Karel Tieftrunk

Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. léta 1547

Předmluva

Úvod. - Povaha dějin českých v 16. stol. před r. 1547.

O Jednotě bratrské a stavu městském, o sněmích a sporu českolehnickém.

I. - Začátky sporu mezi Ferdinandem I. a stavy českými r. 1546.

Úmysly cís. Karla V. v říši německé. Sněm obecný stavům českým ke dni 26. měs. července položený. O hotovosti zemské na témž sněmu zavřené. Jednání o smlouvu s Moricem. Fridrich saský a Filip heský do říšské klatby dáni. Psaní Fridrichovo k stavům českým. Pře Dobrolucká a Grinheimská. Přípravy královské k hotovosti zemské a odpor proti ní. Mustrování lidu krajského. Věci Jáchymovské a ležení u Kadaně. Smlouva mezi Ferdinandem a Moricem učiněna přes odpor stavu městského. O výpravě proti Fridrichovi. Trestání stavův nepovolných. Závěrečné poznamenání.

II. - Přípravy Ferdinanda I. k novému polnímu tažení proti Fridrichu saskému r. 1547.

Válečné prospěchy Jana Fridricha. Ferdinand I. obrací se k Pražanům a jiným etavům o pomoc. Odpovědi k tomu od stavův učiněné. Demokratický původ odporu proti králi. Mandát královský dne 19. ledna vydaný. Odpověď obcí Pražských. Král se znova pokouší, aby stavy k válce naklonil. Obecná nechuť proti onomu mandátu. Smrť králové Anny. Odpověď králova Pražanům. Příčina odporu stavovského v Čechách. Odjezd králův do Litoměřic a jednání tam.

III. - Odpor stavův proti politice královské

Neodhodlanost konšelských úřadů v Praze. Zmáhání se odporu v obcích Pražských a jednomyslnost jich. Přátelské snešení obcí Pražských a význam jeho. Žádost všech tří stavův za obecný sněm. Potupné písně na krále a císaře. Povaha odporu a další karakteristika smýšlení lidu. O přátelském snešení všech tří stavův proti mandátu královskému. Odpovědi královské v příčině sněmu a služebníkův dvorských. O pozůstalosti Štěp. Arnolta a o minci lehké. Vítězství Fridricha saského u Rochlice dne 2. března. Válečné přípravy Ferdinanda I. Poselství Hanuše Fridricha k Pražanům. Sjezd stavův o středopostí v Praze. Odpověď stavův Fridrichovi. O vzetí Jáchimova skrze lid saský. Další jednání stavův. Artikulové snesení přátelského. O hotovosti zemské a zřízených osobách. Úvaha o jednání stavův v středopostí.

IV. - Povaha odporu a marné pokusy o uklizení jeho.

O vtrhnutí lidu Moricova do Čech. Psaní a zlé domnění o témž vpádu. Příběh Žatecký. O Kašparu Pflukovi. Nedostatky ve správě věcí vojenských při stavích. O vojsku císařském. Zřízené osoby učiní některá opatření vojenská a hledají pomoci v ostatních zemích koruny české. Král vypraví ze Žlutic posly do Prahy. Výstražné listy k zřízeným osobám ze severních krajů. Marné jednání Fridrichovo o jednotu se stavy českými. O schůzích Kašpara Pfluka s Thumshirnem a s posly Fridrichovými. Zprávy o vojen. silách českých a Fridrichových. Ferdinand I. táhne k Chebu, kdež dne 6. dubna s Karlem V. se sjede. Odpověď Pražanů a zřízen. osob k poselství, ze Žlutic k nim vypravenému. Psaní královo a císařovo do krajův král. čes. Odpor obcí Pražských proti konšelům. Odpověď Pražanův k onomu psaní král. a cís. Marné snahy zříz. osob o narovnání sporu mezi císařem a Han. Fridrichem. Nové jednání téhož Fridricha o smlouvu se stavy čes. Výprava Karla V. z Chebu. Opatření Thumshirnovo a jiných vojevůdců proti němu. O rozmluvě Kaš. Pfluka s vůdci saskými v Slavkově. Thumshirn vezme Karlovy Vary, Chomútov a Červený Hrádek. Smutný stav Pflukův. Příčiny nerozhodného chování se zřízených osob.

V. - Po bitvě u Mühlberka vrátí se král do Čech a strojí se k pokoření stavův.

Sněm od stavův dne 18. dubna otevřen. Schůze v kolleji Karlově dne 20. dubna. Jednání o přistoupení nejv. úředníkův a soudcův zem. k snešení stavův. Nové poselství cís. a král. v Praze. Odpověď stavův k němu. Karakteristika stavův na sněmu shromážděných. Jednání Fridrichovo se stavy jednotlivých zemí. O vítězství Mühlberském a účinek jeho v Praze. Předešlá odpověd k císaři a králi změněna. Bouře z toho v Praze vzešlá. Cesta poslův k císaři a králi i nazpět do Prahy. Poselství cís. a král. v Praze. O těžkém stavu Kašp. Pfluka. O přednešení poslův cís. a král. a úvaha o něm. Přímluvy stavův v příčině téhož poselství. Přiznávací listové stavův při dskách uloženi. Nové poselství k císaři a králi. Král vraceje se do Čech, obešle některé stavy do Litoměřic. Mandát královský do krajův a proti Pflukovi. Záměry královy v Litoměřicích a jednání jeho zde se stavy. Hnutí z toho v Praze a těžký stav úřadů konšelských. Poslové Pražan v Litoměřicích. Král vyhledává pomoci vojenské u Morice a císaře. Korrespondence o to činěná. Řádění lidu královského v Litoměřicích. Martin Nosidlo. Dne 1. července vydá se král z Litoměřic do Prahy.

VI. - O pokutování stavův, jmenovitě měst královských.

Příjezd králův do Prahy dne 2. července. Zbouření lidu proti žoldnéřům královským. Poslové Pražan před králem na hradě. Jitření se lidu obecného proti úřadům konšelským. Poslání královské do měst Pražských. Král chystá se k potrestání Pražan a druhého poselství jich k sobě nepřipouští. O prostopášnosti lidu válečného. O zbouření z toho vzešlém v městech Pražských, zvláště dne 6.července. Nové poselství ku králi vypraveno. Lid znova se bouří proti konšelům. Po přípovědi královské upokojí se obce. Obeslání Pražan před krále k 8. dni měs. července. Soud královský nad nimi. Artikule, jež Pražané podniknouti musí. O statcích Pražanům skonfiskovaných. Žádosti jich za úlevu od krále odmrštěny. O obeslání jiných měst královských a některých stavův vyšších před soud královský. O těžkém stavu vězňův na hradě Pražském. Pokutování měst a další konfiskace statkův.

VII. - Politické, soudní a náboženské změny, jež Ferdinand I. po událostech r. 1547 v Čechách způsobil.

Krvavý sněm na hradě Pražském a snešení na něm učiněná. Pokutování některých ještě osob v městech Pražských. Kterak král se statky konfiskovanými naložil. O navracení některých privilegií, statkův zádušních a některého jiného zboží městského. Král obmezí samosprávu Pražan i jiných měst královských: o hejtmanském a rychtářském úřadě v městech Pražských a o rychtářství v ostatních městech královských. O Aktách Ferdinandových. Král odjede dne 10. října z Prahy do Augšpurku. Stav věcí v Praze po odjezdu jeho. O appellacích na hradě Pražském. Jednota bratří českých. Úvaha závěreční.

Příloha - Přátelské snešení stavův českých.

[Rukopis Sixta z Ottersdorfu v Mus. král. česk. list 197-219.]

Registřík - Jmena osob a míst.

A B C Č D E F G H Ch I J K L M N O P R Ř S Š T U V Z Ž


Předmluva

V dějinách českých 16. věku není zajisté osudnější doby nad r. 1547. Spor, který z náboženských a politických příčin mezi králem Ferdinandem I. a národem českým po delší již čas se byl připravoval, vyšel dotčeného léta neblahými událostmi v cizině na jevo a doveden jest ku konci pro národ velmi žalostnému. Jednak pro tuto důležitost, jednak i pro to, že zevrubnějším vypsáním dějin lépe nahlédnouti lze v povahu jejich kulturní, obrali jsme si onu dobu za předmět podrobného vzdělání historického. Užili jsme při tom kromě rukopisného díla Sixta z Ottersdorfu zvláště bohatého archivu zemského, napotom hojného materiálu, v Museum království českého, v archivu král. města Prahy, v Deskách zemských a jinde sebraného. Připomínajíce vděčně tyto prameny, nemůžeme spolu pominouti mlčením i nepoctivé lehkovážnosti, s jakou J. V. Zimmermann ve spise svém "Příběhové království českého za Ferdinanda I." o dějinách l. 1547 vypravuje. Celá práce jeho záležela v tom, že vypsal zhola části ze Sixta z Ottersdorfu a jiné z Akt Ferdinandových, Sixtova spisu co pramene nikdež ani nepoznamenav.

Pokud se nám podařilo, věrný obraz oněch dob podati, o tom nechť soudný čtenář rozhodne.

Jakožto příloha přidáno jest k tomuto spisu dosud nevytištěné "Přátelské snešení stavův českých" z r. 1547, poněvadž nejen s prací naší nemálo souvisí, nýbrž i celým svým a obsahem pro kulturní dějepis národu našeho velmi důležité jest.


Úvod.

Povaha dějin českých v 16. stol. před r. 1547.

O Jednotě bratrské a stavu městském, o sněmích a sporu českolehnickém.

Vznešená idea krále Jiřího z Poděbrad, upraviti stát český na základě obnovených řádů veřejných a pojistiti takto národu i politickonáboženskou svobodu i stálejší blahobyt, pochována jest zároveň s velikým původcem svým. Neboť za slabých panovníkův Jagellonských království české, kolísajíc se v stálých sporech, tu politických tu náboženských, vždy více klesalo nezřízeností poměrův veřejných a nedostatkem pevné vlády ústřední. V tomto neblahém stavu věcí nejlépe prospívaly dvě společnosti, jedna náboženská, druhá, politická, kteréžto během 1. polovice 16. věku pořád větší moci a platnosti v životě veřejném nabývaly. Míníme zde Jednotu českých bratří a stav městský.

Jednota bratrská, založivši své věroučení hlavně na spisech Petra Chelčického, hned s prvopočátku postavila se na půdu evangelického protestantismu, i vzbudila tím proti sobě odpor ostatních společností náboženských v Čechách, zejmena církve pod jednou a pod obojí. Vedle věroučení byly však ještě jiné vlastnosti, jimiž se bratří rozeznávali od protivníkův svých: jevilyť se při nich vedle přísné kázně též patrné snahy po zdokonalování života církevního či jakási perfektibilita, napotom zjevné řády demokratické a rozhodný směr ku křesťanství účinnému.

Hned záhy ukazovala Jednota důsledné snažení po stálém zlepšování svého učení a svých řádů, zbavujíc se ponenáhlu nejedněch ideí prvotního mistra svého, pokud prospěšné působení její obmezovaly a tudíž i vzrůstu jejímu nemálo vadily.

Přední v té příčině změny spůsobil nad jiné proslulý bratr Lukáš, jenž i důmyslem i učeností řídkou vynikaje, nejprvé uvedl v Jednotu princip pokroku a stálébo prospívání. Tak přijato s počátku od bratří známé učení Chelčického, že pravá církev Kristova nesnáší v sobě žádného násilí, bohatství a žádné moci. Ale když přese všecko pronásledování za krále Vladislava hlásili se k Jednotě lidé v úřadech postavení i bohatí zemané, zůstala větší strana Jednoty r. 1496, původem dotčeného Lukáše, na tom: že moc a bohatství samy sebou z Jednoty nevylučují, ač jestliže obého právě se užívá.

A když pak r. 1512 Johanka z Krajku, paní na Boleslavi Mladé, radila se starších bratrských, má-li panství svého opustiti či ho přece užívati: tu po některém uvážení odpovědíno jí od starších: aby v držení zvých statků zůstala, ale aby je rozumně a poctivě, podle navedení od bratří vydaného, spravovala, aby dle možnosti milost a milosrdenství nad chudými a nuznými činila i svým úředníkům činiti kázala, i aby jich před všelikou nemravností varovala.

Tolikéž nauka Chelčického o válčení v 16. století značně mírněna jest. Týž pokládal zajisté prolévání krve za hřích a ohavnost bez výminky, netoliko tomu, kdo mocí a pychem zdvihal se k útoku, ale i tomu, kdo mocí se bránil. Všecky bojovníky nazýval jen zprosta násilníky, vražedníky a p. Naproti tomu snesla se Jednota na počátku 16. století na tom, že válčení obranného dopouštěti se má.

I řemesla a kupectví, ježto zprvu, jak se zdá, naprosto zavrhovala se, uvolněna jsou od mnoha zákazův starších; dopouštíno jich s tou jediné výhradou, aby se vztahovala. jen na věci potřebné a užitečné, nikoli pak na takové, které by k rozkošem vedly a mravnosti na úkor býti mohly.

A jakož u věcech hmotných tak i v příčině prospěchův duševních táž snaha po zdokonalení se jevila. Za prvních dob Jednoty dbáno jen o pěstování přísné mravnosti a opravdové nábožnosti: vyššího vzdělání tehdáž si bratří hrubě nevšímali. Teprva skrze bratra Lukáše v tom znamenitý obrat učiněn jest; bratří zajisté přijavše zásady jeho o potřebě vzdělanosti pro Jednotu, stali se již v první polovici 16. věku předními pěstovateli vzdělanosti vědecké a hlavními šiřiteli osvěty v lidu.

Neméně důležitým konečně důkazem, kterak bratří o zdokonalení svých řádů pečovali, vidí se nám býti také ty mnohé, často velmi obtížné cesty a poselství za hranice, kteréž bratří jediné k tomu konci před se brali, aby přesvědčili se, zdali by někde v cizích zemích nenalezlo se společnosti náboženské, jejížto učení by bylo dokonalejší bratrského, a dle kteréž by oni také zřízení své Jednoty poopraviti mohli. Zvláště když nové učení Luterem kázáno, bratří nejedno poselství k němu vyslali, jmenovitě r. 1540 a 1542, v kterýchžto letech s ním domlouval se ve jmenu Jednoty sám Augusta. Luter prý nemálo obdivoval se přísné kázni a mravopočestnosti bratrské řka, že by mu těžko bylo, ji u svých vyznavačů zavésti.

O kterýchžto vyjednáváních s protestantismem německým čteme v dekretech bratrských z r. 1546 takto: že jsou bratří jakož prvé, tak i tehdáž vždy hledali, zda by jim možno bylo nalézti co lepšího kromě Jednoty, a "poněvadž toho času učení luterianské v Němcích slavně se před očima mnohých stkvělo, tedy že se i jim některým učení dokonalejší a světlejší býti zdálo; ale v prodlenějším čase i skrze skutečné zkušení že poznáno jest od nich, že víc blesku v slavných výmluvnostech slov a v sladkých lahodách řečí bylo, nežli celost a dokonalost pravdy."

Jinde pak v týchž sněmích stojí tak psáno: "Ne tak domácích věcí velebíme, jako bychom bez nedostatku byli, nýbrž k nedospělostem se známe napravovati hotovost máme i slibujeme. Aniž též toho tupíme, co pán bůh jinde dobrého dělá a má, ale příčinu sobě dáváme k ohledávání obojího, a což by i tam dobrého nalezeno bylo, aby společným úsudkem ohledáno a přijato bylo, a to proto, abychom byli pravá a řádná Jednota, ne jako kněží, kteří toho i onoho se chápají."

Co se pak demokratické povahy Jednoty bratrské týká, tuť spatřovati lze i v učení i v zřízení jejím.

Bratří vzavše počátek ze samého lidu a z učitelův, pokorou a prostou myslí nad jiné vynikavších, stálý zřetel měli k stavu prvotního křesťanstva, čímž také vedeni byli k zásadám a řádům demokratickým, které pak s neobyčejnou důsledností na rozmanité poměry života pospolitého obraceli. Hojné toho důkazy nalézají se též v dekretech bratrských. Tak obsahují zprávu o tom, jak urození a páni k svým poddaným chovati se mají, v niž toto se praví: "Aby urození nevyvyšovali se urozením v mysli své nad neurozené; aby pravého urození hledali v šlechetnosti k správě a k službě lidu poddanému; aby urození své ne rouchem a prázdností, ale ctností, mravy, poctivostí a prací o dobré své i bližních ozdobovali; aby povinnost svou vlastní znali, že je proto bůh nad poddanými ustavil, aby mu při nich sloužili, aby křivdy jim nečinili ani dopouštěli a břemena dolů tisknoucí na ně neskládali; dále aby nuzným milost činili a jim pomáhala, aby se tito živiti mohli. Konečně aby pro svou spravedlnost ukrutnosti neprovodili nad těmi, jenž k ní státi nemohou, jako v daních neb robotách."

A o správcích zemských zní dekret bratrský takto: "aby se urozením nepovyšovali nad lidi, ale znali se přirozením rovni a povahou sluhy jich; aby věděli, že mají sloužiti a služebníci a dobrodinci lidu býti a v úřadech věrnou práci vésti, moci své k užitku poddaných požívati a žádné křivdy nečiniti aniž, pokud slušné, dopouštěti."

Těm pak, kdož na vojnu jíti měli, uloženo: "aby, pokud nejvíce možné, vojny se varovali, zvláště když jest pře toho, kdož k vojně volá, nespravedlivá a neslušná, jako pýcha toliko neb lakomá žádost, zlost, ukrutnost, křivda aneb věc duchovní, poněvadž křesťan nemá býti pomocník nepravosti pod příčinou neb záminkou spravedlivosti."

Avšak nejen v učení, nýbrž i v celém zřízení Jednoty jevil se ráz demokratický; následovalať v tom synodalního řádu první církrve křesťanské. Všecka moc nalézala se v synodě či v obecném sněmu, k němuž jednotliví sborové posly své vysílali. Týž sněm zvolil z prostředku svého tak řečenou radu úzkou, opatřiv ji náležitou mocí výkonnou. Ku kteréžto radě náleželi též ode všeho kněžstva zvolení biskupové neb starší pro jednotlivé kraje. Těm podřízeni byli kněží a jahnové, kteréž úzká rada přímo z lidu jmenovala. Celá pak Jednota dělila se v každém kraji na sbory, jež spravovalo kněžstvo. Kromě toho ustanoveni jsou nad každým sborem tak řečení bratří - pomocníci, jejichž povinností bylo, bratřím v rozličných případnostech života společenského a občanského radou a skutkem pomáhati. Uloženo jim: aby nejméně jednou ve čtvrt létě osady bratrské procházeli, poptávajíce se na zachovávání pokoje, řádův a obyčejův dobrých i ctného obcování; aby půtky a různice zjevně srovnávali a vyslyšíce při z obou stran, smluvou přátelskou srovnati je hleděli; aby radili bratřím při kupování rolí, domův, statkův a p. Při poručenstvích raditi měli, aby bylo při nemocných všecko v čas a rozumně i zjevně podle řádu a podle obyčeje obce opatřeno, aby potom nebylo zmatkův; dále přihlížeti měli k poručníkům, aby opatřovali vdovy a sirotky. Tolikéž měli onino bratří - pomocníci lidu obecnému radni a pomocni býti v potřebách úředních, zejmena u věcech soudních, konšelům pak v rozšafné správě obecní.

V kterýchžto ustanoveních ráz demokratický patrně znamenati jest.

A že posléz i účinné či praktické křesťanství karakterisovalo veškeren život Jednoty bratrské, tomu vyrozuměti lze též z dekretův již výše položených. Spatřuje se v nich, že zásady rovnosti a bratrského ve spolek se podporování nejevily se jen v řádech církevních, nýbrž že pronikaly i všecken občanský život Jednoty. Týž duch bratrský nalézá se i v jiných nařízeních, jež dána byla rychtářům, konšelům, kupcům, řemeslníkům, hospodářům, řečníkům, svědkům a.j.6.1 Z toho viděti jest, že členové Jednoty žili pospolu v duchu lásky a v účinném sobě posluhování, nazyvajíce se právem bratřími a sestrami mezi sebou.

Již povaha Jednoty, jak jsme ji dle svědectví hodnověrných krátce naznačili, vedla přirozeným spůsobem k tomu, že učení její rychle se šířilo, zvláště mezi lidem obecným. Avšak i stav utrakvismu, nejrozšířenější společnosti náboženské v Čechách, nemálo přispíval k stálému zmáhání se Jednoty bratrské v první polovici 16. století.

Utrakvismus, nemoha nikrerak dosíci papežského stvrzení svých kompaktat, nedospěl k potřebné samostatnosti církevní, a kolísaje se z opportunity mezi katolicismem a tak řečenými církvemi evangelickými, pozbyl posléze své prvotní povahy, až uvázl v pouhém formalismu. Ouplná stagnace a přirozený následek její všeobecná nezřízenost mravů v obecenstvu i v kněžstvu, jež pro nedostatek biskupův utrakvistických všelijak sháněti se musilo, byly karakteristické znaky utrakvismu hned v 1. polovici 16. století. Ještě r. 1543 stěžovala si strana pod obojí u krále, že se jí těžkosti a překážky v svěcení kněžstva dějí od biskupův katolických, a že již ani v Benátkách (v Italii) kněžstva utrakvistického světiti nedopouštějí; i žádali tedy krále, aby skrze biskupa Olomouckého žákovstva pod obojí světiti kázal aneb jim biskupa sobě voliti dal. Král sice slíbil, že je v tom dle možností opatří, ale k žádostem oněm že svoliti nemůže, poněvadž to věc nová a prvé nebývalá byla.

A kterak obecná mravnost vůčihledě klesala při takové nezřízenosti, toho světlým jsou důkazem důtklivé stížnosti, kteréž za příčinou rozpustilosti a nekázně i kněžstva i obecného lidu na sněmích nenstále se ozývaly. A vady tyto v hlavní náboženské společnosti v Čechách vniknutím protestantismu do této zelně nikterak se neumenšovaly, nýbrž spíše zveličovaly se. Neboť právě po roce 1530 přicházejí mnohem častěji dotčené stížnosti va sněmích zemských, ano nejednou častěji naříkáno, že sami stavové vyšší prostopášností svou poddaným zlý příklad dávají, a nepořádných kněží že se zastávají, tak že tito ve své neposlušnosti sami se proti svým představeným rotí a jich poslouchati nechtějí. Avšak stížnosti a výstrahy takové k žádoucímu konci nevedly, pročež opakovány jsou na sněmích, a to vždy důtklivěji, až do r. 1546.

I bylo tedy zcela přirozeno, že zvedenost mravův a zřírenost života veřejného i soukromého, jakážto mezi bratřími panovala, přiváděla k nim množství lidí takových, jenžto citů nábožných nepozbyvše, v klesajícím utrakvismu mravné podstaty a útěchy nenalézali.

Zdá se nám však, že Jednotě bratrské, ježto bez toho v lidu selském původ svůj vzala, nemálo také prospívalo zmáhající se poddanství, nakloňujíc jí poddaný lid, hledající útočiště v neblahém stavu svém v společnosti, jejíž zřízení záleželo na bratrství, a jejíž předním zákonem bylo účinné pomáhání bližnímu7.1.

Z takových příčin šířila se Jednota do r. 1547 v Čechách velmi silně. Obce se sbory bratrskými táhly se od Klášterce nedaleko jihozápadních hranic bavorských až na severovýchod k Broumovu, od Hluboké a Tábora až k Teplici a Mostu. V největším však počtu přebývali bratří po krajích jihozápadních a severovýchodních. Četné obce bratrské byly v kraji Prachynském, jako v Štěkni, Vodňanech, Písku a j. A v celém pak položení, jež ohraničeno jest Landškronem a Mladou Boleslaví, Kutnou Horou a Broumovem, tedy v kraji Pardubickém, Hradeckém, Jičínském a Boleslavském, nenalézalo se ani jednoho důležitějšího města, aby nebylo mělo větší neb menší sbor bratrský, k němuž i po městečkách a vesnicích okolních drahně přátel a vyznavačův náleželo. Byliť sborové v Skutči, Landškroně, Vysokém Mýtě, Chrudimi, Kutné Hoře, Chocni, Litomyšli, Kostelci a Brandýse nad Orlicí, Žamberce, Kunwaldě, Rychnově, Potenšteině, Novém Městě nad Metují, Králové Hradci, Jaroměři, Krčíně, Bydžově, Nimburce, Brandýse nad Labem, Mladé Boleslavi, Turnově, Bělé a j.8.1 Páni Kostkové, Pernšteinští a Krajířové byli přední ochráncové a příznivci bratrské Jednoty v dotčených krajích. Vůbec nejznamenitější pokrok v Jednotě učiněn, když se k bratřím hlásiti začínali členové ze stavův vyšších; zejmena veliké podivení po celé zemi povstalo, když 26. září 1530 několik mocnějších pánů k Jednotě přistoupilo, totiž: Konrad z Krajku, Fridrich z Donína, Jan Křinecký, Arnošt Jilemnický a Burian Špetle z Janovic.

A vedle těchto prospěchův zevnějších stejnou měrou šířila se i vzdělanost v Jednotě, tu dobrými školami, tu zase četnými tiskárnami; a mezi staršími Jednoty nalézalo se drahně mužův, učeností i důmyslem na slovo vzatých. Vůbec objevil se nesmírný rozdíl v Jednotě, jakáž byla za času zakladatele svého bratra Řehoře, a jakouž se býti ukázala krátce před r. 1547, kdež ji spravoval přední starší a biskup její Jan Augusta.

Ze všeho, což dosavad o Jednotě bratrské povědíno, snadno vyrozuměti lze, že celá povaha její byla pravým anachronismem na 16. století, kdež předkem jen takové idey průchodu nabývaly, jimž fysická moc k vítězství dopomohla; jmenovitě pak příčila se Jednota naprosto i náboženským i politickým zásadám krále Ferdinanda I., a rychlý vzrůst její ukázal se býti nemalou překážkou záměrů jeho, k přísné unifikaci náboženské i politické v Čechách směřujícím. V jakém opovržení Ferdinand Jednotu bratrskou měl, o tom svědčí mimo jiné i jeden příběh z r. 1535.

Téhož zajisté léta vypraveni jsou do Vídně poslové Jednoty, majíce králi konfessi bratrskou podati. Když pak v měsíci listopadu Konrad Krajíř u Ferdinanda slyšení měl, promluvil týž k němu velmi prudce v rozum ten: že sám čert je na tu víru navedl, že však on král nebude jim déle toho kejklířství trpěti, byť i měl své hrdlo na to dáti.

Tenkrát ovšem ještě nenadešla doba k tomu příznivá, aby král hned hrozbu svou byl mohl vykonati; vyčkal tedy času až po událostech r. 1547.

Vedle Jednoty bratrské zkvétala týmž časem i jiná společnost v národě českém, byl to stav městský. Týž zrušiv během 15. století ve středu svém bývalou skrze německé osadníky zavedenou privilegovanost a oligarchickou vládu zámožných patriciův, a pojav v sebe čilé živly nižšího měšťanstva a řemeslnictva českého, znárodněl naprosto, i stal se hned začátkem 16. věku mocným politickým činitelem v národě českém.

Hned roku 1500, když stavové vyšší, panský a rytířský, vydáním tak řečeného Vladislavova zřízení zemského prakticky provésti chtěli zákonník, dle něhož jen vyšší dva stavové svobodnými býti měli, ale ostatní třídy obyvatelstva jen k služebnosti určeny: tuť politická moc a platnost stavu městského naproti pánům a rytiřům v znamenité míře ukázala se. Obce všech královských měst země české u velikou jednotu politickou se spojivše, učinily mezi sebou zápis a závazek, že, vyjmouc krále, proti každému, kdož by koli co začínati chtěl proti jejich svobodám, právům, řádům a starodávním chvalitebným zvyklostem, sobě radny a pomocny býti chtějí. Byli pak to: Staré i Nové město Pražské, Kutná Hora, Hradec Králové, Žatec, Plzeň, Litoměřice, Kouřim, Budějovice, Louny, Klatovy, Chrudim, Tábor, Čáslav, Nimburk, Stříbro, Domažlice, Sušice, Vysoké Mýto, Most, Kadaň, Ústí nad Labem, Jaroměř, Dvůr Králové, Písek, Vodňany, Brod Český, Kolín, Mělník, Slané, Beroun a Polička. Postavivše se takto v rozhodný odpor proti přepychu vyšších stavův, stálý boj s nimi vedli, až posléze všecky tyto rozbroje státnickým věhlasem a vlasteneckým duchem slavného českého pána Viléma z Pernšteina aspoň poněkud narovnány byly smlouvou Svatováclavskou, roku 1517 mezi vyššími a stavem městským uzavřenou. Kterýmžto mírem stalo se nejprv určité rozdělení a vyměření příslušnosti soudní, jak soudův zemských tak i městských: obnovena totiž zásada, již za Karla IV. vynešená, že každý měl svým právem souzen býti, šlechtici a zemané zemským a měšťané městským, tak že odtud soudnictví měst skrze šlechtický soud zemský dále obmezováno býti nemělo. Tolikéž i berně na zaplacení královských dluhův na sněmě tehdejším povolena jest ode všech stavův hez výminky, a to dle stejného rozdělení, tak že i v té příčině stavům vyšším žádné přednosti nedovoleno. A i v jiných věcech jistá všech tří stavův rovnoprávnost za pravidlo přijata.

Tou měrou uveden v organismus státu českého prostřední stav v té spůsobě, že mohl odtud prospěšnou rovnováhu tvořiti mezi vyššími stavy a lidem poddaným i mezi králem a ostatním národem, zabraňuje jak aristokratické oligarchii tak královskému absolutismu v koruně české.

Stav městský, nabyv dotčenou smlouvou žádoucí oprávněnosti, užíval té své moci v skutku nejen k sesílení stavu svého, ale i k obecnému dobrému království českého, zejmena k skrocování sobeckých záměrův vyšší šlechty, pokud na úplné oslabení moci královské směřovaly, a posléze i k hájení prospěchův poddaného lidu sedlského.

Povahu svých úmyslův a snah stav městský vyjádřil v zvláštním manifestu již r. 1513, kdež výslovně mezi jiným stojí: "Žádáme, aby se zemské právo (šlechtické) na nás a stavu našeho zvláštnosti víc nic než potud, pokud jsme je podnikli, nevztahovalo, též i při našich právích, svobodách i starodávních dobrých zvyklostech abychom tak, jakž od starodávna nám jsou vysazena, vyměřena i stvrzena, byli od každého a povinnosti a spravedlnosti zachováni ... Bůh, kterýž srdce lidská znáti ráčí, nám svědek jest, že z žádného pychu, z žádné zpurné mysli, ani z které vůle zlé v to (v ten sjezd a v tu jednotu stavu městského) jeme se nedali; nebo nám poctivost a důstojenství jednoho každého stavu k mysli jest, a rádi se k jednomu každému vedle povahy jeho zachováváme a zachovati chceme, zvláště že nám věc nevědoma není, že jeden stav žádný sám sobě dosti učiniti ani sebou toliko státi nemůže, ale druhému jsa na pomoc. A všichni vespolek to u sebe míti mají, aby, ve společné jednotě stojíce, k obecnému dobrému, kteréž všem spolu náleží, prohlédali, a ty zřízenosti mezi sebou míti mají, kteréž jsou mezi nimi v koruně této od starodávna vyměřeny. Kdyby stav stavu neutiskal, a kdyby práva stará novým nálezům a nedávno zamýšleným nepostupovala, nebylo by různic žádných. Věc jest jistá, že skrze tu překážku, když se kterémukoli stavu na jeho spravedlivosti újma děje, musí obecné dobré den ode dne hynouti; a jako nebezpečná věc jest, brzce a spěšně právo ustanoviti, tak jest mnohem nebezpečnější dávno a dobře ustanovené a zkušené právo měniti a zdvihati."11.1

Poslední místo předkem čelilo proti vyšším stavům, kteřížto všecka práva zemská k sobě potáhnouti chtěli.

Neméně horlivosti a péče o blaho země dával městský stav na jevo při častých sporech o dluhy královské. Kdykoliv o ně jednáno na obecných sněmích, jako r. 1515, 1520 a 1523, pokaždé zastávala města prospěch celého království. Vidouce zajisté, kterak přese všecky oběti země počet dluhův královských se množil a zámkové královští jeden po druhém zastavováni byli, při tom pak že přisluhování spravedlností vázlo, spojili se města s některými pány a rytíři, o to ustavičně stojíce, aby všemu království veřejně na sněmu podrobný počet učiněn byl ze všech berní, na královské dluhy svolených a přijatých, i aby se změnilo veškeré ústrojí administrace zemské.11.2

V kterémžto snažení neustáli, až posléze r. 1523 aspoň v jisté míře dosáhli úmyslu svého. Byliť na sněmě toho roku všickni úředníci zemští, na jejichž libovolnou vládu odevšad v národě naříkáno, skrze krále Ludvíka propuštěni, správa zemská zlepšena a moc královská opět obnovena, v čemž vlastenci čeští odedávna hledali jediného prostředku k napravení všeho zlého a všech neřádův v zemi. Kterýžto příznivý obrat hlavně stavem městským spůsoben jest.

Co se posléze týká interessův lidu poddaného, tuť města nejednou odpověděla se pánům a rytířstvu, že poddaných lidí sběhlých, kteří by k městům se obrátili, vydávati nebudou; tolikéž i jinak připovídali poddaným pomoci proti stavům vyšším. A když napotom r. 1520 města od pánův nové křivdy a bezpráví snášeti musela, když se jim od škůdcův a odpovědníkův zemských rozličné škody a protivenství dály, aniž by správcové zemští tomu byli bránili: tu sedláci k městům valně přistupujíce, jim se přikazovali, a věru kdyby byla města všecky přijímala, kteří se jim proti pánům svým nabízeli, nebylo by, jak současný svědek dokládá, pro tyto brzy ani žádných poddaných pozbylo.12.1

I za Ferdinanda I. stav městský náležitě zkvétal, zvlášť obchodem i jinými živnostmi, tak že města královská velkým jměním vládla. Ale tato moc stavu městského viděla se býti králi nebezpečnou v založení pevné vlády, kteroužto nade všemi stavy království českého provésti obmýšlel. Pročež užil různic, jež hned při začátku vlády jeho mezi stranou protestantskou či Hlavsovou a mezi stranou podobojí či Paškovou v Praze panovaly, k tomu, aby předkem moc hlavního města Prahy, jež od počátku 16. století v čelo velikého spolku městského stála, jistou měrou obmezil. Zrušiv zajisté r. 1528 jednotu mezi Starým a Novým městem, kterouž obě tyto obce pro větší svornost r. 1518 uzavřely, dosadil místo dosavadního společného úřadu konšelského v každém městě opět konšely zvláštní, a spolu městům Pražským ohlásiti dal, aby o tu jednotu na časy budoucí více nestáli, a kdož by dále se o ni zasazovati aneb k ní raditi chtěl, takový aby statek i hrdlo ztratil12.2. Tolikéž král poručil, aby odtud žádná shromáždění obce veliké se neodbývala bez povolení královského. Kterýžto zákaz brzo potom král i na ostatní města královská rozšířil.

Tím ovšem hluboko zasáhl do zřízení obecního a obmezil svobody městské, pozapomenuv při tom na přísahu stavům při korunování učiněnou, že je všecky i jeduoho každého při jich právech a svobodách zachovávati chce. Od té chvíle vynasnažoval se Ferdinand i rozličným jiným spůsobem o povznešení moci královské nad městy, ježto i na sněmích se mu nejednou na odpor postavila k obraně svých práv. Nejostřejší, pokud nám známo, v té příčině hlas pronešen od stavu městského na sněmu dne 14. března roku 1541. Mělo se tehdáž, jakož obyčejně v ty časy bývalo, jednati o pomoc proti Turkům. Ale stav městský s rytířstvem opřel se tomu, nechtěje se dáti dříve do žádného jednání, dokud by sněm, l. 1540 při čase sv. Fabiana a Šebestiana odbývaný, nebyl z desk zemských, jakožto sněm nepořádný vymazán, protože rytířský stav žádných obsílacích listův nedostal a tudy, aby týž sněm od krále položen byl, ani nic nevěděl; co se pak relatorův k deskám zemským tkne, tu z městského stavu žádných ani nebylo zapsáno, z rytířstva pak někteří ani při tom nebyvše, za relatory zapsáni jsou. Čehož že před tím nikdy nebývalo.

I doložili při tom Pražané: že taková jednání roztržitá k nevolem vedou, i že jest strach i nebezpečenství, aby takové věci něco horšího v království českém - čehož že oni dále vykládati nechtějí - nezbudily a nepřinesly.

Ale král odpověděl, že by to jen zmatky spůsobilo, kdyby se sněmovní snešení do desk vepsané mělo zrušiti, a neučinil po žádosti jich13.1.

Taková odpověď jakož i ostatní kroky, jež dosud král naproti městům učinil, nemohla v nich žádné důvěry vzbuzovati v konečné úmysly jeho; spíše to přesvědčení zmáhalo se, že mu jde o větší vždy obmezování svobod zemských a stavu městského. Ale města, nebyvše na sněmích zemských v opposici své od stavův vyšších, zejmena od panského, náležitě podporována, stížnostem svým průchodu zjednati nemohla, ano nejednou, vidouce nezbytí od dalšího odporu proti králi upustila.

Vůbec odbývali se tehdáž sněmové takovým spůsobem, že opposice, objevila-li se která z počátku, znenáhla se ututlala. Jednaloť se s každým stavem o sobě. Nejprvé se stavem panským, který ochotně svoloval králi ke všem, aspoň ti, kdož na sněmy se dostavili. Stav rytířský býval poněkud méně povolný; avšak ustavičným domlouváním pánův, předkem nejvyšších úředníkův a soudcův zemských, po jednom neb po druhém dni k povolnosti přiveden býval. V stavu městském přední ovšem slovo měli Pražané. Ti slyšíce o rozličných pletichách při stavích vyšších, a že tito k žádostem královým svolili, opřeli se s počátku, žádajíce za prodlení, aby o věcech náležité rozmluvení a poradu míti mohli. Tu však nejv. úředníci královští jakož i jiné osoby ze stavův vyšších i hned na stav městský čelili a žalovali kráii, že se jednání sněmovní jediné stavem městským, zejmena Pražany, rozchází, popouzejíce takto krále proti městům. Král pak pro Pražany a jiná města poslav, tu k nim důtklivě domlouval: že, majíce býti v potřebách jeho prvními, jen překážky mu činí. A někdy v dobrotě jim takové jich jednání vytýkal, někdy rozličnými pohrůžkami je k svolení nutil, tak že poslové měst, "jsouce každého sněmu mezi dvěma žernovy, králem a obcemi svými", k sněmu konečně přece přistoupili. Nechť činili jakkoliv, na všecky strany činily se jim těžkosti: když nesvolili, hněv královský stihl je; pakli svolili, vzbudili nenávist obecného lidu.

O sněmích tehdejších podává dále Sixt tento žalostný obraz: "Sněmové obecní, kteříž v podstatě od stavův v společném shromáždění držáni bývali, již k tomu jsou přivedeni, aby je dva nebo tři zavírali, a to ještě tak, že je král s radou svou německou a vlaskou rozváží, zformuje a, co by nelibého bylo, zpřetrhuje; sic jinak nic, ovšem pak aby stavové moc a svobodu jako prvé míti mohli, o něco dobrého a království tomuto potřebného se svolovati, tak že již tím a takovým neřádem k tomu jest přišlo, že od mnoha let a hned téměř za kralování jeho (Ferdinanda I.) žádného sněmu po všech dskách se nenajde, aby který o obecné dobré držán a zavřín měl býti, než toliko o berně, šacuňky a jiné pomoci královské."

"A jestliže jsou pak byli kdy přimíšeni kteří artikulové obecní k artikulům královským, ti nikdyž k vykonání svému jsou nepřišli. Neb král toho dopouštěti nechtěl, aby prvé jaké rozjímání o artikule obecní bývalo, lečby prvé artikulové od něho k vyřízení podaní, na místě postatveni byli. Ti pak, když sou se měšcův dotýkali, nemohli sou pro odpor lidí, jenžto častými berněmi souženi byli, rychle k vyřízení přicházeti, tak že mnohokráte jednání sněmovní za 5, za 6 i více neděl protahovati sou se musila. A v tom času osoby ze stavův vyšších chudější a upřímnější, vioouce, co se děje, a nemohouce mnohdykráte takovému neřádu se dívati, také nemajíce nač tráviti, k svým statečkům musili se domův navracovati ..."

"Když pak dotčené osoby z vyšších stavův odjely, tu král své artikule s ouředníky i s náhončími svými zavíral, relatorův z ledajakých flutek a řečníkův, čehož za starých časův dopouštěno nebylo, nadělal a tak ten milý sněm svůj zapsati dskami zemskými rozkázal. Za času toho málo dobrých a upřímých lidí na sněmy obecné jezdilo, protože jich přímluvy užitečné málo vážily. A pakli jest který, ač velmi nečasto, o dobré obecné přece kdy chtěl se zasaditi, hned co z trouby vrabčík byl s větvičky sražen i vzat hned prý na závazek, že jest něco proti JMK. a na ublížení důstojenství JM. před sebe bral. Ten umlkl a jiný příkladem jeho o to se nepokoušel. Pakli byl podstatnější, úřadem nějakým ústa, aby více nemluvila, jemu zacpali a na zamčenou mu dali ..."

"A co pak takto dskami zemskými zapsáno, zformováno, přidáno a ujato bylo, to všickni bez všelikých výmluv podnikati musili; neboť v obesláních sněmovních vždycky od krále ta slova se dostavovala: "Jestli že by kteří na sněm nepřijeli, že nicméně ti, kteří se sejdou, jednati a zavírati moci budou; čemuž že pak všickni i ti, kieří by doma zůstali, dosti činiti povinni budou15.1".

Avšak přes tento podivný spůsob sněmování ozývali se někdy hlasové opposiční; jakož to vysvítá ze sněmu r. 1541 výše dotčeného, kdež rytířstvo a města nejen za vymazání předešlého sněmu jakož nepořádně odbývaného žádali, ale i za to prosili, aby král nový sněm rozepsal, na němž by za osobní přítomnosti jeho předkem stížnosti stavův a obecné dobré jednati se mohlo. Neboť po delší čas na sněmích výhradně o berních a o pomoci proti Turkům jednáno, potřeby pak zemské ustavičně odkládány jsou.

Ještě častěji bylo slyšeti rozličné žádosti stavův ku králi na sněmích po shoření desk zemských, jež stalo se dne 2. června 1541. Po tomto neštěstí celého národu stavové opět a opět vznášeli na krále prosby, aby při vyzdvižení nových desk i hned přistoupilo se také k registrování svobod zemských, i aby napotom jedna registra králi a druhá, stavům při dskách schována byla; ku kterémužto konci teprv někde r. 1544 jisté osoby jmenovány jsou. Avšak potom, jak se zdá, k práci své se nescházely; neboť na sněmích nejednou opětovali stavové žádost svou, aby osoby k registrování svobod zemských jmenované přece se na hradě Praž. sjely a. dříve be nerozjížděly, pokud by věci jim uložené nedokonaly. Toto konečné snešení stalo se zejmena r. 1545 na sněmu tříkrálovém, kdež i v příčině sněmův to uzavřeno: aby každý sněm, nežli se vůbec čísti a do desk zemských vpisovati bude, třikrát na čisto opsán byl, jednou pro krále, podruhě pro stavy, z třetího pak opisu aby čteno bylo; po relaci pak aby hned ve dsky zemské se vložil, a to v přítomnosti všech úředníkův menších, kteří by na ten čas v Praze byli.

V kterémžto snešení patrnou nedůvěru spatřovati jest v příčině správnosti sněmův; chtěliť zajisté tím stavové zabrániti toho, aby sněmové po snešení jich nijak měněni nebyli a zcela správně do desk zemských se dostali.

Vůbec byl, jak z mnohých svědectví souditi lze, sněm tříkrálový r. 1545 v nejednom ohledu důležitý pro věci zemské: jednánoť v něm i o konečné vtělení privilegií zemských do desk a pak o odbývání sjezdův krajských. Ale všecky tyto články v královské odpovědi tak, jako dosud, odloženy jsou; a tak se stalo i na sněmu, r. 1546 v úterý po sv. Jakubu odbývaném.

Podle výše již vyloženého spůsobu, jakýž se na sněmích za oněch dob zachovával, jest věru na bíledni, že takový nezdar jednání sněmovního předkem jest přičísti nedostatku solidárnosti a jednomyslnosti, jakýž se ode dávna již jevil v opposici stavův českých, zejmena vyšších. Pozbyvše bývalé statečnosti vlastenecké u věcech zemských aspoň u veliké míře a odděleni jsouce tu spory náboženskými, tu prospěchy stavovskými jedni ode druhých, k jednomyslné a důsledné opposici proti Ferdinandovi I. nedospěli, tak že zvláště mezi pány a rytířstvem agitace služebníkův královských měla pole nejvolnější. Nejjasnějším toho nám důkazem býti se vidí právě revers, který stavové na sněmu r. 1545 o nanebevzetí panny Marie od sebe dali, jímž k žádosti králově přímo prohlásili, že král nikoli svobodnou volbou, nýbrž právem dědičným trůnu českého dosáhl.

Než přes tuto povolnost stavův král lehce nevážil častého odporu královských měst, jejichž hmotné prostředky i politická moc ustavičným nebezpečenstvím hrozila panovnickým snahám jeho. Pročež nepřestával vedle Jednoty bratrské stav městský pokládati za předního odpůrce svého. Neshledával v nich dokonce živlův, jež panovníkovi toliko opatrně a rozšafně spravovati sluší, aby se nedali na cesty nebezpečné; ale spatřoval v nich zárodky budoucích nepořádkův a nebezpečných převratův náboženských i politických. A proto vykázaly mu i náboženské přesvědčení i absolutistické úmysly jeho snadno ty cesty, na něž nastoupiti měl proti oněm dvěma společnostem v království českém.

Ale Ferdinand I., jakkoli panovník vůle odhodlané, měl při sobě i potřebnou opatrnost státnickou; nepředbíhaje tedy dějin, vyčkával času příhodného k pokoření odporných mu živlův v Čechách.

Než však nadešla osudná tato doba, udál se v státu českém příběh, v němž žádosti královy i celého národa ještě jednou, a to naposled před osudným rokem 1547. svorně se snesly.

Po některý totiž čas trval již spor mezi stavy českými a knížaty Lehnickými, kteřížto na škodu koruny české s knížaty braniborskými smlouvu učinili, dle níž z obou knížectví to, jehož mužští dědicové by dříve vymřeli, dědicům druhého rodu připadnouti mělo. Věc týkala se patrně celitosti koruny české; i položil tedy Ferdinand stranám konečně rok do Vratislavi ke dni 19. měs. dubna 1546, k němuž vedle poselství stavův vyšších také zvláštní poslové stavu městského vypraveni byli. Při kterémžto roku král učinil nález ten: že knížata Lehnická dotčenou smlouvu, na porušení koruny české uzavřenou, zrušiti mají18.1.

Tento soud královský ve Vratislavi byl poslední skutek Ferdinandův v koruně české před osudnějšími událostmi r. 1546 a 1547. Neboť ještě r. 1546 dostoupil nábožensko-politický spor mezi protestantskými knížaty v říši německé a mezi císařem Karlem V. takové míry, že zplanul konečně v otevřenou válku, v níž Ferdinand I. jakožto bratr císařův přímé účastenství maje, octnul se v zjevném odporu proti vůli stavův a vší obce království českého. Spor z toho vzešlý dokonal r. 1547 tak řečeným sněmem krvavým i jinými pohromami, jež těžce stihnuvše Jednotu bratrskou i stav městský hluboce zasáhly do života národu českého.


Poznámky

ke straně 6

6.1 Výbor z lit. čes. II. 1395-1442 a Dekrety bratrské.

ke straně 7

7.1 Viz rozpravu naši o bratřích v Časop. Mus. 1869 str. 72.

ke straně 8

8.1 Gindely, Geschichte der böhm. Brüder I. str. 93.

8.2 Tamtéž str. 234.

ke straně 11

11.1 Palackého Dějiny V. str. 228 a 229.

11.2 Tamtéž V. str, 419.

ke straně 12

12.1 Palacký, Dějiny V. str. 332.

12.2 Život M. Jana Paška od V. Tomka. Časop. Česk. Mus. 1844.

ke straně 13

13.1 Sněmy, rukop. knihovny Lobk. a zem. arch. v Praze.

ke straně 15

15.1 Rukopis Sixtův v Museum fol. 339. V též věci dokládá se Sixt svědectví také Jana Leskovce na Kamenici.

ke straně 18

18.1 Viz rozpravu naši v Časop. Mus. 1868 sv. 2.


I.

Začátky sporu mezi Ferdinandem I. a stavy českými r. 1546.

Úmysly cís. Karla V. v říši německé. Sněm obecný stavům českým ke dni 26. měs. července položený. O hotovosti zemské na témž sněmu zavřené. Jednání o smlouvu s Moricem. Fridrich saský a Filip heský do říšské klatby dáni. Psaní Fridrichovo k stavům českým. Pře Dobrolucká a Grinheimská. Přípravy královské k hotovosti zemské a odpor proti ní. Mustrování lidu krajského. Věci Jáchymovské a ležení u Kadaně. Smlouva mezi Ferdinandem a Moricem učiněna přes odpor stavu městského. O výpravě proti Fridrichovi. Trestání stavův nepovolných. Závěrečné poznamenání.

Karel V. vyrozuměv, kterak zmáháním se protestantismu v Němcích císařská důstojnost bývalé své moci a slávy pozbývá, těžce nesl takový stav v říši německé; příčilť se naprosto ideám jeho o podstatě císařství římského. Z té příčiny vzal v nenávist nové učení Luterovo, ustavičně o tom přemítaje, jak by mu platný odpor učinil. Aby v tom volné ruky v Němcích nabyl, zavřel již v říjnu léta 1545 s Turky příměří na 18 měsíců; což s tím větším bylo podivením, ješto právě tehdáž byla příležitost nejvhodnější k válečnému předsevzetí proti tureckému panství v Uhřích. Nebo v Asii strojili se Peršané již k zjevné válce proti říši osmanské, a uvnitř ní nastaly zase povážlivé spory strannické o nápadnictví; i mělo se v střední Evropě vůbec za to, že také císař s bratrem svým Ferdinandem I. toho času na Turky udeří. Pročež jak zpráva o přiměří onom se roznesla, i hned hlasové proskakovali, že Karel V. tak učinil, jen aby všech vojenských sil v říši německé užíti mohl.

Nemenším podezřením naplnilo knížata protestantská pilné obcování císařovo se Španěly, o jejichž urputné náboženské nesnášelivosti vůbec se mluvilo. Bylť na dvoře císařském tehdáž vévoda Alba a jiní Španělé, kteřížto ustavičně naléhali na císaře, aby katolictví proti zmáhajícímu se protestantismu v říši své vší mocí se ujal. V kteréžto příčině podporováni jsou též od strany papežské, ano již na začátku rokn 1546 slíbil papež Pavel III. císaři 12.000 pěších a 500 jízdných, zakázav se zároveň složiti 200.000 dukátů na potřeby válečné, když by císař k válce proti protestantským knížatům se odhodlal20.1.

Avšak Karel, jsa povahy na nejvýš rozvážlivé, nesáhl hned k meči, ale konal pilné přípravy k předsevzetí svému, zastíraje se rozličnými záminkami až do posledního okamžiku. Záleželoť mu předkem na rozdělení protestantských knížat, jenž v tak řečené jednotě Šmalkaldské jakž takž spojeni byli. Přední zřetel měl k saskému knížeti Moricovi, který po delší čas s kurfirstem saským Hanušem Fridrichem, hlavou to jednoty Šmalkaldské, v rozepřích jsa, nejlepší čáky na seslabení onoho spolku protestantského císaři poskytoval. Bylť i muž udatný a odvážlivý, tak že odpadnutí jeho pro věc protestantskou tím citelnější, služby pak jeho pro císaře tím platnější býti mohly. Chytrému jednání císařského posla Granvelly podařilo se ho jinými sliby téhož Morice pro věc císařovu získati. Ctižádostivý a sobecký kníže nerozpakoval se také dlouho, zříci se strýce svého Hanuše Fridricha i ostatních svých příbuzných a náboženských spojencův; vystoupiv tedy z jednoty evangelické, rychle vydal se do Řezna, kde Karel V. naň očekával, chtěje s ním konečnou smlouvu učinti.

Jednání císařovo vždy větší vzbuzovalo podezření v říši německé; neboť vůbec za to jmíno, že se tu pomýšlí jen na zjevný boj proti luterianismu. Císař tedy, snaže se mysli pobouřené poněkud upokojiti, prohlásil se vůbec v tom, že mu naprosto nejde o potlačení nového učení Luterova, nýbrž že jen potrestati chce některých knížat protestantských, zejmena Filipa, landkrabí hesenského, a Hanuše Fridricha, kurfirsta saského, kteřížto nechtěvše podrobiti se církevnímu sboru Tridentskému, císaře proti sobě popudili. Karel vyhlásil tento odpor jejich za porušení poslušnosti povinné a za urážku na císařské autoritě spáchanou. Naproti tomu však psal dne 9 června 1546 sestře své královně Marii: že dotčené příčiny jsou pouhým zastřením, jež toliko k rozdělení nepřátel sloužiti má, pravá pak příčina válečných jeho příprav že záleží v tom, aby hrozící záhubu od katolického náboženství odvrátil a protestantství mocný odpor učinil21.1.

Není pochyby, že Moric pravé tyto úmysly císařovy dobře prohlédl; nicméně však dbaje prospěchův osobních, vstoupil posléze ve služby jeho.

A týmž časem, kdež diplomatické vyjednávání s knížetem Moricem v Řezně se dálo, docházeli listové ze Španěl, v nichž královic i státní rada španělská císaře co nejdůtklivěji namlouvali, aby déle neváhal, k zachování císařské vážnosti a moci úmysly své vykonati; při čemž mu spolu se zakazovali stálou pomocí i peněz i lidu branného.

Za takovými příčinami dozrál úmysl císařův ku konečnému činu. Chtěje bývalou moc císařův německých obnoviti a ji opět jaksi na základech náboženských upevniti, umínil si, knížata protestantská k přijetí všech usnešení sboru Tridentského třebas i mocí přivésti a je tou měrou k uznání středověké autority církevní i politické, papežské i císařské, přinutiti. Kteréžto předsevzetí směřovalo nejen k upevnění císařské důstojnosti, ale i k rozšířeni vlivu a moci rodu Habsburského, jmenovitě tím, že koruna císařská v témž domě dědičnou státi se měla21.2.

Bližší o těchto věcech úrada dála se v Řezně, kamž také Ferdinand I. velmi kvapně se odebral. Vrátiv se zajisté dne 25: května z Vratislavi, kdež v úvodu již položenou rozepři mezi stavy českými a knížaty Lehnickými byl vyřídil, do Prahy, nevyčkal zde ani sněmu obecného, jejž byl ke dni 2. měsíce června rozepsal; nýbrž rychle vydal se ještě měsíce května do Řezna, aby tu dotčeného smlouvání účasten byl. Tak kvapný odjezd králův před samým sněmem naplnil stavy české nemalým podivením; i nesjeli se také u velkém počtu do Prahy, nechtějíce bez přítomnosti královy žádného sněmu odbývati. Ferdinand tedy položil stavům z Řezna sněm nový, jmenovav k němu ten úterý po sv. Prokopu, t. j. 7. červen. Avšak ani tomuto sněmu král osobně přítomen býti nemohl; pročež vypravil na místě svém arciknížete Maximiliana, syna svého, do Prahy, opatřiv jej dostatečnou instrukcí a listem věřícím. Ku kterémužto sněmu stavové čeští zase u velmi jen skrovném počtu se sešli, ovšem pak za několik dní ani nic jednati nezačali: mnozí to sobě do krále stěžovali, že nečasně, když největší klízení z polí a z jiných hospodářství jim nastává, sněm položil; jiným pak nezdálo se toho dopustiti, aby arcikn. Maximilian, nejsa ještě pořádně za krále českého zvolen, měl na stolici královské při vyhlašování toho sněmu seděti.

Král Ferdinand dozvěděv se o odporu stavův, aby větších nepříležitostí v době tak povážlivé se uvaroval, odložil listem, v Řezně dne 21. června daným, dotčený sněm k 26. červenci, tak aby stavové téhož dne do Prahy se sjeli a nazejtří ráno na hradě královském k sněmování najíti se dali. Král sám s královnou a se synem svým arciknížetem Ferdinandem dne 28. července do Prahy přijel. Neboť po delší čas proskakovaly také již v království českém rozličné zprávy, kterak v říši německé připravuje se válka na záhubu protestanství, načež že i na potlačení nekatolíkův v Čechách dojde22.1. I záleželo tedy králi nemálo na tom, aby stavy české přítomností svou upokojil, ano mysli jejich sobě naklonil, protože toho na nich dosíci chtěl, aby mu na témž sněmu hotovost zemskou proti všelikým nepřátelům zahraničným povolili.

I podařilo se také Ferdinandovi I., že přes všecky překážky stavové posléz na tom se snesli: jestliže by za příčinou nepřítele všeho křesťanstva Turka i také tohoto válečného pozdvižení v říši na království české a země k němu příslušející jaká potřeba nastala, buďto že by Turek aneb kdožkoliv témuž království a zemím k němu příslušejícím škody a vpády činiti aneb co od nich odnímati chtěl aneb odjal, aby tedy pro opatření a předejití toho všeho nebezpečenství veřejnost či hotovost zemská nařídila se.

K tomu konci týmž sněmem uloženo: aby každý ze všech stavův, tolikéž manové, dědiníci, nápravníci, dvořáci, svobodníci, vůbec všickni, kdož by koli statky pozemské neb platy, komorní měli, tato jmění své náležitě šacovali, přijmouce to k svému svědomí a stvrdíce listy přiznávacími pod pečetí svou, že všecken svůj statek spravedlivě procenili. Jeden pak každý povinen býti měl ze dvou tisíců kop gr. čes. čtyři pěší a jednoho jízdného dáti a slušně koněm i zbrojí osoby tyto opatřiti a vypraviti. A jestliže by kdo sám do 2000 kop jmění svého neměl, takový měl se s jinými osobami spojiti a v tom rovnost do toho počtu zachovati.

Lid takto sebraný z každého kraje zvlášť mustrován býti měl skrze hejtmany k tomu zřízené. Pro větší kontrolu nařízeno berníkům každého kraje, registra i osoby, ježto jsou se šacovaly, zejmena vypsati a příslušnému hejtmanu týden před mustrováním poslati, aby týž na den k přehlídce položeným spraviti se mohl, zda všecken lid k mustrování přišel.

Tato přehlídka všeho lidu krajského položena k pondělí po narození panny Marie, t. j. 13. září 1546 pro všecky kraje, a sice v tom městě, kdež sjezdové se odbývali. Za hejtmany z krajův voleni jsou: z kraje Litoměřického Jan z Valdšteina na Újezdě, při městě Litoměřicích; z kraje Žateckého Fridrich Hora z Ocelovic, při Žatci; z kraje Hradeckého Jan starší Špetle z Janovic, při Hradci; z kraje Boleslavského Viktorin Křinecký z Ronova, při Boleslavi; z kraje Plzenského Mikuláš Miřkovský z Tropčic, při Plzni; z kraje Prachenského Jan Vrábský z Vrabí, při Písku; z kraje Bechynského Václav Krajíř z Krajku, při Soběslavi; z kraje Podbrdského Šimon Vikhart, při Berouně; z kraje Kouřimského Jan Opit jinak Peřina z Malečína, při Kouřimi; z kraje Čáslavského Václav Žehušický z Nestyjova, při Čáslavi; z kraje Slanského Albrecht Šlik z Holejče, při Slaném; z kraje Chrudimského Václav Gerštorf z Gerštorfu, při Chrudimi; z kraje Vltavského Ladislav Popel z Lobkovic, při Sedlčanech; z kraje Rakovnického Burian Chodour z Lokte, při Rakovníce. Pražané však svého zvláštního hejtmana míti mohli. A k hodnosti nejvyššího hejtmana od stavův králi navrženi jsou: Adam ze Šternberka na Zelené Hoře, Šebestian z z Weitmile na Chomútově, Votík z Bubna a Václav Pětipeský z Krásného Dvora. Z nichž pak Ferdinand I. Šebestiana z Weitmile za nejv. hejtmana ustanovil.

A když by byla potřeba k nějakému polnímu tažení nastala, tehdy podle téhož sněmu měl každý ze stavův panského a rytířského osobou svou s počtem svým koní a pěších najíti se dáti aneb místo sebe syna, strýce aneb jiného přítele svého, a pakli by těch nebylo, tedy jinou osobu ze stavu panského neb rytířského vypraviti, tak aby vždy nejmíň mezi osmi koni jízdnými jedna osoba ze stavu panského nebo rytířského byla. Též Pražané a jiná města měli hodnou osobu městskou aneb dle možnosti též ze stavů vyšších objednati a na místo uložené k dotčenému dni vypraviti. A kdo by koli po obeslání hejtmana krajského do pole k němu najíti se nedal, tedy ten, kdož by toho obmeškal a počtu svého podle listu přiznávacího neposlal, měl stavům trojnásob více, což by tak nevypravil, propadnouti, s tím ještě doložením, aby se to, co by pak dáti měl, na něm listem zatýkacím od nejv. hejtmana polního dobývati mohlo.

V příčině služného stavové vyměřili nejvyššímu hejtmanu za měsíc 400 kop grošův čes. a hejtmanům krajským též za měsíc po 40 kopách gr. čes., počnouc ode dne polní přehlídky výše dotčené. A kdož místo sebe chtěl najíti buď jízdné neb pěší, tomu aby služby na koně jízdného po 12 zlatých rýnských, každý zlatý za 24 grošů a každý groš po 7 penězích bílých počítajíc, a na pěšího po třech kopách mis. za měsíc dával, výše pak aby žádný jízdných a pěších nenajímal a jim neplatil.

Aby pak lid poddaný tou hotovostí příliš stěžován nebyl, týmž sněmem vyměřeno jest: aby žádný ze stavův více od poddaných svých na výlohy vojenské nebral, než z kopy grošův čes. šest peněz čes., a jinak jich ničím nestěžoval; jestliže by však kdo výše na poddané své ukládal a více z nich k této veřejné hotovosti bral, takový každý podle uznání soudu zemského trestán býti měl.

K vznešení Šebestiana Markvarta z Hradce, purkrabí Karlšteinského, vyjmuti jsou z dotčené hotovosti zemské manové a poddaní k zámku Karlšteinu příslušející, tak aby, byla-li by toho potřeba, povinnost svou k témuž zámku tím dostatečněji vykonati mohli.

A tato veřejná hotovost podle snešení sněmovního trvati měla do sv. Martina nejprvé příštího, t. j. do 12. listopadu, a to v spůsob ten: "jestliže by v tom čase král sám neb nejvyšší hejtman polní s těmi hejtmany krajskými toho potřebu uznali, že by pro dobré toho království českého a zemí li němu příslušejících z strany Turka neb kohokoli jiného, jenžto by na toto království a země k němu příslušející sáhl a škoda činiti chtěl, aby hned tou hotovostí takto nařízenou hnuto a v ta místa, kdež by toho potřeba ukazovala, obráceno a taženo bylo, k dobrému a užitečnému tomuto království a zemím k němu příslušejícím, a jinam nic." Za výpravy pak samé hejtmané krajští nejvyššímu hejtmanu polnímu za radu přidáni býti a jím se spravovati měli.

Posléze od stavův na krále vznešena jest žádost, by i v ostatních zemích koruny české takovou hotovost bez prodlení nařídil, aby v tom rovnost s královstvím českým zachována a od nich skutečné pomoci i království českému při nastalé potřebě nadíti se bylo.

Kterýmžto spůsobem když jednání o veřejnou hotovost na výše psaném sněmu skonáno bylo, král Ferdinand vzložil v proposici své na stavy i to, aby smlouva přátelská, kterou svého času Jiří z Poděbrad v Chebě s domem saským uzavřel, mezi stavy českými a saským knížetem Moricem obnovila se. Smlouva tato stala se roku 1459 k tomu konci, aby mezi korunou českou a sousedním domem saským stálé přátelství se zachovávalo, a obě tyto mocnosti k obapolné obraně a pomoci proti každému nepříteli mezi sebou se zavázaly26.1. Léta 1546 byl nejstarším knížetem domu saského Hanuš Fridrich, přední člen protestantské jednoty Šmalkaldské; jemu tedy by bylo předkem náleželo, dotčenou starou smlouvu se stavy českými obnoviti a zachovati. Což však i úmyslům Karla V. i Ferdinanda I. naprosto se příčilo.

Již z toho, což svrchu o sjezdu Řezenském pověděno jest, na jevo vychází, že oběma dotčeným panovníkům, i Karlovi i Ferdinandovi, na tom záleželo, osobní věci své s prospěchem Moricovým pevně spojiti; pročež také Ferdinand I. všemožně o to stál, aby stavové čeští v nastávajícím boji mezi císařem a knížaty protestantskými nikoliv s kurfirstem sa.ským, alebrž s Karlem a s Moricem za jedno byli. Nejlepším k tomu prostředkem vidělo se býti obnovení oněch starých přátelských smluv s domem saským, ale nikoliv s nejstarším knížetem téhož rodu Hanušem Fridrichem, nýbrž s mladším strýcem jeho Moricem, nyní věrným spojencem císařovým.

Ale věc sama pilného jednání a rychlého vykonání vyhledávala. Neboť spor mezi císařem a knížaty protestantskými v říši chýlil se již k zjevné válce. Karel V. zajisté dokonav válečné přípravy své, dal kurfirsta Hanuše Fridricha a landkrabí Filipa do říšské klatby a uložil Ferdinandovi i Moricovi, aby pospolu do zemí kurfirstových vojensky vtrhli. Z té příčiny také Moric ustavičně skrze listy na krále Ferdinanda naléhal, aby smlouvu řečenou se stavy českými k místu přivedl.

Naproti tomu učinili ku konci měsíce července Hanuš Fridrich a Filip k stavům českým, na sněmu shromažděným, zvláštní psaní, v kterémžto jim oznámili, že pro zachování náboženství evangelického proti císaři s lidem svým do pole vypraviti se museli, žádajíce, aby stavové k nim jakožto k spoluoudům křesťanským sousedsky a přátelsky se chovali a zemím i poddaným jejich neškodili, pamětlivi jsouce smluv26.1 přátelských, jež za Jiřího z Poděbrad mezi královstvím českým a domem saským zavřeny byly. Dovolávala se tedy dotčená knížata týchž smluv, jichž Ferdinand právě proti nim uznati chtěl. I jest nepochybné, že toto psaní obou knížat protestantských, odporujíc úmyslům Ferdinandovým, spůsobilo při králi tím větší pilnost, aby stavy české co nejdříve k učinění přátelského spolku s Moricem přiměl. Což však bylo věcí dosti nesnadnou.

Za příčinou tak rozdílných zpráv ústních a písemných, jež tehdáž o sporu v Němcích Prahou procházely, bylo veřejné mínění v hlavním městě království českého velmi neustavičné a vrtkavé; nevědělo se vůbec, na které straně právo, a ku které se nakloniti jest. Svědčíť o tom list, jejž některý vyzvědač neb posel kurfirsta saského na začátku měsíce srpna pánu svému psal. Praví se tam: že v Praze věci podivné se dějí; dnes že se na něčem stavové usnesou, zítra pak že to opět odvolají a vystaví mínění jiné; i že se zdá, jakoby Čechové sami nevěděli, kudy kam a jak se zachovati mají27.1.

Největší odpor proti vůli královské činili města a rytířstvo, kdežto stav panský již ochoten byl žádosti králově vyhověti. Všelikými tůčkami a praktikami, jež zvláště kancléř Jindřich z Plavna strojil, podařilo se konečně Ferdinandovi I. také stav rytířský pro svou věc získati. V kterémžto jednání král stavův nejvíce strašil tou hrozbou, že Moric do Čech vtrhne, když se s ním přátelsky nespojí27.2. Dále jim předkládal: že on s Moricem od císaře uloženo mají, aby vtrhnouce vojensky do zemí Fridrichových, klatbu říšskou nad ním vykonati pomáhali. Jestliže by pak toho se zpěčovali, tedy že by císař tu věc vložil na knížata jiná; kterýmžto však spůsobem že by se snadno mnohá léna koruny české, v Sasích položená, do rukou cizích dostala, odkudž by pak s těží království českému navrácena býti mohla.

Již tyto důvody králem předstírané byly by snadno většinu stavův vyšších pro záměry jeho získaly; nicméně konečné svolení jich spůsobeno, jak se zdá, teprv, když král stavům oznámil, že kurfirst Hanuš Fridrich kláštera Dobroluckého v Dolení Lužici se zmocnil, a sáhnuv tak na území koruny české, sám ty staré přátelské smlouvy mezi královstvím českým a domem saským porušil. Jak se v pravdě věc tato měla, o tam níže vypravovati se bude. - Pročež také stavové dali kurfirsta saskému na psaní jeho výše položené dne 9. srpna přímo ze sněmu za odpověď toto: že tomu neradi z psaní jeho vyrozuměli, že mezi ním a císařem spor povstal, alebrž že by byli raději slyšeli, že kurfirst k císaři co své od boha ustanovené vrchnosti poddaně se chová; neboť že jsou od krále svého zpraveni, že císař ne pro náboženství, jak oni tvrdí, nýbrž pro zachování poslušnosti a práva v říši proti němu vystoupil. Že pak kurfirst jim připomenul smlouvy přátelské mezi domem saským a královstvím českým zavřené, o těch doložili, že oni stavové je povždy zachovávali, ale že těžce nesou, že on kurfirst tak nečiní, ješto zmocniv se kláštera Dobroluckého, ke koruně české náležitého, vydati jej se zdráhá; že tedy přátelsky ho žádají, aby týž klášter se vším příslušenstvím k Dolení Lužici a koruně české vrátil28.1.

Takovým spůsobem a pomocí nejv. úředníkův zemských stalo se, že vyšší stavové, panský a rytířský, žádosti králově přivolili, na tom se usnesše, aby k obnovení přátelského spolku s knížetem Moricem jisté osoby se zvolily. I jmenováni jsou k tomu: ze stavu panského nejv. hofmistr Zdislav Berka z Dubé a z Lipého, Jan starší z Valdšteina a na Újezdě, Šebestian z Weitmile a na Chomútově; ze stavu rytířského Jiřík z Gerštarfu, podkomoří král. čes., Wolf z Vřesovic a na Doubravské Hoře, hejtman hradu Pražského, Chotek z Vojnína, prokurator královský, Piram Kapoun z Vojkova a Zikmund Audrcký z Audrce, úředník při dskách zemských. Kteréžto osoby, dostavše mocného listu pod pečetí zemskou, ve zvláštních seděních v Praze o dotčeném obnovení přátelských smluv uraditi se, a sjedouce se pak s radami knížete Morice, s nimi se smluviti měly; a což by pak pospolu z strany té přátelské smlouvy nařídily, to od obou panovníkův, Ferdinanda i Morice, a poddaných jejich na budoucí časy zachovávati se mělo. A poněvadž výše jmenovaní pomocníci stavův byli vesměs vůli královské naprosto oddáni, mohl se Ferdinand nadíti, že v smlouvě od nich učiněné žádosti jeho naprosto šetříno bude. Věc sama byla tedy dobře nastrojena.

Avšak proti takovému kroku stavův vyšších mocně opřel se stav městský. Když zajisté ono snešení pánův a rytířův ke konečnému zavření na sněmu přijíti a do desk zemských vloženo býti mělo, tu Pražané a poslové z ostatních královských měst místa mu dáti nechtěli. I pronesli se skrze Sixta z Otrsdorfu, kancléře Starého města Praž., v rozum ten, že k snešení stavův vyšších nikterak nepřistoupí aniž naň relace k deskám učiní, poněvadž by takové věci tak dobře stavu městskému k ohledání a rozvažování náležely jako stavu panskému a rytířskému. A když pak při čtení a zavírání toho sněmu král Ferdinand v majestátu svém a na stolici královské dne 14. srpna, téměř již před samou hodinou na noc, seděl, a osoby stavův vyšších, jež právě na sněmu byly, k relaci do desk před ním se přiznávaly; tu opět Pražané i ostatní města královská ohradili se před králem i přede všemi přistojícími v tom: že oni tomu artikulu o přátelskou smlouvu s Moricem místa nedávají a na něj relace učiniti nemíní a nemohou; a protož což by tu koliv tak bez nich potom s knížetem Moricem jednáno a zavíráno bylo, tím že oni povinni a zavázáni žádnému býti nechtějí, prosíce při tom krále v té věci za opatření.

Ale tento odpor měst nic neprospěl. Páni a rytířstvo prohlásili se, že zavírání takových mezinárodních smluv jest privilegium jejich; král pak, nechtěje snešení sněmovního v pochybnost uváděti, nedal se na ten čas do žádného rozeznávání sparu dotčeného, nýbrž městům toliko přislíbil, že jiným časem je s ostatními stavy o to sročiti, vyslyšeti a rozeznati chce.

Není v tom pochybnosti žádné, že král stížnosti stavu městského hlavně jen proto zamítl, aby konečné zavření té přátelské smlouvy s Moricem skrze stav městský se nezmařilo neb aspoň neprotáhlo. O tom však tolikéž pochybovati nelze, že jednání sněmovní mělo do sebe nesprávnost nejednu. Vyloučen tu nejprvce celý třetí stav přes všecken svůj odpor z jednání pro celé království tak důležitého, jakkoli několik měsíců před tím v rozepři, kterou stavové čeští s knížaty lehnickými o integritu koruny české měli, na sněmu, obecném i poslové z měst k soudu Vratislavskému jsou zvoleni, kdež král rady jich tak vysoce vážil30.1.

Nad to výše nalézala se dotčená smlouva v proposici královské a týkala se tudíž sněmu celého; mělo-li tedy snešení jeho míti zákonitou moc a platnost, bylo dle zřízení zemského potřeba shodnutí se všech tu stavův. Majorisování jednoho stavu skrze dva ostatní nebylo na místě. A protož stav městský i v průběhu dalších událostí neuznával nikdy aspoň pro sebe platnosti dotčeného zavření, aniž pokládal sebe za povinna jakýmkoli závazkem, který by byl plynul ze smlouvy s Moricem učiněné.

Tak skončil sněm, pro příští dějiny nemálo důležitý, spůsobem takovým, jenž opět smutný podal doklad o nesjednocenosti stavův českých, již v minulých sněmích nejednou na jevo dané.

Mezi tím časem užil císař, jak výše řečeno, v německé říši nejpřísnějšího prostředku k stíhání Hanuše Fridricha saského a Filipa landkrabí heského. Byliť dáni do klatby říšské, kteráž v Řezně dne 20. července vyhlášena byla. Obadva prohlášeni jsou za odbojníky a rušitele důstojnosti císařské, kterýmž žádné právo ani zákon více nesvědčí; všickni stavové v říši, světští i duchovní, pod ztrátou svých svobod a práv, ano i svých statkův a hrdel vyzváni byli, oněch knížat se zříci a ničím nepodporovati; poddaní pak jejich ze všeho poslušenství a všech povinností k nim propuštěni jsou. A tak mohl kdokoli na dotčené osoby achtované jako na odbojníky a psance, jak se mu líbilo, mocí sáhnouti.

Za příčinou této císařské klatby vydal Ferdinand I. dne 17. srpna r. 1546 ke všem stavům a obyvatelům království českého zvláštní patent, jejž na vratech zámku Pražského, na radnicích a branách městských přibíti kázal. V patentu tom vůbec oznámeno, že císař Hanuše Fridricha a Filipa pro jejich neposlušenství a puntování proti důstojnosti císařské do achtu či klatby dal a na všecky ty, kteří by je v čemkoli podporovali, přísné pokuty vynesl. Dále pak doloženo, že císař o to skutečně přičiniti se chce, aby království české i jiné země, kteréž skrze ty různice v říši v nebezpečenství jsou, zase z toho vysvobozeny byly; k čemuž že i on král, co nejvýše možno mu bude, napomáhati chce. Z kteréžto příčiny na konci toho patentu stavům přísně přikazoval, aby všickni i jeden každý dotčené Jana Fridricha a Filipa proti císaři v ničemž nezastávali a jim ani jich pomocníkům žádné podpory buď dodáváním lidu, profiantu aneb jakýmkoli jiným vymyšleným obyčejem zjevně ani tejně nečinili ani tomu jinému činiti dopouštěli pod uvarováním hněvu a nemilosti královské, pod propadením všech statkův, lén a manství i ztracením hrdel31.1.

Po tomto vyhlášení achtu císařského došlo stavův českých nové psaní od Hanuše Fridricha saského a Filipa heského. Tito zajisté vyrozuměvše z poslední odpovědi stavův českých, že jim neposlušnost proti důstojnosti císařské vytýkají a vzetí kláštera Dobroluckého ve zlé berou, psali hned dne 23. srpna z ležení svého u Breitenbrunu týmž stavům, chtějíce se z učiněného jim obvinění vyvésti.

I táhnouce se na odpověd stavův ze dne 9. srpna, pravili mimo jiné v listu svém takto:

"Můžeme v pravdě i s dostatečným průvodem to dobře psáti, že jsme po všecky časy, jak jsme živi, beze vší chlouby podle naší nejvyšší možnosti to obmýšleli, abychom na JMCské pána milostivého míti mohli a toho dosíci jsme snažně žádali a všech těch časův všecko poslušenství kurfirstské a knížecké jsme JMsti zachovali; ale jsme my s našimi spolunásledovníky dle slova božího a pro spůsob pravého křesťanskému náboženství toho na JMC. až dosavad dosíci nemohli, ješto bychom sic nejraději tomu byli. Protož vy jeden každý zvláště v tom nám slušně za zlé míti nemůžete ..."

"Také my se i na toto předešlé jednání odvoláváme, že bychom my se všemi nejraději to byli viděli, abychom v pokoji a lásce křesťanské, jsouce pravého toho náboženství Krista pána apoštolského a evangelického, učení to v čisté svobodě přijímati mohli. Ale my tomu porozumíváme, že vy od krále vašeho zpraveni jste, že JMC. proti nám a našim spolunásledovníkům ne pro víru, než pro nějaké neposlušenství to před se vzal. Ale my to můžeme dokonalejší a dostatečnější pravdou dokázati, že toho pro nic jiného nečiní, než pod tou zástěrou neposlušenství, z kteréhož jsme nikda viněni nebyli, což by se nám samým za neslušné vidělo a zdálo, kdyby se to proto dálo. Než žeť se to všecko pro potlačení slova božího a pro zkažení a vykořenění pravého křesťanského náboženství a svaté říše svobod, výsad a obdarování, k tomu také k zkažení a vykořenění a zahubení nás všech i našich všech následovníkův děje ..."

Na důkaz a na svědomí toho, že císař jen pro víru proti nim knížatům do pole se strojí a s papežem náboženství evangelické potlačiti obmýšlí, uvedli v listu svém dotčení knížata též jisté psaní, které nedávno před tím papež třinácti přísežným krajům švýcarské země byl učinil, napomínaje jich k skutečné pomoci proti těm nepřátelům římské církve v říši německé. Tolikéž doložili, že na společném sněmu Švýcarův, v Badenu odbývaném, papežský nuncius dokonce oznámil články té smlouvy, mezi císařem a papežem k tomu konec učiněné, jak by se celá válka proti evangelickým knížatům vésti měla. Podobná psaní papežská prý také do Francouz a Polska rozeslána byla32.1.

Po té pokračují knížata v listu svém takto: "Z toho pak ze všeho světle a zřetelně se ukazuje, že císař svou válečnou mocí a tou hotovostí nic jiného neobmýšlí, jediné aby slovo boží a pravé křesťanské náboženství i také nás i všecky naše následovníky vyplenil a zhubil, jakož pak, o čemž nepochybujeme, u nás všech slovo boží, čest a poctivost milujících mužů to za pravé a jisté, což tu píšem, držáno bude. Nebo tomu věříme, že jest to zvláštní dar boží byl, že takové tajné, tiché a schytralé císařské i papežské smluvení a jednání na světlo jest vyšlo a nám z milosti sděleno bylo, ješto by se nám sic i všem následovníkům našim rovně tak stalo, jako za onoho času Janu z Husince v Konstanci. A protož té milostivé naděje a důvěrnosti k vám jsme, že vy se podle předešlého našeho psaní i tohoto k nám pokojně, přátelsky a sousedsky zachováte a proti nám i našim následovníkům, zemím, lidem a poddaným našim nic škodného předsebráti nebudete a vašemu králi ani žádnému jinému v tom se namluviti nedáte, že by se tu co od vašich protivníků a nepřátel předsebráti mělo, nic než pro samé pouhé slovo boží. To když učiníte, my zase i všickni následovníci naši ke koruně české i všem obyvatelům v ní všecko přátelství a sousedství zachovati připovídáme33.1".

Co se pak vzetí kláštera Dobroluk skrze kurf. Fridricha týče, jež král Ferdinand, jakožto vpád do koruny české, za druhou hlavní příčinu války položil: v tom ukazováno od obou knížat na to, že kurfirst Dobroluky osadil jen k uhájení jistých spravedlností, ježto na témž klášteře ode dávna měl; kterýmž kdyby od Ferdinanda I. zadost učiněno bylo, že by již byl Fridrich sám ochotně svůj lid odtamtud povolal.

Jelikož počátek a příčina dotčeného osazení kláštera Dobroluckého dosud, pokud víme, nikdež vyloženy nebyly, a přece věci té Ferdinand užil, aby stavy české k válečné pomoci proti Fridrichovi přiměl, potřebí jest, o ní šíře se zmíniti.

Kurfirstové saští měli již ode dávna jakési ochranné právo nad klášterem Dobroluckým, k čemuž později též jistý spůsob práva zástavního přistoupil. Vypůjčil si zajisté Maximilian I. někde na začátku 16. století od kurfirsta Fridricha, příjmím Moudrého, jisté peníze; ale poněvadž napotom jen některá část tolo dluhu splacena byla, pojištěn ostatek, nejspíš po jisté smlouvě s Ferdinandem I. učiněné, na řačeném klášteře. Bylť jakož v Čechách tak i jinde ten obyčej, že panovníci za jisté půjčky statky duchovní až do úplného zaplacení dluhu v zástavu dávali. Toť se dálo v zemích koruny české zvláště za krále Ferdinanda I. velmi často34.1.

Avšak léta 1541, někde v měs. červenci, Mikuláš Minkvic, strýc Hanuše Minkvice, místodržícího v Dolní Lužici, do Dobroluk vpadl, klášter osadil a předstíraje opatu téhož kláštera, že ve jmenu krále Ferdinanda přichází, smlouvu s ním učinil, podle níž Dobroluky se vším příslušenstvím jemu Minkvicovi postoupeny býti měly. Kurfirst Fridrich, dostav o tom zprávy od hejtmana svého v Dobrolukách, i hned vyslal tam kommissaře své s jistým počtem branného lidu, uloživ jim, aby všecko jednání Minkvicovo s opatem vyšetřili, a klášter i poddaný lid všech závazkův k Minkvicovi sprostíce, novou povinností je ke kurfirstovi zavázali. A tak povstalo téhož roku 1541 to branné osazení kláštera Dobroluckého skrze kurfirsta Hanuše či Jana Fridricha.

Mikuláš Minkvic zatím z Dobroluk odjel, prohlásiv se, že onu výpravu proti témuž klášteru nikoliv z rozkazu krále Ferdinanda, nýbrž toliko o své ujmě byl podnikl. Kterýmžto vyjádřením však věc vyřízena nebyla. Neboť kurfirt saský obávaje se podobných nájezdů a pokusů násilných, setrval v branném držení Dobroluk. Po některém dopisování si obou stran, královské a kurfirstské, Hanuš Fridrich posléze pronesl se v rozum ten: že svůj lid bez průtahu z Dobroluk odvolá, bude-li spravedlivosti jeho na témž klášteře pojištěné dosti učiněno. A k rychlejšímu věci té vyřízení vznesl celý spor na samého císaře.

S rozepří o Dobroluky setkala se též pře mezi králem a kurfirstem o statky Grinheimské v Žatecku, které ode dávna domu saskému náležely a poslední dobou po přestoupení opata Grinheimského na protestantství od hraběte Albrechta Šlika násilně vzaty a osazeny byly35.1.

Kurfirst chtěje všecky tyto příhody Ferdinandovi na pamět uvésti, poslal mu do Prahy někde v měs. září 1541 stížné psaní, v němž mu jednak svá práva na klášter Dobrolucký i na statky Grinheimské vyložil, jednak i bezprávné jednání Mikuláše Minkvice a Albrechta Šlika vytkl, toho přání spolu dokládaje, aby obě ty sporné otázky aspoň do roka vyřízeny byly. Ale teprv po dlouhém jednání docíleno jakési narovnání smlouvou, mezi Ferdinandem a kurfirstem ne bez přičinění císařova ve Špýru 1544 uzavřenou. Spravedlivostí kurfirstových tu popíráno nebylo; obě strany však snesly se na tom: aby se nejprv k vyměření patřičné náhrady za statky Grinheimské stalo náležité odhadnutí jich, a napotom aby i dluh, jenž domu saskému na Dobrolukách pojištěn byl, tolikéž se vyšetřil. Teprv po vyřízení obou těchto věcí měl kurfirst kláštera Dobroluckého postoupiti. Kommissi o to z obou stran složené přidán jest královský kancléř pan Jindřich z Plavna za předsedu.

Odhad statků Grinheimských učiněn jest v Kadani ještě r. 1544. Nyní nastalo jednání o dluh Dobrolucký. Ferdinand sám položil kommissi k tomu zřízené několikrát rok do Dobroluk, aby se k dalšímu smlouvání tam sešla. Ale kommisaři královští nikdy se tam nedostavili, jakkoli plnomocníci kurfirstovi pokaždé tam přišli; po vypršení uložené lhůty psal král vždy Hanušovi Fridrichovi list omluvný, že tu za příčinou obecného sněmu českého, tu zase za jinou překážkou poslové jeho v Dobrolukách najíti se nemohli. Teprv v měs. březnu 1545 všickni kommissaři, jak královští tak kurfirstovi, se sešli. Než jednání předsevzaté nehrubě se dařilo. Dluh na klášteře ještě váznoucí byl sice vyšetřen a obnášel asi 30.000 zl.; ale potom hned povstaly spory jednak o měnu, v nížto zaplacen býti měl, jednak o nesplacené úroky. Chtělť zajisté kurfirst, aby mu jistina dle staré mince a s 5% složena byla, by pro tak dlouhé nezaplacení, jímž on nikterak vinen nebyl, k škodě nepřišel; kterýmžto požadavkům strana královská zase odpírala.

K těmto nesnázím přistoupila však ještě překážka hlavní ta, že kommissaři královští o to stáli, aby kurfirst Dobroluk ještě před uzavřením předsevzatého vyjednávání králi postoupil; což on učiniti se zpěčoval, odvolávaje se na smlouvu Špýrskou, podle níž takové postoupení státi se mělo teprv potom, až by pře o dluh ouplně vyřízena byla. A tou tedy překážkou poslední, jak se zdá, všecko další o tu věc jednání zmařeno bylo, aspoň listiny o celé při nás došlé nedotýkají se ani slovem o nějakém dalšim ji vedení36.1. Nad to také r. 1546 dospěl spor mezi císařem a kurfirstem k zjevnému nepřátelství, a Ferdinand domníval se tedy, že zproštěn jest všelikých právních závazkův ku knížeti, říšskou klatbou postiženému.

Kurfirst saský a landkrabě heský, opírajíce se o celý běh pře Dobrolucké, prohlásili se o té věci k stavům českým ve výše psaném listu ode dne 23. měs. srpna takto: "A tak jest v tom mezi námi nikdy nic nescházelo, než králem vaším, jakož pak z našeho psaní tomu všemu porozuměti jste mohli. A tak my se v tom pamatovati nemůžeme, abychom v čem nejmenším proti smlouvám a závazkům věčným, kteréž s tím královstvím českým máme, co neslušného a nenáležitého učiniti měli; než počátek se jest od vašeho krále z strany těch smluv přerušení stal, ješto ta věc, kdyby králem vaším nescházela, dávno konec míti mohla. Protož my vám věříme a za ty vás držíme, že vy, jakož slušné jest, na tom již přestanete a proti nám, pokudž již vám to dostatečně oznámeno jest, ve zlém se pozdvihovati nebudete ... 36.2"

Kurfirst saský psal dne 30. srpna o Dobroluky též k stavům Dolní Lužice, a sice v ten rozum: že v té při zcela dle smlouvy Špýrské jednal, a vyhledávaje jen své spravedlivosti, že nechce s nimi býti v žádném nepřátelství; aby tudíž i oni k němu tolikéž dobré sousedství zachovávali.

Psaní tak příkře sobě odporující, jakož byl patent Ferdinandův o achtování kurfirsta saského a landkrabí heského, a pak nové prohlášení se obou achtovaných knížat k stavům českým, nebyla ovšem s to, veřejné mínění na jednu cestu přivésti. Rozcházely se náhledy o tom v Čechách od sebe naprosto. Nic však méně přikládáno listu kurfirstově vždy větší víry. Neboť rozličné zprávy o sjezdu Řezenském a smlouvání se tam s Moricem saským, pak o papežově účastenství ve válce předsevzaté rozšiřovaly ustavičně to přesvědčení, že tu předkem jde o náboženství, pronešená pak v cís. klatbě příčina o neposlušnosti obou knížat že jest pouhým přikrytím papežského a císařského bažení po církevním a politickém absolutismu středního věku. Kteréžto mínění vedlo pak přirozeným spůsobem k tomu, že přední pravá příčina, v cís. achtu nad knížaty položená a neposlušnost jich proti císaři kárající, za lichou zámínku považována jest.

Z strany pak rozepře o Dobroluky, kterou zase Ferdinand stavům nejvíce předkládal, bylo řečené psaní obou knížat německých těm, kdož v duchu stranili kurfirstovi saskému, patrným důkazem smířlivosti jeho. Měliť odtud za jisté, že osazení Dobroluk nebylo žádným nepřátelstvím proti koruně české, nýbrž že povstalo z jisté spravedlivosti Fridrichovy, jíž Ferdinand, přes všecko naléhání ze strany kurfirstovy, z osobních prospěchův vyhověti se zpěčoval, až posléze Fridrich do klatby dán byl. Tato sice zbavila obě knížata všech práv a spravedlivostí, propouštějíc každého člověka ze všech závazkův a povinností, jež by k nim míti mohl; ale poněvadž přední důvod této nejvyšší říšské pokuty lichým a nepodstatným se býti viděl, pročež ani v říšské klatbě nad oběma knížaty vynešené nespatřováno vůbec v Čechách žádné příčiny k započetí jakéhokoliv nepřátelství proti kurfirstu saskému.

Přes to přese všecko nedal se král mýliti v započatém jednání svém. Nejprvé dožadoval se u jednotlivých stavů českých sám skrze listy pomoci vojenské, táhna se přitom k poslednímu snešení sněmovnímu. Tak žádal na konci měs. srpna zejmena Albrechta hr. z Gutenšteina na Žerovnici, Jer. Šlika a Oldřicha Holického ze Šternberka, poručníkův domu Rožmberského, aby k příštímu válečnému tažení ze zbrojnice Rožmberské 6 kusův hrubé střelby s kulemi a 60 centnýřův prachu zapůjčili a vozky i koně k vezení těchto věcí objednali.

Na začátku pak měs. září svolal král hejtmany všech 14 krajů k sobě na hrad Pražský, kdež s nimi dne 2. a 3. září radu měl o příští výpravě válečné. Šel o tom po Praze vůbec hlas, jako by král na nich byl žádal, aby hned po mustrování lidu, které v nejbližších dnech odbývati se mělo, se svými kraji na pohotově byli k vojenskému tažení, jež co nejdříve nařízeno býti mělo. Avšak hejtmané krajští již tehdáž prý rozhodně ozvali se proti každému tažení přes hranice zemské, dotýkajíce, že nevědí o nepříteli, který by na ten čas zemi škoden byl, aniž že by se taková výprava přes hranice s zavřením sněmovním snášela38.1. Král však nedbaje námítek takových, povolal k sobě hned potom nejv. úředníků a soudců zemských, předkládaje jim co nejpilněji jisté spravedlivosti koruny české na některé části zemí kurfirstových, některá to léna koruny české, kteréž že by se nikdy ku království českému nedostaly, kdyby Moric sám bez pomoci jeho královské říšský acht vykonati měl. A tím získal nejen nejvyšší úředníky a soudce zemské pro svou věc, nýbrž i mnohé osoby ze stavu panského. Přední mužové, jenž tehdáž věc královu zcela dle vůle jeho vedli, byli: kancléř Jindřich z Plavna, Bohuslav Felix z Hasišteina, nejv. sudí Jan Popel z Lobkovic, podkomoří králové Wolf z Vřesovic a hejtman hradu Pražského Krištof z Gerštorfu.

