kdy jindy národ potřeboval náčelníka, který by mu dal pevnou správu a uložil oběti ještě potřebné. Nebezpečnou náhodou události daly mu za vůdce cizince a děcko.

Vladislav dobře byv vychován, byl laskavý a spravedlivý; za pokojných dob byl by na trůně pevně utvrzeném řádně vyplňoval své povinnosti vladařské; byl by výborným panovníkem ústavním, milujicím a podporujícím umění, málo náchylným k dobrodružstvím, ani strannickým ani neustupným. Nedovedl odporovati žádné žádosti ani radě; dobře, velmi dobře, odpovídal každému, kdo s ním mluvil, až konečně nazván králem Dobře. Duch jeho byl prostřední, ale chyběla mu spíše vůle, nežli rozum: "zobal jako holub vše, co mu předhazováno", byl přístupen vlivům nejvíce si odporujícím, neschopen i rozhodnouti něco sám od sebe i zachovati rozhodnutí, jež mu bylo našeptáno. Jeho slabost často zvrhovala se v obojakost a kazila jeho záměry nejupřímnější: "vystříhaje se jedné nespravedlivosti, aby totiž nikomu neublížil, z bázlivosti padá do jiné, an bezpráví jiným činěné nezastavuje."123.1 Nebyl bojácný, ale hrůza boje vedla u něho k týmž výsledkům jako zbabělost: "Jest obyčejem Jeho Milosti", píše vrstevník jeden, "že přidržuje se strany, která zdá se mu nejsilnější." Nebyl líný, ale činnost jeho byla neplodná, proto že byla bázlivá a nestálá. Jeho otec Kazimír, neprojevil ani mnoho rozhodnosti ani velké podnikavosti: tyto chyby zveličené zdědil syn jeho. V každodenní modlitbě své Vladislav prosil boha, aby mu dopřál klidu a míru: ale poněvadž vážnost prokazuje se jen udatným, slabost jeho vzbudila odboj a jeho panování bylo jedním z nejbouřlivějších ve vší historii české.

Jeho bázlivost přirozená byla ještě zvyšována citem, že není ve shodě se svým národem; nemilovalť nikdy Čech a byl vždy cizincem mezi svými poddanými. Neodpouštěl jim zatvrzelosti v kacířství jejich. Příliš málo jsa vznětliv, aby vážně podnikal a zvlášť aby na dlouho udržoval zřejmý boj s utraquismem, po několika nešťastných pokusech o reakci spokojil se nevrlým záštím. Ostatně lhostejným zůstávaje ke svým vlastním věcem jako k věcem zemským, jako svědek nečinný díval se na pád moci své. Jakožto pán dvou velikých království často musil oběd svůj bráti na dluh, a jeho hofmistr byl přinucen občas dožadovati se na kancléři uherském vína pro tabuli královskou.123.2 Zdálo se, že křivdy nedostihují ho, i nesnažil se zastaviti revoluci, kteráž uchvacovala znenáhla poslední výsady moci královské.124.1 Na neštěstí král netrpěl tím sám, a vyhlazení předního činitele ústavního mělo v zápětí nesnesné bezvládí, zlehčení povah a zkázu politického vlivu Čech.

Nad takovým protivníkem Matiáš rychle nabyl opět převahy. Používaje váhavosti Kazimírovy, v zárodku potlačil vzpouru uherskou. Roku 1474. veliká výprava českopolská, jež za dobrého vedení byla by přivodila výsledky rozhodné, skončila ponižujícím jen nezdarem. Velmi četnému vojsku slovanskému nedostávalo se spojitosti a kázně; Kazimír byl vůdce méně než prostřední. Smlouva Vratislavská ukončila výpravu a zastavila nepřátelství: podmínky jasně ohlašovaly již neštastný výsledek, jaký válka bude asi míti pro Čechy. Ale ještě vše bylo lze napraviti; doufaloť se, že Vladislav s věkem nabude větší zmužilosti a podnikavosti, štěstí neodvrátilo se ještě úplně od Čechů: páni čeští, kteří podporovali Matiáše, co den snášeli jho jeho s větší trpkostí a zlostí; jednotlivé výpravy za hranice dokazovaly, jak snadno mohlo by zjednáno býti podrobení odbojných zemí vysílených a vládou maďarskou velmi málo spokojených. Na neštěstí Vladislav byl prašpatný vládce, bez moci a vždy bez peněz. Kletby církevní znepokojovaly jeho zbožnost a péče o válku znavovaly jeho netečnost. Přijal předběžnou smlouvu Brněnskou (1478), jež následujícího roku (1479) potvrzena byla a zostřena mírem Olomouckým.

Smlouva Olomoucká znamená konec zřejmého zápasu počatého od stolice papežské proti revoluci husitské. V této válce nebylo vítězů, ježto obě strany vyšly z ní vysílené ranami skoro smrtelnými. Úsilí papežův o potlačení vzpoury bylo marné, a Čechové přese všecky útoky uhájili svou samostatnost náboženskou, ale za jakou cenu! Nejenom Matiáš na čas svého života zachoval si titul krále Českého, ale dostal i Moravu, Slezy a obě Lužice; smlouva obsahovala sice článek o výkupu, ale podmínky jeho byly tak těžké, že zdály se toliko prázdnou útěchou pro sebelásku přemožených. Čechy ztrácely všecky své vedlejší země: z veliké od Karla IV. založené říše zůstávalo již jen jméno. Náhoda, kterou po několika letech Vladislav učiněn byl nástupcem Matiášovým, nevyhladila hrozných účinků míru r.1479. Svazky, které poutaly mezi sebou jednotlivé údy koruny, byvše příliš dlouho uvolněny, neutužily se více; království nenabylo zase svého vlivu mezinárodního, a slabosť jeho dráždila všeliké snahy ctižádostivé. Odtud počíná se zdlouhavá práce výbojná, kterou tato slavná říše přemění se v prostou zemi rakouskou. Osud chtěl, aby panovník, jenž za několik let tak těžce poškodil dílo Poděbradovo, zachoval korunu skoro po půl století, a to v době, kdy šlo o otázky nejchoulostivější a nejspletitější.

Trojí kladl se problem: náboženský, ústavní a národní, a na rozřešení jeho záviselo nejen blaho, ale i život Čech.

Církev trpěla kacířství, ale neuznávala ho i nevzdávala se svých záměrů odvetných; zatím nepřemohla-li Čechů, osamotila je. Odbojem svým odděleni jsouce od ostatního světa, obklopeni neproniknutelnou ohradou záští a nedůvěry, Čechové teprve velmi pozdě a velmi neúplně účastnili se velikého hnutí renaissančního. Odkázáni jsouce na v své hranice, mohli spoléhati jenom na své vlastní prostředky: naleznou-li v husitství živel dostatečný pro pokrok a činnost rozumnou a mravní? Nebylo dosti, aby nové učení trvalo, bylo třeba, aby se rozvíjelo; co bylo na tom, že utraquism vzdoroval útokům kurie, jestliže nepodařilo se mu zorganisovati se ? Prvním skutkem revolucí a první povinností jejich jest bořiti, ale když všecko zničily, poznávají, že dílo jejich jest připraveno, nikoliv dovršeno. Za středověku společnost zakládala se na společné víře a na poslušenství stolice papežské; když hierarchie byla vyvrácena a jednota katolická zlomena, šlo o to, aby na místo starých dogmat a staletých tradicí nastoupily zásady a řády nové. Úkol byl tak těžký, že všady vyžadoval věkův a proudů krve: Čechy, vybavivše se nejprve, první poznali nesnáze a nebezpečí svobody. V zemi, o kterou dělila se

vyznání řevnivá, především bylo třeba zaříditi řád snášelivosti, vytvořiti stát laický, kde řevnivé sekty pokojně by žily pod stejnou ochranou zákonův a kde záští splynula by ve společné oddanosti k vlasti. Bylo-li to možno té chvíle? Kde s nezdarem se potkal Poděbrad, komu mohlo se podařiti? A mír veřejný nebyl by neustále ohrožován náhlými záchvaty ?

Dále bylo třeba, aby církvi národní dostalo se ústrojí i dosti pružného, kterým by dopřáno jí bylo všelikého pokroku, i dosti pevného, aby chráněna byla od rozdrobení a rozkladu. Husitství, jakmile přestalo býti stranou opposiční, aby stalo se stranou vládnoucí, bylo zase povinno podati lidu vyznání víry a v čelo jeho postaviti kněžstvo spořádané a vážné. Trvalať doba inkubační příliš dlouho: kdyby zůstalo ve své nesouvislosti a nevytrhlo se ze ztrnulosti, jejíž následky byly již patrny, málomoc jeho jevila by se odpadlictvím, nepokojem mravním, skepticismem, zkázou kněží tvořením nových sekt, zmatky náboženskými, a živíc naděje moci papežské, povzbuzovalo by ji k novým podnikům. Národ zmaten odpory učení bázlivého a špatně utvrzeného, zmítán strachem reakce násilné, konečně z reformy neznal by více než zmatky, z pokroku než nepokoj. Vydán všemu pokušení, zbaven všeho nadšení, nemaje ani správy ani učení ani naděje, než jen choutky, pachtění po pokoji a nerozumnou lásku k novotám, podlehl by odrazu okolních hnutí, nepocítiv dobrodiní jejich, a stal by se jakýmsi revolučním vrakem daným na pospas všem náhodám.

Otázka ústavní byla neméně důležitá a neméně choulostivá. Čechy, obydlené od kmene slovanského, k Evropě západní připoutány jsou svou polohou zeměpisnou a svými osudy dějinnými; od několika staletí prvotní řady patriarchalní a demokratické byly podryty příchodem cizích osadníků, nápodobou zvyků německých a výsadami poněkud neopatrně duchovenstvu a městům propůjčenými. Odpor vzbuzený v nižších třídách uvedením řádů feudálních byl jednou z vedlejších příčin revoluce husitské a nemálo přispěl k rychlému rozšíření a ku prudkosti odboje. I po porážce Lipanské radikalní náuky zachovávaly drahně přívrženců, poněvadž nejen obracely se ku věčným pudům, ale i buzeny byly upomínkami vždy svěžími. Města, ačkoliv často oddělila se od Táborův, a ač Praha bojovala proti nim, celkem přála ideám vyrovnávacím; na neštěstí byla rozjitřena vnitřními spory, zhubena válkou a té chvíle oslabena vypuzením rodin patricijských a náhlým zabráním moci od třídy, které bylo teprv učiti se politice. Vůči straně pokročilé, váhající a svými výstřednostmi pověstné, šlechta, jež obohatila se zabráním statků duchovenských, a jejíž přechvaty usnadněny byly prozatímností moci pravidelné, doufala úchvaty své proměniti v řádný majetek a dovršiti vítězství své na úkor moci královské a národa. Za shonu takového narovnání šetřící všech nároků zákonných bylo by jediné zemi popřálo klidu a míru, jichž potřebovala pro nápravu ztrát svých. Nikdo nepopíral pánům převážného vlivu, ku kterému oprávněni byli svým majetkem ohromným, svou znalostí státnickou a svým vzděláním vyšším; ale nejvyšší správa nestačila jim, i pokládali za urážku svých výsad všecka práva, jež zachovaly si druhé třídy. Zda sedláci nebyli přec oprávněni dovolávati se, ne-li nějaké činnosti politické, aspoň svobody občanské a spravedlnosti řádné i nestranné, a zda města, jež právem pyšnila se účastenstvím svým v událostech posledních, činila přílišné požadavky, když domáhala se, aby šetřeno bylo privilegií hospodářských a samosprávy obecní, podmínek to jejich blahobytu, a aby nebyla úplně odstrčena od vlády ?

Kdyby nepodařilo se nalézti půdu pro shodu mezi nároky sobě odporujícími, kdyby předsudky a pýcha umlčely hlas rozumu a vlastenectví, vyhlídka na zmatky a války občanské otvírala by se zemí odsouzené ke kolísání mezi anarchií a despotismem až do té chvíle, kdy nesvědomití a nezřízení odbojníci dobrodružnými podniky uvedli by ji v nebezpečenství, jež skončilo by zoufalstvím jejím a otroctvím.

A nešlo pouze o svobodu politickou, ale i o samostatnost národní. Země česká podporována svým štastným útvarem zeměpisným velmi záhy dospěla k jednotě territorialní. Svou pokročilostí nad okolními zeměmi odrazila bez velkých nesnází útoky císařů německých, ačkoli početně byla mnohem menší. Nepatrná šlechetnost nebo fiskalní potřeby panovníkův otevřely hranice její, ale cizí immigrace vážně nedotkla se široké massy lidu, aniž oslabila její sílu obrannou. Přese všecky pokroky měštanstva německého a přes náruživé opičení se jedné části šlechty, stále zůstávala tu mohutná skupina několika millionů Slovanů, kteří svým jazykem a svými zvyky zachovali velmi živý cit pro svou národnost; dosti bylo jediného otřesu, aby prolomena byla velmi tenká kůra němectví, kterouž oklamáni byli někteří stranničtí nebo špatně zpravení pozorovatelé.

Čechové opírajíce se o Moravu, kdež obýval národ téže krve, se své strany dali se na výboj a zřídili na čas panství slovanské ma březích hořejšího Labe. I po ztrátě Branibor přístup k nim kryt byl obojí Lužicí a Slezskem, jež zabezpečovaly jejich spojení s Polskem. Ačkoli germanisace v obou těchto zemích pokročila, převaha kmene německého nebyla tu ani dosti stará ani dost obecně uznaná, aby reakce nebyla nemožná, a zuřivá opposice města Vratislavě proti Jiříkovi dosti jasně ukazovala živý nepokoj způsobený úspěchem Slovanů. Zatím císařové zanedbávali svých nároků po svrchovanosti a jejich nadvláda v Praze hrubě nebyla lépe založena ani lépe uznána nežli svrchovanost, kterouž osobovali si nad královstvím Arelatským nebo nad Švýcary. Poslední události prokázaly ohromné prostředky, za něž Čechy povinny byly svým tradicím národním, bohaté půdě své, statečným obyvatelům svým, a jakmile v čele svém měly panovníka rázného a obratného, nabyly opět ve střední a východní Evropě vlivu nepopěrného a občas jakési hegemonie.

Smlouva Olomoucká připojením Moravy, Slez a Lužic k Uhrám náhle proměnila situaci. Zda mohly postačiti sobě samým Čechy takto zmenšené a svých zemí vedlejších zbavené? Taková otázka nevyhnutelně musila se učiniti dříve nebo později. Po Evropě feudalní následovala Evropa monarchická, po rozdrobení jednota; malé státy sdružovaly se nebo mizely; království Anglické, Francouzské a Španělské ustavovalo se; v samém Německu za obecného ještě bezvládí počala se rozeznávati místa, kolem nichž vyvinou se nové organismy. Při hranici Moravy a Čech vzmáhaly se Rakousy; ačkoli ještě málo pevné a málo nebezpečné za vlády Fridricha III., těšily se přece nadějí velikých výbojů, jejich pak poloha, stejnost jejich obyvatelstva a veliké styky jejich panovníků ospravedlňovaly jejich ctižádost.

Za všeobecného ruchu sbližovacího a soustřeďovacího mohly-li Čechy přestati na svém osamocení ? Zda skoro samy v Evropě mohly se protiviti tomuto zákonu, který státy podružné pudil ke spojení a zjednocení ?

Přímé a bezprostřední nebezpečenství činilo potřebu mužných rozhodnutí patrnější. Vpád muhamedánský na chvíli zastavený hrdinstvím Jana Hunyada a vítězstvími Matiáše Korvina záhy postupoval opět ku předu. Turci nad své protivníky vynikajíce fanatismem, kázní a zřízením vojenským i politickým, vedeni náčelníky, kteří tehdá skoro všickni hodni byli vojínů svých, a z nichž někteří vynikali jako vůdcové nebo státníci prvního řádu, v Uhrách sráželi se s národem, jenž zralý byl toliko ku porážce, bojovný, ale nekázaný, ochuzený a vnitřními spory rozervaný. A Uhry byly poslední hradbou, která proti vpádům osmanským chránila Čech i Rakous! - Jak by nebyla namanula se myšlenka všem, kdož ohroženi byli týmž nebezpečenstvím, spojiti síly své? Ze států podunajských128.1 každý, pokud byl odkázán na vlastní síly své, byl příliš sláb, aby vydržel na dlouho zápas, i bylo na jevě, že Německo zabavené svými spory staletými poskytne jim pomoci toliko opozdilé a nedostatečné. Zda mohli spáchati tutéž chybu, jako národové na poloostrově Balkánském? Tito, nepochopivše dosti brzo společných prospěchů svých, podlehli jeden po druhém beze slávy a téměř bez obrany.129.1 - Až posud zmařily se všecky pokusy o sblížení Maďarů, Rakušanův a Čechů pod jedním panstvím; nechuť národů byla mocnější nežli potřeby politické a každé takové úsilí neplodné v zápětí mělo nové záští. Ale okamžik blížil se, kdy tlak událostí bude mocnější nežli odpor partikularistů. Jednota byla potřebna; ba nevyhnutelna. Jakým způsobem toliko zjedná se a za jakých podmínek? Výbojem? Zda jedna ze tří skupin, maďarská, německá nebo slovanská, podrobí si obě druhé za many a poddané ? A v tomto případě komu dostane se vítězství ? Kdo druhým uloží své zákony, své tradice a svůj jazyk, neponechávaje jim jiného práva, než aby společné dílo opatřovaly mužstvem a penězi, a za oběti své aby neměli ani užitku ani cti? - Či spíše splynutí bude svobodně zjednáno a dobrovolně přijato a vyskytne se system konfederační, který sloučením prospěchův a šetřením práv pojistí moc a bezpečnost všech a nesáhne na samostatnost žádné.

Tyto rozličné otázky náboženské, ústavní a politické v různých formách naskytovaly se všem národům evropským: dějiny nového věku jsou jen vypravováním o jich úsilí, aby rozřešeny byly a přizpůsobeny k novým podmínkám, kteréž utvořeny byly zmizením společnosti středověké. Založiti svobodu náboženskou, aby nebyla porušena jednota mravní, nahraditi řády feudalní tak, aby přihlédalo se jak ku právům jednotlivce tak i ku potřebám státním, pojistiti a uhájiti samostatnost národní bylo dílo neobyčejně pracné a dosud není hotovo. Který národ odvážil by se chlubiti, že vyšel z doby tápání ? Na nejvýš Anglie, které prospěly zvláštní podmínky zeměpisné. Většina národů, obětí jsouce své neopatrnosti neb událostí, zanedbali některý cíl problemu a takto ublížili těžce budoucnosti své. Někteří docela minuli se s účelem a za chybu svou pykali staletým utrpením a potlačením. - Nikde, leda v Polsku, nezdar nebyl tak zjevný a následky nezdaru toho tak nešťastné jako v Čechách. Sny o samostatnosti náboženské vedou k vítězství církve a k vládě jesuitů, bouře politické připravují vítězství neobmezené monarchie. Čechy vcházejí do velikého mocnářství, však nikoli jako království samosprávné a samostatné, než jako země dobytá; málem byly by ztratily i jazyk svůj a upomínku na národní existenci svou. Bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620) odsoudí je na pospasy nelítostné reakci po několik staletí a vydá je bezbranné cizímu útisku. Ale tato bitva sama jest jenom posledním článkem dlouhého úpadu a nevyhnutelným následkem dřívějších událostí. Stopadesáte let předchozích vyplněno je toliko stálým nezdarem a žalostnou agonií. Průběhem půldruha století prudkost stran a zpozdilost slepých předsudků, liknavost národa a nezkušenost náčelníků činí rozhodnutí nevyhnutelným; s rychlostí větší a větší spěje se ke katastrofě. Chvílemi arciť obzor jeví se méně zachmuřen, zdá se; že několika znamenitým mužům podaří se zažehnati bouři, a jak by jinak bylo u národa, který zachoval si tak neobyčejnou sílu životní? Ale toto vyjasnění trvá na krátko. Ukrutný osud nejlepší úmysly stíhá neplodností nebo lépe, oddanost a osvícenost několika vůdců nevyváží omylů a zločinů jejich krajanův; oni nezdrží ani osudné chvíle, kdy národ, unaven a utrmácen, padne skoro bez boje a bez jiného hrdinství leda mučennictví.

Příčiny tohoto pádu jsou četné a dosti jasně vysvitnou později. Dvě však řádu obecnějšího působí po celou dobu tuto. Nejprve zamotaná spletitost otázek, které byly dány zároveň a nikoli po sobě. Při takové zauzlenosti problemů náboženských, mravních, ústavních, politických, diplomatických, zmatených a zmotaných, potýkajících se navzájem, duchové projati byli jakousi zděšenou málomyslností: žádné rozřešení nejevilo se zjevně žádoucím, aniž domáháno se ho jednomyslně. Z libůstek osobních nevzešel žádný proud povšechný. Někteří páni, zvláště na Moravě, kde spor byl poněkud méně prudký, tušili ku konci cíl, jehož bylo by třeba dojíti: ale nejen že bylo již velice pozdě, aby zakročením jejich citelně proměnil se výsledek tehda skoro jistý, ale i hlas jejich nenalezl žádné ozvěny. Podivno věru, že v této zemi, stranami tak zmítané, nikdy nevytvořilo se opravdových stran ve vyšším slova smyslu, s náčelníky, jichž by posloucháno, s ideami určitými a se směry stálými. Nic podobného tomu, co na příklad děje se ve Francii: zde ve velikých krisích historických za Františka I., Jindřicha IV. a Ludvíka XIV. důležitá strana povýší se nad pomíjející ohledy a nadchnouc se stálými tradicemi vlasti, navrhuje program umírněný a srozumitelný, kterým hned zjednocuje se opět ohromná většina národa. Nejjasnější příklad těchto triumfů veřejného mínění a těchto důtklivých projevů svědomí národního jest vítězství strany politiků za doby Jindřicha IV., ale vedle něho co jiných bylo by snadno uvésti. V Čechách z nárazů jednotlivých libůstek nikdy nevytvořilo se veřejné mínění způsobilé k podmanění každého přesvědčení a ku přemožení každého odporu.

Nuže, a to bylo druhou příčinou neštěstí Čech; z této nejasnosti a nejistoty musilo vyplývati a skutečně vyplynulo podráždění osobních snah ctižádostivých. V této věci spatřován důkaz nenapravitelné pokaženosti mravní a dědičného osudu, kterým prý Slované odsouzení jsou k vnitřním rozbrojům: pouhá zpozdilost! Za všech dob sobecké pudy byly předním činitelem v dějinách, a řevnivost mezi stavy nenáleží zvlášt jednomu kmenu. Apoštolům lze sníti o společnosti cele se vzdávajicí a odříkající, a v této právě době církev bratří českých uskutečňuje tento vzor dokonalosti evangelické: ale jest na jevě, že národ všecken nemůže povznésti se k tomuto idealu asketickému. Sluší-liť toho litovati? Potlačením vášní zda nepotlačil by se zároveň ruch, pokrok a život? Ctnosti křesťanské neodpovídají vždy ctnostem občanským, a není zcela jisto, zda kázání bratří do jisté míry nepřispěla k rozšíření politické lhostejnosti a k odvrácení nejušlechtilejších synů vlasti od jich povinností společenských. - Ale prospěchy soukromé, aspoň v pravidelné společnosti, jsou podřízeny prospěchům obecným, a sobectví jimi podmíněné zdržováno jest souborem zásad obecně přijatých a veřejné mínění choutkám ukládá poměrnou umírněnost. Občané v právech sousedů svých poznávají záruku svých vlastních výsad, a úchvaty jejich mírněny jsou duchem nerozlučné vzájemnosti. Zákon mravní působí toliko tehdáž, když jest úplně jasný, a nikdo nehledí konati svou povinnost, když těžko jest věděti, v čem záleží. Jakmile prospěch obecný jest pochybný, prospěchy osobní stávají se dotěrnějšími, a nepoznává-li se, čeho vyžaduje dobro vlasti, každý myslí již jen na sebe, na své výsady, na své jmění, až do chvíle, kdy útoku chtíčů podléhá stát, drtě troskami svými ty, kdož doufali obohatiti se jeho obráním.

To právě stalo se v Čechách. Zmatek programův a nejasnost idejí v zápětí měly zlehčení povah, výlučnou péči o prospěchy hmotné, zápasy prudké i malicherné, oslabení citu národního. Proto nesnáze zakouší každý, kdo chce hrubými rysy vyznačiti historii, jež zdá se již toliko divou směsí nejpotupnějších vášní. Vnitřní otázky ústavní ovšem vystupují v popředí, protože bezprostředněji dotýkají se jednotlivců. Jeden z mužů, kteří nejpečlivěji a nejlépe prostudovali a pochopili minulost Čech, řekl ne bez jistého zveličení, že v XVI. století není více boje náboženského nebo národního: běží pouze o poznání, zda šlechta dovede založiti panství své. - Slova pozbývají svého smyslu, zásady své platnosti; otázky životní posunuty jsou do pozadí nebo zapomenuty docela; za hlučnými deklamacemi skrývají se bídné výpočty všedních pletichářů; za takového shonu lid, bezvládím znuzený, k vůdcům svým nemá již ani úcty ani důvěry, do věcí veřejných vplétá se toliko některými vzpourami, k nimž přináší jak nezkušenou prchlivost tak i málomyslnost hotovou ku všelikému narovnání; nejčastěji, zachvácen jsa všeobecnou nákazou, v rozkošech hmotných hledá útěchy a zapomenutí.

Události byly by se nejspíše vyvinuly zcela jinak, kdyby králové byli pochopili povinnosti, které jim vyplývaly z jejich úřadu. Karel IV. a později Poděbrad ukázali, jakou moc má říše, když panovník povznáší se nad stranami, a s jistou osvíceností a rázností spojuje upřímnou oddanost k dobru obecnému. Všem nástupcům Poděbradovým nechybělo ráznosti neb osvícenosti, ba ani dobré vůle jim vždy nenedostávalo se: ale oni nikdy nepochopili přirozené úlohy své jakožto prostředníkův a rozsudí; také nedovedli zříditi kolem sebe velikou stranu národní. Oni necítili ani pudův ani potřeb národa, jenž osudy své vložil do jejich rukou. Veliké bylo neštěstí, že nemilovali země české. Slabí ponechávali ji záchvatům jejím, schopní a silní užili proti ní zbraní, kterých jim svěřila. - S tohoto hlediska zápasy náboženské byly zvlášť osudné. Panovníci jakožto katolíci nepřestali snažiti se o podrobení kacířův, a propast nepřeklenutelná rozevřela se mezi mocí královskou a lidem: protože stejně byly ohroženy úchvaty panskými, zdálo se, že spolek mezi nimi musí se utvořiti sám od sebe; nesnášelivost oné a nedůvěra tohoto učinily jej nemožným na velikou škodu všech a na veliký prospěch bezvládí. Nepřátelství králů přispělo zároveň ku překažení organisace církve utraquistické; podpora, které poskytovali katolíkům, udržovala jejich nenávist, živíc naděje jejich, a zmařila zavedení konečného řádu smíšelivosti; zápasy ústavní zostřovaly se, poněvadž neustále splétaly se s vášněmi náboženskými. Takto veliká část zodpovědnosti za utrpení země české padá na panovníky její. Řada počínala se špatně. Vladislav ve správě království jevil se právě tak neschopným, jakým byl v obraně jeho. Přísahal, že zabezpečí slávu Boha všemohoucího a pokroky víry křesťanské, ale způsob, jak rozuměl přísaze své, skoro bezprostředně přiváděl ho ve spor s těmi, jimž ji vykonal.

Jakožto katolík z přesvědčení Vladislav pokládal zároveň za dobrou politiku, aby ústupky odzbrojil přísnost stolice papežské; hledělť získati Sixta IV., zahrnuje ho zřejmými projevy dobré vůle své, a přiměti jej takto, aby uznal volbu jeho.

Dějiny strany utraquistické záleží toliko z řady mdlob a krisí mravních, k nimž odsouzena byla svým nedostatkem logiky a svými odpory. Protože zachovávala potřebu svěcení kanonického, trpěla chronickým nedostatkem kněží, a přílišná prostřednost jejího kněžstva, nahodile sbíraného, byla tím nepříjemnější, čím správa církevní byla nejistější a méně vážená. Po dlouhý čas zlo bylo částečně napraveno jakousi diktaturou mravní, kterou provozoval Rokycana za života svého. Po smrti jeho v čelo konsistoře, která představovala nejvyšší autoritu náboženskou strany podobojí, byl postaven Václav Koranda, jeden z nejváženějších mistrů na universitě: Koranda velmi činně účastnil se posledních událostí. Od roku 1460 pevnost přesvědčení jeho byla tak známa, že zvolení jeho za děkana university vzbudilo trpké stížnosti katolíků; známe úlohu jeho ve velikém poselství vypraveném od Poděbrada r. 1462 do Říma. Poctivý jsa a neohrožený, spisovatel plodný, polemista učený a neunavný, však neměl vyšších vlastností, jimiž ukládá se poslušnost a mate opposice. Spisy tohoto pravověrce v kacířství a theologa zkušeného, ale mělkého a nepůvodního, skoro stejně dělí se na traktaty proti katolíkům a na pojednání proti sektám pokročilejším, zvláště proti bratřím Chelčickým, jimž byl nejurputnějším nepřítelem.

Bylo-li však možná udržeti se věčně v této rovnováze nejisté, stejně vzdálené od poslušenství jakož i od odboje ? Mnozí horšili se pro tyto přílišné vytáčky a přesvědčeni jsouce o potřebě zřízení řádu pravidelného a vidouce ostatně, že všeliké opatrné jednání činí dvůr římský jen nepovolnějším, navrhovali, aby, nehledě ke schválení kurie, zvolen byl biskup národní. Touto netrpělivostí velice oprávněnou pohoršeno bylo mnoho duchů bázlivých, kteří rovněž děsili se pokroku nauk radikalních; úsilovně volali po smíru s církví římskou, napřed přijímajíce všeliké ústupky, jimiž by byl usnadněn.

Tato situace skoro občasně se opakující velice připomínala, jak patrno, situaci, jež způsobila zjednání kompaktat; jako r. 1436 tak i nyní katolíci hleděli z ní těžiti. Tehdáž úmysly jejich byly zmařeny zakročením Rokycany, Ptáčka a Poděbrada, kteří znovu spojili a povznesli stranu opravnou: nyní byli jisti spojenstvím královým a Koranda neměl ani rozhodnosti ani moci svého předchůdce. Ostatně vášně náboženské značně pozbyly již prudkosti své: lhostejníci zajisté neodporovali by příliš vážně reakci, a jejich souhlasem, více méně dobrovolným, vrácena by byla většina katolíkům a oprávněno jejich podniknutí.

Za posledního sporu přívrženci moci papežské proti všelikému pronásledování chráněni byli zmírněním mravův a přízní královou jak přirozenou tak i vypočítavou. Takto, ač kurie podlehla, neutrpěli skutečných škod.134.1 Jakmile mír byl obnoven, počet jejich, sesílený již příchodem Poláků, kteří byli v průvodě Vladislavově, vzrostl dosti rychle: obnovením stykův obchodních přivedeni do měst cizinci, zvláště Němci; obecnou únavou nebo touhou získati přízeň královu způsobeny některé přestupy: sami synové Poděbradovi upustili od kalicha, prosíce církev za odpuštění. Po vší zemi jevilo se pravé obrození katolictví, Kláštery opuštěné a pobořené byly opravovány a osazovány, a několik nových založení svědčilo o probuzení nábožnosti. Páni katoličtí, přísně užívajíce svého práva podacího nad farami, vyháněli z kostelů na svých statcích kněze schismatické. Papež svolil ke zdvižení interdiktu, jenž tížil Prahu ode mnoha let, ale s podmínkou, že kazatelé budou míti právo potírati kacířství, a s kazatelen ozývaly se řeči zuřivé: pravověrní kazatelé, rozhořčení útrapami vyhnanství, ovečkám svým odcizení dlouhou nepřítomností, a nespokojení úpadem hmotným, do něhož dostali se zabavením statků duchovních, dotírali na kališníky, viníce je, že křtí ve jmenu lucipera a s krví kalichu zacházejí jako s kalem. Ode dávných let opět poprve obřady církve katolické volně a slavně konaly se po ulicích. Již rovnost nepostačovala více katolíkům. V Praze o hodu božího těla setkaly se processí obou stran, a málem by byla vypukla bouře když kněz utraquistický spoličkován byl od pána katolického před lidem rozhořčeným. Kališníkům ukládány řády zapomenuté, a když nechtěli poslechnouti, roty zfanatisované přepadaly a pustošily chrámy, týraly faráře utraquistické a na místa jejich dosazovaly kněze katolické. V Boleslavi, na panství Jana z Cimburka, jednoho nejvážnějších pánů v království a jednoho z nejosvědčenějších přívržencův opravy, kněz husitský, jenž chtěl sloužiti mši, byl potupen a odehnán od oltáře svým druhem katolickým.

Na sněmě pánové katoličtí tváříce se, jakoby popírali platnost kompaktat, nechtěli zjednati trvalého míru s husity, svolujíce jen ku příměří několikaletému. Doufaliť, že z nenáhla přivedou stavy ku přijetí svých záměrů restauračních. Od počátku vyšší šlechta odpírala kacířství více, než druhé třídy, a někteří nejslavnější rodové nezlomnou věrnost zachovali církvi; z těch, kdo prohlásili se pro opravu, mnozí podali se spíše výpočtům politickým, nežli důtklivému přesvědčení.

Takto odpadlictví u nich byla hojná a rychlá. Roku 1448 pánové z Hradce, z Kolovrat, z Hasenburka a j. vrátili se ku katolictví, přinášejíce straně papežské všecken vliv, který měli svým bohatstvím, duchem a podáním. Jakož spojenci Matiášovi neobjevili se na sněmích zemských, pokud válka trvala: ale, jakmile mír byl zjednán, Rosenberkové, Šternberkové, Švamberkové, Gutšteinové, Hradečtí, Hasenburkové a j. zaujímali hned místa ve svém stavu, v němž snad nabýti měli většiny. Tento případ možný velice znepokojoval utraquisty, kteří nepopěrnou převahou svou v druhých stavích, v rytířském a městském, zabezpečeni byli jen neúplně, protože v skutku stav panský měl převážný hlas mezi stavy, a že zakročením královským mohla býti ochromena působnost měst.

Strannictví Vladislavovo bylo vždy patrnější. Zapomnělť úplně, že na trůn povolán byl od nepřátel Říma: ba jeho horlivost náboženská drahný čas vítězila nad obvyklou liknavostí jeho tak, že ve službách dvoru římského jevil pevnost a vytrvalost, jichž by se do něho nikdo nenadál. Kdežto kazatelé katoličtí volně oddávali se vášnivým útokům, různověrci byli odbýváni velmi zkrátka. Z Kutné Hory byl vyhnán kněz kališnický, a bouře, jež strhla se následkem tohoto vypovězení, byla krutě potrestána. V týž asi čas chování Jana biskupa Varadínského, vyslance Matiášova, a krajanů jeho vyvolalo v Praze bouři: král dal uvězniti kališníky, jež měl v podezření, že roznítili vášně.135.1. Když jisté pohnutí jevilo se v městě, Vladislav chtěl postrašiti utraquisty novými kroky přísnými. Obeslav před sebe několik nejoblíbenějších kněží, vytýkal jim, že kázali proti pravdě, a že ohrožují pořádek; když po několik hodin vydáni byli posměchu a urážkám dvořanů, zavezeni jsou na hrad Karlštein a uvrženi do žaláře těsného, nečistého, temného a dusného; zde drženi byli několik měsícův a někteří snad i mučeni. Mezi nimi byl jeden z kněží, zvlášť od lidu ctěný, Michal, farář u sv. Jiljí; pocházeje ze šlechtického rodu polského, do Čech přiveden byl svým přesvědčením náboženským a ode třiceti let žil v Praze, kde požíval úcty a lásky všeobecné. Bez úzkosti a bez bázně povzbuzoval druhy své slovy svými a příkladem a když zemřel, ihned pověst rozšířila se, že strážní nechali ho umříti hlady. Lid ctil jej jakožto nového mučedlníka vedle Husa a Jeronyma Pražského. Takové-li vděčnosti zasluhovali utraquisté ? Takovou-li odměnu vzal Michal za horlivost, kterou snažil se postaviti korunu na hlavu Vladislavovu? Hněv králův nebyl ani touto smrtí zlomen: odepřelť sněmu podobojích propustiti druhy Michalovy136.1 na svobodu a svolil k tomu nerad a neúplně na zakročení teprve cizího biskupa.

Oblíbenost Vladislavova u lidu, chováním jeho za války velice poškozená, těmito příhodami vzala za své. Na sněmích ozývaly se trpké stížnosti, nejmírnější pozbývali trpělivosti a nejvytrvalejší přívrženci odvraceli se od krále. Tu i tam v městech propukaly bonře, a města, kdež utraquisté byli ve většině, hleděla se sblížiti na obranu ohroženého kalicha. Tohoto hnutí bouřlivého nelekali se katolíci: viděliť v něm toliko poslední záchvaty agonie. Jaké obrany byla schopna strana nemající ani vůdce ani pevného ústroji? Utraquisté, poznavše příčiny své slabosti; vůči hrozícímu nebezpečenství odhodlali se všemožně zbaviti se této rozptýlenosti, jež vydávala je za obět všelikému překvapení.

Roku 1478 páni kališní žádali Vladislava, aby jim dovolil svolati obecný sněm stavů podobojích: král neodvážil se odepříti. Tehdáž poznalo se, jak hluboce kacířství zakořeněno jest ještě v zemi: se všech stran království sešlo se takové množství osob světských a duchovních, že Vladislav prý podivil se řka, že nikdy neshromáždil sněmu podobného, když šlo o nejvážnější otázky politické. Žádná síň universitní nestačila takovému návalu, i sněmováno ve dvoře pod širým nebem. Mistři a kněží vyložili, proč sněm svolán, připomenuli sliby stále obnovované a stále porušované, kompaktata popíraná, jmenování arcibiskupa věčně odkládané, svěcení čekancům utraquistickým odpírané a fary opuštěné; naproti přísahám Vladislavovým vytkli, jak katolíci štědře jsou povzbuzováni, chrámy podobojích zneuctívány, obhájci pravdy vrháni do vězení a mučeni. Žaloba ozývala se za žalobou a každá bolestně dotýkala se srdce přítomných, budíc hněv ještě nevyhaslý. Za všeobecného pohnutí kdosi zanotoval píseň zakázanou "Věrní křesťané", jež byla jako zpěvem zjednocení utraquistů. Těmito zvuky, na tolik dní slavných a krvavých upomínajícími, rozněcují se mysli: někteří propukají v pláč, jiní chtějí se chopiti zbraně; rokování obracelo se ve výtržnost a hrozilo nebezpečenství, že sněm skončí bouří. Páni, kteří ručili za pořádek, obnovili pokoj a způsobili, že zvláštnímu výboru uloženo uvažovati o opatřeních potřebných. Ale všickni přítomní dříve, než rozjeli se, přísahali, že v obraně zákona božího chtí obětovati hrdla svá a statky, i dostavili se před krále, aby mu podali své stížnosti. Vladislavovi tu skytal se zajisté pohled na pravé Čechy, kacířské a odbojné, který mu tajen byl od dvořanů jeho, a tušil snad nebezpečenství díla, jež tak lehkomyslně podnikl o obnovu víry katolické v Čechách.

Sněm utraquistický před rozchodem svým znovu zřídil konsistoř. Složena jest ze dvanácti členů volených od stavův, a v čele jejím zůstaven Koranda. Úkolem jejím jest představovati tradici, potírati sekty a k čistému učení utraquistickému přinavraceti ty, kdož uchýlili se od něho: pod její nejvyšší autoritou děkanové dohlížeti budou nad prostými kněžími a v kněžstvu zachovávati kázeň a jednotu. Vedle konsistoře výbor šesti pánů světských, zvolených také od stavů utraquistických, zabezpečí vážnost jejích nálezův a dohlížeti bude, aby zákony a výsady na ochranu kališníků byly řádně zachovávány.

Veliký krok byl právě učiněn: na příště katolíci nestáli více naproti osobám neb osadám, jichž síla vzdorná ochromena byla osamocením, nýbrž naproti straně pevně ustrojené, jejíž osudy chráněny od správců řádně ustanovených. Nicméně účinky sněmu z roku 1478 nebyly bezprostřední, ježto i za let následujících katolíci a král pokračovali ve své čilé propagandě. Reklamací konsistoře a protestaci správců s úspěchem bylo by vyslyšáno toliko, kdyby se opíraly o mocnou sílu hmotnou: - kde bylo vojsko kališníků ? Trapný nedostatek kněží rozmáhal se neustále: papež obnovil zákaz světiti kněží utraquistické, far uprázdněných přibývalo víc a víc, i zdálo se, že za dosti krátký čas nevyhnutelně dostanou se nazpět straně protivící se opravě. Naděje katolíků zmařeny byly příhodou nenadálou a skoro romantickou.

V měsíci srpnu 1482 náhle roznesla se pověst, že do Písku přibyl biskup, pravý biskup, opatřený vší moci biskupskou, jenž ochotně světí čekance utraquistické. Tábor a různá jiná města zvala jej, a s velikou slávou přijat byl v Hradci Králové. - Kdokoli zná stav duchovenstva za této doby, nijak nepřekvapí se, že různí potřební a lehkomyslní biskupové bez velikých nesnází přijímali mladíky české, žádající jich za posvěcení kanonické: nanejvýš spokojovali se některými, pouze formálními ústupky, jimiž by se uchránili od pronásledování soudu papežského. Zcela přirozeně vysvětlí se tato ochota užitkem, který z ní plynul, bylať to nová forma simonie tehdáž obecné; není však nemožno, že někdy spolupůsobily pohnutky ušlechtilejší: snad někteří prelátové, přízniví opravě církevní, jinak nedosti dobře zpraveni, želeli jaksi neoblomnosti kurie a cítili soustrast s nešťastným národem, odsouzeným ku věčné záhubě. -- Tehdá žil v Mirandole biskup Santorinský Augustin Lucian; několikráte mladíci z Čech přišlí žádali ho za posvěceni: neodmítl jich a ve své ochotě setrval, i když za posledních let druzí prelatové italští nejpřísnějšími zákazy odvráceni byli od podobných skutků; stižen za to zprvu přísnými důtkami, pak rozličnými tresty kázeňskými, konečně odebral se do Čech.138.1

Jaké byly pravé příčiny rozhodnutí Lucianova? Prameny naše jsou příliš neúplné, abychom mohli je vypátrati. Nezdá se, že měl povahu mučenníka ani podstatu velikého ctižádostivce. Událostmi následujícími jeví se nám mužem prostředním a nerozhodným, málomocným, klesajícím pod nesnázemi, jichž netušil. Však, byť neopatrně, povolil pokušení nepokojné fantasie nebo vnuknutí duše něžné a zbožnosti upřímné; nechť byl dobrodruh nebo muž duchem apoštolským nadchnutý, příchod preláta opatřeného nevyhladitelnou mocí biskupskou byl štastnou událostí pro utraquisty. Katolíci, nanejvýš překvapeni, dali se do obviňování; Vladislav hleděl postrašiti Luciana,139.1 a dvůr římský kapitule pražské zaslal rozkaz, aby byl jat (v červenci 1482). To nebylo tak lehko. Radost utraquistů rovnala se rozhořčenosti protivníků jejich. V Lucianovi viděli jakéhos posla božího a v příchodu jeho zázračný projev vůle boží: v městech, kde se objevil, přijat byl s nadšením pověrčivým. Náčelníci strany podobojí pokládali okamžik za příhodný k dokonání díla svého z r. 1478. Od této doby některá města sbližovala se, jednáno bylo o zřízení jednoty, ale bez úspěchu; vyjednávání bylo opět zahájeno a čile v něm pokračováno. Popud vyšel ze dvou měst, která vždy vyznamenávala se zápalem válečným a oddaností svou k novým naukám, ze Žatce a z Hradce Králové. Malou poměrně lidnatostí svou, snad také jakousi neobezřelostí a známou náklonností k sektám radikálním města tato do pozadí zatlačena byla v druhém období válek husitských: ve chvíli nebezpečenství zaujala opět své místo. Dne 15. června 1482 Žatec vešel v jednotu s okolními městy, dva dni potom příkladu jeho následoval Hradec Králové, a obě města zvala pány a rytíře, aby k nim se připojili. Členové jednoty zavazovali se chrániti biskupa Santorinského a hájiti svých privilegií náboženských proti všelikému útoku; někteří nejmocnější páni a nejvyšší úředníci zemští přistoupili k jednotě. Než chopili se prostředků krajních, ještě jednou nabídli katolíkům mír, žádajíce, aby vzdali se politiky vyzývavé, která vydávala je nejhorší odvetě. Katolíci tvářili se nanejvýš překvapenými: jak lze podezírati je ze zlých úmyslů? Čeho žádají? - svornosti, jednoty. Když naléháno na ně, aby dali zjevný důkaz své dobré vůle přistoupením ke kompaktatům, vyhnuli se: poddanými prý jsou stolice papežské, ve všech věcech víry zakázáno jest jim předcházeti nebo pomíjeti jejich nařízení. Utraquistům zjevny byly úmysly jejich: představitelé církve římské nevzdávali se žádného

nároku svého; další jednání bylo by bývalo vinno a nebezpečno. Za několik let Vladislav neobezřelým nadšením spíše nežli přesvědčením poškodil takto neobratně výsledky vlády Poděbradovy jak uvnitř tak na venek: utlumené záští bylo znovu rozníceno; obě strany stály ve zbrani, hotovy jsouce pustiti se do sebe; moc královská zničena stranami rozhořčenými, z nichž žádná neměla úplné důvěry v panovníka, a jejichž náčelníci přeli se o nejvyšší správu věcí veřejných. Síly, jichž král nedovedl užiti k zachování celistvosti území, měly vyčerpati se novými rozbroji vnitřními.

Jako r. 1448 osud války byl rozhodnut náhlým překvapením již dříve, než počala. Přehnáno je jaksi tvrzení, že té chvíle Praha ještě jednou zachránila husitství: přese všecky pokroky a naděje reakce, utraquism nebyl ještě tak seslaben, aby spása jeho závisela na jednom městě; pravda jest potud, že revoluce, která straně kališnické vrátila stolici království, pojistila jí převahu tak zjevnou, že katolíci hned upustili od plánů svých, pomýšlejíce již jen, jak by za podmínek co možná nejlepších vyšli ze zápasu špatně zahájeného.

Města královská v Čechách počátky svými sahají do druhé polovice XIII. století, do doby posledních Přemyslovců; jich první obyvatelé vesměs byli Němci, které králové povolali na statky své, aby rozmnožili důchody své a získali spojence proti šlechtě. Od té doby města užívají samosprávy dosti rozsáhlé, závisící pouze na králi, aniž mohou býti odcizena nebo zastavena, co ve středověku význačným je znamením svobody. - Karel IV. chránil jich, přál rozvoji jejich, potvrdil nebo rozšířil svobody jejich, zaslouživ si jména nového jich zakladatele. Ale jeho šlechetnost byla vždy prozíravá, i neobětoval nejvyšších prospěchů koruny a země promíjivé popularnosti. Zda tato města, vzešlá z vůle královské, v nichž panovníci měli vůbec ochotné spojence, nemohla se někdy nabažiti poslušnosti své? Byvše podporou, nemohla-li zahroziti nebezpečenstvím? Zalíbivše si v samostatnosti, nemohla-li upírati králům posledních skrovných práv, jež si vyhradili? - Užívaje důvěry k osobě své a vlivu, jímž vždy působí jasný rozum a pevná vůle, výměnou za svobody jim uštědřené Karel bez násilných skutků přiměl města, aby vzdala se výsad takových, jimiž by oslabena byla jednota království nebo zákonná autorita moci královské. Přeměnil obce samosprávné v poslušná města, opatřená v pravdě nejširšími immunitami.

Pořádek věcí, zavedený Karlem IV. jako všecky řády spravedlivé a rozumné, záležel na rovnováze stavů a moci, a jako téměř vždy, i tato dosti nejistá rovnováha byla udržována především bdělostí a moudrostí jediného člověka. Po smrti Karla IV. různé snahy, jím mírněné, povstaly s požadavky doléhavými a výlučnými, a řevniví stavové myslili již jen, jak by získali podíl co možná nejbohatší z pozůstalosti abdikací koruny osiřelé. Města nestarala se více než šlechta o obecné potřeby vlády a o společné prospěchy království. Nejprvé zdálo se, že revoluce náboženská, jež v stejný čas spadla s velmi živou reakcí proti živlu cizímu, uvede asi v nebezpečenství vliv jejich; v skutečnosti dotkla se toliko jejich vrstev vládnoucích, patriciatu, vznešeného občanstva německého, jež ve svých výsadách od některé doby ohroženo bylo obyvatelstvem českým. Ježto ve většině měst staré rody vyslovily se proti opravě, byly vypuzeny za prvních let války, a jmění jejich zabaveno; panství dostalo se obecnému lidu slovanskému a utraquistickému, a města střemhlav vrhla se ve hnutí.141.1

Svou starobylostí, svým bohatstvím, svým obyvatelstvem i svými rozsáhlými privilegiemi Praha bez odporu vynikala nad ostatní města česká. Od XIII. století listiny mluví o blahobytu jejím s jakousi vznešeností, a prameny čím dále tím více svědčí o neustálém rozvoji a o rychlém pokroku jejím: Praha jest "první úd těla národního, čest a blaho království, stkvělá královna, zdroj, odkud právo šíří se do druhých měst".141.2 Založení a lesk university, pověst kázání betlemských, pobyt Husův a nejznamenitějších pomocníků jeho ještě více rozmnožily její slávu. Za mezivládí po smrti Václavově, ana šlechta byla podezřelá, rozdvojená a málomyslná, Praha především byla ustanovena k tomu, aby chopila se vedení strany národní. Dostálať své úloze: první výprava křižová dvakrát poražena byla před hradbami jejími; a od té doby počala vykonávati pravou nadvládu nad ostatní zemí.

Znenáhla druhá města královská uznala jakési vrchní panství její, a obecní její zřízení, rozšířené na veliký počet měst a krajů přetvořováno na zřízení zemské. Její voje rozhodovaly o vítězství, její zástupci na sněmích o většině, a nebylo marnou chloubou, jestliže Pražané první zapisovali se na veřejných listinách před pány a zemany. Chvíli nezdálo se nemožným, že Praha bude v čele opravdové, demokratické reorganisace státní, a že vláda feudalní v Čechách ustoupí zřízení, více shodujícímu se jak s tradicemi národními tak se směry společností moderních. Kdyby přáním svým nepřestala na pouhém pojištění samosprávy své, ale podala se citu vzájemnosti národní, spojením věci své s věcí svobod zemských a rozšířením svých privilegií po ostatní zemi mohla připraviti radikální převrat, jehož účinky byly právě tak důležité a snad šťastnější než následky obnovy náboženské.142.1

Tyto naděje se neuskutečnily. Bylť ještě plný středověk; náčelníci lidu pražského právě jako vůdcové měst flanderských nebo spolku švábského, právě jako Štěpán Marcel nevybavili se z ideí své doby: odvaha a násilí snášejí se s jakousi bázlivostí duševní. Zůstaliť otroky svých upomínek a neměli celkem jiného cíle než rozšířiti svá zvláštní privilegia a postaviti moc svou na místo šlechty. Strana demokratická, oslabená svými nedůslednostmi, postoupila brzo správu věcí státních straně mírnější, a vítězství starého řádu vyznačeno bylo spolkem Prahy s pány a spečetěno společným vítězstvím nad Tábory.

Přese všecken obrat tento Praha, ač chybou svou ztratila jedinou příležitost uchrániti od všelikého útoku politické a náboženské svobody zemské, z války vyšla slavně a čestně. Statků jí přibylo, výsad jejích rozmnoženo. Nejen že měla plnou moc nad soudnictvím, policií a správou obecní, ale Sigmund přiznal jí jakousi nadvládu nad ostatními městy královskými. Ve zdech jejích měla se díti volba králův, a panovník před vjezdem svým do města byl povinen přísahati, že šetřiti bude jejích privilegií. Její soud rozhodoval v poslední instanci o nálezech četných soudů městských, a velmi řídké byly případy, ve kterých bylo lze od jeho rozsudkův odvolávati se soudu královskému. Na sněmích a v poselstvech kancléř její přestavoval celý stav městský a mluvil v jeho jménu. Z měšťanů jejich volen býval podkomoří, pravý to ministr věcí městských a duchovních, zasedající v radě královské, v níž zastupoval stav městský dle pánův a zemanů.143.1 Zásluhou těchto podkomoří a zvláště Václava Valečovského z Kněžmosta (1452-1467) a Samuele z Hrádku a z Valečova (1477-1485) Praha opět nabyla dosti rychle blahobytu hmotného a dovedla připoutati k sobě všecka menší města.

Převážná většina obyvatelstva pražského byla oddána utraquismu: když z rozličných známek počalo se jeviti jakési kolísání Jiříkovo, Praha protestovala hlasně proti všeliké obnově katolictví, a na sklonku vlády jeho víra její nelekala se ani oddanosti ani obětí. Zvolení Vladislavovo přijala s radostí hlučnou, vidouc v něm záruku blízkého a plného vítězství opravy: nesmírné bylo rozhořčení, když král obrátil se proti těm, od nichž byl zvolen, a bylo tím větší, že katolíci, chápající se znovu politiky Sigmundovy, chtěli přinutiti kališníky, aby vlastní rukou pracovali o zkáze husitství.

Středověku nechybělo svobody, ale pokojné držení této svobody. Protože právo veřejné bylo jen svodem privilegií různých a často i odporujících, žádné postavení nebylo pojištěno, ani žádná vymoženost konečná; nepřetržitý zápas byl velmi příznivý rozvoji ctností občanských a vzácnějšími činil svobody vždy popírané, ale působil stav neustálé kolísavosti; za takových řádů zvolna se vytvářejících a za posloupného úsilí všecky strany nalézaly zbraň potřebnou k vykonání svých záměrů. Praha měla již příležitost poznati, že privilegia její nechrání ji ode všeliké nehody.

Před válkami husitskými svobody obecní prospívaly toliko některým bohatým rodinám měšťanským, od nichž v úplné skoro závislosti udržováno bylo ostatní obyvatelstvo. V době revoluční většina česká vytrhla se z panství této cizí oligarchie, která všecky úřady držela: svými právy dědičnými a utlačovala nebo, lépe, potlačovala ostatní obyvatelstvo. Nebyla to pouhá změna osob. Konšelé pozbyli své všemohoucnosti a byli již jen odpovědnými zástupci obce; jejich moc přesně byla vymezena: ve věcech správních přihlíželi a dohlíželi starší a všeliké věci důležité musily předkládány býti veliké obci. V Praze znovu ukázalo se, co stalo se v republikách starověkých: úd přenášeje moc svou, neodříkal se jí, ale vykonával ji přímo sám.

Naprostá rovnost jest ideal stále sledovaný a stále prchající. Sotva zmizela stará oligarchie, již vzcházela nová. Všecky staré rody nebyly vypuzeny a nevzdaly se ani svých upomínek ani svých nadějí. Někteří povýšenci obohatili se za zmatků; jiní volbám lidu odporučovali se svou výmluvností, nadáním nebo prudkostí. Nespokojivše se na dlouho náčelnictvím strany, znenáhla hleděli povýšiti se nad své spoluobčany a na újmu velkých obcí rozmnožiti moc, které nabyli jejich zvolením.

Když Praha poddala se Sigmundovi, musila uznati jistá práva jeho, aspoň v zásadě. Král vzdal se skoro vší působnosti na soudnictví a správu obecní; zachoval povšechný dozor a podržel jmenování konšelů. Taková byla tradice, a nikdo neznepokojoval se tímto vkročováním královským, vždyť tolikerými obmezeno bylo ohradami a výhradami: král právo své vykonával, jen když byl přítomen v zemi; konšelé byli voleni dle seznamu, sestaveného od konšelů odstupujících, bráni výhradně z utraquistův a obnovováni rok co rok. Jejich právo moc byla přesně vyznačena, a v každém případě dozor starších a velkých obcí zamezil by každou choutku úchvatnou. Ale co zmohou opatření proti tlaku okolností? Sigmund, neklamaje se nijak o náklonnosti Pražanů, hleděl na uzdě udržeti jejich nevůli tím, že ustanovil jim úřady městské, jimiž byl si jist, a rozšířil právomoc svých zástupců na úkor moci demokratické. Katolíci a ctižádostivci podporovali jej, závazky přijaté byly zvráceny, a v l. 1438-1448 hlavní město husitství pod purkmistrem katolickým stalo se bezděčným a trnoucím spoluvinníkem reakce až do doby, kdy osvobozeno bylo od Poděbrada.

Vladislav, ujav se opět politiky krále Sigmunda, přejal tak chyby jeho, a nástrojem byli mu taktéž muži, kteří doufali moc svou založiti na zkáze svobod obecných. Aby předešlo se všeliké oprávněné pohnutce ke stížnostem, konšelové byli vybíráni z utraquistův, ale z takových, kteří hotovi byli k odpadnutí; jejich chování ochromovalo všecko snažení husitů v městě, odsuzujíc je k úloze nečinných svědkův událostí, pokud by se nestali obětmi jejich.

Podobně bylo v Kutné Hoře, v druhém městě království. Rychlý rozvoj Kutné Hory, ležící uprostřed pánve rudné, ode dávna nejbohatší v Čechách, způsoben byl bohatými ložisky stříbra, v nichž těžilo se před samými branami jejími, a jež za posledních století byla nejhojnějším pramenem důchodů komory královské. Za válek husitských měšťanstvo německé nelítostně a nemilosrdně potíralo tu husity a jeho ukrutnosti nemálo přispěly, že válka záhy vzala ráz násilný a ukrutný. Město, od husitů opětovně dobyté a ztracené, konečně zůstalo v rukou jejich; po vypuzení starých měšťanů stalo se jednou z tvrzí kacířstva až do doby, kdy král odpadlíky zvolil do správy obecní na velikou nevoli omámené a bezbranné většiny.

Jakmile menšina jme se ukládat svou moc, nevyhnutelně musí utíkati se ke krokům libovolným a k opatřením týravým. Tím spíše, že tento nevděčný úkol vládnouti proti většině protiví se duchům ušlechtilým, a že dlužno přijímati služby přívrženců podezřelých, kteří překročují záhy nařízení svých pánů. Prvními nezákonnými skutky vinníci často proti své vůli bývají posloupně sváděni až k výstředním násilnostem. Je to zákon zla, jenž osvědčuje se ve všech dobách bouřlivých, a jemuž neunikl ani Vladislav s rádci svými. Konšelé, jmenovaní od krále v Kutné Hoře a v Praze, těžkým tyranstvím brzo dolehli na města jim vydaná; při jejich zvolení žádáno po nich více rozhodnosti nežli úzkostlivosti nebo poctivosti: hleděli plnou náhradu vzíti za záští, které vzbuzovali, a za odvetu, které se strachovali. Zajisté nemožno uznati beze sporu všecky žaloby, jež proti nim vznášeli později vítězní odbojníci, ale skutky, na jich úřadu lpícími; dosti vysvětluje se rozhořčenost jejich spoluobčanů.145.1 Jeden ze sluhů jejich, jenž nebyl svědomí citlivého, přiznal se, že kdyby "takovú nepravost páni jinde činili, kázali by je zvěšeti". Kupčili se spravedlností, brali oběma rukama, vypovídali ve prospěch těch, kdož ukázali se nejštědřejšími. Chtěl-li kdo býti prohlášen plnoletým, musil platiti. Peněz bylo třeba, aby platnosť závěti byla uznána. Když odebrali se do domu, aby vyslechli poslední vůli umírajícího, zabavili kde co bylo, pobrali klenoty měnili odkazy a pohledávky obraceli ve svůj prospěch. Panství udavačství a hrůzy zabraňovalo všelikému odporu. "Saused s sausedem nesměli volně mluviti; a chtěl li jest kto s druhým na rynku mluviti, ohlédal se jako vlk, zdali by tu třetí byl, aby jich nevyzradil. Pak nad to více konšelé tíž měli své šibaly a zrádce; ti po víních a po šenkovních domích chodíce počínali sami nayprv leccos mluviti proti konšeluom a přimísilli by se kto k tomu a pověděl co takového, ježtoby nebylo libo konšeluom, i zrazovali je, a oni je sázeli, a druhé i mučili, a tak své šibalstvo konali "145.2.

Úřadům městským nebylo se báti trestů, protože zřejmě podporovaly reakci katolickou. Se svolením jich fanatičtí kazatelé, neznajíce nijak smýšlení obyvatelstva, podnikli zuřivý útok proti kacířství. Nejhorlivějšími hlasateli této výpravy křižové byli Bosáci, od Vladislava, jak se zdá, z Němec povolaní, kteří záští náboženské spojovali s vášněmi národními: oni vyzývali čas odvety, kterou by říše pomstěna byla za své pokoření. Valentin Vlk a mistr Puška, úplně zapomínajíce na naučení sv. Augustina, jenž dí, že "klame-li se lid, třeba jednati mírně a nikoli násilně," prosluli přílišnou horlivostí svou mezi těmito zuřivci. Ve spodních vrstvách každého velikého města hemží se obyvatelstva hladového a surového, číhajícího na všeliké zmatky. Řeči mnichů, hlásané této nevědomé a nepokojné chátře, připravovaly ji k nejohavnějším rozhodnutím. Již kněží utraquističtí byli tupeni a chrámy jejich zneuctívány. Všecka tato luza povzbuzována byla spoluvinností konšelů, kteří se k husitům chovali se vší přísností. Běda každému z nich, koho přešla trpělivost vůči této vyzývavosti: každé slovo prudší, každé porušení rozkazů trestáno s největší přísností.

Zda konšelé obmýšleli rozsáhlejší a záhubnější záměry? Temné pověsti se šířily, mluvilo se o velikém spiknutí, od pánů katolických a od úřadů městských připravovaném: všichni utraquisté budou prý pobiti nebo z města vyhnáni; již den byl ustanoven, spiklenec jeden přinesl svolení královské, spoluvinníkům dána zpráva i svěřeno heslo;146.1 administrator katolický Hanuš z Kolovrat, v těžké nemoci své prozradil spiknutí, trápen byv příliš hrozným tajemstvím, jež bránilo mu umříti. Co podstatného bylo v těchto smyšlenkách lidových a v těchto pověstech, bezpochyby od nepřátel konšelů pověřovaných? Jakéhokoliv opovržení hodni jsou muži, tehdáž Prahou vládnoucí, není přece na jevě, že by byli zamýšleli všeobecnou řež, ba připustíme-li též, že kališníci, tvořící velikou většinu obyvatelstva, byli by ochotně nechali se i zardousiti od několika set zuřivcův, ani král, ani rada jeho, jejíž někteří nejmocnější členové byli známi svou oddaností k utraquismu, nebyli by svolili k podobnému vraždění.

S větší pravděpodobností lze předpokládati, že vůdcové měli v úmyslu vzbouřiti lid, aby tím potřeli své protivníky nejnebezpečnější.

Jakmile obyvatelstvo zbaveno bude vůdců svých a postrašeno, pány jsou situace, a podrobení Prahy způsobí podmanění království. I v těchto užších rozměrech lze ještě pochybovati o spiknutí,147.1 není-li jiného důkazu než přiznání vynucená mučením nebo výpovědí svědků podezřelých, že hleděli své vlastní násilnosti omluviti nebezpečenstvím, jež jim hrozilo. Katoličtí konšelé pražští, jako vůbec všichni původci reakce za této doby, nelekali se zločinův osamělých, ale jejich záměry byly bázlivé, protože ducha byly obmezeného. Buď jak buď; ještě jednou byli varováni. Město jitřilo se tajným vřením. Nejvnitřnější city většiny, nejušlechtilejší vášně její a nejoprávněnější citlivost byly uraženy zároveň. Rozhořčovaloť ji chování poslů pražských na sněmích: jejich vinou vymkla se Praze nejvyšší správa, již vykonávali u věcech veřejných: kdežto její zástupci věrně poslouchali rozkazů dvoru, druhá města, Žatec, Louny, stavěla se v čelo strany národní; onomu biskupu vlašskému, jenž vzdoruje kletbám papežským, přišel na pomoc Čechům, a jejž u vítězoslávě přijaly Tábor a Hradec Králové, zavřeny byly brány města Husova; v jednotách na obranu kalicha zřízených Praha nesměla zapsati jméno své. Pýcha městská, víra i prospěch vše sdružovalo se, aby připraven byl výbuch. Není pochyby, že náčelníci jednot utraquistických dávno byli v dohodě s městem. Události nepřekvapily je náhle: byliť připraveni na všeliké příhody, vůdcové ustanoveni a úlohy rozděleny. Podivná jest nevole, kterou za této příležitosti líčí někteří dějepisci: utraquisté byli v zákonité obraně. Utiskováni jsouce zpupnou menšinou, měli povinnost, aby nesnášeli déle nezákonného jha, jež je tížilo: v jistých případech resignace je zradou.

Praha skládala se ze tří měst zcela různých, ze Starého města na pravém břehu Vltavy, z Nového města, založeného od Karla IV. a prostírajícího se vedle tohoto, a z Menšího města na úpatí vrchu na němž trůní královské Hradčany na levém břehu řeky: každé město mělo své zřízení, svá privilegia a též svůj ráz i své obyvatelstvo dosti rozmanité. - Bouře vypukla všude najednou. Dne 24. září 1483 v osm hodin ráno velikým zvonem chrámu Týnského naproti radnici Staroměstské dáno znamení na poplach: ze všech čtvrtí sběhl se lid ozbrojený. Konšelé, konající právě schůzi, uleknuti poslali jednoho ze sebe na náměstí, aby vyzvěděl, co se děje: byl ubit. Purkmistr sešed, chtěl zavříti vrata: lid zabránil mu v tom, vrhl se za ním do radnice křiče: zabij, zabij! Konšelé podobojí vzdálili se bez úhony, druzí byli uvězněni; purkmistr vyhozen oknem a jeden z jeho přátel raněn. Množství lidu vzrůstalo stále; někteří Němci pokusili se vyprostiti konšely, ale bylo již pozdě: několik jich zjímáno, druzí se rozprchli.

Krvavější byla bouře na Novém městě, kde strana demokratická byla četnější a obyvatelstvo bouřlivější. Sedm konšelů bylo zabito na radnici a jejich mrtvoly vyházeny oknem: jiní dva zabili se při pokuse o útěk. Vzbouřený lid zuřil zvláště proti primasovi Páralovi, jednomu z nejlakotnějších; krutě pykal za své vyděračství. Povstalci rozptýlili se po všech ulicích: kdežto jedni plenili čtvrt židovskou, odnášejíce látky a klenoty, drancujíce domy tak, že nezůstalo hřebíku ve zdi, druzí vrhli se na kláštery. Několik duchovních bylo umučeno a usmrceno: lid spil se vražděním; ženy zuřily vztekleji a divěji nežli muži. Dominikáni utekli řeži jen tím, že se skryli, byli by zahynuli hlady, kdyby někteří katolíci s nebezpečenstvím vlastního života nebyli je opatřovali potravou. Bosáci byli vypuzeni: až ku branám města provázel je průvod divný, pokřikuje po nich posměšně a prose boha, aby nepřiváděl jich zpět z Němec.

Hněv lidu je nelítostný a divoký: luza je všude táž: běda zemi, jejíž osudy rozhoduje, a stranám, které rozpoutávají její vztek! Však kdo byli tu vinníky, ne-li konšelové, jejichž zpupná politika a zločiny dohnaly utraquisty k nejhoršímu, nezůstavujíce jim jiné volby, než odpadlictví nebo odboj ? Kdokoli staví se nad zákon, ztrácí všeliké právo na ochranu jeho: katolíci, vládnouce proti většině, dali podnět ku povstání: jejich neštěstí a zločiny jich nepřátel padají jen na hlavy jejich.

Náčelníci utraquističtí byli by stěží udrželi první výbuchy zuřícího lidu; nepochybně také bylo jim vděk, že hrůzou zastrašen byl všeliký pokus o odpor: ale jejich vítězství bylo by záhy poškozeno, kdyby výtržnosti se byly protáhly. Rychlost a přesnost opatření, jež následovaly, dokazují, že plán byl napřed umluven. Obecní starší chopili se hned správy města; zatím co silné stráže procházely se ulicemi, bráníce všelikému novému pokusu loupežnému, Pražané vyzvali hejtmana hradu pražského ke vzdání jeho: obsadili hrad o několik dní později.

Přísnou odvetou uspokojeno bylo veřejné mínění a husité na dlouho zabezpečeni proti všeliké reakci. Uvězněno bylo asi 250 Němců: v prvním zmatku byli velmi špatně krmeni chlebem a vodou, tak nedostatečně, že někteří prý zemřeli hladem: kdo svolili ku přijímání pod obojí způsobou, byli propuštěni na svobodu; druzí vyhnáni z města a statky jejich zabaveny. Uvěznění konšelové byli mučeni; přiznavše se ke všemu, čeho žádáno, byli odsouzeni na smrt; deset jich popraveno. Jejich těla nechána celou noc na veřejném náměstí "jako kdyby to byli psi", na zejtří hozena na vůz a pohřbena ve společném hrobu.149.1

Zástupcové města na spěch psali Vladislavovi, aby osvětlili a ospravedlnili své chování, slibujíce mu, že uhradí škodu bouří způsobenou: ale zároveň dožadovali se pomoci nejmocnějších pánů, povolali biskupa Augustina Luciana do svého města i vešli ve styky s jednotami utraquistickými.

Bouře roku 1483 měla následky neméně důležité nežli smělý útok Poděbradův r. 1448; jako tenkrát i nyní katolíci byli zděšeni nenadálým odporem: za několik hodin přišli o ovoce všech svých dlouhých a umělých pletich. Opětně stáli proti celému národu, jenž na obranu své víry hotov byl k nejkrajnějším obětem. Překvapení nezdařilo se: jestliže by setrvali na svých záměrech, třeba bylo odhodlati se k otevřené válce; posledními pokusy svými nebyli k tomu hrubě povzbuzováni. - Kdo by jim byl pomáhal? Němci nepřáli si nikterak obnoviti nepřátelství: na zprávu o bouři pražské opravdový strach panický padl na země okolní; již viděly v duchu opět hrozné voje táborské. - Však těžko bylo bez boje odříci se nadějí tak dlouho a draze chovaných. Všickni hned neodhodlali se k tomu. Vladislav, rozhořčen urážkou moci své, sbíral vojsko a žádal pomoci Polska, Bavor, ba i Matiáše. Sixt IV. pochvaluje ho, posílal do Němec bullu za bullou. Marně plýtváno výmluvností! Každý panovník měl své snahy a své nepřátele; Vladislav nedostal z ciziny ani muže, ani groše.

Jeho vojsko bylo dosti četné, ale jakého vůdce mělo a jaké bylo samo! Většina vojáků jeho schvalovala chování Pražanův; opravdová výprava proti odbojnému městu byla by způsobila obecné povstání. Král brzo přesvědčil se o tom. Chtěl vstoupiti do Hor Kuten, kdež obával se bouře: měšťané zavřeli před ním brány své. Povolil, neodváživ se obléhati město. Po dlouhém vyjednávání svolil k odpuštění Pražanům, potvrdil privilegia jejich, dovolil biskupu Santorinskému svobodné vykonávání úřadu jeho, slíbil, že bez svolení obce nepovolá zpět mnichův, a že voliti bude konšely jak obyčejně dle seznamu sestaveného obvyklým řádem. Utraquisté opět zavázali se, že židům a mnichům vrátí věci uloupené, a že dají náhradu vypovězencům.150.1

Pozdní ústupky bývají škodlivé a pokořující. Král vrátiv se do Prahy, byl několikrát předmětem nepřátelských projevů; ba ani životem svým nebyl bezpečen. Opustil starý zámek královský a vzdálil se poněkud od města na výšiny, vévodící Menšímu městu; stavitel Beneš Lounský vystavěl mu tu nádherný palác. Odchod tento byl abdikací, a až do nastoupení Ferdinanda I. Praha užívá samostatnosti téměř úplné.

Odpadnutím královým katolíci čeští pozbyli poslední své naděje v úspěch: ve skutečnosti nepřáli si roztržky, a jejich snaha ctižádostivá domáhala se nových prospěchů. Posledními událostmi kněžím jejich vnuknuty byly zdravé úvahy: kanovníci museli znovu ukrýti se a utéci; administrator arcibiskupství Hanuš z Kolovrat zemřel strachy. Na jeho místo dosazen politik velmi mírný. Pavel Štěpán Pouček z Talmberka, věrně slouživ Poděbradovi až do posledního dechu jeho, ani po smrti jeho nechtěl uznati chráněnce papežova Matiáše Korvina a velmi zmužile vyslovil se pro Vladislava. Zbožnost jeho nevylučovala opatrnosti; miloval svou vlast a mír, znal dobře krajany své, a věci veřejné, jichž účastnil se ode dávné doby, naháněly mu strach z dobrodružství a hrůzu z dobrodruhů. Soudil, že nejlepším prostředkem, jímž by kacíři přivedeni byli ku poslušenství, není doháněti je k nejhoršímu. Zkušeností byl o tom poučen, a po osmdesátiletém nezdaru shledával, že marné jest pokoušeti se znovu o prostředky násilné. Laikové snadno byli přístupni těmto důvodům. Neméně vřele přáli si utraquisté, aby navrátil se řád a mír: spory stavů směřovaly ku potlačení vášní náboženských, a šlechta obojí víry počala se obávati, aby roztržky její nepřispěly k oslabení moci její na veliký prospěch měst. Za takového obecného smýšlení nebylo nesnadno zjednati mír. Byl učiněn v Kutné Hoře r. 1485.

Právě přede dvěma lety Luther se narodil. Evropa byla na prahu nových válek konfessijních; ve chvíli, kdy počínala doba záchvatů náboženských, strany v Čechách tlakem okolností přinuceny byly ku prohlášení řádu snášelivosti a svobody svědomí. Dle smlouvy Kutnohorské utraquisté a katolíci užívají týchž práv a svobod: obě strany zůstávají v držení far jim příslušných, ale všem obyvatelům království jest na vůli vyznávati víru dle vůle své. Kazatelé zdrží se všelikého hanění a kaceřování; kompaktata uznána jsou za zákon zemský, a bude-li se zdáti kališníkům vypraviti poselstvo k papeži o potvrzení jich, žádosti jejich budou podporovány od krále a katolíků. Mír zjednán byl na jedenatřicet let, ale r. 1512 prohlášen za věčný.151.1

Této smlouvě vytýkány byly mezery a nejasnosti: právo poddaného lidu selského nebylo, ani dosti přesně vysloveno ani dosti pevně zaručeno. Jako dřív ani potom někteří páni neodolali pokušení zabezpečiti spásu poddaných svých přikázáním jim vlastní víry své; města nepřestávala odpírati práva občanského těm; kdo nepřiznávali se k víře většiny. Nicméně mír Kutnohorský znamenal ohromný pokrok a jest k opravdové cti a zásluze mužům, kteří jej připravili a provedli, ačkoli jinak celkem nepřijímali, ani nepozorovali pravých následků jeho. Události stkvěle potvrdily politiku Poděbradovu: na troskách theokracie zřizoval se stát moderní, zákon nestrannou ochranu svou rozšiřoval nad kacíři jako nad pravověrci. Po hrozných zkouškách země česká tlakem okolností spíše nežli svědomou vůlí lidí uznávala skutečně nepříslušnost moci ve věcech náboženských. V Čechách, o dvě nebo tři století dříve než v jiných zemích, zápasy náboženské svými vlastními výstřednostmi vyčerpaly fanatism; strany odhodlaly se ke snášelivosti, když nepovedlo se jedné vyhubiti druhou. Oprava nedostihla cíle svého, aby potlačila zlořády církevní; překročila jej potlačením církve samé, pokud byla mocí světskou a svrchovanou. Málo událostí v dějinách má hlubší význam a znamená pokrok tak opravdový, málo které zároveň jsou tak poučné a tak ponižující pro pýchu lidskou a tak mnohoslibné pro budoucnost lidstva jak ona smluva nejasně složená, jež únavou uložena byla oběma stranám. Odtržení jedné části národa od Říma způsobilo nové potřeby, a z těchto potřeb vyplynulo nové zřízení politické. Pozoruhodný příklad o přítažlivosti organů ke středu: z málomoci řevnivých sekt vznikal jeden z nejušlechtilejších citů svědomí novodobého, úcta ke druhému, snášelivost.

Smlouvy celkem bylo dosti svědomitě šetřeno. Vladislav poučen byv posledními událostmi, upustil od svých ctižádostivých plánů o obnovu katolictví; jeho liknavostí získáni byli poslední přívrženci kurie. Obě strany zachovaly své postavení, a zdálo se, že vzdávají se všeliké snahy výbojné. Papežové zapomněli na Čechy: po více než půlstoletém neplodném úsilí nezabývali se více kacířstvím českým; doba válek husitských byla skončena.

Příměří prodloužilo se až do chvíle, kdy pokroky reformace německé vzbudily opět ráznost církve, a kdy tato ohrožena jsouc již nejen ve věci vedlejší a vzdálené, ale ve vší moci své, ba v samé jsoucnosti své, sebrala síly své k poslednímu úsilí o znovuzřízení své autority. Dílo opuštěné Vladislavem přejal opět Ferdinand, jenž projevil však vlastnosti zcela jiné, vytrvalost, sílu a opatrnost.


Poznámky

ke straně 120

120.1 Doba Jagielovců je jednou z nejtěžších a nejzmatenějších v dějinách českých. Současných letopisů je po skrovnu a ceny prostřední. - Staří letopisové čeští (vydání Palackého v III. sv. Script. rerum bohem.); Dlugosz (1415-1480), poslední knihy kroniky polské sepsané latinsky. - Dlugosz, jakožto horlivý katolík je přísný ku kacířům českým, ale svědek dobře zpravený; - Dubravius (zemř. 1553) Historia regni Bohemiae, libri XXXIII. - Převeliký počet listin uveřejněn byl v Archivu českém, mezi jinými podpisy Viléma z Pernšteina od roku 1520 sv. I. str. 70-137 a II., 136-173; listy čerpané z archivů bavorských od r. 1440-1512, I., str. 320-337; zápisy veřejné od r. 1453-1490, IV., 413-517; veliký svod zákonů, známý pode jménem Zřízení zemské krále Vladislava II., text český a latinský ve sv. V. a j. - Důležité listiny nalezneme ještě v Časopise Čes. Musea, ve Sborníku Historickém, v Mittheil. des Vereins für Gesch. der Deutschen in Böhmen a j. Kalousek nedávno ujal se opět vydání Archivu českého. Svazek VII. (1887) obsahuje pramen prvního řádu pro tuto dobu: Dopisy pana Zdeňka Lva z Rožmitálu, vydané od Fr. Dvorského s obvyklou svědomitostí jeho. Palacký znal tyto dopisy, jež obsahují nekonečné množství vzácných zpráv, a zvláště zajímavě osvětlují stav duševní té doby.
Hlavní prací zůstávají stále Palackého Dějiny české (V. díl, 1. a 2. sv.) Vypravování jest tu velice podrobné a veliký historik český jím podává jednu z mistrovských částí díla svého. V některých částech pozměněno nebo doplněno jest od Bachmanna a Burdy, - o nepokojích Pražských roku 1483; - od Rezka v řadě článkův o Ludvíku Dítěti; od Tomka v různých článcích Časopisu Čes. Musea a j. O obecných dějinách možná užiti Tomka Děje království Českého 5. vydání 1885: Hubra, Gesch. Oesterreichs, sv. III., Gotha 1888; Grünhagena, Gesch. Schlesiens, sv. I.; Cara, Gesch. Polens, sv. V., a j.

ke straně 121

121.1 Tyto velmi důležité podmínky volební uveřejněny byly v Archivu českém, V., 451-455

ke straně 123

123.1 Listy Bohuslava Hasišteinského z Lobkovic, vydané od Vinařického, str 57.

123.2 Dubravius I. XXXII.

ke straně 124

124.1 Viz překrásný list pana Viléma z Pernšteina v archivu čes. I. 76.

124.2 Vladislav, píše vyslanec benátský, je vysoké postavy, uctivý a pobožný, mravů čistých, není hněvivý, neobmýšlí zlé, modlí se mnoho, bývá na třech mších denně; nikdy nedal nikoho popraviti, ale málo kdo ho poslouchá. Mluví málo, a řekl bys, že to socha, - Denník Marina Sanuta III. 858. a násl.

ke straně 128

128.1 Koruna česká přísluší kotlině dunajské Moravou. Ostatně historikové i geografové velmi správně zpozorovali, že Čechy přes to, že leží nad Labem, více lnou k jihu než na sever. Krušné hory a Sudety řece ponechávají toliko úzkou prorvu, i s dolejším Německem styky jsou nesnadné, kdežto na jihovýchodě vypnulina Moravská mezi oběma zeměmi tvoří hranici toliko dle jména.

ke straně 129

129.1 V odporu Slovanů jižních proti Turkům zajisté jest hojně episod hrdinských, nicméně povšechný dojem je smutný a úspěch nevěřících nad očekávání snadnější.

ke straně 134

134.1 Jiří v listě k měšťanům Chebským chlubí se, že nejen trpí, ale i chrání a ujímá se Němců pražských, kteří "jsouce velmi četni, vydržují mnoho kostelův a klášterů". (Fontes rerum austriacarum II. odd., svaz. 46, 411.) Všickni byli katolíky.

ke straně 135

135.1 O reakci katolické a o odporu husitů srovn. mimo Palackého V., 1. (162, 163, 192-193, 200-204, 209) i Frinda, Die Kirchengesch. Böhmens, sv. IV., str. 80-82; Bachmanna, Zur Gesch. des Aufstandes der Prager im Sept. 1483 (v Mitth. des Vereines für Gesch. der Deutschen in Böhmen IX. roč., Praha 1881); Burdu, Bouře Pražská roku 1483, ve Sborníku Historickém, Praha 1883, str. 119 a násl.- Bachmann uveřejnil vypravování nějakého Němce, Passio Pragensium, jež důležito je pro srovnání se Starými letopisy, které dříve bývaly jediným pramenem.

ke straně 136

136.1 Zachovalo se nám vypravování o věznění Michalově ve spise Václava Slánského, jednoho ze čtyř druhů jeho. Vydáno bylo ve Starých letopisech českých str. 503 a ve Výboru literatury české, II., 879-890.

ke straně 138

138.1 Zda přiváben byl sliby? O tom není žádného důkazu. Koranda tvrdí, že z Čech nedošlo ho žádného pozvání; v listu ku králi Lucian sám dí, že k rozhodnutí přiveden byl přesvědčením, že s Čechy nakládá se nespravedlivě, a příjemným dojmem, jejž v něm vzbudili jejich čekanci. S druhé strany není pochyby, že na sněmu r. 1478 mluveno o tom, že by mohl býti získán některý biskup italský. Augustin Lucian neopomenul přinésti s sebou listiny, dokazující jeho důstojenství. O této důležité příhodě viz Palackého, sv. V., č. 1., str. 214 a násl. a Frinda str. 80.

ke straně 139

139.1 Skutek jeho, odpovídal na protestace biskupovy, zdá se mi neobyčejný a s tradicemi málo se srovnávající. Chce-li, jak tvrdí, obnoviti mír mezi oběma stranami, proč tak zřejmě prohlásil se pro jednu z nich?

ke straně 141

141.1 Dějiny měst českých byly velmi pečlivě prozkoumány od spisovatelů naší doby. Rössler (Deutsche Rechtsdenkmäler aus Böhmen und Mähren), Erben (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae) (pokračování jich (1253-1310) od Emlera) a H. Jireček v překrásné sbírce: Codex juris bohemici vydali prameny nejdůležitější. Tomkovy Dějiny města Prahy jsou podivuhodným památníkem učenosti a kritiky (sedm svazků vydaných sahá až do doby Vladislava II. (1478). Z prací zvláštních dlužno uvésti především studie Čelakovského a na předním místě Úřad podkomořský v Čechách, Praha 1881.

141.2 Srovn. velmi krásnou sbírku: Prameny práva městského v Čechách, jejíž 1. svazek privilegia měst Pražských obsahující (1886) ke stejné cti jest jak Jar. Čelakovskému, jakožto vydavateli, tak radě městské, jakožto nakladateli. "Bez ní všecka druhá města království byla by jako zbavena vůdce svého; jest vzorem života, příkladem a zrcadlem mravnosti" (privilegium Janovo 1316, str. 22). - In commodis (civitatis pragensis) et profectibus sicut in oculorum nostrorum viridario nostra plurimum delectatur serenitas (privilegium Karla IV. 1348, str. 85) atd., atd.

ke straně 142

142.1 Čelakovský, Úřad podkomořský, str. 27.

ke straně 143

143.1 Viz listiny dané Pražanům od Sigmunda (1435 a 1436), od Ladislava (1454), Jiřího (1435 a 1436), od Vladislava (1472): privilegia měst Pražských, str. 216 a násl., 236, 243, 253, 265 atd.

ke straně 144

145.1 Viz ve starých letopisech českých, str. 510-515, výpovědi vězňů po bouři.

145.2 Ib. str. 233.

ke straně 146

146.1 Heslo prý bylo: Pán Bůh s námi, světlo mezi námi, naši věrní bez hac (nohavic) Bartoš (z neznámého dosud rukopisu Strahovského, jenž o bouřích r. 1483 má zvláštní hlavu) uvedený od Burdy: O bouři pražské r. 1483. str. 123.

ke straně 147

147.1 Bachmann nevěří ve spiknutí, a jeho důvody jsou pravdě podobné, však nikoli patrné. Nesmíme zapomínati, že Bachmann ve svém nepřátelství k Čechům všecku vinu svaluje vždy na jejich bedra.

ke straně 149

149.1 O událostech 23. září viz Staré letopisy české str. 234-237; Passio Pragensium; několik pramenův uveřejněno od Golla ve Zprávách zasedacích král. české společnosti nauk 1878, str. 1-7. - Srovnej líčení Burdovo (ve Sborníku historickém vydaném na oslavu 10letého trvání Klubu historického v Praze 1883) str. 123 a násl.

ke straně 150

150.1 Smlouva uveřejněna byla od Golla ve Zprávách zasedacích král. čes. společnosti nauk 1878 str. 9 a násl.

150.2 Starým zámkem míněn tu dvůr Královský (u Prašné brány), oblíbené sídlo králů českých. Dílem Beneše Lounského nebyla budova nového nádherného paláce, nýbrž oprava a přestávka starého hradu Pražského, jejíž památkou vzácnou jest Vladislavova síň, skvost pozdější české gothiky. Srov. Palackého, V., str. 244 - 245.

ke straně 151

151.1 Zápis sněmu Kutnohorského uveřejněn byl v Archivu českém IV., 512-516 a V., 418-427.


HLAVA DRUHÁ

BOJE ÚSTAVNÍ V ČECHÁCH ZA VLÁDY JAGIELOVCŮV

Utišení sporů náboženských a převaha otázek politických. - I. Vítězství šlechty a zřízení řádův oligarchických. - Oslabení moci královské: pacta conventa, volba králů, všemocnost sněmův. - Zřízení zemské z roku 1500. - II. Páni a rytíři. Šlechta a měšťané; smlouva Svatováclavská; úpad měst.- III. Utiskování sedláků; poroba; postavení poddaných; jejich výsady a jejich útrapy - Nebezpečí situace způsobené vítězstvím šlechty.

Smlouvou Kutnohorskou (1485) nebyl obnoven pokoj v Čechách, proměněna pouze povaha a předmět bojů vnitřních. Po bouřích náboženských následují spory politické, dávné skupiny ustupují novému roztřídění stran; neběží víc o utraquisty a katolíky, ale o šlechtu, měšťany a poddané; nerokuje se víc o kalichu a o rozdávání svátosti oltářní dítkám, ale o právech sněmu, o složení a právomoci rad, o stycích jednotlivých stavův a o poměrech sedláka k jich pánům.

Jako bychom byli přeneseni do jiné země, tak úplná jest změna: právníci nastupují na místo theologů, výmluvnost opouští chrámy a utíká se do sněmu. Jakási nechuť k hádkám náboženským zmocnila se všech. Odkladu, jehož stolice papežská ponechává utraquismu, neužívá se; církev národní nebudí účasti od chvíle, co nehrozí jí nebezpečenství. Přílišnými útrapami vydobyto svobody, nedostává se již odvahy použíti jí. Otázky vzbuzené schismatem zůstávají nerozhodnuty; čas od času ozvou se některé bázlivé protestace: duchovenstvo husitské zůstává bez vedení, fary jsou uprázdněné, věřící nepodajní; nebude-li pokus učiněn o odstranění takovéto anarchie mravní? - Universita jest v úpadu, bez žáků; jak vrácen jí bude dávný rozkvět ? - Hnutí humanistické znenáhla proniká do všech zemí okolních; nebylo-li by radno převzíti z něho jisté ideje, kterými by obnoveno bylo náboženství národní a dána jemu větší moc a vliv? ?- Mínění veřejné lhostejně se odvrací: děj je skončen; kdo zabývá se ještě věroukou, správou církevní, pokrokem mravním! Některá prohlášení neurčitá, několik hesel, a každý jde dále za jinými prospěchy.

Tato lhostejnost, srovnávající se velice s povahou ducha lidského, jež, hledíme-li k podstatě věci, jest jen poslední výraz a jako karikatura theorií Jiříka z Poděbrad o neutralnosti státu ve věcech víry, skrývala velké nebezpečenství: brzo to zpozorováno. Zlo však nebylo by nenapravitelné, kdyby bylo zdařilo se rozřešiti otázku ústavní, jež na příště zabírala všecku pozornost. Na neštěstí zápasy politické byly spíše prudké než plodné a vedly jen k jistému zmatku, v němž všecka moc byla popírána a všecko právo ohroženo. Pro příští rozvoj dějin českých jest to doba rozhodná, obsahujíc v zárodku všecky chyby a pohromy následujících století. I. Z událostí vyplývají zvláště dva veliké skutky: poroba lidu a vyhlazení moci královské; vinou Vladislavovou bylo, že nedovedl chrániti massy národa proti úchvatům šlechty, a že nezachoval vážnost moci ústřední; rozšíření řádů feudálních, odnímajíc všecken vliv těm, kdo nenáleželi stavu privilegovanému, vydalo několika stům lidí osudy země, zhubilo ducha národního, překazilo zavedení řády trvalého - protože základy moci byly příliš úzké - a uvedlo v nebezpečenství samu jsoucnost vlasti.

S druhé strany moc královská závislostí svou odsouzena byla ke dráze revoluční, protože nebylo možno, aby nadále spokojila se postavením, jaké jí bylo vykázáno; nepotřebna jsouc, stala se právě tím nebezpečnou a svými obraty výbojnými ohrožovala vždy oligarchii, od níž byla zničena. Liknavostí a neprozíravostí Vladislavovou království bylo takto odsouzeno k celé řadě násilných krisí; zápas stavův a právomocí stal se neduhem endemickým, strany neznaly jiného postupování vlády než smělé útoky, a vskutku situace jednou daná nepřipouštěla hrubě druhých.

Omluvou Vladislava jest toliko, že přijal korunu za okolností velmi těžkých. "Když Tys vlády se ujal," praví Bohuslav Hasišteinský z Lobkovic, "vše bylo u nás viklavé a nejisté; dověrného a bezpečného nic. Vně hrozila Tobě válka, doma úklady; mnozí opouštěli Tebe, nebyla-li služba jejich každodenními dary uplacena."154.1 Jednota Zelenohorská neobnovila katolictví, ale za to jí bylo útěchou, že provedla druhou část programu svého, na níž jí neméně záleželo. Poděbrad náhle byl zaražen v úsilí svém o povznesení moci panovnické z podřízenosti, do níž dostala se revolucí husitskou: nejen válka s Matiášem zaujala všecku jeho pozornost a odbojem jednotníků panství jeho odňata část koruny, ale nejobyčejnější opatrnost mu velela, aby upustil od záměrů, jimiž byl by si odcizil šlechtu dosud věrnou. Aby opatřil potřeby obrany, musil opět zastaviti nebo prodati všecky statky, jež byl nově získal koruně, a byl by musil později zavaditi své vlastní jmění. Jeho dlouholeté služby a svazky, jež utvrdil mezi panovníkem a národem, dlouhé nepřátelství, jež vyžadovalo přísnější kázně, za života jeho zakrývaly nevyhnutelné následky této situace. Ale od té doby vážnost trůnu závisela jen na muži, jenž na něm seděl. Nástupce Poděbradův obdržel toliko autoritu úchvaty podrytou; dříve než by mohl vykonávati moc, byl by musil si jí dobýti.

Zda bude s to ? Ano bude-li míti vůli takou ? Šlechta nedoufala v to, a toto přesvědčení neméně než předsudky náboženské a národní rozhodlo o jejím hlasování. Jakého náčelníka podajnějšího a méně nebezpečného mohli si přáti, než toto dítě patnáctileté, takto bez přípravy a bez podpory vržené do země, již neznalo, a kde nakupeno bylo překážek nepřekročitelných? - Péče o politiku zahraničnou na dlouho vzdálí ho od starostí o správu zemskou; vděčnost a obava, aby nepobouřil svých přívržencův odvrátí ho od přechvatů, jež tak proplatily se předchůdci jeho. Vychování jeho bylo již zárukou: vyrostl v Polsku mezi úchvaty nepokojné šlechty a ve vzpomínkách netanula mu jiná forma vládní, než bezvládí oligarchické.

Aby zamezeno bylo všeliké překvapení, šlechta zavázala jej tuhými podmínkami. Články smlouvy z r. 1471, vzor to všech kapitulací, jež králům ukládány byly až do r. 1621, povšechným způsobem potvrzovaly práva, privilegia a obyčeje zemské, ustanovujíce, že žádná změna ústavní ani žádná novota správní, jakkoli důležitá, nesmí býti zavedena, než se svolením sněmu: jinými slovy, panovník nemůže nabýti nových práv než se svolením těch, jichž samostatnost byla by jimi obmezena, a bez jichž schválení měly by povahu revoluční a tudíž vždy nejistou. V době, kdy ve všech skoro státech západních neobmezená monarchie zvedala se na troskách feudalních, v Čechách panovník byl odsouzen oddati se nečinnosti, nechtěl-li stavěti se nad zákon a odvážiti se jaksi odboje proti smlouvě, jež základem byla všech práv jeho.

Kapitulace byly pravou smlouvou bilaterální. Trojí přísahou král zavazuje se zachovávati tato pacta conventa, jednou, když přechází hranice království, druhou před vstupem svým do Prahy a třetí před svým korunováním: potom teprve přijímá slib věrnosti od svých poddaných. Časté byly úchylky od těchto přílišných opatření,155.2 ale nedostatkem té neb oné formality nijak nemění se povaha svazku, vížícího krále s many jeho, a přísaha, kterou činí na zřízení zemské, moci jeho jest podmínkou předchozí a potřebnou. Popis slavností korunovačních, jaký nám podává kniha Tovačovská,155.3 v této věci nezůstavuje žádné pochybnosti. - Když panovník poprvé přibude do Brna nebo do Olomouce, nejvyšší hejtman jménem země prohlašuje se ochotným uznati moc jeho, ale nejdříve markrabí musí odevzdati mu list pod svým majestátem, jímž potvrzuje svobody a práva obvyklá. Kancléř čte jej přede všemi, i hledá se, jestli vedle starých listův a v táž slova vyjádřen. Po skončeném obřadu markrabí přísahá na zřízení zemské,156.1 stavové pak slibují mu věrnost a poslušnost a potom teprve král koná první svůj vladařský skutek.

Podobně v Čechách přes rozdíly pouze formální toliko svobodná volba víže poddané s panovníkem, a jejich obapolným stykům, závazky vzájemnými ustanoveným, není takto zhola nic společného se závazky, jaké poddaní mají ke svým pánům: "Páni," praví Všehrd, "sobě lidi platné, i služebníky a pacholky za své peníze kupují a mají nad lidmi též jako i nad svými služebníky plnú i života moc i smrti, jakož práva ukazují. Ale země sobě krále sama volí a jej dobrovolně podniká, od něho žádnými penězi kúpena nejsúcí; než dobrovolně jenom poddána; král každý zemi přísahu činí."156.2

Jestliže král ruší sliby své, poddaní nejsou více vázáni poslušenstvím. Prameny i skutky stejně jasně dokazují, že Čechové dobře znali poslední důsledky volebních kapitulací. Když na Moravě šlechta zavazuje se obětovati statky své a hrdla na pokoření všech, kdo by ohrožovali práva její, nevylučuje z nich ani krále, a tento bez váhání potvrzuje její nález (1516)156.3. Roku 1511 některými ustanoveními krále Vladislava v pochybnost byla uváděna celistvost koruny; správcové čeští se zvláštní určitostí připomínají mu obapolnost povinností vížící panovníka s poddanými jeho: "Vaše Milost může dobře znáti, který pán a král křesťanský chce, aby jeho poddaní k němu poddanost zachovali, že jest předkem povinen podle své přísahy také k nim se zachovati ... Nejsmeť žádnému člověku smrtelnému zavázáni, bychme měli opustiti práva tohoto království, a nepovstali, i s proléváním krve své, proti lidem, kteří chtějí ujmě a škodě jeho."157.1 Výstraha zdála se vážnou Vladislavovi a než by vzdoroval nespokojeným Čechům, raději nepřijal od Slezanů slibu věrnosti, jehož domáhal se pro syna svého.