Po vykonaných úradách s dotčenými služebníky a přátely vydal Ferdinand, neohlížeje se na odporné smýšlení v zemi, v pátek po panny Marie narození, t. j. dne 10. září, k stavům a obyvatelům království čes. mandát, v němž neukrytě naznačil nepřítele, proti kterému hotovost sněmem svolená obrátiti se měla. Byloť zajisté na sněmu minulém uzavřeno: jestliže by on král spolu s nejvyšším polním hejtmanem Šebestianem z Weitmile toho potřebu uznali, aby pro dobré království českého a zemí k němu příslušejících lid vojenský vypraviti se měl, tedy aby i hned tou hotovostí hnuto a v ta místa, kdež by toho potřeba ukazovala, obráceno a taženo bylo. Pročež král v dotčeném mandátu ze dne 10. září doložil: že nyní jisté zprávy má, kterak království českému nebezpečné časy nastaly, ješto protivníci císařovi, od něho nedávno do achtu či klatby daní, některý počet lidu jízdného a pěšího při pomezích království českého shromáždili, s kterýmžto nedaleko Jáchimova položiti se chtějí, ano toho úmyslu jsou, do téhož města vpád učiniti a i dále do země české tažení vojenské předsevzíti. Přihlížeje pak k tomu psaní, jež Hanuš Fridrich a landkrabě Filip dne 23. srpna stavům českým poslali, tvrdil Ferdinand v příčině kláštera dobroluckého znovu, že týž Hanuš či Jan ten klášter od koruny české nenáležitě odňal a navrátiti ho nechce; anobrž se v témž místě lidem branným proti Lužicím posilňuje. Z té příčiny že on král, poradiv se s nejvyšším hejtmanem polním a jinými hejtmany krajskými, to spolu s nimi za dobré uznal a na tom zůstal, aby podle sněmovního svolení se všecek ten lid z království na den sv. Václava nejprvé příštího u Kadaně strhl. Pročež aby každý s počtem lidu svého branného dostavil se tam, kdež mu bude od krajského hejtmana uloženo, a odtud aby pak s tím lidem, penězi a zbraní náležitě opatřeným, ke Kadani táhli. Posléze král slíbil, že i sám na vlastní náklad 1000 koní zbrojných a 1000 koní lehkých a 4000 pěších se střelbou, kulemi a prachy i jinými potřebami na dotčený den ke Kadani vypraviti dá a je, dokudž tažení trvati bude, platiti chce.

Nadepsaným mandátem dal král sněmovnímu snešení nyní také úředně určitý výklad a světle se v tom pronesl, že hotovost zemská proti Hanuši Fridrichovi saskému směřovati má.

Nazejtří po vydání onoho mandátu královského, totiž 11. září, vydal také nejvyšší polní hejtman, Šeb. z Weitmile, krátce před odjezdem svým z Prahy, zvláštní psaní k stavům kraje Pražského, napomínaje jich, aby na vyzvání krajského hejtmana svého Václava Váže na den a místo, kteréž on jim jmenovati bude, s lidem svým se vypravili, tak aby týž hejtman s hotovostí téhož kraje na den sv. Václava najíti se mohl.

V dotčených dvou psaních i král i Weitmile obraceli se zvlášt k městům Pražským jakožto hlavě stavu městského, dobře vědouce, že by dobrý příklad Pražanův snadno strhl i ostatní královská města k stejné horlivosti v hotovosti zemské.

Dále pokračoval Ferdinand v rozesílání listův jednotlivým osobám ze stavův vyšších, jmenovitě Kašparovi Pflukovi, Jeronymovi, Kašparovi, Henrichovi, Vavřinci a Wolfovi Šlikům i jiným, jenžto v severozápadních Čechách, blíže hranic saských, své statky měli, snažně jich žádaje, aby na dané poručení neobmeškali, s lidem svým k hotovosti zemské přiraziti. Tolikéž i v jiných zemích koruny české taková napomínací psaní rozesílal k předuějším stavům. Některým pak duchovním lidem v království českém a v markrabství moravském uloženo, aby vozy a koně na potřeby vojenské sháněli. Také vydána dne 19. září v Praze z kanceláře královské zvláštní instrukce, na jaký spůsob potřebné vozatajstvo k dopravě válečných věcí zjednati se mělo. Ku kterémužto konci nařídil král jisté kommissaře, jimž rozkázáno, aby dnem i nocí po městech a městečkách i klášteřích jakožto do komory královské náležejících jezdili a takové vozataje sháněli, kteřížto ten pondělí před sv. Martinem ve Vídni býti měli; odkudž, jak se zdá, hlavní doprava potřeb válečných po Dunaji i podle řeky této do Bavor se dála40.1.

Týmž časem, a to již začátkem měsíce září, sbíral se již také lid sněmem povolený po krajích, aby na místech k mustrování vojenskému určených znenáhla se dostavil.

Hlavní péči král vedl o dostatečné opatření severozápadních hranic země české v sousedství zemí kurfirstových. Tomu již nasvědčovalo nařízení královské, že všecken branný lid z krajův u města Kadaně shromážditi se má, ještě však více pilná opatření, jež král v horním městě Jáchimově předsevzíti kázal. Šelť zajisté hlas, že Hanuš Fridrich nedaleko téhož města válečné své síly soustřeďuje, aby prvním vpádem do země české na Jáchimov udeřil. A stříbrné báně Jáchimovské, z jejichž výtěžku veliká část (asi 80.000 tolarů čtvrtletně) do komory královské plynula, byly pro Ferdinanda při ustavičných jeho potřebách peněžných vůbec velmi důležité, ovšem pak za nastalých běhů válečných. Nad to přiznávali se obyvatelé Jáchimovští v okolní rozhodně k protestantismu, a pokládajíce kurfirsta Hanuše za předního obhájce víry své, jevili patrnou náklonnost k němu, ano nejedni byli již z Čech přes hranice do ležení úhlavního nepřítele králova prchli.

Za těmito příčinami Ferdinand učiniv Bohuslava Fel. z Lobkovic a Krištofa z Gerštorfu vojenskými kommissaři v Jáchimově, nařídil jim mustrování lidu Jáchimovského i okolního, dada jim spolu i moc, aby při dané potřebě povolali k sobě i vojenskou pomoc sousedních pánův, Kašpara Pfluka, Šlikův, Viktorina z Gutenšteina jakož i města Chebu41.1.

Avšak přes všecka napomínání a nařízení nedařily se přípravy válečné podle přání královského. Již v příčině vozatajstva docházeli krále během měs. září a začátkem října listové od nejedněch klášterův koruny české, jimiž se mu tito poddaně omlouvali, že jim nemožno žádosti jeho o vozy a koně vyhověti, jednak pro veliké berně a chudobu klášterů i poddaných, jednak pro velikou neúrodu téhož roku. Tak psali zejmena probošt kláštera Chotěšovského, opat klášterů Doksnského, kláštera Kladrubského, Oseckého, Plaského; tolikéž představení některých klášterův moravských, slezských a lužických.

Mimo to preláti moravští, na sněmu shromáždění, žádali stavův českých za přímluvu při králi, aby tolikéž od zjednávání vozův a koní k potřebám válečným osvobozeni byli, dokládajíce v psaní svém i toho: "aby jich král při privilegiích, výsadách a dobrých starobylých zvyklostech milostivě a křesťansky zanechal a takových těžkostí na ně neuvozoval, ješto oni se stavy českými jakožto jeden stav ve všem, když toho potřeba markrabství moravského proti nepříteli ukazuje aneb daňka (daň) zřízením zemským zavřína, bývají a výpravu všelijakou činí"42.2.

Kterýžto list prelátův moravských neukrytě jevil vedle nechuti k výpravě vojenské též jistou ouzkostlivost o práva a privilegie zemské, jako by tou výpravou, již král předsevzal, porušena býti mohla.

A jevila-li se již při osobách a stavích katolických jistá nedůvěra k té výpravě válečné, tím větší nechuť proti ní a konečným úmyslům královým spatřovati bylo při obyvatelích evangelických, a to zvláště v Čechách. Zmáhaloť se mezi lidem to pevné domnění, že Ferdinand přítomné vojenské tažení nejen na potlačení víry evangelické, ale i na zrušení starodávního zřízení zemského v království českém předsevzíti chce. Mluveno o všelijakých piklech a praktikách mezi králem a některými pány: že král po vykonaném mustrování lidu krajského, až města svou pomoc válečnou do pole vypraví, některá snad vzdornější místa v Čechách oblehne a obyvatele přinutí, aby přísahu králi složili, že vše přijmou, čehokoli on chtíti bude; načež že král zřízení zemské jakožto zastaralé novým řádem a novými dskami zemskými nahradí42.2.

Zatím nové psaní Hanuše Fridricha ode dne 12. září stavův došlo, jež opět a opět tomu nasvědčovalo, že král za oněmi příčinami, předkem pak na potlačení víry evangelické, do pole se chystá.

Vlažnost, jaká z toho pocházela již v přípravách vojenských, jevila se zejmena při mustrování neb přehlídkách lidu branného, jež se v měsíci září po krajích odbývaly. Nedostává se nám sice o tom zpráv dostatečných, jmenovitě ne z pramenův domácích, i musíme za vděk vzíti jen několika kusými listy, jež vyzvědači saští svým patronům z Čech posílali, potloukajíce se jednak co markytáni po leženích, jednak meškajíce i co osoby vznešené okolo samého krále. Nicméně dávají nám tyto sporé zprávy dosti jasný obraz o neutěšeném stavu lidu krajského, který do pole postaviti se měl. Dotýkají pak se dotčení listové hlavně jen přehlídek či mustruňkův kraje Plzenského a Žateckého, odkudž tedy nejblíže bylo k hranicím země nepřátelské. V Plzni prý se shromáždilo asi 4000 pěších a 220 jízdných, v Žatci pak sotva 3000 lidu vesměs, z nichž asi 300 jezdců se počítalo. Byl to lid selský, nepovolný, zbroji neuvyklý a nedostatečně ozbrojený, koně měl jen tažné, na nichž nikdo před tím ještě nejezdil. Přehlídka těchto branců dála prý se bez všelikého pořádku a bez náležitého cvičení; posléze byli rozpuštěni s tím poručením, aby se na dané znamení, skrze ohně po vyšinách učiněné, opět do týchž míst dostavili43.1. A nade vším lidem obou dotčených krajův za nejvyšší vojenské dáni jsou Bohus. Felix z Hasišteina a Krištof Gerštorf, oba výše připomenutí kommissaři města Jáchimova, kteří s tímto lidem o bránění hranic Mišenských pečovati měli.

Ku kterýmžto krajským brancům přiraziti měl také lid Jáchimovský, který však ukázal se býti k té výpravě velmi nepovolným. Odbývalať se v prvních dnech měs. září uložená přehlídka také v dotčeném horním městě, a to lidu městského i okolního. V mandátu královském přímo oznámeno, že se to mustrování děje, protože nedaleko Jáchimova kurfirst saský síly své shromažďuje a prvním svým vpádem do Čech na toto město směřuje. Pročež také dotčení dva komissaři královští s velikou horlivostí lid svolávali. Ale hned s počátku pozorovati bylo v městě, zvlášť mezi lidem mladším, velikou nechuť k vojenské té přehlídce, ano zjevně reptáno: že tažení toto má býti jen na vyhubení náboženství evangelického; a podaří-li se to císaři v říši německé, pak že přijde řada na Čechy. Zatím rozšiřovány mezi lidem všelijaké potupné spisy o císaři a králi, čímž jitření jestě více se zmáhalo.44.1

Při takovém stavu obecného smýšlení v Jáchimově obrátili se Boh. Lobkovic a Gerštorf k purkmistrovi a radě téhož města, žádajíce jich, aby všecky rotmistry předvolali; jimž uloženo, že všecken branný lid, zejmena svobodné chasníky, sepsati a je pak pod osm praporců postaviti mají. Tolikéž poručili radě, aby na okolních horách a v údolích náspy a tvrze k obraně města vyzdvihnouti a všeliké válečné potřeby opatřiti dala. Ale i proti tomu zpouzeli se Jáchimovští i rada jejich, řkouce, že nikterak nechtějí válce, a že město jejich pokoje a míru potřebí má, ano že na takové náklady vojenské dáti nemohou, jsouce na ten čas bez toho u velikých dluzích. Marně jim předkládáno, že právě nepřítel zahraničný jim válkou hrozí, a že králův úmysl jest, od nich ještě větší ztráty odvrátiti. K velikým prosbám kommissařův královských byli konečně k tomu volni, branný lid svůj pod praporce postaviti; ale tu zase řemeslníci prohlásili se, že mimo Jáchimov sloužiti a jinam táhnouti nechtějí. Všecko další vyjednávání kommissařův s nimi nevedlo k žádoucímu konci. Nemohouce se tedy na Jáchimovské nijak spolehnouti, žádali nejednou sousedních pánův za pomoc. Neboť král již dříve skrze mandáty, jak výše řečeno, vybídl zejmena pány, Kašpara Pfluka, Jeronyma, Kašpara, Henricha, Vavřince a Wolfa Šliky, Viktorina z Gutenšteina, Jiřího z Šumberka a město Cheb, aby na požádání Lobkovicovo a Gerštorfovo ihned s pomocí svou do pole vytrhli. Ale krom Kašpara, Jeronyma a Jáchima Šlikův a pána z Weitmile nikdo jim nepřispěl, každý omlouvaje se tím, že pro blízkost nepřítele oni sami i lidu i střelby k obraně vlastní potřebují. Tak učinili jmenovitě Pfluk a Chebští.

Přes všecky tyto nedostatky předsevzato jest v Jáchimově mustrování dne 10. září; a kdežto ještě před třemi lety prý 8000 lidu branného se sešlo, dostavilo se jich dotčeného dne jen něco přes 3000, a to byl lid pouze z okolí. Neboť horníci Jáchimovští, tu rozličnými spisy, tu kazateli v tom utvrzeni, že tažení císařovo jen proti náboženství evangelickému směřuje, nemálo se jitřili, nechtějíce se k vojenské přehlídce dostaviti, ano lid obecný spůsobil zřejmou zpouru a kommissařům královským i smrtí vyhrožoval, pakli by od mustrování neupustili; vůbec přitom vyhlašováno, že o žádném nepříteli nevědí, který by jim ublížiti chtěl. V kterýchžto nesnázích naléhali Lobkovic a Gerštorf na radu a na starší obecní, aby pokoj v městě zjednali a lid od dalšího rocení odvrátili, jinak že Jáchimov Španěly i jiným lidem cizím osazen bude. Mimo to došel purkmistra i rady městské přísný od krále, jenž jim nemilostí královskou a velikými pokutami hrozil. Což posléze prospělo, tak že odtud podobné zpoury tam se neudály. Ale přes to nepřestával branný lid tajně Jáchimov opouštěti a přebíhati přes hranice, dávaje se do služeb achtovaného kurfirsta, tak že brzo mnohé domy v městě obyvatelův svých prázdny byly.

Kommissaři královští, nemohouce se takto nadíti veliké pomoci u Jáchimovských, pokračovali dle možnosti v opevňování města a opatřování ho lidem okolním před blizkým nepřítelem, o jehož vojenských přípravách docházely jich zprávy vždy povážlivější. Tak od Gotesgabu a Blatna oznamováno, že lid kurfirstský blíží se k hranicím českým a v krátce do oněch míst že vtrhnouti má. Dále vyzvědači donesli, že jistý služebník Hanuše Fridricha, jmenem Delcký, na Gotesgabu, půl míle od Jáchimova, pro vojsko saské hospody objednati dal, ano že nepřítel ve čtyrech sborech na Jáchimov udeřiti chce.

Po takových zprávách měli Hasištein a Gerštorf ten úmysl, neočekávati útoku nepřátelského, nýbrž táhnouti s lidem svým, jejž posilami z kraje Loketského poněkud sesílili, přes hranice a zde na sbory nepřátelské, pokudž by ještě po různu byly, náhle udeřiti. Od kteréhožto činu si jistých prospěchů slibovali. Ale poněvadž Ferdinand Hanuši Fridrichovi války byl dosud neopověděl; z té příčiny dne 28. září psali o dotčeném úmyslu králi, že by tak nejraději učinili, aby nepřítele překvapili a podskočili, ale ješto král dosud války proti kurfirstovi neprohlásil, tedy že jim těžko zjevným vpádem do Sas nepřátelství začíti; prosíce co nejsnažněji za rychlé instrukce46.1.

Ale nedostali žádných rozkazův; pročež v měsíci říjnu opět a opět psali králi tu o střelbu a jiné potřeby válečné, tu zase o instrukce a odpovědi k listům předešlým. Neboť stav jejich stával se vždy povážlivějším. Bylť zajisté nepřítel zatím posádky své od Breitenbrunu dále až do Blatna a Gotesgabu již rozložil, tak že se u samého Jáchimova octl.

Lobkovic a Gerštorf nevědouce, co si počíti, umínili si nepřítele aspoň z posledních dvou míst, Jáchimova nejbližších, vytlačiti. I sebravše někde u prostřed měs. října všecken svůj lid, udeřili na Gotesgab, kteréžto místo, nenalezše tu hrubého odporu, také šťastně vzali a posádkou opatřiti. Naproti tomu podobný útok na Blatno učiněný se jim nepodařil.

Výpravy tyto mimo Jáchimov předsevzaté znovu vzbudily nespokojenost a reptání obecného lidu, kterýž byv ustavčným mustrováním, stálými hlídkami unaven, jal se opět kommissařům královským vytýkati, že přes hranice táhnouti povinen není. Nad to kazatel městský P. Mathesi zřejmě kázal, že předsevzatá válka čelí jen k potlačení náboženství evangelického, aby tedy lid na vojenskou službu se nevydával, ješto i Čechové z též příčiny přes hranice nepotáhnou.

Kommissaři královští Hasištein a Gerštorf vyhlásili sice řečeného kazatele za velezrádce, poslavše zvláštní o něm psaní stížné ku králi; ale probuzený znovu odpor v obci Jáchimovské jevil se brzo i v listech purkmistra a rady obecní. Když zajisté kommissaři dotčení Jáchimovských k poddanosti a poslušnosti povinné napomínali, vytýkajíce jim, že jakožto úd kraje Loketského k tažení zavázáni jsou, ať jest to kamkoli: tu purkmistr a rada dne 28. října odpověděli jim, že obec i oni po všechen čas poslušnost povinnou ku králi zachovávali, ale ta že se týká jen hájení horního města. Pročež bez obalu žádali, aby každé výpravy na hranice neb dokonce přes ně prázdni byli, ješto by jinak při ustavičném utíkání lidu branného z města snadno státi se mohlo, že by k obhájení města královskou komoru tak důležitého ani nestačili; při čemž dovolávali se i toho, že při poslední přehlídce vojenské komory jim jmenem královským slíbili, že jen k obraně Jáchimova sloužiti mají.

Hasištein a Gerštorf nevidouce žádného zbytí z těžkého postavení svého a nedostávajíce též žádných instrukcí od krále, obraceli se nejednou týmž časem k nejvyššímu hejtmanu Šebestianovi z Weitmile, žádajíce ho co nejdůtklivěji, aby jim pomocí svou přispěl, od Kadaně s lidem svým se přes hranice přepravil a nepřítele předešel47.1.

Když tyto věci v Jáchimově se dály, sbíral se lid krajský na hlavním středišti vojenských příprav, u Kadaně. I zde šlo vše velmi pomalu. Královský mandát jmenoval sice den 28. měsíce září, ku kterémuž branný lid u řečeného místa sejíti se měl; ale tento termin dávno již minul, než první zástupové tam se dostavili.

Dne 9. měsíce října táhlo skrze Prahu asi 1500 žoldnéřův, jež král Ferdinand sám z Vídně se všemi potřebami vypraviti dal. A nedlouho potom, dne 13. října, přirazilo ku Praze 1200 husarů. Ti rozloživše se okolo města, udělali tu mnoho škod a zádav, tak že i obecný lid v samé Praze, a sice na Novém městě, se zbouřil, ale brzo zase přičiněním purkmistra a obecní rady Novoměstské spokojen byl. Načež se oni husaři ku Kadani odebrali.

Týmž časem byl také i ten pěší a jízdný lid, jenž dle sněmovního rozvržení na Prahu připadl, po mnohém napomínání královském ku Kadani vyslán; konečně se po dvou i po třech nedělích tolikéž i z jiných měst stalo. Z některých však krajův, jak z níže položeného psaní Jana z Pernšteina viděti jest, vypravení lidu branného dokonce odepřeno bylo, a to zejmena z kraje Boleslavského, kdež Jednota bratří českých valnou většinu obyvatelstva tvoříc, nesnášela se naprosto s válečným předsevzetím královým. Neboť stavové téhož kraje oznámili na společném sjezdu zvláštním listem králi, že neznajíce žádného nepřítele, který by do koruny české vtrhl, nejsou vázáni snešením sněmovním. A proto také svého lidu do pole nevypravili.

Panovaloť tehdáž v příčině toho tažení v Čechách vůbec mínění dvojí, naprosto rozdílné; nejlépe o tom svědčí list, jejž 3. října poslal Jan z Pernšteina a na Helfenšteině panu Henrichovi staršimu z Švamberka, nejvyššímu sudímu dvorskému, zeti svému. Pravíť v něm toto: "Co se pak toho tažení týče, nevím k němu co jiného říci, než že dal sice pán bůh lidem rozum, aby byli rozdílní od hovada, ale při tomto tažení rozum od lidí odstoupil; táhnou, nevědí proč, poněvadž to všecko, proč se děje, před nimi tajno jest. Než o tom se ví, že žádného nepřítele nemáme a sami jsme se žádnému za nepřítele nepostavili. Král J. M. v posledním mandátu psáti ráčí, kdo by netáhl, proti tomu že těmi kraji poslušnými bude se věděti jak zachovati. Pak také toho zprávu mám, že jest osm krajův, kteříž táhnou, a šest, kteříž netáhnou; pak přijde-li k tomu, jak J. M. psáti ráčí, aby jedni krajové k druhým o to přistupovali, naplní se řeč Kristova: "Království samo v sobě rozdílné zpustne a dům na dům padne". Pak může se to písmo na tom království vyplniti, přijde-li k tomu. Ráčili jste mi napsati, že vypravujete podle sněmovního svolení; také se těm vidí, kteříž na odpor tomu tažení jsou; poněvadž se žádná potřeba dobrého toho království neoznamuje a o žádném nepříteli se neví, tedy že také podle sněmovního svolení nejsou povinovati táhnouti48.1".

Že však ani pan Jan z Pernšteina králi své pomoci aspoň v penězích neodpíral, tomu vyrozuměti z téhož listu, kdež praví, že tu summu dá, co na ten počet jízdných, jenž na něbo přijdou, připadne.

Toto psaní Pernšteinovo dosti světle karakterisuje smýšlení, jež tehdáž v Čechách panovalo.

Jest sice pravda, že většina krajův hned začátkem října lid svůj do pole vypravila, ano i z krajův odporných znenáhla aspoň část hotovosti zemské vyslána byla. Avšak hotovost tato konána jest na větším díle jen s nechutí a teprv po nejednom přísném napomenutí královském. Při takové liknavosti obecné nemohlo býti hrubě ani řeči o nějaké horlivosti válečné, spíše očekávati bylo při každé příležitosti nových výjevův nekázně a neposlušnosti.

A když se ten lid z krajův u Kadaně byl shromáždil, roznášely se mezi ním rozličné pověsti a spisy, jimiž mysli, bez toho již nedůvěřivé, nemálo pobuřovány. Nejvíce k tomu přispěl spis, jejž prý jistý Grubenhagen ve Witemberce vydal. V něm zajisté císař a spojenci jeho porovnáni jsou s šelmami, jimž by Čechové, Slezáci a Lužičané opříti se měli, jako Faraonovi druhdy Egypťané. Předkládáno Čechům, aby byli svého učitele Jana Husa pamětlivi a nedali se rozsápati jako první křesťané za Diokleciana od šelem. Císař a král že nevedou této války pro klášter Dobrolucký, nýbrž aby pravou víru a čisté náboženství pod obojí vyhubili: na to vše aby tedy Čechové nezapomínali.

Takovým spůsobem zmáhala se nedůvěra k té výpravě zvlášť mezi lidem nekatolickým. Mělo se vůbec za to, že císař a král ten úmysl mají, po přemožení protestantských knížat v říši všecka evangelická vyznání v Čechách potlačiti. Kromě toho rozneslo se i mínění, že hotovost přítomná sněmem jen k hájení hranic zemských povolena jest, nikoliv pak k boji proti knížatům říšským, kteřížto s poddanými svými nedali Čechům žádné příčiny, proč by proti nim polem táhnouti měli. A poněvadž přes to jiní, zvláště lid katolický, podle rozkazu královského za hranice vydati se chtěli, tu rozličné mezi oběma stranama spory povstávaly.

Hledí-li se k tomuto stavu ležení Kadaňského, jest na bíledni, proč Šebestian z Weitmile kommissařům královským v Jáchimově pomocí vojenskou přispěti nemohl. A když taková nezřízenost v přípravách válečných blíže samých hranic se spatřovala, očekávalo se s tím větší jistotou, že král na důtklivé listy z Jáchimova učiní rychle nějaký rozhodný skutek k přetržení těchto nesnází. Ale i on nebyl s to, hned tomu všemu pomoci, jsa právě zaměstán důležitým jednáním diplomatickým, od něhož další běh věcí závisel.

Meškalť král téhož času v Praze, očekávaje tu na příjezd spojence svého Morice, aby s ním dávno již připravovanou smlouvu osobně zavřel. Moric přijel také ve čtvrtek v den sv. Jeronyma, t. j. dne 30. září, s bratrem svým Augustem do Prahy a byl tu hospodou v domě pana Košateckého na Hradčanech. Stal se týž příjezd, jak se zdá, na skutečnou žádost krále samého. Jednání potom nastalé odbývalo se soukromě mezi králem a Moricem, a smlouva, o niž se oba sjednali, učiněna jest dne 14. října 1546. S počátku se v ní praví: že oba, král a kníže Moric, spojili se z příčiny té, ješto císař Hanuše Fridricha do achtu dal a jim vykonání té klatby uložil; že tedy chtějí branným lidem svým a všemi potřebami vojenskými sebe vzájemně podporovati, aby všech zemí téhož Fridricha dobyli; král že hleděti bude předkem k těm krajinám a statkům, jež Fridrich v koruně české co léna držel, Moric pak že osadí ty, jež onomu v říši buď co biskupská neb říšská léna náležely. Panství Eulenburk, Koldice a Lesnici, jež uprostřed zemí Moricových položeny byly a koruně české patřily, měl Moric svým lidem vzíti a je králi buď penězi zaplatit i neb za jiné příležitější vyměniti, s tou jediné výhradou, aby i dále v lenním svazku s korunou českou zůstávaly, a knížata saská je od králův českých pokaždé co léna přijímali.

V příčině ochranného práva na klášteře Dobroluckém usnešeno, že ho Moric Ferdinandovi postoupiti má; tolikéž některých lén v Durinsku ve prospěch králův se zřekl. Panství Švarcenberské, jež ze Sas přes Gottesgab a Blatno do země české dosahovalo, mělo se mezi oba spojence rozděliti; tak sice, aby jižní část jeho s okresem Blatenským a s báněmi Gottesgabskými Ferdinandovi připadla, ostatní pak Moricovi. A kdyby jakékoli spory z strany té smlouvy povstaly, ty zvláštním smírcem narovnány býti měly.

Konečně si oba slíbili, že žádný nedá se o sobě do jakéhokoli jednání s Hanušem Fridrichem, i že jeden druhému proti každému, kdož by koliv předsevzetí jich na odpor se postavil, potřebnou pomocí i hned přispěje51.1.

Obsah i forma této smlouvy svědčí o tom, že beze vší pochyby jen mezi oběma knížaty a některými jejich důvěrníky ze stavů vyšších zavřena jest; pročež nebyla také do desk zemských vložena, aniž se jí dostalo pečeti zemské a podpisu kancléřova; jestiť podepsána toliko oběma jednotníky, Ferdinandem a Moricem. Není tu ani památky o nějakém jednání a smluvení se plnomocných kommissařův českých s radami saskými, jakéž oba vyšší stavové na posledním sněmu společně byli nařídili. Pročež také stavové v přátelském snešení svém, v březnu 1547 sepsaném, právem naléhali na to, aby jim na sněmu oznámeno bylo, které osoby s Moricem tu smlouvu obnovily51.2. Smlouva tato nemohla tedy dokonce žádné moci a platnosti míti pro království české a stavy jeho.

Král smluviv se takto s Moricem, nemeškal odtud se skutečnou polní výpravou; i snesli se oba panovníci hned spolu také na tom, aby lid válečný dne 30. října proti nepříteli se vypravil. K rozkazu královskému Šebestian z Weitmile vydal dne 20. října proti Hanuši Fridrichu odpovědný list, v němž vůbec oznámil, že týž Han. Fridrich osadiv klášter Dobroluky přátelské smlouvy a svazky s korunou českou porušil, a že tudíž proti němu tažení válečné nařízeno jest51.3.

Nedlouho potom také král rozkázal, aby týž válečný lid u Kadaně shromážděný přes pomezí české táhl, nejvyšší pak hejtman aby v zemi nepřátelské o nic více k dobývání se nepokoušel než toliko, což pod léno koruně české příslušelo51.4.

Toto nařízení královské spůsobilo v ležení Kadaňském veliké pohoršení a zjevné reptání. Největší odpor jevil se při lidu tom, který hned zprvu proti válečným úmyslům královským brojil a jen s velikou nechutí u Kadaně se strhl. A když pak Šebest. z Weitmile k rozkazu královskému okolo 29. října od Kadaně se hnul, tu větší počet lidu se stavy, zvláště z rytířstva a měst, zpěčoval se přes hranice s ním táhnouti, ano skutečně se tomu opřel.

Toho když král se dozvěděl, rozhněval se velmi, i vydal nejprvé k zpouzejícím se stavům u Kadaně psaní, přísně jich napomínaje, aby kázali lidu svému přes hranice táhnouti. Spolu vyslal ke Kadani pana Henricha z Plavna, nejv. kancléře království českého, a pana Jakuba Fikara z Vratu, dvorského rychtáře královského a primasa Starého města Pražského, aby onen rytířstvo, tento Pražany a jiná města k tažení přes hranice pohnuli. Úloha na ně vložená podařila se jim však jen z části. Neboť na domlouvání jich toliko Pražané a některá jiná města, pak krajští hejtmané, jenž větším dílem stavu rytířskému náleželi, přes hranice táhli; jiní pak šli až k pomezí království čes., přes hranice však překročiti nechtěli, odvolávajíce se na to, že jen k hájení hranic vypraveni jsou; a ještě jiní zůstali v ležení u Kadaně aneb dokonce domů se vrátili. Psalť zajisté z poručení nejv. kancléře dne 30. října nejvyšší špížovník či proviantmistr Jakub Hruška z Března samému králi, že z toho lidu neposlušného, jenž u Kadaně zůstal, dosti málo osob k nejvyššímu hejtmanu se navrátilo. Mezi těmito jmenují se hejtman Pražan Staroměstských Václav Váž s některým počtem lidu a pak Václav Trakař a Janda od Pražan Novoměstských. Slanští a Lounští své jízdné a pěší také za lidem královským poslali; správce pak lidu Žateckého tolikéž učiniti přislíbil. Hradečtí, Kouřimští a někteří z Boleslavska, jenž se do pole dostavili, drželi se n Kadaně pospolu, omlouvajíce se tím, že lid jejich dále táhnouti se zhěčuje. Jiná pak část pěších i jízdných ze svého ležení u Kadaně dne 30. října se vyzdvihla a u Běšic se položila, očekávajíc tu, aby jim od jich pánův oznámeno bylo, co dále činiti mají. A toho lidu, který blíže Kadaně zůstal, napočítalo se na tři tisíce; co se ho pak rozběhlo toho několik set býti praví52.1.

A jakéž těžkosti se při výpravě lidu jevily, tytéž aneb aspoň podobné spatřovati bylo při dopravování spíže za vojskem. Nikde nedostávalo se vozův ani vozkův; a kdož tu jeti mohli, nechtěli se pro zlé cesty ani za zvýšené platy na cestu vydati. Z té příčiny dotčený Jakub Hruška snažně v listu svém krále prosil, aby Litoměřickým, Slanským, Lounským, Mostským, Žateckým a Kadaňským i jiným přísně poručil, by k potřebě takového dovážení volněji se najíti dali, a také ti, kdož v městech od úřadův obecních k tomu jakož i k skupování rozličné spíže zřízeni jsou, pilnější byli. A tak naříkáno od organův královských ve všech věcech, té výpravy se týkajících, na nepovolnost obecného lidu i stavův.

Zatím Šebestian z Weitmile, nejvyšší hejtman královský, s lidem mu pozůstalým, o jehož počtu bližších zpráv nemáme, táhl přes Ostrov a Falknov k pomezí českému a překročiv dne 30. října hranice, vtrhl do Fojtlandu, načež poddaným Hanuše Fridricha zjevné nepřátelství opověděl. I spojiv se pak s Moricem, hned 1. listopadu první vítězství na výšinách Adorfských proti vojsku saskému dobyl; kdežto Hasištein a Gerštorf též z Jáchimova vytáhše, Wiesenthal, Schlatten (Slatinu?), Lesnici a jiná místa v Sasích vzali.

Zprávy o těchto výbojích vojska českého posílány jsou králi do Prahy; ale zároveň s nimi oznamováno mu, jak lid branný nevrlý jest a na mnoha místech nečinně mešká, a zdráhaje se s ostatními přes hranice táhnouti, projevuje i velikou chuť, domů se vrátiti, zvláště tu na kraj Hradecký a na lid královských měst naříkáno53.1.

Král tomu všemu vyrozuměv a vida, že sv. Martin se blíží, do kteréhožto času hotovost zemská sněmem povolena byla, obával se, aby lid pod nejv. hejtmanem sebraný oním dnem se nerozešel, aniž by válka tak štastně započatá k svému konci přivedena býti mohla. Pročež žádal stavův, aby i po sv. Martině, t. j. po 12. listopadu, ještě měsíc lidu svého v poli nechali. Stavové katoličtí a mírnější podobojí svolili hned k žádosti Ferdinandově. I od vysokých duchovních hodnostářův docházeli krále listové svolovací. Tak psal již 3. listopadu kněz Jiří, opat kláštera Sedleckého, zřízeným radám komory české, že lid, od záduší téhož kláštera do pole vypravený, dle žádosti královské ještě měsíc vydržovati chtějí; v kterémž listu doloženo: "Poněvadž JMK. o nás všecky milostivě jako otec péči míti ráčí, protož my jakožto poddaní jeho jakožto pána našeho dědičného povinni jsme rozkazu poslušni býti ... Též i toho na modlitbách svých ku pánu bohu volajíc, za to ustavičně se modlíme, aby pán bůh JMC. i také králi pánu našemu pomoc svou dáti ráčil, aby takovým bludem v církvi nakažené vypleniti a dobré přivésti ovce ráčil".54.1

Naproti tomu docházeli listové od některých krajských hejtmanův a od královských měst, jako od Chrudimských, Vysokomýtských, Poličských a j., že se v tom tažení jinak nezachovají, než jak sněmovní snešení ukazuje, kteréž ovšem den sv. Martina za konec též výpravy položilo.

Největší však odpor proti další hotovosti jevil se v městech Pražských. Bylť se tu zatím u veřejnost pronesl obsah psaní, které papež Pavel III. před tou válkou poslal Švýcarům, o němž již výše zmínka se stala. Napomínal jich v něm týž papež, aby v této válce r. 1546 svůj prospěch i vojenské síly své spojili s věcí jeho a vší církve křesťanské. Pravilť v témž listě Pavel: "že nepřátelé jeho a církve obecné, knižata německá, kacířstvím nakaženi jsouce, nechtějí se podrobiti sboru Tridentskému, jenž pod ochranou ducha sv. jsa, poslušnosti všech křesťanův vymáhá; z té příčiny, že on papež na tom zůstal, všecku moc svou s mocí císařskou spojiti a tomu lhostejně nehleděti, aby duše křesťanův v záhubu přivedeny byly".54.2

Kterýmžto psaním od samého nejvyššího pastýře katolické církve na jevo jest dáno, jaký má cíl a konec to předsevzaté vojenské tažení, k němuž i král sám se přičinil. A v témž smyslu byl psán také výše položený list opata Sedleckého, že totiž válka započatá předkem jest povahy náboženské. Byla tedy neochotnost naproti žádosti králově, jež se na prodloužení válečné výpravy vztahovala, tím větší; a proto také obecní starší měst Pražských na mandát královský, o prodloužení té výpravy znovu vydaný, nikterak nastoupiti nechtěli.

Než král vida nezbytnou potřebu branného lidu v poli, nepřestával naléhati na obce Pražské, aby povolili žádosti jeho; spolu pak pilně i o to se přičiňoval, aby zároveň s Pražany též některé vyšší stavy k témuž svolení naklonil, i užil přitom spůsobu velmi chytráckého. Obsílaje totiž po straně a obzvláště některé osoby ze stavův vyšších před sebe, žádal na každém z nich, aby za měsíc neb za dva lid svůj ještě v poli drželi, dokládaje při tom, že Pražané tolikéž již učiniti slíbili; Pražanům pak zase ukazoval na stavy i jiná města, aby oni, poněvadž jsou jiní všickni stavové podle vůle jeho se zachovali, na sobě zlého příkladu nedávali a překážky mu v předsevzetí jeho nečinili. Konečně tedy purkmistři a rady Starého i Nového měst Pražských, "nemajíce prý dnem i nocí žádného před králem upokojení i znajíce, že prosby královské jsou rozkazy", sami k tomu povolili, aby lid válečný aspoň ještě za dvě neděle mimo čas sněmem vyměřený v poli držán byl.55.1

Téhož svolení Ferdinand dosáhl, jak se zdá, i při stavích jiných. I podařilo se takto hejtmanu nejvyššímu a knížeti Moricovi, pomocí dotčeného lidu českého části země saské, podle severozápadnícb hranic českých ležící, v krátce dobýti; rychle poddávala se města saská jedno po druhém: Grünheim, Schwarzenberg, Annaberg, Schneeberg, Elsnice, Cvikov a j. jsou vzata a posádkami osazena ještě v první polovici měs. listopadu. Již dne 20. listopadu psal král Bohuslavovi z Hasišteina a Melicharu Hoburkovi, kterak se jakožto kommissaři královští v dobytých místech chovati mají, ukládaje jim, aby obyvatele na milost i nemilost královskou odkázali, je v povinnost vzali a králi holdovati nechali; předkem pak měli k tomu hleděti, aby všecka léna koruny české osazena byla56.1.

A tak skončilo dosti štastně polní tažení, roku 1546 předsevzaté. Hned potom král pomyslil na přísné trestání těch všech stavův, kteří buď naprosto žádné pomoci nevypravili, aneb pouze k hranicím českým se vydavše, dále táhnouti se zpěčovali. Spatřovalť v tom odporu nepopíratelný důkaz nespokojenosti veliké části národu českého, jejížto horší výjevy jen nenadálým zdarem té výpravy odvráceny jsou. Vedle povahy a spůsobu svého měl Ferdinand za to, že rychlá a bezohledná přísnost nejspíše skrotí odporné mysli v národě a bude jim mocnou výstrahou pro budoucnost.

I povolal tedy hned dne 22. prosince soud na hrad Pražský, osadiv jej toliko radami markrabství moravského, načež dal skrze královského prokurátora učiniti žalobu proti stavům nepovolným. Nejprvé učiněna výpověď na stavy, jenžto pomoci válečné byli zcela odepřeli; byliť nejvíce z kraje Boleslavského. I obesláni jsou zejmena: Fridrich z Donína, Arnošt Krajíř z Krajku, Jan starší Křinecký, Jan z Bibršteina, Adam z Wartemberka, Karel Křinecký, Jan Špetle z Janovic, Jiřík Vančura, Jan a Tobiáš Hřáň z Harasova, Markvart Stránovský, Václav Sokol, Jiřík Dětenský, Jan Malobratřický, Adam Budovec, Václav Klusák, Jan Habartický, Václav Močidlanský, Mikuláš Netický a Václav Hrušovský, "aby se před králem spravili, z kterých příčin jsou se vedle sněmovního zůstání a královských mandátův nezachovali a svého jizdného i pěšího lidu do pole k nejvyššímu hejtmanu polnímu s polním hejtmanem krajským nevypravili".

Obeslaní činíce omluvu svou před králem, upírali toho, že by se byli v čem podle sněmu nezachovali, stojíce na tom, že nepřítele neznají, který by násilně do koruny české byl vtrhl. Spolu doložili, jestliže jsou se v čem proti snešení sněmovnímu přečinili, tedy bude-li to na ně provedeno, že na ty pokuty nastoupí, které sněmem vyměřeny byly. I poněvadž to byla věc stavův, jakou pokutu ti trpěti mají, kdož by se podle sněmovního snešení nezachovali, pročež obeslaní za to prosili, aby při tom také zůstaveni byli.

Ale král ve výpovědi své toho doložil: že výše jmenované osoby kraje Boleslavského, neuposlechše královského mandátu ani rozličných napomenutí jeho, provinily též proti mocnosti a důstojnosti královské; z kteréžto příčiny že král je na závazek cti a víry bere, aby na místě jeho i hned nejvyššímu hofmistru království českého svou čest a víru slíbily, a když by jim král čtyry neděle napřed dal věděti, aby zase před něj se postavily a toho slibu prázdny nebyly, leč od krále rukou dáním propuštěny budou.57.1

Přísněji král naložil s těmi, o nichž praveno, že lid u Kadaně namluvili, aby přes hranice netáhl. Tak byl jeden z hejtmanův krajských, jak se zdá z kraje Táborského, k rozkazu královskému v pátek den sv. Sylvestra sťat. Týž trest stihnouti měl hejtmana Kouřimského Jana Opita z Malešína a hejtmana Hradeckého Jana staršího Špetle z Janovic. Ale první z nich obdržel milost na přímluvu královny Anny, druhý pak časně se ukryl, když právě král kata proň vyslal.57.2 Mimo to byli někteří těžkým vězením neb penězi pokutováni.

Že král více osob na hrdle neztrestal a vůbec hněv svůj poněkud umírnil, přičísti sluší, jakož z příkladu Opita z Malešína i z mnoha jiných zpráv současných na jevo jde, předkem královně Anně, kterážto láskou k svým rodným krajanům Čechům jsouc vedena, stálými přímluvami královského manžela svého k tomu přivésti hleděla, aby od dalšího trestání upustil. Také král dobře věděl, že válka s Hanušem Fridrichem ukončena a tudy spor v říši vyrovnán není; pročež nechtěje opposice mezi stavy ještě více drážditi, spokojil se na ten čas tím, že jí pohrozil a přední osoby z jejího středu, a to předkem z kraje Boleslavského, na závazek cti a víry vzal.

Z týchž bezpochyby příčin ustál Ferdinand I. také od předsevzetí svého, sáhnouti na pravomocnost stavu městského, zejmena Pražanův, jakkoli o to se byl pokusil hned na začátku měsíce prosince. Konšelský úřad Starého města Pražského byl zajisté již ode dávna takměř appellační stolicí, k nížto mnohá města královská v pochybných věcech a v rozepřích obracela se o naučení neb o rozeznání pře, spravujíce se takto v soudních příčinách hlavním městem Prahou, kteráž tudy i v tom ohledu jevila se co hlava větší části měst v království českém. I aby tento vplyv hlavního města obmezil, měl král ten úmysl, dotčené právo appellační na sebe potáhnouti, k čemuž, jak z pramenův souditi lze, dána mu příležitost některými stížnostmi stran, jež proti konšelskému úřadu Staroměstskému k němu o pomoc se obrátily. Za tou příčinou kázal obeslati čtyry osoby konšelského úřadu Staroměstského, Jakuba Fikara z Vratu, Sixta z Ottersdorfu, M. Tomáše z Javořic a písaře radního Matiáše z Paumberka, před soudce komorní a rady své královské. I oznámeno jim zde skrze nejvyššího hofmistra: že král těchto dnův soudu komornímu a svým radám některých appellací od práva Staroměstského k rozvážení podal; i aby oni soudcové královští přitom práva městského šetřili, jakož aby se žádné v tom ublížení ani práva ani lidské spravedlnosti nestalo, pročež že král obeslaným poroučí, aby svá městská práva dne zejtřejšího, t. 2. prosince, králi předložili. Načež dali vyslaní druhého dne králi odpověď latinskou, v níž vyložili, kterak jim nemožno jest, tak rychle žádosti jeho vyhověti, ukazujíce mu to, že svých privilegií od rozličných králův a v rozličných časích dostávali, a že tudíž jich v jednom díle pohromadě nemají; což aby se státi mohlo, k tomu že by dvou neb tří let potřeba bylo; nad to že se právo dělí i v psané i v ústní.

Král vyrozuměv důvodům vyslaných, na té odpovědi zatím přestal, a teprv na začátku léta 1548 úmysl svůj v příčině appellace vykonal, jakož na svém místě vypravovati se bude. Vůbec byly příběhy právě vypsané toliko předehrou osudnějších událostí, jež roku 1547 v naší vlasti se přihodily. Nicméně bylo již v dějinách r. 1546 patrně viděti ten zjevný odpor mezi smýšlením národu českého, aspoň většiny jeho, a mezi úmysly královými: z jedné strany jevil se tu princip svobody náboženské a neporušitelnosti práv zemských, z druhé pak výhradní prospěch katolického vyznání a absolutní vůle mocného dynasta.


Poznámky

ke straně 20

20.1 Ranke, Gesch. der Reform. IV. 269, 274.

ke straně 21

21.1 Ranke IV. 295.

21.2 Ranke IV. 301.

ke straně 22

22.1 Gindely I. 297.

ke straně 26

26.1 Palackého Dějiny IV. č. 2. str. 81.

ke straně 27

27.1 Orig. toho psaní v archivu Výmarském a přepis v arch. zemském.

27.2 Bucholz VI. str. 7.

27.3 Acta Ferdinandea list 29.

ke straně 28

28.1 Kopie v archivu zemském.

ke straně 30

30.1 Viz Úvod

ke straně 31

31.1 Rukop. Sixta z Otrsd.

ke straně 32

32.1 Ranke IV. str. 312.

ke straně 33

33.1 Rukop. Sixtův.

ke straně 34

34.1 Gindely, Dějiny povst. čes. 1. str. 64.

ke straně 35

35.1 Náležely pak v Čechách k tomu klášteru vesnice tyto: Bystřice (Vistric), Přesedice, Čusmice, Holetice, Nechranice, Brančíky, Širmík (Schimberg), Wernsdorf.

ke straně 36

36.1 Přepisy těchto listů v archivu zemském.

36.2 Ruk. Sixtův i listina v arch. zemském.

ke straně 38

38.1 Listina v místodržit. a zemském archivu.

ke straně 40

40.1 Listiny o tom v archivu zemském.

ke straně 41

41.1 Bucholz VI. str. 359.

ke straně 42

42.1 Listové tito jsou v místodrž. a zem. archivu.

42.2 Zpráva o tom v archivu zemekém.

ke straně 43

43.1 Zprávy o tom v archivu zemském.

ke straně 44

44.1 Zpráva o tom v archivu zemském.

ke straně 46

46.1 Zprávy tyto pocházejí z korrespondencí kommissařův král., jež chová též archiv zemský.

ke straně 47

47.1 Listiny v archivu zemském.

ke straně 48

48.1 Orig. toho listu v arch. Třebon. a přepis v archivu zemském.

ke straně 51

51.1 Přepis této smlouvy v archivu musejním.

51.2 Viz přílohu k tomuto dílu "Přátelské snešení" čl. 46.

51.3 Bucholz VI. str. 361.

51.4 Acta Ferd. f. 30.

ke straně 52

52.1 Psaní Jak. Hrušky v archivu zemském.

ke straně 53

53.1 Listy Hasišteina a Gerštorfa ku králi a jiné dopisy v arch. zemsk.

ke straně 54

54.1 Tolikéž v arch. zemském.

54.2 Latinské toto psaní v Sixtu.

ke straně 55

55.1 Sixt z Ottersdorfu.

ke straně 56

56.1 Archiv zemský.

ke straně 57

57.1 Sixt z Ottersdorfu.

57.2 Následujeme zde Sixta z Oitersdorfu jakožto svědka současného, kdežto naproti tomu Pubička křivě tvrdí, že týž Opit také o hrdlo přišel.


II.

Přípravy Ferdinanda I. k novému polnímu tažení proti Fridrichu saskému r. 1547.

Válečné prospěchy Jana Fridricha. Ferdinand I. obrací se k Pražanům a jiným etavům o pomoc. Odpovědi k tomu od stavův učiněné. Demokratický původ odporu proti králi. Mandát královský dne 19. ledna vydaný. Odpověď obcí Pražských. Král se znova pokouší, aby stavy k válce naklonil. Obecná nechuť proti onomu mandátu. Smrť králové Anny. Odpověď králova Pražanům. Příčina odporu stavovského v Čechách. Odjezd králův do Litoměřic a jednání tam.

V sobotu na nový rok 1547 poslali Pražané králi dle starobylého spůsobu za novoroční dar stříbrnou pozlacenou a řemeslně dělanou měděnici s nálevkou, vypravivše k němu některé osoby z prostředku svého s přáním k novému roku. Přednesl je tehdáž králi a králové Sixt z Ottersdorfu jazykem latinským, doloživ v něm i toho: aby nastávající nový rok konec učinil také všem těm rozbrojům a válkám v říši křesťanské, jež bez toho vzešly jen původem několika lidí nepokojných.

Král za odpověď dal, že dar i přání jejich vděčně přijímá a že pomocí Pražanův i svých ostatních poddaných brzký pokoj v říši spůsobí; jakkoli již tehdáž předvídati mohl, že v krátce opět boj mezi ním a Fridrichem obnoven bude.

Stalť se zajisté koncem roku 1546 a začátkem r. 1547 nenadálý obrat v poměrech válečných na prospěch kurfirsta saského. Neboť týž s novou pomocí vtrhl ještě v prosinci 1546 do Durinska, a rozprášiv bez velikých nesnází vojsko Moricovo, nejen vlastní své země dobyl, ale i mnohé krajiny tohoto strýce svého si podmanil. Byloť obyvatelstvo míšenské jemu více než Moricovi, panovníku svému, nakloněno, považujíc Fridricha za obhájce náboženství evangelického, onoho pak za zrádce svého. Moric sám se ani hrubě neopovážil, poddaný lid svůj ozbrojiti a pod své prapory postaviti, ješto by prý jen své vlastní nepřátely ve zbraně svolal. Za kteroužto příčinou Hanuš či Jan Fridrich tím rychleji postupoval až k hranicím českým.

V této nesnázi Moric opět pomoci vojenské na králi Ferdinandovi žádal, odvolávaje se na smlouvu přátelskou, již byli oba minulého roku v Praze spolu učinili. Při čemž se v ten smysl pronesl: opustí-li jej král v těžkosti jeho a nevyplní-li dotčené smlouvy, že on pak tolikéž jí vázán nebude, ano že i k tomu přinucen bude, aby se s odpůrcem svým Fridrichem nějak smluvil a snesl. Tolikéž krále došla zpráva, že Hanuš Fridrich i do Dolní Lužice vtrhl, kdež lid jeho měst Finsterwaldu a Zinnsvaldu se zmocniv, krajinu okolo Lukavy a Kala zpustošil.61.1

Král tedy hned po novém roce (někde 2. neb 3. ledna) při Pražanech Starého a Nového města toho vyhledával, aby z měst svých, každé po třech stech, tudíž dohromady 600 osedlých lidí a sousedů dobře zachovalých vojensky vypravili, a to na místo, které by jim jmenováno bylo.

Tato žádost králova spůsobila všeobecnou nevoli; neboť vůbec se již za jiné nemělo, než že celá ta válka proti náboženství evangelickému směřuje; zvláště pak mezi lidem obecným povstalo veliké reptání proti každé nové výpravě, ano purkmistři a rady měst Pražských ostře jsou od lidu káráni, že minulého listopadu k žádosti králově veřejné hotovosti o 14 dní déle v poli nechali, nemajíce k tomu práva žádného. Pražané tedy, vidonce tak mocný odpor v obci, prohlásili se přímo kommissařům královským: že král žádá od nich věci nemožné, a že nikdo na ten čas prnti kurfirstovi táhnouti nechce; že tedy nikterak nejsou s to, aby žádosti králově vyhověli. K tomu pak v odpovědi své doložili: "že ti, kteří na ouřadě konšelském jsou, nic před jinými sousedy nepředčí, než samým toliko ouřadem, a podle toho že jim možno není, sobě rovným rozkazovati, aby kdo na vojnu táhl; neboť prý by jim i každý odpověděti mohl, že nepotáhne, ano odměnně na ně to podati, aby ten, kdož tak rozkazuje, sám tak učinil a na vojnu táhl."

V slovech těchto patrně znamenati bylo demokratický původ a ráz nového odporu, jenž hned na začátku léta 1547 proti úmyslům královským nastal. Obce Pražské, obávajíce se při úřadech městských nové povolnosti naproti králi, přímo se proti nim opřely a uvádějíce jim dosti důrazně na paměť, že jsou toliko vykonavateli vůle občanstva, spůsobily tím přímou odpověď dotčenou.

Týmž časem jal se král též jinde ho království českém sháněti skrze listy soukromé pomoc k novému tažení. Jak nahoře již řečeno, náleželi za první výpravy r. 1546 poručníci mocného domu Rožmberského k nejochotnějším pomocníkům královým. Pročež král opět nejprvé k týmž pánům obrátil se v zvláštním listu ze dne 5. ledna s tou žádostí, aby proti Hanuši Fridrichovi 500 drábů do pole postavili, aneb potřebné peníze poslali, předkládaje jim za příčinu, že týž opět k hranicím českým se blíží a také Moricovi nájezdy svými veliké škody činí, tak že král podle smluv přátelských s domem saským témuž knížeti přispěti musí. Avšak Albrecht z Gutenšteina, jeden z poručníkův Rožmberských, odpověděl králi, že jim nelze ani lidu ani peněz poslati, jednak pro krátkost času, jednak pro veliké dluhy mladých Rožmberkův. Po delším teprv o to se dopisování a jednání slíbili listem ode dne 19. ledna, že tedy místo lidu na 2 měsíce peníze odešlou. Tolikéž od Jana Trčky z Lipého a na Lichtenberce i od jiných stavův došly krále omluvy, že rovněž pro nedostatek peněz ani drábův do pole postaviti ani služby za dva měsíce platiti nemohou.62.1

Rychlé pokroky zbraní Fridrichových v Míšni a v Dolní Lužici, pak žádosti Moricovy a Lužičanův, kteří též psali o pomoc, přiměly krále k tomu, že nedbaje všech dosavadních překážek, vydal k stavům ve středu před sv. Šťastným, t. j. dne 12. ledna, mandát, který porušiv těžce zřízení zemské, všech dalších sporů a osudných pohrom příčinou se stal.

V tomto mandátu král zprvu vyložil, jak Hanuš Fridrich knížeti Moricovi v zemi jeho škod nadělal, mnohá místa v Dolní Lužici vzal a zemi tuto i dále pustoší, ano i nové nepřátelské vpády do Lužic, Slezska a království českého činiti chce, pakli by se mu v tom časně odpor neučinil. A odvolávaje se na smlouvy přátelské s Moricem v loni obnovené, táhl se přímo k zřízení zemskému H III, jež takto zní: "Chtěl-li by kdo mocí vtrhnouti, aneb že by vtrhl do korany české, chtě tudy království obdržeti, proti tomu aby všickni sobě vždycky pomocni byli pod pokutou, aby takový, kdo by tak neučinil, čest, hrdlo i statek ztratil a z země vyhnán byl. A kdož by takového zastávati chtěl aneb jej fedroval, ten aby v touž pokutu upadl."

A k tomuto článku zřízení zemského král hledě, žádal: aby stavové podle posledního šacování z jednoho tisíce kop grošů českých což na koho dáti přijde, jednoho koně zbrojného hodného aneb místo toho tři pěší zbrojné dobře vypravili, a jeden každý z stavu panského a rytířského osobně s tím lidem vzhůru byli a v pondělí před sv. Pavla na víru obrácením, t. j. dne 24. ledna, k městu Litoměřicům přitáhli, a vezmouce na pomoc poddané své, penězi se opatřili a pěšímu po čtyrech zlatých rýnských (zlatý po 24 gr. bílých počítajíc) na měsíc služby dávali, a bylo-li by toho potřeba, ještě i druhý měsíc u krále neb u syna jeho v poli setrvali. Kdož by pak z vyšších stavův pro mladost neb nemoc do pole táhnouti nemohl, ten aby na místě svém osobu hodnou ze stavu svého s tím lidem vyslal a na ten den u Litoměřic každý u svého hejtmana krajského se opověděl. A města královská tolikéž měla na výš psaný spůsob osoby hodné vypraviti.63.1

Tento královský mandát rozhlašován byl po krajích; při čemž krajům bližším uloženo, aby v dotčený 24. den měsíce ledna, vzdálenější pak krajové teprva na den hromnic u města Litoměřic najíti se dali.

Týmž časem král učinil též do Lužic a do Slezska napomenutí, aby stavové těchto zemí za příčinou výše již položenou také do pole táhli: i není pochyby, že v témž směru psáno i na Moravu, kdež věci královské zejmena nejvyšší hejtman Václav z Ludanic, Jiří Žabka z Kounice, Hanuš z Lichtenšteina a Karel z Žerotína zastávali.64.1 Ferdinand sám pak dal lid vojenský najímati po zemích svých, chtěje ho v krátkých dnech 1300 koní zbrojných jízdných, 1000 koní lehkých a asi 11.000 pěších pohromadě míti, jichžto jistý počet markrabě brandenburský Albrecht vésti měl.

Dotčený mandát spůsobil veliké rozčílení, ano zjevnou nevoli nejprv v hlavním městě a pak i po celé zemi. Jak se o něm soudilo hned po vydání jeho, o tom zpravuje nás Sixt z Ottersdorfu takto: "Tento mandát JMK., kterýž po všem království českém rozepsán a rozeslán byl, příčinu jest dal ke všemu budoucímu zlému a k pozdvižení stavův i lidu obecného v království českém. Ten, číž pak koli radou vydaný, byl neobyčejný a prvé nikdy neslýchaný a nebývalý; i vyšel jest na veliké a znamenité všech svobod království českého ublížení, a což předešlým sněmem bylo poněkud jako začato, to mandátem tímto právě jest dokonáno a jako říkajíc podle starodávního přísloví na vrch dolito."

Uvažujíce dějiny minulého roku, s nimiž dotčený mandát patrně souvisí, nemůžeme i my nespatřovati v něm odvážlivou nezákonitost, z níž další neštastné příběhy znenáhla povstávaly. Jestiť z vypravování našeho r. 1546 jasno, že to obnovení přátelských smluv, na něž se král odvolával, bylo jen od obou vyšších stavův na sněmě přijato, a že stav městský rozhodně proti tomu se ohradil. Nad to byla smlouva v říjnu jen mezi králem a Moricem v té spůsobě uzavřena, že nikterak závazkem a povinností pro celou zemi býti nemohla, jak na svém místě tolikéž dolíčeno jest. Neměl tedy Ferdinand I. dokonce práva, smlouvu tuto více soukromnou položiti za základ maldátu, vší zemi české svědčícímu; ovšem pak mu neslušelo, rozšiřovati platnost sněmovního snešení, jež v listopadu léta minulého již svého konce došla, na výpravu novou, od stavův dosud nepovolenou, a bráti si na pomoc ze zřízení zemského článek, jenž největší pokuty obsahoval. Tím spůsobem král učinil krok rovněž tak osudný jako nezákonitý.

Všecka ta obávání, která před tím v příčině té války Hanušem Fridrichem vzbuzena byla, nyní objevila se u větší ještě míře; rozšířiloť se i to přesvědčení, že král nejen na utlačení svobody náboženské do pole táhne, alebrž že i na tom jest, zřízení zemské porušiti. Byloť neslýchanou věcí, aby kdy byl král bez svolení stavův, na obecném sněmě shromážděných, jakoukoli válku ve jmenu království a celé koruny podnikl a stavům dle jistého odhadu určitou pomoc válečnou uložil, hroze jim spolu pokutami nejtéžšími. Nad to činili Vlachové a jiní cizinci některým sousedům v Praze vůči rozličné pohrůžky, ano dávali se dokonce slyšeti, že v krátkém čase domy, ženy a dcery v Čechách za darmo míti a v krvi českého národu broditi se budou, při tom Čechům zrádcův a kacířův spílajíce.65.1

Pohoršení z toho ze všeho vzešlé a reptání veřejné objevilo se předkem v hlavním městě, jakmile obecní rady měst Pražských královský onen mandát vůbec ohlásily. Pročež úřady konšelské králi přímo oznámily, že většina starších přísežných k takovému neobyčejnému tažení na pouhý mandát a bez svolení sněmu obecného povoliti nemohou. A když pak král k osobám úřadu konšelského ostře se proto domlouval, jako by nepilností jejich to scházeti mělo; tu žádali konšelé, aby některé osoby z rad svých královských k oněm starším obecním vyslal, by dostatečněji se přesvědčili, že konšelé tou odpovědí vinni nejsou.

I vysláni jsou od krále do měst Pražských: podkomoří Jiří z Gerštorfu a hejtman hradu Pražského Wolf z Vřesovic. Ale i domlouvání těchto plnomocníkův královských, kteříž nad to u Pražanův veliké důvěry neměli, bylo marné.

Obec Starého i Nového měst Pražských někde 23. led. sešly se a podaly velmi ostrou odpověď na onen královský mandát purkmistrům a radám svých měst, prohlásivše se přímo v ten rozum, že podle toho mandátu zachovati se nemohou. Za první příčinu toho svého úmyslu přivedli Pražané: že v mandátu stojí, aby v ta místa, kdež by toho další potřeba byla, táhli pod zbavením cti, statku, hrdla i pod pokutou ze země vyhnání, a sice beze vší výminky, tak aby dokonce povinni byli třeba proti přátelům táhnouti, kteříž snad nikdy jim nic zlého nebyli učinili. Za druhou příčinu položeno, že nelze jim vyhověti žádosti králově proto: že mnozí z nich vydavše se častými daněmi a berněmi, ještě předešlých berní jsou nezaplatili a dáti nemohou; když by tak časté berně byly, že by mnozí z nich, nemajíce čím platiti, musili by sami od manželek a dítek svých do pole táhnouti a je opustiti. Z čehož že by ještě větší nebezpečenství vzešlo: neb kdyby obyvatelé, kteříž k obraně království tohoto náležejí, ven ze země vyšli, tuť že by nepřátelé do království českého snadno vpadnouti a je opanovati mohli. Při čemž ukazováno na to, že o Turcích právě slyšeti jest, jaké škody nedaleko země české dělají, jichž více obávati se jest, než kohokoli jiného.

Co se pak týče přátelské smlouvy s domem saským, jmenovitě s Moricem, tu Pražané doložili, že nemají vědomosti toho žádné, aby čím takovým Moricovi povinni byli, k čemuž by zavázáni nebyli také knížeti Fridrichovi; neb ty smlouvy přátelské za Jiřího z Poděbrad že s celým domem saským zavřeny byly, a proti té nové smlouvě že města na sněmě minulém skrze Sixta z Ottersdorfu se ozvala. A tak že městský stav nikdy k tomu svého svolení nedal, aby kníže Moric válku zdvihl proti Hanuši Fridrichovi a proti jeho lidem, je vraždil a statky jim bral. A z té příčiny že se jim zdá, že nejsou povinni, aby jakou pomoc dávali k takovéto válce.

Dále v též odpovědi řečeno, že kníže Fridrich s poddanými svými pod obojí spůsobou přijímá a že tudíž s Čechy v náboženství nemálo se srovnává a toho učení obhajuje; že tedy oni Pražané se bojí, aby hrozné pomsty od boha neušli pro takové vylévání krve svých milých u víře bratří, jimž jsou povinni, všeho dobrého přáti jako sami sobě, neb že oni jim také po všecky časy proti Turkům pomáhali. Napotom že jakožto stav třetí bez stavu panského a rytiřského nemohou ani na tyto stavy i na jiná města královská o své ujmě, bez jich vědomí něco takového svolovati.

Konečně pronesli i to obávání, kdyby tomu mandátu povolili, že by snadno se vyvedli ze svých svobod a privilegií i učinili v tom nebezpečný příklad pro budoucnost. K čenuž připomenuli, že žádné kroniky ani spisové jiní nic neoznamují, aby kdy který král český bez svolení obecného, ode všech tří stavův učiněného, samým toliko mandátem co takového předsevzíti a je stavy k něčemu tak znamenitému potahovati měl, ješto že jest to také v zřízení zemském Q XXIX vyměřeno, "že králové čeští k žádným vojnám nemají stavův nutiti z země české mimo práva a svobody a řády prvotné."

Kteroužto odpověď dotčené obce obou předních měst království českého zavřely těmito slovy: "Kdybychom pak bez obecného sněmovního snešení tomuto mandátu své povolení dali a podle něho se zachovali, již svobody netoliko naše, ale i všeho toho království by klesly, a sněmové obecní starobylí zahynouti by musili, a my všichni obyvatelé toho království ze všech tří stavův horší bychom byli než sedláci, kterýchžto jich pán mimo vyměřenou věc k ničemuž nepotahuje a potahovati nemůže a nemá spravedlivě. I protož, což jest prvé v tomto království za žádného krále českého nebývalo, Vašich Milostí (purkmistrův a rad) za to žádáme, abyšte JMK. pána našeho nejmilostivějšího za to žádali, aby nás v ty a takové jěci, kteréž jsou proti naší víře, proti poctivosti, proti svobodám a stavu našemu i jiným, a kteréž jsou také k zkáze tomuto městu i království, potahovati neráčil."67.1

Každá obec, Starého i Nového města, předložila onu odpověď purkmistru a starším svým zvlášť; k nížto Staroměstští přidali ještě tu žádost ke konšelům svým: aby purkmistr, soudcové a starší obecní odtud o svých věcech nikolo v nějakých postranních schůzích jednati dali, nýbrž aby vždy zvoněním na veliký zvon všecka obec na radnici svolána, a o všem podle starého spůsobu v plné obci se jednalo, aby pak nikdo se nedomlouval, že se něco dělo bez vůle obce.

V dotčené důrazné odpovědi, vyšedší z dvou předních obcí království českého, nejen zamítnuta jest žádost králova, mandátem vyslovená, ale spolu také vyjádřeno obecné smýšlení hlavního města o jednání králově. Samo měšťanstvo vytklo v ní králi nezákonitost a neplatnost sněmovního snešení v příčině smlouvy s Moricem a přímo se proneslo v rozum ten, že polní tažení králem obmýšlené pokládá za porušení svého náboženského vědomí i starobylých práv celého království českého. A připojenou žádostí Staroměstských k úřadu konšelskému o veřejné schůze obecní přímo se opřeno proti rozkazu královskému z léta 1528, který ukládal, aby odtud žádné shromáždění obce veliké se neodbývalo bez povolení královského; zároveň pak tím způsobem položen základ a další vedení sporu počatého do obcí samých, ve prostřed měšťanstva, tak že napotom konšelé pouhými vykonavateli přímé vůle obcí pražských se býti ukazovali.

Purkmistři a rady obecní, přijavše dotčenou odpověď obou obcí k sobě, neváhali také králi samému, jenž ustavičně k vykonání mandátu svého je vyzýval, v zvláštním slyšení onu vůli obou obcí Pražských přednésti. Stalo se tak dne 25. ledna. Předložili mu, kterak jim zprosta nemožno, aby bez svolení sněmu podle mandátu královského se zachovali a k témuž i obce přivedli.

Král nemilostivě přijal odpověď obcí řka: že žádost svou vznesl na ně nikoliv pro své dobré, nýbrž toliko pro obecné dobré jejich; že jich napomínal k tomu, co vlastně povinností jejich jest, a že tudíž všecko zlé, jež z těchto válečných běhů pojde, jen na ně padne, ješto prý města Pražská hlavní příčinou toho odporu jsou; za kteroužto neposlušnost že bůh sám jich potrestá a pro všeliká pohoršení oko své od nich odvrátí. A když potom vyslaní znovu se omlouvali, že konšelům není dovoleno, v té věci o své ujmě jednati, a že vůle celých obcí na nich nezáleží; tu král doložil též zase po latinsku: "Dal jsem vám odpověď krátkou a pravdivou aniž jiné chci dáti, protože jsem nic neslušného na vás nežádal. Ostatně nejednou jsem zkusil již této vaší neposlušnosti."69.1

Jakkoli král onou odpovědí obcí Pražských nemálo podrážděn byl, nicméně pokusil se ještě jednou o to, aby Pražany svému úmyslu naklonil. Vyslalť zajisté hned na zejtří, dne 26. ledna, zvláštní kommissaře na radnici Staroměstskou, aby konšelů, Starého i Nového města dali místnější odpověď jeho. Stalo se to u přítomnosti osmi starších obecních, z obou měst povolaných. Řečeno jim od týchž kommissařův: že král odpovědi obou obcí vyrozuměl, ale že žádné hodné příčiny v sobě neobsahuje, proč by to tažení lidu vojenského předsevzíti se nemělo. Za nejvyšší příčinu že oznámili tu, že bez sněmu toho učiniti ani jiných k tomu přivěsti nemohou; z té příčiny že jim předkládá, kterak pro blízké a rychlé nebezpečenství, o němž sami Lužičané píší, ani čas k tomu nestačí, aby sněm obecný položen byl. A naposled odvolávaje se král opět na místo v mandátu položené ze zřízení zemského, znovu jich napomenul, aby pod povinnostmi a přísahami svými podle toho mandátu vůbec vydaného se zachovali a svým rozumným předložením i obce k témuž přivedli, rozvážíce přitom, že on král při těch městech Pražských stolicí svou jest. I vyslovil spolu tu naději, že ho jakožto věrní poddaní v tom tažení neopustí a jiným městům jakož i celému stavu městskému vůbec, jenž ku Praze jakožto hlavě své zření má, příklad ukáží.

I aby kommissaři ducha vlasteneckého v Pražanech vzbudili, ve jmenu krále i toho doložili: "A předešle, když do tohoto království jací vpádové od Němcův se dáli a nejmenší ves neb městečko zebrali, tu jsou předkové vaši hned vzhůru byli a všickni toho bránili; neb o Češích to slyšáno, že se jich všickni co čertů báli. Ale vás se již žádný nebojí; nebo vy co baby bojíte se těch, jichžto není se co báti; a majíce vy přední býti, zůstanete-li doma, jaká vaše poctivost bude, když byste předkem pána svého a potom jiné v tom opustili, toho zdravě u sebe považte."

Na závěrce dotkli ještě, že král od toho tažení neupustí, nech oni s ním potáhnou čili nic; jestliže potáhnou a jemu vděk učiní, tuť že milost obdrží, pakli však dle žádosti jeho se nezachovají, což jim zlého z toho přijde, toho viny aby pak žádnému jínému nedávali než sami sobě.70.1

Avšak všecko domlouvání těchto poslův královských bylo marné, i nezměnilo v ničem pevný odpor Pražanův proti mandátu královskému.

Když tyto věci v Praze se dály, týmž časem i po krajích pozorovati bylo všeobecnou nespokojenost s mandátem oním. Procházeli zajisté i po městech krajských kommissaři královští, domlouvajíce stavům, aby králi žádané pomoci neodepírali, že on jim to milostivě zpomínati a nahražovati bude. Ale k tomu krajané či stavové krajští odpovídali: že bez svolení sněmovního žádné pomoci učiniti nemohou, anobrž že ani nevědí, k čemu bez obecného sněmu a tudíž bez ostatních krajův by svolovati měli; než na čem se koli jiní krajové společně na sněmu snesou, že se i oni v tom rádi chtějí volně dáti najíti a s nimi v tom rovnost nésti.

Kommissaři nemohouce žádného určitého svolení ani na stavích krajských dosáhnouti, z poručení královského jim oznámili článek ze zřízení zemského starodávního, totiž: jestliže by kdo do toho království neb zemí k němu příslušejících vtrhnouti aneb vpád učiniti chtěl, že má jeden každý svou vlastní osobou a mocí proti takovému táhnouti; a jestli že by se tak kdo nezachoval, že jest čest a statek ztratil a k tomu že má ven z země vyhnán býti. Byl to týž artikul zřízení zemského, který v mandátu samém se nalézal a takové pohoršení vzbudil. Kommissaři se ovšem domýšleli, že lid pohrožením takovým žádosti králově nakloní; ale byli zklamáni v naději své, neboť jim po krajích odpovídáno, že stavové na tom zůstávají: jak jiní krajové se snesou, že se nimi v tom ve všem srovnati chtějí, jen aby král k tomu konci sněm rozepsal.

A jakož při stavích jevila se obecná nechuť proti mandátu královskému, tak i lid poddaný se s ním naprosto nesnášel; bylť zajisté rozmrzelý ještě nad ztrátami, jež byl za předešlé výpravy r. 1546 vzal.71.1

A v témž čase, když s takovým odporem potkávala se předsevzetí krále Ferdinanda I., stihla jej smrt choti jeho a královny české Anny, dcery krále Vladislava, kterážto dne 27. ledna za příčinou těžkého porodu zemřela. Čechové ji vůbec za pravou matku národa svého považovali; panoval tudíž nad nenadálou ztrátou královny tak dobré zármutek všeobecný. "Bylať pravou matkou všech chudých a potřebných lidí, kterýmžto almužnami pomoci činívala a ty, jimž o statky i o hrdla mnohdykráte běželo, milostivou přímluvou při králi ochránila. Po všem království českém a nejvíce pak v Praze všickni dobří a šlechetní té ctné a šlechetné královny smrti litovali a znamenitou žalost i zármutek měli." Šla o ní také pověst mezi lidem vůbec; že pracujíc již k smrti, žádala královského manžela svého s pláčem, aby Jana Opitu a jiné osoby, kteřížto pro odpor svůj při minulé výpravě do vězení dáni a k smrti již odsouzeni byli, na svobodu propustil a jim vinu všecku prominul. Což aspoň v příčině téhož Jana Opity v skutku se stalo, jakož při roce 1546 již pověděno bylo.

Naposled pak prý umírající královna i za to prosila, aby král i dále národu českému milostí svou nakloněn byl, a připomínala mu služby věrné, kteréžto Čechové již králi Vladislavovi, otci jejímu, činívali, a jež až dosud králi samému činiti nepřestávají. Svědectví o této spanilomyslnosti králové Anny dávají poněkud i hojné básně, jež mnozí Čechové na smrt její složili.72.1

Tělo její dne 30. ledna odpoledne na hradě Pražském v kůru při hrobě Karla IV. s velikou poctivostí pochováno jest.

Smrt a pohřeb králové Anny spůsobily, že král déle v Praze se zdržeti musil a koncem ledna do Litoměřic vydati se nemohl. Za tou příčinou hned dne 28. ledna vůbec vyhlásiti dal, že pro náhlou smrt manželky své teprv po hromnicích, okolo dne 4. února, do Litoměřic se odebere, i opakoval spolu své napomenutí k stavům co nejdůtklivěji, aby k uloženému dni u téhož města v hojném počtu najíti se dali.

Než však král z Prahy odjel, umíníl si dáti ještě obšírnější odpověď obcím obou předních měst Pražských na vyjádření jejich, jež mu o mandátu jeho byly dne 25. ledna předložiti daly. Vyrozuměv totiž z rozličných zpráv, jaký odpor i po krajích se proti mandátu jeho ukazuje, nechtěl přestati na dotčeném poselství svém ku Pražanům, alebrž vidělo se mu býti potřebou, aby proti důvodům ve spise obcí Pražských obsaženým také náhledy své postavil. Psaní, v němž se to stalo, vydal král dne 1. února na hradě Pražském jakožto konečnou odpověď na spis Starého i Nového měst Pražských. Předkem obrátil se k Staroměstským.

Nejprvé král toho opět dotkl, jaké nebezpečenství zemím českým hrozí od Hanuše Fridricha, kterýžto do Lužic byl vtrhl a tam mnohých škod nadělal, tak že stavové Dolních Lužic za pomoc žádali. Z čehož král vyvozoval, že dotčený článek ze zříz. zem. na Fridricha se hodí, a stavové čeští proti němu jakožto proti zjevnému nepříteli koruny české táhnouti mají.

Že si pak Pražané na veliké berně a daně stěžovali, proti tomu dotčeno, že král jich nikoliv mimo potřebu království českého nevynaložil, nýbrž na obranu víry křesťanské a zemí koruny české. Na ten čas však že není od Turka žádného nebezpečenství se obávati, ješto král pomezí proti tomu nepříteli náležitě opatřil.

Kdežto dále obce pravily, že o tom žádné vědomosti nemají, aby knížeti Moricovi čím takovým povinny byly, čím také Hanuši Fridrichovi, který též knížetem saským se jmenuje, povinny nebyly: proti tomu král znovu na to ukazoval, že Fridrich klášter Dobrolucký beze vší příčiny vzal a českému království ho vrátiti nechce. Mimo to že jest všecku lenní povinnost svou, kterou jest králi a království českému zavázán, vypověděl, tak že dále v ní státi nechce a podle toho všem, kdož císaře jakkoli podporují, za nepřítele se postavil. Odpověď pak, skrze Sixta z Ottersdorfu na sněmě minulém učiněná, že se na to nevztahuje, aby smlouvy přátelské s knížetem Moricem neměly zase obnoveny býti, než na to, že stav městský také při tom své chtěl míti, a stavové panský a rytířský jim toho dopustiti nechtěli, poněvadž města prý při starých smluvách dědičných nikdy osob stavu svého neměla a pečetí svých jim nepřitiskala.

Z strany víry král od sebe naprosto odmítal, jako by tato válka se vedla jen na utiskování náboženství evangelického; a k tomu že známo jest, že Fridrich vyznáním svým se ani se stranou podobojí nesrovnává.

Že pak toho Pražané doložili, že bez stavů vyšších nic svolovati nemohou, k tomu jim od krále odpovědíno: že on toho, aby na koho co svolovati měli, u nich nehledal, a také že věc vědoma jest, že obce Pražské i celý stav městský toho ani svolovati znovu nepotřebují, což jest od předkův království českého nalezeno, a v jaké povinnosti oni králi svému a sami sobě stojí. Čímž král patrně narážel na článek zřízení zemského stran obrany koruny české, chtěje tím přímo dáti na jevo, že právem jej v mandátu svém položil. Při tom dotkl, že ničeho při nich nevyhledává, co by proti privilegiím jejich bylo; k válkám že jich nikdy nenutil, než povinen jest království českého ochraňovati proti tomu, kdož by chtěl od něho co odtrhnouti anebo je sobě osvojovati.

Na konci král ještě se pronesl: že podle povinnosti své a pro ochranu koruny české ono tažení na každý spůsob předsevezme i šťastně bohdá vykoná, jsa té nepochybné naděje, že od poddaných svých a věrných milovníkův království českého i zemí k němu příslušejících opuštěn nebude.

Odpověď, již král téhož dne také obci Novoměstské dal, nedělila se ničím od předešlého spisu, jediné toho v ní zvláště připomenul: co se těch urážlivých řečí Vlachův a jiných cizinců týče, tu že na něho nic vznešeno dosud nebylo, od koho by takové řeči mluveny býti měly, ješto by on, kdyby co takového se našlo, bez náležitého trestání to nenechal. I žádal přitom, aby původcové takových řečí mu oznámeni byli.74.1

Z odpovědi této jakož i z předešlého vyjádření se obou obcí Pražských vysvítá patrně příkrý odpor, jaký byl mezi králem a městy těmito i jinými stavy, kteří tehdáž proti mandátu královskému se opřeli. Povaha toho odporu, jakož i prospěchy či zájmy, o něž v něm běželo, vycházejí na jevo z dotčených obou spisův, králova totiž a obou obcí Pražských.

Předkem tu s nemalým jest podivením, kterak Ferdinand interessu koruny české se zastává, chtěje ouzemí jejího naproti Fridrichovi saskému nejen uhájiti, ale i rozšířiti; v čemž mu však Pražané pomocni býti nikterak nechtěli. Jest v tom patrná anomalie, jež tím křiklavější se nám býti vidí, považíme-li oné horlivosti a péče, s jakou stavové čeští r. 1545 a 1546 integrity koruny české se ujímali proti knížatům lehnickým, kteří s knížaty brandenburskými na ujmu koruny české se spojiti chtěli.74.2

Ferdinand pokládaje se, zvláště následkem reversu léta 1545 od stavův mu daného, za dědičného držitele koruny české, užil každé příležitosti, aby objem a moc její co nejvíce rozšířil, maje při tom hlavní zřetel k rozmnožení moci své osobní a panovnického domu svého. Stavové čeští a mezi nimi též města Pražská tolikéž dbali, ovšem že z pohnútek jiných, o zvelebení koruny české a krále jindy v tom platně podporovali, pokud interessy vyšší jim nepřekážely. Ale roku 1546 a 1547 za války proti saskému kurfirstovi byly tu právě prospěchy a idey důležitější, jež stavy od krále v příčině rozšíření koruny české odvracely. Tehdáž zajisté spravovala všecko jednání stavův hlavně snaha po dosažení svobody vyznání evangelického a po utvrzení starodávných práv zemských, na sněmě vykonávaných, jež král patrně obejíti hleděl.

Již během roku 1546, mnohem pak více na začátku léta 1547 utvrzovalo se v Čechách vůbec přesvědčení to, že válka s protestantskými knížaty v Němcích jest povahy náboženské. Mnohé důkazy, výše již připomenuté, tomu nasvědčovaly. Pročež evangeličtí stavové naprosto se tím netajili, že po přemožení Fridricha saského přišla by řada na ně. Obávání toto mělo zejmena své místo při Jednotě bratrské, při protestantech a pokročilejších utrakvistech. Bratří a protestanti dávno již věděli, že Ferdinand jest principielní jich nepřítel, zvláště pak Jednota bratrská nejednou již byla poznala osobní hněv králův. Ale i strana pod obojí z velké části neočekávala spásy od Ferdinanda, zvláště když jí toho povoliti nechtěl, aby za příčinou nedostatku kněžstva utrakvistického biskup Olomoucký žákovstvo pod obojí světil, aneb aby si utrakvisté svého biskupa sami voliti směli.75.1

Z těchto příčin ubezpečování královo, že pole nezdvihá proti Fridrichovi pro víru neb náboženství, považovalo se za pouhé chlácholení, zvláště když v odpovědi své k městům Pražským přímo se pronesl: že Fridrich, jejž ve věcech náboženských za spojence svého prohlásili, věrou svou se stranou pod obojí, kteréž král nikdy neutiskoval, se ani nesrovnává. Kterýmžto vyjádřením král zrovna před samou válkou ještě dal na srozuměnou, že své milosti a ochrany jen staré straně pod obojí propůjčiti chce. Čímž dotčené obávání stavův evangelických tím větší podstaty nabylo, a tak přirozeným spůsobem aspoň prospěchy náboženské evangelických stavův v Čechách s věcí Hanuše Fridricha sloučeny jsou, jakkoli učení bratrské, jmenovitě mravouka, s luteranským se vesměs nesrovnávalo.

A jakož dále král mandátem svým proti zřízení zemskému jednal, měli Pražané a jiní stavové tím větší příčinu vyjádřiti se v tom, že bez svolení sněmu ničehož podniknouti nemohou, a že tedy král, chce-li pomoci jaké, obecný sněm co nejdříve rozepsati má. Kterýmžto krokem postavili se na půdu zákona, hájíce takto práva zemského, jehož bezúhonnost a nepochybnost sám král ještě sněmem, k 28. dni měsíce července 1546 položeným, dostatečně prokázal, od téhož sněmu podobné pomoci válečné sobě vyžádav. Nad to se od onoho času též mnohé věci změnily, a to nikoli ku prospěchu žádosti královy. Tak zatím vyložen a vysvětlen jest počátek a původ sporu Dobroluckého, jehožto hlavní vina odtud Ferdinandovi přičítána. Čímž se pak stalo, že odvolávání se na osazení Dobroluk, jakéž král v odpovědi své k Pražanům opět učinil, při stavích právní moci již pozbylo.

Co pak dále král k tomu tvrzení Pražanův, že oni Moricovi k ničemu zavázáni nejsou, odpověděl, tolikéž bylo beze vší podstaty, ješto na dotčeném sněmu královská města slavně se ohradila nejen proti spůsobu snešení sněmovního, nýbrž, jak nahoře již dolíčeno, i proti smlouvě samé, řkouce, "že, což by tu koliv tak bez nich s knížetem jednáno a zavíráno bylo, oni tím povinni a zavázáni žádnému býti nechtějí."

Konečně ani článkem ze zřízení zemského, jenž tak přísné pokuty obsahoval, nemohl král zastříti nezákonitost jednání svého, protože týž artikul teprv tehdáž místo míti mohl, kdyby byl sněm skutečně Fridricha za nepřítele zemského uznal a pomoci vojenské proti němu byl povolil.

Z takových příčin nezměnila odpověď králova k spisu obou předních obcí království českého dokonce v ničem smýšlení a postavení měst Pražských a jiných stavův naproti králi; spíše stal se poměr mezi oběma ještě příkřejší. Král zajisté odpovědí svou dal na jevo, že přes všecken odpor stavův do pole potáhne, aniž by dříve sněm nový rozepsal. Naproti tomu setrvávali stavové s tím větší neústupností na tom, že bez snešení sněmovního ničehož podniknouti nemohou. Král obávaje se, že by při smýšlení stavův věc svou bez toho na sněmu neprovedl, opustil cestu zákona; s tím větší důsledností se jí přidržovali stavové.

Podle takového stavu věcí na začátku měsíce února snadno předvídati bylo, jaký konec bude sjezdu Litoměřickému. Přiblížil se den 5. měs. února - bylo to v sobotu, den sv. Háty či Agathy, - kdež král do Litoměřic vydati se chtěl. Téhož dne povolav k sobě purkmistrův a rad Starého i Nového měst Pražských, poručil jim, aby starších přísežných, po 6 osobách z jednoho každého města, k sobě přijali a opět před ním se dostavili. I puštěni jsou po obědě ku králi, jenž jim skrze nejv. kancléře p. Henricha z Plavna to oznámiti dal: poněvadž pro opatření království českého se ven ze zemí českých vypraviti chce a svých dcer na zámku Pražském zanechá, protož že některé osoby při nich zde zůstaví; Pražanův pak že žádá, přišla-li by jaká budoucí toho potřeba, aby radou a pomocí jim tolikéž přispěli. Záreveň jim uložil, aby to bedlivě opatrovali, aby pokoj v městech Pražských za jeho nepřítamnosti zachován byl; nad to aby i glejt židům držán byl, kteřížto bezpochyby vojsku královskému rozličné potřeby dodávati měli.

Po té král všem ruky podal a s Pražany se rozžehnav, hned ještě téhož dne do Litoměřic odjel spolu s mladším synem, arcikn. Ferdinandem. Na Budyni byli prvního dne přes noc a nazejtří v neděli dne 6. února přijeli do Litoměřic.77.1

Hned po příjezdu královském do Litoměřic sjížděli se dne 7. února oba stavové vyšší, panský a rytířský, z některých krajův do téhož města. Nejvíce se jich sjelo z nejbližších tří krajův, Litoměřického, Slanského a Žateckého; z ostatních jen málo. Mnoho se jich tehdáž ubíralo i samou Prahou. Když se takto dosti úpravně v Litoměřicích sjeli, tedy ještě téhož dne nejv. purkrabí Wolf z Krajku k poručení královu jim oznámil, jaké potěšení král z toho má, že oba stavové vůli jeho tak ochotně vyplnili a sem se vydali; načež jim předložil, aby se každý ze stavův shromážděných s počtem svým, který naň podle šacuňku či odhadu vypraviti náleželo, k popisu najíti a zaznamenati dal. Ale stavové k takovému zapisování a poznamenání dostaviti se nechtěli, na tom stojíce, aby sněm obecný položen byl. Přímo zajisté pravili: "poněvadž mandát od krále neobyčejný jest vydán, a v něm pokuta cti, hrdla, statkův zbavení i ven ze země vyhnání položena jest, že tedy mnozí z nich té pokuty se obávajíce, osobně toliko sami se najíti zde dali; ale aby měli k jakému popisu neb tažení bez svolení sněmu obecného povolovati, že se jim za slušné učiniti nevidí; že tedy krále žádají, aby obecný sněm rozepsal, na němž že jeden každý z nich vedle náležitosti a k dobrému královu přimlouvati se chce."

A tím tedy ve věci samé tutéž odpověď dali, jakéž král byl již ve spisu obou obcí Pražských se dočetl.

Nejvyšší purkrabí oznámil odpověď onu i hned králi, jenž napotom stavův na den 8. února na radnici Litoměřickou před sebe povolal, chtěje jim zde obšírněji vůli svou vysvětliti dáti.

Stavové dostavivše se, vyslechli, což jim přednášeno. Purkrabí jim tu předkem vykládal, kterak by král rád sněm obecný rozepsal, ale čas že k tomu již nestačí; neb nežli by sněm položen býti mohl, a stavové se naň sjeli, že by snadno nepřítel vpád do království českého učiniti a obyvatele k záhubě a zkáze přivésti mohl, jakož pak že král toho mandátu tištěného nevydal a stavův do Litoměřic nepovolal, než až již nepřítel na korunu českou byl sáhl.

Po tom se odolával král znovu na minulý sněm, na němž hotovost zemská k žádosti jeho od stavův proti Turkům neb proti jiným nepřátelům povolena byla. I poněvadž Fridrich Dobroluk vydati nechce a i blíž severozápadních hranic země české lid svůj sbírá a království českému vpádem hrozí, pročež že sluší proti němu se opříti. Dále král stavům předkládal, že i císaři, bratru svému, pomocí svou přispěti musí, a to nejen z bratrské lásky, ale i povinností že k tomu zavázán jest, protože císař "lenním pánem koruny české" jest,78.1 jakož pak že on král již k němu syna svého arcikn. Maximiliana a nemalý počet osob stavu panského a rytířského z království českého a zemí k němu příslušejících vypravil, mezi kterýmiž že stavové království českého drahně synův, bratří, strejcův a jiných krevních přátel měli a dosud nemálo jich tam jest.

Nad to vše připomínal jim král opět smlouvu s knížetem Moricem, jemuž u vykonávání říšské klatby nad Fridrichem pomocí svou se zavázal; že tedy z takových příčin nucen byl, stavův za válečnou pomoc žádati a do Litoměřic povolati, ješto by se snadno říci mohlo, že král ani o obranu království ani o vyplnění slibův svých nedbal. A poněvadž onou smlouvou s Moricem i oni stavové zavázáni jsou, tedy aby ji také zdrželi; jinak že by ve zlou pověst pojati býti musili, on král i oni stavové proti zápisům a svědomí svému jednali a víry nezdrželi. I doložil, že jest tedy té celé naděje, že stavové, kteříž se sem sjeli, to všecko k mysli své připustí a knížete Morice podle dědičných smluv neopustí, a tak, jakž národ a jazyk český tu pochvalu vždycky míval a držel, ukáží a chovati se budou.

Vůbec král zde co nejdůtklivěji oběma vyšším stavům domlouval, aby se nad poctivostí a věrou nezapomenuli, ješto právě oni tu smlouvu s Moricem byli schválili, nikoliv pak stav městský. Tolikéž jim připomínal dobré jmeno a poctivost i chválu, kteréžto skrze své rytířské činy dosáhli; neboť že vždycky to o slavném národu a jazyku českém slýcháno a mluveno bývalo, nežli by sobě nejmenší kus od království svého odjíti dopustili, že by mnohem raději na to hrdel svých nasadili a svou šlechetnou krev vylévali; a jakož on neohlédaje se na tu žalostivou ztrátu manželky své sem přitáhl a tu výpravu podniknouti chce, že oni tolikéž se zachovají jako staří a stálí Čechové.

Naposledy doložil: pakli se kteří tím zastírají, jako by ten mandát proti privilegiím a svobodám zemským býti měl, tuť že on k tomu hotov jest, stavy dostatečným reversem opatřiti, aby jim to na jejich svobodách a privilegiích bez ujmy a škody bylo. I dokonal svou řeč tím, že, budiž jakkoli, on pro zachování přípovědi své osobou svou přec potáhne a rád uhlídá, kdo ze stavův s ním se vypraví a netoliko své dobré pověsti, ale i všech stavův závazku a zápisu obhajovati pomohou.

Stavové vyslyševše řeč královu, skrze nejvyššího purkrabí přednešenou, žádali krále, aby do zejtří poraditi se mohli. Čehož jim také popřáno. I berouce hned potom ještě téhož dne radu o odpověď králi, žádali nejvyšších úředníkův a soudcův zemských i rad královských, aby jednostejnou se stavy odpověď králi dali. Avšak tu hned objevil se patrný rozdíl mezi stavy a nejv. úředníky a soudci zemskyni; neboť kdež tito k tomu se přimlouvali, aby vůli králově každým spůsobem se vyhovělo, stáli stavové pevně o to, aby sněm obecný rozepsán byl. Nejvyšší úředníci a soudcové zemští i radové královští za tou příčinou stavům předkládali: že král prvé bedlivě uvažoval, aby sněm položen byl; avšak prn krátkost času že nyní to možné není, ješto nepřítel ke království se blíží a od vojska Moricova toliko asi čtyry míle leží. Nad to kdyby prý i sněm položen byl, že by ani král pro toto tažení při něm býti nemohl. Posléze napomenuli stavův, aby se podle nich také do pole vypravili, že oni na jisto tak učiní.

Hned po úradě této šli dne 9. února úředníci a soudcové zemští i radové královští s některými stavy ku králi, k němuž nejvyšší purkrabě jmenem ostatních řeč českou učinil, která králi na německo tlumočena byla. Praveno v ní, kterak nejv. úředníci a soudcové se stavy jednali, ale nemohouce na nich nic obdržeti, že oni a některé osoby ze všech tří stavův sami od sebe jednomyslně na tmn se snesli, že krále na tom tažení nikterak neopustí. Spolu mu oznámili, že ostatní stavové žádají za rozepsání obecného sněmu; pakli by on král to za potřebné uznal, a čas k tomu stačil, že i oni nejv. úředníci a soudcové zemští za to žádají.

Mezi tím snesli se všickni tři stavové, tedy i ti, kdož z měst zatím do Litoměřic přijeli, na tom, aby Gabriel Klenovský, osoba ze stavu rytířského, od nich a na místě jich ke králi promluvil a mínění jich všech mu přednesl. Kterýžto přijat byv od krále hned po nejv. úřednících a soudcích, promluvil k němu v rozum ten:

Předkem dotkl, že od přítomných stavův, jakkoli se proti tomu bránil, dožádán byl, aby potřeb jich všech králi předložil. Načež oznámil, že stavové žádosti králově o tažení do pole bez sněmu obecného nikterak vyhověti nemohou, jakož se byli na větším díle již v krajích snesli a králi skrze listy ohlásili: Co se mandátu královského týče, v tom že s králem na ten čas v žádné odpory neb výklady dávati se nechtějí. Že pak jim král revers na to vydati míní; aby jich starobylým privilegiím a svobodám žádné ublížení se tím tažením státi nemohlo: v příčině té že stav panský, rytířský a městský mu to oznámiti poručili, že by jim náležité nebylo aniž to v moci jich jest, aby jaký revers od krále směli přijímati, poněvadž o tom žádného povolení ani poručení ode vší země a stavův království českého jakožto pánův a přátel svých nemají; a byť pak i jaký revers přijíti chtěli, že by to jen od osob svých učiniti musili. Při tom spěchu, jaký se v přítomném tažéní do pole jeví, že sobě stavové k paměti přivozují a to při sobě rozjímají, kterak král Ludvík od rad uherských zaveden a na to namluven byl, že, nečekaje na pomoc od království českého i od jiných zemí a nepřítele křesťanstva Turka lehce sobě váže, skrze pospíchání své tak žalostivě poražen byl a zahynul, ačkoli jest mu výstraha dávána, aby tak nepospíchal a na pomoc, která již k němu táhla, očekával.

V příčině smluv s knížetem Moricem učiněných pravil Klenovský, těm že stavové neodpírají, ješto k nim na sněmu obecném minulém povoleno bylo; avšak poněvadž se nejen osob ze všech tří stavův zvolených dotýkají, nýbrž předkem krále, potom koruny české i zemí k té koruně příslušejících, protož řečené smlouvy že ne samým svrchu dotčeným osobám, ale všem stavům zároveň vykládati náleží. A k tomu také kdyby měli tomu mandátu královskému, v kterémž jsou vysoce znamenité pokuty položeny, sami místo dáti, nemohli by se z toho slušně vyměřiti a omluviti; než když stavové království českého všichni pospolu shromážděni budou, tehdáž že se s bedlivostí bude moci jednomyslné snešení státi, kdo v zemi zůstati aneb jak se ta věc opatřiti má, a ne takovým spůsobem, aby všickni, opustíce ženy, dítky i statky své, vojensky ven ze země vytáhnouti a sedlákům je poručiti měli.

Z těch a takových příčin a potřeb že stavové jiného při sobě nenacházejí a za užitečnější býti neznají, než že toho pilná a znamenitá potřeba krále samého i všeho království českého jest, aby král, co nejdříve možné, sněm obecný na hrad Pražský položiti a rozepsati rozkázal. Při tom Klenovský králi předkládal, že tu v Litoměřicích z některých krajův přes dvě neb tři osoby přítomné nejsou, aby tedy král o položení takového sněmu do všech krajův oznámil; nad to že by i stavové sami jedni druhé o tom zpravili. A tak že by se všichni stavové dosti časně k témuž sněmu sjeti, výš psané potřeby jednati, i to, což by králi a všemu království k dobrému i užitečnému bylo, podle starobylého chvalitebného pořádku a obyčeje zavírati a, kdo by veřejně táhnouti neb doma zůstati měl, naříditi mohli. A podle toho, což by tak na tom sněmu se nařídilo, že všickni stavové poslušně zachovati se chtějí; a také že se tím nechlubí, než o tom dobře vědí, že jsou se i předkové jejich vždycky k předkům krále Ferdinanda i tudiž ke králi v potřebách obecných jako věrní poddaní poslašně zachovávali, a tak že i oni se zachovati míní.

Ale aby měli tak zhola a nenadále sami bez povolení a pomoci jiných stavův vzhůru býti a do pole táhnouti, obávají se, aby se jim tak jako králi Ludvíkovi žalostivě nepřihodilo. A buďto že by král s některými stavy do pole táhnouti a nad nepřátely zvítěziti měl, tedy že by toliko ti, kteříž jsou tak s králem do pole se vypravili, a ne ti, kteříž doma zůstali, toho pochvalu a poctivost míti chtěli; což že by království českému i všem stavům ode všeho křesťanstva k velikému posměchu a hanbě se přičítalo. A zase kdyby neštěstí na krále přišlo, to že by králi i těm všem, kteří by s ním bez povolení všech stavů byli táhli, zvlášť od národu německého a vlašského ke zlému se přičítalo.

A zavíraje Klenovský svou řeč, opakoval žádost stavův ku králi, aby sněm obecný rozepsal, že přítomní stavové to všecko podle ostatních stavův jakožto přátel svých a podle zemí království tomu příslušejících, což ctným a dobrým rytířům i věrným poddaným náleží, nedadouce toha žádnému napřed, jednati a konati chtějí, tak aby rovnost zachována byla, a svornost, láska i jednomyslnost mezi nimi všemi trvati mohla.

Z promluvení Gabriela Klenovského světle tomu vyrozuměti jest, že stavové v Litoměřicích shromáždění mírnějším spůsobem opřeli se proti králi než obce Pražské; uznávaliť aspoň platnost sněmovního snešení v příčině smlouvy s knížetem Moricem, kdežto Pražané proti ní naprosto se ohradili. Nad to byli dotčení stavové hotovi a zakazovali se králi, že na sněmu všemožně o to se přičiní, aby se mu po vůli stalo a pomoc zemská se povolila. Avšak přes tu mírnost a poddanost ku králi, kterou řeč Klenovského na jevo dala, hájili se stavové přímo, tak jako obce Pražské, že nelze jim snésti se na něčem a uvázati se več, co všech stavův se týká a tedy jen na obecném sněmu vyřízeno býti může.

Po té řeči Klenovského dal král za odpověď nejprvé nejv. úředníkům, soudcům a radám k přednešení jejich to, že povolnost jejich k tomu tažení milostivě přijímá a jim to vší milostí královskou zpomínati a nahražovati bude.

Co se pak týkalo žádosti stavův, již Gab. Klenovský přednesl, k té král odpověděl obšírněji, a to na každý článek obzvláště: Ze strany smluv s domem saským řekl král, že to jsou smlouvy již hotové a od stavův stvrzené, a že sluší jim tedy v čas zadost učiniti. A jelikož nepřítel od knížete Morice a od válečného lidu královského přes 4 míle neleží, z té příčiny že tolik času není, aby se obecný sněm rozpisoval, smlouvy a privilegia valchovaly a rozumy a výklady jim dávaly, a stavové k tomu teprva se raditi měli, zdali do pole táhnouti mají, a kdo má jíti aneb doma zůstati. K tomu že by měli i toho povážiti, proč jsou sem obesláni, a že ne v městě, nýbrž zhola v poli proti nepříteli leží. Při tom ukazoval král na to, že sem již z Prahy několik kusů střelby, jež na náměstí Litoměřickém postaveny byly, přivézti dal, pak korouhev se znakem království českého jakož i jiné potřeby vojenské dopraviti kázal, tak že již všecko k válce přichystáno bylo. I aby král přes to přese všecko zase nazpátek táhnouti a takovou nebezpečnost i tu povinnou smlouvu, ty listy, zápisy a pečeti, i dobré a užitečné království českého opustiti, zlou pomluvu o sobě slyšeti a škody i náklady na to vynaložené trpěti měl: to že při něm naprosto se nesnáší.

Vysloviv pak naději svou, že ani oni ho neopustí, nýbrž že při něm setrvají, pravil dále: že jakž toto tažení vykonáno bude, i hned všem stavům sněm obecný na hrad Pražský položí, a prokáže-li se co toho - ač že se toho naprosto nenaděje -, aby proti privilegiím zemským co byl předsevzal aneb jim ublížil, tedy že jim stavům to všecko podle spravedlnosti a slušnosti napraví. Při čemž i toho doložil: že nikdy toho úmyslu nebyl a není, aby něco proti jejich svobodám vědomě předsebral, než vždycky že jest raději jim těchto potvrzoval a rozmnožoval, a ještě že by jim mnohem raději na sáhy přidával, nežli jim jich za prst ujíti neb umenšiti chtěl. A protož že jim to k rozvážení připouští, jestli nyní toho čas jest, aby teprva o to, vidouce, že nepřítel do země táhne, disputaci držeti aneb co staré baby se o to hádati a nepříteli svévolně zemi hubiti, kaziti a snad odjíti dopustiti měli.

A ješto stavové králi neštastnou porážku krále Ludvíka připomenuli a jemu ku příkladu přivodili, toť těžce nesl, i dal jim v tom za odpověď: aby ho za tak "vzteklého a nedbanlivého" neměli, neb co jest tím tažením před se vzal, to že prvé bedlivě a zdravě uvážil. Tolikéž trpce jim vytýkal, že moc a sílu Hanuše Fridricha s válečnou mocí císaře tureckého srovnávali. I připomenuv pak stavům čest a poctivost jejich i slavnou minulost národa českého, pravil dále, že by s pomocí boží snadno půl říše válečným spůsobem sobě podmaniti mohli, a protož aby se jináče rozmyslili a na ty, kterýmž ta věc k mysli nejde, zření svého neměli; neb kdyby odsud s tou střelbou, korouhví a všelijakými potřebami válečnými zase nazpátek táhnouti měli, v tom čase že by od nepřítele toto království zkaženo a snad i dokonale ztraceno býti mohlo.

Dále král i v tom znova se pronesl: aby stavové s nejvyššími úředníky a soudci i radami se sešli a o jakýkoli revers se spolu snesou, že ten on svým majestátem stvrditi a jim jej od sebe dáti míní, na důkaz, že proti privilegiím a svobodám jejich nic předsebráti nechce; ano že ani proti tomu by nebyl, aby ten mandát, kterýžto stavův tak popudil, v nic obrácen byl, i že jej přímo odvolává, kazí a ruší, tak že jim stavům a svobodám jejich k žádné škodě a ujmě býti nemá. Na konci pak jich ještě jednou co nejsnažněji žádal, aby ho jen v tak pilné potřebě jeho neopouštěli a od něho se odtrhovati nedali, přiříkaje jim na své důstojenství královské, že to chce jednomu každému z nich milostí svou nahražovati.

V nejednom místě této řeči královy patrně znamenati jest jakousi rozčílenost a podrážděnost mysli, což odtud vyložiti si jest, že král pokládaje pouhý příjezd stavův do Litoměřic již za hotové přiznání se jich k tomu tažení, nemálo popuzen byl, uslyšev o odporu stavů z úst řečníka, jimi samými zvoleného. Pročež maje ustavičně potřebu pomoci jejich na mysli, ku konci řeči své tím ochotněji sliboval revers, ano upouštěl i od osudného mandátu, jen aby je při sobě udržel.

K napomenutí královskému však stavové hned odpověděti nemohli, a to hlavně proto, že znamenitý počet jich do radnice Litoměřické pro úzkost místa vejíti se nemohl a tudíž předložení královského ani neslyšel. Z té příčiny prosil opět Gabriel Klenovský ve jmenu stavův přítomných, aby odpověď královskou všem ještě předložiti a ani pospolu se uraditi mohli, načež že druhého dne králi konečný úmysl svůj oznámí. Ku kteréžto žádosti stavův král povolil, a sice na ten spůsob, aby se stavové svou ctí a věrou zavázali, že se nikam nerozjedou, dokud by králi konečné odpovědi nedali.

Po tom jednání snažili se nejv. úředníci a soudcové zemští se vší pilností při stavích o to, aby se s nimi srovnali a stejnou s nimi odpověď králi podali; avšak toho na nich obdržeti nemohli.

Na zejtří tedy dne 10. února stavové vyslali z prostředku svého jisté osoby ku králi, které mu jmenem jich oznámily, že to všecko, což včerejšího dne Gabriel Klenovský mluvil a králi přednesl, konečná vůle a úmysl jejich byl a jest, i že ještě při tom zůstávají, s tím doložením, tak jakž jsou prvé prosili, že ještě vždy za to prosí, aby král všem stavům obecný sněm položil, na kteréntžto oni podle jiných všecko to, čehož by královo i toho království dobré vyhledávalo, jednati a zavírati chtějí.

Poslední tou odpovědí stavův byl král nemálo překvapen, což také několika slovy na jevo dal, načež znovu se omlouval, že, jakkoli by rád sněm položil, pro krátkost času toho učiniti nemůže. A na konec vyslovil ještě jednou naději svou, že páni, rytířstvo i města z obce se jinak ještě rozmyslí a krále i korouhve české neopustí; a kdož by pro nedostatek zdraví, pro vysoké stáří neb jiná zaneprázdnění své táhnouti nemohl a přece svůj počet lidu do pole poslati chtěl, ten aby druhého dne na radnici Litoměřické poznamenati se dal.

Stavové však, odcházejíce z radnice, usnesli se na tom, že v žádné další jednání dávati se nebudou, stojíce pevně na předešlé odpovědi své, že jim nenáleží kromě sněmu v nějaká jednání se dávati; že však každého vůli zůstavují, chce-li s králem táhnouti aneb nějakou pomoc mu učiniti. A jestliže by kdo tak se zachoval a králi pomocí svou přispěl, že to z dobré vůle své, jsa svého statku a jmění svoboden, bude moci učiniti, že však to ne na pomoc knížeti Moricovi aneb na stvrzení nových smluv s ním učiněných, ale jediné pro ochranu osoby královy státi se má. Kteréžto snešení stavové králi skrze pana Vřesovce staršího přednésti dali.

Zatím již nejedni stavové opustivše Litoměřice, rozjeli se odtud domů. Někteří však z těch, jenžto tam ještě zůstali, k důtklivému napomenutí královskému skutečně se rozmyslili a v pátek dne 11. února slíbili, že pod výminkou výše připomenutou buď s králem potáhnou neb penězi mu přispějí, a to z tisíce dvanácti zlatými. A kvitance, kterouž na to obdrželi, také v sobě to výslovné obsahovala: že osoby řečené té pomoci své nečiní ani na smlouvu od knížete Morice předloženou ani na mandát královský ani na to, aby se vytrhly z obce, nýbrž zůstávajíce při snešení stavův stran sněmu obecného, že tak učinili ze svobodné vůle své, ne z povinnosti, alebrž na žádost královu k osobě jeho.

Za tuto jich povolnost poděkoval jim král jako prvé nejvyšším úředníkům a soudcům zemským i radám královským a některým stavům katolickým, kteří dříve již pomoci své králi slíbili, toho doloživ: že takovou jich ochotnost milostí svou královskou jim zpomínati i nahražovati a i svého syna k tomu vésti chce, aby se také on jim i dědicům jejich tak prokázal; ale proti těm, kteří táhnouti nechtěli, že též bude věděti se jak zachovati.

Po ukončeném jednání v Litoměřicích vydal se král s patrnou nevolí dne 17. února z téhož města do Ústí nad Labem, kdež s knížetem Moricem a s kurfirstem brandenburským se sjel, aby s nimi další výpravu společnou proti Hanuši Fridrichovi umluvil. Ze stavů vyšších doprovázelo prý krále jen asi deset osob, a peněžité pomoci sehnalo se proň v Litoměřicích 16.000 tolarů. Kdož však s ním táhli aneb penězi svými mu přispěli, jmena těch z pramenův vyšetřiti nám lze nebylo.87.1


Poznámky

ke straně 61

61.1 Bucholz VI. atr. 363.

ke straně 62

62.1 Archiv zemský.

ke straně 63

63.1 Acta Ferd. a Sixt z Ottersdorfu.

ke straně 64

64.1 Pilař a Moravec. Historia Moravia III. str. 21.

ke straně 65

65.1 Sixt z Otteredorfu.

ke straně 67

67.1 Acta. Ferd.

ke straně 69

69.1 Sixt a Bucholz VI. str. 364

ke straně 70

70.1 Sixt z Ottersdorfu.

ke straně 71

71.1 Listy o tom ke komoře české v archivu zemském.

ke straně 72

72.1 Sixt z Ottersdorfu.

ke straně 74

74.1 Acta Ferd. a Sixt z Ottersdorfu.

74.2 Viz Úvod.

ke straně 75

75.1 Viz Úvod

ke straně 77

77.1 Sixt z Ottersdorfu.

ke straně 78

78.1 Těmito slovy vyřkl Ferdinand I. zásadu, k nížto předchůdcové jeho na trůně českém, vyjma jediného Rudolfa Habsburského r. 1307, nilidy se neznali, a proti kteréž i on sám nedlouho potom rozhodně se opřel.
Když zajisté r. 1548 sněm říšský, v Augspurce držaný, daň říšskou také na korunu českou uložiti chtěl, Ferdinand tomu místa nedal, pevně zastávaje nepoplatnosti a neodvislosti království Českého. Což by se mu nikterak nebylo povedlo, kdyby dotčená jeho slova o lenním poměru koruny české k říši německé na právu se byla zakládala. (Kalousek, České státní právo str. 51.)

ke straně 87

87.1 Zprávy o jednání v Litoměřicích vážili jsme z rukopisu Sixtova, z Act Ferd. a z nejedněch listin archivu zemského.


III.

Odpor stavův proti politice královské

Neodhodlanost konšelských úřadů v Praze. Zmáhání se odporu v obcích Pražských a jednomyslnost jich. Přátelské snešení obcí Pražských a význam jeho. Žádost všech tří stavův za obecný sněm. Potupné písně na krále a císaře. Povaha odporu a další karakteristika smýšlení lidu. O přátelském snešení všech tří stavův proti mandátu královskému. Odpovědi královské v příčině sněmu a služebníkův dvorských. O pozůstalosti Štěp. Arnolta a o minci lehké. Vítězství Fridricha saského u Rochlice dne 2. března. Válečné přípravy Ferdinanda I. Poselství Hanuše Fridricha k Pražanům. Sjezd stavův o středopostí v Praze. Odpověď stavův Fridrichovi. O vzetí Jáchimova skrze lid saský. Další jednání stavův. Artikulové snesení přátelského. O hotovosti zemské a zřízených osobách. Úvaha o jednání stavův v středopostí.

Týmž časem, když věci svrchu vypsané v Litoměřicích se dály, znamenati bylo nemalé jitření v obcích Pražských. Hned na začátku měsíce února docházeli z rozličných krajů listové, v nichž města královská snažně Pražanův za radu žádala, jak se v příčině toho mandátu chovati mají, kterýmž jich král do Litoměřic povolal. Z měst pak Prahy bližších přicházeli za touž příčinou dokonce zvláštní poslové do hlavního města. Tak stalo se zejmena v pondělí dne 7. února, tedy brzo po odjezdu králově z Prahy; toho dne města Nimburk, Kolín, Kouřim, Čáslav, Český Brod a j. zvláštní osoby z prostředku svého do Prahy vypravily, aby Pražanům oznámily: že od starších svých proto do Prahy jakožto "hlavy stavu městského" vyslány jsou, aby rady a naučení vyžádaly, což v příčině toho královského mandátu činiti mají.

Ale úřady konšelské měst Pražských v této tak důležité věci samy ještě nevěděly, na čem se ustanoviti mají. Ani k povolnosti ani k odporu oněm městům raditi nechtěly; bylyť zajisté pamětlivy přísného rozkazu králova při loučení se s ním a měly snad také za to, že jednání v Litoměřicích konečně přec ještě k rozepsání obecného sněmu povede. Pročež když vyslaní z dotčených měst nejprvé konšelům Staroměstským poselství svého podali, dostalo se jim od těchto za odpověď, že jim v tom raditi a cesty ukazovati slušně nemohou. A když pak odtud na Nové město se vydali, aby i na konšely této obce žádost svou vznesli, tedy ani zde určité rady nedostali, v trapné nejistotě tak zůstaveni jsouce.

Jednání toto obou rad předních obcí Pražských jako bleskem rozneslo se po celé Praze a spůsobilo mezi obecným lidem pohoršení veliké. Veřejně na to lid reptal a lál, že konšelé města královská od sebe odstrkují, odbývajíce jich odpovědí tak nejistou ano urážlivou, ješto by prý raději v jednání o věc tak důležitou a jich všech se dotýkající měli se s nimi za jedno srovnati. Zároveň dály se časté schůze sousedův z obou měst, a někteří cechové tolikéž k společným poradám svoláváni byli.

Z té příčiny purkmistr Nového města Tomáš z Javořic, maje zprávu o těchto schůzích, obeslal v úterý po sv. Dorotě dne 8. února některé radní osoby do úřadu šestipanského, aby se s nimi poradil, jak by se v takovémto stavu zachovati měl. Ale téhož dne odpůldna předstoupil před něho a před rady drahný počet sousedův Novoměstských, žádajíce, aby k zejtří ráno všecka obec na radnici obeslána, i aby také velikým zvonem na radnici zvoněno bylo, ješto prý toho pilné a znamenité potřeby vyhledávají. K tomu doložili, že v témž smyslu také purkmistra Staroměstského požádají, aby i tato obec pospolu byla. A když k tomu purkmistr jim dal za, odpověď, aby do čtvrtka, t. j. do 10. února, strpení měli, že se zítra s pány Novoměstskými o to poraditi chce, odpověděli shromáždění sousedé, že se s té žádosti od nikoho svésti nedají, nýbrž že na tom stojí, aby se to vykonalo, a že zítra příčiny té schůze městům oznámeny budou. Marně purkmistr na to ukazoval, že král zapověděl, aby se obce bez dovolení jeho neshromažďovaly aniž se vyzvánělo, ano že zvonem na radnici zvoniti se ani nemůže. Přítomní přímo odpověděli: že toho jsou jiní králové čeští za předešlých časův jim ani předkům jich nikdy nezbraňovali, a protož poněvadž se tu jednati má o dobré království toho a měst Pražských, nemůže-li se zvoniti na radnici, aby v veliký zvon se zvonilo na věži Týnské, i aby tedy hned všickni sousedé k zejtří obesláni byli. V témž smyslu pronesla se jiná deputace před purkmistrem Staroměstským. Přední, jak se zdá, slovo v obcích tehdáž měl soused Novoměstský, Václav z Jelení. K žádosti tak důrazné bylo jim pro zachování dobrého pokoje povoleno.

Na zejtří dne 9. února ráno ve zvon Týnský se zvonilo, a znamenitý počet sousedův Starého města na radnici se sešel. Tolikéž shromáždila se i obec Novoměstská, odkudž zvláštní poselství vypraveno k Staroměstským. I stalo se snešení společné, aby v kolleji veliké Pražané obou měst se sešli. Jdouce pak z radnice Staroměstské do kolleje, "Přijď sv. duše" a jiné písničky nábožné zpívali a napomenuli se ve spolek, jakož dříve již na radnici, tak opět v kolleji, aby pokojně a uctivě při tom celém jednání se chovali.

Litovati jest, že o této důležité schůzi tak málo a tak neúplných zpráw dochováno; není nám pohříchu ani možuo jmenovati těch mužův, kteří mocným vplyvem svým v obcích ono shromáždění v kolleji veliké spůsobili a do konce dovedli. Rokováno tehdáž mimo jiné hlavně o složení pamětného spisu, jímž jednomyslnost obou předních obcí v jistých věcech vyjádřiti se měla. Pročež po některém jednání zvoleny jsou jisté osoby, jimž uloženo, aby takový spis učiníce, hned na zejtří dne 10. února oběma obcím jej v kolleji veliké přečtli. Což se také stalo.

Pamětný spis tento, který druhého dne čten byl, karakterisuje nejlépe tehdejší smýšlení a povahu obou předních obcí království českého, kteréžto se po dlouhých letech zase jednou sešly k společnému jednání. Pročež neváháme nejdůležitější místa z něho slovo od slova zde položiti.

"My purkmistři a rady, starší obecní přísežní i oboje obce Starého a Nového měst Pražských."

"Známo činíme tímto listem naším ... : že jsme znamenali, kterak skrze rozdíly a nejednosvornost a mnohé nevole těchto měst Pražských i stavu našeho městského obecné dobré k znamenité ujmě a soužení přišlo, skrze což právům, svobodám, privilegiím a dobrým starobylým řádům a zvyklostem znamenité ublížení jest se stalo; kdež šetříce v tom příkladu předkův našich, když jsou se v společnosti, v jednotě, v lásce a v pravé křesťanské bratrské svornosti města tato Pražská i stav náš městský snášeli a drželi, že měst těchto Pražských a stavu našeho městského sláva, poctivost a obecné dobré se jest rozmáhalo i v tom svůj štastný prospěch mělo."

"I nechtíce tomu, aby za takovými příčinami výš dotčenými na konec tato města Pražská i stav náš městský v svých svobodách, privilegiích k snížení a k zkáze měla přivedena býti, protož z daru pána boha všemohoucího a z vůle jednostejné my svrchu psaní purkmistři a rady, starší obecní přísežní i oboje obce měst Pražských v lásce a v dobrém pokoji i úmyslem upřimným ve spolek své shledání měvše, a předkem to pro čest a chválu pána boha všemohoucího i také pro poctivé, užitečné a dobré měst Pražských i stavu našeho městského, a zvláště uznavše to, že proti JMK. pánu našemu nejmilostivějšímu - poněvadž o poctivost, svobody, práva, starobylé zvyklosti měst těchto Pražských i stavu našeho městského, JM. králem pánem naším milostivým i předky JM., slavné a svaté paměti císaři a králi českými, stvrzené, toto naše shledání a jednání není a nic se nevztahuje: z té příčiny o artikule jisté v knihách městských sepsané jednomyslně a jako za jednoho člověka jsme se snesli a je sobě upřímně, dokonale i pevně jako dobří a ctní lidé na budoucí časy držeti a podle nich do svého přemožení státi a sebe neopouštěti připomínáme."

  1. První artikul týkal se odpovědi, již obě obce králi za příčinou mandátu jeho daly. Praviliť v tom, že jisté zprávy jich docházejí, že jich někteří lidé pro tu odpověď neslušně se dotýkají, jakoby tím byli co scestnébo učinili a proti svým poctivostem a proti dobrému pořádku království tohoto a svého stavu městského se zachovali, ješto oni přec nic jiného, než příčiny slušné k položení sněmu obecného králi předložili. Z kteréžto příčiny dále řečeno: jestliže by kdokoli proto aneb za jakoukoli jinou příčinu městům Pražským a stavu městskému aneb kterékoli osobě v čem jakýmžkoli pak spůsobem nenáležité ublížení činiti a jim škoditi chtěl, že si slibují proti tomu každému do hrdel i statkův svých s pomocí pána boha všemohoucího do nejvyšší možnosti podle sebe státi a dostáti a sebe žádným vymyšleným spůsobem v ničemž neopouštěti.

  2. Druhý artikul zněl: když by koliv sněm obecný v tomto království od krále položen byl a o obecné dobré království toho jednáno býti mělo, že v tom a takovém nižádném jednání a rozjímání od pánův poslův z měst a k sněmovnímu jednání vyslaných se děliti nebudou; než v společnosti s obcemi Pražskými a celého stavu městského o všecko s nimi společně a přátelsky rozjímati a zavírati, a snešení společné jiným stavům království tohoto oznamovati budou, jakž to od starodávna za předešlých slavné paměti císařův a králův bývalo. A když by koliv pospolu obce býti měly, že na jednom i druhém městě zvoněno u veliký zvon býti má, tak jakž za starodávna bývalo.

  3. Konečně i na tom se snesli: jestliže by kdy a očkoli mezi městy Pražskými neb radou jednou i druhou svrchu dotčenou jaké nevole a nesnáze vznikly, tehdy že o takové nevole a nesnáze k žádnému právu poháněti jedni druhých nemají, než volíce z prostředku svého z města jednoho i druhého muže rozumné a rozšafné a spravedlivost milující, o to o všecko přátelsky se srovnati, a což by koliv a na čemkoliv ty osoby k takovému jednání zvolené se snesly a za prostředek vypověděly, na tom jedna i druhá strana přestati mají.

Artikulové tito byvše od obcí shromážděných jednomyslně přijati, pečetmi obou měst, Starého i Nového, opatřeni jsou; při tom pak uzavřeno, aby každé z obou měst zvláštní věrný opis toho pamětného listu mělo, a ten aby při obnovení rady na každém městě vždycky předčítán byl.93.1

V onom shromáždění daly obce Pražské slavným spůsobem na jevo, že svornost a jednotu zachovávati chtějí ve všech záležitostech svých i celého stavu městského; a řečený pamětný spis byl jakýmsi manifestem, nejprvé ovšem jen obou obcí Pražských, ale znenáhla i celého stavu městského. A tak zasáhlo ono hnutí, jež mandátem královským způsobeno, až do nižších tříd měšťanstva Pražského, nabyvši tím povahy demokratické, tak že odtud obce Pražské staly se pravým středištěm odporu proti libovůli královské a obecný lid mocnou pákou v událostech následujících.

A jak rychle i mocně ono snešení v kolleji veliké i na stavy po krajích působilo, spatřiti bylo hned v nejbližších dnech. Neboť již dne 12. února sjel se z některých krajův drahný počet osob z obou vyšších stavův do Prahy; byliť zejmena páni a rytířstvo z kraje Hradeckého, Chrudimského, Čáslavského, Boleslavského, Kouřimského, Bechyňského, Prachenského, Vltavského, Podbrdského a Slanského, počtem asi 300 až 400 osob. Měliť zprvu za to, že král snažnou žádostí stavův, kteří do Litoměřic se dostavili, přece uprositi se dá, a vrátě se do Prahy, sněm obecný rozepíše. Ale když dozvěděli se o smutném skončení jednání Litoměřického; tu shromáždivše se, žádali purkmistrův Starého a Nového města, aby rady, starší obecní a několik sousedův z obou obcí k zejtří na Staroměstskou radnici obeslali. Což se také stalo.

Téhož pak dne 13. února dotčení stavové vyšší vyslali po lektuře v kostele Týnském z prostředku svého některé osoby do rady Starého města a zde skrze pana Viktorina Křineckého z Ronova žádost svou společnou přednésti dali, aby se zítra dne 14. února purkmistři, rady, starší obecní a obce měst obou do veliké kolleje sešli, že by některé důležité potřeby na ně vznesli, které by k dobrému a užitečnému jak krále samého, tak i celé obce království českého býti mohly. I dáno jim za odpověď, že se tak státi má.

Téhož ještě dne oni stavové, shromáždivše se v domě pana Bohuše Kostky, jenž právě také z Litoměřic do Prahy byl přijel, v Celetné ulici, měli tam až do večera dlouhé rozmlouvání; načež u velikém zástupu všickni z toho domu vyšedše, skrze Celetnou ulici na Staré náměstí šli, zpívajíce hlasem velikým písně nábožné, zejmena "Věrní křesťané, silně doufejme!" Na náměstí pak kolem se rozstoupili a obrátivše se ke kostelu Matky boží před Týnem a sňavše s hlav svých čepice, birety a klobouky, i poklonu tam učinivše, jeden každý do svého příbytku a do hospody k obědu se rozešli.

Na zejtří dne 14. února ráno bylo v Týně i na radnici Novoměstské zvoněno, a když jsou se sousedé měst Pražských u velikém počtu do kolleje veliké sešli, posláno bylo pro výše řečené stavy do domu pana Bohuše Kostky; ti pak jsou též v znamenitém počtu, "řád mezi sebou podle jednoho každého povolání a důstojenství zachovavše," do též kolleje se odebrali. A tu všickni z napomenutí pana Viktorina Křineckého z Ronova na svá kolena poklekše, boha prosili, aby jich pomocí svou neopouštěl. A když zazpívali píseň "Prosmež Ježíše milého," oznámena jsa příčina, proč se tu vlastně sešli, aby totiž společně krále žádali za rychlé položení obecného sněmu pro důležité království českého potřeby. O kteroužto věc se i hned snesli a o náležitou v té příčině žádost ku králi smluvili, jež také hned skrze jisté k tomu nařízené osoby sepsána byla.

V dotčené žádosti za obecný sněm stavové králi oznámili: kterak té naděje byli, že král z Litoměřic na hrad Pražský se vrátí a sněm obecný jim položí; ale poněvadž se tak nestalo, pročež že onu snažnou prosbu opakují, žádajíce, aby týž sněm do středopostí příštího v polovici měsíce března do Prahy rozepsán byl. Při tom však doložili, pakli by král toho neučinil, tedy že by oni stavové sami k tomu času středopostí u prostřed měsíce března do Prahy se sjeli, a že by tu o potřeby, králi a království českému důležité, spůsobem sněmovním jednali. Kteroužto žádost podepsali páni a rytířstvo výše jmenovaných krajův, pak purkmistři a konšelé, starší obecní i obce Starého, Nového i Menšího měst Pražských, jakož také vyslaní z některých měst královských, z Čáslavi, Českého Brodu, Kolína, Kouřimi, Nimburka a.j. Načež tato prosba poslána jest do Ústí nad Labem, kdež král právě meškal.

Stavové učinivše onu žádost ku králi, dotazovali se měst Pražských, jaké by to snešení bylo, jež v právě minulých dnech bylo mezi nimi se stalo, žádajíce, pakli možno, za přečtení jeho. I přečteni jsou dne 15. února týmž stavům oni artikulové, o něžto obce Pražské před 5 dny se byly snesly. Načež všickni přítomní stavové, páni, rytířstvo i vyslaní z měst, slavně prohlásili, že k tomuto snešení také přistupují, ješto by se tu nic na ublížení důstojenství královského nevztahovalo. A tak dne dotčeného rozšířena jest úmluva a jednota, nedávno jen mezi městy Pražskými učiněná, také na všecky ostatní stavy, pokud v kolleji veliké shromáždění byli aneb vedle moci své jmenem svých obcí k ní se přiznali.

Z kolleje Karlovy ubírali se pak stavové v počtu prvé nikdy nevídaném do Týna, zpívajíce "Věrní křesťané" a jiné písně nábožné. A zde v kostele měl kněz Jan Mystopol, toho času administrator konsistoře pod obojí, kázání o slovích písma: "Kdež dva neb tři ve jmenu mém se sejdou ..." Po kteréžto pobožnosti hojné almužny rozdávány od stavův shromážděných mezi chudý lid a řemeslníky potřebné.

Na zejtří dne 16. února stavové opět se sešli a snesli se i hned o jistý list, jímž jednomyslnost jich s Pražany vůbec ohlášena býti měla. Dotknuvše se opět toho mandátu královského, jímž stavům pomoc vojenská proti zřízení zemskému se ukládala, přímo se pronesli: "Tímto mandátem nemálo poctivostí našich se dotklo, čehož žádný člověk dobrý a poctivost království tohoto i také svou milující málo sobě vážiti nemá; ješto kdyby všemohoucí pán bůh z své přesvaté a nesmírné milosti lidských myslí jako z nějakého hlubokého sna k tomu byl probuditi neráčil, příčinou takového mandátu království toto české a my všickni téhož království obyvatelé o všeckny a všelijaké naše svobody byli bychom přijíti musili. A poněvadž my jakožto praví svobod království tohoto a obecného dobrého milovníci jednomyslně takovému vyšlému JMK. mandátu spravedlivý odpor jsme učinili a místa jemu nedali a nedáváme: protož jestliže by kdožkoli za takovou příčinou aneb za jakou pak koli jinou buď nám všem společně nebo komu koli z nás jakýmž pak koli spůsobem ubližovati a škoditi chtěl, že proti tomu každému do hrdel i statků našich s pomocí pána boha všemohoucího do naší nejvyšší možnosti slibujem za sebe i za své budoucí podle sebe státi i dostáti, a sebe žádným vymyšleným spůsobem v ničemž a nikterakž neopouštěti."

O spůsobu obrany této uzavřeno: pakli by pro dotčený odpor na kohokoli z nich nějaká těžkost se valiti měla, tedy že bude moci to psaním do oněch krajův výše řečených a měst oznámiti a zprávu o těžkosti své učiniti buď on sám neb přátelé jeho; načež že nebudou meškati mu pomocí svou přispěti. Při tom pak výslovně řečeno, že v tom celém nařízení osoba královská znamenitě se vyhražuje. Spolu však doloženo: "Jakou Jeho KM. spravedlivost a k čemu míti ráčí, v tom ve všem my jakožto věrní poddaní k JMK. pánu našemu milostivému bez všelijakého JM. důstojenslví ubližování věrně a poddaně chceme se chovati, věříce zase JMK. jakožto pánu našemu milostivému, že JMK. při všech našich svobodách a při všem tom, což nám také spravedlivě náleží, tolikéž odměnně nás jakožto své věrné poddané milostivě zachovati ráčí." Čímž stavové na obapolné šetření právních poměrů, starými smlouvami mezi králem a národem českým utvrzených, patrně naráželi.

Dotčená smlouva, jižto páni a rytířstvo z kraje Hradeckého, Chrudimského, Čáslavského; Boleslavského, Kouřimského, Bechyňského, Prachenského, Vltavského, Podbrdského a Slanského jakož i konšelští úřadové tu měst Pražských a poslové některých jiných měst královských dne 16. února učinili a hned i podepsali, nazvána jest snešením a nařízením přátelským, ku kterémuž znenáhla všickni ostatní stavové přistoupiti měli. K tomu konci sepsán zvláštní poznávací list, o němž každý se přiznával, že sám za sebe i za své budoucí slibuje, všemu tomu, což ono snesení zavírá, dosti učiniti. Osoby ze stavů vyšších jakož i každé město na takové listy v pečeti své přivěsily a po každé jeden takový list na pergameně stavu panskému a rytířskému, druhý pak Pražanům odevzdaly.97.1

A tak povstalo z přátelského sjednocení obou obcí Pražských toto přátelské snešení všech tří stavův, jež bylo odtud heslem všech milovníkův práv zemských, kteří nedlouho potom, totiž ke konci března, v zvláštních artikulích žádosti své formulovali.

Není pochybno, že ono uzavření, jakkoli původové jeho nazvali je toliko přátelským snešením, bylo přece skutečmou smlouvou k společné obraně proti všem rušitelům práv zemských; i jakkoli stavové v něm osobu královskou přímo vyhražovali, nebylo přec nesnadné, vyvoditi z toho, že i proti králi brániti se budou, pokud by na svobody a práva jejich násilně sáhl.

Tento skutek, jímž řečení stavové tak jednomyslně mínění a předsevzetí své na jevo dali, byl provázen a vychvalován vždy důraznějšími výjevy obecného smýšlení. Spatřovaloť se to zvlášť v mnohých písních, jež mezi lidem kolovaly na potupu královského mandátu, i samého krále a císaře. Čtyři zachoval nám Sixt v rukopise svém, z nichž pro karakteristický ráz, jaký do sebe mají, zde některá místa přivádíme.

První z nich, jejíž nápis jest "Píseň o přátelském snešení všech tří stavův království českého," dotýká se mandátu královského, vychvalujíc spolu stavy, že se mu opřeli a v jednotu bratrskou vešli, aby sebe i svých práv hájili. Končí pak takto:

Liška se k slepici líše,
lezouc po břiše k ní tiše,
pod tím hledí ji lapiti,
lačný život nasytiti,

Tak činí řeč ošemetná,
barevnou láskou přikrytá;
však proto musí na jevo
to plemeno ještěrovo.

Slušíť se jich vystříhati,
v jednotě stále trvati,
aby ruka ruku myla,
v práci napomocna byla.

Na erbanuňk pamatujte,
v té jednotě věrně stůjte,
s Fridrichem, kurfirstem saským,
s Filipem, landkrabím heským.

Mějte již každý v paměti,
ať to vědí vaše děti,
že v ten pátek98.1 o svátosti
bůh spříznil stavy milostí.

Ó! dejž to, králi nebeský,
aby slavný národ český
v té jednotě věrně trval,
slibův svých neproměňoval!

Druhá píseň vypisujíc, že na ten čas veliká v Čechách lež a lesť panuje, dokládá:

Kvílením vorlík lva zemdlil,
v jeho hnízdě když se zhnízdil.
Lve, jak blikavé oči máš,
že mandáty se šáliti dáš!

Byls bílý, měls dva ocasy;
již tě Vlaši v tyto časy
větrníky straší směšně,
chtí tě zahubiti věčně ...

Lásku orla teprv poznáš,
když mu své tělo žráti dáš;
o kůži, kosti nestojí,
praví, že mu se nehodí.

Řád protržen i staré právo
v Čechách, spravedlnosti málo.
svaté dsky privilegií
nazpátek po vlasku znějí.

Pán náš, ten je vertuje,
slova falešně formuje;
zdělal v nich veliké zmatky
přišli jsme mnozí o statky.98.2

Již vysloužení otcovská
a mnohá svoboda zemská
nyní se odjímá zjevně.
Nač nám přišly naše berně?

Kdož pak v Čechách statky máme
a zápisných požíváme
takto nás chytře litují
a mluvíc k nám pochlebují,

řkouc: "Nepřejemť, přišels oň sám,
výprosou jinénu jest dán."
Tak liška k slepici šepce:
"Kohouta varuj a hleď se!"

Veliký náklad na války,
nyní v Čechách hrubé zmatky;
klášterův mnohá nadání
nepostačí k bojování.

Vdovy mnohé i sirotci
zloupeni jsou po svém otci.
Praha, Žatec, Litoměřice,
přišli mnozí o vinice.

Chomút, také Tábor znají,
po Žižkovi statek mají,
mnohá panství i vesnice,
neřkuli na sta, než v tisíce.

V kraji Boleslavském páni
mnozí z předních zavázáni.
Lve, máš co vážiti těžce,
z tvé země zahnati tě chce.

Pravda má zamčeny ústa,
a spravedlnost nemá místa;
kata, smrti čeká na se,
ukovaná sedíc pláče.

Prolévá se krev nevinná,
naše svatá země hojná
posměch, pohanění nese,
jedem římským ztrávila se.

Třetí píseň jest velmi sarkastická, dotýkajíc se tolikéž vlády Ferdinanda I. v Čechách.

Radu satan markrabí dal, kterak by lstivě panoval.
Umí satan poraditi, kdo chce se jím spravovati.
Lhář jest, jenom lidi vadí; rozvažtež to staří, mladí.

Kdo chce pravdu zahladiti a spravedlnost potupiti,
nevaž v ničemž boha svého, buď smyslu převráceného;
zdělej soudce nepobožné, ožralé, smilné i pyšné.

Jenž by se nebáli boha, nevážili jeho slova,
kteříž by od své mladosti poctivost měli v mrzkosti,
byvše zle a smilně živi, nechť ať jsou soudcové nyní.

Kduž by nectnou ženu pojal, hleď abys z toho udělal
hofmistra, sudí, hejtmana; nechejžť jesti tvá přední rada.
Pro výstupky a zločiny z těch žádný se neviní.

Kdo z nich nejlehkomyslnější, nechť jest písař nejvyšší.
Z těch, kdyžto soudcí naděláš, svolí ke všemu, to shledáš.
Budouť uměti raditi, co jedno smíš vymysliti.

Vezmi před sebe, jak chceš, zlé, všecko od tvých rad schválené;
vylívej i krev nevinnou, máš ke všemu radu volnou.
Osaď ouředníky nižší též podobné jak nejvyšší.

Ti ať se za ně nestydí, každý z nich ať svého hledí.
Jen rozdávej cizí statky, budeš míti v zemi zmatky.
Lhář nechejžť jest místosudí, zbohatíš své věrné tudy.

Ti tě budou milovati, tvé dobré opatrovati.
Stůj o ně, oni o tebe; nehanějte, braňte sebe.

Když pak sněm obecný svoláš, svými jej osaditi máš.
Což nejdél můž', ať se prodlí, na tomť jest tvé vše pohodlí.

Kdo by se pak k obecnému něco přimlouval k dobrému,
nechť jest okřiknut, omluven a hněv tvůj nad ním proveden.
Chtěl-li by odporovati, máš jej před se obeslati.

Omluvě se, úřad mu dáš, učiníš ho němým hned zas.
Relatorův svých nadělej, hned sněm dskami zapsati dej.
O čemž nebylo mluveno, nechť jest v něm vše dostaveno.

By jim přísahu udělal, proč bys v ní stál a ji držel?
Však jsou kacíři proklatí, luteriáni, pikharti.
Pro ně se neboj nic boha, papež tě rozhřeší znova.
Císař, papež o ty nedbá; škoda, kdo se z nich dobře má.
Pakli se budou bouřiti, umíme my jim zhoditi.
Mandáty je přestrašíme, císařem je uhrozíme.

I toť jest v sněmu potřebné, obec roztrhni na dví, tré.
Na tom svůj zisk jistý poznáš; k berni, válce to jisté máš.

Svaž v otep prutu malého, nezlomíš v ní nižádného.
Když je rozvížeš, rozundáš; polámeš jej: tu důvod máš .....

Poslední píseň rozjímá o tom, kterak země česká druhdy za Husa čistým učením a pravou věrou se honosila, kdežto na ten čas že se k Římu obrací, "a to skrz neřádné kněží, jichžto noha jde od boha, slepě k Římu běží."100.1

A takových písní na soudce nespravedlivé a kněží nehodné tehdáž drahně skládáno a vubec zpíváno po ulicích i hospodách, a pronášelo se jimi, jak Sixt z Ottersdorfu praví, na světlo vše, což prvé pro strach a bázeň v mlčení bývalo.

V kterémžto rozjitření všech myslí každá případnost, jež poněkud jen o zlých úmyslech císařových a králových svědčila, nové pohoršení vzbudila. I roztrušována také týmž časem v Praze zpráva o přísném rozsudku, jejž Karel V. vynesl nad Gentem v Nizozemsku ležícím. Obec tohoto města opřela se r. 1539 proti jisté berni hrabství flanderskému uložené, odvolávajíc se na privilegia svá. Ale císař prohlásiv tento odpor za příkré odbojnictví a neposlušenství proti své důstojnosti, přitáhl s velikou mocí válečnou do Gentu, a kázav 26 předních původcův toho odboje odpraviti, ostatní vinníky ze země vypověděl, obci pak a cechům všecky svobody a privilegie, důchody i střelbu se všemi potřebami válečnými pobral, a uloživ jí pokutu 150.000 zlatých, pevnou tvrz nad městem za ně vystaviti dal, načež ještě pak 6000 zl. od Gentských každoročně vymáhal.

Tak přísný nález, jakmile se o něm rozneslo, vzbudil v Praze nevoli všeobecnou; neboť se odtud za jiné nemělo, nežli že císař s královským bratrem svým Ferdinandem I., jimž stavové čeští ve válečné výpravě proti Fridrichovi tolikéž po vůli nebyli, podobným spůsobem proti nim se zachovají, poznávajíce nepohodlnost jich ve svých snahách po absolutní vládě v říši německé i v koruně české.

Ale ona zpráva o prřísném soudu císařském nestala se příčinou snad strachu a ouzkosti; naopak, lid v Praze se odtud ještě více bouřil než před tím, žádaje se vším úsilím na úřadech konšelských, aby lidu branného co nejvíce v Praze soustředěno bylo, i aby se ta nejpilnější opatření stala k hájení jak hlavního města, tak i hranic království českého; ano k tomu i doloženo, pakli by konšelé toho opomenuli, že by lid o tu k osobám v úřadech postaveným hleděti a přísně k nim přistupovati chtěl. Takové hrozby veřejně činěny jsou.

Vůbec pronášel lid obecný v Praze mínění své bez obalu, nehledě ani k věcem ani k osobám, jichž se týkalo. Dálo se to zvláště při veřejných schůzích, jež se toho času zhusta odbývaly; mluveno tu, kterak král jak posledním mandátem, tak i jinými skutky zřízení zemské a svobody toho království porušuje a předkem městům Pražským i stavu městskému vůbec ubližuje; ukazováno k tomu, jak blahobyt země velikými berněmi ustavičně klesá, a že od sněmův, na nichž jen o potřebách královských se jedná, žádné pomoci dočkati se nelze; král že stavův při každém odjezdu jen troštuje a věci obecného dobrého pořád jen na nejbližší sněm odkládá, ale nikdy na jednání o nich že nedojde.

A že takové stížnosti bez podstatných příčin nebyly, o tom svědčí poněkud některé zprávy statistické. Tak obnášelo r. 1529 jmění všech tří stavův království českého, vyjmouc Chebsko a Loketsko, tu znamenitou na onen čas summu 6,800.000 kop gr. čes. Od kteréhožto léta však jmění země české, jakož zdá se, stále klesalo: i není pochyby, že veliké daně, zejmena na války turecké, hlavní toho příčinou byly. Neboť r. 1541 obnášelo jmění stavův již jen 5,488.545 kup a l. 1544 páčilo se na 5,181.000, tak že od r. 1529 stavové čeští o 1,619.000 kop zchudli. Jmění pak poddaných léta 1541 počítáno na 3,110.150 kop a l. 1544 na 2,628.500 kop, tak že jmění celé země r. 1541 ouhrnem se rovnalo 8,598.695, roku pak 1544 7,809.500; kleslo tedy ve třech letech jmění národní o 789.195 kop.102.1

A při tomto smutném výjevu v hospodářství národním nemenšily se rovnou měrou potřeby královské, nýbrž spíše jich přimnožováno, a to hlavně za příčinou válek tureckých a věcí říšských. Sněmy pak, na nichž stavové a obyvatelé království českého druhdy ulehčení od přílišných břemen vyhledávali, byly dle své povahy, jakož jsme v Úvodu již vylíčili, i v peněžných věcech vůli králově zcela povolny, a tak nejsouce víc ohradou stavův a práv jejich proti přechvatům moci královské, stávaly se prostředkem k provádění záměrů králových na ujmu obecného dobrého. I stalo se tudy, že obyvatelé velikými berněmi jsouce přemoženi, za příčinou neplacení povolených daní všelijak pokutováni jsou; bylyť přísné exekuce vykonávány, a komorníci královští uvozovali se v statky pokutovaných. Tu pak jedni na druhé naříkali, stav stavu pro svolení berně vinu dával, a rozmrzelost nad takovými poměry se zmáhala, až posléze v zjevné reptání se obrátila, jež stavové v tomto čase po snešení svém přátelském volně na jevo dávali.

A za takové rozdrážděnosti myslí procházely rozličné řeči mezi lidem, jak urážlivě některé osoby královského služebnictva v Litoměřicích pronesly se o stavích odporných, zvláště pak o Pražanech. Tak vypravováno, kterak někteří služebníci z kuchyně královské v Litoměřicích před mnoha lidmi v domě Jiříka Kramáře to mluvili, že ti Pražané to shledati mají, že v brzkém čase od krále skroceni budou. A nějaký nádvorník i správce královský nad střelbou tolikéž prý neukrytě se pronesl: "Škoda, že kdo dobrý v té Praze zůstati má; neb než půl druhého měsíce pomine, přijde král s velikým počtem lidu na města Pražská, aby je zkazil a z kořene vyvrátil, tak aby žádný napotom neřekl, že jest tu kdy město a Praha byla.

Ano již i v samé Praze takové a k tomu podobné pohrůžky od některých služebníkův královských, jenžto při dcerách králových na hradě pozůstali, proskakovaly, tak že obecný lid i stavové, právě v městech Pražských shromáždění, nemálo se z toho horšili. Za kteroužto příčinou odeslali purkmistři a koušelé, starší přísežní a obce všech tří měst Pražských dne 16. února za králem důtklivou stížnost, žádajíce za opatření v této věci, při čemž spolu doložili: pakli by proti takovým nevážným a lehkomyslným lidem opatřeni nebyli, že by toho pokoje, kterýž jim král při odjezdu svém k zachování poručil, nikterak zdržeti a lidu obecného ukrotiti nemohli.

Král byl toho času v Ústí nad Labem, kdež ho také i ona výše položená žádost stavův o sněm jakož i tato žaloba na služebnictvo jeho došla. Nejprv odpuvěděl dne 19. února v příčině sněmu, že mu na ten čas žádosti stavův o sněm vyhověti nelze, že však takový obecný sněm hned po tomto tažení rozepíše, k čemuž hned ten pondělí po provodní neděli nejprvé příští, t, j. 19. duben, ustanovil, spolu jim přísně rozkázav, aby v tomto čase žádných sjezdův krajských neodbývali, ani se ke dni středopostí na sněm do Prahy nesjížděli, až teprv na výše uložený den.103.1

Co se pak týkalo té stížnosti Pražan, poručil král sice maršálkovi dvorskému, aby těch osob, na něž si stěžováno, před sebe povolal a jim věc předložil. Co však k žádnému konci nevedlo, ješto včickni jsou tomu odpírali. Král také o tom o všem Pražanům dne 20. února psal, že při služebnících jeho v Litoměřicích žádné viny neshledáno; nicméně nařídil hofmistrovi, který při dcerách králových na hradě Pražském zůstal, aby dvořanům a služebníkům jejich poručil, že mají všech zbytečných a urážlivých řečí nechati. Zároveň však stížil král Pražanům, že bez trestu toho dopouštějí, aby na potupu a lehkost jeho písně rozličné se tiskly, prodávaly a veřejně se zpívaly; i vyslovil na konec tu naději, že oni to více bez trestu nedovolí.

Poslední listové, jenžto procházeli mezi stavy a králem, nevedli nikterak k upokojení obapolnému; úmysly i skutky obou stran, rozcházejíce se vždy více, směřovaly k odporu vždy příkřejšímu. Stavové zajisté si od toho sjezdu Litoměřického opět a opět připomínali slov králových tam pronešených, "že totiž bude též věděti, jak zachovati se proti těm, kteří s ním do pole netáhli." Pročež všeliké ubezpečování královo o nepodstatnosti dotčených výhrůžčivých řečí, jež stavův docházely, víry u nich nemělo. Že pak král sněm obecný teprv po skončeném tažení polnínu rozepsati chtěl, v tom hledali stavové úmyslného odkládání, aby král tím spůsobem dočkal se příhodné doby, kdež by mohl, jako se mu to až dosud dařilo i napotom zase všelikým žádostem stavův se opříti.

A pakli dotčená psaní králova ani stavův nespokojila, tím méně bylo nadíti se toho při obecném lidu.

Zatím udály se v Praze i jiné věci, jež k zmáhající se nechuti mezi králem a obcemi Pražskými nemálo přispěly. Někde prostřed měsíce února umřel v Praze jistý Štěpán Arnolt od "Tří oslův", velmi bohatý měšťan Staroměstský, nezanechav ani jakého pořízení o svém jmění ani přátel krevních s městem tímto trpících. Pražané Staroměstští prohlásili tedy statek po něm pozůstalý za odúmrť městu připadlou, odvolávajíce se na jistý majestát od krále Vladislava jim daný. I dali celou pozůstalost na penězích, klenotech a všech jiných svršcích opatřiti a hned na radnici Staroměstskou vzíti. Ale král od komory své zpraven byv, co se stalo, i že statek onen veliký jest, rozkázal listem ode dne 22. srpna purkmistru a konšelům Staroměstským, aby všecko jmění po Arnoltovi dostatečně opatřili a zapečetiti dali, dalšiho v tom poručení královského očekávajíce. Staroměstští dali za odpověď králi, že sice již tak učinili, ale že jsou té naděje, že král podle privilegium Vladislavského104.1 je při témž nápadu zanechá a se naň nikdy potahovati nebude. Král jim k tomu odpověděl, aby jen týž statek zapečetěný uložili až do jeho příjezdu na hrad Pražský, že pak se v tom k nim spravedlivě zachová.

Odpovědí tou však ona záležitost vyřízena nebyla, an Pražané i dále v nejistotě zůstaveni jsou. A tak nedůvěra naproti králi nové posily dostala; neboť Staroměstští majíce podle jistého staršího privilegia právo své za pozůstalost Arnoltovu za nepopíratelné, spatřovali v onom odkladu jen zárodek nového s králem sporu.

Jiná věc, která neblahý poměr mezi oběma stranami karakterisuje a ještě k větší nevoli vedla, týkala se mince zemské. V tomto čase mnoho mince v zrnu lehké a nehodné razilo se ve Vratislavi v Slezsku, a to z dobré mince české a ze stříbra v Jáchimově v Čechách dobývaného. I vyšlo na jevo, že král onu špatnou minci sám bíti dal. Záležela hlavně v penězích drobných, jenžto v krátkém čase i do Čech se dostaly. Neboť židé je z Vratislavi sem přinášeli, a vyměnivše je tu za dobrou českou minci, tuto z Čech vyváželi, svého užitku přitom vyhledávajíce. Tím spůsobem rozmnožila se v Čechách lehká mince tak, že hustěji nežli dobré české peníze v oběhu se vyskytovala.

Z toho vzešlo v zemi a jmenovitě v Praze pohoršení nemalé, ješto z takového rozmnožení peněz špatných povstávaly veliké škody obyvatelům v celé zemi, zvláště pak v hlavním městě. Pražané tedy na soudce zemské tu věc vznesli, aby časně přetržena byla, předkládajíce, že se to na lehkost a na potupu království českého děje, když se stříbro ven ze země vyváží, a jinde z něho lehké a ničemné peníze bijí. Což zřízením zemským zapověděno bylo.105.1 Soudcové zemští odpověděli Pražanům, poněvadž mince právo královské jest, že králi v té příčině psali, aby oni tolikéž učinili. Pražané tedy dne 11. března písemně tu věc též na krále vznesli, a stěžujíce si na škody, jaké obyvatelům království toho z té nehodné mince již povstaly, žádali, aby co nejdříve zastavena byla. Přitom ohlásili se, že by toho těm židům ani jiným, kteří ji v zemi roznášejí, déle trpěti nemohli.

Ferdinand, jenž zatím z Čech do Drážďan se byl odebral, odpověděl Pražanům dne 15. března v ten rozum: že se stížnosti takové do nich nenadál, ješto tu minci ve Vratislavi s pilným uvážením a radou knížat i stavův slezských raziti dal; čehož že neučinil pro užitek svůj, an prý ty groše slezské na zrnu tak dobré jsou jako groše Jáchimovské: z té příčiny že on král, jsa mimo to i jinými věcmi zaneprázdněn, nemůže nijakého zastavení té mince učiniti. Na závěrce listu svého také opět slíbil, že po příjezdu svém do království v dotčené věci na sněmu obecném se zachová, aby žádný při tom ničehož sobě stěžovati nemohl.106.1

A tak bylo na jevě, že král v obou svrchu řečených příčinách, jak v pozůstalosti Arnoltově tak v minci Vratislavské, Pražanům po vůli býti nechtěl, dílem žádost jejich zamítnuv, dílem ji na nejisto postaviv. I není pochyby, že obě tyto neshody za časův klidnějších minouti mohly snad bez velikého pohnutí myslí; ale za stavu tak rozjitřeného zajisté nemálo rozezlily ohyvatelstvo měst Pražských, jehož prospěchův předkem nemile se dotkly.

Když takto za příčinou posledních odpovědí královských nespokojenost v Praze i jinde v Čechách se zmáhala, Ferdinand meškal v Drážďanech, odkudž s Moricem všeliká opatření válečná proti Fridrichovi činil. I dařila se spojencům, za nepřítomnosti Fridrichovy v zemi, válečná výprava s počátku dobře; císař pak rozkázal markraběti Albrechtovi z Kuhnbachu, aby jim ku pomoci s 10 praporci a 1200 jezdci do pole se vypravil. Týž položil se u Rochlice, an kníže Moric Šemnici v Míšni osadil; oba chtěli se napotom spojiti, aby pak najednou na Fridricha udeřiti mohli, jenž toho času v Starých Hradech či Altenburku táborem byl. Ale Fridrich, jemuž lid v těchto krajinách více přál než spojencům, dostav bezpečných zpráv o postavení a úmyslu nepřátel svých, dne 2. března nenadále objevil se před Rochlicí, kdež markraběte na hlavu porazil, ano jej i zajal. Kterýmžto vítězstvím téměř všecka země Moricova, celé totiž Polabí, v moc Fridrichovu se dostala, tak že postavení jeho bylo velmi příznivé; neboť mohl odtud tím důrazněji naléhati na země koruny české, tak že po oné bitvě zejmena z Lužic nejedni stavové k němu přecházeli.107.1

Tímto neočekávaným prospěchem zbraní Fridrichových octl se Ferdinand u velikých nesnázích. Neboť týmž časem docházely ho i z Jáchimova zprávy nehrubě potěšitelné. Bylať baňská města Jáchimov, Gottesgab a Blatno bez dostatečného opatření vojenského, a Jáchimovští opět a opět jevili náchylnost k věci protestanské. Z té příčiny komora královská důtklivě předkládala v listech králi potřebu, aby panu Bohuslavovi z Hasišteina poslal ještě pomoc válečnou hlavně na ochranu města Jáchimova, kdež čtvrtletní zásoba o 4000 hřiven stř. uložena byla a každou chvíli vpádu nepřátelského očekávali.

Za těmi a podobnými příčinami Ferdinand sháněl posily vojenské, odkudž jich se jen koli nadíti mohl. Nejprvé psal císaři do Ulmu, aby co nejdříve dal se na pochod a přispěl mu pomocí svou. Dále rozeslal dne 8. března z Dráždan listy otevřené do krajův království českého ke všem stavům, žádaje jich, aby za příčinou nebezpečanství, jež království tomu od Hanuše Fridricha hrozí, vzhůru byli a, jakmile jich hejtman polní Šebestian z Weitmile napomene, dle povinnosti své pomezí českého mu brániti pomáhali. Zatím sbíral týž Šebestian z Weitmile k rozkazu královu vojenský lid královský okolo Chomútova, odkudž také dne 11. března zvláštním listem stavy české vyzval, aby nemeškajíce s lidem svým hned k Ostrovu táhli, kdež že on jich očekávati bude, ješto krále se doneslo, že Fridrich vpád do Čech učiniti chce. K témuž hejtmanu vypravili na ono vyzvání svůj lid, kromě několika pánů, z měst toliko Plzeň, Budějovice, Ústí n. Labem a Kutná Hora.107.2

Jak viděti jest, měla pomoc vojenská stavův českých hlavně Jáchimovu přispěti. Za nejvyššího špižovníka neb proviantmistra nařídil král Jakuba Hrušku z Vítozeves; spolu pak zvláštním mandátem z Drážďan obyvatelům království českého oznámil, že císař Karel V. jakož i Moric saský s velikým vojskem k ochraně království českého v několika dnech přitáhnou, aby tedy maso, chléb, obilí, mouku, máslo, víno, pivo a jiné potřeby za levný peníz Jakubovi Hruškovi ponechávali a do ležení dovážeti dávali. Tato doprava díti se měla dílem k Chebu, dílem k Míšni. Tolikéž nejvyšší úředníci a soudcové zemští zvláštním listem od 12. března napomenutí dali Pražanům všech tří měst, aby bez průtahů na panstvích a statcích svých špíži za slušnou záplatu na dotčená místa dovážeti kázali.

Když takovéto rozkazy a mandáty královské v Čechách procházely, téhož času dostavili se do Prahy zvláštní poslové od Fridricha saského.

Jan Fridrich, meškaje ještě na zámku Starohradském či Altenburce, pilné zprávy od jednatelův svých zasílati si dával o všech příbězích, jež v Litoměřicích a v Praze se byly udály. Pročež již 20. února přichystal psaní k stavům českým, aby jim jednak zalíbení své nad dosavadním jich jednáním oznámil, jednak je také k setrvání v jejich odporu vybídl. K těmto příčinám přistoupily pak v krátce prospěchy některé válečné, jichž před vítězstvím Rochlickým dobyl. I vypravil tedy hned do Prahy jisté posly, kteřížto teprv dne 8. března v radě Starého města své poselství učinili. Fridrich v listu svém od poslův předloženém obracel se přímo k purkmistrům, konšelům a obcím Starého i Nového města, připomínaje jim, že jej císař nespravedlivě do achtu dal, a Ferdinand s Moricem že vykonání té klatby na se vzali, jakkoli příčiny její jalové a nepodstatné jsou. Dále vypisoval, že Ferdinand s Moricem na země jeho sáhli a jich společnou pomucí sobě dobyli, když právě on Fridrich v zemi nebyl: ale navrátiv se, že všecko na nich zase obdržel, ano i mnohé krajiny v zemi Míšenské opanoval. Na to vyslovil jim své obzvláštní potěšení a poděkuvání, že opírajíce se o starší přátelské smlouvy či erbanuňky s domem saským a vědouce, že ta válka jen na potlačení evangelického náboženství se vede, králi svých pomocí vojenských odepřeli a v té tak nespravedlivé válce proti kurfirstovi pomáhati nechtěli. K tomu doložil, aby v tomto chvalitebném úmyslu svém setrvali a raději pokuje a přátelství žádostivi byli.109.1

Jest na bíledni, že toto napomenutí Fridrichovo větší ohlas a upřímnější oučastenství vzbudilo než svrchu řečená nařízení královská o dovážení potřeb válečných; byloť zajisté smýšlení obecné, zejmena v Praze, posledními odpovědmi královými o statek Arnoltův a o špatnou minci nemálo podrážděno, a nedůvěra proti králi, prvním mandátem vzbuzená, takto novými důkazy stvrzena jest.

Mezi tím přiblížilo se 14. březnem středopostí, t. j. poslední týden po třetí neděli postní; byl to právě termin, jejž si byli stavové položili k společnému sejítí se v Praze, pakli by král obecného sněmu, za který ho stavové žádali, do toho času nerozepsal. Jakož výše povězeno, Ferdinand odepřel této žádosti stavův řka, že teprv po ukončení tohoto polního tažení sněm v Praze odbývati chce; a spolu jim také dotčený sjezd o středopostí zakázal. Ale stavové nehledíce k této zápovědi královské, přijížděli v hojném počtu do Prahy; byloť prý výše osm set pánův, rytířův a městských poslův pohromadě; z měst jen Plzeň, Budějovice a Oustí nad Labem toho sjezdu neobeslaly.

V sobotu pak před neděli Laetare dne 19. března sešli se stavové v množství prý dříve nevídaném ze všech krajův v veliké kolleji Karlově. Tu nejprvé poklekše všickni na kolena, bohu se pomodlili a některou píseň nábožnou zazpívali. Než však jednání skutečné mezi stavy nastalo, vypravili soudcové zemští do shromáždění stavův Jana Byšického, menšího purkrabí hradu Pražského, a Petra Kasalického z Kasalic, starostu komorního, žádajíce na stavích, aby prvé, nežli by co jednati začali, některé osoby z prostředku svého na jisté pilné rozmluvení k nim soudcům zemským vyslali.

Jakkoli dokladův toho po ruce newáme, nicméně domysliti se jest, že toto pilné rozmluvení k tomu vésti mělo, aby stavové vedle svrchu položeného rozkazu královského k žádnému veřejnému jednání sněmovnímu nepřistupovali. Avšak stavové soudcům zemským zkázali, že se jim nezdá, aby zbytečným protahováním čas, k pilnějším věcem ustanovený, mařiti měli, ješto by dokonce i nějaká překážka jednání jejich státi se mohla. Nad to že mnozí z nich chudí jsouce, nemohou dlouho v Praze se tráviti, jiní pak, nemajíce žádných peněz, že v tom od jiných bývají zakládáni; z té příčiny pakli soudcům zemským pilná potřeba nastává, aby k nim sami jisté osoby vyslali, že je chtějí vyslyšeti a jim také slušnou odpověd dáti.

Jakmile tato věc vyřízena byla, tu i hned Pražané skrze svého kancléře shromážděným stavům slušné vítání učinili, načež čtena jsou některá psaní, stavům svědčící, a sice: výše položený list Fridricha saského od 20. února, pak psaní Šebestiana z Weitmile, jenž stavův napomínal, aby k Ostrovu s lidem svým se vypravili; tolikéž čten královský mandát, na rychlé vydávání špíže vydaný.

Po mnohém rozmlouvání snesli se stavové na tom aby jisté osoby zvoleny byly k sepsání artikulův, jenž budoucímu sněmu od stavův předloženy býti měly. Což také i hned učiněno jest: jmenováno totiž z každého stavu několik osob, tak že jich snad asi sto bylo; z nichž zase jen několika složení onoho spisu svěřeno jest. K těmto náleželi také Bohuš Kostka z Postupic a Sixt z Ottersdorfu. A ti ještě téhož dne jali se spisovati články, jenž napotom předlohou sněmovní státi se měly.

Stavové vykonavše onu volbu, snesli se hned na odpovědi, jakou by Hanuši Fridrichovi k onomu listu dáti měli. V kteréžto odpovědi své předkem Fridricha ubezpečovali, že staré smlouvy přátelské s domem saským povždy věrně zachovávati chtějí: načež však doložili: že zprávy jich docházejí, jako by on Fridrich a někteří poddaní jeho do království českého vpád učiniti chtěli, pročež že žádají, aby se kurfirst v tom zřejmě vyjádřil: pakli by však při něm nic takového nebylo, než toliko že by poddaní jeho co takového na škodu a záhubu království českého předsevzíti chtěli, za to že pro zachování pokoje žádají, aby je kurfirst od takového nepřátelského předsevzetí odvedl a jim to skutečně přetrhl. Na konci pak se ještě vyslovili, že si vůbec přejí, aby všeliká nedorozumění a těžkosti nikoli během válečným, ale prostředky smířlivými se na místě, postavily a narovnaly.

Než však odpověď tato skrze zvláštního posla odeslána býti mohla, došla stavův od téhož Hanuše Fridricha dvě jiná psaní latinská, ode dne 12. března, jež, aby tím jistěji aspoň jedno do Prahy se dostalo, v jednostejných slovech sepsána byla. Kurfirst saský tu opakovav hlavní obsah listu předešlého, skrze posly Pražanům předtím již podaného, zpravil je o vítězství svém, jež byl začátkem března nad markrabím Albrechtem u Rochlice obdržel; potom jim oznámil, že všecka snažnost nepřátel jeho k tomu konci se vede a v společných jich radách o to se jedná, aby po přemožení jeho král Ferdinand s císařským bratrem svým nad stavy českými pro odpor jejich skutečnou a hroznou pomstu vykonali. A na konci toho listu Fridrich doložil: "Hotovi jsme sami od sebe dědičnou smlouvu naši s vámi obnoviti, aneb bude-li se líbiti, s vámi se spolčiti a za jedno srovnati a tak se k vám chovati míníme; jestliže by kdo proti vám a jiným stavům království českého o válku se pokusil, aby takovému s pomocí pána boha všemohoucího, pokudž by nejvýše býti mohlo, se odepřelo a takové nepřátelské předsevzetí skroceno bylo, tak abyste i vy starobylých a od tolika věkův užívaných svobod poctivost a důstojnost cele a neporušitelně zachovali, a my abychom panství a zemí našich, když by se jim v jich oukladech dobře zdařilo, zbaveni nebyli."

Podle tohoto psaní poslal Fridrich stavům ještě zvláštní lístek toho obsahu: že polní hejtman Šebest. z Weitmile, jenž jmenem krále Ferdinanda válku proti němu zdvihl, staré smlouvy přátelské mezi královstvím českým a domem saským porušil; z té příčiny a mocí té jednoty staré že jich stavův kurfirst napomíná, aby ze spolku svého některé osoby zvolili, jimž by se moc dala, nad takovými, kteří by za rušitele smlouvy a jednoty přátelské uznáni byli, pomstu hodnou vykonati. A podle toho aby také přísným rozkazem odvedeni byli ze stavův ti, kteří s králem přes hranice české táhnouti směli.112.1

Jakož z obou těchto listův na jevo vychází, Jan Fridrich měl za to, že tou válkou, pokud v ní také obyvatelé království českého účastni byli, ty staré smlouvy s korunou českou týmiž poddanými českými porušeny jsou; a proto také vybízel stavy, aby s ním zavřeli spolek nový na ubranu obapolnou, obnovíce takto zároveň staré přátelské smlouvy proti společným nepřátelům. I jakkoli tu Ferdinand jmenován nebyl, přece pochybovati nelze, že i proti němu tato jednota obrácena býti měla, jakmile by svobod a privilegií království českého se dotkl a vůbec proti jedné neb druhé straně té jednoty nepřátelsky se zachoval. Chtěl tedy Fridrich patrně stavy české strhnouti v zjevný boj proti Ferdinandovi I.

Stavové vyrozuměvše pravým úmyslům Fridrichovým, zasedli i hned na sepsání odpovědi k druhému tomu psaní jeho.

V druhé této odpovědi vyslovivše potěšení své nad vítězstvím, jež Fridrich u Rochlice nad markrabím Albrechtem byl obdržel, opakovali svou ochotnost v tom, že i dále smlouvy přátelské zachovávati chtějí a tím, což by k zachování dobrého sousedství i také k obnovení týchž smluv náleželo, déle prodlévati nemíní. Dále pak znovu žádali, aby kurfirst k upokojení říše přispěl a při hejtmanech i poddaných svých i při lidu válečném dostatečně opatřil, aby se přes pomezí království českého obyvatelům této země žádné škody nedály, ješto by i oni stavové k těm, kteří by týmž smlouvám ublížili, se věděli jak zachovati.112.2

Z kteréžto odpovědi patrné jest, že stavové čeští, jakkoli ochotni přátelské sousedství s domem saským zachovávati, nikterak na tom nebyli, aby i hned spolu v jistou jednotu obrannou s Fridrichem vešli. A tuto odpověď druhou, asi 136 pečetmi pánův a rytířův jakož i třemi pečetmi měst pražských opatřenou, poslali i hned Fridrichovi zároveň s onou první odpovědí výše položenou.

A dne 21. března stavové odpověděli též Šeb. z Weitmile k listu jeho, v němž jich napomenul, aby s lidem svým k městu Ostrovu táhli. Odvolávajíce se na dotčené psaní Fridrichovo, pronesli se hejtmanovi královskému v rozum ten: že mu dobře znáno, že vyměřený čas hejtmanství jeho již vypršel, a poněvadž nad to z psaní kurfirstova žádných příčin k nepokoji sobě daných nenalézají, z té příčiny že žádají, aby žádného nepěátelství nepodnikal; leč chtěl-li by co od osoby své předsevzíti, v tom že oni stavové nechtějí a nejsou povinni podle něho státi, anobrž přišlo-li by co skrze to buď osobou jeho neb skrze kohokoliv jiného z obyvatelův království českého na království toto, ke každému tomu že by o to hleděti chtěli.

Viděti jest, že stavové dosud snažili se, zachovati mezi oběma stranami, královou totiž a kurfirstovou, jakési postavení nestranné.

Když tyto věci v Praze se dály, touž dobou, nedlouho po bitvě u Rochlice, hejtmané Fridricha saského, Vilém Thumshirn113.1, Jindřich Reuss a Jiří z Plavna do Čech vtrhše, město Jáchimov osadili. V městě tom i v okolí jeho shromažďoval se, jakož výše vypsáno, již za předešlé výpravy válečné i v novějších příbězích některý branný lid královský, odkudž do země saské vpády činil a za nepřítomnosti Fridrichovy poddaným jeho veliké škody působil; zvláště na husary královské si stěžováno, kteří krajiny saské plenili, lid vraždili a s ženským pohlavím hanebně zacházeli. A když napotom z poručení královského ten opovědný list vyšel, jímž poddaným saským válka se vyhlásila, nabyla věc té povahy, jako by nikoli pouze král, nýbrž i koruna česká toto nepřátelství byla opověděla.

Za kterýmižto příčinami dotčení nejvyšší vojevůdcové lidu saskébo Jáchimov vzali, chtějíce nejnebezpečnější místo podle hranic severozápadních ve své moci míti. Spolu však dali od sebe veřejné ohlášení: že nechtějí nikterak koruně české, s kterouž dům saský staré přátelské smlouvy byl uzavřel, skrze ono osazení na její spravedlnosti ničehož odníti aneb odciziti, nýbrž že to město jen proto osadili, aby země a poddaných svého pána tím lépe zastati a chrániti mohli. Tolikéž nevzali od Jáchimovských povinnosti a přísahy žádné k rukoum Fridrichovým, nýbrž purkmistr, rychtář, obě rady, čtvrtní mistři, starší a všecka obec téhož města musili slíbiti, že odtud povinnosti královské si více vážiti a nepřátel kurfirstových více přechovávati, ani jídlem a pitím jich opatřovati nebudou, než toho dle své nejvyšší možnosti brániti budou, a to až do dalšího poručení a srovnání, které kurfirst se stavy koruny české uzavře.

Kteréžto jednání své onino vůdcové saští oznámili stavům českým, v Praze shromážděným, skrze psaní dne 20. března, dokládajíce v něm také toho: Jakkoli kurfirst k těm, kteří proti smlouvám dědičným ku králi s pomocí svou se přidají a do země jeho vpád učinili, touž měrou a odměnně v království českém se odplacovati dostatečné příčiny měl; však přece že ty dědičné smlouvy, neohlédaje se na to, že někteří poddaní království českého proti nim jednali a z nich vkročili, vždy zachovávati chce. Z té příčiny že oni váleční radové kurfirstovi o tom nepochybují, že i jim stavům, kterýmžto do tohoto času nepřátelské předsevzetí královo naproti mysli bylo, ono osazení Jáchimova více k libosti nežli k nelibosti bude, že tedy oni stavové i napotom ty dědičné smlouvy zachovávati budou, Jáchimovské pod svou další ochranu přijmou a je potravami i jinými věcmi jako prvé opatřovati budou.

Vilém Thumshirn osadil lidem svým také město Přísečnici a jiná pohraniční místa blíže Jáchimova, odkudž dříve tolikéž vpády do knížectví saského činěny byly. I o tomto osazení poslán list od rady Přísečnické stavům do Prahy.

Výše položené psaní vojevůdcův saských stavové dne 22. března, jsouce právě v kolleji veliké pospolu, obdrželi.

Jak z dosavadního vypravování jde na jevo, uvykli stavové tuto válku hned od počátku jejího považovati za věc, již král o své ujmě podnikl, nehledě v tom k obecnému smýšlení stavův ani k zřízení zemskému. Přirozeným spůsobem rozeznávali tu také interessy královské od prospěchu celé koruny. Pročež neměli ono osazení Jáchimova dokonce za žádné nepřátelství proti království českému; nýbrž vyloživše si je zcela ve smyslu vojevůdcův saských, spatřovali v něm pouhé vojenské opatření proti Ferdinandu I., zvláště když saský lid v osazených místech žádného násilí proti poddaným se nedopouštěl; neboť sami Jáchimovští k tomu se znali, že posádka saská k obyvatelstvu mírně se chová.115.1

V onom náhledu jakož i ve všem jednání stavův jevila se tehdáž patrná jednomyslnost, tak že hned i na tom se snesli, že i napotom ve všech dalších věcech za jedno býti chtějí. Pročež i na tom zůstáno: aby každý ze stavův, kdo by k tomu přátelskému všech stavův snešení přistoupiti chtěl, do velkonoc nejprvé příštích (do 10. dubna) přiznávací list mezi stavy odevzdal; potom však aby žádný k snešení stavův přistoupiti nesměl, leč by někdo z příčin hodných toho dříve byl učiniti nemohl. Z takového přiznání chtěli stavové též poznati, kdo obecného dobrého království českého přítel a milovník jest, a kdo nepřítel. Spolu pak i to uzavřeli, že všickni stavové kdož ono přiznání učinili, k sněmu, jejž král na pondělí po provodní neděli, t. j. 18. dubna, byl rozepsal, do Prahy se najíti dají a tu na témž sněmě až do konce setrvají; buď on král při něm osobně přítomen neb nebuď.

Hned po tom stavové kraje Boleslavského na shromážděné stavy vznesli, kterak jsou již od roku minulého od krále na závazcích, žádajíce v tom za radu, měli-li by se k stavům přiznati a k tomu snešení přistoupiti. Ale stavové dali jim za odpověď, že jim rady na to dávati nenáleží, oni aby učinili, což svého nejlepšího znají.

Jakkoli jistého svědectví nemáme, nicméně zdá se, že dotčení stavové Boleslavští, nedbajíce na slib roku 1546 od krále jim vynucený, ze závazku toho se sami propustili a k přátelskému snešení již tehdáž se přiznali; neboť napotom vždy v seznamu stavův spojených se nalézají.

Po těchto věcech rokováno o rozličných vadách vlády královské, a nejvíce si tu opět stěžováno na spůsob sněmování. Tu předkem dvorský rychtář a primus Staroměstský Jan Fikar z Vratu ukazoval na podivný spůsob při sněmích předešlých zachovávaný, že tu stavové uzavíráni a někdy na paláci týden i dvě neděle drženi bývali, kdežto za starodávna v soudné světnici všickni tři stavové, chudí jako bohatí, volně přimlouvati se směli; ale nyní že s toho docela sešlo. Z té příčiny přednesl žádost, aby takové odměšování stavův se více nedálo, nýbrž aby starobylý spůsob společného radění se zachováván byl. Stavové vyšší k tomu odpověděli, že mnoho takových nedostatkův bylo, ale že napotom s nich vesměs sejíti má.

Načež o svobodách zemských rozmlouváno. Pohříchu nemohli jsme se dopíditi zevrubných zpráv o zajímavém jednání tomto; Sixt z Ottersdorfu, přední těchto věcí svědek, dotýká toliko, že mnoho o nich tehdáž rokováno bylo. O čem jednáno, tomu dosti zřejmě vyrozuměti lze z článkův či artikulův, jež osoby od stavův tehdáž zvolené sepsaly. Komisse tato, o níž jsme na svém místě byli se zmínili, ukončila toho času na Staroměstské radnici práci svou, a uvedši všecky žádosti stavův v obšírný spis, předložila jim tento někde 22. března, načež v kolleji veliké v plném shromáždění stavův čten byl.116.1

Artikulové toho spisu nazváni jsou též přátelským snešením stavův a měli budoucímu sněmu za základ všeho jednání sloužiti; neboť stavové v nich přední stížnosti své složivše, za konečné uklizení jich žádali. A poněvadž snešení toto pro kulturní dějepis náš velmi důležité jest, připojujem je v plném znění jakožto "Přílohu" k tomuto spisu, zde pak toliko hlavních článkův jeho se dotkneme. Tito vztahují se předkem na věci náboženské a církevní, na soudy, sněmy, sjezdy krajské, schůze obecní a na některé věci finanční.

Hned první dva artikulové měli vésti k žádoucí jednotě v náboženství a chrániti kněžstva pod obojí před libovůlí královskou. Byloť v nich ustanoveno: aby za příčinou některých rozdílův, jenž zmáháním se protestantismu v Čechách povstali, stavové s duchovními pod obojí na jistý čas a den do Prahy opět se sjeli a v kolleji veliké o přetržení takových rozdílův přátelské a křesťanské mezi sebou rozmlouvání měli, a tak aby napotom sjezdy strany pod obojí o věci duchovní vždycky svobodné byly, jakož za předešlých králův českých to držáno a zachováno bylo. Kazatelé pak pod obojí, jestli že by na ně co scestného neb bludného se shledalo, a tím že by před králem obžalováni byli, aby skrze administratora a konsistoř pod obojí jakož i skrze osoby, ze všech tří stavův za defensory zvolené, v tom rozeznáni byli, a "ne hned na zprávu holou a bez obecného a pořádného slyšení aby od krále neb od kohokoliv jiného jakkoliv trestáni neb z země vypovídáni bývali."

Následující články týkaly se soudův, hlavně pak osazení soudu zemského. Kdybykoliv král soud zemský osadil, měl nejprvé psaní do každého kraje učiniti a od obyvatelův žádati, aby některý počet osob ze stavu panského a rytířského králi k osazení soudu zemského odeslali. Z kteréhožto počtu osob král při nejmenším z jednoho každého kraje dvě osoby voliti a jimi zemský soud osaditi měl. Za příčinu tohoto spůsobu volení stavové uvedli, že lidé ze sebe a z obcování svého nejlépe povědomi jsou těch, kteřížto za soudce zemské se hodí. Též jestli že by osoba která z úřadníkův zemských umřela aneb od úřadu svého odpnštění vzala neb z hodných příčin sesazena byla, tedy na sněmu budoucím měly 4 osoby hodné od stavův voleny býti, z kterýchž králi jednu na takový úřad zemský zvoliti náleželo.

V příčině pravomocnosti soudův uzavřeno: jestli že by jakákoli pře mezi králem a obyvatelem kterým tohoto království ze stavu panského, rytířského aneb některou obcí ze stavu městského vznikla; tedy aby k slyšení a k rozsuzování k žádným jiným postranním soudům ani také k radám královským potahováni nebyli. Mělať rozeznána býti pořádem práva před soudem zemským, před nimž také každý obyvatel král. čes. i krále viniti mohl. A což by tu nalezeno bylo, na tom obě strany zůstati měly. Toliko Pražané a jiná města královská při soudech svých vedle starobylého pořádku zůstaveni býti měli.

Kterýžto článek, dotýkaje se soudů postranních, patrně směřoval proti soudu komornímu a dvorskému, jimž král často rozepře k rozeznání podával na místo soudu zemskému, zvláště záleželo-li mu na tom, aby vedle přání a vůle jeho královské vyřízeny byly.

Stěžováno si tu nejvíce na soud komorní, jehož král proti těm často prý užíval, kdož na sněmích ostřeji proti královské proposici mluvili, vytýkajíce jí, že obyčejně jen na potřeby královské a nikoli na zemské se vztahuje. Takoví stavové pak soudem komorním cti, statku i hrdlu odsuzováni, jakožto ti, kteří na důstojenství královské sáhli. Pročež také v snešení přátelském stavové přímo žádali, aby radové komory královské, zejmena královský prokurator, v žádném soudě nesedávali.

Nad to výše ustanoveno: aby král na nižádného obyvatele, jakéhož by koli stavu neb povolání byl, jinak nesáhal, než pořádem práva, a což by tu králi neb druhé straně soudem spravedlivým nalezeno bylo, na tom aby se zůstalo.

Úředníkům a soudcům zemským znova uloženo, aby na ublížení svobod a privilegií tohoto království proti stavům bez vědomí jich v nic se nezavazovali a na stavy nesvolovali. Vůbec měli úředníci předkem dbáti na práce své a podle povolání svého lidem volni býti, nikoliv pak pyšni, "poněvadž ne páni, ale obce království tohoto jsou služebníci." Což patrně zásadu Jednoty bratrské připomíná.

V jiném článku žádáno: aby privilegia království českého, jež v nově zregistrována byla, ode všech tří stavův s pilností ohledána a se starým zregistrováním srovnána byla; též klenoty zemské na Karlšteině aby skrze osoby k tomu od stavův zvolené vyhledány byly, a jestli že by se čeho nenašlo, aby o to k těm, jimž svěřeny byly, podle zřízení zemského hledíno bylo.

A jakož zřízením zemským vyměřeno bylo, jestli že by kdo úředníky neb soudce zemské nařkl, aby hrdlu propadl; i vytkli stavové proti ustanovení tomu, že lidé, byť by se jim i mnoho proti spravedlnosti ubližilo, nesmějí o tom ani mluviti, bojíce se tak těžké pokuty. A protož usnesli se na tom, aby takovéto vyměření minulo a takto o tom naříreno bylo: "Jestli že by kdo nařkl koho z úředníkův vyšších neb menších, ze soudcí a rad královských o spravedlnost svou, ješto by se soudu a desk neb kteréhokoli úřadu dotýkalo; tedy měl ten, kdož by tak nařčen byl, vznésti to na soud zemský. A jestli že by ten, kterýž jest nařkl, takového nářku na něho (úředníka) nedovedl, tedy takový nařčený měl býti od soudu zemského na poctivosti opatřen, a tomu, kdož jest ho nařkl, ve dsky do jeho živobytí, nic kladeno býti nemělo, a mimo to i na závazku do smrti býti měl, tak aby se při každém soudu zemském hned po vyhlášení půhonův na černou věži postavil, a dokudž by se soud držel, aby s černé věže pod ztracením cti nescházel. Pakli by však na kterého to, čímž byl nařčen, hodnověrným a dostatečným svědomím dovedeno bylo, tehdy ten touž pokutu, jakž výše psáno jest, nésti a podstoupiti povinen býti měl."

Nad jiné však důležitější byli artikulové o sněmích; obsahavaliť mimo jiné také věci tyto: "Když by koliv král i sněm obeslal, tedy aby skrze zvláštní listy ty artikule, o něž by se sněmovati mělo, výslovně a srozumitelně oznámiti dal, a to pro všecky stavy, tak aby stavové jednoho každého kraje, sjedouce se prvé, potom osoby z počtu svého vyslati i sami osobně na týž sněm jeti mohli. A takoví listové, jimiž by král sněm pokládal, aby hejtmanům každého kraje posláni byli; ti pak aby při týchž listech také krajanům svým den oznámili, kdyby se v městě krajském tu, kdež se od starodávna krajové sjíždějí, sjeti měli."

Spolu však stavové žádali, aby moc měli, na témž sněmu vedle proposice královské také to, což by sami za potřebné pro obecné dobré uznávali, jednati a zavírati.

Jestliže by král sněmu nepoložil a v zemi nebyl, a potřeba toho uznána byla, aby sněm bez prodlení položen byl, tedy měl jej nejvyšší purkrabě Pražský hned rozepsati. Pakli by purkrabě z jakýchkoli příčin toho neučinil, toť úředníci a soudcové zemští jej položiti měli; ale když by ti tolikéž toho učiniti nechtěli, tedy všickni tři stavové to právo míti měli, takový sněm rozepsati, a to na spůsob ten: Hejtmané krajští, sjedouce se v Praze, měli spolu s Pražany o položení téhož sněmu obecného se snésti a jej na určitý den rozepsati; načež každý, kdož by k sněmu náležel, k témuž dni do Prahy přijeti měl. Při tom také uzavřeno: aby mimo dvě neděle sněm déle netrval a zbytečně se neprotahoval; a stavové aby ne po různu, nýbrž všickni v společnosti k obecnému dobrému se přimlouvali; tolikéž aby se vše světle a zřetelně jednalo, a nic pod jakýmkoli přikrytím; a což usnešeno, aby se k jinému konci neobracovalo. Kterýmžto posledním uzavřením stavové výslovně ukazovali také na to, že poslední pomoc roku minulého sněmem svolena jest vlastně proti Turku, král pak že ji proti kurfirstovi saskému potahoval.

V týchž artikulech o sněmích dále jest obsaženo: Kdy by kolivěk sněm obecný zavřen býti měl, a stavové tohoto království o jisté artikule že by se snesli, úřednici pak neb soudcové zemští i jiní že by se od nich dělili a se stavy se nesnášeli: tehdy sněm přece k svému zavření přijíti, a osoby ze všech tří stavův relaci a přiznání učiniti měly; úředníkům menším mělo býti uloženo, takovou relaci i ten sněm ve dsky zemské bez odpornosti vložiti. Avšak, prvé nežli by k relaci a zavření toho sněmu přišlo, měl jednomu každému stavu výpis těch artikulův, na témž sněmu jednaných, dán býti, aby napotom nic v tom k změnění nepřišlo: a než by týž sněm ve dsky zemské vložen byl, měl těmi výpisy stavům danými se korigovati. Spolu také při tom doloženo: aby stavové mimo snešení sněmovní od krále v nic žádným mandátem ani jak jináč potahováni nebyli, a jestli že v čem na sněmích obecných aneb jakžkoli jinak od kohokoli proti svobodám a privilegiím zavedeni jsou, to aby všecko zrušeno bylo. Tolikéž jestli že by jaké tažení polní bylo, aby nejv. hejtmanu i ostatním hejtmanům polním dostatečná instrukce dána byla, tak aby mimo ni a svolení stavův nic nečinili.