V XV. a XVI. století připravuje se takto a uskutečňuje v části východní Evropy přeměna zcela opáčná nežli v západní Evropě, jež spěje ke zřízení monarchii neobmezených. Okolnosti podobné, jaké za středověku překazily v Německu založení říše dědičné, vedou v Čechách, v Uhrách a v Polsku k výsledkům totožným: vinou událostí a lidí nevytváří se tu mezi panovníky a národy ono těsné spojení vyplývající z vědomí stejných prospěchův a ona nerozlučná vzájemnost vytvořená pracemi společnými a zkouškami spolu podniknutými. První panovníci, kteříž od doby národní dynastie Přemyslovců velmi zvolna a působením času spíše, než službami svými a prozíravostí politiky své, dovedli v národu vzbuditi cit dynastický, jsou Habsburkové.157.2 Za okolností takových zásada dědičnosti neměla již významu, a protože ve zřejmém odporu byla s převládajícími názory politickými, usilováno o přeměnu moci královské v doživotní předsednictví. To by bylo bývalo poslední slovo revoluce feudalní a nejjistější prostředek zabrániti všelikým obratům štěstí.

Mimo vnitřní logiku, jež pudí strany, aby do posledních důsledků dovedly theorie své, úvahy rázu méně obecného učinily z volby králů jeden z předních článků programu oligarchického. Každá volba byla vskutku výtečnou událostí - pro volitele. Kandidátů bylo vždy dosti, a na zatlačení svých spoluuchazečů nešetřili ani přízně ani peněz. Lakota, takovým lehkým ziskem jednou vzbuzená, potlačila snadno obavu a úzkostlivost, jež měl vyvolati řád, který za základ kladl nejistotu a porušenost, znemravňoval národ a bránu otvíral vlivu cizímu.

V této věci páni čeští nedovedli dosáhnouti zákonného uznání přání svých. Kdežto v Polsku sněmy ústavně osvojily si právo svobodně nakládati s trůnem, v Čechách stavové volili krále toliko náhodou a jako úchvatem, ale doufali, že odstraní překážky naskytující se, a několikrát by se jim to bylo málem podařilo. Zdálo se na příklad, že cíle došli, když Vladislav, chtěje zabezpečiti trůn synu svému, uznal právo sněmu k volbě krále (21. března 1509). O něco později, aby dosáhl slibu, že koruna, kdyby Ludvík zemřel bez potomků, dostane se dceři jeho Anně, zavázal se, že provdá ji jen se svolením stavů: jest na jevě, že v tomto případě schválení sněmu bylo vlastně volbou krále-manžela. Nároky šlechty shodovaly se tolik s logikou situace a s pravdou skutkův, i byly tak staré, že průběhem celého prvního století vlády Habsburků přese všecko úsilí králův a patrné pokroky moci ústřední, sněmy nikdy neupustily výslovně od svých požadavků.

Hlavní příčina poměrného nezdaru šlechty v této věci byla jistá nerozhodnost, podivně slučující se s nejsmělejší odvážlivostí, a účinky její velmi jsou patrny průběhem celé této doby dějinné. Tato nerozhodnost sama jest jistým stálým rysem povahy české, a utvrzena tu byla zvláštními podmínkami boje počatého proti moci královské.

Aristokracie nebývá méně ctižádostivá ani bázlivější než demokracie; méně liší se od sebe cílem vytčeným než postupováním užívaným; kdežto demokracie, vycházejíc obyčejně od zásad obecných, dovolává se pravdy nepodmíněné a ráda zavádí bezohledný pořádek, aristokracie, opírajíc se o tradice a o historii, jest tudíž šetrna k událostem předchozím; překrucuje je, aby dosáhla z nich, čeho si přeje, ale překrucujíc je, váží si jich; i ve svých odbojích nemůže upustiti od své konservativnosti, a revindikace její, nejsou-li založeny na historii, ve vlastních očích jejích pozbývají své síly. Jako v Uhrách tak i v Čechách povstání vždy propuká toliko pro porušení ústavy.

Ona střídavá úzkostlivost loyalní, splétající se s nejostřejšími snahami ctižádostivými a ona bázlivost, nezdržující se přechvatů, ale neodvažující se hnáti je do krajnosti, nebyly k velkému štěstí zemi: překáželyť, že nemohla určitě a konečně upevniti se vláda, kteráž buď jakouž buď, byla by přece lepší nežli stálý zápas právomocí. Co zvláště týkalo se volebnosti trůnu, nebylo pochyby, že v dobách před válkou husitskou syn pravidelně korunu dědil po otci, a zlatá bulla Karla IV. r. 1348, vyhrazujíc jinak svrchovanost národu, zachovala a přesně vyslovila obyčej dědičnosti. Stavové, jimž překážely tyto upomínky, neodvažovali se revolučně prohlásit právo své, ale nepochybovali, že ve chvíli únavy nebo slabosti panovníka vymohou odřeknutí se jeho.

Nic však nebylo způsobilejšího k oslabení moci královské nad nejistotu, jež vznášela se takto nad povahou a původem její autority, a šlechta kořistila z toho, hledíc ji přivésti toliko na stín bez těla a bez života.

V době příchodu Vladislavova do Čech, ač šlechta zmohla se, a okolnosti dále přály velmožům, věc králova nebyla ztracena. Města, byvše přechmaty šlechty velice popuzena, byla hotova vejíti opět s panovníkem ve spolek, na čas přerušený; ačkoli posledními událostmi zasažena byla jejich zámožnost, vládla ještě velmi značnými prostředky: i když odkázána byla na vlastní síly své, přece po dlouhá leta držela na uzdě aristokracii; ve spojení s nimi královská moc lehce byla by zdržela pokroky protivníků svých a zachránila si, čeho třeba bylo pro upevnění řádu veřejného. Nemluvě ani o sedlácích, jichž neproměnná oddanost byla by zabezpečena, kdyby jen chráněni byli od poroby, i mezi šlechtou samou král nalezl by dosti spojenců: všickni nekořistili stejně z bezvládí, mnozí za nestálá a pochybná dobrodiní jeho raději by byli měli mír a bezpečnost; někteří byli ducha dosti vznešeného, aby hrozili se výstředností, jejichž závěrkem a koncem nevyhnutelným byla by zkáza země a reakce despotická.

Jak děje se často, většinu poctivou a umírněnou potlačila menšina, jejíž choutky byly prudké a nátlak neustálý, ale výsledek byl by býval zcela jiný, kdyby Vladislav byl dovedl většinu zříditi a vésti.

Na neštěstí neporozuměl ani v nejmenším v úloze své a okolnostmi pozornost jeho brzo odvrácena od věcí českých. Po smrti Matiášově roku 1490 Uhři nabídli mu korunu: neočekávaná odveta pro Čechy! Země přivtělené mohly znovu býti připojeny ke koruně a skutečně stalo se tak, přes některé protestace Uhrů, jež stíženy byly kolísavým a odporujícím si panovníkem. - Smlouva Olomoucká byla vyhlazena, ačkoli, jak uvidíme později, všecky zlé následky její s ní nezanikly: Ale s jiných hledisk spojení Uher a Čech pod žezlem Vladislavovým bylo osudno této zemi.

Položení Uher vyžadovalo nutně přítomnosti královy: hnutí bylo tu ještě hlubší nežli v Čechách, zápasy stavův urputnější, mravy politické horší; na straně jižní Turci neustále ohrožovali hranici. Vladislav, jemuž nikdy se nelíbilo v Praze, potom usídlil se v Pešti a do Čech zavítal již jen zřídka a na krátko: staralť se málo o blaho tohoto kacířského národa; nezajímal se o svůj vlastní prospěch a štěstí ještě, když nezkušeností svou nebyl zaváděn, aby vystupoval proti těm, kdo zaň bojovali.

Královská moc abdikovala; pánům nebylo ani třeba dobývati jí, zaujali jen místo uprázdněné. Hojně bylo mezi nimi mužů výtečných. Nikdy snad šlechta česká nehonosila se tolika vynikajícími politiky: z drsné školy válek občanských vyšlo pokolení silně otužené. Se zkušeností ve věcech státních a se zálibou ke vládě spojovala samostatného ducha a pevnou povahu, jež tvoří se v době nejistých situací, kdy třeba spoléhati jen na sebe; pevným vedením krále, hodného své koruny, byla by dala zemi slavné služebníky. Nejsouc však vedena ani zdržována, stala se zemi nebezpečím a pohromou. Vzpomeňme si, co dálo se ve Francii kolem téže doby: jak znamenité pomocníky Ludvík XII, nalezl ve šlechtě poslušné, a přece ne otrocké! Jaká byla by však bývala budoucnost království, kdyby smělí vůdcové výprav italských byli necháni bez pána, bez cíle, vydáni popudům lakoty a ctižádosti a téměř odsouzeni, v bezbožných bojích vyčerpávati svou horečnou činnost a bouřlivou chrabrost? - V Čechách za nepřítomnosti královy každý vůdce myslil již jen, jak by rozšířil svůj vliv, strany tvořily se a potíraly; osobní prospěchy převyšovaly všecky druhé úvahy; za zuřivého toho shonu. po moci, nehledíc již ku povinnostem, jež tato ukládá, ale ku hmotným prospěchům, jež slibuje, nejšlechetnější povahy znenáhla klesaly, prostřední zhoršily se a špatné zlotřily. Nejhorším snad účinkem zkázy moci panovnické byl mravní úpadek šlechty, která k ní nejvíce přispěla.

Hádky ve šlechtě propukly teprve, když společný nepřítel, král, byl jaksi odzbrojen. Útok proti moci královské veden byl se stejnou silou jako přesností a obratností.

V zemích, kde stát vyvinul se za vlivu římského a církevního, od počátku jeví se nám jak feudalním, tak nad feudalnost povýšeným. Král je první pán v zemi a tímto právem má many, nad nimiž vykonává moc obmezenou, jakou přiznávají mu obyčeje té doby; ale zároveň připravuje a přivádí jiný pořádek socialní; jeho práva panovnická nejsou vyčerpána jeho svrchovanou mocí; jest něčím vyšším než první ve šlechtě, jest náčelníkem státu.

V Čechách moc královská takto pojatá představována byla velmi slavně od Karla Lucemburského, ale nepřečkala válek husitských. Moc vykonávaná Poděbradem a Jagielovci byla skoro výlučně feudalní. Od té doby autorita panovnická právě tak, jako moc šlechty nad poddanými pohybuje se v dosti úzkých mezích, jež ustanoveny byly zřízením zemským.

Však i v této nové době moc královská, zcela feudalní, zachovává dvojí ráz a vykonává se za okolností a nároků rozličných. Král není jen náčelník pánů, on sám jest pán; spolu s many má i on poddané a tito poddaní - to jest nejen sedláci korunní, ale vůbec všickni, kdo nejsou pojati do řádu feudalního - nemají ochrany nijaké v smlouvách zavazujících krále vůči sněmu: zakročování stavů v tomto oboru protiví se úplně tradicím a panujícím ideám právním. Tato dvojitost jasně vyslovena jest oddělením správy královské, jejíž členové závisí výlučně na králi, od správy zemské, nad kterou sněmy vykonávají velmi rozsáhlé právo dozorčí.

V praxi však některé nesnáze vyplývaly z těchto rozdílů: není pochyby, že vliv panovníkův nad many je tím větší, čím rozsáhlejší jest moc jeho nad vlastními poddanými. - Šlechta pochopila velmi důvtipně, že nejlepším prostředkem, kterým by uchránila výsady od útoků krále, jest zasáhnouti moc jeho v samém zdroji jejím zmenšením statků jeho a osobních důchodův a zabráněním mu, aby nemohl s nimi volně nakládati. Zbaven takto vší samostatnosti měl upadati víc a více pod panství sněmu nebo, lépe, šlechty na něm rozhodující. Od té doby bylo jí snadno uchvátiti výlučné právo zákonodárné, pak sáhnouti na soudnictví a na finance a konečně osobovati si moc výkonnou. Král byl již toliko málo váženým předsedou oligarchické republiky. "Jeho moc", dí velmi správně historik doby Žerotínovy, "byla konečně menší nežli moc dože Benátského."161.1

Za necelých deset let po zvolení Vladislavově za krále Uherského, úpadek moci královské byl tak úplný, že zdálo se, jako by upouštěla ode vší naděje v odvetu, když potvrzením zřízení zemského roku 1500 schvalovala téměř vítězství oligarchie. V této době skoro všecky statky korunní jsou odcizeny, a šlechta vymohla na králi, že vzdal se práva k odúmrtem.162.1 Panovník nemá ani stálých a řádných důchodův, ani moci veřejné, ani správy. Nemá jiných příjmů než berně svolované od sněmu, a protože daň nebyla ještě obvyklá, stavové ji svolují toliko občas, za jistých okolností a s nejpřesnějšimi výhradami; komise sněmovní ji rozvrhují a vybírají. Záhy berně neplynou ani do komory královské. Ve svých nesnázích panovník žádal předních pánů za zálohy a půjčky: věřitelé koruny zneuživše toho, přinutili Vladislava, že úplně jim vydal do rukou komoru královskou, to jest, správu financí.162.2 Král ocitl se ve stavu liquidace soudní. Správa dluhu veřejného, financí královských a soukromého jmění nejvyšších úředníků korunních splétá se; zmatek jest nad zmatek a zpronevěřování nestoudná. Berněmi obohacují se jen výdělkáři, i nestačí ani na zaplacení propadlých úroků. Královská moc slabostí svou schází tak, že nemůže dostáti svým závazkům a ztrácí všecku oblíbenost u lidu, vyžadujíc od země těžkých a marných obětí.

V době, kdy všude stálá vojska nastoupila na místo hotovostí feudalních, král český nemá jiných vojů, nežli všeobecnou hotovost zemskou, kterou smí naříditi toliko se svolením sněmu nebo když země jest napadena. Skutkem, ne-li právem, správa politiky zahraničné dostává se stavům, kteří sami rozhodují o vojsku a penězích. Ve většině druhých zemí zřizuje se správa státní, jež znenáhla nejvyššímu dozoru svému podrobuje osobní prospěchy a zvětšuje moc svou rozmnožováním služeb svých: v Čechách ještě ani nepočíná se tvořiti; hejtmanové krajští, kteří sami po krajích představují činnost panovnickou, nejsou úřadem stálým: pokud se jich užívá, jsou často voleni od šlechty a vždy z ní vybíráni; někdy úřady jejich jsou dědičné: uhodneme, pokud král může spoléhati na jejich poslušnost a oddanost.

Správa ústřední skoro úplně vymyká se z rukou panovníkových. Rada královská jest již toliko výborem sněmu; zřízením zemským ustanoveno jest rozdělení předních úřadů mezi jednotlivé stavy, to jest král musí rádce své vybírati výlučně z přirozených protivníků svých. Přesný pořad byl zaveden mezi nejvyššími úředníky, a kdo neprošel nižší stupně, nemůže se povznésti k vyššímu úřadu. Nejvyšší úředníci ustanovováni jsou k návrhu sněmu nebo rady, a stavové upírají králi právo sesazovati je. Jako ukazuje i jméno jich, jsou představiteli země, a nikoli služebníky krále, přísahají na zřízení zemské: úkolem jejich jest bdíti nad činností panovníkovou i omezovati ji a nikoliv prováděti.

Vedle této správy zemské správa královská zvlášť ustanovená k řízení statků bezprostředně korunních, byla by mohla, jako na příklad ve Francii, rozšířiti práva svá a státi se nástrojem, jímž by moc panovnická v zemi byla znovuzřízena: sněmy však rozšiřují znenáhla nad ní dozor svůj a moc, proměňujíce hodnostáře korunní v úředníky zemské; podléhajíť týmž povinnostem a jmenování jejich závisí částečně na stavích.163.1 Převzetí moci jest tak úplné, že když trůn královský za Ferdinanda I. nabyl opět jakési samostatnosti, stará se předně o vytvoření zcela nové správy.

Jako moc výkonná i moc soudní přísluší sněmu. Nejvyšší soud skládá se z určitého počtu pánův a rytířů, jeho členové jsou nesesaditelní a vybírají se jakousi svobodnou kooptací, nebo volí se k návrhu rady zemské. Právo vykládati zákony ve všech případech nepředvídaných přísluší jemu měrou největší; nálezy jeho jsou svrchované a rozsudky jeho stávají se jedním z předních zdrojů soukromého práva. Král nesmí poháněti nikoho před jiný soud, a právo jeho k udílení milosti je téměř odstraněno. Nejvyšší soud se svými povinnostmi soudními spojuje nejvyšší právomoc politickou i vykonává povšechný dohled nad činností panovníkovou. Představuje stálý výbor sněmu; zasvěcen jsa do nejtajnějších podrobností státních, zamezuje všeliký pokus odporu a ve svém středu sdružuje nejmocnější členy šlechty, snahám jejím dává ráz jednotného vedení a nepřetržité vůle, jimiž působí neodolatelně.

Sněmy scházejí se často, jich bdělost jest tak čilá, že kdyby i členům nejvyššího soudu a nejvyšším úředníkům osobním prospěchem jejich nebyla zakázána všeliká shoda s korunou, každé odpadnutí bylo by nemožné. Každý krok důležitý vykonává se toliko se schválením stavů, každý zákon dochází platnosti toliko přijetím jejich. Nálezy neplatí, pokud nejsou zapsány do desk zemských, jež otvírají se jen u přítomnosti poslův od sněmu zvolených. Ano šlechta s obejitím schválení královského chce sama dávati zákony; žádáť, aby nálezy sněmu byly zapisovány do desk zemských beze všeho stvrzení královského; v Čechách jsouc však méně šťastna nežli na Moravě, v této věci nedovede vůli svou uložiti panovníkovi nebo raději netrvá na tom urputně: nač? Nemá-li dosti prostředků, kterými by vynutila svolení královské? Nepodařilo se ji ani, aby obdržela právo svolávati sněm bez povolení královského; ale v skutku zákaz panovníkův nepřekáží jí hrubě a trpělivě vyčkává příležitost, aby zákonem dala si potvrditi poslední požadavky své.

Nesluší dále zapomínati, že pánové svrchovanými jsou vladaři na svých statcích, že nikdo nemá práva zakročovati mezi nimi a jejich poddanými,164.1 že nařízení královská pozbývají platnosti na statcích jejich. Ale protože kolem první čtvrtí XVI. století, totiž v době, kdy královská moc ujala se opět jedné části statků svých, majetek šlechty jest alespoň desetkrát rozsáhlejší nežli jmění královské, moc panovnická ve větší části země trvá jen dle jména, ježto vykonává se toliko prostřednictvím šlechty. Zákonodárství, soudnictví, finance i vojsko vymkly se jí téměř cele; ani církev, ani škola, ani prospěchy hmotné, ba ani správa sama nezávisí na ní; jeví se již jen jako neužitečný zbytek věku minulého. Vladislavovo zřízení zemské nezmiňuje se ani o jméně králově. Proč zastavila se šlechta na této vábné cestě a proč neodstranila královskou moc vůbec, když ji byla zničila?165.1 Lépe by tak věru bývalo pro Čechy. Známe republiky aristokratické, jež velice prosluly v dějinách světových, a oligarchie česká za této doby měla zajisté všecky živly k dobré vládě potřebné.

Většině nedostávalo se rozhodnosti a důslednosti: jako ve věci náboženské strachovala se posledního slova, a její nedostatečná smělost zavalila budoucnost hrozným nebezpečenstvím. Duch šlechty byl obmezenější nežli její zmužilost, a naprosto chyběla jí prozíravost politická. Nedovedlať ani přiznati panovníku nejmenší míru práv, bez níž moc jeho nemohla obstáti, ani zavésti jinou vládu. Ostatně kdyby byli zrušili moc královskou, dlužni by byli pokořiti se autoritě několika mužů ze stavu svého, ale pýcha jejich nikdy nepoddala se k tomu. Starajíce se mnohem více o svou samostatnost nežli o zabézpečení osudů vlasti své, nesnažili se na zříceninách starého systemu zavésti řád nový, který by šetřením všech práv zasluhoval důvěry národa, ale ku prospěchu svému hodlali kořistiti ze slabosti panovníkovy. Bezvládí bylo jejich nejvyšším cílem, i libovali si ve zmatku, za kterého mohli ukájeti své zášti a svou lakotu.

Zmrhali čas svůj hádajíce se o kořist a nepozorovali, že nepřítel hrozí obratem výbojným. Taková byla jich nedbalost, že spokojeni jsouce držením moci, nepomýšleli na uzákonění její: o většině kusů pochybných nechali průchod všelikým sporům, a jejich netečností lehce v pokušení uvedeni byli ctižádostiví králové.

Sněmy, kterými stavové vykonávali moc svou, byly příhodny ku všelikému překvapení, protože složení jejich bylo nestálé a vrátké. Všickni páni a rytíři měli na nich místo a hlas, ale obtížným cestováním, častým sněmováním, nákladným delším pobytem v Praze vysvětluje se, proč počet sněmovníků nebýval obyčejně nad dvě nebo tři sta a často mnohem menší: za těchto okolností králi neho náčelníkům stran nic nebylo snadnějšího než přemístiti většinu přivoláním do sněmu hrstky svých přivrženců, nehledíc k tomu, že tato hlučná shromáždění dala se všelijak porušiti a snadno unésti. Nejen sněmy po sobě následující často byly oživeny duchem nejvíce si odporujícím, ale v témže zasedání osoby měnily se neustále; velmi málo členův účastnilo se rokování od počátku až do konce a za stálého odjíždění a přijíždění úmysly a snahy měnily se každým dnem. Moc sněmů byla by bývala neodolatelná, ale neměly ani vůle ani vytrvalosti. Podobalyť se mnohem více sněmům polským než parlamentům moderním.

Nedostatky podobného systemu byly na jevě: z veliké části mohly býti napraveny rozvojem sjezdů krajských, kteréž za této doby, více silou okolností než dle plánu napřed promyšleného, scházely se častěji a rozšiřovaly svou právomoc. Za prozatímního stavu přejímaly některé povinnosti zanedbávané od moci královské a pokoušely se o znovuzřízení správy. V téže době rozšířil se obyčej, že na sněmy vypravováni byli od nich poslové, a stavové nepokládali se vždy za způsobilé jednati o otázkách důležitých, pokud všecky kraje nevypravily svých zástupců. Posledním článkem tohoto rozvoje bylo by bývalo nahrazení sněmu feudalního moderním způsobem parlamentarním. Dům Obecných v Anglii vzešel z podobné přeměny. Sjezdy krajské byly by také měly nejšťastnější vliv na pokrok života veřejného a jako sjezdy stolic uherských byly by se staly pevným základem ústavy a jako tvrzí samostatnosti.

Králové jevili celkem dosti nepřízně k těmto sjezdům a to proto, že pohyblivost sněmů, podporující všeliké překvapení, ponechávala jim aspoň naději v povznesení moci jejich. Ale šlechta, která vynutila tolik ústupků na Vladislavovi, lehce byla by přemohla odpor jeho v této věci; na neštěstí nepozorovala dosti jasně potřebu toho a nedovedla největším úsilím uchrániti ode všelikého popírání právo své ke svolání sjezdů.166.1

Řád representativní byl by vyžadoval od ní, aby částečně upustila od svých práv a na čas odevzdala je do rukou volených poslanců svých, ale její neprozíravá pýcha raději než bezpečnosti měla rozervanost a nebezpečenství neobmezené svobody. Nad to byli by musili na těchto sjezdech krajských dopřáti účastenství měšťanům, a sobectví jejich chtělo zachovati si výlučné užívání moci králi odňaté. Spokojujíce se skutečným držením, nepomýšleli na malou pevnost ústavy, která vyhlášením bezvládí budila všeliké snahy ctižádostivé a vyvolávala převraty státní.

Vyhlídka na reakci panovnickou byla však tím jistější, že šlechta moci královské ponechala příležitost k zakročování a vlivu jejímu hrozné prostředky. Moc konečně překoná se teprve, je-li za ni náhrada, a vláda oligarchická měla by pevné základy toliko, kdyby ji byly ospravedlňovaly služby její a porozumění novým potřebám národa.

Šlechta libovala si v řádech starých, ježto ideál její nevynikal nad středověk; nepochopilať požadavků společností moderních, a její bezstarostnost ponechávala moci panovnické péči o zabezpečení žádoucího pořádku a blahobytu v zemi, z čehož vyplývá vždy právo ovládati ji. - Za několik let Ferdinand I. odejme šlechtě skoro všecken prospěch vymožeností za Vladislava získaných. Ona bude brániti se, ale spíš otřesy a odboji než úsilím zdlouhavým a trvalým; takto ukáže se posléze, že od ní nebyl založen řád svobody, ale způsoben konflikt, a ježto bude takto neschopna mírnit své nároky právě tak jako pevně založiti svou moc, reakcemi a revolucemi, povede národ ku katastrofě r. 1618.167.1 II. V dlouhém boji svém s králi šlechta nebyla opravdu podporována od masy národa a nijak nepřičinila se, aby zasloužila si této pomoci. Aristokracie na dlouho zachovala moc svou pouze tam, kde vláda její nebyla docela výlučná a nesnášelivá, a kde aspoň do jisté míry připoutala ostatní obyvatelstvo ke svým úspěchům. Páni čeští pomýšleli však jen, jak by co možná nejvíc obmezili počet těch, s nimiž jim bylo sdíleti se o prospěch moci. Tvořili stav vždy uzavřenější, méně přístupný, a týmž úsilím, kterým výsady své rozšiřovali na ujmu moci královské, olupovali druhé třídy o jich svobody.

Tvrdilo se, že v Čechách nebylo šlechty před válkami husitskými: takové tvrzení jest upřílišené, ale není pochyby, že živoucí posud demokratické tradice slovanské poměrně velmi značně oslabovaly rozdíl stavů. Králové dle vůle své volívali si rádce, radívali se se šlechtou: každému, kdo měl statek svobodný a ve dskách zemských zapsaný, příslušel hlas na sněmu; jmění samo a nikoliv urozenost bylo základem privilegia, a rody, jež pozbyly statků svých, neměly místa na sněmích. Všickni obyvatelé náleželi týmž soudům, podléhali týmž zákonům, všecka šlechta na sněmu zasedala v jedné kurii a práva její byla stejná. Tituly neměly ani významu přesného ani hodnoty určité. Konečně značný počet drobných svobodníků závisel toliko na králi a zůstával stále památkou po řádech rovnosti.

Války husitské velice změnily společenský řád a uspíšily revoluci ode dávna jistými známkami ohlašovanou, jež však bez této krise ještě dlouho byla by snad zadržena bývala tuhým odporem lidu. Poskytly úředního schválení změnám již vykonaným a vytvořily pravou šlechtu vyznačujicí se svými právy dědičnými, svým mnohonásobným a přísným rozrůzněním, svými zákony osobními, svými soudy.168.1

Stav drobných svobodníků mizí: mnozí zahynuli ve válce, větší počet jich byl na mizinu přiveden; občanské různice přály přechvatům bohatých sousedů jejich: nemajíce ochrany, musili prodávati statky své a dávati se pod ochranu mocných pánů. - Někdy, praví Všehrd, než nové formy právní byly zavedeny, země byla dobře osedlá zemany; tehdáž "nebylo ještě skupování zeman ani siedel zemanských bořenie a tvrzí i zámkóv zemanských kaženie a s zemí srovnávánie, ani rybníky zemanóv i vsí a dědin najlepších i luk vytopovánie". Počet zemanů byl téměř nesčíslný; ale potom ohněm, morem nebo válkou sídla tato byla rozbořena neb opuštěna.168.2 Z tohoto téměř nesčetného množství zachovává se sotva několik set a stále jich ubývá: znuzeni břemeny příliš těžkými a vší silou na ně doléhajícími, nebo znaveni bojem nerovným dávají se v poddanství, aby dosáhli pokoje. Trvání těchto dědinníků na příště má důležitost jen historickou, a po zkáze tohoto stavu středního, stojí proti sobě toliko šlechta a lid obecný.

Význačným znakem šlechty jest převládající dědičnost: první péčí nové aristokracie bylo chrániti se proti vetřelcům. Žádný sedlák nemůže býti povýšen do stavu vladyckého dříve, než byl osvobozen od pána svého. Právo choditi na sněm a tudíž zaujímati místo mezi stavy privilegovanými podmíněno bylo držením statku svobodného, ve dskách zemských zapsaného; šlechta sama vyhrazuje si právo vkládati trhy své do knih zemských; po dvacet let marny zůstávají protestace měšťanů, a když šlechta konečně povolí, novými zárukami chrání se od všelikého přechvatu. Na příště nikdo není přijat do stavu panského nebo rytířského než svobodným hlasováním starších členů kurie; podmínek žádá se vždy přísnějších, počtu hlasujících vždy většího, vyšetřování zevrubnějšího a delšího.

Etiketa se ustaluje, tituly, až posud dosti kolísavé, nabývají přesného významu, a přísně jest trestán, kdož by odvážil se neprávem jich užívati. Pořad důstojenství zavádí se a dlouho neurčité rozrůznění mezi pány a rytíři nabývá úředního potvrzení rozdělením šlechty na dva sbory. Z obou stavů šlechtických každý má svá zvláštní práva a svá čestná privilegia; zavádění nových titulů přísně jest zakázáno, poněvadž váha starých snadno byla by tim zlehčena. Páni a rytíři dělí se na starožitné a nové rody a mladší šlechta zabírá místo mezi starší teprve po třetím pokolení. Tradice nedovolují ještě, aby schudlý šlechtic zachoval hlas svůj na sněmu, ale chudoba nezbavuje ho šlechtictví, takže dále zůstává povznesen nad ostatním obyvatelstvem: Jazyk sám mění se: na místo názvu statečného rytíře, jenž upomínal na osobní udatenství, nastupuje urozený vladyka. Soud maršálka českého rovná všecky pře týkající se držení řádu šlechtického a zamítá každého, jehož právo časem není prokázáno. V rodině úplnější podrobení ženy, výsady poskytnuté bratřím na újmu sester169.1 vyznačují pokrok řádů feudalních a zánik obyčejů prvotních, ve kterých zákonem byla rovnost naprostá.170.1 Šlechta chce sama tvořiti národ legalní a skutečně celá historie Čech za XVI, století obsahuje toliko dějiny jejích snah ctižádostivých, soupeřství, bojů proti těm, kdo vzpírají se vládě její, a konečného pádu jejího. Páni ve stavích vyšších rozhodující byli pravými vůdci strany této: nehojní sice počtem - nebyloť jich více než dvě stě padesát rodů - ale vládnouce ohromným jměním, doufali, že zabezpečí si jednou převážný vliv výlučným držením nejvyšších úřadův a nejvyššího soudu. Stav rytířský protestoval hlasně: stáloť tu několik tisíc zemanů170.2 na mnoze nuzných, nepokojných, na práva svá velice žárlivých: ohroženi jsouce od pánů, tvářili se, jakoby se chtěli sblížiti se stavem městským; z podobného spojení drobné šlechty s městy vznikla v Anglii sněmovna dolejší, a jednota stavu městského s rytířským byla by bývala prospěšnou protiváhou rozpínavosti stavu panského i dosti přesně by byla představovala průměrnou míru veřejného mínění. Páni ulekli se této koalice a získali opět vladyky, rozdělivše se s nimi o správu a soudnictví.

To bylo neštěstím. Stav rytířský dal zemi české několik nejstatečnějších hejtmanů, několik nejosvícenějších politiků, několik nejšlechetnějších vlastenců: však celkem působnost jeho nebyla šťastna; jako v Polsku i zde padá naň velká část zodpovědnosti za neštěstí veřejné. Vzdělání zemanů nebylo dosti jasné, aby rozeznali vyšší prospěchy vlasti, jmění jejich bylo příliš prostřední, aby byli opravdu neodvislí. Nepokojní jsouce a nejistí, hotovi k odboji a sklonní k málomyslnosti, necitelní k poddaným svým, smělí a plaší vůči králi, byli přední překážkou, že nemohla se vytvoříti správa

pravidelná, a spolu se stavem panským měli něco obmezeného sobectví a nevázanosti prudké a dětinné.

Od té chvíle nastalo plné rozdělení mezi šlechtou a ostatním obyvatelstvem. Šlechta, vystupujíc samostatně a výlučně, mínila, že svoboda její není plná, pokud okolí svého neporobila docela. Útok učiněn nejprve na města. Katolíci, ve stavu panském velmi četní, nezapomenuli na bouři r. 1483 a s radostí chopili se zajisté příležitosti, aby vymstili se na měšťanech za oddanost jejich k utraquismu; ale toto záští náboženské mělo úkol jen podružný: snahami politickými dostatečně vysvětlí se úloha šlechty, v níž utraquisté s nemenší urputností i s nemenší horlivostí dychtili po kořisti. Věc podivuhodnější, stav panský strhl s sebou i krále, popudiv jej proti jeho přirozeným spojencům. Městům nedostávalo se poslušnosti a chování jejich pokornosti: Vladislav sám pokořil rád města královská, nepozoruje, že sám sobě ubližuje. Po dlouhých letech, na sklonku života těžká zkušenost a námitky některých rádců lépe poučených otevřely mu oči, ale jeho pozdní a neúplná lítost nenapravila chybu jeho nemoudrého a zbabělého odpadlictví.

První věc, které dotýkal se spor, bylo právo stavu městského míti zástupce své na sněmu. Na obranu názoru svého šlechta v zemanu Rendlovi z Olšavy nalezla šťastně theoretika velmi důmyslného, který s ostrou logikou spojoval hluboké vědění a s přesvědčením upřímným třeba nestálým velikou obratnost. Vynikaje velikou výmluvností a znalostí v otázkách právnických, byl jedním z hlavních skladatelů zřízení zemského z roku 1500. Způsobil si hněv nesmiřitelný: samo jméno jeho stalo se přezdívkou: rendlovati značilo tolik, co falšovati prameny.

Historie nepotvrdila všech žalob těchto: vůči neúplným pramenům a náhlým i četným obratům Rendlovým pozastavuje se rozpačitě, nepojímá ho dosti dobře, aby se odvážila odsouditi jej. Velice jsa ctižádostiv, avšak zachovávaje v srdci opravdovou péči o velikost vlasti své, nadán nejlepšími vlastnostmi ducha, zrádce všech stran, i v obratech svých dovedl zachovati si svou vlastní cenu a jistou důstojnost, tak že zdá se, jako by byl především obětí časů pohnutých, ve kterých žil, a kterými odsouzen byl, aby v pletíchách podezřelých vyčerpával prostředky znamenitého nadání. O jedné věci nezůstává aspoň pochybnosti, o znamenité činnosti, jakou rozvinul: po více než dvacet let jméno jeho lpělo na všech rtech; jen Machiaveli, praví Palacký, okolo téže doby byl předmětem sporů tak živých.172.1

Názor Albrechta Rendla a šlechty velmi logicky vyplýval z právních ideí tehdáž obecně rozšířených. Města, soudili, založena byvše od krále panskou mocí jeho a na statcích jeho, nemají žádného nároku zákonného ke vměšování se do věcí veřejných; snášelivost uvedla je na sněm, a pro zmatky zachovala se tu; ale držením neodůvodňuje se zákonnost jejich zakročování. Na vůli je stavu městskému scházeti se, aby s králem porokoval o zvláštních zájmech svých: ale vůči druhým stavům může toliko krále míti za tlumočníka a zastupitele. Styky jeho s panovníkem podobají se poměru poddaných k vrchnostem, a přítomnost jeho na sněmích je tak nezákonná, jako by byla přítomnost poslů z měst nebo vsí panských.

Šlechta zahájila výpravu téhož roku, kdy král smířil se s katolíky (1479) a nedbajíc rozhořčených protestací stavu městského, přešla od theorie ke skutkům. Neoznamovala víc usnesení kurií svých třetímu stavu i tvrdila, že shoda stavu panského a rytířského s králem stačí ke zjednání zákonu. Ve Vladislavově zřízení zemském nejen domáhala se práva, pouhou mocí svou měniti obyčeje a zákony jí se týkající, ale stavu městskému nepředložila ani článkův o městech jednajících. Města pevně trvala na svém právu: jsouce stavem svobodným podrobí se toliko nálezům, jež schváleny budou hlasy jejich zástupců. Stejně byla překvapena i rozhořčena, když zvěděla, že král jménem jejich přijal zřízení zemské. Připojoval se takto k theorii Rendlově, připouštěl splynutí měst s poddaným lidem selským, nepozoruje, že ponížení jim způsobené zastihuje i jeho, a že tím poklesá za prostého pána. Marny byly všecky žádosti, a několikráte král šlechtě samé přiznal právo zasedati na sněmu.173.1

Stavu městskému hrozilo nebezpečenství, že nejen pozbude všeho vlivu politického, ale že dostane se, aspoň nepřímo, pod panství protivníků svých. Právě toho času šlechta uchvacovala v skutku všecky úřady královské i hleděla získati všecku moc správní, finanční a soudní, kterou král měl nad stavem městským. Nejprve sáhla na úřad královského podkomoří, prohlásivši, že jest nejvyšším důstojníkem a tudíž že musí býti volen ze šlechty a podroben týmž povinnostem jako druzí úředníci zemští a s nimi sněmu býti zodpovědný. Privilegia měst byla tak výslovná a právo jejich tak nepopěrné, že Vladislav učinil některé námitky; váhalť ve prospěch šlechty vzdáti se nejvyššího řízení správy městské. Nemeškal však připojiti, že dbáti bude přání vyšších stavův, a roku následujícího (1486) na úřad podkomořský dosadil zemana. Toto rozhodnutí bylo schváleno nařízením sněmovním z roku 1497 i 1500, a až do XIX. století úřad podkomořský zastáván byl od šlechty; protože jmenování konšelů městakých celkem záviselo na něm, nejvyšší správa věcí městských vymykala se stavu městskému i přecházela do rukou šlechty.

Až do Vladislava důchody královské a tudíž i roční platy z měst nesplétaly se s obecnými berněmi od sněmu povolovanými, a správa jich byla svěřena komoře královské, jež závisela toliko na králi. Stavové nejprve osobili si právo dozoru nad těmito důchody, potom vyhradili si přímou správu jejich. Roku 1508 zvolili správce nebo hejtmany, jichž moc neustále vzrůstala, až brzo stali se všeobecnými řediteli financí královských: přijímali přísahy ode všech úředníků komorních, vybírali peníze, platili dluhy, dosazovali a sesazovali úředníky; takto až do nastoupení Habsburků sněmy, vlastně šlechta volně nakládala se všemi důchody království.

Roku 1513 Vladislav v nalehavé nesnázi peněžité žádal podkomořího Buriana Trčku z Lípy za vydání sumy přijaté od měst. Trčka odmítl, připomínaje nařízení stavů, dle kterého všichni úředníci finanční zavázáni byli odevzdávati peníze vybrané do rukou správcův. Ačkoli král důtklivě prosil, Burian nepovolil. Vladislav ho sesadil, ale Burian protestoval proti tomuto nezákonnému svržení, šlechta podporovala jej, a po několika letech spor skončil se vítězstvím podkomořího. - "Již jsme toho prvé dobře zkusili," psal smutně král v listu soukromém, "jakú škodu, lehkost i posměch z toho jsme měli, že jsme sami svými věcmi nevládli."174.1 Svým neštěstím král aspoň byl vinen sám: ale co hněvu nakupilo se v srdcích měšťanů, kteří musili peníze své vydávati protivníkům svým, nechati se od nich olupovati, aniž obětmi svými prospěli nějak zemi!

Jiný podnik byl jim ještě více proti mysli. Kromě několika dosti řídkých případů stav městský příslušel toliko soudům městským; bylo to jedno z nejstarších a nejvzácnějších privilegií jeho.174.2 Sněmy chtěly přinutiti jej, aby dostavoval se před soud zemský po každé, když šlechtic zapleten byl u věc. Starý letopisec, od něhož nám zůstaveno několik zpráv o této době pohnuté a málo známé, smělost šlechty osvětluje příkladem. Zemánek, vypravuje, přijda do města v kraji potká se s měštěnínem a tu ze žertu nebo z kratochvíle dá mu poliček. Jestliže ten mu dal zase, a nebyl-li by tu kdo, dívaje se jim, útočník pohání ho před nejvyšší soud Pražský.174.3 Sluší připomenouti, že měšťané sami jsou povinni osobně státi k soudu. Před soudem podrobeni jsou ponižujícím formalitám: kdežto šlechtic podržuje meč a přísahu činí stoje, měšťanům jest poklekati. Soudcové skoro vždy jsou přáteli nebo příbuznými strany protivné a byť i chtěli býti nestrannými, zcela jinak oceňují čest a důstojnost šlechtice než obecného člověka. V nejpříznivějších případech vleče se pře, hromadí se výlohy a jak strádá statek opuštěný a rodina bez vůdce! Jaký zisk pro šlechtice, jenž by chtěl dosáhnouti půjčky od některého bohatého měšťana nebo poshovy od některého věřitele! Hrozba soudem oblomí i nejnepovolnějšího. "O milá města," volá letopisec, "nač jest vám již přišlo! - Veliká hanba i také potupa králům, ježto s velkou prací a úsilím o to se starali, kterak by toto království v svém řádu, správě a spravedlnosti státi mohlo, se všemi svými stavy, aby každý v svém povolání mohl spravedlnosti užíti. Pak aby Rendlova práva a nálezové důstojnější býti měli nežli těch králův a císařů ? ... Nebyla by žádná škoda, aby odvážily se na ten rendlík asi čtyry vozy suchých dřev a ty všecky nálezy i s ním spálily, aby se žádný o takovou věc nikdy více nepokoušel. Ale že J. M. pán náš král Vladislav více miluje stav panský a rytířský nežli města, ježto páni vždycky spíše vezmou J. M. než dadí."175.1

Tentokráte však města vzepřevše se, nechtěla uznati rozhodnutí královské a zavázala se vyobcovati všecky obyvatele své, kteří by podrobili se půhonu nezákonnému. Na výhrůžky odpověděla ozbrojením se a na násilí popravami. Šlechta v žádném případě nechtěla uznati právomoc soudů městských i tvrdila, že pouze nejvyšší soud jest oprávněn vyšetřovati žaloby vznesené proti některému členu jejímu: několikráte měšťané jali vinníky a předvedše je před soud městský, hned popravili. Přátelé popravených mstili se pustošením okolí městského, tu i tam strhly se půtky; ale za hradbami svými měšťané vzdorovali svým nepřátelům, a protože věc tentokráte týkala se příliš úzce jejich nejsvětějších prospěchů, raději volili odboj nežli nečestné podrobení se.

Šlechta věci přišla na kloub: protože stav městský nechtěl připustiti právomoc soudů jejich, hleděla pojistiti si převážný vliv na soudní správu městskou. Vyhýbajíc se všeliké myšlence na úchvat, vracela se jenom ke tradicím: nebyl-li na počátku rychtář městský jmenován od krále ? Ovšem práva královského rychtáře ode dávna přešla již na konšely volené z měšťanstva; jestliže měšťané na počátku přijali moc úředníka královského, bylo nespravedlivo, i dle ideí tehdejších časů, aby ukládala se jim moc soudce ustanovovaného od šlechty. Proč ne, odpovídala tato, svolí-li jen Je tomu král? Král předal šlechtě moc svou, stavu městskému nezbývalo než pokořiti se. - Podkomoří chtěl vymáhati na konšelích, aby mu činili přísahy věrnosti, a aby poslouchali jeho naučení ve věcech soudních. Ale stav městský měl se na pozoru, a šlechta vůči zoufalému odporu, jaký se připravoval, raději odročila své záměry.

Za to odemstila se na poli hospodářském. Bohatství měst bylo základem moci jejich: na mizinu připravená nebyla více nebezpečná; země byla sice takto ochuzována, ale šlechta nezabývala se takovými úvahami. Obchodní výsady měst a jejich výhradní práva byly zaručeny listinami královskými. - Propadly, tvrdili vyšší stavové: nejsou-liť sami pány svrchovanými na statcích svých; jakým právem panovníci byli by obmezili svobody jejich? - Dle práva mílového města měla výlučnou výsadu prodávati pivo v jistém obvodu zdí

městských: byl to jeden z hlavních zdrojů jejich důchodů. Zápověď královská, tvrdili páni. netýká se jich, než jenom poddaných jejich; a na všech stranách zakládali pivovary a vinopalny, otvírali krčmy, nutíce sedláky, aby tu potřeby své brali. Zároveň rozmnožili trhy. zřídili nová mýta i bránili poddaným svým dovážeti plodiny své do měst okolních. Obchod byl téměř úplně zastaven, kupci vydáni všelikým nástrahám. Nové krčmy bývaly často brlohy zlodějů, kteří docházeli ochrany a přízně šlechty. Mnohdy města, jimž z velké části náleželo právo popravy v okolí jich, podnikala výpravu proti těmto rušitelům pořádku veřejného: ihned zvedalo se množství žalob. Nezřídka některý ze zločinců jatých dovolával se šlechtického původu svého: i mohl býti souzen toliko v Praze; na cestě přátelé jeho obořovali se na průvod; když s nejtěžšími obětmi přiveden byl před soud, býval osvobozen. Vinníci zpraveni byvše o příchodu hotovosti zemské, vždy nalézali útulek na hradech okolních: jestliže by tam byli pronásledováni, všecka šlechta hotova byla povstati proti obhájcům zákona.

Obě strany stály nepřemoženě proti sobě; každý den, každý okamžik stavu městskému přinášel nové stížnosti. I doma, v městech, setkával se s nepřáteli svými, kteří majíce tu domy, nechtěli podrobiti se řádům obecným, odpírali právomoci městské, dovolávali se nesnesných primilegií a sami chtěli vykonávati úřady, jimiž na oko pohrdali. A to trvalo třicet let! Po třicet let boj byl nepřetržitý a v srdcích obou stran zůstavil nevyhladitelné upomínky! Po třicet let nebylo správy žádné, všecka práva popírána, všecky sněmy nezákonné. Lepší byly ještě dávné války náboženské: tenkráte zmatek nebyl větší ani bída hroznější, a vznešenost věci a hrdinné poměry zápasu udržovaly aspoň zmužilost a povznášely mysli k obětem potřebným. Nyní bojováno náhodou, ve tmách, bez programu, téměř bez myšlenky: všudy hluk zbraní beze vší velikosti války; lomoz, oblehání, území zpustošená, drobný obraz předešlých bouří; člověk řekl by, že jsou to bezděčné pohyby mrtvoly, kterých neřidí více žádná vůle.

Šlechta poznala konečně, že podaří se jí snad zničiti města, ale nikoli podrobiti. Zakoušelať sama škod, jež působila stavu městskému. Ačkoli hospodářský rozvoj země ještě nepokročil dosti, vzájemnost, poutající všecky členy jednoho národa, hněvu jejímu stavěla osobní prospěch za nejmocnější hráz: potřebovala měst pro odbyt plodin svých; přepych rozmáhal se: jak mohlo jí se dostati ovoce a koření jižního, suken flanderských, hedvábí a sametu italského ? Pánům utraquistickým namítala se také otázka, není-li jaksi neopatrno a zároveň bezbožno, v městech královských bořiti nejpevuější tvrz náboženství národního. Umírnění kárali nesmiřitelnost druhů svých, opatrnější a moudřejší předvídali nebezpečenství politiky sobecké a rozvratné. Obrácení nápadné událo se ve stavech vyšších: Rendl, poděšen snad výsledky theorií svých, činil pokání a přešel ke straně stavu městského. Někteří nejvyšší úředníci vystříhali Vladislava od neopatrnosti jeho, a novými úspěchy ochladla přízeň jeho k šlechtě. Ostatně byl on vždy vrtkavý a podával se tomu, kdo s ním naposledy mluvil. "Mám s králem J. Mtí. dosti činiti", psal té doby pan Šternberk, jehož šlechta vyslala k němu, aby získala ho znovu, "nebo což dnes zjednám při J. Mti, hned oni přijdouc všecko to zruší a J. M., také hned k tomu svolí; a já opět přijda, zase J. M. navedu, a oni také opět to zkazí".177.1 Třeba bylo opět a opět počínati. Vůči tomuto dvoru zadluženému stav městsky měl však důvody neodolatelné: otevřel-li měšce své, obdržel za to aspoň některé sliby a občasnou podporu.

Věci protahovaly se, strany obě stály pevně na požadavcích svých; země byla rozdělena na dvě jednoty, jež hotovy byly dáti se do sebe. Teprve po nekonečném vyjednávání (1517) zjednána byla smlouva Svatováclavská.

Města svolila k důležitým ústupkům: v skutku vzdala se výhradního práva vařiti pivo, uznala, že všecky pře týkající se statků svobodných přísluší soudu zemskému, nenaléhala, aby úřad podkomořský byl odevzdán měšťanu, co znamenalo jistou vládu šlechty nad městy177.2 Za to došla zadostučinění v několika jiných kusech. Za posledních let města byla postavena mimo zákon: na příště zaujímala opět místo své ve společnosti. Vypovídati jim válku bylo zakázáno pod trestem vyobcování z království; kdokoli by odpověděl městu některému, bude poháněn jako nepřítel veřejný; obdrží-li glejt od krále neb od zemského soudu, smí dostati jídla a pití, ale kdo by spojili se s ním, propadnou čest, a statky jejich budou zabaveny. Tyto výminky, jež zdály by se čistě slohového rázu, vyznačovaly tehdáž velmi vážný pokrok; neboť nepředstavíme si již ani stav politický, ve kterém jedna třída národa zřízením zemským vydána jest útokům

druhých: ale v jakém zmatku ocitla se země, kde jich bylo potřebí! Svoboda trhů po městech byla znova zaručena a opatření překážející obchodu odstraněna. Právomoc soudů městských pro všecky otázky týkající se statků městských byla jasně uznána178.1 a celkem připuštěna znovu zásada, aby vyšší stavové a stav městský poháněni byli toliko před soudy svého stavu. Měšťané předvolaní ke svědectví před nejvyšší soud, nemusili dostavovati se osobně leda v případech nejvážnějších; přísahu činili stojíce jako šlechtici. Vyšší stavové vskutku uznali finanční a administrativní samosprávu měst a přestali vylučovati je ze sněmu.178.2

Přese všecku neúplnost smlouvy a jakkoli těžké byly ústupky stavu městskému vnucené, královská města v Čechách unikla osudu, jaký stihl města polská a uherská. Vliv jejich na sněmích byl arci dosti slabý, však zaujala aspoň určité místo mezi stavy svobodnými, závisela toliko na králi, a privilegia jejich byla zaručena zřízením zemským. Vyšší stavové odpovídali králi, když stěžoval si, že netázali se ho ve věci tak důležité, že na mysli měli vzrůst obecného i králova dobrého. Řeč jejich byla pravdivější, než sami myslili: byloť zemi ke štěstí vše, co překáželo vitězství ducha vylučovacího, a co ke správě věcí státních připoutávalo větší část národa: poměrná porážka šlechty prospivala jí, a shoda se stavem městským byla by bývala počátkem pokojné a plodné doby, kdyby byla upřímně uznána a věrně zachovávána.

Na neštěstí mír sotva zjednaný byl hned rušen od šlechty. Na sněmích následujících nářky měst stále ozývají se jako jednotvárný a smutný refrain. "Nevíme již komu věřiti," volají zoufanlivě, "ano páni zastávají a fedrují ty lotry a škůdce, ... někteří zemané činí nám veliké škody a veliká bezpráví; přepadají nás, osekávají a vraždí nás i berou naše zboží, nemůžeme dovolati se spravedlnosti ani ochrany proti nim. Bůh jest vysoko, král dítě a daleko, správcové zemští vždy přehlídají a odkládají, tak že není práva ni spravedlnosti v zemi; a ti, co by měli tomu brániti, ještě zlodějům pomáhají."179.1

Všady propukaly opět spory: nebylo pokojného koutku v království. Nejmocnější nepřítel stavu městského pan Lev z Rožmitálu v soukromých listech svých sám uznával zlo, co však nebránilo mu, aby na stížnosti měst dával pyšnou a suchou odpověď odmítavou, Neuplynula ani tři léta, co slavně vyměněny přísahy smírčí, a již dvě vojska stojí proti sobě: stav městský oblehá hrady svých nepřátel, a šlechta chystá se potrestati smělost jeho. Nad zkázu hmotnou ze zmatků těchto vyplývající, horší jest úpad mravní, záští na příště již nevyhladitelné, nedůvěra nezhojitelná, jež zůstavena jest sliby porušenými, skepticism, kultus síly, obyčej smělých útoků, jež provázejí vždy málomoc zákona.

Zakročením královým zastavena byla tehdáž válka, a od té doby záští neroznítilo se již tolik, ale doutnalo pod popelem. Když za Ferdinanda I. královská moc poněkud nabyla opět vážnosti, šlechta na místo, aby se spojila se městy na podporu jich, schvalovala všecky tresty uložené jim od krále a opustivši stav městský, když jej byla v nebezpečenství uvedla, ráda byla neštěstí jeho a kořistila z něho. Nikdy nebylo trvalého a upřímného spojenství mezi šlechtou a městy, a to bylo zajisté jednou z hlavních příčin, že zkázu vzaly svobody zemské.

I města sama podlehla nákaze ideí za té doby vládnoucích. Správa jejich znenáhla pozbyla rázu demokratického, jaký měla za doby husitské: ochuzena finančním úpadkem země, příliš těžkými berněmi; hospodářskou revolucí, která v XVI. století změnila tak pronikavě obyčeje obchodní, dotčena úpadem mravním, jenž znenáhla zasahoval všecken národ, čím dále tím více uchvacována byla názory oligarchickými a zaujala hodné místo vedle šlechty feudalní, jejíhož nepokoje ani řevnivosti více nevzbuzovala. Zradou ideí demokratických pozbyla síly své, poněvadž ztratila svou podstatu. III.

Městům byla by kynula spása, kdyby těsně byla se spojila se stavem selským: k tomu vybízely je nedávné upomínky, a chvíli zdálo se, že svévole šlechty způsobí takové rozhodnutí. Roku 1487 zástupcům jejich nebylo předloženo pověstné nařízení sněmovní, jímž ku poddanství odsouzeno obyvatelstvo venkovské, a jehož platnost města po nějaký čas nechtěla uznati. Jednou ze stížností šlechty proti stavu městskému bylo, že útočiště poskytuje sběhlým poddaným. - Roku 1514 divá bouře selská vypukla v Uhrách, kde postavení poddaných bylo zvláště hrozné: Kuruci, křižáci, v počtu více než šedesáti tisíc pustošili hrady, šíříce postrach po všem království. Bvla chvíle, kdy obáváno se, aby vzpoura nerozšířila se až do Čech: o hnutí svědčily předcházející obavy, sedláci se neskrývali se svými sympathiemi ke kurucům povstalým "pro křivdy a bezpráví, kteráž jim činili" (t. páni, zemané a biskupové). "Též i v Čechách přijde na ně," praví starý letopisec, "pro jich velikou nepravost."180.1

Za tohoto pohnutí výzev ku povstání mohl rozpoutati bouři v zemi. Roku 1516 města ohlásila, že chtí navrátiti se ku pořádku věcí, jaký byl za Karla IV., a nedbajíce nových nařízení, že hájiti budou sedláků, kteří k nim se utekou. Moc šlechty byla ještě příliš nová a sporná: občas propukaly částečné odboje. V okolí Křivoklátu a jižně od Kolína branné houfy sbíraly se a rychle zmáhaly; loupežníci zemi pustošící, jimiž namnoze byli jen sběhlí sedláci, shlukovali se ode všad, takže povstalců brzo bylo několik set; ráznost a rychlost, s jakou šlechta konala opatření, svědčí s dostatek, o živém znepokojení jejím.180.2 Ačkoli povstalci nedovedli nikdež odporovati mnohem silnějším vojskům proti nim vyslaným, upomínka na tuto výpravu byla zajisté jedním z předních důvodů, jež přiměly šlechtu učiniti stavu městskému některé ústupky a vjíti s ním ve smlouvu Svatováclavskou. Když šlechta obnovovala nepřátelství, města znovu chopila se taktiky tak dobře osvědčené; pilně oddělujíce věc pánův od věci jich poddaných, prohlásila, že neválčí se sedláky, a vojsku svému rozkázala jich šetřiti.

Na venkově vojenská kázeň hotovosti městské setkala se s nejlepším výsledkem: všady lid dožadoval se ochrany měst; množství sedláků přidávajících se k vojsku jejich bylo tak veliké, že stávali se překážkou. Kdybychom přijali všecky, kdo se nám nabízejí proti šlechtě, píší, tato za krátko neměla by žádných poddaných. Ještě mohlo býti podniknuto dílo osvobozovací, o něž někdy pokoušeli se Táboři: trochu smělosti a mohla počíti hrozná válka socialní, v níž vláda oligarchie byla by snad bývala utonula na veliké štěstí země.

Ale jestliže města chtěla opravdu užíti stavu selského proti šlechtě, nezamýšlela hrubě ujmouti se věci jeho. Koketovala sice s demokracií selskou, ale byla by se zhrozila skutečného spojení s ní. Jako za válek husitských stav městský nepochopil ani vážnosti prospěchů, o něž šlo, ani důležitosti okamžiku. Bylť sám příliš zabrán do vlády feudalní, aby rozhodně pracoval k jejímu pádu, necítil s lidem a snažil se toliko, zjednati si jakkoli skrovné místo vedle šlechty. Zda města neměla též poddaných, jež by třeba bylo osvoboditi ? Mohou-li vzdáti se svých výsad a svých výhradních práv obchodních a průmyslových ? Zda ze hnutí netěžili by podruzi městští a nepokusili se o nabytí vlivu v obcí? - Míniliť oligarchové městští, že zpozdilá je zlost, pracuje-li vlastní zkázou o záhubu protivníků svých; stavu selskému poskytli vždy jen podpory pochybné a občasné, tak že tento odkázán byv pouze na síly své, musil konečně šíji svou skloniti pode jho.

Velice je nesnadno, v kterékoli době středověku vytknouti všeobecný stav některé třídy ve společnosti. Protože postavení osob a věcí spravováno není zákony všeobecně uznanými, než jen privilegiemi, jež různí se ves ode vsi, ano dům od domu a mění se neustále, obraz líčený jest vždy toliko abstrakcí a má cenu jen přibližnou. Nesnáze vzrůstají tím více, že studia předchozí nejsou ještě úplná, a že prameny byly z veliké části zničeny a zachovaných nevelký počet tiskem vydán.181.1 Neznáme ani přesně, jaké bylo obyvatelstvo Čech v XVI. století; jak vyložiti tudíž osud každé skupiny tohoto obyvatelstva? Za takých okolnosti nelze se diviti, že velice rozcházejí se dějepisci, kteří zabývali se těmito otázkami. Kdežto jedni líčí obraz do černa, druzí malují situaci barvami téměř idyllickými: oni porobu pokládají za velmi těžkou, tito ani jí neznají, a obojí na podporu svých thesí přinášejí přesná fakta, svědectví současná, prameny hodnověrné.

Pravdu zajisté hledati dlužno mezi těmito oběma protivami. Za středověku vítězství šlechty v Čechách nebylo nikdy tak úplné jako v Polsku a v Uhřích, a postavení lidu poddaného nebylo tu nikdy tak kruté. Také nelze popírati, že pravá doba utrpení sedlákům českým nastala teprve po bitvě na Bílé hoře; za doby Jagielovců, osud jejich byl nepoměrně lepší nežli v XVII. a XVIII. století; za této doby útrapy jejich stávají se nesnesnými, a přirovnáváním k tehdejší hrozné bídě jejich zdá se lehkou mírná poddanost, k níž dříve byli odsouzeni - V XVI. století stav selský skutečně do jisté míry jest chráněn zvyky a zákony; roboty nepříliš těžké nejsou zcela libovolné; sedláci těší se z jisté samosprávy, a soudy vesnické, třebas jmenovány jsou od vrchností, zachovávají jistou samostatnost. Zkrátka poddaní nejsou němou tváří, nýbrž lidmi, jichž důstojnost lidská se ctí;182.1 šlechta často chová se k nim mírně i laskavě, a nezřídka mezi pány a lidem jejich vytvořuje se poměr dosti srdečný.

Ačkoli nezlehčujeme nijak váhu těchto fakt bezpečných, přece nesmíme z nich vyvozovati úsudky příliš optimistické. - Není na příklad pochyby, že celé XVI. století zmítáno jest málo nám známými pokusy o vzpouru selskou a úklady agrarními, jež nevedou sice nikdy k bouři všeobecné, ale svědčí přec o tajné nespokojenosti a o veliké nouzi. Nad to zámožnosti obecné od té doby nepřibývá vůbec nebo na nejvýše zdlouhavě: více než sto let po válkách husitských nejsou ještě napraveny hojné škody od nich způsobené. Toto zaražení hospodářského rozvoje země, tím význačnější, že za této doby Čechy přímo neúčastnily se žádné války, neznamená zajisté, že zlepšil se osud nejčetnější třídy obyvatelstva.182.2 Konečně největší netečnost a lhostejnost, jakou sedláci projevují za všech těžkých krisí politických, svědčí o jich úplné skleslosti. Přese všecka tudíž svědectví osamělá lze asi tvrditi, že vývoj, který vykonává se od doby válek husitských, mění postavení lidu selského na veliký neprospěch jeho; poroba není vždy stejná a přede vším nedostoupila maxima síly své; ale svoboda jest již jen výminkou a na příště nikde není ani úplná ani opravdu zaručená.

Původně sedláci čeští měli nejen osobní svobodu, ale i nepopěrné právo vlastnické; veliká většina národu, zemané, svobodníci a j. záviseli toliko na zákonu, podrobeni jsouce jen králi; půdu drží týmž právem, jako páni nejvyšší. V době, kdy z různých příčin změnilo se staré zřízení, náčelníci rodův a úředníci královští uchvátili ohromné statky; později dary králů dostalo se hojných nadání kostelům, klášterům nebo některým milcům jejich. Tyto statky neměly ceny, dokud nebyly vzdělány; k zalidnění jich všemi prostředky vábeni byli osadníci cizí i domácí. Za tím účelem propůjčena jim v dědičný majetek půda, kterou vyklučili, a měli i právo prodati ji. Ale obyčejně právo to bylo obmezeno jistými podmínkami a vykonáváno toliko v případech určitých; nad to byli povinni k jistým robotám nebo platům ročním, a co bylo důležitějšího, vymykli se právomoci úřadův a soudů řádných, uznajíce nejvyšší autoritu pána, jenž obyčejně moc svou svěřoval dědičným rychtářům.183.1 Tato nová správa statků, jež jest jenom odrůdou držby emfyteutické, šířila se víc a víc a za XIV. století v největší části země nastoupila na místo starých řádů národních. Bývala nazývána právem německým ne proto, že přišla z Němec, kde hrubě nebyla obvyklá, ale proto, že noví osadníci, při kterých nejdřív jí užíváno, bývali Němci.

Naproti prvotnímu zřízení slovanskému právo emfyteutické zajisté nebylo pokrokem183.2 třebas i připustíme, což jest pochybno, že sedláku prospělo, dostal-li v dědičné vlastnictví pole, jež držel někdy ve spolku se všemi druhými členy obce, přece nebezpečenství hrozilo mu oslabením zákonů hlásajících rovnost všech obyvatelův a zavedením privilegií, jež vytrhujíce část obyvatelstva z moci

řádův obecních, připravovaly tvoření se stavův a zavádění vlády feudalní. Výhodou však nového systemu bylo, že všem, kdož obdrželi právo německé, pojištěny byly vzácné záruky a řádné nároky. Osadníci emfyteutičtí zachovávali svou plnou osobní svobodu i nebyli připoutáni ke hroudě; za ochranu, již přiznávali pánu, byli osvobozeni od velmi těžkých robot veřejných. Těmito výhodami přivábeno bylo mnoho sedláků, tím více, že půda jim nabízená byla nejlepší v království.

Sedláci čeští, kteří nedomohli se nebo nedostali práva emfyteutického, nicméně zachovali si plné vlastnictví svých statků: v této věci zákony a listiny nedopouštějí žádné pochybnosti.184.1 Však odpor mezi starými a novými řády byl příliš nápadný, aby na dlouho zachovaly se vedle sebe; theorie feudalní, všeobecnými snahami tehdejší doby podporované, rychle nabývaly půdy, tak že brzo byla ohrožena svoboda oněch sedláků, jež nebyla chráněna žádnou listinou psanou. Od konce XIII. století děje se na Moravě pokusy o zavedení poddanství, a listina z roku 1381 dokazuje, že té doby potvrzeno bylo již zákonem.

V Čechách pokrok cizích zásad byl mnohem zdlouhavější; na počátku XV. století zřízení zemské chnánilo ještě obyvatelstva selského proti úchvatům, uznávajíc jeho svobodu osobní a zaručujíc jeho majetek. - Však na příště nastávají mu jisté nesnáze; šlechta hledí všemožně nabyti nad svými poddanými věťších práv a často potkává se s úspěchem: žaloby sedláků jsou vždy četnější a trpčí, postavení drobných dědinníků těžší. Po dlouhý čas potlačeni nalézali pomoc a ochranu v moci královské, ale této opory byli zbaveni, když za Václava IV. slabý, málomocný panovník nedovedl chrániti ani sám sebe. Abdikace moci ústřední prospívala úchvatům šlechty; páni zakládali rozsáhlá panství, poddaným svým jali se upírati právo nakládati volně se statky svými, rozmnožili roboty a rozličnými podmínkami stížili vystěhování. Sedláci měli zákon na své straně, ale zákon byl málomocný; život byl skoupější než listiny. Podráždění vzbuzené tímto týráním a těmito přechvaty připravilo mysli k odboji, a z obyvatelstva selského vyšli nejstatečnější a nejnadšenější bojovníci sektářům, kteří hlásali svobodu v církvi, i ve světě. Krásný program! brzo zapomenuto ho jako všech programů. Voje táborské nešetřily vždy prostých sedláků více než pánů, a válka, která měla potlačiti nerovnost a nespravedlnost, naopak uspíšila vítězství strany aristokratické. Přispěla na příklad k soustředění velmi rozsáhlého území národního v rukou několika pánů: sedláci jakž takž odolávali různým choutkám zemánků; proti bohatému a mocnému pánu, jehož snahy ctižádostivé sdíleny byly ode vší šlechty, boj byl nerovnější a nerovnější. Dříve ves, městečko skoro vždy náležívaly několika držitelům, kteří nepřejíce si bděli nad sebou; když poddaní stáli vůči jedinému protivníku, zašla nejlepší záruka jejich svobody. Za posledních let statky často přecházely do jiných rukou; z toho vyplynula jakási nejistota v právech majetkových: dávní páni, vychováni jsouce na panství, jakožto dědicové starých tradicí byli by za bezbožnost pokládali potlačiti immunity obyčejem posvěcené, i když nebyly stanoveny písemnými smlouvami; nové vrchnosti nebyly tak úzkostlivé, a přechvaty jejich usnadněny byly tím, že zkázu vzal veliký počet listin. Často obyvatelstvo samo, skoro úplně změněné, nezachovalo již dosti jasné upomínky na práva svá. Více než kdy jindy bylo by třeba bývalo zakročení moci ústřední. Bylo by nespravedlivo zveličovati nedbalost panovníků; vždyť skoro ve všech postupech pozemkův od králův udělovaných obsažena jest výminka, že sedláci nebudou obtěžováni novými a nespravedlivými platy. Ale tyto ohrady neměly praktického účinku, svědčíce spíše o dobrých záměrech králů; jejichž láska platonická byla marna naproti tlaku zájmů.

Nejen že sedláci bez obrany vydáni byli všelikému týrání, ale bezvládím byli nuceni, aby sami pracovali ke své vlastní porobě. Nebylo policie; po dvacet let soudy byly zastaveny, dsky zemské zavřeny, zákony málomocny. Ku komu se obrátiti? - K sousednímu pánu. Selský lid zvykl si viděti v něm zdroj všeho práva a vší moci. Od rozsudků jeho nebylo odvolání. Spletení majetku s mocí, co jest samou podstatou vlády feudalní, jako všudy, tak i v Čechách bylo způsobeno pádem řádné vlády.

Když pořádek poněkud byl obnoven, vývoj provedl se již v životě; okolnosti poskytly pánům potřebných záminek, aby zjednali mu potvrzení zákonem.

Země byla znepokojována dobrodruhy; sestárnuvše v táboře vojenském a neznajíce jiné živnosti než řemeslo válečné, toulali se po venkově, šíříce postrach, ježto schopni byli každého zločinu. Vydány přísné rozkazy, které by přivedly je ku práci a připoutaly ku půdě. Nařízení, jímž za Jiřího z Poděbrad186.1 obmezena byla svoboda stěhování, a pozdější ještě usnesení z roku 1479 mají zjevný ráz předních opatření policejních a bezpečnostních. Však lid byl znepokojen těmito ustanoveními: přál si sice pokoje a míru, ale tušil nastávajicí účinek této přísnosti proti loupežníkům. Postavil se na stranu lupičů proti obhajcům pořádku; zákon z roku 1475 trestá sedláky, kteří přezdí chrtů katových lidem honícím poběhlíky, nebo řeknou-li, že na kata honí.186.2

Obavy lidu selského jen příliš rychle potvrzeny byly skutečností, a nařízení, která původně čelila proti houfům psanců, brzo byla rozšířena na massu národa. Dosti hojně bylo půdy neosazené, aby sedláci, kdyby opustili statek svůj, mohli nalézti jiný; takto šlechtě hrozilo veliké nebezpečenství, že spustnou její statky, jestliže nezmírní svých požadavků: jak vyplniti mezery? - Immigrace cizí přestala skoro úplně, a nikdo nevolal již Němců, kteří sami nebyli toho žádostivi; ostatně noví osadníci byli by činili své podmínky: pohodlnější bylo zachovati staré osadníky, a rozličnými zákony o to bylo postaráno. Za této doby zavedena byla do práva českého zásada, že každý člověk musí míti pána, není-li jím sám: z toho vyplývá, že poddaný pozbývá osobní svobody, a že nemůže stěhovati se, neobdržel-li svolení k tomu. Nařízeními z roku 1472, 1478 a 1479186.3 počalo se zaváděti poddanství; zákon ode dne 14. března 1487 je doplňuje a stanoví konečně nový pořádek společenský.186.4 Usnesení z roku 1495, 1497 a 1498 potvrdily jen a stížily předpisy nařízení z roku 1487, celkem vyvádějíc toliko jeho důsledky, a právě na tomto zákoně založeno bylo postavení sedláků českých až do revolučního roku 1848.186.5

Za tato čtyři století více než tři čtvrtiny obyvatelstva českého obráceny jsou v poddanství: sedláci, sluhové, nádenníci, pastýři, rybáři nesmí opustiti svých pánů, neobdrží-li od nich listu výhostného; kdokoli přijme některého z těchto poddaných, nepřesvědčiv se, že řádně jest propuštěn, podléhá pokutě; kdo zhotoví nepravý list výhostný, propadne hrdlo i statek.

Nařízení týkajicí se stěhování stávají se vždy přesnějšími a přímějšími. - V případech pochybných nepředpokládá se již svoboda, nýbrž poddanství. Ku konci XVI. století každý, kdo vydává se za svobodného, musí opatřiti si listinu úřední, kterou stvrzuje se jeho osvobození.187.1 - Obyčejem přiznáváno dělníkům polním právo, v jistých dobách ročních dávati se do služby bez svolení pánů svých; tato občasná svoboda jest čím dále tím řidší i kratší.187.2 S poddanými, kteří postiženi jsou bez řádného propuštění, nakládá se jako s povaleči.187.3

Poddanství nepřestává ani smrtí: žena ovdovělá na pozemku panském nesmí se vdáti na jiný statek bez vůle pána.187.4 Poddaný musí vyžádati si svolení pána svého, chce-li stěhovati se do města, učiti se řemeslu, provozovati živnost. Rozkazu královského bude třeba, aby uznáno bylo sedlákům právo vstupovati do stavu duchovního bez předchozího povolení vrchnosti.187.5

Následky poddanství konečně vyrovnávají se skoro krutostem otroctví v pravém slova toho smyslu. -- "Kdo by," čteme ve zřízení zemském z r. 1549, "kázal člověku svému prodati a on jemu člověkem hodným osadil: má jej propustiti, a naň se více táhnouti nemá, ani z něho poháněti, aby jeho člověk byl. A měl-li by ten člověk jaké děti; tehdy ti děti obojího pohlaví, kteříž by let devíti nedošli a neměli, a při otci svém bytně byli, ti mají i s otcem svým po takovém vyprodání a gruntu osazení svobodni od toho pána býti. Než kteříž by již tehdáž v devíti letech byli, tolikéž i ti, kteříž by léta majíce, se pod pánem svým zvosazovali, ti při svém pánu za dědičné lidi předse zuostati májí. A pakli by pán z těch dětí, které od jich otce dříve nežli by těch devíti let došli, k jakéžkoli své potřebě pobral, aneb je na služby a řemesla rozdal, neb jinam k vychování dal: ti tolikéž té svobody podlé otce jich vyprodání užíti nemají, než při pánu dědičně zuostati mají."188.1 - Co zbylo od té doby z práv nejpřirozenějších a zda upřílišeno je tvrzení, že sedlák již jest jenom prostým nástrojem jmění vrchnosti ?

Ostatně tyto požadavky výstřední byly toliko nevyhnutelným následkem zákona z roku 1487: v utlačování pokračuje se již bez přetržky. Aristokracie přivedením lidu selského v postavení porobců spáchala zločin, jímž uraženy byly lidskost a národ. Nic neplatí omluva, že tato přeměna připravovala se od staletí: všecka naděje v nápravu ještě nezmizela a návrat ke tradicím svobodným byl možný, pokud rozhodnutím slavnostním úchvaty šlechty nebyly schváleny zákonně. Zákon z roku 1487 potlačoval i tuto naději; trhnutím péra převážná většina obyvatelův odloučena jest od národa. Za celé této doby smutné žádné opatření tou měrou nezasluhuje pokárání od historie; žádné nemělo účinků nešťastnějších. Jak mohli poddaní tito v srdcích svých zachovati nějaký cit lásky k vlasti, která jich neznala, a ke šlechtě, která je potlačovala? Páni, kteři zahynuli po bitvě Bělohorské uvažovali asi, za jaký zločin pykají: - Za zločin svůj, za zločin předků svých, za tento zákon nespravedlivý a bezbožný.

Však připomeňme hned, že předpisy zákona skutečně byly velice zmírněny v praxi. V XIV. století život byl přísnější než zákony; opak dál se nyní. Tradice staleté nevyhladí se za chvíli: staré listiny nebyly vždy porušovány; sedláci dosti často obdrželi i nové, jimiž pojišťována jim jistá bezpečnost; mnozí užívali poměrné neodvislosti. Přesnějším a úplnějším bádáním bude snad možná jednou poznati, že tehdáž mezi nimi byly rozličné třídy, jež nebyly podrobeny týmž závazkům, a z nichž aspoň některé zachovávaly dosti veliké svobody.

Takto ze zavedení poddanství nevyplývalo, jak často se myslilo, právo pánu, aby libovolně mohl nakládati s půdou sedláků svých. V době, kdy pořídku bylo svobodných dělníků, jaký prospěch byl by mu kynul z přímého vzrůstu jmění jeho, a jak by byl nahradil osadníky vypuzené? Na nejvýš učiněn byl někdy pokus rozšířiti případy odúmrtí, a ani tu není viděti snahu všeobecnou. V skutku správa jmění zůstala patrně tím, čím bývala dřív, a sedlák pravidelně odvádějící platy si byl skoro jist, že zachová svůj statek a bez vážné nesnáze odevzdá jej dětem svým.

Sedláci zachovali také jistou samosprávu: soudy ovšem jsou celkem osazovány od pána,189.1 jenž přímo zakročuje v jistých případech, vydává nařízení, hledí, aby se jich zachovávalo, a vykonává nejvyšší dozor. Ale při všem tyto hromady selské, jež se svou pravomocí soudní spojují některé úkoly správní, zachovávají jakýsi stálý obyčej, odporují novým potřebám a přáním i požadavkům vsí dodávají váhy, jaké by neměly hlasy osamocené. Zásluhou jejich jest, že břemena jsou téměř ustálená a obyčejně dosti mírná. - Toť byly záruky vážné i dostatečným jsou příkladem, aby vynikl rozdíl mezi postavením nevolníků polských a uherských a sedláků českých za této doby; tím vysvětluje se také zámožnost, již nabývají mnozí z nich, a o níž svědectví nalezáme v inventářích. Nechybí než svoboda stěhování, jež potlačena byvši zákonem, nebyla obnovena určitými smlouvami soukromými.

A přece poddanství od té doby zůstává zákonem obecným a všeliké drobné prostředky palliativní nemohou vyléčiti jeho účinků zhoubných. Spáchána byla veliká nespravedlnost, které šlechta nehodlá napraviti, a které sedláci nemohou odpustiti,189.2 a která v zárodku maří záměry nejšlechetnější. Poddaní jsou mimo zákon a přece podléhají mu. Privilegia svá mají jen svobodnou šlechetností svých pánů a jestliže tito zruší je nebo poruší, kdo zakročí, aby přikázal jim plniti je? Páni chytří šetří svých lidí, nábožní zacházejí s nimi mírně a laskavě: ale buď pohnutka, jíž řídí se pán, jakákoli, náboženství, lidskost nebo výpočet, nikdy nepokládají se za závázané než vůči sobě samým; jejich poddaní nejsou jim na rovní, nenáleží téže třídě, nejsou částí národa právního a nesmí dovolávati se žádného práva.

Takové smýšlení zcela zřejmě jeví se ve všech pramenech právě tak jasně v listinách nejpříznivějších jako v osvědčeních nejpyšnějších. "Nyní žádný," píše Veleslavín, "není u větší potupě a menší vážnosti, jako nebozí sedláci, poněvadž je mnozí ne za lidi, ale za služebníky a chlapy aneb raději hovada věčné práci podrobená mají a drží, a nejedni více sobě váží chrta nežli sedláka."190.1 Veleslavín není deklamator, a moralisté, právníci, letopisci jednohlasně oznamují opovržení, v jakém ocitli se sedláci. - Bůh stvořil šlechtu, píše Ctibor z Cimburka, aby spravovala a hájila království, stav kněžský, aby druhé stavy uváděl k známosti o Bohu a ku poctě jeho, stav robotníkův, aby vzdělávali půdu. Tento v podruží jest pánů, kteří po vůli ho upotřebiti mohou; správa náleží šlechtě a sedláci jí musí činiti poplatky. Nezasluhovali by žíti na zemi, kdyby poslušností svou nezasloužili toho, aby trpěni byli na světě".190.2 Ctibor nebyl pán krutý; stejně s ním smýšleli též vrstevníci jeho. Čtěme pozorně zřízení, jejíchž mírnost a laskavost se chválí, v každé řádce jejich shledáme pýchu člena vyšší kasty, který soustrastně ráčí shlednouti na parie.

Jedno z těchto zřízení selských, jež historikové rádi uvádějí na důkaz, že postavení sedláků za této doby nebylo zlé, vydal pan Smil Osovský z Doubravice. Smil byl duch vynikající a duše ušlechtilá: proniknut jsa upřímnou horlivostí o dobro veřejné, zamýšlel zlepšiti osud svých poddaných. Může vzat býti za, vzor osvíceného velmože, a zřízení jeho svědčí o nejušlechtilejších úmyslech. Ale je-li toto ke cti pánu, odsuzuje celou instituci: jaká samostatnost zůstává poddaným? Jaká část svobodné působnosti a tudiž důstojnosti? Laskavá a titěrná ochrana jistých pánů jest neméně urážlivá a nebyla asi méně těžká než opovržení a týrání ostatních.

Konšelé a rychtářové vesničtí, píše Smil, nechť pamatují na Pána Boha všemohoucího a nedopouštějí zjevných neřádů. Poslouchati budou správce a cokoli poručí a rozkáže, v tom se zachovají, přidrží nepilných hospodářů k tomu, aby grunty opravovali, a kteříž by nepolepšili se, o tom úředníku oznámí. Nedopustí posvícení, přástek, her, tanců a jiné nešlechetnosti, dohlídati budou k šenkýřům, jak piva lidem dávají, aby za jich peníze míru spravedlivou jim dávali. Když čas sv. Jiří nebo sv. Václava přijde, vyberou úroky nebo platy a na zámek odvedou; kolikkoli dní po svatých již jmenovaných opozdí se,, tolik dní věží trestáni budou. Též podle poručení na lov lidi vypraví a nedopustí vysílati malých, kteří by tomu zadost učiniti nemohli; také dohlednou, aby jeden každý při gruntu svém sošky h velikým i malým tenatům měl. Na robotu s nimi se postaví a k tomu, aby pilně a dobře dělali, rozkážíc přidrží, neb nevždy úředníci panští při tom býti mohou. Nedovolí v dědinách svých žádných handlů; po chlívích nebo do stodoly s třískami nebo loučí choditi nedopustí. Všeliké neposlušenství a všeliká nedbalost stíhá se dvojnásob těžším trestem nežli by pokutován byl prostý sedlák, a pán vyhrazuje si právo stížiti ještě trest. - Zdá se, že za těchto okolností úřady obecní nebyly asi nijak závidění hodné.

Vy pak poddaní, dále zní zřízení, svěťte samým Pánem Bohem přikázaný den, totiž svatou neděli, chodťe do kostela k náboženství i s svými dětmi a čeládkami a tak na sobě ukazujte, že jste křesťané, v ten den pod trestáním vystříhejte se všelikých toulek po polích a po lesích. Poslušni buďte úředníka a jiných služebníků mých, ano i konšelův a rychtářů svých, plňte rozkázání jejich bez průtahů, nepomlouvejte jich a nepřesuzujte po krčmách postranních aneb jinde, ani o nich nic zlého jim na posměch a potupu nemluvte. - Následuje dlouhá řada zápovědí: zákaz sekati dříví v lese bez svolení panského : vinník trestán bude na hrdle i na statku svém.

Zákaz zachovati psy, kdo je pro stráž míti chce, aby je ve dne uvázal a v noci pouštěl: také pastevci, berouce je s sebou na pole, aby svázané měli: tanec trestán jest vězením; zákaz choditi do krčem se zbrojí; kdokoli prodá grunt svůj bez vůle pána neb odcizí nebo zastaví své rolí, koně a náčiní, trestán bude věží dvě neděle, a ten, kdož na to půjčuje, přijde o své peníze; zákaz šenkýřům, aby žádných piv nebrali kromě panského; zákaz přijímati podruhy do dědin leč s povolením úředníka; zákaz přechovávati ve vsi krejčí nebo jiné řemeslníky a dávati jim co dělati, neb od toho jsou města, městečka a řemeslníci v nich, aby sedláci k nim se utíkali o potřeby své, a tak jedni od druhých živi byli; zákaz prodávati obilí, husy, kuřata a rozličné plodiny hospodářské jinam než do sousedního města nebo městečka panského; kdokoli chce mluviti s úředníkem, může odebrati se na zámek, ale ne v jiný den než v pondělí; přísné tresty proti cizoložství, neřádnému louzení, prostopášnosti atd. atd.192.1

Projděme všecky prameny této doby, ze všech vynikne týž dojem: poddaný není pánem ani svých činů, ani své řeči, ani své víry; musí přijmouti vyrnání svého pána, kněží, jež tento ustanovuje, a obřady. jež předpisuje. Jestliže pán šetří svých lidí, činí tak jen z úcty k sobě samému.: Nakládej pěkně s poddanými lidmi a nečiň jim křivdy", radí Jan z Lobkovic a z Hasišteina synu svému, "ať tě rádi chválí, než by tě před jinými hyzdili a tudy tě jim ostydili, že někdo maje úmysl se za tě stěhovati, to slyše, obávaje se i nechal by."

Prospěch panský je jediné pravidlo rozhodné, jež zatlačuje všecky druhy úvahy. Vlastnické právo sedlákovo pomíjí, jakmile šlechtici se to zdá prospěšným: jestliže robotník řádně nevzdělává půdu svou, nejprve jest napomenut, potom trestán vězením, a nenapraví-li se, musí prodati grunt. Povolení ku vystěhování se dostává se mu teprve, když nalezne někoho, kdo přejme všecka břemena a příjemný jest pánu. Dopouštěno-li, aby závětí odkázal statek svůj, děje se to s podmínkou, že pán neztratí při tom ničeho, a že žádný odkaz nebude učiněn nikomu, kdo by nebydlil na panství jeho.193.1 Umře-li poddaný, vdovu jeho, chtějž ona nebo nechtěj, na spěch provdávají: běžíť o to, aby země nezůstala úhorem, a aby platy nevzaly újmy. Jeho děti berou se do služby na zámek, kde zůstávají několik let, a poměrné svobody nabývají teprve, když dospěly, aby ujaly se hospodářství na dílci svém a odváděly platy o svatém Havle a o svatém Jiří.193.2

Čím dále postupujeme, tím silnější zdá se nám předsudek aristokratický, v opovržení větším shledáváme sedláky a jich postavení horší. Ku konci XV. století některé formule pamatovaly ještě na původní rovnost: právníci zaznamenávají je pro zajímavost, ale již nechápou vždy smyslu jejich. - O vkládání věn ve dsky zemské; praví Všehrd na místě zajímavém: "ačkoli žádný z pánóv ani z vladyk nikdež se po dskách pánem nepíše aniž se vedle práva zemského má psáti než toliko jménem křestným pravým, a chce-li k tomu i přijmiem, kromě krále pána našeho a všie země: však manželky všech pánóv vladyk a jiných chudých lidí, kterýmž se koli dskami věna kladú, samy mimo jiné lidi všecky té zvláštnosti užívají, že paními se ve dskách zřetedlně a zejmena píší. A jakú jest to příčinú přišlo, aby všecky manželky beze všeho rozdielu té zvláštnosti užívaly, domýšleti se raděje jednomu každému dám, než o tom co sám vypisovati budu; kteréžto zvláštnosti ve dskách všecky manželky všech mužóv beze všie výminky napořád a jednostajně užívají. Aniž manželky pánóv zemských toho co před manželkami vládyk, měščan, dědinníkóv nebo sedlákóv mají; než každého pána manželka ne dvakrát než jednú toliko paní ve dsky se píše, jako manželka vládyky, měščenína nebo sedláka".193.3 Jiné místo jest ještě zajímavější: Když člověk urozený ženu chudého řádu pojme (jakož se to často přiházie) buď městskú nebo sedlskú, by pak kmetičnú svú pojal (jako Vratislav král český (Sic!), kterýžto byl sedlku - ale ne škaredú - přijal - a z sedlky ji královnú českú učinil), té každý móže její muž věno dskami klásti beze všeho povolenie královského i panského; neb jest již řádu svého povýšila skrze muže, a řád sedlský v řád vladycký nebo panský proměnila".193.4 - Odloučení stavů není tudíž ještě úplné. - O necelých sto let později, když oznamuje se jedenáctiletému Petru Vokovi z Rosenberka, že jeden z poddaných jeho bude mu dán za učitele, hošík proto teskliv býti a plakati počal, jakoby nějaká hanba mu tudy učiněna býti měla; upokojen jest jen stěží od matky své.194.1

Právě za tohoto století nepřeklenutelná propast rozevřela se mezi šlechtou a poddaným lidem. Ve všech zákonech jeví se nerovnost stavů. Zletilost věku ustanovena jest na šestnáct a patnácte let pro stav panský, na sedmnáct a šestnácte pro stav rytířský, na osmnáct a sedmnácte pro stav selský. Život sedlákův necení se tolik jako život pána; odklad hlavy za pána nemůže býti menší než "pět set grošů dobrých pražských, pět set liber vosku a padesáte postavuov sukna lanttuchu a pět set kněží ke mšem ..."; desetkrát méně, je-li obětí zeman, a toliko pět hřiven, pět liber vosku, pět mší, postav sukna ... jde-li o sedláka.194.2 Však brzo nedopouští se více smluvení o hlavu a zákonem nepřipouští se již odklad její za šlechtice: jestliže soud městský vyřkne pokutu peněžitou jakožto trest za vraždu, tento trest postačí jen tehdy, je-li obětí nešlechtic.194.3 -- Násilná rána, políček daný druhem druhu trestá se lehkou pokutou; robotník, jenž uhodil pána, ztrácí ruku nebo může býti trestán i na hrdle. Jestliže by pán, zeman nebo měšťan z ručnice směřil aneb stiskl k osobě stavů svobodných, by pak nezapálil a nevystřelil, propadá pokuty jedno sto kop: pakli člověk obecný a selský tak byl ohrožen, pokuta obnáší padesát kop; jestliže by kdo z lidí obecných a selských směřil ku které osobě ze stavů vyšších, ten každý hrdlo ztrácí.194.4 - Povaleči jsou pobíráni a pokutováni; nemohou-li platiti; zůstávají rok ve službě toho, kdo je jal, i nedostávají žádné mzdy; jestliže by po roce pohrůžky činili pánu neb lidem jeho, tolikéž i škody, mají na hrdle trestáni býti.194.5 Naprosto zakázáno je sedlákům nositi ručnice.194.6 Ničeho nesmí činiti bez povolení a prostřednictví pána.194.7 Nesmí státi k soudu. Dopustí-li se zločinu, pán jejich odpovídá za to; bezpráví, kterého se dopustí, podléhá zákonu toliko proto, že nepřímo dotýká se vlastníka.195.1 Kdokoli svévolně a bez příčiny uvězní poddaného sousedního pána, podléhá pokutě, ale třetina pokuty této připadá pánu; i samy podrobnosti tohoto zákona, jehož úmysl lidumilný jest na jevě, ukazují, s jakou krutou lehkostí šlechta může vězniti nebo týrati sedláky, aby v nich napadala nenáviděného souseda. Na příklad, jestliže by kdo člověka u vazbě drže, nepostavil ho na žádost hejtmana krajského a uškodil by mu na zdraví, má tomu člověku dáti padesát kop náhrady. Pán béře část náhrady, jež přisouzena jest rodině zavražděného robotníka jeho; pakli by u sebe tu summu zdržoval, rodina zemřelého může sobě vzíti za pána koho chce; ale je-li to vždy možná, a je-li chráněna vždy nařízeními proti hněvu a pronásledování dřívejšího pána ?195.2

Není svobody než když práva každého chráněna jsou zákonem a kde moc ode všech stran vážená zakročuje na obranu slabého a na odstranění násilí: takové ochrany právě nedostává se sedlákům. Ne že by zákon jim ji odjímal úplně: i tehdy nadsazeno jest poněkud tvrzení, že pán pouze tím, že je držitelem, bez dozoru vykonává právo vyššího i nižšího soudnictví. Až do XVII. století nalézáme takto příklady pří zdvižených od sedláků proti pánům jich; zřízení zemské z roku 1564 připouští, že jsou oprávněni prokazovati své právo vlastnické: jestliže by lidé poddaní držíce jaké grunty neměli žádných jistot na ně, není předpisu na prospěch jejich proti pánu; jestli dostatečně však prokáží, že tyto grunty dostali s volí pána buď pod plat buď jakýmkoli jiným právem, ti toho užíti mají.197.1 Jakmile královská moc nabude opět nějakého vlivu, ujímá se zase své úlohy přirozené a hledí poddaných chrániti od útisků. Ferdinand I. káže hejtmanům krajským, aby zakročovali ve prospěch těch, kdo týráni jsou od pánů svých; přesně ustanovuje právo komory královské,197.2 aby rozhodovala o všech přech jí předložených a v skutku hojný počet jest odvolání i ku králi a často bývají příznivě vyřizována.

Na Moravě stížnosti sedláků rozsuzoval hejtman zemský s radou několika přísedících; přibyloť jich tolik, čteme v nálezu sněmovním z roku 1611, že dva dni jim věnované nestačí na vyřízení jich. Důkaz zajisté nepochybný, že postavení poddaných nebylo nejlepší, ale důkaz také nepopěrný, že doufali dosáhnouti spravedlnosti proti pánům svým.

Slabé záruky při všem! Před kým postaví se tito utištění? Před šlechtici, vychovanými v týchž ideách jako vlastní páni jejich. Hejtmani krajští, jichž úkolem jest obrana jich, jsou taktéž šlechtici, plni všelikých předsudkův aristokratických; jakými zlořády vyruší se ze své netečnosti! A jestliže soud náhodou rozhodne ve prospěch žalujícího, jakou mocí bude podporován jeho nález? "Bylo by to těžké, aby pán poddaných svých trestati neměl", ozval se Zděnek Zručský z Chřenovic (1544); všichni přátelé jeho smýšlejí podobně a zakročování moci jakékoli na statcích svých bouří se jako pro bezpráví a tyranství.197.3

Také hledí poddaným svým odníti toto jakkoliv zdánlivé odvolávání se k cizímu soudu. Podařilo se jim to lehce: srovnání obou textů díla Všehrdova ukazuje nám vítězství theorií feudalních za vlády Vladislavovy. - "Při póhoniech však," píše právník tento v sepsání z r. 1499, "jest otázka, a nevelmi k odpovědi snadná, móž-li člověk pána svého pohnati, když se jemu od něho křivda děje a zvlášť znamenitá, jakož si to nynie lidem dosti a zhusta přiházie? ... K té otázce odpoviedajte jiní, ktož tomu lépe rozumějí, já toliko co se jest při tom dálo, napíše, dalšie odpovědi k tomu jiným nechám. Mnozí páni pohnáni byvše od lidí chudých, odpoviedati jim nechtiece, za své lidi jsú je pokládali a tím se súdu obrániti chtěli, ale to jest jim platno býti nemohlo, než musili jsú jim, ač jsú je koli za lidi své kladli, na súdu odpoviedati."198.1 - O deset let později, v sepsání z roku 1508, odpověď zní docela jinak; "Mnohým a téměř všem se zdá, že (člověk nebo služebník pána svého pohnati) nemóž; neb aby se který pán s svým člověkem měl súditi, zdá se to nepodobné. Některým pak se nazpátek zdá, že móž člověk pána svého pohnati: poněvadž krále a pána svého dědičného páni a jiní obyvatelé země pohnati mohú, proč by člověk nebo služebník pána svého pohnati nemohl a téhož práva proti svému pánu neužil, kteréhož pán jeho proti pánu svému, králi, požívá?" K této otázce, pokračuje Všehrd, není těžká odpověď, vykládá, jaký rozdíl jest mezi poměrem pánů ke králi a poddaných ku pánům198.2 a dodává: "Než aby člověk, nebo pacholek, nebo služebník měl svého pána poháněti, všem se neslušné i nepodobné zdá a naprosto nespravedlivé.198.3 -- Od té doby zákony - stávají se čím dále tim určitější: nepřipouštějí se více žaloby sedláka poddaného proti pánu jeho; stížnost jeho nemůže býti přijata ani tehdy, když propuštěn byl z poddanství jeho. Odvolání, ač nepřestávají docela, dějí se jen nepravidelně, nepřímo a předem již jsou marna pro odpor, který vzbuzují u šlechty. Tato rozšiřuje své soudnictví vrchnostenské, ve svých rukou soustřeďujíc víc a více výkony soudnictví veřejného:198.4 mezi sebou a lidem svým uznávají již jen jednoho soudce, své svědomí.199.1 V žádném případě nebylo dostatečné jistoty; ve mnohých páchány nejhorší zlořády. Privilegia měla cenu toliko poměrnou; páni, jestliže nerozhodli se potlačiti je, vysvětlovali je a vykládali dle svého. Že by byli jimi vázáni, nepřipadlo nikomu na mysl. "Měli-li by v městečku aneb v které vesnici nač jaké výsady aneb obdarování na jakých listech od předkův téhož pána, nechť by to ukázali: a žádali-li by při tom zachováni býti, nemá se jim toho rušiti, neb raději k tomu přičiniti, aby se jim to od toho pána potvrdilo. A tak ti i jiní lidé budou mít lepší chuť, aby se pod týmž pánem osazovali a živností hleděli, nežli jinde, kdež toho není."199.2 - Plný prospěch pánů shodoval se zde zajisté se žádostmi poddaných, ale všickni nepozorujíce toho vedli si dle vůle své.

Z některých událostí můžeme si představiti, jaké výstřednosti byly možny. Ve vsi jedné199.3 zemře sedlák: vdova zdědí pole jeho, pravidelně odvádí platy; nicméně pán, buď že znepokojil se o svůj příjem, buď že nabyl vhodné příležitosti k zaokrouhlení svého statku, vyžene ji z domu jejího, vezme jí dvůr i dědiny oseté, obilí sklizené i "chmelnici dobře rozdělanou": soud rozhodne, aby vráceny jí byly věci pobrané, ale vdově poručeno, aby do hromnic se vyprodala (1548). Jinde199.4 umře poddaný university, zanechav vdovu a něco peněz, jež v potu tváři "vyrobotovali za čtyřicet let"; mistr Sigmund z Helfenberku odebeře se tam ihned, - aby nerozptýlilo se co po nebožtíku zbylo, co kde bylo pobéře, a odveze svým kollegům pražským: byliť velmi chudobní, tak se vymlouvali. Vdova vzpouzí se; jest uvržena u vězení, "až snad žalostí se světa skrze to sešla". Měšťané pražští žalují na universitu žádajíce navrácení jmění pobraného, kteréž vdova jim odkázala; Sigmund dokáže, že běží o kmetičnu a poplatnici mistrův učení Pražského a "kmetičny bez vůle pánů svých ani kšaftovati ani se vdávati nemohou": soud dal mu za právo.200.1

Kdo odváží se tvrditi, že takových příhod bylo pořídku? Ne že by slušelo vyváděti z toho úsudky příliš temné, ale třeba vzpomenouti si na ně právě tak, jako na zločiny agrarní, na časté požáry, na pokusy o vzpouru, abychom učinili si správné ponětí o postavení sedláků, snad ještě méně nešťastných, třebas vydáni byli všem vrtochům pánů podivínských a všem náhodám osudu.

I dobré úmysly pánů jejich bývaly jim nebezpečné! Koupí nebo dědictvím statek dostával se střídavě katolíkům, kališníkům, bratřím českým; šťastní robotníci, jestliže páni nestarali se příliš o spasení jejich; šťastni rovněž, jestliže nebyli příliš choulostivými obhájci ctnosti. Jejich spravedlnost stručná často upomínala na spravedlnost tureckých pašat; šlechtic200.2 na příklad potkav se s poddanou, jež nepoctivě se chovala a dítě zplodila, než manžela měla, vytrhl tesák, bil ji tak velmi, až se v síni válela a musili ji odnésti. Z toho bití v nemoc upadla a dlouho "dostatečně" zdráva nebyla.

Takých puritanů bývalo pořídku, ale za to více těch, kdo potřebovali peněz. Všehrd kárá několikrát útisky šlechty "Již o spravedlnosti," v doslovu obrací se ku pánům z Postupic, "kterúž jste ke všem s svobodú zachovávati přivykli, i k svým lidem, beze všech bezprávných a znovu vymyšlených robot, zádav, nátiskóv a nových obtěžování, i bez jiných obchodóv městských a kupeckých vedení o té spravedlnosti a miernosti V. Msti. lépe jest mlčeti nežli co málo pověděti, Málo se od lidí cizích i domácích slyší, aby na V. Mst. žalovali pro zádavy bezprávné anebo nátisky vymyšlené. Poněvadž i viny spravedlivě propadené milostivě všem všecky odpúštíte, ne z škod lidí a poddaných svých sobě užitky přivodicie."200.3 - Ctnosti pánů z Postupic zasluhovaly vskutku pochvaly, ale nebudily hrubě následovatelů. "Tato se zádava děje druhdy", praví Všehrd na mistě proslulém, "že prodávajíce jedni druhým vsi, robot ze jména ve dsky nekladú, a zvláště když jich od starodávna na lidech nenie . . .; avšak proto ti, kdož kúpie, robot žádných nekúpivše, ani jich ve dskách majíce, na lidech robot žádají, a lidé chudí těžké a bezprávné roboty dělati a robotovati jim musie, proti všie i božské i lidské, křesťanské i světské spravedlnosti, ježto takového bezpravie ani Turci ani jiní pohané nečinie. Z kteréhožto bezpravie prve v zemi neslýchaného mnoho zlého přicházie, tak že lidé takového obtieženie nového a nemilostivého snášeti nemohúce, někdy z gruntóv svých, statky své opustiece, utiekají a utekúce v zlodějstvie, v mordy, v žhářstvie a v jiná zločinstva se dávají, a země tudy pustne, a drahota skrze to a hlad v zemi přicházie, zlodějstva a mordové se rozmáhají. Jiní tímž obtieženiem přinuceni jsúce, proti svým pánóm se zdvíhají a hory vojensky osazují, dvory, dědiny, statky, ženy i děti své opustiece. Jakož se nedávno na Moravě stalo, že Zábřežští pro obtieženie a roboty nezvyklé a nepovinné proti pánu svému jsú se pozdvihli ... - A nynie v Čechách, jakož se slyší v kraji Prachenském při svaté Margretě lidé zápisní nebo královští některých vesnic, robot nezvyklých prvé a obtiežení znovu vymyšlených snést nemohúce, všickni jsú se zdvihli, vrch vojensky osadili, a co z toho vyjde a k jakému to konci bude přivedeno, kto věděti móž ?"201.1

Proti vzpouře šlechta chrání se ustanovením nejpřísnějšich trestů. Na hrdle trestán jest, kdo povstane a pobouří lid.201.2 - Ostatně tyto bouře selské samy o sobě nejsou příliš nebezpečné. Jako spravedlnost i moc výkonná jest v rukou oligarchie: takto změny, kteréž dějí se od dob Všehrdových, zajisté nejsou ve prospěch robotníků.

Když šlechtě postačí nařízení, aby rozmnožila důchody své, třeba jest hrdinství, aby odolala pokušení. - Možná-li to vždy? Výdejů neustále přibývá, peníze pozbývají ceny své, sněmy častější vyžadují delšího vzdálení; pobyt v Praze je nákladný; třeba žíti dle stavu svého; obyčeje přepychu se šíří, oděvy sametové a hedvábné jsou velmi drahé, hostiny vybranější a hojnější; kde nalézti důchody? Zvyk a zákon zakazují šlechticům zabývati se obchodem nebo průmyslem i obracejí se tudíž ke svým poddaným.

Obyvatelé měst panských musí svolovati k půjčkám více méně dobrovolným nebo poskytovati rukojemství svého k lehčímu dlužení se na jiném místě; ob čas připomíná se jim, že sluší přinášeti dary z dobré vůle. Vůči nim šlechta však zachovává ještě jistou míru, jsouť privilegia jejich starší a přesnější, a měšťané v odporu svém pevnější, smělejší a opravdovější. Břímě spadá na sedláky. Proti robotníkům každý prostředek jest dobrý.

Šlechta uvaluje na ně všecku tíhu břemen veřejných, vybírá více než země žádá,202.1 rozmnožuje nařízení, aby rozmnožila výnos pokut, vymáhá placení poplatků dávno zapomenutých, ukládá roboty nebo platy nové. Aby za laciný peníz pojistila si dělníky, ustanovuje maximum mzdy, a kdo platí nad sazbu, podléhá pokutě.202.2 Tato zřízení z velké části vysvětlují se ovšem vědeckými theoriemi tehdáž obecně uznanými,202.3 ale postavení stavu selského není tím méně stíženo.

Robotníci podléhají bídným poměrům žalostné správy hospodářské, jež venkoncem záleží na privilegiích a monopolech: doháněni kupovati v městě předměty potřebné, prodávati plodiny své toliko na trzích, jež pán ustanoví, píti pivo, jež on uvaří a jehož cenu ustanoví,202.4 mlíti obilí v jeho mlýně, vytrhováni ze svých prací honbami a robotami,202.5 přinuceni snášeti škody, jež zvěř činí na jejich polích, živoří v polovičné bídě; zřízení zdají se míti účelem zabrániti sedlákům, aby nepovznesli se ku příliš veliké zámožnosti: příliš bohati byli by méně poslušni.202.5

Šlechta až příliš dobře dostihuje cíle, jejž si vytkla. Postačí pohlednouti do register soudu dvorského, praví Čelakovský, abychom přesvědčili se, že povšechná situace jest velmi málo příznivá.

Bez pomoci, bez naděje sedláci pozbývají i důvěry v budoucnost i chuti ku práci a k šetrnosti, a myslí jejich zmocňuje se melancholická malátnost.

"Všelikú práci s slušností spojenú," připomíná Všehrd,203.1 "pro užitek a odplatu lidé podstupují .... Všickni žádámy užitku a k němu taženi bývámy, aniž jinak činiti žádným obyčejem móžmy; neb kto jest, ježto by se užitečného varoval ? Anebo raděje kto jest, ježto by po užitečném najpilněje nestál? Bychmy jedné dobře znáti uměli, co jest užitečné!" - Vážná a hluboká slova, jimž šlechta nerozuměla; oslepena jsouc touhou po zisku, svému bezprostřednímu prospěchu obětovala budoucnost a moc království: Za nové doby zkoušení šlechta hleděla vzbuditi ono nadšení, jež zemi českou učinilo nepřemožitelnou za doby Sigmundovy; ale poddaný lid selský, nemaje vlasti, nepovstal na obranu svých potlačovatelů. Na neštěstí vinníci sami nebyli potrestáni. Toto království, psal smutně Všehrd, o něž rozbilo se všecko úsilí nepřátel, proti němuž nezvítězil ani meč ani oheň, zkaženo bude nespravedlností.203.2

Potlačení stavu selského bylo posledním slovem vítězství oligarchie a závěrem revoluce za vlády Vladislavovy vykonané. V těchto letech zmatených a pohnutých udála se pronikavá změna, a s tohoto hlediska vláda prvního Jagielovce v dějinách českých jest jednou z nejdůležitějších, ale též nejnešťastnějších. Co zbývalo na příště ze starých Čech, z království Karla IV. nebo z demokracie táborské? Královská moc byla málomocna a pokořena, města oslabena, sedlák ujařmen. Jediná šlechta neklesla, ale za vítězství své podstupovala již trest, jsouc porušena úchvaty svými, rozervána na strany, oddána všemu pokušení lakoty a pýchy. Vzhledem ke zmatku hmotnému a k rozvratu mravnímu, všickni, jichžto duch nepozbyl ještě předvídavosti, a kdož v srdci svém zachovali něco šlechetnosti a oddanosti k vlasti, jati byli temnou předtuchou, že budoucnost má ještě minouti.

Ačkoli spáchány byly chyby nenapravitelné a byť všecko bylo ohroženo, ani tehdáž nebylo nic naprosto ztraceno. Známe vlády oligarchické, jež přes to, že založeny byly na útisku nižších tříd, přece na dlouho zabezpečily vlasti své pořádek uvnitř a vážnost na venek. Ostatně města, zachovavše hlas svůj na sněmu, představovala do jisté míry živel demokratický a mohla pokoušeti se, aby zmírněno bylo postavení lidu selského. Moc s krále přešla na národ, a jakkoli počtem obmezený byl tento národ právní, zásady svobody jsou tak plodné a působení na mysli lidské tak blahodárné, že bylo možné ještě doufati ve zřízení vlády řádné a opravné. Projevovalyť se některé šťastné známky: známost věci státních a zodpovědnost za ně znova zdály se působiti příznivě na mravní stav některých pánů: mnozí již děsili se bezvládí, hněvali se na mrhání a tvořili jaksi jádro strany národní, která by uložila všem úctu k vyšším prospěchům vlasti; zdálo se, že sjezdy krajské, dávajíce se na sněmích zastupovati posly volenými rozmnoží asi moc stavův upevněním a zmírněním politiky jejich. Zda šlechta nezištností, ne-li aspoň prozíravostí, bude poučena, že nenakloní národ k vládě své, než když zásady své nepožene do krajnosti a když na uchránění svých vlastních privilegií ode všeliké reakce postará se na předním místě, aby šetřila těch, které ještě zachovaly si druhé třídy. Pochopí-li, že vláda uzákoňuje se toliko službami prokazovanými? Pozná-li aspoň, jaké jsou pravé základy a záruky svobod zemských, a kterých řádů třeba jí přede vším hájiti a rozvíjeti ? Štěstí své měla ve svých rukou.

Nicméně upomínkami na nedávnou minulost oprávněny byly nejvážnější obavy, jež událostmi jen příliš byly ospravedlněny. Neobezřelí páni bez boje opustili nejdůležitější postavení svá a nesnášelivostí svou obětovali všecky spojence své; takto nastala brzo chvíle, kdy vůči královské moci, opřené o hrozné síly zevnější, zůstala toliko hrstka pánů nedobré pověsti, a kdy zemské zřízení téměř bezbranné vydáno bylo smělému útoku. V bojích, jimiž vyplněna jest vláda Ludvíka Jagielovice a prvních Habsburků, vítězství střídavě dostává se moci královské a oligarchii; ale buď zdánlivý výsledek jejich jaký buď, každá episoda nevyhnutelnějšími činí zkázu ústavy a úpad samostatnosti národní.


Poznámky

ke straně 154

154.1 Spisy (v překl. Vinařického) str. 40.

ke straně 155

155.1 Viz zápis Vladislavův v Archivu česk. IV., str. 451-456, zvláště str. 456.

155.2 Vladislav sám před Prahou nepřísahal na ústavu; Pražané spokojili se slibem jeho, že šetřiti bude privilegií jejich. Srovnej Kalouskovo České státní právo, dílo, jehož často budeme se dovolávati, Praha 1871, str. 262.

155.3 Ctibor z Cimburka a na Tovačově (1437-1494) v posledních letech svého života byl všemocným správcem Moravy. Takové požíval vážnosti, že sjezdy panské konaly se na hradě jeho, a že za nepřítomnosti jeho odročovaly se důležité pře, aby slyšeno bylo rady jeho. Do doby jeho sahá zřízení správy, jež v obecných rysech zachovala se na Moravě až do války třicetileté; roku 1481 žádali ho páni moravští, aby sebral obyčeje, zákony a právní zvyky zemské. Tyto paměti soudní, známé pode jménem knihy Tovačovské, měly vážnost a téměř moc zákona. V letech 1486-1489 složil druhou část obsahující vzácné podrobnosti o postavení stavů. Knihu Tovačovskou vydal velmi pečlivě V. Brandl, připojiv k ní velmi dobrý úvod, Brno 1868.

ke straně 156

156.1 "Král list ten vezma, odevzdá jej hejtmanu, řka: Teď již potvrzení naše máte, učiňtež nám svou povinnost.

156.2 Všehrd str. 150. O úkolu a významu Všehrdově zmíníme se později. Jeho dílo "O právích země české knihy devatery" jest jedním z nejznamenitějších plodů právnických té doby. Nejlepší vydání opatřil H. Jireček, Praha 1874. Svědectví Všehrdovo je tím význačnější, že káral úchvaty šlechty.

156.3 D'Elvert, Zur österr. Verwaltungs-Geschichte str. 51. v XXIV. sv. sbírky Schriften der hist.-statistichen Sektion der mähr.-schles. Gesellchaft, Brno 1880.

ke straně 157

157.1 Palacký V. sv. 2. str, 189. Bylo by lehko nakupiti dokladů. V skutečnosti předchozí případy jsou tak určité, formule tak přísné, že není možná žádného dvojsmyslu: i panovníci, práv svých nejžárlivěji střehoucí, uznávají, že moc, jíž nabyli svobodnou volbou země, závisí na jich vlastní věrnosti, se kterou vykonávají své závazky.

157.2 Nesmí se splétati cit dynastický s oddaností k jednotlivému panovníku: Karel IV. byl král u lidu oblíbený, ale rod Luxemburků nezapustil nikdy v národu hlubokých kořenů.

ke straně 161

161.1 Chlumecký, Karl von Zierotyn und seine Zeit, Brno 1862, str. 65. "Když Ferdinand I. ujal se vlády, zřízení markrabství Moravského podobalo se téměř ústavě republiky aristokratické, král-markrabí nebyl mocnější nežli dože Benátský, stavové byli mocnější nežli proslulí stavové generalní." S některými úchylkami situace v Čechách byla táž jako na Moravě.

ke straně 162

162.1 Právo k odúmrtem bylo v skutku jedním z prostředků k obnově jmění královského a tudíž ku vrácení vážnosti moci královské; zprvu týkalo se toliko lén, ale znenáhla rozšířilo se na různá allodia. Šlechta zprvu domohla se práva pro vlastníka, aby svobodně mohl nakládati se statky svými, jestliže za svého života dal zapsati poslední vůli do desk zemských. Tímto opatřením obmezeno odúmrtí tak, že Vladislav snadno svolil vzdáti se samé zásady. Ostatně zákon Vladislavův týkal se toliko allodův a nikoli lén. Srovnej Vocela, O staročeském dědickém právu v Pojednáních král. učené společnosti české V. řada, sv. XI., str. 490.

162.2 Srovnej Rezka, Oprava komory české za Ferdinanda I. v rozpravách král. učené společnosti, v Praze 1882, sv. XXII.

ke straně 163

163.1 Líčíme co událo se za vlády Vladislavovy, ale šlechta často spokojujíc se, jak ukážeme později, skutečným držením, nedala si vždy zákonem potvrdit své úchvaty. Otázka, zda jmenování nejvyšších úředníků náleželo koruně čili sněmu, zůstala vždy spornou a byla rozhodována ve smyslu opáčném dle ráznosti nebo slabosti panovníkovy. Jediná věc byla jistá, že nejvyšší úředníci směli býti voleni toliko ze sněmovníkův a že přísahali na zřízení zemské. Srovnej Kalouskovo České státní právo, str. 361 a násl.

ke straně 164

164.1 Takové jest pravidlo všeobecné a čím dál tím přesnější; jsou však jisté výminky, jak uvidíme později, a poddaný není úplně vydán na milost a nemilost svých pánů.

164.2 Jako většina ústav aristokratických a svobodných ani ústava česká není ustanovena zákonem povšechným, nýbrž řadou nálezův a předchozích případů. Test tudíž velmi proměnlivá, a můžeme o ní podati obraz toliko přibližný. Podobnou nesnáz zakoušejí historikové angličtí. Pro každý kus bylo by třeba uvésti řadu pramenův a vyznačiti množství výminek. Tím by ovšem překročen byl velice cíl, jaký jsem si vytkl; nepíši dějiny veřejného práva českého, ale snažím se vytknouti jenom vliv, který boje ústavní měly na osudy země.

ke straně 165

165.1 O stavu moci královské a o řádech českých za Vladislava II viz Vladislavovo Zřízení zemské, knihu Tovačovskou, Všehrda, zápisy uveřejněné v Archivu českém, Stránského Respublica Bojema, atd. Srovnej Palackého, Kalouska - České státní právo - a velmi jasný a zajímavý výtah německý: Einige Grundlagen des böhm. Staatsrechtes (1871); Brandl, Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes (Brno 1879; je to pravý slovník řádů domácích); Rezkovy články různé o Vladislavovi, Ludvíkovi a Ferdinandovi I. ; Chlumecký, Karl von Zierotyn; d'Elvert, Zur österr. Verwaltungs-Geschichte, atd.

ke straně 166

166.1 O sjezdech krajských viz velmi pozoruhodnou monografii Bohuslava Riegra: Zřízení krajské v Čechách. Část první. Praha 1889. Bohuslav Rieger, syn proslulého řečníka českého, vnuk Palackého, jest hodným potomkem slavné rodiny, jejíž jméno nerozlučně je spojeno s obrozením slovanským v Rakousku.

ke straně 167

167.1 Morava byla jí však příkladem blahodárným; dějiny její za této doby jsou mnohem méně bouřlivé, protože šlechta méně četná má i vyšší smysl politický; vytrvalejší jsouc dovede pevněji zříditi svou moc a když i podlehne, je to více vinou Čechů nežli vlastní chybou její.

ke straně 168

168.1 Zajisté jde tu toliko o obecný směr; ve mnohých věcech jednotlivé obyčeje dlouho upamínají ještě na starý pořádek věcí. Jeden z nejzajímavějších zbytků prvotních řádů slovanských, dle nichž statky jsou společným jměním rodiny a nikoliv jednotlivce, jest drahný počet svobodných statků, jenž ještě v XVI. století nalézal se v nedílném držení rodů šlechtických. Srovnej Vocela, O staročeském dědickém právu str. 487-488.

168.2 Všehrd str. 434. Význam slova zeman není vždy zcela přesný, ale tu není pochyby, že třeba jím rozuměti svobodníky, drobné držitele svobodných statků. Srovnej také Stránského, str. 241.

ke straně 169

169.1 Žena jest úplně závislá na muži svém. Bez jeho povolení nemůže ani odkazovati ani zastavovati část svého jmění soukromého. Zemře-li manžel a děti nejsou dospělé, poručnictví dostává se osobě, kterouž ustanovil muž za živnosti své, pakli nejmenoval nikoho, poručnictví opatří nejvyšší hejtman zemský. Po smrti otcově sestry zůstávají při bratřích, a nesmí se provdávati bez vůle jejich. Významno jest, že často shledáváme odírání panen daných do kláštera. Mnohdy, aby unikly takovému tyranství, dávaly se unášeti často s vůlí matčinou: v tomto případě ztrácely všecko právo ke statku otcovskému. Kniha Tovačovská (vyd. Brandlovo) kapit. 165. str. 90.

ke straně 170

170.1 O zřízení šlechty za této doby viz mimo práce výš uvedené Brandla, Stav panský a rytířský v Časopise Matice Moravské 1869 str. 145-184 a Gindelyho "Die Entwickelung des böhm. Adels und der Inkolatsverhältnisse seit dem XVI. Jahrh." v Rozpravách král. učené společnosti české ř. VII. sv. I. str. 886. Dlužno vystříhati se velikého přehánění; vítězství řádů feudalních bude úplné a konečné teprve po roce 1620: do té doby mnohé rysy upomínají na staré právo slovanské, jež neznajíc ani majetku osobního ani závěti, nepřipouštělo tudíž ani práva prvorozenství ani ustanovení dědice (Srovnej Vocela str. 496).

170.2 Počítá se asi 1200 rodů rytířských.

ke straně 172

172.1 Úvod ke zřízení zemskému z roku 1500 v Archivě českém V. str. 6. Hněv, jímž stíhán byl za života svého, pronásledoval jej i po smrti - Mortuus es tandem, bipedum tu pessime Rindel, praví jeden básník současný. Staré letopisy české nejsou shovívavější: "zhoubcům, šibalům, zlodějům a škůdcům zemským byl přítel proti městům; a jakás divná práva vymýšleje skoro o každém sněmu vždy jináč a jináč ... A ten Rendlík nějakou smělostí všetečnou mluvil k králi jako k sobě rovnému .... A ledacos mluvil i činil, jako by byl králem, an sám král nedělal sobě jako on, anobrž jakékoli nevole vznikly v zemi, on toho příčina byl i počátek." Staré letopisy české, str. 322. - "Zle jsi se všem stavům zachoval a nade všemi's zradil," starý letopisec dává do úst protivníku Rendlovu (Paškovi z Vratu), " protož znej, nevíš-li, že před žádným právem ty mluviti nemáš, ani žádného práva užiti." Rendl ovšem pyšně odpovídá, že "jest lepší než všecka města jsou" (ibid. 448.) Snad přehnána jest poněkud laskavá shovívavost, s jakou k Rendlovi chovají se nejnovější dějepisci. Není docela nemožné, že záměry jeho byly čisté, ale k cíli bral se cestami ukrytými a nerovnými. Rendl zemřel roku 1522.

ke straně 173

173.1 Srovnej Čelakovského, Úřad podkomořský v Čechách, str. 27. - Viz téhož spisovatele O postavení stavu městského na sněmích českých. Praha 1869, str. 5.

ke straně 174

174.1 Palacký, V., 2., str. 255.

174.2 O soudech městských viz Čelakovského, Privilegia měst Pražských a zvlášť úvod str. XXV. a násl. Srovnej Tomkovy Dějiny města Prahy, passim.

174.3 Staré letopisy české str, 258.

ke straně 175

175.1 Ibid. str. 258.

ke straně 177

177.1 1514. Palacký, V. sv. 2. str. 281.

177.2 Srovn. Čelakovského Úřad podkomořský v Čechách, str. 41.

ke straně 178

178.1 Ze statků městských "šonovských" na rozdíl od svobodných odváděny jisté poplatky roční (šosy) jak k obcem, tak i do komory král.; pozemnosti ty městům královským přiděleny hned při zakládání jich. Srov. Palackého V. č. 2. str. 332.

178.2 Smlouva Svatováclavská uveřejněna byla ve Výboru II. str. 1217-1245. Neobsahuje žádného článku o sněmích, ale od té doby právo stavu městského zasedati na sněmu nebylo mu vážně popíráno. Nenalezáme v ní ani žádného ustanovení o správě obecní; v té věci doplniti ji třeba privilegiemi městům poskytnutými. - Privilegia měst Pražských str. 355 a násl. - Smlouva Svatováclavská byla zapsána do desk zemských, to jest nabyla moci zákonní, aniž král byl o tom dotázán. Ludvík protestoval proti takovému postupování, ale stavové důtklivě kárali "tuto velikou nesvobodu proti svým právům starodávným".

ke straně 179

179.1 Palacký, V., 2, str. 377.

ke straně 180

180.1 Staré letopisy české, str. 360.

180.2 Ibid. str. 409.

ke straně 181

181.1 O postavení sedláků mimo prameny a práce již uvedené, sluší na předním místě jmenovati Tomkovu monografii města Police a urbář kláštera Strahovského v Památkách archaeologických II. str. 72; Palackého Formelbücher; Erbenova Regesta, Codex juris bohemici vydaný od H.Jirečka a j. Schulz uveřejnil v Osvětě roč. I. řadu článků velmi zajímavých, ač poněkud krasomluvných o poddanství v Čechách až do válek husitských.

ke straně 182

182.1 Viz Čelakovského článek v "Právníku" o Brandlově Glossaři 1876, str. 211.

182.2 Zdá se mi takto, že Gindely příliš zveličuje obecný blahobyt. Jeden z důkazů jeho, užívání teplých lázní (Gesch. des dreissigjährigen krieges I. str. 147) nijak nemá váhy, jakou mu připisuje. Dnes teplých lázní užívá se mnohem více na Rusi nežli ve Francii; nicméně s pravdou by se nesrovnávala domněnka, že mužíci ruští jsou zámožnější nežli sedláci francouzští.

ke straně 183

183.1 Sedláci nepřísluší však bez odvolání soudní moci panské; nejen mohou býti poháněni před soud králův neb i před soud zemský, ale cítí-li se poškozeni rozsudkem, mohou se odvolati z něho jakožto z přehmatu.

183.2 Historikové němečtí tvrdí ovšem opak, ale jenom proto, že svou thesí chtí dokázati, že svoboda je vynález německý a že Slované právě tak jako Romani byli by neschopni bývali povznésti se k této myšlence, kdyby nebyla jim přinesena od národa kulturního.

ke straně 184

184.1 Srovnej Kalouskovu odpověď Brandlovi v "Pokroku" ze dne 17. února 1876. Kalousek od mnoha let připravuje dílo o dějinách stavu selského v Čechách, jež velice a velice netrpělivě očekává se ode všech, kdo zabývají se těmito otázkami.

ke straně 186

186.1 Viz str. 34-35

186.2 Srovnej Brandlův článek O dskách zemských atd, v Časopise Matice Moravské 1870, str. 112.

186.3 Archiv český, I., str. 458, 477, 496 a násl.

186.4 Zákon z roku 1487 a nařízení k němu se pojící zakazují sedlákům stěhovati se beze svolení pánů a vyclovují přísné tresty proti uprchlíkům; zároveň dávají šlechtě právo, aby mohla svým lidem dáti rozkaz ku prodeji statku, jejž drží. Srovnej Vladislavovo zřízení zemské čl. 253, 259-260, 282, 291 až 293. - Co do otázky velice nesnadné o původu poddanství v Čechách viz Palackého, V., I, str. 265 a násl. a Zur Gesch. der Unterthänigkeit und Leibeigenschaft in B. v Gedenkblätter str. 93.

186.5 "Tentokráte panští rodové", praví Tomek, jehož nelze obviňovati z přehánění, "nemajíce žádného strachu před zákonem, poněvadž nebylo mocného nad ním strážce, osobovali sobě dle příkladu Němců a Uhrů vždy neobmezenější moc nad lidem svým poddaným, ukládali mu pod všelikými záminkami větší platy, roboty a jiné povinnosti, obmezovali i osobní svobodu poddaných, zapovídajíce jim stěhovati se z jednoho panství na druhé nebo do města bez panského povolení: konečně za zákon povýšili, aby žádný poddaný nesměl před soudem zemským jako žalobník státi proti pánu svému". Děje království Českého II. vyd. 356.

ke straně 187

187.1 Sněm z roku 1585.

187.2 Roku 1575 zmenšena byla na čtyři neděle do roka.

187.3 Zatím co zákon vždy těsněji obmezuje svobodu osobní, mandáty (t. j. naučení a zřízení od vrchností vydávaná) propůjčují jednotlivým poddaným dosti rozsáhlá privilegia a do jisté míry obnovují právo stěhovati se. Ale těchto nařízení užívá se toliko při malém poměrně počtu sedlákův a nemění se jimi povšechné postavení obyvatelstva selského. Zákony sněmovní mají patrně význam obecnější nežli zřízení jednotlivá.

187.4 4 Práva a zřízení zemská z r. 1549, Codex juris bohemici IV., I., str.265.

187.5 Nařízení sněmovní ode dne 5. ledna 1531 (sic).

ke straně 188

188.1 Práva a zřízení zemská z roku 1549, Codex IV., 1, str. 270.

ke straně 189

189.1 Konšelé vesničtí voleni bývají z obce a mnohdy od ní, a předsedá jim sudí vzatý ze vsí. Podrobné zprávy o těchto soudech najdeme v "Hospodáři" Veleslavínově r. 1587: dvanácte sedláků soudí dle starého obyčeje, a od jejich rozsudku není odvolání; úředník panský a písař jsou přítomni, ale nevkročují, leda když konšelé toho po nich žádají. Právomoc těchto soudů je dosti rozsáhlá. Titul pánů, jehož dostává se sedlákům přísedícím, svědčí o jejich vážnosti.

189.2 Jedním z důkazů, že sedláci nejsou spokojeni svým osudem, jsou častá odpuštění nabízená uprchlíkům, kteří navrátí se do doby ustanovené.

ke straně 190

190.1 Politia historica, Čas. česk. Musea 1885, str. 356. (Liter. rozbor prof. A. Truhláře.)

190.2 Hádání Pravdy a Lži uvedené od Sabiny v Dějepise literatury českoslovanské. Praha 1866, str. 839.

ke straně 192

192.1 Zřízení Smilovo z roku 1573 uveřejněno bylo v Časopise Matice Moravské 1876, str. 18-25. Srovnej v témže časopise: O robotách lidu selského sedícího na statcích pánů z Pernšteina v 16. století na Moravě, 1869, str. 74-78 a Zřízení selské v Loučanech z r. 1525. (1878, str. 162-168). - V Časopise Česk. Musea uveřejněna zřízení pana Vojtěcha z Pernšteina z roku 1525 (1835), řád selský pana Floriana Griespeka z Griespachu 1519-1589 (1835), naučení pana Jana Dobřenského z r. 1550 (1843), mandát hraběnky Berkové mezi l. 1621-1626 (1843) a j. O postavení sedláků srovnej ještě: Hospodáře Jana Brtvína z Ploskovic z r. 1530, Zprávu a naučení synu Jaroslavovi, spis Jana Hasišteinského z Lobkovic z r. 1504, vydaný od Květa 1851 atd. Z prací naší doby vedlé četných článků časopiseckých zvláště třeba vytknuuti Zoubka, Utužování poddanství na statcích zápisných v 16. století v Památkách arch. 1865, str. 95; Ortha, Jindřichův Hradec od konce XV. století; Slavíka, Panství Táborské; Wintra, Rakovník století šestnáctého v Čas. Česk. Musea 1883-1884.

192.2 Kniha Tovačovská str. 107-110. Srovnej Brandlův Glossář článek "Odpuštění". Sedláci nemohou vkládati statků svých do desk zemských - co pouze vlastnictví dodávalo zákonné záruky.

ke straně 193

193.1 Roku 1512 stalo se pravidlem, že sedlák nemůže nic darovati ani odkázati bez povolení pána svého.

193.2 Vladislavovo zřízení zemské, článek 257.

193.3 Všehrd str. 217.

193.4 Ibid. str. 223.

ke straně 194

194.1 V. Březan, Život Petra Voka z Rosenberka str, 9.

194.2 Kniha Tovačovská kap. 210-212.

194.3 Zřízení zemská 1530, čl. 188. Codex IV. 1. str. 14-15.

194.4 Práva a zřízení zemská 1564; codex IV. 1. str. 682.

194.5 Práva a zřízení zemská 1549; ibid. str. 397

194.6 Nařízení sněmovní z r. 1541; ibid, str. 426.

194.7 Práva a zřízení zemská 1564, str. 550; 631-633. - Jako vždy i nyní vystříhejme se všelikého nadsazování. Zákony celkem nejsou přísné. Ani předpisy o myslivosti nejsou příliš kruté a tresty jsou mírné (Cod. IV. r. str. 420-421). Některé články jsou zároveň i výhrůžkou i ochranou. Poddaní jsou klienty; pánovou povinností jest, zastupovati je před soudy a pomáhati jim, aby došli svého práva, Nepomáhá-li jim, pozbývá moci své, a poddaní mohou obrátiti se k jinému pánu, kterýž ujme se jejich pře.

ke straně 195

195.1 Práva a zřízení zemská 1549, str. 351-353.

195.2 Zřízení zemská 1530, čl. 184 a 189. Abychom učinili sobě správnou představu o situaci, třeba neustále míti na zřeteli přísnost zákona a mírnost zřízení. "Sluší také pánu, aby nebyl k svým služebníkům a k svým lidem příliš tvrdý .... Má odpověď dávati jednomu každému, chudému i bohatému, a což komu přiřkne aneb slíbí, již toho aby neměnil pro nižádnou věc, by mu pak i to protimyslné bylo, spolu, aby nebyl podezřelý v slibu nalezen ... A jakoužkoli věc má pán před sebou, hleď ji prve bedlivě s radou svou uvážiti ... A protož má o to s pilností jednati, aby sobě upřímné, dobré, zachovalé lidi k radě zřídil ... Maje již pán dobré, rozumné a zachovalé úředníky, poruč jednomu každému podle povahy jeho, co, pokud a jak spravovati má.... Též s jedním každým úředníkem aby, se častý počet dělal a vyšší k nižším aby dohlédali." Mikuláše Černobýla (1495-1556) Zpráva jednomu každému pánu užitečná. Ale jakou záruku mají poddaní? Zdá se také, že Černobýl velmi přesně vytýká pravou situaci: "Má také každý pán býti milosrdný a jako pastýř a správce stáda lidí svých s pilností opatrovati, nedati jim zaháleti, k robotnému životu vésti a ke vší poddanosti." Černobýlova Zpráva byla tiskem vydána od Veleslavína roku 1587. (Viz, str. 191 až 193.) Všemocnost pánů byla připravena socialními tradicemi starých obcí slovanských a těmito tradicemi bylo usnadněno přijetí její, jen že práv, jichž vzdávají se jednotlivci, nemá obec, pospolnost obyvatelův, ale majetník. V Radách Jana Hasišteinského z Lobkovic jeví se táž snaha: "Buď milostivý svým poddaným, chceš-li, aby Pán Bůh milostiv byl tobě, neb neodpustíš-li ty jim jich viny, také tobě Pán Bůh tvých vin neodpustí ... Slyš rád každého, též chudého i bohatého, v jeho potřebě, a jemu k spravedlnosti dopomoz, anebo dopomoci kaž těm, jimž to učiniti přísluší, a skrze to lásku od lidí a prosbu ku Pánu Bohu míti budeš za tvé dlouhé zdraví a ve všem štěstí. Proviní-li chudý člověk tvůj co nepříliš velikého proti tobě, odpusť mu jednou i druhé, učiní-li po třetí, i tu bud milostiv; neb lehčejší počet vedle písma jest učiniti z přílišného milosrdenství, než z přílišné spravedlnosti, leč by veliká věc byla, a že by hrdlu spravedlivě propadl - tehdy měj se k němu, jako naň sluší ... Ale však proto měj je (lidi poddané) v hrůzi, af se tebe bojí jako pána svého, tebe poslušní jsouce, a žádné lehkosti tobě nečiníce. Zlé lidi neposlušné, hráče, ožralé, svárlivé, marnotratné kař vazbou a jim toho nedopouštěj ... Nebuď příliš poddaným svým v kvasích obyčejen ..." (Vydání Květovo str. 25-26).
V mandatech pánů nejvlídnějších ustanovení nejšlechetnější zkaluje tajné opovrhování důstojností lidskou; sedlák vždy jest toliko nástrojem statku panského, Srovnej Naučení rytíře Jana Dobřenského, 1550 (Čas. Českého Musea 1843 str. 426-433 ). "A maje hejtman ty všecky sirotky před sebou, tu opět toho s pilností šetřiti má, jestli by se kteří sirotci ostřejšího vtipu mezi sebou našli, vezmouce od jejich přátel zprávu, aby ti mimo jiné fedrováni, na díle k liternímu umění, aneb na řemesla, pro rozličné potřeby panství, oddáni byli. Jiné pak sirotky, mužského i ženského pohlaví, k hmotným pracem mají obrátiti, a je tak chovati, aby raději pří dvořích nežli někomu jinému sloužili. Kterýchž by se pak nepotřebovalo, ti se mají lidem poddaným a bohabojným hospodářům v službu projednávati, a jim jisté mzdy, co by který zasloužiti mohl, naříditi ... Má se také šetřiti, a na to pilný pozor míti, aby čeládka při stavení do dvorů poplužních, poněvadž z poddaných a sirotkův na panství se k službě berou, dáleji tří, čtyř let, jak se toho potřeba ukazuje, při službě mimo vůli svou držáni nebyli, a žádnému pacholku k ženění, ani děvečce k vdávání povoleno nebylo, leč by taková uložená léta každý z nich v kterémkoli dvoře, kdež by potřeba byla, proti nařízené záplatě se vysloužil ... Co se pak dotýče zlých a nedbanlivých hospodářů, kteříž by více v krčmách ležeti nežli v poli opravovati ... chtěli, k těm hejtman a purkrabě pilně a často dohlížeti ... aby gruntův svých nespouštěli ... přísnými slovy napomenouti má. A jestliže by kdo po takovém napomenutí ještě vždy toho obmeškával, tomu hejtman dále vězením i na rukojmě bráním při týchž lidech časně přetrhnouti má. Pakli by i to při kom žádné platnosti míti nechtělo, tedy hejtman již dáleji má míti moc, toho každého, by i dobrovolně prodati nechtěl, z gruntu vybýti a takové grunty lepším hospodářem osaditi". - V mandatu pana Floriana Griespeka z Griespachu (Čas. Čes. Musea 1835, str. 43-78); "Jestli by který z poddaných nějaké dítky měli, kteří by se k liternímu neb jinému učení hodili, ti mimo jiné v tom tak fedrováni býti mají, aby někdy potom k potřebám a službám mým též obrátiti se mohli, však bez vědomí a povolení mého žádní sirotci do školy ani jinam rozšikováni býti nemají."
Jedním z nejvlídnějších mandatů je zřízení paní Polyxeny z Lobkovic z roku 1608 (Čas. Čes. Musea 1844), ale celkem provanuto je týmž duchem.
Ostatně však i při všelikých ohradách, jaké mohou býti učiněny o těchto zřízeních, ku poznání, jak tehdejší postavení sedláků bylo lepší, nežli za století XVII., postačí, srovnáme-li je s mandáty vydanými po roce 1620. Tato zřízení zní drsně, tvrdě, často ukrutně. Sedlák jest podezřelý jako kacíř a jako Slovan; téměř povinností jest utiskovati ho. Nejen že břemen přibývá poměrem ohromným, ale výhrůžky opakují se žalostným refrainem.

ke straně 197

197.1 Codex IV., 1. str. 555.

197.2 Komoře královské složené z pánů vším právem nedůvěřovali sedláci i odvolávali se z rozsudků jejich ke kanceláři české a stížnosti jejich často bývaly vyslyšány.

197.3 Sněm sám nezná moci dostatečné, aby chránil sedláků. Přesvědčíme se o tom z událostí ve příčině "čechelného" na Moravě: byloť velmi neoblíbeno a sněm několikráte nařídil zrušení jeho. Nicméně šlechta dále je vybírala: na nejvýše že jméno se změnilo.

ke straně 198

198.1 Všehrd, str. 148.

198.2 O rozdílu tom čti význačná slova Všehrdova uvedená již na str. 156.)

198.3 Všehrd, str. 150.

198.4 Průběhem celého XVI. století šlechta víc a více snaží se obmeziti zakročování soudů veřejných ve věcech selských a věc daří se jí. Sněm z r: 1545 žádá, aby "poddaní nepotahovali pánů svých k žádným soudům ani k jiným se utíkali, jakž zřízení zemské ukazuje, a J. M. K. poddaným proti pánům jich glejtův aby vydávati neráčil. - Někteří šlechtici stěžují si do sedláků, že vznášejí žaloby proti pánům svým a "týrají je soudy a rozličnými způsoby", navrhují, aby stížnosti uznané za nedůvodné, byly trestány; stížnosti ať jsou podepsány od těch, kdo je vznášejí a od těch, kdo je spisují.

ke straně 199

199.1 V XVI. století, praví Čelakovský, soudní moc panovníka a soudů jeho následkem odporu šlechtického je celkem dost obmezená a prázdná, také lidu vede se špatně. (Právník 1878, str. 775.)

199.2 Z roku 1530. Časopis Čes. Musea 1835.

199.3 Ve Vršovicích, kde Jan Mikeš z Hrobčice nechtěl míti ve dvoře Johanku Rozvodovou se sirotky.

199.4 V Michli zemřel Martin Chalúpka a vdově jeho Dorotě pobráno dědictví, jehož marně se domáhali Martin Kuthen ze Sprinsberka a Pavel Žák, měšťané Starého města pražského.

ke straně 200

200.1 Zoubek v Památkách archaeologických 1865, str 95.

200.2 Zdeněk Zručský z Chřenovic zmíněný již na str. 197

200.3 Všehrd, str. 455.

ke straně 201

201.1 Všehrd, str. 168-169.

201.2 Vladislavovo zřízení zemské čl. 415; Práva a zřízení zemská 1549 a 1564.

ke straně 202

202.1 Právník 1878, str. 737.

202.2 Rieger, Zřízení krajské v Čechách, str, 186. - Povšimněme si však, že zákon chrání čeledína proti pánu, jenž zdržuje mu mzdu.

202.3 Podobná nařízení bývají často v městech.

202.4 Ve vesnicích jiní řemeslníci nemají býti než kováři, tkalci a vetešníci k upravování šatův a obuvi: a byla-li by která jiná řemesla, cechy městské mohou si stěžovati. Zakázáno míti po vsech trhy a jarmarky. Zapovědíno vařiti pivo bez vysazení řádného. Ve vsi, která hor vinných nemá, pouze pán může víno prodávati. Kniha Tovačovská str. 107; Archiv český IV., str. 436, 499 a j.

202.5 Roboty zůstávají poměrně mírné. Zdá se, že nepřevyšovaly hrubě čtrnácte dní do roka a často jsou mnohem menší. - V XVIII. století přesahují mnohdy stopadesáte dní. - Některé vsi v okolí Tábora povinny byly mimo platy robotami čtyř až šestatřiceti dní (Slavík, Panství Táborské); ale to jest maximum. Gindely myslí, že roboty tehdáž nepřevyšovaly čtyř nebo pěti dni do roka: "sedláci čeští před válkou třicetiletou platí penězi nebo plodinami nikoli prací"; Die Finanzverhältnisse ve zprávách akademie Vídeňské sv. 59 str. 337; srovn. Geschichte des dreissigjährigen Krieges I. str. 145. Obraz, jaký Gindely podává o postavení stavu selského vůbec, zdá se mi příliš příznivý. Nejsou-li také nepřímou robotou práce, jež pán může poddaným svým ukládati za mzdu chatrnou?

202.6 Sedlákům zakázáno jest vůbec držeti více statků; zřízeními ustanovena jest cena dobytka a pánovi na prvním místě vyhrazeno právo ke koupi za cenu, jakou sám určí.

ke straně 203

203.1 Všehrd str. 589.

203.2 Srovnej krásné, tonem řečnickým prodchnuté místo v závěrku titule IX. 10. str. 438.


HLAVA TŘETÍ

BRATŘÍ ČEŠTÍ

Hnutí náboženské ku konci XV. století. - I. Utraquism; hluboký úpadek jeho; nedostatek kněží a zkaženost duchovenstva. Konsistoř; malomoc její. - II. Jednota bratří českých. Vzrušení náboženské. Chiliasté a Táboři. Rokycana a kázání jeho. Posluchači Rokycanovi, Řehoř. - III. Chelčický; život jeho a učení. - IV. Bratří Kunvaldští. Jiří z Poděbrad a bratří. První pronásledování. Ústrojí církve bratrské; Matěj, první biskup její, Vzrůst její. - V. Přeměna jednoty. Amos a Menší strana. - Lukáš Pražský. Učení bratří, jejich věrouka a mravouka. - Nařízení Svatojakubské (1508). - Pokroky bratří a příčiny konečného nezdaru jejich.

Průběhem celé vlády Vladislavovy i v době následující spory náboženské hnutím politickým zatlačeny jsou sice do pozadí, ale nikoliv potlačeny; nejen vášně a řevnivosti náboženské propukají čas od času i zavdávají, ne-li příčinu, aspoň příležitost a záminku k většině krisí, zkrátka tvoří osnovu historie. Přesvědčením neb upomínkami náboženskými vysvětlují se mnohé zdánlivé odpory v chování stran nebo náčelníků jejich; podivná rozhodnutí, překvapující spojení. I.

Vše spojuje se v životě národa: náboženský rozvoj národa českého za této doby vyznačuje se týmiž rysy povšechnými jako politické dějiny jeho, a pohled není hrubě utěšenější. Týž zmatek, táž málomoc povznésti se k rozhodnutím mužným, táž pokleslost myslí a týž nedostatek prozíravosti a oddanosti. Utraquism, chráněný privilegiemi slavnými a zachovávaný převelikou většinou národa, neužívá příležitosti, aby vyšel ze situace nejisté, v níž zůstaven byl vítězstvími svými, přestává na bázlivé obraně, sám naopak stává se výlučným a nesnášelivým, překážeje již jen všelikému pokroku. Patrný úpadele jeho přivádí katolíky v pokušení: ale nové útoky jejich, slabé a brzo zastavené, předem odsouzeny jsou k nezdaru a nemají jiného účinu, než že udržují neustálý nepokoj a novou zavdávají příčinu ke zmatkům posavádním, jimiž ruší se pokoj země. Jako v politice tak i v náboženství, ale tu patrněji, jeví se nicméně některé známky příznivé, a vůči utraquismu vzrůstá nová strana, která hotova jest chopiti se úkolu, jehož leká se úřední husitství - Jednota bratří českých.

Zatím co nový směr mravní kyne zemi, utraquism pokračuje na jednotvárné dráze, kde tytéž příhody opakují se s pravidelností unavující. Na venek jednání s dvorem římským nikdy nepřestalo úplně; čas od času posílána nějaká žádost, sněm chystal program a ustanovoval posly, legat rokoval s vyslanci kališníků; rozhovor byl napřed znám: poslové mumlali žádosti koktané po více než čelé století, prosíce za potvrzení kompaktat, za jmenování arcibiskupa utraquistického, za schválení některých drobných obyčejů v obřadech jich zavedených; legat dával známé napomenutí a obyčejnou zhola odmítavou odpověď, a strany rozcházely se podrážděné a popuzené: po několika měsících nebo po několika letech, nehledíc ke zkušenostem tak mnohým, ve vyjednávání počínalo se znovu.

Uvnitř obyčejné půtky a tajný zápas s katolíky. Mírem Kutnohorským všickni páni nebyli přivedeni ke snášelivosti: ale několik přestupů více méně dobrovolných, jimiž tu a tam tři nebo čtyři vsi přinavráceny byly k víře katolické, neměly velikého významu a celkem jich skoro ani nepozorováno: těmito proměnami neustálými nezměněna hrubě vzájemná síla stran. Více utraquisty pobouřilo roku 1507 jmenování nejvyššího kancléře Albrechta z Kolovrat správcem království. Albrecht jakožto syn bývalého administratora strany katolické 206.1 slynul svou horlivostí bigotní a pokládal se za představitele prospěchů kněžstva. Na statcích svých vypudil faráře utraquistické a na jejich místa dosadil kněze římské: jeho horlivostí zahanbeni byli páni katoličtí tak, že někteří následovali jeho příkladu. Král podporoval toto hnutí; byloť jako novým záchvatem horečky, která zuřila v království roku 1482: několik klášterů bylo znovu otevřeno, mniši vypuzení vrátili se do Prahy, sněmy ozývaly se žalobami husitův. Ale útoky ochably: tehdáž k ukojení této vší pravověrné horlivosti postačily protestace bez bouře. Nic nejeví lépe malátnost strany katolické za této doby než nečinnost její vůči utraquismu, sektě to tak sešlé, že neměla již ani síly ku propagandě ani energie životní. Bylo na čase, aby reformace probudila ji z tohoto spánku lethargického. Zatím náboženství slabostí kurie pozbývalo důvěry, a katolíkům českým odnímána až i touha po odvetě. "Ach, kdyby Pius II. se vrátil," vzdychal jeden z náčelníků jejich, "Pius II., poslední dobrý papež!" Dlouhá léta bylo jim ještě čekati na takového vůdce, který by je vedl k útoku.

Vnitřní nesnáze utraquismu byly vážnější než obtíže zevnější. Čas nepřinášel žádné změny příznivé - na opak: nebylo ani kázně ani pravidelné správy, zvláště nedostávalo se kněží. Jak vyplniti mezery nastalé, opatřiti osady faráři kanonicky zřízenými ? Čas od času pomohla Čechům náhoda: známe radost, s jakou uvítali příchod biskupa Santorinského (1482); o dvacet let později stařičký světicí biskup Sidonský Filip de Novavilla dojat jsa nářky a prosbami Čechův, ochotně dal se do služeb jejich; v Praze přijat byl s radostným nadšením, které však trvalo jen na krátko. Nahodilí biskupové sotva že v úřad byli uvedeni, znepokojovali se úchylkami v obyčejích a v obřadech a pojímajíce vážně úřad svůj, pokoušeli se pravidelnému řádu podříditi kněžstvo ode dávna všeliké kázni odvyklé: z toho vycházely půtky, výtržnosti, vzájemná nevole. Augustin Lucian nebyl v Čechách ani rok a již litoval svého skutku přenáhleného, mnohými prosbami od kurie domáhaje se odpuštění. Toliko stěží, téměř násilně udrželi ho Čechové, a navždy zviklána byla důvěra mezi pastýřem a ovečkami jeho.207.1

Filip de Novavilla byl ještě nešťastnější: v prvním vznětu vděčnosti svěřena mu nejvyšší správa církve národní, a Vladislav sám uznal ho za biskupa českého a předsedu konsistoře utraquistické. Dobrá shoda netrvala dlouho: husité chtěli mu přiznati úlohu toliko automatického "světitele",207.2 protestovali proti všelikému vměšování jeho do věcí kázně a bohoslužby, přeli se, na místo aby poslouchali. Kletby a interdikty rozhořčovaly je: nechť trestají takto Němce a Vlachy, budiž; ale žáky Husovy, představitele pravdy! Mistři, kteří

konsistoř spravovali před příchodem Filipovým, netrpělivě snášeli ponížení, k němuž přivolili, kdežto obmezené pravověří jich děsilo se některých změn, jež biskup hleděl zavésti: opposiční strana utvořila se kolem Korandy, Pavla Žateckého a několika druhých členův university; obyvatelstvo pražské vyslovilo se pro ně. Roku 1505 konsistoř nabyla opět vší neodvislosti své: Filip přestal světiti na kněžství. Protivníci mstili se mu na přívržencích jeho. Střídník na faře Týnské byl poslušen biskupa: rychtář pražský kázal ho jíti se ženou podezřelou, spolu s ní celým městem vésti a vrhnouti do šatlavy. Filip de Novavilla zastavil služby boží: po tři dni nezvonilo se ani jedním zvonem; avšak tímto rázným krokem rozhořčení byli na nejvýš jeho protivníci: Nemáte žádné moci nad námi, křičeli na kněze, dostáváte plat za práci svou a nemáte práva, abyste se jí vyhýbali. Mistři vysokého učení a páni na radnici Staroměstské nařídili, aby interdiktu nijak nebylo šetřeno.208.1 Filip prohlásil, že opustí království: bylo mu v tom zabráněno. "Trpíť i s námi potupu a zlost lidskou", píše jeden z přívrženců jeho, "pláče a sobě na každý den stýská, takže teskno na starce pohleděti".208.2 Podařilo se mu konečně vyjíti z Prahy, ale pocta, s jakou přijat byl na Táboře, nevyhladila vzpomínku na urážky zažité. Pobyt v Čechách zhnusil se mu na příště; za noci uprchl přestrojen; byl však lapen. Smrt vysvobodila ho konečně (1507). Prospěšné to naučení, a od té doby žádný biskup cizí nepodlehl pokušení, aby kacířstvu nabídl služeb svých.

Čekanci podobojí podnikali opět žalostnou odysseu svou pro posvěcení,, podvádějíce důvěřivé biskupy a dovolávajíce se jejich soucitu nebo kupujíce sobě jejich ochotu. Rok co rok přibývalo obtíží, zákazy dvoru papežského byly přísnější a lépe jich posloucháno. Preláti, kteří jednou byly oklamáni, zpraveni byvše o pravé situaci, měli se na pozoru; svatokupci zvyšovali ceny své a požadavky jejich přesahovaly často chudé prostředky konsistoře; čekancům ukládali nejpotupnější podmínky, nutíce je, aby falešnou přísahou zakoupili posvěcení své. Tito musili jim přislíbiti, že nebudou podávati kalicha, potom žádali konsistoř, aby odpustila jim vinu jejich.208.3 Smutná to předehra ke vstupu do služby boží dvojím odpadlictvím! -- Jací byli takto lidé, kteří podávali se tomuto ponížení! I nejlepší z nich neměli žádného vzdělání, neznali ani obřadů bohoslužebných, přáli pověře a z nevědomosti, netušíce ani toho, šířili nauky nejspornější. Mnozí byli poběhlíky, mnohdy zločinci trestu uprchlými; zanedbávali všecky povinnosti své a svým osadníkům dávali příklad nejžalostnější. Ačkoli na zdař bůh přijímáni byli všickni, kdo se nabídli, přece veliký počet far zůstával neosazen; skoro všickni kněží spravovali dvě nebo tři osady, mnozí pět i šest.

Rozumovou a mravní prostředností svou kněžstvo pozbylo vší důstojnosti a vší neodvislosti. Právo opravy přeměňovalo se, a farář byl již toliko kaplanem pánovým. Na počátku majetník, od něhož založena byla ves, vystavěl a nadal kostel; za to vyhradil si právo, navrhovati faráře a vy konával nejvyšší dohled nad věcmi církevními, ale z toho nevyplývala závislost kněze na moci jeho. Za oné doby duchovenstvo tvořilo korporaci velmi bohatou, mocnou, na své výsady žárlivou, a svobody její byly u vážnosti.

Ježto od doby rozkolu všecky statky církevní byly zabaveny a obce velice ochuzené nemohly ničím přispívati k výživě kněží svých, tito žili již jen z almužen pánových. Proti jeho rozmarům a vrtochům správce fary nemohl spoléhati na žádnou podporu zevnější: učení husitské, jehož dvěma hlavními články byly svoboda slova božího a kažení hříchů veřejných, do jisté míry ospravedlňovalo vměšování se laiků v obor věcí náboženských. Vše přispívalo takto zároveň ku ponížení faráře, aby stal se pokorným sluhou svého oprávce: tento zachovav si několik drobtův z písma sv., často právem se pokládal za učenějšího a zacházel s ním jako se sluhou. Farář najímán byl na dobu určitou, někdy na půl neb i na čtvrt léta; nelíbil-li se, beze všeho byl propuštěn. Ubožák nemaje ani prostředkův ani pomoci ani výživy, hleděl jen úslužností zalíbiti se pánu svému, poddával se všemu ponížení, přijímal všecky podmínky, často v hrubších rozkošech vyhledával raději zapomenutí na bídu svou.209.1

Utraquisté snažili se přítrž učiniti zlu reorganisováním konsistoře roku 1478. Dobré bylo pojetí plánu od stavů přijatého, ač jinak byl pouhou obnovou starého zřízení katolického: nad prostými faráři děkanové; v čele duchovenstva nejvyšší rada210.1 jakožto vůdce a ochránce všeho kněžstva měla udržovati v něm jednotu učení a čistotu mravův a zabezpečiti mu zákonnou neodvislost. Předsedou této rady jest administrator, vedle něhož zasedá deset až dvanáct konsistorianův. - Administratoři a konsistoriani byli obyčejně prodchnuti nejlepšími záměry; často - aspoň na počátku - vynikali ctností i nadáním: čeho však dosáhli? Není čtení jednotvárnějšíbo a žalostnějšího nad akta tohoto nešťastného sboru; nikde nevyniká s truchlivější jasností všecka bída, kterou strádá církev česká, zkaženost a nevědomost duchovenstva, chatrnost kázně, různost učení; lhostejnost věřících; požadavky pánů. Každým rokem zlo se zhoršuje, a všecka nařízení konsistoře jen je potvrzují, ale neodstraňují ho.

Co představuje konsistoř a jakou váhu mají její nařízení? Sněmy s onou netečností a vrtkavostí, jež neplodnými činí nejlepší usnesení jejich, nezaměstnávají se více konsistoří, často péči o jmenování členů jejích ponechávají konšelům pražským; po dlouhá léta zapomíná se na ni tak, že nepomýšlí se na vyplnění mezer v prořídlých řadách jejích; skládáť se již jen z několika chorých a sešlých starců. Dle jakých zásad může konsistoř dožadovati se poslušenství, když sama jest v odboji proti moci papežské, jejíž autority v theorii nepopírá? Nedávají-li náčelníci její příklad neposlušnosti, když opojeni zbytkem moci své, stále ve sporu jsou s biskupy více nebo méně kanonickými, kteří dostali se na stolec pražský? Přidržují se omylu tehdáž všem Čechům společného, že svobodným jest již každý, kdo neposlouchá nikoho. Pokládají se za věrné dědice učení opraveného, poněvadž nechtí upustiti od kalicha, od podávání svátosti oltářní dětem a od čtení epištoly českým jazykem. Ale děsí se svobodného výkladu písma, osobní svědomí podrobují tradici a autoritě, zachovávají dogmata a řády katolické, sedm svátostí, klanění tělu Páně, coelibat kněžstva. Úpadek husitství nemůže lépe býti představen než tímto sborem starců zaleknutých a zatvrzelých, duchů hrob ostříhajících.

Takto všickni, kdo nespokojili se slovy a prázdnými formulemi, hledali jinde podstatnějšího učení; vůči zmírajícímu utraquismu nová sekta vábila k sobě srdce smělejší a duchy po pravdě žíznící; pravých nástupců Husových třeba hledati v Jednotě bratří Českých.

Bázlivostí utraquismu vysvětlují se o něco později rychlé pokroky lutheranství v Čechách. Všickni, kdo trápeni byli silnější vášní náboženskou, znenáhla opouštěli program na příště neplodný; hleděli rozkolu zjednati nějaký význam a jaksi oduševniti revoluci; byliť zcela připraveni státi se žáky reformatora německého. - Hnutí husitské bylo však příliš původní a příliš národní, aby takto se ztratilo beze stopy. Kdežto úřední náčelníci kacířství zdržovali se pokořujícím vyjednáváním, několik mužů rozhodných a pobožných položili základy k nové společnosti náboženské a vytvořili sektu, jež podlehla sice vlivu protestantství, ale nesmísila se s ním a vedle Valdenských jediná od doby střední do nové zachovala podstatu samostatnou a tvářnost zcela zvláštní.211.1 Jednota bratří českých211.2 až do bitvy Bělohorské zůstala jedním z předních živlů národního života českého, Čechům dala několik nejznamenitějších politikův a nejvýtečnějších spisovatelův, vyznačivši celou tuto dobu historickou zvláštním rázem svým, konečnou katastrofu povznesla hrdinstvím mučenníků svých a vyhnanství zúrodnila pracemi svých věřících. Zda nenáleží jí také nějaká část zodpovědnosti za neštěstí XVII. století? Zda příliš svéhlavou věrností ke svým naukám zvláštním nepřispěla k tomu, že v Čechách nemohla se utvořiti veliká církev lutheranská, která by byla reakci katolické kladla nepřekonatelný odpor? - Možná! Však buď jak buď, velikostí úkolu, jejž podnikla, neméně i vysokým významem mužů, jež vychovala, zasluhuje zvláštní pozornosti.212.1 Žádná sekta křesťanská nerozebrala s větší smělostí a nerozřešila s větší přísností velikých problemů politické a hospodářské organisace společností lidských; v žádné také nejeví se zřejměji vliv skutečnosti nad theorií, která z počátku byla radikalní a naprostá, ale brzo zmoudřela stykem se životem. II.

V letech po smrti Husově jakási horečka náboženská zmocnila se Čech. Tisíce lidu venkovského scházelo se na horách, aby slyšeli slova pravdy a života a vzdali Bohu poctu čistou. V těchto houfech, jež kalich opojoval mystickým nadšením, nauky nejpodivnější a sny nejsmělejší přijímány byly beze sporu; blouznění chiliastické zvláště zaměstnávalo duchy. - Před posledním soudem Kristus prý sestoupí na zemi a založí království, které potrvá tisíc let; bezbožní zahynou v strašné potopě; pod bezprostřední správou Pána vyvolení věřící žijící ještě anebo ti, kdo zemřeli pro pravdu, z mrtvých vstanou se Spasitelem a těšiti se budou z dokonalé blaženosti. V této říši svatých zrnšeny budou všecky zákony lidské a zmizí rozdíly stavův a statkův. Země zbavená bezbožníků bude dosti prostranná pro ty, kdo vedou život libý a šťastný; lidé přímo osvícení duchem svatým nebudou potřebovati více ani vůdce ani řádu; kněží pozbudou své moci a bible své vážnosti.213.1

Avšak div očekávaný nenastával. Křižáci hrozili potlačením pravdy. Nebylo těžké přesvědčiti svaté, že jim samým přísluší vyplniti osud a vykonati odsudek nebeský. Táboři, ač ostatně smíšeni byli záhy se živly velmi nečistými, vedeni jsouce vůdci, kteří zorganisovavše je a v kázni držíce, užívali fanatismu jejich, třebas plně ho nesdíleli, přece vzpomínali často na první sny své; mystické naděje jejich změuily se spíše nežli zmizely, a až do konce svého nespustili se myšlenky zříditi království boží na vší zemi. Bitvou u Lipan náhle vytrženi byli z illusí svých (1434). Od té doby nemajíce budoucnosti ani vůdců ani důvěry, stali se již jen jedním z četných živlů nepořádku, které zůstaveny byly válkou až do chvíle, kdy Poděbrad přinutil je přistoupiti k úřednímu utraquismu a podříditi se arcibiskupu sněmem zvolenému (1452).

Těžký pád po takovém vzmachu! Tolik bojů, tolik úsilí, tolik vítězství a takový výsledek! Co krve prolité, co útrap, co zřícenin! Hle kam vedla vítězství bezpříkladná: šlechta mocnější nežli kdy jindy, zlořády obnoveny, pravda ponížena a zrazena, Ježíš poličkován od Antikrista! Obnoviti boj? Ale jak? S jakými prostředky? I kdyby únava nebyla naprostá, chyběla věc nejdůležitější, nadšení doufanlivé. Naopak uznati porážku bez obmyslu, upustiti od oněch vyšších statkův, od pravého náboženství, od evangelia! Pro mnohé z těchto lidí ještě krisí otřesených a vášní nepřemožitelnou ovládaných bylo to téměř nemožností psychologickou.

Nařízením nepotlačí se víra; ani správce tak obratný a tak vážený, jako Poděbrad, v několika letech neupokojí vzrušení lidu, je-li tak hluboké, tak zakořenělé a tak všeobecné. Konec velkých hnutí politických a náboženských často jako počátek jejich vyznačuje se smělosti obrazivosti osobní, která zdá se býti projata šílenstvím. Proti vůli utraquismu zákonitého kazatelé více méně oprávnění doráželi na nejváženější dogmata o sv. Trojici, o božství Kristově; ve Chbu Františkán Jan z Wirsberka ohlašoval příchod nového vykupitele;214.1 nevzdělaný sedlák Mikuláš z Vlásenice214.2 měl vidění a zjevení, založil sektu Mikulášenců, jichž stopu sledujeme až do konce XVI. století. Mnoho těchto blouznivců zanikli nezůstavivše žákův, ale ze zapomenutí, v něž brzo upadá jméno jejich, nelze souditi, že neměli vlivu; abychom přesvědčili se o tom, připomeňme jen, co děje se ještě v některých kruzích protestantských, neustálou tu práci tvorby náboženské, která hýbe věřícími. Nejkrajnější strana Táborův, označená jménem Adamitů nebo-li Pikartů, krutě pronásledovaná od Žižky, nikdy nezmizela úplně; konečně vítězství mírného utraquismu přispělo ještě k utvoření nových stran:214.3 přetrhavši svazky, jež ke společnému středu poutaly všecky ty, kdo nebyli spokojeni kompaktaty, bylo příčinou, že povstaly, ne snad sekty ve vlastním slova smyslu, ale volné jednoty, společnosti náboženské, útočiště nespokojených, fanatikův a všech duší, jež uprostřed zármutku a ošklivosti doby tehdejší hledali útěchy ve víře vřelejší.214.4

Je-li nějaká podoba, nějaký svazek přímý mezi Jednotou a většinou těchto volných jednot náboženských, které povstaly v Čechách z rozkladu husitství ? Žádným faktem nelze toho potvrditi. Zvláště bylo by vážným omylem viděti v bratřích následovníky Táborů:215.1 lišíť se od sebe jak učením tak životem. Naopak není pochyby, že všeobecné vření duchů za této doby působilo značným, ač nepřímým vlivem na základ a pokrok Jednoty; poskytovaloť jí jaksi potřebného ovzduší mravního. Věci zřejmé a bezprostřední nepřispívají vždy a nedostačují nikdy k úplnému vysvětlení. Ve společnosti náboženské pevněji ustavené a novými ideami méně zmítané učení Chelčického nebylo by vzniklo nebo bylo by zajisté zůstalo bez ozvěny. Sny chiliastické, tužby demokratické, zvyky svobodného bádání, potřeby svědomí předrážděného dlouhou dobou hádek a zápasů, rovněž jako málomyslnost, výsledek to dřívějších porážek, byly, ne-li příčinou, aspoň podmínkou vzniku a rychlého pokroku Jednoty.

Takto připravena byvši okolnostmi všeobecnými, zrodila se ze setkání několika žákův arcibiskupa utraquistického Rokycany s mužem málo výmluvným, vzdělání prostředního, jenž neměl jiné autority, než jaká vyplývá přesvědčení a z hodnosti mravní, Petrem Chelčickým.

Rokycana, jak víme, nebyl ani velikým logikem ani vynikajícím theologem, ale zachoval čistou tradici husitskou. Kacířství původně vyšlo z myšlenky o obrození mravním. Jako kazatelé betlemští tak i Rokycana myslil, že dlužno přede vším očistiti duše a přivésti věřící opět k opravdovému plnění přikázaní Spasitelových. Když vystoupil na kazatelnu svou v Týně, povýšen jsa nesmiřitelným záštím naň se sápajícím, ctěn pro čistotu mravů svých, téměř mučenník od doby zkoušky mužně přestálé, lid tlačil se kolem něho a v kázaních jeho nalézal opět trochu bývalého nadšení svého. Mělť některé vlastnosti velikého kazatele prostonárodního, vroucí přesvědčení přecházející na posluchače, sílu přemáhajicí pochybování, často drsnou svobodu myšlenky a výrazu. Obracel se k lidu, ku prostým, vyhýbal se polemikám a otázkám dogmatickým, které působí nesvornost a zmatek; chtělť odvrátiti duše od hříchu a zatracení.216.1

Ačkoliv utraquisté nepřijali všech puritanských přepjatostí táborských, přece za let válečných zachovali v Čechách řád dosti přísný. Sotva že kompaktata byla zjednána, vzrušení ochablo, a jakási reakce povstala proti zákonitému asketismu. Lehkostí mravů svých dávali Praze pohoršení cizinci a páni z průvodu nejprve Sigmundova,216.2 později Ladislavova; drahně Čechů následovalo jejich příkladu. Obyčejná to odveta povahy lidské, jestliže podrobena byla na čas kázni příliš tuhé. Mimo to splétalo se tehdáž s tím ještě trochu vzdoru: pokaženost byla pravověrná a rozpustilost protestovala proti kacířství.

Rokycana dorážel prudce na drzou bezbožnost, na lhostejnost, na neřesti roztahující se s porušením přikázání. Provázela ho při tom ona důvěřivá smělost kazatele, jenž zastupuje Boha na zemi, volá před soud svůj pány i poddané, chudé i bohaté. "Nu, vy, páni, panoše, rytíři," táže se, "nečiníte-li křivdy žádnému, neutískáte-li žádného, neučínite-li násilí žádnému, neodřete-li, neobloupíte-li chudinky své ani žádného ? Nevezmete-li křivě, bezprávně jednoho haléře s chudiny, aby mohli nežalovati na vás, v pravdě tak-li jest?"216.3 - Chvílemi zdá se, že v jeho rozhořčených protestacích proti potlačování a utrpení lidu slyšíš ozvěnu hněvů demokratických, jimiž rozníceni byli Táboři. "Sedláci, nebožátka, vše musí nésti. On, nebožátko, pojí chleba suchého a napí se vody a pánu daj, at hoduje. I aby toto buoh nechal bez pomsty? Aha, nikoli."217.1 Však jsou-li tito utlačení nevinni? Není-li bída jejich spravedlivým trestem za hříchy jich ? A kazatel tepe i je nelítostně s onou nespravedlivostí svrchovanou, jež horlí proti marnůstkám prominutí nejhodnějším jakožto proti hříchům nejtěžším, s onou nemilosrdnou prudkostí kněze, jemuž vše světské jest poskvrněním.217.2 Čteme bez přílišného údivu kletby vyslovené proti oděvu, kostkářství, tanci, klenotům, náramkům, střevícům červeným, rukávům do země; jiná místa zdají se nám docela podivná a téměř odporná, když na příklad svolává hněv boží na "tyto matky a otce, ježto z té hovadné milosti děti připravují, fiflují, ono střevíčky červené, oboječky. Ježto kdyby máti po křtu, vezmúci meč, i sraubila dítěti hlavu, méně by mu uškodila, nežli ihned z mládí vedouce je k pýše světa, nébrž prospěla by jemu, pomohúc jemu do nebes. Co jest Erodes zlého těm dětem učinil, zmordovav je, an prospěl, že mučedlničí korunu vzali ?"217.3

Jest na jevě, že kazatel již není úplně mocen sama sebe, že ovládán jest a unášen věrou svou: v tomto náčelníku strany jako by byl tribun, jenž marně snaží zdržovati se. Chce býti mírným a hledí nespouštěti se učení pravověrného: jestliže odporučuje čítání evangelia, zavrhuje výlučnou pýchu těch, kteří kromě písma svatého odmítají jakéhokoliv vůdce, i prohlašuje autoritu otců sv., doktorův a tradice; kárá špatné kněze, ale vzpírá se každé snaze popírati užitečnost stavu kněžského; co do pocty svatých, zákonitosti války nebo trestu smrti zamítá rovněž výstřední učení. "Dejž nám, milý Bože, řikával, v prostředek uhoditi". Této milosti nebylo mu popřáno: každé chvíle letora vítězí nad rozvahou a proklouzají mu slova dále sahající, nežli kam myslí a chce. Praví, že církev pozbyla moci své, protože odchýlila se od zákona Kristova, že dlužno oživiti opět evangelium, na něž svět znenáhla zapomíná, ač v něm jediná jest pravda a spasení: "Milí křesťané, nedejte se zklamati, praváť jest pravda, nemajíť proti tomu žádného písma stálého. Pakli mají, nechť okáží, chcem opraviti ... A pro Buoh nehledťe na to množství, na ty zástupy. Nebo vždycky od počátku v množství bylo pohanění a v malém počtu požehnání ... Pomníte-li; jaká vojska bývala z Míšně i odjinud, chtíce zákon boží zahladiti, a vždy milý Buoh pomáhal, že málo bylo Čechův a velmi veliká vojska přemáhali."218.1 Podivuhodná slova, z nichž přirozeně nevyplývá hrubě vážnost řádné autority. Obřady a svátosti nejsou prý k ničemu bez vnitřní přeměny, kněží mají povinnost obraceti hříšníky k dobrému nejen napomínáním ale i vyobcováním, slabost a hříchy jejich jsou hlavní příčinou zkaženosti obecné a spíše uvidíš jelena na mostě pražském než dobrého kněze.218.2 Zda takto chtěl úctu ke stavu kněžskému učiniti obecnější a hlubší ? O povinnostech křesťana kreslí obraz znamenitý: "Spravedlnost židovská byla hlava za hlavu, oko za oko, zub za zub. Křesťanská spravedlnost dokonalejší, ne zlé za zlé, ani lání za lání ... Buoh ráčil říci: Mně pomstu poruč! ... Hle nemáš se mstíti, jako vy mnozí mstíte se až k smrti, někoho káží oběsiti, jiného stíti, upáliti, odříti, na kuol vstrčiti: Z těchto řečí vy můžete porozuměti, kto jest pravý křesťan: že ten, který miluje netoliko přátely, ale také nepřátely a své protivníky, hance, posměvače. Také ktož almužnu dává ne na chlúbu lidí, kto se modlí v skrytosti tam někde v pokojíku v súkromí, kto se postí s ochotností bez tesknosti. Tito povahy kto má do sebe, ten jest křesťan pravý, kto nesoudí a nepotupuje bližního svého, kto má úmysl umříti pro pána Krista, pro jeho pravdu velebnú. To jest pravý rytíř a křesťan věrný. Někdeť jsou v tišině, ježto o nich svět neví:"218.3 Jakým právem osmělí se později zavrhovati ty, kteří žili v tišině a nežádali na světě, než aby jich neznal?

O několik let později první členové Jednoty byli poněkud pohoršeni, když Rokycana nechtěl postaviti se v čelo jejich a utéci s nimi daleko od zmatkův a hříchů světa; pocítili hněv a lítost, když spatřili ho po jednou mezi pronásledovateli svými; obviňovali jej, že řídí se okolnostmi, že dotíral na církev, pokud myslil, že jej ohrožuje, a že nyní popírá slova svá, nemaje se čeho obávati od Říma. Nespravedlivé to obžaloby. Nic nesrovnává se méně s povahou arcibiskupa utraquistického než taková dlouhá přetvářka, ze které byl obviňován: jestliže však někteří z posluchačů jeho vyvodili ze slov jeho závěry, jichž on se lekal, byla-li to jen chyba jejich? Jestliže v upřílišených obrazech nespatřili vždy učení umírněné a v prudkém nadšení víru ustálenou, nebyla-li příčinou toho jakási neopatrnost kazatelova?219.1 Aby ukázal žalostné následky roztržek náboženských, přirovnával rád církev k vozu, do něhož zapřažen jest kůň napřed i v zadu: oba táhnou vší silou, ale vůz nejde ku předu. Později obraz obrácen vtipně proti němu. Povznášel se každé chvíle k názorům nejradikalnějším, ale byl to vždy jen lichý rozběh; byloť pevné pouto vížící jej k církvi katolické, ale na neštěstí nebylo to vždy pozorováno. Jak často i jinde bylo poznáno, co jedná, jest mnohem spíše člověk sám nežli mínění jeho. Toto posluchačstvo tolika spory a boji připravené a rozpálené lačně přijímalo prudkost a odhodlanost. Důsledkům z kázaní svých vyvozovaným Rokycana spíše se divil nežli se pro ně horšil i hleděl konejšiti pohnuti způsobené, ale slovo puštěné nelze více chytiti. Tento bázlivý utraquista, jenž po všecken život svůj bál se myšlenky, upadnouti v kacířství, poznal, že vychoval sektu nejsmělejší a vší minulé pověry nejvzdálenější ze všech, které vůbec kdy vznikly v křesťanstvu.

"Nuže, milí křesťané, hnou-li vámi tyto řeči ? Rci: Nic. Právě se má tento lid jako osel. Huď oslu na lautnu, osel slyší teď, ale žádného kochání z toho nemá. Tak tento lid slyší slovo boží a nic jím nemuož hnúti." Však všickni nezůstali lhostejni k výkladům jeho, a brzo utvořila se pod kazatelnou jeho skupina posluchačů pozorných, vytrvalých, spasením svým zaujatých a odhodlaných, zasloužiti si ho svou dobrou vůlí a svým úsilím. Z těchto posluchačů nejnábožnější a nejznamenitější byl synovec Rokycanův Řehoř, pravý zakladatel Jednoty bratří českých.

Řehoř220.1 pocházeje z rodu šlechtického, ale chudého i vzdělání jsa dosti značného, nebyl nikdy sváděn radostmi a žádostmi toho světa. Ne že by bylo se mu nedostávalo odhodlanosti nebo že by byl neobratný v obcování s lidmi, projeviltě to jasně za let pronásledování. Nedbaje namahání a nebezpečí stačil tehdáž ke všem úkolům: v obraně i ve správě vyniká horlivostí a vírou apoštola, jest živou páskou vížící v jedno houfce věřících po celých Čechách rozptýlených. Zachrání Jednotu, ne aby stal se náčelníkem strany, ale z povinnosti, nedomáhaje se jiné přednosti než obětavosti a oddanosti. Doby náboženského vzrušení plodívají takové duchy zmužilé i zdrželivé, neděsící se neštěstí, ale úspěchu, projaté jediné čistotou a spravedlností. Málo staral se o věrouku, nedůvěřoval mudrctví a mudrcům, ale lačněl a žíznil po Ježíši Kristu. Když před několika lety Příbram chtěl utraquismu dáti řeholní kněžstvo, Řehoř se zápalem uposlechl vyzvání jeho a spěchal do kláštera Slovanského, od něho založeného, jenž otvíral se mu jako kýžené útočiště.220.2 Kolem něho, snad v tomtéž klášteře Slovanském, shromáždila se hrstka věřících, kteří znepokojeni jsouce až do hloubi srdcí svých pomyšlením na bídu svou, chtěli pokusiti se o uskutečnění idealu, jaký jim líčil arcibiskup.

Styky Rokycany s posluchači jeho brzo staly se dosti důvěrnými; mezi mistrem a žáky vyvinulo se přátelství něžné a věrné (1453). Žádali po něm rady přesnější a vedení bezprostřednějšího. Nade vše trápeni byli bázní, zda zlý kněz hříchy svými nepozbývá moci udělené jemu posvěcením? Střezte se kněží nepravých a nevěrných, kázával arcibiskup, ale hledejte těch, kteří jsou věrní, a od nich učte se slovu božímu. Jestliže náboženské výkony kněží nehodných nemají žádné ceny před Bohem, zůstávajíce při nich, nedáváme-li se v nebezpečí, že postavíme se jaksi mimo církev ? Rokycana celkem kloně se úplně k učení katolickému o nevyhladitelnosti posvěcení kněžského, smiloval se nad úzkostmi jejich: povzbudil je, aby vyhledali si vůdce, jehož život zdál by se jim dostatečnou zárukou. Za tím účelem prošli celou zemí, jich "zmocnil se jakýsi nepokoj od místa k místu je pudící, který často na počátcích hnutí náboženského spatřujeme",221.1 vábeni střídavě ku kněžím pobožností svou a ctnostmi nejproslulejším, brzo jati opět nejistotou a pochybnostmi, dotčeni ve víře své nebo ve svědomí mravním, nenalézajíce nikde klidu ani míru.221.2 Nicméně nadšení jejich ještě zdvojnásobeno bylo jakousi opatrností, mírností a zdravým rozumem; nemálo rozhořčeni byli výstřednostmi pobožnosti málo osvícené; rovněž kruté bylo zklamání jejich, když poznali jednu z oněch jednot nábožných za této doby nejznámější "bratry Vilémovské".221.3 Upadliť mezi fanatiky skoro až k šílenství zacházející v úctě svátosti oltářní, která po celé skoro století ovládala celou zemi, a věřící, že přijímáním svátosti oltářní vyhlazují se hříchy i bez pokání a uzdravují se neduhy tělesné i duševní.

Rokycana, dojat jsa malomyslností jejich; předsevzal si seznámiti je s mužem, k němuž, ač událostmi byl vzdálen od něho, a třebas ve vážných věcech lišil se od něho, přece zachoval velikou úctu, s Petrem Chelčickým. Rokycana jest bezděčný a kající otec Jednoty, Řehoř její ústrojce a Chelčický její učitel.222.1 Posluchačům Rokycanovým až posud dostávalo se toliko povzbuzení, v Chelčicích měli nalézti učení, to jest nevyhnutelnou podmínkou rozvoje a života každé společnosti náboženské. Tak zakládá se ústřední jádro, k němuž později více méně rychle přidávají se nespokojenci, mystikové, lidé zklamaní v síle a v rozumu, zkrátka všichni, kteří nebyli spokojeni úřední církví a státem, a kteří v sektě nové vyhledávati budou klidu, útěchy a naděje. III.

Málo lidí zavdalo podnět k tolika pracím a kontroversám jako Chelčický! Zkouškou nebezpečnou bývají taková bádání a takové polemiky. Petr vyšel z nich vždy větší. Čím lépe ho poznáváme, tím tklivější úctu pociťujeme k němu. U něho vše mluví k srdci, protože vše plyne ze srdce, učení i výmluvnost. Prostý dědinník beze lsti, bez nároků vědeckých, bez lichých slov vzdělává církev, jež zdá se na chvíli, že podmaní celou zemi českou, i přetrvá staletí pronásledování a nezahyne v něm. A jakou to mocí tajemnou? Silou čisté duše. Nejvíce povznáší jej jeho úplná zprostnost, zapomenutí všelikých ohledů zevnějších, nedostatek rozvahy a sebelásky. U nikoho nenávist světa není úplnější a upřímnější. Roku 152I vytištěno bylo222.2 nejznámější dílo Chelčického Síť víry. "Kniha tato"; praví vydavatelé v předmluvě své, "složena a sepsána jest od muže ctného a šlechetného a v naději i svatého, k tomu dary Páně osvíceného a moudrostí ducha svatého bohatě naplněného .... . Mnoho rozličných knih ... sepsal a protož kdožkoli v těchto knihách ... čísti budeš, poznáš; žeť pán Bůh nad našimi milými předky neráčil se jest zapomenouti, ale že jest ráčil v ně ducha svatého složiti". Právě tak jeví se nám Chelčický: naplněn Bohem; všecko původu lidského, řády politické i církevní; staleté tradice, nauky mudrcké zavrhuje bez lítosti; jen jediný má cíl: naplniti zákon Kristův. Oči své maje upřeny k Pánu, dožije se událostí nejtragičtějších; nejsa jimi zasáhnut, soustav nejvelkolepějších; nejsa jimi oslněn. V době, kdy záští různých škol jest prudké, bojuje proti všem stranám, neztráceje jejich přízně a úcty;223.1 v něm tuší ony něco vyššího nad malicherné hádky své, cítí vanutí ducha božího a sklánějí se. V době, kdy se rojí tolik učení, dovede býti původním bez vynalézavosti: béře myšlenky své téměř všady, ale poměrná důležitost, již jim přičítá, důsledky, jež z nich vyvozuje, a výraz, jímž je vyjadřuje, dávají jim cenu a smysl: téměř nový. Jeho názory zdají se někdy tak moderní, řešení, jaké navrhuje, někdy shoduje se s nynějšími poměry tak znamenitě, že sváděni jsme spatřovati v něm revolucionáře. Proč ne? - S podmínkou toliko, že jeho nadšení a povaha mají kořeny své ve středověku. Konečně otázky hrubě se nemění, pouze formule se různí; pod rozmanitým rouchem podstata lidská zůstává touž, zmítána jsouc týmiž potřebami, zaujata týmiž sny. Koho dnes nazýváme revolucionářem, ve středověku zván byl světcem.

Vědomosti naše o životě Chelčického jsou velmi kusé: neznáme ani kdy a kde se narodil a umřel.223.2 Nejspíše narodil se v posledních letech XIV. století v Chelčicích, vísce u Vodňan, nedaleko od místa, kdež asi o dvacet let později povstalo město Tábor. Odebrav se do Prahy; účastnil se hnutí náboženského, které zachvátilo tenkráte Čechy, a byl laskavě přijat od mistrův i kazatelů; ti odpovídali na otázky jeho, pomáhali mu při bádání jeho, ba dávali mu výpisky (české) ze spisů, kterých pro svou neznalost latiny nemohl čísti v původním jazyce. Šťastná nevědomost! Jí děkovati jest, že nepoznal hrozného jha scholastiky, tíhy oné subtilní a složité filosofie, kterou vlekli se po všecken svůj věk všickni, kdož prošli školami. Jeho spisy zajisté mají někdy ráz doby své: skladatel rád rozumuje prostředkem citatů, kupí roztříďování a rozdělování224.1, ale nákaza byla toliko nepřímá a nedotkla se vnitřního jádra: pravidla, jež si uložil, unavují ho záhy, podává se svému nadšení, ruší plán vytčený, neřídí více myšlenek svých, nýbrž stržen jest jimi, ztráceje se v odchylkách, ale podporován svým vznětem brzo prostým, brzo obrazným, hned drsným, hned něžným, vždy však upřímným a dojímavým. Většina theologů českých, zvyklých mysliti po latinsku, nesnadno psala česky, a jejich sloh rozvláčný, přeplněný, těžký a temný pro živly cizí prozrazoval nucenost a násilí. Řeč Chelčického jest prostá vší přísady; je to řeč lidu, mezi nímž stále žil; někdy jest poněkud rozvláčná, perioda zaplétá se a dlouží, spisovatel zápasí s nástrojem ještě nedokonalým, ale myšlénka vytryskuje proudem, a dojem je tím mocnější, čím méně byl předvídán a očekáván.

Chelčický, kdyby byl studoval na vysokém učení, těžko by byl odolal převážnému vlivu některého učitele nebo systemu. Byv jen hostem, a nikoliv žákem, zachoval si neporušenou svobodu svou: vedle Husa dokládá se protivníka jeho Štěpána Pálče a Stanislava ze Znojma. Po všecken život svůj zůstává osamocen uprostřed jednotlivých stran, odtržen od strany mírné pro pověrečnou úctu, jakou chovala k církvi katolické, vzdálen od Táborů pro jich výklad tajemství eucharistie a ještě více pro jich fanatism válečný. Nic mu nebylo více proti mysli; již roku 1419 vyslovil se proti zákonitosti války dle příkazu slova Ježíšova: Nezabiješ! Když mistři pražští prohlašovali, že dovoleno jest mocí obhajovati pravdu ohroženou, tepal je jménem zabíječů. Hlas jeho zanikl ve vřavě válečné, a on uchýlil se v ústraní a v rozjímání Po patnácti letech, když kompaktata měla býti zjednána, v době, kdy nejpevnější přesvědčení se viklá, kdy nejtužší odvaha se láme a poddává všelikým ústupkům, přerušuje mlčení své, aby vzepřel se zbabělému vzdávání se a bezbožnému zříkání. Jako dříve kázal pokoj tomuto národu po násilnosti žíznícímu, tak volá nyní tomuto lidu po pokoji prahnoucímu: Nic není hotovo, vše třeba teprve počíti. Není vlastností všední duše, takto stavěti se proti všeobecnému hnutí. - Veliká chyba byla spáchána tím, že mečem chtěli zákonu božímu pomáhati k vítězství. "A trvala válka ukrutná na patnáct let se záhubami přílišnými, s velikými strachy a davy." Co obětí! Co vsí lehlo popelem! A ještě tyto hmotné škody nejsou ničím proti úpadu mravnímu, proti zkáze duší v temnotu a zmatek sektářský zbloudilých. "Falešní proroci roztrhali jsou ten lid rozličnými naučeními v roty, a lid postaven jeden proti druhému, a tím jest nejvíce láska umrtvena, a zlost veliká povstalá mezi lidem. A z toho veliké zatočení u víře i v svědomí jest ostalo mnohým a tak pochybování a. lekání a skrze to veliké zamúcení, ježto jsou pro nižádné škody tělesné a trápení nebyli tak obtíženi zámutky jako pro ta zapletení u víře, nevědouce co držeti za pravé, ano onen kněz jinak a onen jinak učí."225.1 Antikrist pozvedá hlavy své a pastýři lidu zapomínají na úkol svůj, ale pravý žák Kristův necítí ani únavy ani zoufalství a nespouští se povinnosti své. Aby všem prospěl dobrým slovem a pomohl každému, kdo zanedbáván jest od přirozených učitelů svých, Chelčický napsal Postillu, jež jako v zárodku obsahuje již celou soustavu jeho, jak vyličuje ji později v nejznamenitějším díle svém, v Síti pravé víry.225.2

Bůh, aby vykoupil lid svůj, poslal mu syna svého, a zraky křesťana mají stále býti obráceny k tomuto vzoru a pánu. Ježíš jest nevyhnutelný prostředník mezi Bohem a člověkem. S větší prostotou a odvahou nežli přesností Chelčický dotýká se tu nebezpečného problemu znovuzrození člověka milostí boží, zásluhy osobní a zakročení božího. O tomto kuse svádí se v nitru jeho boj bolestný. Slovo Kristovo jest tak výslovné, podobenství o vinici a dělnících tak jasné: vrací se k němu častěji a koří se milosti boží. Ale jeho pokorné poslušenství nepotlačuje v něm tajnou nespokojenost a jakýs odpor jeho praktického rozumu a jeho horečné ctnosti. S jakým účinem lze kázati o snaze po dobrém, počíná-li se prohlášením marnosti všelikého skutku lidského ? - Chelčický však zamítá všeliké smlouvání a zatajování. Ježíš přinesl nám pravdu úplnou a naprostou a tuto pravdu uložil ve svém evangeliu: v něm a v něm pouze jest světlo a život. Kdokoli, vzdaluje se od něho jakkoliv, upadá v blud a hřích. Jest směšno mluviti o vývoji a pokroku v církvi; našimi jedinými vůdci, našimi jedinými učiteli jsou bezprostřední žáci Ukřižovaného, kteříž obdrželi učení z úst jeho nebo z úst apoštolů jeho.226.1 Marně náš ubohý rozum se znepokojuje: skloňme se před sliby toho, jenž zemřel za nás. Byli bychom ztraceni bývali, jeho obětí vykoupeni jsme; jeho krev prolitá vysvobodila nás od věčného zatracení; vlastní silou svou nemůžeme vybaviti se z hříchu a zavržení. "Ani dlouhou ani prací krátkou nemohl by nižádný zasloužiti království nebeského, když by jeho Bůh z milosti každému nedal."

Sotva že však Chelčický přiznal bídu lidskou vůči milosrdenství božímu, rychle dává již také vůli a skutkům pokud možná velkou účast. Církev katolická, jež měrou tak vynikající rozumí potřebám praktickým, byla rovněž přinucena víc a více v polostín vzdalovati tajemství ospravedlnění věrou: uznávala je, ale platonicky. Chelčický přidržuje se potřeby věřiti pevně ve spasení milostí boží, protestuje proti nevázanosti mravní, fatalistické lenivosti a zříkajícímu se očekávání; předurčení zmírňuje se a oslabuje, až téměř mizí. Velmi po skrovnu jest těch, kdo spaseni jsou věrou bez skutků; dílo naše není ničím bez víry, ale nezapovídá se nám pracovati přímo k zasloužení vyvolení božího. Jsme-li naplněni věrou živou a láskou k Bohu a jestliže v této víře a v této lásce bojujeme proti ďáblu a zvítězíme nad tělem, Bůh splatí nám to. Běda těm, kteří reptají, to jest těm, kteří všecku důvěru svou skládají ve vlastní spravedlnost svou: pýcha jejich bude potrestána, ale jestliže pravou a pevnou zárukou našeho vykoupení jest pouhá láska Páně, který tvoří jednoho bez hříchu a druhého očisťuje milostí svou, dlužno nám pracovati, abychom zasloužili volby jeho svým úsilím a svou lítostí.227.1

Avšak tohoto prostředníka, který trpěl a zemřel za nás, zapomněla a zavrhla církev, která se nazývá nevěstou jeho. A koho postavila na místo jeho ? Pannu Marii a svaté, jichž úkol a počet množí se každým dnem. Pro každého z nich nalezen zvláštní obor: nikdo nad svatou Apolenu nepomůže od hrozného bolení zubů; svatá Barbora uzdravuje bolest očí a sv. Valentin padoucí nemoc. Trpíte-li, nic nevadí; pro každou příhodu máte svatého, který pomáhá vám a zvláště zprostí Vás mrzuté práce obraceti zraky své ke Spasiteli.227.2 K nim posílají vás také pro spasení vaše. O, kněží Antikristovi! není-li psáno: Pánu Bohu svému modliti se budeš a jemu sloužiti budeš ? Synu božímu dána byla všecka moc oddělovati dobré od zlých. Kdo hledá spasení mimo něj, nenajde ho. "Však by matka boží se všemi apoštoly a se vší říší nebeskou stala modlecí se za ty hříšníky svedené od zákona božího, neuslyšíť všech Bůh."227.3

A všady toto slovo boží nahrazováno jest výmysly lidskými. Zdaž evangelium mluví o očistci, o mšech za mrtvé ? Víra tvá tě uzdraví, pravil Ježíš, víra tvá, ne cizí.227.4 Všecky nálezky tyto nejsou samy sebou zlé, ale pozornost věřících odvracejí od toho, co je v pravdě užitečné, od pokroku mravního a víry činné. I ony svátosti, které Ježíš ustanovil, nemají takto působení naprostého, tajemného, na všeliké vůli nezávislého: "Rozmožují sice milost boží, ale předpokládají, že byla již v tom, kdo je přijímá: bez vyvolení božího, bez znovuzrození milostí boží způsobeného nedávají užitku."228.1 Marně jísti budete a píti tělo a krev Spasitele s chlebem hostie a vínem kalicha; nemáte-li víry, naděje a lásky, nebudete míti života věčného.228.2

Chelčický má názory velmi přesné a velmi pevné: opíraje se o evangelium, nepřipouští ani smlouvání ani ústupků v otázkách podružných, ale kárá nesnášelivost, která plýtvá kletbami a smrtí, nebrání utíkati se k násilí, aby pravdě zabezpečeno bylo vítězství: "Nechtějte odsuzovati všetečně k zatracení ani živého ani mrtvého, nebo ten soud na samého Boha sluší. Neb nevíte, co jest Bůh s mrtvými učinil a co ještě se živým hříšníkem učiní. O nižádném není zoufati."228.3 Jestiť větším křesťanem nežli theologem, a předsudky dogmatické u něho ustupují v pozadí: čtěme písmo sv. se vší prostotou duše a odevzdejme se do rukou Toho, který zemřel za nás, chtěje abychom zasloužili milosrdenství jeho svou vírou činnou a doufanlivou. Jen srdce zbožné a život čistý líbí se Hospodinu a nikoliv učená kasuistika. Tím Chelčický jest opravdu pokračovatelem Milíčovým, Janovského, Štítného228.4 a Husovým: při všech odchylkách, jimiž liší ae od českých mistrů XIV. a XV. století, zaujímá mezi nimi místo význačné; jak oni tak i Petr naplněn jest touhou přivésti hříšníky k dobru; jenom bouřící ráznost a třpytné illuse počínajících revolucí, jimiž oživeni byli dělníci první doby, neovládají ho více; ustoupilyť únavě a zošklivení.

Všickni, kdož pokusili se o obrácení světa, byli jím přemoženi; záměr jich byl nemožný: jaká shoda jest možná mezi světem a Ježíšem? Pro křesťana není spasení, leda vybaví-li se z osidel jeho a daleko vzdálí se od něho. - Tato slova často ozývala se již za středověku: co kazatelův opakovalo, že služebník boží musí svět míti v opovržení a ve hrůze, že odříkání se a chudoba jsou nevyhnutelnými podmínkami ke spasení, a že nesnadněji jest mocným a bohatým vjíti do království nebeského než-li velbloudu projíti dírkou jehelnou. Tyto nauky jsou tak přímo založeny na evangeliu a odpovídají tak plně jistým tajemným stránkám duše lidské, že církev katolická neodvážila se čeliti jim, než hleděla jen upraviti je a obrátiti ve svůj prospěch, ač jí nepodařilo se vždy potlačiti, co bylo v nich pro ni a pro společnost nebezpečného. Však nikdy před Chelčickým theorie naprostého, radikálního a nesmiřitelného oddělení světa od křesťanství nebyla snad rozvinuta s takou silou a dovedena ke svým důsledkům nejkrajnějším.