A jakož se stavové toho domáhali, aby také sami o své ujmě sněmy rozpisovati směli: tak také v témž článku žádali, aby i sjezdové krajští, jež král také byl obmezil, tak jako od starodávna svobodni byli, a tolikéž i obce v městech Pražských pro všeobecné dobré scházeti se směly.

Nad to stěžovali si stavové v nejednom článku, že mnohá nařízení královská jsou také na ublížení majestátův starších, jež někteří stavové od předešlých králův mají, a že novým jich výkladem o své statky přicházejí. Z té příčiny že mají všecky takové artikule na sněmu budoucím v nic obráceny býti, a jeden každý stav i každá osoba nechť zůstane při znění majestátův a zápisův, jakž je buď na životy neb na summy obdrželi; a kdož by jaké stížnosti v té příčině měl, aby je na soud zemský vznesl.

A poněvadž Ferdinand I. za vlády své často německé šlechtice do Čech povolával a je tu za zásluhy jejich, které si o osobu neb rod jeho zjednali, rozličnými statky daroval: pročež stavové, považujíce takové výsluhy právem za zboží zemské, opřeli se v tomto snešení přátelském též proti takovému rozdávání výplat, žádajíce krále, aby jich raději k svému užívání pozůstavil. Zvláště pak stěžováno si na to, že král úředníkům a soudcům zemským takové výplaty a výprosy uděluje, a to z příčin, "které při obci těžkost a podezření nesou."

V jiném pak článku na to naleháno, aby stavové na budoucím sněmu se toho doptali, kdo jsou a které osoby s knížetem Moricem ty přátelské smlouvy či erbanuňky obnovili, a to obnovení aby stavům ukázáno bylo.

Jiné články se týkaly mince české a žádáno tam: aby mince česká jinde mincována nebyla než v Čechách, a to u Hory neb v Praze; všecky pak mince zemí k tomu království příslušejících aby k minci české a k zrnu jejímu mincovány byly; tolikéž aby Kutná Hora, "koruny české poklad", i jiné zlaté všecky a stříbrné hory jen přirozenými Čechy a nikoliv Němci spravovány byly, čímž že opět znamenitě se zvelebí; posléze aby židům kupování stříbra a směňování všelijakých mincí zastaveno, a všickni v jistém čase této země se zhostili. Kterážto žádost stavův patrně čelila proti špatným penězům, jenžto nedávno ve Vratislavi raženy a odtud do Čech od židův dováženy byly.

Nemálo důležitý byl i článek 31. téhož snešení přátelského, v němž stavové na příští sněm vznésti chtěli: dokud by král český živ byl, aby žádný syn jeho na království korunován býti nesměl, což aby napotom i s přísahou královskou ve dsky zemské vloženo bylo.

Článkem 33. chtěli stavové čeští všecken vliv stolice papežské od království českého odvrátiti; pravenoť v něm: že na nejblíže příštím sněmu snešení státi se má, aby žádný král český s papežem v žádné svazky a povinnosti nevcházel, ješto papežové na větším díle království tomuto škoditi hleděli a je zahladiti usilovali.

Vedle dotčených artikulův obsahovalo přátelské snešení ještě mnohé jiné žádosti stavův, jako: aby radové komory královské v žádném soudě nesedávali; aby král desk komu mimo vyměřený spůsob nezastavoval, tak aby lidé sobě zápisy dělati a zase propouštěti nemohli, jakž zpráva byla, že by to král nedávno na žádost Krištofa Gerštorfa byl učinil; a posléze aby k zamezení všelijakých zbytečných rozepří a soudů na témž sněmě zvláštní spůsob smírčích soudů nařízen byl.

Nejposléze pak v témž snešení ještě doloženo bylo: jestli že by kromě těchto 57 artikulův něco ještě užitečného a království tomuto prospěšného od kohokoliv ze všech tří stavův vymyšleno a nalezeno bylo, tedy aby stavové při témž sněmu budoucím měli moc o tom rozmlouvati, a uvážíce to, také potřebná snešení o to učiniti.

Z článkův tuto vypsaných předkem tu vysviti, že stavové příležitosti dané k tomu užíti chtěli, aby mnohá práva si proti libovolným snahám královským lépe pojistili, ano nejednoho ještě k nim nabyli. Pročež také zasazovali se o restituci svobodnějšího sněmování, sjezdův krajských a schůzí obecních jakožto předních záštit svobody občanské a nejdůležitějších prostředkův k vykonávání samosprávy zemské.

Avšak stavové shromáždění nepřestali na oněch artikulích; ale po přijetí jich nařídili spolu veřejnou hotovost zemskou, pravíce ve spisu o to složeném, že za příčinou těch velikých nepokojův v sousedních zemích jim potřebí je, aby svou vlast, své manželky, dítky, statky a poddané náležitě opatřili. Docházelyť zajisté stavův bez vší pochyby rozličné zprávy, že okolo Drážďan sbírá se pomocný lid Moricův, jenž do Čech vtrhnouti chce. I snesli se na tom: aby každý, kdož by měl statku za dva tisíce gr. čes., k té hotovosti vypravil koně dobrého s kopiníkem aneb střelcem, a k tomu ještě čtyři pěší. Pakli by kdo z hodných příčin koně jízdného vypraviti nemohl, měl dáti místo něho čtyři pěší anebo zase místo čtyř pěších koně jízdného. K dvacíti jízdným dán jeden a ke stu pěších tři vozy, na nichž by naložily se dvojí zbroj jízdecká, pro vozku i povozného, dvě hakovnice, dva neb tři železné cepy, rejč, lopata, motyka, sekera kladní, lancuch či řetěz a dvě prkna.

Spolu nařízeno, aby ve vojště byl správce duchovní; nikdo neměl míti jiné osoby ženské, leč svou manželku. Tolikéž zakázány pod přísným trestáním všeliké neřesti, lání proti bohu, přísahání, vády, hry, ožírání, každé pustošení a chudých lidí utiskování. V kterémžto nařízení českobratrskou kázeň patrně spatřovati jest.

Nad tímto lidem ustanoveni jsou rotmistři z každého stavu, kteří v každém městě královském, panském neb rytířském na pohotově býti měli. A těm uloženo, aby sobě třicátníky nařídili, též k dělům, prachům a jiným potřebám válečným dohlídali, by všecko, cožkoli k válečnému běhu náleží, přichystáno bylo.

V každém pak kraji jmenován býti měl hejtman krajský co vůdce lidu téhož kraje; pročež zůstáno od stavův na tom, aby sjeli se krajané 31. března v městech krajských, a tu aby každý kraj si svého hejtmana zvolil a s ním se o službu snesl. A všickni rotmistři a hejtmané podřízeni býti měli nejv. hejtmanovi jakožto vrchnímu vojevůdci všeho vojska stavovského. Stavové přistoupivše na témž sjezdu k volení jeho, nejprv jmenovali z každého stavu po čtyrech osobách, načež los spadl na Kašpara Pfluka z Rabšteina, kterýž prý pak ode všech přítomných s velikou vděčností přijat jest.

V příčině střelby a jiných potřeb ustanoveno: aby na všech zámcích, v městech, na tvrzích i všude od každého, kdo by koli takové věci válečné měl, vyhledány, dobře spraveny a kromě toho, což by komu pro ochranu domácí nevyhnutelné bylo, ostatní do pole půjčeny byly.

Co se pak týče skutečné výpravy válečné, tuť nejv. hejtman, vida potřebu k vyzdvižení toho lidu válečného, měl to i hned nejbližším městům a krajům a tolikéž do Prahy oznámiti, načež Pražané do ostatních krajů to zkázati měli. Po té měl krajský hejtman lid obeslati a zdvihnouti z kraje svého a s ním na místo od nejvyššího hejtmana určené táhnouti. A když by se vojsko takto v hromadu strhlo, tu mělo se tažení podle starodávného spůsobu tím pořádkem díti: první den, když by se houfové hnuli, měl napřed stav panský táhnouti, druhý den stav rytířský a třetí den stav městský, tak aby bratrská láska a svornost mezi stavy trvati mohla. Korouhev česká nalézati se měla v jízdectvu stavu panského a rytířského, korouhev pak Pražan v hlavním oddělení pěším.

Kdož by však bez slušných příčin podle toho snešení stavův se nezachoval a do pole po daném ohlášení netáhl aneb počtu svého nevyslal, ten měl ze země ven vyhnán býti a statek jeho zemi propadnouti, aby na obecné dobré obrácen byl.

Posléze uzavřeno, aby na potřeby válečné mezi stavy sbírka se stala, tak sice, aby každý podle předešlého odhadu z tisíce kop grošů českých jednu kopu dal. Kteréžto peníze skládati se měly v Praze Zdislavovi Vrabskému z Vrabí a Janovi Tatourovi z Vraného s listy přiznávacími. A těmto osobám uloženo, aby takové peníze na potřeby, které by nejv. hejtman uznal, vydávaly, ale jinak je zatím na radnici Staroměstské ukládaly.

A tato hotovost trvati měla do sv. Martina nejprvé příštího, t. j. do 12. listopadu.

Stavové učinivše snešení dotčená, zvolili jisté osoby z pánův a rytířstva Pražanům k radě a ku pomoci, poručivše jim, jestli že by náhlá potřeba toho nastala, aneb jaké nebezpečenství na království české odkudkoliv se valilo, aby to hned bez meškání opatřili, stavům skrze listy do krajův to znáti dali a spolu s nejvyšším hejtmanem buď jen některými kraji aneb i celou zemí do pole hnuli. Tolikéž jim poručeno, aby všeliká psaní od krále, od kurfirsta i od jiných osob k sobě přijímali a k nim jmenem všech tří stavův odpovědi dávali. Ku kterémužto úřadu zvoleni jsou: Arnošt Krajíř z Krajku na Mladé Boleslavi, Vilém Křinecký z Ronova na Libči, Diviš Slavata z Chlumu a Košumberka na Kostelci, Bořivoj purkrabí z Donína na Tuchorazi, z pánův; Hynek Krabice z Weitmile, Zdislav Vrabský z Vrabí, Bernart Barchanec z Baršova, Melichar Rór z Rórova, z rytířstva. Ti přede vším počtem stavův vyhlášeni jsou a jmenovali se napotom "Zřízené osoby od stavův království českého."

Avšak vedle dotčených osob zřízených také jiní mnozí ze stavu panského a rytířského, kteří jsou při onom přátelském jednání v středopostí byli, kdykoli do Prahy se nahodili, při uvažování případných věcí přítomni bývali, Pražanům, starším přísežným i obcím raditi pomáhajíce a, cokoli mezi nimi nařízeno a sepsáno bylo, to vždy přede všemi čísti dávajíce.

Stavové, všechy tyto věci vyřídivše, dne 23. března z Prahy rozjeli se.

Sjezd, jehož jednání jsme právě vylíčili, ukazoval zjevný již odpor stavův, o středopostí slmomažděných, proti vládě a politice královské, ano i jistou měrou proti samému králi.

Co se předkem snešení přátelského týče, tuť nelze toho příti, že stavové již za minulých časův, před Ferdinandem I. nejednomu králi jisté artikule předložili, jenž se na svobody jejich a na potřeby zemské vztahovaly, žádajíce při tom, aly král na sněmu nejbližším k nim zřetel svůj měl. Tak se zejmena stalo za Vladislava před důležitými sněmy r. 1497 a 1499 držanými. Než Ferdinandovi I. byly takové manifestace žádostí stavovských docela naproti mysli, protože neměl naprosto žádné chuti vyhověti jim; tak aspoň spatřovalo se na sněmích za jeho času, kdykoliv obecné potřeby zemské jednati se měly. Již z té příčiny dotčené snešení musilo se krále nemile dotknouti. Nad to však obsahovalo v sobě nejednu zjevnou inkriminaci proti libovolným přechvatům vlády jeho, kterým stavové přítrž učiniti a na místo nichž mnobé změny ve smyslu demokratickém, jako, v příčině soudův zemských a sněmův obecných, učiniti chtěli. A tím mělo sáhnouti se, zejmena co do svolávání sněmův, přímo i na prerogativy královské.

Větší však urážka svrchované moci panovnické jevila se v druhém kroku stavův, jenž se týkal veřejné hotovosti zemské. Vyhražovali sice v snešení svém co nejrozhodněji osobu královskou, vyhlašujíce, že taková hotovost nikoli proti králi pánu jich čeliti nemá, nýbrž toliko k obraně vlasti. Avšak tím se vším nezákonitost toho kroku zastřena býti nemohla, neboť nestal se na sněmu obecném od krále rozepsaném, ani svolením královým neb plnomocných vyslaných jeho. Dopustili se tedy stavové podobnébo porušení zřízení zemského, jako dříve král osudným mandátem svým. Nad to výše mohlo považovati se ono uzavření stran hotovosti zemské snadno za nepřátelskou odpověď k listům, jež král byl nedávno do krajův rozeslal, napomínaje stavův, aby mu pomocí svou přispěli.

A tato příkrá povaha sjezdu středopostního, jakož z některých kusých zpráv souditi lze, také hned zprvu nejedněm ze stavu panského povážlivou se býti viděla, tak že v tom s ostatními na rozdílu byli; ano dle svědectví Sixta z Ottersdorfu již při jednání o artikule snešeni přátelského neshody jisté vznikly. Nejedni si dále i toho přáli, aby taková snešení, jakož bylo zvláště o veřejnosti zemské, jen na sněmě obecném se stala. Neboť jeden z předních pánův, Jan z Pernšteina, jenž také k opposici náležel, před samým sjezdem oním pronesl se k přátelům svým v rozum ten: "Znám, kdož to obmýšlí, aby králi i obci dobré bylo, že jest nejlepší obmýšlení; neb jsem slýchal, že ani král bez obce ani obec bez krále dobře státi nemůže ... A protož což činiti mám a povinen jsem podle všech stavův snešení, na čem se společně podle pořádku starobylého na obecném sněmu snesou, to činiti budu a tak se zachovám a v tom mnou nic nesejde.127.1" I jest nepochybné, že jiní mírnější s tím větším povážením a obáváním rozpomínali se na následky toho sjezdu.

Nelze o tom pochybovati, že takové smýšlení, byť i s počátku tajené, bylo na velikou ujmu jednomyslnosti stavův. Než i jiné příčiny vedly k tomu, že později, když nastala doba rozhodnější, svornost mezi stavy mizela. Tak k pravdě podobno jest, že mnozí z vyšších stavův nemalou z toho nechuť měli, že stav městský a jmenovitě obce Pražské při celém jednání vrch měly, a že dotčené osoby zřízené Pražanům jen k radě a ku pomoci jmenovány jsou. I nemineme se též pravdy, tvrdíme-li, že jmenovitě demokratický původ a ráz toho hnutí mnohého pána odstrašoval od upřimného a stálého účastenství. Vyšelť, jakož dolíčeno, odpor první předkem z obcí Pražských Starého i Nového města, kteréž na úřady konšelské marně naléhaly, aby i hned byly svolány a králi přímou odpověď k mandátu jeho dáti mohly. Kterýmžto krokem strženi jsou i úřadové obcí Pražských v zjevný odpor, a ten se pak rozšiřoval přirozenou mocí svou dále, až posléz vedl k onomu sjezdu a k oněm usnešením stavův o středopostí. A toho pováživše nejedni přední pánové, zejmena strany utrakvistické, hned tehdáž strnuli nad odporem se zmílajícím. Nicméně neopovážili se na ten čas rušiti svornost a jednomyslnost panující. Psalť o této shodě dne 22. března, tedy právě na konci onoho sjezdu, Šebestian z Lobkovic do Přísečnice, že všickni tři stavové u veliké jednomyslnosti jsou, a kdo by tu jednotu zrušiti chtěl, že by 100.000 lidu míti musil.128.1 Než jinak se věci měly, když nenadálé těžkosti se na stavy přivalily, a vytrvalost i svornost jejich přísným zkouškám podrobiti se musila.


Poznámky

ke straně 93

93.1 Rukopis Sixtův; opis toho snešení v Zimmermannu II. str. 309 nesprávný jest.

ke straně 97

97.1 Acta Ferd.

ke straně 98

98.1 T. j. den 12. února, kdež stavové, jak výše položeno, ponejprv pospolu byli.

98.2 Patrně se tu naráží na jisté pletichy a křivdy, jež snad po shoření desk zemských se udály.

ke straně 100

100.1 Sixt z Ottersdorfu.

ke straně 102

102.1 Gindely, Gesch. der böh. Finanzen, str. 5.

ke straně 103

103.1 Rukop. Sixtův.

ke straně 104

104.1 Které privilegium zde míněno, z rukupisu Sixtova ani odjinud vyrozuměti nelze.

ke straně 105

105.1 Archiv Český V. str. 498.

ke straně 106

106.1 Sixt.

ke straně 107

107.1 Ranke. IV. str. 367.

107.2 O Kutné Hoře Musej. 1869.

ke straně 109

109.1 Sixt i Acta Ferd.

ke straně 112

112.1 Sixt i Acta.

112.2 Původní listina v archivu Výmarském, přepisy v archivu zemském a v Sixtu.

ke straně 113

113.1 Vilémovi Thumshirnovi náležel skrze jistou koupi před tím statek Tomíř (? snad Týniště) v Loketsku, jejž však král Ferdinand I. hned po vypuknutí té války s Fridrichem Krištofovi Gerštorfovi k užívání dal. I obrátil se týž Thumshirn někde v březnu zvláštním listem k stavům v Praze, stěžuje si, že král mu statek jeho odňal. A poněvadž i jeho manželka na tom statku své věno zapsané měla, pročež prosil stavův za přímluvu u krále, aby mu ten statek navrátil. Ale nezdá se, že by byli tehdáž stavové co v té věci učinili, vědouce, že by bez toho všecky kroky v tom marné byly. Sixt z Ottersdorfu.

ke straně 115

115.1 Archiv zemský.

ke straně 116

116.1 Acta Ferd., rukopis Sixtův a některé listiny v arch. zemském.

ke straně 127

127.1 Archiv zemský.

ke straně 128

128.1 List tento v archivu zemském.


IV.

Povaha odporu a marné pokusy o uklizení jeho.

O vtrhnutí lidu Moricova do Čech. Psaní a zlé domnění o témž vpádu. Příběh Žatecký. O Kašparu Pflukovi. Nedostatky ve správě věcí vojenských při stavích. O vojsku císařském. Zřízené osoby učiní některá opatření vojenská a hledají pomoci v ostatních zemích koruny české. Král vypraví ze Žlutic posly do Prahy. Výstražné listy k zřízeným osobám ze severních krajů. Marné jednání Fridrichovo o jednotu se stavy českými. O schůzích Kašpara Pfluka s Thumshirnem a s posly Fridrichovými. Zprávy o vojen. silách českých a Fridrichových. Ferdinand I. táhne k Chebu, kdež dne 6. dubna s Karlem V. se sjede. Odpověď Pražanů a zřízen. osob k poselství, ze Žlutic k nim vypravenému. Psaní královo a císařovo do krajův král. čes. Odpor obcí Pražských proti konšelům. Odpověď Pražanův k onomu psaní král. a cís. Marné snahy zříz. osob o narovnání sporu mezi císařem a Han. Fridrichem. Nové jednání téhož Fridricha o smlouvu se stavy čes. Výprava Karla V. z Chebu. Opatření Thumshirnovo a jiných vojevůdců proti němu. O rozmluvě Kaš. Pfluka s vůdci saskými v Slavkově. Thumshirn vezme Karlovy Vary, Chomútov a Červený Hrádek. Smutný stav Pflukův. Příčiny nerozhodného chování se zřízených osob.

V tu dobu, když výše popsané shromáždění stavův v Praze k svému konci se chýlilo, vtrhli první zástupové lidu Moricova ze Sas do Čech. Již z Drážďan poslal Ferdinand I. zvláštní list k Mosteckým, žádaje jich, aby týž lid do města pustili; ale stavům nic o tom neoznámil. Sotva však toho psaní v Mostě dostali, tu již někde 21. března vojenský lid a asi tři sta vozů se všemi potřebami válečnými k městu přirazily. V čele téhož vojska nalézal se August, bratr Moricův, nějaký hrabě z Mansfeldu a j. Mostečtí s počátku jim vjezdu do města bránili, pokud možná, v předměstí místa jim vykazujíce. Ale poněvadž lidu válečného pořád víc a více přibývalo, tedy nemohouce mu odolati, do města jej pustiti musili. Tu pak se trousili jeden zástup po druhém, tak že jich jen ve městě a předměstí sedm tisíc najíti se mohlo, kromě nichž jiní, zejmena husaři, po okolních vsech se rozložili, kdež všelikou zvůli provozovali. Ti, kdož v městě leželi, o své ujmě si špíži ze stodol brali, i jinak po domích svévolně se chovajíce; v klášteře z ambitu udělali si stáje.

O příjezdu toho lidu a řádění jeho v městě Mostečtí hned 24. března Žateckým psali, dokládajíce, že o dalším tažení jeho nic jistého nevědí, dle jedněch že odtud do Prahy, dle druhých že k Žatci neb Kadani potáhne. Pročež učinili zase Žatečtí zprávu zřízeným osobám do Prahy, žádajíce na nich rady, jak se zachovati mají, kdyby týž lid k nim přitáhl.

Týmž časem vydal se Ferdinand I. za vojskem dotčeným z Drážďan do Teplice, odkudž dne 24. března Šebestianu z Weitmile psal, poroučeje mu, aby vyšetřil, kde na ten čas vojsko kurfirstovo se nalézá, jak silné jest, kam směřuje, a zdali Fridrich osobně při něm jest. Z Teplice odebral se král do Mostu, kamž za ním v krátce též kníže Moric přibyl.130.1

Vtrhnutí tohoto vojska pomocného do Čech spůsobilo mezi stavy rozčílení veliké; neboť vpád takový byl patrně proti zřízení zemskému, a protože král stavům o tom dokonce nic neohlásil, mělo se i za to, že tu s nepřátelským vpádem činiti jest. Pročež zřízené osoby a Pražané nejprv oznámili Žateckým a Mosteckým, aby se vzájemně proti těm vetřelcům podporovali, a opatříce dle možnosti svá města, žádného lidu do nich nepouštěli. Spolu psali Albinovi Šlikovi, aby podle svého slibu, jejž o sjezdu Pražském byl učinil, některou střelbu do Žatce svézti dal. Dále vypravili v pátek na den zvěstování P. Marie, t. j. 25. března, některé osoby ma hrad Pražský k arcikněžnám, dcerám královým, předkládajíce jim, kterak stavové pro obranu království českého lid do pole vypraviti musí, jsouce i úmyslu toho, nastala-li by potřeba, i hrad královský lidem aneb spíží opatřiti, že však arcikněžny nemají se toho dokonce nic lekati.

Téhož dne psaly zřízené osoby také králi, stěžujíce si na ten vpád cizího lidu do Čech, ješto přece stavové ani ony osoby zřízené, mimo spůsob starobylý a svobody království českého, o tom žádné vědomosti neměli; pročež krále prosili, aby nad královstvím tím ochrannou rnku držel a oběma knížatům, Augustovi a Moricovi, kteří s tím vojskem do země přitáhli, dostatečně poručil, aby se s tím válečným lidem v království vyberouce, od dalšího tažení vojenského přestali. Spolu doložili slov těchto: "Bude-li taková věc svůj průchod míti, aby každý, komu by se jediné zalíbilo, do království toho vojensky vskakoval a zemi tuto i obyvatele její hubil, tehdy že by všem stavům jisté záhuby bylo očekávati; a za takovými příčinami lidé že by musili na ty cesty pomysliti, aby takovým věcem v čas překážku učiniti mohli a k zkáze přivedeni nebyli." V týž rozum psali také Moricovi a Augustovi do Mostu, spolu jim oznámivše: jestli by úmysl měli, k městu Jáchimovu táhnouti, že město to nyní stavům království českého náleží, a že oni je pro dobré krále svého i země české opatrovati míní.

V odpovědi své, již král zřízeným osobám z Mostu hned 26. března poslal, pokojil jich opět tím, že s oběma knížaty jen svému bratru Karlovi V. na pomoc táhne, aby Fridricha pro neposlušnost jeho potrestali. Spolu král ukazoval na to: že i lid téhož Fridricha do Čech vtrhl a Jáchimov i Přísečnici osadil, pročež že král chce zároveň království toto před dalšími záhubami uvarovati; že tedy toto tažení jen na prospěch císaře a koruny české předsevzato jest. Tolikéž psal i k Pražanům, jimž spolu oznámil, že nepřítel se již z Jáchimova zase nazpět obrátil, že tedy na ten čas žádných nepřátel v království není, pročež že není třeba, aby oni Pražané se válečně strojili; jestli že by však přec ještě jací nepřátelé do království českého vpadnouti chtěli, že jim král o tom v čas oznámiti neobmešká.

Také saští knížata August a Moric neváhali zřízeným osobám dáti odpověď, v nížto jim oznámili, že na rozkaz krále Ferdinanda I. podle dědičné smlouvy, nedávno obnovené, s válečným lidem do Čech vtrhli, aby prý nepřátelům, jenžto na království české mocí sáhli, slušně odpírali. Spolu se zakazovali, že nikdy toho úmyslu nebyli, aby zemím koruny české škodu činili, nýbrž že raději hotovi jsou, jim podle té smlouvy přátelské pomáhati.132.1

Ferdinand s oběma knížaty saskými pak ještě dne 27. března hnul se z Mostu do Chomútova, odtud do Žatce, kdež přenocovati chtěl. Byl právě den trhový. Tu Jakub Hruška, nejvysší proviantmistr královský, do Žatce přijel s rozkazem královským, aby což mohou nejvíce hospod připravili a špíží se opatřili, že král se znamenitým počtem vojenského lidu k nim přijeti chce. Žatečtí vědouce, že lid obecný tyto žoldnéře, zejmena husary, u veliké ošklivosti má, dali za odpověď: že krále, pána svého, rádi přijmou asi ve 40 neb 50 koních do města svého, ale těch husarův že nikterak do města pustiti nesmějí, aby se nic zlého nezběhlo. Bylť zajisté purkmistr Artemisius i rada téhož města Žatce od Mosteckých dostatečně zpraveni o nevázanosti onoho lidu vojenského. Kterážto odpověď Žateckých krále tak urazila, že volil raději před městem v nějakém prý selském baráku přenocovati.132.2 Odtud ubíral se Ferdinand se spojenci svými do Žlutic a dále do Chebu.

Také na této cestě z Mostu do Chebu vydal král od sebe ještě dva patenty. Jeden rozeslal z Chomútova do všech krajův království českého, snaže se týmž spůsobem, jako v předešlých psaních, stavy a obyvatele v příčině toho svého tažení upokojiti, při čemž sobě nemálo na Pražany stěžoval, že prý předsevzetí jeho tak křivé příčiny a pohnutky podkládají. Druhý list učinil dne 30. března ze Žlutic opět Pražanům, aby ode všech opatření vojenských upustili, odvolávaje se tu na obsah psaní, dne 27. března, z Mostu jim poslaného; spolu doložil, že v Chebě s císařským bratrem svým o to pojedná, aby na své výpravě proti Janu Fridrichovi s lidem svým válečným nikoliv skrze království české, nýbrž jinou cestou se bral.

Než tito a podobní listové nepřispěli naprosto nic k spokojení stavův a ostatních obyvatelův, podezřením a nedůvěrou tak naplněných a dosavadním během věcí nemálo podrážděných. Naopak bylo těmito psaními na jevě, že král skutečně již na vyplnění té nenáviděné smlouvy s Moricem uzavřené nastoupil, i že pomáhati chce císaři ve válce proti Fridrichovi, o níž v Čechách to nezvratné přesvědčení panovalo, že i k potlačení protestantův, českých bratří, ano i rozhodnějších utrakvistův, jakož i k obmezení svobod v království českém povede. Všeliké opačné ubezpečování královo v té příčině pokládáno za chytrácký prostředek, jímž rozjitřené mysli obyvatelstva na čas konejšiti se měly.

Jací hlasové o vpádu onom tehdáž po zemi české šli, o tom svědčí list ode dne 31. března, jejž Jindřich ze Švamberka, nejvyšší sudí královský, od přítele svého Mikuláše Hromádky obdržel. Pravíť se tam: ... "Což se tejně ode dávna jednalo, to se již na světlo povyskytlo; neb kníže Mauric s Augustem, bratrem svým, vpád do tohoto království s lidem svým jízdným a pěším i s těmi katy husary učinili, a ti pálí, lidem mocí v městech a ve vsech berou bez opovědi a glejtu stavův království tohoto; a jsa napomenut, aby se s takovým válečným lidem vyhostil, nedbá toho učiniti ..." Dále pak doloženo: "Všecko nynější jednání v zemi jest přímé, tajnosti ani jaké tmy nepotřebuje; neb to, což se děje a vidí a působí, není jednoho ani desíti, než všeho království a všech osob v něm přebývajících, poněvadž jest pro osvobození práv, svobod a pro ochranu statkův a hrdel a těch milostí, tomuto království od slavných císařův a králův daných; čehož toto království dávno potřebovalo a nikdy k tomu přijíti, ač ve velikých těžkostech bylo, nemohlo, až již pán bůh všemohoucí ráčil jest popatřiti na pláč, naříkání a modlitbu lidu svého, aby toto království s věrou svou na konec nezahynulo.134.1" A tak byl svorný odpor proti tomu vpádu a proti té válce považován za potřebu zemskou i za věc, řízením božím na prospěch celého království spůsobenou.

I těch příčin činili také Pražané i zřízené ostrahy některé přípravy k obraně zemské. Výše již položeno, což v příčíně odporu psali do Mostu a Žatce; důležitější však bylo sbírání lidu branného pod vedením Kašpara Pfluka z Rabšteina.

Týž byl zajisté s dobrým rozmyslem od stavův za nejvyššího hejtmana polního zvolen; byloť vším právem se nadíti, že hranic království českého pilně hájiti, jakož že i všecky válečné skutky královy i spojencův jeho bedlivě pozorovati bude. Mělť jednak rozsáhlé statky v severozápadních Čechách, jako Bečov, Tachov, Slavkov, Hrádek a jiné; hájení tedy oněch krajin sloužilo spolu i k bezpečnosti vlastních panství jeho. Nad to žil již po dlouhá léta v nemalém nedorozumění s Ferdinandem I. za příčinou panství Bečovského, jež Kašpar Pfluk za svobodné a dědičné sobě pokládal, maje i za to, že na statcích téhož panství jemu i dědicům jeho hornictví svobodně provozovati právem přísluší. I odvolával se v tom na majestát krále Vladislava, v úterý po oktávě tří králův 1516 strýci jeho Hanuši Pflukovi na svobodné hornictví udělený, pak na majestát krále Ludvíka r. 1523 témuž Hanuši vydaný, jímž panství Bečovské se všemi statky k němu náležitými za svobodné a dědičné prohlášeno bylo. Pfluk jakožto dědic po bezdětném strýci svém Hanuši, jenž léta 1537 zemřel, domáhal se při králi Ferdinandovi, aby také on dotčených majestátů potvrdil a do desk zemských vložiti dal; přitom Pfluk ukazoval na přísahu královu, v níž Ferdinand ku zvolení svém stavům slíbil, že je všecky jakož i každého z nich při právích jejich zůstaví. Ale král toho Pflukovi odepřel, chtěje v stříbrných a cínových dolech dotčeného panství sám hornictví provozovati. Posléze však v pondělí po obrácení sv. Pavla 28. led. l. 1538 dal Kašp. Pflukovi list, jímž Bečovské statky sice za svobodné prohlášeny, ale město Bečuv s horami vyjmuto bylo a králi připadnouti mělo, proti čemuž Pfluk se opřel, žádaje, aby celý spor cestou právní vyřízen byl. Pře z toho vzešlá protáhla se rozličnými tůčkami komory královské, až posléze události roku 1547 k úplné konfiskaci oněch statkův Pflukových vedly.135.1

Nad to výše byl Pfluk rozhodný luterán a tudíž vší té válce proti protestantským knížatům, zvláště pak proti Hanuši Fridrichovi, jenž v dotčené při druhdy se za Pfluka při Ferdinandovi přimlouval, naprosto odporný. A uváží-li se k tomu, že byl i jinak podnikavý a ve válečnictví nad jiné stavy zkušenější, tuť zajisté toho příti nelze, že lepšího strážce hranic českých stavové sotva si zvoliti mohli.

Jakkoli však místo hejtmana polního v dalším běhu věcí nemálo důležité bylo, přece hlavní péče o vyzdvižení hotovosti zemské a o vykonání těch snešení, jež při posledním sjezdu stavové učinili, připadalo předkem Pražanům a zřízeným osobám. A v tom právě byla opatření stavů velmi nedostatečná. Jednak již to věci vadilo, že řízení věcí stavovských svěřeno jest dvěma sborům, totiž Pražanům a zříz. osobám, z nichž nikdo nevynikal potřebnou zkušeností v zjednávání potřeb vojenských. Vůbec musí se ovšem s žalostí nemalou vyznati, že tehdejší doba již postrádala v národě českém, zejmena ve stavích vyšších, mužů povahy statečné, jakých doba husitská hojně objevila. Kterýžto nedostatek zvláště v letech 1546 a 1547 tím citelnějším byl, ješto právě tehdáž bylo potřebí rychlé odvahy a rozhodného činu. Pravda sice jest, že nalézalo se v národě, zejmena v Jednotě bratrské mnoho karakterů šlechetných, kteří v klidných dobách vlasti ku prospěchu a ke cti sloužiti mohli; ale povahy takové, více trpné než činné, byly v dobách rozbouřených jen na závadě. Shovívavost a mírumilovnost jejich vedla jen k polovičatosti a netečnosti, když stav věcí právě toliko smělých činů vymáhal. A z takových mužů skládal se jmenovitě sbor zřízených osob, jehožto nerozhodnost a liknavost i tím se ještě zveličovala, že, kdožkoli ze stavův v Praze se nahodil, v poradách jeho účastniti se mohl, ano nejedni jich i skutečně oučastnými bývali a jednání jen protahovali.

Tyto nedostatky ve vrchní správě věcí stavovských jevily se sice poněkud hned na počátku příběhův válečných; ukazovaly se však u větší teprv míře, když události napotom povážlivějšími se stávaly.

Kašpar Pfluk se sice hned po sjezdu středopostním bez bližších instrukcí z Prahy vypravil s některým počtem lidu branného do Loketska, kdež položiv se na Bečově, dalších rozkazů očekával. Za náměstka ve vojevůdcovství přidán mu Adam Vlk z Kvítkova; ale jmenování maršálka jízdy, jehož si Pfluk také přál, aby s ním o osazení nižších hodností vojenských uraditi se mohl, odloženo k budoucímu sněmu. Zřízené osoby k žádosti Pflukově přidaly mu toliko p. Wolfa mladšího Krajíře a Albina Šlika, aby v kraji Plzenském, kdyby co kvapného na týž kraj přišlo, Pflukovi radou svou přispěli. Ze strany povozův a střelby bylo mu uloženo, aby podle snešení stavův vší střelbu, která by se při pánech a městech sjednocených v onom kraji nalézala, k potřebě své obrátil; a pakli by na spěch lidem svým hýbati se měl, tedy si měl potřebných hejtmanův v kraji Plzenském rychle zvoliti. Ku kterémužto konci poslán mu seznam osob ze stavův vyšších, ježto k opatrování lidu válečného vyzdvihnouti mohl. A jak vojsko saské pod Moricem a Augustem vpád do Čech učinilo, tedy Pražané a osoby zřízené Pflukovi o tom psali, žádajíce ho, aby předkem vyzvěděl, zdali ona knížata přátelským či nepřátelským úmyslem do Čech vtrhli. Spolu nařízeno mu, sousední kraje k hotovosti veřejné svolati, kdyby od Morice neb kohokoli jaké nebezpečenství království českému nastávalo. Ale jak by se proti zjevnému nepříteli zachovati a zdali by se mu opříti měl, v tom určitých instrukcí Pflukovi dáno nebylo. Zlé následky tak nedostatečné moci vůdcovské napotom se objevily.

Jakž výše již dotčeno, pobouřeny jsou vpádem lidu saského nejprvé severní některé kraje, zvláště však města Most, Žatec, potom i Louny a jiná. I obrátila se tedy města tato, přiznavše se vesměs k přátelskému snešení stavův, ve zvláštních listech k Pflukovi, oznamujíce mu, kterak onen cizí lid v krajinách jejich postupuje. A tu hned ukázaly se nedostatky v správě vojenské stavův. Neboť Kašpar Pfluk nemaje pro tento případ náležitých nařízení, psal z Bečova dne 26. března do Prahy, kterak nepřátelé v zemi jsou, a že tedy potřeba toho nastala, aby prvé, nežli by jiné kraje souženy a zkaženy byly, jim naproti se vkročilo. Spolu napomínal zřízených osob a Pražan, aby se váhavostí zavésti nedali, nýbrž aby bez odkladu k skutečnému odporu se přihotovili a odhodlali, ješto že všecko odkládání na budoucí sněm, o němž se mu v listech svých zmiňovali, daremné by bylo. Pfluk se také hned určitě vyjádřil, že lid Moricův za nepřítele stavův pokládá, i chtěl se vší rázností a rychlostí na něj udeřiti, maje za to, že shovívavostí se nepříteli jen srdce dodává.

A jakož Pfluk pilen byl všech vojenských příprav proti lidu, jenž z Míšně do Čech vtrhl: touž měrou dbal i o to, aby se dopátral skrze špehy jistých zpráv o tažení a síle vojska císařského, jež zatím od Norimberka k hranicím českým se blížilo. I oznámeno mu, že vévoda Alba táhne v čele velikého vojska, jehož výše 35.000 se počítalo. Skládalo se prý na větším díle ze Španělův a Neapolitánův, kteří už slýchaná prý sodomství po vesnicích a městech, jimiž táhli, provozovali. A nejedněm stavům jako Krištofovi Reienšteinarovi (?) na Wildšteině od známých z Norimberka psáno, aby se vším, což doma mají, se vystěhovali a toho "nekřesťanského národu" na sebe nečekali. Zároveň procházeli mezi lidem hlasové o rozličných řečech, jakéž v císařském vojště se vedou: tak zjevně mluveno, že císař se spojenci svými nejprv kurfirsta Fridricha zničiti a potom do království českého vtrhnouti chtějí, aby tu neposlušné stavy ztrestali a, kdož z nich zápisné statky mají, těm je pobrali. A brzo se Pfluk také dozvěděl, že první oddělení vojska toho císařského, okolo 5000 Španělův, ve Vajdě, tři míle od města Tachova, se položilo. Z druhé pak strany docházely ho důtklivé žádosti od Jáchimovských za pomoc, že Moric s lidem svým na Jáchimov táhne, a husaři jeho že již ke Klášterci se dostali, kdež všude lidu veliké škody činili, hrozíce Jáchimov, odkud lid kurfirstův poustoupil, hubiti mečem i ohněm.138.1

Všecky tyto zprávy Kašpar Pfluk posílal zřízeným osobám do Prahy, opět a opět žádaje jich za instrukce a co nejdůtklivěji jich napomínaje, aby se proti hrozícímu od nepřátel nebezpečenství rychle opatřily, ješto že on s hrstkou lidu svého k tomu nestačí. Předkládal jim, že i vojsko Moricovo i císařské království českému záhubou hrozí, i radil spolu, aby na jednotlivá oddělení těchto vojsk se vší mocí a rychlostí se udeřilo, nežli by se spolu strhnouti mohla.

Při tom Pfluk nepřestával sám dle možnosti proti nepřátelům vojensky se opatřovati. Tak rozeslal psaní k stavům kraje Žateckého, Litoměřického a Slanského, aby se strhnouti neobmeškali; dále osadil lesy a silnice na pomezích lidem svým; tolikéž psal Petrovi z Švamberka na Boru a Jindřichovi ze Švamberka na Přimdě, jenž zámky na pomezí českém drželi, žádaje jich, aby mu určitých zpráv o pohybech císařského vojska podávali, ale spolu aby lesy a hranice, v jichž držení jsou, náležitě opatřili a onen lid na škodu koruny české do země nepouštěli. Avšak k napomenutí tomu Pfluk od Petra Švamberka ani žádné odpovědi nedostal; Jindřich pak mu dokonce odepsal, že proti králi býti nechce, a aby měl les a cesty opatrovati, nevěda o žádných nepřátelích, že se mu také nezdá toho učiniti.

Týmž časem a důrazem nepřestával se domlouvati Pfluk zřízeným osobám; i možno z listův jeho, tehdáž do Prahy poslaných, světle vyrozuměti, že rozhodně o to stál, aby stavové s kurfirstem se smluvíce, proti nepřátelům jeho branně na odpor se postavili138.2. Touž dobou donesla se do Prahy také zpráva o vzetí Kadaně skrze knížata saská.

Výstražní a důtkliví listové Pflukovi rychle po sobě následovavší a postupování vojska Moricova v severních Čechách, odkudž vždy větší stížnosti na onen lid do Prahy přicházely, vzbuzovali konečně i v zřízených osobách a Pražanech větší činnost u věcech vojenských. Nemálo k tomu přispěl také Václav Pětipeský z Krásného Dvora ze stavu rytířského, jenž zvláště v městském stavu veliké důvěry požíval. Neboť r. 1541, kdež Pražané a ostatní města královská mezi sebou jednotu k hájení svých prospěchův učinila, byl týž Václav Pětipeský za polního hejtmana všeho stavu městského do živnosti své zvolen a mnohými poctivostmi obdařen.139.1 Zdá se tudíž již z toho, že měl do sebe řídkou zkušenost válečnou, čemuž i to nasvědčuje, že si ho i sám Kašpar Pfluk za svého náměstka místo Adama Vlka vyžadoval. Avšak zřízené osoby a Pražané podrželi ho, jak pravili, z příčin důležitých při sobě; i nelze pochybovati, že on nejvíce se přičiňoval o nastalá i hned opatření vojenská.

Předkem jali se zřízené osoby a purkmistři i rady měst Pražských ještě na konci měsíce března najímati lid na obranu zemskou. Vydaliť k tomu konci nejedno provolání, jež v městech Pražských jednak skrze posly obecní rozesláno, jednak po radnicích a branách přibito bylo. Vybízeli v tom, aby ti, kdož by službu vojenskou přijmouti chtěli, dne 28. března na radnicích jednoho každého města najíti a zapsati se dali. Což, jak se zdá, s hojným účastenstvím se potkalo. V týchž dnech zřízené osoby a Pražané skrze listy oznámili všem stavům do všech krajů o vpádu cizího vojska do Čech, napomínajíce jich, aby s lidem svým na pohotově byli, jakož aby berni svolenou, z tisíce gr. čes. jednu kopu, berníkům voleným do Prahy odeslali. A sotva to učinili, tedy hned 28. března, asi tři dni po onom oznámení, vydali opět k týmž stavům nové psaní, aby s lidem svým osobně v pondělí po květné neděli, t. j. dne 4. dubna, v Praze najíti se dali, aby špíže k lidu stavovskému dodávána byla, jinam pak aby se to více nedálo; čímž zjevně dovážení špíže k vojsku císařskému a spojencův jeho zakázáno jest.

Tolikéž v těchto listech zřízené osoby a Pražané napomínali opět stavův, kteřížto se dosud k snešení přátelskému nepřiznali, aby tak nejdéle do veliké noci, t. j. do 10. dubna, učinili, "ač chtějí-li býti praví a věrní své vlasti přirozené, království českého, svobod svých a obecného dobrého milovníci." Do krajův pak Žateckého, Litoměřichého, Slanského, Podbrdského, Plzenského, Prachenského, Vltavského, Bechynského a Rakovnického v témž psaní doloženo, aby se na tom místě s lidem svým najíti dali, kam by jim do nejvyššího hejtmana polního ukázáno bylo. Ale do měst Žatce, Loun a Slaného dne 30. března ještě zvláštní poručení šlo, aby hned v následujících dnech, opatříce města svá, vzhůru byli a k Pflukovi táhnouti nemeškali.

A nedlouho potom psáno i některým pánům a rytířm i v severních krajích, Šebestianovi z Lobkovic, Jindřichovi jinak Mikulášovi z Lobkovic na Hasišteině, pak Petrovi Velemickému z Hobrsdorfu, Václavovi Doupovcovi z Doupova a Jindřichovi z Wildpachu v Kralupích za Chomútovem, kteřížto byli též prosili za pomoc stavův, že v krátkých dnech stavové zhoubcům království českého na odpor se postaví.140.1

Vedle těchto listův, po krajích a stavech království českého rozeslaných, nezapomenuli Pražané a osoby zřízené i pomoci hledati v ostatních zemích koruny české, na Moravě, v Slezsku a Lužicích.

Nejprvé obrátili se k Moravanům jakožto nejbližším sousedům svým; došlať také týmž časem do Prahy zpráva, že znamenitý počet husarův skrze markrabství moravské na království české veden býti má. Již dne 29. března Pražané a osoby zřízené dávali ve zvláštním psaní stavům moravským na vědomí: "že patrně a očitě to spatřivše, kterak království české skrz neobyčejné a nové jakési obmysly i s zeměmi, k témuž království příslušejícími, k soužení a potlačení jest přišlo; čemuž nechtí se déle divati, aby tak hanebně předkem o všecky svobody toto království, a potom naposledy i oni stavové o všecky své poctivosti, hrdla a statky přijíti musili, kdyby časně na odpor tomu se nepostavovali."

Spolu Pražané a zřízené osoby stavům moravským ono snešení přátelské, jež stavové čeští o středopostí v Praze učinili, oznámili, přiloživše jim jeden vytištěný exemplář jeho k onomu listu. Dále podali jim zprávu o vpádu vojska Moricova do koruny české, který že jen z té příčiny se stal, že stavové na mandát královský na Hanuše Fridricha táhnouti nechtěli, pamatujíce na smlouvy staré, mezi korunou českou a domem saským učiněné. Připomínajíce pak Moravanům platných služeb, které jim byli Čechové nejednou před lety prokázali, zejmena k obhájení markrabství moravského před Turky, žádali jich, aby také oni království českého rychlou pomocí neopouštěli, ješto kdyby na stavy české pád přišel, že by pak i oni Moravané potom "jednostejné těžkosti, ano i dokonce věčného otroctví očekávati musili." Přiloživše pak k témuž psaní také přepisy listův, od Hanuše Fridricha jim odeslaných, s odpovědmi k nim danými, oznámili, že stavové čeští v pondělí po květné neděli, dne 4. dubna, se vší svou mocí vojenskou do pule vytrhnouti míní, aby tedy též oni Moravané pomocí svou pohotově byli, jakmile by zřízené osoby podruhé k nim poslaly.

Posléze pronesli tu svou naději, že Moravané také onen lid husarský, o němž v Čechách se mluvilo, skrze zemi moravskou vésti nedopustí.

Sotva však toto psaní z Prahy odesláno bylo, došly Pražanův nové výstražné listy od Pfluka o císařském vojsku a přibližování se jeho k hranicím českým. Pročež vypravili hned druhého dne, 30. března do Brna p. Kašpara Strnada z Tryskovic se zvláštním poselstvím k hejtmanu moravskému Václavovi z Ludanic a k stavům moravským. I měl jim oznámiti, jakých zpráv Pražané jednak od Pfluka i od jiných přátel svých o surovosti vojska císařského jakož i o zlých úmyslech králových a císařových v příčině koruny české dostali; aby tedy oni Moravané podle předešlého listu i hned vzhůru byli a k nejvyššímu hejtmanovi polnímu Pflukovi k Bečovu aneb ku Praze, kudy jim nejblíže bude, s lidem svým bez meškání se vypravili.

V podobném smyslu, jakož znělo první psaní k Moravanům, psali Pražané a osoby zřízené též stavům do Slezska a Lužic. Avšak kromě těchto všeobecných listů poslali ještě zvláštní psaní k Fridrichovi knížeti Lehnickému jakožto nejmocnějšímu velmoži slezskému. Zpravivše ho o vpádu Moricově, pak o mandátu královském jakož i o tom, proč proti kurfirstovi do pole táhnouti nechtěli, žádali ho tolikéž, aby stavův království českého radou a pomocí spěšnou neopouštěl. A hned po tom, někde 2. dubna, když vždy povážlivější zprávy jich docházely, poslali k němu Melichara Róra, aby jmenem a na místě stavův pomoci jeho tím snažněji vyhledával.

K takovýmto psaním, jež z Prahy k stavům ostatních zemí koruny české rozeslána byla, jen z knížectví slezských a z markrabství Horních a Dolních Lužic přátelské odpovědi Pražanům a zřízeným osobám dány jsou; podle všeho se podobá, že jim z oněch zemí spůsobem jen všeobecným slíbena jest pomoc, až by toho potřeba království českého vymáhala. Co však Moravy se týče, tu zemský hejtman Václav z Ludanic, jenž věci králově naprosto oddán byl, nedbal na žádosti stavův českých, a zatajiv před jinými stavy to psaní a ústní zkázání, jež mu z Prahy po Kašparu Strnadovi bylo posláno, přivedl dokonce téhož posla i k tomu, že jest vlastní rukou to, což v důvěrnosti k němu hejtmanovi mluvil, sepsal. Což vše Václav z Ludanic i s tím psaním, k stavům moravským od Čechův učiněným, hned králi tajně odeslal; stavům pak českým dal prý po témž Strnadovi jakous takous odpověď, kteráž jakkoli se nám nezachovala, žádných nadějí v Čechách na nějakou pomoc z Moravy nevzbudila. Neboť pán z Ludanic s Jiřím Žabkou a Hanušem z Lichtenšteina všemožně se přičiňoval o to, aby stavy moravské od Čechů odvrátil, pokládaje hned s počátku všecko jednání těchto za zpouru proti moci královské.

Co se pak posléz týče knížete Lehnického, k němuž Čechové též zvláštní poselství vypravili, týž nedal sice písemné odpovědi od sebe stavům, než vyslal do Prahy kancléře svého doktora Poce se zvláštním posláním k zřízeným osobám a Pražanům. Kníže Fridrich znal se býti povinným, aby stavův českých radou a pomocí svou neopouštěl, jsa dobře o tom přesvědčen, že jejich snešení "křesťanské, pobožné a přátelské" jest a proti králi naprosto v ničemž není, nýbrž že stavové pro zachování svých svobod a privilegií jsou je učinili. O čemž pravil, že se jemu líbí, a že to schvaluje. Při tom pak dále jim zkázal, že i on při svobodách a výsadách knížectví slezského obecných i při svých obzvláštních zůstati chce, a měla-li by na něho tudíž nějaká těžkost přijíti, tak že by někdo naň mocí sáhnouti chtěl, že by žádal, aby také od stavův českých opuštěn nebyl. A jak by zřízené osoby v tom se vyjádřily, podle toho chtěl i on jim svůj konečný úmysl věděti dáti.

Zřízené osoby a Pražané mu odpověděli: co se privilegií jeho týče, že takové věci jim k vyřizování od stavův poručeny nejsou, nýbrž že k jednání sněmovnímu náležejí; pročež aby kníže to odložil, ješto čas k sněmu daleký již není. Při tom vyslovivše žádost svou, aby kníže stavům své pomoci co nejdříve propůjčil, doložili, že i oni také ve všem, k čemu spravedlivost míti bude, jeho neopouštěti a i jinak se mu odsluhovati chtějí.

Kterážto odpověd když knížete Lehnického došla, učinil týž 15. dubna z Lehnice zvláštní psaní přímo k stavům samým, dávaje jim věděti, že k přátelskému snešení jich přistoupiti a pomocí svou jim přispěti chce, pod tou jediné výminkou, aby také oni stavové, tak jako on ve jmenu svém i dědicův svých učiní, listem pod pečetmi svými jeho za sebe i budoucí své opatřili, jestli že by kdo na něho neb dědice jeho, na práva a svobody jejich sáhnouti chtěl, že by i oni stavové jich ochraňovati se zavázali.143.1

Z čehož světle viděti jest, že kníže Fridrich se stavy českými jistou jednotu k společné obraně zavříti chtěl. Ale k tomu, jak ze všeho souditi lze, nedošlo, poněvadž příběhy, v druhé polovici měsíce dubna nastalé, jednání ono docela překazily.

Král Ferdinand, uslyšev o přípravách vojenských z Prahy činěných, vypravil dne 31. března ze Žlutic do Prahy některé osoby z nejvyšších úředníkův zemských, jmenovitě nejvyššího purkrabí Wolfa staršího z Krajku, nejv. hofmistra Zdislava Berku z Dubé a z Lipého a j. se zvláštním posláním k Pražanům. Dotčení poslové přišedše do Prahy, obeslali z poručení královského purkmistry a rady všech tří měst před sebe a předloživše jim věřicí listy své, vyjednávali s nimi snažně o to, aby zřízené osoby a Pražané žádného lidu do pole nevysílali. Připomínajíce jim náklonnost královu k českému království a k obyvatelům jeho, ujišťovali je opět a opět, že výprava přítomná nečelí proti nim, nýbrž proti neposlušnému Fridrichovi saskému. V témž rozumu vydal Ferdinand také mandát do všech krajův, poroučeje stavům, aby žádného pozdvižení v zemi nečinili aniž se na to komu namluviti dali, ješto že císař i on král dostatečně silni jsou, aby nepřátelům těm, kteří by království a zemím k němu příslušejícím škoditi chtěli, opříti se mohli.

Avšak všecka tato jednání poslův nevedla k žádoucímu konci; nedůvěra v sliby a zámluvy královské již v té míře zrostla a rozšířila se, že každé poselství takové a každý nový mandát ji ještě utvrzoval. Všudež jmíno za to, že král tak činí, jen aby své nepřátelské úmysly tím lépe zastřel.

K zmáhání se takového mínění přispívali nemálo listové, jenž zřízených osob a Pražan z krajin severozápadních docházeli. Předkem Kašpar Pfluk nepřestával vždy důtklivěji na mysl jim uváděti blízkost nebezpečenství království českému hrozícího. Avšak nejen od nejvyššího hejtmana, také od jiných stavův docházely, jak výše již praveno, do Prahy rozličné zprávy o násilích, jichž se vojsko Moricovo a Augustovo po severních Čechách dopouštělo. Největší postrach spůbobilo psaní, které páni Šebestian z Lobkovic na Hasišteině, Jindřich jinak Mikuláš z Lobkovic na Hasišteině, Petr Velemický, Václav Doupovec z Doupova a Jindřich z Witpachu v Kralupích zřízeným osobám poslali. Byliť zajisté tito stavové vesměs po severních krajích osedlí, a tudíž zprávám jejich tím větší víry přikládáno. V psaní tom, na Hasišteině dne 29. března daném, oznamovali dotčení pánové zříz. osobám a Pražanům o loupežném si počínání lidu Moricova v Žateckém kraji toto: "Když tudy (ti knížata) táhli, na grunty některých nás ten jízdný lid kladen; též husaři tu jsou. I nesměli jsme jich dočekati na našich gruntech v městečkách a jinde. Ti jízdní i ti husaři skůro málo lépe hospodařili než Turci; neb jsou nám zámky vytloukli, věci od jídla a od pití, obroky, píce, ryby, řetězy, kola brali, i chrti před nimi ostati nemohli a nám je brali; a čehož od slepic a od telat i od jiného dojesti nemohli, to zbili a na své vozy kladli, pak i po vesnicech koně své postavili, našim poddaným ženy a dítky vyhánějíc, že se musely po horách a lesích tlouci v tu zimu. I pravili, že chtějí všecko platiti; a když komu za 20 kop škody učinili, dali mu za to půl druhé kopy, komu za sedm kup škody učinili, dali mu za to dva groše české. A tak zhola brali, co chtěli, a dali, co chtěli."

A poněvadž po severních Čechách vůbec za to jmíno, že, jak se král s císařem v Chebě strhne, úmysl jistý jejich jest, dále do království českého vtrhnouti, pročež panoval po Žatecku a sousedních krajích nemalý strach; i ukazováno k tomu, kterak z Chebu do Kadaně jen asi deset mil jest, a že tudy obyvatelé těch krajin nejprvé tou válkou stěžováni budou, a to mnohem dříve, než jiní krajové budou moci o tom co zvěděti. Pročež dotčení stavové ze severních Čech s důtklivostí tou největší žádali zřízených osob a Pražanů, že jakožto milovníci víry křesťanské a národu i jazyka českého to co nejspěšněji nařídí, aby při pomezí znamenitý počet lidu shromážděn a střelbou i jinými potřebami válečnými opatřen byl, "aby ta ďábelská vůle průchodu neměla." Spolu napomínali jich, aby v tak nebezpečných časích co nejspíše přátely sobě jednali; v kteréžto příčině předkládali jim, aby na kurfirstu saském, ješto ta polní výprava čelí proti koruně české aneb proti němu, přezvěděti hleděli, jaké pomoci by on v takové náhlé potřebě stavům učiniti chtěl, přitom ho ujistíce tím, čehož by zase od stavův nadíti mohl, kdyby takové těžkosti na něho valiti se měly.146.1

Nad jiné, jak se zdá, horlivěji namlouval zřízené osoby rychlým opatřením Jindřich Wildpach z Wildpachu na Kralupích, jenž za Chomútovem ke Kadani své sedění měl. Týž v psaní, dne 29. března daném, zřízeným osobám podal tolikéž zprávy o násilném řádění lidu královského, i opakovav věci výše již poznamenané, varoval stavův před poselstvím, od krále ze Žlutic do Prahy vypraveném. Zejmena jich napomínal, aby se na pozoru měli před nejvyšším hofmistrem, kterýžto prý jen proto k nim poslán byl, aby o to při osobách jednal, aby to snešení přátelské "ďábelským návodem" v roztržku a v nic obrátiti se mohlo, a císař i král pak svou vůli nad nimi stavy tím lépe provésti mohli. Konečně doložil, aby osoby zřízené byly v jednání svém opatrny, ješto že král o všem zpráv dostává.

Vedle osob již jmenovaných posílal též časté listy výstražné do Prahy Albin Šlik ze sídla svého Nepomyšle. I on dožadoval se zřízených osob a Pražanů, aby brzo s lidem svým i těch krajův, kteří s nimi za jedno jsou, vzhůru byli, ješto pak i oni stavové v severních krajích budou věděti, kdož podle nich stojí, a že pak tím jistěji i proti těm opříti se moci budou, kteří k jednotě stavův ještě nepřistoupili. Slíbiv pak, že Žatecké potřebnou střelbou opatří, hlavně k tomu vedl, aby zárnek Loketský náležitě opatřen a osazen byl, dokládaje, že v těchto nebezpečných časech na Lokti vice než na půl kraji záleží. Pročež radil zřízeným osobám a Pražanům, aby takové opatření zámku Loketského strýci jeho Jeron. Šlikovi poručili; pakli by se tak tento nezachoval a z toho království českému jaká škoda přišla, aby toho na něm postíhati chtěli. Konečně i tu radu jim dával, kdyby císař neb král na ně táhnouti chtěl, a oni jim dostatečného odporu učiniti nemohli, tedy že by nejlépe bylo, aby proti nim do kraje Chebského, kdež také prostranný plac jest, táhli a jich dále do země nepouštěli.147.1

V tytéž doby, když v království českém nespokojenost obecná vždy více se zmáhala, přijel do Prahy Mikuláš Minkvic, nepochybně přední jednatel Hanuše Fridricha v Čechách, se zvláštním psaním pána svého. Bývalť již dříve nejednou v hlavním městě království českého, i u samého dvora Ferdinandova, posílaje odtud časté zprávy kurfirstovi o stavu věcí v Čechách. Měl již o středopostí k vypsanému výše shromáždění stavův přijíti; ku kterémužto konci mu také zvláštní instrukce od kurfirsta dány, aby se stavy českými jednal o obnovení a stvrzení dědičných smluv, jež za Jiřího z Poděbrad s domem saským uzavřeny byly. Ale pro nedostatek zdraví nemoha tehdáž vypraviti se, učinil tak něco později. I přibyv do Prahy, předložil hned 26. března zřízeným osobám a Pražanům tu žádost Fridrichovu, aby k vyřízení onoho jednání o smlouvu některé osoby do jistého místa vyslali. Ačkoliv by, jak dle stavu věcí souditi lze, veřejné mínění takovým úmluvám s kurfirstem nikterak bylo neodporovalo; nicméně osoby zřízené a Pražané k tomu nabídnutí nepřistoupili, dadouce dne 28. března listem, jenž tři pečeti měst Pražských, pět pečetí panských na červeném a pět rytířských na brunatném vosku měl, kurfirstovi za odpověď: že za příčinou vojenského vpádu knížete Morice a bratra jeho do Čech a pro nebezpečenství z toho vzešlé na ten čas nemohou do jakého jednání se dávati; že však podle předešlých smluv dědičných nejináč chovati se chtějí, než jako by je s ním kurfirstem obnovili a stvrdili, i že jich zajisté lépe šetřiti budou, než kníže Moric a August je Čechům drží.

Ale v též odpovědi pravili dále: "Však když nám pán bůh toho popříti ráčí, také jich obnoviti s Vaší kurf. Mstí meškati nechceme; než poněvadž V. kurf. M. dobře znáti ráčíte, cožkoli tak se na nás valí, že to všecko pro V. kurf. M. na nás přichází, a to proto, že jsme, pamatujíc na též smlouvy, pomoci proti Vaší kurf. Msti dáti nechtěli: a protož V. kurf. M. prosíme, že nás skutečnou pomocí podle možnosti V. kurf. M. jakž by V. kurf. Msti zpráva jistá o těžkosti naší došla, a že by kníže Mauric ze země vytrhnouti nechtěl ... opustiti neráčíte. A majíc takový vděčný od Vaší kurf. Msti retuňk a pomoc, tolikéž hrdel i statků nelitovati a V. kurfirst. M. potomně podle nejvyšší možnosti se odsluhovati a odplacovati chceme." Po té oznámivše ještě kurfirstovi, že pověst jde, jako by Moric s lidem svým k Jáchimovu obrátiti se chtěl, doložiti i toho, že oni zřízené osoby a Pražané na tom se usnesli, aby se s vojskem svým u Prahy i jinde po krajích tento pondělí po neděli květné strhli a odtud, kdež by potřebu toho býti seznali, s týmž lidem se obrátili.148.1

Odpověď tato, jakkoli neobsahovala přímého uzavření jisté smlouvy s kurfirstem, nicméně dávala na jevo ochotnost zřízených osob a Pražan, s ním přátelství zachovati, ano v jistých případech s ním dokonce i za jedno býti. Což přirozený byl následek sporu, jaký se hned s počátku té války jevil mezi náhledy královými a míněním stavův. Onen pokládal kurfirsta za odpovědníka a odbojníka, jenž porušil povinnou poslušnost naproti císaři, a že tudíž proti němu i králi sluší do pole táhnouti. Naproti tomu měli zřízené osoby a Pražané tak jako ostatní stavové onen spor kurfirstův s císařem za věc cizí, jež se království českého a stavův jeho naprosto netýká; pročež nepovažovali Fridricha za nepřítele svého, nýbrž spíše za spojence, jemuž podle starých přátelských smluv dobrého sousedství popřáti, ano i náležité pomoci poskytnouti by měli, zvláště kdyby jim on sám dřív pomocí svou přispěl proti Moricovi, jehož za zhoubce království českého a za rušitele oněch starých smluv vůbec pokládáno. Při čemž měli stavové za to, že vlastně na Fridrichovi nyní řada jest, vedle oněch starých smluv nejprvé Čechům na pomoc přispěti.

Hanuš Fridrich nepřestal však na dotčeném psaní, alebrž nedostávaje hned odpovědi, již mu z Prahy odeslali, dal se též do jednání s Pflukem. I vypravil k němu jistého S. Elbogena, jemuž Pfluk oznámiti měl, jak věci v Čechách se mají, a na čem zřízené osoby s Pražany se usnesli v příčině předešlého listu kurfirstova.149.1

Vedle takovýchto zvláštních poslův, jenž časem tu k stavům, tu Pflukovi od Fridricha posíláni byli, uloženo též saským vojevůdcům Jindřichovi Reussovi a Vilému Thumshirnovi, aby s Pflukem pilně v oné příčině se smlouvali. Vycházíť z některých listů Pflukových na jevo, že dotčení vůdcové s ním nejednou blíže Bečova se sešli, i že skrze ně a skrze Pfluka mnohá korrespondence mezi kurfirstem a zříz. osobami zprostředkována byla. Takové setkání stalo se též dne 31. března u Bečova, kamž Pfluk Viléma Thumshirna zvláštním listem byl pozval. Jak se samo sebou rozumí, bylo rozmlouvání zcela soukromé. Pfluk pak hned 1. dubna o něm do Prahy psal jen tolik, že s Thumshirnem dostatečné rozmluvení měl; ale o rozmluvě samé toliko se pronesl: "že nehodí se péru svěřiti, zvláště v těchto nebezpečných časech, pro přejetí a přehlédání poslův na cestě." Přitom však žádal, aby zřízené osoby a Pražané bez prodlení nějakého důvěrníka k němu poslali, jemuž by ústní širší zprávu o tom o všem dal. Co se pak týče zvláštního posla kurfirstova, výše řečeného Elbogena, který také 31. března na Bečov přišel, s tím Pfluk, jak se zdá, bližších rozmluv neměl, nýbrž přijav od něho jisté psaní, stran odpovědi k zříz. osobám jej odkázal.

Ze všech kusých zpráv o těchto tajných schůzích a poradách jde na jevo, že Kašpar Pfluk nemaje instrukcí určitých, ve všem konečné rozhodnutí osobám zřízeným zůstavoval, ale že to celé jednání vždy větší důvěrnosti nabývalo, jakož i Pfluk i Hanuš Fridrich o to se všemožně přičiňovali. Tak aspoň souditi lze i z toho, že kurfirst k žádosti Kašp. Pfluka, jenž si u něho na nedostatek puškařův stěžoval, mu jich i hned několik poslal.

Ale přes všecku tuto důvěrnost s nejvyšším hejtmanem stavův nemohl se Fridrich nikterak dočkati určité odpovědi od zřízených osob. Pročež psal dne 1. dubna z Geitenu do Prahy. Táhna se k psaní od 28. března, ukazoval znovu na to, jak by prospěšno bylo pro obojí stranu, pro něho i pro stavy království českého, kdyby k zachování své víry křesťanské "proti přítomným praktikám" věrně se spojili. Přitom doložil, že i on staré smlouvy přátelské tak jako oni hotov jest věrně zachovávati; avšak aby povážili toho, že spůsobové časův nynějších jsou těžší než druhdy, že tedy potřeba jest, aby co nejdříve osoby obojí strany s plnou mocí na jistém místě se sjedouce, o všecky na ten čas potřebné věci rozmluvení měly a je na místě postavily. K tomu konci kurfirst jim navrhoval, aby jmenovali den, ku kterému by jisté osoby do Jáchimova vypravili, že by on k dalšímu jednání tolikéž učinil; pakli by však toho místa za bezpečné nepoložili, tedy mu měli jiné jmenovati.

Že pak v psaní svém zřízené osoby a Pražané dožadovali se na něm, aby pomocí svou jim přispěl, kdyby kdokoli na ně nepřátelsky sáhl: pročež kurfirst i hned hejtmanům svým v Jáchimově, Vilémovi Thumshirnovi, Reussovi z Plavna a Jiříkovi z Plavnic, nařídil, jestli že by král s Moricem a Augustem na Jáchimov neb na stavy české udeřil, aby jim i hned radou a pomocí svou přispěli. Spolu do Prahy psal, aby hejtmanům jeho v horních městech oznámili, jakmile by nepřátelé proti nim stavům co předsevzali. Ale při tom žádal, aby i stavové čeští též hned skutečné důkazy svého přátelství na jevo dali. Tak měli se o to přičiniti, aby špíže z Čech do ležení jeho přes Jáchimov dovážena byla. A poněvadž přec někteří ze stavův, jak svrchu již vypsáno, a králem do pole táhli a v některých místech kurfirstových, jmenovitě v Cvikově, posádkou byli, pročež kurfirst žádal, abv stavové oněch osob domů povolali, a kdož by se podle takového poručení nezachovali, těm aby statky jejich pobrány neb na zemské dobré obráceny aneb dokonce ohněm zkaženy byly. Posléze si Fridrich přál, aby zříz. osoby a Pražané si toho nestěžovali a vždy k českým listům svým překlad latinský neb německý přiložili, ješto by on žádného dostatečného tlumoče neměl, a každý průtah v těchto spůsobech škodným by býti mohl.

I jest ze všech krokův Hanuše Fridricha, jež v jednání se stavy českými učinil, patrně viděti, že chtěl je k rychlému uzavření jisté pevné smlouvy a jednoty dohnati.151.1

V jaké míře stavové čeští na ten čas žádostem kurfirstovým vyhověli, pro nedostatek o tom svědectví nic jistého pověděti neumíme, leč to, že v příčině té schůzky plnomocných osob, již kurfirst stavům ke konečnému sjednání navrhoval, setrvali, jak ze všeho souditi lze, na tom, že v tak nebezpečných časích do takového jednání se dáti nemohou. Což nebylo nic jiného než patrnou výmluvou pro neodhodlanost, jakáž se z příčin již na svém místě poněkud vyložených jevila při osobách, jež celý ten odpor stavův říditi měly.

Než jakkoli dotčená jednání nedospěla k jisté smlouvě, nicméně panovalo v Čechách, jmenovitě v Praze, přesvědčení pevné o jakési solidarnosti mezi kurfirstem saským a stavy království českého. A jak přílišné domnění o společných silách vojenských a jakou důvěru do nich nejedni tehdáž měli, o tom v jisté míře svědčí list Mikuláše Hromádky k nejv. sudímu Jind. ze Švamberka ode dne 31. března, o němž také již výše dotčeno. Praví se tam slovo od slova: "Pan hejtman polní Kašpar Pfluk, nám bohem spůsobený, jakož psaní jest, 14000 lidu pěšího a 5000 jízdného v poli již má, a bez přetrží k Bečovu k vojsku z bližších krajův vždy táhnou, a v pondělí tento příští krajové u Prahy se strhnouti mají, a Moravané, Slezáci, Lužičané, kníže Lehnické ve čtvrtek a v pátek, jakž připovědění jest, všickni ku Praze neb k Bečovu přitáhnou. A kníže Jan Fridrich 80.000 má, kterýž leží v Přísečnici. S tím se vším lidem chce proti takovým úkladným zhoubám, jsa podle erbanuňků tím povinovat, podle Čechův se postaviti a pomáhati; neb již hory také jsou opatřeny kromě jedné klausy, že do Čech přibýti ani ubýti nebude lze. Též také Thumshirn, hejtman polní kurfirsta, s několika tisíci u Jáchimova leží, t. j. 10000 pěších a 3000 jízdných. Pak ten lid když se strhne, pán bůh ví, co se dále díti bude; než lid s takovou vděčností, ani statkův a hrdel nelitujíc, všecko jináč nežli do Uher a na podzim činí."152.1

Zpráva tato však počet obou vojsk jak českého tak saského až přes příliš nadsazovala, a byly tudíž i naděje na takové množství lidu založené naprosto marné. Mělť zajisté Jan Fridrich všeho lidu asi 20.000, z něhož pak více než polovice dílem v posádkách saských, dílem po Krušných horách a v Jáchimově roztroušeno bylo. V posledním místě a v okolí jeho sotva 5000 mužů pod Thumshirnem a jinými se nalézalo. Z Lužic a Slezska nejedni manové sice přispěli pomocí svou jednak kurfirstovi jednak stavům českým; avšak nedostatek ráznosti jak při Fridrichovi tak při zřízených osobách i zde oběma byl na závadě. Krom toho široké vyjednávání s knížetem Lehnickým vleklo se dosud bez konce. Na Moravě pak, jakož nahoře již vypravováno, zemský hejtman z Ludanic překážel všem krokům, od zříz. osob tam předsevzatým. Dovedlť dokonce i toho, že ani zprávy o snešení přátelském, v Praze o středopostí učiněném, jednotlivých stavův moravských nedošly. Stěžovalť si v tom zejmena Jan z Pernšteina na Helfenšteině, jsa právě v Rosicích u Brna, kterak žádného psaní od zřízených osob nedostal, a že teprv od některých služebníkův jeho přepis toho snešení mu odeslán byl. A tak z Moravy, vyjmouc snad jen něco málo lidu, žádných posil Čechové nedostali.

Avšak i v samých Čechách nedařila se hotovost zemská tou měrou, jakož se bylo podle obecného rozčílení očekávalo. Nejvyšší hejtman Kašpar Pfluk měl na počátku měs. dubna v táboře svém asi 2000 lidí, ač v okolních krajinách v Loketsku a Žatecku mnohem více lidu branného pohromadě bylo, který však tu v úplné nečinnosti meškal, ješto sám nejvyšší hejtman nevěděl, jak s ním naložiti má. V Praze pak samé bylo ještě mnoho osob ze stavu panského a rytířského, které, ač domy v městech Praž. měly, přece k jednotě stavův dosud se nepřiznaly. Pročež také purkmistři Starého i Nového města poslali po M. Ondřeji Bartol. Dlaskovi, Janovi Červenkovi a Jiříkovi Kosmáčkovi, k jednomu každému z dotčených stavů zvlášť, ceduli řezanou, vyzývajíce je, aby hned po těchto poslích oznámili, chtějí-li se stavy ostatními nepřátelům zemi českou hubícím se upříti a k snesení přátelskému se přiznati. Jakkoli pak jich mnohu k stavům přistoupilo, tedy přec ještě někteří toho odepřeli. Byliť prý to "náhončí královští, kteří na mozoly lidské živi byli a skrze nespravedlivé statkův výprosy zbohatli. Ti rozumujíce při sobě, bude-li řád, právo a spravedlnost svůj průchod míti, že na mizinu přijdou; pročež rozličně se vymlouvali a na budoucí sněm to odkládali, jsouce té nepochybné naděje, když se pak na sněmu s jinými soudci zemskými a radami královskými spojí, že ono snešení stavův divným obmyslem roztrhnou. Jakož se pak i stalo."153.1

A když přišel den 4. měsíce dubna, kdež hotovost veřejná všude zdvihnouti se měla, tu dostavil se sice lid všech tří stavův, ale jen z nejbližších krajův. I vypravili jej Pražané hned 5. dubna k Pflukovi, jenž pomoci válečné dožadovati se nepřestával, zároveň s lidem válečným všech tří měst Pražských, s kterýmžto posledním vysláno jest několik měštanů, na něž právě los spadl. Bylit to: Pavel Sylvestr, Ondřej z Rovin, Florian Strnad z Třískovic, Vojtěch přijmím z Lakačku, Šimon Hlava, Jan Štolec, Daněl z Freištuku, jimž slíbeno, že jen čtyři neděle v též službě držáni, načež jinými sousedy že nahrazeni budou.

Avšak z krajův vzdálenějších docházela zřízených osob jen připsání, že lid se již strhuje, ale že teprv později se vypraviti může. Mimo to v mnohých krajích mezi obyvatelstvem i stavy od přátel králových rozšiřováno, jako by žádného nebezpečenství nebylo, a že celá ta hotovost zbytečná jest; což na mnoha místech ochablost spůsobilo, tak že mnozí stavové k hotovosti se ani neměli. Pročež zřízené osoby a Pražané dne 6. dubna třetí rozepsání do všech krajů učinili, jímž znovu napomínali stavův k rychlé pomoci proti nepřátelům vlasti, dokládajíce, aby na žádné svůdné a lahodné řeči, jimiž mnozí obyvatelé lid konejšiti a od hotovosti veřejné odvracovati chtějí, nedbali, nýbrž aby svou pomocí rychle přispěli, než bude pozdě.

A kdežto věci stavův tak vlažně šly, připravoval král se spojenci svými vše rychle k tomu, aby vždy více se ujistil proti všelikým nesnázím, jež by mu snad náhlé nepřátelství se strany stavův a lidu jejich spůsobiti mohlo.

Nejprvé pojistil si zámku Loketského, o jehož důležitosti ve válečných příčinách Albin Šlik již dříve byl zřízeným osobám psal, aby ho pro stavy osaditi daly. Král totiž v tom stavův předešel, a učiniv jistou smlouvu s Jeronymem Šlikem, na Lokti sobě otevřenosti vyhradil, bezpochyby jednak proto, aby odtud v dané potřebě proti Jáchimovu se opříti, jednak i špíži všecku i jiné věci stavům přejímati mohl. Zříz. osoby a Pražané byvše o tom skrze Albina Šlika zpraveni, psali sice co nejdůtklivěji strýci jeho, dotčenému Jeron. Šlikovi, napomínajíce ho, aby zámek Loketský dostatečně osadil a žádnému, buď si on kdokoliv, jeho otevřeného nenechal; ale on dal jim za odpověď, že smlouvou jsa zavázán, při příjezdu králově zámku vždy otevřeného zanechati musí; k čemuž že i manové všickni tolikéž přísahou zavázáni jsou.

Dále král vypravil jistého Jindřicha Gendorfa k Norimberčanům, aby o půjčku summy znamenité pro krále k potřebám válečným jednal a jim Jáchimov, město i hory stříbrné, zastavil. A týž jednatel královský prý měšťanům a kupcům Norimberským pod svěřením tato slova promluvil: "že pěkných a lahodných řečí budou uměti Čechům dávati, na nichžto se ustrnouce nezvědí, až jim hlavy po dláždění poskákají."154.1

Zatím táhlo vojsko královo a knížat saských ze Žlutic, odkudž husaři panu Wolfovi z Krajku městečko Manětín vybrali, do Plzenska a Chebska; až okolo 5. dubna do města Chebu dorazilo. Krajiny, kudy tento lid táhl, náležely namnoze pánům Petrovi a Jindřichovi Švamberkům, kteří, jak výše již doloženo, Pflukovi žádané moci odepřevše, králi a spojencům jeho nikdež žádných překážek nečinili.

Týmž časem blížilo se též vojsko císařské k hranicím českým a nepotkalo se tolikéž nikde s žádným odporem. Rytířstvo a města kraje Prachenského shromáždili se sice na Vimberce, berouce v potaz, jak by českého pomezí brániti měli, ano psali v té příčině dne 3. dubna zřízeným osobám, že lid válečný za Šumavou po různu na království táhne, a že jde hlas, "jako by nepřátelé tito úmysl měli, zemi českou a obyvatele její zhubiti a národ i jazyk český vyplemeniti." Ale to vše k žádnému nepřátelství skutečnému proti lidu císařskému nevedlo; ano Jiřík z Lokšan na panství svém Kašperském poručil, který lid koli by z Bavor tu táhl, aby se ho nic nebáli a překážek mu žádných nečinili, než aby jej všemi potřebami opatřovali. A tak se stalo, že i Karel V. s vojskem svým beze všech závad pomezí české překročil a do Chebu štastně se dostal, kdež dne 6. dubna s Ferdinandem I. a Moricem i s bratrem jeho Augustem se sjel.155.1

V tu dobu, když císař a král se spojenci svými k rozhodnému boji se takto zachystávali, zřízené osoby a Pražané nepřestávali králi dopisovati a v svém dosavadním jednání se omlouvati. Tak poslali dne 4. dubna králi opět nový list, který měl býti jakousi odpovědí k poselství, jež Ferdinand jim po purkrabím a hofmistrovi byl před tím ze Žlutic učinil, Vyloživše králi všecky minulé skutky stavův, ukazovali na mnohonásobné zprávy od lidí hodnověrných, jaká by lest na záhubu království a jazyka českého se ukládala, a jaké pohrůžky by nejen od služebnikův králových, ale i od služebného lidu císařského o zkáze národu českého se činily. Dále pravili, kterak žádného opatření před takovými pohrůžkami nemají, ješto ani krále ani nejvyššího purkrabí v zemi není, čehož že nikdy prvé slýcháno nebylo; pročež že k opatření předkem arcikněžen rakouských, dcer králových, království českého a obyvatelův jeho zvolili sobě hejtmana, jenž by jich před násilnou mocí nepřátelskou chrániti mohl. Rozpisujíce se pak o vpádu vojska Moricova do země české, o velikých škodách, jakéž lidem učinilo, předkládali tolikéž králi, kterak zase od západu ten lid španělský a vlaský k pomezí českému se přiblížil, jenž obyvatelům nebohým též mnohé škody činí, proti čemuž že stavové rovnou měrou opatřiti se musí. A jakož druhdy, tak i tentokrát ohražovali se rozhodně proti tomu, jako by takové přípravy proti němu králi směřovaly, dokládajíce, že proti němu nic nepřátelského předse nevzali aniž předse bráti budou.

Na konci toho listu krále žádali: aby co nejrychleji do Prahy se vrátil, a rozepíše stavům sněm, všecky rozpačitosti zbavil, aby všecko, cožkoli se jest od dávního času k zlému nachýlilo, spravedlivými a slušnými prostředky na místě postaveno býti mohlo; avšak aby tolikéž král, maje lítost nad vyléváním krve křesťanské, k císaři se přimluvil a k tom skutečně se přičinil, aby císař od svého tažení proti Hanuši Fridrichovi a lidu křesťanskému přestal, hledě spolu také k tomu, že starými smlouvami mezi korunou českou a domem saským věčný pokoj stvrzen jest. Kteréhožto pokoje i všech království českého svobod že jemu králi jakožto pánu koruny české se vší pilností a bedlivostí šetřiti náleží.156.1

Než ještě dotčené psaní Ferdinanda v Chebu došlo, rozeslal i on hned 6. dubna stavům do všech krajův a Pražanům Staro- i Novoměstským list, napomínaje jich, aby lid svůj, jejž do pole vypravili, bez průtahu nazpět povolali a žádným řečem, jako by král s císařem něco zlého strojili, dokonce nevěřili; oni oba že toliko na tom jsou, aby neposlušného Hanuše Fridricha, jenž se kurfirstem saským jmenuje, potrestali.

Tolikéž císař rozeslal zvláštní německé psaní do krajův království českého, v němž stavům týmž spůsobem jako král domlouval, dokládaje toliko, že chce achtovaného Fridricha potrestati, království české a země Moricovy od toho nepřítele osvoboditi a říši trvalý pokoj zjednati, jen aby tedy lid jeho potřebnou špíží opatřovali.

A když pak nedlouho potom král v Chebě dostal onoho psaní zřízených osob ode dne 4. dubna, odpověděl jim dne 11. dubna. V kteréžto odpovědi král předkem všecky ty pohrůžky, jež prý od císařského lidu válečného a při dvoře královském pronešeny byly, za jalové a smyšlené prohlásil, vytýkaje spolu stavům, že do něho větší víry nemají než do jakýchkoliv lidí. Tolikéž ve zlé jim bral, že v listu svém pravili, jako by od krále před takovým nebezpečenstvím žádného opatření neměli, ješto ani on král ani nejvyšší purkrabí v zemi nebyl, dokládajíc, že toho nikdá slýcháno nebylo. Kteréžto tvrzení král přímo za nestydaté prohlásil, připomínaje jim, kterak za králův Vladislava i Ludvíka, když v Uhřích přebývali, nejednou purkrabí Pražští z království českého do Uher i jinam k nim jezdívali a po třech měsících i více do Čech nepřijížděli. Ano i za kralování jeho Ferdinanda samého, když před třemi lety z království českého k Prešpurku proti Turkům táhl, tu že tolikéž nynější nejv. purkrabě, jsa od stavův za nejvyššího hejtmana polního zvolen, s králem do pole táhl a v zemi nebyl. A protož že neměli stavové tak nevážlivě a bez rozmyslu takových věcí rozpisovati. Nad to že vůbec známo bylo, že král v krátkém čase z Míšně do Čech se vrátil, a že tak daleko od stolice královské není, aby tam ve dvou neb třech dnech přijeti nemohl.

Dále stěžoval si král hrubě do stavův, že neposlechli domluv nejvyššího purkrabí, jejž byl k nim ze Žlutic vypravil. Spolu pak jim opět co nejpřísněji přikazoval, aby všickni, kdož v poli leží, hned domů se navrátili; také jim poroučel, aby těm, kteří s nim ze stavův do pole táhli, žádných škod a těžkostí nečinili aniž činiti dopouštěli, ješto by jinak každé takové neposlušenství zastaviti musil. Jestliže pak stavové jaké stížnosti se míti praví, v tom že náležitě opatřeni budou na nejprvé příštím sněmu. Kdy však by takový sněm rozepsati chtěl, o tom nic určitého neřekl, doloživ toliko, že se v tom podle náležitosti, jakž toho jeho a království českého potřeba ukáže, zachová. S nemalým posléze mu bylo podivením, že stavové žádali ho za to, aby za Hanuše Fridricha při císaři se přimluvil a o zastavení všeho nepřátelství proti němu se přičinil. I obviniv ho opět z neposlušnosti proti císaři, opakoval dávné již příčiny, kterak totiž onen Hanuš vpádem do Lužic a do Jáchimova sám ty staré smlouvy přátelské byl porušil.

Z psaní výše položených, jež král a císař po zemi rozeslal, vyrozuměli stavové, že jmenovitě král ve svých úmyslech setrvává, všecky žádosti jejich zamítaje. Pohoršení z toho vzešlé bylo zvláště v obcích Pražských veliké, ano obrátilo se proti samým konšelským úřadům, jimž vytýkáno nedostatek odvahy a rozšafnosti v řízení věcí obecných.

Smýšlení své jevily dotčené obce zvlášt u veřejných schůzích, jež k důtklivému naléhání obyvatelstva Pražského purkmistři a rady za této doby často svolávati musili: a na čem tu zůstáno, to pak skrze zvláštní vyslané konšelům měst Pražských jakožto vůle obcí přednášíno bývalo.

Jedna z nejdůležitějších schůzí takových, jakéž se nám za této pohyblivé doby připomínají, odbývala se někde v první polovici měsíce dubna; zdá se, že svolána jest za příčinou posledních listův králových. Pohříchu nemáme zpráv podrobných o spůsobu jednání v hromadě této; jen o poselství jsme zpraveni, jež od obcí shromážděných k úřadům městskym učiněno jest. Když zajisté jednoho dne měs. dubna konšelé všech tří měst v kolleji veliké pospolu byli, tu přišel mezi ně Václav z Jelení, soused Novoměstský, s jinými posly a promluvil k nim z poručení oněch obcí takto: "Buď toho milému pánu bohu žel, že ani jediného člověka v těchto ve všech městech Pražských míti jsme nemohli, kterýž by uměl anebo směl v těchto našich přílišných těžkostech nám poraditi anebo pomoci. Neb jsouce již tak ode všech opuštěni, shrze nás lidi chudé, chatrné a v tomto světě zavržené, pán bůh začátek toho dobrého učinil, myslemi našimi pohnul, abychom se již aspoň o naše svobody zasadili, o kteréžto pod těmi neřády a vašimi správami jsme přišli; když jste vy po všecky časy bez nás obcí na sněmích bývali, my o ničemž jsme nevěděli, až když jste vy již dolův sšedše, na nás jste berně ukládali. Neměl-liť jest z nás kdo co dáti, s námi jste se šatlavovali a tak, jak se vám jest líbilo a zdálo, s námi jste zacházeli. A protož poněvadž jsme my se o svobody naše a království tohoto spravedlivě zasadili, již vám toho dále snášeti nebudeme. Však pak nás mnobo kmotrův jest, a protož jmenem také pravým to dítě křtíti a sobě již česky mluviti musíme."

A jelikož s oním Václavem z Jelení veliká síla z obce byla, tedy i hned k té řeči ze všech koutův prý jiní sousedé se ohlásili a přímluvu jeho schválili, přikazujíce na ten čas purkmistrům a konšelům, aby po dnešní den bez vědomí obcí nic nezavírali, na ně žádného snešení nečinili, nýbrž ze všech důchodův bez prodlení počty činili; při čemž výslovně doložili, že jsou se na tom snesli, aby obec jednoho každého města všecky důchody v moc svou vzala a sama je opatrovala, konšelé pak toliko v radách aby sedávali a lidem spěšně bez odtahův rozsudky činili, s čímž že dosti práce míti budou.

V témž shromáždění poslové obcí konšelům oznámili, že obce nastupovaly ostře též na výprosy, že totiž tak mnohé statky odumřelé připadly milcům královým, kteří je na něm vyprosili; přímo tu ukazovali na to, kterak při soudu dvorském a komorním i samým vdovám a sirotkům statky, jichž po svých předcích dosáhli, se odjímají a pod chytrou zástěrou výpros, "ledajakýms Němcům a Vlachům" se dávají; při kteréžto příležitosti prý nejeden jmenován jest. Nejvíce tu stěžováno si od obcí i od poslův jejich na Floriana Grispeka, kterýžto prý přibrav se z Němec do Čech s kapsou prázdnou, za mnoho tisíc statkův "svým nespravedlivým v lidských statcích handlem" nabyl. I pronesli se na konec v tom, že takovým lidem a počínání jejich přítrž učiniti se musí, a sice právě toho času, kde stavové s obcemi za jedno jsou se snesli; pročež že oni poslové slibují, spolu s nimi svobod a privilegií království českého hájiti.159.1

A v příčině posledních listův králových a císařových vznesli oni poslové obcí na přítomné purkmistry a konšely tu žádost, aby při nejprvnějším stavův shledání císaři a králi nové psaní se učinilo, že ten lid toliko pro obhájení království českého do pole vypraven jest, a že se tu dokonce nic neslušného proti nim před sebe nevzalo, jakož pak vůbec že žádnému žádná škoda státi se nemá, leč by kdo mocí chtěl na korunu českou sáhnouti. Při čemž však přímo ukazovali na to, že jest jim nyní toho lidu tím více potřebí, ješto že pro onu výpravu pohrůžky mnohé stavům se staly, i že král sám se v tom přede všemi v Litoměřicích slyšeti dal, že neposlušné poslušnými trestati chce, a tak že by mohlo se tolikéž jako v Gentu i v Praze přihoditi.

Z poselství toho zřejmě vysvítá, že demokratické živly tehdáž v celém tom odporu stavův vždy více platnosti a moci sobě zjednávaly, jakož i že ve všech vrstvách obyvatelstva král svým dosavadním panováním v té míře důvěry pozbyl, že všelikým jeho zámluvám a slibům dokonce nic se nevěřilo. Přes to však přese všecko nepozorovati nelze, že i obce všecko přímé nepřátelství proti osobě králově naprosto od sebe odmítaly.

A týž rozum jeví se i v odpovědech, které osoby zřízené a Pražané někde po 12. dubnu císaři a králi k předešlým jich psaním podali.

V psaní svém císaři po latinsku učiněném znova předkládali, že vojenský lid jen na obranu království českého a svobod jeho vypraven jest, a že se císař nemá o nich domýšleti, jako by stavové tím lidem jemu neb králi neb komu jinému dobrému škoditi mínili, při čemž i své snažné žádosti dotkli, aby císař od toho tažení proti kurfirstovi Fridrichovi upustil a se upokojil, tak aby všecka moc a síla křesťanstva raději na Turka, víry svaté nejlítějšího nepřítele, obrácena býti mohla.

Také v odpovědi své ku králi se nejprv ohražovali proti tomu, jako by lid onen byl proti němu vypraven; nýbrž ohlašovali se v tom, že ta výprava jen pro ochranu vlasti se stala, a protož že stavové "podle přirozeného a všem národnům propůjčeného i příšežného práva" násilné moci, ježto by se království českému od kohokoli provozovati chtěla, s tím lidem na odpor postaviti se míní a království tomuto, svobodám, privilegiím ani sobě ubližovati nedopustí. Že pak císař a král zjevně jim oznámili, že nikdy na to nemysií, aby stavům a obyvatelům království českého jaké škody neb záhuby od jejich lidu válečného činiti se měly: to že s vděčností slyší a na takové císařské a královské připovědění bezpečně že spoléhají; a že i oni jakožto věrní a upřímí poddaní ke králi a císaři nejinak, než jakž na ctné a dobré lidi náleží, chovati se míní, šetříce v tom povinností svých, jimiž králi svému nicméně, než jako on král jim a království českému, zavázáni jsou.

Zřízené osoby a Pražané, jsouce jednak stavy jednak i hlasem obcí Pražských vázáni, ukazovali dále i k tomu, že na ten čas jim vůbec ani možno není, aby týž lid s pole nazpět povolali; že tedy krále za to prosí, aby proti nim jakožto věrným poddaným svým nic před se nebral. Spolu vyjádřili svou nepochybnou naději, že na budoucím sněmu všecko, což mezi ním králem a stavy i královstvím českým na rozdílu jest, spravedlivými prostředky bude moci se pokojně na místě postaviti. A poněvadž, jak se zdá, týmž časem Hanuš Fridrich dovolával se při císaři a králi toho, aby jeho spor s nimi skrze prostřednictví stavův českých spůsobem smírčím vyrovnán byl, pročež zřízené osoby v témž psaní svém toho dotkli, že kurfirst k pořádnému slyšení se volá a skrze stavy české v tom všem rozeznán býti žádá. Což že není povaha člověka neposlušného, ale toho, kterýž se řádem a právem spravovati chce a kdožkoli z lidí ku právu a k rozeznání spravedlivému se poddává, ten a takový že slyšán býti má.