Co žádá křesťanství po člověku ? Dobrou vůli. Co rozumí se ctností, zásluhou ? Svobodné snažení duše naší oživené pouze láskou boží. Kdo činí dobré z přinucení, poslouchaje zákonů nebo boje se trestu, není ctnostný a nemá práva k žádné odměně. Na čem však založen je stát? Na moci připuzovací, na násilí, to jest na principu zcela opáčném zásadě křesťanské. Církev úřední, jež jest pouhou formou státní, zahrnuje v sobě samou negaci představy ctnosti. V den, kdy na zemi budou jenom praví křesťané, oživení k sobě vespolek duchem spravedlnosti a lásky, církev a stát přestanou existovati: ale pokud zlo a hřích panují, budou také ony vládnouti,229.1 stát nemůže býti potlačen; jestiť nutným zlem: Vzniknuv z potřeby držeti na uzdě chtíče a vášně, zabraňuje neustálým válkám a zločinům, které vedly by rychle k úplnénm vyhubení pokolení lidského. Ještě jinak prospívá: jho, jímž tíží na křesťanech, každým okamžikem připomíná jim, že osud jejich nevyplňuje se zde na zemi; pronásledování je spasitelnou výstrahou a očistěním.229.2

Věřícím nesluší více požadovati od státu nežli tuto nepřímou a vždy hrozivou ochranu; nechť jim vzorem jsou ony obce křesťanské, jež žily v říši římské, aniž splynuly s pohany. Křesťané poslušni jsouce úřadů, někdy trpěni, nejčastěji pronásledováni, neměli žádného úkolu veřejného, nedrželi ani zbla moci, bez reptání snášeli břemena na ně uvalovaná, trpěli a umírali bez hněvu a vzpoury. Vše bylo pokaženo, když za Konstantina stát stal se aspoň dle jména křesťanským: v skutečnosti církev vzdala se světu. Na trůně sedí šelma zbožňována jsouc na místě božského mistra. "První církev hloupá bez ornátů sloužila a bez oltářů i bez kostelů, jediné páteř při sloužení říkajíce; ale poslední, ježto umí Boha ctíti, kamení veliké a nákladné kostely a oltáře zjednala jest a ornáty krásné a všecko zsvětila, modlitby i zpívání na mšech rozmnožila jest a to vše stkvostně ozdobila, aby poctivost boží hojná byla . . . To vše opatřila ta církev Bohu, nebo on velmi žádá, tak ctěn býti, a túžeben jest, když málo vosku hoří a stěny se nestkví pěkně". Nenedostává se služebníků božích, mají krásné pláště, vysoké čepice a tučná břicha; chválí Pána všemi hlasy, ale toliko ústa jejich chválí ho, srdce jejich je daleko od něho.230.1 Dovolávají se Nového zákona, ale jediný zákon jejich jest ten, jejž si sami utvoří. Neosmělilo-li se koncilium Basilejské prohlásiti, že kdyby přijímání pod obojí způsobou bylo i od Ježíše ustanoveno, církev nebyla by tím vázána? Antikrist zakládaje si na svých kardinalech, biskupech, knížatech, pánech, rytířích, neskrývá již ani záměrů svých: Bůh jest zavržen, jeho zákony porušeny, jeho vyznavači uvězněni, vyobcování a vysíleni.

Kdo však jsou ti lidé, kteří takto svou vlastní vůli kladou nad vůli Spasitelovu? Všudy pohoršení a hanba. "Počnouc od papeže až do zvoníka pýcha všechny tráví".230.3 Svatokupectví rozmáhá se. Kněží nemají jiné starosti než obohatiti se a veseliti. "Vy nemůžete pro svá díla Bohu sloužiti", káží lidu. My za vás ve dne i v noci Bohu sloužíme, my vás účastny činíme našich svatých mší, hodin, žaltářů, vigilií, jedno vy naplňte pytle naše! A nyní příliš mnoho jest takových, kteří pro svou neumělost a peský život nejsou hodni, aby jim kdo svině pásti poručil, neřku duše.230.4 - A mniši! V pravdě čistí svatí, kteři neuznávají za hodné spokojiti se zákonem, který Kristus dal všem lidem a kteří svou lačnost a rozpustilost schovávají pod plášť sebeobětování a chudoby. Mistři honosí se vědou svou, ale věda, která se odvrací od pravdy, jest jen nástrojem smrti a zatracení. Co říci o hlavě těchto bezbožníků, o papeži, který ve své smělé domýšlivosti osobuje si moc k rozvázání a svázání! Hrozný hněv boží padne na všecky, kdož povstali proti pravdě. "Ale bojte se nynější hlavatí papeži, biskupi, arcibiskupi, ježto proti Kristu pod pokrytstvím stojíte, chtíce jeho pravdu potlačiti, sami panovati v pokoji a rozkošech. Bojte se všickni hlavatí nepřátelé kříže jeho, ježto se posmíváte jeho chudému a potupnému životu a nevěříte jeho pravdě."231.1

Společnost světská není méně dotčena porušením nežli církev. Stránky, na kterých Chelčický líčí útrapy chudých a poddaných, nespravedlnost pánů, náleží k nejvýmluvnějším místům jeho. Narodil se ve stavu selském a v něm žil po dlouhý čas: přímá a něžná duše jeho bouří se hněvem při vzpomínce na to, co viděl všudy kolem sebe. Jeho svědectví, příliš pohnuté, aby bylo krásomluvné, dojímá nás, protože cítíme jeho upřímnost, že za větou biblickou shledáváme opravdový fakt, přechvaty šlechty a těžší porobu sedláka potrestaného za vzpouru svou. Smluvilo se dříví se dřívím, vypravuje Petr, aby ustavilo nad sebou krále; koruna nabídnuta nejdřív olivě, pak fíku a révě, od nichž však byla zamítnuta. Obrátili se tedy k bodláku, jenž ji přijal. "Poněvadž jste mě za pána zvolili," řekl jim potom, "zvíte, žeť jsem já pán váš, a žeť nad vámi tak panovati budu, žeť na některých kůže celá neostane". Ubohé dříví, ubozí sedláci, jež odrou jako lípu. Deř, deř, praví tento, sedlák "se otaví brzo jako vrba u vody stojecí". - A proč pak ne? připomíná druhý, člověk rozkošný, širokého břicha a tukem porostlého. Vždyť jsou naši lidé; otcové naši koupili je k dědictví věčnému nám, máme je ve dskách a zápisy pevné na ně. Proč bychom nepožívali moci své a panování nad nimi ? - Otcové vaši ostavili vám nároky řádné, nepochybuji o tom, ale zanechali vám také jiné dědictví, smrt a peklo. Koupili a odkázali vám dědiny s lidmi!231.2 ale to cizí a na cizím koupili. Však ti lidé měli již pána v Bohu, který je sobě k libosti stvořil a váží sobě více jednoho člověka než zboží, což jeho celá země má. Kristus koupil je sobě, ne stříbrem ani zlatem, ale drahou krví svou a bolestmi těžkými. A nad tímto od Spasitele vykoupeným lidem osobujete si moc neobmezenou: chcete, aby pojistili vám život nečinný a rozkošnický. Robotníci jsou v opovržení, zachází se s nimi hůře nežli se psy; páni pasou se rozkošně na jejich bolestech a radují se jejich slzami, robí je a trápí jako dobytek k zabití připravený. V den soudu tyto slzy a tyto bolesti tvrdě souzeny budou zlému pánu. Má-li křesťan panovati obyčejem pohanským ? Nejsme-li všickni synové Adamovi, poškvrnění týmž hříchem a očištění touž milostí? Milujte se ve spolek, pravil apoštol, a kdo miluje blížního svého, plní zákon.232.1 - Tyto požadavky rovnosti a důstojnosti lidské často vyskytují se u kazatelů křesťanských: však nelze-li připustiti, že revoluce oligarchická tenkráte se dovršující a bída lidu přispěly k tomu, že Chelčický lépe porozuměl slovům evangelia, protože protestace své, jež samy v sobě jsou toliko obecné frase, zostřil pronikavěji a pohnutlivěji ?

Však vystříhejme se při tom omylu: Chelčický je snad revolucionář, ale zajisté ne buřič. - Bohatec a šlechtic zneužívající moci své budou potrestáni, ale jen Bůh má moc je souditi. Křesťan poslouchejž pána svého, byť požadavky jeho byly i nespravedlivé; pokora a bolesti jeho poslouží mu před soudem nejvyšším. Věřící žije mimo stát, ale nevzpírá se proti němu. Uznává toliko zákon boží, ale tento káže mu skloniti se před mocí ustanovenou: dejte císaři co jest císařovo. Všeliký pokus o vzpouru jest zločin; každá válka, i nejspravedlivější, jest bezbožná a špatná;232.2 všeliké užívání síly jest hřích. Křesťan, jehož prospěch poškozen, poddá se a podrobí; žádá-li se po něm skutek, jejž mu zapovídá svědomí jeho, nutí-li se ku příkladu, aby chopil se zbraně nebo zradil pravdu, odepře poslušenství, ale beze vzpoury a s oddaností snáší trest za odpor svůj. Nepřijímá žádného úřadu veřejného, protože by jinak ohrozil spásu duše své; 233.1 nezasedá v soudech, protože potrestání vinníkův jest jakási pomsta, a žák Kristův nemstí se; evangelium ostatně zavrhuje trest smrti a přísahu. Věřící prodchnuti jsouce zákonem Kristovým nehledí vypínati se nad své bližní: není mezi nimi ani šlechty, ani prostého lidu, ani vrchností, ani poddaných, ani pánův, ani robotníků; všickni jsou si rovni, zušlechtěni obětí syna božího. Pozorně vyhýbajíce se osidlům ďáblovým, nevyhledávají bohatství, zdržují se obchodu, který dráždí lakotu a nedaří se téměř bez podvodu: nejsou-liž míry a váhy důkazem nedůvěry a urážkou bližního? Život v městech jest nebezpečný pro spasení; Kain vynalezl je právě tak jako hrady a vraždy a lupičství, jež z nich povstaly: kdo zavírají se zdmi, chtějí skutečně činiti násilí jiným nebo vzpírati se proti útokům protivníků svých. Ale tato myšlenka odporu jest již sama v sobě vzpoura proti zákonu božímu. Málokteré řemeslo jest bez pokušení a nebezpečí; nejbezpečnější jest rolnictví, kde člověk žije v přemýšlení, pokoře, práci a v poslušenství.

Že evangelické učení Chelčického působilo na mysl některých nadšenců nepřekonatelným kouzlem, že Petr shromáždil kolem sebe několik duchů znavených ruchem světským a schlazených vítězstvím nespravedlivosti, nikdo zajisté se nepodiví. Ale překvapí nás nemálo, že z učení toho vzešla církev znamenitá, a že tak rychle a stkvěle se ujala soustava potlačující všeliké řády společenské, kněžské a politické.

V skutečnosti učení Chelčického podivuhodně shodovalo se s únavou duchů schvácených a sklamaných. Každý nabažil se hádek a sporů. Po tolikerém hádání a bádání byla-li pravda zřejmější? Proč tvrdošijně trvati na hádkách filosofických, které působí toliko zmatek a záští? Jediná věc jest spasitelná: milovati Boha a sloužiti jemu. Pro ni chápáno se zbraně, potoky krve proléváno. Antikrist, tak často přemožený, jest hroznější než kdy jindy; jho, o jehož střesení byl pokus učiněn, dopadlo opět a tíže. Co zbývá věřícím? - Skloniti se před vůlí Boha, který je zkouší. Po době odporu následuje doba odříkání. Žáci Chelčického, bratří, jeví se nám takto jako pokračovatelé Táborů, právě tím, že tolik liší se od nich: taková jest poslední a nevyhnutelná fase choroby revoluční: po hrdinech mučenníci.

Otázka živě uvažovaná, z jakých živlů různých Chelčický utvořil soustavu svou, zdá se mi sice zajímavou, ale podružnou. Mnoho převzal z Husa a bohoslovů českých, kteří více méně pronikavě působili na ruch ideí v XV. století, podlehl více snad, než který jiný spisovatel této doby, vlivu Wiklefa, od něhož přejímá větší část konklusí.234.1 Konečně není pochyby, že na počátku XV. století byli v Čechách Valdenští, zvláště v jižních Čechách, to jest v krajině, kde nejrychleji se šířily ideje radikalní, a zdá se, že Chelčický sebral aspoň tradice jejich kázaní.234.2 Ale i kdyby se podařilo větu za větou dokázati, že prostě reprodukoval myšlenky v okolí jeho rozšířené, přece pravdou by zůstalo, že toliko povšechnými příčinami vysvětluje se jeho původnost a vliv.

Novost nezáleží hrubě v tom, aby někdo vyslovil, co před tím nikdo neřekl: zvláště v příčině náboženské všickni novotáři čerpají ze společného pramene, který nezměnil se od počátku křesťanství: protivníci nejvzdálenější liší se od sebe méně souhrnem víry, jejíž obsah skoro vždy je týž, než poměrnou důležitostí, jakou přičítají jednotlivým dogmatům. Ať jsou tedy prameny Chelčického jakékoliv, on jest především pravý a vlastní syn hnutí husitského. Zakončuje je a dovršuje: mohutnou výmluvností a neúprosnou důsledností vyjadřuje tužby jedné části lidu v této chvili revoluční - přirozenou lásku k Bohu a obnovu mravní mimo všeliké zakročování úřední. Tím vysvětlíme si, že bez propagandy zůstavil po sobě více žáků, nežli se nadál, a snad i více, nežli si přál. Jeho smrt (v letech 1455-1457) přešla nepovšimnuta právě tak, jako skrytý byl život jeho; ale símě vržené do větru nalezlo půdu dobře připravenou, a o čtvrt století později v nejvzdálenějších končinách Čech tisícové věřících slovy jeho vyučených a učením jeho obrácených pracovali o zřízení idealní církve, jaká tanula na mysli jeho.235.1 IV.

Za života Chelčického někteří věřící shromáždili se kolem něho, přivábeni byvše jeho pobožností, přívětivostí a kouzlem jeho řeči. "Bratří Chelčičtí", tak jmenoval se tento kroužek malý, nebyli žádnou opravdovou sektou. Vyhýbajíce se pokud možná hádkám dogmatickým, mnohem větší váhu kladli na čistotu mravův a upřímnost víry nežli na zevnější obřady a určité symboly. Hřích urážel je nejvíc u kněží; byť i neoddělili se od úředního utraquismu, s jakýmsi odporem přijímali z rukou nehodných svátosti a zvláště svátost oltářní.

Tato otázka o nevyhladitelné hodnosti kněžské udělené posvěcením, tak důležitá následky svými, ježto záporné rozhodnutí její vedlo k úplné roztržce s katolictvím a k utvoření nové církve samostatné, dlouho trápila Chelčického. Vrací se k ní několikrát, váhaje sám a obávaje se přetrhnouti nějak hmotnou i tajemnou pásku, jež k apoštolům víže pokolení následující. Snažil se věřiti, že hříšný kněz, udržel-li jen pravou víru svou, i při svých hříších zachovává moc udělovati svátosti a posvěcovati; ale toto přesvědčení hlavní nerozptylovalo všech jeho pochybností, jež prozrazují se několikrát: přirovnává kněze nehodné ku mrakům bezdeštným, ke studnici bezvodné a radí, aby věřící jich se vystříhali, proto že příklad jejich jest škodlivý a že napomínání jejich nevychází ze srdce a nejde k srdci. Jeho žáci pociťovali tutéž nedůvěru, tentýž odpor a raději odříkali se svátostí, než by je byli přijali oslabené a zneuctěné prostopášností a svatokupectvím. Podobným nepokojem okolo téže doby byli po zemi české rozptýleni posluchači Rokycanovi; až posud marným zůstávalo všecko jejich pátrání: v Chelčicích teprve měli nalézti, co hledali úzkostlivě, pokoj duševní a jistou záruku spasení.

Rokycana zajisté znal již Chelčického, když událostmi byl uveden ve přímý styk s ním, nejspíše v letech vyhnanství 1437-1448. Nevole a hněv, jež v něm budily zrada a pokrok katolictví, bolest jeho při vzpomínce na nebezpečenství hrozící reformě, nenávist jeho proti šlechtě, jež ho opouštěla, jaksi zpříjemňovaly mu odvahu, jejíž následků všech hned neprohlížel: vyhnanec rozumí všemu jinak než arcibiskup, třebas od papeže neuznaný. Jeho obrazotvornost, vždy k nadšení náchylná, byla dojata přísností, vznešeností a skutečnou zbožností tohoto apoštola, který na hříchy veřejné i soukromé dotíral s takou prudkostí. Chelčický opět porozuměl opravdové přednosti tohoto náčelníka, který lépe jsa způsobilý k odporu nežli k velení, větší byl jako pronásledovaný nežli jako vítěz. Oba tito mužové představující nauky tak protivné, oddělivše se brzo od sebe spíše životem nežli rozdíly dogmatickými, s pohnutím rozpomínali se na své styky nedlouhé.236.1 Při mravním rozruchu posluchačů svých, zmálomyslnělých marnými pokusy svými Rokycana, neváhal odporučiti jim ke čtení spisy Chelčického a uvésti je ve styky s ním. Byliť znamenitě připraveni ku přijetí slova vhodného a od té doby měli již jen jednu myšlenku: odděliti se od církve, která vzdálila se od Ježíše, a založiti společnost, která daleko od násilí a hříchu žila by ve zbožnosti a lásce.

Pobyt v Praze zprotivil se jim: "Nemohli zachovati svého dobrého svědomí a poškozovali spasení své obcováním s lidmi, kteří činili vše zlé" Zdá se, že hleděli přiměti Rokycanu, aby postavil se v čelo jejich a odřekl se světa.237.1 Arcibiskup náležel mnohem více církvi bojující nežli k církvi zvítězilé; boj byl mu potřebou, a ústup jeho v této chvíli byl by býval zbabělostí. Odmítl tudíž opustiti místo své, ale pomohl aspoň žákům svým u vykonání jejich záměru. Při severovýchodní hranici Čech v krajině válkou vyhubené Jiří z Poděbrad mě1 panství Litické; po dobytí Tábora někteří kněží podezřelí byli uvězněni na hradě Litickém. Ku prosbě Rokycanově Jiří ochotně dovolil všem, kdož žádali toho, aby usadili se ve vsi Kunvaldě za Žamberkem, která náležela ku panství Litickému. Vystěhovalci vyšli z Prahy vedením Řehoře, kterýž od té doby zůstal pravým vůdcem jejich. Farář Žamberský Michal přesídlil se k nim; svými ctnostmi a svou vírou získal si neobmezenou důvěru svých osadníkův, i on rád podal se vedení Řehořovu.237.3

Nová společnost záležela jen z hrstky lidí, ale cestami svými po Čechách posluchači Rokycanovi dostali se do styku s mnohými osobami, které zmítány byly toutéž horečkou náboženskou. Přívrženců přibývalo dosti rychle a z velmi různých stran: někteří přátelé Chelčického, ač v malém toliko počtu, někteří pikarti. (Jménem tím zahrnováni členové různých krajních stran, zvláště kdož popírali skutečnou přítomnost těla a krve Páně ve svátosti oltářní.) Nemajíce právního bytu, ani vůdcův, ani vyznání, hledali útočiště u bratří Kunvaldských. Řehoř nemohl jich odmítnouti, a uložil jim toliko zkušební čas. Valdenští se živým účastenstvím sledovali náboženské hnutí české: chtějíce lépe poznati husity, vypravili do Čech vyslance, kteří vrátili se odtud posilněni a utuženi ve své víře: někteří rozhodnější, odhodlavše se vystoupiti z postavení nerozhodného a lichého, připojili se k nové společnosti. Na Moravě kněz Kroměřížský Štěpán shromáždil kolem sebe hlouček věřících dosti podobný kroužku posluchačů Rokycanových. Jejich útoky proti církvi úřední dráždily duchovenstvo: dva z nich odsouzeni byli na smrt. Ostatní, vedením Štěpána, vydali se na bolestnou pouť po Moravě a po Čechách.238.1 Oslabeni roztržkami, hnáni z města do města, udáváni, vězněni, vždy podezřelí, ač výslechem očištěni byli ode všeho kacířství, setkali se s Řehořem v Klatovech roku 1460 a připojili se k němu. Počet bratří zmáhal se znenáhla, ač ještě byl dosti malý. Jiný žák Rokycanův kněz Martin přidal se k nim: usadil se v městečku Krčíně, nedaleko Kunvaldu, nejspíše se svolením pánů z Ryzmburka, jimž náleželo. Přivedl s sebou několik osob, a Krčín stal se druhým střediskem Jednoty. Byli-li Michal a Martin řádnými správci, Řehoř zůstával opravdovým náčelníkem, apoštolem: probíhal zemi, získával přívržencův a kladl základy nových sborův, a propagandou jeho připravován rychlý rozvoj nové církve.

Jeho horlivost byla někdy až neopatrná: jak srovnají se spolu živlové z tak vzdálených stran světa křesťanského sebraní? Předejde-li se roztržkám a rozkolu ? Hned v prvních letech zahrozilo nebezpečenství. Pikarti navrátivše se k bludům svým, popírali skutečnou přítomnost na veliké pohoršení těch, kdo zachovávali učení pravověrné. Vzrušení duchů bylo největší, a společnost vznikající zdála se ohroženou nebezpečím, že podlehne endemické nemoci české, to jest hádkám náboženským. Zachráněna byla Řehořem. Nelibovalť si v odvážném hloubání, a jeho poslední rada bratřím na smrtelném loži byla, aby vystříhali se učencův,238.2 ale nebyl ovšem lhostejný ku pravdě a k učení víry. Jeho oddanost, činnost, jasnost myšlenek jeho, služby prokázané zajišťovaly jemu vliv, proti němuž nikdo neodvážil se povstati. Na shromáždění v Kunvaldě (roku 1459 nebo 1460) způsobil, že slavně bylo zavrženo učení pikartské i táborské o svátosti oltářní: věřícím nesluší čísti žádného spisu, jehož by neokázali dříve starším. Toho slavnostního prohlášení bylo potřebí; nelzeť představiti si církev nějakou, jejíž členové by se nesrovnávali v podstatných kusech. Již od půl století hlavní úsilí hádek nábeženských týkalo se svátosti oltářní, a rozdíl jednotlivých sekt záležel hlavně ve formuli, již přijímaly o tomto kuse: Jednota mohla obstáti jen, když zaujala přesné stanovisko. Nejobyčejnější opatrnost zase velela bratřím, aby vyhnuli se nemilému splétání s těmi, kdož upírali skutečnou přítomnost: všecka taktika nepřátel bratří záležela skutečně v tom, aby dokázána byla úplná shodnost mezi nimi a pikarty; bylo tudíž důležito vyznačiti jasně rozdíl, který dělil Jednotu od strany míněním veřejným odsouzené a na sněmích vícekrát zavržené.239.1 Ostatně bratří nedali se strhnouti na kluzkou stráň abstrakcí dogmatických: necítili potřeby složiti podrobné vyznání víry. Kromě snesení o svátosti oltářní, jež jediné dotýká se dogmatu za první doby Jednoty, ze všech ostatních vysvítá odpor k čisté theologii; Jednota vyzývá věřící, "aby všech traktatů zanechajíce, dosti měli na zákonu božím a jemu sprostně věřili."239.2

Přirozeně tudíž otázky kázně všeobecné i zvláštní vstupují do popředí, a bratří mají ústrojí a kázeň mravní mnohem dříve nežli vyznání víry.239.3 Jednota nezavrhuje majetku osobního, ale v dobrovolné chudobě vidí znamení dokonalosti křesťanské. Věřící, kteří rozdají jmění své chudým, vdovám, sirotkům, a zvláště ti, kdož nechtěli zachrániti bohatství své zrazením pravdy, budou za to odměněni stonásobně. Bratří mají právo odkazovati statek svůj závětí, však není-li lépe, dříve než kdo stane před tváří Nejvyššího soudce, zprostiti se těchto starostí pozemských? Kněží, jichž povinností jest býti vzorem a příkladem vyšší ctnosti jiným, žijí v evangelické chudobě, prací ruční vydělávají si svůj chléb vezdejší a rozdávají chudým, čeho nevyhnutelně nepotřebují. Jich úřad jest čistě duchovní; všecky "věci časné a pohodlné k životu" spadají v obor hospodářův a hospodyň, kteří připomínají úřad jahnů v církvi prvotní. Hospodáři ošetřují nemocné, uděluji podpory, rozdělují jmění odkázané Jednotě od členů zemřelých bez závěti. Hlavní správa Jednoty přisluší užší radě, složené ze starších.

Každý bratr bdí nad mravním pokrokem druhých, povzbuzuje netečné, posiluje slabé, kárá hříšníky, sám vždy ochoten jsa vděčně a zkroušeně přijmouti rady a napomenutí. V těžších případech vinníci vyloučeni jsou od přijímání svátosti a nepolepší-li se, vyobcováni, to jest vyhnáni z Jednoty.

Bratří netvrdili, že nikdo nemůže býti spasen mimo Jednotu, i uznávali, že vyvolení jsou všudy, i mezi služebníky papežovými. Však instinktivně snažili se zříditi církev od ostatních úplně oddělenou. Znenáhla upouštěli od obřadův obvyklých, neužívali ornatů, zjednodušovali mši a zavrhovali vystavování těla božího a klanění se jemu. Avšak neodhodlávali se ještě odděliti se přímo od utraquismu, a nerozhodnost jejich byla by potrvala nějaký čas, kdyby události nebyly uspíšily krisi.

Moc řádná, církevní a politická, jest jen prostředně sympathická reformatorům, kteří chtějí změniti všecky její obyčeje. Kněží z farností kolem Kunvaldu, bezmocni, pokud rozkolníci kázali toliko opravu mravní, proměn v bohoslužbě od nich zavedených užili k tomu, aby žalovali na ně a dovolávali se proti nim ramene světského. Postavení krále Jiřího z Poděbrad bylo tenkráte velmi těžké; vstoupil právě na trůn a ještě neměl řádně v rukou svých moc královskou, četní páni netrpělivě snášeli panství jeho a čekali na vhodnou příležitost ku vzpouře; kromě toho nepodporovala ho ani moc tradice a urození, ani jednomyslná pomoc národa. Jeho vlastní prospěch i vlastenectví velely mu, aby nevydával země české svízelům nové války náboženské; bál se kurie i šetřil jí. Nechť osobní přesvědčení měl jakékoliv, věc jeho byla sloučena s věcí kališníků: povýšiliť ho na trůn a byli jedinými pravými spojenci jeho. Jakmile pozornost jeho obrácena byla ku bratřím, svědomí i politika kázaly mu, aby přísně zakročil. Nepociťoval zajisté náklonosti k těmto rozkolníkům, jichž neznal dobře, a v nichž z počátku viděl toliko pokračovatele Táborů. Setkával se ustavičně s těmito fanatiky, kterých žádná porážka nezničila, kterých nevázal žádný závazek, a které všickni protivníci jeho, i katolíci, mohli jistě míti za spojence. Nejsou-li tato stěhování, toto probíhání celou zemí kříž na kříž, tato kázaní a tato shromáždění předehrou nového povstání ?241.1 Když pořádek opět se obnovoval, mohli-liž zločinci nebo šílenci porušovati jej vzbuzováním nepokoje papežova a zmařiti snad všeliké vyjednávání? Konečně kdyby král byl poznal lépe učení Jednoty, předsudky jeho nebyly by se mnoho zmírnily; jaký stát, jaká společnost mohla by obstáti při podobných theoriích? Jako někdy úřadové císařského Říma, tak představitelé právního pořádku v XV. století v učennících Kristových viděli nepřátele pokolení lidského.

Pronásledování Jednoty počalo asi kolem roku 1460. Bohoslužebná shromáždění v Kunvaldě byla zakázána, ale bratří i na dále scházeli se na panství Rychnovském,241.2 které tehdáž stalo se jejich nejdůležitějším střediskem. Něco členů, jež Jednota získala v Praze,241.3 byli nejvíc ohroženi a ani nebyli vždy dost opatrni. Řehoř vydal se k nim, a ač tajná kázaní byla zapověděna, shromážděni byli dosti četně k bohoslužbě, když došla jich výstraha, že konečně zjímáni budou. Řehoř vyzval je, aby se rozešli: někteří nechtěli vzdáliti se, jati jsouce onou touhou po utrpení a onou šíleností mučennickou, tak častou v počátcích náboženství, pravíce, že "skřipec na snídání a hranice na oběd jim bude". Odvedeni byvše do vězení, nevyšli z něho všickni, aby byli obstáli ve zkoušce, již vyvolali: "posnídavše, někteří nechtěli již obědvati".242.1 Ve vazbě držáni byli několik měsíců, pak propuštěni na svobodu;242.2 odpřisáhli bludy své, ale formule odvolávací, pojatá slovy zcela všeobecnými a téměř úmyslně nejasná, zdá se složena býti tak, aby ušetřilo se svědomí bratří.242.3 Pravdou jest, že arcibiskup utraquistický Rokycana ani nedomáhal se, aniž schvaloval pronásledování a snažil se oslabiti přísnost jeho. Ačkoliv cítil, že bratří vymykají se mu znenáhla, choval ještě příliš přátelství k vůdci jejich a příliš živou upomínku na zprostnou víru a na dobrou vůli jejich, aby upustil od ochrany jejich. Nad to chování královo tehdáž vzbuzovalo u něho jakousi nedůvěru; jen se střídmou horlivostí jal se vykonávati rozkazy, jichž původcem mravním byl biskup katolický.242.4 Řehoř zvláště zůstal ušetřen, nebyl mučen242.5 a puštěn na svobodu po krátké a velmi lehké vazbě; žádáno po něm toliko, by schválil jaksi opatření, učiněná proti bratřím.242.6 Rovněž faráři Michalovi a knězi Martinovi za nedlouho vrácena svoboda.

Řehoř sotva byl propuštěn, znovu chopil se svého díla propagačního: byl podruhé jat v severozápadních Čechách; ze svého žaláře v Teplici poslal podkomořímu královskému list, kterýž odkrývá nám, co vášně krylo se v této duši, jež tak plně věnovala se oddanosti a obětavosti. I jinak zajímavým jest pramenem pro osvětlení duševního stavu této doby.242.7

Někteří státníci, opravujíce se svého hlediska rozumování Chelčického, od delší doby poznávali, že snad bylo by lépe, nespojovati tak úzce otázku náboženskou s politickou; nešťastná doba učinila z kněží opravdové vůdce národa; neslušelo-li přiměti je k poslušnosti ? Jeden z nejvýznačnějších představitelů této skupiny politické, která na neštěstí nestala se nikdy stranou, byl Vaněk Valečovský z Kněžmosta. Jakožto utraquista podal důkazy své oddanosti reformě, ale více než o kalich staral se o pořádek veřejný. Tento měštěnín pražský, velmi bohatý a vážený, účastný všech věcí zemských a znalý snah a piklů panských, pracoval o těsné spojení moci královské se stavem městským. Neměly-li zájmy totožné proti svým nepřátelům ? Jeho úsilí o obnovení mocí královské ve městech naráželo na odpor kněžstva utraquistického, velice žárlivého na převážný vliv, jehož domohlo se v obcích. Vaněk, rozmrzelý na Rokycanu, vinil ho z nesnází, s nimiž se potkával, a ze všeobecného bezvládí: ve svém spise o "Panování kněžstva" arcibiskupa zahrnuje žalobami nedůvodnými a vytýká kněžstvu, že nemá jiného zákona než ctižádost svou, ani jiného cíle než moc.243.1

Zda bratří zpozorovali podobnost programu svého s programem Vaňkovým? Možná pochybovati o tom; fakta nevynikají tak jasně zrakům vrstevníků. Přirozeným pudem byli hnáni, ucházeti se o přízeň muže, který tak drsně jednal s protivníky jejich. Ve svém listu Řehoř připomíná bídu a zkázu, jež nakupily války náboženské: co by na knězích utraquistických bylo, způsobili by brzo tytéž svízele; Bůh to ví, že proň obětoval svou svobodu i život; obrací se k Vaňkovi jen "pro výstrahu budoucího zlého, aby na toto království nepřišlo, a pro svobodu stádce božího maličkého", aby pod mocí a správou jeho sloužiti mohlo beze strachu pánu Bohu nebeskému. "Pro víru lidí netrapte", praví dále, "neb na moc vaši to nesluší ani vedle práva pohanského. A ještě může to lépe seznáno býti na římském císařství, kterak jsou vším světem vládli moudrostí a trpělivostí aneb shovíváním, že jsou nebránili každé vlasti, aby sloužili svým bohům, jakž kdo chtí, než toliko o to stáli, aby všickni jim daně dávali a pod jich moc slušeli." A Turci ? Čeho žádají po křesťanech? Aby odstoupili od křesťanství? Nikoliv, toliko aby byli pod mocí jejich. Co různých věr jest ve Lvově! Pokoj však trvá tam, protože nikdo nepomýšlí puditi druhé k vlastní víře své. V Čechách a na Moravě král s pomocí boží obnovil pokoj, protože šetřil jednotlivých věr, nechav jedněch měst při kalichu a druhých nenutiv k němu. Jaká však obžaloba těžká proti tomuto králi, že pod jeho mocí ptáci nebeští a prelatové pyšní a protivní místa svá mají a lišky chytré a kališné pod ním doupata svá nalézají: ale syn člověka nemá, kde by svou hlavu sklonil. "Na moc světa nesluší lidi tisknouti k víře právem pohanským ... ta moc světa ničímž se nemá spravovati než spravedlností světskou, aby právě činila každému člověku." - Ale namítne se, stát vezme ujmu roztržkami. Tisíc věr pokojných a poslušných, které nedožadují se ani ochrany ani opory, neohrozí nijak bezpečnost veřejnou.244.1 - Bylo by jakýmsi anachronismem mluviti v XV. století o oddělení se církve od státu; tolik však jisto, že věc církve svobodné ve státě svobodném zřídka kdy hájena byla důvodem pevnějším.

Bratří nebyli podrobeni těžké zkoušce o vykonávání moci; zda byli by věrni zůstali zásadám svým, kdyby se byli domohli většiny ? Bylo by odvážno tvrditi něco: nicméně je-li úkolem a předností menšin hájiti svobody svědomí, porozuměli povinnosti své s pozoruhodným důvtipem a vykonali ji se vzácnou povznešeností: budoucnost nemůže toho zapomenouti bez nespravedlivosti.

Zda zakročil Vaněk ve prospěch rozkolníků ? Zdaž účinkovala nějak slova Řehořova? Prameny mlčí o tom docela. Takové obrany nepřemlouvají těch, ku kterým jsou obráceny; přecházejí přes hlavy jejich, a jim porozumějí teprve pokolení pozdější. Buď jak buď, pronásledování, z počátku hrozivé, brzo se zmírnilo. Králi postačilo, že prokázal svou horlivost pravověrnou; příliš mnoho věcí zaměstnávalo jej ostatně, aby pozorně přihližel k vykonávání rozkazů svých. Arcibiskup hleděl toliko jeviti se laskavým; vedle něho Lupáč, který po Rokycanovi byl nejvyšší autoritou církve podobojí, a jejž vždy vábily nauky radikalní, přál bratřím a zachoval jim přátelství své až do smrti (1468). Tito opět měli se více na pozoru: s jakousi opatrností odzbrojili, aspoň na nějaký čas, hněv králův. Jejich pokroky nebyly ani vážně přerušeny. Nebyli ještě příliš četní, ale roztroušeni jsouce po celých Čechách, rozšiřovali činnost svou; skupiny velmi hojné, tvoříce jakási přitažlivá střediska, sesilovaly se znenáhla a přeměňovaly ve sbory. Častá shromáždění spojovala k životu společnému rozptýlené sbory, zdokonalovala ústrojí a upevňovala učení. Jako Kristus umřel a z mrtvých vstal, tak každý křesťan má odumříti světu a zmlazen znovuzroditi se v Kristu. Toto znovuzrození jest pramenem života křesťanského a původem spasení: jeví se sebezapíráním a láskou. Pouze pravý křesťan činí dobrého kněze, a špatný kněz vykonává úřad svůj ku vlastní zkáze své a bez prospěchu pro druhé. Spravedliví dlužni jsou odděliti se od církve porušené; přistoupením k Jednotě dostane se jim druhého křtu.

Nemají-li kněží zřízení od církve římské přijmouti nové posvěcení, dříve než uznáni budou od bratří? Nejhorlivější tvrdili to. Mimo to kněží, kteří přistoupiii k nim, byli nečetní a dosti letití; kdyby zemřeli nebo stali se obětí pronásledování, co by stalo se s Jednotou bez vůdců, bez pastýřů? Jak zabezpečiti budoucnost? Mnozí se stále báli řešení radikalního, pociťujíce nevyslovnou hořkost při myšlence, že by vlastní rukou strhati měli pásky vížící je ještě k staré církvi jejich a zvláště k náčelníku jejímu Rokycanovi. Zda ztratili již všecku naději, že přivedou jej opět k sobě? Zda smutek jeho a mírnost neprojevovaly duši milosti boží ještě otevřenou? Hledali střední cesty, dříve než by odtrhli se od světa katolického, chtěli užíti všech prostředků. Zamýšleli připojiti se k některé jiné církvi zřízené; však přesvědčili se brzo, že ani u Rusův, ani u Řekův, Indův, Armenů nebo Valachů nenaleznou čeho hledali, věrného vzdělávání evangelia, následování Spasitelova. Téměř od počátku udržovali dosti důvěrné styky s Valdenskými; obmýšleli spojiti se s nimi. Ale Valdenští nechtěli celkem odděliti se zevně od církve římské, účastníce se obřadů jejích a přijímajíce svátosti z rukou kněží jejích. Naopak zdá se, že událostmi posledními vzbuzeno bylo u bratří jisté zanícení mystické, které zračilo se přáním vždy vroucnějším odtrhnouti se od Antikrista. Důležité shromáždění konalo se ve Lhotce na panství Rychnovském (1467): účastnilo se ho šedesáte nejvážnějších bratří. Strana radikalní mezi Valdenskými, kteráž ode dávna protestovala proti bázlivosti strany mírnější, připojila se k bratřím. Shromáždění povzbuzeno jsouc rozličnými znameními, v nichž vidělo projev vůle boží, rozhodlo se pro samostatný řád kněžský: vybráno mezi bratřími devět osob pověsti bezúhonné; jakýmsi soudem božím ustanoveni pak z nich tři k úřadu kněžskému.245.1

Aby zamezeno bylo všeliké pohoršení, starý kněz valdenský jaksi úředně posvětil osoby zvolené od Boha a od shromáždění. Bázlivcům však ani to nezdálo se dostatečným, ježto dle názoru jejich toliko biskupové měli právo udělovati moc kněžskou. K upokojení jejich úzkosti, nepochybně také ze strachu, aby osud Jednoty nebyl poškozen chybou základní, bratří s obvyklým duchem mírnosti a opatrnosti dožádali se prostřednictví biskupa valdenského Štěpána. Jeho svěcení Michal Žamberský přenesl na jednoho z vyvolených, na Matěje z Kunvaldu, prvního biskupa Jednoty.246.1

Zvolením kněží bylo dokonáno dílo ustavení nové církve. Pozoruhodná to odvaha, již dlužno bylo pokládati za vyhlášení války utraquismu. Odpověď byla tu ihned; Rokycana vydal proti pikartům list velmi prudký. Jestliže protestoval důrazně proti smyslu, jaký někdejší posluchači jeho nedůvodně dávali slovům jeho, nebyl zproštěn docela zodpovědnosti své. Cítil to i hněval se proto v duchu. Polemika jeho tudíž jest poněkud příliš ostrá. Obviňuje bratří, že neklanějí se tělu božímu ve svátosti oltářní "an Buoh otec dal čest tomu pánu Ježíšovi, aby ve jmeno jeho každé koleno klekalo, nebeské, zemské i pekelné."246.2 Ale jeho hlavní žaloba proti nim, jak lehko pochopíme, týká se volby kněží, tohoto úchvatu moci duchovní, jímž nepřímo dotčen byl ve snaze své o smír s Římem a přímo ve svém důstojenství arcibiskupském. Jestliže by laikové nakládali takto s řádem kněžským, jaká záruka zůstává proti vrtochům jednotlivců ? Kde přestala by roztržka? Jediný zákon zůstal by, vůle jednoho každého, jediný řád, bezvládí.246.3 Také král byl stále nepřízniv kacířům; zapleten byv do války těžké s mocí papežskou, hleděl především, aby nepřátelům svým neposkytl žádné záminky k žalobám; na sněmě Benešovském žádal přísných opatření proti bratřím. Někteří páni hleděli brániti jich; ale Jednota měla také nepřátele, zvláště královnu Johannu, jejíž svědomí plaché bylo trápeno upomínkou na přísahy církvi učiněné. V pronásledování, které nebylo utuchlo úplně, opět pokračováno s větší silou. Mnoho bratří bylo vrženo do vězení, sbory pozavírány; věřící shromažďovali se toliko času nočního v stodolách, jeskyních a lesích. Aby oklamali pronásledovatele, do jedněch a týchž šlépějí všickni stoupali a poslední táhl za sebou větev jedlovou: slídiči spatřili toliko sněhem zasypanou stopu sedláka, který vyšel si na dříví. Přese všecku opatrnost tyto schůzky tajné budily pozornost, a dávaly podnět ke všelikým řečem potupným a prostopášnostech a mrzkostech. V krajích, kde pronásledování bylo nejtužší, bratří utíkali se do hor. Obávajíce se prozrazení dýmem, dělali oheň toliko v noci a ve dne za oné tuhé zimy severních Čech hleděli ohřáti mrazem zkřehlé údy své u řeřavícího, na polo vyhaslého uhlí.247.1 Padlo i několik obětí.247.2 Čtení listu Rokycanova v kostelích zbudilo rozličné pohoršení: mladí lidé ozvali se proti němu; byli jati, mučeni a někteří popraveni. Zděnek Kostka z Postupic umořiti kázal čtyři obyvatele Skutečské.247.3 Týž osud chtěl připraviti i jiným, ale "Bůh nepopřál mu chvíle".

V této krisi Řehoř zachoval se podivuhodně.247.4 Měl nejvznešenější vlastnosti kazatele pouště,247.5 odvahu pokojnou, jež zdála se pohrdati nebezpečenstvím, víru nezlomnou a úchvatnou, činnost neúnavnou. V nebezpečenstvích jej obkličujících nejen uměl plniti svou povinnost apoštolskou, ale dovedl i psáti ještě traktaty za traktaty - prosby ku králi, odpovědi Rokycanovi, odvolání k mínění veřejnému, osvědčení víry. Protestuje proti pomluvám: bratří odsuzují se jako pikarti, ačkoli s nimi nemají nic společného.248.1 Čím jsou, ne-li částkou církve utraquistické, a proč kališníci nemají trochu slitování s těmi, kteří taktéž přijímají pod obojí způsobou! Jaká jest vina jejich? Neposlušnost. Ale jakým právem žádá se poslušenství jejich. Kdo byl jim příkladem vzpoury, ne-li ti, kdož neustále lají papeži a biskupům? Slyšíce neustále opakovati, že církev je zkažena a zavedena, dali se do práce i pokusili se o uskutečnění toho, co jim navrhováno. A nyní dává se jim vina, že oddělují se od církve; nikoliv, oddělujíť se toliko od moci a chyb náčelníků jejích a přestávají na evangeliu.248.2

Toto úsilí nebylo marné: připraviloť znenáhla obrat v mínění veřejném, z něhož brzo těžili bratří, a jehož třeba všimnouti si pozorněji. Kdybychom v skutku soudili podle mandatů proti bratřím tak často vydávaným, domnívali bychom se, že dějiny jejich byly velmi krvavé: v pravdě však kromě velmi krátkých údobí bratří zůstávali sice mimo zákon, ohroženi jsouce vyhnanstvím nebo tresty nejtěžšími, ale nejčastěji odsouzení bylo čistě platonické; rozkazy vykonávány jen občas, velice váhavě a nedostatečně. Bratří namnoze byli chráněni veřejným míněním, jež dosti mělo násilí a pociťovalo také tajnou náklonnost k těmto křesťanům pracovitým, pokojným a poctivým; zvláště nalézali záštitu v bezvládí, v uvolnění všech svazků společenských, v slabosti moci královské, jež nedotýkala se samostatnosti pánů na statcích jejich. Za takých okolností stát dobře plnil úkol, jaký mu vykázal Chelčický: pronásledování, které není ani dosti krvavé a zvláště ani dosti vytrvalé ke zničení sekty, jest jí jako pobídkou, zkouškou posilující a ochranou od úpadku mravního, jenž obyčejně v zápětí jde za prvním nadšením, získává jí takto mnoho duchů romantickým kouzlem domnělého nebezpečenství přivábených nebo nákazou obětavosti zachvácených. "A divným božím řízením to se dálo, že čím více oni tu jiskřičku zadusiti chtěli, tím větší plamen z ní se vyskytoval ... A tuť se vyplnilo proroctví Matěje Pařížského, že povstane lid nepatrný, kterémuž nepřátelé pravdy odolati moci nebudou; nemohli zajisté".248.3

Nebezpečenství bylo by snad vzrostlo, kdyby bratří smrtí, jež téhož roku zachvátila Jiřího z Poděbrad i Rokycanu, nebyli zproštěni svých pronásledovatelů nejnebezpečnějších. Novému králi Vladislavu II. (1471--1516) nedostávalo se ani času ani síly, ba snad ani vůle, aby bděl nad přísným vykonáváním zákonů vydaných proti pikartům. Po celé čtvrtstoletí bratří skoro bez překážky pokračovali ve své čilé a šťastné propagandě, podporováni jsouce rozpaky a rychlým mravním úpadem utraquismu.249.1 Zvláště ženy přicházely k nim a byly jim až do posledu spojenci oddanými a vzácnými. Řády bratrské vyžadovaly, aby šlechtic odřekl se svého statku, chtěl-li býti přijat do Jednoty; proto za této doby neznáme příkladu, že by do ní vstoupily osoby vyššího stavu; však bratří měli jiži v nejvyšší společnosti přátele a ochrance velmi mocné.249.2 Na Moravě přáli jim slavní rodové Žerotínů, Pernšteinů, Šternberků, Boskoviců; v Čechách prvními ochranci jejich byli Kostka z Postupic a kancléř Ctibor z Cimburka, jenž s nejstkvělejšími ctnostmi a osvědčeným vlastenectvím spojoval nejvzácnější nadání politické, podporoval je svým vlivem mocným.

Takto připravovalo se ono spojení dosti nenadálé jedné části šlechty s Jednotou,249.3 jímž vysvětlíme si velikou úlohu, jakou tato měla ve všem ruchu politickém XVI. století. Všickni, jimž náboženství bylo více než prázdným symbolem nebo neurčitou pověrou, vzdalovali se zvrhlého utraquismu. Po žácích Chelčického žádali nauky plnější a víry živější. Od nich naučili se důstojnému životu, přísné opravdovosti, úctě ku věcem svědomí, vážné oddaností k vlasti, tiché a odhodlané statečnosti, zkrátka všem ctnostem, které jakýmsi jasem hrdinství ozařují poslední dny svobody české. Naneštěstí všecka šlechta nevstoupila do školy jejich. - Zda na Jednotu nepadá také část zodpovědnosti za revoluci, jež strhla se tehdáž v Čechách ? - Zda kázaním poslušnosti a sebeobětování stavu selskému neochromila jeho sílu vzdornou a neusnadnila všeobecné zavedení poroby? A naopak zda šířením obyčeje svobodného přemýšlení nepodporovala u pánů ducha nevázanosti a odboje? Však buď jak buď, tyto nedostatky docela bezděčné a dosti záhadné Jednota hojně nahradila tím, že vlasti dala muže takové, jako Karla z Žerotína a Václava Budovce z Budova.

Zatím co Jednota pronikala taklo do tříd bohatých, hojně přívrženců nabývala ve stavu selském a městském. Pokroky její ovšem byly zvláště rychlé v krajině, kde zakořenila se nejdříve. Těžiště své majíc zvláště v krajích Královéhradeckém a Pardubském, kde až do XVII. století mají sídlo nejdůležitější osady, působila po celých severovýchodních Čechách, jež pokryty byly jejími sbory. Mladá Boleslav a Litomyšl byly jaksi oběma hlavními městy tohoto střediska severovýchodního, které vždy zůstalo předním ohniskem Jednoty. Ku konci XV. století bratří měli hojně přívrženců ve dvou druhých krajinách, na jihu v kraji Píseckém a na severozápadě v kraji Žateckém,250.1 ale na Písecku nepronikli dosti v massu obyvatelstva celkem katolického,250.2 kdežto na severozápadě roztržky vnitřní a rozkol Amosenců záhy zarazily jejich úspěch. V prvních žádného údaje nelze souditi ani přibližně o počtu členů Jednoty; domníváme se toliko, že na Moravě bylo jich tehdáž okolo šedesáti až jednoho sta tisíc, a zajisté ještě hojnější byl počet jejich v Čechách. V.

Když bratr Řehoř umřel, několik let po Rokycanovi (1474), vším právem mohl s důvěrou hleděti v budoucnost. Netušil asi, že za dvacet let nástupci jeho opustí jeho učení, zavrhnou jeho spisy a Jednotu zavedou na dráhu zcela odchylnou od cesty, po kteréž on kráčel. Bratří na chvíli zproštěni byvše starostí vnějších, brzo poznali bolestně, že úspěch pro sektu jest nebezpečnější nežli pronásledování. Život jesti zkouška, a žádná soustava nečelí mu vítězně; běda však těm, kdož nedovedou s ním se srovnati! Tuhé řády první doby vyhovovaly několika stům věřících; nyní, když čítalo se jich na tisíce, stávaly se těsnými a těžkými. Zda zachová se táž neodvislost nepřátelská vůči pánům, jichž ochrany dožadováno a vůči státu, jehož snášelivosti se dovoláváno? V mnohých případech doslovné šetření zákona vedlo ku porušení vyšších přikázaní evangelia. Je-li oprávněna úzkostlivost svědomí odmítati přísahu, kterou by se zabránilo nespravedlivému odsouzení ? Zakazovati bratřím, aby nepřijímali úřadů veřejných, neznamená-li vzdalovati od moci lidi nejhodnější a vydávati chudé a nuzné nejkrutějšímu útisku? Záhy utvořily se dvě strany; jedna skládala se ze starých druhů Řehořových, z těch, kteříž účastníky byli protivenství a nadšení za let zármutku a hrůzy; druhá záležela ponejvíce z nových členů Jednoty, kteří přinášeli ducha svobodnějšího a upomínkami na minulé zápasy méně upoutaného, spravedlivější porozumění potřebám života i více vzdělání a méně nedůvěry ku vědě. I Náčelníkem prvních byl Moravan Amos, fanatický, odvážný, prudký, jinak ne bez vážnosti;252.1 druzí zastoupeni byli hlavně bývalými žáky vysokého učení Pražského; téměř všickni prosluli v dějinách Jednoty, Jan Táborský,252.2 Vavřinec z Krasonic,252.3 Jan Klenovský a zvláště Prokop z Jindřichova Hradce a Lukáš Pražský.

Lukáš narodil se v Praze kolem roku 1460, studia svá konal na universitě utraquistické. Pro horlivost kališnického přesvědčení svého musil jednou opustiti město (1480). Věnoval se stavu kněžskému, ale trápen byl úzkostmi a pochybnostmi, jichž rozjímáním svým ani čtením nemohl nikdy rozptýliti.252.4

Jeden z druhů jeho dodal mu traktaty bratří: prostota jejich víry a přísnost jejich mravouky okouzlily tohoto ducha náruživého a nepokojného; tento bohoslov spíše důsledný nežli ustálený, nepodajný v odchylkách svého učení, stvořený k velení a bojování, podlehl kouzlu snášelivé umírněnosti a odříkavé lahodě prvních učitelů Jednoty. S ním zároveň obrátili se k bratřím starší bratr jeho Jan Černý, později proslulý lékař, a mladý bakalář Vavřinec z Krasonic. Jeho však zvyku vědeckému a přirozené zálibě v logice stala se brzo nesnesnou bázlivost bratří. "Jsa mužem mocným v slovu i v skutku, věrným, pilným, učeným a nedadoucím se přemoci" (Blahoslav) ohlašoval příští nového pokolení; po nadšencích první doby následovali organisatoři, po prorocích theologové. Jednota obdržela od něho své ústrojí pravidelné a vyznání víry. Proto miloval ji jako dílo své a se žárlivou péčí bděl, aby nevymkla se vlivu jeho a neztratila se v některé církvi cizí; jestliže odolala přitažlivé síle Lutherově a nestala se jednou ze sekt protestantismu německého, odpovědnost padá jen na něho samého. Blahoslav přirovnává ho k "meči vybroušenému od Boha do Jednoty přivedenému". Máť opravdu v sobě něco podmanitelského a pánovitého; připomíná ony uchvatitele, kteří tím žárlivější jsou na vládu a samostatnost své vlasti, čím více tato zbavena jsouc všech svobod svých, splétá se s nimi.253.1 Co by si byl Řehoř pomyslil o svém nástupci ? Zda byl by ještě poznal dílo své v Jednotě od něho změněné? Nebylo-li by naopak zemi české lépe prospělo, kdyby všickni rozkolníci byli se přidali k reformaci německé? Aspoň na počátku Lukáš zápasem svým se stránkou přísnější představoval budoucnost a hájil věci rozumné a zdravé.253.2

Mládím svým tento neofyta, nadšený spíše nežli opatrný, zatlačen byl na některý čas do pozadí. V zápase, který počal mezi novotáři a stranou Amosovou, přední úkol přísluší Klenovskému a Prokopovi. Duchaplný Klenovský, jehož příjmí Paleček, jest posud populární v Čechách,253.3 oblíben byv při dvoře Jiřího z Poděbrad, který rád měl dobrou a veselou mysl jeho, mohl bratřím prokazovati nejlepších služeb. Jsa muž učený, ač stupně žádného nedošel na vysokých školách a laikem zůstával, a znaje umění ovládati lidi, třeba nestavěl se v popředí, připravoval hlasování. Rozhodl je

Prokop, jenž té doby byl opravdovým náčelníkem strany mírnější. Bakalářem jsa vysokého učení Pražského, pilným čtenářem mistrův a otců církevních, z nichž Jeronym a Cyprian byli jeho zalíbenými mistry, Prokop byl řečník znamenitý a spisovatel přesvědčivý. "Cokoli psal," praví Blahoslav, "vše čísti se hodí i pro češtinu i pro něco většího."254.1 Spisy jeho vynikají umírněností a lahodou (scripta dulcissima), čímž vysvětluje se osobní vliv jeho. Lukáš sám neodolal tomuto rozumu milostnému a přidal se k názorům méně výstředním.254.2 Jeho syllogismům málo kdo by byl uvěřil. Prokop shromáždil kolem sebe všecky lidi dobré vůle, všecky, kdož u vší prostotě srdce hledali pravdy a prospěchu církve své.

Jako vždy i tentokráte boj soustředil se kolem otázky dogmatické, o milosti boží a zásluze člověka. Známe nepokoj, jakým zmítán byl o tom Chelčický; od té doby Jednota nedospěla nikdy k učení jasnému a určitému: kolísala mezi přesným učením evangelia a mezi předsudky mravními, jež nedovolovaly jí zříci se zásady lidské svobody a užitečnosti skutků. Na synodu roku I464., jenž stanovil učení a bohoslužbu bratří, prohlášeno bylo ospravedlnění z víry, ale zdá se, že od té doby bylo, ne-li opuštěno - aspoň povážlivě seslabeno: při slyšení roku 1473 mistři utraquističtí vytýkali Michalovi a Řehořovi, že "nejvíc spasení zakládají v ctnostném životě". Dosti jest pohanů ctnostných, ale co jim to prospěje, když víry pravé nemají? - Připustíme-li i sebe větší přeháňky nebo zlou vůli protivníkům obyčejnou, přece není hrubě pochyby, že Michal a Řehoř asi dali podnět k těmto obžalobám; nepopírali sice zvláštní důležitost víry, ale myslili, že musí jeviti se skutky, a že každý, kdo by spoléhal příliš na zásluhy Kristovy, v nebezpečenství by uváděl spasení své. Po věřících žádali přede vším přemáhání sebe, poslušenství a odříkání, život přísný a zbožný.

Takto vysvětlíme si, proč Amos s přáteli svými mohli se vší upřímností vydávati se za pravé chovatele tradice, když skutkům přičítali převážnou důležitost. - Člověk, odpovídali jejich odpůrci, musí očekávati svého spasení nikoliv od své zásluhy vlastní, nýbrž od zásluhy Spasitelovy. V tomto kuse byli jistě věrni myšlence zakladatele Jednoty, ale odchylovali se od ní důsledky, jež ze své zásady vyvozovali, lhostejnou resignací a mravní netečností: čistému všecky věci jsou čisté.

Ku kterému z těchto dvou názorů přidá se většina? Na tom závisely úkol a budoucnost Jednoty. Přívrženci Amosovi nechtěli připustiti mezi sebe pány a boháče, zcela zavrhovali obchod, válku, přísahu, všeliké zastávání moci světské; jestliže by zvítězili, jich obmezeným asketstvím Jednota odsouzena byla k jalovosti a osamocení. Prokop v traktatu svém "o dobré vůli" a ve Výkladu V. kapitoly sv. Matouše255.1 (kázaní na hoře bylo oblíbeným textem stránky přísnější) hleděl dojíti řešení méně radikalního a zaujav postavení uprostřed obou krajních názorů, navrhl učení smiřující zakročení božské se svobodou člověka. Milost boží jest potřebna, a bez ní všecko úsilí naše bylo by marno, ale nám jest se přičiniti, abychom zasloužili milosti boží svým pokáním a svými cnostmi. Ve všech kusech není nám lze vyplniti přikázaní boží, ale mějme dobrou vůli a Spasitel nás neopustí. Urození a mocní obklíčeni jsou nebezpečným pokušením, ale ostříhají-li se hříchů smrtelných, pro něž i chudí půjdou do pekla, není možné, aby nedošli spasení; vedou-li život křesťanský a panují-li dle evangelia, jakou nesnášelivostí zavřen by jim byl přístup do Jednoty?255.2 Moc světská stvořena byla od Boha pro dobro obecné: bratří neporušují přikázaní Spasitelova, domáhají-li se obrany moci světské a vykonávají-li ji sami v konšelství nebo ve všelikých jiných správách.

Umírněností Prokopovou a prostřednictvím Klenovského255.3 získán byl synod Brandýský (1490), ale staroprostí sotva vrátili se do svých osad, hleděli roznítiti mysli proti ústupkům straně mírnější učiněným; bylyť tyto sice velmi bázlivé a plny ohrad, ale bylo snadno předvídati, že ona nespokojí se jimi. Fanatičtí kazatelé žalovali na Antikrista, který vplížil se do ležení služebníků božích: jako za doby Silvestrovy ďáblu podařilo se poškoditi dílo Páně. Neznáme bohužel jednotlivých příhod zápasu; vypravování Lukášovo jest apologií, složenou proto, aby všecka vina svalena byla na stranu staroprostých. Obě strany zápasily o biskupa Matěje z Kunvaldu, jenž ovládán byl sice nejlepším smýšiením, ale sláb jsa a vrtkavý potácel se mezi náklonností svou ke straně novotářův a mezi upomínkami svými obávaje se zraditi odkaz Řehořův. Po různých obratech novotáři honečně zvítězili na synodu Rychnovském (1494); náčelníci jejich povoláni byli ku předním úřadům, a následujícího léta na shromáždění zavrženy byly spisy Chelčického a Řehořovy, jež nevyhovovaly již požadavkům doby: Jednota neuznávala jiného učitele než Krista ani jiného přikázaní než zákon jeho. 256.1

Toto rozhodnutí bylo revolucí. Bratří zprosťovali se své tradice a své minulosti. Co v učení Chelčického bylo výstředního a se životem socialním neslučitelného zostřilo se ještě v letech pronásledování; jakmile situace se vyjasnila, samou potřebou uloženy byly ústupky. Snesení z roku 1494 a 1495 znamenají počátek nové doby.256.2 Prokop a Lukáš přijímají dědictví Chelčického a Řehořovo jen s podmínkou dodatečného zkoumání. Obavy Amosovy nebyly bezdůvodné, a ďábel vnikl do města svatého. Nikdy snad nevynikla s větší patrností nepřekonatelná síla událostí a poměrů, jejich všemocné působení na soustavy a lidi. Svět otvírá se jen těm, kdo přijímají podmínky jeho; společnost, než ustoupila bratřím, žádala po nich, aby nejprve uznali ji.

Provedené změny brzo projevovaly se na venek důležitými novotami. Bratří upouštěli znenáhla od oněch obřadů svých, jimiž až posud odlišovali se nápadněji od druhých společností křesťanských, nepopírali více platnost svátostí udělených od kněží římských, již nevyžadovali tak přísně druhého křtu při nových přívržencích. Duch smiřlivý a snášelivý pronikl Jednotu; ostatně noví správcové dokázali tolikéž moudrosti, kolik projevili rozhodnosti a prozíravosti. Nevyužitkovali vítězství svého až do nejkrajnějších důsledků, nespustili s mysli pravý cíl, jejž si vytkli, obnovu duší uctěním Kristovým. Zásady Chelčického, zbavené své přílišné přísnosti a zkušeností téměř oslabené, osvědčily se plodnými, a Jednota zůstala vysokou školou mravního pokroku a snášelivé i silné víry.

Amos nepodal se své porážce i nabyl oddaného pomocníka v nepokojném mlynáři Kubíkovi Štěkenském. Podporováni jsouce Řehořem Votickým, kterýž opravoval jejich spisy, prudce dotírali na pokrokáře, obviňujíce je, že jdou za osudným příkladem Táborských a že chtí žižkovati.257.1 Všeliké pokusy o smíření nevedly k cíli, a přívrženci Amosovi konečně byli slavně vyloučeni z Jednoty. Na svou stranu přivedli jistý počet věřících, zvláště v jihozápadních Čechách a jmenovitě v kraji Klatovském a Prácheňském; nazývali se Menší stranou neboli Amosenci. Amos měl mnohé vlastnosti náčelníku sekty potřebné i dovedl udržeti své věřící; ale jisté věci jsou již předem ztracené. Menší strana, majíc členy své skoro výlučně v třídách nižších, záležela toliko z fanatiků bez vzdělání a bez ideí; dobrovolně odsoudila se k strnutí a k smrti. Odmítnuvši všelikou obměnu, stala se kořisti roztržky, rozdrobila se na četné sekty, až konečně zmizela bez stopy v době necelého půlstoletí po rozkolu.257.2

V dějinách bratří vzhledem jak k rozvoji organisace tak ku pokroku zevnějšímu není doby pozoruhodnější nad léta, kteráž uplynula od synodu Rychnovského až do chvíle, kdy reformace lutheranská počíná se ujímati v Čechách. Prokop a Lukáš utvrdí téměř úplně, ne vyznání víry, jež od té doby mění se ještě častěji, ale ústrojí a kázeň.

Matěj Kunvaldský, poněkud vzav újmu svou nerozhodností a svými náhlými obraty, přece však vážen jsa pro zřejmou přísnost svých úmyslův a mírnou oddanost, moudrostí vítězů zachoval si svou hodnost biskupskou; ale úkol jeho nebyl větší, než že světil čekance k úřadu kněžskému. Po smrti jeho (1500) zvoleno bylo čtvero biskupů, kteříž obyčejně označují se jmenem starších. Jedním z nich byl Lukáš, kterýž od té doby měl největší vliv: zásluhou jeho různé sbory bratrské podřízeny byly společnému řádu, a spojení, až posud málo ustálené, přeměněno bylo od něho v opravdovou jednotu. Rozdíly místní byly zavrženy a všudy bohoslužba byla slavena dle obřadu jednotného.

Chladné a suché obřady prvních bratří nemohly dojímati obrazotvornost; Lukáš proměnil je pronikavě: svíce, obřadné nádoby, ubrusy, zpěvy dodávaly jim poněkud pompy katolické. Mnozí horšili se pro tento návrat k modloslužbě; ale Lukáš připomenul nespokojencům, že dlužni jsou poslouchati biskupův, a celkem zvítězil snadně nade všemi choutkami vzdornými.258.1 Jeho autorita byla s úctou vždy větší uznávána: z Mladé Boleslavě, svého obyčejného sídla, učinil hlavní město bratří; kališníci i katolíci viděli v něm něm biskupa nejváženějšího, ale i neobmezeného náčelníka Jednoty; jeden z odpůrců jeho nazývá jej antipapežem.258.2

Této moci Lukáš nenabyl svým úřadem, nýbrž přede vším svými osobními vlastnostmi. Veliká proměna udála se zatím ve zřízení kněžském u bratří: na počátku skoro všecka moc náležela biskupu; potom dostává se užší radě.258.3 V zásadě moc přísluší vší církvi zastoupené synodem, jenž vedle kněží a biskupů zahrnuje také oprávce kostelův.258.4 Ale v skutku všecka činnost víc a více soustřeďuje se v rukou kněží258.5 a v užší radě, která znenáhla stává se skutečným vůdcem jednoty. Členů jejích obyčejně nebývá nad čtrnáct, čtyři starší a několik kněží od synodu ustanovených, jichž zvolení však musí býti schváleno od rady;258.6 tato může se doplňovati i kooptací. Předsedou jejím jest nejstarší biskup, jenž má název sudího, ale ani sudí ani biskupové pospolu "nesmí nic velikého a zvláštního činiti" bez slyšení rady; pouze ona svolává synod, vyřizuje věci běžné, udržuje kázeň a má největší vliv na volbu biskupův a kněží.258.7

Biskupové volí se z kněží, navštěvují chrámy, spravují kněžstvo, potlačují zlořády neb odchylky, zřizují čekance na kněžství. Tito k úřadu svému připravují se několikaletou prací, za kteréž doby žijí při správcích sborových, podporujíce je jakožto akolytové. Posléze podrobují se přísné zkoušce před radou; tento "řád svědomí", při kterém přihliželo se více k stavu mravnímu nežli k vědomostem, byl veden s takovou opravdovostí a vážností, že často žadatelé odstupovali; pojati byvše pochybnosti o svém povolání a bázní, aby nepoškodili svého vlastního spasení neopatrným převzetím péče o spásu druhých.

Kněz podává svátosti, přijímá zpověď - veřejnou pro hříchy veřejné, tajnou pro hříchy tajné; - nad osadníky svými vykonává nejvyšší správu mravní. Jemu pomáhá jáhen, jehož povinností jest jaksi dohlížeti nad ním, a výbor starších, jenž spravuje věci hmotné a soud nahodilé pře mezi bratřími.259.1 Kněžím i na dále odporučuje se práce ruční, ale s podmínkou, aby tím nebyli odvracováni od úkolu svého; chudoba apoštolská nevyžaduje se s takou přísností jako dříve, ba již ochrancové Jednoty dary svými ji obohacují. Chrámy její nejsou jen ke konání bohoslužby, ale jsou též příbytkem kněží.259.2 Kněží, jáhnové, akolytové, někdy také starší žijí společně v domu neboli sboru podřízeni jsouce řádům téměř mnišským; někdy takový sbor bývá útulkem starých kněží, a bratří na cestách nalézají v něm pohostinství. Jestiť středem všeho života obce; sem věřící přicházejí o radu, tu předkládají úzkosti svého svědomí, hledajíce útěchy nebo poučení.

Zásluhou Lukášovou Jednotě dostalo se učení theologického, v němž tato hledí se, co možná nejvíce, přiblížiti k slovu Spasitelovu, a v němž na přečetných místech ohlašuje se již učení protestantské.259.3

Ale v této věci studium rozvoje Jednoty není zajímavo; ani nejhorlivější obráncové její nemohou zajisté neuznati, že reformatoři "mají theologii vědečtější a že s hlubším názorem věcným dospívají ku přesnějším a bezpečnějším distinkcím dogmatickým."260.1

Jako před přeměnou tak i po ní pokrok mravní zůstává hlavní péčí Jednoty, a dekrety synodalní konečně tvoří úplný zákonník kázně veřejné i soukromé; zasluhujíce obecné pozornosti pro svou moudrost praktickou, obracejí se znenáhla ke všem třídám i podávají věřícím pravidla chování pro všecky poměry života.

Boháči jsou zvyklí jistému blahobytu; jim neuloží se přílišná přísnost. Jen vystříhati se jim třeba prázdné marnotratnosti, šatů příliš nádherných, pýchání přepychem neskromným; nechť rozpomenou se, že v zboží svém jsou šafáři božími a že pán požádá počtu, a on jej z každého šartu vydá.260.2 Bůh ustavil pány a zemany nad poddanými jejich, aby od nich měli čest a platy zákonité, ale za to aby jim byli k správě bdělé a k ochraně. Běda těm, kdo se svými poddanými nakládají jako s otroky, utiskují robotníky své nespravedlivými robotami a libovolnými platy. Otec všeho lidstva odvrátí se od nich. Tyto lidi chudé, tyto poddané Ježíš nazval bratřími svými a dítkami; pro jejich spasení trpěl potupu, muka a ukrutnou smrt; on ruku svou vždy drží nad hlavami jejich; páni, pamětlivi jsouce toho, musí býti spravedliví, milostiví, bedliví, štědří k nuzným i shovívaví k vinníkům. I při šetrné správě jmění svého nechť netrestají příliš přísně těch, kdož nemohou odváděti platů svých a nechť příjmů svých užijí k nákladům na věci poddaným potřebné. Stkvělá roucha, hody, kvasy a přepych nejsou ozdobou šlechty, ale dobré mravy, pracovitost a péče o dobré obecné. Mnozí vyhledávají úřadů veřejných pro jejich lichý lesk, pochlebnictví, slávu pomíjející a mrzký zisk; k dosažení jich neostýchají se ani úplatkův ani úskokův; pravý křesťan přijímá je s nepokojem a zármutkem; znáť povinnosti jejich, pro něž učiněn jest služebníkem služebníků božích.260.3 Soudce, pravý učedlník Kristův, má dbáti toliko spravedlivé věci sobě odevzdané a nepřístupen býti žádnému zřeteli zevnějšímu nebo podružnému; trestání učiní se toliko po zralé úvaze bez hněvu, nenávisti, se žádným jiným úmyslem, než "přivésti skrze to k opravení té osoby nebo jiných, a k odvedení od zlého té osoby nebo jiných." Tresty, jež uloží, budou mírné, na smrt odsoudí toliko, má-li zcela zjevný důkaz, že taková jest vůle boží, a jisté přesvědčení, že nelze jinak zabrániti vinníku, aby znova nespáchal zločin, i třeba učiniti ho takto neškodným.261.1

Za žádnou záminkou nesmí se užívati moci ve věcech náboženských podle zákazů starého i nového zákona. Řád světa v nynější podobě své a pořad společenský založeny byly od Boha ne ke zlu, ale k dobru obecnému. Proto poddanní a robotníci, kteří proklínají a zlořečí, poplatky a daně neplatí, pánů svých neposlouchají, hledíce svrhnouti moc jejich, vzpírají se Bohu samému.261.2 Chudí lidé ať netouží po jmění boháčů, nechť přijímají vděčně dary od nich obdržené, ale nedomáhají se jich jako práva; nechť neodplácejí nikdy zlo zlem, ani nespravedlnost nenávistí. Mně pomsta, jáť odplatím", praví Hospodin, jenž chce, aby potlačení klidně snášeli útrapy své a aby poslušenství poddaných záleželo, ne na strachu, ale na svědomí.

Takové nauky nezůstaly mrtvou literou. Století XVI. v Čechách má, jak již jsme podotkli, tvářnost zcela zvláštní. Mezi velikým hnutím XV. a XVII. století jest dobou poměrného klidu; zvlášť uvnitř je to čas, ne-li plného pokoje, aspoň příměří a utišení. Způsoh patriarchalní, jaký ustavil se na mnohých statcích, svědčí jak o lidskosti pánů, tak o odevzdanosti poddaných. Bylo by velice naivní a nemálo přehnáno, kdybychom Jednotě přičítali všecku zásluhu o toto utišení vášní a o toto usmíření zájmů; příčiny toho jsou mnohé: všeobecný rozvoj vzdělanosti, pokrok mravů, tradice, měkkost a mírnost národům slovanským přirozená, přede vším společný původ, jazyk a náboženství, jež přese všecku řevnivost stavů z pánů a poddaných činily týž národ. Však popříti nelze, že toto učení, které poddaným hlásalo poslušenství a naději oddálenou v život budoucí, boháčům milost a spravedlnost k bližnímu, všem pak lásku a svornost, přispělo do jisté míry k utišení nenávisti u jedněch a ke skrocení chtíčův u druhých. Na důkaz toho postačí připomenutí, že většina pánů, kteří prosluli laskavostí a lidskostí, byli ochránci nebo přívrženci Jednoty.

Proč tato čistá a moudrá mravouka neuspokojuje nás úplně, zůstavujíc v nás cit zármutku a pochyby? Jest prý příliš dokonalá, - řeklo se. Spíše snad proto, že povznáší se nad povahu lidskou, nikoliv idealem, jejž vytýká, ale smýšlením, ku kterému se obrací. Bratří činí dobré z povinnosti: nevidíme, že by cítili z toho nějaké potěšení. Vždycky se radujte, pravil apoštol. Mezi všemi ctnostmi svými bratří ztratili tuto. Jako všecky sekty ryze křesťanské neznají lásky k životu a nemají citu pro rozkoše jeho; snášejí jej jakožto úkol, stále trápeni jsouce bázní, aby nezapomenuli na jedinou věc skutečnou, na spasení. Jim umění jest toliko prostředkem ke zvýšení lesku bohoslužby; pisemnictví toliko zbraní válečnou nebo nástrojem vzdělávacím;262.1 renaissance je znepokojuje a pohoršuje; Italie XV. století bratra Lukáše naplnila jen úžasem a ošklivostí.262.2

Ani myšlénky hrdinské a vlastenecké neznepokojují jich: v nich přec přiliš účasten jest svět. Jestliže neodsuzují již tak přísně jako Chelčický službu vojenskou, v této příčině však rozmnožují počet výhrad a ohrad; bratří válčí toliko pro věc spravedlivou, nevytáhnou do pole, leda když se jim nepodařilo nalézti zástupce, vyžádají si služeb v posádkách nebo při pracích pomocných, nijak nebudou dobývati slávy a vyhnou se stkvělým činům válečným, majíce stále na mysli, že na vojně jsou proti vůli své a prosíce Pána, aby zprostil je postavení, v němž duše jejich vydána jest největšímu nebezpečenství. - Statečnost není marnivostí, které člověk odříká se nejsnadněji, a mnohému mladému pánu bratrskému pro chrabrost dostalo se asi zbožných výčitek od kněze jeho. Nejslavnější náčelníci Jednoty o těchto řádech uvažují poněkud příliš vážně: dovedou umírati hrdinsky, ale příliš dlouho předem se k tomu připravovali.262.3 Myslí příliš na obětování se, ale ne dosti na vítězství, vyzývají téměř neštěstí, nemajíce oné důvěry a oné bujaré veselosti, jimiž dobývá se úspěchu. Stkvějí se ctnostmi menšin, jimž není souzeno, státi se většinami. V skutku nesmíme se klamati o činnosti bratří a o úkolu jejich; i v době největšího rozvoje Jednoty vymyká se jí devět desítin národa. Svět náleží mocným; všeliké obracování na víru jest výbojem; náboženství vítězi jen tehdáž, má-li v sobě nebo v svých náčelnících něco bojovného, slavného a rytířského. Velicí zakladatelé církví jsou velikými bojovníky, svatý Pavel nebo Luther; bratří jsou toliko mučenníky; porážka jejich byla nevyhnutelna. Toť trest, snad odměna těch, kteříž ideal svůj staví mimo svět: neváží si života, poněvadž nemají důvěry veň. Jen kdyby aspoň nepoškozovali než vlastní věc svou! Na neštěstí příliš jsouce přesvědčeni, aby podali se potřebným kompromissům, i při vší vůli pokorné a duši obětavé zůstávají příčinou nesnází a rozbrojů. Kdyby byli méně lhostejni bývali k utrpení, několika ústupky byli by vykoupili práva, jichž se domáhali; neukojitelné požadavky víry jejich ohrožují netoliko svobodu jejich, nýbrž i svobodu druhých. Jsou vlasti ctí, ale i nebezpečenstvím.

Mravní naučení bratří, týkajicí se života soukromého, možná uznati bez výhrady. Z těchto rad, často poněkud prostoduchých, ale zdravých a přímých poznáváme jasně onu společnost zbožnou, trochu ponurou, a poctivou, která budila by jistě více sympathie kdyby vzbuzovala poněkud meně úcty. Vztahují se k podrobnostem nejurčitějším. Některé živnosti jsou zakázány, protože ohrožují duši člověka, který je provozuje, nebo že svádějí k hříchu bližního, jako: kostkářství, maléřství, zvláště malířství karet, kejklířství, čarování, všeliké kupectví, které je toliko příležitostí ku podvodu a zlodějství atd.263.1

Podobnými pravidly stanovi se chování bratří k pánům a ke sluhům, k rodičům a dětem, k manželům a ženám. "Muž manželku svou má v poctivosti míti, před čeledí s ní se nesvářiti, nehaněti ani potupovati, péči o ni vlastenskou míti, o živnost její, o roucho i o jiné potřeby, aby nouze netrpěla. V těhotnosti pracemi násilnými neobtěžovati; potřebami opatřiti v šestinedělích." Nechť váží si jí jako těla svého vlastního. "Zaviní-li z hlouposti, z nepaměti, aby se k ní měl tak jako sám k sobě, neb z blížních jest nejblížnější." Žena má býti cudná, poslušná, ne zlostná ani reptavá. Jí dohlížeti jest nad čeledí a péči míti o dům a času nemařiti zbytečným povídáním. Bez vědomí hospodáře aby nekupovala a neprodávala a byla šetrna, aby mohla býti dobročinna. Ať pravidelně obcuje službám božím a v sobotu ať připraví si, čeho potřebí na neděli, aby Pánu obětovala tento den celý. Pokud děti jsou malé, nechť otec svolí se s mateří, aby jeden nechválil toho, co druhý pokáral. Dětem svým ať skrývají přirozenou milost svou a vychovávají je v kázni, v bázni boží a v ctnostech křesťanských. "A nejpilněji toto: aby rodičové vedli dítě k skutečnému poslušenství; když jemu dějí: Učiň to! aby učinilo, aneb: Nech toho! aby nechalo." Se všemi dětmi třeba nakládati týmž způsobem, ostříhati jich, opatřovati vším potřebným, ale nezvykati jich mlsnotě a nádheře. Rodičové nechť vzdělávají je svým příkladem a učí je poznávati Boha a sloužiti mu.

S touže péčí přesnou a jasnou dekrety přihlížeji všudy ku každému postavení a ku každé potřebě životní. Vysvítá tu patrně záměr pojmouti člověka celého, předepsati mu, jak chovati se má nejen v okolnostech slavnostních, ale v každé době a v každé chvíli. V této věci vytýkána jim přílišná prostota, ba i dětinství; není-li to spíše důkaz hluboké znalosti duše lidské a nesvědomé, ale znamenité dovednosti? Toliko za neustálé dohlídky podává se a vzdělává vůle; obecné a přiliš neurčité zásady tu nestačí. Bratr není křesťanem dle jména a náhodou; evangelická mravouka jest mu jako ovzduší, mimo něž nedovede žíti, jest mu více než zákonem, jest mu obyčejem. Zajisté jednotlivé chyby byly též mezi bratřími; celkem však oni uskutečnili svůj program. Jsouce poměrně vždy nečetní, bedliví vůči žárlivým zrakům svých protivníků, pronásledováním zbavení vší škodlivé přítěže slabochův a skeptikův úspěchem přivábených, uskutečnili to, co většině druhých sekt křesťanských bylo toliko upomínkou nebo idealem. Není již malou zvláštností jednati dle zásad svých a žíti dle víry své.

Nový směr Jednotě daný skoro bezprostředně získal jí přehojných přívrženců z nejrůznějších stavů; mnozí čekali tak říkajíc u brány, odpuzováni byvše až posud požadavky příliš přísnými; jakmile se pootevřela, hrnuli se do vnitř kupci, měšťané, rytíři, páni; sekta až posud slabá a tupená stávala se stranou, s níž bude třeba počítati. O pokrocích bratří svědčí pozornost, jakou počali jim věnovati katolíci. Až posud chovali se dosti lhostejně, ba spíše těšili se z roztržky oslabující kališníky; nyní jsou vyburcováni, polemisté jejich vstupují do boje, papež Alexandr VI. vysílá inquisitora Henrika Institoris do Čech a na Moravu,265.1 aby obracel kacíře valdenské a pálil knihy jejich. Katolíci nespokojeni jsouce výsledkem své výpravy literarní,265.2 utekli se ku králi a slabý panovník lehce byl přemluven. Nemaje žádné zbraně proti utraquistům, příliš mocným a smlouvami chráněným, ochoten byl podati církvi důkaz oddanosti své. První nařízení krále Vladislava (1503) čelila toliko proti pikartům bydlícím na statcích korunních nebo v městech královských; moc jeho nezasahovala dále, ježto šlechtu vázaly toliko nálezy sněmovní. Jestliže však kněžstvo utraquistické v horlivosti své závodilo s kněžími katolickými, laikové neradi pouštěli se do pronásledování; ba i ti, kteří nepřáli bratřím, byli vlažni, podhlídavi a málo ochotni státi se služebníky pravověrného záští. Konečně však dosaženo bylo přece většiny. Nařízení Vladislavovo, známé také pode jménem dekretu Svatojakubského (1508), jest velmi důležito v náboženských dějinách českých XVI. století. Přijato byvši od stavův a zapsáno do desk zemských, mělo všecky vlastnosti zákona, a nikdo nemohl se vyhýbati jeho předpisům. Bratřím bylo stálou hrozbou a jako nevyhladitelným odsudkem, jímž odpovídáno na jejich prosby a žaloby. Znění jeho bylo velmi přísné, s úmyslem velmi chytrým, aby Jednota byla rozrušena a rozptýlena, aniž by třeba bylo utíkati se k houfným popravám, jimiž by pobouřeno bylo mínění veřejné. Všeliké schůzky jsou zakázány, spisy jejich mají býti pobrány a spáleny, kněží jejich zjímáni; ke všem farám ustanoveni budou kněží kališničtí nebo katoličtí, jichž povinností bude vyučovati osadníky své pravé víře a dohlížeti, aby pravidelně obcovali službám božím; přisné tresty vyhlášeny jsou proti každému, kdo by kacíři poskytl útulku.265.3

Nikdy Jednota netonula ve větším nebezpečenství, a mocně útokem na ni hnáno po několik let; nebylo sice mnoho obětí,266.1 ale všelikého soužení, sbory pozavírány, kněží na útěku, shromáždění po lesích, všady hrůza a rozvrat. Netřeba zdržovati se při těchto událostech. V dějinách Jednoty musili bychom dvacetkrát líčiti týž obraz, Za tohoto těžkého a krušného času bratr Lukáš dokázal, že zdědil ne-li učení Řehořovo, přece statečnost jeho a oddanost. Jeho činnost, vytrvalost, horlivost, úžasný počet spisů jeho dosvědčují, ža dobře ho znali ti, kteří důvěřovali veň; službami svými ospravedlnil hrdou poněkud neustupnost své autority. Slavně obstál ve zkoušce. a kdo viděli ho v nebezpečenství, neodvážili se více reptati proti jeho nařízením. Pronásledování ochablo teprve roku 1514, a Lukáš málem by se byl stal jednou z posledních obětí jeho.

Utiskování mělo účinky horší a horší: mdlí opouštěli Jednotu, svazky jednotlivých sborův uvolňovaly se; prvního vyjasnění biskup chtěl užíti k obchůzce pastýřské. S oběma průvodčími svými byl zrádně jat od Petra Sudy z Řenec, pána na Janovicích. - Tento Petr "mistr a kníže zlodějův", jehož život jest jen nepřetržitou řadou násilí a zločinů, dokud města, zoufalstvím jsouce dohnána, neztrestala ho pořádně, doufal asi, že na bratřích vydře něco peněz. - Se svými vězni nakládal velmi tvrdě; Lukáš, který trpěl kamenem, rozstonal se. až obáváno se o život jeho. Zůstal klidný vůči smrti: neoblomnost jeho hnula Sudou, u něhož zakročili zároveň přátelé vězňovi, i svolil ku propuštění jeho na svobodu s podmínkou, aby dostavil se před konsistoř utraquistickou a jí se zodpovídal z bludů jemu vytýkaných. Dříve než vypršela lhůta ustanovená, umřel Vladislav (v březnu 1516).

Smrtí Vladislavovou počíná bratřím opět doba pokoje a pokroku. Novému králi Ludvíkovi bylo teprve devět let. Moc ústřední, vysílená již za slabého krále Vladislava, za jeho nástupce zmizela téměř a při obecném a plném bezvládí nic nestaví se v cestu propagandě bratří.

Byla to doba luzných nadějí. Jednotě přibývalo neustále sborů, vliv její rozmáhal se; města byla již vážně nakažena, nejosvícenější, nejlepší a nejmocnější strana ve šlechtě přestoupila k ní nebo přála jí. Kde zastaví se tyto vymoženosti? Zdaž úspěchy minulé nebyly zárukou budoucnosti? Jak rychlý to postup za půl století od chvíle, kdy několik zbožných poutníků s bratrem Řehořem opustilo Prahu! Bratři byli ještě v plné síle a v plném nadšení mladistvém; dvojnásob čile pracovali, vydávajíce hojně obranných spisův a vyznání víry.267.1 Od roku 1500 měli knihtiskárnu v Mladé Boleslavi, druhou založili v Litomyšli a třetí v Bělé. V neurčitém tušení, že doba nastala rozhodná, nechtěli propásti vhodné chvíle. Odkud mohly vyskytnouti se nesnáze? Od moci světské? Jestiť zničena neho získána. Od katolictví? Jestiť v plném úpadu; kněžstvo bez správy pozbývá mysli, obyvatelstvo odvrací se od církve, která jeví se jako žalostná zřícenina zašlé veliké minulosti. Dědictví osiřelo: nechť přihlásí se jen někdo, kdo by směle si je vymohl a mocně se ho ujal. - Kdo bude tímto nástupcem žádoucím? Zajisté nebude jím utraquism nehybný, sestaralý, více již sešlý nežli katolictví, udržovaný toliko zbylou pověrou neb ochranou zákonův. A právě tyto přízraky zarazí Jednotu plnou života a víry, zřejmě Ježíšem chráněnou, pronásledováním utvrzenou, zkušeností poučenou a schválenou! Jí přisluší provésti to, oč marně se pokoušelo husitství; ona písmem svatým usmíří opět jednotlivé stavy české, zabezpečí vítězství evangelia a pokoj národa vybaveného konečně z příliš dlouhých zmatkův a vnitřních válek.267.2

Tyto sny byly náhle přerušeny dvěma nenadálými událostmi. Po smrti krále Ludvíka (1526) Čechové za nástupce jeho zvolili bratra císaře Karla V. Ferdinanda Rakouského; v téže době Lutherem počala již reformace německá.

Nový král šel pevně za cílem jasně vytčeným. Jakožto katolík nenáviděl bratří, v nichž bystrým rozumem svým poznával pravé nepřátele církve římské; jakožto opatrný politik doufal přivésti utraquisty ku poslušenství Říma, od něhož obdržel ústupky odpírané všem předchůdcům jeho, proto v zášti měl tyto rozkolníky, kteří překáželi jeho záměrům. Velice jsa žárliv na práva svá, bál se těchto sektářů zrozených za bezvládí a vzrostlých za zmatků, jichž pouhé trvání bylo negací samého principu socialního: spojení jejich se šlechtou bylo mu podezřelé a vliv jejich v městech nepříjemný. Nepřátelství tím nebezpečnější, že bratří nebyli chráněni žádným zákonem, naopak vydáni byli v nebezpečenství velmi přísnými nařízeními, jichž každé chvíle mohlo býti užito proti nim!

Jakkoli obvyklé jsou všeliké frase o málomoci síly proti ideám, není přece příkladu, že by byl národ obrátil se k novému vyznání proti vytrvalé vůli svých náčelníků. Všickni nástupci krále Ferdinanda I. nezdědili jeho oddanosti ke katolictví, nerozuměli také jasně situaci, aniž měli vůli tak pevnou; celkem však zachovali věrnost Římu a udrželi aspoň větší díl moci znovu získané od zakladatele dynastie své; v Čechách neopakovalo se již podobné bezvládí, jaké bylo na počátku XVI. století. Habsburkové nesvolili nikdy, aby Jednota postavena byla pod ochranu zákona, a taková byla moc jejich, že o pevně vyslovenou vůli jejich rozrazilo se všeliké úsilí důrazné. Tímto chováním moci královské pokroky bratří byly, ne-li úplně zastaveny, aspoň velice zvolněny a znesnadněny. Propaganda jejich dála se již jen po jednotlivcích, způsobem jaksi sporadickým. V cestu však stavělo se jim vice překážek: náboženství vzešlá na půdě domácí mají sílu přítažlivou, jež se brzo vyčerpává. Jednotě v Čechách bylo určeno státi se něčím podobným, čím jest protestantství ve Francii, společností váženou, vládnoucí vlivem velmi opravdovým, vábicí k sobě ob čas muže výtečné, ale nedoufající hrubě aniž přející si valně, přivinouti k sobě massu národa.

Tím spíše, že na příště jednati jí bylo, ne již s utraquisty, nýbrž s lutherány. Nemůžeme dávati se tu do řádného srovnání učení bratrského s Lutherovým: zdá se ovšem, že učení Lutherovo nebylo bližší písmu svatému; ale i to zabezpečovalo mu vážnou přednost. Reforma lutheranská nevynikala oním tak jasně význačným rázem demokratickým, jenž u žáků Chelčického poděšoval nebo pohoršoval mnoho lidí. Jestliže přesvědčení náboženské více nebo méně vysvětluje se předsudky hmotnými, zajisté je to politování hodné, ale tak všeobecné jako přirozené. Elita stavu panského přistoupila k Jednotě, většina přijala protestantství, a protože téměř vždy šlechta strhla s sebou poddané své a robotníky, a že ostatně měla převážný vliv na sněmu, jejich obrácení vydalo církvi lutheranské celé království, aspoň celou jeho část nekatolickou. Pokroky nové víry byly by mohly býti zastaveny záštím národním, ale oslabená říše německá nebudila již příliš živého nepokoje; na příště Čechové pány jsouce doma, chráněni zákony určitými, zcela ochotně zapomínali na stížnosti své proti sousedům, jichžto útoky měli za zastavené. Jakmile německý původ reformace nebyl příčinou k vylučování, byl jí velikým odporučením. Přese všecky pokroky Slovanů bylo v Čechách mnoho Němců, zvláště městech, a ti přivábeni byli k církvi německé temným pudem kmenovým. Kromě těchto Němců celý národ podléhal tlaku tajnému, vysvětlitelnému, ale neodolatelnému, jakým vždy na malý národ působí veliká říše sousední.

Nehledíme-li ani ke všelikým úvahám zevnějším, v reformaci německé, ve vznešeném a humanním duchu jejího původce, v jejím úspěchu skoro ohromujícím byla neodolatelná přitažlivost: bratří málem by byli sami bývali zachváceni: bratru Lukášovi podařilo se zabrániti, aby Jednota nezanikla v protestanství; zásluhou jeho zůstala sektou samostatnou, zachovala život osobitý. Postavíme-li se na stanovisko čistě lidské a historické, právem se tážeme: k čemu tento odpor? Za jakým účelem? - Utraquism podlehl nemoci, jež hubila jej tak dlouho, jeho dědictví bylo již osazeno; osud vyslovil se; nález byl konečný: nejlépe bylo by bývalo poddati se. Bratří, kteří až posud byli nadějí, nechtíce toho učiniti, stali se nebezpečenstvím. Zdálo se, že povoláni jsou k obnově jednoty mravní v Čechách, když by pojali v sebe znenáhla všecky strany; na příště byli již jen překážkou jednotě a novým činitelem nesváru. K četným již stranám přistoupila nová: mravní hodnota členů jejích a jejich služby osobní jen nedokonalou jsou náhradou za osudné následky zmatku, jejž udržuje a rozmnožuje.


Poznámky

ke straně 206

206.1 Administrator, jak známo, byl ustanovován od kapitoly; pokud arcibiskupská stolice Pražská byla uprázdněna, byl nejvyšším hodnostářem duchovním a přirozeným obrancem ideí katolických v Čechách. Hanuš z Kolovrat teprve po smrti manželky své (1467) vstoupil do stavu duchovního a brzo učiněn kanovníkem a později proboštem kapituly Pražské; r. 1477 stal se administratorem konsistoře katolické a v úřadu tom zemřel za krvavé bouře pražské 23. září 1483. Srov. str. 146. a 150.]

ke straně 207

207.1 Puritány české urážel volný život kněží vlaských. Augustin Lucian umřel roku 1493.

207.2 Jediným přáním utraquistů bylo pojistiti si řád kanonický tak, aby udržen byl svazek mystický, vížící kněží s apoštoly. Poznáme, jaký úkol tento předsudek o jednotě a souvislosti církve má ještě u bratří českých, duchem svým přece tak svobodných.

ke straně 208

208.1 Staré letopisy, str. 274.

208.2 Palacký, V. sv. 2. str. 97.

208.3 Odvolání kněží před konsistoří podobojí (1500): "Dáváme se vinni Pánu Bohu všemohoucímu, že jsme hřešili proti Pánu Bohu i jednotě této pod obojí způsobou církve svaté, činíce nenáležité závazky proti slovu božímu ve Vlaších biskupu, od něhož jsme potvrzení na úřad kněžský přijali. Na kterýžto závazek jsme pod jednou způsobou přijímali proti nařízení Pána Ježíše Krista a proto my toho hříchu svého srdečně litujíce, vinní se dáváme Pánu Bohu i církvi jeho a vás všech na místě církve prosíme, abyste se za nás předkem modlili, ať nám Pán Bůh ráčí ten hřích odpustiti a nás za své služebníky přijmouti." - Borový, Die Utraquisten in Böhmen, archiv für österr. Gesch. XXXII., str. 264. Srovn. též Akta konsistoře podobojí str. 189 č. 326.

ke straně 209

209.1 Však i za této doby měla obec účast ve správě církevní. Každého roku pán jmenuje sbor kostelníků, složený z dvanácti členů; jejich moc jest i finanční i morální: bdí nad důchody a výdaji a dohlížejí, aby věřící nevyhýbali se kostelu. Proti oprávci nezmohou však ničeho a farář nemá v nich žádné opory pevné.

ke straně 210

210.1 Slula konsistoří dolejší, poněvadž zasedala na Starém městě pražském na rozdíl od konsistoře katolické, které příslušela správa dioecese za doby uprázdněného arcibiskupství, i sídlila na Hradčanech a nazývala se proto konsistoří hořejší. Viz Tomkovu rozpravu O církevní správě strany podobojí v Čechách od r. 1415 až 1622 Čas. Česk. Musea 1848 str. 365-383, 441-468.

ke straně 211

211.1 Lechler, Johann von Wicliff und die Vorgeschichte der Reformation, II, str. 514.

211.2 Kolem roku 1720 hrabě Zinzendorf na svém panství přijal několik potomků dávných bratří českých, kteří více než celé století po konečném vítězství víry katolické přese všecko pronásledování zůstali kacíři. Od nich založena byla osada od té doby proslulá, Herrnhut v Hořejší Lužici. Dosti šťastna byla jejich propaganda, podporovaná náboženským obrozením XVIII. století. Dnes počítá se jich několik set tisíc v Evropě a v Africe (v již. Africe, Australii a v Tibetě). S hlediska dogmatického Herrnhutští neboli Bratrská církev (Brüdergemeinde) nestýkají se více se starými bratřími nežli jakákoli jiná sekta protestantská, ale zachovali jejich kázeň mravní. Osadníci od hraběte Zinzendorfa na statky jeho povolaní přišli z okolí Fulneka na Moravě. Odtud vešlo v obyčej mluviti o bratřích moravských, k čemuž neoprávňují ani prameny ani události. Bratří sami nazývali se Jednotou bratrskou a členové její, třebas bydlili na Moravě, náleželi přece k Jednotě bratří českých (unitas Fratrum Bohemorum). Srovn. rozpravu J. Müllera "O souvislosti obnovené církve bratrské se starou Jednotou bratří českých" v Čas. čes. Musea 1885, str. 193-210, 441-455.

ke straně 212

212.1 Bibliografie dost úplná o dějinách Jednoty jest obsažena ve spise Schweinitzově The history of the Church known as the Unitas Fratrum or the Unity of the Bretheren, Betlehem, Moravian publication office 1885. - Edmund de Schweiniz byl biskup bratří, a práce jeho má ráz apologetický, ale jest svědomitá a zajímavá. Srovnej Athenaeum r. 1887 str. 98-99.] - Otázky o počátcích Jednoty prozkoumal vědecky i důvtipně J. Goll, professor university české v Praze, ve Francii zprávami svými (o historiografii české) v Revue historique dobře známý: Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhmischen Brüder; I. der Verkehr der Brüder mit den Waldensern: Wahl und Weihe der ersten Priester, Praha, 1878. II. Peter Chelčický und seine Lehre, Praha 1882; články O Jednotě bratrské v 15. století v Čas. Čes. Musea 1883-1886. Vedlé Golla zná dnes nejlépe dějiny bratrské Jos. Müller: viz Die deutschen Katechismen der böhmischen Brüder, Berlin 1887. Srovn. Athenaeum 1888 str. 219-222. Viz ještě studie Lenzovy Učení Petra Chelčického o eucharistii, Praha 1884, O očistci, Praha 1885 (O křtu a zvláště o křtu nemluvňat v Č. Čes. Musea r. 1885. Srovn. Athenaeum 1885 str. 152-154, 222-223, 1886, str. 131.)

ke straně 213

213.1 Goll poznamenává zcela správně, že Chelčický, pravý otec Jednoty, není chiliastou, a zajisté Petr ve skutečnosti nevěří, že kdy zde na zemi se uskuteční jeho ideal ctnosti a štěstí; avšak zda tento ideal sám tolik růzuí se od idealu chiliastů? Jeden z kazatelů nejpokročilejších učil, že křesťanům nebude více potřebí knih: není-liž ozvěna tohoto mínění v odporu Chelčického proti scholastice a proti hádkám dogmatickým a v zálíbě jeho pro duše prosté, jež pravdu spatřují intuicí božskou?

ke straně 214

214.1 Frind, Die Kirchengeschichte Böhmens, Praha; 1848, IV. str. 54.

214.2 O Mikuláši z Vlásenice viz Gindelyho Gesch. der böhm. Brüder str. 17 a 49. Srovnej Jos. Jirečka Rukověť k dějinám literatury české, Praha 1875 a článek v Čas. Čes. Musea 1876 str. 47-82 téhož spisovatele. Jest v Čechách za XV. století. Počet Mikulášenců byl dosti veliký; nejvíce jich bylo ve stavu selském, ale nalezáme mezi nimi také dosti šlechticů. Šlo jim hlavně o zdokonalení mravní a kdo mezi nimi prožili, byli docela připraveni ku přijetí nauky Chelčického.