Na konci prohlásili se, že všecky psaní a žádosti své ku králi učiněné vytisknouti dají, aby i král i celý svět věděti mohl, že nic nespravedlivého, a což by na lidi poddané neslušelo, před sebe nebrali, na to nemyslili a ještě nemyslí, leč by násilím k tomu přinuceni byli, co pro zachování svobod, privilegií, království a jazyka svého českého učiniti musili. I doložili, kterak práva císařská i všelijaká jiná ve světě, ba i přirozená toho propůjčují a v sobě obsahují: že obhájce vlastního blaha v ničem hřešiti se nevidí, ješto nikoli obrana, ale útok se zapovídá, a přirozeností samou každému dopouští se, aby proti moci opět mocí se opřel. Čehož že zřízené osoby na krále ani na žádného jiného dobrého nevztahují, než toliko na ty, kteří by jim bezprávně, nespravedlivě a mimo řád a právo škoditi a království českému, svobodám jeho a stavům ubližovati chtěli.162.1

Jakkoli zřízené osoby a Pražané jako vždy tak opět v posledním tomto psaní proti všem pomluvám se ohražovali, že by císaři a králi v čem na odpor se postaviti chtěli, nicméně zjevné pronešení v dotčeném listě, že proti každému se oprou, kdož by koli na království české mocí sáhl, nemohlo nevztahovati se i na krále a císaře. Byloť zajisté domnění velmi blízké, že dalším během věcí válečných stavové čeští velmi snadno mohli se v příkrém nepřátelství proti oněm panovníkům octnouti, jakmile by tito na království české sáhli.

A takového konce příběhů válečných obávali se stavové čeští nemálo. Pročež také, jak výše již doloženo; zříz. osoby a Pražané v listech svých přimlouvali se při císaři a králi, aby spor svůj s Hanušem Fridrichem smířlivými prostředky urovnali, dokládajíce přitom takřka spůsobem českobratrským, "aby prý krve křesťanské nebylo proléváno, a mír i láska zachovány." Spolu však také i Fridrichovi a svému hejtmanu Pflukovi nejednou psali, aby k témuž cíli napomáhali.

A k takovému přátelskému narovnání činily se v Chebě na začátku dubna v skutku jisté pokusy, předkem skrze prostředkování vévody Klevského, švagra Hanuše Fridricha. Zřízené osoby dozvěděly se o tom z psaní Jana z Šénfeldu, důstojníka ve vojsku Moricově, které od poddaných Pflukových u Slavkova spolu s poslem, jenž do Drážďan je donésti měl, přejato bylo. Pročež také zřízené osoby Kašparu Pflukovi rozkázaly, aby i hned jmenem všech tří stavův kurf. Fridrichovi psal, jestli že by v jaké smlouvy s císařem dáti se měl, tak jakž slyšeti jest, aby stavův českých v tom nepomíjel, nezapomínaje na to, že nebezpečenství přítomné jen pro něho na ně přišlo, a že by pak, kdyby oni od něho do smlouvy pojati nebyli, snadno mohlo k nim pro jich odpor trestáním přistupováno býti.163.1

Avšak dotčené jednání o smír nemělo výsledku lepšího než předešlý pokus téhož spůsobu v Norimberce předsevzatý, ješto císař ustavičně o to stál, aby Fridrich se mu na milost i nemilost poddal.

Týmž časem nacházel se Hanuš Fridrich v městě Míšni na prostředním Labi s větší částkou vojska svého, jehož prý bylo něco přes 4000 pěších a 2000 jízdy, kdežto ostatní lid jeho nejvíce v Čechách Jáchimov a Přísečnici osazené měl. Odtud také zřízeným osobám psal, aby k obnovení starých přátelských smluv důvěrníci s obou stran na jisté místo vysláni byli. V témž smyslu napomínal také Kašp. Pfluk zříz. osob, kteréžto také dne 5. dubna vypraviti chtěly Jiříka Domovského z Harasova, Erasima Zumrfelda jinak Kastrle ze Zumic a Jana Pamfila k Pflukovi, aby s posly Fridrichovými jednali. Ale nezdá se, že by k takovémuto jednání bylo přišlo; jdeť to na jevo z psaní, jež zřízené osoby hned 6. dubna témuž Hanuši Fridrichovi poslaly, v němž přímo řekly, že by sice rády na podání jeho nastoupily, že však pro veliké překážky jim to na ten čas nemožno. Ukazovaly k tomu, kterak se válečný lid s mnoha stran, zvláště pak z Bavor, na království české valí a je zkaziti chce, a to pro tu jedinou příčinu, že stavové proti němu kurfirstovi táhnouti nechtěli. Ješto tedy proti tolika nepřátelům se opatřovati mají, pročež že takového smlouvání na ten čas nikterak předsevzíti nemohou; že však podle těch starých přátelských smluv, tak jako by je byly obnovily, se chovati míní.

Zároveň však opakovaly svou žádost předešlou, aby kurfirst, přišlo-li by k jaké smlouvě mezi ním a císařem, v ní také na stavy české pamatoval, aby i oni napotom pokoj míti mohli.

Zřízené osoby a Pražané v posledním jednání svém s Fridrichem patrně tedy jen k tomu se zavazovali, že přátelské sousedství napořád k němu zachovají, nepřátelům jeho ani napotom žádné pomoci neposkytujíce; dokonce však nedávali ten jistý úmysl na jevo, aby s ním smlouvu na společnou obranu zavřeli. Jakkoli tedy v duchu přáli Fridrichovi, nicméně netroufali si z jisté své obojetnosti vystoupiti, aby takto ani krále ani Fridricha na dobro neurazili. Ale jinak rozuměl Hanuš Fridrich dotčenému vyjednávání, zejmena poslednímu psaní zřízených osob. Neboť dostav téhož listu prostřednictvím Pflukovým, odeslal zřízeným osobám touž cestou z Míšně dne 11. dubna odpověď, v níž doložil: že by sice byl sobě přál, aby takové umluvení skrze posly obou stran se stalo, ale poněvadž to na ten čas za nemožné od nich položeno jest, že se tedy s tím slibem jejich spokojí, že staré smlouvy, tak jako by obnoveny byly, zachovati chtějí. Bralť z listův zřízen. osob to zdání, že jednota mezi ním a stavy českými co do věci hotova jest, jakkoli formalně skrze plnomocníky zvláštní uzavřena nebyla. Pročež domníval se, že zřízené osoby a Pražané v čas jemu náležitou pomocí přispějí. Z té příčiny také i on Thumshirnovi a jiným hejtmanům svým, kteří v Jáchimově a v okolí jeho táborem byli, znova nařídil, aby stavům českým i hned potřebnou pomoc učinili, jestli že by císař a král neb spojenci jejich na království české mocí válečnou sáhnouti chtěli. Spolu jim uložil, aby i jemu o takovém nepřátelství zprávu do Míšně podali, ješto on pak, ač jestli by nepřítel vší svou mocí proti Čechům se obrátil, bez meškání také do Čech vtrhnouti chtěl, aby prý jedni od druhých rozraženi nebyli.

Avšak prvé nežli Fridrich ještě ono nařízení do Čech odeslati mohl, došla ho zpráva z Chebu, že císař s celým vojskem svým na něho udeřiti chce. Pročež v dotčeném psaní i hned zřízeným osobám připsal, že není jim třeba, v království českém obávati se nějakého nebezpečenství, ješto všecko vojsko nepřátelské proti němu obráceno bude. Oznámil tedy stavům, aby si stížnosti žádné na tom nepokládali, jestliže by ten lid válečný, který v Čechách byl zanechal pro ochranu jich, zase k sobě obrátil; při tom jich však žádal za skutečnou pomoc, kdyby mu toho potřeba nastala. A poněvadž stavové si přáli, aby celý spor mezi ním a císařem na dobrou míru uveden byl, tuť i své přání v tom vyjádřil, že i on pokoje a míru velmi žádostiv jest, pokud by bez uražení svědomí a poctivosti jeho státi se mohl. Při čemž slíbil, že na stavy české nezapomene, kdyby k takovému jednání došlo; spolu doložil, že i on nepochybuje, že oni tolikéž při podobné příležitosti se zachovají. Na konci toho listu pak žádal za rychlou k tomu odpověď.165.1

Konečné tedy rozhodnutí v té věci od zřízených osob teprv státi se mělo. Avšak čas i události postupovaly rychleji, než možnost a odvaha zřízených osob stačiti mohla.

Císař zajisté nedbaje na dotčené pokusy smířlivé, vyslal nejprv dne 12. dubna jedno oddělení vojska svého z Chebu, kterýžto lid na panství Kynšvartském, jež Kašp. Pflukovi náleželo, ukrutně řádil. Jakož jisté zprávy šly, tito žoldnéři poddaným jeho činili veliké škody pálením a drancováním. Avšak i jinde dobytek a jiné věci brali, vesnice pálili a všelijaké ohavné neřády působili. Jmenovitě prý Vlaši a Španělé "takové tyranství a lotrovství mordy, plundrováním, pálením, paním i pannám násilí činěním provozovali, ješto kdyby to Turci činili, mnoho by to bylo."165.2

S ostatním lidem hnul se císař sám z Chebu dne 13. dubna. Všecka moc jeho obnášela 17000 pěších a 10000 jízdných, s níž nepochybně ještě téhož dne hranice království českého překročiv, táhl odtud na Adorf, Staré Hrady či Altenburk a dále k Labi proti Fridrichovi do Míšně, nikdež žádného odporu nenalézaje.

Než císař se spojenci svými oním směrem táhl, nebylo vůbec na jisto známo, zdali hloub do Čech proti stavům českým aneb přímo proti Hanuši Fridrichovi se vypraví. Vychází to na jevo jednak již z toho, že kurfirst teprv před samou výpravou jejich z Chebu na jisto zpraven byl, že všecka moc císařská proti němu potáhne. Ale i v Čechách v té věci byli vůbec na nejistotě. I jest k pravdě podobno, že z úmyslu se tak stalo od císaře a spojencův jeho, aby tím spíše spojení lidu kurfirstova a stavův českých překazili.

Za příčinou takovéto nejistoty Thumshirn a jiní vůdcové Fridrichovi prodlévali dosud v Čechách, a dostavše pak poručení, aby stavům českým v čas potřeby ku pomoci přispěli, přibližovali se poněkud nepřátelskému vojsku, aby je tím bedlivěji pozorovati mohli. A když pak došla jich klamná zpráva, že císař a král toho úmyslu jsou, z Chebu obrátiti se k Falkenovu, Lokti a k Jáchimovu, tu i hned dva z nich, Jindřich Reus z Plavna a Jiřík z Plavnic, dne 13. dubna zámek Loketský také k rukoum stavův českých vzali a od Jeron. Šlika, jenž na témž zámku právě byl, slib poddanosti stavům přijali. Tolikéž osadili Falknov.

Týmž pak časem Vilém Thumshirn položil se s některými praporci lidu svého v Karlových Vařích. A k dalšímu opatření se proti nepřátelům, zvláště k sjednání společných kroků válečných, dotčení hejtmané ve zvláštním listu Kašparovi Pflukovi oznámili, že by dobře bylo, aby se s ním někde a všeliké potřeby smluvili. I stalo se také, že se Pfluk s nimi dne 15. dubna v Slavkově sjel. Vojevůdcové saští, Thumshirn, Reuss z Plavna a Jiřík z Plavnice předkládali Pflukovi, že kurfirst pro ochranu stavův při pomezí českém 12000 lidí posud držel a i napotom té vůle jest, jich neopouštěti, aby tedy také oni pánu jejich pomocí svou přispěli. Byliť toho zdání, že výpravou císařského vojska z Čech proti kurfirstovi nastala stavům českým povinnost, aby pomocný svůj lid do Míšně vypravili. Spolu měli za potřebné, aby ještě před takovým tažením nejprv královský hejtman Šebes. z Weitmile na hlavu poražen byl, kterýžto hned na počátku přítomné války z rozkazu královského lidem svým Most, Chomútov a jiná okolní místa osadil, odkudž všecky pohyby lidu Pflukova pozorovati měl.

Avšak brzo se oni vojevůdcové saští v Slavkově přesvědčili, že k takovým předsevzetím, k jakýmž radili, stavové ani lidu s dostatek nemají, ani že Pfluk potřebnými k tomu instrukcemi opatřen jest. Pročež chtěli onu výpravu proti Šeb. z Weitmile sami o své ujmě vykonati, a Pfluk měl zase k tomu se přičiniti, aby stavové čeští bez prodlení pomoc válečnou pro kurfirsta sehnali a přes hranice vypravili. A tak důvěrné rozmluvení Slavkovské skončilo se tím, že účastníci jeho v dobrém srozumění se rozjeli; ano Pfluk prý služebníkům svým již i žluté stužky či pinty jakožto polní znamení kurfirstovo nositi dopouštěl. Což i sousední stavové jeho, Kašpar, Jindřich, Moric a Albin Šlik lidu svému dovolili, kteří tolikéž s hejtmany saskými nejednu schůzi měli.167.1

Hned po úradě Slavkovské, dne 17. dubna, Vilém Thumshirn vypraviv se proti Šeb. z Weitmile, vzal Chomútov, Červený Hrádek (Rothenhaus) a několik vesnic okolo Postoloprt, tak že Šeb. z Weitmile, nejsa nad to penězi ani lidem dosti opatřen, jen s těží na svém zámku v Mostě se udržel, odkudž napotom nic platného předsevzíti nemohl.167.2

Avšak Pfluk nemohl nikterak úmluvám Slavkovským za dost učiniti, jakkoli se dle možnosti o to zasazoval. Bylť zajisté stav jeho velmi smutný; neměl ani dosti vojska ani peněz, ano nemohl se dosud dočkati ani potřebných instrukcí, aby věděl na jisto, jak by mu podle rozličných případností jednati bylo. Počet lidu jeho, který odhodlán byl s ním kamkoli táhnouti, obnášel v Bečově asi dva tisíce, a ostatní branci ve dvou, třech i čtyrech mílích okolo něho leželi. Tito nemajíce od stavův žádného nařízení, s ním strhnouti se nechtěli, a byť se byli k obraně hranic zemských odhodlali, k výpravě za hranice české by je byl sotva Pfluk o své ujmě byl přivedl. Nad tu již po delší čas žádných peněz od zřízených osob nedostával, jakkoli skrze listy i posly se jich ustavičně dožadoval. I byl posléze přinucen, najatý lid již po čtyři neděle svými penězi zakládati, až mu pak i ty docházely.

V takových nesnázích psal Kašpar Pfluk hned 16. dubna zřízeným osobám a Pražanům o rozmluvě Slavkovské, napomínaje jich, aby pomocí svou Fridrichovi nemeškali, nýbrž co nejrychleji ji opatřili, druhou výpravu lidu válečného spěšně k němu Pflukovi učiníce. Tolikéž za střelbu i za peníze žádal, dokládaje, že tam v těch místech peněz není, "ješto prý ty nenasycené ochechule královské penězům dlouho ležeti nedají."

Na konci téhož psaní pravil: stane-li se tak, jakož on žádá, tedy aby zřízené osoby a Pražané věřili, že té válce spěšný konec se učiní, a že stavové všickni s radostí, chválíce pomocníka svého pána boha, domů se navracovati a budoucně v dobrém pokoji dny své konati budou.168.1

O žalostném stavu, v jakém se Pfluk tehdáž nalézal, podal zprávu zřízeným osobám také Burian jinak Hroznata Prostiborský z Vrtby, jenž nejvyššímu polnímu hejtmanovi od stavův nejspíš za špížovníka přidán byl. Týž stěžoval si v psaní ode dne 18. dubna Pražanům: že žádných peněz neposílají, aniž lidu služebného nenajímají; jiný pak že se z táboru rozbíhá, že tedy on Prostiborský docela neví, co tam dělati má. Spolu doložil, ptá-li se nejv. hejtmana Pfluka, zdali má v službě setrvati, tedy že se ničeho u něho doptati nemůže. I prosil zřízených osob, aby ho propustili; "neboť že neví jako ztracená ovce koho následovati, a tak že ma právě mezi dvěma stolicemi na zemi sésti přijde."168.2

A k všelikým těmto těžkostem přistoupilo též, že Pfluk dostal zprávy od Jáchimovských, že někde 16, dubna dvě oddělení vojska císařského do Šnéperku vpadla a jej opanovala. Nad to pak došel ho dne 11. dubna list od saských hejtmantův Jiř. z Plavnice a Thumshirna, kteří na něm žádali, aby s lidem svým k Hoře sv. Anny se hnul a s nimi se tu srazil. Pfluk nemaje k tomu žádného plnomocenství od stavův daného, posílal do Prahy jedno psaní po druhém, naříkaje na nesnáze své, kterak opuštěn a beze vší pomoci jest; pročež co nejdůtklivěji žádal, aby rychle lid válečný vypravili, kterýžto by přímo k Jáchimovu dnem i nocí táhl, nechaje všeho zbytečného odpočívání. Při tom doložil, aby zřízené osoby rozpomenuly se na osud krále Ludvíka, jenž podobnou váhavostí stavův zahynul. I aby tím spíše v Praze něčeho dosáhl, poslal tam vedle svých listův také ujce svého, výše připomenutélo Hroznatu Prostiborského s plnou mocí, aby s osobami zřízenými o všecky potřeby Pflukovy co nejspěšněji jednal.

Ale nemoha tak rychle dočkati se odpovědi a jsa ustavičně napomínán od vojevůdcův kurfirstových, svolil k tomu, aby dne 20. dubna vojsko jeho se z místa hnulo jim na pomoc; on sám pak zůstal ještě v Bečově, očekávaje tu odpovědi a peněz potřebných z Prahy, načež se za svým vojskem vydati chtěl. Což vše novým listem do Prahy oznámil.

Příti toho nelze, že osoby zřízené a Pražané k důtklivému naléhání Pflukovu byli toho pilni, aby mu v nesnázích jeho dle možnosti pomohli. Tak hned dne 13. dubna, když Karel V . přes hranice české do Fojtlandu překročil, napomenuli zvláštním spisem, do všech krajův rozeslaným, stavův, kteří nepřátelům kurfirstovým jakoukoli pomoc, buď lidem neb penězi aneb jinak, učinili, aby i hned od toho upustili, pamatujíce na staré přátelské smlouvy s domem saským učiněné. Poručení toto předkem čelilo proti Weitmilovi a stavům, kteří s ním se spojivše, v službě královské setrvávali. I aby též potřebné peníze pro Pfluka zjednali, z té příčiny psali na všecky strany; vybízejíce stavy sjednocené k rychlému splácení berně; avšak nebyli s to, ani čtyři tisíce grošův českých, jichž Pfluk nejméně žádal, mu poslati. Stavové na větším díle příspěvky své povinné teprv na sněmě ke dni 18. dubna položeném složiti chtěli.

A tak osoby zřízené nemohonce vyhověti ani nejnutnějším potřebám Pflukovým, oznámili, aby nějakých peněz mezi přátely a poddanými svými vyhledal a se vypůjčil, že oni vše napotom zaplatí. Tolikéž mu dali plnou moc, aby stříbro, jež by v Jáchimově se nalézalo, zmincovati dal a na lid i jiné potřeby obrátil; a komu pak by spravedlivě náleželo, to že by se mohlo časem svým spraviti. Ale tím Pflukovi naprosto nic pomoženo nebylo, poněvadž, jak z listu jeho ze dne 16. dubna na jevo vychází, všecky peníze a zásoby stříbra již od královských pobrány byly.

A shledal-li se takový nedostatek nejdůležitějšího prostředku k opatření věcí vojenských, ještě než k nějakému válečnému předsevzetí došlo, tím nesnadnější bylo vypravení potřebného lidu branného. Jakož na svém místě povědíno, tedy již první výprava lidu krajského v prvních dnech měs. dubna v samých Čechách jen slabě se sešla, ovšem pak z korunních zemí ani žádné pomoci se nedostavilo. A ani těm chatrným silám vojenským nemohly zřízené osoby náležitě zaplatiti; bylo by tedy bláhovým pokusem bývalo, druhou výpravu v království rozepsati, čehož Pfluk tak snažně se dožadoval.

Není pochyby, že přední příčiny těchto závad hledati sluší v neodhodlanosti a vlažnosti zřízených osob, a že k odklizení takových překážek bylo by i potřebí bývalo muže, který by politickým věhlasem, ráznou vůlí a šlechetnou povahou svou byl vzbudil horlivé účastenství pro společnou věc, jakéhož vsak pohříchu mezi stavy tehdáž nebylo.

Nad to vadila skutečné a rozhodné obraně stavův nemálo též povaha Jednoty bratrské, kteráž ve sboru zříz. osob vrch měla a svrchovanou smířlivostí oplývajíc, více na mírné narovnání vzniklého sporu pomýšlela, než na dostatečné přípravy vojenské. Posléze nebyl hned s prvopočátku od stavův uvážen také ten poslední možný konec předsevzatého odporu trpného, který přirozeným spůsobem vésti mohl k zjevnému přiznání se k jednotě s kurf. Fridrichem. Odkudž nemálo pochodily také ty nesnáze a ta neodhodlanost, jakáž, kromě Pfluka a některých jiných rozhodnějších, jinak všude i u zřízených osob i u stavův nastala, když posléze onano případnost před očima jich tak náhle se objevila.

Ukázalo se to jmenovitě tehdáž, když vojsko císařské pomezí české bylo překročilo. Tím zajisté odstraněn hlavní důvod, kterýmžto se zřízené osoby a Pražané při rozpisování hotovosti zemské zastírali. Nebyloť již toho nebezpečného lidu více v zemi, o němž tvrzeno, že království české pustošil a jemu záhubou hrozil. Z čehož nastala veliká pro zřízené osoby obtíž, stavy, kteří jen pro onu příčinu pomocí svou přispěli, i dále v poli držeti; ovšem pak tím nesnadněji bylo, liknavé stavy, kteří vůbec dosud lidu svého nedostavili, k této povinnosti jich přiměti.

V kteréžto kritické době vznikl v mysli mnohých stavův posléze i spor mezi povinností ku králi, k níž se znáti nepřestávali, a mezi náklonností k věci Hanuše Fridricha, který byl náboženským jich spojencem, v celé své příkrosti. Ozývali se mezi stavy hlasové: jest-li Fridrich ve věcech náboženských jim blízek, tedy že Ferdinand jest jejich králem. A tak přes všecku nechuť stavův proti králi vítězila vždy více vážnost a úcta před důstojností královskou.171.1 A z tohoto položení myslí jest si jistou měrou vyložiti také tu ochablost stavův v dalším řízení věcí válečných; místo prvotní horlivosti a jednomyslnosti vznikaly váhavost a rozdíly rozličné mezi nimi.

A těmto zmatkům a neblahým poměrům, této nejistotě i položení stavův měl přítrž učiniti sněm, ke dni 18. měsíce dubna rozepsaný, k němuž také naděje stavův toužebně se obracely.


Poznámky

ke straně 130

130.1 Listiny v Archivu zemském.

ke straně 132

132.1 Rukopis Sixtův.

132.2 Sixt a Pubička.

ke straně 134

134.1 Archiv Třeboňský a zemský.

ke straně 135

135.1 Listiny v archivu zemském.

ke straně 138

138.1 Rukopis Sixtův a listiny v Archivu zemském.

138.2 Listové tito jsou v rukopise Sixtově.

ke straně 139

139.1 Archiv král. hlavn. města Prahy.

ke straně 140

140.1 Rukopis Sixtův a archiv zemský.

ke straně 143

143.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 146

146.1 Sixt z Ottersdorfu.

ke straně 147

147.1 Acta Ferd.

ke straně 148

148.1 Archiv Výmarský a zemský.

ke straně 149

149.1 Archiv Výmarský a zemský.

ke straně 151

151.1 Archiv Výmarský a zemský.

ke straně 152

152.1 List ten v archivu Třeboňském a zemském.

ke straně 153

153.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 154

154.1 Zimmermann. I. str. 311.

ke straně 155

155.1 Acta Ferd. f. 120, 123.

ke straně 156

156.1 Acta Ferd, list 114.

ke straně 159

159.1 Rukopis Sixtův 342 a 343.

ke straně 162

162.1 Acta Ferd. fol. 137

ke straně 163

163.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 165

165.1 Sixt.

165.2 Psaní výše psaného důstojníka Jana z Šenfeldu v rukopise Sixtově.

ke straně 167

167.1 Acta Ferd.

167.2 Zemský archiv a rukopis Sixtův.

ke straně 168

168.1 Listy Pflukovy v rukopise Sixta z Ottersdorfu.

168.2 Tamtéž.

ke straně 171

171.1 Ranke IV. a listové nejedněch stavův v rukop. Sixtově.


V.

Po bitvě u Mühlberka vrátí se král do Čech a strojí se k pokoření stavův.

Sněm od stavův dne 18. dubna otevřen. Schůze v kolleji Karlově dne 20. dubna. Jednání o přistoupení nejv. úředníkův a soudcův zem. k snešení stavův. Nové poselství cís. a král. v Praze. Odpověď stavův k němu. Karakteristika stavův na sněmu shromážděných. Jednání Fridrichovo se stavy jednotlivých zemí. O vítězství Mühlberském a účinek jeho v Praze. Předešlá odpověd k císaři a králi změněna. Bouře z toho v Praze vzešlá. Cesta poslův k císaři a králi i nazpět do Prahy. Poselství cís. a král. v Praze. O těžkém stavu Kašp. Pfluka. O přednešení poslův cís. a král. a úvaha o něm. Přímluvy stavův v příčině téhož poselství. Přiznávací listové stavův při dskách uloženi. Nové poselství k císaři a králi. Král vraceje se do Čech, obešle některé stavy do Litoměřic. Mandát královský do krajův a proti Pflukovi. Záměry královy v Litoměřicích a jednání jeho zde se stavy. Hnutí z toho v Praze a těžký stav úřadů konšelských. Poslové Pražan v Litoměřicích. Král vyhledává pomoci vojenské u Morice a císaře. Korrespondence o to činěná. Řádění lidu královského v Litoměřicích. Martin Nosidlo. Dne 1. července vydá se král z Litoměřic do Prahy.

Obecný sněm, k 18. dni měsíce dubna položený, po celém království toužebně očekáván byl. Měloť se vůbec za to, že král dle slibu svého osobně k němu se dostaví, a že všecky těžkosti přítomné konečně odklizeny budou; zvláště pak obecné mínění k tomu se neslo, že všecky stížnosti a přání, jež stavové při času středopostí v přátelském snešení učinili, na místě postaveny a vyplněny budou.

Za těmi příčinami stavové k témaž sněmu u velikém počtu do Prahy se sjeli. V pondělí pak ráno dne 18. dubna sešli se v kolleji veliké a vedle obyčeje poklekše všickni na kolena, pomodlili se; načež psaní královská i jiná všecka, ježto v tom čase prošla, vůbec přečísti rozkázali. Potom vyslali ze sebe osoby jisté k úředníkům a soudcům zemským na hrad, aby se jich doptali, zdali král svou osobou na sněm přijede. I oznámeno jim: že král sám sice nepřijde, ale že k témuž sněmu na místě svém zvláštní posly vypravil, kteříž že bezpochyby již na cestě jsou, aby tedy stavové na zejtří k společnému sněmování na královský hrad se dostavili.

K čemuž stavové za odpověď dali: ačkoli všecka jednání na Pražském zámku časův předešlých byla netoliko neprospěšná, ale také škodlivá a úskočná, pod rozličnými obmysly jedněch stavův proti druhým, na zkázu a záhubu království českého, a jakkoli jich stavův větší počet v kolleji Karlově již pohromadě jest; přece že nechtějí odporův činiti při jednání o obecné dobré mezi stavy, a tedy že na zejtří k hodině 12. na zámku najíti se dají. Spolu předložili svou přední žádost, aby totiž nejvyšší purkrabě Pražský s úředníky a soudci zemskými to opatřil a ty erbanuňky či smlouvy dědičné staré, mezi královstvím českým a domem saským uzavřené, vyhledati a v jazyk český, ač nebylo-li se to již stalo, přeložiti dal. Téhož žádali také v příčině té nové smlouvy, kteráž s knížetem Moricem v říjnu roku minulého z rozkazu královského, avšak bez vědomí a povolení všech stavův obnovena byla.

Na zejtří dne 19. dubna, veliký počet stavův, jakého prvé prý nikdy na sněmích tehdejších nebylo vídáno, sešel se na nádvoří zámku královského blíže měděné sochy sv. Jiří, nechtějíce odtud ani na palác ani do soudné světnice jíti; kdežto zatím nejv. soudcové zemští i radové královští jakož i ti ze stavův, kteří buď s králem již z Litoměřic osobnč táhli aneb lid svůj později do Míšně na kurfirsta vypravili, shromáždili se v soudné světnici. Mezi těmito nalézali se vedle jiných stavův katolických také Plzenští a Budějovičtí, kterážto města, ležíce nedaleko hranic království, sloužila odedávna za hlavní střediště a útočiště strany katolické, ze sousedních zemí podporované.

Stavové, jenžto před zámkem na nádvoří se nacházeli, vyslali jisté osoby do soudné světnice, žádajíce stavův tam shromážděných: pakli k přátelskému snešení, které tak znamenitá většina stavův byla učinila, přistoupiti chtějí; aby tedy k nim jakožto k počtu znamenitějšímu ven vystoupili, ješto by jich množství ani v paláci ani v soudné světnici vměstnati se nedalo. I vystoupivše soudcové zemští a jiní ze soudné světnice na mramorové stupně, po nichž ze dvora na palác se chodilo, žádali stavův, aby podle starobylého obyčeje v soudné světnici sněmovali. Ale když tito tak učiniti nechtěli, tedy jim ty staré dědičné smlouvy, za krále Jiřího zavřené, přečteny byly. A když pak stavové i té nové smlouvy s Moricem učiněné se dotazovali, za odpověď jim dáno od soudcův zemských, že jí nalézti nemohou a že se domýšlejí, že ji buď král anebo kancléř s sebou vzal.

Z odpovědi této stavové nemálo se rozhorlili, vytýkajíce to za neupřímnost, a dali k ní skrze Viléma Křineckého připomenouti toho: že stavové k dotčené smlouvě s Moricem nikdy povolení svého nedali, nýbrž Pražané se vším stavem městským že u přítomnosti krále samého ve sněmu takovém obnovení té smlouvy s Moricem jsou odepřeli; i poněvadž přes to přese všecko k obnovení tomu přišlo, pročež je žádají, aby úředníci a soudcové zemští zprávu o tom učinili a ty osoby jmenovali, kteréž jsou to předsevzíti a tuto smlouvu dokonce pod pečetí zemskou Moricovi vydati směly. Při čemž Křinecký doložil těchto slov: "Věc věru předivná jest, když měl mandát od krále na nás vydán býti, tehdáž se pojednou erbanuňk našel, a když jsme se o svobody naše a království tohoto zasadili, doptati se jeho nikoli nemůžeme."

Po této důtklivé řeči nejvyšší úředníci a soudcové zemští, kteří nejvíce k obnovení oné smlouvy přispívali, v nemalé nesnázi se octli, nevědouce, jak odpovědíti, až posléze Jan starší Popel z Lobkovic, nejvyšší zemský sudí, pravil: že osoby ony, jež k oné věci napomáhaly, v předešlém sněmu zapsány jsou, a že on tolikéž jeden z nich jest; že však on se vedle jiných toho dotýkati musil, byv k tomu zvolen, ale že o tom neví, aby ta smlouva, pečetí zemskou spečetěna býti měla. Po kterýchžto slovech Lobkovicových povstal křik veliký ode všech přítomných, že oni ani jeho ani žádného jiného k tomu nevolili, ani co v té příčině poroučeli; při čemž celé to jednání o smlouvu za pletichářské prohlásili. Avšak toho dne věc sama vyřízena nebyla, ješto stavové hned po oné rozmluvě se rozešli.

Ve středu ráno dne 20. dubna stavové nejprv opět v kolleji Karlově se sešli, kdež mnohé těžkosti z minulých let k paměti sobě přivozovali; předkem zase stížnost na to si vedli, kterak bez vědomí všech tří stavův ty staré smlouvy s domem saským zrušeny a nahraženy jsou byly smlouvou s knížetem, o němž vůbec tvrzeno: že národu a jazyku českému pohrůžky činí, mluvě i to, že se nad Čechy mstíti chce, protože mu podle dotčené smlouvy pomoci učiniti nechtěli; týž že zrádcem nazývá národ český, protože by svého krále poslušen nebyl. Vytýkáno Moricovi přitom, že on své příbuzné zradil a tudíž nad svou vlastní krví se zapomněl, kdežto oni stavové poctivosti své a předkův svých závazky zachovávali a nevinné krve křesťanské prolévati nechtěli.

Když takové řeči stavové v kolleji veliké mezi sebou vedli, tak vznesli na ně obyvatelé z kraje Hradeckého stížnost v příčině Jana staršího Špetle z Janovic, jenž minulého roku jakožto hejtman téhož kraje podle vůle Hradeckých přes hranice táhnouti nechtěl, a byv pro to od krále k smrti odsouzen, jen tím, že časně se ukryl, života svého si zachránil. I poněvadž Špetle dosud u vyhnanství žil, pročež Hradečtí stavův žádali, aby jemu glejt či průvodní list dán byl, a on volně k slyšení státi mohl, jsa "ctný a dobrý pán a z rodu v království zachovalého." Přitom doloženo, aby taková těžkost, jakáž téhož Špetle postihla, bez řádného vyslyšení na něho ani na žádného jiného více dopouštěna nebyla.

Po nich promluvil Jan Opit jako na důkaz Hradeckým, že se jemu jakožto zvolenému od kraje Kouřimského hejtmanu tolikéž přihodilo, že za svou věrnou službu od krále do vězení dán, a kdyby přímluvy králové Anny nebylo bývalo, že by byl o hrdlo přišel; avšak že až posud na závazku cti jest. Kromě dotčených a jiných stižností i toho připomenuto, co se nedávno doktorovi Václavovi, kazateli Týnskému, přihodilo. Doneslo se totiž krále od rozličných osob, že týž doktor v kostele Týnském kázání bouřlivá činíval, pročež od krále r. 1544 vypověděn byl. Navrátiv se pak tajně do Prahy, v domě jistého Jana Koukole se skrýval: ale byv vyzrazen, k rozkazu královskému byl jat a do věže Mihulky, vězení tak řečeného, vsazen a později na Křivoklat dodán. A když pak r. 1547 odsud propuštěn byl, musil od sebe revers dáti, že ve třech dnech ze všech zemí královských se vybere a jich navždy prázden bude. I praveno tu, že ve všech těchto i jiných podobných případnostech král vše to činil pouze na křivé zprávy postranní, bez řádného vyslyšení, a ti, kdož tak od krále odsouzeni a potrestáni byli, že ani žaloby na se neslyšeli ani se těch, kteříž je tak obžalovali, doptati nemohli.

A tak stavové přítomni všickni, znajíce to, že se oněm osobám ublížení stalo, k tomu se přimlouvali, aby jim od zřízených osob psáno aneb od jejich přátel ohlášeno bylo, žc se opět svobodně do vlasti své vrátiti mohou, a kdož by je z čehokoliv pořádem práva viniti chtěl, aby každému právi byli.

Stavové tyto věci vyřídivše, snesli se na tom, aby k soudcům zemským a ostatním osobám na zámku shromážděným dotaz učinili, zdali k jich přátelskému snešení přistoupiti chtějí, aby k tomu zřetelnou odpověď konečně dali. Načež vydali se společně na zámek, kdež opět Vilém Křinecký z Ronova ve jmenu stavův k nejv. úředníkům a soudcům zemským přednešení učinil. Předkem dotkl té nepříslušné odpovědi jich včerejší v příčině smlouvy s Moricem, že by jí před rukama nebylo. Z kteréžto odpovědi že vyrozuměti jest, že jakž se smlouvou touto tak i se všemi jinými království českého privilegiemi a svobodami kdo chce, kdy chce a jak a pokud chce, se přebírá a jak se jemu zlíbí, je obrací, a tak že statkové i poctivosti stavův v nebezpečenství přicházejí. Přitom zmíniv se, kterak takové a podobné listiny vždycky při deskách zemských bývaly, a jak za dřívějších časův nejvyšší úředníci a soudcové zemští je v bedlivém opatrování měli, pokračoval dále v těchto slovech: "A pokudž tak bývalo, pán bůh všemohoucí ve všem hojný prospěch jim úředníkům a soudcům zemským dávati ráčil. Nyní však poněvadž jsme již všickni z povinností svých vykročili, a každý svého vlastního užitku pilnější nežli obecného dobrého jest, a těchto předešlých časův při sněmích obecných žádný ani jeden jest nebyl, jenžto by se o obecné dobré a svobody království tohoto zasaditi směl, když jsme jedni na druhé, my na vás a vy na nás hleděli, k tomu jsme přivedeni, že jsme téměř o všecky naše svobody přišli a teď tímto J. M. K. mandátem o poctivosti, hrdla a statky mše přijíti bychom musili, kdyby sám pán bůh myslí lidských pozdvihnouti a nás v společnost a jednotu tuto přátelskou uvésti nebyl ráčil. Kdo jsou k tomu mandátu, tak na potupu a ublížení svobod království českého vyšlému, radili, když by J. M. K. na ten čas v zemi býti ráčil, byli bysme se J. M. na to ptáti chtěli. Obnovením erbanuňku předešlé všecky smlouvy dědičné, s domem saským skrze předky naše zavřené, se zrušily, umořily a na samého Morice to přenešeno... a my o ničemž nic nevědouce a k ničemuž tomu povolení nedávajíce, tím toho erbanuňku obnovením k tomu jsme zavázáni, nejsouce a nebyvše jemu v tom tím ani ničím jiným povinni. Ano tím mandátem k tomu nuceni jsme, abychom na toho a proti tomu táhli, kterýž nám jak živ nic zlého neučinil, a toho retovali, kterýž nám nic dobrého nepřeje, ješto, jsme-li jednomu tím povinni, poněvadž oba jsou z domu saského, měli bychom aneb oběma pomáhati anebo obojích tak v pokoji zanechati. Když jsme se teď spravedlivě proti tomu zasadili, že povinni nejsme, krve nevinné křesťanské vylévati, za neposlušné odsouzeni jsme. Pro tu příčinu oheň v zemi puštěn jest, lidem chudým znamenité škody od lidu služebného císařského a krále pána našeho se dějí, smlouvy s domem saským se ruší, kteréžto byly zdí království českého; a my se tomu díváme, nic tomu neříkáme. Tím spůsobem dejme sobě zkaziti markrabství moravské, abychom téměř již o všecko přišli. Žádného, ani jednoho nemáme, kdo by nás v tom opatroval, nýbrž ještě ti, ješto by nás spravedlivě zastávati měli, ti nám nejvíce i sobě škodí ... Když dům saský zkažen bude, my jednostejné zkázy od toho lidu přesodomského na sebe očekávejme; neb žádné naděje k dobrému není, poněvadž v tom vojště, kteréž císař a král pán náš na zkázu kurfirsta a domu saského přivedl, přirození Turci jsou."

Skončil pak Křinecký promluvení své takto: "Vy pak (úředníci a soudcové zemští) znáte a o našem snešení vědomost máte, neb zjevné, patrné i také vytištěné jest, že jsme nic nového před sebe nevzali než toliko, čím jsme sobě stavové před shořením desk zemských zavázáni byli, t. j. abychom svobod, privilegií království českého a jedni druhých obhajovali, přátelským snešením sobě jsme zase obnovili. A protož poněvadž nic neslušného, nenáležitého a nespravedlivého ani proti J. M. K. ani proti žádnému jinému před sebe nebereme, než o svobody tohoto království se zasazujeme, abychom jich i také sebe před všelikou mocí hájiti mohli: protož žádáme, že hned nám patrnou a zřetelnou odpověď dáti ráčite, chcete-li k našemu přátelskému snešení k nám přistoupiti a pečetmi svými toho potvrditi a s námi o svobody a dobré království tohoto českého se zasaditi čili nic, abychom vědouce o sobě věděli, co činiti."

Řeč tak přímá v nemalé rozpaky uvedla nejv. úředníky a soudce zemské. I odstoupivše na krátké rozmluvení, dal i stavům za odpověď: poněvadž posel císařský a vyslaní královi již přijeli a za slyšení žádají, protož aby předkem tito pro poctivost těch, kdož je poslali, slyšáni byli, že po jich vyslyšení stavům k té řeči V. Křineckého konečnou odpověď dáti chtějí. I svoleno k tomu; spolu však uzavřeno, aby to vyslyšení poslův do dne zejtřejšího odloženo bylo. Avšak než stavové se rozešli, z jednostejné vůle purkrabímu Pražskému poručili, aby Floriana Grispeka vězením dostatečně opatřil. Týž Florian Grispek (na Kačerově) těšil se ze zvláštní přízně krále Ferdinanda I., kterýžto jej z Němec do Čech s sebou vzal, a na veliké pohoršení stavův r. 1536 sekretářem královským učinil. I užil tento nový milostník králův postavení svého na škodu nejedněch osob ze stavův, popouzeje proti nim hněvu královského, tak že i o čest i o statky své připraveni byli. Mimo to byl horlivý katolík a nepřítel stavův evangelických, u nichž vůbec za královského špehýře a donašeče považován byl. Za těmi příčinami, jsa nad to ještě cizinec, od stavův nad míru nenáviděn byl, tak že nejednou si již proti němu u krále stěžovali.

Všeobecná však nevole proti němu vypukla na hradě v dotčeném shromáždění stavův, kdež ode všech přítomných povstal povyk na něj veliký; viněn tu přímo z toho, že všecka privilegia zemská si přepisovati dával a od některých majestátů pečeti odtrhoval, kteréžto zlámané pod jeho oknem v příkopích zámku Pražského prý nalezeny byly. Pročež také mnozí za to prosili, aby proti němu i hned u vězení také útrpného práva užilo se.

Purkrabí Volf Krajíř z Krajku počal se z toho vymlouvati, že neví, kde by Grispeka vězením opatřil; načež mu stavové řekli, neučiní-li podle jich vůle, že oni sami jej ve svou moc vezmou a dostatečně opatří. Marně se volal Grispek k slyšení, dokládaje, že jest obyvatel království českého, aby mu na závazek věřeno bylo. To vše mu nic nepostačilo i někteří tu doložili, že jsou jiní starožitnější a znamenitější k slyšení se volali, a že se toho dovolati nemohli; a Grispek musil pak chtěj nechtěj na novou věž jíti, odkudž pak dne 23. dubna na jistý zápis snešením stavův propuštěn byl.

Na zejtří ve čtvrtek před sv. Jiřím nejprv poslové královští před stavy do sněmu na hradě puštěni jsou. Byliť to: Jan Doubrava, biskup Olomoucký, Václav z Ludanic na Chropyni, hejtman moravský, Vilém Kuna starší z Kunštatu na Hrádku, Jiřík Žabka z Limburka na Kounicích, rada a místokancléř královský, Přemek z Vičkova na Prusinovicích, podkomoří markrabství moravského, a Václav Tetour z Tetova na Malenovicích, nejv. písař markrabství moravského. Kteréžto osoby král Ferdinand opatřil zvláštní instrukcí k stavům českým, dané v Chebě ve středu po božím hodě velikonočním, tedy již 13. dubna. I oznamoval v ní stavům: že sněm tento když rozepsal, byl té naděje, že polní toto tažení vykonáno bude; ale poněvadž se tak nestalo, tedy že mu nelze na ten čas mezi stavy přijíti, a že tedy dotčené kommissaře na místě svém k nim vypravil, nechtěje téhož sněmu dále odkládati. Pak opakoval znovu dosavadní příběhy svým spůsobem, vykládaje opět tak, jak již výše jest povědíno, stavům nepřátelství své proti Hanuši Fridrichovi, jenž se byl osazením Dobroluk a Jáchimova proti koruně české prohřešil. Potom zmíniv se o sjezdu Litoměřickém, vytýkal stavům, že v středopostí to své shledání v Praze odbývali a některá snešení jakož i závazky jisté mezi sebou vzdělali. Král se tu hlavně dotkl toho snešení stavův, kterými se již 16. února mezi sebou zavázali, že se vespolek do hrdel i statků svých hájiti budou proti každému, kdo by jim z té příčiny škoditi chtěl, že královskému mandátu se opřeli.180.1 Za kteroužto příčinou i hned také dotčení poslové ve jmenu krále na ty stavy, kteří ono snešení a ony závazky mezi sebou učinili, tu žádost vznesli, aby z nich všickni předkem se propustili; tolikéž poněvadž nepřítele před rukama není, který by království českému škoditi mohl, aby svůj válečný lid s pole rozpustili a domů jej povolali.

Pakli by tak stavové se zachovati nechtěli a na svém předešlém snešení stáli, tu měli poslové královští jim ohlásiti, že těžko by bylo i králi i těm osobám, ježto v těch závazcích a té jednotě s nimi nejsou, v jaké jednání sněmovní, poněvadž by sobě skrze takové závazky svobodni nebyli, se dávati. A poslové neměli tudíž do žádného dalšího jednání se pouštěti, nýbrž vše mělo se do jiného sněmu obecného odložiti.

Jestli že by však jmenovaní stavové vedle výše položených žádostí královských se zachovali, tehdy jim volno býti mělo, stížnosti své v jistých artikulích na královské posly vznésti, kteřížto pak je králi oznámiti měli. Přitom však král stavům věděti dal, že takoví artikulové pro důležitost svou bez přítomnosti jeho jednáni a zavíráni býti nemohou, pročež aby až do sněmu budoucího se odložili, kterýž jim král mezi tím časem a sv. Václavem nejprvé příštím položil, a tu že jim "podle náležitosti milostivou odpověď dáti a všecko to spolu s nimi, což dobrého a užitečného stavův i království českého uzná, věrně a právě jako král a pán jich jednati a zavírati míni."

Týmž poslům také uloženo, aby se v komoře královské optali, zdali tomu tak, že by stavové posudné i také pomezní clo králi zastaviti chtěli. Načež měli stavův žádati, aby králi v tom překážek nečinili, an bez toho dosti málo důchodů v království tom má. Patrně se to vztahovalo na článek 45. snešení přátelského, kdež zastavení posudného nikoliv ještě nařízeno nebylo, nýbrž z podstatných příčin teprv na příští sněm jakožto důvoduá předloha vznésti se mělo.

Dotčená instrukce královská stavům v plném shromáždění sněmovním přečtena jest; zároveň neopomenuli poslové od osob svých namlouvati stavův, aby od snešení přátelského upustili. Tolikéž podle rozkazu královského i těch stavův, kteří s ostatními v jednotě ještě nestáli, důrazně napomínali a jich žádali, aby se i nyní v ni nedávali.

Po té slyšen byl také císařský posel Jiří Seled, místokancléř Karla V., který svou instrukci jazykem německým přednesl. I ta záležela v přísném napomínání, aby stavové ze závazků svých se propustili, lid do pole vypravený zase domů povolali a králi svému povinnou poslušnost zachovávali. Spolu císař žádal, aby dovážení špíže pro vojsko jeho nepřekáželi.

Z poselství královského a císařského stavové vyrozuměli, že mají od svého právního stanoviště upustiti, všecky skutky jež dosud vykonali, odvolati, aniž by ve svých stížnostech a žádostech na přítomném sněmu nějak od krále opatřeni byli. Všecko opět na příští některý sněm odložen jest. I bylo tudíž přirozeno, že stavové v této odkládavosti spatřovali obyčejnou politiku královu, protahovati totiž věci stavův, až by se jim s prospěchem opříti mohl. Že král jen všeobecnými sliby a neurčitou přípovědí je konejšiti chce a žádostem jejich vyhověti nemíní, šlo zvláště na jeho z posledních slov instrukce královské, kdež řečeno, že podle náležitosti jim dosti učiní; pročež celé pronešení poslův vzali stavové u veliké podezření. Zatím však poslům oznámili, že nejprv o poselství jejich se poradí, načež že jim místnou od sebe odpověď dají. A tím toho dne jednání stavův skončeno jest.

V pátek pak ráno po zvonění stavové opět sešli se v kolleji veliké, kdežto vyřídivše některé menší věci, znovu nastupovali na to, aby se tedy po vyslyšení poslův požádalo konečně od soudcův za odpověd světlou, zdali k přátelskému stavův snešení přistoupiti chtějí.

Gabriel Klenovský shromážděným tu věc nejprvé na mysl zase přivedl, řka, že odpovědí takovou pozná se nejlépe, kdo z nejv. úředníkův a soudcův zemských jsou milovníci svobod království českého a praví Čechové, a kdo nejsou. Při čemž dotýkáno se také již všelijak žádosti císařovy a královy, aby totiž stavové z těch nových závazkův se propustili.

Po některých rozmluvách stavové šli na zámek, kdež dotčený dotaz úředníkům a soudcům zemským skrze Viléma Křineckého přednésti dali, předkládajíce jim, že svým přátelským snešením nic nového a prvé nebývalého před sebe nebrali, což by proti králi, řádu a právu bylo, než toliko to, což před shořením desk zemských v nich bylo, že sobě obnovili, a ješto toho úředníci a soudcové zemští jakožto hospodářové tohoto království zanedbali, že tedy oni stavové to obnoviti a pod pečetmi svými stvrditi jsou musili, poněvadž i v markrabství moravském každý k landfridu list pod svou pečetí dáti musí.

Po tomto dotazu stavův úředníci a soudcové zemští radili se o to, jak se zachovati mají, rozmlouvajíce při tom dosti ostře mezi sebou, ano i k tuhé rozepři došlo mezi purkrabím Volfem starším z Krajku s jedné a mezi nejv. hofmistrem Zdislavem Berkou a nejv. sudím Janem starším Popelem z Lobkovic se strany druhé, kteřížto oba poslední a vedle nich ještě asi šest neb sedm jiných osob k přátelskému snešení stavův přistoupiti nechtěli. Ale většina nejv. úředníkův a soudcův usnesla se na tom, že se k ostatním stavům přidají. Kteréžto snešení nejv. purkrabí stavům ohlásil v rozum ten: poněvadž tedy stavové nic nového neobmýšlejí, což by proti králi a dobrému pořádku toho království bylo, nežli že to, což jest prvé bylo a ve dskách shořelo, obnoviti a pečetmi stvrditi chtějí, za tou příčinou že se stavy v tom se snášejí a k snešení jich přátelskému se přiznávají. K tomu pak doložili, že to rádi jakožto milovníci vlasti své činí a v tomu věrně pomáhati chtějí, aby dobrá svornost a láska mezi stavy býti mohla, ano že by již dávno se tak zachovali, kdyby jim to byli stavové tak světle oznámili.

Po této odpovědi poděkovali se stavové purkrabímu a ostatním, jenžto tak povolnými se býti prokázali. Ale k hofmistrovi a jeho věrným promluvili, že teď budou o nich věděti, jací jsou milovníci království českého a obecného dobrého, a protož také že s nimi o nic jednati nechtějí, doloživše přímo i té výčitky, že oni králi k mandátu od stavův tak nenáviděnému radili. Nejedni hlasové tehdáž ozývali se proti dotčeným odpůrcům snešení přátelského, zejmena proti nejv. hofmistrovi Zdisl. Berkovi, pokřikujíce: "Podej ho sem!"

Také stěžováno si na místopísaře království českého, M. Oldřicha Humpolce z Prostihoře, jako by některé stavy, jmenovitě pána Jana z Pernšteina, rozpakoval a od snešení stavův odvozoval, ano mluveno též o něm, že obdržev přepisu onoho snešení přátelského, na místo "snešení přátelského" napsal "srocení pikhartského." I jakkoli toho všeho před stavy odpíral, přece mu víry přikládáno nebylo.

Potom stavové začali vysokým hlasem "Te Deum laudamus" zpívati, a jdouce všickni ze zámku dolů, zpívali též jiné písně až do kostela Matky boží před Týnem, pronášejíce takto radost svou nad přistoupením nejv. úředníkův a soudcův zemských k snešení společnému.

Nazejtří dne 23. dubna dostavili se někteří úředníci a soudcové zemští k stavům do kolleje Karlovy; byliť to zejmena nejvyšší hofmistr a sudí zemský a někteří jiní z těch, jenž včera proti snešení stavův tak ostře byli se opřeli. I vznesli na stavy, aby v tom snešení přátelském, jímž stavové k vzájemné obraně mezi sebou se zavázali,184.1 místo slov: "Protož jestli že by kdožkoli za takovou příčinou jakýmkoli spůsobem komu ubližovati a škoditi chtěl," dostaveno bylo: "mimo řád a právo chtěl-li by někdo ubližovati a komu škoditi;" a pakli by se tak stalo, že by k snešení tomu tolikéž přistoupili. Z kteréhožto promluvení však mnozí ze stavův podezření brali, pravíce přímo, že pod tím se obmýšlí, aby se tak dálo, jako předešle, aby totiž každý, kdož by koli se oč zasaditi aneb o obecné dobré třebas jen slovíčko promluviti chtěl, pod záminkou, jakoby se "proti řádu a právu" prohřešil, za buřiče a člověka nepokojného považován byl; a dostal-li by se před soud, zvláště komorní, aby i hned pod zástěrou práva a řádu, jakožto ten, jenž na důstojenství královské jest sáhl, cti, hrdla, i statku odsouzen byl.

Při tom také Jan z Pernšteina, obšírnou řeč učinil, že již obecné dobré v těchto časech tak sníženo, potupeno a v zavržení bylo, "že žádný žebrák ani chodec tak jest v potupě a v poníženosti nebyl, jako svobody království českého a obecné dobré," připomínaje to, kterak stavové při předešlých sněmích mnohokráte jsou sobě to stěžovali, když na sněmy přijedou, že outraty znamenité vedou, a že pak z té příčiny mnozí, zanechavše jednání obecného dobrého, domů se rozjeli. Kteroužto nedbalost a lhostejnost ve věcech zemských týž pán z Pernšteina ostře káral, dokládaje, že odjetím takovým od sněmu sobě outrat přispořili, že však jiným spůsobem to stokráte zaplatili, když jim statkové pod rozličnými obmysly, zvláště skrze výprosy, odjímáni byli proti řádu a právu.

Pročež po takovém rozmluvení stavové na tom se snesli, aby v tom snešení přátelském dokonce nic neměnilo se. Tím tedy výminka, pod kterou dotčení úředníci a soudcové zemští k němu přistoupiti chtěli, zavržena jest.

Avšak i z jiných stavův mnozí, jenžto byli povahy neodhodlané a vrtkavé, dosud ještě buď dokonce ani k témuž snešení se nepřidali, aneb aspoň náležité daně nesložili. Pročež stavové jednomyslně uzavřeli, aby ti, kdož v pátek minulý před sv. Jiřím k snešení přistoupili, z jednoho tisíce kop gr. českých po jedné kopě osobám k tomu zřízeným na radnici Staroměstské složili, a to od neděle nejprvé příští ve 14 dnech. A v témž čase měli také všickni ostatní stavové, kteříž dosud k tomu sněmu do Prahy se vypraviti nemohli a odporu proti tomu přátelskému snešení neučinili, moc míti, k němu pod pečetmi svými se přiznati. K týmž stavům připočteni byli také všelijací poručníci vdov a sirotkův, opatové, proboštové, prelátové, jeptišky a jiní klášterníci, manové, svobodníci, dědinníci, nápravníci a všelijací jiní, jenž by na dědictví, na pozemcích neb na hotových penězích měli: ti všickni měli se též v dotčené lhůtě přihlásiti. Kdož však svých pečetí neměli, ti k přiznávacím listům svým jiných dobrých lidí aneb měst za přitištění pečeti na svědomí požádati měli. A kdož by pak v tom čase nepřistoupil, později k tomu připuštěn býti neměl, leč by příčiny platné ukázal, proč mu to možné nebylo.

Aby pak žádný ze stavův nad jiné v též hotovosti stěžován nebyl, i na tom zůstali, aby se všecky dosud učiněné pomoci na vypravení lidu náležitě vyšetřily; což státi se mělo na nejbližším sněmě, kterýž stavové na pátek po nanebevstoupení páně, t. j. 20. května, položili, očekávajíce, že král při něm na jisto osobně bude.

V týchž dnech přišli také vyslaní z Kutné Hory a k přátelskému snešení stavův také přiznávací list svého města připojili.185.1 Vůbec přihlásilo se za téhož sněmu veliké množství stavův i jiných obyvatelův království českého k jednotě stavovské. Těch osob ze stavův vyšších, které se listy na pergameně pod pečetmi vlastními k snešení onomu přiznaly, bylo asi 1740. Nad to přistoupili k němu téměř všecka města královská, mnoho opatův, proboštův, prelátův, jeptišek, svobodníkův, nápravníkův a j., jichž na některém listě přiznalo se pospolu po 70, 80 až i po 100 osob; kromě toho poručníci na místě sirotkův, matky na místě dětí svých, bratří starší na místě mladších. A ti všickni, představujíce téměř celé království, vzali na sebe závazek, že se neopustí a za jedno budou v hájení práv a svobod zemských.186.1 Nejvíce přiznání, jak se zdá, učiněno jest dne 25. dubna.

Téhož dne když stavové přiznání svá pečetmi svými stvrdili, opět jeli na zámek, kdež je poslové královští všelijak namlouvali, aby se z těch nových zápisův propustili, a když by tak učinili, že by oni poslové ve jmenu krále na ně ještě cosi jiného vznesli. Při tom dali poslové čísti jistý majestát krále Vladislava i sněm l. 1502 držaný, jimiž prý stavové dosti se zavázali sobě, aby řádu a práva hájili, tak že jim těch nových závazkův potřeba není. Což v tom obém obsaženo bylo, z pamětí souvěkých jsme vyšetřiti nemohli; snad tu naráželi poslové na smlouvu, v kteréž města roku 1502 si vzájemně připověděla, že v bránění svých práv a svobod proti vyšším stavům za jedno budou, leč o jakémsi majestátu královském tu dočísti se nelze.

K tomuto přednešení poslův královských odpověděl opět Vilém Křinecký v rozum ten: že oni stavové o tom majestátu krále Vladislava dobrou vědomost mají, a kdyby ten s jinými majestáty v celosti zůstaven byl, že by stavům potřebí nebylo, o své svobody se zasazovati, ani také té jednoty a tohoto snešení přátelského činiti; ale poněvadž pod jakousi mistrnou chytrostí a téměř raději lstí ze všeho toho řádu a práva i ze všech svobod svých, jichž předkové jejich pracně jsou dobyli, vyvedeni jsou, tak že jim "za kralování tohoto jich pána" (Ferdinanda I.) to nemůže postačovati a ze všeho již jest vyšlo: protož z nuzné příčiny této že musili to snešení mezi sebou učiniti, aby o sobě věděli a se vespolek znali, kteříž by se o obecné dobré a o práva a svobody království tohoto zasaditi chtěli.

Naposledy pak Křinecký doložil, aby poslové na stavích více takového upuštění od těch závazkův nežádali, nýbrž mají-li ještě, což by z poručení králova na stavy vznášeti chtěli, že rádi je slyšeti chtějí.

Než poslové královští oznámili, že nic více přednésti nesmějí, když stavové na svém stojí; jediné to ohlásili, že jich té noci minulé nějaký list od krále došel, kterýž všem stavům svědčí, i aby tedy přečten byl. Psaní toto obsahovalo, že král pro uskrovnění útrat a nákladův dcery své z Prahy do Inšpruku odeslati chce, a protož aby Pražané vozy opatřili a k průvodu jich několik jízdných na náklad královský objednali.

Kterážto žádost králova nemalé podivení mezi stavy vzbudila; i rozmlouvali mezi sebou o tom dosti živě, majíce za to, že tak kvapné dcer královských na ten čas vyzdvižení bez důležitých příčin není. Nejvyšší purkrabí snažil se stavy z domnění takového vyvésti, řka, že v tom dokonce nic divného se nezavírá, ješto prý král hned po smrti královny Anny své dcery do Inšpruku vypraviti chtěl. I upustili stavové od dalšího o té věci rozmlouvání a nastoupili k jednání o instrukce poslům, jenž k císaři a králi se vypraviti měli; neboť stavové zatím se byli již na tom usnesli, že na poselství královské a císařské též skrze zvláštní vyslané odpovědí.

K tomu konci zvoleno jest dvanáct osob, z každého stavu čtyři, jimž uloženo, aby odpověď stavův k onomu poselství sepsaly a hned druhého dne v plném shromáždění přečtly. Kdož do řečené kommisse zvoleni byli, jmena těch nám známa nejsou; tolik jisté jest, že mezi nimi nalézal se kancléř Staroměstský Sixt z Ottersdorfu; jenž také tu odpověď spisoval. K vyslyšení této instrukce pro posly dne 26. dubna znamenitý počet stavův se shromáždil, tak že ve světnici soudní jen stěží směstnati se mohli. I přimlouvali se po pořádku k jednotlivým článkům jejím; pohříchu však o důležitém tomto rokování stavův žádných zpráv podrobnějších se nám nedostává.

Hlavní artikule té instrukce byly tyto:

  1. Kdež král v poselství svém přátelského snešení neschvaloval, jakoby tu co nového k ublížení starobylým sněmům a zřízením zemským učiněno bylo, na to stavové oznámiti dali: Kterak v Čechách od několika již let mezi stavy a obyvateli téhož království za mnohými příčinami a těžkostmi, ježto jsou se lidem dály, nepokoj, neláska a nesvornost vznikla, tak že stavové a obyvatelé nemohli přátelsky a svorně o to jednati, aby práva a soudové spravedliví svůj průchod míti a lidé také k svým spravedlivostem bez rozličných v tom stranních obmyslův a překážek přicházeti mohli. V tom pak že z dopuštění božího na dsky zemské a spravedlivosti lidské pád jest přišel, kteréžto ohněm k zkáze jsou přivedeny; při čemž také prý starší stavův českých závazkové zmrháni jsou, jimižto z strany obhajování práv jsou se společně a vespolek zavazovali. I měli tedy dle stavův zdání od těch, jimž náleželo, péči a pilnost o takové znamenité potřeby míti, po vyzdvižení desk zemských obnoveni býti. Což že však se nestalo. Stavové pak nejsouce sobě tím povinni, když se jest komu jaké ublížení pod spůsobem řádu a práva dálo, na to jako říkajíc skrze prsty hleděli a tomu slušně, jsouce sami mezi sebou na rozdílích, odpírati nemohli ani také nesměli. Teprv konečně těchto časův vnuknutím božím že někteří lidé upřímní a krále, království toho i obecného dobrého praví milovníci ze všech tří stavův, lítost majíce nad vlastí svou tak již zavedenou a souženou, sjeli se do Prahy v počtu znamenitém a ku paměti sobě přivedše staré stavův zápisy a závazky, na tom se jednomyslně snesli a srovnali, aby je zase obnovili, to pak aby se tím podstatněji spůsobilo, pečetmi svými to stvrdili. K čemuž že pak i ostatní stavové přistoupili. Při čemž ovšem že vyhradilo se: co krále pána jich všech milostivého: se týče, jakou by on spravedlivost k čemu měl, v tom ve všem že se k němu jako věrní poddaní zachovati chtějí, bez všelijakého ubližování důstojenství jeho.

  2. Ze strany lidu válečného, jehož propuštění král skrze posly na stavích žádal, ukazovali v instrukci této na obyčej a příklad předkův svých. Kdykoliv se tito dozvěděli, že by se cizí národ nějaký ku pomezím království českého přibližoval, i hned vypravili lid svůj do pole, aby pomezí koruny české hájil a tomu lidu, chtěl-li by obyvatelům království českého škoditi, v tom časně překážku činil. Z té příčiny stavové, slyšíce o tom, že lid válečný cizího národu k hranicím českým se přibližuje a i vpády že by činiti chtěl, že vypravili počet dosti skrovný lidu válečného do pole, jen aby tím nenadálé vpády přetrhli a škody od lidí ubohých odvrátili.

  3. V příčině zastavení posudného a cel pomezních poslové žádati měli krále, aby toho sobě do stavův za stížnost nepokládal, a že o tom jako i o jiných artikulích na příštím sněmu, ke dni 20. měsíce května položeném, s králem jednati chtějí.

Co se posléz žádosti královy týkalo, aby totiž dcery jeho do Inšpruku k jiným dětem odvezeny byly, o tom stavové doložili, že se toho při vůli jeho zůstavuje.

Mimo dotčenou instrukci měli poslové stavův ještě prosby některé jmenem týchž stavův králi předložiti. První týkala se těch obyvatelův kraje Boleslavského i jiných, kteřížto za příčinou onoho tažení ke Kadani léta předešlého na závazky vzati jsou a až dosud v týchž závazcích se drželi a i jiné těžkosti proto nesli. I žádali stavové, aby král bez meškání nejv. hofmistru skrze psaní o tom poručil, aby všecky takové osoby ze všech tří stavův a krajův sproštěny byly takových závazků a těžkostí, a poněvadž v království českém nemalé statky mají, aby sobě svobodny byly.

A jakož v každém listu krále za to snažně prosili, aby o přetržení té války s kurfirstem a toho krve křesťanské prolévání se zasadil u císařského bratra svého: tak i v tom poselství tolikéž učinili, ukazujíce při tom na nebezpečenství od Turkův hrozící, proti nimž že předkem všecken válečný lid sebrati by náleželo. Neboť právě toho času Turci opět některé zámky v Uhřích mocí vzali a v Krajině velikých škod pustošením nadělali, ano dokonce již ku pomezí arciknížectví rakouského a markrabství moravského se přiblížili. Stavové tedy doloživše, kterak tomuto úhlavnímu nepříteli křesťanstva takové válčení mezi křesťanskými panovníky jen ku prospěchu jest, a kterak tím všecka moc říše k pádu se přivádí, odvolávali se na milost císaře samého, žádajíce krále opět a opět, aby při císařském bratru svém se vší pilností o to jednal, by to vše, cožkoli za stížnost do kurfirsta saského a do jiných knížat sobě pokládá, mimo sebe pustil a jim to prominul, prvé nežli by k jakému prolévání krve přišlo, tak aby všecka ta síla lidu křesťanského proti Turku, na zapuzení a vyhlazení jeho, obrácena, býti mohla, všema křesťanstvu žádoucího pokoje se dostalo, a oni stavové při svých svobodách zachováni byli.

I viděti jest z toho patrně, že stavům hlavně záleželo na zastavení přítomné války a na zachování svobod království českého. Toť jediným bylo přáním jejich. Pročež také instrukci řečenou končili těmito slovy: "A dá-li to pán bůh všemohúcí, čeho J. M. K. pánu našemu milostivému na svaté božské milosti vždycky žádáme, že takové krveprolití skrze milostivé J. M. K. prostředkování mezi J. M. císařem a kurfirstem saským přetrženo bude; tehdy J. M. K. věčné pochvaly ode všeho křesťanstva i od nás svých věrných poddaných dosáhnouti ráčí. A my také podle svých možností vedle Jeho cís. velebnosti a krále pána našeho milostivého i vší svaté říše křesťanské a jiných křesťanských potentatuov proti témuž víry sv. křesťanské litému a ukrutnému nepříteli Turku pomoc všecku, což dobrým náleží, učiniti chceme."

Když se tedy stavové na tom všem snesli, i hned jsou zvolili z prostředku svého ty osoby, které s oním poselstvím stavův ku králi se vypraviti měly. I byli k tomu jmenováni: pan Wolf starší Krajíř z Krajku a na Nové Bystřici, nejv. purkrabě Pražský, Vilém Křinecký z Ronova a na Dětenicích, rytíř Jiřík z Gerštorfu a na Cholticích, podkomoří královský, Hynek Krabice z Weitmile, Sixt z Ottersdorfu a M. Václav Medek z Krymlova.190.1

Než však poslové tito z Prahy se vypravili, změnil se stav věcí v té míře, že dotčená instrukce či odpověď, jakož níže vyloženo bude, od stavův znamenitě změněna byla.

Z věcí právě vypsaných, jež byly hlavním předmětem rokování sněmovního, zjevně vysvítá, že krajní opposice stavův, kteráž by i spolku s Fridrichem saským se nebyla zhrozila, na onom sněmu neodvážila se ani, svých návrhů a záměrů předložiti. Nebyloť jednáno ani o nedostatcích, na něž Pfluk v listech svých tak důtklivě zřízeným osobám si stěžoval, ovšem pak ani zmínka se nestala o smlouvě s Fridrichem, k níž Pfluk tak často a tak snažně se byl přimlouval. Strana rozhodných odpůrcův politiky královské, znajíc smýšlení stavův a velikou nedostatečností branné moci zemské, nechtěla se nejspíš zbytečně v šanc dávati i bylať také nemálo již tím oslabena, že císař s vojskem svým zemi českou opustiv, přes hranice se vydal, tak že jedna a neposlední záminka odporu zjevného proti králi odpadla.

Naproti tomu mírná opposice, jeř s Fridrichem nikterak za jedno býti nechtěla, zmáhala se tou měrou, že nejen v nadřečených záležitostech sněmovních rozhodovala, než napotom v dalším jednání téhož sněmu dokonce i vlažnější její část, k níž i bezděčné opponenty přičísti třeba, vrchu dosáhla. Jeviloť se to kromě snešení sněmovních i v jiných případnostech. Tak i v samé kommissi, kterou stavové k sepsání výše řečené instrukce zvolili, spatřovati bylo protivné rozdíly mezi panskými a ostatními členy. Trpce naříkal si na neupřímnost oněch přední oud též kommisse Sixt z Ottersdorfu řka: "že nic upřímně nejednali, a že jiní upřímnější s ním mlčeti a jich (pánův) neupřímnosti snášeti museli." Ano i na samém sněmu neostýchali se ani ti, kteřížto k jednotě stavův přistoupiti se ještě zpěčovali, osobám zříz. ostré výčitky veřejně činiti, že lehce toho váží a na to pozoru nemají, že hejtmané saští vpády do Čech činí a na obyvatele v severních krajích šacuňky ukládají. Naráželi tu patrně výčitkou tou na poslední válečná opatření, jež Thumshirn ve srozumění s Pflukem, po Slavkovské rozmluvě, v Žatecku a Loketsku učinil. Za kteroužto příčinou zřízené osoby, chtějíce takového podezření se sebe svaliti, hned dne 24. dubna Pflukovi psali, aby vojevůdcův saských napomenul, by od toho všeho se vzdálili a vpádů takových nečinili. V kterémžto listu zřízené osoby za příčinu této své domluvy to přivedli: "aby ti, jenž stavům odporným nemnoho dobrého přejí, toho sobě na pomoc nebrali, jakoby zřízené osoby, majíce snad nějaké tajné v tom srozumění, týmž hejtmanům toho dopomáhaly a na zkázu a záhubu království tohoto se neohlédaly."192.1

Výjevy takovéto neshody přirozeným spůsobem pocházely z rozdílných náhledův a povah, jakéž opposice stavův hned s prvopočátku v sobě chovala, a o nichž jsme na svém místě promluvili. Podle toho veliká již část stavův vyšších nad těmi demokratickými živly se pozastavovala, jež článkové či artikulové, k nejbližšímu sněmu přichystaní, v sobě obsahovali192.2, a které ji nemálo ostražitou a nedůvěřivou k ostatní opposici činily. A z této mírnější opposice zase nejedni, jakkoliv hotovi k hájení práv zemských spůsobem mírným, nikterak odhodlati se nemohli k odporu válečnému, k němuž Pfluk, Václav Pětipeský a někteří jiní tak rozhodně radili. Většina stavův tedy kojila se tou nadějí, že král v přítomných nesnázích bez donucovacích prostředkův k povolnosti se nakloní, jen když sněm na svém setrvá.

Při takovýchto rozdílech mezi stavy přátelé a služebníci královi měli za přítomného sněmu dubnového pole k všeliké agitaci volné; kteréžto příležitosti také všemožně užili na prospěch svého pána. Přičiňovaliť se pilně o to, aby stavy od přátelského snešení a učiněné jednoty stavovské buď docela odvedli aneb z nich aspoň jen vlažné její obhájce učinili, kteřížto by v rozhodné době hotovi byli, na královské pokynutí od opposice odstoupiti. Nejplatněji věci královské posloužili nejv. úředníci a soudcové zemští, i ti, jenžto k přátelskému snešení se přiznali; byloť o nich zato jmíno, že tak jen z přivolení Ferdinandova učinili, aby pak stavy tím více od důsledného odporu odvracovati mohli.

V témž smyslu působili také poslové královští, jenž za pobytu svého v Praze mnoho stavův rozpáčili: zejmena biskupovi Janu Doubravovi podařilo se, mnohé osohy dokonce od přiznání se k snešení přátelskému a jednotě stavovské odvarovati.193.1

Když tato povaha rozkladu mezi stavy v Praze takovou měrou se šířila, blížily se věci vojenské i v Čechách i za hranicemi vždy více k rozhodnému konci. Jakož na svém místě již řečeno, vypravil Hanuš či Jan Fridrich znamenitý počet lidu svého vedením zkušených vůdcův do Čech a snažil se odtud ustavičně, aby pevný svazek se stavy českými i jiných zemí koruny české spůsobil; přitom však hleděl vojenské postavení své na Labi v zemi Mišenské si udržeti. Odtud dopisoval se také na stavy jednotlivých zemí českých o společné příspěvky v příbězích následujících. Avšak ne hrubě se mu v tam dařilo.

Jakož výše dolíčeno, jednal mezi stavy českými Kašpar Pfluk nejpilněji o rychlé smluvení se s Fridrichem. Dělo se to nejvíce prostředkem hejtmanův saských, s nimiž skrze posly a listy, ano i osobně o jednotu se stavy českými často jednal. Ano zdá se, že jim sliboval i jisté pomoci vojenské; neboť na bíledni jest, že Pfluk jednak pro náboženské vyznání jednak i z osobní své nenávisti proti Ferdinandovi přál raději věci Fridrichově než králově; pročež také, jsa bezpochyby dokonce v domnění svém od některých přátel v Praze potvrzován, v hejtmanech saských jistou naději na pevný spolek s královstvím českým vzbuzoval. Neboť listem, dne 17. dubna ve Visnici u Kadaně daným, vojevůdcové Fridrichovi z Čech svému pánu oznamovali, že s Pflukem a stavy českými jistou úmluvu učinili, dle níž prý lid český k vojsku Fridrichovu na pomoc přirazí. Fridrich také i hned dne 19. téhož měsíce svým hejtmanům psal, aby stavův českých neopomenuli v čas zpraviti, kde by onen lid český s vojskem saským spojiti se měl. K rychlejšímu té věci vyjednání poslal kurfirst do Čech radu svého Dra. Erasma Minkvice se zvláštním listem ode dne 21. dubna, aby s výpravou lidu svého neotáleli a spolu potřebnou špíži za ním poslali.194.1

Že by však dotčený posel Fridrichův v Praze jakkoliv se stavy byl jednal, jest na prosto pochybné, ješto o něm ve zprávách sněmovních i v jiných současných pramenech ani té nejmenší zmínky se neděje, anobrž i celá povaha sněmu dubnového jednání takovému odporovala. Spíše za pravdu míti jest, že ono psaní hejtmanův saských, které již úmluvy hotové se stavy českými se dotýkalo, povstalo jen z pouhých slibův Pflukových, k nimž zříz. osoby v Praze jeho nevybízely, kromě snad některých stavův odvážlivějších. Toť jednak jde na jevo z důvěrného listu výše dotčeného, jejž dne 24. dub. Pflukovi poslaly, a v němž výslovně yšecko tajné srozumění jak s Fridrichem tak s hejtmany jeho od sebe odmítaly. Nad to až do poslední chvíle, totiž až do rozpuštění lidu českého pod Pflukem, týž ustavičně zřízeným osobám ostré listy do Prahy posílal, vytýkaje jim, že mu žádných instrukcí neposílají, a že tudíž neví, jak se k důtklivému naléhání hejtmanův saských zachovati má.194.2 Kterýchžto stížností by Pfluk byl nikterak nevedl, kdyby již před 17. dubnem jistá smlouva těchto hejtmanův se stavy českými byla se stala.

Kromě toho sluší také v úvahu vzíti to rozdílné smýšlení mezi stavy, jež jsme výše naznačili. Dle toho jen někteří ze stavův o to se zasazovali, aby lid český k vojsku saskému se připojil a s ním třebas i vně království českého Fridrichovi na pomoc přispěl. Ostatní však členové opposice, žasnouce před poslední touto důsledností odporu svého, přestati chtěli na tom, aby vojsko české jen k hájení hranic sloužilo; dle těch došel odpor svého konce, jakmile vojsko císařské octlo se za hranicemi zemskými. Další pak jednání vedeno k tomu, aby spor mezi císařem a králem z jedné a Fridrichem ze strany druhé k přátelskému narovnání přiveden byl. V témž smyslu byli také sepsáni výše již připomenutí listové zřízených osob, vyzývajíce obě strany k smíru, "aby krve křesťanské bylo šetříno, a aby mír a pokoj mezi křesťanstvem spůsoben byl."

Tak tedy Fridrich sklamal se v nadějích svých, pokud očekával válečné pomoci z Čech. Co se pak Moravy, týče, tuť, jak výše dotčeno, nepořídili ničehož ani stavové čeští, tím méně mohl se Fridrich jakých prospěchův odtud nadíti.

V Slezsku pak záleželo kurfirstovi nejvíce na přátelství a spolku s knížetem Lehnickým. K tomuto mocnému velmoži slezskému obrátili se již dříve i stavové čeští, žádajíce ho, aby k společnému jich snešení přistoupil. Ale, jak na svém místě vyloženo, týž stál o to, aby stavové čeští mu některá privilegia naproti království českému stvrdili, jmenovitě, jak se zdá, žádal jich, aby dědičnou smlouvu s kurfirstem brandenburským, o nižto již dříve s českými stavy se přel vykonati směl; začež by byl ochoten býval, k jednotě stavův se přiznati a jim pomocí vojenskou přispěti. V témž rozumu psal týž kníže také Hanuši Fridrichovi. Tento pak, chtěje ho nakloniti sobě, přimlouval se v listu svém, v Míšni dne 21. dubna daném, při stavích českých, aby na ono podání knížete Lehnického nastoupili, předkládaje jim, jak znamenité pomoci by se jim odtud dostalo. Avšak stavové čeští vyřízení celé té věci k nejbližšímu sněmu odložili. Nicméně jakési dorozumění mezi oběma knížaty se stalo, ješto kníže Lehnické o to pilně zasazoval se, aby i na jiných stavích v Slezsku pomoci válečné pro Fridricha dosáhl. Což však překaženo jest pomocníky a přátely královými tím, že všecka psaní, stavům slezským o pomoc odesílaná, tak jako na Moravě podjímali a tudíž každé smluvení se knížat a stavův slezkých hned s počátku zmařili.195.1

Za tou příčinou radil také kníže Lehnické stavům českým, aby několik tištěných provolání do Slezska poslali, a stavův země této do Vratislavi povolavše, k nim zvláštní kommissaře vypravili, kteří by s nimi o pomoc válečnou jednali. On kníže nepochyboval dokonce o tom, aby stavové dotčení k společnému nějakému předsevzetí se nevzchopili. Ale i tato rada přišla již pozdě; neb postupování vojsk císařských vymáhalo již skutečných pomocí pro kurfirsta, nikoliv pak rozvláčného teprv o ně vyjednávání.

I v Lužicích se Fridrichovi v též příčině nevedlo lépe. Psalť již dne 6. dubna stavům dolnolužickým, aby vedle žádosti stavům českých staré přátelské smlouvy zachovávali, nedadouce se nikým proti němu k nepřátelství pohnouti. Ale stavové, na sněmu v Lobové (Löbau) shromáždění, za odpověd mu dali, že jsouce v menším počtu pohromadě, nemohou za všecky něco uzavříti; že však brzo svůj obecný sněm míti budou, aby tedy kurfirst do toho času poshověl, že pak o žádost jeho náležitě se usnesou. Spolu si však stavové lužičtí stěžovali, kterak válečný lid kurfirstův násilí páše v zemi jejich. Což nejposléze se událo o službách božích velikonočních, kdež týž saský lid statek jistého Lva z Kalkreutu, osoby ze stavův, poplenil, načež poddané v povinnost vzav, tébož Kalkreuta s sebou do zajetí odvedl. I žádali stavové v svém listu ode dne 14. dubna Hanuše Fridricha, aby o propuštění onoho Lva z Kalkreutu a o náhradě učiněných škod se přičinil, jinak že by přinuceni byli, tu věc na korunu českou vznésti. Jakkoli Fridrich v novém psaní toho stavům slíbil, že dá věc vyšetřiti a jim že za spravedlivé učiní; nicméně nezdá se, že by byl přátelství stavův dolnolužických sobě získal.

A týmž časem, kdež snahy Fridricha Saského o pomoc v zemích koruny české s takovým nezdarem se potkávaly, postupoval císař se spojenci svými rychlým pochodem proti němu k Mühlberku v zemi Míšenské. Fridrich ležel táborem na pravém břehu řeky Labe, očekávaje na rozličné rozptýlené díly vojska svého; tu však byl dne 24. dubna odpoledne roku 1547 od nepřítele mnohem četnějšího postižen, na hlavu poražen a jat.

Ferdinand poslal hned druhého dne po bitvě zprávu o šťastném vítězství nejvyšším úředníkům a soudcům jakož i poslům svým dosud v Praze meškajícím: tolikéž oznámil i věrným svým městům, Plzni, Budějovicům a Ústí nad Labem.

Poslové stavův byli již na tom, aby se s instrukcí výše položenou vydali ku králi, v tom však přišel ve středu dne 27. dubna Zbyněk Berka z Dubé a na Strakonicích, velmistr převorství českého, se zvláštním věřicím listem královským, jenž nikoliv stavům, nýbrž nejv. úředníkům a soudcům zemským svědčil, přinášeje dotčenou zprávu o bitvě Mühlberské.

Když se o tom pověst po Praze roznesla, nikdo tomu s počátku nechtěl ani věřiti, teprv druhého dne zmizela všecka pochybnost. Neboť sotva se stavové na zámku sešli, tu Zbyněk Berka, na kathedře stoje, podal věřicí list nejvyšším úředníkům a soudcům zemským a vypravoval o celém tom vítězství, připomínaje zároveň mnoho o lásce císařské všem obyvatelům království českého. Na oslavení té štastné bitvy na hradě Pražském ve všecky zvony zvoněno a slavné Te Deum zpíváno.

Po vypravování takové noviny a po přečtení listu královského povstalo veliké roztržení mezi stavy. Někteří dokonce, jakž onu zprávu uslyšeli, hned domů se rozjeli. Ale byli také takoví, jenž přes všecky dotčené důkazy tomu nevěřili, pravíce, že král, jak ve všech věcech jest zvyklý "fortelův" užívati, toto opět si vymyslil, jen aby mezi stavy v tom jich sjednocení roztržky učinil. Avšak nové a nové zprávy o nadřečené porážce do Čech přicházely, jež konečně věc nade vši pochybnost povýšily. Tak došlo nějaké psaní z Děčína. Tolikéž nejedni stavové vyšší dostali listův od přátel svých, kteří při oné výpravě byli. Takový list došel ku př. pána Heralta Kavky Říčanského z Říčan, hejtmana kraje Prachenského, od Adama Sudoměřského jinak Beřkovského.197.1

Bylo pak zcela přirozeno, že ti ze stavův, jmenovitě katolických, kteří jako z nějakého nucení k přátelskému snešení přistoupili, hned jako na nohy povstali, a k čemuž jsou se podle jiných prvé přimlouvali a co do instrukce poslův vepsati rozkázali, "s tím se vším jako rak na zpátek lezli." Také při stavích nekatolických ukázala se najednou veliká roztržitost: potutelné zrády, starodávné záští, zvláště stavův vyšších k městům, mocně působily na mysli nestatečné a vrtkavé, tak že posléz i v svrchu položené instrukci podstatné změny se předsevzaly.

Nejprvé stavové na tom se snesli, aby ten lid, který do pole vypraven byl, za některý čas domů se navrátil. A tak učinili po vůli královské v jednom z nejdůležitějších článkův.

I uloženo poslům, aby králi nejprvé oznámili, že stavové toho vítězství jsou vděčni, když se jen bez velikého prolití krve křesťanské vykonalo, i že ho císaři a králi přejí, na předešlá jich obou připovídání, co se týče šetření královstvi českého i svobod jeho, se bezpečíce.

Dále měli poslové oznámiti: poněvadž válečný lid císařský a královský i také jiných knížat, tolikéž i lid, který pod vedením Thumshirna do Čech vtrhl, již od pomezí českého dále se odebral: protož že lidu svému válečnému zase domů se vrátiti rozkáží. A v příčině dodávání špíže zkázali stavové králi, že na ten čas propustiti jí nemohou, jednak pro velikou neúrodu v zemi, jednak i proto, že by z takového vyvážení obilí veliké nedostatky na chudé lidi přišly, tak že by týž lid snadno se proto i zbouřiti mohl; jakmile však zemi v této drahotě a nedostatku velikém opatří, že pak opět špíži, kterou pro onen lid do pole vypravený podrželi, propustí, předpokládajíce, že král podle přípovědi své o to se postará, aby od lidu jeho válečného žádné škody obyvatelům království tohoto se nedály.

Co se však snešení jich přátelského a závazkův mezi stavy týče, od těch upustiti nechtěli, dokládajíce, že v tom podle sebe státi budou, jestliže by kdokoliv svobodám království českého škoditi chtěl.

A poněvadž i císař posla svého k stavům byl vypravil, pročež dali svým poslům také instrukci, jak k onomu poselství odpověděti mají. Shodovala se ve všem s odpovědí předešlou, toliko měli vyslaní císaře ještě žádati, cožkoli za stížnost do kurfirsta má, to aby mu milostivě prominul a příčinou dalšího prolévání krve křesťanské nebyl; ale aby raději s vojskem svým na Turka se obrátil, k čemuž že stavové také podle možnosti své na toho nepřítele víry křesťanské pomoc učiní.

Po vyřízení těchto věcí stavové odročili sněm ke dni 20. měsíce května.

Dne 29. dubna měli poslové stavův s těmito novými instrukcemi se vydati na cestu k Witemberku, kteréžto důležité střediště moci protestantské král s císařem právě obléhal. Prvé však, než Prahu opustili, rozneslo se v obyvatelstvu hlavního města, jak předešlé instrukce stavův v mnohých artikulech tak podstatně změněny jsou. Tu najednou lid obecný z toho velmi se jitřil, a téhož ještě dne, kterého dotčené poselství z Prahy vypraviti se mělo, povstalo ve městech Pražských nemalé vzbouření lidu obecného. A ješto Sixt z Ottersdorfu mezi posly zvolenými se nalézal a jemu ty instrukce svěřeny byly, pročež sběhl se lid asi na 200 osob do domu jeho, kdež k němu přímo promluvili: aby s takovými instrukcemi nikam nejezdil ani jich komu nevydával; pakli by však to přece učinil přes toto jejich napomenutí, že by věděli o to jak k němu hleděti. Spolu mu oznámili, že jsou té vůle, aby se toho dne do kolleje Karlovy sešli a o takovou věc mezi sebou promluvili. K čemuž jim Sixt odpověděl: že v tom; což mu od stavův svěřeno jest, on nejinak, než jak dobrému náleží, se zachovati míní; a protož chtějí-li jak jinak tu věc opatřiti, aby s tím neprodlévali, ješto on s ostatními vyslanými již na zejtří, t. j, dne 30. dubna, s těmi instrukcemi jeti musí.

Nespokojenci davše hned v Týně i na radnici Staroměstské zvoniti, sešli se v kolleji, kdež domlouvali se, že bez jich vědomí a povolení stavové jsou se na tom snesli, aby lid zase s pole domů obrátili a i špíži ze země propustili; při tom dokládali, že pro takovou věc království české octne se u velikém nebezpečenství: Vilém Křinecký; chtěje lid pobouřený upokojiti, shromážtlěným připomenul, že se jest to od stavův z hodných příčin stalo, a ten lid prvé že domů s pole propuštěn býti nemá, dokud by se poslové od císaře a krále nenavrátili.

I vyjeli poslové konečně v sobotu před sv. Filipem a Jakubem ráno z Prahy a nocovali téhož dne v Lovosicích, v neděli pak v Perně, v pondělí v Drážďanech, načež v úterý skrze město Míšni do městečka Štrálné přijeli, kdež také přes noc zůstali. Druhého dne dali se do Turkova, a spatřivše tu zámek všecek již vydrancovaný, do Proce městečka, tři míle od Witemberka vzdáleného, přijeli. Na zejtří dne 5. května konečně dorazili k vojsku císařskému.

Na té pak cestě v zemi Mišenské, kudy jsou jeli, až právě k vojsku; viděli znamenité škody lidem od žoldnéřů císařských zdělané. O kteréžto zpoustě Sixt z Ottersdorfu jakožto očitý svědek takto píše: "Po všech cestách a po stranách mnoho zbitých koní, krav, ovcí a jiného dobytka posekaného leželo, neb ta lotrovina, když se do některého městečka neb vsi dostala, což pobrati a k užitku svému obrátiti nemohla, všecko mordovala, tak že někdy kráva, vůl a jiné hovado nohy toliko podťaté mělo a tak tu umrlé leželo. Chalupy všecky vydrancované; v mnohých vsech ani jediného člověka si uhlídati nemohl, všudy všecko zplundrováno, zbořeno a v nic obráceno bylo ..."

Na zejtří hned ráno, dne 6. května, poslové ke dvoru královskému šli a spatřili krále, an se tu mezi stany prochází a hodiny neb své pateře říká. Jak posly uhlédal, s nevelmi ochotnou tváří ruky jim podal, řka, že tu hodinu po samé mši je v poselství slyšeti chce. I šli poslové k též hodině za králem do nějaké vsi za Witemberkem, asi půl míle od města, a sice tu stranu k Magdeburku ležící, kdež císař i král, každý v jedné chaloupce, bydleli.

Když tam poslové přišli, král povolal k sobě dvou synův a posadiv se s nimi pod jákýmis břízami zelenými za stolem, slyšel posly u přítomnosti některých Čechův z panského a rytířského stavu, kteříž při něm na ten čas byli. Poselství stavův českých králi přednášel po česku nejvyšší purkrabě, a což od něho mluveno, to Jiřík Žabka, jenž spolu s posly byl přijel, králi latině vykládal. Král poselství vyslyšev, odpověděl jim, že ty instrukce si dá přeložiti a pováže jich, že jim pak odpověď na ně dá.

I prosili poslové krále, aby jim přístup také k císaři spůsobil. On pak vstav, hned k císaři šel, a poslové za ním. Když přišli k chalupě, kdež císař přebýval, tu on vystoupil z maličké světničky na práh a tolikéž všem poslům po pořádku ruky podával. Než téhož dne již slyšení u císaře míti nemohli; mělť dlouhé rozmlouvání s nějakým křižovníkem mnichem. I oznámeno tedy poslům, že druhého dne císař je slyšeti chce.

V sobotu dne 7. května ráno poslové před císařem najíti se dali. I podav jim opět ruky, vyslyšel je. Načež jim skrze doktora Jiříka Zikmunda Selda podobnou odpověď dal, jako dříve král.

Poslové navrátivše se do stanů svých, po celý týden čekali na odpovědi dotčené až do 14. května. Čas ten, který tak na prázdno v táboře císařském tráviti museli, nebyl hrubě příjemný. Sloužiliť všechněm jako za nějaké divadlo; neb Čechové, krajané jejich, kteří s králem do pole byli táhli, všudež je snižovali a zošklivovali, roznášejíce po ležení mimo jiná nařknutí také to, že v kanceláři Fridricha saského nalezeni jsou listové, od stavův psaní a pečetmi stvrzení, v nichž prý stálo, že jsou ho stavové čeští již před několika lety za krále českého voliti a Ferdinanda krále i s jeho syny ven z země a z království českého vyhnati připověděli. Že by pak ty a podobné řeči na jisté pravdě zakládaly se, z pramenův souvěkých na jevo nevychází.

V počtu takových lidí, jenžto ve vojště královském se nalézali, byli Ladislav Popel, Karel z Žerotína, Jan z Weitmile, Mikuláš Jablonský, Petr Štastný, Petr a Vilém Muchkové, Petr Bechyně z Lažan, Vilém Vysočanský a mnoho jiných.

Na chování se těchto krajanův svých stýskali si poslové velmi; nad to těžce dotýkaly se jich ty veliké škody a zpousty, jež po celém okolí Witemberském spatřovali. Kterýžto stav jejich stával se ještě protivnějším tou stálou nejistotou, kdy a jaké-li as odpovědi se jim od císaře a krále dostane.

Teprv v sobotu dne 14. května odpoledne císař k sobě poslův opět povolav, skrze řečeného Selda jim ohlásil: že posla svého k stavům království českého vypraví a na tu instrukci i na artikule v ní obsažené jim odpověď dá; avšak aby poslové, navrátíce se domů, stavy ostatní k tomu přivedli, by se konečně z těch závazkův propustili, jinak že by on císař krále podle přirozené náchylnosti jakožto bratra svého v tom nikterak opustiti nemohl. Tu pak zase ruky jim podav, propustil je od sebe.

Téhož dne již na večer také král poslům, u přítomnosti svých dvou synů Maximiliana a Ferdinanda i některých Čechův, odpověď dal, a sice v tentýž rozum jako před tím císař: i on zkázal stavům, že jim teprv později k poselství jich odpoví, žádaje jich spolu, aby ze společných zápisův se vyvedli.