214.3 Srovnej Locustarium fr. Johannis Aquensis de sectis et diversitate atque multiplicatione Begardorum in terra Bohemia (spis věnovaný panu Zdeňkovi Lvu z Rožmitála a v rukopise chovaný v Ottobonianské knihovně v Římě. Srovnej rozpravu Jos. Truhláře O životě a spisech bosáka Jana Vodňanského v Čas. Čes. Musea 1884, str. 540). Ve spise tom, jehož dovolává se Jireček v Čas. Čes. Musea 1876, str. 60, mluví se o Saduceích, pozůstatcích prý mrskáčů neboli flagellantů, o Valdenských a jiných.

214.4 Tak dokazuje Goll v Čas. Čes. Musea 1884, str. 37. Gindely a Palacký zacházejí příliš daleko, mluvíce o vlastních sektách, co znamená ponětí přesného učení a pevného ústrojí. Jisto však jest, že země byla plna vření, že autorita náboženská byla velmi nejistá a že takový stav věcí přirozeně v zápětí měl tvoření se neodvislých skupin.

ke straně 215

215.1 "Za pokračování Táborských bratří i Jednotu bratří pokládati jest omyl, ačkoliv o tom pochybovati nelze, že i s této strany Jednotě členů přibylo" (Goll, Čas. Čes. Musea 1884, str. 159). - Bratří vždy protestovali hlasně proti směšování jich s Tábory, jaké snažili se dovozovati nepřátelé jejich, a protestace jejich byly zcela oprávněné; vhodno však připomenouti, že Táboři úřadně odsouzení a mínění veřejnému nepříjemní byli spojenci velmi pohoršlivými a nejobyčejnější opatrnost radila bratřím, ne-li zveličovati, aspoň velmi přesně vyznačovati rozdíly obou stran.

ke straně 216

216.1 Kázaní Rokycanova nezachovala se nám, ale máme postillu jeho (výklady a házaní na neděle a svátky přes celý rok), z níž poznáváme dosti jasně jeho umění; jsou to opravdová kázaní určená ke čtení. Složena byvše za vlády Poděbradovy, to jest v době; kdy časem způsobeno bylo utišení, mohou uznána býti za soubor spíše umírněný díla kazatelova. Některé úryvky z nich uveřejněny byly ve Výboru literatury české II., str. 737-743; nejvýznačnější vyňatky podány jsou od Golla v Čas. Čes. Musea 1879, str. 64-70. (Otisk ve Výboru lit. č. není ukázkou postilly Rokycanovy, nýbrž díla cizího, Hankou zcela libovolně Rokycanovi připsaného. Srovnej důkaz prof. Golla v Čas. Čes. Musea 1879, str 62-63, kdež obhájen též literární význam pravé postilly Rokycanovy). Někteří věřící činili si také zápisky nebo výtahy z kázaní Rokycanových; Goll uveřejnil některé z těchto záznamů (Čas. Čes. Musea 1884, str. 45 a násl.) Vzácných pramenů těchto lze však užívati jen s jistou opatrností; neníť skutečně ničím prokázáno, že by myšlenka kazatelova nebyla více méně pozměněna.

216.2 Sigmund vešel do Prahy v měsíci srpnu a již v září Rokycana káže velmi prudce proti kostkářství, smilství a jiným hříchům, jež množily se vinou lehkého dvoru císařského. Tomek, Dějiny Prahy VI, str. 8.

216.3 Čas. Čes. Musea 1879, str. 201.

ke straně 217

217.1 Ibid. str. 203.

217.2 Ku příkladu jako rady ve příčině manželství (str. 200). Jest tu množství podrobností určitých, jež mohly by býti podány jen v překladě latinském. - Jinde naivnosti: Po celé řadě prudkých útoků proti Pikartům spisovatel udává znamení, podle kterého poznáme, že jsou špatnou stránkou, jejich nesnášelivost, ale nepozoruje, že důvod obrací se proti němu (str. 210).

217.3 Čas. Čes. Musea 1879, str. 209.

217.4 Viz Golla Čas. Čes. Musea 1884 str. 39 a str. 46-47.

ke straně 218

218.1 Čas. Čes. Musea 1879 str. 208.

218.2 Loc. cit. Srovn. ještě výslech kněze Martina Rokycana Čas. Čes. Musea 1884 Goll. str. 455-456

218.3 Čas. Čes. Musea 1879 str. 209-210.

ke straně 219

219.1 Z příkladu o sobě dosti nepatrného zdá se mi, že lze si učiniti úsudek dosti správný o malé střízlivosti řeči arcibiskupovy a o nedorozuměních, jež z toho vyplynula mezi ním a posluchači jeho. - Za prvního pronásledování bratří vytýká se jednomu z kněží jejich, Martinovi, že neklaní se svátosti oltářní a že neuctívá svatých podstat. "I mistr to oznamoval - a muož býti, že ještě - že zvláštní a největší čest tělu pána Ježíše jest hodné přijímání," odpovídá Martin, obraceje se k Rokycanovi, a připomíná jiný výrok jeho, že "klanění Bohu nejlepší jest poslušenství." Arcibiskup nepopírá těchto slov a jenom vysvětluje, že nemají významu, jakž Martin jim připisuje, nikdy prý nemínil odporovati klanění se svátosti oltářní; nemá sice té ceny před Bohem jako svátost hodně přijatá, ale proto nesmí býti opomíjena. "Tehdy já, kdybych v měšci měl haléře a peníze stříbrné a zlatý také, ježto jest nejdražší věc, protož bych měl zavrci halíře, protože mám zlatý, jenž jest nejdražší věc?" Martina však nepřesvědčil. - Kdo jest vinníkem? Zda ten, kdo ve věcech tak choulostivých užívá nebezpečného přírovnání, čili ten, kdo přijímá je v zřetelném a naprostém smyslu jeho? Bratří přidrželi se kázaní Rokycanových doslovně, ale nemohl-li on předvídati, že se tak stane?

ke straně 220

220.1 O Řehoři viz Palackého Dějiny národa Českého IV., č. 1., st.424-427; Gindelyho Gesch. der böhm. Brüder I., str. 21; Jirečkovu Rukověť II., str. 164; a Gollovu monografii o Jednotě bratrské v 15. století v Čas. Čes. Musea I . 84., str. 156-159 a str. 167-169. O rodu Řehořově první zmiňuje se br. Vavřinec Krasonický, že totiž byl "zemanský člověk"; že byl synem sestry Rokycanovy uvádí teprve Blahoslav ve své Summě z r. 1556.: "Gregorius, sororis Rochezanae filius, homo nobilis, licet pauper." Palacký svědectví Blahoslavovo zavrhuje, protože v nejstarších pramenech a zvláště ve spisech a listech Řehoře samého nic není, co by se dalo vykládati na Rokycanovo ujcovstí. Srovnej Golla v Čas. Čes. Musea 1884 str. 167.

220.2 Na styk a shodu přiznání Řehořova v listu ku podkomořímu Vaňkovi Valečovskému ("Což jsem já někdy v Slovanech kázal") se zprávou Starých letopisů k roku 1446 o obnově života řeholního v klášteře Slovanském upozornil prof. Goll v Čas. Čes. Musea 1884, str. 158. Klášterem Slovanským míní se tu starý klášter "na Slovanech", slavné dílo císaře Karla IV, útulek dávného obřadu a písemnictví slovanského. Klášter popleněný r. 1419 od husitů zanikl v nepokojích válečných, až r. 1446 mistrem Příbramem učiněn tu pokus o obnovu života řeholního tak, aby také strana pod obojí měla svůj klášter a řeholníky. O zajímavých osudech kláštera Slovanského viz rozpravu Křížkovu v Archaeolog. Pam. r. 1855.

ke straně 221

221.1 Goll v Čas. Čes. Musea 1884, str. 40.

221.2 Velice zajímavý obraz tohoto těkání, pátrání a úzkosti duševní shledáváme v nejdůležitějším polemickém traktatu proti bratřím složeném v XV. století v Obraně víry proti Pikartům (Čas. Čes. Musea 1884, str. 53).

221.3 Asi v roce 1454 nebo 1455. Vilímovští nazýváni byli ne bratřími, nýbrž jak se zdá, "nábožnými" Vilémovskými. Snad stáli v nějakém spojení se zpustlým klášterem Vilémovským, kde roku 1521. vytištěna byla Chelčického Síť víry. Goll v Čas. Čes. Musea 1884, str. 49.]

ke straně 222

222.1 Müller v kritice práce mé poznamenává, že to jest pravdou toliko pro první dobu Jednoty. - od doby Lukášovy odděluje se ona zajisté úplně od prvních zakladatelů svých v příčině dogmatické, ale duch Chelčického trvá v ní přese všecky přeměny.

222.2 Na klášteře Vilémovském péčí Chvala Dubánka. Srovnej str. 221. našeho díla.

ke straně 223

223.1 Tato úcta jasně vysvítá z úsílí jednotlivých stran o získání jeho; přátelství, zdá se, že přežilo i konečnou roztržku. Podivno, jediným zlozvukem vyznívá obžaloba, vznesená proti němu od bratra českého (1524). Ale Lukáš, svědek vždy dosti podezřelý, skládá tu dílo polemické, a vypravování jeho, ostatně s ohradami podané, nemá žádné autority.

223.2 Nezdá se mně potřebou pouštěti se do přetřesu sporných míst v životě Chelčického. Dlouho tvrdilo se, že byl ševcem; je to legenda zakládající se na nejapném omylu inquisitora Henrika Institoris. Pravdě velice se podobá, že nedošel posvěcení na kněžství. O životě a učení Chelčického uvedli jsme již mistrnou studii Gollovu Quellen und Untersuchungen II. díl; k ní druží se rozprava téhož autora Petr Chelčický a spisy jeho v Čas. Česk. Musea 1881 str. 337, velmi důležitá pro biografii a bibliografii. Srovnej ještě Jirečkovu Rukověť a Šafaříka v Čas. Čes. Musea 1874 str. 98. Schulz uveřejnil o zakladateli Jednoty v Osvětě (1876) práci výmluvnou a duchaplnou, jež prospěla mně znamenitě četnými výtahy ze spisů Chelčického k ní připojenými. (Otisk práce té vydán v Matici lidu r. 1882 ročník XVI. č. 2.)

ke straně 224

224.1 Naučil se snad trochu jazyku latinskému, ale znalost jeho nebyla nikdy úplná.

ke straně 225

225.1 Chelčického Postilla. Doklad uvádí Schulz v Osvětě 1875, str. 150.

225.2 Postilla složena byla v letech 1435-1443; Síť víry za mezivládí, které nastalo po smrti Abrechta Rakouského (1439). Lidé ztrácejí se v temnotě; nevědomostí a hříchu jako ryby v moři; sítí víry vracejí se světlu. Na neštěstí dvě velryby vnikly do sítě této, papež a císař, potrhali ji, a od té doby zlo panuje na zemi. Hlavní díla Chelčického jsou dále: Výklad na pašiji sv. Jana (velmi důležitý pro poznání učení jeho o milosti); O šelmě a obraze jejím dle domnění prof. Golla (Čas. Čes. Musea 1881, str. 19) titulem tím nazvána celá řada traktatů, zvláště o těle božím, o Antikristu, o základu zákonů lidských aj. Vydání Comenia 1891.; Roty české a j. Srovn. Čas. Česk. Musea 1886, str. 276.

ke straně 226

226.1 "Všecky věci dány jsou od otce Kristovi, to jest všeliká moc k učinění spasení plného všem v něho věřícím, tak aby neměli potřebí hledati jeho jinde v které věci nebo v kterém člověku kromě něho. Nebo kdož jeho jinde hledá, ten jeho nenalezne, protož ani v papeži, ani v moci jeho, ani v jeho ustaveních, ani v biskupích, ani v jich koních spasení jest, nebo falešná jich moc, falešná jich ustavení, falešné jich množství koní k spasení, falešné zdi vysoké kostelů a klášterů k spasení. Jediný Kristus jest pravda k spasení všem věřícím v něho." (Osvěta 1875 str. 299). "Neroď se báti nižádný pro mnohé veliké hřiechy, ktož má vóli dobrú a ktož věří, že jest tato studnice otevřiena tak štědře, aby se v nie mohl umyti vešken svět ode všech nečistot, což jich móž mieti, jako jeden člověk, a jeden člověk jako vešken svět." (Výbor II. str. 613).

ke straně 227

227.1 U této části viz Golla Quellen und üntersuchungen II. str. 29-31. Výtahy podané Schulzem zdají se dosti přesně vyjadřovati mínění Chelčického: "Spasí-li nás Bůh, ne pro naše skutky a spravedlnosti to učiní, ale podle svého milosrdenství nesmírného. Ani dlouhou prací ani krátkou nemohl by nižádný zasloužiti království nebeského, když by jeho Bůh z milosti každému nedal. Ale něco stránkou můžeme zasluhovati tak, když my víru živou majíce k němu a milost, i z té víry a milostí usilujeme, boj vedouce proti tělu, světu a ďáblu a vůli boží plníme, ... Úplně zasloužiti nemůž nikdo, protož musí vždy z milosti a ne ze zasloužení přijíti království boží." (Osvěta 1875 str. 302).

227.2 Osvěta 1875 str. 378.

227.3 Ibid. str. 379.

227.4 Ibid str. 376-377.

ke straně 228

228.1 Goll, Quellen II. str. 32

228.2 Chelčický uznává vlastně jen dvě svátosti. Ostatní jsou zvyky, které, kdyby zbaveny byly přílišného zapletení, jímž jsou obtíženy, mohly by býti užitečny. Zpověď není nutna a může býti i laikem slyšána. Bylo by lépe kříti jen dorostlé (Goll, Quellen II. str. 32). Učení Chelčického o svátosti oltářní zavdalo podnět k četným sporům. Dlouhý čas Chelčícký a bratří viněni byli, že popírají skutečnou přítomnost těla a krve Páně ve svátosti oltářní. Goll dokázal způsobem na příště nepopěrným, že je to naprostý omyl; nejtěžší výčitku činil Chelčický Táborům, že nevěří ve skutečnou přítomnost; právo posvěcovati popírá kněžím, kteří v této příčině odchylují se od církve. Omyl vznikl tím, že zavrhuje transsubstanciaci; apoštol pravil: chléb, který lámeme; proč nevěřiti apoštolu více než Tomáši nebo Skotovi? - To jest učení Wiklefovo (remanentia panis). Viz prameny uveřejněné od Golla (Quellen II. str. 69-71) O svátostech str. 75-82.

228.3 Osvěta 1875 str. 383.

228.4 O těchto předchůdcích reformace české viz dílo mé Histoire de Hus et de la guerre des Hussites (Dějiny Husovy a válek husitských) str. 21. a násl. (Paříž 1878.)

ke straně 229

229.1 Chelčický nemíní, že by dobro a ctnost zavládly někdy na zemi: na nejvýš počet věrných učedlníků Kristových poněkud se rozmnoží.

229.2 Goll. Čas. Čes. Musea 1881 str. 32; Chelčického replika proti Rokycanovi, Quellen II. str. 93.

ke straně 230

230.1 Postilla ve Výboru II. str. 624.

230.2 Replika proti Rokycanovi, Goll, Quellen, II., 87

230.3 Osvěta 1875, str. 374.

230.4 Ibid. str. 376.

ke straně 231

231.1 Osvěta str. 304.

231.2 Odsuzuje-li Chelčický majetek čili jenom špatné užívání tohoto majetku? Mínění jeho zdá se poněkud kolísavé: "Jestliže otcové vaši koupili vám lidi s dědictvím, s dědinami, to cizí a na cizím koupili jsou vám. Nebo toto jest pravá řeč boží: Páně jest země a plnost její, hory, doly, země, krajiny, neb on jest pán všeho, vládne zemí i nebem nejprávěji, jako stvořitel jich. Co pak otcové vaši dali za jeho zemi, aby vás dědicky nám nepřátely jeho usadili? Však když sám není boží, nic božího nemůž právě požívati ani držeti, než jako násilník cizí bezprávuě drží a požívá." (Osvěta 1878 str. 444.) Těmito slovy, zdá se, že Chelčický za zákonitý majetek pokládá toliko jmění spravedlivých: ale poněkud dále, kde pokračuje v odůvodňování, mluví jen o špatném nakládání s poddanými, o bezpráví učiněném Spasiteli, když na lidi, které vykoupil krví svou, hledí se jako na dobytek; zdá se takto, že první část pozbývá svého naprostého smyslu a týká se toliko panování člověka nad člověkem. Bratří nekázali nikdy kommunismu.

ke straně 232

232.1 Osvěta 1875 str. 443-450

232.2 O důležité rozmluvě Chelčického s mistrem Jakoubkem co do oprávněnosti boje na počátku válek husitských viz Golla v Čas. Čes. M. 1881 str. 10 a Quellen II. str. 12-14 a 47-57.

ke straně 233

233.1 Goll, Quellen II. str. 93.

233.2 Osvěta 1875 str. 448.

ke straně 234

234.1 Chelčický velmi jasně vyjádřil smýšlení své o Wiklefovi v replice své Rokycanovi (uveř. od Golla ve Quellen II. str. 83): "Protože mistře uvádíš, Wiklefa a žádného jiného doktora", praví, "zdá se, že výše ho vážíš nežli druhé: čili uvedl jsi ho za rukojmí, poněvadž myslíš, že já hlavně o něj se opíraje, zavrhuji všecka ustanovení lidská a málo vážím si jiných mistrů? Věz, že přijímám všecky učitele, svaté i přítomné potud, pokud mně svou učeností ukázati mohou cestu a otevříti rozum všeho, co Bůh přikazuje mně ve svém zákonu...Ovšem vážím si Wiklefa hlavně proto, že, jak slyším, nikdo ze starých nebo nových mistrů nemluvil ani nepsal tak dobře proti jedu, který vnikl do církve svaté." Ale tato úcta hluboká nepůsobí, aby Chelčický vzdával se přemítání, i vůči němu jako proti každému jinému vyhrazuje si plnou neodvislost svou. Goll skutečně vyznačuje (str. 36) velmi důležitý rozdíl mezi Chelčickým a Wiklefem: podle tohoto soulad má býti mezi církví a státem, podle onoho nemá býti žádného styku mezi nimi.

234.2 Dnes jest dokázáno, že učení Valdenských působilo značně na rozvoj husitství a zvláště sekt prostonárodních. Srovn. Pregera, Über das Verhältniss der Taboriten zu den Waldensern, Mnichov 1887. Ale rádo se to nyní přehání. Müller zachází příliš daleko, tvrdí-li, že bratří jsou "Valdenští husité". Viz Goll, Die Waldenser im Mittelalter und ihre Literatur v Sicklových Forschungen 1888 str. 345. Srovnej v českém Athenaeum r. 1888 str 25, a násl., podrobný referat Gollův o nových spisech týkajících se Valdenských.

ke straně 235

235.1 Protivníci bratří zcela dobře povšimli si antisocialních důsledků těchto nauk. Vizme na příklad co praví jesuita Václav Šturm ve Srovnání víry (1582): "O tom Petru Chelčickém já jsem nemnoho slejchal a skoro nikdá, a protož jsem toho velmi žádostiv byl věděti, jaký by to člověk byl; a co jest dobrého učil, že ho tak velmi bratří vaši chválí. I staral jsem se o to, abych nějaké jeho knihy míti mohl a je přečísti, a v tom přišla mi do rukou jedna kniha, jejíž titul jest tento: Síť víry, dosti veliká a obšírná ... ale ta kniha tak velikým rauháním proti Bohu i svatým jeho naplněna jest, takovým haněním vrchnosti světské i duchovní, tak hroznými a velikými bludy, že jsem se toho i sám uleknauti musil; obzvláštně pak ta knížka proti vrchnosti světské i duchovní a proti právu městskému, císařskému i též duchovnímu sepsána jest, kteréžto knihy i učení jeho kdyby lidé následovati měli, tehdy žádné město, žádná obec, žádné království, žádné císařství, žádné panstvo, žádní stavové, žádné právo a zřízení zemská by státi nemohla, ale všecky ty věci musily by zahynauti a vykořeněny býti. Což všecko netoliko jest proti písmu svatému, ale také i proti rozumu a zákonu přirozenému." (Srovnej Sabinův Dějepis literatury československé, str. 742.) Toto místo zdá se mi zvláště zajímavé tím, že velmi jasně staví proti sobě křesťanství úřední, k užívání světa vytříbené, a křesťanství prvotní a skutečné.

ke straně 236

236.1 Viz o těchto stycích Rokycanových s Chelčickým Schulze v Osvětě 1875, str. 211-215.

ke straně 237

237.1 Gindely I. str. 38.

237.2 Neznáme přesně datum, kdy založena byla tato osada, Goll myslí, te to bylo roku 1457 nebo 1458 (v době snad, která uplynula mezi smrtí Ladislavovou v listopadu 1457 a volbou Jiřího v březnu 1458.) Čas. Čes. Mus. 1884, str. 44.

237.3 Goll v Čas. Čes. M. 1884 str. 457-460.

ke straně 238

238.1 Goll v Čas. Čes. M. 1884 str. 160-161.

238.2 Jirečkova Rukověť II. str. 167.

ke straně 239

239.1 Není horšího hluchého, než ten, kdo slyší a nechce slyšeti, takto i na dále bratří splétáni byli s pikarty. Jedna z nejčastějších ž0loh proti nim, že popírají skutečnou přítomnost, jest zhola nedůvodná. Vizme na příklad co píše Řehoř v době pronásledování (uvedeno od Gindelyho I. str. 497). - "Martin Lupáč" - tak nazýval se volený biskup utraquistický - "když jsme jemu vyznávali, kterak věříme, nepohyzdil toho. Také Petr Chelčický mnoho o tom psav, to za nejlepší položil tak věřiti, jakž Kristus řekl." Učení bratří za této doby zakládá se opravdu na slovech Písma: Toto jest tělo mé (skutečná přítomnost) a chleb, který lámeme, to jest popření transsubstanciace. Více méně bezděčný omyl nepřátel Jednoty částečně vysvětliti lze důležitostí, jakou kladli na zachování podstaty chleha a vína. -- Z počátku přijímali svátost oltářní stojíce, aby protestovali proti klanění se hostii. Tento zvyk budil takové pohoršení a způsobil tolik potupy bratřím, že rozhodli se upustiti od němu. (Schweinitz str. 221.)

239.2 Tato snášelivost theologická zůstává jedním z nejpodstatnějších rysů Jednoty. Tím vysvětlují se také četné proměny, kterým podlehla.

239.3 O tomto prvotním zřízení Jednoty viz Golla v Čas. Čes. Musea 1884, str. 166-167. Mnohdy myslilo se, že bratří byli opravdovými mnichy žijícími společně dle jednoho řádu. Zcela nesprávně. Naopak život klášterní a řády mnišské vždy byly od nich zavrhovány. Jmeno jejích "bratří" mělo jen význam mystický, a každý zachovával oddělený dům svůj a domácnost samostatnou.

ke straně 241

241.1 Goll nerad připouští, že by král byl špatně zpraven, aby přijal do slova obvinění nepřátel bratří; nepokládal je prý za následovníky Táborských, ale z potřeby, aby papeži dokázal svou dobrou vůli, a z politiky pronásledoval bratří. (Č. Čes . Mus.) 1884, str. 450.) - Proč by však Jiří byl tak dobře zpraven? Netázal se o radu Rokycany, který byl v nemilosti, a který jediné by byl mohl říci pravdu. Bratří byli posud jen hrstkou lidí, a nelze se diviti, že učení jejich málo bylo známo. S hlediska věroučného rozdíl oddělující je od Táborů byl hluboký, ale dosti temný, a důkazem toho jest, že před Gollem většina historikův ani ho nepozorovala; protivníci obviňující je, že popírají skutečnou přitomnost, nebyli všickni zlomyslní; nemohl-li tu mýliti se Jiří, který nechlubil se velkou znalostí ve věcech víry? Zmatek byl tím spíše možný, že v Jednotě byl zajisté jistý počet starých Táborů. Z počátku revoluce jevila se týmiž úkazy. Podoba je tak přirozená, že jeví se několikráte s různých stran. - Původně také Táboři vydali se na cestu s holemi a trpěli mučennictví, "ale později vytrhli do boje s vozy, cepy, puškami, děly, a kde jich nepřijali, bili se, dobývali se, loupili, pálili" (Valečovský). Podivno, že bratří sami zdají se zkormouceni strachem, aby Jednota nepodlehla jednou podobné změně, a činí opatření, "aby u nich nestala se věc podobná jako za času Žižky" (Lukáš, Jirečkova Rukověť.)

241.2 Za této doby Jan Rychnovský z Rychnova, přízní svou k bratřím zahajuje dlouhou v dějinách Jednoty řadu přátel a ochranců jejích v panstvu českém. Goll v Čas. Čes. Mus. 1884, str. 449).

241.3 Některé přívržence měla také mezi studujícími vysokých škol.

ke straně 242

242.1 Vypravování Lukášovo; uveř. od Golla Č. Čes. Mus. 1884 str. 461.

242.2 Ne však všickni; jeden z nich zůstal u vězení až do smrti Poděbradovy (br. Matěj Dolanský, jenž "seděl u vězení pořád za deset let". Zpráva Krasonického.)

242.3 Formule odvolávací uveřejněny byly od Golla v Čas. Čes. Mus. 1884, str. 466-469.

242.4 Jošt z Rosenberka, biskup Vratislavský, o jeho poměru ku králi viz str. 72, 80, 100.

242.5 Takové jest mínění Gollovo, jehož důvody zdají se mi pravdě velmi podobnými. Viz o sporné věci této Čas. Čes. M. 1884 str. 465.

242.6 Musil uznati, že moc státní má právo zakročovati ve věcech víry. To neprotivilo se celkem jeho učení: nebylo-li dle Chelčického úkolem státu, aby pronásledováním budil horlivost věřících.

242.7 List Řehořův dle hlavního obsahu Goll právem nazývá apologií sepsanou na obranu svobody svědomí lidského ve věcech náboženských i vytýká důležitost jeho, jakožto předního pramene ku poznání osobní povahy tvůrce Jednoty. "Jeví se nám pak bratr Řehoř jakožto muž ducha bystrého, povahy přirozeně ne tiché a mírné, nýbrž ohnivé a rázné, který však dovedl krotiti se a podřizovati tomu, co jemu náboženské přesvědčení jeho za povinnost ukládalo." Čas. Čes. Mus. 1884 str. 452.

ke straně 243

243.1 Traktat Vaňkův proti panování kněžstva uveřejněn byl s předmluvou velmi zajímavou od Jar. Čelakovského ve zprávách o zasedání král. čes. společnosti nauk, Praha 1881.

ke straně 244

244.1 Ve vydání Čelakovského na str. 11-12.

ke straně 245

245.1 Podle tradice hodnověrné na tomto synodu r. 1467 ponejprve zpívána píseň "Radujme se všickni vespolek". Tuto nejstarší, pokud známo, píseň složil bratr Gabriel Komarovský. Goll v Č. Č. M. 1885 str. 51.

ke straně 246

246.1 Tato otázka o volbě prvních kněží jest jedna z nejtemnějších. Prameny si odporují, což vysvětluje se tím, že většina jich jsou spisy polemické neb apologetické. Přijal jsem mínění Gollovo, jež odůvodněno jest velice hodnověrně. (Quellen I. na různých místech a zvláště na str. 34.) Srovn. též Čas. Čes. Musea 1885, str. 50-51, 57-60.

246.2 Za této doby bratří zdržují se všelikého výkladu dogmatického o svátosti oltářní. Jejích učení jest jaksi čístě negativní, s jedné strany zavrhují transsubstanciaci, s druhé učení pikartské, které popírá skutečnou přítomnost. S tohoto hlediska nemohl vzniknouti skutečný rozkol mezi nimi a Rokycanou, protože tento schvaloval opatrnost tu a káral ty, kdož chtějí všecko vysvětliti; ostatně zdá se, že jako většina mistrův utraquistických nepřipouštěl transsubstanciaci, ale za své přijal učení Wiklefovo. Spor týkal se obřadu, nikoli víry. - Možná ovšem, že již tehda v Jednotě povstaly některé úchylky nebo různosti. "Věřící", čteme v pramenu z roku 1470, "vírou pojídají tělo Spasitelovo", co zdá se blížiti k učení pikartskému.

246.3 List Rokycanův proti pikartům otištěn jest ve Výboru II. str. 734-738.

ke straně 247

247.1 Jirečkova Rukověť II. str. 166.

247.2 Sedm, v Čechách i na Moravě.

247.3 Tyto popravy kladeny bývaly du doby prvního pronásledování; prameny uveřejněné od Golla dokazují, že dálo se tak omylně: páté psaní bratří Rokycanovi (Čas. Čes. M. 1883 str. 561; list bratra Tomáše Přeloučského (Ibid. str. 521). Není zcela jisto, zda pan Kostka je plně vinen smrtí jejich. Pátý přestáv útrapy, propuštěn byl na svobodu.

247.4 Ke cti Rokycany budiž podotčeno, že neúčastnil se činně pronásledování. List bratří (Mýtským) sepsaný hned po smrti jeho vydává mu svědectví, "že i králi mluvil, aby jim milostiv byl". Goll v Čas. Čes. Mus. 1885 str. 55.

247.5 Hugenotští kazatelé v době od zrušení ediktu Nantského do revoluce.

ke straně 248

248.1 "Všecky spisy a traktaty", odpovídá Řehoř, "opovrhli jsme více než od osmi let a vystříháme se od nich." (Sabinův Dějepis literatury československé str. 759.)

248.2 Listy Jiřímu a Rokycanovi: Gindely I. str. 45. Pronásledování dotklo se také Valdenských, snad pro styky jejich s bratřími. Biskup jejich Štěpán upálen byl ve Vídni (1467)

248.3 Historie o těžkých protivenstvích církve české, Vydání spolku Komenského z r. 1870 str. 47. Čím "Catalogus testium veritatis" jest všemu křesťanstvu, tím "Historia Persecutionum" starší církvi české. Přední zásluhu o dílo to měl bratr Adam Hartmann, kazatel někdy kaple Betlemské (1618). Spis dokončený již r. 1631, vydán tiskem roku 1648. Český překlad pořízený od samého Hartmanna, vydán v Lešně r. 1655 a potom častokrát. Zvláště pečlivé jest poslední vydání r. 1888 nákladem spolku Komenského opatřené.

ke straně 249

249.1 Všecko nebezpečenství však neminulo. Na sněmu Benešovském (1473) jednáno o pikartech; neznáme podrobněji snesení jeho, ale čelila asi proti správcům Jednoty, kteří měli býti zjímáni. Sněm přijal tato nařízení, ač bez velkého nadšení z povolností ku královně Johanně, jež naléhala na zachování zásady manžela svého.

249.2 Viz krásný list, jejž psal biskupu Olomouckému Tasovi z Boskovic (Archiv český IV., str. 141). Nezní-li tu jako ozvěna učení bratří? - Takové-li jest, píše Tasovi, chování kněží křesťanských? "Viece následujete ustanovenie Mahometových, nežli přikázání božských; nebo Mahomet přikázal jest, ktož komu die nevěříciemu, jako jest. Mahomet věřil, co o vieru, aby hned zamordoval, a mečem viery hájil: ale pán Ježíš Kristus přikázal jest s pokorú nepřátelóm strpěti všeliké bezpravie, a proti nepřieteli odpustiti vinn sedmdesátkrát a sedmkrát; a kdyžby ve jméno jeho poslaných nepřijieli, většie pomsty nekázal jest učiniti, než na svědectvie z obuví svých prach na praziech jich vybiti, a dal-li kto poliček v líce jeho, aby nasadil druhého."

249.3 "Bylo nesnadno vymýtiti z Čech tento druh lidí a to z dvojího důvodu: pro pokrytectví, to jest pro jistou lahodu řeči a obratnost, s jakou pod rouškou této lahody šířili jed svůj, a posléze proto, že přála jim skoro všecka šlechta česká a zvláště šlechtičny." (Balbín, Miscellanea kniha VII., str. 229.)

ke straně 250

250.1 Gindely I., str. 92-94.

250.2 O počátcích Jednoty v jihozápadních Čechách (v kraji Prácheňském) viz úvodní část historického pojednání: O pronásledování Jednoty br. v jihozápad. Čechách králem Ferdinandem I., jež překladatel tohoto díla podal ve Sborníku historickém býv. žáků prof. Tomka 1888, str. 110-124.

ke straně 251

251.1 "Příčinou toho (pronásledování r. 1503) byli nejen zjevní nepřátelé, podle obyčeje svého maličkému stádci škodní, než i někteří falešní brarří. Nebo byla otázka mezi bratřími o moci světské vznikla, zdali by člověk křesťan s dobrým svědomím vrchností býti, meče užívati, přísahu činiti neb ji od jiných vyhledávati mohl ? Odpírali tomu někteří, jako i za našich časů novokřtěnci; ale větší částka stavu vrchnosti zastávala." (Historie o těžkých protivenstvích církve české kap. 23). Srovnej článek Jos. Jirečka o Jafetovi v Čas. Čes. M. 1861 str. 138.

ke straně 252

252.1 Amos, zdá se, že náležel k těm, které Řehoř z Adamitů získal Jednotě; živil se obchodem kupuje a prodávaje vosk (obyčejný byt jeho byl ve Vodňanech). Jeho hlavním pomocníkem byl Jakub neboli Kubík, mlynář ve Štěkni u Strakonic.

252.2 Jan Táborský, prvotně Jan Vilímek, byl knězem svěcení římského a farářem v Táboře; k Jednotě přidružil se hned v počátcích. Blahoslav slaví jej jako člověka moudrého, v mluvení zvláště svobodného i v Jednotě na věky slovutného a vzácného.

252.3 Vavřinec stal se bakalářem roku 1479. Zažil tytéž krise jako Lukáš a podlehl týmž vlivům. Pohoršení jeho vzbudily odpory utraquistů, kteříž oddělujíce se od církve římské, žádali přece, aby jim světila kněží jejich, Krasonický byl průvodcem do Jednoty mistru Havlovi, potomnímu zakladateli školství bratrského. Viz o této době pojednání Gollovo Spory v Jednotě. - Menší strana bratří v Čas. Česk. Mus. 1886, str. 297-331).

252.4 Podle vypravování samého bratra Lukáše mravní rozvoj jeho upomíná na vznik Jednoty. Zakusil vnitřních bojův a úzkostí jako přátelé Řehořovi. Naráží na ně asi v traktátu o Antikristu, jehož zlomky uveřejnil Goll (Čas. Čes. M. 1883, str. 367), a kde mluví o těch, kterým Bůh dává hledati a nalézati pravdu, třeba v strachu a pochybování. Tyto úzkosti a rozpaky jsou ovšem zcela přirozené při názorech ku kterým se tehdáž znal. "Než ty's napsal," odpovídá mu jednou Prokop, "kterak mníš, že nedostane-li se jedné pravdy jakožto dsky v korábu, že všecken zahyne." (Ibid. str. 363). Tehdejší stav duševní bratra Lukáše velice podobá se smýšlení Lutherovu za mládí, i jinak jest mnoho podoby mezí nimi. Podlehl vlivu horlivého kazatele kališnického, jenž jemu stal se tím, čím Rokycana byl přátelům Řehořovým; nepochybně byl to asi kněz Michal Polák. O osudu jeho viz str. 136. Jeden z přátel jeho dodal mu spisy bratří, i vstoupil do Jednoty po roce 1481.

ke straně 253

253.1 Mikuláš, upálený v Praze roku 1526 tázán byv na Lukáše, odvětil, že jest člověk dobrý, jemuž také pán Bůh známosti zákona jeho dáti ráčil, "však v tom se mně nelíbí, že o jiných lidech dobře nesmýšlí. Já ho nesoudím, Bůh ho suď!" Rezek v Pojednáních kr. čes. společnosti nauk. Praha 1881.

253.2 Lukáš jest jediný pravý theolog Jednoty: po něm podléhá ona cizím vlívům. Augusta úmyslně blíží se k Lutherovi, a jestliže Blahoslav hledí zastaviti hnutí to, jeho smýšlení není ani dosti jasné ani dosti pevné, aby stanovil učení opravdu samostatné.

253.3 Všickni dějepisci nepřipouštějí totožnost Klenovského a Palečka. Autor díla našeho přidržuje se ještě mínění Dobrovského, je však nepopěrnými důvody vyvráceno jest od J. Herbena ve Sborníku historickém 1. 50.

ke straně 254

254.1 Jirečkova Rukověť II, str. 152.

254.2 Jeho způsob polemiky naproti tomu nemění se hrubě.

ke straně 255

255.1 Prokopův Výklad páté kapitoly sv. Matouše dle Jirečkovy Rukověti II., str. 151. Ani víra ani vlastní zásluhy naše nestačí k spasení; dobrá vůle toliko může doplniti nedostatky naše i bude přijata od Boha na místě skutků našich. (Goll v Čas. Česk. M. 1886, str. 307.)

255.2 Synod nezavrhl učení Řehořova, prohlásil i výbornost starých obyčejům, ale neukládal již zachovávání jích za podmínku k spasení nevyhnutelnou.

255.3 Dle mínění obecně rozšířeného strana mírných k návodu Klenovského prý dobrovolně upustila od snesení přijatých v Brandýse a zanechala staroprostým správu Jednoty, aby sami se přesvědčili o potřebě přeměn. Události prý daly jí za pravdu, a po několika letech veliká většina vyslovila se ve prospěch jejich. Bylo by potřebí důkazů pevnějších, abychom přijali vypravování pravdě tak nepodobné, i svědectví Lukášovo nezdá se mi dostatečným.

ke straně 256

256.1 Dekrety Jednoty bratrské, vydané od Gindelyho (1865) str. 2.

256.2 Müller dokázal, že mezi prvotní Jednotou a mezi Jednotou od Lukáše zvovuzřízenou není skoro nic společného nežli jméno. Lukáš téměř nikdy neuvádí učení Chelčického, leda aby je potíral; zvláště v učení o svátosti oltářní přibližuje se velmi patrně k učení táborskému, jež první bratří rozhodně zamítali.

ke straně 257

257.1 Historie o těžkých protivenstvích církve české kap. XXIII. O těchto událostech srovnej v Jirečkově Rukověti články Amos, Kubík a Kalenec, a zvláště Gollovo pojednání v Čas. Česk. M. 1886, str. 310 a násl.

257.2 Amos umřel asi roku 1522. Na jeho místě ujal se "haytmanství" v Menší straně nožíř pražský Jan Kalenec, který r. 1520 byl postaven na pranýř a vyhnán z města. Od té doby Menší strana jest v plném rozkladu.

ke straně 258

258.1 Schweinitz, str. 182.

258.2 Jirečkova Rukověť, str. 469.

258.3 Dosti značná podoba jest mezi organisací bratří za doby Lukášovy a mezi zřízením církve Ženevské za správy Kalvínovy.

258.4 Počítá se často několik set členů rozdělených na dvě shromáždění.

258.5 Světští členové synodu mají hlas jen poradní, neúčastní se volhy biskupů nebo jmenování kněží, velmi záhy přestává jich účastenství v užší radě. Na místo všeobecných synodů nastupují nejčastěji synody užší, ve kterých zasedají toliko členové rady a správcové nejdůležitějších sborů.

258.6 Z počátku členové její bývali voleni doživotně.

258.7 Gindely, Dekrety Jednoty bratrské, Praha 1865, str. 25, 33 a násl.

ke straně 259

259.1 Zajímavým zřízením bylo tovaryšství vdov nebo starých žen, jichž úkolem mezi jiným bylo zabraňovati nemravnosti neb ohlašovati ji.

259.2 Goll, Čas. Čes. Mus. 1886 str. 328. Počalo také vcházeti v obyčej, že k úřadu kněžskému připouštěli se mužové ženatí.

259.3 Kristus jest hlavou církve a kněžství pochází od něho a nikoliv od papeže: Tři věci jsou potřebny ke zřízení na úřad kněžský; svatého života, modlitby a vzkládání rukou. Sluší ctíti Pannu Marii a svaté, ale nikoliv je vzývati a očekávati od nich spasení. Bratří zachovávají sedm svátostí, ale nesmí se jim dávati smysl pověrečný; bez víry nepřispívají ničím ke spasení. Zavrhují očistec a i na dále křtí po druhé ty, kdož vstupují do Jednoty. Vroucí víra jest obecný základ vykoupení; jest udělena darem ducha svatého a zásluhou milosti Kristovy, jeví se čistým životem a dobrými skutky; věcí potřebné jsou víra, láska a naděje. Co do svátosti oltářní, Lukáš blíží se patrně k učení táborskému, ale tím, že musí přihlížeti k prvotní nauce Jednoty, vysvětluje se, že ve slovech jeho, ne-li v myšlení jeho, jest jakási nejasnost, a dogma bratří v této věci podléhá mnohým proměnám, jež v praxi zračí se chováním poněkud obojetným vůči druhým sektám protestanským.

ke straně 260

260.1 Schweinitz, str. 206.

260.2 Většina rad zde uvedených vzata jest z nálezů synodu Brandýského r. 1512. Otištěny jsou ve Výboru II. str. 1395-1429.

260.3 Výbor II. str. 1411, 1397.

ke straně 261

261.1 Výbor II., str. 1394-1400.

261.2 Jest to jedno z themat, jež nejčastěji se opakují v dekretech synodalních. Srovn. Gindelyho Dekrety Jednoty bratrské I. 8, 98.

ke straně 262

262.1 Tvrzením tímto nepopíráme nijak neobyčejnou plodnost literarní, jakou rozvinuli bratří, a ohromné služby, jaké vykonali jazyku českému; ale jejich literatura jest skoro výlučně didaktická a theologická. Bylo by směšné vyčítati jim to, bylť to nutný důsledek jejich soustavy. Zda časem nebyla by se stala proměna? Beze vší pochyby: po skladatelích písní duchovních byli by následovali básníci, i umění výtvarné bylo by se vybavilo ze jha náboženství. V době před bitvou Bělohorskou můžeme již pozorovati jako pčátek tohoto vývoje. To nevyvracuje nijak tvrzení našeho, nýbrž dokazuje toliko, že jednota znenáhla otvírala se světu: kdyby byla déle vytrvala, byla by podlehla osudu společnému různým sektám křesťanským, jež jimi jsou toliko dle jména: byla by ztratila svou tvářnost a přestala býti tím, čím byla.

262.2 Mezi řemesly bratřím zakázanými nalézáme za prvních časů vedle alchymie lichvu, kostkářství, divadlo, malířství a hudbu. Zákazy tyto pozbyly záhy své přísnosti.

262.3 List z r. 1503, i jinak velmi krásný, dosti jasně vyznačuje tuto náladu duševní; jsou tak velice obětaví, že úspěch jest pro ně téměř sklamáním. Když bratří povoláni byli do Prahy ke slyšení, lid byl velice popuzen proti nim, a zástupci Jednoty vypraveni jsou "jako ovce k zabití". Vizme, co píše jednomu z těchto poslů (Vavřinci Krasonickému) pan Bohuš Kostka z Postupic. "Přirozené jest milovati život. Ale ty, bratře milý, jinak osvícen jsa, pamatuj, že život tvůj s Kristem pohřben jest v Bohu, jehož požívání abys došel, umříti musíš s Kristem. Víš, komus uvěřil, a kterak on mocen jest dochovati tobě to, cožs jemu svěřil, až k onomu dni. Posilň se tedy v Pánu a v moci síly jeho, abys dobrý boj bojoval a vzal korunu života ... My sice co se lidskou opatrností učiniti mohlo, učinili jsme a vám bezpečnost opatřili, aniž napotom na to pozoru míti přestaneme; jestliže by však vzteklost nepřátel uhamovati se nedala, a Bohu by se líbilo smrtí vaší oslaviti jméno Syna svého, vy hotovi budte s Jobem říci: Pán život tento dal, Pán nechť jej také odejme; jak se Pánu líbilo,tak se stalo". (Historie o těžkých protivenstvích církve české str. 51). Nemíním, že pan Kostka neučinil všech opatření potřebných, ale kdyby byl opominul něčeho, byl by se těšil myšlenkou, že Krasonickému dostalo se důstojné smrti a že mučennictví jeho církvi více prospělo nežli život jeho.

ke straně 263

263.1 Výbor II. str. 1430-1432.

ke straně 265

265.1 Jungmannova Historie literatury české, str, 50.

265.2 Vůbec byli velice nešťastni u volbě svých zástupců. Bratří vynikají velice nad protivníky své.

265.3 Palacký, Dějiny národa čes. V, 2, str. 140.

ke straně 266

266.1 Historia Persecutionum z této doby (1503) uvozuje mučenníky Borské: "Nějaký pán z Švamberka (Krištof, jenž v zástavě měl purkrabství Domažlické a s ním Chody) uchytiv šest z posluchačů bratrských ze vsi Oujezda nedaleko Domažlic, dal je v městečku Boru upáliti." Roku 1511 upálen od podobojích měštan kutnohorský Ondřej Polívka. Vydání spolku Komenského 1888 str. 71-72 a 74-76.

ke straně 267

267.1 V této době právě vydává se první katechism a první kancional bratrský.

267.2 Ze šedesáti známých spisů, jež uveřejněny byly v Čechách v letech 1500-1510, padesáte vydáno od Jednoty.

267.3 Úspěchy bratří byly zvláště rychlé ve východních Čechách, kde měli 150 důležitých sborů. Mladá Boleslav, Litomyšl a Pardubice byla tři místa, kde přívrženci Jednoty byli nejčetnější. V Mladé Boleslavi pan Kunrát Krajíř z Krajku daroval jim starý klášter minoritů, kde potom měli svůj chrám, školu a přední členově rady tu též obývali; toť byla hora Karmel; v Litomyšli sbor nazýval se horou Olivetskou.


HLAVA ČTVRTÁ

KONEC DYNASTIE JAGIELOVCŮ

Poslední léta Vladislavova. Bezvládí. - Vítězství oligarchie. Lev z Rožmitála. - Šlechta a města. Bartoloměj z Minsterberka. Jan Hlavsa a Pašek z Vratu. - Mravní a duševní stav země. Humanism. Zkáza university; úpad literatury. Právníci: Ctibor z Cimburka a Všehrd. - Jazyk český; nebezpečenství ohrožující samostanost národní; ochabnutí vlastenecké, poklesnutí politické, - Ludvík Jagielovec (1516). Převrat státní roku 1523 a reakce roku 1524. - Bitva u Moháče a smrt Ludvíkova roku 1526.- Konec dynastie Jagielovců; nešťastné působení jejich a nebezpečenství situace.

Poslední léta vlády Vladislava Jagielovce a desítileté panování Ludvíka Jagielovce náleží zajisté k nejžalostnějším dobám, jimiž dějiny české tolik oplývají. Touto dobou jaksi osvětlují se chyby spáchané a vysvětlují jejich nešťastné a osudné následky. Zápasy stavů zvrhují se ve spory osobni; již neběží ani o poznání, zda oligarchie založí vládu svou nad ostatním obyvatelstvem, ale zda ten či onen pán beztrestně bude pokračovati ve svých loupežích; po náčelnících stran následují dobrodruzi; snahy ctižádostivé stávají se tím prudší, čím méně jsou vznešené. Svými výstřednostmi a svým sobectvím šlechta podkopává důvěru ve vládu stavův a předem omlouvá všecky převraty státní, jichž předvídati ani překaziti nedovede. Země kolísajíc nepokojně mezi mocí královskou, jež může se odvážiti všeho a nedovede uhájit si ničeho, a mezi vrtkavou mocí feudalnou, stejně zpupnou jako málomyslnou, nezná již svobody, než nepořádek, nezná autority, než libovůli právě tak, jako nemá samostatnosti náboženské, než rozvrat mravní, nemá osvobození od Říma, než zkaženost a porobu kněžstva. V městech bezprostřední vláda vede k bouřlivé diktatuře některých tribunů. Cit národní přestává na platonických projevech, mysli poklesají a srdce se zarmucují; lhostejnost nebo pessimism zmocňují se duší, a srdce nejšlechetnější dávají výhost světu, nemajíce jiné naděje než v život věčný.

Od zvolení svého na trůn Uherský Vladislav do Prahy zavítal jen na krátko; když vrátil se znovu roku 1509, všickni, kdo neviděli ho delší dobu, překvapeni byli, jak se změnil. Bylť zádumčivý, zamyšlený a "spíše sklíčený nežli vážný", jako by klesal pod tíží dvou korun, Štěstěnou mu uštědřených. Kamkoliv se obrátil, v Uhrách i v Čechách, spatřoval jen zříceniny. "Kromě pahrbků, hájův a dědin kde jsem narozen a vychován", píše Bohuslav z Lobkovic, "co by mne těšilo ve vlasti, nenalezám. Loupeže se den ke dni rozmáhají; různice nesčíslné vypukují; stavové na se vrčí a nepopustí-li páni něco od práva svého, města chopí se zbraně ... Nejvyšší úředníci naši, ku poroučení hotovi, k upokojení rozepří domácích liknaví jsou, a co nejhoršího, jednak zastaralé záští proti sobě chovajíce jen potud se snášejí, pokud jejich osobní užitek žádá, jednak rozkošem a lakotě oddáni, svými dosti častými schůzkami a sjezdy žádné pomoci obecenstvu nezjednávají."271.1 List z roku 1507 jest ještě melancholičtější, a upomínky klassické, jež derou se z péra humanisty, nejsou s to, aby v pochybnost uvedly pravdivost obrazu dosvědčeného tolika prameny současnými. Nám také hrozí rozbroje obecné a následky jejich zpousta, zkáza a vyhubení, neb cokoli mocné vyvracuje říše, útokem se na nás přivalilo ... K víře nepodobná mezi všemi stavy panuje nesvornost. Časté míváme sněmy a neustanovujeme přece ničeho, co by vlasti prospívalo ... Mír a svornost nám v ústech stále zní, a nerušíme-li jich v každém okamžení, alespoň nevelmi o ně dbáme ... Duchovní, již by život svůj měli ustanoviti za spasení duší, stulují ústa, bojíce se více těch, kdo život vezdejší odníti mohou, než Boha, ač do záhuby věčné uvrhuje, a rozpalují se mnohem více na osobitele statků svých, než na původy bludův a pověr. Tito by však ještě omluvy zasluhovali, jelikož u nás nejsou u vážnosti. Světští pak lidé, v zahálce a rozkošech tlíce, jsou buď spokojeni stavem nynějším, aneb, se po zboží a hodnostech tak dychtivě shánějí, že opovrhujíce všemi k Bohu a lidstvu povinnostmi, ničehož takového k srdci sobě nepřipouštějí. Král sám, jehožto bohabojnost oslavují a zvelebují všickni národové křesťanští, buď věkem chladnější učiněn k takovému podniknutí, aneb omrzelý mravů našich, takový život vede v Uhřích, jako by mrtvice jej byla zasáhla. Z čehož snadno Tobě poznati, jaktě mi k mysli, mezi takovým lidem živoucímu. Druhdy, když pod Ottony, Jindřichy a Fridrichy Germanie kvetla, a moci ode všad přibývalo, Čechy platily za nejznamenitější částku říše vaší: nyní, když země vaše klesají, my spolu klesáme a hyneme, za Assyrskými, Medy, Peršany, Macedonskými a Římany nový potomstvu podávajíce důkaz, jak pomíjejí říše lidské; ačkoli že osud náš o to je horší, že netoliko zboží a statky, ale i duše naše v největším vězí nebezpečenství."272.1 Předtuchy, jež básníku vnuknuty byly nenávistí jeho ku kacířství, byly příliš pravdivé, šlo opravdu o život a ducha země české.

Žalostný zmar tolika radostných nadějí! hle, kam vedlo toto spojenství českopolské, předmět tolika snův o štěstí a slávě. - Dějiny vyhledávají a připomínají polehčující okolnosti, jimiž zmenšuje se zodpovědnost králova, vzpomínají bědného života jeho, ale ani lítost ani shovívavost neuchrání památky jeho od přísného odsouzení. "Nebožtík král", psal mladému králi Ludvíku pán, jenž s hlubokým citem pro práva šlechty spojoval vyšší důmysl politický, upřímné srdce a pravou oddanost k vlasti, "pro svou dobrotu mnoho zlého sobě činil v tomto království."272.2 Potomstvo nemůže Vladislava zprostiti tohoto odsudku.

Od té doby od něho neočekáváno již ničeho a na příště zrakv obracely se toliko k jeho synu mladičkému. Bylť budoucností a nadějí: "toho bych VMti nepřál," psal mu pan Vilém z Pernšteina, "abyste sebou jinak v svém království neměli vládnouti a tím pánem býti a mocně (křivdy lidem nečiníce) královati a rozkazovati, aby to lidé znali, že pána mají!"273.1 - Ale jaký to úkol, zříditi znova moc v zemi tak dávno sobě samé odkázané a k podniknutí jeho - dítě!

Roku 1502 Vladislav u věku 46 let pojal za manželku Annu z Candale, po matce své vnučku Marie Orleanské, sestry Ludvíka XII.273.2 V dějinách Čech a Polska dosti hojně je příkladů takových svazků s královským rodem francouzským, ve kterých možná by bylo spatřovati téměř instinktivní sbližování kmenů slovanského a romanského, stejně ohrožených od kmene germanského. - Volba Vladislava byla šťastna: Anna nebyla sice velikou kráskou, ale jsouc rozumná a rázná, na svého manžela měla viiv prospěšný, bohužel žila příliš krátce, aby byla působila vážně na věci státní. Svému manželu povila nejprve dceru Annu, která později zasnoubena byla Ferdinandu Rakouskému, následujícího pak roku syna Ludvíka (1506). Všecko úsilí Vladislavovo směřovalo na příště k tomu, aby tomuto dítěti zabezpečil nástupnictví ve svých korunách. Živě byl znepokojen o korunu Uherskou, kde velmi četná strana národní kupila se kolem Jana Zápolského, chtějíc na trůn povýšeti magnata maďarského. V Čechách, ačkoli zřízením zemským v zásadě byla prohlášena dědičnost koruny, Vladislav byl poután závazky učiněnými v době dosednutí na trůn; tehdáž slíbil stavům, že za svého života nedá korunovati syna svého. Však šlechta, jejíž ctižádost nebyla dosti prohlídavá, svolila k narovnání: a nesetrvávajíc ani na zásadě volby, spokojila se spíše vyhlídkami, jež jí kynuly z nezletilosti; než aby pečovala o utvrzení svých práv; Ludvík uznán byl za krále s podmínkou, že potvrdí všecka její privilegia. Mladičký králevic korunován byl roku 1509: za obřadu dítě dalo se do pláče, co zdálo se nedobrým znamením; slavnosti vůbec měly ráz nejisté situace, bylyť nuzné a smutné.

Po tomto velikém úsilí Vladislav upadl opět ve svou malátnost, a moc královská nenabyla větší vážnosti, když dva králové byli na místě jednoho. Od doby, co král obyčejně sídlil v Uhřích, úřad jeho v Čechách záležel již jen v tom, že ustanovoval jistý počet pánů, v jichž prospěch vzdával se moci své; ani ve volbě své nebyl svoboden a velmi často schvaloval jen osoby od sněmu zvolené. Roku 1508 na sněmě Svatojakubském žádal správců zemských, aby ručili za ohromné dluhy, jež na korunu uvaleny byly lakotnými dvořany a obecným mrháním, a za to vydal jim správu všech důchodů svých. Nyní konečně abdikace byla úplná. Věřitelé královi tvořili jakýsi syndikat, jenž vykořisťoval zemi nestydatě a nesmírně; až do nastoupení Ferdinanda I. království vydáno jest rotě výdělkářů, kteří znásilňujíce všecky zákony, nedbají potřeb nebo přání národa, jejichž násilí a útisky urážejí zájmy veřejné, dráždí svědomí a vzbuzují odpor, jímž dovršuje se bezvládí.

Muž, jehož jméno sloučeno je s touto dobou vykořisťování, jest pan Lev z Rožmitála. Zdeněk Lev z Rožmitála byl bratrovec královny Johanny, manželky Jiřího z Poděbrad; jeho otec, jsa povahy velice živé, hrál úlohu dosti znamenitou za posledních událostí a založil moc rodu svého. Na počátku Zdeněk přidržoval se strany umírněné a pana Viléma z Pernšteina, ale buď že to byla jen chytrost politická, skrývající ctižádost svou a hledící přede vším zjednati si spojenců, buď že stržen byl událostmi a podlehl nákaze mravní, která za této doby pohltila tolik obětí, záhy pomýšlel již jen, jak by využitkoval úpadu moci královské k nasycení svých choutek po vládě a kořisti. Dostalo se mu chvály, že celkem šetřil forem zákonných, a obdivu pro jakousi snahu o znovuzřízení pořádku veřejného: - kterýž uchvatitel, dobude-li úspěchu prostředky nejhoršími, nesnaží se potom. aby pokořením stran upevnil jmění své? A není-li odbojníkem a nade všecky nejhorším muž, jehož pokrytectví převrací samého ducha zákona doslovným šetřením nařízení ? Jakým právem chtěl potom dožadovati se od druhých poslušenství zákona a jaké důvěry zasluhovaly jeho nálezy, když nikdy nebyl veden spravedlností než svým prospěchem osobním ? - Nemaje vysokého vzdělání, ale toliko podružné vlastnosti spiklence, nevynikal ani velikými záměry ani povznešeným smýšlením ani širokým a jasným rozhledem duševním, jimiž jediné vyznačují se praví vůdcové národa. Jeho skromnou zásluhou bylo, že od první chvíle porozuměl prospěchům liquidace, kterou Vladislav chtěl uvaliti na pány. V době, kdy svolil státi se rukojmím královým, jmění jeho bylo prostřední; za několik let, i při všech ohromných summách, jež vydával na opatření svého přepychu nebo na rozmnožení svých přívržencův, úroky báječnými, jež bral, a jež rozmnoženy byly ještě všelikými užitky nedovolenými, stal se jedním z nejbohatších pánů v Čechách. A tento král, jejž okrádal nestydatě, byl mu vděčen za zdánlivou šlechetnost jeho! Vladislav popuzen jsa opatrností pana Viléma z Pernšteina a nejpoctivějších šlechticů, podal se plně vlivu pana Lva až do chvíle, kdy tento zabrav skoro všecky statky královské a opíraje se o legie důvěrníkův a stranníkův, ovládaje správu, již vyplnil svými stvůrami, byl dosti silen, aby na úzdě držel všecken národ a vzdoroval samé moci královské.275.1 Povzbuzeny jsouce příkladem s hůry, všecky vášně sobecké rozpoutaly se; protože práva nebylo více, ohrožené prospěchy spoléhaly toliko na sílu. Lev z Rožmitála podněcoval všecky úchvaty šlechty proti stavu městskému: města vešla v jednoty a chopila se zbraně. Tyranství Zdeňkovo opíralo se o katolíky: utraquisté, jejichž privilegia byla popírána, sestoupili se k obraně. Ze šlechty všickni, jichž pýchu on urazil neb žádosti odmítl, povstali proti tyranství, jež jeden z druhů jejich chtěl jim uložiti; pýchou uraženou byla vzbuzena v nich úzkostlivost vlastenecká, tak že připojili se k těm poctivcům, kteříž upřímně děsili se následků této pro Čechy žalostné správy. Prudkost stran byla zdvojnásobena a zmatkem prospěchův osobních a zápasů stagvovských utvořena situace téměř nerozřešitelná.

Ku konci doby Jagielovců zdá se, že společnost opravdu upadá opět v barbarství; není již ani stran: žádná skupina nemá programu skutečného ani pevných povah, neustálé jsou převraty politického smýšlení, věčné změny, a v této nepřetržité řadě smluv, válek, jednot, roztržek, v této nespořádané směsi idee vlastenectví a povinnosti každým dnem víc a víc ustupují prvotnímu pudu boje o život. "Čechy", píše tehdáž spisovatel polský, jenž nám zanechal zajímavé paměti o této době, "jsou plny odbojův a zmatků, stavové stojí jedni proti druhým, všudy jednoty a strany: jedni hájí moci soudů, druzí nechtí poslouchati zákonův a nálezů, jiní konečně raději loupí než by podčinili se spravedlnosti: takto země česká plna jest úkladův a všecka ozývá se lomozem zbraní".

Však ku konci vlády Vladislavovy spojili se různí nepřátelé páně Lvovi. Stav městský nalezl právě, čeho až posud jemu se nedostávalo, vůdce schopného k ustrojení jeho sil a k utvoření pravé strany politické z toho, co tak dlouho bylo toliko vratkou massou hněvu a záští. Bartoloměj z Minsterberka, vnuk Jiříka z Poděbrad, náhodou vržený do táboru stavu městského, záhy jevil pravé vlastnosti vladařské. Nejsa svědomí příliš úzkostlivého, obklopen podezřelými dobrodruhy, na místě veliké důstojnosti mravní měl rozum osvícený a jasný; poznal, že síla páně Zdeňkova záleží toliko v nedostatku svornosti jeho nepřátel, a že neodolá koalici prospěchů, jež urazil. Vynikaje výmluvností, živostí demagoga a obratností dvořenína, okouzlil Pražany, vzbudil žárlivost stavu rytířského, který s nedůvěrou jakousi sledoval politické a náboženské záměry Rožmitálovy, a shromáždil kolem sebe četné pány, kteří znepokojeni byli snahami náčelníka panstva.

Bartoloměj z Misterberka nezmohl nic bez podpory krále; snažil se poučiti ho o pravých zájmech jeho, ukazoval na velikou úlohu, jaká jest mu vyhrazena, a na sílu, jakou moc panovnická nalezne ve spojení se živly umírněnými a pokojnými. Vladislav byl již přemluven; snadno bylo přivábiti ho, ale těžko přiměti jej k trvalému, účinnému spolupůsobení. Dříve než se to podařilo, Bartoloměj utonul převážeje se přes Dunaj (1515). Od velikých záměrů jeho bylo upuštěno; zakročení jeho však nebylo docela bez užitku, a od té doby panu Lvovi a straně jeho v panstvu bylo počítati s opposicí pevnější a smělejší.

Následujícího roku (1516) zemřel Vladislav prve, než odhodlal se k činu. Nerozhodnost svou projevil i v poslední vůli své. Za poručníka synu svému ustanovil bratrance Bartolomějova Karla z Minsterberka, rovněž vnuka Poděbradova. - Karel toužil po nástupnictví Bartolomějově, ale na neštěstí neměl ani smělosti ani prozíravosti a k stavu městskému poután byl smlouvou o spolek a podpory peněžité. - Ale Vladislav, jak obyčejně v skutcích svých si odporoval, dal mu za spoluvladaře na dobu nezletilosti Ludvíkovy Břetislava Švihovského z Risenberka, horlivého katolíka a oligarchu, a samého nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitála, hlavního původce zmatku, neusmiřitelného protivníka stavu městského, a potupníka moci královské. Právě tak jako mezi stranami vnitřními Vladislav neodvážil se zvoliti jeden ze spolku cizích, svěřiv vrchní poručenstvi a poručiv syna svého Sigmundovi Polskému spolu s Maximilianem Rakouským.

Jako by na schvál hleděl způsobiti zmatek nad zmatek. Byloť nejen skoro jisto, že král Polský i císař vynasnaží se v svůj prospěch využitkovati moci jim svěřené, ale jejich žárlivostí byla ochromována jejich činnost: různé strany politické nebo náboženské úsilovně závodily získati je pro svou věc, přijímajíce jejich rozhodnutí, když byla přízniva, a nedbajíce jich, když se jim nelíbila. Maximilian i Sigmund byli příliš zaměstnáni, aby mnoho se zabývali zemí českou; bezvládí líbilo se jim, můžeť vydati jim jednou korunu, po níž stejně dychtili; Lev přál katolíkům, a proto neměli žádného důvodu vážného, aby mařili jeho záměry: spokojujíce se platonickým uznáním práv svých, zakročovali toliko za řídkých příležitostí, a v skutečnosti všecken vliv náležel panu Zdeňkovi.

Pan Lev kupil prohlášení vlastenecká dost obratně, aby mnoho lidí poctivých získal slovy svým, a řevnivostí císaře a krále Sigmunda cítě se bezpečným, rozdmychoval nepořádek k rozmnožení svého bohatství. Marně několik pánů prozíravějších, prohledajíce pletichy jeho, naléhali na potřebu úplné proměny politické: "Milí pánové", psal starý pan Vilém z Pernšteina, "račte mysliti na toto království: nebudeme-li ve svornosti všickni tři stavové, a práva nebudou-li míti svého průchodu, všecka jednání nemohou státi na základu stálém ani na bezpečném, krále majíce vedle let nebudem ho míti, a zřízení v zemi žádné nebude dostatečné, ani na hejtmanech ve krajích co zavazovat bude bezpečno. Jest boží dopuštění: od pohanův ani od křesťanův z milosti boží nejsme kaženi v tomto království: máme-li sami sebou je kaziti a při tom i krále pána svého mladého o ně připraviti ? Jaká naše hanba i také po našich smrtech jaké bude o nás připomínání v jiných královstvích a zemích!"277.1 - Většina poslouchala domluvy starcovy krčíc rameny. Nejpoctivější vyslechli je zarmouceni; co znamenala slova? Jaké důvěry zasluhoval konečně Pernštein? Nebyl-li sám nakažen všemi předsudky stavu svého a nepodporoval-li větší část požadavků panských proti městům?

Sjezdy však poslouchaly mnohdy hlasů varovných, a většina jich často prohlašovala se proti panu Lvovi; ale tak pevně byla založena moc jeho, že vzdorovala všem útokům. Když sněmy byly mu nepřátelské, prodlužoval rokování, unavoval trpělivost protivníků svých, až opanoval pole. Nepodařilo-li se mu překaziti usnesení protivné, nevšímal si ho prostě. Teprve po několika letech stavové obdrželi od správců seznam dluhů královských. Roku 1517 konečně odstraněno bylo regentství a správa svěřena nejvyšším úředníkům: skromná výhoda, Lev nevládl již jako poručník, ale jako nejvyšší purkrabí. Dále trvalo nehospodářství. Rožmitál na svou stranu získal Pana Petra z Rosenberka, jenž svým ohromným bohatstvím, jmenem, slávou rodu svého ve šlechtě požíval velikého vlivu; maje více než kdy jindy moc svou zabezpečenou, nevázaně oddával se všem vrtochům svého sobectví a svévole.

Stav městský, nemoha se dočkati kýžené podpory od moci královské, chápal se zoufalých prostředků. Od bouře roku 1483 Praha uprostřed království tvořila malou republiku demokratickou. Vladislav nejen zavázal se sázeti konšely dle seznamu čekanců jemu od obce navržených, ale ve chvíli, kdy vlivem Bartoloměje z Minsterberka se sblížil se stavem městským, propůjčil Pražanům samým právo voliti si konšely své. Podivným způsobem obnovována moc královská. Vladislav nerozuměje nijak potřebám vlády, chtěl napraviti zlo, způsobené přílišnými ústupky jeho šlechtě, jinými ústupky, jež nebyly méně nebezpečné; pokus o restauraci zahájen byl novou abdikací.278.1

Konšelé jakožto přímí představitelé města shodujíce se v ideách svých se spoluobčany, vešli od té doby v trvalé styky s nimi. Ve chvíli, kdy šlo o samu jsoucnost obce, kdy všecka snesení vésti mohla k vyhlášení války, bylo přirozeno, že každého měsťana dotazováno se o rozhodnutí, jehož bude mu snad hájiti zbraní. Od té doby moc z veliké části byla vykonávána od velikých obcí, jež ovládány byly od vůdců, jichž zásluhy i nedostatky odpovídaly choutkám i duchu obecného lidu; tribunové tržiště ani prudkosti ani nadánim ani vlivem nestáli v ničem za řečníky sněmovnimi. Z těchto náčelníků demokracie městské zvláště dva svou ohnivostí a obratností povznesli se na přední místo, a jejich jest zásluhou, že straně, kteráž odporovala rotě vykořisťující a vyssávající zemi, dala smělost a jednotu, jichž nedostávalo se jí dosud.

"Oba", praví písař Bartoš, jenž o těchto událostech zůstavil nám paměti vzácné jak listinami vloženými tak pozoruhodné uměním užitým, "netoliko v Praze, ale i ve všem stavu městskému jako dvě světla vzešli, jsouce od Boha obdařeni osvíceným rozumem a výmluvností nad jiné lidi.279.1

Tito dva muži, kteři na chvíli měřili se s mocí pánů nejnebezpečnějších, a jejichž řevnivost naplnila Prahu hrůzou, byli Jan Hlavsa z Liboslavě a Jan Pašek z Vratu.

Jan Hlavsa narodil se ve Stříbře z rodičů poctivých, ale chudých. Každému, kdo byl snaživý a poněkud nadaný, nejjistější prostředek dosáhnouti vyššího postavení kynul vstoupením na universitu a početím dráhy učitelské; mládí Hlavsovo bylo těžké a trudné: dokončiv studia svá, býval kantorem po školách, to jest učitelem pomocným, až učinil ono štěstí, tehdáž tak časté, že bývalo asi předvídáno v úmyslech těch, kdož věnovali se učitelství. Nezřídka mladí mužové, došedše grada na vysokém učení, dostávali se k správě škol i vloudili se do srdce některé vdovy starší, ale bohaté; jejich duch osvícenější, jejich mrav uhlazenější, naděje dosáhnouti takto vyššího postavení společenského a zvláště jejich mládí zdály se dostatečně nahrazovati jejich chudobu. Takto učitelé, obohativše se takovými sňatky, ocitli se ve stavu městském a touto cestou, poněkud podivnou, která však tehda nikoho neurážela, zmlazována byla oligarchie městská. Staří měšťané po některém reptání proti vetřelcům a jejich nemilé soutěži promíjeli jim to, užívajice rádi jejich schopností a volíce je často na úřady obecní. Hlavsa zbaviv se sňatkem svého nejistého postavení, zastával takto důležité úřady a volen byv na konšelství v Praze (1502) brzo první místo v něm držel. Nabyv vzdělání velmi rozsáhlého, byl, pokud souditi lze ze zpráv dosti chudých o něm, ducha vznešeného a mysli osvícené: někteří z učitelů jeho na universitě byli vychováni ve škole humanistův italských a jejich čtení byla mu velice užitečna: nauky nebyly mu cizí; usilovalť o vydání krásné bible v jazyku českém, velikým nákladem zjednal smlouvu s tiskařem Benátským, poslal dva korrektory do Italie, aby řídili práce; bible vydaná roku 1506 jest jedním z klenotů písemnictví českého. Štědrostí svou povzbuzoval učence a studia. Byl ducha dosti prohlédavého, že poznal nedostatky utraquismu, dosti smělého, že přál si opravy jeho, a v Čechách byl jedním z prvních stoupencův učení lutheranského. V politice, jsa vřele oddán svobodám obecným a rozhodný nepřítel šlechty, zavrhoval bezvládí, pracoval o úzké spojení stavu městského s mocí královskou a potřebám vlády ochotně obětoval některé články programu demokratického. Pro jeho oddanost nepochybnou k svobodě náboženské, pro jeho výmluvnost, bohatství, odvahu svěřovány mu úkoly vážné, jimž on plně vyhovoval; měl četné přátele, kteří zůstali mu oddáni až do konce jeho života. Ale právě tyto příliš povznešené vlastnosti jeho vzdalovaly jej od lidu, jenž po náčelníku svém žádal řeči hlučnější, méně úzkostlivosti a více smělosti; lidu zamlouval se lépe Pašek z Vratu, a tento, ačkoli dlouho byl stoupencem Hlavsovým, snažil se o zatlačení jeho. Jako mezi stavy tak i v městech otázky všeobecné záhy se splétaly se spory osobními a uprostřed záští a řevnivosti ustoupily do pozadí vyšší a trvalé prospěchy, tak že na ochranu svého postavení šlechta i představitel stavu městského Lev z Rožmitála a Pašek z Vratu vešli konečně ve spolek pohoršlivý.

Pašek pocházel z rodiny velice nuzné: matka jeho bývala hokyně, a jako dítě prý žebrával po ulicich. Snad zkouškami za těchto prvních let třeba vysvětlovati jeho úspěchy; vyrostl mezi lidem, dovedl k němu mluviti jeho řečí, jeho duch utužil se bojem a utrpením, ale velmi často citlivost, ne-li poctivost, porušuje se v těchto krutých zápasech s bídou. Jisté zámožnosti a velké pověsti nabyl si řečňováním při soudech zemských. Jakožto mistr vysokého učení a "nejvyšší písař radní" pokládán byl za výborného řečníka a za vynikajícího obhájce;

v skutku sami protivníci jeho svědčí o jeho výmluvnosti a bystrém duchu. Byl prudký a vášnivý, povahy násilné a někdy surové: tím zrovna líbil se lidu právě tak jako svou výmluvností a čilostí; ostatně při drsnosti své zachoval si onu chytrost a obratnost, jimiž dobývají se srdce a udržují strany. Opíraje se o řezníka Vaníčkovice, zůstal po několik let pánem hlavního města, pohrdaje hrozbami správců zemských a vzdoruje rozkazům královým. Služby jeho po dlouhý čas ospravedlněny byly oblíbeností jeho v lidu; hlavně jeho zásluhou v samé Praze zdržováni byli zrádcové nebo zbabělci, kteří by jinak byli šlechtě obětovali prospěchy stavu městského; zvítěziv nad řevnivostí, jež rozdělujíc Staré a Nové město oslabovala je, pod touže správou spojil obě města v jedinou obec. Jist jsa oddaností veliké obce, opíraje se o radu, v níž měl toliko pomocníky nebo důvěrníky své, provedl to, čeho neodvážili se králové, a proti šlechtě postavil nepřekročitelnou ohradu; potomstvu sluší nezapomínati toho. Zatím odpor stavu městského neměl jiného vysledku, než že rozmnožen byl zmatek; ale města příliš důtklivě potřebovala pořádku i bezpečnosti a musila se brzo vzdáti oněch požadavků svých, jimiž poškozována byla jednota národní, a Pašek ochranou jich zachoval pro budoucnost vzácné prostředky a moci královské silné spojence pro dobu, až by uvědomila si poněkud povinnosti své.

Ovšem ve chvíli, kdy král chtěl ujmouti se věcí veřejných, Pašek byl jedním z předních protivníků, jež mu třeba bylo odstraniti. Takový následek nevyhnutelný vyplýval ze zmatku ideí a z pokroku nauk feudalních; protivníci šlechty přijímají program její, právě tak, jak ona, necítí svých povinností k vlasti a v prospěch řádu veřejného nechtí obětovati ani části své samostatnosti. Jestliže v zápase měst se šlechtou historie kloní se na stranu stavu městského, neděje se to proto, čím on jest a co chce, ale proto, že samými svými podmínkami životními byl by brzo přinucen změniti chování své. - Jen bylo by mu třeba bývalo jiných náčelníků než Paška. Ten mimo vůli neměl nic opravdu velikého, což stačí jen pro agitatora; ale nebyl ani ušlechtilé mysli ani povznešeného ducha, jichž potřebuje reformator. Chtěl dobro, ale splétal je se svým vlastním panováním; touže po nejvyšší moci, nepohrdal bezvládím, jen když připadl mu přední úkol; neznaje žádné potřeby mravní, užíval utraquismu, aby upevnil panství své nad lidem, ale nelnul k němu přes příliš svědomitě a neváhal odříci se ho, jakmile zpozoroval jakousi výhodu ve sblížení se s Římem: zkrátka nedostačoval úloze své a dílu, jež konal.

Zatím znovuzřízení strany stavu městského za vlivu Hlavsova a Paškova i pokrok opposice proti správě páně Lvově byly stejně příčinami bezvládí. Nebylo žádné vlády: strany jsou ozbrojené, soukromé jednoty válčí proti sobě; hrad Pražský s děly obrácenými proti městu mají v rukou spoluvinníci Rožmitálovi; pouhé oznámení o bouři městské budí nepokoj a hrůzu ve vší zemi; cesty znepokojují lupiči; sněmy neužitečné matou se pohoršlivými výjevy; daně buď nescházejí se neb obohacují toliko nejvyšší úředníky; sjezdy krajskými nahrazována moc ústřední. Nahoře meč v rukou zlodějů, na dole sedláci úpějicí pod tíhou všeobecné bídy.

Jak by podobné podmínky politické nebyly zhoubný vliv měly na mravní a duševní stav země? Dlouhým a vítězným bojem s církví katolickou zbuzena byla u Čechů, jak již připomenuli jsme za vlády Poděbradovy, vedle živého citu pýchy národní jakási divoká plachost; v době, kdy moc dvoru římského, třeba cit náboženský valně byl oslaben, ještě byla nepopěrna, Čechové kacířstvím svým postaveni byli jaksi mimo zákon; na tento ostracism odpovídali pyšnou zdrženlivostí, vyhýbajíce se cizím universitám, kde by byli potkali se jen s nedůvěrou neb urážkami. Ani pokrokem reformace německé styky Čech s ostatní Evropou nebyly hned obnoveny, a stalo se tak až v druhé polovici XVI. století zásluhou hlavně Jednoty bratrské, že účastnily se opět čileji všeobecného ruchu vzdělanosti. Tím vysvětlíme si, proč tak pomalu pociťovaly účinky renaissance a proč po dlouhou dobu tak malý užitek z ní čerpaly.

Zatím humanism uveden byl do Čech okolo polovice XV. století jedním z nejstkvělejších, ne-li nejznamenitějších představitelů nových ideí, Eneášem Sylviem; on založil v Čechách školu a měl tu pravé žáky v Janu z Rabšteina, Václavu z Buchova a ve výborném mathematiku Janu Šindelovi282.1 Dopisoval si dále s nimi, a ani roztržka jeho s Poděbradem nepotlačila zcela těchto svazků. Naopak přední humanisté, jsouce méně snášeliví nežli papež, se špatně tajeným opovržením odvraceli se od těchto sektářů, kteříž opovrhujíce titěrnostmi literarními, se zálibou zabírali se zastaralým vzděláváním theologie. Opovržením jich jen ještě víc oddalováni byli Čechové, jichž náboženskému vznětu pěstování starověkých nauk páchlo jaksi pohanstvím. Ochrana Eneáše Sylvia neoslabila zajisté předsudků jejich, i zachovávali vrozený odpor proti všemu, co přicházelo z Italie a v bližším nebo vzdálenějším styku bylo s mocí papežskou. Takto po dobu dosti dlouhou humanisté čeští vycházeli skoro jen z katolíků, kteří nebyli zdržováni týmiž ohledy; a kteří vyloučeni byvše více nebo méně přímo z vysokého učení Pražského, musili dokončovati studia svá v cizině.

Z Německa a z Italie přinášeli si zálibu k starým jazykům, znalost latiny a nadšení pro vědy; mnohým nechybělo ani vědomostí ani nadání: jeden z nich, Bohuslav Hasišteinský z Lobkovic získal velkou pověst a zaujal čestné místo ve společnosti humanistů.283.1 Bohuslav z Lobkovic svými přednostmi i svými nedostatky představuje dosti přesně snahy školy italské v Čechách za této doby. Nejlepší a nejupřímnější byla náruživá záliba jeho pro věci duševní; s tohoto hlediska zasluhuje býti přirovnán k nejproslulejším žákům renaissance: "Dosléchám," píše příteli svému Adelmannovi, "že jsi z náchylnosti k uměním do Gallie odešel: i chválím vysoce úmysl tvůj; nemůžemeť zajisté těch málo dob nám zde na světě popřáných lépe užíti. Neb jestli se kupci z pouhé naděje zisku do nejzazších končin země ubírají, a dobrovolně-li všecky nesnáze a nebezpečenství podnikají: proč bychom my se mnedle odstrašiti dávali od pohledávání pokladů nade všecky pozemské nejskvostnějších?"283.2 Příkladem svým předcházeje prošel Egypt, Menší Asii, Peloponnés, Sicilii, pronikl až do Karthaginy pátraje všude po rukopisech. Dům jeho byl malou akademií, knihovna jeho byla tak bohatá, že žádná z německých nemohla se s ní měřiti; po všem světě měl jednatele, jimž uloženo opatřovati mu knihy, a tisíc dukátů zaplatil za rukopis Platonův; před smrtí svou odkázal znamenitou sumu peněz na udržování svých sbírek.

Ušlechtilé zabývky šlechetného člověka; ale záliba pro vědy nevylučuje vždy některou prostřednost duševní. Bohuslav byl diletant střídmé ceny a nic více. Jeho odloučenost od světa byla téměř úzkostliva; v ničem se nepotkal se zdarem, protože snahy jeho byly příliš mnohé. Po několika letech při dvoře Vladislavově ztrávených, když nedocházel kýženého úřadu, rozmrzen vrátil se na statky své. Honose se svým pravověřím, uveřejnil různé traktáty proti kališníkům a proti bratřím, jichž ostatně ani neznal; věrnost jeho dvoru římskému špatně byla odměněna: byl zvolen za biskupa Olomuckého, ale papež Alexander VI. dal přednost jednomu ze svých milcův italských. Ani Musy nepřály mu více než politika nebo církev: někteří kritikové chválí jeho satiru na mravy Čechů;284.1 je to spleť všední a matná, aniž stálé reminiscence její vyznačeny jsou některými rysy pozorování vzatého ze života. Jeho epigramy mají větší cenu, jsouť kratší. Miloval zemi českou a želel úpadu jejího, ale jeho abstraktní a literarní vlastenectví nemělo síly a ráznosti: "vydávám se zcela snadno za Němce", píše "a jsem tím hrd"; prostoduchostí svou pobuřuje svého přítele, od něhož dostává se mu důtky. Pracoval velmi horlivě o povznesení katolictví v Čechách a rozhněval se s jedním ze starých přátel svých s Viktorinem ze Všehrd pro satiru na Alexandra VI., jež jemu byla připisována, ale byla to u něho věc spíše slušnosti nežli přesvědčivosti; nicméně vánek snášelivosti, kterýž oživuje díla starověká, nezměnil sic, ale zmírnil aspoň víru jeho: "V svobodné zemi, svobodní musí býti jazykové" píše panu Petru z Rosenberka, ustanovenému od Vladislava za správce království Českého. Jak srovnati tuto svobodu s poslušností dvoru římského ? Jeho prostá duše nečinila si nikdy této otázky a nepozorovala nikdy odporu. V skutečnosti byl spíše latinista nežli humanista a ze starověku znal spíše literu nežli ducha; jakožto pracovitý a skromný žák Ciceronianů měl sice přátele, ale neměl vlivu; sám stěžuje si do posměšků, jimiž zahrnováni jsou lidé "kteří mluví jako z kněh" a "mudrují po latinsku".

Často staletí uplynula dříve, než renaissance nesla své ovoce chutné a než duch národů moderních, školou starověkosti povznesený a očištěný závoditi mohl s veledíly Římanův a Řekův; Čechy, zachváceny byvše strašnou bouří, z řady národů zmizely příliš rychle, aby dokázaly, co zmohou; ale při vší dobré vůli své Bohuslav a přátelé jeho byli prostředními počátečníky, a humanism z části vinou jejich byl jen zábavou několika umělkůstkářův a nestal se vysokou školou vychování a pokroku obecného.

Za této doby lhostejnost, málem řekl bys odpor k těmto studiím marným a podezřelým je takový, že většina překladů děl starověkých zachována jest jen v rukopisech. Mezi prvními tištěnými knihami českými zaznamenati lze ze skutečně starověkých jen bajky Aesopovy. Ani později žádná knihtiskárna neopatřuje důležitějšího vydání klassiků v původním znění nebo v překladu. Když Sigmund Hrubý z Jelení chce věnovati se studiím řeckým, opouští Čechy a usadí se v Basileji, kde sdruží se s proslulým tiskařem Frobeniem. Učenci hořekují trpce nad nevzdělaností svých krajanů: ale zatím sebe samy měli by viniti z nezdaru svého; jejich věda z větší části jest titěrná a povrchní, skoro nikdo z nich neumí řecky, jejich překlady spisovatelů hellenských jsou pořízeny z překladů latinských; jejich vkus jest všední; ze spisovatelů latinských nejvíce váží si těch, kteří jsou nejméně původní, Seneky a přede vším autorů středověkých, Petrarky, Vally, Pontana atd. Ideami nenadchnou se, bavíť je toliko rhetorika a elegance školská, latinismy přeplňují své spisy české nebo tváříce se, jako by opovrhovali jazykem českým, píší jen latině. Výstřednosti málo nebezpečné a málo trvalé: z tohoto dlouhého zaměstknávání se starověkostí prosa česká zachová si obšírnost a souměr period a jistou vznešenou mnohomluvnost, jimiž označuje se zlatý věk literatury české; ale zatím záliba pro starověkost nemá jiného výsledku než že někteří velmi nadaní spisovatelé jalovými hříčkami slovesnými vyčerpávají a oslabují život duševní.

Za této doby, pravé představitele renaissance, jichž činnost byla by plodnou a vliv šťastným, nesluší hledati mezi učenci z povolání, ale mezi státníky a politiky. Vladislav předcházel příkladem; rád volal k sobě spisovatele, i byl milovník umění; v okolí jeho páni a rytíři, často dosti málo vzdělaní, chápali užitečnost studií a přáli jim. Bohatství a moc, dědí-li se pokolení od pokolení, zjemňují ducha a vzbuzují cit pro krásu: když synové určeni jsou k slavnému povolání, jak by nehledělo se, aby připraveni byli k svým úkolům a k svému štěstí? A jaké lepší školy nad školu starých spisovatelů? Ctibor z Cimburka, neznající jazyka latinského, dal si přeložiti spis Platonův o státu; Vilém z Pernšteina synu svému dal za vychovatele proslulého latiníka Jana Češku, který na rozkaz jeho překládal do češtiny vyňatky z filosofův a moralistův starověkých. Tento dosti volný překlad, psaný mluvou jadrnou a ráznou, získal velikou pověst, došel trojího vydání a stal se jakousi příručnou knihou sloužící k vvchování několika pokolení; vyňatky voleny byly s velikou důmyslností, a mládež měla v nich mnohem chutnější stravu než jaké by jí byla poskytla kuchyně scholastická.

Někteří chtějíce hlouběji proniknouti ve známost starověku, zakládali sbírky a velikým nákladem shromažďovali knihy. Z rodů, které proslavily se zálibou svou pro vědy, žádný nezískal si větších zásluh o Čechy nežli rod pánů z Boskovic; Ladislav z Boskovic na zámku svém v Moravské Třebové založil knihovnu a důležité sbírky; oba bratří jeho Beneš a Dobeš dali přeložiti do češtiny dějiny Čech od Eneáše Sylvia; i ženy z rodu tohoto byly zachváceny touto horečkou osvětnou a Marta z Boskovic pobouřila katolíky, uveřejnivši v době pronásledování Jednoty roku 1507 svou Obranu bratří českých, plnou učenosti a důvtipu.

Snadno bylo by možná uvésti více jmen, i vysvětIíme si, jak jeden z mužů, kteří nejlépe poznali minulost českou, při pohledu na hnutí toto zachvácen byv jakýmsi nadšením, prohlásil, že v žádném věku království České nemělo tolik mužův učených a vzdělaných studiem starověku. - Není pochyby, že vlivem vzdělanosti antické idee lidskosti, šlechetnosti a dobrotivosti získaly tenkráte dosti hojných stoupenců. Čím bylo některým pánům učení Jednoty bratrské, druhým staly se vědy starověké. Ideal spravedlnosti a laskavosti, jejž odporučují dětem svým ve svých naučeních, nalezli u spisovatelů řeckých; od nich naučili se snášelivosti, úctě k důstojnosti lidské, šlechetnosti srdce a povznešenosti mysli.286.1

Pokušení jest veliké, z těchto jednotlivých a dosti četných případů vyvoditi povšechný úsudek, a vlastenectví spisovatelů slovanských tomu neodolalo vždy. A přece, pozorujeme-li, ne již některé osamocené případy, ale celý národ, jaký pokrok můžeme vytknouti ? Zda mravy jsou jemnější? city ušlechtilejší? neb aspoň, jelikož pokrok mravnosti veřejné neodpovídá vždy rozvoji osvěty; jsou-li myšlénky smělejší, vzdělání svobodnější a rozšířenější? - Běda! není možná žádné illuse, žádné pochybnosti: páni jakožto ochranci věd nemají více vlivu na celkové smýšlení veřejné nežli humanisté katoličtí. Jsme v plném středověku, staré methody převládají, dávné idee neustále se omílají, opotřebované formule se opakují. Za vlády Poděbradovy, při vší prostřednosti spisů, bylo aspoň jakési vření myšlenek, bylo lze doufati v úsvit: od té doby únavou, nepořádky a osamocením myšlení české klesá samo sebou a ovládá jen všednost a nízkost.

Skoro všecka činnost duševní i na dále přestává na bojích scholastických, ale nástupci reformatorů nepochopují více smyslu problemů přetřásaných. Rokování zmenšuje se jak předměty, jichž se týče, tak hodnotou lidí, kteří je vedou: díla polemická jsou již jen rozvláčným opakováním starých traktatů, ale bez zápalu a přesvědčení, jimiž poutala ještě tato stará díla. Strany sbírají staré obžaloby, činí sobě tytéž výčitky. Jací to nástupcové Rokycanovi, Jakoubka ze Stříbra a Pavla z Žatce, kteří zůstávají tehdáž světly utraquismu, a jichž pověst a dlouhá autorita smutně objasňují nedostatek strany! I menšiny, u nichž z potřeby životní udržuje se obyčejně více neodvislosti a čilosti, usínají, zachváceny jsouce všeobecnou strnulostí. Katolíci k obnovení moci své spoléhají jen na šťastný výsledek pletich nebo převratu státního, administratoři arcibiskupství Pražského nemají jiné starosti, než jak by zachovali klidné držení skrovných statků, jež nepropadly konfiskacím. Náčelníci církve smířili se s jejich porážkou: k upokojení svědomí svého Alexandr VI. roku 1599 posílá na Moravu velkého inquisitora německého Henrika Institoris: ten však nepřináší v úřad svůj ani horlivost ani přesvědčení, nezná situace, nestuduje učení nepřátel svých. Jeho plané a nicotné knihy nejsou s to, aby někoho přivedly k přestupu, tím méně, aby zabránily odpadání; po dvou nebo třech letech polemiky neslavné upouští od práce, o jejímž výsledku se neklamal, a opouští Moravu. Biskupové v okolí Vladislavově "častěji o pozemských než o nebeských pokladech mluvívají, krásotinek častěji než jména svatých z úst vypouštějí"; nejlepší jsou ti, kteří v pěstování věd pohanských zapomínajíce na úkol svého povolání, "s Plautem a Vergiliem se více než s evangelisty obírají, bedlivěji se doptávají po spisech Epikurových než po papežských zákonech".287.1 Uplyne téměř století než katolíci vážně obnoví boj proti kacířství, a bude dlužno, aby církev otřesena byla reformací, a aby v jesuitech nalezla nové obhajce. Též u bratří, ač produkce jejich jest čilejší a svědomí náboženské živější, patrný jest úpad. Která jména u nich zasluhují býti vyznačena za té doby vedle Chelčického nebo vedle spisovatelů pozdějších jako vedle Augusty, Blahoslava a Komenského, kteří jazyk český povznesou na tak vysoký stupeň dokonalosti? Lukáš je zajisté spisovatel plodný a učený a theolog mocný, ale řeč spisů jeho nejčastěji bývá neurčitá a temná a nesvědčí o vážném nadání spisovatelském. Ačkoliv učenci vnikli již do Jednoty a přeměnili ji, bratří nicméně vycházejí ještě a budou z větší části vždy vycházeti z lidu, ze sedlákův a robotníků; po dlouhou dobu zachovávají jakýsi neurčitý strach vyššího vzdělání duševního; úsilí skoro staleté a příklad reformatorů cizích zmírní tuto plachost, ale nikdy nezničí jí úplně. Zůstanou sektou "prostých srdcem", vždy vyhýbati se budou nejvyšším a nejtěžším otázkám, neporozumějí nikdy, že učení nemůže dosíci trvalého úspěchu, jestliže nečelí velikým problemům osudu lidského.

Ostatně nedostatkem tím za této doby trpí Čechy celé: zvláštní to neshoda, že v zemi, kde hádky náboženské trvaly neustále, nedospělo se k vyššímu zkoumání. Výstřelky scholastiky odvracejí od filosofie, pozornost ztrácí se v podružných podrobnostech, tvůrčí síla rozptyluje se v plodech nepatrných; je tu jen vnější ráz filosofie. Na universitě Pražské není již ani pravidelných přednášek theologických.

Co zachovalo si toto proslulé učeliště z minulé slávy své, a co se stalo se záměrem Karla IV. ? Doufal zříditi tu veliké ohnisko osvěty, jež by ozařovalo jak Německo tak země slovanské, a bylo místem, kde by stýkala se vzdělanost západní s východní: na chvíli tyto tužby se uskutečnily; z nejvzdálenějších zemí přicházeli žáci, tisíce studujících tísnilo se v lavicích universitních, a vysoké učení Pražské závodilo s universitou Oxfordskou a Pařížskou. A nyní? - Jeho žalostný úpadek téměř představuje duševní pokleslost země české. Jediná fakulta artistická žije ještě, neboli, lépe řečeno, ona jediná nebyla potlačena. Jakási renaissance, jež ukazovala se za doby Poděbradovy, nezachovala se dlouho; od smrti Řehoře Pražského, který zavedl nová studia na vysoké učení, brány tohoto starostlivě uzavírají se vlivům humanistickým, a dále užívá se s chloubou starých method. Několik málo žáků dřímajících asi při desíti prostředních professorech; učitelé a žáci závodí v nedbalosti; po největší část roku není zkoušek; většina professorů jsou starci, kteří nekonají svých čtení; představují pravověří utraquistické v podobě nejnuznější a nejobmezenější, úzkostlivé a svéhlavé, nejisté a podezíravé. Jsou velmi chudí, protože většina důchodů jejich byla zabavena, dávají se v žaloby, svými nářky zahrnují sněmy, kteréž odpovídají sliby, na něž však vždy se zapomíná; správa a obrana jich skrovných příjmů zabírá všecku horlivost jejich; zastaralá pravidla, jimiž jsou vázáni, a žárlivost kollegů jejich překáží úsilí těch, kteříž odváží se rušiti tento hluboký spánek.289.1 Proto lidé nadaní, kteří zabloudili do této nekropole, Pašek z Vratu, Kornel ze Všehrd, později Brikcí z Licka, rychle ji opouštějí, aby v jiných úřadech lépe upotřebili schopností svých.

V zemi neustále zmítané válkou občanskou, spoutané těsnými dogmaty náboženství formalistického a nepokojného, kde studia nemají ani bezpečnosti ani střediska řídícího, kde síly tvůrčí ostatně jsou oslabeny převahou hádek náboženských a odpadlictvím dosti hojného počtu spisovatelů, jichž největší ctižádostí jest napodobiti ciceronskou uhlazenost humanistův italských, chybí všeliké podmínky potřebné ku pokroku vědeckému nebo literarnímu a skutečně v dosti velikém počtu spisů z tohoto století nám zachovaných většina vyznačuje se jen všedními myšlenkami a nízkou formou; nejlepší mimo některé řídké výminky nevynikají nad slušnou prostřednost.

Častější a snadnější cesty mohly vzbuzovati zvěduchtivost: skutečně v knihovnách chová se dosti hojně rukopisů vztahujících se k botanice a lékařství; hvězdářství, jež bylo vždy velice oblíbeno na universitě Pražské, zachovalo si ještě několik znamenitých představitelův: od zavedení knihtiskařství každý professor vydával pranostiku. Tyto pranostiky neb almanachy byly oblíbeným čtením lidu; obsah jich byl dosti různý, a často nalézáme v nich dobré zprávy historické. Zajímavý byl také pokus Mikuláše Klaudiana, který roku 1518 vydal první mapu Čech. Zároveň přeloženy byly do češtiny některé z předních vědeckých prací cizích. - Plodnost spíše zdánlivá nežli skutečná. Ve většině těchto knih marně hledáme přesného pozorování nebo duchaplných hypothes; nejčastěji jsou to jen kompilace bezcenné; díla lékařská jsou sbírky směšných předpisů lékařských, a obliba spisův astronomických vysvětluje se spoustou pověry a pokrokem astrologie.

Krásná literatura jest ještě bídnější. Dávná poesie národní, která vycházela přímo z duše a čerpala z hlubokých zdrojů nadšení národního, jest vysílena a opovržena;290.1 na místo její nastoupila díla školská, jednotvárné a chladné nápodoby ciziny. Hynek z Poděbrad, nejznámější básník této doby, z německého písemnictví přejímá látku svého "Snu májového"; několik roztomilých veršův a některé malebné podrobnosti velmi nedostatečně zakrývají nedbalost formy, všednost a nesprávnost slohu, prázdnost a nudu líčení, abstrakce a allegorie a obzvláště délku jeho. Žvatlavost, tato zlá stránka literatur v úpadu, je také velikým nedostatkem většiny spisů za této doby. Díla prodlužují se do nekonečna, za verši následují opět verše nevkusné a prázdné, aniž jediná určitá podrobnost, jediný rys básnický upoutá matnou pozornost... Nákazou zachváceni jsou duchové nejráznější a nejpevnější, jakmile odváží se tvorby umělecké. V "Hádání Pravdy a Lži" od Ctibora Tovačovského z Cimburka rozmluva jde za rozmluvou se zoufanlivou všedností a osoby beztvárné a neskutečné zaplavují nás množstvím výkladů zmatených a ztuhlých: literatura didaktická a scholastická nemá snad památky odpornější, a bezděky namítá se otázka, jak všechny tyto tlachy machy mohly vyjíti z téhož péra, jež psalo biskupu Olomouckému list tak prostý a přesností svou tak rázný.290.2 Poesie lyrická není ani osobitější ani méně unavující. Staré mysterium zmizelo a nové drama ještě se nezrodilo, i jediný pokus toho druhu, jejž lze uvésti, je překlad z jazyka německého. Historie nemá jména, které by mohlo, i jen z daleka, býti přirovnáno ke jménu polského Dlugoše neb uherského Thúrócze; za předešlé doby Pavel Židek, ač práce jeho jest malé ceny, aspoň podnikl dílo všeobecné: po něm již jen letopisci smutně vypočítávají rok za rokem smělé kousky, půtky, zázraky a mory. Knihy nejrozšířenější jsou stále staré romány, jež každým novým spracováním prodlužují se a jsou nudnější a tesknější, román o Alexandru Velikém, kronika trojanská, Belial, život Adamův. Seznam rozmnožuje se legendami nově dle vzoru německého složenými, a v této literatuře chatrné mizejí víc a víc upomínky národní.291.1

Doba Jagielovců neměla by skutečně ani jediného spisovatele, ani jediného díla bez velikých prací právnických, které vším právem zůstávají chloubou této doby. Ve chvíli, kdy nový stav politický a společenský zřizoval se na zříceninách řádů prvotních, každý ve starých zvycích hledal záruku pro své výsady nebo záminku pro své úchvaty; duchové sbystření spory politickými poroznměli lépe smyslu jejich a vroucí vlastenectví vnukalo jakousi úctu pro tyto svědky moudrosti předků: tím vysvětlíme si onu velikou práci u vydávání pramenův a výkladů, která trvá po celé XVI. století a vzbuzuje po dnes obdiv potomstva. Zřízením zemským krále Vladislava II.291.2 zahajují se veliké svody zákonů; vyložili jsme, jaký duch oživoval jeho původce i osudné toho následky; chybí mu ovšem jasnost, důslednost a přesnost, jakých obyčejně požadujeme od zákonníku; jesti to první pokus, velmi neúplný a dosti nejasný, jehož složení neovládá žádná myšlénka filosofická; ale v tomto úsilí tají se zajímavá snaha, z nálezů soudních a ze starých nařízení stanoviti některé všeobecné formule řádu soudního a práva.

Hlavní skladatel zřízení zemského byl prý Rendl z Olšavy, jehož obojetnou úlohu jsme poznali. Dva druzí právníci, vyrovnávajíce se mu zkušeností, vynikají nad něho hlavně poctivostí snahy a šlechetností mysli, Ctibor Tovačovský z Cimburka a zvláště Viktorin Kornel ze Všehrd, jeden z největších duchův a nejlepších srdcí, jaké kdy zrodily Čechy.

Ctibor byl jedním z nejslavnějších představitelův oligarchie moravské: šlechtic v nejlepším slova smyslu, mající nejvřelejší cit pro práva šlechty, svědomitý v povinnostech svých, nepřítel bezvládí právě tak jako přívrženec přísného pořadu stavů, vlivem svým zachovává mír na Moravě a zřizuje na přesných a pevných základech vládu panských rodů. Jestliže osudy markrabství v XVI. století jsou mnohem méně bouřlivé nežli v Čechách samých, zásluha toho náleží částečně panu Ctiborovi z Cimburka, jeho radám a tradicím, jež založil. Kniha Tovačovská, již napsal na žádost druhých pánů, jest pravou knihou pamětí právnických: máme tu obraz společenského života na Moravě, vykreslený mužem, který jej znal výtečně, a který líčí jen to, co byl na své oči spatřil. Proto také při jednotvárnosti některých podrobností, při nesnázích jazyka ještě docela neustáleného, při několika pokléscích slohových a při některých rysech poněkud silně přehnaných, jest pravým osvěžením a okouzlením, když po zmatené všednosti literátů z povolání potkáme se s tímto mužem činu, který mluví toliko o tom, co zná, a jehož sloh prostý a pevný, zdobený příslovími a obraty lidovými proudí z opravdového smýšlení národního.

Ctibor je šlechtic, Všehrd naopak znepokojuje se a zarmucuje z úchvatů šlechty. O něm řeklo se, že jest demokrat, ale tím přesnost obětuje se oblíbené antithesi: neupíráť šlechticům ani privilegií jejich ani převážného vlivu .na věci veřejné; ale jeho vlastenectví vzdělané leká se zavedení zákonů cizích a feudalních, kterými všude se nahrazují staré obyčeje slovanské, a má rozum příliš bystrý, aby nepozoroval nebezpečí vlády, založené na ponížení moci královské a na utiskování veliké massy lidu. Není ani fanatikem ani hrdinou, vždyť na pouhou výhrůžku umírňuje opposici svou proti oligarchii, ale mužem počestným, neschopným porušovati prameny, aby získal přízeň vítězů nebo zradil to, co pokládá za pravdu. Nezastával nikdy jako Ctibor nejvyšších úřadův, ale ve svém úřadě podřízeném užíval také starých pramenův, a nikdo nad něho neznal jich lépe. Nad Ctibora vyniká Všehrd svým vzděláním vyšším a hlubokým poznáním spisovatelů starověkých. Bohuslav Hasišteinský z Lobkovic, se kterým zápasil o prvé místo mezi humanisty českými, pomstil se mu epigramy a vytýkal mu chybnou quantitu jeho; jestliže skutečně Všehrd méně lehce skládá verše latinské, jest opravdověji prodchnut duchem renaissance, a od právníků římských přejal něco jejich vznešeného, zdravého a hlubokého rozumu. Jenom že u něho studium starobylosti osvíceno jest a prohřáto vlastenectvím: nikdo neporozuměl lépe obyčejům českým, protože nikdo v srdci svém nechoval vřelejší lásku k svému národu a jazyku. - "Bych sto jazykóv měl a tolikéž ust, železný hlas a měděné peřie, nemohl bych ani vymluviti ani vypsati, jaké jsú chvály hodni Čechové staří, zemi českou spravujíce, kteříž jsú tak spravedlivá, tak dostatečná a tak potřebná sobě i dědicóm svým práva vymyslili."293.1 - Neustává ve chvále jejich moudrosti, jež jest nad rozum lidský, a jejich díla, jež nazývá vnuknutím ducha svatého. Na některých místech knihy jeho vyznívá chlouba časů hrdinských a vítězství zázračných, jimiž Čechy povzneseny byly na takový stupeň slávy. "Země česká", praví k Vladislavovi, jenž tak neobratně mrhal toto bohaté dědictví moci a slávy, "od založenie svého až do tohoto času jak položeniem okolnie země převyšuje, tak mužností lidí z ní pošlých, kdyby mužnosti té proti nepřátelóm svým, ne sami proti sobě užívali, i spravedlností práv, kdyby je v své pevnosti nepohnutě držeti chtěli, daleko a velmi přesahá." Kolikrát mužnost svou dokázali? Země křesťanské i pohanské zakusily to daleko široko, i ženy české proslavily se statečností svou; kdykoliv Němci odvážili se vpadnouti do země, byli s hanbou vyhnáni; nejen kronikáři čeští velebí jejich hrdinství, ale i nepřátelé a cizinci, a jaká jest větší sláva nežli chvála z úst přemoženého ? Je-li třeba uváděti jiných svědectví: téměř všecka knížectví okolní i království některá nebyla-li v manství a službu uvedena ? Ačkoli skrze některé krále české z manství propuštěna jsou, však rozumem a mužností i zkušeným uměním ve válkách a zvláštní šťastností, kterou jsou Čechové veliké krále, mocné a velké země přemáhati přivykli, zase k manství prvnímu přivedena býti mohou. Dlužno tedy vystříhati se chyby někdy spáchané a přidržeti se zákonů nedopouštějících Němcům a jiným cizincům v zemi české se saditi, kořeniti a rozmáhati: zdaž tito nepředcházejí nás příkladem ? Cizinci, Němci "totéž Čechóm v svých zemích činie a žádného Čecha nikdež žádným obyčejem trpěti nechtie a z přirozenie anebo raději z úmysla Čechóm nepřejí aniž přieti chtie".293.2 Dále třeba jest také, aby všickni měli tutéž péči o blaho veřejné, malicherným snahám neobětovali velikost vlasti své, nerušili zákonův odkázaných jim od předků jich a aby vzpomínali si, že nejpřednější a nejvyšší povinností jejich jest přispívati k dobru obecnému. "Toto však před očima vždycky úředníci mieti mají, aby pamatovali, že nejsú páni, než všie obce a všech lidí služebníci; neb za to od lidí k živnosti své penieze a úplatky berú, a to jest jich, jakož často slýchají, pluh".293.3

Jaké ušlechtilé hnutí vyznívá z tohoto vyzvání k povinnosti a oddanosti! Chloubou země české jest, že zplodila nepřetržitou řadu velikých spisovatelů, kteříž od času Dalimila až do doby Palackého a Riegra štěpují takto lásku k vlasti, kult tradicí, aniž nehody oslabují důvěru jejich aneb odpadlictví zmenšuje víru jejich. Všehrd zasluhuje jedno z nejpřednějších míst mezi těmito vyvolenci. Ne, přese všecky chyby spáchané, přese všecka soužení doby přítomné všecka naděje nebyla ztracena, protože Čechy měly jestě syny tak šlechetné; krev ušlechtilá, jež učinila je vítězi v tolika bojích, nepozbyla nachu svého, proudíc v srdcích dítek jejich; bylo by ještě možno bývalo vytrhnouti národ z mdloby a nesváru jeho; ale čas kvapil, zla přibývalo a nákaza se šířila: kniha Všehrdova zůstane nepomíjitelným pomníkem starého práva českého; však ne knihy, ale lidé předělávají národ, a země česká nenalezla jich.

Všehrd sám jat jest temnými předtuchami. Rozdíl mezi ním a Ctiborem jest nápadný a smutně poučný. Tento psal na Moravě okolo roku 1485, onen v Čechách o 20 let později; následky přeměny ústavní jsou již zřejmé; takto jasný klid a smavá vznešenost velmože moravského ustoupily nepokoji a zádumčivé úzkostlivosti. Všehrd cítí, že boj, jejž udržuje, již jest ztracen aneb aspoň velmi nejistý: zákony, zvyky slovanské všudy pozbývají půdy; předvádí žalostné následky tohoto rozmáhání se obyčejů cizích; v horlivém vlastenectví jeho jeví se úzkostlivá péče; upřímnou láskou svou zpraven jest o nebezpečenství budoucnosti. Takového stupně exaltace dosahují city jen ve chvílích krise.

Hned po rozhodném vítězství šlechty roku 1501 napsal takto dithyramb snad nejupřímnější a prostotou svou nejpohnutlivější, jaký kdy vyplynul z péra českého. Podával veřejnosti překlad knihy sv. Jana Zlatoústého O napravení padlého; zamýšlel tím, jak sám vyznává, duše opět přivésti k Bohu; ale jiný důvod ještě přiměl ho k této práci: chtěl přičiniti se, "aby se jazyk náš český i tudy šířil, šlechtil a rozmáhal. Neb nenie tak úzký ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnost a bohatstvie jeho z toho muož poznáno býti, že což koli řecky, což koli latině móž povědieno býti, to též i česky. A nenie těch knih žádných řeckých ani latinských (leč bych se já, milostí jazyka svého pojat jsa, mýlil), aby v český obráceny býti nemohly. Co se pak hladkosti jeho dotýče, neviem, by tak výmluvně, tak ozdobně, tak lahodně všecko jazykem českým povědieno býti nemohlo jako řeckým nebo latinským. Bychom se toliko snažili a jedni mimo druhé chvátali, abychom jej vyzdvihali: tudiež by jazyk český hojný, mnohý, vytřený a sebe světlejší vidien býti mohl i pulérovanější. Němci, jichž jazyk tak drsnatý, tak dreptavý a tak nerozumný jest, že jeden s druhým mluvě, Němec s Němcem, sobě častokrát nerozumievají, avšak jej našemu na potupu šířie a trú, takže i latinská slova veň vtrušují, aby vždy jazyk jich byl dostatečnější a hojnější, a čehož doma nemají u súseduov, ač dobře dalekých, vypójčují. A již téměř všecky knihy pohanské i křesťanské z latinských, jeden jazyk druhým vykládajíc, německé jsú učinili, kdež my snad ještě žádných nemámy. A tak skrze tu pilnost, vykládánie a snažnost, skrze takovú milost, kterúž k jazyku svému mají, stalo se jest, že což v Čechách a v jiných národiech učení toliko čtú, tomu v Němcích i laici napořád svým jazykem čtúc rozumějí. A divie se mnozí, jak říšská města, v nichž s věčšie strany Němci jsú, jak německé země v pokoji, v bohatství, bez búřek, bez zločinstva, lúpežuov, morduov, bez zemí i měst zkaženie, v spravedlnostech městských v řádu tak mnoho let trvají a den ode dne v zboží, v slávě, v pověsti a vzácnosti, v múdrosti, umění rozličném i výmluvnosti zřetedlně se rozšiřují." - Proč by země česká neměla téhož štěstí ? Proč nečerpá také z nevysychajících pramenů krásy a moudrosti antické? "Nechť jiní knihy nové latině píšíc skládají, a římský jazyk, vody do moře přilévajíc, šířie, ač i těch velmi málo u nás jest: já knihy a sepsánie starých a právě dobrých lidí v českú řeč překládaje, chudého chci raději obohatiti, nežli se k bohatému špatnými dárky a jemu nevděčnými lísaje, pohrdán a potupen býti." Zda staří Římané nečinili podobně? Zdaž opustili jazyk latinský za řecký? Jaký příklad dávají nám Vlaši? Ježíš tím jazykem mluvil, kterémuž Israel rozuměl, a ne jiným: "Ačkoli také bych mohl latině snad, tak jako jiní mně rovní psáti; ale věda, že jsem Čech, chci se latině učiti, ale česky i psáti i mluviti."295.1

A Všehrd není osamocen. Jeho vlastenectví zbudilo následovníky, jeho předmluva ku překladu sv. Jana Zlatoústého jest jakýsi manifest, jejž spisovatelé pozdější opakují, vysvětlují a rozvinují. K pobídnutí Ladislava z Vartenberka Matěj z Mýta Vysokého překládá "Světlo apatekářův", "aby jazyk náš český i tudy se šířil, šlechtil a vzmáhal, neb není tak úzký ani tak ne hladký, jakž se některým zdá."296.1 Podobná myšlénka téže doby podporuje v nevděčné práci překladatelské Mikuláše Konáče z Hodíštkova, Oldřicha Velenského z Mnichova, Jana Češku, Řehoře Hrubého z Jelení296.2 a ještě mnoho jiných. Za tímtéž účelem Václav Písecký, jeden z nejznamenitějších humanistů toho věku, bohužel smrtí záhy literatuře vyrvaný, překládá řeč Isokratovu k Demonikovi. "To jsem pak učinil," praví v svém pěkném přípise Řehoři Hrubému, "abych zkusil, zdali český jazyk tak hojný jest, aby bez žebroty buďto německého šverkánie, buďto latinského proměšovánie sám od sebe tauž věc vymluviti mohl, kterauž by i Řekové vypsali. Seznamenal jsem pak, že netoliko latinské pomoci nepotřebuje, ale poněkud ji vyvýšiti muože: tak někde jest náchylnější k lahodnosti řecké a k lepotě, nežli latinský, že při mnohých v mluvení ozdobách, při lepém slov skládání, když jazyk latinský řeckého aneb prostě nemuože, aneb s těžkostí velmi nesnadně následuje: tu jazyk český, co by byl mu v rodu dosti blízký tauž lahodau a jednostajní téměř krátkostí všecko vysvětliti muože. Ačkoli znám, co jest již jazyk latinský v ozdobě, a co český, ani mne tajno nenie, že tenta pilností lidskau již jest ušlechtilejší nežli náš český; ale mluvím o přirozenie a zpuosobu obojieho jazyka, tak o tom drže, že kdyby též pilnosti při okrašlování jazyka prvnější Čechové byli užívali, jazyk český, co se tkne světlosti, řecké lahody, lepoty, nad to i ozdoby i slov skládánie, byl by nad latinský v tom mnohem šťastnější i hojnější."

Tolikeré vlastenectví bylo odměněno; z této dlouhé práce a vytrvalého úsilí vzešel jazyk XVI. století, ohebný, zvučný, rázu tak ušlechtilého, že za renaissance naší doby, spisovatelé, kteří bojovali proti barbarství XVIII. století a Čechám vytvořili literaturu a řeč spisovnou, vzdělali se ve škole spisovatelů této doby; slohem i srdcem svým json žáky Všehrda a jeho následovníků. - První podmínkou rozkvětu veliké doby literarní jest, aby forma dostoupila jistého stupně dokonalosti, ale to jest pouhou podmínkou; ve chvíli kdy země česká byla potlačena, sotva dostalo se jí nástroje, času k použití jeho nebylo jí dopřáno.

Nikdo nemohl ještě tušiti, kolik dní života jest určitě sečteno národu českému. Předtuchy Všehrdovy nezakládaly se na ničem, a péče, již měl o obhajování a obohacování jazyka českého při nejmenším zdála se přehnanou: nikdy samostatnost národní nezdála se méně ohroženou, a vítězství národnosti slovanské nebylo bezpečnější.

Od zlaté bully (1356) země česká, kde vrchní panství císařské dle práva bylo vždy pochybné a v skutku jen dle jména, tvořila království úplně svrchované. Karel IV. v její prospěch rozhodl všecky otázky sporné; král vykonává a dává vykonávati spravedlnost ze své jediné a plné moci; obyvatelé nesmí býti poháněni před žádný cizí soud; každé odvolání k soudům říšským je plným právem neplatné a kdo odvolává se, samým skutkem potrestán jest ztrátou pře své. Nálezy sněmův a nařízení císařská nesmí se vykonávati v Čechách; císař nikdy nesvolává tu sněmu, nemá tu žádných statků, nemá práva vstupovati v jejich území; král uděluje všeckna léna, rozdává obroky kněžské; investitura, kterou přijímá, nevztahuje se ke koruně, ale ke kurfiřství a císař ani nepřesuzuje ani nepotvrzuje volby panovníka. Spor, jenž trval po několik století, tedy konečně rozhodnut; Čechy byly úplně samosprávné a samostatné; císařové němečtí zmírnivše znenáhla své nároky upustili i od každé myšlénky odvetné.

Skličovalo je velmi mnoho jiných starostí, aby jestě chtěli se zaměstnávati s těmito Slovany, kteří byli obyčejně neštěstím předchůdců jejich, a velmi skromná ctižádost jejich nyní nesnažila se více rozšířiti vliv svůj na druhou stranu hor, ale hleděla brániti se proti vměšování se králů českých do politiky německé. Když Maximilian zřídil soud říšský (1492) a kraje (1512), neučinil ani zmínky o Čechách: neplatilyť daní, neopatřovaly vojska, nemluvily stejnou řečí; jakým právem by byly připojeny k říši? Jediným ještě svazkem mezi oběma zeměmi, zcela osobním a občasným, bylo právo krále českého účastniti se volby císařů; několikrát již panovníci a knížata hleděli zrušiti je; Čechové odpírali, což nebylo právě šťastnou myšlenkou: viděliť v privilegii svém právo čestné, příležitost nabýti zisku a prostředek rozšiřovati vliv svůj do ciziny, a ostatně přednost ta byla bez odplaty, právo, ze kterého nevyplývala žádná povinnost; udrželi sobě toto nepřirozené postavení, dále domáhajíce se privilegia dávati náčelníky říši, jejíž moci nepodlehali více. Rostoucí rozvrat v Němcích, zmatky politické a náboženské, oslabení moci ústřední příliš těžce zasáhly síly Germanie, takže na dlouho nebylo se obávati pokusu odvetného s této strany; říše se smířila s odtržením Čech jako s odloučením Švýcar nebo Polska, ba zdálo se, že ani necítí velmi silného hněvu z porážky své; řevnivost kmenová zachovávala prudkost svou jen v krajích, kde Slované neustále se stýkali s Němci, na příklad ve Slezsku, kdežto ostatní Německo nemělo ani účasti ba ani zájmu v zápase, jenž dále trval při hranicích jeho.

Bojem politickým, vedeným proti císařům, Čechové nikdy nebyli příliš vážně znepokojováni; obavy jejich byly buzeny a národnost jejich opravdu ohrožována klidným a stálým vnikáním tisíců cizinců, kteříž usazovali se v městech, zalidňovali venkov, tisknouce před sebou starší obyvatelstvo. Zatím nebezpečenství bylo zažehnáno; od válek husitských, třeba nenávist ciziny neměla již povahy tak prudké, kmen a jazyk český neustále nabýval půdy; jakousi zrychlenou silou domácí národnost každým dnem znovu dobývala po částech území, jež jí bylo oderváno. Od posledních revolucí šlechta, jež dříve ovládána byla zvláštní zálibou napodobovati cizinu, zapomínala jazyk německý; Ferdinand I. a Maximilian II. budou se učiti češtině, aby se smluvili s nejvyššími úředníky svými. Roku 1510 ze třiceti pánů českých poslaných do Žitavy ani jeden neumí německy. Za zvláštní zjev pokládají na sněmě Zdislava Berku z Dubé, kterýž umí německy, a proto volí ho, aby oznámil Ferdinandu Rakouskému zvolení jeho.298.1

Pokroky jazyka českého překvapují ještě více, pohledneme-li, ne na šlechtu, ale na stav městský. Až do XV. století města byla ještě zcela německá, ne více již obyvatelstvem, ale správou: za vlády Jagielovců živel slovanský vítězí skoro ve všech městech.298.2 Roku 1516 purkmistr Budišinský oslovuje konšely pražské německy, a v městě tomto, které před stoletím pokládalo se za hlavní město Říše, jediný konšel mu rozumí; písař radní odpovídá mu latinsky.299.1 Nejen všecka města, která přidržela se utraquismu, na příště jsou obcemi českými, ale hnutím jsou taktéž stržena města, která zůstala věrna katolictví. V Plzni, o jejíž hradby zlomila se moc vojů táborských, konšelé ve slavném zasedání, kterému přítomny jsou všecky přísežné osoby, usnášejí se, aby "Němci, kteří nic česky neumějí, žádný zde za souseda přijímán, ani za člověka v kteréžkoli vsi městské, ani aby domu nenajímal v městě, dokud by se česky mluviti nenaučil, leč by se takový člověk dobrý nahodil, kterýž by se pánům napřed a obci líbil a hoditi mohl, avšak aby takový bez vědomí pánů starších obecních přijat nebyl".299.2 Němci jsou ohrožováni i se strany, kde nadáli se přízně a podpory: administrátor arcibiskupství Pražského nařizuje, aby kázalo se lidu jen českým jazykem; lépe prý jest, aby cizinci "učili se česky, nežli by tak znamenité české město zněmčiti se mělo."

V krajinách poněmčených od staletí, kde dnes potkáváme se jen se slabými menšinami slovanskými, Čechové nabývají převahy: Bílina, Litoměřice - počeštily se opět. V Ústí nad Labem rada městská roku 1443 jest ještě docela německá; a všecky listiny kromě listu, jímž Poděbrad roku 1459 městu potvrzuje privilegia, jsou německé nebo latinské. - Od roku 1459 všecky úřední listiny jsou české; to trvá až do roku 1628 a obyvatelstvo zapomíná německý jazyk s úžasnou rychlostí.299.3 - Obec Kutnohorská ustanovuje roku 1476, že konšelé, vzdávající se úřadu svého, za nástupce své nemají navrhovati cizince neb osoby protivné kalichu; nález tím pozoruhodnější, že Kutná Hora vždy pokládána za středisko vlivu německému nejvíce vysazené, a že po přijetí kompaktat Sigmund s velikým úsilím povolával sem Němce. V kraji pod Krušnými horami Teplice zůstává českou až do konce XVI. století. Města, která dnes jsou úplně na území německém, a kdež uslyšíme jen náhodou slovo české, tenkráte byla úplně slovanská nebo vážně zasažena immigrací: tyto pokroky jsou patrny zvláště na severu a na severozápadu, kde dnes jest pevnost Němců v Čechách. Cheb sám, Cheb, který přece není ani konečně připojen k Čechám, ale zachovává svou samosprávu a své řády zvláštní, a jenž polohou a stálými styky spojen je s Říší, ode dávna nepřátelsky zaujatý proti kacířům, zabírá důležitou menšinu českou a jest aspoň městem smíšeným: podobně Chomoutov a Karlovy Vary, kde příliv cizinců nestačí vyvážiti obecný tlak, Mašťov, západně od Žatce, jest obydlen od kacířů, kteří mluví toliko česky, a mezi nimiž ztrácejí se někteří cizinci. Krajina kolem Přimdy, Tachova, Plané, Teplé, Bochova a Kadaně není ještě zabrána od osadníků německých; na jihu čára, obě národnosti rozdělující, jest mnohem vzdálenější od Prahy nežli dnes: Krumlov a Nové Hrady jsou české a výběžky Šumavy osazeny budou od Bavorův a Rakušanů teprve mnohem později.300.1

Cizinci neodvažují se bez rozpaků do země, kde mínění veřejné jest jim přímo nepřátelské; sem vydávají se jen v průvodu tlumočníka.300.2 Jakmile překročili hranice, zdá se jim, že přišli do jiného světa. Správce archivu městského v Zhořelci vždy staví Čechy proti Německu. "Když vrátil jsem se do Němec po pobytu svém v Čechách," vykládá, "mé obyčeje, můj oděv, mé dlouhé bledé vlasy, které choval jsem jako Čechové, a které splývaly mně po šíji a téměř po pás, dávaly mně vzezření barbara a skoro pohana."

Čechové nespokojujíce se skutečným držením, zákony hleděli utvrditi si vítězství svá, aby uchránili jich ode všelikého přepadení. Jazyk český na příště jest jedinou řečí úřední. Již r. 1480 sněm moravský nařizuje, aby listiny vložené ve dsky zemské psány byly jazykem českým. Roku 1494 sjezd kraje Hradeckého žádá, aby totéž nařízení ustanoveno bylo v Čechách pro zamezení zmatkův a omylův. Návrh, oznámený ostatním sjezdům krajským, přijat je s nadšením a učiněn zákonem na sněmě roku 1495.301.1 Při soudech připuštěna jest jediná řeč česká, výminky není ani pro cizince.301.2 R. 1505 hrabata Šlikové, rozhodní nepřátelé národnosti slovanské, odvažují se odporu i chtějí užívati němčiny v jednom z četných sporů svých, ale dána jim odpověď, že nemůže se jednati o žádné při, není-li zavedena jazykem českým. V rokování sněmovním, v jednáních diplomatických, ve stycích se zeměmi přivtělenými užívá se toliko jazyka českého; privilegia městům udělovaná jsou skládána česky, i když většina obyvatel jest německá. Roku 1516 poslové obce Vratislavské a Šestiměstí lužického žádají, aby přeložen jim byl list český; tomu páni protiví se rozhodně: není to obyčejem, odpovídají na všecky stížnosti. Jejich poněkud nesnášelivá nedůtklivost svádí je někdy k nebezpečným neobratnostem; když roku 1547 žádají pomoci Slezanů proti Ferdinandovi I., ač znají jejich city nepřátelské Slovanům, píší jim česky, čímž zajisté nezískali si sympathií Vratislavských.

Jazykem českým král činí přísahu, česky musí předkládati návrhy své stavům. Jen domácím osobám dostává se obroků kněžských. Protože sněm vyhradil si právo udělovati indigenat, země česká jest bezpečna, že nebude zaplavena cizinci. "Netoliko v žádný úřad zemský, od najvyššího až do najnižšieho úřadu, žádný cizozemec nemá vsazen a přijat býti podle práva, ale také cizozemci nikdež v zemi nemají trpieni býti; než jakož jest za svaté paměti kniežat, za osvieceného a svatého Spytihněva, za Břetislava otce jeho, a za osvieceného a svatého Soběslava bylo, i za jiných kniežat a králóv potomních cizozemci mají ven z země hnáni býti, jakož kroniky české všecky ukazují a svědčie; neb každý král český, jakož jest Kojata prvniemu králi Českému Vratislavovi ode všie země pověděl, že "máš od svých Čechóv a zemanóv čest, od Němcóv a od jiných cizozemcóv nemáš jedno lest". Neb se žádný cizozemec pro dobré zemské do Čech neobrací než pro užitek svój vlastní, kteréhož když dosáhne, o zemské dobré obecnie málo myslí!"301.3

Tento souhrn opatření doplňuje se zákony, jimiž řídi se převod majetku: král nemůže odciziti žádný ze statků svých bez svolení sněmu; všelikému obyvateli zapovědíno jest, aby cizincům žádných zboží, zámků, tvrzí, měst neprodával bez zvláštního povolení stavů i cizinec, který by nechtěl šetřiti zákona, prostě a přímo propadne jmění, a zboží jeho spadne na krále; schválení sněmu udělí se jen tenkráte, když kupec přisáhne, že nemá jiného pána dědičného než krále Českého a slíbí ve všech povinnostech srovnati se s obyvateli v zemi české.

Dějepisci němečtí s rozhořčením protestují proti těmto nařízením, křičí o pronásledování a barbarství. "Jestliže dějiny," volá pohnutlivě Schlesinger, "vyžadovaly smíru za ukrutnosti, které na březích Labe a v Německu severním provázely odnárodnění Slovanů, Němci v Čechách za XV. století, krvácejíce z tisícerých ran, hojně to zaplatili."302.1 Takové deklamace zajisté nehnou námi příliš: šťastní Poláci poznaňští, ať nemluvíme o jiných, kdyby nebyli nikdy poznali jiného tyranství! Zákonodárství české vzhledem k cizincům zajisté odporuje liberalním naukám, které rozšířeny byly revolucí francouzskou, a kteréž ostatně jsou dnes tak smutně zamítány; ale nevyznačuje se nijak rázem ukrutným a nesnášenlivým. Předně těchto zákonů uživá se toliko při osobách, jež nepocházejí z Čech, a nečelí nikterak proti Němcům, poddaným koruně české; ostatně odpovídaly ideám všeobecně rozšířeným a konečně byly tehdejší správou skoro uloženy. Nařízení překážející cizincům nabývati majetku, týkala se v skutku jen svobodných statků zemských, jichž držení vůbec opravňovalo k zasedání ve sněmu: nikdo nekřičí o pronásledování, protože ústavy moderní neudělují práva hlasovacího. cizincům nezdomácnělým; když několik set rodů drželo všecku moc, nekázala-liž opatrnost, míti se na pozoru před vtržením živlu cizího ? Že Čechové nenenáviděli ani nepronásledovali Němců, zřejmé důvody máme v mluvě mužů, kteří nejrázněji schvalovali zákonodárství posavádní, na příklad Všehrda, ale chtěli zůstati pány v zemi své, a jich opatření zdála se dosti dobře vypočtena, aby věky poddanství a úpadu, jakých zažila země česká, byly na vždy zažehnány.

Zatím Slované nejen nabývali znenáhla půdy, kterou byli dříve ztratili v království, ale pokrok jejich byl patrný i v ostatních zemích korunních. Století XV. je dobou oslabení a úpadku Německa; z příčin mnohonásobných ztrácí na čas sílu svou k odporu a k rozšiřování se a ustupuje na všech stranách: po veliké době výbojů XIII. a XIV. století následovala doba ochromení a porážek. Na severu moc řádu německého, jeho stráže na východ posunuté, zlomena jest od Polska sesíleného jednotou svou s Litvou. Druhá hradba kmene německého na jihovýchodě, Slezsko, jest rovněž zasaženo. Vratislav zajisté otřásla štěstím Poděbradovým a překazila utvoření veliké říše české; ale jaké odměny dostalo se jí za to? Dlužno jí bylo podrobiti se tyranství uherskému, za správce uznati Štěpána Zápolského, který neuměl německy, a jho Matyaše Korvina tížilo ji tak krutě, že ještě velmi ráda přijala Vladislava za krále a znovu spojila osudy své s královstvím slovanským nad Labem. Město, ochablé a vysílené dlouhým a jalovým úsilím svým, na dlouho bude neschopno obnoviti opravdově boj. - A přece nikdy chvíle nebyla tak vážná: na všech stranách jazyk český nabývá půdy; hořejší Slezsko skoro úplně jest již Německu zťraceno; ve středním Slezsku hrabství Kladské se počešťuje s úchvatnou rychlostí; i v dolejším Slezsku a zvláště v knížectví Hlohovském dlouholeté panství pánů původu slovanského podporuje pokrok národnosti české.303.1

Na Moravě menší města, kteráž aspoň z velké části byla německá, všecka se počeštila; déle odporovaly Brno, Jihlava, Znojmo, ale osamocením svým byly odsouzeny podati se dříve nebo později; šlechta moravská v skutku užívá tétéž politiky jako sněmy české, ale s větší ještě rázností a vytrvalostí. Již i poslední tvrze kmene německého jsou částečně ztečeny od nepřítele: v Brně Čechů přibývá nepoměrně rychle, a koncem XV. století čeština zavádí se při soudě konšelském v Jihlavě. Za hranicemi koruny v severních Uhřích obývají Slováci, větev odtržená od kmene českého; od dávna ztratili všelikou pamět původu svého a jsouce chudi, nevědomi, ztraceni uprostřed kmenů pokročilejších a četnějších, zdáli se odsouzeni k brzkému zániku. Průchod vojů husitských, dlouhé panování hejtmana Jiskry z Brandýsa, jehož houfy záležely hlavně z Čechů, a osadníci od něho přivolaní, probudili u těchto horalů vědomí národní; od té doby nastávají mezi Čechy uherskými a Čechy z království styky, které šířením se bratří českých a příchodem emigrantů po bitvě Bělohorské utužují se ještě, a které udržují se až po dnes; všecko pronásledování Maďarů nezničí díla kacířů českých.303.2 Jaký pokrok vykonán, jaká dráha uražena od doby, kdy "národnost česká byla jako psancem v skutečné vlasti své". Odkud tedy nepokoj a smutné předtuchy ? Nebyly-li k smíchu tyto obavy, které skutečnost tak skvěle vyvracovala? Vždyť bezvládí nepotrvá na věky, boje náboženské stiší se, strnulost duševní, výsledek to příliš násilného přepětí ustoupí plodné činnosti; za všech dob duchové mrzoutští věští katastrofu. Jediná věc jest důležitá, samostatnost vlasti: když řeč mateřská hlaholí svobodně, když všickni synové otčiny hotovi jsou povstati proti nájezdníkům, kdeže vězí nebezpečenství? A v které době jazyk český byl u větší vážnosti, nebo kdož osmělil by se obviňovati tehdejší pány české, že nemilovali svobodu a vlast ?

Potomstvo, právem přísné ku představitelům politiky nešťastné, jaká tehdáž vládla v Čechách, nesnižuje jich: ano, šlechta česká milovala vlast svou, chtěla ji míti volnou, velikou a váženou. Na neštěstí v historii právě tak jako v mravouce nestačí dobré úmysly. - Rovněž vlasteneckou byla, jak dokázala později, ona šlechta polská, která připravila porobení a rozdělení říše. Vlastenectví jest plodné toliko, když slouží mu povahy přísné a duše čisté; bez toho rozplývá se v bezvýznamných deklamacích nebo v bezcenných osvědčeních. Jestiť méně nesnadno býti hrdinou - i méně užitečno než učiti se snahy své podrobovati obecnému dobru, a vášeň nejšlechetnější chabne málomocně, není-li podporována a vedena vůlí stálou a silnou. Ano možná-li, aby láska k vlasti nepodlehla některé nákaze, když duše všecka vypráhlá jest lakotou a sobectvím, a zda páni čeští byli jisti, že osvědčí ihned, ne zajisté odvahu, ale ducha obětavého, jakého vyžadují veliké krise a největší nebezpečenství? Bezvládí je jed smrtelný, který hubí ústrojí nejzdravější. Je-li právě této chvíle zcela jisto, že většina opatření učiněných k zajištění vítězství jazyka českého byla vnuknuta péčí o blaho veřejné. Nepomýšlela-li šlechta zvláště vzdalováním cizinců oslabiti moc královskou a odstraniti nebezpečnou soutěž? Po celé století štěstí přálo Slovanům, ale nebylo-li možno předvídati reakci? Pokroky národnosti české za této doby byly více dílem náhody nežli politiky jasně prohlédavé: účinky revoluční horečky, která na počátku XV. století roznítila národ, pociťují se dále, i když horečka tato ochabla, ale nepotrvají stále: hněv, jejž budí ještě Německo, umírní se tou měrou, kterou pamět dávného utlačování bude mizeti; bylť již udržován skoro jen různými názory náboženskými. Však reformace náboženská již počala; oběma zemím kynulo sblížení společnou jich opposicí proti moci papežské. S druhé strany slabost říše německé nepotrvá na věky; na západě povstaly mocné státy; proud immigrace povalí se na východ. Mocný vpád počne znovu: co jemu postaví se vstříc? - Zákony? prohlášení? - Brzo pozná se pak, že národnost, kterou představuje již jen několik set rodů, jest vydána všeliké náhodě.

Čas byl ještě příhodný, však s podmínkou, aby co nejrychleji použilo se okolností, a k tomu bylo třeba více než několika nařízení, jádra věci nedosahujících, totiž politiky širší, vyšší, vytrvalejší a pevnější. Budoucnost kmene českého bude plně zajištěna toliko, až tento dobude svých hranic přirozených a získá území prostírající se podél pohraničních hor, jež nešťastná politika posledních Přemyslovců vydala cizincům. - V XV. století bylo by nejlépe bývalo pokusiti se o nápravu chyby Otakarů, a nikdy úspěch nebyl by býval bezpečnější; však o to nebylo ani pokusu učiněno. Trestuhodnou nedbalostí svých odpůrců Němci zachovali si důležité državy a jako předmostí, odkud brzo počali útok; všecky pokroky dosažené měly takto cenu jen okamžitou a domnělou. I v této době již vsákání německé znovu počíná na různých místech, západně od Labe - pod Krušnými horami, kam odkrytí nových pánví rudných vábí cizí horníky a kde tito chráněni jsou od jednotlivých pánů. Příklad hrabat Šliků, kteří na této straně odtrhují se od království a zůstávají poddanými saskými od r. 1471 až 1505, byl by měl vzbuditi pozornost Čechů: ti však odvracejí raději zraky své; odporem každodenním brzo unavuje se netrpělivost jejich; když náhodou pán český koupí statek v těchto končinách, brzo znechutí si obtíže, s nimiž se potkává, za každou cenu prodává opět jmění své, aby nežil mezi Němci a ponechává jim pole volné!

Páni čeští jsou příliš vznětliví, příliš zaujati hlukem a hádkami, příliš žádostiví odbojův a peněz, aby zalibovali si v pracích únavných, v zdlouhavých a utajených zápasech. Náruživě milují pletky zákulisní, rokování sněmů, pachtění se po úřadech a moci: v takové hře povaha bázliví a duše poklesá. Již i svědomí se otupuje; ze všech šlechticů těchto, kteří chvějí se při slovech: národ, Slované nebo Čechové, kolik jich váhá domáhati se proti soupeřům svým zakročení cizinců? Sněm r. 1497 musí zapovídati Čechům, aby nedávali se jakkoli do služeb panovníka sousedního, ale zvyk již příliš se zakořenil v životě; zákony nezvítězí nad ním. Všickni mocnáři, kteří chtí utvořiti si stranu v zemi, nacházejí sluch a dlaň nastavenou. Jedni, páni z Rosenberka, z Hradce, z Pernšteina jsou ve službách císařových; druzí, páni ze Šternberka, z Riesenburka, z Kolovrat berou platy od vévody Albrechta IV. Bavorského, posílají dítky své na vychování ke dvoru jeho, zasnubují se s Němkyněmi; nejsamostatnější jsou ti, kdo berou oběma rukama a podvádějí celý svět. Všecka taková srozumění trestuhodná omlouvají páni sofismaty a lživými ohradami; však jak lze zastaviti se na tomto srázu ? Po smrti Ludvíkově některé hlasy ozývají se, aby zvolen byl kandidát národní. - Bude-li dosti bohat, aby uplatil své voliče? Ostatně jak možná uznati panství druha sobě rovného? Tyto dvě úvahy odnímají všecku čáku panu Lvovi z Rožmitála. Hra je tak živá, tržení tak zuřivé, chtíče tak rozpálené, že se ani nepozoruje, jak vyslanci cizí na sněmu mluví německy: je to jako první fanfára nepřátelského vpádu.306.1

Za tohoto střídání se sněmů kde nalézti lze tradici, důslednost a chladnokrevnost, bez nichž všeliká politika jest nemožná? Kdo asi z těchto nuzných zemánků rozumí poměrné důležitosti otázek a tuší možné následky hlasování? Kandidatura Karla Španělského na trůn císařský rozhořčuje stavy - proč? Pomýšlejí snad požadovati nazpět pro svého krále trůn Luxenburků? Kandidatura Ludvíkova nebyla ani navržena, nikdo nebyl by ji vážně pojímal. Chtějí-li páni, podporujíce kandidaturu Františka I. zabrániti utvoření nebezpečné říše při bezprostředních hranicích svých? - Nikoliv, jim běží toliko o to, aby zvěděli, komu přísluší právo zastupovati krále ještě nezletilého: zda poručníku, Sigmundovi Polskému, čili nejvyšším úředníkům zemským, kteréž ustanoví panovník, a kteří takto budou moci tržiti o své hlasy.306.2

Po nejdelší dobu panování svého Maximilian pracuje o zasnoubení dítek svých s dědici Vladislavovými a připravuje takto nastolení dynastie německé: zda Čechy poddají se tomu ? Zda nenastala chvíle připomenouti si napomenutí státníků, kteří tak často vystříhali Čechův od záměrů sousedů jejich? Zda Sigmund Polský, podporován jsa národní stranou maďarskou a vůdcem jejím Janem Zápolským, jehož sestru pojal za manželku, a vítězem jsa nad Rusy, nemohl by utvořiti velikou říši západoslovanskou, nebezpečnou Turkům a nepřemožitelnou Německu ? Jaké bylo nejlepší řešení a tradicím nejpříhodnější ? - Dnes bylo by marno příti se o to; ale že páni čeští nepostřehli ani vážnosti otázky, proto zasluhuje odsouzení jejich krátkozrakost, podkupnost a lehkomyslnost, s jakou zadali na staletí osud země.

Ujali se moci, a nevykonávají ji; za slepého vedení jejich Čechy vybočují z pravé dráhy, vydány jsouce rozmarům lidí a náhodě událostí. Toto království, jehož poloha zeměpisná je výtečná, jehož lidnatost naproti sousedním státům je značná, jehož obyvatelstvo je kmen válečný, ozářený báječnou slávou hrdinných vojů táborských, vinou vůdců svých mizí z událostí světových. Nemáť ani vojska ani politiky ani naděje. Podléhá skutkům hotovým, smlouvy zjednávají se bez spolupůsobení jeho, i ty, na nichž závisí budoucnost jeho. - Nestačí národu, aby chránil hranic svých, třeba mu bdíti také nad událostmi, jež dějí se kolem něho; každým oslabením moci jeho na venek ohrožuje se samostatnost jeho; avšak v jistých chvílích lhostejnost a zříkání se jsou zvláště nebezpečny, a tato chvíle nastala pro Čechy.

Od zvolení Vladislavova na trůn uherský Čechy nikdy nenabyly již svého postavení zvláštního. Náhoda, drobné výpočty a bídné pletichy vedly k utvoření velkého státu, který měl se doplniti spojením se zeměmi rakouskými; ale tato říše nahodilá, žila a vyvinovala by se k štěstí a bezpečnosti národů, na příště pod týmž panovníkem spojených, jen kdyby založena byla na rozumných podmínkách existenčních; vnadidlem byla jednota osobní, již pouze přijímali tehdáž Čechové, a jež by byla každému státu ponechala život úplně samostatný; ani panovníci nemohli se odhodlati k tomu, ani všeobecné okolnosti nedopouštěly toho. Čechové byli pokojni, protože smlouvy vyhrazovaly jim plnou samosprávu; ale co jsou zákony proti nevyhnutelným situacím ? Zda již za vlády Vladislavovy věci státní v poslední instanci nerozhodují se při dvoru Peštském? Zda všecka opatrná opatření zabrání, aby rádcové cizí nepůsobili na krále a jím na Čechy? V skutku Praha pozbyla své přednosti jako hlavní město. Také Chorvátsko a Slavonie byly jednou královstvím samostatným, nyní jsou jen zemí poddanou Uhrám; tentýž osud hrozí Čechům, a mužové nejprozíravější děsí se toho.

Spolkem dvou států nevyhnutelně přivádí se některá společnost výkonův a zájmů; popíráním skutečnost nepotlačuje se. Nepřijmeme-li změny potřebné, vydáváme se v nebezpečenství, že vykonají se proti nám. K zachování samosprávy království zbýval jediný prostředek: přijmouti některé následky situací uložené; jedinou zárukou proti poddanství byla určitá a upřímná shoda, která dbajíc o obecné potřeby nového státu, byla by opravdu společnými a nerozdílnými učinila všecky národy nové říše. Úkol to choulostivý a složitý; za našich dnů ještě neunavně se usiluje o upravení vzájemných práv a povinností národů, ze kterých skládá se říše rakousko-uherská; tentokráte, kdy spojení bylo sotva přijato, kdy existenční podmínky státu byly jen docela neurčitě předvídány, co překážek bylo přemáhati, a co polehčujících okolností pro ty, kdo při tom se potkali s nezdarem!

Ale v skutečnosti se nepotkali s nezdarem, protože ani nepokusili se o to. Ostatně není jisto, že obtíže byly tenkráte větší neb aspoň tak velké, jako dnes, kdy staletým potlačováním způsobeno zarputilé záští. Kdož osmělil by se tvrditi, že Poděbrad by byl nezavedl vládu, kterou by všichni byli přijmouti mohli pro spravedlnost její, a jestliže Žerotín o století později marně se o to snaží, padá-li tu všecka vina na okolnosti a ne také na lidi ? Ostatně co na tom: jakkoli trudné jsou jisté problemy, jakmile jednou jsou položeny, třeba je rozřešiti: takto život bývá neúprosný jak pro jednotlivce tak pro národy; běda těm, kdo nejsou sami dosti bystrozrací, aby postřehli nutné rozhodnutí, nebo nejsou dost odvážni, aby se jim podrobili. Jedinou podmínkou úspěchu byl by jakýs duch zříkání se a smíru, a tento duch, který právě jest výsledkem řádů svobodných vyplývajících z kompromissů a z úcty ku právům druhého, naprosto příčil se zásadám nesnášelivosti, vládnoucím tehdáž v oligarchii české.

V soustátí rakouském vliv jednotlivých skupin měl se srovnávati s jejich mocí a silou životní: také s tohoto hlediska následky šlechtovlády byly zlé. Země strádala; zákony utiskující a ohrožující stav městský ochromovaly neb aspoň zdržovaly pokrok hospodářský; nedostatkem bezpečnosti, monopoly, mnohonásobnými cly ztěžován obchod a průmysl; od veřejných prací upuštěno, silnic neudržováno; daně záhubné, protože špatně rozvržené, nedopouštěly utvoření se kapitálu, peněz ubývalo; nařízení z roku 1485 zapovídá přijímati mimo úrok zákonný 10% ještě dary a jiné úsluhy; ale zákony proti lichvě nikdy nesnížily úroku, a občasné pronásledování židů, kteří v rukou svých soustřeďovali všecken obchod peněžní, omlouvaly a zvyšovaly požadavky jejich. Zmatek, překážeje pravidelné práci a usnadňuje nedovolený zisk, kazil mravy: vyšší stavové hýřením a vynášením bezuzdného přepychu mrhali špatně nabyté důchody; měšťanstvo pozbývalo chuti ku práci a spořivosti, a v lidu šířilo se opilství.

Království drobilo se: od nerozhodného Vladislava nedosaženo ani, aby Slezy, Morava a Lužice úředně a určitě přivtěleny byly opět ku koruně, a Uhři na dále hájili příslušenství jejich k říši maďarské. Nároky samy sebou málo nebezpečné: ale v každé této zemi utvořila se strana separatistická, síly odstředivé nabývaly znepokojující převahy, nebezpečnější v Slezsku a v Lužici, kde většina náležela Němcům. Čechové neučinili ničeho, aby pospolným citem národním spojili různé části koruny, aby sjednotili je pod jednou správou: zpupné nároky jejich, výlučné právo, jímž osobovali si volení panovníka, vzbudily trpké obžaloby; jednajíce se Slezany a s Lužičany jako s poddanými a ne jako se sobě rovnými, doháněli je k odpadnutí: Sněmy generální, zřízené od Karla IV., na nichž poslové jednotlivých sněmů rokovati měli o otázkách všech zemí se týkajících, byly by se mohly státi výtečným prostředkem sjednocovacím; Čechové však báli se, aby nesahaly na privilegia jejich, proto svolávány zřídka a popírána oprávněnost jejich. Jak jiná byla by situace bývala, kdyby ve chvíli vstupu svého do jednoty rakousko-uherské Čechy byly zemí bohatou a kvetoucí, obklopenou Slezskem, Lužicí a Moravou jakožto kruhem spojenců!

Přese všecky chyby spáchané země česká zaujímala přece čelné postavení. Byloť bohatství její ještě velmi značné, obyvatelstvo velmi četné. Její upomínky slavné byly jí na prospěch, a které město mohlo by závoditi s onou proslulou Prahou, zářící slávou Karla IV., Žižky a Poděbrada.

Příležitost naskytovala se vhodná, ale nebylo jí ani použito. "Čechové," psal skladatel přídavku k Dalimilově kronice okolo roku 1493. "měli by se pilně varovati a ve vší snažnosti vystříhati, aby v správu cizího jazyka a zvláště německého neupadli; nebo jakož kroniky české svědčí, ten jazyk jest nejlítější ku poražení jazyka českého a slovanského. Se vší pilností vždy o to pracuje a rozličnými obyčeji a lstmi vždycky usiluje, kterak by ty jazyky shladiti mohl ... Nikdy pokolení německé z přirození svého nemůže býti věrno jazyku českému! Nebo pánům českým Libuše řekla jest: Bude-li Němec nad vámi vlásti, nebude jazyk váš dlouho trvati309.1 ... Jako jed v krmi vlit jsa, jedoucímu nemůže býti bez úrazu, ale neb smrt neb bláznivost neb jinou nemoc člověku uvede, též moc německá, v slovanský neb český jazyk uvedena, neb zkažení toho jazyka neb umenšení neb jinou vadu konečně přinese; jakožto vlk v stádu, myš v domu nic jiného než vadu a poškození učiní, taktéž Němec v panování českém. Měli by tehdá Čechové, nemohou-li z svého jazyka pána míti, na jiný slovanský jazyk nebo na jiný kterýkoli pod nebem křesťanský pomysliti, ač by bohatý nebyl, jej sobě za pána vzíti, aneb jich jazyk a jich svobody pod králem každého jazyka, kromě německého, lépe stanou."310.1 - Věštba měla se uskutečniti. Stavové čeští neopatrností svou bezděky bránu otevřeli vpádu cizímu; obětovali nejdříve blahobyt a moc království svého, potom i samostatnost jeho. Opomenutím svým bezpečnost země zradili a vydali úkoji choutek svých. Slova jich byla stkvělá, provolání jich pyšná; v skutečnosti jediným přáním jich bylo svobodně kořistiti z moci.

Spravedlivý a ukrutný obrat věcí: řády, jichž domáháním se šlechta česká byla hypnotisována, nebyly ani pevně založeny; bylyť vydány v nebezpečenství převratu státního. Zpozorováno to již za vlády Ludvíka Jagielovce. Šťastná země česká, kdyby páni událostmi byli přivedeni k správnějšímu posuzování skutečnosti a kdyby poučeni jsouce křehkostí práv, na nichž tolik si zakládali, byli se vrátili k politice méně výlučné a moudřejší.

Kolem roku 1520 zmatek rozmohl se tolik, že mnoho lidí nevědělo již ani ku které straně se hlásiti: ve šlechtě tyranství páně Lvovo popudlivé a pokrytecké rozhořčovalo mnoho dávných stoupenců jeho; v Praze tajná řevnivost podkopávala jednotu obou měst a chování Paška z Vratu odcizovalo mu každého, kdo poněkud pečoval o jednotu národní a nevěřil, že jediný pokrok možný záleží v zavedení obecného bezvládí na místo bezvládí feudalního. Rozbroje náboženské, na chvíli utišené, znovu se přiostřily od chvíle, co první apoštolé lutheranští přibyli do Čech. Za všeobecného zmatku oči všech trpících obráceny byly ku králi: od něho očekávala se spása, k němu vznášely se prosby vždy úpěnlivější a nářek národa. Král, ač zbaven byl všech privilegií svých, opuštěn znenáhla ode všech přívrženců svých, zapleten v situaci téměř nerozřešitelnou, obklopen rádci podezřelými, špatně smýšlejícími nebo nevědomými, nicméně zdál se jako spasitelem, jenž vyžene prodavače z chrámu. Ke straně královské a vlastenecké přidávali se všickni, kdož úzkostlivě stopovali události připravující se na východě. Soliman právě dosedl na trůn; známa byla jeho ctižádost a tušilo se jeho nadání: mohamedáni shírali své síly k rozhodnému útoku; jak křesťanstvo odolá tomuto nárazu? Maďaři zbuzovali tolikéž nenávisti a hněvu jako Němci, ale byli poslední hradbou Čech: vyčká-li se, až požár zachvátí dům, aby zastaveno bylo další šíření ohně ? Uhři osamocení byli ztraceni a jakými silami vládla česká země sama, pokud byla rozervána na strany? Jediný příchod králův může ji usmířiti a přivésti ku potřebné spolučinnosti.

Dlouho Maďaři nechtěli svoliti k odjezdu Ludvíkovu. Situace v Uhrách byla ještě horší nežli v Čechách, záští zuřivější, vlastenectví nestálejší, magnati věznili téměř krále obávajíce se, aby nevyprostil se z moci jejich. Po několikaletém vyjednávání Ludvík odhodlal se konečně odebrati se do Čech; potřebovalť peněz a vojska, jichž nemohl dostati jinak než osobním zakročením (1522).

Král a národ byli příliš dlouho odloučeni od sebe: první setkání bylo co nejchladnější; přílišné naděje ochlazeny byly skutečností. Král zdál se sice nad věk svůj starší, vysoký, statný, otužený cvikem tělesným: však bylo mu teprve šestnáct let. Životopisci chválí jeho ducha, mírnou povahu a spravedlivost; za rozličných příležitostí projevil mysl odvážnou; jeho konec předčasný, jeho mládí opuštěné a nešťastné budí soucit; neprovedl velikého díla, vždyť zahynul u věku dvaceti let. Snažil se o dobro, po své matce zdědil jakousi ráznost, péči o důstojenství královské a jakési přirozené nadání vladařské; ale jeho vychování bylo špatně vedeno, v okolí svém měl vždy rádce jen nevěrné nebo nedostatečné; zvláště sestřenec jeho markrabí Jiří Braniborský působil naň vlivem záhubným. Manželka jeho Marie, sestra Karla V. a Ferdinanda I., byla žena důmyslná a statečná; hrdá Španělka, o něco starší než manžel její, po Maximilianovi zdědila pevnost a pražnost, i urážela se podřízeností dvoru královského, však byla také příliš mladá a nezkušená. Uprostřed neustálých pletich naučili se záhy přetvářce, domýšlejíce se, že nahradí moudrost; jejich největší záměry měly ještě něco dětského; politika byla jim toliko zábavou; podávajíce se radovánkám, užívali v Praze nové svobody své, netážíce se, zda rozpustilostí jejich neurážejí se asketické požadavky žáků Husových nebo vynášením cizich zvyků nepohoršuje se národ. Pro neobratnost jejich podařilo se panu Lvovi nabýti znovu obliby v lidu.

Ludvíkovi přísluší aspoň zásluha, že poznal, jakou vážnost má posud moc královská. V měsíci lednu 1523 svolal sněm zemský a osobními listy zval k němu stav panský a rytířský; sešel se v počtu hojném: tentokrát bylo to zákonné zastupitelstvo zemské a nikoli, jako za posledních let, schůzka přívrženců páně Lvových. Poznalo se hned, jakou moc mají nařízení a ohrady nakupené od šlechty. Sněm jednohlasně vrátil králi část zámků jeho a většinu jeho důchodů, zrušil nová zřízení odporující svrchovanosti královské, panovníkovi přiznal právo k rozřešení otázek jednotlivé stavy rozdělujících, jednal o napravování práv a ustanovil výbor k revisi zřízení zemského. Král přál si propuštění starých úředníků a na místo jejich dosadil náčelníky strany královské.312.1

Vůle dítěte postačila, aby vyvráceno bylo lehké dílo oligarchie. Zřízení zemské, jak založeno bylo úchvaty šlechty, bylo záminkou k bezvládí, ale nikoli zárukou svobody. Práva sněmů byla jak výstřední tak lichá; zdržovala správu všeliké vlády pravidelné, ale byla jen velmi slabou hradbou proti přepadům samovlády. Za všech krisí podobných massa národa buď tajně přeje útokům směřujícím proti hrstce privilegovaných nebo jest aspoň lhostejna. Šlechta nebude vážněji odporovati Ferdinandovi I. nebo Ferdinandovi II. nežli Ludvíkovi, jen že pak nepůjde již jen o privilegia její, a moc královská vítězství svého zneužije ku podrobení země nejtužšímu despotismu.

Ludvík neměl záměrů tak velikých; nepopíral sněmu práv jeho. Ostatně k čemu? Sněm projevoval vzornou ochotu, povoloval daně žádané, usnášel se o zákonech sobě nejméně milých. Lev a přívrženci jeho obesláni byvše před soud zemský, cele obnovený, aby se tu zodpovídali, pokořili se a prosili Sigmunda Polského, aby zakročil v jejich prospěch. "Věc králova", psal jeden z rádců jeho, "pokročila více za deset dní nežli dříve za deset měsíců". Jeho přívrženci oddávali se plnému nadšení vítěznému a radostně pozdravovali jitřenku nové doby, kdy moc královská zabezpečujíc nedotknutelnost všech práv zákonných přivede zemi na dráhu pokoje a blahobytu. Na neštěstí převraty státní trvají na krátko. Ludvíkovi, jenž ` schopen byl rázného činu, naprosto nedostávalo se pevné mírnosti a vytrvalé opatrnosti, jež pouze byly by vítězství učinily plodným a trvalým. Uhři usilovali o návrat jeho, a tak hrozivé bylo nebezpečenství turecké, že další nepřítomnost byla by již bývala nerozvážností. Král správu království svěřil Karlu z Minsterberka, Janu z Vartenberka a Vojtěchu z Pernšteina, mužům počestným, ale prostředním, nesmělým, váhavým, kteří daleko nevyrovnávali se panu Lvovi. Po první chvíli strachu přemožení pozvedali hlav; tak výhodny byly úřady ztracené, že nepustili jich bez lítosti. Lev byl velmi obratný; jeho přátelé osobní a jeho důvěrníci velmi četní ač ne dostateční ke zjednání většiny; vyhledal program, heslo, jímž by skryl své snahy ctižádostivé. Příliš nadužito bylo slov svobody, nikdo opravdu nebál se tyranství: ale v zemi tolika bouřemi zmítané stranám nikdy nechybělo záminek: Rožmitál, opustiv půdu politickou sobě nepříznivou, chopil se vášní náboženských.

Poněvadž velice horlivě hájil vždy prospěchů katolických, bylo zcela přirozeno, že nástupci jeho vybráni byli z utraquistů, z nichž někteří pokročilejší více méně veřejně přáli ideám lutheranským; proto vyhlášeni byli za protivníky víry národní, a žalováno na veliké spiknutí proti husitství. Úřad hofrichteřský nad městy královskými byl odňat Paškovi z Vratu a dán Hlavsovi: jako pan Lev ani Pašek nemohl se smířiti s porážkou svou. Mstivost sdružila oba tyto muže, jichž řevnivost tak dlouho naplňovala zemi českou nepokojem a hrůzou. Hlavsa a noví konšelé klonili se k učení lutheranskému: novoty jejich nelíbily se části obyvatelstva spíše pověrčivé nežli zbožné. Při nových volbách podlehli, a Pašek znovu zvolen za primasa městského. Používaje nezkušenosti novotářů, hleděl moc svou upevniti a utvrditi. Převrat takto podobal se velice násilnému skutku z roku 1483, ale tentokrát pokrokáři stali se obětí bouře. Nepřátelé Paškovi byli vyhnáni z města, a přísná nařízení vydána proti všem, kdo by oddělili se od utraquismu.313.1

Od té doby Pašek objevoval se u veřejnosti toliko v průvodu stráže a po pět let vládl nad Prahou v pravdě tyransky - pochmurný, neúprosný, lhostejný jak k rozkazům krále, tak ku prosbám pronásledovaných. V těsný spolek vešel s panem Lvem z Rožmitála, oba shromáždili kolem sebe katolíky a pravověrné utraquisty, kteří protivili se všelikým novotám a přáli si sblížiti se s Římem, jestliže by schválil toliko přijímání pod obojí způsobou. V prohlášeních svých, velmi obratně složených, zakrývali pravé úmysly své. Správce zemský Karel z Minsterberka, věčně kolísavý, co den odporoval si v rozhodnutích svých. Prozíravější Ludvík byl by rád potrestal smělce, kteří porušili jeho rozkazy a "myslí jen na záhubu moci jeho a na zničení jeho". Ale hněv jeho byl málomocný; Sigmund Polský radil mu, aby šetřil Lva; král potřeboval podpory Klimenta VII., věděl, že v Římě vylíčen jest jakožto ochrance lutheranův, i obával se, novou zbraň dáti protivníkům svým do rukou. Odročil pomstu svou a jedním z oněch náhlých obratů, jakými oplývala vláda Vladislavova, svolil ku porážce svých přátel, vrátiv panu Lvovi úřad nejvyššího purkrabí (1524). Žalostný nezdar podniku tak šťastně počatého! Královská moc se smiřovala se svým úpadem: Ludvík pozbyv důvěry, až do konce svého života pykal za slabost svou.

Brzo dostavila se lítost, a přece přílíš pozdě. Když král chtěl napraviti chybu svou, rozkazů jeho nebylo poslechnuto. Lev a Pašek, přesvědčivše se o síle své, bez trestu nadužili svého vítězství; jednota utvořila se proti nim. Znovu dva tábory stály proti sobě, hotovy jsouce udeřiti na sebe.

Zatím došly zprávy, že Turci dali se již na útok od několika let připravovaný. V čele hrozného vojska Soliman překročil hranici uherskou. Ani vůči tomuto nebezpečenství nepřestaly spory. Jenom voje strany královské přirazily k vojsku; Lev a Pašek, jichž mstivost udusila všeliký cit pro povinnost a věrnost, hromadili nesnáz za nesnází; když konečně vypravili svá vojska, vedli si tak rychle, že pomoc došla, když již bylo po všem. Však Uhři nebyli jim lepším příkladem! V boji u Moháče Ludvík proti 300.000 Turků mohl postaviti toliko 26.000 mužů špatně ozbrojených a špatně vycvičených. Dáti se do boje za takových okolností bylo šílenstvím nebo zoufalstvím. Král dal se do boje. Vítězství nebylo dlouho na váhách; v půl druhé hodině dne 29. srpna 1526 podlehlo království Uherské, o něž tolikráte rozbíjely se hordy osmanské; téměř dvou staletí bylo třeba k odnětí jim výboje jejich. Mladý král, chtěje spasiti se útěkem, utopil se v močálech zátoky Dunajské.

"Není slýcháno," smutně naříká současný letopisec, "aby takový král tak potupně sešel se světa" ... Taková-li věrnost byla mu slíbena? - Sám pan Lev, jenž z velké části vinen byl katastrofou, na chvíli pocítil snad výčitky svědomí: "Toť máte, k čemu přicházíme s těmi sektami rozličných bludův. Pán Bůh náš pro hříchy naše ráčí na nás zármutky a těžkosti dopouštěti, neb z viny se vymluviti nemůžeme". Kdož ví? Snad byl to jen jeden z oněch projevů okázalých, jimiž udržoval přívržence své.

Smrt Ludvíkova byla počátkem hrozné krise pro Čechy. V plném rozvratu království stálo vůči problemu nejnebezpečnějšímu: trůn osiřel; komu svěří země osudy své? Na jejím rozhodnutí bude snad na věky záviseti štěstí její. Přijme-li za krále - jak i učinila - manžela sestry Ludvíkovy Ferdinanda Rakouského, skutkem, ne-li právem, přestane tvořiti stát osamocený a samostatný, a osudy její na příště budou nerozlučně spojeny s osudy států sousedních.

Této chvíle končí se středověké dějiny království Českého; nová doba počíná za vážných a smutných okolností. Národ podléhal trestu, jaký velmi často zdá se býti údělem národů, kteří předstihli svou dobu, odtrhli se od tradice a lidstvu otevřeli dráhy nové. Revoluce husitská, počatá s nadějemi nejradostnějšími, zdála se zůstavovati po sobě toliko únavu, ssutiny a zoufalství. Národ, jenž v pravou chvíli stál v čele ruchu evropského, zaplatí slávu tu skoro vždy dlouhým utrpením. Jako Německo po reformaci, jako Francie po roce 1789 tak i Čechy vnitřními zmatky a úpadem moci své pykaly za slávu dobytou a za služby prokázané.

Jagielovci byli nástroji a spoluvinníky tohoto krutého osudu. Za půl století dovedli na kraj propasti zemi sobě svěřenou. Královská moc byla oslabena a potupena, lid poroben, města ochuzena a ohrožena, veřejný život zkažen, zřízení zemské porušeno, hospodářský pokrok zastaven, jednota národní poškozena: to byla smutná bilance právě minulých padesáti let. Dílo opravné, o němž tak šťastně pracoval Poděbrad, bylo zničeno. Z otázek daných žádná nebyla rozřešena, z nesnází žádná odstraněna.

Od těch časů země česká dožila se dob krvavějších a bolestnějších, ale žádná snad nebyla osudnější. A původ a příčinu všeho neštěstí jejího dlužno hledati právě v této době.

Nic zajisté nebylo ještě nenapravitelně ztraceno, ale na příště každá chyba mohla se státi osudnou. A situace byla tak zapletena, že chyby byly téměř nevyhnutelné. K spáse země české bylo by třeba bývalo mužů srdcem i rozumem vynikajících, kdežto ona měla toliko vůdce stran, vyrostlé v rozbrojích vnitřních a porušené jimi.


Poznámky

ke straně 271

271.1 Listy (v překl. Vinařického) str. 78.

ke straně 272

272.1 Listy str. 90. Nikdy nesmí se do slova věřiti nářkům moralistů, ale Bohuslav vyslovuje tu jen stručně svědectví všech vrstevníků. - Bohuslav byl katolík a proto přál Německu; obviňován byl z nedostatku vlastenectví, což jest přehnáno, - ale jeho vlastenectví bylo české, nikoli slovanské.

272.2 Listy pana Viléma z Pernšteina vynikají zdravým úsudkem, upřímností, vznešeným smýšlením; ukazují, čeho osvícení a vlastenečtí králové mohli dosáhnouti od šlechty české, svědčí také o vážnosti nebezpečenství. Pan Vilém z Pernšteina cítě blížiti se poslední chvíli svou, píše Ludvíkovi: "A protož nerad bych umřel, abych toho neměl oznámiti pro své svědomí, což škodného V. Mti znám: poněvadž jsem V. Mt za pána přijal; na korunu dva prsty vložil, sceptrum při korunování V. Mti jsem držel ... Jedné sami neračte se opouštěti a škaredě, což máte svého dědičného, toho nezanedbávati. Nebť jest již na času, a příliš velikém, ano skrze nedbanlivosti a roztržky mnohá království jsou v nic přišla. Pak jak se nyní v Čechách děje, jistě k témuž jest podobné ... A já neznám, co se můž hůře již díti v tomto království, než se děje, a toho neubývá, než přibývá." List ode dne 10. prosince 1520. Archiv český I., str. 75. Srovnej jiný list ku králi ode dne 4. října (Ibidem str. 74). "Ač jest toho tak veliká potřeba V. Mti i tomu království, příjezdu V. Mti, že nemůž mnoho větší býti; neb škaredě hyne." V listu ku panu Janovi Bornemissovi z Březenic (Ibid. II., 152): "Nehne-liť sebou J. Mt za mládí k svému panování a k mocnému rozkazování i trestání, a v tom se J. Mt tak zastará: malou radost bude míti v těch královstvích, a ona zkažena budou, nebude-li božské milosti. Neb kdež se již roty působí, majíce pána svého, již tu není žádné čáky k dobrému, ani k lásce ku pánu svému."

ke straně 273

273.1 "Neračte meškati příjezdou svou a neračte se dáti s toho žádnému svoditi, a království Českého a zemí k němu příslušejících neračte sobě lehce vážiti; ač budete ráčiti mocně královati, a tak královati, abyste ráčili býti ten pán, když ráčíte říci: chci, aby tak bylo; a když ráčíte říci: nechci, také aby nebylo, spravedlnost při tom obmýšlejíce. A nevezmete-li toho V. MKá před se v své mladosti, nikdá dostatečně V. Mt královati nebudete; než králem V. Mt slouti budete, a jiní užívati budou, a budou činiti což chtí, a V., Mt mějte na tom dosti, že jste králem. Milý pane! račte se toho uchovati, a toho neračte se dopouštěti; a poněvadž jste V. Mt králem, račtež královati, a tovaryšů ze svých poddaných sobě nedělati ... A račtež ten obyčej zachovávati, dobrým dobrým se odplacovati, a těm, kdož by toho tak nezachovávali, také račte jim V.Mt za jejich skutky tím odplacovati, čehož by hodni byli." (Archiv český I., str. 74.)

273.2 Anna byla dcerou Gastona hraběte Kandalského a Kateřiny hraběnky z Foix; byla vychována na dvoře Ludvíka XII.

ke straně 275

275.1 O této době viz vedle Palackého, jenž nezdá se mi dosti přísným ku panu Lvovi, četné a důležité práce Rezkovy, zvláště Příspěvky k dějinám českým za králů Vladislava a Ludvíka v Č. Č e s. M. 1882. Politika páně Lvova byla velmi dvojsmyslná, povaha jeho nebyla přímá; jeho obyčejem bylo rozněcovati vášně, potom diviti se jejich prudkosti: "napřed sám oheň rozdmýchal a pak si jako Pilát ruce umýval" (str. 221). Již výše vyznačil jsem za přední pramen pro tuto dobu listy pana Lva z Rožmitála uveřejněné v Archivu českém.

ke straně 277

277.1 R. 1516. Uvedeno od Palackého V., 2, str. 314.

ke straně 278

278.1 Když konšelové vzdávali se úřadu, starší a veliká obec volili jistý počet volitelů, kteříž teprve jmenovali nové konšely. Ostatně král, byl-li v zemi, vyhražoval si právo sázeti konšely. 1514, Privilegia měst Pražských str. 350.

ke straně 279

279.1 Písař Bartoloměj, neboli Bartoloměj od sv. Jiljí, vůbec Bartoš Písař řečený byl měštěnín Starého města pražského. Maje obchod plátenický náležel zámožnému stavu městskému i dává o něm soud velmi příznivý. Ducha jsa smělého, svobodného, živého i pronikavého, stal se jednou z obětí tyranství Paškova; o událostech let 1524-1530 zůstavil nám v pamětech svých líčení velice půvabné a živé. Ovšem nesmí se beze vší kritiky přijímati všecky obžaloby, které svaluje na protivníky své. Zemřel roku 1535. Sloh jeho jest prostý, nenucený, poněkud rozvláčný, vyniká výrazy a úslovími prostonárodnlmi, vylíčení povah jest velmi živé. Kroniku jeho uveřejnil Erben r. 1851 na základě dvou rukopisů universitní hnihovny Pražské, ale zachoval se ještě třetí rukopis v knihovně Strahovské. V tomto rukopise Strahovském vedle rozličných poznámek marginalních obsažena jest po knize čtvrté ještě zvláštní kniha řečená "epilog", kde čteme některé zajímavé podrobnosti o událostech r. 1483, úvahy o nich a srovnání bouře r. 1525 a 1483. (Srovnej díla našeho str. 146.) Tento epilog Bartošův, o pěti kapitolách v úplném znění otištěn jest od dra. Rezka ve Zprávách o zasedání krklovské čes. společnosti nauk, Praha 1882: Dodatky a opravy k Bartošově Kronice o bouři Pražské. Překlad latinský vydal Höfler nákl. kr. učené společnosti 1859, Bartolomaeus von St. Aegidius Chronik von Prag in der Reformzeit, Chronica de seditione et tumultu pragensi 1524.

ke straně 282

282.1 Truhlář, Humanismus v Čechách v Čas. Čes. Musea 1870, str. 370. (Srovnej téhož spisovatele "Počátky humanismu v Čechách" v rozpravách akademie české třídy III., ročník I., č. 4. Praha 1891.)

ke straně 283

283.1 Srovnej Truhláře,O spisech Bohuslava z Lobkovic. Čas. Čes. Mus. 1878, str. 266.

283.2 Vybrané spisy pana Bohuslava Hasišteinského z Lobkovic v překladu Vinařického 1836, str. XIX.

ke straně 284

284.1 Žaloba svatému Václavu na mravy Čechů v r. 1487. Český překlad u Vinařického str. 124-130.

ke straně 286

286.1 Vzorem těchto pánův osvícených zdá se pan Jan Hasišteinský z Lobkovic, jehož Zprávu a naučení synu jeho Jaroslavovi jsem již uvedl. (Viz str. 192 195.) Jsa katolíkem, ale ne fanatickým, sloužil Poděbradovi a Vladislavovi proti Matiášovi; na cestách svých navštívil Benátky, ostrovy Jonské, Svatou zemi a zůstavil půvabné líčení svého putování. (Otištěno od Čelakovského v České včele 1834.) Zpráva a naučení synu jeho bylo velmi často tiskem vydáno a nápodobeno.

ke straně 287

287.1 Bohuslav z Lobkovic str. 57

ke straně 289

289.1 Živý obraz žalostného úpadu vysokého učení Pražského na počátku XVI. století líčí J. Truhlář v rozpravě o mistru Václavu Píseckém v Čas. Čes. Musea 1876, str. 83-96.

ke straně 290

290.1 Spisovatel díla našeho přidržuje se ještě staršího mínění literarních historiků českých o vývoji a rozkvětu národní poesie české v době staré, jež však vyvráceno jest a zamítnuto novým bádáním vědeckým. Viz pojednání V Jagiće: Gradja za slovinsku nar. poeziju v Radu jugoslav. akademie. Záhřeb 1876 Srovnej i české Athenaeum 1886, str. 346-355.

290.2 Srovnej str. 249.

ke straně 291

291.1 O literatuře české viz nejprve slavné a mistrné dílo Jos. Jungmanna Dějiny literatury české; první vydání, Praha 1825; druhé velice rozšířené, ale na mnoze nespolehlivé, 1849; - výbornou a často již uvedenou Rukověť Jirečkovu, Praha 1875; Výbor z literatury české, Praha 1845; Anthologii literatury české od Jos. Jirečka, Praha 1881; Sabinův Dějepis literatury československé 1866 napsaný velice živě i nadšeně a přese všeliké mezery a omyly velice důvtipně; K. Tieftrunka stručné Dějiny literatury české, 2. vydání, Praha 1880; Pypina a Spasoviče Dějiny literatur slovanských, Petrohrad 1881. (Z ruštiny do jazyka francouzského přeloženo dílo to od prof. A. Denisa, Paříž 1881; do jazyka českého od A. Kotíka, Praha 1881.)

291.2 Viz str. 171.

ke straně 293

293.1 Všehrd, II., 30, vydání H. Jirečka str. 99.

293.2 Ibidem str. 4 a násl.

293.3 Ibidem str. 162.

ke straně 295

295.1 Výbor z literatury české II., str. 1044 a násl.

ke straně 296

296.1 1496. To jsou vlastní slova Všehrdova.

296.2 Mikuláš Konáč z Hodíštkova zemř. 1546, přeložil Kroniku českou Eneáše Sylvia 1510 - přehlednutou a opravenou od Veleslavína 1585.- Lucinovu řeč o rozličných stavích 1507 a j. Oldřich Velenský z Mnichova zemř. po roce 1532, vydal překlady z Laktantia Firmiana, Erazma Rotterdamského, Marsilia Ficinského a j. Jan Češka zemř. asi 1547, Řeči hlubokých mudrců ok. r. 1500. Řehoř Hrubý z Jelení zemř. 1514, překlady z Petrarky, Vally, Pontana, jednotlivá díla Ciceronova, sv. Basilia, Cypriana a j.

ke straně 298

298.1 O. Kaemmel, Zur Beleuchtung der Czechisirung Böhmens im XV. Jahrh. v Mitth. des Vereins für Gesch. der Deutschen in Böhmen 1877 str. 85.

298.2 Srovnej v témže sborníku Lipperta, Die Czechisirung der böhm. Städte im XV. Jahrh., 1867, str. 174. Slabý odpor, jímž měšťanstvo bránilo se vítězství živlu slovanského, vysvětlí se hlavně tím, že vítězství toto připravovalo se již dlouho; oligarchie německá tvořila od počátku XV. století jen lehkou vrstvu, pod níž skrývala se massa lidu českého. Lehce pochopíme, že vliv německý nezmizel úplně. Práva městská na dlouho jsou toliko přeložené dávné obyčeje německé. Až do doby Ferdinanda I. města, spravující se právem magdeburským, v případech těžkých žádají za poučení soudů saských.

ke straně 299

299.1 Scriptores rerum Lusatic. III., str. 482.

299.2 Zápisy Plzeňské z r. 1500. Uvedeno od Sabiny str. 700.

299.3 V. Feistner, Gesch. der kg. Stadt Aussig bis zum Jahre 1547. Liberec 1883.

ke straně 300

300.1 Němci zabírají již krajinou souvislou mezí Chbem, Kinžvartem, Ostrovem, Hroznětínem, Přísečnicí a Chomoutovem, pásmo Krušných hor až po Králův Kámen (jenž dlouho byl částkou Čech), poříčí řeky Nisy a výběžky Ještědu, důležité ostrůvky při hranici moravské, zvláště krajinu Německobrodskou. Tu je téměř jediné místo, na kterém država německá jest dnes méně rozsáhlá než v XV. století. Srovnej Šolce, Národnost česká, Praha 1881; Bendla, Die Deutschen in Böhmen, Mähren und Schlesien, Vídeň 1884, Schlesingera, Geschichte Böhmens str. 427 a násl., Praha 1870; Naučný slovník čl. Čechy; Lipperta, Die Czechisirung der böhm. Städte, 1867; Pelzla, Geschichte der Deutschen und ihrer Sprache in Böhmen, Praha 1788; Dobrovského, Geschichte der böhm. Sprache, Praha 1792.

300.2 Butzbach, Chronica eines fahrenden Schülers, Řezno 1869.

ke straně 301

301.1 Všehrd, str. 453.

301.2 Zřízení zemské krále Vladislava II. H. 7.

301.3 Všehrd, str, 134.

ke straně 302

302.1 Geschichte Böhmens, str. 436.

ke straně 303

303.1 Grünhagen, Geschichte Schlesiens I. str. 391."V XV. století dobrá třetina Slez jest znova dobyta od kmene slovanského" (str. 396.).

303.2 Slováci řeč českou nazývají ještě jazykem biblickým; kázaní u nich koná se jazykem českým, a na farách a na některých zámcích bible vydaná od bratří českých chová se jako vzácná památka. Píčův Nástin politické a literarní historie Slováků v Slovanském Sborníku, 1875.

ke straně 306

306.1 Rezek, Geschichte der Regierung Ferdinand I. in Böhmen, Praha 1878, str. 26.

306.2 Viz Rezkovo pojednání: Spor o český hlas při volbě císaře Karla V. r. 1519. v Čas. Čes. Mus. 1882, str. 364.

ke straně 309

309.1 Viz IV. kap. t. ř. kroniky Dalimila, kde šlechtický skladatel její v ústa kněžny Libuše vkládá krásné a jadrné zásady vlastenecké. Srovnej i kap. 106.

ke straně 310

310.1 Uvedeno od Sabiny v Dějepise literatury československé str.643.

ke straně 312

312.1 O udalostech za posledních let vlády Ludvíkovy viz Staré letopisy čes. str. 454 a násl.; Bartoše str. 17 a násl.; Palackého V. 2.; Rezka, Ferdinand I.

ke straně 313

313.1 Podrobněji o událostech těchto promluvíme v druhé hlavě II. dílu při uvedení reformace do Čech.


HLAVA PRVNÍ

NASTOLENÍ DYNASTIE RAKOUSKÉ V ČECHÁCH

Habsburkové. - První styky se zemí českou. - Maximilian I. a sňatky rakouské. - Strany v Čechách roku 1526; volba Ferdinanda I. -- Jeho povaha i politika: král a sněmy; sjezdy krajské a města; pád Paškův a Lvův. - Prohlášení dědičnosti trůnu. - Vojsko a finance; komora královská. - První pokus o ústřední správu rakouskou.

Tři skupiny, slovanská, maďarská a německá, jichž spojením povstal stát rakouský, v hlavních rysech dějin svých vyvíjejí se téměř stejně a za středověku podléhaly několikrát podobným vlivům; avšak až do XVI. století každá trvala zcela samostatně. Již jazykem a kmenem velmi se různíce v době, kdy přijaly společného pána urazily dlouhou a pohnutou dráhu, která zbudila a zocelila jejich vědomí národní.

Následky, jež pro osudy Rakouska měl způsob jeho utvoření, jsou známy již od dávna; Montesquieu vedle mnoha jiných pozoroval, že obáváno se vždy, "aby jednotlivé části říše na vzájem se nepotíraly", a výklad tohoto předmětu stal se od té doby téměř všeobecným. Nedávno znamenitý historik Albert Sorel svou obvyklou jasností a rázností ujal se této these: - velikou příčinou slabosti Rakouska prý jest, že není jediným národem a že neví, jak jím se státi; národ a stát musí tvořiti se zároveň, jak událo se ve Francii nebo státu třeba utvořiti národ, jak stalo se v Prusku; ale Habsburkům nedostává se chvíle, aby následovali příkladu Kapetovců nebo Hohenzollerů. Vládnou nad národy přiliš četnými a mimo to národové tito byli již příliš vyspělí, když vzdali se své neodvislosti.

S tohoto hlediska jest v skutku veliký rozdíl mezi Francií a Rakouskem: toto utvořilo se "assimilací", ona "agglomerací"; zde veliká království, jež poddávají se dobrovolně a chráněna jsouce staletími svobody a slávy minulé, nechtějí zaniknouti v nové říši, než zachovati samosprávu svou; tam země celkem málo rozsáhlé a málo lidnaté, jež upadají pod panství Kapetovců po dlouhé době nejistoty a bezvládí, v níž vyčerpal se jejich duch vzdorný a jejich svébytnosti. A jak velmi správně poznamenává Sorel, tyto první existenční podmínky Rakouska určují téměř všecku vnitřní a vnější politiku jeho: obtíže, s jakými Rakousko ovládá národy hotové vždy k odpadnutí, jakmile popustí svazky, vížící je vespolek, jeho lhostejnost administrativní, jeho málomoc offensivní, protože zájmy a náklonnosti jeho poddaných se různí - a jeho zvláštní síla životní, poněvadž moc jeho jest rozptýlena ve všech částech jeho území, takže žádná rána nezasáhne mu k srdci. Náležíť jaksi do druhu nezmarů, kteří těžce se pohybují, ale tím tužšího jsou života, takže lze je řezati na kousky a přece ne usmrtiti.

Toto pojetí Rakouska je klassické: tak právě pojímala je stará diplomacie francouzská, a našim státníkům velice běželo o to, aby dobře je poznali, tak že jednohlasné mínění jejich zdá se téměř přesným. Ostatně v dějinách idee tradicionalní bývají vůbec správné, a bylo by velmi odvážno popírati theorii, která má tolik obhájců a která potvrzena jest pozorováním současných událostí. Však lze snad připomenouti, že příliš přesným vyznačováním pravdy, vydáváme se v nebezpečenství, že ji překroutíme.

Habsburkové v téže době, kdy dostali korunu svatoštěpánskou a svatováclavskou, stali se náčelníky svaté říše římskoněmecké; jedna větev rodu jejich vládla ve Španělích a v oněch zemích nad Šeldou, Masou a Rýnem dolejším, jichž odníti nedovedl Ludvík dědici Karla Smělého. Takto zdálo se, že zamýšlejí uskutečniti sen o všeobecné monarchii, kterým zanášeli se všickni císařové. Svoboda Evropy byla obhájena proti nim od Francie, která se všech stran byla sevřena državami jejich, a zápas Habsburků s Kapetovci zůstal největším skutkem v politických dějinách nové doby. Hluboký byl dojem jeho; zcela přirozeně vyniká tu kouzlo antithese: proti sobě staveni oba státové, jeden, který povstal úsilím zdlouhavým a neustálým, jehož jednota určena byla podmínkami zeměpisnými a jehož energie životní je tím silnější, že velikost jeho jest jen výsledkem přirozeného vývoje; druhý, který povstal nahodilými událostmi, ze žádného jiného důvodu podstatného než šťastnou ctižádostí jedné rodiny, kteráž podporována byla všemi příhodami. - Protiva je zřejmá, ba nápadná, ale připouští některé odstíny. Nelze proto pochybovati o vlastenectví rakouském, třeba často popíraném a zastíraném snahami jednotlivých národností, a taktéž není úplně správno, tvrdí-li se, že utvoření státu rakouského bylo čistě nahodilé a nepředvídané.

Dunaj dokonav první část toku svého a opustiv planinu bavorskou, protéká krajinu krabatou, již na severu svírají hory české a na jihu výběžky Alp norických. Úval vídeňský, daleko nejdůležitější v této krajině, otvírá se s jedné strany do nížiny uherské, s druhé do pole moravského; dále na jih přítoky dunajské, Dráva a Sáva, s nížinou uherskou spojují Štyrsko, Korutany, Krajinu, ano i Tyrolsko, hornaté to země, velmi záhy sloučené s Hořejšími a Dolejšími Rakousy. I hory moravské, nevysoké a nenáhlého svahu, tvoří mezi Moravou a Čechy hranici spíše zeměpisnou než skutečnou, a země česká, ačkoli přináleží poříčí labskému, svým útvarem všeobecným obrací se spíše k Dunaji než k moři severnímu. Tato přitažlivost byla ještě zvýšena vyhubením kmenů slovanských v severním Německu a těsnými styky, které zavládly mezi Slovany moravskými a českými. Podmínkami zeměpisnými zajisté nebyla zde tak přesně uložena jednota, jako v některých jiných zemích, ale nelze pochybovati, že jimi připraveno a později zachováno sblížení různých národů, kteříž osudy své spojili pod žezlem Habsburků.

Za nové doby národové dovedli zachovati svou samostatnost jen tehdy, když byli dosti lidnatí, aby mohli odporovati svým sousedům, nebo byli-li chráněni zcela výminečným postavením. Čechové právě tak jako Maďaři nebyli ani dosti kryti přírodou, ani dosti silni nebo dosti draví, aby mohli vzdorovati vpádům, nebo jich si nevšímati. Ustavičně ohrožováni jsouce Německem, záhy pocítili potřebu spolků cizích: samy potřeby samostatnosti národní znenáhla a nepřímo přizpůsobily mysli ku přijetí cizích králů, - což v zápětí musilo míti spojení jednotlivých států pod týmž vládcem. Jednotlivé dynastie přály těmto temným myšlenkám o konfederaci, protože nebyly schopny zajistiti svým poddaným pořádek uvnitř a bezpečnost na venek. Neustálé úspěchy Moslemův učinily posléze nevyhnutelným soustředění všech sil křesťanských ve východní Evropě.

Bylo by velikým omylem předpokládati, že tyto úvahy obecné způsobily hlasování volitelů Ferdinanda I. ; poznáme pravý opak, a na důkaz toho postačí připomenouti toliko, že Čechové radili arciknížeti, aby neucházel se o korunu uherskou: obrana této země přivodila by prý útraty na zbytečnou obtíž království Českého. Ostatně volbou jeho nepomýšleli nikterak vzdáti se nejmenší částky svých svobod. Ale právě jako všecken odpor jejich nepřekazil, aby vykonaný čin nenesl svého ovoce, a jako nepodařilo se jim zachovati samosprávu svou, jest na jevě, že bezděky podlehli nátlaku povšechné situace. Volba Ferdinanda I. nebyla by se udála, kdyby nebyla bývala v souvislosti událostí, a jednota nebyla by potrvala, kdyby nebyla se shodovala s podmínkami historickými a geografickými. Lidé byli nesvědomými nástroji sily vyšší.

Velmi záhy četné pokusy dály se o utvoření velikého státu v území nad středním Dunajem. Netřeba ani zacházeti ku první říši moravské, která v IX. století za Rostislava a Svatopluka vedle Moravy obsahovala Čechy a Pannonii; v XIII. století Přemysl II. získal Rakousy, Štyrsko, Korutany a Krajinu, a po vítězství roku 1278 Rudolf Habsburský, zakladatel moci rodu svého, odkázal dědicům svým plán výbojný, jehož od té doby oni nikdy nezapomenuli. Již v první chvíli myslili, že blízci jsou cíle. Syn Rudolfův, Albrecht, neopatrnější a ukvapenější než otec jeho, na čas opanoval Uhry (sic) a Čechy (1306). Podnik byl předčasný; moc Habsburků v zánovních zemích jejich byla ještě vrátká; knížata říšští, znepokojeni jsouce pokroky nové dynastie, z řevnivosti neprojevili žádné ochoty ku podpoře Albrechta, jenž krátce potom zahynul vraždou (1308), a po více než jedno století bylo možno nadíti se, že uskuteční-li se veliká říše Rudolfem předvídaná, stane se to bez přičinění jeho nástupců, ba proti nim.

Zatím co Čechům a Uhrům za Luxenburkův a Andegavců dostalo se velmi stkvělého období dějinného, Habsburkové, zapletše se v těžké války, ustupovali v pozadí. Koruna císařská unikla jim; svými statky dědičnými vydáni byli stálým sporům s kantony švýcarskými, a hroznými porážkami oslabena sláva jejich, i když nezasažena vážně síla jejich. Rudolf I. a Rudolf IV. (nejznamenitější vládce rodu toho v XIV. století) zakázali dělení statků rodinných, ale sobecká řevnivost a směry doby tehdejší byly silnější než řády a prospěch rodu: bratří Rudolfa IV. rozdělili se o své země, a zdálo se, že jednotlivé větve Albrechtova, Fridrichova a Arnoštova jako většina dynastií německých zahubí ctižádost svou v drobných půtkách. Jelikož zákon Rudolfův nebyl výslovně zrušen, vladaři domu zachovali si jisté právo zakročovati ve věcech příbuzných svých; tyto upomínky na dřívější jednotu nejen neoslabily škodlivých následků drobení, ale byly jen novou příčinou sporů. Jinak neustálými hádkami knížat poškozována i jejich moc vnitřní. Z počátku Habsburkové jakožto držitelé velikých statků byli vládci, kteří vzbuzovali úctu a poslušnost, a jejich moc vykonávána toliko pomocí jich tajné rady. Ku konci XIV. století zdroje jejich, vyčerpané válkami velice těžkými, nestačily více na vydaje, rozmnožené vydržováním jednotlivých dvorů; tudíž byli přinuceni obraceti se k svým poddaným, a jako vždy finanční odvislost jejich brzo měla v zápětí závislost politickou. Nepořádky a oslabení blahobytu hmotného vyžadovaly a zároveň ospravedlňovaly zakročování stavů; sněmy staly se rozsudími panovníkův, a dříve než vévodové rakouští mohli pomýšleti na rozšíření hranic svých, musili jaksi znovu podrobiti vlastní země své; ano nemohli zde ani spoléhati na záští stavů, jež ve většině druhých zemí prospívalo pokroku moci panovnické: stav městský se stejnou láskou hájil svobod veřejných jako stav prelatský a šlechtický, vedle nichž zasedal na sněmích.

Tyto příčiny úpadu byly částečně nahrazeny dlouhým trváním dynastie, jež mezi panovníky a poddanými utvořilo svazky nerozlučitelné, geografickou polohou země, kterou vládli, její jednotou národopisnou a podporou mravní, kterou Habsburkové nalézali v říši Německé, jíž Rakousko bylo přední stráží na jihovýchodu. Německo ani ve chvíli největšího oslabení svého, totiž v první části XV. století nevzdalo se naděje, že rozšíří hranice své na východ, aniž nástupcové Rudolfovi uprostřed zlých starostí, jimiž zdáli se zabaveni, zapomínali, že moc rodu jejich počala pádem Přemysla II. a Slovanův. Očekávajíce, že naskytne se jim příležitost obnoviti záměry Albrechta I., znenáhla rozšiřovali državy své a připravovali se k úloze, budoucností jim vyhrazené; štěstí na konec vyslyší tyto vytrvalé a vroucí žádosti. Tři panovníci za necelé století povznesli Rakousko a učinili z něho velikou říši. První, třeba nejméně známý, Albrecht V., jakožto císař Albrecht II., byl snad nejznamenitější. "Muž činu spíše než slova", praví Sylvius, "hodný, třeba byl Němec", píše letopisec český, "udatný a dobrotivý", obnovil zase pořádek v bezprostředních zemích svých, pojal za manželku dceru Sigmundovu a po smrti tchána svého zvolen byl za krále římského (1438); od té doby koruna císařská nepřetržitě náležela Habsburkům až do konce starého císařství německého (1806). Albrecht jakožto uznaný král Český a Uherský dovedl takto na chvíli utvořiti, ne-li skutkem, aspoň dle jména velikou říši slovansko-uhersko-rakouskou. Měl veliké záměry chtěje těsněji připoutati království, jež náhodou byl získal, a pomýšleje na založení skutečného státu: všecky tyto záměry zmařeny byly morem, jemuž podlehl u věku 42 let (1439).