Poslové, byvše od obou panovníkův tak neurčitým spůsobem odbyti, vyjeli hned v neděli dne 15. května z vojska císařského a vraceli se přes Turkov, Míšeň, Kotlab a Litoměřice ku Praze, kamž také ve čtvrtek na den vstoupení Krista pána, t. j. dne 19. května, na večer šťastně a v dobrém zdraví přijeli.202.1

Když stavové na sněmě dubnovém i skrze poselství dotčené svou věc takto jednali, povolujíce vždy více od příkrého odporu prvotního, tím smutnější byl stav válečného lidu českého i polního hejtmana jeho Kašpara Pfluka.

Pochybovati o tom nelze, že Pfluk dobře se snesl s vojevůdci saskými, Thumshirnem a j., v tom, aby stavové co nejdříve s kurfirstem jistou smlouvu na obranu a vzdoru zavřeli proti císaři a spojencům jeho. Že pak v té příčině dosti důtklivě dopisoval k zřízeným osobám, o tom výše již vypravováno. Ale nedostávaje žádoucích instrukcí k zavření jistého spolku s hejtmany saskými, octl se u velikých nesnázích. Nad to vydav se ze všech peněz a od zřízených osob žádných dostati nemoha, vzbudil nedostatkem nutných potřeb i veliké reptání mezi lidem, jejž sám byl najal. V kterémžto trudném stavu když pak se i Pfluk dozvěděl, jak stavové na sněmu v Praze králi povolují, nepřestával skrze psaní častá napomínati jich, aby při snešení přátelském pevně setrvali, varujíce se těch lahodných pochlebníkův, kteřížto jako prašivé ovce nepřestávají zdravé kaziti." Ale všecky domluvy jeho byly marné. Ano i k tomu dokonce došlo, že Pfluk všelijak mezi stavy naříkán, jako by v držení a placení lidu vojenského nějakých užitků vyhledával, tak že i proti takovým křivdám a nařknutím hájiti se musil.

Zatím roznesly se zprávy v ležení Pflukově o nešťastné bitvě u Mühlberka a o snešení stavův, aby lid s pole domů se navrátil. Ano někteří ze stavův, nedbajíce ani na osoby zřízené, sami z Prahy hned nejvyššímu hejtmanu Pflukovi psali, aby lid jejich se i hned bez meškání domů vrátil. Z čehož povstal v ležení českém nepořádek veliký; všickni z toho byli najednou vzhůru, chtějíce i hned domů jíti.

V takovémto zmatku došlo konečně Pfluka od zřízených osob to poručení: že podle snešení sněmu lid sice domů povolán býti má, ale ne hned; neb poněvadž na příštím sněmu výlohy na toto tažení na všecky stavy stejně rozděleny býti mají, tedy že Pfluk hejtmanům krajským naříditi má, aby prvé, nežli lid s pole domů propustí, přehlídku drželi a to pilně vyhledali, kdo kdy ze všech tří stavův a z kterého kraje a mnoho-li lidu do ležení Pflukova odeslal.

Pfluk vida, že většina stavův nesnáší se s rozhodnější politikou jeho, vyrozuměl z toho i z rozličných dopisův ho došlých, že za krátko i jemu i zřízeným osobám veliké těžkosti nastanou. I psal týmž do Prahy o to na konci dubna a s počátku měsíce května nejedno žalostné psaní. Naproti tomu zřízené osoby snažily se Pfluka upokojiti, ujišťujíce ho, aby se nic nestrachoval; neboť že celé jednání sněmovní vytištěno bude a do veřejnosti přijde, čímž že i on i ony zřízené osoby náležitě opatřeni budou, ješto jsou se všickni o spravedlivou věc byli zasadili. Spolu oznámily mu, že slavné poselství k císaři a králi vypraveno bylo, konejšíce ho, že stavové dosud pevně při snešení svém stojí, a že o všech svých ostatních potřebách na příštím sněmu dne 20. května dále jednati budou.

Ale Pfluk nebyl tak bláhové mysli, aby se byl domníval, že jeho a ostatních předních strůjcův tohoto odporu stavovského hněv královský nezasáhne; pročež také ve zlém tušení svém psal dne 2. května zřízeným osobám takto: "Čím dále, tím jistší zkáza a záhuba naše věčná se vysvětluje, čemuž my jakožto lidé zaslepení víry jsme nikdy dáti nechtěli a nedáváme, až nastojte my, manželky a dítky naše naříkati budeme. Dejž pán bůh, abyste tím jednáním, jakž jste je začali a zavřeli, za bezpečné je pokládajíc býti; o kterémž jsem já žádné vědomosti neměl, podle předešlých přípovědí svých mne s poddanými mými, tolikéž sami sebe i všecku zemi s prospěchem opatřili."204.1

Vedle dotčených nesnází v příčině lidu a osoby jeho nastaly Kašp. Pflukovi těžkosti ještě jiné. Jakmile totiž kurfirstovo vojsko Jáchimov opustilo, odebravši se Fridrichovi na pomoc, nevědělo si toto město rady, zvlášť když donesla se ho zpráva o nešťastné bitvě u Mühlberka. I vypravila tedy obec a rada Jáchimovská k Pflukovi některé osoby, žádajíce ho za radu, jak se dále chovati mají, jestliže by jim jakékoliv potřeby neb těžkosti odkudkoli nastávaly. Pfluk nevěda v nebezpečném postavení svém sám sobě pomoci ani rady, ukázal jim k zřízeným osobám, u nichž také se listem, dne 8. května daným, za Jáchimovské důtklivě přimlouval, aby jich radou svou neopouštěly, by jako ovce bez pastýře nezůstali. Podobnou žádost zřízeným osobám předložil také stran Přísečnických. Při čemž opět neopomenul, stěžovati si na postavení své a na veliký nedostatek peněz.

Ale i v těchto příčimách pokojily zřízené osoby Pfluka budoucím sněmem k 20. květnu položeným, pravíce v listu svém, že pak i Jáchimovští i Přísečničtí stížnosti své buď skrze posly neb psaní oznámiti moci budou a že v tom opuštěni nebudou. Také Pflukovi radily, aby i on všecky své těžkosti sám osobně na stavy vznesl; a strany peněz ujištovaly ho, že stavové k budoucímu sněmu je přinesou, aby tedy do toho času strpení měl. Tak tedy bídně bylo o celou tu výpravu postaráno, že rozpočet i splacení příspěvkův vojenských teprv o měsíc později díti se měly.

Ze všeho viděti jest, že zřízené osoby, jsouce si povědomy nedostatečnosti své, pustily téměř zcela již svěřenou sobě moc z rukou svých, očekávajíce spásy v tom obecnému zmatku jednak od návratu poslův, k císaři a králi vypravených, jednak od jednání příštího sněmu, jejž stavové o své ujmě byli si k 20. květnu odložili.

Dne 20. května se také stavové v skutku k dalšímu sněmování opět na hradě Pražském sjeli. Poslové navrátivše se z cesty své, hned téhož dne stavům odpověď obou panovníkův oznámili, doloživše toho, že král si to za velikou stížnost pokládá, že jsou stavové mocí předešlého sněmu bez vůle a přítomnosti jeho týž nový sněm sobě položili.

Po kterémžto oznámení slyšán byl Valentin biskup z Freiberka, posel císařský. Týž dal předkem svůj věřicí list a potom svou německou instrukci před stavy čísti, žádaje, aby rychle mohl odpověď od stavův míti a k svému pánu se navrátiti. V instrukci oné císař od sebe odmítal, jako by krve křesťanské nešetřil, pravě, že nikdy toho úmyslu nebyl a není, aby úmyslně proti křesťanům váleti měl; ale příčinu sobě danou od Hanuše Fridricha maje, toto válečné tažení při sněmu že předsevzíti musel ... Dále že císař jim zkazuje, kterak by ti závazkové jejich byli na ublížení a ku potupě důstojenství královského, a protož že stavův napomíná, aby se bez meškání z nich propustili; jestli tak učiní, že on císař krále jakožto bratra svého k tomu napomene a nakloní, aby se stavy království českého milostivě a dobrotivě nakládal, jinak že by to z bratrské povinnosti jen s úmyslem stížným nésti musel.206.1

Po vyslyšení posla císařského poslové královští před stavy do sněmu puštěni jsou. Byliť to Pertolt z Lipého na Krumlově, maršálek království českého, Jiřík Žabka z Limberku na Kounicích, rada a místokancléř královský. Ti tolikéž podavše listu věřicího, dali svou instrukci stavům čísti, v nížto král předkem stavům vytýkal, že předešlý sněm odložili bez povolení jeho neb poslův jeho. Dotýkaje pak společných zápisův jejich, popíral rozhodně, že by stavové nebyli nic jiného tím podnikli, než což před shořením desk zemských učiniti směli. Spolu při tom řekl, že neví, aby kdy za panování předkův jeho neb za kralování jeho takoví závazkové byli do desk zemských vešli, aniž že by kdy stavové po shoření desk při něm toho byli hledali, aby takové, zápisy do desk zase vložiti rozkázal; než o tom že ví, že "ze zvláštní milosti a lásky ty cesty předsevzal, aby království české a jeho svobody, dobré starobylé zvyklosti, zřízení zemská, řád a právo mnohem více a výše, než jsou předešle měli a v užívání toho byli, vyzdvihnul, vyvýšil a všecko to, což jest prvé ve dskách zemských bylo, zase obnovil a utvrdil ..."

Dále vytýkal stavům, že neohlédajíce se na jistý rozkaz, přece jsou ten sjezd sobě o středopostí drželi, rozličná jednání spolu mivali, která bez přítomnosti osoby královské býti nemají, že s kurfirstem saským v psaní se dali, těm, kteří ještě do zápisův jejich se nepřiznali, přísné pohrůžky činili; dále jim předstíral všecky přípravy válečné, jež dosud byli učinili, jakož i ta shledání s Thumshirnem, taktéž i chování Žateckých, že totiž krále do města pustiti nechtěli. Při tom král prohlásil za pouhý výmysl, že by markrabě Albrecht Brandenburský byl vyznal, že císař na království české táhnouti, je mocí podmaniti a dědičné učiniti chce. Nad to výše stížil stavům, že dovážení špíže k vojsku císařskému zapověděli, posudné a cla králi odepírali, že Grispeka, aniž by ho byli u krále obžalovali, do vězení vzali, osobám, jež král vypověděl, zase do země přijíti dopustili, a ty, kteří se proti němu králi přečinili, glejtovali. A tak že sáhli proti královským jeho regaliím, proti mocnosti a vrchnosti královské.

Dotčení poslové také přednesli, že Hanuš Fridrich v zajetí svém sám pravil: "že on s pomocníky svými jistě tím ubezpečeni byli, že Thumshirn od některých, kteří v tom počtu a závazcích byli, to připovědění měl, že podle něho a Hanuše Fridricha táhnouti chtí a žádnou měrou jich opustiti nemíní."

Z kterýchžto příčin poslové na tom státi měli, aby stavové bez meškání z těch svých závazkův se propustili, těm osobám, které k nim přistoupily, jejich pečeti navrátili a ty spisy a závazky zdělané oněm poslům v moc dali, aby král takto přesvědčení nabyl, že celé to snešení stavův zdviženo a zrušeno jest. Pakli by se tak nestalo, že by bylo králi obtížné, mezi ně přijeti a své i zemské obecné potřeby s nimi jednati, než že by na ty cesty pomysliti musil, kudy a kterak by moc a vrchnost královská zachována býti mohla.207.1

Jakož z instrukcí tuto položených viděti jest, obsahovalo přednešení posla císařského v sobě jen některá napomenutí, jež ostatně i poslové královští stavům opakovali, kdežto instrukce těchto byla mnohem důležitější. Král v ní nejprvé zprosta zamítl všecky ty omluvy a důvody, jež stavové skrze posly své k ospravedlnění svého jednání mu byli předložili; pak vytkl jim opět celou řadu inkriminací neb stížných článkův, z nichž je důsledně viniti nepřestával, a posléze vyrozuměv, že stavové k rozpuštění lidu vojenského tak povolni jsou, nyní i žádal, aby se i té poslední obrany, již sobě v snešení přátelském byli učinili, bez rozpaků zřekli a od posledního toho zbytku své solidarnosti a svého odporu pustili.

Král nechtěl tomu nikterak místa dáti, že by stavové podle starých desk směli utvořiti si jednotu k zachování práv a svobod zemských. U věci té nepodával však žádných důkazův. Ovšem ani stavové v shromážděních svých nevyložili základ svého práva k takové jednotě, aspoň pokud z pramenův vysvítá, se vší jistotou; nicméně dá se souditi, že výklad jejich musil býti podstatný a přesvědčující, ješto jej sami úředníci a soudcové zemští, kteří později k snešení se přiznali, správným a jasným býti pravili. Stavové tu nejspíš, nemohouce dokázati věci své z desk pohořelých, svědomím osob jí povědomých, že tomu tak bylo, dovésti se snažili. A jiného pohříchu provedení po shoření desk, když paměti písemné o té věci naprosto zničeny byly a jich odjinud dosvědčiti možná nebylo, mysliti si nelze. Ale král s tím se naprosto neszlášel, zkrátka se vyjádřiv, že o takovém právě stavův nic neví. Vedle této nevědomosti však podivně zní slova jeho, že dobře ví o tom, kterak svobody stavův byl vyvýšil. Toť věru jen lichá slova, neb z historie by bylo těžko dokázati jakési vyvýšení svobod království českého, jež by byl Ferdinand I. učinil; naproti tomu spíše toho dolíčiti lze, že stavové na skracování svých práv skrze krále nejedny spravedlivé stížnosti vedli.

Ze stížných oněch článkův dále vytknouti slušno, že král stavům trestuhodnou solidárnost s Fridrichem saským předstíral. Příti toho nelze, že stavové vykročili z mezí zákona a přísné neutrálnosti; ale při tom povážiti jest rozdílného smýšlení, jaké bylo mezi králem a stavy v příčině té války proti Fridrichovi. Byl tu příkrý odpor mezi nimi, jehož povahu jsme výše již obšírně vyložili. Oučastenství královo v oné válce bylo zcela věcí osobní, nikoliv pak zemskou, aniž se mu podařilo, osobní záležitost onu učiniti na sněmu věcí zemskou. Což ovšem bylo anomalií pro celé království velmi osudnou.

Že stavové s kurfirstem v psaní se dali, toho upírati nelze; avšak ze známých listův, jenž od stavův v Praze shromážděných neb od osob zřízených pocházely, nejde aspoň přímo nic velezrádného na jevo, ješto v nich král vždycky vyhrazen byl; stavové ustavičně jen vyzývali Fridricha k zachování starých přátelských smluv a k přátelskému narovnání celého sporu jeho s císařem: Král se arci dále dokládá jistým vyjádřením zajatého Fridricha, jenž prý se o tom pronesl, že on s pomocníky svými ubezpečen byl jistou pomocí českou. Ale slova tato netýkají se ani zřízených osob jakožto organu opposice stavovské ani většiny spojených stavů; nýbrž výslovně mluví jen "o některých, kteří v tom puntu a závazcích jsou." Aniž také Fridrichovi onoho ubezpečení přímo od stavů se dostalo, nýbrž teprv od Thumshirna. I má tudíž toto svědectví touž platnost a cenu do sebe, jako ono pronešení Albrechta brandenburského v příčině záměrů císařových proti království českému, jež král za smyšlené prohlásil; a mohl-li král ono proti stavům jakožto důkaz vytknouti, týmž právem slušelo zase stavům, těmto druhým se dokládati.

I jest z toho viděti, na jak nepevných základech inkriminace královská spočívala, aspoň pokud se vztahovala na většinu stavův, kteráž vlastně království celé představovala. A že pak takovými doklady král stavy viniti mohl ze zlého, "kteréž teprv spůsobeno a obmýšleno býti mohlo", muselo býti stavům s podivením tím větším.

Že posléze král na tom stál, aby stavové těch závazkův se zřekli, příčiny toho jdou ze samé povahy onoho přátelského snešení, o němž na svém místě řeč byla, a kteréž k náležitému obmezení královské libovůle i ve věcech náboženských i soudních a politických vésti mělo. I měli se tedy stavové zřtcí svého posledního prostředku k uhájení práv a svobod zemských.

A jako na pohrožení doložil král na konci odpovědi své, jestli že by stavové vůli jeho žádosti neučinili, že by na ty cesty musil pomysliti, kudy a kterak by moc a vrchnost královskou zachovati mohl.

Naproti tomu ve jmenu krále připovídali poslové stavům: že všecko to, což předešle a od starodávna v deskách zemských bylo a to od nich před králem se prokáže, má na budoucím sněmu na místě položeno býti. Kterýžto sněm však jim teprv potom rozepsán býti měl, až by se z těch závazků propustili. Spolu však měli ty artikule, které by na tom sněmě předložiti mínili, jemu králi pořádně sepsané odeslati, aby on dle toho spravovati se mohl; ale při tom král tu naději vyslovil, že stavové žádných artikulův, "kteříž by se na mocnost a vrchnost královskou vztahovali", předse bráti nebudou.

Z toho ze všeho vychází, že stavové měli hned napřed ode vší solidárnosti upustiti a králi takřka na milost a nemilost se vydati; začež spokojiti se měli pouhými sliby, jenž dokonce žádné jistoty jim neposkytovaly, že by v čemkoli žádostem jich, v tom přátelském snešení zavřeným, kdy vyhovělo se. Vždyť z minulých let dobře věděli, kterak si král na sněmích naproti žádostem stavův vedl a co všecko na mocnost a vrchnost královskou vztahoval.

Z takových příčin bylo zcela přirozeno, že poselství takové stavův shromážděných těžce se dotklo, tak že toho dne již nic více předsevzato nebylo. Na konci toliko napomenul přítomných Vilém Křinecký z Ronova těmito slovy: "poněvadž se tu tak nemalých, nad kteréžto již větších býti nemůže, věcí dotýká, aby všickni na svá kolena poklekli a pánu bohu se pomodlili, aneb že již hůlka jest jako vyvržena, aby pán bůh ráčil jich pomocníkem býti a v dobrém i svatém pokoji království české zachovati."210.1

Nábožný ten spůsob býval zachováván při všech shromážděních, jež stavové za těchto dob odbývali; i není pochyby, že se tu jevil patrný vliv bratří českých, jejichž všeliké schůze vzýváním pomoci božské začínaly a končily se. Pokaždé, kdykoli stavové tou měrou pospolu byli, vykonávali onen obřad se vší slušností a vroucností, v čemž také poněkud dávali na jevo jednomyslnost svou. Ale tohoto dne prý mnozí ze stavův k slovům Viléma Křineckého prozrazovali patrnou nešetrnost. Kdož tak se chovali, měli zajisté již úmysl pevný, společnou věc stavův opustiti. Nicméně však zachovali se spolu s ostatními stavy podle vyzvání Křineckého, jakkoliv to učinili s posměchem. Sixt o těchto lidech praví: "Mnozí centaurové to (tu pobožnost) s posměchem dělali; neb toho při jiných svých sněmích nikdyž nezachovávali, ale od rozprávek marných, lživých a oplzlých a od vítání svého lahodného, avšak neupřímého, sněmy a soudy zemské i jiné své všecky sjezdy začínávali a dosud ještě začínávají a zachovávají." Což ovšem smutným dokladem jest znemravnělosti, jakáž se na onen čas při mnohých stavích nalézala a spolu i příčinou byla lehké mysli a ne hrubě vlastenecké povahy jejich.

Jakož předvídati bylo, ukázala se hned na zejtří, dne 21. května, nemalá roztržitost mezi stavy, kteříž také již v menším počtu se sešli než v předešlých shromažděních. Jedni druhým již nedůvěřovali, každý hleděl jenom sám sebe opatřiti. Instrukce poslův, hrozby královy i agitace přátel jeho mocně působily na vrtkavou povahu mnohých stavů, zvláště takových, jenž za poslední doby k přátelskému snešení přistoupili. A tak mnozí již hotovi byli, podle vůle královy se zachovati. Nemálo přispěl k tomu sám nejv. purkrabí Pražský, jenž také u krále v poselství stavův se nalézal, a vrátiv se do Prahy, jiným duchem naplněn byl. Proče také rozličné osoby ze stavův důtklivě namlouval, aby od těch závazkův upustili. A poněvadž vedle úřadu jeho na sněmu předně jemu přimlouvati se náleželo, proto také řečí svou přímo se prohlásil v ten rozum: že on s těmi, kteří se k přátelskému snešení nejposléze přiznali, o těch věcech, o kterých král v odpovědi své se pronáší, málo, ano téměř nic nevěděl; že teprv něco o tom dozvěděl se v táboře královském u Witemberka, ano tam vypravováno, že by se kurfirst sám v tom byl slyšeti dal, že jest ho ubezpečení na Čechy zavedlo. Z té příčiny vedl dále k tomu, aby se celé to jednání o odpověď královskou do ponděle poodložilo, až by se větší počet stavův sjel. Spolu také doložil, aby za příčinou stížností králových, jež poslové přednesli, v témž čase také na prostředky se pomyslilo, jimiž by vše k dobrému přivedeno bylo. I stalo se tak, jak purkrabí byl navrhl.

A když v pondělí dne 25. května skutečně větší počet ze všech stavův se sešel, tu opět nejv. purkrabí přímluvu delší učinil, v kteréžto oznamoval, že by pro dobré upokojení celé země a pro odvrácení dalších nehod od království všeho nejlépe bylo, aby se stavové ze závazkův svých propustili, ješto by jinak králi snadno příčina k nepokoji a nepřátelství dána býti mohla, zvláště když se král v to podává, že sněm stavům položiti a, stalo-li se jaké ublížení svobodám zemským, k nápravě skutečné tu přivésti chce. Ukazoval přitom na pohrůžčivou povahu instrukce, z nížto že vyrozuměti jest, kterak král hotov jest válčiti se stavy, pakli by podle žádosti jeho nezachovali se; i dolužil, aby tedy stavové, mohouce užíti pokoje, na sebe i na království toto snad ještě větších těžkostí neuvalovali, ano i u ostatek svobod svých i o statečky své se nepřipravovali. Nad to aby uvážili, jaký konec by válce býti mohl, ješto nelze nadíti se jistého z ní prospěchu tam, kdež není u věcech válečných podstaty a všech věcí dostatku.

Dále purkrabí stavům předkládal, kterak on ve vojště císařském s jinými posly a tovaryši svými vyrozuměl tomu, že, bude-li králi příčina dána, on na jisto s lidem svým válečným proti stavům se obrátí, a císař že ho jakožto bratra svého nikterak neopustí. Potom pokračoval v líčení smutného postavení království českého naproti nepřátelským sousedům, zejmena proti knížeti bavorskému, falckraběti kurfirstu, kteří by jakožto zeťové královi snadno též proti Čechům zbraně zdvihli. Tolikéž ukazoval na knížete Morice i bratra jeho, kteří jsouce s králem smlouvou spojeni, že by rádi tomu byli, když by se nad Čechy pomstíti mohli. K tomu doložil, že Čechové všem okolním národům, zvláště pak Němcům, u veliké ošklivosti jsou, že tedy by se na ně stavy se všech stran obrátili, kdežto Moravané a Slezáci by při nich nestáli; a že by ani Turek takových škod jim nikdy nečinil, jaké ten lid císařský. Řeč svou pak skončil takto: "A tak což králi náleží, nejlépe jest od toho pustiti, a což také nám spravedlivé, toho se držeti a od toho nepouštěti. Máme tedy v rukou našich pokoj a nepokoj; což lepšího jest, toho potřebí nám šetřiti a toho se přidržeti, neb ve v vojště ta zběř tomu se těší, abychom my toliko něco začali a příčinu k válce dali."

Příti toho nelze, že Volf z Krajku v této své řeči vykládal stavům se vší přímostí politický a vojenský stav země české, ovšem že s tím jediným zřetelem, aby stavy od všelikého dalšího odporu odvrátil, nedávaje jim však jiného rukojemství než slib královský, jemuž již hrubě věřeno nebylo. Přímluvu jeho schvalovali též nejv. komorník a jiní úředníci a soudcové zemští, jenžto právě při něm stáli.

Po nich došlo na Jana z Pernšteina. Týž v řeči své vedl k tomu, že zápis stavův z žádné jiné příčiny se nestal, než toliko pro obhájení a zachování svobod a práv království českého, ješto mandátem královským všecko to k zkáze přišlo. Z toho pak zápisu, jímž stavové k obhájení svobod zemských se zavázali, že nijakž tomu vyrozuměti se nemůže, aby jim jaké ublížení vrchnosti a důstojenství královskému se státi mělo tak, jakž král toho v instrukci své dotýká, stavy naříkaje, jako by týž zápis pod tou zástěrou byli učinili, aby se o oumyslu na to, což by jim nenáleželo, potahovali a vrchnosti královské ubližovali.

A narážeje pak na povinnosti i stavův i krále, týž řečník pokračoval takto: "Král v témž snešení a zápisu při své spravedlivosti, při všem svém právě jest zachován, a což mu jakožto králi a pánu náleží, v tom ve všem hned znamenitě vyhražen. My zase králi, kterými koliv povinnostmi jsme zavázáni, ty vždycky jsme jako věrní poddaní činili a až posavad s velikými našimi těžkostmi ještě činíme. A protož spravedlivé by také bylo, aby i král nás při tom zůstavil, což nám spravedlivě náleží, jakož jest se pak nám k tomu, přijímaje toto království, zavázal, nás podle povinnosti své ochraňoval a ne tak nás sobě beze všeho našeho provinění v zlé domnění bral."

Na důkaz pak toho, že učiněním takového zápisu nic se nestalo proti zřízení zemskému a proti starobylým dobrým zvyklostem, a že stavové čeští v těžkostech svých k takovým zápisům se jindy též utíkali, ukazoval pán z Pernšteina k jednotě, kterou roku 1464 někteří pánové katoličtí proti králi Jiřímu na Zelené Hoře učinili. A tak se stalo, že příklad od katolických pánův daný nyní za Ferdinanda I. obrácen jest proti králi katolickému, při čemž však toho rozdílu pominouti nelze, že jednota panská přímo proti Jiřímu jakožto "kacířskému králi" čelila, kdežto stavové v přátelském snešení svém r. 1547 přímo krále vyhradili, spojivše se pospolu toliko k zachování svých práv.

Řečník se tu odvolával i na jiné zápisy ze starších dob, zejmena z časů Václava IV., Zikmunda a Vladislava.214.1 A jako na důkaz, že stavové na ten čas právo a povinnost měli, zápis takový mezi sebou učiniti, kritisoval dále vládu Ferdinandovu, kterak na sněmích stavové marně dovolávali se, aby těžkosti jich odstranil; z kteréžto příčiny že onen zápis byl potřebný, i že jest jako nějaké zrcadlo nynějších všech těžkostí, kteréž jsou se království českému od počátku panování krále Ferdinanda dály. Mimo jiné vytkl tu Pernštein opět pověstný mandát královský, časté různice mezi stavy strojené, předkem pak spůsob obecných sněmův, tak že stavové na ně jezditi přestávali, vidouce, že všelikého jednání o obecné dobré s pilností se vystříhati, jedni druhých se štítiti mají a bezpečně rozmlouvati s sebou nesmějí. Za těmi a jinými podobnými příčinami, zvláště aby stavové opět v svornost a stálost mohli vvedeni býti, že ono přátelské snešení se stalo, z kteréhož že nesluší jim stavům, aby tak lehce měli se propustiti, poněvadž by takovým propuštěním již v tom ve všem vinni se dali, což král v instrukci za stížnost sobě pokládá. Přitom však doložil, jestli že se jest někdo v něco stranného a zlého dal pod tímto stavův snešením, nechť takový to zlé sám nese, než všem stavům že se to spravedlivě přičísti nesluší a nemá. Ku konci navrhl Jan z Pernšteina, aby i císaři i králi ještě jednou v obšírných artikulích se předložilo, že stavové onu jednotu zavřeli jen pro zachování lásky a pokoje dobrého mezi sebou, svobod, řádův a práv, nikoliv aby komu, zvláště pak králi, ubližovati chtěli.

Po Janu z Pernšteina povstal Vilém Křinecký, kterýžto mnohem ostřeji ještě o instrukci královské promlouval. Hned s počátku své řeči opřel se proti formě odpovědi královy řka: že král maje k jistým artikulům, jež mu stavové skrz posly své předložili, odpověděti, pod spůsobou odpovědi jen samé stížnosti proti stavům sobě pokládá, přičítáje jim hříchy a křivdy, k nimž oni se neznají a jichž se bohdá všichni nebojí, a takto že král to, což mandátem svým předešlým byl ještě nedokonal, instrukcí touto že to všecko "vrchovatě na hlavu hned dolil." Přitom doložil: "Nezasloužili jsme jistě toho na králi, abychom u něho v takovém zlém, hanebném a ošklivém domnění byli; neb jsme jej sobě z milosti a lásky za krále a pána volili. A poněvadž tolikéž království toto jako přední kurfirstství jest, a my tedy císaři, bratru krále našeho, k císařství jsme dopomohli; za takové naše dobrodiní v pravdě takové odplaty jsme se nenadáli, a zvláště pak, když jsme bohdá toho nic neučinili, čehož bychom slušně a spravedlivě učiniti aneb neměli aneb nemohli."

Křinecký rozebíraje pak příčiny, proč stavové ono snešení přátelské učinili, vytýkal tak jako řečník předešlý, že král svobodám stavův ubližovati nepřestával, a když pak nepřátelství mezi ním a kurfirstem nastalo, tuť že obě strany dovolávaly se starých smluv, mezi korunou českou a domem saským uzavřených, žádajíce na stavích pomoci; tito pak nevědouce, jak se zachovati; že do týchž smluv nahlédnouti chtěli, avšak že se jich doptati nemohli, ješto jsou ze země pryč vyvezeny byly. Tu pak že nepřátelé (Moric s lidem svým a královským) do země vojensky beze vší ohrady vtrhli, lidem znamenité škody činili a nikoliv tak pokojně se nebrali, jako král ve své odpovědi píše. Že tedy stavové museli podle příkladu svých předkův k tomu prostředku se utéci a proti takovým těžkostem sobě pomáhati; a pročež snešení mezi sebou učinivše, že lid pro obranu a ochranu království českého a žádnému na škodu do pole vypravili. Týž lid že pokojně se choval a žádných škod nečinil, kdežto ten vychválený pokojný lid, který s králem do Chebu táhl, mnohých a velikých škod nadělal, čehož že i psaní mnohá i svědkův dosti před rukama jest.

Dále Křinecký pronesl se v tom: že tím lidem do pole vypraveným dokonce nic zlého neobmýšleli, aniž kurfirsta aniž koho jiného zavedli; tolikéž popíral, že by stavové byli komu pohrůžky činili, kdyby k tomu snešení jich nepřistopupil. Co se pak Grispeka týče, že totiž od stavův na závazek vzat byl, v tom připomenul, že za menšími příčinami jiní mnohem znamenitější a urozenější na závazky z poručení králova bráni bývali, z nichž dosud propuštěni nebyli, jakkoli stavové se za ně přimlouvali. A tak že patrno jest, kterak prý stavům všickni hříchové na smrtelné se obracejí, a smrtelní jiných ve všední; král se všemi svými že vždycky ve všem spravedliv a práv jest, a Čechové vždycky vinni, všecka pak předsevzetí jich že jsou nespravedliva a na ublížení vrchnosti a důstojenství královského, toliko sám mandát královský že spravedliv jest.

Po těchto trpkých narážkách pokračoval Křinecký dále, a to v příčině desk zemských, takto:

"Král v to se poddává, že nám toliko to chce do desk klásti, což budem moci, že jest to prvé v deskách bylo, ukázati. I poněvadž nic toho před rukama není, a bylo-li ještě co toho, to všecko již jest uklizeno, nebudem tedy již moci nic ukázati. Budem se s ním (králem) o to souditi? Před kým? I před ním před samým; ješto věc přetěžká jest, s rychtářem se souditi, a málo kdo práv zůstane, kdo se s pánem svým soudí. A tím ze závazkův těch propuštěním ničeho jiného se nehledá, než abychom stavové v své předešlé nesvornosti a roztržitosti uvedeni byli. A když se to stane, pak všichni jako předešle vždycky své hlavy dolů nosem sklopíme, o svobody naše netoliko se nezasadíme, ale ani zapísknouti smíti nebudeme. Neb kdo jest ten jediničký v Čechách byl, aby se byl směl o to ozvati, aby po shoření desk zemských přísaha královská zase do desk zemských vložena a vepsána byla? ... A protož lépe by bylo nám zemříti, nežli bychom tak hanebně předkem o svobody, potom teď naposledy i o poctivosti naše měli tak strojeni býti. Neb již touto instrukcí beze všeho spravedlivého vyhledávání a rozeznávání patrně za zrádce jsme odsouzeni, ješto kdyby nám se to bylo prvé, než jsme lid na rozličná a mnohá přiříkání a připovídání s pole domův obrátili, aneb mluvilo aneb psalo, byli bychom snad uměli a věděli, co také za odpověď dáti. Ale snadno jest toho, kdo komu věří, oklamati. A protož svou řeč tímto zavírám: neb jsem k neslušnému své pečeti nepřitisknul, v nic jsem se neslušného s jinými nedával, než jakožto jeden z obyvatelův království českého a přirozený Čech i také milovník vlasti své o svobody království českého jsem se zasadil, tak snadno ani také lehce od toho pustiti neminím, odvésti se také nedám, na poctivost, na pečeť i na své připovědění a závazek můj pamatovati chci."217.1

Řeč tato rozebírajíc zevrubněji odpověď královu, dotýkala se notně osoby jeho; pronášelať zajisté mínění těch stavův, kteří v odporu svém proti králi až ke zbraním sáhnouti hotovi byli.

Po Křineckém ještě mnozí jiní přimlouvali se jak z panského tak ze stavu rytířského a městského; avšak náhledy jejich se všelijak již od sebe rozcházely. Neboť hrozebné výstrahy v odpovědi královské mocně byly již působily na mnohé ze stavův, zejmena vyšších, tak že veliký jich počet jal se ustávati od prvotního důsledného odporu, v jakémž setrvával Vilém Křinecký s přátely svými. Pravíť Sixt o dalších přímluvách, že vypadaly, jakž při takových roztržitostech bývá, jedny sem, druhé tam, jako když jeden vůz dvojí koni pozadu i popředu sem i tam rozličně táhnou, a ti jenž na něm sedí, spolu se hryzou vespolek a skrz prsty formanům se dívají.

Naposled všickni tři stavové snesli se na návrhu Jana z Pernšteina, aby totiž na poselství královské opět odpovědělo se skrze zvláštní posly, ježto s novými instrukcemi pod pečetí zemskou ku králi a císaři koncem téhož měsíce vypraviti se měli.

Mezi tím, když jednáno mezi stavy o toto poselství nové, nejedni zasazovali se o to, aby spečetění zápisové stavův při deskách zemských uloženi byli. Dosud se totiž nalézali dílem na radnici Staroměstské pod ochranou Sixta z Ottersdorfu, dílem u Václava Pětipeského z Krásného Dvora a Melichara Róra z Rór. I namlouváno stavům, aby všecky přiznávací listy, jež k snešení přátelskému učinili, nahoru na zámek k deskám schovali. Mnozí ze stavův však, a sice ti rozhodnější, tomu na prosto odpírali, obávajíce se, že by při dskách nejvyšší úředníci snadno na osobách vrtkavých spůsobiti mohli, aby své pečeti od zápisův zpět vzaly. Než přes tento odpor sněm na uložení oněch přiznávacích listův k deskám se usnesl, spolu i to uzavřev, aby žádnému od desk vydáváni nebyli, nýbrž tam zapečetění v truhlách tak dlouho ležeti zůstali, dokndž by král všem třem stavům toho, což jest prvé ve dskách bylo, zase do nich nevložil a neutvrdil.

Tímto doložením arci mnozí z opposice spokojili se; nicméně však nedůvěra proti takovému přenešení neminula tak snadno v obyvatelstvu měst Pražských, ano dokonce stalo se, že zástup lidu toho připustiti nechtěl, aby oni listové s pečetmi z radnice na zámek vydáni byli. Z té příčiny sám nejv. pnrkrabí dne 25. května zvláštním listem z hradu pána Jana z Pernšteina žádal, aby při Pražanech o to se přičinil, aby to vše na zejtří dle snešení sněmovního na hrad Pražský dopraveno bylo. Teprv po delších domluvách pána z Pernšteina, Viléma Křineckého i jiných obecné důvěry požívajicích sněmovníkův lid od svého odporu ustál a k onomu přenešení povolil; byloť mu znamenitě připovědíno, že dotčení listové žádnému ani samému králi vydáni nebudou. A tak se stalo, že dne 26. května na zámek doveženi, tam při dskách spečetěni a uloženi jsou.218.1

Po vyřízení toho volili stavové osoby, jež s novým posláním ku králi a císaři se vydati měly. I jmenováni jsou k tomu: Adam ze Šternberka na Zelené Hoře, purkrabí Karlšteinský, a Joachim z Hradce na Hradci, z pánův; Václav Žehušický z Nestajova na Žehušicích a Jan Vrabský z Vrabi na Dřevčicích, z vladyk; Václav Stříbrský z Rovin, měštěnín Starého města Pražského, a Jan Pamphilus od Zlatého Lva, měštěnín Nového města Pražského, ze stavu městského.

K spisování nových instrukcí pro tyto posly též zvláštní kommisse zvolena jest, která však celou práci svěřila Sixtovi z Ottersdorfu, kancléři Staroměstskému.

Podle těchto instrukcí poslové měli nejprv králi odpověď dáti stran odložení sněmu, jež si král do stavův stěžoval. Ohražováno se v tom dvěma příčinami. Předně: poněvadž na sněm, jejž král na neděli provodní položil, stavové u velikém počtu v Praze se sjeli, ale pro nepřítomnost královu nic jednati nemohli, pročež že odložili sněmu do pátku po božím nanebevstoupení, v té naději jsouce, že král na týž sněm do Prahy přijede. A za druhé: že paměti jsou, že z příčin síušných odkladové sněmů do jiných časův prvé jsou se tak činívali, a že to stavové s úmyslem dobrým před se vzali.

A jakož jim král poručil, aby se z těch zápisův propustili, v příčině toho zkazovali stavové králi: že mnozí užiteční a znamenití zápisové a sněmové, taktéž i povinnost přísahy královské podle zřízení zemského před shořením ve dskách zemských, jsou byli, na kterýchž že všemu království českému a všem obyvatelům jeho nemálo záleží, poněvadž to za nejvyšší klenot a svobodu království českého jsou měli a dosud sobě pokládají; ale že dosud přes všecka snešení a žádosti stavův na sněmích obecných do desk zemských vloženi nebyli. Zatím, pak že mandát předešlý od krále na veliké ublížení svobod zemských vydán byl, kterýž sice pak odvolán, avšak přes to že pro přetržení všelikého podobného svobodám zemským ublížení stavové jistějšího a pevnějšího opatření od krále potřebují. Konečně odvolávali se stavové též, na příklady předkův svých, kteříž zejmena za krále Jiřího, Vladislava i Ludvíka v podobné přátelské smlouvy vcházeli, kdykoliv o to jim šlo, aby panovníci dotčení takové mandáty a rozkazy, kteréžto na škodu svobod zemských se, vztahovaly, zrušili. Při tom spolu doloženo: že tyto věci stavové před rukama mají a králi že je, až na hrad Pražský se vrátí, na sněmu obecném ukázati chtějí; i že jsou té naděje, že pak král sám jednání stavův místo dá a tohoto jich přátelského snešení neslušným předsevzetím, proti zřízení zemskému učiněným, jmenovati nebude.

O propuštění se z těch zápisův stavové dále ohlásili: že tedy vůli královskou v tom vyplniti nemohou, ješto kdyby se to tak pojednou beze všeho slušného prostředku státi mělo, že by v království českém žádného řádu a práva zachováno nebylo. Avšak aby král v tom při nich povolnost slušnou seznal, že totiž žádného pychu a svévolnosti činiti nemíní, tedy že ty zápisy při dskách zemských tu, kdež jiné království českého a lidské spravedlnosti složeny jsou, všecky zapečetěné položiti jsou dali, kdež že tak dlouho ležeti mají, dokudž by ty věci a zápisové, obecní sněmové i jiné království českého svobody zase do desk zemských nevešli a od krále stvrzeni nebyli. K tomu konci se zakazovali, jakmile by se to vykonalo, že pak ochotně, aby svou povinnou poddanost králi ukázali, z takového snešení a takových zápisův listovních se propustí.

Co se pak zastavení posudného, cel pomezních i jiných některých věci dotýče, o tom předložili stavové králi, že vše, pokud jemu i jim stavům co náleží, se bude moci narovnati na budoucím sněmu, o jehož brzké rozepsání poslové též co nejsnažněji krále prositi měli. Na kterémžto sněmu že král zajisté ve všem tom, což sobě v těch atrtikulích ze strany Hanuše Fridricha i také jiných do kohož koli stěžuje, z vlastního stavův předložení vyrozumí, že tím, což se jim připisuje, vinni nejsou.220.1

V tentýž téměř rozum zněla instrukce poslův k císaři, jehož stavové nad to ještě žádali, aby se u krále přimluvil, aby tak omylných a postranných zpráv o stavích českých k sobě tak snadně nepřijímal a beze vší hodné příčiny stavův v ošklivost sobě nebral.

Po přijetí těchto instrukcí stavové i o to péči měli, aby rozhořčenost, již lid proti králi v rozličných hanlivých písních na jevo dávati nepřestával, všemožně krotili. Pročež obnovili na témž sněmě proti tomu všecky pokuty, zřízením zemským starým vyměřené, jež takto znělo: "Kdo by kolivěk, z kteréhož koliv stavu a povahy člověk v takové zradě a nešlechetnosti postižen a v pravdě nalezen byl, ješto by takové zrádné cedule spisoval, lepal nebo metal a kladl aneb jinak takových cedulí nešlechetných příčina byl, že k takovému má hledíno a saženo býti jako k nešlechetnému člověku, a takový každý má bez milosti čtvrcen býti jako zrádce. A kdo by pak najda takovou ceduli, hned jí nestrhal a v tom postižen, v skutku že jest to učinil, a shledán, ten má seděti rok ve věži bez milosti, a o takového žádný se přimlouvati nemá zjevně ani tajně ..."

Po těchto věcech stavové odloživše soudy zemské, kteří při suchých dnech letničných nejprvé příštích odbývati se měli, až do dne sv. Jeronyma, tedy do konce měsíce září, snesli se konečně i na tom, aby také sněm přítomný zatím odročen byl až ke dni sv. Víta, t. j. 15. června, kdež se opět na hradě Pražském sjeti měli k vyslyšení odpovědi, kterou by poslové jich od krále a císaře k instrukci jim dané přinesli.

Jakož z dotčených instrukcí vyrozuměti lze, chtěli stavové odtud věc svou jenom prostředky zákonitými jednati, avšak všecko přičiňování a poselstvování v tom bylo marné. Král nesnesl ani takového odporu. Kromě toho stavové vyšší ani v onom spůsobu opposice své, jakož níže vyloženo bude, svorně nesetrvali.

Poslové dotčení vyjeli z Prahy ráno po památce seslání ducha sv., t. j. dne 30. května.

Král Ferdinand vypraviv se zatím z Witemberka s počtem lidu válečného, jenž mu od císaře dán byl, táhl na Dráždany. Bylť zajisté již u Witemberka sobě předsevzal, přední původce jednoty stavův potrestati; avšak neodvážil se přímo na Prahu udeřiti, nýbrž umínil si do Litoměřic táhnouti, chtěje odtud stavy mezi sebou rozděliti a i jinak opatřiti se proti možnému odporu jejich. Pročež také rozeslal dne 31. května hned z Drážďan psaní do království českého k těm osobám ze stavu panského a rytířského, které se mu dobře zdály. V listu tom jim oznamoval, že jest již na cestě do Čech, a v několika dnech že do Litoměřic přijede, aby tam tedy každý z nich se dostavil, a že pak vyrozumí, proč obeslán byl.

Z Drážďan vypravil se král do Perna, kamž také dotčení poslové stavův dne 1. června přibyli. Hned na zejtří dne 2. června vykonali své poselství před králem, oznámivše mu spolu, že jsou také k císaři s poselstvím vypraveni. Král jevil patrnou nechuť k poslům a nedav si hrubě ani instrukce předložiti, za odpověď jim dal: pokudž také k císaři posláni jsou, aby tedy k němu jeli, a když poselství své u něho vykonají, aby pak se s odpovědí císařskou k němu králi, kdež by on koli se nalézal, navrátili. I poslal s nimi za průvodce do císařského vojska jednoho trubače.

V neděli den sv. Trojice, 5. června, přijeli poslové k Witemberku; ale císař se právě odtud hnul s vojskem svým, a vyslyšel posly dne 7. června někde na pochodu svém. Avšak nedav jim tolikéž odpovědi žádné, do města Halle se obrátil, posly pak po některou neděli stále při sobě držel, v největší nejistotě jich nechávaje o odpověď k poselství stavův.

Ferdinand I. táhl zatím z Perna přes pomezí české, a sice nikoli silnicí jednou, ale po cestách rozdílných, aby tím spůsobem velikého povyku mézi obyvatelstvem nespůsobil. I obrátil se přímo k Litoměřicům, kamž napřed tři schvální posly byl vypravil. Ti přijevše ráno dne 2. června do města, žádali na purkmistrovi, aby jim ti sousedé přidáni byli, kteří jsou při prvním příjezdu králově do Litoměřic v měsíci únoru hospod jim objednávati pomáhali; při tom spolu oznámili, že král dne 3. června do města přijeti chce. Purkmistr obeslal z té příčiny konšely k sobě; načež ptáno se oněch poslův, v jak velikém počtu král přijede. K čemuž poslové odpověděli: že král toliko se synem svým Ferdinandem a s dvorem svým v počtu dosti skrovném do Litoměřic přibude a zde jen přes noc zůstane; že tedy jediné o to postarati se mají, aby osoba královská dobře opatřena byla, jinak že jim potřebí není oč pečovati.

Na zejtří dne 3. června ráno nejprve jízda královská pomalu do města se trousila; a když potom král k městu se blížil, konšelé podle obyčeje starobylého proti němu až za most vyšli, chtějíce jeho přivítati a pečeti i klíčův mu podati. Tu král jim skrze místokancleře svého Jiříka Žabku zkázal, aby se opět domů vrátili, že na ten čas takového vítání od nich přijíti nemůže, poněvadž přílišné horko jest, a on ještě nic nejedl, a pak že znamenitý počet lidu jízdného i pěšího při sobě má, s kterým déle před městem meškati nechce; že však po obědě krále na radnici městské přivítati moci budou.

Po té král okolo poledne se synem svým Ferdinandem do města vjel a na radnici zůstal. Nedlouho za ním přitáhli též do města čtyři praporce žoldnéřův, kteřížto se na Dubině na proboštství položili. Za nimi vezeno bylo 17 kusův polní střelby nabité a ke všemu přistrojené, která na náměstí před radnicí postavena a na západ proti hoře Radobylu obrácena jest. Husaři pak za mostem po lukách všude podle Labe se rozložili, jmenovitě v obojích Kopistech, Českých i Německých, v Boušovicích a v jiných tu okolo vesnicích až téměř k samému klášteru Doxanskému. A tak se Litoměřičtí brzo s užasnutím velikým přesvědčili, že jen královský průvod není počtu tak skrovného, jakž byli předtím ubytovatelé královští purkmistra ubezpečovali.

Po obědě královském, okolo hodiny třetí odpoledne, přišli na radnici konšelé, a tu krále jazykem latinským přivítavše, poctu náležitou mu učinili. Mělť pak toho času při sobě syna svého Ferdinanda, nejv. kancléře Jindř. z Plavna, nejv. hofmistra Zdislava Berku, maršálka Ladislava Popela a dotčeného Jiříka Žabku. I dal skrze Zdislava Berku konšelům za odpověď, že to vítání vděčně od nich přijímá a toho dále na nich žádá, aby mu všecky klíče od bran a forten či branek vydali, že se sám opatrovati chce. Za příčiny této své žádosti přivedl: předně, že císař bratr jeho týž obyčej všude, kamkoli přijede, zachovává; dále poněvadž při sobě rozličný lid má, jenž se úřadem městským spravovati nechce, aby tedy tím lépe jej v pořádku udržeti mohl; konečně prý pro nebezpečenství ohně že tak učiniti musí, ješto že se králi nejednou přihodilo, že náhlým ohněm škodu na koních vzal.

Avšak pravá příčina těchto opatření záležela v tom, že král město, o jehož poddané poslušnosti sám dosti přesvědčen nebyl, naprosto v moci své míti chtěl, aby zde proti všelikým příhodám ujistiti se mohl. Neboť jednak ještě nevěděl, zdali svým politickým jednáním stavy skutečně rozdělí a jednotu jich přátelskou rozdrtí, a nebude-li mu potřebí dokonce již v Litoměřicích, k vojenským prostředkům sáhnouti. Nad to neměl, jak z dokladův níže položených patrno bude, dostatek vojska, očekávaje, že se mu potřebných pomocí od spojencův teprv sem do Litoměřic dostane.

Jakkoli Litoměřičtí dobře vyrozuměli pravým úmyslům královým, učinili přec, nevidouce žádného zbytí, podle vůle jeho, vydavše všecky klíče nejv. maršálkovi, kterýžto pokaždé ráno k otvírání a večer k zavírání ke všem branám chodíval, dokudž by strážemi osazeny nebyly. Což dálo se po celou dobu, dokud král v Litoměřicích meškal.

Téhož dne 3. června vydal král zvláštní mandát do všech krajův království českého, v němž stavům i ostatním obyvatelům každého kraje oznamoval, že se po přemožení odbojného Hanuše Fridricha do Čech vrátil, a že hotov jest, stavům ke všemu tomu, co podle řádu, práva a svobod království českého náležité bude, napomáhati; že však jim známo bude, což nejedni ze stavův proti němu předsebrali, zvláštní zápis proti němu učinivše. I doložil: že nad tím žádné těžkosti nemá, jen když se z takových závazkův, jimiž snad mnohý z nich ani náležitě neporozuměl, propustí; ano že on král ochoten jest, ten zápis ze strany obhajování řádů a práv a svobod království českého do desk zemských vložiti, jakmile stavové prokáží, že tak předešle před shořením desk v nich zapsán byl. Spolu pak sliboval, "že jakožto panovník křesťanský a spravedlivý, jakožto milovník království svého a věrných poddaných svých k tomzu hleděti bude, aby chudému jako bohatému rovná spravedlnost se udělovala, a stavové i jeden každý při řádu, právu, svobodách a privilegiích zůstaveni byli."

K tomu král doložil, že dobrou o tom vědomost má, že při vyzdvižení desk jeden artikul mezi jinými zřetelně dostaven jest: což jest prvé ve dskách bylo, aby to zase obnoveno a do nich vloženo bylo; čemuž že on nikdy na odpor nebyl. Ale že nikdo dosud toho při něm nevyhledával, aby to, čehož se nyní hledá, ve dsky vejíti mělo, ješto, kdyby mu to bylo oznámeno a na sněmě toho při něm hledáno, že by tomu tak jako nyní na odpor nebyl.

Po takovýchto slibech vypočítával král opět všecky ty skutky, jichž se byli stavové za poslední války proti němu dočinili, načež ještě jednou napomínal jich, aby od těch závazkův hned pustili a jemu bez meškání jeden každý z nich psanou neb ústní odpověď dali. A kteří se tak zachovají, ti že skrze ty závazky žádných těžkostí a trestův obávati se nemají; ale proti těm, jenžto by přes to napomenutí podle těch osob státi chtěli, kteří jsou na důstojenství a mocnost jeho královskou sáhli, k těm že podle spravedlivosti se zachová.

Týmž mandátem král stavům také přikázal, aby na ten sněm, jejž stavové na den sv. Víta sobě položili, se nesjížděli, ješto k tomu ani on ani poslové jeho povolení svého nedali.

Posléze král se tím stavům zamlouval, že z království českého dříve nevyjede, dokud by všem stavům sněmu obecného nepoložil a toho všeho, což svrchu povědíno, nevyřídil, i což by jeho i království českého a stavův dobrého a užitečného bylo, nejednal, tak že sobě žádný ničehož slušně do něho prý stěžovati nebude moci.225.1

Týmž časem vyšel také jiný mandát královský, tolikéž v Litoměřicích daný, proti Pflukovi, v němž vytýkáno mu, že stavy o výpravě minulé křivě zpravoval a zlé úmysly králi přičítal, že s nepřátelskými hejtmany se smlouval a s nimi za jedno byl; pročež za předního původce odporu stavův prohlášen jest.

Jakož z onoho mandátu do krajův rozeslaného patrno jest, Ferdinand I. pilnou o to péči měl, aby jednotu stavův, snešením přátelským založenou, protrhl a co možná oslabil. Obsah jeho měl předkem zbuditi v méně rozhodných osobácb důvěru v mnohoslibné přípovědi královy, jimiž nabízeno stvrzení všech práv a svobod, ježto druhdy v deskách se nalézaly, slibována milost těm, kdož by od zápisu upustili a do Litoměřic se dostavili. Král tu výslovně přiříkal trestati jen jednotlivce, kteří se proti němu provinili; ale stavům vůbec sliboval milost, jen když by se jemu poddali. Jak v té věci dostál slovům, vyložíme v dalším vypravování tomto.

I šlo tedy králi nejprvé o to, aby vším spůsobem co nejvíce stavův od pravých původcův toho celého odporu odvrátil a k sobě naklonil. Psalť zajisté v týž rozum dne 5. června z Litoměřic i císařskému bratru svému: "Vším spůsobem o to dbám, abych dobré od zle smýšlejících stavův odloučil: neboť tím snáze dosáhnu žádoucího spokojení (pacifikace), když všeobecné odpuštění ohlásím a jediné, hlavních původů té zpoury k potrestání, jiným na výstrahu, sobě zůstavím."226.1

V kterémžto jednání svém král za prospěšné pokládal, aby poslové, jež stavové čeští k císaři jsou vypravili, co nejdéle u něho zdržováni byli. Pročež také v dotčeném psaní od 5. června Karla V. snažně žádal, aby s odpovědí svou poslům českým co nejvíce prodléval; a pakli by k tomn ukazovali, že k sv. Vítu do Prahy s odpovědí se dostaviti mají, tuť aby jim oznámil, že týž sněm již odložen jest. Král měl jistě za to, že stavové, jsouce v příčině poslův svých odpovědi císařské v stálé nejistotě, větší povolnost v jednání s králem dokáží; nad to pak nalézalo se mezi posly několik předních osob z opposice, které přítomností svou v Praze snadno k sesílení odporu přispěti mohly.

V pozdějších pak listech i toho král na Karlu V. vyhledával, aby poslům na sobě viděti dával, jakou nelibost má nad zápisem a odporem stavův proti králi; aby jim při každé příležitosti strachu naháněl, napomínaje jich, aby se z toho přátelského spolku propustili, jinak že by králi nevyhnutelně proti nim pomáhati musil. Tolikéž si od císaře přál, aby poslův dříve nepropustil, dokud by neuviděli hlubokého pokoření Filipa landkrabí heského, jenž v bitvě u Mühlberka do císařského zajetí se dostal.

Karel V. se také ve všem zachoval vedle žádosti bratra svého, ustavičně otáleje s odpovědí poslům, tak že ke dni sv. Víta do Prahy se dostati nemohli. Spolu také byli v městě Halle svědky, kterak landkrabě Filip před císařem na kolena padnuv, na milost a nemilost vzdáti se musil, načež do vězení odveden byl.

Císař také potom králi oznámil, jak s posly byl nakládal; ale jakkoli k prosbám jeho ochotným se býti prokázal, nicméně Ferdinanda v listu svém důtklivě vystříhal, aby v jednání svém proti stavům českým všeho se varoval, což by koli mu větší ještě nesnáze zavaliti mohlo, ješto že dobře ví, jak vůbec věci se mají. Neboť mnohá města i knížata, zvláště v Dolních Sasích, dosud císaři odporovala.

Než Ferdinand I. nepotřeboval výstrah bratra svého, maje se sám dosti na pozoru, aby se v ničem neukvapil a pro každé nastávající předsevzetí náležitě se opatřil. Kteroužto opatrnost dokázal u veliké míře za pobytí svého v Litoměřicích, odkudž jednak stavy české rozdvojiti jednak i svůj válečný lid proti všelikým případnostem rozmnožiti hleděl.

Co se týče prvního předsevzetí králova, tomu napomáhati měl již nadřečený mandát ode dne 3. června. Avšak ještě více v tom prospělo králi ono psaní, jímž dne 30. května některé z vyšších stavův do Litoměřic obeslal. Neboť nedlouho po rozeslání jeho do krajův království českého stavové u velikém počtu do Litoměřic přijeli. Dostavilo se asi přes 200 osob ze stavu panského a rytířského, mezi nimiž byl i Jan z Pernšteina, jenž prvé nejednou mezi předními se ohlašoval pro společné zápisy a jednotu stavův.

Tito stavové, kteří k obeslání královskému v Litoměřicich se sjeli, dne 13. června společně před krále předpuštěni jsou. Král učinil k nim obšírnou řeč, v níž mimo jiné žádal na nich těchto tří věcí: aby od zápisů společných upustili; aby krále, pakli by kdo proti němu co nenáležitého předsevzal, neopouštěli; a posléze aby žádný z nich na sněm svatovítský, jejž si stavové bez povolaní královského položili, nejel.

V příčině těch zápisův stavové oznámili, že žádným jiným úmyslem toho přiznání neučinili, než pro dobré královo a zachování pokoje a řádu, práv a svobod zemských; a při tom že státi chtějí. Spolu doložili, že o tom dakance vědomosti neměli, aby se tu bylo cosi jednalo proti důstojnosti královské, a že se jináče ku králi chovati nemíní, než jak na věrné poddané sluší. Přes to však že z těch zápisův propustiti se nemíní, ovšem pak toho ani v moci své nemají; ale poněvadž jim král připovídá, že všecky svobody a privilegia ve dsky zemské vložiti dá a jednoho každého z nich při spravedlivosti jeho zůstaviti chce, že tedy o budoucím sněmu chtějí o to mluviti, pokudž by bylo bez ublížení řádu, práv, svobod a poctivostí jejich, aby jim ony pečeti navráceny byly. Tolikéž zběhlo-li by se v tom čase, že by kdo co nenáležitého proti králi před sebe vzal, tedy slíbili, že jeho v tom neopustí. Konečně připověděli, že na ten sjezd k sv. Vítu položený do Prahy nepřijedou, leč by kdo z nich jen pro potřebu vlastní tam jeti musil.

Jakkoli stavové nebyli králi ve všem po vůli, přece spokojil se s odpovědí dotčenou; stačiloť mu na ten čas, že vyšší stavy aspoň v příčině sněmu svatovítského od měst odloučil a na nich i toho určitého slibu vymohl, že mu pomocni budou proti každému zjevnému nepřátelství, jehož nejvíce od stavu městského se obával. Pročež nenaléhal také více na stavy, aby i hned svých pečetí od snešení přátelského nazpět požádali, odloživ konečné toho vyřízení k sněmu, jejž teprv po pokoření Pražanův a stavu městského vůbec rozepsati chtěl. Vědělť také, ža potom celá ta věc toliko na vůli jeho záviseti bude. I přijav tedy dotčenou odpověď stavův s jakousi vděčností, rozkázal je všecky zejmena hned sobě poznamenati, dokládaje, že tak jen proto činí, poněvadž mnohých nezná, aby tedy věděl, kteří jeho věrní jsou. A tak každý ze stavův k tomu podpisu za přítomnosti královy přistoupil a jmeno své, i kde seděním jest, zapsati dal.

Pražané dověděvše se o tom, co v Litoměřicích se děje, těžce nesli, že stavové vyšší, žádný žádnému nic neoznámiv, v takovém počtu před králem najíti se dali. Tolikéž jim bylo s nemalým podivením, že králavský mandát z Litoměřic do všech krajův rozeslaný z rozkazu králova jim ani ohlášen nebyl. Dozvěděli se o něm však přece, když spečetěný a do kraje Podbrdského svědčící jim dodán byl někde v červnu skrze Kašpara z Granova, kterýžto jej některým konšelům ze samého prý poručení královského přečetl. Z obsahu jeho vyrozuměli, jak těžká provinění proti králi se jim přičítají, a nejedni dobře tušili, že slova králova v mandátu, na potrestání předních původův toho odporu se vztahující, předkem měst Pražských se týkají; bylať dávná nechuť králava proti nim vůbec známa. I povstalo veliké jitření v městech Pražských, zvláště mezi lidem obecným, jenž přímo naléhal na to, aby královský hrad, pak Strahov i některá jiná příhodnější místa v Praze, tolikéž Bílá hora lidem branným se osadila.

Avšak i v tamto jednání o zjevný odpor opět strana mírná vrchu dostala. Ukazováno zajisté na to, že Pražané ničím vinni nejsou, a že zastávajíce jen práv svých, nemají proč hněvu a trestu královského se obávati. Nad jiné snažně přimlouval se o pokoj M. Oldřich z Prostiboře, místopísař královský. Týž v důležitých dobách toho sporu nejednou již platně posloužil věci královské, tak že svým přimlouváním se za krále i velikou nedůvěru proti sobě vzbudil; avšak jakožto prý rodič Pražský i tentokrát víru nalezl.

Po některých úradách zůstáno na tom, aby Pražané, jakkoli mandátem královským pominuti, přec také jisté osoby ze všech tří měst do Litoměřic k pozdravení krále vyslali. Zvoleni k tomu M. Tomáš z Javořic, M. Václav Medek z Krymlova a Jiřík z Ploskovic.

Vyslaní tito vypravili se již na den božího těla, dne 9. června, do Litoměřic, kdež však při králi žádného slyšení dovolati se nemohli; nejsou před něho ani dne 13. června puštěni, kde král přec všecky v Litoměřicích přítomné stavy ve svrchu psané audienci přijal.

Po marném čekání podali poslové Pražan místnou zprávu o jednání v Litoměřicích konšelům do Prahy, napomínajíce jich, aby za příčinou toho mandátu královského, jakkoli jim ohlášen býti neměl, tolikéž nějaké psaní ku králi učinili.

Stav, v jakém konšelské úřady měst Pražských zatím se octly, byl velmi obtížný; neboť všecka odpovědnost za další odpor proti králi připadla jim, an v nejvyšším vedení společných věcí stavovských jevila se desorganisace vždy smutnější. Zřízené osoby, vedle Pražanů přední správní orgán stavův, vidouce, jak veliký počet pánův a rytířův od dosavadní solidárnosti ustoupil a sliby královými ukonejšiti se dal, nemeškaly již ani v Praze, ano, jak z mnohých zpráv souditi lze, úřadu svého dokonce se vzdaly. A nejvyšší hejtman stavův Kašpar Pfluk nevěděl, co sobě počíti. Neboť lid krajský byl se zatím podle snešení stavův na větším díle zase rozešel; jen samým Pflukem najatý zůstával posud okolo Bečova pohromadě, ustavičně na nejvyššího hejtmana o zaplacení žoldu naléhaje. Pfluk nejednou dožadoval se peněz, aby žoldnéřům svým dvouměsíční mzdu zaplatiti mohl, skrze listy při osobách zřízených; ale marně. A když pak mandátem královským, výše položeným za předního původce odporu stavovského prohlášen byl a opět zřízeným osobám psal, žádaje jich, aby mu přec odpověděly, zdali ten sněm ke dni sv. Víta položený v skutku se sejde, a jak se mu dále chovati jest: tu jich již v Praze ani nebylo. I dodán tedy list jeho Pražanům k otevření. Kteřížto Pflukovi dne 11. června odpověděli: poněvadž zřízené osoby ani stavové na ten čas v Praze nejsou, tedy že oni Pražané ty věci, o které on píše, na sebe vztahovati nemohou, zejmena že mu v příčině sněmu svatovítského nic jistého oznámiti s to nejsou, neznajíce, jakého úmyslu stavové jsou.231.1

A v této nejistotě, v jakéž konšelé měst Pražských se nalézali, došel jich list výše připomenutý od vyslaných jejich z Litoměřic. Vyrozuměli z něho, že král s nimi žádného míru nechce, ano že mu jde předkem o isolování stavu městkého, jmenovitě pak hlavy jeho, měst Pražských, a o konečné pokoření jich. Byloť pro ně zajisté pokynutím významným, že král poslům jejich ani slyšení nedopřál, kdežto k vyšším stavům do Litoměřic přišlým tak přátelsky se měl, ano je svými věrnými nazýval.

Zatím také v skutku den sv. Víta minul, aniž by se byli stavové v Praze sjeli; čím nesnáze Pražan ještě více se rozmnožily.

Za těmito příčinami purkmistři a rady měst Pražských k žádosti svých poslův psali dne 22. června králi list velmi smířlivý, v němž dotýkajíce mandátu do všech krajův rozeslaného prosili, aby na milostivější prostředek, než který v sobě týž mandát obsahuje, nastoupil a vší té věci až do budoucího stavův shledání poodložil; což že oni z žádné jiné;příčiny nepředkládají, než toliko z té, aby raděj pokoj, láska a dobrá svornost v království českému zachovány byly. Na konci zakazujíce se poslušností poddanou, žádali krále za milostivou odpověď.

Než ani k tomnto psaní král nic neodpověděl; alebrž nechávaje i Pražan i poslův jejich v úplné nejistotě stran záměrův svých, zachystával se pomocí vojenskou, jížto zejmena u knížete Morice a napotom i u císaře co nejpilněji po delší čas vyhledával.

Ferdinand věděl dobře, že i po rozpuštění lidu krajského s pole mohli stavové, jmenovitě města královská s Prahou v čele, postaviti mu tak velký počet brancův na odpor, jimž by vojsko jeho nikterak nebylo stačilo. Pročež chtěl hojných posil vojenských hned do Litoměřic dostati.

Největší v tom naději skládal král na spojence svého Morice, s nímž také o to již u Witemberka se byl smluvil. Pročež psal mu hned 1. června, jsa ještě na českém pomezí list, žádaje ho snažně, aby s pomocí svou jízdných i pěších k hranicím českým se hnul, odkud že by pak na požádání královo i hned do království českého vtrhnouti mohl. A z Litoměřic poslal dne 8. června Moricovi druhé psaní, v němž pravil: že chce rebelly v Čechách přísně trestati a poddané k povinné poslušnosti přivésti, k čemuž že Moricovy pomoci očekává; že by sice byl ho rád ušetřil, ale že věci v Čechách tak se mají, že pomoci jeho oželeti nemůže. Odvolávaje se přítom na přátelskou jich obou smlouvu, žádal na Moricovi co první pomoc 500 jízdných a 2500 pěších; ostatní pak lid měl Moric pohotově míti, až by ho král potřeboval.

A když Moric v odpovědi své, předstíraje nebezpečenství vlastní v zemích svých, nemožnost toho předkládal, tu mu král dne 11. června ještě důtklivěji psal, a nedlouho potom vypravil k němu dokonce i zvláštního posla, svobodného pana Kašpara z Herberšteina, jenž se měl o rychlé vypravení té pomoci u Morice co nejsnažněji přičiniti. Spolu Ferdinand Moricovi zkázal: "pakli pomoc slíbenou odešle, že on král doufá, že se mu podaří království české spokojiti a v pořádek uvésti, čímž že oni oba i dědicové jejich pro budoucnost proti podobným zpourám uhájeni budou. Nad to že i on ochotně propůjčí se i Moricovi s pomocí svou i proti podobným nepokojům poddaných jeho."

A kdyby Moric byl ještě otálel, tu měl vyslaný králův i k tomu ukazovati, jak ta zpoura v Čechách ze žádné jiné příčiny nepovstala, než z té, že král Moricovi proti nepřátelům jeho pomáhal; pročež že slnšno jest, aby zase Moric k spokojení toho pozdvižení ochotně přispěl. Nad to král přímo se vyjádřil: že po přemožení stavův tu přátelskou smlouvu, mezi oběma panovníky uzavřenou, stavům českým na obecném sněmu k schválení a stvrzení předložiti chce, aby pak jim oběma "nejen k zadržení poddaných v stálé poslušnosti, ale i k další bezpečnosti a obraně proti všelikým nesnázím a protivenstvím sloužila; jinak kdyby toto hnízdo nespokojencův (Čechy) se nepokořilo, tuť že má Moric povážiti, k jaké škodě by to i zemím jeho časem svým býti mohlo."

Na konci král skrze posla svého žádal: pakli by Moric snad k smíření sporu českého, jakož se nabízel, jisté kommisaře co smírce mezi králem a stavy mu poslati chtěl, aby toho nečinil, ješto prý podle stavu věcí v Čechách se ničehož od takových prostředníkův očekávati nedá, a že tu jen skutečné pomoci vojenské potřebí jest.233.1

Z dotčených listův důvěrných, jež král Moricovi poslal, i z instrukcí panu z Herberšteina daných snadno vyrozuměti jest, že král celou tu smlouvu s Moricem považoval za věc zcela dynastickou, jen k tomu konci učiněnou, aby oba panovníci se náležitě zeměmi svými ujistili, jeden druhému pomáhaje hlavně při zpourách vnitřních proti vlastním poddaným. Stavové čeští tedy vším právem hned s prvopočátku nedůvěřovali takovému spolku, z něhož hlavní prospěch dynastům, nikoliv pak zemím a národům, vzejíti měl. Tolikéž ze všeho viděti jest, že král i nabízené smířlivé narovnání sporu svého se stavy od sebe odmítal; nezáleželo mu zajisté na spravedlivém vymezení a vyměření obapolných práv, jmenovitě svobod a privilegií stavův, nýbrž jen na tom, aby stavy české hrůzou a mocí sobě na milost i nemilost podrobil a nad nimi pak svou vůli vykonávati mohl.

Týž záměr králův na jevo vychází také z jiných psaní, jimiž pomoci válečné proti Čechům u Karla V. vyhledával. Psalť císařskému bratru svému dne 17. června. aby mu jistý počet žoldnéřů španělských poslal pod vůdcem markysem z Marignanu, o němž král se pronesl, že by se naň jakožto na muže zkušeného v předsevzetí svém dobře spolehnouti mohl. Při tom doložil: že, jak stavy potrestá, sněm obecný za podpory vojska svého držeti chce, na němž mnohé dobré věci se uzavrou na velikou reputaci jeho královskou, k slávě boží a na prospěch země, dětí jeho a poddaných; kdyby však nepotrestav rebellův a vojska s dostatek nemaje, sněm obecný odbýval, tedy že by všecky artikule a žádosti stavův schváliti musil, které by koli oni mu předložili.234.1

Na takovéto snažné žádosti a vyhledávání dostalo se také králi někde na konci měs. června pomocí potřebných. Nejprv přitáhl kníže August mišenský, bratr Moricův, maje s sebou lidu jízdného dobře upraveného okolo 1000 koní, a za ním táhlo sedm praporců pěších. Potom vypravil císař dotčeného markysa z Marignanu s lidem vojenským, se střelbou a jinými potřebami válečnými, jež po Labi i po zemi k Litoměřicům se dopravovaly. Také Moravané, Slezáci a Lužičané dostavili se v dosti hojném počtu na obeslání královské. Mimo to připlaveno dvanáct kusů hrubé bořicí střelby; a zedníci i kamenníci kůle kamenné k týmž kusům ustavičně dělali. I spatřovalo se, že král na tuhý odpor se připravuje a nejpřísnějších prostředkův k přemožení jeho užíti chce. Dotčený lid válečný rozložil se nejvíce na levém břehu Labském, jmenovitě jízdný lid knížete mišenského položil se ve vsi Lovosicích; a všudež; kdekoliv se usadil, velikých škod nadělal, provozuje všelikou zvůli na obyvatelích, ano vůbec prohlašoval, že mu král preis na Čechy vydati přislíbil.

A ti, kdož při králi byli, po celý čas pobytu jeho v Litoměřicích, což déle než čtyři neděle trvalo, ve dne v noci tam hodovali, a rozličné kořisti si nabírajíce, lidu přitom všeliká protivenství činili; po dvořích a po stodolách všecko všudy drancovali a vybíjeli, po vinicích a zahradách vše hubili, i víno nezralé trhajíce a štěpy napořád sekajíce; ano dokonce i sousedy z domův vytiskovali a statkův jejich se zmocňovali. Tou měrou v Litoměřicích prý nebylo souseda, kterému by škoda nějaká byla se nestala.

I byla před tím lidem taková hrůza, že se mu v tom řádění jeho ani nikdo neopřel. Toliko jeden soused, jmenem Martin Nosidlo, jemuž oni škůdcové ve dvoře jeho, na předměstí ležícím, veliké škody učinili, počal se k nim o tu domlouvati, řka, poněvadž nejsou nepřátelé a Turci, ale služebný lid krále, pána křesťanského a krále českého, aby tedy jemu a jiným sousedům okolním takových škod nečinili. Ale pro takové promluvení, že u něho statek čili, dán nejprvé z rozkazu královského do věže a v té za mnoho dní seděl, až posléze, když zdravím velice scházel, propuštěn jest na rukojmě pod summou 4000 kop gr. čes. Později pak byl do Prahy obeslán a do bílé věže dán, odkudž dříve propuštěn nebyl, až za takové své provinění 2000 grošův čes. pokuty složil.235.1

Chování se královo v Litoměřicích jakož i nevázanost a zpupnost služebného lidu jeho vzbuzovaly veliké obávání všudež po Čechách, kamkoli zprávy o nich se roznesly. Postrach z toho vzešlý rozmnožován i tím, že poslové stavův od císaře pořád ještě se nevraceli.

Král zajisté, jak výše dotčeno, snažně skrze listy u císaře o to pečoval, aby jim žádné odpovědi dáváno, aniž by dříve propouštěni byli, dokud by náležitou pomocí opatřen nebyl; předvídalť, že Pražané před návratem poslů svých ničehož nepodniknou, ovšem pak k zjevnému odporu se neodhodlají. I podařilo se to králi docela; neboť teprv 24. června vyslaní stavův, vracejíce se z Němec od císaře, podle předešlého poručení královského do Litoměřic přijeli, kdež zase až do odjezdu králova zdržáni byli. Sixt z Ottersdorfu podávaje o tomto zdržování poslův zprávu, toto připsal: "To máš tu upřímnost pánův křesťanských, jíž jsou se od tureckých císařův vyučili, aby dotud, dokudž by své věci na místě nepostavili, posly při sobě zdržovali."

A jako vyslaným stavův rovněž tak vedlo se i poslům, od Pražanův ku králi vypraveným, kteří dosud v Litoměřicích meškali, marně se odpovědi od krále doprošujíce. Teprv v den před odjezdem královým, ve čtvrtek po sv. Petru a Pavlu, dne 30. června, oznámeno jim na sprostém lístku: že psaní Pražan králi dodáno bylo; poněvadž však na tom jest, v brzkých dnech do Prahy na svůj královský hrad přijeti, že pak teprv Pražanům na to jich psaní odpověď místnou dáti chce. Spolu král doložil, že pro svou střelbu a opatření své má jistý počet lidu, kterému že poručeno, aby lidem škod nedělal; ale že naproti tomu i Pražanům poroučí, aby témuž lidu špíže a jiné potřeby dodávali a za slušné peníze prodávali. Že však tito žoldnéři tak krotké a povolné povahy nebyli, aby takových rozkazův poslechli, o tom podávalo chování se jich v Litoměřicích i napotom v Praze důkazův dostatečných.236.1

Po takovém odbytí poslův opustil král dne 1. července město Litoměřice, doprovázen jsa synem svým Ferdinandem, knížetem Augustem saským, knížetem Václavem Těšínským, třemi biskupy, Olomúckým, Vratislavským a Jagerským, a některými uherskými, moravskými, slezskými a lužickými pány, kteréžto byl před nedávnem naschvál do Litoměřic obeslal. Téhož dne dojel až do Velvar, vyslav napřed část lidu jízdného i pěšího pod vedením Ledrona v tajnosti ku Praze. Kterýžto lid v noci před Prahu se dostav, byl tam okolo půlnoci přes ten most z nové oborky od Kašpara z Granova, syna Jakuba Kožišníka z Celetné ulice, tajně uveden.

Nikdo o tom prvé nic nevěděl, až teprva ráno, když lidé pro své potřeby na zámek jíti chtěli, uhlídali, any všecky zámecké brány osazeny jsou žoldnéři královskými, kteří žádného, zvláště z měšťanův, na zámek pouštěti nechtěli. I hned se roznesla o tom zpráva po městech Pražských, a bylo každému s podivením, že, prvé než poslové od císaře a krále se vrátili, a než odpovědi Pražanům na obojí poselství dány jsou byly, zámek a hrad Pražský cizím lidem osazen byl.

Na zejtří v sobotu před polednem nejv. purkrabí poslal k Pražanům služebníka svého, aby k němu z poručení králova některé osoby vyslali. Kterýmžto pak oznámil, že ho právě z Velvar od krále písemný rozkaz došel, aby Pražanům jisté žádosti jeho oznámil. I žádal na nich, jestliže by krále podle pořádku starobylého vítati chtěli, aby toho nechali, protože horko veliké jest, a také že by král na cestě nerad zdržován byl. Dále jim purkrabí poroučel, aby tomu lidu, který již do Prahy přitáhl a ještě přitáhnouti měl, žádných překážek se nečinilo, nýbrž aby pivo, chléb, maso, oves i jiné potřeby na Malou stranu, na Hradčany i na zámek vezeny byly, že jednomu každému dostatačně zaplaceny budou, a že tím spíše se to opatří, aby od toho lidu žádné škody nikomu se nedály. Nejposléze žádal, aby Pražané Staroměstští, poněvadž všecky brány Malostranské v svém opatrování mají, klíče od nich jako i od těch věží, při domu saském237.1 k Malé Straně ležících, králi, jakmile do Prahy přijede, vydali, a sice, jak doloženo, z příčiny té, aby ten služebný lid královský nočním časem na vinice a zahrady vycházeti a škod lidem dělati nemohl.

Žádosti tyto vzbudily u Pražanův podivení nemalé; avšak nechtějíce králi ani v tom příčiny žádné k nespokojenosti dáti, na tom se snesli, že při příjezdu jeho dle dotčeného nařízení se zachovají. A poněvadž zlé domnění o úmyslech králových mezi lidem vždy více se zmáhalo, z té příčiny puštěn od královských po Praze hlas, že král žádného jiného lidu služebného při sobě nemá, než toliko ty husary a ty dráby, kteří na podzim předešlého roku skrze města Pražská táhli; a poněvadž se nyní jedni z nich do Komárna obrátiti, husaři pak domů se navrátiti chtějí, že pobudouce tu v Praze jen několik dní, všickni odtud se odeberou. Že však všecky takové řeči pouhou výmluvou a chytrým zastřením byly, aby lid obecný opět a opět přicházejícím zástupům žoldnéřů královských na odpor se nestavěl, o tom Pražané přesvědčili se k nemalé žalosti své v nejblíže příštích dnech po příjezdu královském do hlavního města.


Poznámky

ke straně 180

180.1 Viz str. 96. tohoto spisu.

ke straně 184

184.1 Viz na str. 96. tohoto spisu.

ke straně 185

185.1 Musejník 1869 str. 122.

ke straně 186

186.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 190

190.1 Zprávy o tomto sněmu vzaty jsou nejvíce ze spisu Sixt. i z Akt Ferd.

ke straně 192

192.1 Rukopis Sixtův.

192.2 Viz Přílohu.

ke straně 193

193.1 Životopis téhož biskupa od Rybičky.

ke straně 194

194.1 Archiv zemský.

194.2 Rukopis Sixtův.

ke straně 195

195.1 Archiv zemský.

ke straně 197

197.1 Archiv Třeboňský a zemský.

ke straně 202

202.1 Vypsání této cesty podle Sixta.

ke straně 204

204.1 Listy Pflukovy v rukopise Sixtově.

ke straně 206

206.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 207

207.1 Acta Ferd. fol. 144.

ke straně 210

210.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 214

214.1 Rukopis Sixtův 421. I tam se však jen obecná o nich zmínka činí.

ke straně 217

217.1 Sixt fol. 427.

ke straně 218

218.1 Rukopis Sixtův f. 434.

ke straně 220

220.1 Acta Ferd. fol. 172.

ke straně 225

225.1 Acta Ferd. f. 175-179.

ke straně 226

226.1 Bucholz VI. str. 400 ...

ke straně 231

231.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 233

233.1 Korrespondence tyto v archivu dvorském ve Vídni a v archivu zemském v Praze.

ke straně 234

234.1 Bucholz VI. str. 403.

ke straně 235

235.1 Rukopis Sixtův f. 449 ...

ke straně 236

236.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 237

237.1 Nyní dům Šteinicův.


VI.

O pokutování stavův, jmenovitě měst královských.

Příjezd králův do Prahy dne 2. července. Zbouření lidu proti žoldnéřům královským. Poslové Pražan před králem na hradě. Jitření se lidu obecného proti úřadům konšelským. Poslání královské do měst Pražských. Král chystá se k potrestání Pražan a druhého poselství jich k sobě nepřipouští. O prostopášnosti lidu válečného. O zbouření z toho vzešlém v městech Pražských, zvláště dne 6.července. Nové poselství ku králi vypraveno. Lid znova se bouří proti konšelům. Po přípovědi královské upokojí se obce. Obeslání Pražan před krále k 8. dni měs. července. Soud královský nad nimi. Artikule, jež Pražané podniknouti musí. O statcích Pražanům skonfiskovaných. Žádosti jich za úlevu od krále odmrštěny. O obeslání jiných měst královských a některých stavův vyšších před soud královský. O těžkém stavu vězňův na hradě Pražském. Pokutování měst a další konfiskace statkův.

Dne 2. července odpoledne král s velikým počtem lidu jízdného a pěšího na zámek Pražský vjel. Touž dobou také osm praporců knechtův či drábův císařských ouvozem od Strahova na Malou stranu dolů se pouštělo, načež spěšně, ano úprkem přes náměstí Malostranské vtrhli a na Újezdě po domích, zahradách a vinicích podle řeky Vltavy se kladli, chudé sousedy s dítkami a manželkami pryč z domů vyháněli, šaty ložní i chodicí, a což kde mohli, jim násilně brali. A sotva půl hodiny minulo, již tito žoldnéři bránu při mostě u domu saského opanovali, drahně kusův střelby na mostě naproti druhé bráně mostské a v tu stranu k Starému městu zasadivše; jiní drábové s dlouhými dřevci a střelci s polouháky do půl téměř mostu se postavili a onu bránu zavřevše, žádného z měst Pražských na Malou stranu pouštěti nechtěli. Husaři se položili okolo kláštera sv. Markéty; jízda pak knížete Morice, kterou bratr jeho August králi na pomoc přivedl, ta s pěším lidem saským na Letné po těch vrších v Bubnech a Holešovicích se rozložila.

Tolikéž pod zámkem Pražským v zahradách, jež zahrady Jednorožcovic sluly, i ve všech jiných několik praporců žoldnéřův se položilo, a i tam znamenitých škod nadělali sekáním štěpů a rozmetáváním hradeb, anobrž i na lidi, kteří z druhé strany na ně se dívat chodili, z půlhákův stříleli. Z čehož povstalo hned zprvu veliké zbouření ve městech pražských; neboť lid obecní o takavém řádění uslyšev, v znamenitém počtu k večeru se zbraněmi k radnicím se sběhl a odtud šikovati se počal ku bráně mostské. Odkudž vyhrnuvše se během prudkým na ty vinice, dráby, královské ode vší té střelby k městu zasazené pryč odehnali. Žoldnéři němečtí uhlédavše, jak týž lid zbrojný na ně se valí, všickni všudyž na různo odtud se rozprchali a po Malé straně pod krovy se schovávali.

Rozdrážděný lid byl již na tom, ty kusy hrubé střelby, od nichž drábové královští utekli, odvézti a větší jestě odpor proti lidu královskému počíti; ale hejtman moravský a někteří rozumnější z domácích lid od toho domluvami svými odvedli, připomínajíce zbouřeným, že jsou předešle ve všech psaních svých ohlašovali, že krále ve všem vyhražují, pročež i aby ani teď nic toho, co by jim za vinu mohlo byti počteno, nečinili.

Hned potom téhož ještě dne poslány jsou od Pražanův tři osoby ku králi na zámek, jednak aby mu klíče od bran dodaly, jednak aby pominulou příhodu s lidem královským, a co by z ní bylo povstati mohlo, králi předložily.

Poslové Pražan přišedše před krále, chtěli mu dle starobylého spůsobu na přivítanou ruky podati; ale on se od nich obrátil a pryč odešel. A když se potom zastavil, tu stížili si na nevázanost žoldnéřův, uvádějíce králi na paměť, kterak Pražané vedle jiných stavův předešle ho prosili, jmenotvitě v psaní svém do Litoměřic, aby k ním pokojně přijel, že oni tolikéž jakožto věrní poddaní pána svého k němu i k lidu jeho pokojně se chovati chtějí. I vyloživše pak králi, že nevázaností drábův jeho lid obecný nemálo podrážděn byl a se pozdvihl, prosili ho, aby tu střelbu k městům Pražským zasazenou někam jinam obrátiti dal, ješto by tím lid po městech Pražských k dostatečnému spokojení nejlépe přiveden býti mohl. Při tom doložili, kdyby se toho nestalo, a zvůle těch žoldnéřův přetržena nebyla, že úřadové konšelští v tom se králi opovídají, přišlo-li by opět za touž příčinou k nějakému pozdvižení, že by oni tím vinni býti nechtěli.

Král vyslyšev je, hněvem všecek prý zbledl a odpověděl krátce po latinsku: že ani on ani jeho lid nějakého nepřátelství nezačne; ale pakli by Pražané měli co začíti, že uvidí, jaký zlý konec by to vzalo.

K tomu Pražané opět odpověděli: že začátek právě učiněn od žoldnéřův jeho, kteří nejen velikých škod nadělali lidem, zvláště na Újezdě, anobrž že i stříleli na měštany, z nichž i jednoho poranili. Načež král nedav se s nimi do dalšího rozmlouvání, zkrátka řekl, aby konšelé lid obecný na uzdě drželi a ode všech útokův proti lidu jeho odvarovali, že on též se o to postará, aby tento pokojně se choval.

Z přikré odpovědi této Pražané vyrozuměli, že král, maje dostatečnou moc při sobě, pevného úmyslu jest, obce Pražské co nejvíc pokořiti a každé k tomu záminky užíti. Pročež ouřady konšelské také přikazovati nepřestávaly obyvatelstvu, aby se ve všem pokojně zachovávalo; čímž však zhoršily sobě postavení své naproti lidu obecnému. Týž zajisté, jednak zpupností žoldnéřů královských a ještě pak více odpovědí královou popuzen, jal se odtud reptati na konšely, vytýkaje jim: že lidu k pokoji napomínají, toho pak věděti nechtějíce, co se pod tím pokojem od lidu královského provozuje, ani že toho zdravě rozvážiti neumějí, co se jest jim koli od krále buď oustně neb písemně připovědělo aneb ještě připovídá, že se jim tomu nikda zadosti nedálo ani neděje. Ano jsou konšelé od téhož lidu i k tomu vybízeni, aby, majíce tak zřetelné příčiny sobě dané, tomu násilí, které se jim děje, tolikéž mocí násilnou odpírali a sobě z úmysla škod dělati nedopouštěli, tak jakož se již předešle v ohražení svém byli pronesli.

V kterémžto stavu mínění obecného byli purkmistři a rady měst Pražských, jak Sixt z Ottersdorfu právem dokládá, ustavičně mezi dvěma žernovy, totiž mezi neoblomnou vůlí královskou a rozbouřenou myslí obecného lidu. Nicméně podařilo se jim přece, aspoň na čas, pokoj v obcích udržeti.

Král vyjeviv dotčeným spůsobem Pražanům nechuť a nemilost svou i pohroziv jim, přistoupil hned k vykonání dalších předsevzetí svých. K rozkazu jeho vysláni jsou v neděli dne 3. července dva komorníci od desk zemských k purkmistrům měst Pražských, jimž jmenem královým poručili, aby starší přísežní hned obeslali, že z poručení královského k nim něco promluviti chtějí. A když tito po ranním kázání v Tejně sešli se do rady na radnici Staroměstské, tíž dva komorníci předstoupivše před ně, purkmistrům, konšelům a starším obeslání královského, kteréžto již v Litoměřicích dne 1. července dáno bylo, podali. I vytýkal v něm král Pražanům všecky skutky, jichž se byli proti němu v odporu svém dopustili, přímo jim za vinu dávaje, že jednáním svým také jiné stavy k tomu dovedli, že tolikéž v neposlušenství proti němu se dali. Připomenuv jim předkem schůzi stavův dne 14. února odbývanou v kteréžto Pražané s jinými stavy v závazky vešli, dále jim ve zlé bral sněm, jejž si v středopostí položili, jakož všecka předsevzetí jich, výše již vypsaná.

Na závěrce obeslání toho král doložil, že jsou si královskou moc osobovali, tak jako by žádného krále v zemi nebylo a vladařství v zemi jim náleželo. Z kterých příčin jim poroučel, aby dne 6. července ráno před něj, před knížata a rady jeho na hradě Pražském osohně dostavili se. Byli pak obesláni zejmena: primasové, purkmistři, všickni radové konšelští, starší obecní všech tří měst. Kromě nich dostaviti se měli ze Starého a Nového města po jednom stu a z Malé strany čtyřicet z předních spolusousedův usedlých, jež každá obec z prostředku svého voliti si měla.242.1

Příčiny, proč král tak chvátal v předsevzetích svých naproti Pražanům, vidí se nám býti dvě nejdůvodnější. Jednak chtěl užíti hned té ouzkostlivosti a nesnáze, v nížto konšelští úřadové hned po té neblahé audienci se octli jak naproti králi tak proti obcím svým, co nejvíce k tomu, aby je k tím většímu pokoření přivedl; jednak nebyl také tím jist, že Moric lidu králi propůjčeného v krátce opět nepožádá. Neboť po odtažení vojska císařského z Míšně množila se nespokojenost obyvatelův země této proti Moricovi tou měrou, že jižjiž k zjevnému pozdvižení se chýlila. Pročež psal Moric Ferdinandovi již 2. července, že pro vzrůstající nebezpečenství ve svých zemích za to prosí, pakli král lidu jeho nevyhnutelně nepotřebuje, aby mu jej buď nazpět poslal, neb ho aspoň na hranice české položil, aby ho Moric, nastala-li by toho potřeba, na blízku měl.242.2 Z té příčiny král Moricovi znova psal, že mu nelze na ten čas pohřešovati pomoci jeho, aby tedy poshověl, až Prahu a jiné odpůrce své pokoří. Spolu knížete saského ujišťoval, že již v několika dnech proti neposlušným stavům zakročí, aby mu tedy ještě lidu svého některý čas ponechal. Přitom se Ferdinand tak jako již z Litoměřic Moricovi zakazoval, že i jemu knížeti v čas potřeby také proti jeho poddaným pomoci chce, tak aby prý poslušnost a pokoj u poddaných jednoho i druhého tím snáze zachovány byly.242.3 I svolil pak Moric k žádosti králově.

Avšak nejen předsevzetí, na něž král v Praze nastoupil, vymáhalo hojné pomoci vojenské, nýbrž i v krajích svou věcí ještě docela jist nebyl. Zprávy o pobytí krále v Litoměřicích a řádění tam žoldnéřův jeho, jakož i příjezd jebo do Prahy: to vše naplňovalo lid hrůzou, ano v krajích blíže Prahy ležících hotovili se sedláci k odporu. I docházely krále listy z krajův, kterak se lid zdvihá spůsobem vojenským a dovážení píce za vojskem královským brání. Tak psali jmenovitě hejtman královský na Poděbradech a hejtman na Křivoklatě, Muchek z Bukova a Zikmund z Gerštorfu, osobám komory české.243.1

I královská města, jako Žatec a jiná, obávajice se útokův vojska královského, opevňovala se a i jinak se na odpor strojila.

Z té příčiny Ferdinand týmž časem, když s Moricem si dopisoval, rozesílal otevřený mandát, dne 4. července daný, po všech krajích. I dotýkal v něm, kterak nejedni stavové proti němu se protivili; a poněvadž nejedni již mu oznámili, že jen pro obhajování práv zemských k jednotě stavův přistoupili, ale že žádného, kdo se proti králi provinil, zastávati nechtí, pročež že jen ty vinníky obesílá před svůj soud. Však na svobody toho království sáhnouti nechce. Doloživ pak, že tím méně toho úmyslu jest, aby lidu selskému v čem ublížil, napomínal v tom mandátu stavův, aby poddaným svým oznámili, že v pokoji se chovati, lidu jeho špíži a jiné potřeby za hotové peníze dodávati mají; kdož by se však takto nechovali, těm že by to bez slušného trestání prominuto býti nemohlo.243.2

Král takto na všecky strany náležitě se opatřiv, mohl se nadíti, že obeslání Pražanův od 3. července k dobrému konci povede. Když téhož dne skrze komorníky královské na radnici Staroměstské dodáno bylo, konšelé odložili jednání o tu věc k druhému dni; neboť byla dne 3. července právě neděle, pročež obávati se bylo, aby nějaké pozdvižení v lidu se nestalo. Mimo to nebyli také všickni starší toho dne v radě přítomni.