Říše, již teprve tušil a předvídal, nepřežila ho. Syn jeho Ladislav Pohrobek byl králem jen dle jména; po smrti jeho v Čechách zvolen byl na trůn Jiří z Poděbrad, v Uhrách Matiáš Korvín, a vše bylo třeba znova počínati. Fridrich III., nástupce Albrechta III., který po více než půl století řídil osudy Německa a Rakouska, vládl za doby velmi pohnuté, a štěstí po dlouhý čas mu nepřálo. Jsa učený, nábožný bez fanatismu, mravů příkladných a náklonností prostých, byl spíše divákem než původcem událostí, které vyznačují dlouhý život jeho. S velikou liknavostí a nerozhodností spojoval živý cit pro práva svá a plnou důvěru v budoucnost rodu svého. Ponechal volný běh událostem, péči o nápravu nezdarů svých zůstavoval času a neopatrnosti svých odpůrců, povoloval často, neustupoval nikdy, nehněval se na události a neměl záští proti lidem. Myslil, že vše má svůj čas, a že člověk nezmůže mnoho proti osudu; neměl žádné sebelásky, čímž aspoň chráněn byl od nenapravitelné svéhlavosti, nebo, lépe řečeno, byl příliš hrd, aby nepatrnými nehodami se cítil dotknutým. I když vyhnán byv ze zemí svých, bloudil a bídu třel, zachoval si víru pevnou, a proto v něm ctěna budoucí velikost rodu jeho. Za smutnou přítomnost útěchu nalézal v tom, že všudy, na knihách svých, na svém nádobí stolním, na svých prstenech diamantových, na svém kameni náhrobním vrýval pět písmen prorockých AEIOU (Austriae est imperium orbis universi), s nimiž tehdáž potkáváme se poprvé. Nechybělo mu důmyslu, ale užíval ho mimo státní věci.325.1 Konečně omrzel samo neštěstí. Syn jeho Maximilian zasnoubil se s Marií Burgundskou; on sám přežil druhé členy rodu svého, a jednotlivé země rakouské znova byly spojeny. Rakousy vlastní, Korutany, Krajina, Štyrsko, Terst, markrabství Furlanské a Istrijské, Tyrolsko, Vorarlberg, statky Švábské a Elsaské tvořily veliký, skoro nepřetržený polokruh, který svíral celé hořejší Německo; v celé Říši nebylo jediné dynastie, jež by na příště mohla se měřiti s Habsburky. Ale ctižádost jejich neobracela se přede vším na stranu západní; německé državy jejich byly jim základem podniků proti Maďarům a Slovanům.

Za nástupce jeho dokázalo se, jak důležity byly nabyté výsledky. Od doby císaře Maximiliana I. dějiny Rakouska počínají se splétati s obecnými dějinami Evropy: nebylo vážných událostí, aby se jich neúčastnilo, ani válek, aby v nich nezakročovalo. Maxmilian byl nejpopularnější z Habsburků, a tato popularita - ačkoli záleží hlavně na jistých vlastnostech podružných, jakými byly jeho postava, jeho činy lovecké, jeho statečnost obzvláštní, jeho laskavost a štědrost - byla zcela oprávněna. Po svém otci zdědil toliko jistý smysl praktický, jehož zásluhou vyvázl bez pohromy z nejhorších dobrodružství, a radostnou i nezlomnou důvěru v budoucnost; po matce své Eleonoře Portugalské měl živou obrazotvornost a prudké, ale prchavé vášně. Ferdinand Aragonský říkal o něm, že pomyslil-li na věc, myslil, že již jest hotova. Zkrátka ukázalo se, že plody jeho obrazotvornosti byly překonány skutečností, a že sňatkem syna svého s Johannou Aragonskou připravil onu ohromnou říši Karla V., kteráž tak dlouho ohrožovala svobodu Evropy.

Ale říše západní nepostačovala Maximilianovi; jako mnoho vrstevníků jeho, jako Karel VIII., i on miloval romány rytířské a doufal prováděti je. Výprava křižová proti Turkům a znovudobytí Cařihradu dojímaly jeho mysl, a tím přiveden byl opět k tradicím předků svých. Nebylo-li nejlepším prostředkem k zastavení a odražení Osmanů sáhnouti směle na Čechy a Uhry ? Císař věděl zajisté, že panství na této straně dobyté bude pevnější, trvalejší a opravdu užitečnější; tudíž v rozmanitém životě svém neustál nikdy sledovati pozorně události pražské a pešťské.

Postavení obou těchto království bylo tak zmatené, že oprávněny byly všeliké naděje. I když syn narodil se Vladislavovi, panovníci okolní dále pokládali trůn svatého Štěpána a svatého Václava za uprázdněný; dědictví Jagielovců zdálo se jim kynouti.

Těmito snahami ctižádostivými znepokojeni byli v Čechách i v Uhrách všichni, kdo poněkud ještě starali se o neodvislost národní, ale zápasy stavovské a řevnivosti osobní zabíraly vždy více pozornost většiny politikův, a Maximilian ve lhostejnosti všech a v trestuhodné dohodě s některými nalezl vzácné pomocníky. Smlouva Prešpurská (1491) ustanovovala, že nebude-li Vladislav míti mužských potomků, koruna uherská připadne Maximilianovi nebo dědicům jeho; byla přijata od stavů (1492) a potvrzena různými úmluvami pozdějšími, proti nimž sněm nečinil žádných námitek. Nároky Habsburků na korunu uherskou byly tudíž dle práva ustanoveny velmi určitě, ale straně národní podařilo se, způsobiti nález stavů, že všickni cizí mocnáři mají býti vyloučeni z nástupnictví na trůně; nemínilať všímati si pergamenův, a od dávna Jan Zápolský toužil po koruně.

V Čechách situace byla ještě nejasnější. Různými listinami v XIV. století Habsburkům přiznáno právo možného následnictví na trůně, ale tyto úmluvy, a zvláště smlouva dědičná z roku 1364. mezi Rudolfem Rakouským a Karlem IV. učiněná, byly úplně zrušeny roku 1462, když císař Fridrich III. v odměnu za pomoc jemu od Poděbrada poskytnutou, vrátil tomuto všecky zápisy, jimiž mohla býti ohrožena neodvislost česká. Maximilian snaže se úsilovně, aby Habsburkům zjednal nové nároky, zasnoubil vnuka svého s dcerou Vladislavovou Annou. Již roku 1506 smlouvou v Novém Městě za Vídní zjednanou zaslíbena ruka Annina Ferdinandovi, tehdáž tříletému. Tato smlouva zůstala asi tajna, i vyskytli se četní nápadníci, vévodové bavorští a Jan Zápolský. Sňatek Annin stal se otázkou politiky evropské; poselstvo francouzské přibylo do Prahy, nejspíš aby zmařilo požadavky Habsburků.326.1

Nebezpečnějším odporem hrozil král Polský Sigmund, který pro sebe žádostiv byl koruny uherské nebo chtěl aspoň zameziti, aby nebyla připojena k Rakousku; sblíživ se s maďarskou stranou národní roku 1512 pojal za manželku sestru Jana Zápolského Barboru. Maximilian popudil proti němu řád německých rytířův a Rusy, ale křižovníci němečtí dávno přestali býti nebezpečnými a Rusové dokonce byli poraženi roku 1514. Téže doby vítězství Zápolského nad bouří sedlákův uherských zvýšilo vliv jeho, a na několika sjezdech stoličních mluvilo se veřejně o povýšení jeho na trůn. Za těchto nebezpečných okolností podařilo se Maximilianovi podplatiti dva nejvážnější rádce Sigmundovy Tomického a Šidloveckého; tento přiznal se sám, že obdržel od císaře více než 80.000 zlatých. Po smrti Barbory Sigmund následoval poslušně rad ministrů svých a sblížil se s Maximilianem; tento užil toho ku přemožení posledního odporu při králi Vladislavovi, jenž ačkoli jinak získán byl lichotnými návrhy Habsburkův, až dosud zdržován byl velmi vroucí náklonností, již choval k bratru svému, králi Polskému.

Cuspinian, vyslanec Maximilianův, rozvíjel velikou činnost; usneseno, aby v Prešpurku konal se sjezd císaře s králi Českým a Polským; Maximilian, jak obyčejně zadržán byv nesnázemi finančními, nedostavil se, ale jeho nepřítomností nebylo zmařeno zjednání smlouvy, kterou císař zavazoval se, že nebude pomáhati Rusům a řádu německých rytiřů, za to syn Vladislavův zasnouben byl s Marií Rakouskou a Anna s Ferdinandem; tato smlouva pozměněna byla úmluvou Vídeňskou (20. května 1515), ačkoli nové články neproměnily hlavního smyslu jejího. Sňatek Annin slaven byl per procurationem roku 1516 a uskutečněn roku 1521.

Vytrvalost Maximilianova byla odměněna. Jakou situaci však zjednával sňatek tento vnuku jeho, jestliže by osiřela koruna svatováclavská? Podával zajisté Ferdinandovi příznivé vyhlídky, ale zdaž zakládal mu tím též opravdové právo? Zlatá bulla Karla IV. (1356) ustanovovala, že v nedostatku mužského potomstva koruna připadne dcerám, ale toto ustanovení upadlo zatím v zapomenutí, a Jagielovci, kteří došli trůnu toliko porušením tohoto zákona, nebyli oprávněni dovolávati se výhody jeho. Nebylo ani shody o smyslu, jak slušelo jej vykládati. Proto stavové čeští užívajíce obyčejů práva soukromého při právu veřejném tvrdili, že dcery provdané a vybyté tím již odříkají se všech pozdějších nárokův, a Vladislav uznal tento výklad: když od sněmu obdržel slib, že dcera jeho uznána bude za dědičku pro případ, kdyby bratr její umřel bez dětí, zavazoval se za to, že nevdá ji bez rady a vědomí stavů. Sňatek Anny s Ferdinandem, jestliže by nebyl schválen od sněmu, nemohl tudíž míti jiného právního účinku, než že jím ztracena byla všecka její práva ku koruně.

Zda sněm český přijal a schválil smlouvy prešpurskou a vídeňskou? Otázka tato byla předmětem mnohého zkoumání a ještě dnes není úplně osvětlena tak, abychom měli výslovný a přímý důkaz o svolení stavů; Rezek aspoň dokázal, že tito věděli o jednáních prešpurských a vídeňských, že zástupcové jejich nebyli z nich vyloučeni a že nebylo učiněno od nich žádné námitky proti sňatku dědičky koruny s vnukem Maximilianovým. Za těchto okolností zdá se, že již nelze hrubě pochybovati o právech Anny k dědictví po Vladislavovi, a právo sněmu přestávalo již jen na "přijetí" manžela královnina. Na nejvýše strana oligarchická hleděla jaksi zachovati si prostředek právní tím, že neschválila sňatek slavným způsobem.

Po smrti Maximilianově (1519) pozornost Habsburků po nějaký čas zaměstnána byla věcmi německými, italskými a francouzskými. Obavy, dlouhý čas zdravím Ludvíkovým zbuzované, pomalu zmizely; oba bratří, Karel a Ferdinand, nemohli se jaksi shodnouti o rozdělení dědictví svého, a Ferdinand, jenž byl miláčkem svého děda se strany matčiny Ferdinanda Aragonského, a jenž na chvíli byl v podezření, že nároky činí na Španělsko ano i na korunu císařskou, nemohl mnoho starati se o snahy rakouské, pokud nevěděl, zda Rakousko samo mu připadne. Nepokoje vzniklé v Dolejších Rakousích ukázaly brzo Karlu V., že v nebezpečenství vydává štěstí rodu svého, jestliže pod bezprostřední mocí svou zatvrzele zachovávati bude všecky državy sjednocené od předků svých; byl také příliš zaměstnán, aby pozorně sledoval otázky východní: smlouvou vormskou (1521), potvrzenou a doplněnou smlouvou brusselskou (1522) odevzdal Ferdinandovi Hořejší a Dolejší Rakousy, Štyrsko, Korutany, Krajinu, Istrii, Tyrolsko, Vorarlberg a statky Švábské i Elsaské - celkem všecky německé državy Maximilianovy. Habsburkové španělští a Habsburkové rakouští, ačkoli po dlouhý čas těsně spojení, od té doby tvořili přece dvě různé větve, a kdežto první hájili prospěchů moci své na západě a na jihu, druzí obraceli zřetel svůj po přednosti k Evropě střední a východní.

Však za let následujících Ferdinand i dále méně zaměstnával se královstvím Českým a Uherským než Německem, které spravoval jménem bratra svého, a Italií, o niž František I. zápasil s Karlem V. Bez velikých obtíží podařilo se mu obnoviti moc svou v zemích bezprostředních, a krutě potrestal úchvatné snahy stavův, ale úspěchy těmi nespokojila se dobrodružná mysl jeho. Později zkušeností zmírněna horlivost jeho a vnuknut mu opravdovější smysl pro skutečnou politiku, ale byl pravým vnukem Maximiliana I. a bratrem Karla V.; jeho fantasie libovala si ve velikých plánech a v záludných záměrech. Hleděl přiměti bratra svého, aby postoupil mu korunu císařskou, zvláště náruživě sledoval události v Italii a žádal za udělení léna milánského:329.1 Ani vpád Solimanův do Uher a dobytí Petrovaradínu nepohnuly ho, aby úplně vzdal se svých záměrův: odjel ne do Vídně, ale do Inšpruku, a když v prvních dnech záříjových dostal zprávu o porážce Moháčské a zoufalé listy od sestry své, která žádala za pomoc, neposlal Freundsberka v čele značného vojska na hranice uherské, ale do Lombardie.329.2 Teprve když nové listy oznámily mu smrt Ludvíkovu, pomýšlel ihned, aby provedl práva svá k dědictví jeho, i odebral se do Lince, odkud mohl lépe sledovati události. Větší část Uher byla již opanována od Turků; nejmenší odklad mohl připraviti ho o to, co zbývalo ještě z království Jagielovců.

Ferdinand poslal do Čech jednatele chytrého a věcí českých znalého Jana Mrakše z Noskova. Dal mu toliko všeobecné instrukce chtěje změniti svůj plán polní podle toho, jak vyvinou se události; byl dosti špatně zpraven o stavu otázky, hodlalť opírati svá práva o smlouvu z roku 1364 a nijak nepochyboval o platnosti svých nároků. Nechtěl ucházeti se o volbu, ale jen zjednati uznání moci své. Jednatelé jeho zpozorovali záhy, že přijetí jeho od stavů nepůjde bez vážných obtíží a že nepochybně přinuceni budou k mnohým ústupkům, aby nezmařili vše.

Ačkoli panování Vladislavovo a Ludvíkovo bylo takové, že mohlo odstrašiti nejsmělejší ctižádost, a ač málo závidění hodným zdál se úkol vládnouti národu, jenž od dávna zapomněl na poslušnost, bylo přece hojně kandidátů na trůn český. Kurfiřt saský se dávnými králi českými; král polský Sigmund dovolával se citu slovanského, tehdáž tak silného, a tradicí, které ze spolku polského činily jeden z hlavních článků programu národního; jednatelé francouzští zkoumali půdu a v Praze hledali odvetu za nezdar Vormský. Po několika nedělích většina uchazečů poznala, že nemá skoro žádné čáky k úspěchu, a když ihned neupustili od svých nadějí osobních, chtěli především oslabiti porážku svou zamezením volby Ferdinandovy. Následkem bitvy u Pavie část Evropy spojila se proti Karlovi V.; jak stávalo se tak často v XVI. a XVII. století, nepřátelé Habsburků hledali spojenců proti nim v Čechách i v Uhrách. Podporovali, ač velmi liknavě, kandidaturu vévodů bavorských Ludvíka a Viléma.

synem svým a kurfiřt braniborský ukazovali na své příbuzenství s Svědomí vlastenecké, kteréž u Čechů probudilo se na okamžik zprávou o porážce Moháčské, připustíme-li opravdovost jeho, nesvíralo je dlouho, a jednotlivé strany zatím pospíšily si užíti příležitosti, aby upevnily postavení své a protivníky své přinutily vydati se jim konečně na milost. Jak těžkým neduhem strádala země, dokazuje tato krise rozhodná, která na místo aby zbudila vlastenectví, rozpoutala chtíče a záští.

K starým roztržkám otázka o dědictví Rosenberské připojila novou příčinu rozkolu a rozdělila šlechtu na dva tábory. V měsíci říjnu 1523 zemřel přívrženec pana Lva z Rožmitála Petr z Rosenberka. Dům Rosenberský byl nejslavnější a nejmocnější v Čechách; náčelníci jeho, držíce skoro celou jižní část království, byli "prvními popravci po králi" a požívali přednosti přede všemi nejvyššími úředníky a soudci zemskými; dle řádu uznaného zákonem již od věku Karla IV. statky rodu toho neměly býti nikdy děleny, ale pospolu byly spravovány od vladaře domu Rosenberského. Proti tradicím rodu svého Petr, který neměl syna, a jehož styky s většinou dědiců jeho byly zvláště chladné, rozdělil mezi různé osoby část zboží svého, i panu Lvovi odkázal důležitá panství. Bratrovci Petrovi odpor učinili proti závěti, která zkázou byla rodu jejich, a žádali krále, aby byla zrušena; pan Lev zase hleděl obdržeti od nejvyššího soudu zemského příznivý rozsudek. Nejprve stav panský, později celé království účastnilo se tohoto sporu. Proti panu Lvovi vyslovili se všickni, kdo popuzeni byli lakotou jeho nebo znepokojeni záměry jeho, bratří a utraquisté pokročilí, kteří rozhořčeni byvše nesnášelivostí jeho, úzkostlivě sledovali vyjednávání počaté s Římem i přívrženci moci královské, kteří nadáli se odvety za převrat, jímž tak rychle zmařen účinek usnesení z roku 1523. Naopak přála jemu většina stavu rytířského a skoro všecka města zvyklá jíti za příkladem Prahy, kde vládl bez odporu spojenec jeho Pašek z Vratu. Bezvládí půlstoleté způsobilo, že nebylo již ani stran v Čechách, rozumíme-li slovem tím jednotu všech, kdo by spojiti se měli společnými prospěchy nebo podobnými zásadami; byly to již jen bídné strany rozvratné, a z nahodilých okolností povstávaly nejdivnější jednoty. Bylo docela patrno, že pan Lev, který vládl velikou většinou ve dvou kuriích, a který v samém stavu panském měl velmi četné a mocné přátele, bude rozhodovati o volbě, potud aspoň, že nikdo proti vůli jeho nebude přijat za krále. Pomýšlel na to, aby svrchované moci, kterou vykonával, bylo dáno potvrzení zákonné, a zajisté na mysli mu tanula upomínka na Jiřího z Poděbrad. V Čechách dosti bylo mužů, které zarmucovala myšlenka, povýšiti na trůn Němce; není-li království dosti bohaté; aby nemusilo dožebrávati se podpory z ciziny? Na neštěstí mínění přiliš rozcházela se v této straně národní; proti panu Lvovi stavěn Karel z Minsterberka a Vojtěch z Pernšteina; páni žárliví nebyli by nikdy uznávali svrchovanou moc jednoho z druhů svých, a jakkoli bohat byl pan Lev, přece nemohl zakoupiti si všecky hlasy. Bylo by snad jemu podařilo se nabýti většiny na sněmu, ale volba tato byla by stranu Rosenberskou roznítila k odboji; proto za snazší a jistější pokládali ustanoviti krále, než jím se státi.

Vévodové bavorští byli přirozenými protivníky Habsburků: ucházeli se již u Vladislava o ruku dcery jeho; sklamáni byvše v těchto nadějích svých, nepozbývali mysli, vždyť v Čechách měli četné přátele, na jichž oddanost právem doufali spoléhati, protože ji štědře odměňovali. Jejich naděje v úspěch vzrostly zvláště předsudky, s nimiž potkávala se kandidatura arciknížete Ferdinanda.

Tento polovičný Němec a polovičný Španěl odpuzoval svým rodem, svými spojenci a svou povahou; vychován jsa v ideách přísné nábožnosti a velice neoblíben u lutheranů v Říši, zda by šetřil náboženských svobod utraquistův a přijal změny, kteréž obmýšleli nejsmělejší z nich? Jakožto pán četných a vzdálených držav prospěchy království obětoval by svým osobním snahám ctižádostivým; Praha přestala by býti hlavním městem a Čechy sklesly by za provincii. Pokládán byl za muže rázného, na svou moc žárlivého, ba skoro ukrutného; zvláštní to strážce práv sněmu a výsad stavů, tento panovník, který tak krutě potlačil pokusy o odpor v Rakousích! Všecky tyto příčiny nepřátelství stručně obsaženy byly v jediné stížnosti: Ferdinand nedomáhal se svobodné volby stavů, ale chtěl, aby od nich potvrzeno bylo jeho právo dědičné.

Vypravil do Prahy v novém poselství pány Jiřího z Puchheimu, Ludvíka z Polheimu, Hanuše ze Stahrenberku a Mikuláše Robmhapta, a ačkoli tito postupovali jen velmi opatrně a tiše, jejich instrukce rozhlásily se a odvrátily od arciknížete všecky osoby nerozhodné. Zda stavům může naskytnouti se kdy lepší příležitost, aby nade vši pochybnost zabezpečili právo své k volbě krále ? Bylo by pošetilostí bývalo jí propásti. A jak vzdáti se tak vzácného privilegia! Doba volební sotva počala, a již se všech stran slibův a darů jen se sypalo. Pan Lev z Rožmitála, jenž stejně s druhými pány stržen byl proudem, ochotně přijímal tyto výhody; přinucen byv vzdáti se svých nadějí osobních, přidal se ke kandidatu, jehož postavení bylo nejskrovnější, a který po volbě by byl nejméně nebezpečný.

Chybou vévod bavorských Viléma a Ludvíka bylo, že úspěch měli za jistý; věc byla dobře připravena, dobře zahájena, ale v poslední chvíli nejednali ani dosti rychle, ani dosti rázně. Ano nedovedli ani dorozuměti se o jménu toho, kdo by z nich sněmu navržen býti měl k volbě, a ponechávali jemu rozhodnutí; bezejmenná kandidatura nikdy nezbudila mnoho nadšení! Hned z počátku vypravili do Čech jednatele, kteří nalezli velmi čilého prostředníka v kupci pražském původu bavorského Michalu Kargovi a důvtipného a spolehlivého vůdce v Břetislavu Švihovském, jenž byl pravým náčelníkem strany bavorské; vyvíjeli velikou horlivost, neskrblili sliby, ale neměli dosti váhy: úřední poselství přišlo příliš pozdě, sotva několik dní před hlasováním. Poslové Ferdinandovi vystupovali s větší skvělostí zevnější; zpraveni byvše velice dobře od pána z Rosenberka a od pána Adama z Hradce, s největší obratností utvrzovali váhavé, získávali rozkolníky, dovedli znenáhla rozšířiti mínění, že nejlépe jest jednati se soupeřem nejmocnějším, a že Habsburkové spíše nežli Vitelsbachové jsou s to, aby se odměnili za služby prokázané.

Pohnutí v Praze bylo veliké a mysli velmi rozechvěné; sněm zahájen byl dne 8. října 1526. Poslové Ferdinandovi na pokyn svých rádců českých, nečekajíce ani na rozkazy panovníka svého, odvážili se smělého rozhodnutí, nemluvili víc o právech arciknížete a nepopírali volebního práva stavů. Bylo to štěstí jejich, nebot sněm prvním snesením svým prohlásil, že trůn jest uprázdněn, a že král zvolen bude svobodnou vůlí zástupců království; potom uloženo zvláštní komisí, aby vypracovala pacta conventa pro nového krále.

A byly velice tuhé tyto články. Otázka náboženská neměla předního místa u vyjednávání; stavové přestali jen na žádosti, aby svobody církve národní byly zachovávány; ostatně většina jich nepřála lutheranům a znovu prosila krále, aby přísně zakázal sňatky kněží a rouhání proti matce boží a svatým. Naproti tomu horlivě starali se o zákonné potvrzení všech svých nedávných úchvatů politických: panovník ujme se moci, až když přísahou potvrdí zřízení zemské; sídliti bude v království, a bude-li potřeba toho, aby jinam odjel, odevzdá moc správcům od sněmu ustanoveným; úřady veřejné budou udíleny toliko Čechům přirozeným, a ve věcech českých panovník nemá užívati jiných rad nežli Čechův a obyvatelů zemí ku království Českému příslušejících; nejvyšší úředníci mohou býti sesazeni jen se svolením rady zemské; žádný poddaný královský nebude poháněn před soud cizí; král nesmí žádati, aby za života jeho volen byl a korunován nástupce jeho. Ostatně páni nechtěli požadavky své předložiti schválení krále, jehož si zvolí, než svou mocí svrchovanou rozkázali ve dsky zemské vepsati sneseni sněmovní, a dali jim takto platnost zákona.

Poslové čekanců nesmlouvali o ničem, přijímali vše i závodili v ochotě. Vyslanci bavorští konečně slíbili, že zaplatí dluhy korunní a že na útraty bavorské vydržovati budou vojsko k obraně země české, jestliže by byla ohrožena. Poslové rakouští byvše předstihnuti tvářili se velice skromnými: takové oběti nejsou slušné, nemínili prý, že o korunu se bude tržiti a že volba vykoná se dražbou.333.1 Vyslanci bavorští byli plni důvěry: panovníka jejich státi to bude 300.000 zlatých, ale úspěch je jistý.

V skutečnosti pozbývali půdy; - druzí protivníci Ferdinandovi přiliš dlouho oddávali se svým illusím; ani ve chvíli rozhodné nepodporovali upřímně kandidaturu vévody bavorského: zvláště Francouzi, zdá se, podpírali ji s malou horlivostí.333.2 Jich váhání prospělo poslům rakouským. Ti přestávajíce na vyjednávání soukromém, velmi záhy vystihli, že většina pánů mnohem přístupnější jest slíbeným několika tisícům zlatých nežli všem úvahám obecným. Mrakeš nejdříve získal pana Vojtěcha z Pernšteina, potom jednal přímo s panem Rožmitálem a jmenem Ferdinandovým slíbil, že zachován bude při všech úřadech a právech svých; arcikníže nevezme v nenávist těch, kdož až posud protivili se volbě jeho, ano zaplatí panu Lvovi 50.000 zlatých, které tento prý půjčil Vladislavovi. Věc ujednána velice tajně a chytře. Pan Lev, který stěží by byl ospravedlnil odpadnutí své, a jehož snad nebyli by následovali všickni přátelé, vymohl, aby volba svěřena byla výboru, jemuž uloženo rozhodnouti mezi kandidaturami přijatými od sněmu, mezi kandidaturou vévod bavorských a Ferdinandovou. Dne 24. října 1526 ke všeobecnému překvapení Ferdinand prohlášen byl jednohlasně za zvoleného krále Českého.

Bylo mu tehdáž 23 let. Mládí své prožil ve Španělích pod vedením vychovatelů kněžských, kteří vštípili mu vroucí a opravdovou zbožnost: tyto vlastnosti líbily se Ferdinandu Aragonskému. Ferdinand užil učení výtečných učitelů svých; tehdáž vychvalován byl na škodu bratra svého, jehož duch byl méně čilý a vyvinutí opozděnější, a Karel V. proto těžce potlačoval záští své k němu a dosti dlouho zachoval tajnou nedůvěru k ctižádostivým snahám, jež mu byly připisovány. Jinak byl málo sličný: spíše malý, velmi hubený, bledý, s dlouhým krkem poněkud ku předu schýleným, s velikým zahnutým nosem, s vystupujícím dolejším rtem, jímž vyznačovali se Habsburkové; jenom bystré a jasné oči oživovaly obličej jeho, jiskřily životem a duchem; naučil se všemu, co chtěl, mluvil francouzsky, anglicky, španělsky, italsky, latinsky, dolnoněmecky a hornoněmecky. Neunavný jsa v práci od jitra časného, čilosti někdy až nepokojné, dobrý jezdec, obratný myslivec, stejně pečoval jak o zábavy tak o státní věci. Z počátku v politice byl spíše prudký než vytrvalý a spíše roznětlivý než rozvážlivý; osud, víže jej těsně k záměrům bratra jeho, lákal jej ku kombinacím obrovským, takže liboval si v rozsáhlých koncepcích. Pokládán byl za "velmi ctižádostivého a slávychtivého", dychtil po hrdinství a slavných skutcích. Zkušeností pozdější zmoudřel; brzo bylo pozorováno, že prudkost jeho schopna jest umírnění a soustavy; i při bouřlivosti své dovedl dlouhá léta sledovati týž cíl. Někteří historikové obvinili ho ze slabosti a vrtkavosti, a s pravdou jest, že spoléhal rád na ministry své, a že nedovedl vždy uložiti jim vůli svou; někdy odvažoval se rozhodnutí, jež pokládal za nevyhnutelná: když události daly mu za pravdu, spokojil se úsměvem. Ale pochyboval víc o prostředcích než o cíli; nezdar nepřekonal vůli jeho; jestliže vyhýbal se větru, nikdy s očí neztrácel břeh, kde mínil přistáti. Historie, poněkud oslněná slávou Karla V. ráda zapomíná na něho, však on nechtěl zmizeti takto v aureole císařské; jak se zdá miloval svého bratra a neúčastnil se žádného úkladu proti němu, ale sloužil mu věrně.335.1 Však z nerozvážné lásky neobětoval prospěchů svých: upouštěl rád od lesku, slávy, pocty, ale žárlivě hájil svých držav. V skutečnosti starší z obou bratří nebyl větším: co zanechal Karel V.? - Jméno a upomínku. Pravým duchem tvůrčím není on, ale Ferdinand, který založil říši rakouskou. Jestliže náhodě děkoval za bohatá dědictví, pouze vůlí svou zbudoval z nich veliký stát. Bez hluku, úsilím pomalým a neustálým, pozorností bdělou povznesl ve všech královstvích, jichž nabyl, moc královskou, těžce otřesenou, a spojil je dosti pevně, aby jednota jejich na příště odpírala všelikým odbojům.

Právě zde, uvnitř držav svých, v každodenním zápase se sněmy, jeví se světle a zřejmě výtečné vlastnosti jeho; zde není víc onoho váhání a oné slabosti, již někdy pozorujeme v jeho politice zahraniční. Připomíná střídavě Maximiliana i Fridricha III., však u něho horlivost jeho děda mírněna jest neustupností rodu jeho. Velice byl vlídný na venek, štědrý svým přátelstvím i svými poklady, věděl, že jest okrádán, ale raději stavěl se, jakoby toho nepozoroval, nechtělť aspoň, aby oslabena byla úcta povinná důstojnosti královské; nikdy nezapomínal bezpráví a přísně byli trestáni ti, kdož popírali práva jeho. Mluvíval rád, ale neprozradil se, osoby, s nimiž se dával do řeči, zaplavoval proudem svých výkladů, ale hovornost jeho neprozradila více než mlčení Karla V. Nehody neodstrašovaly ho, ale vzácnější měl zásluhu, že vítězstvím nedal se opojiti. Chceme-li vytknouti hlavní vlastnost jeho, a ne nejvíce nápadnou; zdá se opravdu, že to jest rozvážlivost vzatá v nejlepším slova smyslu, ona plná sebevláda, která státníkovi ponechává volné použití sil svých za všech okolností, - dovoluje vykořistiti co možno nejlépe situaci, protože není nikdy nepředvídaná. Fridrich III. očekával a tušil velikost domu rakouského, Maximilian ji připravil a Ferdinand založil na základech nezničitelných. Rod Habsburský měl smělejší vůdce a stkvělejší politiky, ale nezrodil snad většího panovníka: žádný nezpůsobil více pro budoucnost dynastie a nepřispěl více k upevnění vážnosti rodu svého.

Až do poslední chvíle volba zůstávala pochybnou, a veliká byla radost poslů arciknížete; však podmínky, které sněm kladl zvolení jeho, poněkud kalily spokojenost Ferdinandovu. Okamžik byl rozhodný; budoucnost vlády jeho závisela na postavení, jaké zaujme již v prvních dnech; prohlédnuv situaci se zvláštní jasností čelil nebezpečenství pevně a opatrně.336.1

Hlasováním ze dne 24. října nebylo odstraněno všecko nebezpečenství: volba nebyla ještě vším; dokud král nebyl korunován a nepřijal přísahu věrnosti od svých poddaných, volba sněmu mohla býti odvolána. Strana bavorská, ohromená z počátku rozhodnutím, které sklamalo všeliké očekávání její, neupustila od podniku svého; přívrženci její byli rozhořčeni pro zradu páně Lvovu, a Lev sám nevěděl, nebyl-li podveden; nový obrat nebyl by poděsil svědomí jeho. Celková situace politická byla vévodům bavorským přizniva: spoléhali na Francii, na papeže Klimenta VII., nesmiřitelného odpůrce Habsburků, na Uhry a náčelníka jejich Jana Zápolského, kterého sněm bělehradský právě zvolil za krále (v listopadu roku 1526).

Ale Ferdinand byl nebezpečný protivník, rychlý a chytrý, činný a přemítavý; jemu neunikla žádná chyba nepřátel jeho. Stavové čeští, vždy výluční a málo ochotní děliti se o kořist kýženou, nepovolali na sněm volební zástupce Slezska, Lužice a Moravy. Třeba slova zlaté bully dopouštěla dvojsmyslného výkladu, Čechové, kdyby jen trochu byli rozumně a jasně uvažovali, byli by poznali všecka nebezpečí podobného rozhodnutí; uznávajíce země přivtělené toliko za léna, ne za pravé údy koruny, vrhali je v náruč nepřítele svého. Vlastenecká osvědčení Moravy špatně zakrývají hněv, jaký - ostatně velmi oprávněně - vzbudilo podobné chování, a jednota koruny byla tím vážně poškozena.

Ferdinand využitkoval těchto hněvů a záští; Moravané uznali Annu za pravou a přirozenou dědičku a Ferdinanda za pána svého. Lužice a Slezy byly arciknížeti vždy jisty; zde zvláště vášně národní lehce zvítězily nad rozpaky náboženskými, a kníže německý přijat byl radostně. Toto odtržení, zvláště Moravy, bylo však pro Čechy ránou neočekávanou a nebezpečnou; postavení jejich vůči Ferdinandovi bylo sice pevné, protože na své straně měli zákon aneb aspoň tak mínili a věřili; však odpadnutí zemí, kteréž Annu prohlašovaly za dědičku Vladislavovu, dotýkalo se jich, uvádějíc v pochybnost právo volební, jež si byli osvojili;337.1 Čechové, poženou-li odpor jejich do krajnosti, tento na příště může se státi odbojem, a část poddaných koruně příslušících půjde proti nim za Ferdinandem.

Král usnadnil jim ústup, slíbil vymoci na dvoru papežském, aby utraquistům schváleno bylo přijímání pod obojí způsobou, nenaléhal, aby prohlášeno bylo dědičné právo Annino ke koruně, ano uznal, že zvolen byl svobodnou vůlí stavů. Když ostatní žádosti sněmu byly mu předloženy, choval se zdrželivě, osvědčoval sice svůj pevný úmysl, že zachovávati bude svobody zemské, ale některé články jemu navrhované zdají prý se mu novotami, jiné jsou nebezpečné nebo neprovedné; není spravedlivé, takto mu je vnucovati a nedovoliti mu pronésti své mínění; smluví prý se o nich v Praze. Poslové sněmu vraceli se velice rozmrzelí: ze všech těchto neurčitých slibů a ohrad nekynulo jim nic dobrého.

Co vadilo Ferdinandovi? Vědělť, že stavové jsouce na příště příliš vázáni a osamoceni, neuchopí se zbraně. Přibyv do Prahy s manželkou svou na počátku roku 1527 ohlásil určitěji námitky své. Stavové chtějí, aby ve věcech českých užíval rad jen domácích: však jsou otázky, ve kterých účast mají různé země, jimž vládne, a bude s prospěchem, aby v okolí svém měl muže všeobecné situace znalé. - Král nemá odnímati úřad nejvyšším hodnostářům, ale neznamená-liž to osvoboditi je od zákonův a puditi je k tyranství? A jestliže zneužijí úřadů svých k záhubám a útiskům země, jakou zbraň bude míti proti nim? - Proč zakazovati králi, aby korunovati nedal syna za života svého? Svoboda sněmu nijak se tím nezmenší.

Stavové křičeli, hašteřili se a posléze poddali se nevrle. Takto v prvním utkání král zvítězil úplně.338.1 Od počátku jasně vytkl si dráhu, kterou se chtěl ubírati: v rukou jeho královská autorita nevezme ujmy, on nedopustí, aby změněna byla v moc volební a jen dle jména, ale vynasnaží se, aby vrácena jí byla síla, jíž pozbyla za vlády slabých Jagielovcův, a zároveň pracovati bude o těsnější sblížení různých zemí, jež osud mu obětoval, a o podrobení jich společné správě.

Nelze neuznati, že dílo, které vytkl si Ferdinand, se srovnávalo se všeobecnými snahami toho století: všudy řády feudalní mizejí a ustrojují se moderní organismy politické. Ostatně dílo to bylo nevyhnutelné vůči pokrokům invase turecké. Kdyby vykonáno bylo pomocí stavův a provedeno tak, aby svobody politické a samostatnost národní nebyly tím poškozeny, bylo by bývalo šťastné a plodné. Stavové nedovedli ani odhodlati se k osudné přeměně ani vzepříti se jí s potřebnou rázností. Nepodařilo se jim ani zameziti ji, a odpor jejich učinil ji jen prudčí a plnější. Výsledek první srážky jich s Habsburky nevěštil nic dobrého: kdy však naskytnou se jim okolnosti tak přiznivé? Dobré naučení čerpal z toho Ferdinand: posledními událostmi přesvědčen byl, že netřeba poháněti věc, ale užívati pevnosti a mírnosti, aby stavy přiměl k mnohým ústupkům: všecko panování jeho bylo jen pokračováním a prováděním téže politiky umírněné i houževnaté, a výsledky, jichž tím domohl se, převýšily všeliké očekávání.

Ku pravému ocenění veliké zásluhy Ferdinandovy nestačí ani připomínati si stav země české v době, kdy zvolen byl za krále, a hluboký úpad moci královské; dlužno pomýšleti na zahraniční obtíže, s nimiž potýkal se po všecken život svůj. Studujeme-li podrobně vládu jeho, mnohdy nakloněni jsme viniti ho z nedůslednosti a lehkomyslnosti: v skutku tato nedůslednost nejčastěji jest mu uložena okolnostmi, a v jeho lehkomyslnosti tají se mnoho souvislosti, a houževnatosti.

Zatím bylo mu zápasiti o Uhry s Janem Zápolským, který ku podpoře nároků svých utekl se k Turkům a uznal vrchní panství Solimanovo: po všecken život svůj, nemaje jiné pomoci než skrovné příspěvky svolované občas od říšských sněmů německých, musil odpírati útokům Moslemů, kteří došli tehdáž vrcholu moci své. Roku 1529 Vídeň byla u velikém nebezpečenství, a až do roku 1562 země rakouské byly skoro každoročně vydány nájezdu: Maďaři, pro jichž neodvislost bojoval, báli se svého ochrance a nenáviděli ho více než nevěřících; aby získal aspoň některý odklad, musil nejen odříci se dvou třetin Uher, ale též odváděti sultanovi velmi těžký poplatek. Věci německé působily mu rovněž mnoho práce. Roku 1531 byl zvolen za krále římského; ale katolíci neposlouchali téměř rozkazů jeho, a lutherani, jichž počet neustále vzrůstal, odpírali zřejmě jeho rozhodnutím. Reformace pronikala do jeho zemí dědičných a vedle všech dávných živlů nepořádku stala se novým a hrozivým kvasem pobuřování.

Trudná byla první léta. Ferdinand byl neustále na cestách, jezdil ze země do země, domáhaje se pomoci, o kterou s ním smlouváno a která, došla-li pozdě, byla bez užitku. V Čechách zvláště nesnáze byly nesmírné: nebyloť pravidelných důchodů; z velikých statků korunních sotva některé dílce unikly náhodou lakotným pánům, dluhy ohromné a věřitelé doléhaví; nebylo ani peněz ani úvěru ani správy. Většina důchodů byla zastavena, ostatek ztrácel se cestou a obohacoval jen nejvyšší úředníky. Bohaté báně Kutnohorské, po dlouhou dobu poklad králů českých, zvláštní skytají příklad mrhání a nepořádku finančního: nájemci bohatli, falešné mince veřejně raženy, výnos převýšen byl nákladem, a králi nedostávalo se ničeho.340.1

Panovníkem stal se jen dle jména: roku 1526 zavázal se, že nejvyšším úředníkům neodejme úřadů jejich. Takto panování Vladislavovo a Ludvíkovo v skutku dále trvalo; stavové nijak nevšímali si rozkazů panovníkových: zda král nebyl jejich stvůrou? Lev z Rožmitála, nejvyšší purkrabí, později prozatimní správce, byl mocnější než kdy jindy. Prohlédl Ferdinanda a obával se ho; měl se na pozoru a vyhledával spojenství, jež v možném sporu by mu usnadnilo vzdorovati hněvu královu. V Praze spojenec jeho Pašek z Vratu nedbal rozkazů královských. Strana bavorská smířila se s panem Lvem a znovu počala ho opatřovati penězi: v neustálých stycích trval se všemi protivníky Ferdinandovými, s protestanty německými, s Uhry. Roku 1528 veřejně najímáno vojsko v Čechách pro Jana Zápolského; pověst roznášela se v Říší, že strojí se k bouři, a král zamezil ji toliko mírností a chladnokrevností.

Nikdy nebylo většího nepořádku: páni svářili se spolu, stav rytířský s panským, šlechta s městy. Jednoty soukromé množily se: každý stav ohrožený v obraně svých výsad spoléhal jen na sebe, měl své sjezdy, své náčelníky, své vojáky. Celá země byla ve zbrani. Lupičů se hemžilo, cesty znepokojovány od nich. Sněmy, velmi časté, nevedly k ničemu: jediného roku (1531) sněmováno bylo šestkrát nepočítaje v to sjezd měst. Shromáždění tato, králi nepřátelská a bouřlivá, málo četná, lhostejná k blahu veřejnému, udržovala hnutí, často rozcházela se nerozhodnuvše o ničem neb usnesení jejich zůstávala neplodná.

Avšak znenáhla a přece dosti rychle, bez hlučných prostředků, prostým účinem pevného rozhodnutí a jasného rozumu situace se proměňuje. Moc královská vybavuje se z těsných pout, kterými měla býti spoutána, odstraňuje své nejnebezpečnější protivníky, získává ochotu mužů dobré vůle a znovu chápe se správy zemské. Ačkoli posledním článkem vývoje, který v této době počíná, bylo vítězství absolutismu, a ač Ferdinand již té chvíle velmi obratně potlačil ona zřízení, která časem mohla státi se základem svobod veřejných, není skoro možno v zápase mezi králem a stavy zahájeném spatřovati boj despotismu a svobody: mluvil-li kdo v této věci někdy o Anglii a Stuartech, zajisté sveden byl zdánlivou formou, neboť ničím, aspoň té doby, není ospravedlněno toto přirovnání; v skutečnosti běží toliko o poznání, zda zemi české dostane se správy či bude-li na dále potáceti se v bezvládí. Celkem Ferdinand šetří práv nabytých a privilegií dávných, hledí toliko, aby smlouvy nebyly vykládány v neprospěch jeho, a aby šlechta nesahala ještě na moc královskou. Proti stavům chrání zřízení zemské, ovšem ne v té podobě, jak nedávnými úchvaty bylo založeno, ale jak z pravých listin vyplývá. Jeho umírněností konservativní, jeho starostí o zákonný pořádek vysvětlují se úspěchy jeho.341.1

Stavové odpírali, reptali, ale nedostalo se jim záminek potřebných ke vzpouře. Zřízení zemské nebylo porušeno, aspoň ne znění jeho. Ostatně země nebyla by jich následovala. Ferdinand moc svou ospravedlnil službami svými a ochranou veřejného pořádku, moci královské vrátil přirozenou úlohu její. Jako všickni panovníci, kteří rozuměli povinnosti vladařské, i on měl smysl pro spravedlnost. Za prvního, poněkud delšího pobytu svého v Čechách, za zimy z roku 1529 na 1530 s horlivostí neúnavnou osobně předsedal schůzím nejvyššího soudu zemského: neuměje česky dával si spisy překládati slovo za slovem. Po každé, když vrátil se, jevil tutéž píli; rád nazýval se "náčelníkem a vrchem práva, nejvyšším soudcem pokoje". Chtěl, aby soudcové se neohlíželi ani na rod ani na bohatství, a šlechta přísnými příklady byla poučena, že nikdo nestojí mimo zákon. Od té doby nebylo více příčiny podstatné k soukromým půtkám: za jakou záminkou vcházeti ve zvláštní jednoty, když každý nalézal pomoc a podporu v spravedlnosti královské ? Jedním z prvních nálezů, kterých domáhal se na sněmu, byla zápověď všelikých postranních zápisův a jednot. Válka soukromá byla až dosud posledním prostředkem; komu nelíbilo se usnesení stavů, nepodrobil se jemu; nepozorovaně dospívalo se k liberum veto: Ferdinand prohlásil za základní zásadu všeho zřízení společenského povinnost, "když větší díl, na čemž by se snesli a dva stavové se srovnali, menší počet a třetí stav také tomu místo aby dávali."342.1

Těmito opatřeními utišilo se hnutí. Po několika letech vlády své s oprávněnou pýchou tvrdil, že "nikdy země česká nebyla bezpečnější a cesty jistější."342.2 S bezpečností obnovil se obchod, blahobyt zkvétal: vzácná to záruka veřejného pořádku. Právě jako předtím bezvládí hubíc zemi, budilo neustálé živly bouřlivé, zámožností obyvatelstvo vábeno bylo k udržení pokoje. Ferdinand byl by rád postupoval dále na této dráze opravy: povahy jsa laskavé těžce nesl postavení sedláků robotou utištěných, a cítil zároveň, jak vykonávání autority královské znesnadněno jest a obmezeno mocí pánů nad jejich poddanými. Ve svých zemích rakouských zlepšil osud sedláků; rovněž v Čechách pokoušel se odstraniti aspoň nejhorší zlořády poddanství. Na jeho ponuknutí sněm roku 1531 usnesl se, aby lidem poddaným, kteří chtějí věnovati se studiím, nebylo překáženo od jich vrchností. Nemohl-li úplně změniti stav věcí, jakýž ustanoven byl slavnými zákony, aspoň hleděl působiti jako prostředník mezi pány a robotníky jich, přijímal stížnosti sedlákův a chránil jich: tu a tam sedláci hýbali se jako na počátku nové doby, ostré protestace pánů svědčily o jejich nepokoji.

Ferdinand byl politik velmi moudrý, ale nebyl veliký duch; nepředstihovalť ideí doby své. Chtěl zmírniti poddanství a ulehčiti je, ale nikoli potlačiti. Ostatně k dosažení toho bylo by třeba bývalo revoluce, a v něm nebylo nic revolucionářského. Zákony feudalní nebyly mu proti mysli, dosti mu bylo, že dovedl jich použiti, an byl mistrem v umění přeměňovati ústavu šetřením jí.

Sněmy poskytovaly činnosti panovníkově výtečné půdy. Sobectví šlechty a sočení stran příčinou bylo, že lehko nalézal tu vždy spojence. Hned od první chvíle postavil se proti všemohoucnosti jejich: zákon má vycházeti z předchozího dorozumění krále se stavy, a křiklavým úchvatem jest, chtějí-li stavové ve dsky vkládati usnesení, která by nebyla potvrzena od krále. Nepopíraje jim právo iniciativy, dbal, jak vyžadovaly toho tradice, aby dříve rokováno bylo o návrzích králových. To skoro postačilo vyhnouti se bez těžkosti všelikým stížnostem. Když sněm povolil peníze, kterých žádal, prohlašoval zasedání za uzavřené; jestliže opposice byla silná, důvěrníci jeho protahovali rokování až do chvíle, kdy pokleslá a vyčerpaná rozptylovala se a ustupovala z pole. Nejneústupnější neodolávali některým výstrahám nebo nabídce nějakého výnosného úřadu. V době, kdy spojení bylo nesnadné, a kdy noviny šířily se pomalu, když půl století válek občanských a zkázy politické připravilo duchy ke všelikým proměnám, tento nátlak brzo lichotivý, brzo rázný měl nejlepší výsledky. "Čechové," psal neznámý skladatel v době volební roku 1526, "zvolili Ferdinanda; není to král jako Vladislav, kterému řekli: jsi naším náčelníkem, poslouchej nás!" Předpověď uskutečnila se, panovník rozšířil svou právomoc, přitužil pouta manství,343.1 šlechta naříkala, že hůře se s ní zachází než s poddanými jejími, těmto prý ona neupírá práva shromažďovati se, a král nechce jí dovoliti, aby svolávala sněm bez jeho schválení.

Tato otázka o svobodném shromaždování stavů družila se s druhou ještě vážnější, totiž s otázkou sjezdů krajských. Žádný úspěch Ferdinandův neměl důležitějších následků nežli úspěch jeho v této věci, žádný nesvědčí lépe o jeho obratnosti a opatrnosti; kdežto slabý odpor stavů proti němu jeví malou bystrozrakost jejich.

Hlavní chybou ústavy české byla její povaha čistě oligarchická. Vše, co v užší styky přivádělo zemi a sněmy a směřovalo k rozšíření základu vlády stavovské, umenšovalo možnost reakce královské; výsady stavů byly by se staly nedotknutelnými, kdyby byly sloučeny se svobodami národa, a panovník nebyl by tak lehce vzdoroval většině, kdyby byla představovala více než sebe samu. Již za posledních let Vladislavových pozorovali jsme počátek obratu, který, kdyby nebyl náhle zaražen, velmi šťastně byl by změnil řády zemské.

Jak jsme vyložili, tehdáž bezvládím vyvinul se v skutku život místní a sjezdy krajské přejaly některou moc, již ztrácel panovník. Silou okolností ujaly se částečně správy veřejné buď přímo nebo představiteli svými. Zároveň staly se velmi čilými středisky politickými: prohlašována tu nejen usnesení sněmů, ale rokováno též o nich, připravován tu program příštích zasedání, a znenáhla zaváděn způsob, že na sněmy vypravováni byli poslové, kteří vydržováni jsouce na útraty sjezdu, pravidelně bývali přítomni rokování zastupujíce kraj. Již několikrát, když šlo o rozhodnutí důležitá, vyzývány byly kraje, aby zvolily zástupce, a sněm nepokládal se za ustavený, dokud všecky kraje království nezvolily svých zástupců.

Ačkoli nepochybně zůstávalo ještě při pouhém zkoušení, z nesouvislých a nejistých pokusů, které v první čtvrti XVI. století neustále se dály, snadno lze poznati velmi opravdovou snahu o zřízení opravdové vlády representativní. Kdyby v těchto pokusech bylo se pokračovalo a tyto snahy se zdařily, i sněmy obecné byly by brzo staly se stálejšími, vytrvalejšími, houževnatějšími, moudřejšími a pevnějšími, protože prodchnuty by byly blahem veřejným a byly by v pravdě zákonným organem země. Ferdinand vystihl nebezpečenství, které tu hrozilo moci jeho. Již roku 1528 zakázal svolávati sjezdy krajské bez svolení královského: několikrát stavové protestovali, ale král nepovolil všelikému naléhání: "nové a nebývalé věci prý to jsou, kteréž užitku nenesou, jedině působí obmeškání a ztracení času". On sám svolával je toliko výminečně a velmi zřídka. Stížnosti stavův opakovaly se, a svobodné svolávání sjezdů krajských nepřestávalo býti jedním z podstatných článků programu jejich; nepodporovali však požadavků svých v této věci s nezlomnou rázností, jaké by třeba bývalo k vítězství nad předsudky Ferdinandovými, a která by oprávněna byla vážností otázky. Nepochopili, že na rozřešení nastávajícím závisí všecka budoucnost země; ano někteří páni, znepokojeni jsouce vlivem, jaký vládou representativní rychle byl by dostal se poslům sjezdů krajských, snad s uspokojením jistým patřili na změnu, která vyšší šlechtě vracela nepopěrnou přednost v obecné správě věcí státních. Jak obyčejně i tehdáž obmezenému duchu sobeckému obětovali budoucnost. V ústavě Jagielovců, jakkoli byla nedostatečná, tajil se přece zárodek života: Ferdinand odkryl jej a zničil. Napříště v Čechách možný byl již jen despotism nebo bezvládí oligarchické: po celé XVI. století země kolísá mezi těmito dvěma nebezpečenstvími, až do chvíle konečné katastrofy.

Zbývala města, která taktéž představovala živel demokratický, nebezpečná ještě i po všech bojích, v nichž vyčerpala své bohatství a síly, i po všech porážkách, které přestála. O ně zlomila se někdy moc Sigmundova a nedávno moc Jagielovců; v této chvíli právě Pašek z Vratu vzdoroval králi. - I zde Ferdinandovi pomohly chyby odpůrců jeho.

Utrpení, k němuž Čechy odsouzeny byly vítězstvím absolutismu, jest takové, že cítíme bezděky náklonnost ku každému, kdo bojoval proti moci královské a zvláště ku Paškovi z Vratu; v životě tohoto tribuna, který povznesl se z ničeho, a smělostí a nadáním svým stal se představitelem svobod obecných, a který bez jiné zbraně než pouhým slovem svým zdržoval panovníka, jest něco čarovného, čím vysvětluje se obdiv některých historiků. Na neštěstí nestranné zkoumání událostí dokazuje, že tribun zasloužil svůj pád, a že chyby nebo zločiny jeho usnadnily a ospravedlnily vítězství moci panovnické. Svoboda trvá jen potud, pokud založena jest na spravedlnosti, a spravedlnost v Praze nevládla za Paška; jakožto vítěz nadužíval moci své nesvědomitě a nelítostně. - Připustíme-li toliko částečně žaloby, kterými nepřátelé zkalili památku jeho, nechtějíce za dokázané pokládati zádavy, ze kterých jest obviňován, pravdou přece zůstává, že z města vyháněl všecky, kdo mu byli podezřelí, a že nechtěl dopustiti jim návratu. Jeho moc v městě podobala se spíše moci tyrana v dávných republikách řeckých, nežli moci purkmistrovské. Opravdová hrůza skličovala Prahu: víc a více protivníků vypuzováno, víc a více jmění zabavováno, některé osoby obviněné z kacířství, jichž hlavní vinou bylo toliko, že nelíbily se straně vládnoucí, byly upáleny. V téže době Pašek vzdoroval rozkazům královským a s panem Lvem představoval spíše bezvládí nežli svobodu. Opuštěn od svých šlechtických spojenců, byl vypuzen z rady městské a marně ucházel se o dovolení, aby skrytě skončiti mohl život svůj v městě, kde tak dlouho vládl, i zemřel u vyhnanství brzo po svém pádu (1533).345.1

Ferdinand v týž čas, co potlačil sjezdy krajské, nařídil také, aby veliké obce na příště svolávány byly jen s jeho povolením (1528);346.1 svolení své dal jen v případech docela určitých.346.2 - Konšelé podrobeni jsouce takto neustálému dozoru lidu, podkomořím upomínáni na úctu dlužnou moci královské, proti králi odvažovali se oposice jen bázlivé a plaché: heroická doba českého stavu městského minula, města jsou nyní ve vleku druhých stavův, a ve váhajících a ustrašených náčelnících jejich stěží poznáváme nástupce oněch hrdých tribunů, kteří vzdorovali šlechtě, a jichž měšťané často více si vážili než samého krále. Ferdinand konečně zlomil moc Prahy opětným odtržením Starého města od Nového; všeliký pokus o jednotu měl budoucně trestán býti ztrátou statku a hrdla.

Po Paškovi došlo na pana Lva. Ferdinand znal pikle jeho s vévody bavorskými; jakmile cítil se dosti pevným na trůně, přijal jeho odstoupení (v únoru 1530): od té doby tento muž, který skoro po celé čtvrtstoletí ovládal celé dějiny české, upadá v zapomenutí. Svržení páně Lvovo, neboť není možno viděti něco jiného v tomto přijatém odstoupení, bylo spravedlivé a nepochybně uvítáno velmi radostně od četných nepřátel, které doháníval k nejhoršímu: neméně těžkou ranou zasáhlo také řady oligarchické; nejvyšší úředníci, kteří za doby Jagielovců skutečně přestali býti služebníky královskými, aby se stali představiteli sněmů, na příště byli poučeni, že mají pána a že postavení jejich na něm závisí: celkem nezapomínali toho a báli se vzbuditi hněv jeho. Podobně na venkově hejtmané krajští, jichž jmenování znenáhla chtěly uchvátiti sjezdy krajské, na příště ustanovováni byli vždy od krále, a jestliže proto nepřestali býti ani úředníky zemskými a zachovali si též důvěru šlechty, neměli již aspoň téže neodvislosti.346.3

Sněmů užívalo se již toliko k zapsání vůle královské: "již k tomu přivedeni jsou," píše pamětník doby té Sixt z Ottersdorfu, "aby je dva nebo tři zavírali, a to ještě tak, že je král s radou svou německou a vlaskou rozváží, zformuje a, což by nelibého bylo, zpřetrhuje ... Takovým neřádem k tomu jest přišlo, že od mnoha let a hned téměř za králování jeho (Ferdinanda I.) žádného sněmu po všech dskách se nenajde, aby který o obecné dobro držán a zavřín měl býti, než toliko o berně, šacuňky a jiné pomoci královské". - K jaké povolnosti tím přivedeni byli stavové, dokazuje sněm z roku 1545.

Ferdinand v zápise ode dne 13. prosince 1526 docela výslovně uznal, že korunu obdržel pouze svobodnou volbou stavů.347.1 Ale znenáhla hleděl oslabiti smysl svého prohlášení. Když Čechové žádali, aby úředně přijal výklad, jaký dávali zlaté bulle, a právo k nástupnictví na trůně určil toliko pro dcery neprovdané, vytáčel se: nesluší prý králi Českému, aby měnil rozhodnutí císařské. Kořistil z postavení Moravy a z jisté nejasnosti mluvy právnické tak, že brzo nazýval se voleným, brzo přijatým králem, mnohdy v téže listině, aby tím způsobil jistý zmatek. - Dne 21. června 1541 hrozný požár vypukl v Praze a zničil největší část Malé strany a hrad královský: dsky zemské (veřejný a soukromý archiv český) ztráveny byly plameny. Sněm pokusil se napraviti zkázu a pokud možná obnoviti staré zápisy. Ferdinand příležitost pokládaje za vhodnou žádal, aby stavové změnili usnesení, kterým byl svobodně zvolen a aby uznali dědičné právo manželky jeho. V skutku změna byla nepatrná - ale dotýkala se stavů v jednom ze stálých požadavků jich, aby říše přeměněna byla v království volební, a nad to jakou cenu měly zápisy, když takto nejslavnější privilegia byla uváděna v pochybnost. Sněm byl již velice nevrlý: daně byly těžké, vášně náboženské velmi rozpoutané. Avšak stavové neodvážili se přece zamítnouti návrh královský.

Ferdinand netajil si, že nebude vždy možno spoléhati na podobné náhody. Po dobách úpadku mohou následovati doby vzpoury: v této věci neměl žádných illusí, ale myslil, že vždy je snazší udržeti moc, nežli jí dobývati, a předvídaje boj, připravoval se, aby svedl jej za příznivých okolností. Známkou pravých státníků jest, že samy překážky slouží jim, aby došli cílů svých. Nebezpečenství turecké a potřeba, bdíti nad velmi složitými a často velmi různými zájmy jednotlivých zemí, zdály se podporovati oligarchii českou proti němu: král však i v těchto obtížích dovedl najíti sílu a oporu.

Stavové čeští marně vzdalovali se víc a více politiky zahraničné, těžká situace ukládala jim jisté oběti finanční. Byli by rádi zůstavili Uhry osudu jejich, ale hranice koruny byly již ohrožovány vpádem mohamedánským. Král nesvolával jich ani jedenkrát, aby nežádal pomoci jejich: naříkali, vzpírali se proti břemenům, jež doléhala opravdu tíž a tíž, a unaveni jsouce zápasem, poddávali se. Vojsko, kteréž opatřovaly Čechy, bylo prostřední, něco dobrých jezdců, výborní vojíni zákopní, ale pěchotě nedostávalo se kázně;348.1 Čechové nebyli sice neudatni, ale neměli cviku válečného a dobrého zřízení vojenského; tvořili hrozné roty kořistníků, ale jejich pluky na rychlo sehnané nedovedly odolávati útoku tureckému. Hotovost veřejná sbírala se špatně: nebylo jednotného řádu: jedni dávali muže, druzí se vykupovali, stavové vyhrazovali si jakousi moc nad vojskem,. žádajíce, aby král jmenoval vůdce jen s jejich radou.348.2 S tímto vojskem feudalním nemohli býti zastaveni Osmané. Proto také Ferdinand mnohem raději vyžadoval peněz k vydržování žoldnéřů. Dvojí kynula mu výhoda: vojsko, které takto postavil, bylo jen jeho, poslouchalo jen jeho rozkazů; pokud toliko žold mu byl vyplácen, táhlo, kam bylo posláno, a bojovalo, s kým mu uloženo. Nebyly to voje uherské ani české, ale vojsko rakouské: proti možným odbojům tito žoldnéři bez náboženství a bez vlasti byli trpným nástrojem vůle panovníkovy. Velmi případně bylo řečeno, že Rakousko bylo spíše diplomacií nežli státem; bylo již tehdáž a jest ještě přede vším armádou.

A vydržování této armády způsobilo zároveň utvoření řádných financí. Před Ferdinandem vydaje veřejné celkem se kryly příjmy ze statků korunních nebo ročními platy, které král ukládal svým bezprostředním poddaným, židům, městům atd. ; jen v některých případech zvláštních sněm povoloval mimořádnou pomoc. Co bývalo dosud výminkou, na příště stalo se pravidlem. Zajisté ne v zásadě. Právo stavů, povolovati daň a tudíž i zamítnouti, nebylo bráno v pochybnost; sněmy opatrně žádají vždy po králi prohlášení, kterým se potvrzují svobody jejich v této věci: svolení jejich nemá tvořiti praecedens, budoucnost jest zabezpečena. Ale skutek nicméně trvá: při berních mimořádné jest jen jméno; obnovovány jsouce každého roku, znenáhla vcházejí v obyčej; zamítnutí jich stává se krokem nesnadným a známkou odboje. S tohoto hlediska dílo Ferdinandovo v Praze není jaksi nepodobno dílu Karla VII. ve Francii: s pravidelným vojskem a stálou berní - aspoň v skutku - Čechy přestávají býti královstvím feudalním a vymykají se z tradicí středověkých.

Daně byly velmi těžké: zprávy, které máme o hospodářském stavu země, dokazují, že stálé nářky sněmů byly velmi oprávněné, a přece výlohy nebyly ještě kryty. Poslové benátští tvrdí, že Ferdinand by byl jedním z nejmocnějších panovníků na světě, kdyby nechybělo mu peněz: na neštěstí důchody jeho nejsou ani dosti značné ani dosti pravidelné.349.1 Sněmy povolovaly vždy summy téměř stejné, ale nechtěly zavazovati se na dlouhou dobu; smlouvalo se takto: z toho povstávaly odklady a nejistota. Správa finanční byla velmi špatná; král, z málomoci nebo ze slabosti, přehlížel věc: kdož účastnili se správy peněz státních, rychle se obohacovali. Z toho vzcházely neustálé schodky: velmi často plat služebníkům královým, žold vojákům nebýval vyplácen. Aby získána byla náhrada za skoupost sněmu neb aby opatřeny byly nenadálé vydaje, utíkáno se ku půjčkám: takto vzniká nový stav věřitelů králových, kteříž osobně byli účastni, aby moc královská nebyla popírána, a aby neodpíráno jí požadovaných příspěvků peněžitých. Tito věřitelé, kteří nebývali vždy dobrovolní, nebyli zajisté četni, ale v době, kdy práva politická příslušela jen vyvolencům, velice záleželo na této podpoře: zvláště města, která často musila svolovati ku půjčkám nebo poskytovati králi svého rukujemství, takto nerozlučně spojovala se s mocnářstvím, a tyto ohledy peněžní konejšily poněkud jejich horlivost opposiční.

Přeměna finanční, znenáhla se vykonávající byla konečně záminkou a příležitostí k zřízení správy, která závisela toliko na králi a ponenáhlu rozšířila vliv svůj na velmi četné obory. Stavové podrželi právo nejen povolovati, ale i vybírati berně, a Ferdinand neupíral jim ho celkem. Protože však děly se často zlořády a průtahy, rozličnými prostředky pokusil se dostati pod svůj větší dozor rozepisování berní, a vybírání jejich dosti často bývalo svěřováno hejtmanům krajským, od něho jmenovaným, nebo zvláštním berníkům od něho ustanoveným. Toto zakročování stalo se téměř pravidlem,350.1 když stavové na vychování dvoru královského povolili posudné: v letech 1546-1564 tuto daň vybírají královští výběrčí, kteří závisí na komoře královské a nejsou ani vždy Češi.350.2 Sněmy vzpírali se této novotě, jež protivila se zajisté zřízení zemskému, a někdy podařilo se jim dosáhnouti jmenování výběrčích krajských, ale králové nevzdali se již svých nárokův, a lehce bylo předvídati, že stavové nezvítězí a to tím spíše, proto že obyčejné berně korunovační a berně k sňatkům dětí jeho bývaly vybírány od výběrčích královských.

S berněmi král nakládal celkem svobodně: z některých nálezů sněmovních vysvítá sice jakýs úmysl vyhraditi si nejvyšší dozor, ale stavové nedosáhli, aniž snažili se dosti rázně o rozvržení pomocí peněžitých, králi svolovaných. Nad to Ferdinand sotva na trůn dosedl, opět ujal se volně důchodů korunních, na něž stavové sáhli za vlády Vladislavovy. Ježto dřívější "úředníci královští" proměnili se v "úředníky zemské", a král nemohl více spoléhati na jich plnou oddanost a na jich naprostou poslušnost, zřídil správu docela novou, která závisela toliko na něm a spojujíc osud svůj s osudem panovníkovým, vším úsilím hleděla rozšířiti právomoc autority královské.

Žádný úřad pro budoucnost země neměl působení účinnějšího nad komoru účetní neboli královskou; byla zřízena již roku 1527, totiž hned po zvolení Ferdinandově: nejvyšší rada komory, jemuž po roce 1547 dostalo se názvu presidenta, a čtyři radové vedli správu financí královských, majíce moc velice rozsáhlou; členové komory byli velice pečlivě vybíráni z mužů, kteří vyznamenali se oddaností svou ku králi, a oni nesklamali nadějí panovníkových: Jan z Vartenberku, nejvyšší rada, Šebestian z Veitmile, Jindřich Hložek ze Žampachu, Wolfhart Planknar z Kynšperku a Kryštof Genndorfer proklestili cestu svým nástupcům a vychovali školu; vůči stavům představovali theorie absolutistické, nepracovali s menší horlivostí než legisté ve Francii, aby na místo řádů svobodných a oligarchických postavili správu královskou. V nové organisaci nepatrné místo zaujal mistr komory.

Komora královská byla několikrát přeměňována, ale účelem každé změny bylo; aby rozšířeno a upevněno bylo její působení: rozkazům jejím podléhalo četné úřednictvo, ona podrobila si úředníky finanční, kteří z počátku zachovali aspoň částečně svou nezávislost, a rozšířila na všecky země korunní právomoc svou, jež z prvu přestávala na samém království. Ježto úkolem jejím bylo bdíti nad dobrou správou a nad zlepšením důchodů královských, nebylo otázky, ve které neosobovala si práva zakročovati; připravovala návrhy, předkládané potom sněmu, dohlížela nad správou zvolených výběrčích, bděla nad udržováním hradů královských, jakož i nad ražením mincí, snažila se o obnovu statků korunních, starala se o pozdvižení hornictví; pod záminkou, že hájí prospěchů fiskalních, domáhala se jakéhos dozoru nad soudy, porovnávala spory a rozsuzovala pře stran osedlých na statcích královských. Své zástupce měla v soudech nejvyšších, hleděla při nich zjednati platnost právním theoriím římským a její zástupcové našli úslužné pomocníky v osobách, které získány byly chytrou štědrostí panovníka nebo které doufaly, že od něho Čechy přivedeny budou do lůna církve římské.351.1 Podkomoří, obratně jsouce vybíráni, dostávali směr od komory a moci královské se podávali vším vlivem svým na správu obecní: zvláště Jiří z Gerštorfu (1540-1558) byl poslušný vykonavatel všech rozkazů dvoru královského a stavové ztratili v skutku výhodu přeměny, kterou úřad podkomorský učiněn byl úřadem zemským.

Pomyslíme-li, jaká byla moc královská při nastoupení Ferdinandově, žasneme opravdu nad pokroky v několika letech vykonanými. Král užívaje zvláště chytře nedbalosti a slabosti stavů, zřídil vojsko, finance a správu; nejvyšší úředníci, kteří někdy na sebe strhovali svrchovanou moc a urážlivě pohrdali všelikým zakročováním panovníkovým, byli odstraněni nebo získáni; moc královská vykonávána. v oborech nejrůznějších a úředníky svými král prováděl vůli svou v zemích nejvzdálenějších. A tato přeměna, jež byla pravou revolucí, provedena byla tak umírněně a opatrně, že nezbudila ani vzpoury ani odboje, na nejvýše některé reptání. Sněm sotva odvážil se několika námitek o právomoci soudní, kterouž osobovala si komora královská neb o osobách do ní zvolených. Ferdinand nejprve odpověděl ironicky narážkami na finanční úspěchy předešlé vlády; potom když stavové nalehali, dal jim tvrdou odpověď odmítavou: "Což se užitků našich v témž království dotýče, zdá se nám za neslušné, aby nám kdo v tom jakou míru ukládati měl, jak bychom je spravovati a říditi měli". Stavové nezmohli se na odpověď a až do roku 1547 v pramenech nenalézáme žádné stopy, že by na sněmích další odpor býval činěn.

Jedna věc zvláště budila reptání: mnozí z členů komory byli cizinci, což odporovalo, ne-li slovům zřízení zemského, zajisté duchu jejímu. Nejen stížnostem sněmu v této věcí nebylo vyhověno, ale při každém novém zřízení komory vyniká zřejmý úmysl králův vymýtiti z ní živel národní. Již roku 1530 někteří noví radové neumějí česky, a od té doby němčina jest jazykem správy finanční. Děje se tak proto, že dle záměru Ferdinandova komora česká jest toliko orgánem úřadu ústředního, komory vídeňské, jíž měly příslušeti všecky otázky finanční, a jež komorám zemským určovala směr společný. V téže době, co Ferdinand pracoval o povznesení moci panovnické v různých státech svých, snažil se připoutati je těsněji na vzájem, hledě jednotu osobní přeměniti v unii realnou a chtěje z tohoto nahodilého a nejistého skupení samosprávných království vytvořiti organism politický. Právě pro tuto snahu více než pro náhodu, kteráž učinila ho nástupcem Ludvíka Jagielovce, Ferdinandovi sluší název zakladatele mocnářství rakouského, a až do Marie Terezie žádný následník jeho neměl tak jasného vědomí o cíli vytknutém.

Výsledky zajisté budou ještě dlouho pochybné a prostřední. V XVI. století sotva vzniká idea státu: jeho práva a právomoc špatně json vyznačeny; privilegia měst, vrchnostenská moc pánů v užších mezích obsahují moc panovnickou; zdá se, že naprostá svrchovanost, které domáhala se šlechta na statcích svých, budila jaksi ve Ferdinandovi nepřátelství proti sněmům, a přání, aby zlomeno bylo spojenství těchto suverénů: nenávidí jich méně ještě pro dohled, jejž osobují si ve všech věcech státních, než proto, že nedopouštějí mu proniknouti až v samou massu lidu. Ale v této věci nároky jeho protiví se ideám všeobecně přijatým, a všecko úsilí jeho, aby obsáhl přímo poddané bez prostřednictví vrchností, zůstává bez výsledku; moc šlechty nad poddanými potrvá ještě déle než vliv sněmů. Také dosti dlouho po Ferdinandovi Čechy dále tvoří království úplně samosprávné, aspoň v zásadě: sněmy nejen zachovávají právo svolovati daně a tím vliv rozhodný na všecky otázky všeobecné politiky, ale i soudy jsou svrchované, od jejich nálezů není odvolání, a žádný obyvatel nemůže býti poháněn před soud cizí; v zemi samé nejvyšší úředníci pravidelně vykonávají moc svou, a ve všecm věcech důležitých rozhodné slovo přísluší stavům. Samostatnost Čech je tak bezpečně opatřena, že na mnoze přetrvá i válku třicetiletou; skutečně zmizí teprve v druhé polovici XVIII. století.

Důležito je tedy vystříhati se všelikého přehánění, způsobeného často předsudky naší doby, ale i při těchto ohradách jest zcela jisto, že dobou Ferdinanda I. počíná obrat, který dovrší se za Josefa II. a promění pak Čechy v pouhou provincii mocnářství rakouského. Tlak okolností pomáhá tu panovníkům: stálé spojení se státy sousedními ukládalo každému členu společnosti jakési zříkání se, téměř nevyhnutelně přivodilo utvoření úřadův ústředních, jež samým trváním svým, i když byly povahy prostě poradné, a ačkoli moc jejich nebyla úředně uznána, působily opět na zvláštní zřízení zemská a ohrožovaly samosprávu jednotlivých království.

Do jisté míry směry centralisující, jichž nástrojem se stal král se svými úředníky, prospěly Čechám: utlumilyť v skutku ducha rozdrobení a rozdělení, který tak nešťastně rozpoutal svazky pojící země vedlejší s korunou. Král, ačkoli neměl příliš vroucí náklonnosti k Čechům, nicméně celkem podporoval je proti Slezanům a Moravanům: právomoc kanceláře české byla rozšířena na všecky země korunní; česká komora dvorská vykonávala dozor nad financemi Lužice, Slez a Moravy; v jistých případech sporných obyvatelé zemí přivtělených poháněni byli před soudy pražské; roku 1548 Ferdinand zřídil nejvyšší soud appelační, aby v poslední instanci rozsuzoval věci, ve kterých odvoláváno se od soudů městských, a hleděl mezi jednotlivými zeměmi zříditi jistou jednotu právní.

Tato opatření, přijatá s velikým odporem v zemích vedlejších, zvláště německých, ve Slezsku a Lužici, znova zostřila staré záští: přispěla jen k upevnění moci královské tím, že znesnadňovala více všeobecné odboje, kdežto zároveň byla počátkem velikých proměn. Těsnější podrobení Slezanův a Moravanů Čechům v očích Habsburků bylo toliko prvním krokem; konečným cílem bylo splynutí různých zemí jejich v jedinou říši a zavedení jednotné správy.

Ferdinand podnikal tu dílo, předvídané a zkoušené od Maximiliana. Nestálá a nepokojná činnost císaře Maximiliana I. nesmí v skutku býti nám závadou viděti v něm pravého zakladatele politické organisace rakouské. - Za Fridricha III. řády feudalní byly ještě všemocné; nejen autorita panovníkova byla velmi slabá a skoro všecka moc v rukou stavův, ale i jednotlivé země užívaly nezávislosti téměř úplné, a jediným svazkem je poutajícím byla osoba panovníkova. Za nástupce jeho učiněn byl vážný pokus o změnu tohoto stavu věcí.

Francie došedši jednoty mnohem dříve než sousední říše, byla učitelkou ostatní Evropě. Správa královská, jak zřízena byla od Kapetovců, šla světem před trojbarevným praporem, a zajímavo by bylo ukázati, jak století od století vláda feudalní znenáhla půdy pozbývá vůči theoriím moderním, jichž ve Francii použito poprve a nejdokonaleji, až do doby, kdy za vlivu revoluce dovršuje se proměna počatá od nástupců Hugona Kapeta. Když rod Valois získal země flamské, přenesl sem soustavu správy francouzské, a právě na svých statcích flanderských Maximilian, dědic vévod burgundských, poznal řády, o jichž zavedení pokusil se v Rakousích. Rada králova a jednotlivé odbory, politický, finanční a soudní, jež oddělily se od ní, byly králům francouzským nástrojem v zápase jejich proti řádům feudalním: Habsburkové měli také svou radu královskou, která sloužila podobným záměrům a vůči tradicím šlechtickým a separatistickým představovala ideu státu moderního a připravovala jednotu správy i státu.

Maximilian jen jaksi z hruba vyznačil program; Ferdinand provedl jej v podstatných rysech. Rada dvorská byla nejvyšším dvorem soudním a velikou radou státní zároveň. Král zamýšlel z počátku rozšířiti její právomoc na království České a Uherské: ale úchvat byl by příliš náhlý, a odpor vzbuzený podnikem tak převratným mohl snadno zvrhnouti se v odboj. Jestliže činnost rady byla nepřímá, působila tím pronikavěji: "Nechceme", praví Ferdinand ve své instrukci z roku 1537, "aby byl nějaký rozdíl mezi členy rady podle vlasti jejich, neboť nejsou to zástupci země, ale naši rádci a naši služebníci."354.1 - Nic neprotivilo se víc ideám šlechty tehdejší a nic nemohlo přispěti více k splynutí různých částí mocnářství v jediný celek, nežli toto soustředění moci v sboru, jenž ustanovován jsa od krále a závise jen na něm, byl povýšen nade všecky prospěchy a nade všecky upomínky partikularistické i pečoval jen o velikost domu vládnoucího.

Hlavní rozdíl mezi správní soustavou středověkou a moderní záleží snad v tom, že logické roztřídění věcí postaveno bylo na místo rozvržení geografického. Kdežto na počátku tíž úředníci vykonávají všecku moc na území dost obmezeném, spojení velikých území pod společnou správou způsobuje velmi záhy rozdělení práce a její specialisování. Za Ferdinanda vedle rady dvorské, která jest velikou radou státní, a jejíž působení týká se zvláště správy a soudnictví, tři jiné rady zřízeny jsou pro politiku zahraniční, pro válku a pro finance.355.1 Tajná rada jest nejvyšším sborem pomocným a jako důvěrným panovníku: do ní on povolává muže, kterým plně důvěřuje; tu rokuje se o otázkách nejvážnějších a činí rozhodná usnesení. Nejvyšší kancléř český býval obyčejně členem tajné rady; to již postačí ku poznání, jak situace se proměnila: kdežto dříve politika království, řízena jsouc úředníky toliko na sněmu závislými, byla úplně samosprávná, nyní, aspoň v skutku, vedena jest radou cizí, v níž představitel její má toliko skrovný vliv: ostatně zda na příště kancléř český starati se bude jen o zvláštní prospěchy království? - Zůstává arci na dále úředníkem zemským, ale tlakem okolností stává se z něho "služebník a důvěrník" panovníkův.

Komora dvorská ve Vídni byla pravým říšským ministerstvem financí: účetní komory Pražská a Peštská byly podřízeny její správě a přijímaly její instrukce: Ferdinand založil již v zásadě pospolnost zemí svých, prohlásiv, že musí se podporovati na vzájem; s nemenší pevností hleděl dokázati, že má právo jediné správě svěřiti hájení a zastoupení prospěchů svých, "neboť vše jest věcí jediného pána", a protože rada dvorská nepřestávala na zamezování zlořádův a na přehlížení účtův, ale všemi prostředky působila také k rozmnožení důchodů komorních, úkol její zabíral věci nejrůznější. Konečně v posledních letech vlády své roku 1556 Ferdinand dovršil dílo své zřízením rady vojenské, jejíž právomoc dostatečně vyznačuje již jméno její.

Ještě jedenkrát připomeňme si, že jsme v XVI. a nikoli v XIX. století; bylo by nesmyslné mluviti již o centralisaci: nesluší zapomínati, že Čechy mají své sněmy, své úřady, své soudy, své zákony, ale nelze pomíjeti, že stala se veliká změna: Ferdinand aspoň hrubými rysy vyznačil vládu, která není již unií osobní, nýbrž blíží se k zřízení federativnímu: - samostatnost království není ohrožena, ale jisté věci, politika zahraniční, vojsko a finance královské vymykají se jednotlivým sněmům; tajná rada, vojenská rada a dvorská komora jsou prvním pokusem společných ministerstev, kdežto rada zemská a kancelář dvorská, jichž činnost na počátku mnohem více obmezována byla řády národními, bude znenáhla, bez násilí a neustálým tlakem zmenšovati rozdíly správní a právní, které tvoří ještě propast mezi jednotlivými zeměmi pod panstvím Habsburků.

Těmto ministerstvům společným, možná-li již tehdáž užíti toho slova, měl odpovídati společný sněm. Poněvadž vůbec Ferdinandovi nedařilo se docházeti usnesení sněmů, jakých si přál, leda když osobně byl přítomen jich rokování, musil neustále jezditi ze země do země, aby získal svolení jich. Úloha byla těžká: král pokusil se, aby v jistých případech jednotlivé sněmy svolovaly ku přenesení moci své na plnomocníky, kteří by rokovali společně; doufal, že na těchto společných sněmích, seslabí se žárlivost a řevnivost, a že z tohoto sblížení zrodí se vlastenectví rakouské, jímž usnadní se oběti a zúrodní práce. V této věci narazil na odpor nepřekonatelný: bylo to veliké neštěstí! Oligarchie česká při svém obyčejně nedostatečném důvtipu politickém nedovedla chopiti se prostředku, kterým by nepřekročitelná hradba postavila se proti despotické monarchii. Tyto sněmy generalní byly by zaručovaly jak svobody politické tak samostatnost národní; Uhři, Němci a Slované, sblíživše se týmž duchem a svými osudy jsouce nerozlučně spojeni, byli by zajisté zapomněli na své záští a byli by se sjednotili, aby panovníku přinášeli jen oběti, jakých nutně vyžadoval stát; rozvoj jednoty rakouské byl by se smířil se zachováním samosprávy království. K tomu bylo pouze dlužno připustiti jisté minimum ústupkův, a potřebí jistého ducha obětavého: Čechové odsuzovali se ztratiti vše, poněvadž nechtěli vzdáti se něčeho.

První pokus o zřízení společného sněmu rakouského učiněn byl roku 1530. Odpor v Čechách byl velmi podrážděný; sněm za vlivu ještě pana Lva z Rožmitálu namítal žádosti za peněžité příspěvky; budou-li hranice království ohroženy, stavové prý dovedou jich ubrániti; jinak nepošlou Uhrům pomoci, leda jestliže obdrží nepopěrný důkaz, že papež, císař, Francie a jiní panovníci křesťanští vypraví též vojska do pole. Také když Ferdinand žádal sněm, aby vypravil plnomocníky do Lince smluvit se s posly druhých zemí o prostředcích k zabezpečení obrany proti Turkům, většina prostě odepřela; tím by prý ublíženo bylo svobodám zemským; jestliže druhé sněmy chtějí vypraviti posly do Budějovic, stavové ochotně vyslyší návrhy jejich, ale sněm vyhrazuje si poslední slovo. "Zajisté pokud tato cháska vládne", psala Ferdinandovi sestra jeho Marie, "není možná, aby věcem Vašim dobře se dařilo."357.1

Ferdinand učinil nový pokus roku 1537. Uhři a Rakušané podporovali jej; Slezané a Moravané rovněž přáli záměrům jeho; Čechové však návrh jeho rozhodně zamítli. Roku následujícího král důtklivěji obnovil žádost svou, jeho působením zakročili vyslancové benátský, papežský a poslové druhých zemí: úspěch nebyl lepší; zvláště stav rytířský byl nepovolný. Avšak pokroky Turků stavové přinuceni byli k některým ústupkům. Když Soliman opanoval celé Uhry mezi Tisou a Dunajem a posádka turecká obsadila Budín, velké pohnutí nastalo v Evropě: Čechové více méně upřímně podali se myšlénce společného rokování se zástupci druhých zemí; nechtěli toliko vypraviti poslů svých do Lince, k čemu zajisté byli oprávněni; král uložil druhým poslům, aby dostavili se nejprve do Kutné Hory, potom do Prahy (1541); ačkoli vyskytly se všeliké nesnáze, událostmi jasně osvědčil se prospěch těchto všeobecných sněmů, ale pokus nebyl obnoven. Několikrát o otázce té jednáno: Čechové nechtěli nikdy ubíratí se do Vídně nebo do Lince; zástupci druhých zemí rovněž tvrdošijně zamítali jíti do Prahy; král, unaven jsa a nedoufaje ve vítězství nad touto vzájemnou zlou vůlí, konečně se rozmrzel. Jestliže uskuteční se jednota mocnářství, stane se tak bez stavův a proti vůli jich.

Tímto nezdarem částečným vysvětlují se nesnáze, s nimiž zápasiti bylo Ferdinandovi, a spravedlivě lze oceniti vzácné vlastnosti, jež jediné umožnily mu provádění a šťastné dokončení nejdůležitějších oprav jeho. Nesuďme však příliš přísně o stavích českých: ačkoli nesmiřlivost jejich byla osudna, odpor jejich vysvětluje se zcela přirozeně; oběti, jakých žádalo se po nich, byly takové, že vlastenectví poněkud nedůtklivé odhodlává se k nim jen se zármutkem, a odříkání, jehož by třeba bylo, ochlazovalo smýšlení nejlepší a předsudky nejzakořenělejší. Stavové měli temnou předtuchu, že cesta, na kterou jsou puzeni, přivádí je do polovičného otroctví; na neštěstí, jako vždy, tak i nyní prozíravost jejich nebyla dosti jasná ani rozhodnutí jich dosti mužné. Následky situací jistých bývají nevyhnutelné: od chvíle, kdy Ferdinand přijat byl za krále, marna byla snaha udržeti Čechy v plném osamocení, a jediným prostředkem, aby samospráva jejich nezanikla, bylo přiznání, že na příště musí býti obmezena.

Ostatně obavy stavů, kteří hleděli toliko v budoucnost vzdálenou, celkem necítila massa obyvatelstva. Ve šlechtě stará strana vlastenecká, ačkoli počala se chovati opatrně, a ač král překonával poněkud naděje její, celkem byla vděčna panovníkovi, že povýšil moc svou a vytrhl zemi z bezvládí. Ferdinand při všech svých vlastnostech vynikajících nebyl nikdy oblíben v lidu, ačkoliv usiloval o to: byl příliš zabrán do prací mnohých, potřeboval a vyžadoval velmi mnoho peněz na ony věčné války uherské, jež vedeny byly bez slávy a bez užitku; zůstával stále cizincem, znajícím sotva několik slov českých. Ale jestliže nebyl milován, zásluhy jeho o obnovení pořádku, o obranu plné spravedlnosti a o skutečný blahobyt země uznávány vděčně. Znenáhla pevné svazky utužovaly se mezi poddanými a panovníkem; cizí dynastie zapouštěla kořeny. Té chvíle bylo možná s důvěrou hleděti budoucnosti vstříc. Nejhroznější následky vlády Jagielovců byly napraveny: proč by Čechy nevyvíjely se pokojně v říši dosti mocné ku potlačení rozbrojův občanských a ke skrocení choutek a dosti uzákoněné, aby svobody veřejné chráněny byly od zvůle panovníků? Zachovávajíce svou řeč, své zákony, své tradice, proč v jednotě se zeměmi sousedními nenabyly by záruky bezpečnosti a moci? Zda po tolikerém utrpení a zmatku nemohly právem doufati v pokojnější budoucnost?

Čeho by bylo třeba k tomu? Nejprve, aby královská moc nepokoušela se zneužíti svého vítězství, a když podařilo se jí zameziti přechvaty stavů, aby šetřila zákonných práv jejich; dále aby sněm vzdal se opravdu některých požadavků svých a spokojil se úlohou umírněnosti a dozoru; jinými slovy, bylo třeba, aby stav zřejmé nebo tajné války, ve kterém až posud proti sobě stáli přední činitelé moci, ustoupil vzájemné dobré vůli. Na neštěstí sen takový byl neprovedný; nejen proto, že prospěchy neodzbrojují, a že jest nevyhnutelno, aby boj počatý skončil se toliko úplným zničením jednoho ze zápasníkův, ale hlavně proto, že tomuto upokojení bylo by třeba bývalo důvěry, které nebylo na žádné straně.

Bylo velikým neštěstím země české v této rozhodné době dějin jejích, že nemohla milovati králů svých, poněvadž nebyla milována od nich. Je-li dynastie národní a vzrostla-li spolu se zemí, panovník i poddaní jsou navzájem pevně spojeni, a přese všeliká nedorozumění, společná oddanost k vlasti poutá je svazky nerozlučnými. Jestliže vyšli z téže půdy, odkojeni byli týmiž myšlenkami, jestliže jdou za týmž cílem, oživeni jsou týmiž vášněmi, bojují s týmiž nepřáteli, vědomí společného osudu postačí obyčejně, aby spory se zmírnily, a smír byl upřímnější. Ale jakými zpomínkami oslabovaly se tyto protivy mezi Čechy a jejich pány nahodilými? Ferdinand nerozuměl jejich řeči, byl jiné víry; nejslavnější hrdinové jejich v očích jeho byli jen buřiči neb lupiči. Vláda jeho byla spravedlivá a zákony jeho užitečné, ale snaze jeho nešlo o štěstí vlasti, než toliko o prostředky, jak by na venek sesílil svůj vliv osobní. Čechové byli jen nástrojem jeho slávy; věděli to i nepokojili se proto. Král opět popuzen touto chladností, kterou pokládal za nespravedlivost, podrážděn nedůvěrou, na kterou narážel, obklopil se cizinci, a takto mezi ním a poddanými jeho rozšiřovala se propast nepřeklenutelná. Krutým důsledkem situace bylo, že oddanost k vlasti zdála se jakousi zradou vůči panovníku, a tento moc svou nepokládal za zabezpečnou, pokud národ nebyl úplně pokořen.

Proto, kde byl by nalézti měl pomocníky nejoddanější v massách lidu, jimž záleželo na zachování pořádku veřejného, a jež - jako stalo se na příklad ve Francii - mohly býti spojenci královými proti šlechtě, právě tu narážel na jistý odpor nepřekonatelný. Opposice vycházela spíš od stavu rytířského a městského než od panstva: rytíři a měšťané méně jsouce přístupni, nepodléhajíce pokušení soukromému, majíce myšlenky prostější, vzdělání obmezenější a živější pud konservativní, s rostoucím podrážděním sledovali rozvoj systemu politického, jehož všecka tíha spadala na ně, a jenž urážel všecky nejhlubší a nejvroucnější city, a jehož potřeba od nich nebyla pojímána. Ferdinand znal toto smýšlení. Kdykoli stál nejen před několika oligarchy, nýbrž před národem samým, cítil onen tajný odpor, a nespokojenost přirozeně byla zvýšena prostředky, jimiž založil moc svou na škodu stavu městského a drobné šlechty, jako zákarem sjezdů krajských a velkých obcí. S této strany spíše nežli od stavu panského bylo mu báti se odboje.

Zjevná roztržka nebyla by však jistě povstala, kdyby k otázkám politickým nebyly se přidružily otázky dogmatické. Podle theorií za té doby vládnoucích Ferdinand nemohl se pokládati za pravého krále, pokud svou víru neuložil svým poddaným. Čechové, když víra jejich byla ohrožena a když útok učiněn na svobody náboženské tak draze od nich vykoupené, pokusili se o svržení zla, které znenáhla na ně doléhalo. Oddanost k učení utraquistickému nebo protestantskému byla zvláště vroucí v nižších stavích: nový důvod, aby tito postavili se v čelo opposice. Ve chvíli krise rozhodné roku 1547 hnutí skutečně vyšlo ze sekt radikalních a národních, a vyšší šlechta připojila se k nim jen dosti bázlivě i opustila je opět velmi rychle. Moc královská, uživši tajného rozporu, jímž oslaben byl odboj, lehce jej přemohla, a po svém vítězství potlačila v církvi a v státu živly demokratické, o jejichž podporu nemohla nebo nechtěla se ucházeti. Stav panský pomstě králově vydal bratry české a města, ale s nimi zmizely sláva a síla národa.


Poznámky

ke straně 325

325.1 Jsa astrologem a alchymistou horlivým, pokládán byl za "velikého čaroděje" a v jeho pokoji za noci vídány a slyšány věci "divné a strašné".

ke straně 326

326.1 Rezek, Úmluvy sjezdu vídeňského z l. 1515 a jich význam pro volbu českou l. 1526 v Čas. Čes. Mus. 1881, str. 385-403. O nárocích Habsburků a o volbě Ferdinandově viz druhé články Rezkovy (v Čas. Čes. Mus. r. 1882); Liske, Der Congress zu Wien (Forschungen, VII.) a Des polnischen Hofes Verhältniss zur Wahl Kaiser Karls V. v Sybelově Hist. Zeitschrift. 1866; Gluth, Die Wahl Ferdinands I. zum König von Böhmen 1526, v Mittheil. des Vereins für Gesch. der Deutschen in Böhmen XV.

ke straně 327

327.1 Rokem 1526 počíná nejdůležitější publikace pro dějiny XVI. století Sněmy České, vydávaná král. českým archivem zemským.

ke straně 329

329.1 Baumgarten, Geschichte Karls V. II. 201, 571.

329.2 Ibidem str. 572.

ke straně 333

333.1 Rezek, Geschichte der Regierung Ferdinands I. in Böhmen. Praha 1878. Str. 61.

333.2 Baumgarten, II, str. 578.

ke straně 335

335.1 Rokem 1527 počínají zprávy vyslanců benátských, uveřejněné od Fiedlera ve Fontes rerum austriacarum, II. odděl., sv. XXX. O Ferdinandovi viz zprávu Contariniho 1527. Ferdinandovi je tehdáž 24 let "e superbo, avido de honor, desiderosso de cosse grande" (str. 3); zpráva Mocenigova: Ferdinand je bratr císaře;. ale mohl by slouti synem ano i manem jeho, tak velkou a hlubokou úctu mu prokazuje. Hovoří s ním velice pokorně, nezjednává a nečiní nic bez svolení jeho. Císař chová k němu největší náklonnost. Když jednou král řekl bratru svému, že sešedivěl, odpověděl mu tento, že vlasy jeho zbělely starostmi a pracemi, které podnikl z lásky k němu a k synům jeho. Podivuhodná je tato dokonalá shoda obou bratří, obyčeji svými a povahou tak různých: "dico, che come maggior conformita di volere forse non si ritrova hoggidi fra dui alti fratelli cosi ne anco maggior disparita di natur et di costume" (str. 55). Mocenigo zajisté nadsazuje protivu, v skutečnosti důležitá byla podoba mezi oběma bratry. V Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova líčí se takto obraz krále v posledních letech jeho: "zrostu nevelkého, suchý, s otevřenými ústy, maličko nahrbovatý, očí dosti velikých, nosu hrbovatého, bílé tvářnosti, vlasuov prostých, auduov tenkých, řeči nesmírně spěšné, myslí vysoké, při tom hněvivý a mstitedlný a vtipu vostrého." (I., 85.) Paměti Dačického, vzácný to pramen pro XVI. století, uveřejnil Rezek, v Praze 1878. Z téže skoro doby je zpráva Soranzova (1563), Fiedler,. str. 214: "e d'animo temperato et piu presto inclinato alla pace che alla guerra".

ke straně 336

336.1 Bibliografie spisů o Ferdinandovi I. jest velmi rozsáhlá, protože většina dějepisců neodlučuje jeho působení od života bratra jeho. Znamenitého díla Bucholzova Geschichte der Regierung Ferdinands des Ersten, 9 svazků. 1831-1838 lze užívati jen s jistou opatrností. S velikým prospěchem vždy čísti se bude Ranke, Deutsche Geschichte im Zeitalter der Reformation. O prvních letech panování Ferdinandova viz výborný dějepis Rakous od Hubera, jehož třetí díl, bohužel poslední, přestává při počátku roku 1527 (Gotha 1888).

ke straně 337

337.1 Chování Čechů bylo tím méně politické, že ve chvíli, kdy volbou Ferdinandovou Čechy měly vstoupiti do velkého soustátí, bylo by třeba bývalo těsněji k sobč spoutati jednotlivé země korunní. Jedna část stavů pochopila to a zvala Slezany a Moravany k společným poradám, ale vítězství dostalo se zpupnosti a pošetilosti, a ohlášené porady nebyly nikdy ani zahájeny. Poslové odešli rozhněváni, a brzo zpozorován účinek hněvu jejich. V Slezsku strana nejnespokojenější dokonce připomínala smlouvu Olomouckou, tvrdíc, že země nezávisí na koruně české, ale na uherské. Viz Rezkovy Nové příspěvky k volbě české r. 1526 a k počátkům Ferdinandovy vlády v zemích korunních v Pojednáních král. čes. společnosti nauk řady VI., díl II. str. 4-11.

ke straně 338

338.1 Vytknouti třeba, že Ferdinanda podporovala jedna strana ve šlechtě, dávná to strana vlastenecká, jež chtěla posíliti moc královskou.

ke straně 340

340.1 O dolech Kutnohorských viz Paměti Mikuláše Dačického z Heslova, partim. O situaci finanční čti instrukci Ferdinandovu komoře české 25. března 1527 v Archivu für österr. Geschichte sv.66 str. 281. Velikou zásluhu má Rezek, že první obrátil pozornost ku panování Ferdinandovu; v různých časopisech českých uveřejnil četné články, mezi jinými: Einige Beiträge zu den böhm. Landtags-Akten vom Jahre 1526 bis 1534 v Sitz. Ber. des K. Böhm. Gess. der Wiss. 1876 str. 138 a Oprava komory královské v témže sborníku 1881. O správě Ferdinandově a o počátcích říše rakouské vyšly nedávno četné práce: z nejnovějších spisů jsou dva nejdůležitější: Rosenthal, Die Behördenorganisation K. Ferdinands I. v Archivu für öster. Gesch, sv. 66. Vídeň 1887 a Fellner, Zur Geschichte der österreichischen Centralverwaltung v Mittheil. des Instituts für österr. Geschichts forschung, 1887. Velmi zajímavé poučení o správě v Čechách za této doby nalezneme v díle Bohuslava Riegra od nás již uvedeném Zřízení krajské v Čechách.

ke straně 341

341.1 Ve stycích svých se sněmy Ferdinand vždy hledí se opírati o dávné zákony; protiví se žádostem jejich: "protože to prve v tomto království nebývalo a věc je v nově ukázaná a předložena proti starodávným obyčejům a zvyklostem"; vyzývá je "aby nedávali se v nové a nebývalé věci" atd. Viz Sněmy české I. str. 480, 451, 453 a j.

ke straně 342

342.1 1528. Sněmy české I., 270.