Na zejtří, dne 4. července, po přečtení dotčeného obeslání královského, Pražané vyslali M. Tomáše z Javořic a Sixta z Ottersdorfu, kancléře Staroměstského, poručivše jim, aby krále za slyšení žádali, že by podle starobylého a dobrého pořádku ho přivítali, poněvadž jsou toho z poručení posud vykonati nemohli.

Vyslaní tito předstoupivše před krále a učinivše v krátkých slovech své přivítání a přání všeho dobrého, doložili, že by též v příčině toho obeslání rádi s ním promluvili. Král rozmysliv se, oznámil jim, aby Pražané na zejtří ráno před ním najíti se dali, že je pak slyšeti chce.

Poslové oznámili vůli královu dole ve městech. Z té příčiny také v úterý dne 5. července, tedy před slavností M. Jana z Husince, purkmistři a konšelé ze všech tří měst Pražských společně na zámek šli v čas od krále jim oznámený, chtějíce tolikéž ho jednak přivítati, jednak s ním o to příliš stížné obeslání promluviti. Ale v tom, když se oni na paláci sešli, aby se odtud ku králi do pokojův nahoru vydali, vyslán byl k nim Wolf z Vřesovic, toho času hejtman hradu Pražského, a ten jim z poručení královského ohlásil, aby do pokoje zeleného šli a tu dalšího poručení očekávali.

Byliť mnozí z vyšších stavův, kteři chtějíce, aby všecka vina odporu minulého na stav městský a tudíž předkem na Pražany svedena byla, nepřáli si toho, aby města přímo s králem rozmlouvala o dotčeném obeslání a o jiných případnostech minulých. I není pochyby, že tito nepřátelé měst v témž smyslu králi přimlouvali, pakli vůbec se ještě rozpakoval, má-li Pražany před sebe pustiti čili nic. Nad to král sám o to nestál, přijímati jakékoli výklady a omluvy, jež by se jeho úmyslům příčily. Pročež umínil sobě, Pražanům slyšení, jež byl jim den před tím slíbil, odepříti.

A když tedy již asi hodinu v zeleném pokoji na odpověď čekali, vysláni jsou k nim hejtman moravský s několika jinými pány moravskými. Ti pak oznámili jim: že král v tom dokonce nepamatuje, aby byl Pražanům den předtím jaký čas k vítání jmenoval, že se tedy poslavé jejich oslyšeti a v tom zmýliti musili. Přitom vytýkáno jim, že krále při jeho příjezdu nepřivítali, nad čímž že velikou stížnost má. Konečně jim onino páni řekli, že mají na ten čas tedy ode všeho rozmluvení s králem upustiti a vše odložiti k příštímu pátku 8. července, ku kterémužto dni že jim král také za příčinou rozličných překážek to stání odkládá, které byl nejprv ke dni 6. měsíce července položil.

K tomu Sixt z Ottersdorfu hned odpověděl: že on, jsa také v poselství včerejšího dne před králem, se ani neoslyšel ani nezmýlil, ano spolu s M. Tomášem z Javořic zřetelně slyšel, že král je na zejtří před sebe pustiti chtěl. Spolu Sixt dokonce i slova latinská přivedl, jimiž král ono slyšení Pražanům byl slíbil. Tolikéž se upřel v příčině toho nařknutí, jako by Pražané úmyslně byli krále přivítati opomenuli, připomínaje toho, kterak u přítomnosti jiných osob, jichž se Sixt také hned dovolával, před příjezdem královým purkrabí vyslazným měst Pražských jménem královským poručil, aby na ten den toho vítání nechali z příčin výše již připověděných.245.1

Po této řeči Sixtově Pražané žádali přítomných pánů Moravanův, aby to vše králi oznámili a u něho se přimluvili za vyslyšení Pražan. Avšak přímluvy jejich nebyly nic platné; král pevně stál na svém. Což také jim zase skrze tytéž pány moravské oznámiti dal.

Jakož ze všeho viděti jest, choval se král k Pražanům velmi neupřímně. Nespravedlivou výčitkou, že by ho byli z úmysla neuvítali, dal na jevo, jak mu každá příležitost jest vhod, aby Pražanům zarputilost a nešetrnost proti osobě své vytknouti mohl. A že král tak pevně jim odpíral slyšení slíbeného, to vyložiti si jest krom dotčených příčin i ze známé chytrosti a opatrnosti jeho, kterouž ve všech svých záměrech jevil. Neboť doslechl zatím, že Pražané v rozmlouvání s ním chtějí se přímo ohraditi: že oni sami bez ostatních stavů k obeslání jeho státi nemohou, poněvadž jsou sami o sobě toho přátelského snešení neučinili, nýbrž s jinými stavy království českého; aby tedy jim to za zlé neměl, když se nedostaví. I obával se, aby příkladem Pražan mu jiní stavové, jmenovitě pak města, jež napotom obeslati chtěl, téhož neučinili, hleděl dotčeným spůsobem takovému ohražení překaziti; rozumělť tomu dobře, jak se mu při Pražanech zvede, že touž měrou i ostatní stavové, zvláště pak města, zachovají se.246.1

Aby pak v příčině toho obeslání úřadové konšelstí na žádné jiné odpory nenastupovali, namlouváno jim od rozličných zřízencův královských, aby se králi ve všem jen pokořili, že on bude na ně opět laskav a milostiv, věda dobře, že se počátek toho odporu od Pražanů nestal, ale od osob stavů vyšších. Takové řeči vedli jmenovitě nejvyšší purkrabí Pražský Wolf Krajíř z Krajku a místopísař Oldřich Humpolec z Prostiboře, kterýžto poslední, jak výše již doloženo, v podobných případnostech králi veliké služby byl učinil.

Nicméně z výše položené odpovědi královy k poslům Pražan šlo zřejmě na jevo, že zlé věci proti městům Pražským obmýšlí. Čemuž nasvědčovala také i jiná znamení, jež každému, kdož si jich všimnouti chtěl, do očí bila. Tak zasazovány jsou na zámku střelby se všech stran k Starému městu, zvláště k věži mostské. A na postrach lidu obecného roztrušována jest pověst, že třináct kusův s ohnivými kulemi zataženo jest k velikému šindelovému krovu u sv. Jiljí a k jiným místům, kdež mnoho stavení dřevěných bylo, a že jedním z těch kusův vystřelením na 40 ohňů vyjde.

Avšak přípravy tyto nevedly k obecnému spokojení, spíše přispívaly k většímu ještě rozhořčení mezi lidem obecným. Kromě toho nepřestávala nevázanost žoldnéřův cizích, zejmena německých, v těch místech, kdež rozloženi byli; ano vidouce, že přes všecky stížnosti Pražanův před samým králem žádného trestání se jim nedostalo, provozovali svou vůli u větší ještě míře než potud.

Jak výše již povědíno, položilo se na Újezdě osm praporců žoldnéřův německých, kteří se císařskými nazývali. Ti nejen tu na Újezdě vedle vody, ale všude vůkol po vinicích a zahradách veliké lidem škody činili, všeho přitom násilí užívajíce proti těm, kdož se jim opírali. Z čehož povstávaly časté spory a půtky mezi týmiž žoldnéři a lidem domácím. Nejpovážlivěji se tato obapolná rozhořčenost ukázala dne 5. července, téhož tedy dne, kdež poslové Pražanů ve svých žádostech od krále tak zkrátka odbyti byli.

Tehdáž zajisté vrhla se svévolnost a hrabivost dotčených cizincův na mlýn, jenž se vůbec jmenuval Spálený. I opřel se proti nim hospodář téhož mlýna Jan s čeládkou svou a zavřel se posléze v něm. Tu drábové císařští dobyvše mlýna, jali se vybíjeti a vytloukati, načkoli uhodili. Hospodář nevida žádného zbytí, pustil se na malé lodičce přes řeku, aby horších těžkostí ušel. Zatím se okolo mlýna ještě jiných takových žoldnéřů sebralo, a ti pak stříleli z polouhákův po onom prchajícím Janovi, kterýž však z nebezpečenství toho vyvázl, dostav se šťastně na druhou stranu Vltavy. Tu pak vypravoval o násilí, jaké se jemu a jiným sousedům na Újezdě od cizího vojska stalo; z čehož nemalé pobouření obyvatelův povstalo, a tu nejprvé v Podskalí a dále po Novém městě, až se posléz po všech městech Pražských rozšířilo. Ti, jenž v Podskalí, pod Zderazem a pod Slovany bydleli, hned se sbírali a šance podle řeky tu naproti onomu mlýnu Újezdskému dělati počali, zasadivše i několik kusův na tom místě jakož i na vinici při Hrádku na Zderazi ležící, odkudž proti Němcům na druhém břehu stříleti počali, tak že je od dotčeného mlýna tou střelbou odehnali a některé i zbili. Němci tolikéž v střelbě ještě silněji než dosud pokračovali.

A když to vše rozneslo se po městech a dokonce i proslýchalo se, že král Pražany i o statky i o hrdla nějakým prý podvodným spůsobem připraviti chce; tu lid se strojil k tuhému odporu. Udeřivše při některých farách na poplach, osadili radnice a všecky brány; všecku střelbu malou i velkou k bráně mostecké obrátili a tu na place před špitálem a celnicí i také na břehu sv. Valentina proti katovně a jinde šance zdělavše, proti zámku a těm žoldnéřům, kteří na druhé straně mostu při bráně domu saského a tu okolo podle řeky Vltavy leželi, veliké kusy zasadili, jsouce toho úmyslu, té násilné moci tolikéž mocí násilnou odolati. Přímo se ozývali hlasové, že lépe jest s poctivostí v zjevném boji padnouti, než podvodně o vše přijíti a zahynouti.

A když o tomto zbouření Pražském rozšířily se zprávy v okolních vsech, tu počal se lid i zde zdvíhati a jiným vzdálenějším obcím návěští dávati, načež sebrav se, v zástupích do Prahy táhl, tak že za několik hodin ode všech stran mnoho tisícův lidu selského Pražanům na pomoc běželo. Vpuštěni byvše do měst, byli zde ozbrojováni železnými cepy a hakovnicemi, aby, přišlo-li by k boji, taktéž nepřátelům odpírati pomáhali.

Král o těchto věcech uslyšev, vysílal posly jedny za druhými dolů do měst Pražských, aby lid k pokoji přivedli. I aby více lidu selského do Prahy již se nehrnulo, kázal husarům, aby se pod Libní přes vodu na druhou stranu připravili, a odtud na všecky strany projíždějíce, lid, který by ještě ku Praze jíti viděli, zase domů obracovali, žádným spůsobem ku Praze přibližovati se mu nedopouštějíce. Ten den a celou noc a potom i na zejtří král se všemi svými ustavičně své koně osedlané měl a v nové oboře líhal, aby, přišlo-li by k něčemu horšímu, zadem na Pražany udeřiti mohl.

Na den M. Jana Husi, dne 6. července, hejtmané měst Pražských a lidé u věcech válečných zkušení bránu Špitálskou (nyní Poříčskou) i Horskou (nedaleko nynější Nové) lidem zbrojným osadili, poněvadž husaři, pod Špitálskem harcujíce, k týmž branám často se přibližovali, nic jinak, než jako aby jimi vpád nějaký do města učiniti chtěli. Ale když o tom přezvěděli, že tu dosti lidu jakož i několik kusů polních zasazeno jest, obrátili se odtud jinam.

Také na jiných stranách došlo k ostrým potyčkám, jakož se stalo jmenovitě na Velikém ostrově, nyní Velkých Benátkách řečeném. Němci zajisté, jenžto v Bubnech a v jiných okolních vsech leželi, dolů k vodě se spustivše, prachárnu obecní, na jezu mlýna Kamenského udělanou, zapáliti a Veliký ostrov opanovati chtěli. Pražané však o tom se dozvěděvše, drahný počet lidu zbrojného na týž ostrov vypravili. Zde byla střelba za dřívím a velikým topolím proti německým žoldnéřům zasazena, z nížto na ně stříleno tou měrou, že odtud i z Buben odehnáni jsou.

Střelba trvala po celý den; nejprudší boj býval mezi lidem Pražským a husary, kteří téměř celé město objížděli, přibližujíce se až k samým branám městským, aby lid k výpadům z města dodráždili a jej pak odtud buď odvedli neb dokonce pošavlovali. Tak se stalo téhož dne 6. července zradou jistého Krupého, osoby rytířské. Týž přitovaryšil se úlisně k Pražanům, dávaje jim zprávu, kterak blíže brány Špitálské a Horské harcují husaři, jichž všech že není přes sto koní více, ostatní pak že na jinou stranu města od krále obráceni jsou; a proto radil jim, aby jistý počet jízdných a pěších s ním za bránu se pustil a na ty husary udeřil, že je všecky snadno pobijí a koně jejich zajmou. Rozlícenost obecného lidu proti husarům byla veliká, i což divu, že mnozí, netušíce nic zlého, bez rozmyslu užíti chtěli té příležitosti, aby svou zlost na husařích vychladili. I neznajíce téhož Krupého blíže, vytrhli ven za ním z obou oněch bran v dosti velikém počtu a na husary se obrátili. Ti vidouce to, vždy dále před oním lidem ujížděti počali, a když tak jej dosti daleko od bran odvedli, tu najednou u větším počtu naň ze záloh vyrazili. To spatřivše jízdní z lidu Pražského i poznavše, že by takovému počtu nikterak odolati nemohli, na utíkání se dali, a zachvátivše přitom dotčeného Krupého, an právě mezi husary utéci chtěl, srazili jej s koně a na kusy rozsekali. Ale lid pěší, který nemohl s jízdnými ujíti, byl od husarů obehnán a mezi zahradami a vinicemi v počtu asi 70 lidí pošavlován. Tito ubozí, nejvíce sedláci, u sv. Jindřicha a u sv. Petra i v jiných kostelích okolních pochováni jsou.249.1

Nešťastná příhoda tato rozlítila mysli obecného lidu nesmírně, zvláště když se dozvěděl, že sem tam na Novém městě i nevinní lidé zabiti byli. V rozhořčenosti této naléhali na to, aby puškař ty veliké bořící kusy, naproti zámku namířené, zapaloval. Než rozvážlivější vědouce, že by takovým skutkem král ještě více popuzen byl, odvracovali lid obecný od toho a radili k mírnosti, předkládajíce mu s prosbami nejsnažnějšími, aby nevydával města na záhubu úplnou. Po žádosti tak důtklivé lid posléze od předsevzetí svého upustil. Podobným spůsobem znenáhla také na jiných místech střelba zastavena jest. O to nejvíce se přičinili purkmistr Staroměstský Ondřej Klatovský, M. Tomáš z Javořic a Jan Srna.250.1

Téhož dne 6. července, když nejprudší boj poněkud se utišil, purkmistři a konšelé vypravili některé osoby, mezi nimiž opět kancléř Sixt z Ottersdorfu a M. Tomáš z Javořic se nalézali, na zámek, aby králi vše, co se od lidu jeho Pražanům děje, znova předložili a na něm mírnějších prostředkův naproti lidu obecnému vyžádali. Král skutečně pustil vyslané osoby před sebe, maje na ten čas při sobě netoliko syna svého Ferdinanda, ale i biskupa Olomúckého, Vratislavského, knížete Těšínského, nejv. purkrabí Pražského, nejv. kancléře a mnoho jiných pánů ze všech zemí koruny české. V přítomuosti všech promluvil Sixt jménem Pražanův ku králi v jazyku českém, jaká nepřátelství dějí se jim pod nejedním připověděním královským, aby tedy odvrátil další zhouby od města a od obyvatelův jeho. Sixt prý tu mluvil slovy tak dojemnými, že nejedni z přítomných, slyšíce to, slzeli.

Ale král zcela chladně vyslechnuv řeč Sixtovu, odpověděl mu sám po latinsku: že vyslaným již včera uložil, aby lid Pražanův k vojsku jeho pokojně se choval; ale že přes to stříleli přes řeku, zabivše takto mnohé z lidu jeho, že opovážili se hrubou střelbu zasaditi na břehu a obrátiti kusy přímo na zámek proti králi, pánu svému. To vše jim stíživ, žádal, aby Pražané složili zhraně a všecku střelbu s břehu a jiných míst odvezli, a řemeslníci aby se k svým pracím opět vrátili. Tolikéž měli poslové konšelským úřadům oznámiti: aby podle obeslání jich došlého příští pátek před ním všickni se dostavili aniž se čeho obávali; ješto že on všem i příchod volný i svobodné navrácení zase domů slibuje; žádný že nebude vězen aniž jinak komu ublíženo; každý že bude moci volně promluviti, co se mu bude líbiti. Se zvláštním důrazem od nich žádal, aby všickni obeslaní se dostavili; neboť že ani jednomu z nich žádného bezpráví neb násilí učiniti nechce. Při čemž dovolával se svědomí přítomných knížat a pánů jakož i své vlastní přísahy, dokládaje, že to všecko jim jakožto dobrotivý panovník pod svou věrou slibuje.251.1

Poslové vyslyševše krále, požádali ho aby některé ze svých rad s nimi dolů do měst poslal, ješto že by zajisté Pražanům bylo věcí příjemnější, kdyby vůle králova i takové připovědění jeho všechněm vůbec od týchž pánův předloženo bylo. I vyslal král s nimi Jiříka Žabku a Přemka podkomořího moravského, kteří výborně česky uměli.

Když pak dotčené osoby na radnici Staroměstskou přišly, svolavše všecky zbrojné, kteří právě okolo radnice dole stáli, předložily jim příčinu, proč k nim od krále posláni jsou. Na to Sixt k žádosti jich přítomným oznámil, co sobě král za stížnost ze strany toho pozdvižení v městech Pražských pokládal; že však to opatřeno býti má, aby se od lidu válečného žádných dalších škod a příčin k nevoli a k jakému pozdvižení nedálo. Spolu Sixt jim vůli královu ohlásil, aby se příští pátek všickni obeslaní na hradě dostavili, žádný ani té nejmenší těžkosti se neobávaje, an král všechněm i jednomu každému připovídá, že na žádného žádným vymyšleným spůsobem saženo býti nemá. Tolikéž i ostatní sliby královské jim oznámil. Což všecko i přítomní poslové královi stvrdili, řkouce, že takové připovědění od krále v jich přítomnosti skutečně se stalo.

Sotva však poslové královi z radnice Staroměstské na zámek se odebrali a věci v Praze k jakémusi pokoji se chýlily, nové pobouření mezi lidem povstalo a to mnohem povážlivější předešiého.

Bylať téhož dne 6. července dobou odpolední ves Bubny zapálena původem žoldnéřů německých, ano rozneslo se i po městech Pražských, že husaři Arnošta Krajíře z Krajku, jenž se svým lidem Pražanům na pomoc táhl, odehnali a jali. Zpráva o zajetí téhož Krajíře, jak se zdá, se sice nepotvrdila, ale jisté bylo, že několik set branného lidu husaři tam pošavlovali.252.1

Za těmi příčinami, jakož i poněvadž vždy nové pobouřlivé řeči po městech procházely, obecný lid poznovu začal se bouřiti. Mluveno vůbec: aby již na žádné lahodné a pěkné mluvení a přiříkání královo se nespoléhali, že se jim nikdy od něho zadosti neděje; ale poněvadž od lidu jeho již oheň v zemi se pouští, a obyvatel jeden, ovšem ne poslední - míněn tu dotčený Arnošt Krajíř - zajat byl, aby tedy vedle zřízení zemského na ty žoldnéře jakožto na zhoubce zemské udeřili k obhájení přátel, národu a jazyka svého.

Lid se tu opět hnal k radnicím, zvláště na radnici Staroměstskou, kdež purkmistr téhož města Ondřej Klatovský z Dalmanhoršt a někteří konšelé v zasedací síni se nalézali. Zde jim těžké domluvy a pohrůžky od rozkáceného lidu jsou činěny, že rozhodných prostředkův proti nepřátelům země se nechápají. I musili konečně pro ukrocení rozbouřených vášní a pro zachování svých hrdel rozepsání do krajův v týž den M. Jana Husi učiniti. V kterémžto rozepsání, daném "v střední den sv. M. Jana Husi" t. j. 6. července, purkmistři, rady, starší obecní a obce Starého a Nového města všem třem stavům po krajích oznámili, že od válečného lidu královského znamenité nátisky Pražanům se dějí, a že se týž lid spůsobem válečným k nim obrátil; pročež žádali stavův, aby jich svou rychlou pomocí neupouštěli, nýbrž jak jich týž list dojde, aby s lidem svým válečným Praze na pomoc přijeli a přišli.252.2 Že pak v tom rozepsání o Malé straně řeči není, jde odtud, že v moci lidu královského se tehdáž již nalézala.

Jak se král o tom novém pozdvižení dozvěctěl, i hned poslal dolů do měst opět nejv. purkrabího a známého již jednatele svého Jiříka Žabku, skrze něž Pražanům oznámiti dal, jak těžce to zapálení vsi Buben nese, ano že poručil se na to pilně ptáti, a kdož by koliv o tom usvědčen byl, každého takového že na hrdle ztrestati dá; tu škodu pak že mnohým lidem nahradí. Dotčení poslové Pražanům přímo dosvědčovali, že oni vše to od krále slyšeli, ano že prý na svou korunu, již právě na hlavě měl, ruku vloživ, na svou víru královskou jest připovídal, jestli že pokoj dále zachovají, že netoliko "králem jich a pánem milostivým býti, ale také i vinným pro nevinné odpustiti chce."

Na kteréžto připovídání a zaříkání tak pronešené v skutku také všickni se spolehše, hned téměř té hodiny se upokojili a do obydlí svých se navrátili.

Na zejtří ve čtvrtek dne 7. července ráno přední osoby měst Pražských na radnici Staroměstské u velikém počtu se sešli, aby mezi sebou uvážili, co by jim dále v příčině toho obeslání činiti bylo, podle něhož druhého dne na zámek dostaviti se měli. Dělila se v tom mínění ve dvé. Jedněm nezdálo se, aby podle toho obeslání se zachovali bez vůle a potazu všech stavův; byloť jim nemálo podivné, ano podezřelé, že měli se v tak znamenitém počtu, ovšem pak přední osoby z měst, dostaviti; při čemž i toho jest připomenuto, že o mnohých artikulích, o něž obesláni byli, ani té nejmenší vědomosti nemají. Naproti tomu jiní se přimlouvali, aby se Pražané vůli královské poddali. Strana tato ukazovala zvláště k posledním slibům královým a k přísaze jeho, den před tím podle svědectví poslův učiněné; těch že sluší šetřiti a pro ně v krále důvěřovati. Zdání tomu napomáhali nemálo nejv. purkrabí, nejv. kancléř a M. Oldřich Humpolec z Prostihoře, kteřížto zjednavše si u konšelův mírnějších velikou důvěru, od nich také o radu v oné věci tázáni byli. Zvláště Oldřich Humpolec, jakkoli na něm silné podezření lpělo, že on s jistým Janem Kotským to obeslání na Pražany sepsal, svým chytrým jednáním k tomu nemálo přičinil, že ono druhé zdání konečně mezi konšely vrch obdrželo.

Ale místopísař královský Oldřich Humpolec nepřestal v agitaci své při Pražanech jen na tom; nýbrž smluviv se s nejv. purkrabím a kancléřem, sepsal zvláštní notuli či formulář v rozum ten, aby Pražané ve všem přečinění svém králi na milost i nemilost se dali, a v takových slovech přímo své promluvení ku králi učinili. Když však ten spis Pražanům čten byl, odepřeli tomu rozhodně, pravíce, že dosti jest, ky i se na milost dávají; že oni to jaktěživi neslyšeli, aby se kdo také na nemilost komu dávati měl, ano i lidé hříšní že pánu bohu a stvořiteli svému i ve svých hříších toliko na milost a ne na nemilost dávají. Ale Oldřich Humpolec nepřestával jich k tomu namlouvati řka, že i purkrabí a kancléř jim radí a poroučejí, aby se nikterak návrhu jeho na odpor nestavěli, že to vše k jich lepšímu býti mít; nebo král s císařem přísahou se zavázali, že žádného již více nepřijmou, než toliko kdož by se na milost i nemilost poddal. Na důkaz přivedl landkrabí heského, kterýž takovou poddanost k císaři ukázav, též milosti znamenité u něho došel; tudíž aby se i oni Pražané za to nestyděli, králi a pánu svému se pokořiti, byť i tím odporem vinni nebyli.

Nad to výše král i některé osoby ze stavu panského a rytířského k tomu přiměl, že do Prahy v těchto dnech přijeli a Pražanův snažně k tomu pobízeli, aby se jen upokojili a poddali, že z toho nejen žádných těžkostí neponesou, ale že na králi pána milostivého míti budou.

Konečně docházeli Pražanů listové z krajův, jimiž k pokoji a poddání se vybízeni byli. Již pan Jan z Pernšteina, tak věrný dříve spojenec stavu městského, psal dne 5. července z Českého Brodu Pražanům, že nad bouřkami a různicemi v Praze žádného potěšení nemá, ješto že nic jiného z nich, nebudou-li přetrženy, nezná, než zkázu a záhubu toho království. I radil jim důtklivě, aby těch cest hledali, jež by k pokojnému narovnání s králem vedly.

Nejdůležitější však v té příčině bylo psaní, jež týmž časem došlo od Jakuba Fikara, primasa Staroměstského a hofrychtáře království českého. Týž požíval pro svou rozšafnost a podivuhodnou výmluvnost veliké vážnosti u Pražanů. Avšak meškal právě tou dobou, když král do Prahy přijel, za jistým řízením s královským podkomořím v Klatovech. Pročež Pražané, bravše až dosud nejednou v důležitých potřebách radu jeho na potaz, psali mu také, žádajíce ho, aby se i hned do Prahy vypravil a s ostatními konšely povážil, jak by se jim ku králi zachovati bylo. Ale Jakub Fikar nemohl hned se vrátiti, protože v té jízdě "sám svůj nebyl," nýbrž k podkomořímu vázán; z té příčiny skrze zvláštní list Pražanův snažně prosil, aby se do žádných výtržností nedávali aniž toho dopouštěli, aby je kdo od krále odvozoval; vůbec aby v žádného jiného nedoufali, než v boha a v krále svého.

Z téhož psaní Fikarova Pražané se dozvěděli, že stavové také v západních krajích k pokoji přistupují a podle krále svého státi chtějí. Naposledy jim Fikar i to oznámil, že dne 3. července byl na Zelené Hoře sjezd odbýván, na němž asi 250 osob panského a rytířského stavu své přiznání ku králi slavně učinily.255.1

Po takových zprávách klesla mysl i nejedněch odvážlivějších. A jakkoli Pražané o takovém poddání se na milost i nemilost zprvu nic slyšeti nechtěli, přec po některém váhání tak učinili. Všeliký odpor zajisté by byl nyní jen k většímu ještě krve prolévání vedl, poněvadž král novou pomoc od císaře právě obdržel a tudy proti vší zpouře obcí Pražských dostatečně opatřen byl.

Pražané tedy uvěřivše slibům královským výše připomenutým, uposlechli svých přátel, jenžto k pokoji jim radili; domnívaliť se, že povolností takovou všecky věci k dobrému konci přivedeny budou. I usnesli se tedy na tom, že podle obeslání královského se zachovají; a aby vůle králova ve všem všudyž naplněna byla, přijali Pražané k napomenutí Jana z Prostiboře také tu notuli o poddání se na milost a nemilost tak, jakž od něho jim předložena byla. Jaké však záměry král na nich vykonati chtěl, to vycházelo jednak z listův jeho k Moricovi výše již připomenutých, jednak z psaní, jež téhož dne do Rakous poslat, když ono snešení mu donešeno bylo. Psalť se zalíbením o tom vzdaní se Pražanů na milost i nemilost, dokládaje, že "toho milostivého úmyslu jest," s pomocí boží nejprv původce odporu náležitě potrestati a zemi takové řády dáti, jimiž by podobné zpoury odvráceny a poddané poslušenství spůsobeno bylo.256.1

Dne 8. července ráno shromáždili se na radnici Staroměstské všickni ti, kdož z předních měšťanův zvoleni byli, aby se podle obeslání na brad vydali. Ti když ještě pospolu byli, přišlo k M. Tom. z Javořic psaní od nejv. purkrabího Wolfa staršího z Krajku, v němž jmenem královým Pražanům poručeno, aby žádný ani na zámek ani přes most nechodil kromě těch, kteří před králem státi mají, ti pak aby beze všech zbraní se dostavili. Dále purkmistrům Starého i Nového města purkrabě oznámil, že král lid svůj dal mustrovati, aby tedy, pozorujíce to, jiného nic se nedomýšleli a to také v obou obcích oznámili.

I vydali se pak na zámek, jedni pěšky, mnozí však pro vysoké stáří tam jeli. Když se na hrad dostavili, tu král, jakž hodina 11. uhodila, v slávě znamenité z pokojův svých na palác sešel, a na všecky strany přísně se ohlédnuv, posadil se v majestátu svém na tom prkenném lešení, naproti soudné světnici k východu slunce vystaveném. Po pravé straně králově zasedl syn jeho Ferdinand, z pánův, hejtman moravský, Václav z Ludanic, nejv. maršálek český Pertholt z Lipého, Hanuš z Lichtenšteina z Mikulova, Jetřich z Kunovic; z rytířstva nejv. písař moravský Václav Tetour z Tetova, podkomoří moravský Přemek z Vičkova, Jan Kropáč z Novědomí. Po nich pak následovali z Horní Lužice: z pánův Krištof purkrabí z Donína, z rytířstva dr. Oldřich z Nostic, Hanuš ze Šliben, Mikuláš Mecerod a Hauk z Maxen. Po levé straně při králi seděli: Václav kníže Těšínský z knížat slezských, z pánův: Joachim Malcan, Vavřinec z Drahotous, hejtman knížectví Opavského, Jan starší z Vrbna, komorník téhož knížectví, Balcar starší z Kytlic a Balcar z Biberšteina; z rytířstva Matiáš Log, hejtman knížectví Svídnického a Javorského, Jan Pošádovský, hejt. knížectví Opolského a Ratiborského, Jan Planknar, sudí knížectví Opavského, František Kecerský z Rotenberku, Hanuš Gotš, kancléř knížectví Svidnického a Javorského, Jiří Šveinichen. Z markrabství Dolní Lužice byli: Petr z Rodenštoku a doktor Vavřinec Knor.

Z těchto tedy osob skládal se soud, před který král Pražany obeslal. Kromě nich přítomni byli také August kníže saský, biskupové Olomúcký a Vratislavský a mnozí nejv. úředníci a soudcové zemští.

A jak se všickni přítomní na rozkaz nejvyššího purkrabího utišili, král skrze hejtmana moravského tázati se dal, zdali všickni obeslaní se dostavili. I dáno od Pražanů za odpověď: že dali všecky osoby vedle rozkazu královského obeslati, aby každý, kdo volen jest, před krále najíti se dal; ale že k některým nebylo lze se tak zachovati. Přitom omlouvali zvláště primasa Staroměstského Jakuba Fikara, jenž s podkomořím za úřední povinností po královských městech jezdil a na ten čas v Klatovech dlel, pak ještě některé jiné, kteří buď pro potřeby své byli z Prahy odjeli aneb pro nemoc doma zůstati musili.

Po té promluvil hejtman moravský dále: že král by sice mohl podle provinění jich jináč se k nim zachovati než pořádem práva; než jako král spravedlivý že pořádu práva k nim šetřiti chce, aby se žádnému křivda nestala; že tedy nejprvé Pražanům obeslání přečteno bude, a budou-li chtíti svou nevinu provésti, že král je slyšeti chce. Na to přečetl Jan Kotský obeslání výše již dotknuté, jež v Litoměřicích dne 1. července dáno bylo. Když tak se stalo, pravil opět Václav z Ludanic k Pražanům, že jsou právě slyšeli, jak hrozně proti králi, pánu svému, jsou se přečinili, chtějí-li tedy co k tomu promluviti neb se toho spraviti, že jim král toho přeje.

Ale ono vyzvání hejtmana moravského k svobodnému se ospravedlnění jen na oko se stalo. Byloť zajisté již před tím Pražanům nařízeno, jakou k tomu odpověď dáti musí, má-li od krále milostivě přijata býti. Pročež četl na pokynntí královo Sixt z Ottersdorfu, kancléř Staroměstský, ve jmenu všech tří měst Pražských odpověď v týchž slovech, jakž jim podle poručení nejvyššího kancléře od M. Oldřicha Humpolce sepsána byla.258.1 I řečeno v ní: "Poněvadž oni Pražané po všecky časy JMK. jsou pána k sobě milostivého seznávali a na ten čas vidí, že vedle toho obeslání hněv k nim míti ráčí; protož což se jest koliv v tom čase zběhlo a od měst Pražských proti JMK. se přečinilo, a proč JM. hněv svůj k nim nésti ráčí, v tom ve všem že jemu jako králi a pánu svému nejmilostivějšímu se na milost a nemilost dávají a jeho krále se vší pokorou za to prosí, že jich králem milostivým i na časy budoucí zůstane a podle té ponížené prosby a pokory věří, že jim to všecko milostivě vážiti, prominouti a je tak k sobě přijíti ráčí. A aby s JMK. v žádný soud jako s pánem svým nevcházeli, za to že s nejvyšší prosbou prosí. Spolu slibovali, že oni k JMK. na časy budoucí věrně a poddaně se chovati a budoucí či potomky své k tomu vésti chtí, aby se k JMK. též vždycky věrně a poddaně chovali."

Posléze v, témž přednešení Pražané arciknížete Ferdinanda i jiných knížat a rad královských při tom soudě sedicích, zejmena též knížete Augusta saského, který také přítomen byl, za přímluvu jejich při králi prosili, aby je Pražany na milost i nemilost přijíti ráčil.

Když tato odpověď Pražanův, největší pokorou oplývající čtena byla, vykládal ji, každou větu zvláště, Jiřík Žabka latině králi. Po dokonání toho všickni obeslaní, jakož jim taktéž prvé rozkázáno bylo, poklekli, a když jim král poručil opět vyvstati, tu hejtman moravský dále jim pověděl, že král jim ještě některé články přečísti dá, aby velikost svého přečinění poznali. V tom chtěl Sixt z Ottersdorfu kn králi od Pražanů něco proti tomu promluviti a spolu žádati, aby více čteno nebylo; ale král kynuv rukou, aby mlčel, rozkázal celé obvinění čísti. Ve spise tomto velmi obšírném praví se, kterak král prý hned po dosednutí na trůn český pečoval o blaho království českého a bedlivě šetřil práv, svobod a chvalitebných zvyklostí stavův a hned po shoření desk že všecko, což jsou stavové na obecních sněmích k vložení do desk zemských na něm žádali, také opět vepsati dal, tak že prý osobou jeho nikda nic nescházelo. Dále že stavové mu poddanost a poslušnost přísahali, a tedy že poslušenství zachovávati mají; neboť "kdož vrchnostem svým se protiví, podle naučení sv. Pavla, proti božskému ustanovení nepořádnou věc činí a soud neb zatracení na sebe potahují."

Král v témž spise Pražany hlavně z toho vinil, že ty rozličné sjezdy, jež stavové proti vůli jeho odbývali, hlavně oni spůsobili, že lid do pole vypravili a toho snešení přátelského stavův příčinou byli, že se svými zápisníky a vůdci k nepříteli krále a království českého se obrátili a přivinuli, nedbajíce na to, že právě kurfirst staré smlouvy s korunou českou porušil a od císaře do klatby dán byl. Dále jim vytýkal, že všelijaká smyšlená psaní do sousedních zemí královských posílali, tvrdíce, že císař a král zemím koruny české a jich právům záhubu strojí, tolikéž že radu královského Grispeka do vězení vzali a na neobyčejný závazek jej propustili, osoby pak, jež král byl ze země vypověděl, zase do království pouštěli a lidu svému přes všecka nařízení císařská i královská s pole strhnouti nerozkázali, až teprva po porážce a jetí Hanuše Fridricha. A takto že se chovali, jako by království české bez krále bylo a jim k spravování a k vladařství náleželo. Naposledy sobě král do Pražanův stížil, že po příjezdu jeho se proti němu opatrovali, nejinak než jako by to zjevný nepřítel byl; při čemž ovšem se toho řádění svých žoldnéřův ani slovem nedotkl.259.1

A takto král vykládaje všecky příběhy, jež od 5. února 1547 v Praze a v zemi vůbec se udály, se stanoviště své absolutní nedotknutelnosti, pomíjel aneb aspoň vymlouval všecka ta porušení zřízení zemského, jichž se sám byl dopustil, a která z většího dílu, jakož z dosavadního vypravování vysvítá, k oněm proviněním Pražanův napotom vedla.

Z dotčených pak příčin vedena jest obžaloba proti primasům, konšelům, starším i obcím všech tří měst Pražských, "že se proti mocnosti a důstojnosti královské provinili, proti králi jakožto pánu svému od boha usazenému pozdvižení a bouření spůsobili, čehož že se žádným spůsobem spraviti a očistiti nemohou."

Po přečtení oné žaloby opět hejtman moravský k Pražanům se obrátil, řka: že jsou slyšeli, jak hrozně proti králi a pánu svému se přečinili, i že se jim toho podává jednou, po druhé i po třetí, aby se toho spravili a očistili.

K tomu zase Sixt od Pražan odpověděl: že se oni v žádný soud s králem, pánem svým, dáti nechtějí; ale poněvadž se již v tom ve všem mu na milost i nemilost dali, že prosí, aby se král k nim milostí svou nachýliti ráčil. Přitom tak, jako prvé, přítomných osob za přímluvu u krále prosil.

Po těchto slovech Sixtových král kynul na přísedící soudce rukou, aby se v hromadu sestoupili. O rozmluvě, kterou s nimi král na to měl, píše Sixt takto: "Král sám dosti hlasitě asi na půl hodiny křikaje, mezi nimi (soudci) mluvil. Jiní všickni okolo něho stojíce, mlčeti musili, aby právě v tom novém pořádném soudu všecek neřád hned zouplna zachován byl, tak jakž se jest toho času při tom i při jiných jeho všech soudech dálo, na nichž sám král seděl, sám na všeckny žaloval, sám pře vedl a sám ortele nebo rozsudky vynášel."260.1

Hned potom hejtman moravský opět obeslaným oznámil: že král pokoru jejich viděl a žádosti jejich slyšel, tolikéž i přímluvy, které jsou za ně od knížat a jiných tu přístojících se dály; a protož aby málo do soudné světnice poodstoupili, že král se soudci svými radu o to držeti chce, načež že další vůli královskou uslyší. I šli všickni do té světnice, a jak tam nejposlednější již vešel, král prý pozasmáv se, kynul rukou, aby dvéře se zavřely. A vstav hned, do svých pokojův nahoru se bral a drabanty a harcéři dvéře u soudné světnice osaditi poručil.261.1

Z těch, kdož z obeslaných toho dne na zámku se nedostavili, pohřešováni jsou nejvíce Jan Tetour z Vrané a Jakub Fikar z Vratu. Pročež král poručil; aby nejprv Jan Tetour jat a na hrad doveden byl. Ale jemu podařilo se, když ho již na zámek vedli, prchnouti, načež přeplaviv se kdesi na lodce přes Vltavu, naprosto prý zmizel, tak že všecko pátrání po něm, jež hejtman hradu Pražského Wolf z Doubravské Hory skrze Jiříka Komedku předsevzal, marné bylo. V příčině primasa Staroměstského Jakuba z Vratu král psaní učinil, aby podkomoří jej bez meškání do Prahy zase dopravil, a jím se ujistě, na zámek Pražský ho dodal. To král vše opatřiv, vyslal hejtmana moravského se sedmi jinými osobami k Pražanům do soudné světnice a jim skrze Zikmunda Helta tyto artikule přečísti rozkázal:

  1. Nejprvé aby od těch závazkův a zápisův, při času sv. Valentina minulého vzdělaných, dokonce pustili a hned aby se králi dostatečně zapsali, že na nejprvnějším sněmu obecném pečetí všech tří měst Pražských od těch zápisův sobě vyžádají a je pryč vezmou.

  2. Všecky a všelijaké psaní, spisy a akta, které jsou se koliv v tom času toho vzdělání jejich závazkův mezi nimi a spoluzápisníky jejich zběhly, k tomu také všecka psaní, která jsou koli od Hanuše Fridricha aneb jiných osob buď z království českého neb ze zemí k němu příslušejících byli přijali, a jež by se krále dotýkala, aby beze všeho meškání vydali.

  3. Aby všecka privilegia a svobody, kteréžkoli města Pražská mají, které se jich samých dotýkají a od předešlých císařův a králův českých i od něho krále jim nadána jsou, králi v moc dali a na tom přestali, jaký jim on dále řád ustanoví a jaké svobody zase z těch jejich jim navrátí. Tolikéž aby cechové všech tří měst své svobody králi k rukoum vydali.

  4. Dále aby střelbu všecku se vším příslušenstvím ze všech tří měst vydali; tolikéž aby všickni měšťané a obyvatelé Pražští všecky ručnice, zbroje a jiné braně, kromě mečův a jiných malých zbraní, na radnici každého města, v kterém jest kdo osedlý nebo bytem, přinesli a vydali až do dalšího v tom nařízení královského.

  5. Aby obecní statky pozemské všech tří měst Pražských buď dědičné nebo zápisné, spolu se všemi zápisy a spravedlnostmi na to svědčícími králi v moc deskami zemskými dali; tolikéž aby všecka cla měst Pražských mu pustili.

  6. Aby se králi dostatečně zapsali, že na budoucí věčné časy jemu a dědicům jeho i budoucím králům českým z každého sudu piva groš bílý a z každého strychu sladu, který se z města prodá, též jeden groš bílý dávati budou.

Posléze si král ještě vyhradil, aby některé osoby v městech Pražských, které prý se proti královské mocnosti, vrchnosti a důstojnosti skutečně přečinily, podle provinění jich trestati mohl. A jakož v Starém městě Pražském času minulého výše jmenovaný kupec Arnolt bez dědicův zemřel, jehož statek sobě Pražané byli přivlastnili, pročež žádal král, aby mu všecko jmění po témž Arnoltovi pozůstalé beze všeho odporu vydáno bylo.

Ku kterýmžto artikulům doloženo, že král mimo ně poddaných svých Pražanů pro jejich provinění dále trestati nechce, nýbrž že je v ochranu svou bere, jim nemilost svou promíjí a jejich milostivým pánem býti chce.

Vězňové, jichžto přes šest set předních osob ze všech tří měst Pražských bylo, nemálo zalekli se, uslyševše tak přetěžké věci, jichž král na nich žádá. Tu teprv vyrozuměvše tomu, jak jsou lahodným slibováním do vězení co do nějaké pasti vlouzeni, za to žádali oněch poslův královských, aby se jim v tak velikých a znamenitých věcech nějaké prodlení stalo, aby spoluměšťanům svým v městech Pražských to vše oznámiti a předložiti mohli. Ale toho jim povoleno nebylo. Ano jmenem královským oznámeno jim, jestliže by hned pojednou těch článkův přijmouti nechtěli, že bude král dobře věděti, jak s nimi naložiti má. Vězňové nevidouce žádného zbytí ze stavu svého a znamenavše opatření králova proti každému odporu, ztratili srdce a odvahu a svolili ke všem žádostem královým, toliko v tom článku, kde si král některé osoby k budoucímu trestání zůstavoval, žádali, aby od takového úmyslu upustil a všem to všecko již prominul. Ku kteréžto prosbě však, jakož se zdá, žádné určité přípovědi se jim nedostalo.

Po těchto věcech ještě téhož dne 8. července k večeru jistý počet vězňův k v řízení oněch článkův na závazek cti a víry propuštěn byl, a sice na ten spůsob: jestliže by toho všeho, což dotčení artikulové obsahovali, do dne zejtřejšího do 18. hodiny na celém orloji či do 2. hod. odpol. nevykonali, aby se opět do téhož vězení postavili. Ostatní pak všickni, byvše od hejtmana hradu Pražského skrze lid zbrojný dílem ve světnici soudné, dílem po rozličných pod palácem sklepích uzavíráni, pilně od německých drábův dnem i nocí hlídáni jsou, aby žádný ujíti nemohl. Mezi těmi, kteří u vězení zůstali, byl také Sixt; mělť král k němu velikou nechuť, protože jej za jednoho z předních protivníkův svých pokládal a soudil, že Sixt mnohá privilegia v své moci má.

Propuštěné osoby pilně vyjednávaly s Pražany o artikule královské. Nejprvé povoleno k vydání střelby a zbroje. Za tou příčinou napotom několik set koní do měst Pražských vysláno, jimiž střelba velká i malá a jiní nástrojové váleční na zámek vezeni býti měli. I bylo těch věcí, zvláště prachův a kulí, takový dostatek, že služebníci královští, vidouce to, tomu se nadiviti nemohli, pravíce, že jsou tak mnoho zbraně ještě nikdež neviděli. Sám král se v tom prohlásil, že ani v pevnostech kurfirstových tolik zásob válečných neviděl. Byloť jich za mnoho tisíc kop gr. čes.; neb některému sousedu dostalo se zbraně vydati za 200 až 300 kop gr. Zvláště Staroměstští veliké zásoby střeliva uschovány měli, které někteří domácí puškářům královským vyzradili. A tak se musely tyto válečné věci po několik dní pořád na hrad dovážeti.264.1

Rovněž odhodlali se Pražané k postoupení a vydání pozůstalosti kupce Arnolta, vidouce, že všecko dovolávání se jakýchkoli privilegií na odúmrti bylo by naprosto marné.264.2

Že pak Pražané k dotčeným dvěma věcem namluviti se dali, toho příčiny hledati předkem v tom, že povážlivější z nich jednak každý nový pokus odporu měli za marný, jednak že přímo chtěli osvědčiti svou ochotnost k smíření se s králem. Ale jakkoli ukázali se býti ochotnými k tak velikým obětem hmotným; nicméně nebyli toho úmyslu, vzdáti se též všech svých privilegií a vydati v šanc jediné toto rukojemství samostatnosti politické. Za kteroužto příčinou k ostatním artikulům jim předloženým nikterak přistoupiti nechtěli. A tudíž také osoby, předešle z vězení propuštěné, podle závazkův svých v soboty dne 9. července na hrad se opět vydaly, kdež po celý ten sobotní den držány byly.

Potom pak k samé noci všickni vězňové i z těch sklepův pod palácem do soudné světnice přivedeni jsou, kdež jim Jiří Žabka, jenž k nim ještě s několika jinými posly od krále vypraven byl, ohlásil, že z rozkazu královského ještě někteří na svobodu puštěni budou. Musili však na závazek cti a víry rukou dáním slíbiti, že na ten čas nikam z Prahy odjížděti nebudou a k rozkazu královskému kdy a kamkoli se dostaví. Každý z nich byl od Wolfa z Vřesovic, hejtmana hradu Pražského, na závazek cti a víry vzat, načež od trabantů a halapartníků, jimiž všecko všudy na hradě osazeno bylo, z vězení na svobodu puštěn. Mezi těmi takto propuštěnými nalézal se též Kašpar Strnad, známý posel k stavům moravským.

Bylo na bíledni, že se jim té milosti královské jen z té příčiny dostalo, aby v městech Pražských zatím spolusousedy své k přijetí ostatních artikulův od krále podaných pilně nabízeli.

Ostatní vězňové odvedeni jsou zase do sklepův velmi nečistých, kdež jídati, spáti i na potřebu choditi museli; a poněvadž týmž časem veliká horka byla, povstal v těch vězeních smrad přetěžký, tak že mnozí na svém zdraví velikou škodu vzali. A když na svůj nesnesitelný stav stížnost vedli, od náhončích královských jim slibováno, že hned z vězení svých propuštěni budou, jakmile ty artikule v městech Pražských se na místě postaví. I nebylo tedy divu, že ti, kdož v těch smrdutých sklepích dále trvati a těžkosti nevýslovné snášeti museli, opět a opět naléhali na obce, aby rychlejším přijetím žádostí králových také jim brzké vykoupení z těch útrap zjednaly.

A není pochyby, že stížnosti a stesky tyto, tak zhusta se opětujíce, jakož i pilná jednání přátel králových k tomu vedly, že se Pražané posléz k vyplnění také ostatních článkův naklonili. Král uživ těchto příznivých okolností k prospěchu svému, dal složiti zápis, jenž ty ostatní sporné artikule obsahoval a do desk zemských vložen býti měl.

Hned na začátku téhož zápisu opakována jsou pokorná slova, již v obeslání královském obsažená, jak hrozně jsou se města Pražská proti králi provinila, načež následovali artikulové tito čtyři:

  1. Že Pražané z těch závazkův při nejbližším sněmu se propustí a pečeti své od nich poberou.
  2. Že všech cel městských králi a dědicům jeho postoupí, a zápis na to postoupení že tak udělán bude, jakž král jim oznámí.
  3. Že též zápis na to učiní, aby posudného z každého sudu piva buď ječného neb bílého domácího, kteréž vaří, aneb hostinského, jež přivezou, a tolikéž ze sladův, jež vyprodají, z jednoho každého korce či strychu po 1 groši čes. králi a dědicům jeho dáváno bylo.
  4. Že všecky listy a majestáty, které se na statky vztahují, tolikéž registra důchodní na ty všecky statky v moc králi dají.

A k těmto artikulům měly přední osoby všech tří měst Pražských ve jmenu svých obcí své přiznání učiniti. Což také dne 12. července se stalo. Téhož zajisté dne purkmistři a rady, starší obecní i všecky obce tří měst Pražských vyslali ze sebe s listy mocnými k deskám zemským osoby tyto: ze Starého města Ondřeje Klatovského z Dalmanhorstu, Martina Smila z Stoješic, Martina z Vlkanova a Jiříka Komedku z Rovin, z konšelův; Benjamina z Vlkanova, Duchka Chmeléře ze Semechova, Jindřicha Hrobčického z Hrobčice a Jana Chochola ze Semechova, ze starších obecních; Šimona z Tišnova, Zikmunda Pikharta ze Zeleného Oudolu, Michala Karyka z Řezna a Blažka z Pereštu, z obce. Novoměstští vypravili Jana Srnu z Karlovy Hory, Martina Divišovského z Prošovic, Jiříka Švika a Ondřeje Zoubka, z konšelův; Mikuláše Karasa, Jiříka bakaláře od Bílých Orlův, Šimona Špryncle a Ondřeje Kořeníčko, ze starších obecních; Jana Kydlina z Šonova, Štěpána Jeptišku, Jana Frantu, kováře, a Pavla Bartovic, řezníka, z obce. A Pražané Menšího města vyslali Jiříka z Ploskovic, Jana Šimůnka, Prokopa, pekaře, z konšelův; Jana Srnu, Víta Kruše, Barloloměje jinak Bartu, řezníka, ze starších obecních, Martina Slováka, Bonaventuru, mečíře, a Klimenta, kožišníka, z obce.

Tito předstoupivše před úředníky menší desk zemských, výše položený zápis na sebe učiniti musili, takřka pod duší svých zatracením ve jmenu všech tří měst se zavazujíce a svatosvatě slibujíce, že ony čtyři artikule zachovávati budou. Spolu doložiti musili, že toto přiznání od nich a dobrými volemi či dobrovolně se stalo.266.1 Ku kterémužto jednání mnozí z předních osob, jako Ondřej Klatovský, purkmistr Staroměstský, a jiní, teprv později z vězení svých vypuštěni jsou. Ale po vykonání toho nezůstali, jakož jim slibováno bylo, na svobodě, nýbrž do těch smrdutých sklepů pod palácem se navrátiti musili.

Ze statkův a zboží dědičných, jichž tehdáž Pražané deskami králi a dědicům jeho postoupili, náležely Starému městu zámek a městečko Přerov, vesnice Sedlčanky, Semice, Velenky, Vesce, Bříství, Čermníky, Horúšany, Tatce, Třebestovice, Mlečice, Mračensko, Záryby, městečko Klumín, vsi Líbeznice, Míškovice, Měšice s dvorem, Libiš, Kyje, Hostavice, Svojšovice, Modřany, Hrnčíře, Dvorce, Holubice, Braník, Střechov (ves zaniklá někde u Stříškova), Sázené, Jinočany, Zbuzany, Kněževes, Butovice, Jinonice, v Motolech dva dvory, Smíchov, Běloky, Středokluky, Zlíchov, Hlubočepy, Odolení Voda (Vodolka), Uhříněves (Ouřinoves); Tehovice, Kolovraty, Krabušice, Přestavlky, Voděrady, Zděbrady, Lipany, Křešice, Hovorčeves (Hovorčovice), Korycany, Újezdec, Dědibaby, Dřínov, Dušníky, Holešovice, v Nůslích dvůr Pražský řečený, Martín, Sedlec, Chabry, ves Liboce, rybník Pračský řečený, Brnky, Liboc, Mstětice, městečko Nehvizdy, Nehvizdky, Vyšehořovice, Horúšany, městečko Mochov, Vikaň, Kozovazy, Týnec, tvrz a dvůr Strašnice, Sedebrovice, Popovice, Todice, Lomnice, Petříkov, Újezdec a posléze několik poddaných v Košíři, v Ovenci (Bubenči), v Stříškově, v Kbelech, v Úněticích a na Újezdě.267.1

Novému městu patřily: Kamenice, Olešovice, Želivec, Sulice, Kunice, Ládvé, dvůr Prače, Podol, Dvorce, Vesce, Jesenice, poplužný dvůr řečený Bobuňovský ve Vysočanech, Svojšovice, Radimovice, Osnice, Nůsle, Radějovice, Letňany, Krasovice, les Bakovec řečený, v Hrdlořezích svobodná krčma s platem a několik poddaných v Pichoticích, v Skuhři a v Ladevci.267.2

Pražané Menšího města čili Malostranští, ač také statky dědičné ve dsky zemské klásti směli, žádných statkův dědičných neměli; než cokoli jsou zápisného zboží měli, na to zápisy své králi hned dali, žádného více práva na ně ani sobě ani potomkům nezůstavujíce. Archiv král. hlav. města Prahy. Lib. memor. N. LXVII.

Avšak na těchto konfiskacích statků král ještě nepřestal. Neboť nedlouho potom předloženy jsou Pražanům přičiněním Grispekovým z komory královské žádosti ještě jiné:

  1. Nejprvé uloženo jim, aby zápisy, které jsou na sebe zdělali, ještě po dvakráte na pergamen přepsati dali; a jeden zvláštní zhotoviti se měl, a sice tak aby na něm prý leckteré změny učiniti se mohly.

  2. Dále měli Pražané postoupiti všech přivozův i tržných, a ty přívozníky a tržné nahoru postaviti a zprávu o tom dáti, mnoho-li se přívozného a tržného do roka sbíhá.

  3. Tolikéž plat z papírny i z mlýnův na kamení, z mandlův plátenných postoupen býti měl se vší Pražanův přitom náležitou spravedlností.

  4. Všecky platy ze zahrad, vinic, ostrovův, z řeky od rybářův, a cokoli se k mostu neb jinam vybíralo, mělo králi připadnouti.

I aby komora královská o těch platech náležitě se přesvědčiti mohla, musila býti všecka registra, co kdo a z čeho platí, vydána, i také úředníci aby o všem bližší zprávu dali, na zámek posláni. Konečně poručeno, aby oznámili, co jsou z Vyšehradu kromě brány užívali; tolikéž aby o všech mlýnech a vápenicích, jakož i mnoho-li cechovních peněz při všech řemeslích by bylo, o tom o všem zprávu dali.

Téhož času došlo také na konečné vydání bohaté pozůstalosti po kupci Štěp. Arnoltovi od Voslův. I aby v té příčině tím jistější kontrola byla, museli Pražané předložiti inventář i všecka jiná rejstra, v oné věci již dříve sepsaná. Všecko jmění obnášelo prý půl druha millionu zlatých. Talíře, mísy, konve, umyvadla, poháry (koflíky), lžíce, pasy a jiné věci ze zlata a ze stříbra na hřivny váženy jsou; řetězů zlatých osm bylo, nejmenší z jednoho sta zlatých uherských, jeden dokonce tisíc zlatých uherských vážil. Prstenův bylo plná vrchovatá a velmi široká medenice, pasy velmi pěkné, mezi nimiž jeden dvanáct hřiven vážil i byl tak mistrovsky a pěkně udělaný, že se bylo té řemeslné práci diviti. Samých lžic a talířův stříbrných po 12 kusích bylo o několik stolův. Všecky tyto klenoty byly v kanceláři české od přísežných zlatníkův váženy. Peněz pak všelijakých bylo takové množství, že na rozličné mince ani počítány nebyly, než za tři celé dni od tří osob pilně a spěšně probírány a pak také zváženy.

Tím spůsobem dostalo se králi, jenž toho času mnoho dlužen byl lidu válečnému, hojných pomocí peněžných. A když nedlouho potom král skrze některé domácí lidi toho se ptal, že Pražané Staroměstští dva tisíce zlatých uherských oné pozůstalosti vzali, když jsou lid svůj na hranice vypravovali, tedy rozkázal, aby to zase vrátili. Oni pak nemajíce summy té před rukama, musili na to berni sobě sbírati, aby ji zaplatiti s to byli.269.1

Z dosavadních krokův těchto bylo lze souditi, že král předkem sobě umínil, hlavní město království českého připraviti o všecky hmotné prostředky, jimiž až dosud vládlo a sobě též své důležité politické moci v čele stavu městského ujišťovalo. A když se mu úmysl jeho nadřečeným spůsobem podařil, tu opět některý počet z těch vězňův propustiti rozkázal, zanechav sobě k budoucímu trestání více než 40 osob. Mezi těmito nalézal se též Jakub Fikar z Vratu, hofrychtýř královský a primas Staroměstský. Týž byl, jak výše již dotčeno, k rozkazu královskému dne 12. července od podkomořího z Klatov do Prahy přivežen, načež jej král, ani ho před sebe nepustiv, ještě téhož dne na bílou věž vsaditi dal. I on i ostatní vězňové byli odtud tak přísně hlídáni, že ani manželkám ani dítkám ani jich přátelům k nim choditi dovoleno nebylo.

Za příčinou žalařování tak krutého vznášeli vězňové opět a opět důtklivé prosby na přátely své, aby se za ně při králi přimlouvali a jim vysvobození z té těžké vazby zjednali. Pročež podali konšelští úřadové na místě obcí všech měst Pražských žádost k arciknížeti Ferdinandovi a k některým pánům českým a moravským, v nížto jmenovitě syna králova za přímluvu prosili, předkládajíce mu na uváženou: že větší díl vězňův jsou lidé nevinní, aby je tedy všecky na poctivostech opatřil, zvláště když všichni, jež král obeslal, jemu se na milost i nemilost dali. Zejmena pak prosili za to, aby král milostí svou se naklonil k Jakubovi z Vratu a ke všem jiným vězňům, kteří se k nevině volají, a jejichž rodiny pro jich těžkosti ustavičně naříkaly.

Vedle této prosby o vězně vznášeli konšelé a starší měst Pražských jiné ještě žádosti k dotčenému arciknížeti. Bylyť zajisté obce Pražské za příčinou konfiskace všech svých statkův v nemalé nesnáze uvedeny, pročež žádaly za udělení některých milostí. Tak měli Pražané v některých dvořích na statcích, jichž byli králi předešle postoupili, mnohé svršky a nábytky; i prosili krále, aby jim ponechány byly, ješto by jich k sklizení obilí velice potřebovali. Dále žádali, aby zbroj, která k rozkazu královskému ode všech královskému ode všech obyvatelův Pražskýchh na radnici podána jest, jednomu každému zase navrácena byla.

Poněvadž pak Pražané za příčinou skupování statkův a častých pomocí, jež králi proti Turkům činili, u velikých dluzích byli, a teď po ztrátě všech statků pro věřitele své žádných základův a rukojemství neměli, pročež vyhledávali u krále též pomoci, aby pro takové dluhy žádných těžkostí nenesli.

Nad to výše bylo v městech Pražských mnoho úředníkův a jiných služebníkův, jimž služné platívalo se z důchodův a statkův právě zabavených. Pražané nevědouce, odkud takových platů sehnati, žádali krále i v tom za milostivé opatření. Při tom Staroměstští, jenž znamenitou summu peněz na Zelené Hoře již z minulých dob zapsanou měli, toho se doprošovali, aby aspoň při těchto penězích jakož i při porybném, na které již dříve byli králi mnoho peněz půjčili, zachováni byli.

Posléze, jakož na svém místě již vypravováno, někteří konšelé a starší na závazek cti a víry králi k rukoum vzati jsou, tak že žádný z nich města opustiti nesměl, což měšťanům těm, kteří dle svých živností do světa musili, nemálo vadilo. Z té příčiny k výše položeným žádostem připojili Pražané i tu, aby oni sousedé z takových závazkův propuštěni byli, dokládajíce, že jako dobří a usedlí měšťané před krále, kdykoli on rozkáže, i bez takových závazkův se najíti chtějí.

Avšak ve všech těchto potřebách ničehož dožádati se nemohli; neb ani ty svršky, jichž prý za mnoho tisíc zlatých toho času po dvořích leželo, jim vydány nejsou; ovšem pak tím méně dosíci toho mohli, aby přední vězňové na svobodu propuštěni byli.271.1 Ale v tom čase král ještě k žádnému z nich katem nepřikročil, nýbrž rozeslav touž dobou také již obeslání na jiná města, pak na osoby některé ze stavu panského a rytířského, šetřil ještě životův, aby nově obeslaní se nerozpáčili a tím spíše před krále se postavili.

Hned po Pražanech obeslána jsou k 21. červenci města tato: Žatec, Litoměřice, Tábor, Hradec Králové, Klatovy, Kouřim, Český Brod, Louny, Kadaň, Domažlice, Písek, Kolín, Čáslav, Nimburk, Chrudim, Jaroměř, Vysoké Mýto, Slané, Stříbro, Berou, Mělník, Dvůr Králové, Vodňany, Sušice a Polička. Z každého města dostaviti se měl kromě primasa, purkmistra, konšelův a starších obecních ještě určitý počet předních osob z obce, a sice: z prvních pěti měst po 50 osobách, z dvanácti následujících po 30, ze Slaného pak, ze Stříbra, Berouna, Mělníka, z Dvoru Králové po 20 a konečně z Vodňan, Sušice a Poličky po 10 osobách, ze všech tedy výše jmenovaných měst dohromady 740 osob.271.1

I stáli dne 21. července k obeslání královu Žatečtí, Litoměřičtí, Hradečtí, Táborští a Klatovští, všickni v plném počtu. Soud královský, kromě obou biskupův, skládal se z týchž osob jako dne 8. července.

Nejprvé zavoláno na Žatecké, jimž po Pražanech mezi městy největší vina připisována; načež přečteno jim obeslání královské, jež v týž rozum složeno bylo jako ono k Pražanům. Vytýkáno jim, že při všech předsevzetích, jimiž na důstojenství královské saženo, přední účastenství měli. Vedle čehož jsou i z toho viněni, že krále při výpravě jeho a knížaty saskými do Chebu toliko ve 30 neb nejvíce ve 40 koních do města pustiti chtěli, a takto že toho se podjali, dědičnému pánu svému vyměřovati, v jakém počtu do města svého Žatce jeti by měl. Posléze jim předestřeno, když král po vítězství Mühlberském do Litoměřic přijel, tu že nad takovým příjezdem zvláštní těžkost měli a hned město opatrovati počali a proti králi při jiných pomoci hledali.

K čemuž ke všemu od Žateckých odpovědíno: že s králem na žádné odpory se dávati nechtějí, než poněvadž jsou z nerozumu a z některých jiných příčin proti králi se provinili, že ho prosí, aby jim to milostivě odpustil, a v tom že se králi na milost i na nemilost dávají. A při tom, tak jako Pražané, arciknížete Ferdinanda i jiných knížat a rad královských za přímluvu při králi prosili. Když pak na znamení veliké pokory své poklekli, oznámeno jim, že král je na milost i nemilost přijímá; načež oni poděkovavše se, jistý spis omluvy své podali.

Po Žateckých následovali Litoměřičtí. Obeslání na ně v týž spůsob znělo jako na Žatecké, jen že v něm to dostaveno nebylo, že by byli krále do města pustiti nechtěli. I vše ostatní při jich stání tak so opakovalo, jako při Žateckých, s nimiž pak do soudné světnice odešli, podavše též omluvu svou písemně. Spolu s osobami, jež z Litoměřic obeslány byly, také se dostavili kmeté či soudcové z téhož města, chtějíce se, jakkoliv obeslání na ně se nevztahovalo, přec ve všem jednání svém králi spraviti. Také jim kázáno, aby do světnice soudné odstoupili.

Táborští, Hradečtí a Klatovští, jenžto potom vedle pořádku před králem stáli, týmž spůsobem jako Litoměřičtí se zachovali, prohlásivše též, že s králem v žádnou při se dávati nechtějí, že i prosí, aby jim provinění jejich jakožto král křesťanský milostivě vážil a je na milost i nemilost přijal. Kteráž když jim od hejtmana moravského slíbena byla, dali též od sebe omluvu svou ve zvláštním spise.273.1 Po odstoupení všech do soudné světnice byli někteří ze starších každého města na závazek cti domů odpuštěni, a sice proto, aby na svých obcích toho dosáhli, by všecky privilegia a zápisy městské králi vydaly, všech pozemských statkův mu postoupily a střelbu svou na hrad Pražský se všemi potřebami tak jako Pražané svezli. Ostatní pak vyslaní, při nejmenším 50 osob z každého města, u vězení zůstávali.273.2

Na ostatní obeslaná města, jež po 21. červenci ještě zbývala, došlo obeslání na úterý po sv. Jakubu t. j. na den 26. července. Téhož dne, když poslové ze všech měst k obeslání se dostavili, ohlásil Jan Žatecký z Waikrstorfu, jenž byl komorník královský a na místě obeslaných odpovídal, že všecka města na tom se snesla, že se buď všickni dostaví aneb jedni po druhých, jak vůle královská v tom bude. I oznámeno jim, že král na každé město obzvláštně volati dá. Bylit pak tu vyslaní z těchto 19 měst: z Kouřimi, Českého Brodu, Loun, Kadaně, Slaného, Domažlic, Stříbra, Písku, Vodňan, Kolína, Čáslavi, Nimburka, Sušice, Chrudimi, Jaroměře, Mělníka, Vysokého Mýta, Dvora Králové a Poličky. V kterémžto pořádku také předvoláváni jsou. Berounským pak, kteří také téhož dne obesláni byli a Stříberských následovati měli, odloženo stání do čtvrtka příštího, t. j. do 28. července, a to proto, že jistý počet lidu válečného k potřebě královské městem jejich táhnouti měl.

Z nadřečených měst nejprvé Kouřimským obeslání čteno. Pak na ostatní města zavoláno, z nichž každé obzvláštně ohlásilo se. Obeslání na ně bylo téhož obsahu, jak ono na Litoměřické. Naposledy Jan Žatecký ode všech promluvil: že přítomní poslové měst, majíce obeslání tak těžké a hrozné, neradi by se s králem v soudy jaké dávali, než z číhokoli návodu neb jakkoli z nerozumu v to vešli, že králi na milost i nemilost se dávají. Také oni přítomných za přímluvu u krále prosili. K tomu hejtman moravský odpověděl, ačkoli mnozí listové o tom svědčí, jak neposlušně ke králi se zachovali, že král je přec k přímluvě přítomných pánů na milost i nemilost přijímá. Načež i jim nařízeno, aby z hradu neodcházeli, dokud jim král další své vůle neohlásí.

Nejposléze stáli před soudem dne 29. července Berounští, kteří dne 26. dostaviti se nemohli. I dálo se vše týmž spůsobem, jako při městech předešlých.

Když, takto král na prvních 25 městech vymohl to přiznání, že se mu na milost i nemilost poddávají, tedy odložil další jich trestání na měsíc srpen, zůstaviv takto města královaká aspoň na některý čas v nejistotě.

Týmž časem však, když poslové z měst k obeslání královskému dostavovati se musili, poháněl král také mnohé osoby ze stavů vyšších, jež za přední původce odporu minulého pokládal. Neboť hned 9. července a v následujících dnech činěna jsou obeslání k rozličným osobám stavu panského a rytířského.

První soud nad stavy vyššími odbýván dne 20. července. Skládal se z týchž osob, jakéž výše již poznamenány jsou. I při těchto soudech po každé dotčený Jan Žatecký od obeslaných osob odpovídal. Načež vždy moravský hejtman Václav z Ludanic zase vůli královskou přednesl.

Nejprvé téhož dne voláno na Viléma Křineckého z Ronova. Týž však, ač půhon naň po zvláštním poslu na statek jeho dodán jest, k soudu nedostavil, se. Vida zajisté z dosavadního jednání králova, jak proti obeslaným zachovati se obmýšlí, opustil raději všecko a ze země pryč se vydal. Tolikéž učinili Kašpar Pfluk z Rabšteina, Albin Šlik, Jindřich Wildpach z Wildpachu, Melichar Rór z Rórova a Petr Velemický.

Když tedy V. Křinecký dle pořádu práva třikrát volán byv, k soudu nestál, tu obeslání naň vyšlé jest přečteno, v němž všecka provinění se vypočítávají, jež král v hlavním svém mandátu šíře již vyložil, s tím ovšem doložením, že se toho všeho i on V. Křinecký oučastným stal. Potom hned čtena výpověď soudu, v které po vypsání všech příhod předešlých oznámeno: "poněvadž on Vilém Křinecký jakožto neslušný zlý člověk a svévolný poddaných J. M. K. buřič nad povinností svou se zapomenul a takového nešlechetného přečinění a znamenitého J. M. K. vrchnosti a mocnosti ublížení i hrozného ourazu J. M. K. důstojenství se jest skutečně dopustil a tudy v nemilost, trestání a v spravedlivý hněv a v pokutu J. M. K. upadl; z těch příčin podle všech práv čest, hrdlo i statek svůj proti J. M. K. jest propadl a ztratil." V táž slova pak čteno obeslání a výpověď soudní také na Melichara Róra z Rórova.

Potom povoláno na Arnošta z Krajku, Diviše Slavatu, Bořka či Bořivoje z Donína, Zdislava Vrabského, Bernarta Barchance a na Hynka Krabici z Weitmille, kteří vesměs k obeslání se dostavili. Tito všickni náleželi s nadřečeným Vilémem Křineckým a Melicharem Rórem k osobám od stavův zřízeným, tvořili tudíž s Pražany direktorium v minulém odporu stavův.

Arnošt z Krajku na Ml. Boleslavi předstoupiv ve vší pokoře před soud královský, promluviti od sebe dal mimo jiné i to: že chtěl nějakého právního přítele míti, který by byl omluvu jeho před králem oustně učinil; ale že žádný toho učiniti nesměl, obávaje se, aby tu nic protimyslného proti J. M. K. neučinil. I podav tedy omluvu svou písemně, oznámil, že s králem v žádný soud pouštěti se nechce, a žádav přítomných pánů za přímluvu při králi, na milost a nemilost jemu se dal. Výpověď na něho odložena, i slíbeno mu, že spis jeho v radě královské uvážen bude.275.1 V jaké míře přípovědi té vyhověno, níže doloženo bude.

Po Arnoštovi z Krajku stál Diviš Slavata z Chlumu a z Košmberka, jenž také králi na milost i nemilost se dal. Jednání své za minulých dob omlouval předkem svou mladostí, a když pak do direkce zvolen byl, tedy že jen na důtklivé domlouvání některých přátel týž úřad k sobě přijal, ale v radách osob zřízených že jen jednou neb dvakrát býval, ješto potom za hejtmana krajského zvolen byl.

Po něm následovali jeden po druhém Bořivoj purkrabí z Donína, Zdislav Vrabský, Bernart Barchanec a Hynek Krabice, kteřížto všickni tolikéž na milost a nemilost králi se dali, požádavše přítomných soudcův za přímluvu při něm. Načež opět do vězení dáni jsou.

Dne 23. července zavolán Kašpar Šlik z Hodejše hrabě z Pasounu na Ostrově. Za vinu mu kladeno hlavně účastenství, jež míval ve schůzích s nepřátelskými vůdci před bitvou Mühlberskou, jakož i že nosil polní znamení nepřátelské, totiž žlutou stužku, a ji i svému lidu nositi dopouštěl, ano nepřítele i špížemi z panství svého opatřoval.

Po něm předstoupil Jindřich Šlik z Holejče hr. z Pasounu na Ostrově, jemuž mimo přátelské obcování s vůdci kurfirstovými i to vytýkáno, že Thumshirna do Ostrova a do Lichtenštatu bez velikého odporu pustil, a neohlédaje se na to, že král s císařem a se znamenitým lidem válečným jen čtyry nebo pět mil od něho byli, jich za žádnou proti onomu pomoc neprosil. Na to oba Šlikové, byvše k pokorné prosbě své a na přímluvu přítomných pánů od krále na milost i nemilost přijati, od hejtmana hradu Pražského do vězení pod palácem odvedeni jsou.

Po nich na Kašpara Pfluka z Rabšteina na Bečově zavoláno jest, jenž zároveň s předešlými listem královským ode dne 9. července obeslán byl. Ale týž se na obeslání nedostavil, nýbrž za něho od několika přátel jeho skrze nejv. hofmistra jest prosba na krále vzložena, aby mu odtah až do 29. července dán byl, ježto prý obeslání královské mu pozdě dodáno bylo. Přitom slibovali přátelé Pflukovi, že se o to dle možnosti přičiní, aby se dostavil. V obeslání na něho mu vytýkáno vedle účastenství na prvních schůzích stavův to, že se nejvyššího hejtmanství bez vůle královské podjíti směl, s Hanušem Fridrichem a s hejtmany jeho srozumění a přátelské jednání míval, od něho listy přijímal i dary bral, poselství k němu vypravoval a Jáchimov od Thumshirna osaditi dopustil, nepřátelsky proti králi a lidu jeho se choval a zřízeným osobám do Prahy o lidu císařském a královském vojsku o nějakém vojsku nepřátelském zprávy podával.

Po přečtení toho obeslání král prosbě přátel Pflukových za odtah povolil. Totéž se stalo v příčině Albina Šlika na Pomyšli a Morice Šlika na Plané, za něž přátelé jejich, jako nejv. hofmistr, kancléř a jiní se přimlouvali. I těmto tytéž věci za vinu položeny, které již Šlikům nadřečeným vytknuty byly.

Henrich Wildpach z Wildpachu na Kralupích za Chomútovem, jenž téhož dne před soudem státi měl, také se nedostavil, aniž kdo se za něho za odtah přimlouval. Pročež třikrát naň zavoláno, a provinění jeho oznámena jsou, z nichž přední záleželo v tom, že zámek a město Chomútov mocí vzíti pomáhal a mnohé prý šeredné věci o královském lidu válečném osobám zřízeným psal.277.1 Načež vynešena naň tatáž výpověď jako na Václava Křineckého a Róra z Rórova.

Téhož dne dostavil se též před králem Adam z Wartemberka, který nejsa ještě ani obeslán, ale téhož očekávaje, dal od sebe mluviti, že jen z nerozumu a mladosti se proti králi přečinil, i že tedy králi na milost i nemilost se dává. Byl také od krále tak přijat, ale rovněž jako jiní do vězení odveden.

A když královský soud dne 23. července dokonán byl, vydal král hned na zejtří (24. července) v příčině Křineckého, Róra a Wildpacha otevřené listy do království českého i do jiných zemí svých, v nichž oznamovalo se: že král na žádného z těch, kdož se proti němu provinili, mocí sáhati nechtěl, ale že před svůj soud je obeslal, aby se spravili; poněvadž se však dotčení tři nepostavili, vědouce, že se spraviti a očistiti nemohou, pročež že král nalezl, že všickni tři v pokutu královskou upadli a čest, hrdlo i statek ztratili. Spolu pak v témž mandátu jmenem královským poručeno, aby oni tři nikdež přechováváni nebyli, nýbrž kdo by koli z nich dostati se mohl, aby se ho i hned vězením ujistili a králi o tom oznámili. Konečně na vydání každého tisíc kop mišenských vysazeno jest.278.1

A když pak dne 29. července soud královský opět zasedl, a zase na Kašpara Pfluka i Albina Šlika zavoláno, nestál ani jeden ani druhý; toliko Pfluk králi list poslal, žádaje nového průtahu a bezpečenství. Avšak král na obadva touž výpověď jako na Křineckého, Róra a Wildpacha vyhlásiti dal a spolu těhož dne 29. července proti nim jako proti těmto třem otevřené listy rozeslal, jimiž co zlí lidé a svévolní buřičové stiháni jsou. A kdož by Kašpara Pfluka živého v moc královskou přivedl, tomu 5000 kop miš. hotových od krále slíbeno.278.2

Naproti tomu Moric Šlik, jemuž tolikéž odkladu se bylo dostalo, k soudu téhož dne se dostavil. Týž krále prosil, aby mu jeho přečinění prominul, ohledna se jednak na jeho mladost, jednak i na služby, jež otec jeho Štěpán Šlik králi Ludvíkovi učinil, život svůj podle něho u Mohače ztrativ. I byl od krále na milost i nemilost přijat.

Po něm následoval Václav Pětipeský z Krásného Dvora, na nějž teprv dne 22. července obeslání učiněno jest. Mimo jiná s ostatními společná provinění vytýkáno mu, že jakožto lejtingar neb náměstek Pflukův proti králi neposlušně se choval, s nepřátelským vůdcem Thumshirnem přátelská jednání míval, zřízeným osobám všelijaké rady před se bráti pomáhal, a když král na hrad Pražský přijel, tu že všecku pilnost svou na to vynaložil, aby obce Pražské proti němu zbouřil a vyzdvihl. Načež do vězení dán jest.

V sobotu po sv. Jakubu dne 30. července předvolán Bohuš Kostka z Postupic na Litomyšli. Viněn byl v obeslání, dne 23. července daném, zvláště z toho, že v domě svém v Celetné ulici schůze se stavy míval a s jinými i to spůsobil, že se pak v kolleji veliké scházeli a i jinde sjezdy zapověděné odbývali, pak že artikule snešení přátelského spisoval a zavíral, se zřízenými osobami v radě býval, ano jedním původem toho byl, že lid válečný stavův teprv po porážce a jetí Hanuše Fridricha domů se vrátil.

Bohuš Kostka podav omluvu svou, dal prositi krále, aby stání jeho až do 3. srpna odloženo bylo, ješto by rád k svému omluvnému spisu některých věcí doložil. K tomu odpověděl hejtman moravský z poručení králova, že takového odkladu potřebí není, ješto, chce-li, může vždy co přiložiti; ale pakli by s králem v soud dáti se chtěl, že se mu takového odkladu dostane. Bohuš Kostka, nechtěje krále popuditi a věda, že král nad ním buď soudem neb bez soudu vůli svou provede, upustil od žádosti své a poddal se na milost i nemilost. Tolikéž učinili Jiřík Vchynský ze Vchynic a Jan Čejka z Olbramovic, z nichž prvnímu hlavně to za vinu kladeno, že dne 6. července lid bouřil a s ním vojensky proti lidu královskému vytáhl.

Dne 3. srpna v soudě královském pokračováno. Nejprvé na Petra Velemického v Hobrsdorfě třikrát zavoláno, který však se nedostavil. Obeslání naň učiněné obsahovalo tytéž stížnosti, jež král proti Jind. Wildpachovi vznesl, pročež také i on hrdlo, čest i statek svůj proti králi propadl.

Podobné obeslání jako na Velemického učinil král na Šebestiana Hasišteinského z Lobkovic a Jindřicha jinak Mikuláše Hasišteinského z Lobkovic, kteřížto k soudu stáli a a k poddané prosbě své na milost i nemilost přijati jsou. Když pak na Václava Doupovce zavoláno, Rendl, komorník královský, položil jej za nemocného; král tedy mu roku dotud přidal, až zdráv bude, aby se před ním postavil.

Po tom Wolf mladší z Krajku na Švamberce ohlásil se, jemuž také to za vinu položeno, že vedle některých jiných za původa v tom se postavil, aby ve veliké kolleji schůzky se držely, dále že proti smlouvě s Moricem se opíral, kdežto r. 1546 s jinými stavy také podepsal to napomenutí k Hanuši Fridrichovi, aby klášter Dobrolucký království českému vrátil. Tolikéž mu ve zlé bráno, že lid svůj z panství Švamberského k Pflukovi poslal, aby jemu proti králi přispěl. Wolf z Krajku ukázav na to, že ničehož svévolně neučinil, nýbrž toliko, což Pfluk v psaní svém od něho žádal, a podav omluvu svou sepsanou, králi na milost i nemilost se dal. Totéž učinil Vilém z Waldšteina na Rychenburce, jenž z týchž věcí viněn jako Wolf z Krajku, jediné to ještě při něm dostaveno, že osoby zřízené, když zvoleny byly, vyhlašoval.

Po nich předstoupili Jiří z Waldšteina a vedle něho Arnošt Jilemnický, Václav Žehušický, Zikmund Anděl, Jindřich Haugvic a Jan Vrabský, kteří se rovnou měrou jako onino králi poddali.

Václav z Wartemberka na Lipé a Krupce se téhož dne na obeslání královské dostavil. Jemu zejmena vytknuto, že na mandát, jímž král po vítězství u Mühlberka některé vyšší stavy do Litoměřic obeslal, naprosto nic nedbal, jakkoli tak blízko od města toho přebýval. Týž Václav z Wartemberka byl jeden z nejposlednějších, kteří k snešení přátelskému přistoupili a i jinak v odporu proti králi nehrubě účasten byl. Ale poněvadž mnoho peněz hotových měl, a král mn několik tisíc dlužen byl, z těch prý příčin král hleděl ho před soud svůj dostati; neboť vedle něho mnozí jiní stavové týmž spůsobem byli se přečinili, ale jsouce chudi, od krále zachováni jsou.280.1 Václav z Wartemberka vida, že všeliké odporování by před takovým soudem marné bylo, dal se také králi na milost i nemilost. Což po něm Václav Valkoun, na něhož takové obeslání jako na Viléma Křineckého vyšlo, také učinil.

Naposledy zavoláno ještě na Jetřicha Špetle, Petra Malovce z Chejnova na Wimberce a na Davida Borně ze Lhoty na Míkovicích, kteřížto všickni jeden po druhém se dostavili. Jetřich Špetle chtěl tak jako Bohuš Kostka a jiní proti věcem za vinu mu položeným oustní omluvu učiniti, ale král mu i hned pověděti kázal, aby těmi řečmi ho nezaneprazdňoval, než chce-li se s ním v soud dáti, to že na vůli má. K tomu ovšem odhodlati se nechtěl a dal se tak jako následující dva králi na milost i nemilost.

Z těch, kdož naposled obesláni byli, nejvíce vytýkáno Petru Malovcovi, jenž některé stavy z kraje Prachenského k sobě na Winterberk obsílal, s nimi tam i na jiných místech sjezdy míval proti zápovědi královské. Tolikéž mu za vinu položeno, že zřízeným osobám křivé zprávy podával o nepřátelských předsevzetích vojska císařského blíže Šumavy, napomínaje stavův okolních k odporu, čímž že pozdvižení proti králi učiniti chtěl.

Konečně Davidovi Borni ze Lhoty to předkem za vinu kladeno, že on podle některých jiných nejvíce k tomu se činil, aby Florian Grispek z Grispachu beze všeho vyslyšení na věž bílou do vězení dán byl.

Byli pak od krále i tito poslední obeslaní na milost a nemilost přijati.

A tak v těch několika dnech, co soud královský zasedal, stálo na obeslání učiněná kromě Pražanů 740 předních osob z 25 královských měst a 29 osob ze stavu panského a rytířského. Z ostatních sedmi, kteří ze stavu vyšších ještě obesláni byli, povolen Václavu Doupovci pro nemoc odtah, a šest jich in contumaciam odsouzeno. Byliť pak Vilém Křinecký, Melichar Rór, Kašpar Pfluk, Henrich Wildpach, Albin Šlik a Petr Velemický.

Toto vypsání soudu královského podali jsme na větším díle podle akt, jež z rozkazu Ferdinanda I. o příbězích roku 1547 sepsány a vydány byly. A přes to nelze toho příti, celé to soudní jednání dokazovalo hrubou strannost, ješto král tu vlastně i žalobníkem i soudcem v jedné osobě byl, nad to ještě dostatečnou mocí vojenskou obklopen. Přísedící soudcové jako syn králův a ostatní páni z zemí přivtělených byli od krále samého k tomu zvoleni a naproti stavům českým jen cizinci. Nehleděno tu k zřízení zemskému, jež ukládalo, aby i ti, kdož by proti velebnosti královské se provinili, souzeni byli od kmetův a pánův vedle obyčeje zemského.282.1 Tedy o nestrannosti a vážnosti staročeského soudu zemského nebylo zde ani památky. Čteno tu královské obeslání co obžaloba, a chtěl-li obviněný omluvu svou přednésti, byl okřiknut; dovoleno mu jen písemně odvody své soudu podati, kterých však naprosto nedbáno, neboť zmizely, aniž by do akt královských jich bylo pojato. Každý byl takřka hned napřed odsouzen; nebylo tu tedy žádné obrany, alebrž hned exekuce. O čemž svědčí nejlépe spůsob, jakým s Pražany naloženo. Těm zajisté zapřísáhli se místokancléř Jiří Žabka a podkomoří Gerštorf svou ctí, že se budou moci pokojně hájiti. A jak se k nim medle v tom zachováno ? Vydavše se na onu zámluvu před soud na hrad, byli s ostatními obeslanými do těžkých vězení dáni a mučeni a k těžkým zápisům nuceni.

I jest ze všeho viděti, že králi jediné záleželo na tom, aby všickni, kdož k soudu stáli, se vší pokorou se mu na milost i nemilost dali a tou měrou již napřed všecko pokutování, jež by jim napotom vyměřil, bez odporu a poddaně na se přijali. Tolikéž z dotčeného počtu obeslaných vysvítá, že přes všecku přísnost, kterou král nad některými osobami te stavů vyšších vykonal, hlavně směřoval soudem svým na pokoření měst královských, ano že mu zde šlo o těžké pokutování a podrobení celého stavu městského.

Po ukončení soudu královského také ti, kdož ze stavů vyšších na milost i nemilost přijati byli, skrze purkrabí hradu Pražského Wolfa z Vřesovic do vězení vzati jsou až do konečného vyřízení vůle královské. I byl odtud počet vězňův v té míře rozmnožen, že se žalářův ani nedostávalo, a mnoho jich pohromadě přebývati muselo. Tím byl stav vězňův v těch nečistých a smrdutých sklepích pod palácem nad míru těžkým, tak že někteří mezi nimi o rozumy přišli, a byvše pak propuštěni, náhle mřeli.

Nejpřísněji, jak se zdá, byl zprvu vězen Staroměstský kancléř Sixt z Ottersdorfu, o němž, jak výše připomenuto, král domýšlel, že by v držení hlavních privilegií a svobod Starého města byl. Pročež z rozkazu králova dne 22. černce do nějakého smradlavého sklepa v černé věži dán a pilně střežen byl. I poněvadž se tu pro hrozný smrad báti bylo zdraví, ano i o život jeho, kázal jej král na přímluvu mnohých pánů moravských dáti do nějaké malé světničky v domě písaře zemského na hradě Pražském, kdež tolikéž ve dne noci desíti neb dvacíti žoldnéři hlídán byl. Vazba jeho se stala také potud volnější, že přátelé a známí k němu přicházeti mohli. Ale toho stavu mu jen asi dva dni dopřáno, načež opět asi na den do předešlého vězení dán. Král zajisté domníval se, že v příčině svobod Staroměstských těžkou vazbou na něm něčeho se dozví; nevyřídiv však tím naprosto nic, přece prý ho zase na přímluvu příznivcův jeho do oné volnější světničky dáti poručil.

Není pochyby, že král jako u Sixta tak i u jiných vězňův krutým jich vězením chtěl vynutiti rozličná tajemství, jimiž by vina jednotlivých osob ze stavův tím více se prokázala. Hlavně domáhal se, jak z mnoha různých zmínek souditi lze, toho, aby přátelské smluvení a sjednání stavův s kurfirstem Fridrichem na jisto postaviti mohl. Pokládalt přec za potřebné, aby k většímu ospravedlnění své přísnosti proti stavům některé podstatnější důkazy po ruce měl, jenž by také předložiti mohl na obecném sněmu, který byl otevřenými listy dne 31. července danými všem stavům ke dni 22. měs. srpna sepsal. I vida, že prostředek těžkého žalařování k onomu i nestačí, přistoupil začátkem srpna k právu útrpnému.

K tomu konci král zvolil osm osob ze stavů moravských a slezských, které při trápení vězňův přítomny býti měly. Toto dálo se v jednom hlubokém sklepě pod palácem, v němžto vína královská se chovala, a kdež na ten čas kat, krevní písař, žebřík a jiné věci k trápení potřebné po hotově byli. Do toho sklepa uvedly dotčené osoby každého, jenž k mučení odsouzen byl, zavřely se tam s ním a ukrutný rozkaz královský na něm konati daly.

V pondělí dne 1. srpna počátek učiněn Václ. Pětipeským, k jehož trápení užito nástroje z presův či točidel a provázků, po latinsku fidiculae nazvaného. Nazejtří došlo na Bernarta Barchance a dne 3. srpna na Hynka Krabice z Weitmile, jenž předešle mnoho let místopísařem království českého byl. Týž byl po třikráte do toho sklepa od profosův královských sveden, po dvakráte na řebříku přivázán a po třetí teprv stržen a hrozně mučen. Dne 4. srpna profos královský Sixta z Ottersdorfu do sklepa svedl, ale k trápení nepřišlo. Zdá se, že leccos přece vyznal, a že i přímluvy vznešených přátel nemálo mu prospěly. Téhož dne Václav z Jelení, soused Novoměstský, jenž v obci téhož města nad jiné svým slovem platil, v onom sklepě nejméně za tři hodiny ukrutně pálen i jinak mučen byl, načež ho ještě do kozla svázali, v kterémžto stavu po celou noc jej ležeti nechali. Teprv druhého dne byl opět mezi ostatní vězně přiveden, kteří již předešle mučeni byli. Později, totiž dne 20. srpna, také 70letý primas Jakub Fikar z rána všelijak trápen byl; při čemž na něm vyzvídáno, zdali by měštané Pražští jaké peněžité poklady měli, a když ubohý utrápený stařec v ničem nejmenším se nepřiznal aneb dokonce ani o ničem nevěděl, také do toho sklepa mezi osoby předešle trápené dán byl.

Ale všecko toto žalařování a mučení nevedlo k vyznání takových vin a tajemství, jakých král očekával. Nicméně však prospívaly tyto donucovací prostředky velice při dalším pokutování, zejmena při konfiskaci statkův, kterou král v měs. srpnu týmž spůsobem, jako v červenci u Pražanů, také v ostatních městech královských a na některých osobách z vyšších stavů vykonal. Neboť vězňové tím nesnesitelným žalařováním tak na myslech svých ochabli, že, jakkoli bezděky, konečně přec všecky zápisy, z poručení královského na postoupení statkův i na jiné oběti jim předložené, k sobě přijali a o jich vyplnění v obcích svých se postarali.

Zachováván v té příčině tentýž spůsob, jako dříve již při Pražanech. Co se nejprvé královských měst týče, tať skrze osoby, jež před tím před královský soud vyslati musila, k tomu přivedena jsou, že z prostředku svého vypravila opět jisté posly s plnou mocí k deskám zemským do Prahy; kdež tito ve jmenu obcí k vyplnění jistých artikulů zapsati se musili.

Články pak, které městam obeslaným při tom předloženy byly, jsou téměř tytéž, jaké král předešle již Pražanům uložil:

  1. Měli slíbiti, že se z těch závazkův a zápisův, jež s jinými stavy při přátelském snešení učinili, při nejbližším sněmu propustí a více v nich státi nebudou. Tolikéž že i všecky psaní a jiné spisy, které v právě minulém čase zdělali, i jakéž od Hanuše Fridricha a jiných stavů z tohoto království neb jiných zemí krále se dotýkající přijali, také králi vydají.

  2. Měli všecky svobody a privilegia králi v moc dáti a na tom dosti míti, jaké jim on z nich navrátí a jaký řád jim dále ustanoví. Spolu také cechové všecky své svobody králi k rukoum vydati měli.

  3. Třetí článek týkal se vydání hrubé střelby, ručnic a jiných zbraní, jež tak jako v Praze nejprv na radnici každého města a pak na hrad Pražský dopraveny býti měly.