342.2 1538. Ibidem str. 450.

ke straně 343

343.1 V současné Bartošově kronice Pražské (str. 231 čteme u příležitosti volby Ferdinandovy: "O tom králi a pánu Ferdinandovi byla pověst, že jest milovník spravedlnosti, maje křivdu v nenávísti. A protož mnohým Čechům těžko bylo o něm slyšeti, zvláště těm, kterýmž spravedlnost a všecken řád dobrý v nenávisti byl; ale dobrým, šlechetným a spravedlnosti žíznivým byl velmi vděčný, protože již nesměli mnozí hlavy pozvednouti pro přílišnou nespravedlivost těch, kteříž moc nad nimi měli. Neb jsou byli tomu mnozí přivykli, aby měli pána takového, kterýž by jim tak rozkazoval, aby činili, kdy by chtěli, a co by chtěli, beze vší překážky; a aby toliko měl slovo královské, bez moci a bez skutečnosti ... A tak tomu králi a pánu dal pán Bůh, aby nesl meč k chvále dobrým a ku potupě lidem nespravedlivým."

ke straně 345

345.1 Snad v těchto posledních letech nejlépe jeví se vlastnosti jeho ducha, ne-li srdce. Již roku 1528 král roztrhl jednotu obou měst pražských a sesadil Paška: po dvě léta tento odpíral ještě moci královské a dovedl zmařiti návrat Hlavsův. Ferdinand, velmi horlivý katolík, neváhal ujmouti se vypuzených, z kacířství podezřelých; šlo mu především o to, aby zjednal uznání moci své. Viz Život M. Jana Paška od V. V. Tomka v Čas. Čes. Musea 1844.

ke straně 346

346.1 Sněmy české I., 270.

346.2 Privilegia Pražská I. 362 "Konšelům příslušeti bude právo svolávati obec velikou v případech, kdy jejího zakročení je potřebí, a jimiž nemůže se přívoditi ani nebezpečí ani nepokoj nebo spiknutí."

346.3 Rieger, str. 170, 173.

ke straně 347

347.1 Status et communitas illius regni non ex aliquo debito, sed ... eam electionem eligentes, nos in regem Bohemiae ex libera et bona voluntate ipsorum hoc fecerunt. Uvedeno od Kalouska v Českém právě státním str. 198.

ke straně 348

348.1 Fiedler, Zprávy poslů benátských, str. 205 a 234.

348.2 Rieger, Zřízení krajské v Čechách, str. 204 a násl.

ke straně 349

349.1 Fiedler, Zprávy poslů benátských, str. 210 a 211. Srovnej zprávu Michelovu, roku 1564. Situace se nezměnila.

ke straně 350

350.1 Tak roku 1537; Sněmy české I. 410-412.

350.2 Viz Riegrovo Zřízení krajské str. 197.

ke straně 351

351.1 Úkol komory královské a neúnavnou obratnost Ferdinandovu velmi jasně vylíčil Čelakovský (Úřad podkomořský v Čechách str. 45-53). Instrukce královská ode dne 25. března 1527 jest velmi zajímavá nejen pro zprávy, jež obsahuje o finanční situaci komory, ale i pro svědectví, s jakou přesností král za té dohy pojal svůj plán reorganisační. Uveřejněna jest od Rezka (Geschichte der Regierung Ferdinands I. in Böhmen str. 162) a od Rosenthala str. 281. Nařízení z roku 1530 a 1548 ukazují pokrok vykonaný a rozvoj správy státní.

ke straně 354

354.1 viz u Rosenthala str. 68.

ke straně 355

355.1 Jest na jevě, že právomoc není hned stanovena s přesnou určitostí. Rada dvorská může vzata býti na potaz o řízení všeobecné politiky, komora dvorská má rozsáhlou moc soudní a p. Známo jest, že podobně ve Francii až do vypuknutí revoluce právomoc jednotlivých rad neustále se měnila a nikdy nebyla docela určitě vymezena.

ke straně 357

357.1 Viz Rezkovu rozpravu: První pokusy o společný parlament v Osvětě 1882 str. 5.


HLAVA DRUHÁ

PORÁŽKA MĚST

Hus a Luther. - Reforma německá v Čechách. - Matěj poustevník a první žáci Lutherovi. Cahera. - Taktika protestantů českých. - Převrat roku 1524. - Přeměna utraquismu. Starověrci a pokrokáři. Chování Ferdinandovo, Mystopol. Jednota: pokroky její. První styky s Lutherem. Lukáš. - Protestanté němečtí a Čechové. - Spolek Šmalkaldský. Jednota měst a konfederace Pražská. - Bitva u Mühlberka. - Chování panstva; zkáza privilegií městských.

Pokrok moci královské v Čechách za první doby vlády Ferdinandovy byl zvlášť usnadněn spojením jednotlivých států v rukou téhož panovníka. Nastala tudíž chvíle, kdy protivníci královi hledali spojenců zahraničních. V skutku čas již minul, kdy kacířští Čechové byli v klatbě Evropy.- "Tak veliká nenávist Němců k Čechům a k Moravanům bývala", píše kronikář Bartoš,360.1 "že jim těžko bývalo o samém jménu jich slyšeti. A toho dovodili plijíce, rotíce a do nejhlubšího pekla je odsuzujíce; jednak kletby papežské na ně vydávali, jednak války a jiné zlé věci obmyšlovali. Bůh pak všemohoucí ... ráčil učeného mnicha řeholy sv. Augustina, Martina Luthera, v nenadále vzbuditi, takže v těch okolních krajinách německých národ ten, od dávných časů Čechům a Moravanům zlostný a nepříznivý, k přijímání těla a krve Kristovy pod obojím způsobem přivedl i s pomoci boží obrátil, a skrze to okolní Němce s Čechy a Moravany z daru božího v přízeň a v milost uvedl beze všech nesnází."

Změna, kterou hlásá kronikář sotva několik let po roztržce Lutherově s Římem, znenáhla vyznačovala a pronikavě měnila postavení Čech: všickni, kdož odtrhli se od církve, sblížili se, ohroženi jsouce týmž nepřítelem. Dogmatická jednota lutheranů s utraquisty zajisté nebyla nikdy úplná, a tajně trvající záští kmenové obyčejně překáželo upřímné shodě Němců se Slovany; ale Čechové aspoň věděli, že v Říši mínění veřejné jim jest nakloněno. Od té doby rozkolníci čeští jali se počítati s novými živly cizími, pokoušejíce se využitkovati nesnází, které protestanství skoro všudy působilo Habsburkům, kdežto lutherani nebo nepřátelé domu rakouského obvykli si spoléhati na jejich diversi. Dějiny reformace české přestávají tudíž od té doby býti čistě místními; zápas králů s protestanty českými jest již jen episodou války evropské, která roznítila se mezi stolici papežskou a novým učením, mezi universalní monarchií Karla V. a Bourbony.

Německo bylo dávno již zmítáno duchem odbojným proti panství papežskému, a slova Husova nalezla tu ozvěnu. Když reformator skrze Franky a Švábsko ubíral se do Kostnice, byl překvapen přízní, se kterou potkal se na cestě své, a zpráva o odsouzení jeho vzbudila v některých krajinách bolestné pohnutí. Později kazání táborská velmi dobře se srovnávala s ideami demokratickými a socialními, jaké tehdáž rozšířeny byly v jižním Německu, i nemohla minouti nepozorovaně: radikalové čeští po dlouhý čas doufají, že strhnou s sebou ostatní svět, a "listy kacířů" tu a tam budí vření, kterým častěji znepokojují se představitelé kurie.361.2 Obce valdenské, tehdáž velice četné v krajinách s Čechy sousedících, připravily půdu pro kacířství, a po delší dobu v jednotlivých krajinách Říše stopujeme jakýsi - více méně pozměněný proud husitský. Nesmí se však nadsazovati důležitost událostí zajímavých, ale osamělých; reformace česká celkem zůstala čistě národní, a odvěké záští, rozdělující Slovany od Němců, pokroku učení husitského kladlo překážku nepřekonatelnou. Nejen tisíce křižákův uposlechlo vyzvání papežů proti odbojníkům, ale i tehdejší literatura německá svědčí o velmi prudkém fanatismu; satiry, kazání, poesie prostonárodní právě tak jako traktaty theologů zahrnují Čechy potupou a posměchem; nejčastěji opakuje se úsměšek, že třeba upéci hus českou. Pleny rot táborských a neštěstím vojsk německých přiostřilo se záští, ba i ti, kdo v Německu dotírali na zlořády církevní, pečlivě hleděli věc svou odděliti od věci husitů.

Kacířství české, ačkoli mělo jistý počet stoupenců v Říši, na rozvoj ducha protikatolického tu působilo tedy vlivem jen velice podřízeným. Nezdá se ani, že učení Husovo mělo vážnější vliv na Luthera. Protestantští dějepisci chtějíce nové víře zjednati jakousi legitimitu, pečlivě snesli všecka fakta, ze kterých dal by se stanoviti úzký styk obou velikých nepřátel Říma. Připomenuto od nich, že Ondřej Proles, generalní vikář řádu sv. Augustina, zemřelý roku 1503, v Husovi neviděl kacíře, a že Grevenstein, jeden z mistrův university Vittenberské, zjavně káral nález koncilia Kostnického; Luther sám brzo po svém vstoupení do kláštera dostal náhodou do ruky sbírku kazání Husových a po přečtení jich tázal se úzkostlivě, proč muž takový byl odsouzen. Celkem všecky tyto nepatrné podrobnosti neznamenají mnoho; není jisto, zda Luther znal mínění Prolesovo, a kázaní Husova pocházela zajisté z první doby jeho života i neobsahovala asi ničeho, co by znepokojovalo pravověří nejúzkostlivější; však buď jak buď, z nich zajisté mnich německý nečerpal první ideu učení svého.

Příliš zneužito bylo slova "předchůdcové reformy": na velikém omylu jest každý, kdo přímé předky Lutherovy vidí v osobách, jež nějak ocitly se ve sporu s Římem; - ale omyl tento není nedávný. Vždyť velmi záhy rozšířila se legenda o proroctví Husově. Mučenník Kostnický předpověděl prý příští Lutherovo: spalte hus, pravil, za sto let uslyšíte zpěv labutě a jemu se nevyhnete.362.1

V noci přede dnem, kdy Luther vyvěsil články své o odpustcích, vypravuje jiná pověst, Fridrich Moudrý, kurfiřt saský, ve snu viděl mnicha, an píše na dveřích kostelních; péro jeho bylo tak dlouhé, že až do Říma sahajíc tiary papežovy se dotýkalo, i dotklo se jí takou silou, že zviklaná s hlavy papeži padala ... Bylo to jedno z per husi spálené v Kostnici. Obrazy představují Luthera, jak zapaluje pochodeň svou na hranici Husově. - Všecky tyto předpovědi povstaly ovšem po konečné roztržce Lutherově s Římem, kdežto v skutečnosti za prvních let, ne stoupenci reformatorovi, ale protivníci hleděli věc jeho sloučiti s věcí kacíře oekumenickým konciliem odsouzeného. Nejnebezpečnější protivník, s nímž měřil se za té doby, Jan Eck, nejdůtklivěji vytýká právě podobnost jistých výroků Lutherových s učením zavrženým od otců Kostnických: ve spise svém "Obelisci" nazývá mnicha vittenberského "Čechem" a v proslulém hádání lipském roku 1519 ironicky blahopřeje Čechům, že získali takového obhájce.

Toto obviňování zbudilo nejprve velikou nevoli a odpor v Lutherovi: Nikdy se mi, odpovídal, nelíbil a nezalíbí rozkol jakýkoli; Čechové, i kdyby učení jich pravé bylo, chybili tím, že se samovolně odtrhli od společenství církve. Když odpoledne téhož dne v hádání pokračováno, Luther nepřestávaje tupiti kacířství, uznal však, že mezi články Husem zastávanými některé skutečně srovnávají se s pravdou křesťanskou a evangelickou, a že církev nemá práva je zavrhovati.363.1 Po těchto slovech pohnutí veliké zmocnilo se shromáždění, a Eck radoval se z vítězství: vzpoura jest prý odhalena, i doufal, že od té chvíle všeliké nebezpečenství je zažehnáno; všickni, kdo svedeni byli učením Lutherovým, s hrůzou odvrátí se od něho, jakmile v něm poznají žáka Husova. - O něco později obhájci moci papežské tvrdí ještě, že arcikacíř v Čechách byl zrozen nebo vychován a že chystá se uchýliti sem.

Zatím Luther dosti dlouho byl na rozpacích, jak postaviti se vůči utraquistům. Následkem velikého pohnutí, způsobeného událostí lipskou, poněkud zevrubněji studoval učení a život mučenníka Kostnického; hluboce jej dojaly vroucnost a síla víry jeho, důstojnost života jeho, smělost, se kterou vzdoroval zuřivému konciliu i hranici. "Já", psal o něco později Spalatinovi, "v nedojípí posavád všemu i učil i věřil jsem, čemu Hus, v též nedojípce učíval i Jan Staupitz; zkrátka my, ani sami nevědouce, všickni jsme husity: konečně i Pavel a Augustin do slova jsou husité." V důležitém traktatu svém "O babylonském zajetí církve" rozhodně se staví na stranu Čechů: "Dlužno-li jedny nebo druhé nazvati kacíři a bezbožnými rozkolníky, nejsou jimi ani Řekové ani Čechové, nýbrž vy, Římané;" - a v odpovědi své Eckovi praví: "V Lipště bohužel nečetl jsem ještě Jana Husa, jinak bych byl hájil nejen některých článků v Kostnici odsouzených, ale všech, jak to činím nyní, když přečetl jsem spis Husův tak vznešený, tak ušlechtilý, tak křesťanský, jemuž podobného nebylo napsáno během čtyř století." Roku 1521 přirovnává Husa k svatému Janu.

Ale vedlé těchto prohlášení jiná svědčí ještě o jistém váhání. Káraje chování papeže, že porušil glejt daný Husovi, lituje, že Čechové nesnesli toho bezpráví s křesťanskou trpělivostí. "Nechci hájiti bludu Husova", psal, "ačkoli můj rozum v něm neshledal nic bludného... Nechci ani, jako Čechové, ctíti v něm světce nebo mučenníka." Dvojí byla příčina této nejistoty: předně, za první doby, kdy Luther ještě neodhodlal se k zřejmé roztržce, nechtěl se státi terčem svých protivníků; ale přede vším - a studium spisů Husových potvrzuje jej víc a více v jeho mínění - neúplná a nedůsledná theologie utraquistů nevyhovovala nijakž jeho vědění a logice; podivoval se jejich odvaze, ale nepochopoval, že odhodlali se k rozkolu pro otázky podružné a čistě formalní: "Hus", říkával v pozdějších letech života svého, "na vinici Páně něco hloží vymýtil, káraje papeže pro zlořády církevní a pro jeho vlastní mravy; já však mistr Martin Luther, dal jsem se do celého učení od papeže hlásaného a je vyvrátil ..." Dotkl se tajné rány utraquismu; náboženství se nepřekoná, leda založením nového náboženství, a to právě nebylo přáním ani úmyslem husitství. Přese všecky pokusy o sblížení protestanté němečtí neshodli se nikdy s evangelíky českými a zvláště s Jednotou bratrskou, která v této příčině bezprostředněji představovala tradici husitskou: bratři jsouce méně učení, méně důslední a také méně smělí, zůstali spíše žáky Kristovými nežli žáky Lutherovými; přijali v zásadě učení o ospravedlnění z víry, ale jako dříve, tak i později důležitější jim byl mravní život nežli dokonala víra.

Těchto rozdílů nepostřehlo množství: mínění se rozšířilo, že Luther jest jaksi vykonavatel závěti Husovy. Zlořády církve od dávna byly příčinou, že utvořila se strana, která neohlížejíc se nijak k dogmatu, domáhala se osvobození Německa ode jha římského a záboru statků duchovenských; v přečetných hanopisech kněžím hlásána válka. V této chvíli předními náčelníky této strany radikalní byli Oldřich Hutten a rytíř Sickingen: jak neměl na mysli jich tanouti příklad daný voji táborskými? Hutten v jednom z oněch dialogů, jež prudce otřásly míněním veřejným, neostýchal se vynášeti Žižku, stavě jej za vzor rytířům německým. Protivníci Luthera k odsouzení jeho opírali se o koncilium Kostnické: jest prý pokračovatelem Wiclifa a Husa, jenž od Sorbony prohlášen byl za kacíře. Na sněmě ve Vormsu rozhodnutí císařovo způsobeno bylo odporem Luthera, jenž nechtěl upustiti od oněch článků svých, jež zamítnuty byly církví obecnou.365.1 Ostatně nový podnět zavdal k žalobám, - prohlásiv se pro obnovu přijímání pod obojí způsobou.

Čechové s velmi čilou pozorností sledovali události, které děly se v jich nejbližším sousedství. Hádání lipskému byl přítomen jakýsi Jakub, varhaník pražský. Zda pouhou náhodou ? Luther mluvil s ním a vyjádřil mu přání své, že lépe chce poznati Husa. Sotva že Jakub vrátil se do Čech, učinil zprávu o řeči jeho, a hned poslány do Vittenberka spisy a listy nadšené, v nichž mnich vyzýván, aby statečně pokračoval v díle počatém.

Po těchto stycích čistě osobních brzo následují styky úřední. Již roku 1520 v slavném listě svém k šlechtě německé Luther naléhá na potřebu, aby vedle národní církve německé zřízena byla národní církev česká, a ukazuje, jak bylo by lze obnoviti mír náboženský uspokojením utraquistů. Ještě tehdáž připouštěl možnost shody s Římem, ale záhy poznal omyl svůj.

Roku 1522 stavům českým posílá list, v němž vyjadřuje svůj obdiv pro Husa a svou náklonnost k Čechům; následujícího roku v listě k Pražanům rozvíjí dokonce plán organisační: Proč Čechové neustále doprošují se svěcení kněží svých u těch, kteří Husa upálili, Čechy vždycky za kacíře vyhlašovali, i krále Jiřího a celý rod jeho prokleli? Tu právě je pramen všech zlořádů; Čechy zaplaveny jsou špatnými kněžími, kteří šíří lehký mrav a bludné učení: nepraví-li přísloví, že kdo z Němců na šibenici a na kolo se dostal, v Čechách by vždy dobře byl knězem? Jediným prostředkem k nápravě těchto zmatků jest svrhnouti úplně jho papežovo: každá obec nechť zvolí si sama kněze, a ti nechť zvolí sobě své představené.365.2

Kdo zná žalostný úpadek utraquismu, nedostatek jeho učení a slabost jeho organisace, duševní obmezenost jeho náčelníků, jich pošetilou neustupnost, kterou pokládali za pevnost, jejich kolísání, které nazývali moudrostí a politikou, zajisté nebude překvapen slabým odporem, s jakým potkávalo se v Čechách protestantství v postupu svém. Tento stín církve zmizel, jakmile stanul vůči opravdové reformě, jež byla dosti odvážná, aby přiznala cíl vytčený, dosti pronikavá a obsáhlá, aby útočištěm byla pravému obrození mravnímu a duševnímu. Nikdo však nedej se klamati slovy: utraquism trvá až do bitvy Bělohorské, ale zůstává jen jméno, za nímž se kryjí a tají nauky a potřeby nové; kališníci přestali býti žáky Husovými, stavše se žáky Lutherovými; konsistoř, představující staré tradice, rychle pozbývá posledních zbytků vážnosti své, a nařízení její nejsou více než prázdnou protestací proti revoluci již dokonané. Celkem nepřekvapuje nás, že utraquism úřední byl zachvácen, ale s podivením jest, že vzepřel se a na chvíli zastavil hnutí, jež pudilo rozkolníky k Vittenberku; ale to vysvětlíme si spíše nenadálou podporou, poskytnutou jemu od katolíků nežli vnitřní silou jeho.

Z počátku zdálo se, že ničím nebude zastaven postup učení lutheranského; reformace v prvních letech svých jala se dobývati světa s nevyrovnatelnou mladistvou bujarostí; vůči takovému nadšení a takové důvěře katolická církev ustupovala na všech stranách. Kde hroutí se pevné řády, jak obstojí toto zřízení vratké, jehož kališnici nikdy nedovedli dobře opatřiti? Vedle kvílivého žadonění ubohých kněží jejich jakým kovovým zvukem ozývá se hlásnice reformatora saského?

Dříve ještě než poznány byly myšlenky Lutherovy, v Čechách patrny byly účinky boje počatého jím proti autoritě římské: myslí zmocnilo se hnutí neobyčejné, nejasné co do cíle svého. Záští proti stolici papežské, na něž po dlouhý čas zapomínáno v těžších starostech, znovu vznítilo se a propukalo v četných rytinách a hanopisech. Překládány a rozšiřovány v hojném počtu satiry, jaké po celé čtvrt století zaplavovaly svět, "Pravda" Marsilia Ficina, různé traktaty Piky z Mirandoly proti neřestem duchovenstva římského, spis Erasma Rotterdamského o rytíři křesťanském, rozmluva apoštola Petra se sv. otcem Juliem II., který marně pokoušel se o přístup do nebe.

Většina těchto traktatů pochází z doby před Lutherem, a v této polemice nesnadno jest nalézti stopu předsudku dogmatického; mnohem spíše vznětí staré pobožnosti, vzbuzení odvěkých nadějí a přání opravy obecné. Čechy pronásledovány byly někdy záštím a válkou, ale nyní Německo samo přicházelo k nim a přidržovalo se díla jejich: konečně čas měl nastati, kdy zákon Kristův bude v pravdě založen na zemi. Ale nebylo-li k tomu třeba napraviti nejdříve nedostatky, jimiž strádala církev pod obojí, neboť kdo obraceti chtěl svět, musil nevyhnutelně obrátiti se sám. Protiva mezi zbožností kýženou a mezi chováním věřících a kněží zarmucovala vždy duše šlechetné; novým nadšením touha po obnově stávala se mocnější a neřesti ohavnější. Zda národ český nebyl apoštolem božím, a když Pán volal jej ke žni, byl by nehoden účastniti se práce? - Tyto nejasné tužby, toto vření vtěleny byly v jednom z oněch mystiků, jichž úkolem, zdá se, jest hýbati myslemi a připravovati je pro nové idee. Podobně jako Hus, i Luther měl své předchůdce v Čechách; nejčilejším byl Matěj poustevník.

Byl řemesla kožešnického, rodem od Žatce: "z puzení ducha Eliášova" utekl se na poušť i žil na horách několik let, odávaje se všecek mrtvení těla a modlitbám. Roku 1519 puzen jsa vnitřním svědomím, "počal kázati slovo boží upřímně podle zákona božího hyzdě hříchy a všeliké nešlechetnosti a zvelebuje ctnostný, mravný a svatý život lidem". V měsíci srpnu s několika žáky přišel do Prahy a jal se kázati.367.1 Brzo shluk byl tak veliký a nadšení tak vroucí, že kněžstvo pražské bylo znepokojeno; podařilo se mu přiměti purkmistra a pány k zákazu těchto kazání; ale tímto domnělým pronásledováním rozohněna jen horlivost Matějova a jeho věrných. Protože nebylo dovoleno shromažďovati se v bytech soukromých, bratr Matěj kázal všudy, na ulicích, po březích, po haldách, po hospodách, nepřestávaje šířiti čisté slovo boží, i obklopen byl lidem nadšeným, brzo pozorlivým, brzo bouřlivým. "Někdy" říkával, "v Sodomě, v Gomoře, v Seboim, v Adamě, v Ninive, ježto se za živa do pekla zpropadaly, nečte se, ani slyšáno jest, aby tak hanební a mrzcí hříchové se páchali, jako nyní v těchto dnech posledních, ve dnech antikristových, v časích nebezpečných, kdežto nad počet písku mořského, nad číslo prachu zemského rozmnožili jsou se hříchové a nepravosti ... Hlad tělesný byl, a duchovní ustavičně jest: ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale hlad slova božího. A snad díš: kterak by to bylo, ano plno kněžstva, kazatelův, učitelův a kněh nesčíslný počet i laikové mají? Všecko nic platno není, mnoho poslouchati, mnoho čítati, mnoho kázati, mnoho vůli páně znáti: nebudeme-li toho všeho v skutku plniti a zachovávati, což se káže, co se poslouchá, co se čte, co se mluví, vždycky duše bude hlad trpěti a žízeň ..." Kněží zajisté jest dosti; ale oč snaží se? Zdaž o čest a chválu pána boha všemohoucího ? Či o spasení duše své a bližních svých ? - Nikoliv, ale o čest a chválu toho světa, o život rozkošný a mrzký. "Takoví všickni jsou svatokupci a svatoprodavači, kacíři a falešní proroci... Skrze takové správce pyšné, lakomé, smilné, nečisté, ožralé, svatokupce a jinými hříchy pokažené kněžstvo všecko zlé a nešlechetné, všickni hříchové a nepravosti vzešli a vznikli jsou v obci křesťanské i všickni bludové a svodové ... Všecko se to děje v těchto časích na kvasích nešlechetného lidu panského a zemanského, když o polovice a o plné žerou a pijí, a jako do sudu do sebe lijí a potom pesky zase vracují, takže všecky stoly i kouty budou plny vývratkův mrzkých a ohavných ... Také milují měkké léhání, dlouhé a rozkošné spaní, v měkkém a dlouhém rouše chození, často a lahodně v mytedlnách se mytí. A z toho ze všeho hotovi a kvapni takoví bývají k smilstvu i cizoložstvu a ke všeliké nečistotě ... Proč v zemi této takové roztržky a nejednoty mezi stavy všemi třemi jsou? ... A to všecko pýcha, hrdost a žádost cti a chvály světa tohoto v nich působí a jedná, aby se hryzli, kousali, žrali, až i zkaženi budou jedni od druhých ... bědať jim na věky bude! a zvláště, kteří chudinu svou násilně loupí, drou, šacují, jich mozoly a statky žerou, roboty bezprávné, berně časté vzkládají, úroky nespravedlivé berou, sirotkům mnohým statky berou ... a to všecko na svou pýchu zlořečenou nakládají, na syny a dcery své mnohotvářnou a nesmírnou a luciperovu pýchu strojí a připravují, z chudých některý potřebný oděv snímají a na se zbytečný a nepotřebným strojí; někdy prostý pokrm a rovný nápoj chudým odjímají, a sami nad potřebu žerou a pijí rozkošné a drahé věci ... . A proto prosím všech stavů a každého pohlaví vůbec, povýšených i nižších; bohatých i chudých, duchovních i světských, nábožných i kajících: ó, obraťte se ku pánu bohu svému v celém srdci vašem, v postu a v pláči a v kvílení a ostávejme hříchův a nepravostí a čiňme pravé ovoce pokání svatého! nebo čas veliký a hodina již ze snu vstáti ... 369.1

Abychom dobře pochopili, jak Matěj poustevník působil na mysli, třeba připomenouti, že Praha byla tehdáž obcí demokratickou, a že moc byla v rukou veliké obce: nikde nemohlo býti ani půdy příznivější pro taková kázaní, v nichž mystické nadšení splétalo se s požadavky socialními, a z nichž ozývala jako ozvěna bouří táborských; zda měl nastati opět čas, jako na počátku války husitské, kdy mnich Jan Želivský zřídil jistý despotism demagogický a puritanský? Matěj nepůsobil jenom v hlavním městě, chodil kázat i do okolních míst, ale vracel se vždy, a kněžím podobojím nepodařilo se umlčeti jej; pohrdal jejich rozkazy, a oni báli se užiti prostředků krajních, které by snad byly zbudily bouři. Mor, jenž roku 1520 v Čechách zuřil, ještě rozmnožil oblibu jeho v lidu; jen v Praze zachvátil mnoho tisíc obětí a asi třicet kněží; v něm mnozí viděli vyplnění proroctví poustevníkových a pojati jsouce hrůzou, hleděli se sblížiti s Bohem; Matěj poustevník dokázal opravdovou oddanost a nedbaje nebezpečenství nemocným přinášel svou útěchu a modlitbu; láska jeho byla nevyčerpatelná, žil pouze z almužen a co dostal, rozdával vězňům a chudým. V některých kusech blížil se k učení lutheranskému, o reformatoru německém mluvil s úctou nebo láskou, ale nebyl theologem; spíše jsa nadšen nežli vzdělán, ve svém učení splétal myšlenky dosti nesouvislé; co do svátosti oltářní chýlil se, jak se zdá, mnohem více ku bratřím nežli k Lutherovi. Později vešel ve styky dosti důvěrné s Jednotou, konečně s Janem Dubčanským z Habrovan založil novou sektu Habrovanských neboli bratří Lileckých (mons Liliorum); osudy její byly dosti pohnuté, ale přežila jen na krátko bratra Matěje. Habrovanští popírali skutečnou přítomnost těla a krve Kristovy v svátosti oltářní a zavrhovali stav kněžský: "žádný kněz nikdy není kromě jediného Krista", kázával již Matěj poustevník v Praze.369.2 Vůbec, jak povšechným směrem svých kázaní tak povahou ducha svého, bratr Matěj přede vším byl pokračovatel Táborských i náležel spíše staré škole nežli nové: připravil cesty reformě lutheranské, ale v skutku neuvedl ji do Čech.

Za plného mravního úpadu strany utraquistické někteří kněží nepřestali představovati směr poněkud smělejší. Tak roku 1513 farář pražský Jan Miruš neboli Miroš, vydal dva traktaty o přijímání dítek a o poslušenství papežském, kde v několika podstatných kusech odchyloval se od učení katolického i kališnického. Byl již skoro stařec, ale věk neseslabil horlivosti jeho. Několik farářů pražských, znepokojených vlivem Matějovým, přidružilo se k němu; zdaž uspokojení spravedlivých potřeb lidu nebylo nejlepším prostředkem, aby zastaveno bylo toto vření ? Václav Rožďalovský, probošt kolleje Karlovy, Jan Poduška, farář kostela týnského, tvořili s Mirošem jádro oposice pokrokové, k níž brzo přidali se někteří jiní kněží. Roku 1519 vešli ve styky s Lutherem a v listech svých blahopřáli mu k zmužilosti jeho, vybízejíce jej, aby pokračoval v požehnaném díle svém. "Čím kdysi v Čechách Hus byl, tím ty, Martine, jsi v Sasku", psali mu, "bdi a bojuj jménem Páně!" Od té doby nová víra počala se kázati v některých kostelích pražských. Universita Vittenberská velmi záhy přivábila jistý počet studujících českých, šťastných, že zbaveni byli konečně ostrakismu, jenž až posud zdržoval je od velikých středisk naukových v cizině: vraceli se do vlasti nadšeni jsouce učením mistrovým i stali se přirozenými prostředníky mezi Čechy a Saskem.

Mezi nimi Burian Sobek z Kornic, potomek vladycké rodiny prvotně slezské, jejíž jedna větev okolo polovice XV. století v Čechách se usadila, získal si přízeň mistra Luthera, přeložil několik spisů jeho370.1 a až do smrti své pracoval o spojení kacířství českého s německým. Jsa velice rázný, obdařen vzácnými vlastnostmi duševními, v přesvědčení svém velmi upřímný, vytkl přesný směr tužbám pokrokovým, dosud dosti kolísavým, a skutečně celou stranu nespokojenců českých připojil ke hnutí německému.370.2 Čechy byly již v plném vření: kostely ozývaly se klatbami a vzájemnými žalobami: jako duchovenstvo i věřící dělili se na dva tábory, na satiry odpovídáno hanopisy, a v ulicích zaznívaly písně, které čím byly prudší, tím zdály se duchaplnější; z hádek docházelo někdy k půtkám, a v městě vládl onen ruch a hluk, jaký bývá vždy před velikými převraty.

Konsistoř se bránila: roku 1519 zavrhla několik článků víry, hájených Mirošem a přáteli jeho, ale postavení její bylo obojetné, moc slabá a odvaha malá; cítila, jak půda se jí chvěje pod nohami, a obojí zdálo se jí stejně nebezpečno, i nečinnost, jež podporovala postup nepřátel jejích, i zakročování, jež hrozilo rozpoutati bouři. Pokrokáři měli již drahně přívržencův i mimo Prahu, také několik pánů přistoupilo k nim. Administrator Matěj Korambus představující utraquism pravověrný ve vší obmezenosti jeho, musil ustoupiti povolnějšímu Václavu Šišmánkovi, a pomocníci, přidaní mu od stavů, skoro všickni zvoleni byli z duchovenstva více méně Lutherovi nakloněného (1520).

Nenáhlý a neustálý postup reformatorů českých občas býval přerušen příchodem některých dobrodruhů cizích, kteří neznajíce situace, pokoušeli se popoháněti věci a ukvapeností svou budili nepokoj. Nejslavnější ze všech těchto bouřlivých apoštolů byl Tomáš Münzer, potomní prorok novokřtěnců. Kázal nejprve v Žatci; neskrotnou výmluvností svou obrátiv pozornost na sebe, povolán byl od některých šlechticů do hlavního města. Kudy kráčel, všudy téměř zůstavoval stopu fanatismu: kázaními jeho lid roznícen jsa vrhal se na kláštery, pustošil kostely, ničil obrazy a třískal sochy. Výstřednostmi takovými odstrašeni hned bázlivci a kolísavci.

Škoda však byla napravena listy Lutherovými, jež brzo potom došly. Přinesl je mladý muž vzdělaný a velmi bystrý, jenž na chvíli stanul v čele protestantské strany české. Havel Cahera, původem jsa z města Žatce, jež reformaci české dalo tolik mučenníkův a apoštolův a jež bývalo vždy tvrzí radikalismu, byl syn chudých rodičů: otec jeho byl řezník. Skončiv stndia svá na universitě pražské, byl vysvěcen na kněžství a povolán na důležitou faru litoměřickou. Byl muž zištný, bez přesvědčení a mravnosti, jeden z protivníků jeho - a s kým by byl neutkal se ve svém životě nepokojném! - přirovnává jej duchem ku Klodiovi a mravem ku Katilinovi, a děkan fakulty filosofické napsal o něm, že "péry a peřím tohoto kohouta (Gallus-Havel371.1) byly úklady a úskoky." Páchal pravá lotrovství: roku 1526 zlatník Šimon z Tišňova žaloval jej před rektorem universitním pro zadržování stříbrných číší, kterých nechtěl zaplatiti; Cahera ačkoliv odsouzen byl, nedbal rozsudku, odnesl knihu rektorovu, odsudek v ní zamazal a po dvě léta vzdoroval universitě a zákonu.372.1

Cahera cítě velmi dobře, odkud vítr věje, v lutheranismu shlédl příležitost k vykořisťování; v Litoměřicích již za několik měsíců rozsel různice a záští; konečně osadníci jeho spojili se proti němu a potupně vyhnali ho z města; utekl se do Vittenberka i pobyl tam více než čtvrt léta. Jakožto dobrý řečník, lichotník a odporučenec Burianův získal si přízeň Lutherovu takovou měrou, že tento na radu jeho psal pověstný list ku Pražanům, v němžto chválil jej velice. Cahera těchto styků svých užil tak obratně, že přese všechno mládí své a nevalnou pověst, po smrti Šišmánkově zvolen byl za administratora a faráře týnského od stavů, kteří chtěli poněkud vytknouti politiku svou (1523). Zdálo se, že rychlé povýšení chce si zasloužiti horlivostí svou; v kázaních svých s neobyčejnou prudkostí útočil na tradici katolickou a vykládal nové učení; nepřátelé jeho vinili jej, že pomýšlí na rozkol, jímž mínil dojíti toho při stavích, aby zvolili jej za arcibiskupa Pražského; měl dosti ctižádosti, aby pojal takový plán a dost obratnosti, aby ho byl provedl, kdyby štěstí nebylo odvrátilo se od něho.

Velmi rádi představujeme si na mnoze, jakoby protestantism hned v prvních letech tvořil církev naprosto samostatnou a od církve katolické úplně oddělenou. V skutečnosti třeba bylo velmi dlouhého času, aby množství těch, kteří vítali Luthera, uvědomili si důležitost revoluce podniknuté, a aby uznali, že vystoupili ze staré společnosti věřících. Studujeme-li tehdejší události ve většině zemí, které potom stávají se protestantskými, poznáváme, že v obecném mínění reformace není rozkolem, nýbrž přeměnou staré organisace církevní: úřední náčelníci nedostáli svým povinnostem, nechtíce nebo nemohouce odstraniti zlořádů, proti nimž od dávna horlilo svědomí křesťanské; jiní postarají se o to. Kněžstvo porušeno byvši bohatstvím svým, zapomnělo slov Spasitelových: správy chopí se laikové. Ale nikdo nepřipouští potřeby revoluce k dosažení těchto změn podružných a jaksi soukromých: po dlouhá léta pracuje se o smír a doufá se v narovnání. Pokrok protestantismu částečně byl způsoben těmito nadějemi optimistickými; mnozí byli by ustoupili před vzpourou i chtěli jen důtklivě vyzvati stolici papežskou. Za tohoto prvního údobí otázky dogmatické nestavěly se v popředí: učení nabývá vší síly své a určitosti teprvé, když udrželo se pokolení od pokolení, bylo posvěceno časem a stalo se předsudkem. V XVI. století každé město mělo jiné učení, množstvím odstínův a výkladů tvořil se nepřetržitý řetěz mezi Římem a Vittenberkem; z toho vyplynulo přesvědčení, že i na poli vědeckém byla možna shoda.

Zajímavý příklad tohoto dlouhého trvání ideí umírněných a smiřlivých, jimiž pouze vysvětliti lze zvláštní dějiny prvotního protestantství, vidíme v tom, co děje se v jedné ze zemí koruny české, v Slezsku. Reformace pronikla sem velmi záhy a uchvátila velmi rychle velikou většinu obyvatelův; ale více než čtvrt století uplynulo, než uvědomili si význam a dosah volby své. Rozkol děje se znenáhla, velmi zvolna a velice opatrně; nejen protestanté po dlouhý čas tvrdí, že neoddělují se od církve, ale ani kněží, ač znepokojeni jsou ovšem ustanoveními ohrožujícími statky jejich neb aspoň obmezujícími moc jejich, s rozkolníky nezacházejí jako s odbojníky a nevylučují jich ze společnosti věřících; téměř až do roku 1550, když již většina far byla osazena od kněží ženatých, biskup Vratislavský dle jména zůstává stále náčelníkem všeho duchovenstva domácího.373.1

V Čechách události rozvíjely se za podobných okolností; učení Lutherovo, jež ostatně nepředstavilo se hned od počátku docela jasně, poznáváno bylo jen znenáhla, a jestliže šlechta a města blížily se ku protestantismu, hlavním důvodem toho nebylo zajisté ospravedlnění z víry. Zápas počal mezi dvojím smýšlením a dvojím směrem, a nikoli mezi dvojím vyznáním, nebo spíše rozdíly letor a povah, jež skrytě trvají ve všech společnostech a ve všech vyznáních, a jež tolikrát ukázaly se ve straně husitské, nalezly nové živly a jako nové záminky v Lutherově vyznání víry. Jedni, bázlivější, oddáni jsouce tradici, zachovávali věrnost starým řádům a posvátným obřadům; druzí, smělejší a důslednější, radostně přijali nauky německé. V obratu tom viděli přede vším prostředek, kterým by vyšli z lichého postavení a vyhnuli se poslušenství, které třeba trvalo jen dle jména, nicméně bylo stálou příčinou nesnází a pohoršení; na nejvýše lze říci, že poměrně mírný a konservativní ráz reformace německé podporoval rozšíření její tím, že uspokojoval svědomí. Ostatně protivníci i stoupenci Lutherovi stejně tvrdili, že jsou věrnými žáky Husovými, a celkem měli pravdu. Není pochyby, že Hus, jak jeví se nám ve spisech svých, zajisté byl by s rozhorlením zavrhl důsledky, jež více méně nezvratně čerpány byly ze slov jeho; ale prohlášením práva svědomí v skutku otevřel cestu všem revindikacím, a oprava mravní, o niž usiloval, byla nemožná, dokud neodložila se bázlivost, ve které tápalo se po století.

Pokrokáři měli nejen prospěch mravní, ale i patrný prospěch hmotný, jestliže se vydávali za pravé dědice husitův. Až do vítězství reakce katolické, ačkoli veliká většina národa opravdu obrátila se ku protestantství, v Čechách nemluví se o lutheranech, než jen o utraquistech; jméno zachovává se, i když upuštěno bylo od věci. Děje se tak proto, že reformovaní nechtějí připraviti se o prospěchy, jaké pojišťuje vždy držení stoleté. Stará církev národní při vší nedokonalosti svého zřízení tvořila přece pohodlný podklad a sílu, kterou zůstaviti protivníkům bylo nemoudré. Boj, kterýž o tuto věc počal v Čechách, není nepodoben zápasu, který strhl se mezi protestanty ve Francii, mezi orthodoxy a liberaly; obojí stejně prohlašujíce se za staré kalvinisty, jejichž dogmata zachovávají oni a ducha tito, hledí zachovati si výhody zřízení zděděného a stvrzení veřejného. Utraquism ve státě nabyl postavení zákonného, kompaktata tvořila nerozdílnou část privilegií zemských, kdežto jinak zákon zakazoval a trestal novoty a kacířství. Proto lutherani všemožně usilovali zmocniti se konsistoře, osazujíce ji lidmi přejícími učení vittenberskému, a úchvaty své hleděli zakrýti privilegiemi udělenými utraquismu. Nepřátelé reformace velmi záhy prohlédli tuto taktiku a odpověděli podobným tahem: panovníci, aby mohli se opříti pokroku nauk radikalních, stali se ochránci víry národní a vší mocí podporovali staré kacířství, proti němuž tak dlouho byli bojovali.

Tato politika protestantům českým byla jaksi uložena situací, ale vyplývaly z ní těžké nesnáze. Reformace německá celkem nezpůsobila bezprostředně valné zlepšení mravův a povznesení duchů. Kde původ má tato poměrná jalovost mravní ? - Zajisté příčiny její byly různé a hojné: povaha samého náčelníka, srdcem a duchem nejznamenitějšího mezi původci hnutí za této doby, ale - a snad právě proto - obsáhlejší, méně vyžadující, lidštější; myšlenky jím hlásané a ona svoboda křesťanská, která těsným výkladem měnila se v jakousi odevzdanost do hříchu; příliš veliký úkol panstva a převaha hmotných prospěchův; obecné poměry Německa nakaženého příliš dlouhým bezvládím. Buď jak buď, protestantism lutheranský nedal příliš mocného popudu k dobru: málo zbudil hrdin a méně ještě světců: s toho hlediska vyniká nad něj kalvinism i husitism.

Nad hořejším Labem lutheranism nezlepšuje se šířením svým. Nejen nejpověstnější věrozvěstové jeho, Cahera a Mystopol, jsou jen dobrodruhové bez přesvědčení a bez ceny mravní, nýbrž i církev od nich zakládaná, vždy strádá tímto pochybným původem. Čeští lutherani vždy jeví více ctižádosti než vroucnosti, více nesnášelivosti než odhodlanosti. Náčelníci jejich dychtí více po hodnostech nežli po mučennictví. Historik neodvažuje se voliti mezi nimi a katolíky, tak podobný cíl sledují a podobnými zbraněmi zápasí; pokud trvá boj, třeba jaksi přemáhati se, bychom nezapomínali, že Lutherani celkem jsou přece bojovníky - třeba nehodnými - za svobodu a pokrok; sympathie dostane se jim teprve v době zkoušky.

Okolí a čas působily zajisté nepřekonatelně na protestanty české: v malicherných hádkách ochablo nadšení náboženské a poklesly mysli, novou mízou nebyl ještě zmlazen tento příliš vysílený organism. I cáry staré církve národní, kterými přiodívati se pokládali za nutné, přispěly ještě k jich mravnímu úpadu. Přinuceni jsouce stále přetvářeti se, utíkali se k dvojakosti a dvojsmyslnosti, v této bídné politice utráceli část své důstojnosti a statečnosti. Neodvážili se nikdy vyznati víru svou, nebo správněji řečeno, neměli nikdy přesného a úplného vyznání víry. Neštěstím jistých situací bývá, že mysli nízké v nich si libují a duše šlechetné jimi se kazí. Protestanté čeští byli příliš vypočítaví, málo nadšení, příliš úskoční a obmyslní. Na sektu náboženskou upomínali jen nesnášelivosti svou; se všech druhých hledisk byli jen stranou politickou.

Z počátku zdálo se, že přejí jim události. Dle pověsti velmi pochybné Ludvík Jagielovec nebyl prý protivník reformace; však buď jak buď, muži, kterým za převratu roku 1523 svěřil správu Prahy, Hlavsa, Sobek a j., byli celkem nakloněni novým ideám a povzbuzováni od nejvyššího purkrabí Jana z Vartenberka. Na sjezdu stavů podobojích (1524) přijaty byly velmi vážné změny: mše, zachovaná na památku umučení Kristova, jest zjednodušena a sloužena bude českým jazykem; nepožaduje se vystavování svátosti a zakazují se mše nájemné a pověrné, zavržena jest tradice jakožto pravidlo víry, spisy Husovy a druhých mistrů mají závaznou moc toliko, srovnávají-li se s písmem. Cahera žádal, aby kněžím dovoleno bylo ženiti se, ale návrh jeho byl, ne-li odmítnut, aspoň odročen.376.1 - Spoléháno na dobrou vůli administratorův, aby znenáhla dokonali přeměnu, ale krok vykonaný byl rozhodný: jestliže by žádná příhoda nepřekvapila, veta bylo po utraquismu.

Tyto přeměny týkaly se hlavně zevnějších výkonů náboženských a obřadů bohoslužebných. Veliké pohnutí bylo v Praze. Lid lpěl tu na zevnějšku: "Jeho pověra a modlářství," píše vrstevník té doby,376.2 "jsou pošetilejší ještě a nenapravitelnější než u Římanů." Odporem, který nebývá neobyčejný, lid pražský s úplnou nevázaností duševní a s naprostou kolísavostí učení spojoval vášnivou oddanost ku posvátným formám. Vášně náboženské byly rozhořčovány hádkami a odchylkami posledních let. Národní cit lidu byl dotknut uváděním náboženství německého a v nových obřadech spatřována urážka památky Husovy. Uražená ctižádost vykořistila toto smýšlení.

Noví konšelé strany pokročilé, králem jmenovaní, hned od počátku nebyli jaksi oblíbeni. Starý administrator Korambus, kterýž ustoupiti musil stoupencům Lutherovým, byl jedním z původců sloučení všech tří měst Pražských v jednu obec; v trojici jsou tři osoby, vykládal, a jediný Bůh, Bůh nestvořil tři světy, ale jediný, proč bychom nenásledovali úmyslů Prozřetelnosti ? - Těchto upomínek bylo obratně užito od stoupenců Paškových.

Vůči těmto úskokům pokrokáři škodili si jak svou svárlivostí tak svou bázlivostí; proto za voleb nových protivníci jejich odňali jim přední úřady. Vítězové jmenovali výbor, jemuž uložen byl výklad dvaceti článků přijatých na posledním sjezdu strany podobojí: obnoveny byly dávné obřady, processí, vystavování svátosti, pozdvihování hostie. Cahera zpozoroval ihned obrat větru i obrátil podle něho svůj plášť: "Ve svých skutcích i slovech hleděl jen zalíbiti se lidu." Na výčitky přátel svých, na žaloby Lutherovy odpovídal, že navštívil mnicha toliko proto, aby prohlédna ho, mohl jej lépe potírati. Aby záruku dal novým spojencům svým, povolal zpět Koramba a vypověděnce, vypudil z města kazatele, kteří nepřestávali šířiti učení protestantské, lísal se ku katolíkům, navštěvoval kanovníky a stal se jedním z nejhorlivějších prostředkovatelů shody s Římem.377.1 Nezměnil cíle svého, i dále dychtil po arcibiskupství Pražském, ale nyní doufal, že obdrží je od papeže.

Pokrokáři však zachovávali ještě důležitá místa, a starověrci necítili se dosti pevnými. Dne 8. srpna 1524. vystřehli purkmistra Brikcího z Licka, že lid sbírá se zbrojně na Malé Straně. Brikcí z Licka svolal radu, aby chopila se potřebných prostředkův, ale zprávy rychtářů městských neoznamovaly žádného nepořádku, a konšelé upokojení hned se rozešli.

Náčelníci strany konservativní nedostavili se do schůze; roztrousili pověst, že poplach purkmistrův byl toliko záminkou, a pravým cílem shromáždění že bylo způsobiti převrat v obci a pobiti ty, kteří nechtěli upustiti od náboženství otců svých. Lid popuzený od náhončích Paškových běžel na radnici; v čele nejzuřivějších Ziga Vaníčkovic, spoluvinník Paškův, přepadl síň radní, přednesl velmi prudkou žalobu proti stoupencům Lutherovým a vzal u vězení přední členy strany protestantské. Ani prostřednictví Karla Minsterberského, ba ani zakročení královo neuchránilo jich od vyhnanství. Matěj poustevník napsal Caherovi list velmi důtklivý a přísný; byl vržen do vězení, z něhož teprve po jednoroční vazbě vyšel, aby byl z města vypověděn.377.2

Všeliké novoty byly přísně zakázány a pravá hrůza skličovala město. O sto let později katolíci mohli jen v platnost uváděti nálezy, o kterých tovaryši Paškovi usnesli se proti pokrokářům. - Obyvatelé pražští musili před úřady přiznati se k víře kališnické; kdo nechtěl, byl vypověděn. Pro příště každý, komu nebude lze dokázati, že kněz potvrzený konsistoří řádně požehnal sňatek rodičů jeho, bude pokládán za nemanželského a nebude připuštěn do žádného cechu. Kdo by po druhé přijal křest, bude v obličeji poznamenán žhavým železem a z města vyhnán;377.3 trest smrti ustanoven těm, kdo by rozšiřovali cizí učení.

Tato usnesení jsou ještě tím ohavnější, že nelze jich omluviti fanatismem. "Vůči těmto věrným žákům Kristovým, píše Jiří Písecký, byl každý dobrým křesťanem, jestliže klopil peníze, jakmile nechtěl platiti, kacířství bylo patrno. K nahnání strachu zuřili i proti chudým, vyháněli je potupně z města, znamenali je železem rozžhaveným, posílali je na hranici."378.1 V skutku událo se několik poprav.

Cahera po několik let vzdoroval opovržení všech čestných lidí i hněvu královu; konečně roku 1529 přikázáno mu, aby v jednom dni opustil město a v šesti dnech Čechy. Ferdinand svou náklonností náboženskou blížil se sice velmi straně Paškově, ale přede vším šlo mu o to, aby utišil mysli a zbavil se smělých pobuřovatelů. Žalostný konec tolika krásných snů! Cahera vypuzen byv z Míšně, kde kníže Jiří nechtěl ho přijmouti, vyobcován z Norimberka, bez přátel, beze cti usadil se v Ansbachu, oženil se a umřel jako hospodský.

Ačkoli představitelé starého utraquismu nevynikali mravní hodností a ač panství jejich netrvalo dlouho, přece toto intermezzo bylo velice osudné. Pokrokáři majíce v moci Prahu a vládnouce většinou v konsistoři, lehce byli by strhli massu národa, a přeměnou nebyl by zbuzen ani boj ani pohoršení. Ale nyní naopak Praha vymkla se jim na dlouhý čas: příliš živé byly tu tradice; ostatně králové drželi ji na úzdě; od té doby jsouc rozdělena kolísala a ku protestantství přistupovala toliko s ohradami a výhradami. Její neutralitou nebo bázlivostí byla velice oslabována horlivost a smělost novotářů, kdežto nepřátelství konsistoře hnalo je do postavení lichého a stavělo je jaksi mimo zákon. Postup reformace nebyl zastaven, ale revoluce dála se nahodile, bez programu, bez plánu a na místě, aby oživena byla církev národní, přibylo ještě zmatku a bezvládí.

Však nová víra šířila se dosti rychle. Ku propagandě učení lutheranského vše přispívalo, smýšlení vznešené i ohledy malicherné, nejbídnější a nejšlechetnější vášně. Při nedostatku kněží - jenž byl chronickým neduhem utraquismu - vysvěcení docházeli všickni kandidati, nechť přišli odkudkoli, školmistři, staří úředníci, dobrodruzi; mravnost jejich byla malá, a nevědomost veliká.378.2 Většině těchto nahodilých kněží latina byla na překážku; na místo ní rádi zaváděli češtinu nebo němčinu. Jejich theologické vzdělání bylo tak skrovné, že přijali často nová dogmata, netušíce ani, že odchylují se od katolictví; mnozí bez zlého úmyslu pouze a prostě kázali slova Lutherova. - Mnoho obcí bývalo u velikých nesnázích, když šlo o znovuosazení fary jejich; na jejich zoufalé volání konsistoř nedávala odpovědi; jen stěží podařilo se opatřiti místa nejdůležitější; přijímali rádi mnichy zběhlé, kteří přicházeli z Němec, nevědouce co počíti se svou svobodou a šťastni bývali, že nalezli skývu chleba. Jaké byly mravy tohoto kněžstva podloudného a sobě samému zůstaveného? Každý uhodne. - Doufalo se, že zrušením coelibatu potlačena bude hlavní příčina pohoršení, a mnohý měšťan pomýšlel při tom na své dcery dospělé. - Při hranicích prospívaly propagandě časté styky s Německem, společný jazyk a kmen. Některá města, která husitství odporovala nejprudčeji, nyní první volala kazatele lutheranské. - Ostatně působila výmluvnost Lutherova, všeobecný proud a kouzlo řeči. Tu a tam, hlavně v massách lidu oživovalo se utlumené nadšení náboženské; staré formule, zanedbávané od utraquistů, budily naděje v hloubi srdcí tak dlouho živené: svoboda slova božího, návrat církve Kristovy, evangelium, více nebylo potřebí k rozohnění duší prostých a něžných.

Působením příčin tak hojných a různých požár velice se vzmáhá, roste víc a víc. Protestantism bez odporu zachvacuje město po městě, Český Brod, kde již roku 1518 staré obřady jsou zničeny; Litoměřice, kde vzchází sémě zaseté Caherou; Trutnov, kam r. 1524 nový farář přivádí manželku svou; Žitava, kde mistr Vavřinec Heidenreich káže čisté slovo boží; potom, o něco později, velmi rychle Budějovice, Tachov, Kolín a j.379.1 Za odboje protestantů českých roku 1547 pouze pět měst neúčastnilo se vzpoury: Plzeň, Budějovice, Most, Ústí a Cheb; i většina těchto měst byla již velmi silně zasažena kacířstvím a některá brzo přecházejí ku protestantství; 379.2 o udržení katolictví nebo kališnictví pečují pouze králové.

Na venkově hnutí děje se stejně rychle a obecně, nanejvýš méně bezděčně a méně upřímně; působí tu více vypočítavost, věřící přistupují méně dobrovolně. Šlechta užívá příležitosti, aby své moci úplněji podrobila kněze, neb aby uchvátila zbytky statků duchovních, kteréž unikly dosud jejich lakotě; nedostatek řádných kandidatů jest jim záminkou, a znamenité kněze nalézají v mniších zběhlých nebo vypuzených z klášterů, kteří přicházejí zděšeni, zmateni, ochotni vykonávati všeliké dané rozkazy. U několika málo šlechticův obrat děje se z pohnutek čistších, z upřímné zbožnosti, z odporu k vyznání formalistickému a prázdnému, z prozíravého vlastenectví; ale všickni, buď důvod jejich rozhodnutí jaký buď, neobávají se překročiti práva svá, nutí-li poddané ke změně víry.

Svoboda svědomí vyšla ze zápasů, které následovaly po reformaci, ale není přímým důsledkem protestantismu. Poddaný musí následovati vrchnosti své: cujus regio, ejus et religio; zásady té užíváno s touže přísností a s týmž klidem duševním jak od lutheranů tak od katolíků. Tři rodové panští odňali katolictví celé severní Čechy.

Snadno lze domysliti se, že nedálo se to vždy bez těžkosti. Sedláci, jsouce přinucováni takto k opouštění víry své, nepodávají se vždy ochotně, nechtějí do kostela a chodí do okolních osad obcovat svým obvyklým obřadům; někdy shromažďují se na polích a v lesích, aby se k bohu modlili dle svého způsobu.380.1 Z toho soudilo se, že vítězství reformace bylo spíše domnělé nežli skutečné, a že zachovaly se důležité menšiny katolické, které reakci XVII. století přijaly jako vysvobození. - V poměrech tak všeobecných patrno je přehánění. Objasňuje-li chování šlechty způsobem drsným následky poddanství a dokazuje-li, jak bědnou představu měli tehdáž o svobodě a důstojnosti lidské, nesmíme přece obraz líčíti barvami příliš temnými. Prameny nevypravují ani o popravách, ani o houfném vypovídání, ani o nějakém stíhání, a urážkou pravdy bylo by přirovnávati zavádění protestantství ku vítězství katolíků po roce 1620. Svědomí nové doby stalo se citlivější, a právem uráží se řádem, který hrstce šlechticů přiznával právo masse lidu ukládati vyznání své, ale i tyranství má své stupně, a v XVI. století nemůže se mluviti o tyranství - na nejvýš o nátlaku mravním. Příklad měst jasně vyznačuje směr ovládající duchy; v zavedení nového vyznání jak měšťané tak sedláci viděli vůbec naději pokroku hmotného a mravního; bez velikého nadšení, ale bez odporu přijali proměnu jim ukládanou. - Jestliže však protestantism na duchy nepůsobil dosti pronikavě, příčina toho snad záleží v tom, že věřící byli toliko svědky revoluce; a jestliže proti vojákům Ferdinanda II. nebyli uchváceni hrdinstvím bratrstev Žižkových, stalo se tak proto, že uvykli si na jiné skládati péči o správu osudu svého a duší svých.

Spravedlivo jest také připomenouti, že reformace, zaražená ve svém rozvoji pronásledováním a válkami občanskými, byla potlačena dříve, než vydala své ovoce nejchutnější. V jejím životě tak krátkém a tak bouřlivém vliv, jakým působí na věřící, čím hlouběji vniká do srdcí, jeví se tím blahodárněji: v trojí veliké krisi, již přetrvala roku 1547, 1575 a 1618 bojovníci, kteří povstávají na obranu její, celkem zůstávají nedostateční, ale počet mučenníků jejích vzrůstá a mravní cena přívrženců jejích se zvyšuje, a ce jsou tři staletí pro náboženství a národ! Není pochyby, že protestantism český, kdyby osud byl popřál jemu delšího trvání, byl by sprostil se svého kalu, a historie, jež často ráda bývá přísná vůči němu, zajisté byla by nespravedlivou, kdyby stále nepřipomínala, že utonul v bouři dříve, než úrodné zárodky svobody a osobní důstojnosti, v něm obsažené, mohly dospěti k úplnému rozvoji svému.

Zatím vniknutí učení lutheranského nepřispělo zajisté k zlepšení hmotného a mravního stavu země. Nikdy nebylo zmatku většího. Osazováním velikého počtu far kněžími ženatými nebo cizími oslabena byla ještě víc autorita konsistoře. Nebylo žádné hierarchie, žádného řádu společného. Rozvrat rozmnožován i způsobem, jak prováděla se revoluce, postupně a pomalu; obce neobracely se najednou ku protestantismu, ale znenáhla opouštěly ten neb onen obřad, měnily jisté formule; změny dějí se tak nenápadně, že často nelze říci, kdy osada přestává býti utraquistickou a stává se evangelickou. Ves ode vsi různily se vyznání a víra. Kněží, přišlí ze všech konců světa, přidávali se k stranám nejrůznějším. Po žácích Lutherových přišli žáci Zwingliho, potom Kalvínovi, nehledě ku představitelům všelikých sekt, jimiž jen se hemžilo.382.1 Vyslanec benátský okolo polovice XVI. století počítá, že v Německu jest sedmdesáte sekt protestantských; ze všeho toho pochází prý takový zmatek, že většina obyvatelů prošla pěti nebo šesti vyznáními, a mnozí nevědouce, čeho se chopiti ani čemu věřiti, konečně nevěřili zhola ničemu. Tato nevázanost náboženská zhubila v nich úctu k zákonům a panovníkům.382.2 - Zmotanější ještě chaos byl v Čechách.

Pokrokáři, aby vytrhli se z nesnesitelného postavení, sotva že se zbavili Cahery, pokusili se opět sáhnouti na konsistoř. Na obranu svou staří utraquisté sblížili se s katolíky, ale všechno jejich úsilí bylo by marno bývalo, kdyby v králi nebyli nalezli nenadálého ochrance.

Ferdinand byl vroucí katolík. Giacomo Soranzo vypravuje, že denně přítomen býval dvěma mšem, zpovídal se a přijímal desetkrát za rok, chodil v processí každý pátek.382.3 Ze Španěl přinesl si víru poněkud bojovnou; ale zkušeností zmírnila se horlivost jeho. Nebyl nijak fanatikem. Ostatně za té doby není ani panovníků fanatických: Velmi rádi přenášíváme idee přítomnosti do minulosti, na příklad domýšlíme-li se, že reformace od počátku svého zbudila zuřivý hněv a nesmířitelné záští. Nikoliv; ani protestanté ani katolíci nevěřili v roztržku nenapravitelnou, ale nejochotněji vyhledávali nějaký modus vivendi. - Není-li to chvíle, kdy sami kardinalové rádi chtěli připustiti ospravedlnění z víry? -- Několika ústupky podružnými, potlačením nejpohoršlivějších zlořádů bylo by přinavráceno hojně rozkolníků; mnoho duchovních, důstojenstvím, vzděláním a ctností vynikajících, žádalo, aby papež některými obětmi zachránil jednotu křesťanství. Roztržka úplná nastala teprve po konciliu Tridentském, kde církev vlivem jesuitův odmítla všelikou změnu, laikům odepřela právo vměšovati se do správy její, přesně stanovila dogma a jasně vytkla rozdíly, jimiž vzdáleni jsou od ní nespokojenci. V této době také čelí odboji, chápe se opět vedení duchů, přívržence své ponouká k posvátné zuřivosti a k svaté válce ozbrojuje některé panovníky evropské.

U panovníků první polovice XVI. století není žádné stopy onoho nadšení křižáckého a oné chladné krutosti, kterou vyznačují se někteří nástupci jejich. I ti, kteří nezrazují papežství, dlouho váhají, vyjednávají, a přesvědčení náboženské není vždy rozhodnou příčinou jejich nestálé věrnosti. - Prostředky násilné protiví se jim. V Augšpurku markrabí Jiří Krňovský praví ku Karlu V., že raději hlavu svou položí na popravišti, než odřekne se slova božího: žádných hlav, milé kníže, řekl mu laskavě císař, žádných hlav.383.1

Snad více ještě nežli Karlu V. také bratru jeho Ferdinandovi protivil se zcela všeliký boj na život a na smrt; vyznání předložené Melanchtonem na sněmě Augšpurském nepůsobilo naň nepříznivě. Úzkostlivé pravověří nedotýkalo se ho, a horlivost, s jakou Pašek a Cahera vynasnažovali se o smír utraquistů s kurií, nezjednala jim ochrany jeho. Nepopíratelné držení moci skoro vždy přivádí u věřících jistou lhostejnost dogmatickou a jakýsi skepticism: pouze nebezpečím a bojem způsobena znenáhla nesnášelivost a vášeň, a bylo k tomu třeba dosti dlouhého času. Filip II. bude spíše katolík než král, Ferdinand I. byl přede vším král. Jenom že politikou a prospěchem moci své puzen byl vždy více na stranu Říma.

Z prvu náklonností svou, povinností a vypočítavostí byl spojencem bratra svého. V Němcích císař neustále narážel na odpor protestantův;. ať šlo o Francouze neb Turky; evangelíci - jestliže nespojovali se s nepřáteli - aspoň odpírali mu pomoc. Shoda Habsburků s kurií nebyla vždy upřímná, ale Ferdinand nemohl pomýšleti na roztržku; potřebovalť příliš její podpory mravní a jejích příspěvků peněžitých. V zemi, kde jednota panovníka s duchovenstvem nikdy nebyla opravdu porušena, všeliké oslabení moci duchovní zasahovalo panovníka. Reformace učinila pokrok nejrychlejší v Uhřích a v Rakousích; kdo byli jejími nejráznějšími představiteli? Náčelníci opposice, páni, kteří v ní viděli hlavně prostředek k rozmožení svého bohatství a svého vlivu. Moc královská neměla zajisté žádného prospěchu, jestliže statky duchovní uchvátila šlechta, nebo jestliže moc vykonávaná nad poddan:ími jejími vzrostla ještě autoritou, kterouž osobovala si nad kněžstvem.

Je tudíž zcela přirozeno, že Ferdinand hleděl vzepříti se revoluci. která děla se před očima jeho. V Čechách směr jeho jednání jasně byl vyznačen: v náboženství užije postupu, který jemu tak dobře vydařil se v politice; šetřiti bude smluv, vykládaje je ve svůj prospěch, a zapoví všeliké podezřelé novoty. Postavil se na půdu kompaktat, kryl se zřízením zemským, tvářil se jako ochránce zákona a náboženství národního proti těm, kdož utraquism zachovávali toliko na oko. Postup to velmi obratný: nejen pokrokáři od té doby jevili se jako buřiči, ale král přidružoval k sobě všecky bázlivé, umírněné a přírůstkem důležitým rozmnožoval hrstku katolíků, kteří sami o sobě nemohli podstoupiti boj.

Na sněmě r. 1537 vytkl velmi jasně stanovisko, které hodlal zaujmouti: mnoho prý jest nepořádků ve věcech náboženství; mnozí vydávají se za utraquisty a v skutku nejsou ani utraquisty ani katolíky, - i žádal, aby stavové zachovávali kompaktata, jakož i on sám zavázal se zjednati jim platnost. Většina sněmu přijala toto prohlášení s význačnou chladností.384.1 Co nám do kompaktat? namítali někteří páni; jimi nechceme se říditi, ale slovem Páně. Návrh, jaký stavové předložili králi o uspořádání církve české, nejen nepřipravoval smír s Římem, ale byl by zůstavil volnou cestu šíření se protestantství. Ferdinand byl velmi nespokojen, ale těžká a nešťastná válka počala opět se Solimanem, a zatím co zaměstnán byl událostmi uherskými, lutherani rázně prováděli úmysly své.

Po několik let stavové lutheranští osazovali konsistoř kněžími, kteří přáli novotám. Roku 1541 zvolili za administratora faráře od sv. Mikuláše Jana Mystopola, v jehož ráznost měli plnou důvěru. Byl to nový Cahera: nerozvážlivý a zbabělý, nepokojný a nestálý, nemaje ani pravého přesvědčení, ani skutečného nadání, svou věc poškodil přílišnou horlivostí, porušil ji nesnášelivostí a zradil ji ve chvíli nebezpečenství. Zatím byl nástrojem velmi poddajným, vždy ochoten jsa chopiti se iniciativy v opatřeních, jakých přáli si stavové. Roku 1543 Mystopol shromáždil kněžstvo pod obojí a předložil mu několik otázek: Je-li mše obětí? Sluší-li vzývati svaté? Docházíme-li spasení vírou čili skutky? - Starý obřad národní v duchovenstvu měl ještě velký počet stoupenců; strana konservativní byla vedena ráznými náčelníky, opatem kláštera emauského Janem Nožičkou, děkanem kouřimským Bartoškem a přede vším farářem svatohavelským Pavlem Bydžovským, jenž po několik let pronásledoval udavačstvím svým kacíře a pro přílišnou horlivost svou byl i úřadu svého zbaven385.1; spoléhali na podporu krále, velmi nespokojeného tímto shromážděním duchovenstva, jež mu nebylo ani ohlášeno. Zbylou vážností k minulosti a také drsným jaksi způsobem otázek byla zaražena většina. Prohlásila sice, že mše není obětí, ale o druhých obou kusech, ačkoli lutheranů zjevně bylo mnohem více, rozpakovala se rozhodnoutí. Mystopol na pomoc si povolal laiky. Shromáždění vyhnulo se otázkám dogmatickým, ale usneslo se o potlačení obřadů původu lidského - mše, processí, vystavování svátosti oltářní, modliteb za mrtvé, vzývání svatých a j.

Král nálezům synodu odepřel schválení. Když mu byly předloženy, odpověděl na ně toliko zasláním opisu kompaktat. - Mystopol rozhodl se, že nebude konati processí obvyklé o svátku Husově. Zda král přikáže obřad, církví zavržený? a jestliže nezakročí, hradba je stečena. Ferdinand prohlédl léčku: málo staral se o koncilium Kostnické, víc o své vlastní právo; Mystopol, přinucen byv vésti průvod, hněvu svému ulevil v prudkém kázaní: byl obeslán před krále spolu s jedním stoupencem svým, Václavem Mitmánkem. Ten byl také ducha nepokojného, prošel mnoho zemí a změnil mnoho vyznání. Z Jednoty přešel ku protestantismu oblíbiv si, jak vypravuje jeden z protivníků jeho, "více prý svobodu těla pode jménem a zástěrkou svobody křesťanské". Po mnohých cestách vrátil se do Prahy, stal se utraquistou a byl jmenován členem konsistoře (1540). Měl dosti smělosti i vzdělání a v příhodné chvíli užíval dřívější víry své: bratr mluvil z něho, a nikoli lutheran, když řekl Ferdinandovi, že úkolem panovníků jest, aby chránili svých poddaných proti nepřátelům zahraničným, a nikoliv aby spravovali víru jejich, že "jsou od Boha ustanoveni k řízení věci světských a nikoli duchovních". Král poslouchal bez námitek: věděl, kdy na něho dojde. Páni, kteří poháněli Mystopola, poznali brzo, že hra stává se nebezpečnou, i vzdálili se z města; rada pražská byla obnovena a členové podezřelí z náklonnosti k administratorovi odstraněni. Mystopol nijak nebažil po mučennictví: byv opuštěn od stavů, poddal se a slíbil, že bez nového k tomu svolení nebude více kázati; Mitmánek byl vypověděn. Ferdinand povzbuzen byv lehkým úspěchem svým, rozkázal, aby nebyli trpěni kněží ženatí. Starověrný utraquism jásal, a v kostelích jeho faráři chválou zahrnovali panovníka spravedlivého a moudrého, kterého Bůh zbudil na vyhlazení bludu.

Brzo však bylo na jevě, že jestli protestanté nejsou ani dosti silní, ani dosti smělí k vykonání svých ctižádostivých záměrů, není přece nijak snadno odníti jim půdu získanou. Šlechta na statcích svých nedbala zhola rozkazů králových; v Praze veřejné mínění velmi bylo pobouřeno; válka v Uhřích stále trvala, tak že doba nebyla vhodnou k popuzení odboje. Jestliže někteří muži v okolí Ferdinandově z přesvědčení nebo z vypočítavosti jevili velkou horlivost, jiní obávali sě počátku nové doby válek občanských. Když dvě strany náboženské dlouho trvají vedle sebe, strana mírných, skeptikův a bázlivců velmi rychle dospívá k myšlence o snášelivosti. I mezi katolíky oprávněné hlasy odporučovaly snášelivost. Ferdinand zastaviv se, dovolil Mystopolovi znovu kázati a osvědčoval úctu svou náboženským svobodám zemským.

Obě strany celkem zachovávaly své postavení. V těchto prvních půtkách zkoušely své síly: ani jedni ani druzí nepouštěli se daleko, protože znali neustupnost protivníků svých, a sázka byla příliš veliká, aby slepě odvážili se boje. Pokrokáři na příště věděli, jak postupovati; k dosažení svých cílů spoléhají již jen na násilí; straně katolíkův a starých kališníků pomáhati budou všecky síly, jimiž vládne obnovená moc královská. Nezdarem svým stavové spíše byli rozhořčeni nežli postrašeni: k četným příčinám nespokojenosti s králem přistoupila ještě jiná, palčivější. Nebylo možno žádného narovnání mezi králem, jenž uznával toliko opravy, schválené od stolice papežské, a mezi stavy, kteří především pomýšleli na plné odtržení své od Říma. Konflikt nebezpečný a žalostný, protože v zápětí měl osudnou roztržku národa s panovníkem, a protože tento musil se státi pouhým nástrojem menšiny. Představme si, že by Jindřich IV. tvrdošijně ukládal protestantism Francii! Za takovýchto okolností král nebo národ musil podlehnouti; jen jedno rozřešení bylo možné, bud změna dynastie nebo vyhubení kacířů, to jest národa.

Lutherani, jakkoliv oprávněné byly požadavky jejich, nebyli příliš bojovni. Vedl je stav panský, jemuž zatím nebylo se obávati velkých změn, a jenž dosti vlažné jsa víry, prohlédal nebezpečí všelikého dobrodružství. Hlasovati, usnášeti se a voliti proti přání Ferdinandovu, osazovati fary kněžími ženatými: budiž; předchozími událostmi byli k tomu oprávněni, a nebezpečenství nehrozilo veliké. Ale nemínili pustiti se do zjevného boje s králem, spoléhali na čas a náhodu, obávali se neopatrnosti, jejíž následky mohly býti nedohledné. Města, pokládajíce se za nepřemožitelná, ráda by byla postupovala rychleji; ostatně za oněch bojů nejmenovaných odpovědnost rozděluje se a neděsí již nikoho: ale stav městský zdržován byl konšely jmenovanými od krále, kteříž opírali se o závažné menšiny katolické neb utraquistické. Pokud události zahraničné nepřivábí pokrokáře, odboj celkem zůstává pravdě nepodobný.

Ani potom, když protestanté byli povzbuzeni zprávami zahraničnými, o podniknutí boje nesnažili se co nejhorlivěji lutherani, ale druhá strana rozkolníků českých, bratří čeští. - Jednota přijímá tehdáž skutečné vedení boje proti reakci a podstupuje úkol mnohem větší, než k jakému oprávněna byla poměrně malým počtem svých věřících.

Jednota - a to vysvětluje se počátky jejího rozvoje a jejím cílem vytčeným - neměla úplného a soustavného učení theologického. Veliká to příčina slabosti. V těchto základních otázkách přesnost a hloubka jsou potřebnými podmínkami vší propagandy; věřící neradi svěřují spasení své kněžím, kteří nezdají se jim pravdy jistými. Příčina to také nestálosti a proměnlivosti: o některých kusech; často velmi důležitých, víra bratří kolísá, mnohdy mění se úplně každým pokolením; často zvolení nového biskupa znamená skoro přijetí jiného vyznání víry. Proto Jednota zvláště lehce podléhá cizímu vlivu; za Augusty kolem polovice XVI. století bratří málem by byli úplně splynuli s lutherány, a jestliže Blahoslavovi podařilo se zachrániti skutečně nezávislost církve bratrské, tato s hlediska dogmatického stále zůstává ve vleku druhých sekt protestantských.

Však klamná by byla domněnka, že bratří od počátku vyznávají idee lutheranské, jež částečně přijímají později. V skutečnosti hluboké rozdíly byly mezi nimi a mnichem vittenberským: nejzjevnější z nich, zachovávání sedmi svátostí, coelibát kněží, druhý křest neofytům ukládaný, nebyly nejvážnější. Ospravedlnění z víry dle učení Lukášova bylo v skutečnosti mnohem bližší tradici katolické nežli učení Lutherovu; o sv. večeři Páně br. Lukáš srovnával se s protestanty švýcarskými a francouzskými, nikoli s německými. Za těmito odchylkami dogmatickými skrývala se jakási podstatná nesrovnalost: přese všecky ústupky přirozená nedůvěra bude vždy oddělovati bratry od lutheranův, i ve chvíli, kdy bojují vedle sebe, nemohou přemoci bezděčné nechuti. Náčelníci Jednoty nejasně jsou si svědomí, že představují něco jiného než lutheranství; jdou za jiným cílem, vyhledávají jiného požehnání.

Ale zároveň mají ducha bádavého a duši ušlechtilou, bez žárlivosti a sebelásky; nikdy netvrdili, že sami o sobě tvoří církev, že jim jediným svěřena jest pravda. Sympathicky sledují vše, co děje se venku, hledí vjíti ve styky s těmi, kteříž oživeni jsou touž dobrou vůlí, sní o zřízení jednoty křesťanské v jakémsi dobrovolném splynutí duší.

Charakteristický rys dějin jejich - a dojemný: tito chudí a velmi nevědomí lidé ušlechtilostí srdce a povahou vyrovnávají se humanistům, povznášejíce se nad předsudky a záští stran nebo národů. Později tato prostornost myšlení, obyčejům lutheranů velmi odporující, vzdaluje Jednotu od nich a sbližuje ji s kalvinisty. Ale této chvíle pudila je k Lutherovi. - Jádro věřících, k dogmatu vždy dosti lhostejné, neprohlédalo jasně důležitost kusů sporných a s pohnutou pozorností sledovalo úsílí těchto nových dělníků Páně. Někteří poněkud neopatrně vešli v styky s Lutherem, odebrali se do Vittenberka přinesli i knihy odtud. Ale illuse netrvaly dlouho. Příklad Německa v těchto letech vření byl málo vzdělavatelný; mladíci, vracející se ze Sas, často nedovedli se mírniti, mluvili o Jednotě "jako o zvrhlé sektě mnišské, jejíž kázeň protiví se evangeliu", staré řády chtěli nahraditi svobodou křesťanskou. Nicméně strana nečetná sic, ale činná zůstávala nakloněna těsné jednotě s protestanty; podřízeností bratří co do spekulace theologické usnadňována byla cizí propaganda, a taková byla tehdáž síla popudu a výboje vznikající reformace, že Jednota byla by asi bývala stržena proudem neb aspoň oslabena rozkolem, kdyby Lukáš svou autoritou uznanou a svou vytrvalostí nezlomnou nebyl se postavil proti hnutí.

Vyslán byv do Italie za příčinou studia valdenských obcí náboženských, Lukáš vrátil se odtud poněkud sklamán (1498); jim spíše by bylo připojiti se k nám, napsal v polemickém spise svém proti Janu Vodňanskému. Po vítězství svém nad Menší stránkou obnovil Jednotu, dal jí učení, v přečetných traktatech ustavil zásady víry388.1 její, takže až do zániku svého žila duchem jeho. Pokládaje pokrok její za své dílo, právem honosil se jím. Zda roztržení a zkáze zůstaví tuto církev, již Bůh zjevně provázel požehnáním svým? Zdaž opustí půdu pevnou, na niž Jednotu postavil, aby se přidružil k pochybným úspěchům revoluce, která neměla ještě ani ústrojí ani programu hotového ? Rozhodl se rychle: bez hněvu, bez prudkosti se vší možnou šetrností, aby nepopudil Luthera,389.1 velmi jasně vyznačil dogmatické rozdíly bratří vůči Němcům, zaujal postavení nikoli v předu voje protestantského, nýbrž mimo něj a pro Jednotu dožadoval se úplné samostatnosti. Zároveň co ve spisech četných i rozmanitých hájil dogmat starých, vystupoval činně, svolávaje kněží, vybízeje k zachování posvátných řádův, odstraňuje osoby podezřelé, konejše netrpělivé. Až do smrti své (1528) pevnou rukou řídil stádce sobě svěřené.

Hnutí bratrem Lukášem stěží zdržované propuklo opět novou silou po smrti jeho; bratří znenáhla blížili se k reformaci a ve většině důležitých článkův opustili své zvláštní vyznání; ale úsilí Lukášovo nebylo neplodné. První doba minula, doba nerozvážlivého nadšení a obětí, které by byly vedly k zříkání a podobaly se k samovraždě. Jednota, i když za Augusty stane se téměř úplně lutheranskou, nicméně bděle a žárlivě zachovává své obyčeje, své obřady, svůj život vlastní; spojí se s protestantismem, ale nesplyne s ním. Možná-li radovati se z toho ? Prosté a pouhé přestoupení bratří k reformaci bylo by zjednodušilo otázku náboženskou, usnadnilo její řešení, rozkolníkům českým zajisté pojistilo pomoc protestantů německých a potlačilo příčiny roztržek, jichž využitkovali katolíci. Ale nebylo-li naopak třeba, aby sekta, chráněna jsouc samou menšinou, uprostřed všeobecné zkázy mravní zachovala idae oddanosti a obětavosti ? Zda z církve lutheranské byli by vzešli Budovec a Žerotín, Blahoslav a Komenský ? A onen nepomíjitelný pomník jazyka českého, bible Kralická, kým jiným byl by zbudován ? Naproti lutheranům úkolem bratří bylo představovati směr volnější i vážnější, víru vřelejší i obsažnější. Buď soud náš o tom jaký buď, - nechť hledíce spíše k výsledku událostí, litujeme neustupnosti bratří, nebo jati jsouce podílem jich v slavném dědictví národa, chválíme jejich vytrvalost, - jedna věc jest nepochybná, totiž mocný vliv br. Lukáše na události. Byltě muž mocný v slovu i skutku, praví jeden z nejslavnějších nástupců jeho (Blahoslav), věrný, pilný, učený a nedadoucí se přemoci, jakého sic nikdy nebylo v Jednotě. V této společnosti svatých zdá se nám skutečně jako výminkou: nemáť ani prostoty duše a vřelosti srdce Chelčického nebo Řehoře, ani něhy a kouzla Blahoslavova; jeho život neprošel příhodami tragickými, které dramaticky přerušují život Augustův, ale bratr Lukáš s vlastnostmi vůdce spojuje důslednost a pevnost cílů theologa. Po dvakrát zachránil Jednotu, když vytrhl ji z vlivu Menší stránky, jejíž úzkostlivostí byla by odsouzena bývala k věčné prostřednosti, a když bránil ji, aby neodpadla k lutheranismu.390.1

Nástupce Lukášův Martin Škoda (1528-1532) neměl ani jeho nadání ani jeho vážnosti. Proto strana lutheranská zmahala se opět mezi bratřími. Celou řadu mladých mužů, prudkých a vzdělaných, skličoval téměř rozjímavý život prvních věřících. Horečka proselitismu zbudila se v nich při pohledu na zázračné úspěchy reformace. Světa bylo lze dobýti: zda ponechá se to jiným, snad méně hodným? Zda bratří vydáni zůstanou stále pronásledování dekretů královských? Šlechta, která až posud chránila Jednotu, třeba k ní se nepřipojila, povzbuzena jsouc příkladem knížat německých, veřejně vyznávala víru svou; do Jednoty vnesla nového ducha, méně pokorného, spíše bojovného, i podporovala stranu, která chtěla sblížiti se s Lutherem. Obnoveny tudíž úřední styky s náčelníkem reformace německé, jež za posledních let byly přerušeny.

V pokročilé straně této vynikal od té doby muž, kterému po půl století dostalo se vedení Jednoty, Jan Augusta. Na synodě brandýské r. 1532 jakožto prostý kněz stal se tlumočníkem všech, kdo přáli smělejšímu jednání a novému směru; úzká rada velikou většinou skládala se z přátel a pomocníků Lukášových: Augusta prohlásil, že třeba jí vlíti krev mladší, a s přímostí, která pohoršila mnohé věřící, navrhl kandidaturu svou a přátel svých. Většina vyslovila se pro něho; hlavní náčelníci strany mladší Benedikt Bavorynský a Jan Roh byli zvoleni za členy užší rady; nový biskup Augusta vzal sídlo své v Litomyšli, jež té doby stala se hlavním sídlem Jednoty, i postavil se v čelo hnutí.

Podivný to nástupce Chelčického! Byl pln vroucích a smělých myšlenek; sami protivníci jeho chovají k němu bezděčnou úctu a tajnou sympathii, ale jeho prudkostí, nekázní a svéhlavostí často znepokojovány a vyrušovány byly ovečky jeho, První biskupové bratrští jsou světci, Lukáš je theolog, Augusta náčelník strany. Blahoslav, jenž neměl ho rád - bylť mezi nimi krom upomínky na trudné boje veliký rozdíl v povaze - líčí jej výrokem znamenitým: "byl ducha Themistokleova", nic nemůže lépe vysloviti onen soubor vlastností stkvělých a nebezpečných, jimiž bratří vedením jeho měli na chvíli státi se nejpřednějšími představiteli kacířství českého a býti vydáni tak krutým zkouškám.

Máme dvě podobizny jeho, dosti si podobné: obličej bledý, čelo vysoké, ústa jemná, oči jiskrné; celá tvář tato dýše rozumem a rázností. Vzdělal se sám, pracně a těžce zjednal si vědění své a víru svou; jakožto syn kloboučníkův nejprve chtěl pokračovati v řemesle svého otce; byl vychován v utraquismu, ale cítě se povolán k osudu jinému, neměl na dlouho stání v tomto plachém a zvrhlém učení. Toužil po velikých věcech a liboval si v situacích nesnadných, protože žádná nepřekonávala smělost jeho aniž mařila důvěru jeho, rychlý v obratech, živé obrazotvornosti, spíš odvážlivý nežli vytrvalý, váben byl k novotám. Činnost jeho často bývala bouřlivá, a mnohdy přání svá pokládal za skutečnost. Rád jiné rozněcoval svým nadšením, a často podařilo se mu to. Žádná práce neodstrašila horlivost jeho, žádné utrpení nepřemohlo jeho přesvědčení, duch jeho byl dosti vysoký pro všecka nebezpečenství a pro všecku ctižádost. Bylo v něm něco dobrodružného a něco apoštolského; každý, kdo přiblížil se k němu, podléhal kouzlu jeho, v líčení vrstevníků jeho, přátel i nepřátel, jméno Augustovo vyslovuje se s jakýms údivem. Ač nízkého byl rodu, přece nejslavnějším pánům vnukal úctu téměř bázlivou; nemaje dosti na správě svědomí jich, chtěl býti vůdcem politiky jejich a provedl záměr svůj. Nekonal nikdy pravidelných studií: nicméně byl znamenitý spisovatel, zvláště proslulý polemista, dychtivý boje, rychlý k ráně, neohrožený a neúnavný. Ve spisech i činech svých ovládán jest nadšením, a proto výmluvnost jeho je veliká. Zvolil si Luthera za vzor, a Blahoslav, jenž slyšel oba, poznamenává, že nikdy nebylo kazatelů sobě podobnějších a kázaní úchvatnějších. Hořelo prý všecko i slova, i výřečnost i posunky, vše sdružovalo se k zvýšení účinu: posluchačstva bylo unášeno proudem této řeči. Blahoslav, jehož vkus byl jemnější,392.1 a jenž přednost dával vlastnostem prostším, svědčí s jakousi lítostí o pohnutí způsobeném těmito kázaními, bohatými a překypujícími, ale nemohl se mu sám ubrániti.

Augusta připomíná na Luthera nejen jako řečník: Na neštěstí síly jeho neodpovídaly ani velikosti záměrů jeho ani povaze ducha jeho. Užijeme-li jeho slov, byl orlem zalétlým mezi holuby. Přese všecky přeměny přestálé Jednota od počátku vyznačovala se rázem nevyhladitelným: bylať houfcem křesťanů bázlivých, pokojných, jichž přání vztahovalo se k životu tichému, rozjímavému, a jak paradoxní byl záměr, učiniti církev bojovnou z oné sekty, jejímž učením bylo báti se věku a vědy! Z toho pochází skrytá opposice vojínů proti vůdci, kterou seslabuje se boj a porážka činí se nevyhnutelnou; biskup nejpodivnější, jakého kdy měla Jednota, a od něhož uvržena byla v nejhorší neštěstí. A přece takové je kouzlo marnosti světské i pro srdce nejvíce od světa odloučená, že bratří dlouho zachovali jakousi tajnou lásku k muži, který způsobil jim nejhroznější pronásledování; a jehož vítězství bylo by zkázou bývalo církvi jejich.392.2

Augusta znal jasně cíl svůj. Chtěl vybaviti Jednotu ze stavu poddanosti a ponížení politického, v němž neustále živořila, a jenž dle mínění jeho neodpovídal již skutečným silám jejím, a chtěl dáti jí vedení všeho náboženského hnutí českého. Spoléhal při tom na podporu theologů cizích, a chtěl získati ji ústupky dogmatickými; bratří tudíž přidruží k sobě všecky Čechy nespokojené utraquismem a posílíce se jak svými spolky zahraničnými tak přistoupením většiny národa přinutí krále, aby uznal svobodu slova božího. Plán nebyl pouhým přeludem. Budovec a Žerotín ujali se ho opět, ale pozměnili jej a nepojali - zvláště vzhledem k Jednotě - tak odvážných snah; ve své původní formě a za skutečných okolností byl neobyčejně nebezpečný a odvážný.

Byl podniknut poněkud spěšně a hlučně. Úzká rada Jednoty užívajíc při Lukáši jeho vlastních zásad, prohlásila, že spisy jeho nejsou závazné, leč pokud shodují se s evangeliem, jediným to pravidlem víry. Potom nedbaje tradice, Augusta s přáteli svými změnil starou konfessi tak, že přizpůsobena jest ponenáhlu ku konfessi Augšpurské: obyčej křtíti po druhé neofyty, na který již od doby delší zapomínáno, byl výslovně zanechán; coelibat kněží byl zachován, ale ne již jako pravidlo od biskupův uložené, nýbrž jako zkouška od služebníků božích dobrovolně přijatá; o svátostech, o ospravedlnění z víry, o přijímání, učení bratří bylo tak pronikavě změněno, že Luther nerozpakoval se nijak schváliti jejich vyznání víry.393.1

Roku 1533 za úvod jejich konfesse napsal předmluvu velmi pochvalnou; dlouhé jednání, jež předcházelo tento spis, a jehož účastnili se nejslavnější theologové němečtí, Melanchton, Justus Jonas, Bugenhagen a j., dodávalo mu rázu úředního. "Po mnohých rozmluvách," píše Luther, "shledal jsem, že bratří vyznávají naši víru slovy poněkud rozdílnými." - Okolo téže doby Augusta vypravil posly ku předním představitelům západního protestantismu, kteří přinesli od nich nejvřelejší povzbuzení: Capito, Bucer, Kalvín v listech svých blahopřáli jim k věrnosti jejich v slově Kristově. Od té doby styky bratří s kalvinisty stávají se vždy důvěrnějšími.

Bratří náhle vycházeli z osamocení, v němž až posud udržovala je pohrdavá lhostejnost veřejného mínění, nabývali vážnosti ve světě: knížata Jiří braniborský, Fridrich saský čtli jejich katechismy a schvalovali je; Luther uznal je jaksi za své spolupracovníky: "Buďte vy apoštolé čeští", pravil Augustovi, "já s mými budeme apoštolé němečtí. Dělejte vy dílo Kristovo, jak se vám příčiny podávají tam, a my dělati budeme, jak se nám podávají zde."

Augusta, posílen jsa souhlasem s ciziny docházejícím, rozvíjel neobyčejnou činnost. Potíral Habrovanské, aby bratry zbavil všelikého podezření ze shody s přemrštěnými sektami, a prudce dotíral na kněžstvo utraquistické: obrat potřebný snad, protože šlo o to, dokázati všemu světu, že v Čechách Jednota sama hodna jest provésti šťastně dílo Kristovo - ale též velmi neopatrný. Jeho podnětem bratří upouštěli od obvyklé zdrželivosti své; zdáli se vyzývati pronásledování, vzdorujíce zřejmě nařízením, jimiž postaveni byli mimo zákon, a jež nebyla zrušena, i když se jich neužívalo; velmi čilou propagandou svou získali hojně přívrženců: poprvé otevřeli sbor v Praze (1544);394.1 roku 1540 v Mladé Boleslavi shromáždil se veliký sjezd pánův a rytířů bratrských. Augusta světil tu jahny a kněží s úmyslnou okázalostí a za text kázaní svého vyvolil významné místo písma svatého, kde mluví se o ustanovení Matějově na místo Jidášovo.

Hnutím bratří nebyli znepokojeni jenom utraquisté. Nepřátelé jejich tvrdili, že ve schůzkách jejich mluví se o sesazení Ferdinandově: zajisté pouhé pomluvy! Kdo by však mohl popříti, že páni, kteří podporovali Augustu a kteří popuzováni byli přechvaty královými, časem neklonili se k myšlence, s věcí boží mstíti i své vlastní škody ? Chování rozkolníků změnilo se úplně: dříve poddávali se utiskování, nyní pozvedali hlavy, stěžujíce si do bezpráví a žádajíce ochrany zákonné. Roku 1535 podali Ferdinandovi vyznání víry: bylo podepsáno od dvanácti pánův a třiceti tří rytířů; událostmi německými král římský byl poučen o pravém významu těchto konfessí takto na hrotu meče podávaných. Přinášel ji pan Kunrat Krajíř z Krajku, nejhorlivější pomocník Augustův, pravý světský náčelník Jednoty. Rozmluva byla bouřlivá: "Rádi bychom věděli, co vás vedlo k přijetí této víry; ďábel vás svedl." - "Nikoli ďábel, milostivý králi, ale spasitel náš Ježíš Kristus písmem svatým." Ferdinand, zachvácen byv náhlým výbuchem hněvu, zkřikl: "Do čeho se pletete? Nejste ani papež, ani císař, ani král, věřte si, co chcete, co nám po tom? Jděte si třeba do pekla, o to mně nejde. Ale nedovolíme, abyste na dále se scházeli a tropili všeliké neplechy své; toho nedopustíme, bychom při tom měli ztratiti korunu svou. A již dosti řeči této!"395.1 - Však o něco později král jal se smýšleti méně nepřátelsky; ani vůči bratřím okamžik nezdál se mu příhodným, aby se pustil daleko; ale neprominul jim toho připomínaje si, že ku potrestání jich může toliko obnoviti dekret svatojakubský.

Věděl jistě, že od většiny sněmu podporován bude proti Jednotě: té chvíle právě povzbuzován byl od ní proti bratřím a zahrnován udavačstvím jejím. Neustálá tajná zášť utraquistů proti Jednotě byla roznícena útoky Augustovými. Běda! Kněžím jejich přezdíval lakomců, opilců, zlosynů, svatokupců: dovedou mu již ústa zacpati! Jak žalostného divadla poskytují tyto roztržky, jež nyní nejsou ospravedlněny žádným podstatným rozdílem dogmatickým! Zda v skutečnosti Mystopol právě tak jako Augusta nesnaží se o těsné spojení s lutherany? Obě strany oddalovaly se od sebe starými vzpomínkami, hněvy zbylými po dávných sporech, slepým duchem výlučnosti, všední řevnivostí dvou církví, svářících se o duše; a tato bědná soutěž zhoršována byla podněty vedlejšími, záštím osobním, zištností nebo marnivostí, které dráždily šlechtu nebo kněžstvo obou stran. Maličkosti, které v srdcích zůstavovaly nezapomenutelnou nevraživost! Když v poslední chvíli zřejmou a nalehavou potřebou shoda zjednala se mezi oběma velikými stranami v Čechách, jest nejistá, neupřímná a rozptýlí se po první porážce a nebyla by snad přežila vítězství.

Stádce Augustovo počalo se plašiti: všecken tento lomoz, tyto polemiky hlučné, toto záští, které viděli zmáhati se kolem sebe, nemátlo pouze statečnost, ale znepokojovalo i svědomí. Bratří stenali, že zapleteni byli do nebezpečenství, k jakému se nehodili. Žádná sekta nikdy neměla menší náklonnosti a nadání ku propagandě. Komenský, jenž církev tolik miloval a jenž znal ji tak dobře, podotýká při této věci: "Naši tedy ani vůdci ani stoupenci bouření býti nechtěli, soudíce, že jest více radno přičiňovati se k tomu, aby byli dobrými nežli učenými, a selštějším tím názvem (jak dí Seneka) spokojujíce se, aby dbali spíše na mír, svornost a zachování řádu nežli na stíhání jiných".396.1 "Ačkoli zajisté kořen víry pevný v sobě majíce, nepřemoženi byli, avšak patrné jest, že darů božích více měli nežli jich jiným ukázati a o ně se sděliti mohli. Odkudž i ta choulostivost šla, že ani v těch obcech, kdež byli a patrony měli, celých církví se neujímali, druhému kněžstvu toho nechávajíce, sami pak na těch jen posluchačích, kteří se k nim dobrovolně od oněch obraceli, přestávajíce.