  4. Žádáno na nich, aby všech cel a mýt městských králi a dědicům jeho postoupili a sebe zavázali, že ungelt z váhy všeho, tak jako v Týně na Starém městě Pražském se zachovávalo, platiti budou. Za tou příčinou musili napotom dopodrobna oznámiti své cla a mýta: co se asi v branách bralo od každého povozu, z rozličného dobytka, cla z váhy obecné a z krámů rozličných řemesel i z radnice, ze soli a železa v městě na prodej složeného, z voru dříví plaveného i jiné dávky a poplatky v městech skládané.

  5. Měli všech statkův pozemských králi a dědicům jeho postoupiti a zápisy na to od sebe dáti, spolu také všecky své listy, majestáty a dobré vůle, jež na statky zápisné měli, v moc králi vydati.

  6. Uloženo jim posléze, aby i sebe i potomky své tomu zavázali, že posudné z každého sudu piva buď bílého neb ječného domácího, které vaří, aneb hostinského či cizího, které přivezou, a tolikéž co sladu na prodej neb směnou vyprodají, z jednoho každého věrtele a z jednoho strychu po 1 gr. čes. králi a dědicům dávati budou.

K vyřízení druhého, třetího a čtvrtého článku, které se vztahovaly na vydání střelby a zbraně, pak privilegií a všelikých spisů i register, vyšetření cel a mýt, vysláni jsou do královských měst obeslaných zvláštní kommissaři. Tak připomínají se Adam Řepický ze Sudoměře, Petr Bechyně z Lažan, Jan Popel z Lobkovic, Zikmund z Gerštorfu a jiní. Co se pak týkalo zápisův, jenž podle vůle královské od měst dáti se měly, tuť vysíláni jsou z každého města, jakož výše již praveno, zvláštní plnomocníci k deskám zemským; což dělo se zejmena při postupování stavův.

Konfiskací touto ztratila města téměř všecky své statky, a sice:

  1. Žatec: zboží Bezděkovské a Sedčické, zejmena: zámek Bezděkov s dvorem, tvrz Sedčice s dvorem, několik domů v předměstí u sv. Jakuba, vesnice Sedčice, Větrušice, Čejkovice, Žabokliky, Soběsuky a dvory v Radičovsi, Holedči, Třebošicích, Rybňanech, Železné, Hrušovanech, na Horkách, ve Výkleticích, Tvršicích, Sýrovicích, Trnovanech a v Milčovsi.286.1

  2. Litoměřice: ves Pišťany krom tvrze a dvoru v též vesnici, ves Pokratice, dvory v Sebuzíně, Tlučné, Kundratci, Pokraticích, Jiřeništi, Zahořanech, Řepčicích, Libochovanech, Miřivicích, mlýny v Zahořanech, Pokraticích, Třebouticích, posléz Labe, ostrovy, vinice a ještě některé menší usedlosti.

  3. Tábor: zboží Hradištské, Ústské, Jistebnické, Provětické, Strkovské a j. K čemuž náležely: město pusté Oustí příslušenstvím, hrad Hradiště se vším příslušenstvím, Kozí Hrad s dvorem, městečko Jistebnice s tvrzí a dvorem, pak vesnice a dvory Padeřov, Drahnětice, Božejovice, Svořice, Brdec, Vesce Chvalčino, Vesce Dupinovo, Kvaštov, Mozolov, Petřikovice, Hodkov, Zbilitov, Stružnice, Busíň, Vostrý, Něhonín, Tisová, Hůrka, Vorlov, Pičín, Minartice, Pravětice, Bzová, Dražice, Sedlec, Lhota za Sedlcem, Čelkovice, Všechov, dvory poplužní ve Všechově, v Zahrádce u Dražic, v Klokotech, Záchodu, Radimovicích, Oudičově, Bratřikovicích, Zvěstovicích, Turovci, Doubici, Strkově, Sedlci, Nasavrkách, Čekanicích, Chotcíně, Měšicích, Košicích, Zhoři, Višově, Lhotě Purkartově, Makově, Lhotě Dlouhé, Plesišti, Plané, Lhotě za rybníkem, ve Vlkoníně, Skalici, Kravíně a Lipí, pak dvory s dědinami, obláči či svazky konopnými v Košicích u Jistebnice, s podacími kostelními v Jistebnici, Hodušíně, Kokotech, Plané, Dražicích s přívozem u Plané atd.

  4. Hradec Králové: zboží Přínské a Boharynské, k němuž náležely: ves Boharyň s tvrzí a dvorem, vesnice s dvory Libčany, Těchlovice, Tichlovice, Trnav, Zvikov, Radikovice, Bříza, Kunčice, Rozběřice, Přín Vysoký, Lochenice, Probluz, s dědinami, štěpnicemi, chmelnicemi, řekou, rybníky a mlýny, cla v týchž vsech a kostelní podací v nich.

  5. Klatovy: ves Luby s tvrzí a s dvorem, vesnice s dvory kmetskými Malou Vesku, Oujezdec, Listice, dvory ve Vrhavci, Lhotě, Kosmačově a j.

  6. Kouřim: tvrze a vsi Toušice a Žabonosy s dvory, s dědinami, s podacím kostelním a kovy atd.

  7. Český Brod: ves a tvrz Tismice s dvorem, dvory v Přistoupíně, Mrzké, Opočnici s dědinami, lukami atd. s podacím v Tismicích.

  8. Louny: vesnice Bšany, Chlumčany, Vlčí, Hořenec, Mironice, Smilovice, Pochvalov s dvory, s dědinami, mlýny, kovy, s lesy a rybníky.

  9. Kadaň: vesnice Čakovice, Kotenice, Čermice, Libědice, Ohošťany s dvory, s podacím, s kovy atd.

  10. Slané: městečko Vraní s domy a krčmami, pět domů v Želenicích, dvory v Želevčicích, ve Velikých Hořešovicích, Malých Hořešovicích, Březím, Hříškově, Výšníku, Dřínově, Ovnech, Knovizi, Hobšovicích, Vosluhově, Kvilicích, Lisovicích, Studeněvsi, Kvíci, Jičíně, pak rozličné platy v týchž vsech s podacím kostelním.

  11. Domažlice: zámek Herštein s dvorem, vesnice s dvory Ouboč, Všepadly, Němčice, Voprechtice, Košenice, Vlkanov, Prudice, Milavče, Štěpánov, Luženice, dvory v Ouňovicích a Hřichovicích s dědinami, s kovy a s právem podacím.

  12. Stříbro: vesnice Vrbice, Milikov, Vranov, Vazkov s dvory, s dědinami, s platy rozličnými atd.

  13. Písek zapsal králi: pustý dvůr Talinu, vesnice s dvory Selibov, Matolice, Turnou Velkou a Malou, Rojice, Vítkov, Putim, Smrkovice, Hradiště, Zátavu, Zlivice, Skrajšov, Vrcovice, Vojníkov, Držov, Voldřichov, Dobešice, Petrovice, Chlaponice, Třebkov, pak dvory v Nepodřicích, Kračicích, Brusích, Topělci, Novosedlech s rybníky, s podacím atd.288.1

  14. Vodňany: několik dvorů, a to ve vsi Truskovicích, Přestavlcích a Záhoří s dědinami atd.

  15. Kolín: ves Třídvory s dvorem, dvůr v Bříství s dědinami, s kusem Labe, s kovy atd.

  16. Čáslav: vsi Močovice, Lomec, Kunemil, Dlužín Hořejší, Novou ves s dvory, pak dvory v Horkách, Krtnici, Dlužíně Dolejším. A co se tvrze Tupadel a vesnic k ní příslušejících dotýče, jež jsou krátce před tím Čáslavští od Bernarta Žehušického z Nestajova, purkrabího Hradeckého, koupili, a které tehdáž do desk ještě vloženy nebyly, o těch musili Čáslavští se zavázati, že do téhož zápisu napotom přijmouti se mají.

  17. Nimburk: vesnice Pisty, Krchleby, Všechlapy s dvory, několik dvorů v Ratěnicích, Zvěřníku, Sacké, Čilci, Rešovicích, Netřebicích s dědinami a s podacím kostelním.

  18. Sušice: vsi Nuzerov, Hartmanice, Podmokly, Radešov, Vlastějov, Stojanovice, Chvalešice, Pích, Žichov, Orlov, Libětice s berněmi v Podmoklích, s kovy atd.

  19. Chrudim: zboží Rabšteinské, Krchlebské, Slatiňanské a j. K čemuž náležely: zámek Rabšteinek s dvorem, vsi Kochanovice, Vysoké, Trpišov, Škrovád s dvory, napotom vesnice Tajnec, Lipina, Lhota, Krchleby, Srnojedy s přívozem, tvrze s dvory v Měticích, Krchlebích, Slatiňanech, Čekovicích, Chrbochově, Sobětuších, Štětíně, ostrovy Labské a j.289.1

  20. Jaroměř: několik vesnic s dvory, a sice Heřmanice, Brod, Slotov, Krabčice a Svinišťany s lukami, lesy a kusem Labe u Heřmanic.

  21. Mělník: kromě Skuchrova dvoru také dvory ve vsi Újezdci, Chotči, Bosyni, Podblátí atd.

  22. Vysoké Mýto: vesnice Týniště, Radhošt, Žíku, Sedleštky, Opočno, Brčí, Ouhersko, Trusnov s několika dvory v nich, pak tvrze s dvory v Šňakově, Jestřibci, Ouhersku, Chotěšicích, Tisově s dědinami, s podacím kostelním a s některými platy.

  23. Králové Dvůr: Libotov, Kocléřov, Bukovinu a zboží s dvory v týchž vsech.

  24. Polička: vesnice s dvory, Modrč, Nedvězí, Borovou, Oldříš, Kamenici, Trhonici, Sedliště, Sádek, Sadinici, pak sedm kmetských či sedlských dvorů v Korúhvi, Širokém Dole, Rybné, Makově, Oujezdci a Telecím.

  25. Beroun: dvůr poplužní v Kdýčíně s lukami, kovy a t. d.289.2

A jako již při konfiskaci statkův Pražských poznamenáno, tak také v zápisech měst výše jmenovaných doloženo býti musilo: pakli by jakékoliv zboží, jež by v nich zamlčeno bylo, později se vynašlo, že králi pak připsáno býti má. Což také v skutku se stalo, jakož při obci Písecké a Chrudimské z roku 1556 a 1552 výše poznamenáno jest.

A sotva několik dní po vložení takovýchto zápisů do desk zemských minulo, z poručení královského dne 18. srpna oznámeno výše jmenovaným městům, že nad onu ztrátu statkův každé z nich ještě složiti má ve dvou nedělích jistou summu peněz do komory královské. Což na obcích zjednati měli někteří vězňové, kteří k tomu konci jsou propuštěli a do svých měst vysláni; spolu jim však nařízeno: pakli by té summy v dotčené lhůtě nepoložili, aby se zase do vězení postavili, a že pak nejen oni o hrdlo přijdou, ale dítky a manželky jejich ze země vyhnány budou.

Vedle kteréhožto rozkazu města složiti měla pokuty následující: Žatec, Tábor a Králové Hradec po 8000, Litoměřice a Klatovy po 6000, Louny 5000, Písek a Nimburk po 4000, Domažlice a Kadaň po 3000, Slané a Čáslav po 2000, Kouřim, Český Brod, Stříbro, Beroun, Jaroměř, Mělník a Vysoké Mýto po 2000, Kolín, Sušice a Králové Dvůr po 1000, Chrudim, Polička a Vodňany po 1000 kop gr. miš: dohromady 81500 gr. miš. Což se napotom také stalo, aspoň tak za to míti lze, ješto v současných pramenech nikdež o nedoplacení týchž pokut ani té nejmenší zmínky se neděje.290.1

Po takovém pokutování měst došlo na osoby ze stavů vyšších, panského a rytířského. I při nich působily domluvy, strach, žalařování a právo útrpné k povolnosti. Kterýmižto prostředky podařilo se králi, že konečně i osoby, ze stavů vyšších obeslané, dne 18. srpna králi svých panství a statků postupovaly, zvláštní na to zápisy činíce.

Zboží takto postoupené zapisovalo se králi buď v úplné dědictví aneb aspoň v manství. Kdož v dědictví statek svůj králi uvedl, byl povinen, všecky závady s něho svésti, jinak král mohl v ostatní jeho zboží, jež mu ještě co léno zůstaveno, skrze jednoho komorníka dvorského se uvázati. Když pak statek svobodný pod léno či v manství dán býti musil, tehdy statek svobodný z dědictví vymazán a do desk zemských dvorských pod manství a léna uveden byl. A kdož takto z držitele svobodného královským manem se stal, ten jakož i dědicové jeho povinni byli, od krále léno na takový manský statek po každé přijímati a z něho pak jakožto poslušní manové službu manskou, kdykoliv toho král požádal, s jistým počtem koňů zbrojných konati. Spolu se zavázati musili, že jakožto věrní manové královi všech ustanovení a zřízení královských ve všem poslušni budou a veškeré statky své ve dsky dvorské zapíší. Našlo-li by se kdy, že na některý statek léno přijato nebylo a potom v roce a 6 nedělích od datum toho zápisu se k témuž zápisu nedoložilo, tedy vedle práva manského takový statek na krále propadnouti měl. Také jestliže by se kdy na takových statcích jaké kovy neb báně zjevily, ty králi a nástupcům jeho připadnouti měly.

A tak i ti z pokutovaných, jimž některé statky jakožto manské zůstaveny byly, téměř docela milosti královské vydáni jsou.

A kdož ze stavů vyšších takto buď v dědictví buď v manství aneb dokonce obojím spůsobem králi svých statkův postoupiti musili, podle desk zemských byli tito:

  1. Arnošt z Krajku na Mladé Boleslavi. Týž zapsal králi a nástupcům jeho v dědictví všecko panství Brandýské a Toušenské, totiž: městečko Brandýs nad Labem s dvorem a zámkem, městečko Mečeříž a ves Čelakovice s dvory; městečko Toušeň se zámkem a dvorem, vesnice Chřeníky, Lhotu, Hlavenec, Konětopy, Hřibeň, Kochanek; Předměřice, Tuřice, Sobětuchy, Skorkov, Sovojovice a Otradovice se všemi dvory k nim příslušejícími, pak dvory ve Vesci, Nedomicích, Hlavně, Opočně, Dřevčicích; tolikéž plat komorní půl druhé kopy z dědin Škvorce, les k Brandýsu příslušející, Bor řečený, s hony, lovy, zahradami, štěpnicemi, chmelnicemi, vinicemi, s Labem a Jizerou, s přívozy, mostem Brandýským, podacím kostelním v Brandýse, Čelakovicích, Staré Boleslavi u Matky boží, v Mečeříži, Předměřicích a Skorkově. Do kteréhožto zápisu, dne 18. srpna daného, tak jako do jiných vloženo jest i to: jestliže by v něm se nenalézalo, což by později jakožto nějaké příslušenství k oněm panstvím se shledalo, že tolikéž pak králi připadnouti má. Spolu se Arnošt z Krajku zavázati musel, že s těchto dědictví všeliké závady krom platův komorních očistí a svede.292.1

    Odstoupením těchto panství Krajířových dosáhl Ferdinand I. dávního přání svého; vyhledávalť zajisté již před lety při stavích českých toho, aby mu nějakým spůsobem zjednali zejmena panství Brandýské, jehož rozlehlost a pohodlí zvláště k honbám nejednou osobně byl poznal. Již na sněmě, v měs. březnu r. 1537 držaném, žádal král stavův, aby s Kunrátem z Krajku, otcem výše psaného Arnošta, o slušný trh panství Brandýského jednáno bylo, tak aby od země koupeno a k jiným důchodům královským přidáno bylo. Ale všecka jednání v té příčině nevedla k cíli, protože páni z Krajku neměli chuti, zbaviti se zboží tak pěkného.292.2 A čehož tedy před tím Ferdinand po dobrém dosíci nemohl, toho se mu dostalo konfiskací roku 1547.

    Než Arnošt z Krajku musil, kromě onoho postoupení v dědictví, králi ještě zapsati jakožto manství Mladou Boleslav se zámkem a dvorem, pustý hrad Michalovice se vším příslušenstvím a tvrz Obrubec s dvorem, tak že tato dosavadní dědictví pánů Krajířův stala se manskými v povinnosti královské, a uloženo týmž pánům, aby budoucně z tohoto zboží králi službu s desíti koni zbrojnými konali.

  2. Diviš Slavata z Chlumu. Kterýžto králi postoupil zboží Kosteleckého a Klučovského, k němuž náležely: městečko Kostelec nad Černými lesy se zámkem a dvorem, vsi Srabov, Brníky, Volešky, Konojedy, Jevany, Vyžlovka, Cukmantl, Voděrady, Střimelice, Oudašín, Bohumily, Klokočná, Menčice, Kozojedy, Přechvozí, Bilany, Lipany, Vitice, Močidlice, Dobré pole, Lipská, Mštovice, Hoště, Klučov, Pořičany a Litoboř se všemi dvory k nim náležejícími, pak dvory v Nučicích, Ivanovicích, Pšelích, Žheřích a Chotejši se všemi chmelnicemi, mlýny a kovy, i s podacím kostelním v Kostelci a Voleškách.

    Nad to Slavata zapsati musil králi statky, jichž k zámku panství Kosteleckému užíval. Bylyť to zápisné statky kláštera sv. Prokopa a hradu Tehova, totiž: klášter sv. Prokopa, městečko Sazava s dvorem a zámkem, vesnice Piskočile, Vlkánčice, Přivlaky, Oděrady, Mesky, Bunyň, Radvanice a Vrbčany se všemi dvory, pak dědiny ode dvora klášterského, Moštického, Oděradského jakož i všecko zástavní právo, někdy Vilíma Kostky z Postupic na Michala Slavatu a po něm na Diviše přišlé, k tvrzi a dvoru v Tehově Velikém, pak ke dvorům a vesnicím Tehovu Malému, Srbínu, Svojeticím, Louňovicím, Mukařovu, Zornovkám, Světicím, Vojkovu, Všestárnům, Kunicím, tolikéž ke všem dědinám, lesům a řekám, lovům a kovům, s podacím kostelním v Sazavě, Mukařově, klášteře sv. Prokopa a j. Také zde přidán byl jako při všech jiných zápisích týž závazek, o němž při Arnoštovi z Krajku zmínka se stala.

    V manství pak Diviš Slavata králi uvedl panství Košmberské a Chlumské; zámek Košmberk s dvorem, městečko Luže, vsi Voletice, Lozice, Srbce, Bělou, Jenišovice, Martinice; Mentoury, Mravín, Štěnec, městečko a tvrz Chroustovice, pak Most, Lipec, Městec, Vostrov, Sedlec, Svařeň, Dušice, Popovec, Radovesice, Domanovice, Božce, Lipce, zámek a městečko Chlum, Hroznětín, Kměnice, Čihošť, Orlovice, Čejkovice, Dědice, Petrovice, Oujezdec, Třebonín, Hraběšín, Senetín, Damirov, Lhotku Bolunkovu, Opatovice, Chvalovice, Vlkáneč, Lhotku Táborovu, Jenovec, Kobylí Hlavu, Radonov, Římovice, městečko Jeníkov, Podmokly, Hostovlice, Chraštice, Čekanov, Karlovice, Chrastnou, Oujezdec, pustý klášter Zbešov(?), pusté hrady Tuněchody, Paběnice, Smrčany, Talmberk se všemi důchody, jež k těm hradům, městečkům a vsem příslušejí. Z kterýchžto statkův nadepsaný Diviš Slavata manskou službu s osmi koni konati měl.

  3. Bořivoj purkrabí z Donína a na Tuchorazi uvolil se všecken otcovský podíl, který by mu po rozdělení se s bratry připadl, králi pod léno uvésti.

  4. Zdislav Vrabský postoupil králi dne 20. srpna v manství tvrze a městečka Vrabí s dvorem, vsi Chrasti, dvorů ve Všetatech, Čečelicích, Újezdci a ve Ovčářích se vším příslušenstvím, z kteréhožto lenního zboží měl králi konati službu s třemi koni zbrojnými.

  5. Kašpar Šlik na Ostrově zapsal králi všecku svou spravedlnost na Jáchimov, jmenovitě k desátným stříbrům dědičných kukusův. Pod léno pak králi uvedl zámek Hohenštein s vesnicemi Šonivaldem, Boksgrünem, Mühlendorfem, Bilšteinem a Peklem, polovici cla na řece Ohři s plavením dříví, zámek Himmelštein a hrad Honštein se všemi vsemi k nim příslušnými: z čehož manská služba s čtyřmi koni mu připadla.

  6. Henrich Šlik na Ostrově uvolil se též všecken statek svůj v manství dáti.

  7. Moric Šlik na Plané odřekl se všech práv na Jáchimov, jmenovitě k desátným stříbrům dědičných kukusův v témž městě, tak aby všecko se zámkem Planou králi v dědictví připadlo. Spolu uvedl králi v manství: zámek a město Planou, ves Vejšov a Křiženice se všemi horami stříbrnými, tvrz Caltov s dědinami, ves Jadruži, dvory v Jadruži České, Tejnci, Brodě, Hostičkově, tvrz a ves Ottenreith, některé usedlosti ve vsi Neblažově se všemi chmelnicemi atd. I byl k manské službě s osmi koni zavázán.

  8. Jeronym Šlik na Lokti musil králi postoupiti zámku a města Lokte se všemi statky kraje Loketského, mimo Königsberk, Schönbach, Hartenberk a Kraslici, v manství; při čemž slíbiti musil, že ani on ani dědicové jeho kromě vyznání pod jednou a pod obojí jiné víry na statcích svých trpěti nebudou.294.1

  9. Adam z Wartemberka postoupil králi dědičně zboží Skalského, Rohozeckého, Fridšteinského a Všelibického. K čemuž náležely: město Turnov a městečko Hodkovice, zámky Skály, Rohozec a Fridštein s dvory, pustý zámek Zbiroh, vsi Štveřín, Lažany, Vlastibořice, Sedlištky, Jivina, Třtí, Roděňovice, Rydvaltice, Dalešice, Klíčov, Kokonín, Skuhrov, Mukařov, Maršovice (pusté), Jistebsko (pusté), Stanovsko (pusté), Bobov, Sněhov, Lištný, Vrat, Loučky, Mnichovka, Besedice, Tatobity, Lestkov, Václav, Brodce Malé, Huntýřov, Veselí, Chlistov, Teperce, Alšovice, Splzov, Radčice, Jirkov, Veliká Horka, Malá Horka, Pelechov, Sroseč, Smrčí, Pipice, Chloudov, Jablonec, pustý Špalov s hamrem, Bitouchov, Svojkov, Radlo, Brkanov a Rychnov, pak dvory v Bělé, Pepeřích, Nudvojovicích, Kadeřavcích, Votavcích, Třevelně, Chuchelné, Sytovém, Rozprachticích, Sedlejovicích s dědinami, haltéři, vodotočinami; dále vesnice Vesecko, Daliměřice, Čiňovsko, Dolanky, Rohozec, Bukovina, Vranový, Oslavec, Záhoří, Skokový, Trnkov, Rakov, Mrchojedy, Leština, Srbsko, Arnoštice, Vyskeř, Žďář, Pohoří, Všen, Plankovice, Modřišice, Kadeřavce, Přepeře, Nudvojovice, Přišovice, dvory v Zásadce, Olešnici, Hvozdecku a jinými s lukami, s Jizerou; posléze vsi Zásada, Vranový, Křížky, Rakousy, Borek, Vondřikovice, Roudné, Kaškovice, Voděrady, Pulečny, Kamenice, Radimovice, Dolanky, Pohodkovice, Záskalí, Heřmanice, Vesec, Vratislavice a Nysa, tvrz Všelibice s dvory a se vším příslušenstvím Fridšteinským.295.1

    Nad to vrátil týž Adam z Wartemberka všecky spravedlnosti k zápisnému zboží Dubskému, jež činily: město a zámek Dub s dvorem, Starý Dub, Modlitbohov, Rozstráň, Světlá, Vesce Hořejní, Javorník, Jiříčkov, Padouchov, Proseč, Domaslavice, Vlčetín, Rašovice, Bystrá, Šimoňovice, Lůhov, Bohdánkov, Žďárek, Prostovice, Bělá, Kohútovice, Vesce Dolení, Dechtary, Hradčany, Chvalčovice, Letařovice, Trávníček Hořejní, Trávníček Dolejní, Rodvančice, Kobylá, Vorklebice, Libice, Chlistov, Benešovice, Janovice, Březová, Bohumilice, Loukovičky, Všelibice, Smržov, Rynčička, lesy za brdy Vlachovými, s podacím kostelním v Dubu, Světlé, Letařovicích; pak ještě od panství Skalského Jenišov, Ohrazenice, Pačeřice, Vodelovice, Žďárek, Jilové, Bezděčín, Sestranovice atd.

    Dále pak Adam z Wartemberka v léno dal králi: zámek Zvířetický s dvory, vesnice Podhradí, Malou Bělou, Dolánky, Bitouchov, Dalešice, Bradlec, Tešnov, dvory v Chodoplesích a Lhoticích, z čehož ze všeho službu manskou s 10 koni vykonávati měl. Spolu v témž reversu zavázati se musil, že statkův Rohozce, Skal, Dubu a Fridšteina, jichž dskami králi jest postoupil, všech závad očistí, jinak měl král neb nástupci jeho právo míti, komorníkem dvorským uvázati se v dědiny jeho manské, v tomto zápisu položené.

  10. Bohuš Kostka z Postupic uvedl králi v dědictví celé zápisné zboží Litomyšlské. Byly pak to: město a zámek Litomyšl s dvorem (předměstí české a německé, pak předm. Zahájí), vesnice Nedošín, Tržek, Cerekvice, Bohuňovice, Kornice, Němčice, Pazucha, Strakov, Jansdorf, Mikulče, Veliký a Malý Absdorf, Čtyry Dvory, Ves Jetřichova, Semanín, Kozlov, Benátky, Vidrpachy, Třtěnice, Kecendorf, Chmelík, Květná, Karle, Ležník, Kaliště, Střítež, Třemešna, Pohora, Lubný, Oujezd, Vosyk, Vidlatá Seč, Veliké Sedliště, Příkovice, Lažany, Pořičí, Črnětice, Chotěnov, Svinná, Lány, Javorníky, Bučina, dvory v Lačnově, Kamenné Horké, Širokém Dole, Morašicích s dědinami, hory, lovy, kovy atd. s podacím kostelním v týchž vsech.

    A v manství týž Kostka králi uvedl panství Nových Hradů a Brandýsa nad Orlicí; tvrze Člupek, Sedlištky, Heřmanice s dvory, zámek a městečko Brandýs nad Orlicí, vsi Přívrat, Horky, Loukot, Rerman (?), Sudislav, Mostek, Loučky, Kerhartice, Kaliště, Kviště, Dobrou Vodu, dvory ve Vlčkově, Oujezdci, Němči, Valcmanicích, Heřmanicích, dvůr nad Brandýsem řečený Vorlík, ve Lhotě nad Chocní, s dědinami, lesy, rybníčky, ospy, atd., s podacím kostelním v Heřmanicích a Vracovicích, z čehož měl býti povinen, s desíci koni službu manskou konati. I on byl zavázán všecky statky, jichž králi v dědictví postoupil, pod touž výminkou všech závad očistiti.297.1

  11. Jiřík Vchynský z Vchynic postoupil králi v léno tvrze Kuří s dvorem, pak dvorů v Lipanech a Voděradech se vším příslušenstvím, i uložena mu služba manská s jedním koněm.

  12. Šebestian Hasišteinský z Lobkovic zavázal se reversem, že králi práva svého na dříví, honby a mýta u Přesnice postoupí, a že nikdy zámku svého Hasišteinského neopustí, nýbrž tu doživotně královským vězněm zůstane. I měl také všecky své doly či báně králi dáti, ale on důtklivě předkládal, že pro ně velmi se zadlužil, a kdyby je ztratil, tedy svým věřitelům práv býti nemohl; pročež mu ponechány jsou.

  13. Henrich jinak Mikuláš Hasišteinský z Lobkovic uvedl králi pod léno jediný svůj statek, jejž prý měl, Ondlice (?).

  14. Wolf mladší z Krajku na Švamberce zapsal králi v dědictví zboží Švamberské, v němž obsaženy byly: zámek Švamberk s předhradím, městečko Lestkov a Manětín, vesnice Domoslav, Lom, Kokašice, Polžice, Kamýk, Milkov, Pačín, Žernovník, Chůdec, Jamné, Trhomné, Kejšovice, Polník(?), Krsy, Blažím, Ostrov, Plaň, Světec, Chlum, Domašín, Doubravice, Brd, Oujezd, Lipé, Staň, Vížka s dvory; dále dvory v Kozolupech, Nové Vsi, Lukově, s podacím kostelním v Manětíně, Leskově, Lukově, Chlumu, Křečově, Jemném, Krsech, Lechově, Domaslavi. Naproti tomu však král se zavázal, že Wolfovi z Krajku vykáže statek za 8000 kop grošův čes. a to od datum tohoto zápisu ve dvou měsících pořád zběhlých, kterýžto statek týž Wolf zase králi pod léno uvésti měl.297.2

  15. Vilém mladší z Waldšteina na Rychmburce postoupil králi zboží Rychmburského, k němuž náležely: zámek Rychmburk s předhradím, s městečkem, s mlýnem náchlebním, pak město Skuteč, městečko Hlinské a Svratka, vesnice Hněvětice, Peralec, Kutřín, Miřetín, Rybná, Rychnov, Otradov, Ranná, Kamenice pustá, Svratouchy, Chlumětín, Kamenice Reichlova, Jeníkov, Dědová, Kladiny, Oldříš, Blatno, Studnice, Vitánov, Kouty, Přerostle, Raná, Vojtěchov, Pokřikov, Odřetice, Oflenda, Holetín, Mrakotín, Prasetín Veliký, Prasetín Malý, Mokrejšov, Malnice, Razice, Žďárek, Bezvětší, Lešany, Daletice, Lažany, Leštinka, Skutečko, Štěpanov, Zbožňov, Lhota i se dvorem Svatoňovým, Kameničky, Zhoř, Brdce, Doly, Roboun, Dolany, Chlum, Radim s dvory, pak dvory v Rybné Moravské, Hlubokém, Radimicích, Bělé, Srbcích, Ouřečicích, Vejvanovicích, v městečku Luži, s pilou na prkna a pod zámkem Rychnovem se cly v Skutči a Hlinském i se všemi podacími kost. na celém panství. Za kteréžto statky Vilém z Waldšteina prý toliko malou část téhož panství Rychmburského v ceně asi 8000 kop gr. čes. s povinností manskou podržel. Spolu však uvedl králi pod léno na Bydžovsku: Nový Bydžov s předměstím, ves Chudonice a Zachrašťany s dvory, s podacím kost. v Bydžově, s řekami, rybníky atd.

  16. Jiří z Waldšteina uvolil se díl svůj na Hostinném, a zdědil-li by tam také díl bratra svého, i ten králi pod léno uvésti.

  17. Arnošt Jilemnický z Újezdce a z Kounic přijal od krále v manství své dosavadní svobodné zboží: tvrz Jilemnici s polovicí městečka Jilemnice, městečko Purklín, vesnice Martinice, Karlov, Jablonec, Vojtěšice, Jestřebí, Hrabačov, Jilem, Rovnačov, Roztoky, Zásadku, Kruh, Smiřično, Kunratice, Rozprachtice, cožkoli v týchž místech měl. Spolu z toho králi službu manskou s třemi koni měl konati.

  18. Václav Žehušický z Nestajova postoupil králi reversem ode dne 20. srpna panství Žehušického v dědictví. Byly pak to: tvrz a městečko Žehušice s dvory, tvrz Lipoltice a Bojmany s dvory, vesnice Dvorky, Semitěš, Sovolusky, Litušice, Krasnice, Lhotka, Lovčice, Chotěšice, Cirekvice, Vrdy, Zařičany a j. s dvory, dědinami, štěpnicemi, chmelnicemi, haltéři a podacím kostelním v Žehušicích, Zbislavi, Lipolticích a Bojmanech. Začež pak dostati měl směnou statku jiného do 7500 kop gr. čes. v manství.

    Spolu týž Václav Žehušický dal králi pod léno zboží Tupadelské, totiž: tvrz Tupadlo s dvorem, vsi Dobravici, Žáky, Močovice, Lomec, Třebonín, Horky a Lochy se vším, co v nich měl, s robotami, rybníky atd. S kterýmžto statkem připadlo mu, službu manskou s pěti koni zbrojnými na náklad královský konati.

  19. Zikmund Anděl uvedl králi v manství Heřmanův Městec, vsi Chotěnice, Radlín, Zdechovičky, Ouherčice, Vrozhovičky, Kostelec, Načešice, Vícemilice Hořejší, Raškovice, Třebošice s caltami, beránci, doly pod zemí i nad zemí, s pustotinami, porostlinami, pastvišti, struhami, vodotočinami, haltéři a sádkami. Z čehož povinen byl s čtyřmi koni zbrojnými službu manskou králi činiti.

  20. Jindřich Haugwic uvolil se, díl svůj na Kopidlně manství uvésti, připověděv spolu, jestliže díl bratra jeho na témž statku jemu se dostane, že jej také králi pod léno dá.

  21. Václav z Wartemberka na Lipém a Krupce zapsal králi v dědictví zboží své Krupské, k němuž náležely: zámek a město Krupka s dvorem a předměstím, městečko Chabařovice, vsi Horní Krupka, Rožmitál, Novosedlice, Viklice, Šantov, Hořejní a Dolní Varvažov, Liboňov, Knícnice, Nakléřov, Slavošov, České Chejno, Petrswald, Schönwald, Štekenwald, Habartice, Fojtsdorf, Běhánky, Mstíšov a Podlejšín s dvory k nim náležitými, pak dvory v Zálezlích, Oužíně, Chvalově s dědinami, ospy, cly, vinicemi, desátky viničnými, s rychtami, svobodnými, s mlýny moučnými i cvitařskými, s hutmi, doly zlatými, stříbrnými, cínovými a všelijakými jinými kovy, tolikéž many v Dubci a Hrbovicích, v Trmicích a Olešnici i té spravedlnosti ke vsi Hořejšímu Rožmitálu, které vsi knížata saská tehdáž v držení byli.

    A v manství přijal týž od krále dosavadní dědičné a svobodné zboží své, totiž: všecko právo, jež měl v městě Lipém, pak městečko Jezvé a Holany, zámek Chudý Hrádek, Jestřebí s městečkem, zámek Vítkovec, tvrz Rychnov, pusté zámky Milčany a Fridland, vesnice Svárov v Starém Lipém, Žiznikov s dvory, Heřmanice s dvory, Okřešice, Veselí s dvory, Stračí, Waltersdorf, Kozly, Robeč, Ledce, Písečnou, Manušice, Šejbu, Novou Skalici, Dřevčici, Sušici, Heřmanky, Zdislavice, Pačkov s dvory a pustým zámkem Vřísek řečeným, Karasy, Provodín Hořejší a Dolejší, pustou ves Mnichov, Oujezd, Maršovice, Chlum, Pavlovice, Vršov, pustou ves Hradiště, dvory v Žitenicích, Bořetíně, Stráži, Dubici, Libchavé, Stružnici, Šosendorfu s mnoha rybníky, vinicemi, lesy, cly a řekou Ploučnicí. Z kterýchžto lenních statku týž Václav z Wartemberka králi k manské službě s desíci koni zavázán byl.

  22. Václav Valkoun z Adlera postoupil králi městečka Třebenic a některých vsí s tisícem kop gr., které na nich zapsané měl.

  23. Petr Malovec z Chejnova uvedl králi v dědictví své svobodné panství Wimberské, a sice: zámek Winterberk s baštou a s předměstím, pustý zámek Kužvardu s dvory k tomu náležitými, pak vesnice Křesanov, Čejsice. Modlenice, Hrabice, Výškovice, Vnarov, Cuclavice, Krušlov s dvory, vsi Vltavu, Lipku, Klášterec, Solnou, Lhotu, Sklář, Pravětín, Višovátku, Neveselec, Vícemily, Boubsko, Bořanovice, Trhonín, Lštín, Hoštice, Skarez, Kahov, Brdov, pak kmetské dvory v Oslovicích, Hodějově, Zahoršicích, Sedlecku, Libotýně, ve Včelné a Vojslavicích; posléz právo své zápisné na vesnice Nakvasovice Hořejší a Dolejší, Želibořice, Oujezdec atd., s mlýny, robotami, se cly ve Winterberce a na Vltavě, s hutmi u Lipky, u Klášterce a pod Boubínem, s horami, lovy, kovy a podacím kostelním.

    Nad to týž zapsal králi v manství své zboží Březnické: zámek a městečko Březnici s dvorem, vesnice Bobovice, Volenice, Osly, Pňovice, Počaply, Martinice, Bor, Hučice, Lhotku a Vačikov s podacím kost. v Břecnici a Bobovicích se vším, cožkoli k nadepsanému zámku, městu a panství příslušelo. Z čehož králi službu s šesti koni zbrojnými konati měl.

  24. David Borně ze Lhoty dal králi pod léno tvrz Mikovice, ves Lobeč s dvorem, Zeměchy s dědinami, s clem atd. Z kteréhož manství měl králi s dvěma koni sloužiti.301.1

Posléze král, chtěje se i pro budoucnost dotčenými osobami jakož i statky jejich ujistiti, vymohl na nich ještě zvláštních reversův, jimiž každý se přiznal, že sice za provinění zasloužil, aby na hrdle trestán byl, že však z milosti královy jen statkův svých jsa odsouzen, všecku poddanost a poslušnost králi zachovati chce. Tolikéž se zavázal, že doživotným vězněm královým zůstane na statku neb místě mu vykázaném, že manskou službu vždy ochotně konati bude, aniž že pro trestání toto zasloužené ani pro jiné věci, kterékoliv se při tom zběhly, nad králem neb nad dědici jeho ani nad osobami, ježto by v té věci ve zlém domnění měl, žádným vymyšleným spůsobem mstíti se nebude. A pakli by on neb dědicové jeho tak se nezachovali a toho zápisu nezdrželi, tedy i hrdlo i statek bez milosti propadnouti, manželky pak jejich i s dětmi ven z země vyhnány býti měly.

Ku kterémužto reversu či zápisu doloženo, že každý ze stavův jej ve jmenu svém i dědicův svých dobrovolně učinil, připrosiv na svědomí toho urozených pánův p. Viléma z Wartemberka a p. Jana Jaroslava Vranovského z Waldeku, pak urozených vladyk p. Jana Sobětického ze Sobětic a p. Fridricha ze Střížkova, že jsou také pečeti své k tomu listu přivěsiti dali.

Po odevzdání těchto reversů výše jmenované osoby ze stavu panského a rytířského z vězení propuštěny jsou, připověděvše rukou dáním pod ctí a věrou a pod ztracením hrdla i statku, že na místě, kdež seděním a příbytkem buďou, vězni královskými doživotně zůstanou.301.2

Co se pak týče oněch stavův, kteří se před soud královský nedostavili, jakož předkem učinil Pfluk, statky těch byly hned od krále zabaveny; za kteroužto příčinou zvláštní kommissaři na ně vypraveni jsou, tak jako dříve do měst královských. Kterak u věci té postupováno, tomu vyrozuměti se může z instrakce, která 31. července dána královským kommissařům Ladislavovi Popelovi z Lobkovic a Melicharu Hubeckému (?), kteří na statky Pflukovy posláni jsou. Uloženo jim, aby předkem Slavkov a Schönfeld na panství Buchovském se všemi doly, zásobami a se vším příslušenstvím k ruce králově zabavili a horníky i poddané Pflukovy zvláštní přísahou králi zavázali. Dále měli zámek a městečko Bečov se všemi vesnicemi a příslušenstvím vzíti, všecko ve dvorech v domě a v mlýnech, všecky zásoby střeliva, prachu, obilí a dobytka sepsati; se zvláštní pozorností měli k Pflukově kanceláři hleděti, všecky listiny a psaní, klenoty, šaty a jiné věci sebrati a králi odeslati, toliko věcí, jež manželce Pflukově náležely, mělo od nich šetřeno býti. Tytéž instrukce oněm kommissařům dány jsou v příčině panství Kynžsvartského, Tachovského a statkův Kocova, Chodové Plané (Kuttenplan) a Breitenšteinu. Spolu měli skrze Pflukovy poddané všecky tvrze a hradby, které za poslední doby na oněch místech vystaveny byly, docela zbořiti dáti, tak aby napotom k žádné potřebě nebyly. Konečně uloženo jim, aby po Pflukovi se pídili, zejmena po statcích panství Tachovského, a jeho i hejtmany i jiné ouředníky jeho jali a do Prahy dopravili.

I aby svrchu jmenovaní kommissaři proti každému odporu náležitě opatřeni byli, přidal jim král 600 jezdců k ochraně. A nastala-li by jim potřeba větší branné moci, tedy jim nařízeno, aby hejtmana Vrbatu, který s praporem drábů v Lokti ležel, k sobě povolali, ano i Chebský a Loketský kraj vyzdvihli, jakož i hraběte Hartenšteina, kancléře pána Plavna i jiných okolních pánův vedle mandátu královského za pomoc požádali; a kdyby ani to nestačilo, připověděl král, i hned svůj lid s potřebami válečnými k nim vypraviti, aby jeho rozkazy dokonce vykonati mohli.303.1 Kterýchžto prostředkův však kommissařům královským potřebí nebylo, stačil jim zbrojný lid, jejž právě s sebou měli; i vykonali, jak se zdá, vůli královskou beze všeho většího odporu poddaných. Ale aby byli Pfluka neb některého z důvěrnych úředníkův jeho jali a králi dopravili, to se jim nepovedlo; jediné Buriana Prostiborského, jenž Pflukovi všelijaká důvěrná poselství vykonával, dopadli; i byl nejprv na bílou věž a odtud na Křivoklat dán, kdež u vězení svůj ostatní život ztrávil303.2.

Podobným spůsobem, jako panství Pflukova, osazeny a ohlédány jsou také statky, kteréž jiným stavům obeslaným konfiskovány jsou.

Zatím, co ony konfiskace se dály, a po učinění nadřečených zápisův některé osoby ze stavův na svobodu se propouštěly, postupoval král i dále útrpným právem proti vězňům, jenž za hlavní vinníky pokládal. Bylť i toho domnění, že tím předešlým odporem stavové rod Habsburský královského trůnu zbaviti a kurfirsta neb syna jeho za krále českého sobě zvoliti chtěli. Jakkoliv toho se snadno domysliti lze, že by nejedni stavové, hledíce k mnohonásobným útiskům vlády Ferdinandovy, sobě takového převratu byli přáli, ano i k tomu napomáhali, kdyby u Mühlberka byl Fridrich zvítězil; nicméně jest z vypravování našeho, na pramenech souvěkých založeného, nepochybné, že aspoň většina stavův k takovému konci nevedla. Král užívaje útrpného práva proti některým stavům, chtěl vší mocí důkazův pro ono své domnění dosáhnouti. I dával si všecka vyznání mučených slovo od slova oznamovati. Ale v Aktech, jež král o celém odporu stavův složiti dal, nenalézá se pranic, což by zřejmě o tom svědčilo, že by vězňové jakýmkoli vyznáním svým podezření královo byli stvrdili. Což za nový důkaz se považovati může, že ani mučidla vězňům žádných těžkých přiznání nevynutila. A přes to dal král v nejbližších dnech, právě před zahájením sněmu, několik osob utratiti, zajisté jen z toho úmyslu, aby stavy tím nejtěžším trestem ustrašil a jim i pro budoucnost výstrahu dal.


Poznámky

ke straně 242

242.1 Sixt, Aeta Ferd. a Desky zemské.

242.2 Dvorský archiv ve Vídni a zemský archiv v Praze.

242.3 Tamtéž.

ke straně 243

243.1 Archiv zemský.

243.2 Acta. Ferd. f. 228.

ke straně 245

245.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 246

246.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 249

249.1 Vypsání těchto příběhův Pražských podle Sixta z Ottersdorfu.

ke straně 250

250.1 Psaní téhož Ondř. Klatovského v Archivu zemském.

ke straně 251

251.1 Latinská odpověď králova v Sixtu.

ke straně 252

252.1 Bucholz VI. str. 405.

252.2 Acta Ferdin. 1. 204.

ke straně 255

255.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 256

256.1 Archiv zemský.

ke straně 258

258.1 Rukopis Sixtův str. 494.

ke straně 259

259.1 Acta Ferd. list 191-204.

ke straně 260

260.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 261

261.1 Sixt a Frant. Pubička X. str. 137 a 138.

ke straně 264

264.1 Sixt z Ottersdorfu.

264.2 Sixt a Bucholz VI. str. 409.

ke straně 266

266.1 Desky zemské čer. č. 46. f. I 14.

ke straně 267

267.1 Při kterémžto postupování i to ještě doloženo býti musilo: jestliže by se později shledalo, že by některý statek byl zamlčen a do oněch zápisův nebyl pojat, tedy měli býti Pražané povinni, napotom ho tolikéž králi dopostoupiti a ve dsky zemské zapsati.267.3

267.2 Tamtéž.

267.3 Této výminky užito proti Pražanům léta 1556 v pátek po sv. Janu Křtiteli v příčině dvoru ve vsi Jenči. I museli onoho datum skrze jisté plnomocné osoby v dotčeném zápisu položiti: že měli ve Jenči dvůr kmetský, kteréhož že tady také oním zápisem králi postupují. Desky zem. VIII, E 23.

ke straně 269

269.1 Sixt z Ottersdorfu.

ke straně 271

271.1 Rukopis Sixtův.

271.2 Tamtéž.

ke straně 273

273.1 Acta Ferd. Spisů omluvných, jichž tu dotýkáno, pohříchu nalézti jsme nemohli. Není jisto, zdali v nich města upřímě a beze strachu své omluvy složila aneb zdali i v tom královským poručením spravovati se musila.

273.2 Archiv Třeboňský a zemský.

ke straně 275

275.1 Ani této písemné omluvy jsme nenalezli, ani v Aktách ani kde jinde; Zdá se tedy, že obsah její byl králi naproti mysli a proto spis sám snad dokonce jako mnohé jiné úmyslně zničen jest.

ke straně 277

277.1 O psaních Wildpachových na svém místě vypravováno.

ke straně 278

278.1 Bucholz.

278.2 Acta Ferd. a Bucholz.

ke straně 280

280.1 Rukopis Sixtův.

ke straně 282

282.1 Archiv Český III. str. 129.

ke straně 286

286.1 Poněvadž Žatec vedle Prahy největší odpor proti králi vedl, tedy Žateckým i ten artikul předložen, aby v městě jejich brany i branky, tolikéž zdi u každé brány deset later byly pobořeny, příkopy okolo města vyrovnány, a na budoucí časy na těch místech nic nebylo stavěno. Což však zmírněno v ten spůsob, že brány po 10 let dnem i nocí otevřeny zůstávaly, až r. 1565 král Maximilian onen rozkaz z desk zem. vymazati dal. Archiv musejní.

ke straně 288

288.1 Roku 1556 Písečtí musili ještě k témuž spisu z léta 1547 ohlásiti ves Škudru s dvory, pak několik dvorů ve Vojeticích, Kanicích, Strašnicích, Kladrubech a Damnici, jichž tedy také králi postoupeno.

ke straně 289

289.1 Roku 1552 obec Chrudimská doložila k dotčenému zápisu ještě dědičnou ves svou Synčany s několika dvory kmetskými.

289.2 Všecky tyto ztráty a postoupené statky jsou vyšetřeny z Desk zem.

ke straně 290

290.1 Také některá města v Lužicích a Slezsku, jež králi za poslední války povolna nebyla, reversy na jisté pokuty složiti musila. Tak u př. zavázal se Kamenec k pokutě 5000 kop gr., Žitava 20.000 kp. Také Budišín jistou pokutu platiti musil. Vratislavští pak byvše teprv r. 1549 k 5. listopadu do Prahy o spravení a očištění se obcsláni, vyslali tam 6 osob z rady městské, kteréž však s králem nikterak dohodnouti se nemohly. Naposled propůjčil se kancléř Jindřich z Plavna, jemuž 5000 zlatých dáno, za prostředníka, a jemu se. pak pomocí lužického rady Mathiasa podařilo, Vratislavské s králem smířiti. Tito musili 80000 zlatých pokuty zaplatiti a k placení posudného se zavázati. - Města v knížectví Svidnickém a Javornickém 54000 jakožto pokutu složila. Bucholz VI. str. 416.

ke straně 292

292.1 Desky zem. VIII. F 17.

292.2 Kronika Boleslavská od Frant. Novotného str. 115.

ke straně 294

294.1 Bucholz VI. st. 477. - Programm Loketské vyšší realky 1870.

ke straně 295

295.1 Desky zemské VIII. F 22.

ke straně 297

297.1 Des. zem. VIII, G 4, D 18, B 2, K 29.

297.2 D. zem. VIII. F 23.

ke straně 298

298 D. Z. VIII. F. 23.

ke straně 301

301.1 Vypsání všech konfiskací svrchu poznamenaných učiněno jest podle Desk zemských a Archivu zemského.

301.2 V první době po propuštění na svobodu měl každý jen v zámku neb domě, který mu k tomu vykázán byl, přebývati, nevycházeje ani ze vrat. Teprv později vyprosili sobě na králi tu milost, aby směli po tom svém panství neb statku choditi neb jezditi až do západu slunce; než někam jinam z mezí jeho vyjížděti neměli, ovšem přes noc kde zůstati. (Život J. Augusty st. 4.)
Tak jako v Čechách byli též v Lužicích mnozí ze stavův vyšších pokutováni, což však teprv r. 1548 se stalo. Téhož léta zajisté vydal král v Augšpurce dne 27. března mandat, jímž udělil synu svému Ferdinandovi plnou moc, aby mezi osobami obviněnými a královským otcem svým narovnání učinil. Konečně pak 27. června r. 1548 král nový mandát vydal, jímž konfiskace statkův jejich nařízena byla. O pokutovaní některých měst slezských a lužických již výše řečeno. Bucholz VI. str. 417.

ke straně 303

303.1 Archiv zemský.

303.2 Kašpar Pfluk, jakož výše již položeno, zemi českou opustil, jakmile z obeslání svého úmyslu královu vyrozuměl. Zdržoval se pak v Magdeburku v stavu dosti nuzném, odkndž vydal zvláštní obranný spis o předešlém jednání svém. Odmítal v něm všecku vinu od sebe, řka, že jen hranic svého zboží a své země hájil. Za příčinu pak, proč se před soud královský nedostavil, přivedl, že již napřed v obeslání odsouzen byl a králi na milost i nemilost dáti se měl. Kromě toho že mu od přátel oznámeno, že by rozsudek na ztrátu všech statků a panství, na vězení doživotní neli dokonce na utracení zněl. A že Pfluk v tom křivě zpraven nebyl, o tom svědčí všecko jednání soudu královského.


VII.

Politické, soudní a náboženské změny, jež Ferdinand I. po událostech r. 1547 v Čechách způsobil.

Krvavý sněm na hradě Pražském a snešení na něm učiněná. Pokutování některých ještě osob v městech Pražských. Kterak král se statky konfiskovanými naložil. O navracení některých privilegií, statkův zádušních a některého jiného zboží městského. Král obmezí samosprávu Pražan i jiných měst královských: o hejtmanském a rychtářském úřadě v městech Pražských a o rychtářství v ostatních městech královských. O Aktách Ferdinandových. Král odjede dne 10. října z Prahy do Augšpurku. Stav věcí v Praze po odjezdu jeho. O appellacích na hradě Pražském. Jednota bratří českých. Úvaha závěreční.

Po vykonání soudu královského, nahoře popsaného, přiblížil se pondělek před sv. Bartolomějem, t. j. den 22. měsíce srpna, k němuž král stavům českým obecný sněm na hrad Pražský byl položil. Na přísný mandát královský sjelo se také již veliké množství stavův do měst Pražských. A právě tuto dobu, před samým zahájením sněmu, ustanovil král tomu, aby krvavý soud nad čtyřmi osobami, jež zvolil si k poslední oběti své veliké přísnosti, vykonati dal. Byliť to Václav Pětipeský, Bernart Barchanec, Jakub Fikar a Václav z Jelení. První dva náleželi k stavu rytířskému, druzí pak k městskému. Hynku z Krabice, jenž taktéž odpraven býti měl, dána jest milost k velikým prosbám přátel jeho.

Mělť král tento čas za nejlepší příležitost, aby před očima četných stavův, předešlými konfiskacemi bez toho dosti již sklíčených, objevil u větší ještě míře nemilost svou a naplně mysli jich hrůzou, k tím větší povolnosti je přiměl na sněmě, který právě nastati měl. Zachovával takto až do konce týž spůsob v jednání svém naproti stavům, jakýmž se byl až dosud s největší důsledností spravoval.

Již několik dní před 22. srpnem na Hradčanech lešení z prken vyzdviženo jest. A ještě téhož dne vedeni jsou jmenovaní mužové ze žalářů svých, těžkým vězením a mučením nad míru již utrápení, od katův na popraviště.

Hned jak vystoupili z vězení, Václav Pětipeský vysokým hlasem, tak že ode všech přístojících byl slyšán, promluvil k ostatním tovaryšům svým: "Moji nejmilejší bratři a tovaryši! ve jmenu pána boha všemohoucího pojďme vesele; neb jest to ta ouzká cesta, o nížto nám nejmilejší náš pán Ježíš Kristus, jedinký náš spasitel a vykupitel, předpověděti ráčil, že po ní jeho volení mají ho následovati a po něm kráčeti."

I šli pak dva a dva podle sebe: Václav Pětipeský s Bernartem Barchancem a Jakub Fikar s Václavem z Jelení každý z nich maje ruce napřed svázané. Dva praporce žoldnéřův provázely je na popraviště, bubnujíce a pískajíce, nejspíše proto, jestliže by co mluviti chtěli, aby od lidí, jichž veliké množství k té popravě bylo se sešlo, slyšáni býti nemohli.

Když napotom kat Václava Pětipeského odpraviti měl, přestáno bubnovati a pískati. I vyvolával biřic jeho provinění řka: že nechoval se králi, pánu svému, jakž na věrného poddaného náleží; ale že lid bouřil a jiného sobě za krále vzíti a zvoliti chtěl, a pro tu příčinu že má mečem trestán býti. K tomu se Pětipeský kleče ohlásil a zvolal: "Ó, toho jest nikda nebylo!" A v tom biřic k němu promluvil: "Zanechte, pane, již toho, tak však sobě tím nic nepomůžete." A on pozdvihl hlavy a očí svých vzhůru k nebi a pravil: "Nu, všemohoucí věčný milý bože! toběť já to všeckno poroučím!" A po té řeči hlava mu sťata.

Po něm následoval Bernart Barchanec. Před stětím jeho volal biřic: že jest jiných pououkal, aby podle sebe stáli a nijakž se neopouštěli a z něho sobě příklad brali, že on chce podle jiných pro dobré a užitečné království českého i hrdla i statku svého nasaditi. A Barchanec k tomu se ozvav, promluvil toliko, že to není pravda.

Před smrtí Jakuba Fikara biřic volal: že, jsa jakožto dvorský rychtář královský přísežným úředníkem a maje zvláštní přísahu, podle té jest tak se nezachoval a králi o tom, co se v Praze dálo, nic neoznamoval, ano v nejpilnější čas pryč z Prahy odejel. Jakub Fikar něco k tomu promluvil, ale pro křik a hřmot lidský slyšán nebyl.

Konečně před Václavem z Jelení tak bylo voláno: že jest v obcích Pražských všetečně proti králi mluvíval a jednoho času i tato slova propověděl: "Jestli že jest kníže Mauricius nad strýcem a nad krví svou se zapomněl a nad ním zradil; ale myť se nad závazky našimi nezapomeneme ani také nad kurfirstem nezradíme." Na takové provolání prý drábové němečtí, jimž někteří okolo stojicí ta slova vyložili, počali se smáti a pravili: "Bei Gott, das ist wahr!"

Potom jsou dva z popravených, Václav Pětipeský a Bernart Barchanec, pochováni na hřbitově u sv. Apolináře, Václav pak z Jelení u sv. Štěpána Velikého při kapličce Všech Svatých; ale Jakuba z Vratu manželka jeho s dítkami a přátely hned druhého dne dopraviti dala do vsi Chovořic, jížto on na ten čas v držení byl. A zde byl poctivě pochován a kamenem velikým přikryt, na němžto vytesán byl nápis: "Pan bůh ráčil povolati z tohoto světa Jakuba Fikara z Vratu, hofrychtáře království českého a primasa Starého města Pražského, jehožto tělo tuto pochováno jest. Pán bůh buď milostiv duši jeho."307.1

Jakož již poznamenáno, byl Pětipeský a Barchanec z rytířstva, Fikar pak a Václav z Jelení ze stavu městského; i byla tudíž utracením jich zvláště oněm dvěma stavům výstraha dána, kteří po několik let králi na sněmích nejvíce odporovali.

Takovým tedy spůsobem král Ferdinand I. otevřel sněm dne 22. srpna, který od oné popravy jmeno krvavého sněmu v dějinách českých má.

V úterý dne 23. srpna sešli se stavové na hradě Pražském, kdež jim vznešení královské učiněno bylo. V první části proposice své král vykládal stavům, kterak některé osoby, ježto všecku moc svou k sobě potáhnouti chtěly, před soud svůj královský obeslal, aby nevinu svou prokázaly. A jakkoli někteří před týž soud se nedostavili a tudíž svou čest, hrdlo a statek propadli; nicméně že nemalý počet jiných poslušně se zachoval, a ti že se postavili. Ale jako prý vinni, nevědouce se toho, z čehož obviněni byli, očistiti, poddali se na milost i nemilost, kdežto že král by byl raději viděl a jim toho přál, aby se s ním byli v soud dali. K těm že jest on král, hledě k jich rodu a přátelům, na větším díle milostí svou se naklonil.

Jakou měrou tento výklad o nestrannosti soudu královského se skutečností se snášel, tomu lze vyrozuměti z příběhův výše popsaných.

Po té král na stavy vznesl: aby se i hned z těch zápisův a závazkův, při snešení přátelském učiněných, propustili, je dokonce zrušili a pečeti své opět od nich k rukoum svým vzali; tolikéž aby ty závazky, ač jestliže se které po zdvižení sněmu od kommissařův královských, který od krále k pondělí po neděli provodní položen byl, vzdělaly, i ten sněm, který bez povolení královského ten pátek po božím na nebe vstoupení držán byl, z desk zemských vymazány byly. A učiní-li stavové tak, že pak i král ty zápisy k obhajování řádu a práva a pro zachování pokoje, tak jakž se od krále Vladislava stalo a ve dskách zemských bylo, do nich opět vložiti dá.

V příčině pak toho osudného mandátu, jejž byl král z Litoměřic před válkou stavům vydal, omlouval se týmž spůsobem jako po každé před tím, ukazuje i tentokrát předkem na osazení kláštera Dobroluckého a na smlouvu s Moricem učiněnou jakož i na dalši nepřátelství Hanuše Fridricha. Spolu doložil, pakli stavové to najdou a dostatečně prokáží, že častopsaný mandát proti jejich privilegiím a svobodám vyšel, že je v tom i nyní reversem neb jinak opatřiti chce, že takový mandát jejich svobodám na ujmu býti nemá; pakli však proti jejich privilegiím nečelí, čehož že on král konečně se naděje, tuť že té víry jest, že tomu stavové věřiti nemohou, aby byl on proti svobodám zemským co jednati měl. Neb jakých jest příčin prý pod spůsobem a přikrytím toho mandátu proti králi se předsebralo, tomu že stavové z příběhův mimlých snadno vyrozuměti mohou.

I dal tím král ne nepatrně na jevo, že nikterak se k tomu znáti nechce, že by onen mandát proti zřízení zemskému byl čelel. Prohlásilť takové zdání přímo za "pouhý obmysl a pouhé přikrytí," jímž stavové odporné jednání své zastřiti chtěli.

Shromáždění stavové také porozuměli z toho neoblomné vůli královské. A že jí král vší mocí průchod zjednati chce, to poznati mohli již z dosavadního jednání jeho. Nad to byl královský hrad, kdež se sněmovalo, hned s počátku zbrojným lidem osazen na postrach všem, kdož by byli snad nějaký odpor proti vznešení královskému činiti chtěli. A jakož jsme na svém místě s dostatek ukázali, jevila se při stavích vyšších hned tehdáž, když k přátelskému snešení se přiznávali, nemalá nechuť proti tomu, jednak pro zásady demokratické v něm obsažené, jednak i pro to, že celý odpor hlavně ze stavu městského počátek svůj bral. Ti pak po bitvě Mühlberské tím rychleji odvraceli se od jednoty stavovské, a počet takových rostl od té doby, co král do Litoměřic a pak do Prahy se vrátil, každým dnem vůčihledě.

Při takovém stavu věcí mohlo se již napřed věděti, jaká as odpověď dána bude k dotčenému vznešení královskému, jež nejprv stavům vyšším přečteno bylo. Po krátkém potazu také nejv. purkrabí Wolf starší z Krajku promluvil od stavu panského a rytířského ku králi v rozum ten: že jsou oni ze žádné jiné příčiny k snešení přátelskému nepřistoupili, než aby pokoj v království českém mohl tudy zachován býti, a že jsou oni na tom, vůlí královskou se spravovati a jemu jakožto králi a pánu svému poddáni býti, pročež že hotovi jsou z těch závazkův propustiti se. Ku kterémužto pronešení také jiní se přiznávali. Ano Gabriel Klenovský, tento druhdy tak horlivý řečník v opposici stavův, neostýchal se vůbec tvrditi: že jest k onomu snešení přistoupiti musil, jsa k tomu od Pražanů téměř mocí donucen, a kdyby tak byl neučinil, že neví, co by se mu toho času bylo přihodilo.

Potom zvoleni jsou od vyšších stavův nejv. purkrabě Wolf z Krajku, Joachim z Hradce, Jiřík z Gerštorfu, Zikmund Robmhap, Zikmund Audrcký a někteří jiní; ti všedše do sklepa, kdež desky zemské uloženy byly, jali se od listův přiznávacích pečetí odtrhovati, rozličných při tom posměšných řečí užívajíce. Neb když na který přiznávací list městský přišli, tu obrátili se k podkomořímu Jiříkovi z Gerštorfu, řkouce: "Teď vaše ovčičky!" K tomu za odpověď zase podkomoří dal: "Ty ovce pásly se bez pastýře, ... a nyní již ani na hlavě ani na nohách nechodí." Čímž patrně naráželo se na tehdejší malomocnost a těžké pokoření měst Pražských a ostatního stavu městského.

A tak se ukázala v této době lehkost mnohých stavův vyšších, na něžto Sixt jako na pochlebníky královské těžce si naříká, pravě, že "ani na sebe ani na dítky a na poctivosti své nic se neohlédajíce, toliko k samému lakomství náchylni byli, aby rybníky jen zemi hubili, lidi své poddané dřeli a poctivostí neb úřadův nějakých od krále dosáhnouti mohli." Čímž zřejmě na jevo se dává, jak nejedni ze stavův vyšších tehdáž se odchylovali od statečnějších předkův svých, pochlebujíce králi ve všem, jen aby svého prospěchu dosáhli a tím více vůli svou nad poddaným lidem pruváděti mohli.

Král přesvědčiv se o povolnosti stavův vyšších, pokračoval spůsobem již započatým též v pokořování stavu městského. Když tedy na zejtří dne 24. srpna poslové ze všech odsouzených měst vedle Pražan od nejv. kancléře Jindřicha z Plavna povoláni jsou, tu král s nimi ani téměř mluviti ani na ně hleděti nechtěl. A poněvadž poslové z měst podle rozkazu královského zatím všecka privilegia obcí svých odevzdali, tedy jim v té příčině kancléř ohlásil, že král svobody jejich prohlédnouti dá, a potom teprv, pokud se mu která líbiti budou, že jim je navrátí. Spolu jim téhož dne oznámeno: že sice stav městský a Pražané o svůj hlas pro svá provinění jsou přišli; že však král z milosti své jich ještě při třetím hlase na sněmu tomto a potom do vůle své pozůstaví. Čímž neukrytě jim na srozuměnou dáno, že i v nejdůležitějším svém právu politickém naprosto vůli královské vydáni jsou, a že tudíž podle toho se spravovati mají, chtějí-li vůbec této milosti oučastnými se státi. A když pak druhého dne z poručení královského zase na zámek přišli, tu přede vším stavem městským bylo k Plzenským, Budějovickým a Ouštským, kteří za minulé války věrně při králi setrvali, na pokoření ostatních královských měst řečeno: že král za jejich věrné a upřímné služby jim tu milost uděluje, aby odtud po primasu Staroměstském a Novoměstském hned Plzenští, Budějovičští a Ouštští na sněmích obecných svůj hlas aneb přímluvy své měli, kdežto dříve první místo po Pražanech Kutné Hoře náleželo.

Ferdinand I. maje takto stavy v moci své, hned téhož dne předložil sněmu ty artikule, jenžto dosavade mezi ním a národem českým na sporu jsouce, v přátelském snešení stavův obsaženy byly. Neboť odejmuv stavům všecky prostředky k odporování, mohl se nadíti, že jednání sněmu nyní docela po vůli jeho před se půjde. Pročež v dalším čtení proposice své připomenul stavům, kterak někteří z nich mezi lid vtrušovali, jako by on král proti svobodám a privilegiím stavův jednati a zemi o ně připraviti chtěl, kdežto že nikdy toho úmyslu nebyl ani posavad není, něco vědomě proti svobodám stavův předsevzíti, nebrž mnohem více že k tomu nakloněn jest, aby jim těch svobod podle slušnosti přičinil. Při čemž však že zase k stavům té naděje jest, že si oni toho, čímž od předešlých císařův a králův i od něho krále obdařeni nejsou, na se potahovati a sobě přivlastňovati nebudou a krále při jeho mocnosti a vrchnosti tak, jakž jsou toho předkové jeho užívali, zachovají. I doložil, že z oné příčiny toho velikou potřebu nachází, aby ty artikule dokonale k vyřízení a k místu přivedeny byly, "aby opět časem svým jimi postranně sepsanými někdo hýbati nechtěli a tudy pozdvižení nové proti králi neučinili."

  1. Nejprvé jednáno o tak řečené závazky a zápisy, jichž uzavírání stavové za prostředek zákonitý k obhájení svobod a privilegií zemských pokládali. Král proti tomu žádal, aby vzdělávání takových zápisův tímto sněmem zapovědíno bylo; a kdož by se bez vědomí a vůle královské toho dopustil aneb o to pokusil, ten každý aby čest, hrdlo i statek propadl a ztratil.

  2. Kdež pak v přátelském snešení stavův žádáno, aby král z osob od každého kraje navržených úředníky a soudce zemské jmenoval, v tom proposice královská zněla: že by to proti královské důstojnosti bylo, ješto že králi samému náleží, s radou úředníkův zemských a rad osoby do soudu zemského i do úřadův zemských dosazovati, a tak že v tom stavům žádných nařízení neb řádův činiti nenáleží.

  3. Dále král se opíral proti tomu článku snešení přátelského, v němž stavové na něj vznésti chtěli, jak by sněmy obecné a sjezdy krajské se rozpisovati a držeti měly; při čemž se odvolával na jeden sněm minulý, kdež prý stavové rozpisování sněmův a držení sjezdů pustili, toho při králi samém zanechavše, aby sněmy a sjezdy pokládal. Spolu i zde, jako při všech protivných mu artikulích, doložil, že tím stavové jen mocnost královskou sobě osobovali.

  4. Artikulem tímto odepřena stavům žádost, aby obyvatelé království českého, kde by koli se jim líbilo, ve služby vojenské dávati se mohli, toliko ne proti království českému.

  5. Zvláště těžce nesl král artikul ten, v němž stavové na tom se snesli, aby opět starobylý spůsob obnoven byl, že, dokud král český živ jest, nástupce jeho korunován býti nemá. I užil toho článku k tomu, aby moc domu svého znova utvrdil. Z té příčiny se přímo vyjádřil, že ti, kdož na onom článku se usnesli, jej krále a dědice jeho patrně jen o korunu připraviti chtěli; že tedy král toho pominouti nemůže, aby sebe sám a dědice své v tom náležitě opatřiti neměl. řádal stavův, aby na nynějším sněmě, neohlédajíce se, že již dříve tak se stalo, opět do desk vložiti dali, aby král i dědicové jeho vší mocnosti a důstojnosti královské beze vší překážky užívali, i alty tudíž království toto za dědičné jeho rodu pokládáno bylo.

  6. A kdož by proti kterémukoli z výše jmenovaných artikulův co předsevzal, každý takový čest, hrdlo a statek propadnouti měl. Naproti tomu král stavům připověděl, že i on přísahy své pamětliv býti chce a jim svobod jejich odjímati nebude.

  7. A poněvadž dále stavové o to zasazovali se, aby od soudu dvorského a komorního, v nichž král tak zhusta vůli svou skrze rady své dvorské proti nejedněm stavům prováděl, odvolání před soud zemský šlo; tedy král pronesl se v tom, že tito soudové odedávna krále vlastní jsou a appellace z nich že jenom před něho jíti má. Pročež na stavy znesl, aby to tak zůstalo a do desk zemských v týž rozum vloženo bylo. Taktéž proti snešení přátelskému měli stavové k tomu přivoliti: jestli že by se komu ukrátilo skrze soud zemský, aby sobě žádný stěžovati ani koho z té příčiny viniti nesměl.

  8. V příčině posudného král žádal, aby odtud pořádněji i s tím, což dosud zadržáno bylo, pod pokutou dvojnásobnou dodávalo se.

  9. Konečně král sobě přál, aby ty dědičné smlouvy, s Moricem uzavřené, pro dobré sousedství mezi korunou českou a zemí saskou i pro lepší prý bezpečnost obou zemí od stavův stvrzeny, a pečeť zemská k nim přivěšena byla.

Tyto výše položené žádosti sluší za nejdůležitější artikule proposice královské pokládati.

A jakož se král do stavův nadál, že mu ve všem povolni budou, tedy se v tom také naprosto nemýlil; neboť stavové přistoupili ke všem žádostem jeho.

Kromě dotčených článkův stala se i jiná usnešení na témž sněmě. Tak zvolení jsou na místo pokutovaných dvou stavův Arnošta Jilemnického a Václava Žehušického ze stavu panského Jan z Waldšteina na Točníce a ze stavu rytířského Zikmund Robmhap ze Suché a na Pacově do té kommisse, která k zkorrigování privilegií a svobod zemských již dříve zřízena byla. I měli po zavření tohoto sněmu až do sv. Martina nejprvé příštího originaly s registry přečísti a zkorrigovati; načež jedny knihy s registry pod pečetí zemskou králi, druhé ke dskám zemským dány a třetí registra na Karlštein do kaply s originaly i starými registry zase dovezeny a položeny býti měly . Tolikéž zvolena jest kommisse k zkorigování zřízení zemských. Neboť shledalo se, že jedno zřízení s druhým se potýká, pročež uzavřeno, aby kommisse zvolená zřízení stará s novými srovnala, v jedno zřízení uvedla a v jedny knihy vepsala. Samo sebou se rozumí, že dotčené kommisse již také všech snešení tohoto sněmu šetřiti musely.

Nad to výše stala se též některá snešení policejní, a to v příčině čeledi, drahot a řemeslníkův, povalečův, loupežníkův a chodcův a o nošení ručnic. Kteréžto poslední snešení znělo: aby žádný z lidí sedlských, i také kteří by nebyli osedlí stavu městského, buď z měst a městeček královských, panských neb rytířských, po den sv. Václava s ručnicemi nechodili ani jezdili pod pokutou l. 1524 na sněmě vyměřenou. Než kteří by osedlí v těch městech a městečkách byli, ti měli se opatřiti listy a jistotami, v král. městech od purkmistra a konšelů a v panských neb rytířských od svých pánů, že osedlí jsou a že po živnosti a po potřebách svých toliko cestou s ručnicí a nejinam jdou neb jedou. Osoby pak ze stavu panského a rytířského i služebníci a čeledínové jejich, byť i z nižších stavů byli, těch ručnic bez překážky užívati měli. Jest k pravdě podobno, že zákon ten honebnosti se týkal a na prospěch vyšších stavů vydán byl.

Naposledy také uzavřeno, aby do desk zemských ta privilegia aneb majestáty zemské, které dříve ve dskách byly, mezi tím časem a soudem zemským svatojanským zase vloženy a vepsány byly, král pak měl žádán býti, aby se svými věřiteli ze stavů vyšších se smluvil a jim zaplatiti rozkázal, i aby knížete Fridricha Lehnického třebas mocí přinutil k dostičinění rozsudku, jejž král r. 1546 ve sporu téhož knížete s korunou českou vynesl.315.1

Jiné články, jako o upravení mince, o srovnání zrna a stříže, poněvadž čas k tomu krátký byl, odloženy jsou.

Všecky dotčené články proposice královské jakož i spůsob, kterýmž na sněmě přijaty jsou, svědčí patrně o tom, že vůle a moc královská v nejedné příčině nabyla vrchu nad stavy a utvrdila se. Předkem ukázalo se to, když jednáno o známý mandát, jímž král bez svolení sněmu na stavích vojenské pomoci žádal a takto zřízení zemské hrubě byl porušil. Stavové na sněmě chtěli míti od krále reversu na týž mandát, aby pro budoucnost za žádný příklad položen býti mohl, ale král jim dal zkrátka za odpověď: že se mu nezdá za potřebné, jakého na to reversu stavům dávati, ješto by tím jen v podezření jiným národům se uvedl, jako by co neslušného takovým mandátem byl předsevzal a jej na ublížení svobodám zemským vydal. Ani tedy v tom nepovolil, čemuž před válkou v Litoměřicích tak ochotně se propůjčoval. Kterýmžto spůsobem král toho sobě vymohl, že nezákonný onen mandát mohl v podobných případech za precedens neb příklad k podobným krokům libovůle královské budoucnosti považován býti.

Ještě více přispěl k povýšení moci královské článek, jímž stavům uloženo, aby nejen sněmův ale také sjezdův krajských bez povolení královského sobě nepokládali, a to pod pokutou hrdla ztracení.

Sjezdové krajští byli od starodávna mocnou záštitou samosprávy stavův i mohli nemálo přispěti k regeneraci sněmův obecných, kteréžto za posledních let tak klesaly. Král se jich také obával, považuje činnost jejich za velmi odpornou svým absolutistickým snahám, a pročež zrušil je již před r. 1546 tak jako svého času svobodné schůze Pražských obcí. Ale učinil to, jak ze všeho jde na jevo, o své ujmě, bez přivolení sněmu. Pročež chtěje tomuto libovolnému kroku i povahu zákonnou zjednati, aby odtud do zřízení zemského pojat byl, přiměl stavy na krvavém sněmu, že také k tomu vůli svou dali.

Vedle těchto prospěchův politických rozšířil král na témž sněmu také svou soudní moc, učiniv se odtud takřka nejvyšším rozhodčím v nejdůležitějších přích. Byloť sice zřízením zemským (D 2) vyměřeno, že z nářku cti každý obeslati neb pohnati mohl buď před krále, když by v zemi byl, neb před soud zemský. Ale král nejsa s tím spokojen, na stavy vznesl, aby každý také i v soudech o hrdlu či o hlavu buď před krále neb před soud zemský poháněti mohl. I byl při tom od sněmu zůstaven.

Konečně pominouti nelze též otázky o dědičnosti trůnu českého, jež tolikéž na onom sněmu ve smyslu královském znovu vyřízena jest byla.

Jakkoli v aktech sněmovních o tom zprávy určité nenalézáme; nic méně se zdá, že stavové již r. 1545 příznivý revers králi v tom od sebe dali. Ale od toho času povstaly rozličné pochybnosti a spory o správnost téhož reversu, anoť tvrzeno, že se mu nedostalo ani řádné relace sněmovní k deskám, v nichž jen na pokrají zapsán byl. Za kteroužto příčinou v pohnutém roku 1547 v pochybnost brán, anobrž mu i zákonné moci upíráno.316.1 Avšak přítomným sněmem celá tato záležitost na jisto postavena jest ve vší spůsobě práva zemského.

A tak připravoval Ferdinand I. samým přispěním ustrašených stavův nejedny změny v ústavě české, kteréž napotom do korrigovaného zřízení zemského, r. 1564 vyšlého, pojaty byvše, zřejmě o tom svědčí, kterak tu královská moc Habsburkův již vrchu nabývala nad mocí stavovskou v království českém.

Než přes všecky takové změny neopovážil se král zvrátiti pravého základu královské moci své, jenž záležel v obapolné smlouvě mezi národem a panovníkem. Neboť v článku dědičnosti trůnu jednajícím spolu i ta slova doložena jsou: "že mocnost královská u království českém záleží v tom, že král a dědicové jeho moc a vrchrnost mají, což k dobrému užitečnému J. M. K. a dědicův jeho i všech obyvatelův tohoto království a obecnému dobrému jest, říditi, působiti a upravovati potud, pokudž by řádům, právům, svobodám a zřízením zemským na škodu a ublížení nebylo.

Naposledy, před uzavřením sněmu krvavého, došlo ještě na dvě věci, z nichž jedna týkala se Floriana Grispeka, druhá pak některých měštanů Pražských, kteřížto ještě u vězení na hradě Pražském se nalézali.

Florian Grispek, jakož výše povědíno, byl svého času od Viléma Křineckého a od jiných osob nařčen, že od některých privilegií zemských pečeti odřezal a zkazil, i sobě všecka privilegia přepisovati dal: z čehož pak svolením stavův do vězení dán a odtud na neobyčejný závazek propuštěn jest. Grispek, chtěje se toho očistiti a vida na sněmu tomto svůj čas, vznesl na stavy, mají-li ho před králem z čeho viniti, aby nyní tak učinili, že jim teď státi a ze všeho každému práv býti chce. A hle, ti stavové, z nichž mnozí, ano dokonce snad větší část, onoho času jej odsoudili a o potrestání jeho stáli, najednou popírali, že by se ono žalařování Grispekovo z vůle jejich bylo stalo, oznámivše spolu králi, že těžkosti oné témuž Grispekovi nepřáli a jej z čeho viniti nemají. Za kteroužto příčinou král se prohlásil na plném sněmu, že ono nařknutí a vězení dobré pověsti a cti Floriana Grispeka k žádné ujmě a škodě pro budoucnost býti nemá.

Po té věci jednáno o vězních Pražských. Jakož výše doloženo, posiali měšťané Pražští, kteří dosud v žalářích byli, nejednu supplikaci k arciknížeti Ferdinandovi a některým pánům českým a moravským, aby o propuštění jich se přimlouvali. Ano i ku králi samému se obrátili, prosíce, aby toho těžkého vězení prázdni byli. Ale vidouce, že všecky tyto žádosti ničeho neprospívají, vznesli svou věc i na stavy, v Praze na sněmu právě shromážděné.

Tito tedy před samým zavřením sněmu za všecky vězně při králi se přimlouvali, prosíce, aby jim to, což by si ještě proti nim za stížnost pokládal, prominul a toho vězení je zprostil. Avšak k žádosti této král odpověděl: že někteří z vězňův ještě více od něho trestáni býti měli; ale on že jakožto kníže křesťanské takového trestání jim umenšil, kdyby jich však docela trestati neměl, že se obává, aby bůh jeho proto netrestal. Jediné to stavům král slíbil, že k žádosti a přímluvě jich všem osobám ze stavu panského a rytířského všecko odpouští, kromě toho že sobě zůstavuje, jestli by se co na které osoby potomně vyhledalo, že by byly na důstojenství královské sáhly, k těm aby trestáním přikročiti mohl. A tak výslovně odepřel král žádosti stavův, pokud se týkala stavu městského a zejmena Pražan. Také některých služebníkův Kašpara Pfluka sobě zůstavil, aby je buď trestati nebo jim prominouti mohl.

A tím skončil někde na začátku měsíce září ten osudný sněm. Bylo tedy po celé jednání sněmovní světle spatřovati, že král neoblomně o to stál, aby ve všem všudy vůli svou provedl a takto i pro budoucnost stavům dal na jevo, jak on svrchovanosti a mocnosti královské vyrozumívá.318.1

Ze všech předsevzetí, jež král naproti stavům až dosud učinil, vycházelo zjevně, že záleží mu předkem na nejpřísnějším potrestání stavu městského a v tomto zase na těžkém pokutování a pokoření měst Pražských. To dokazovala též poslední odpověď, již na sněmu v příčině vězňův učinil. A touž měrou choval se i v nejbližších dnech, na konci srpna a na začátku měs. září, naproti Pražanům. Nemaje na tom dosti, že městům Pražským všecka privilegia, statky, všecku střelbu a zbroj pobral, jal se nyní těžce pokutovati též jednotlivé osoby z konšelův a ze starších obecních, o nichž prokázáno, že se proti důstojenství královskému přečinily. V konání v tom vůle královské uloženo Jiřímu z Gerštorfu, král. podkomořímu, Wolfovi z Vřesovic, hejtmanu hradu Pražského, a některým jiným osobám, vůbec v městech Praž. nenáviděným.

Skrze tuto kommissi dával král ukládati na jednotlivé osoby v městech Pražských podle své libosti znamenité summy, tu po několika tisících, tu po stech, s tím ještě doložením, aby každý nejdéle do dvou neděl pořád zběhlých takovou summu zaplatil, jinak že bez milosti ven z města vytmrskán a s manželkou i s dítkami svými netoliko z království českého, ale ze všech zemí královských vyhnán bude. Současný svědek o této druhé exekuci dokládá: "Byl toho času veliký pláč a velmi veliké naříkání; neb na někoho více uloženo bylo, než jest on statku měl, a když nemožnost tu předkládal a všecek svůj statek králi dáti a jeho postoupiti chtěl, nechtěli dotčení vykonavatelé vůle královy toho od něho přijíti, ale tomu každému takovému hned na věž bílou do vězení jíti veleli. A tak veliké soužení lidé na ten čas míti museli, že mnozí, rozvažujíce to, co jsou jim předkové jich za dlouhé časy s prací a s velikým násilím nachovali, a oni tolikéž dítkám svým po své smrti toho pozůstati mínili, majíce to všecko jako čertu v ofěře dáti a sebe i své dítky ochuditi, zasteskše sobě, mřeli a hrdla svá za to dáti museli."319.1

V kterémžto smutném stavu konšelé měst Pražských s jistým počtem starších obecních před krále předstoupivše, žádali, aby se nad nimi rozpomenul a takovými pokutami nemožnými jich neobtěžoval; při tom uváděli mu na paměť, jak jim Pražanům určitě připověděl, když artikulům jim předloženým dosti učiní, že se jim nebude potřebí žádných dalších těžkostí obávati.

Ale král odvolávaje se na odpověď svou, na sněmu učiněnou, že tehdy si výslovně některé osoby k trestání dalšímu vyminíl a zůstavil, a toť že mínil i o nich konšelích a o všech osobách přísežných, a při tomto předsevzetí že dosud trvá: pročež více aby o tom s ním nemluvili, než tomu všemu, co uloží se jim, dosti učinili, ješto prý vlastně na hrdlech trestáni býti měli.

Konečně dal král ještě na některých vězních Pražských, jako na výstrahu obcím Pražským, vykonati potupné trestání veřejné, jímž dříve nejednou byl pohrozil. Byl právě pátek po sv. Maurici, t. j. 23. den měsíce září; i vyvedeno jest z poručení královského někde před polednem osm osob z pozůstalých vězňův Pražských z toho sklepu, v němž až dosud seděli, ven.

Byliť pak to: Bartoloměj Dlask, krejčí, Jiřík Farkaš, kožišník, Adam Tošnovec, Jan Poledne, kovář, Václav Rozvoda, Viktorin Človíček, nožíř, Havel Merykula, hrnčíř, Matěj Pecka, sukna kraječ. Kterýmžto všem za vinu kladeno, že lid proti králi bouřili. I jsou po schodech zámeckých od katů dolů na Malou stranu svedeni a tu na náměstí metlami mrskáni, odkudž vedeni na Staré město, kdež po druhé mrskáni jsou, po třetí pak před Horskou branou na Novém městě. Při každém jich mrskání a zastavení na jednom každém mistě od biřice voláno bylo: že se jim tato hanba proto stala, že jsou buřiči byli a lidi proti králi, pánu svému dědičnému, pozdvihovali; i ačkoli jsou hrdla svá pro provinění takové ztratiti měli, však že jim král ještě milost činí.

A když pak za bránu Horskou přivedeni byli, tu rychtář Hradčanský četl jim ze spisu přísahu od krále nařízenou: a oni zdvihše jeden každý z nich dva prsty, ji po něm říkati musili, zavazujíce se pod ctí a věrou, že do 10 dní království českého i všech jiných zemí královských prázdni budou a do nich nikdy se nevrátí, i že ani oni ani jejich děti a přátelé pro takovou věc nyní i na časy věčné nad králem, nad jeho dědici i nad zeměmi jeho žádným vymyšleným spůsobem mstíti se nebudou. A pakli by toho vedle přísahy vykonané nezachovali, bez milosti čest i hrdlo ztratiti měli. Načež rozžehnavše se s manželkami, s dítkami a přátely svými, do Polska se obrátili.

Na zejtří v sobotu dne 24. září král skrze Wolfa z Vřesovic ještě vypověděti dal purkmistra Ondřeje Klatovského z Dalmanhorštu, Václava Peřinovského, Víta Hada, Jana Lepeného a známého posla k Moravanům Kašpara Strnada, kteří do dvou neděl pořád zběhlých také všech zemí královských prázdni býti měli.

Také těmto jest přísaha téměř v táž slova jako předešlým na hradě Pražském vydána; a když pak se Wolfa z Vřesovic tázali, proč taková pokuta na ně vložena byla, řekl jim, že je k tomu jejich tlachání přivedlo. Potom však Václav Peřinovský dal 2001 kop gr. a vyplatil se takto z dotčené pokuty; ale Ondřej Klatovský s Janem Lepeným, nemohouce složiti takové pokuty, vyjednali sobě při králi, aby na Moravě zůstati a tam své živnosti vésti mohli. Ostatní dva, jak se zdá, učinili podle přísahy dotčené a vydali se do ciziny. A před těmi již dne 22. října vypověděn také M. Mikuláš Černobýl královským listem, na pouhou prý lživou zprávu, ze všech zemí královských, jež ve 14 dnech opustiti musil.

Kdož pak ještě u vězení byli, téhož dne neb něco později dílem na rukojmě, dílem na čest a víru propuštěni jsou. Tak byl někde na začátku m. listopadu na závazek cti a víry vzat zejmena Jan Srna z Králové Hory, primas Nov. města Praž., aby jakožto vězeň královský z domu svého nevycházel; však dalšího pokutování zbaven smrtí, zemřev 20. pros. téhož roku.321.1

Není zajisté divu, že trestání takové mezi lidem po městech Pražských nemalé reptání a naříkání spůsobilo. I aby hlasové takoví naprosto umlkli a k novému rozjitření lidu obecného snad nevedli: z té příčiny král všecky původce řečí popudlivých, jak se ho tyto donesly, přísně trestati dával. Toť viděti jest již z některých výše přivedených příkladů; podobně však stalo se v pátek den sv. Jeronyma dne 30. září jistému Ondřeji Skalskému jinak Klikovi. Týž zajisté, když ty čtyry osoby na Hradčanech sťaty byly, přišed z té popravy domů, před synem a dcerou manželky své promluvil, že jsou onino mužové bez viny ze světa sprovozeni a že pro pravdu i svobodu království českého tak hanebně stínáni. Což doneslo se posléz i krále, k jehožto rozkazu Ondřej Skalský do vězení dán a mučen, načež dne 4. října zápis na sebe učiniti a k tomu se zavázati musil, že v 10 dnech království českého a všech zemí královských prázden bude.

A přísností touto Ferdinand I. také dosáhl svého cíle. Mysli obyvatelstva Pražského v té míře polekány byly, že žádných zřejmých výjevů nespokojenosti obecní napotom spatřovati nebylo.

Jako na závěrce pokutování nad městy vykonávaného ještě dne 5. října pohnáni jsou před krále i Kutnohorští. Ti vyslali šest osob z prostředku svého, které všecky privilegia a svobody městské a horní králi v moc uvésti musily. Stalo se toto obeslání Horníkův teprv po sněmu, nejspíš z té příčiny, že dle výsad svých k sněmům dostavovati se nemusili, kromě když král český volen býti měl.322.1

Vidí se nám býti zde na místě, promluviti o tom, jak král se statky konfiskovanými naložil, pokud prameny nám toho dopouštějí. V příčině takového zboží zemské zřízení vyměřovalo, že král takové dědiny a nápady obrátiti má, podle panské rady, na zemské dobré.322.2 Pokud se v tom Ferdinand I. tak zachoval, vyrozuměti lze z vypsání následujícího.

Nejprvé si král z oněch statkův vyžádal vší špíže a všech dobytkův do komory královské, pro své vojsko; brány takové potřeby zvláště ze statkův blíže Prahy ležících. Ochotně v tom služby, jak se zdá, konali hejtmané krajští, jimž král hned v červenci potřebné nařízení rozeslal. Tak se králi dobře zachoval Jiřík Baderský z Oujezda, hejtman Kolínský, Maximilian Velemický z Velemyšlovsi, hejtman na Brandýse, Jindřich Lukavec z Lukavce, hejtman na Kostelci, Zikmund Geršdorf, hejtman křivoklatský a j.

Spolu král vysílal na všecky statky, i vyšším stavům i městům pobrané, zvláštní kommissaře, kterým instrukcí královskou uloženo, aby všecky takové statky ohlédali a pak buď prodali aneb směnili za jiné, jenžto by ostatním panstvím královským příležitější byly.

Práce tato předsevzata jest hned po skončení sněmu v měsíci říjnu roku 1547, a pokračováno v ní i v letech následujících. Čas po čase podávaly ty kommisse do české komory zprávy o stavu týchž statkův, předkládajíce králi zároveň své rady, jak by s tím neb s oním panstvím či zbožím naložiti měl.

Za nejlepší pokládána tu panství Brandýs, Přerov, Kostelec, klášter sv. Prokopa, Žehušice, Rychmburk, Litomyšl, Rohozec, Český Dub, Krupka, Winterberk a Loket jakož i všecky statky Pflukovy i i měl si je tedy král podle zdání kommisřův všecky podržeti. Nejedny z nich, jako zejmena Pflukovy, pak zboží Lokecké, Rohozecké, Winterberské, Krupecké i Litomyšlské rozkládaly se až na pomezí království českého, že jimi znamenité silnice do země i ven ze země šly, a tudy velká cla a povozné dávaly; nad to na mnohých nalézaly se bohaté hory a den ode dne vždy nové se zjevovaly.

I aby některá z těchto panství ještě více rozšířila se, připojeno k nim mnoho vsí od sousedních statkův městských, a to takové, jež k těm panstvím skrze lovy neb jinak příležité byly. Tak zejmena přivtěleny k zboží Brandýskému, Kolínskému, Poděbradskému, Litomyšlskému, Rychmburskému, Kosteleckému, Winterberskému a Křivoklatskému mnohé části od statkův druhdy Pražských, Nimburských, Českobrodských, Kolínských, Poličských, Královédvorských, Vysokomýtských, Lounských a Slanských.323.1

Avšak král ani těchto nejpěknějších panství, neřkuli jiných, vesměs hned podržeti nemohl. Bylť zajisté za té předešlé války upadl do velikých nesnází peněžných a vydlužoval veliké summy u rozličných přátel svých, aby své potřeby dvorské i válečné dostatečně opatřil.

I jal se tedy po učiněných konfiskacích některé ze statkův v zástavu dávati svým věřitelům, kteří nad to také nejvěrnějšími jeho spojenci v minulé válce a v postupování jeho proti českým stavům se býti prokázali. Pročež záleželo koáli na tom, aby je všecky jednak spokojil a i pro budoucnost věrností jejich se ujistil. I učinil to měrou vrchovatou, zastaviv jim nejedno z panství nejpěknějších.

Tak dostalo se panství Bečovské nejúhlavnějšimu nepříteli Pflukovu, kancléři českému Jindřichovi z Plavna. Florianu Grispekovi, jejž nedávno král ve cti jeho opět slavně opatřil, zapsáno zboží Nečtinské, jež tolikéž druhdy Pflukovi náleželo. Král prohlédaje, jakož sám se vyjádřil, k platným a věrným službám téhož Flor. Grispeka z Grispachu na Kačerově, "pro jeho stálost i jiné dobré chování v minulém pozdvižení, kdež veliké protivenství za něho krále snášeti musel," zastavil mu ten zámek Nečtiny s městečky, vesnicemi, s dvory poplužními i kmetskými na 10 let za dluh 2000 kop gr. čes. A když by onen dluh zaplacen byl, tedy mělo zboží onu zase králi postoupeno býti.324.1

Tolikéž stalo se s panstvím Litomyšlským, jež král zapsal věrnénu svému Šebestianovi z Schöneichu (Šejnochovi), který byl mu půjčku 26000 tolarů učinil. Sama komora česká důtklivě s toho krále srážela, ukazujíc na to, dostane-li se onen hejtman na panství Litomyšlské, že tam s rodinou svou podle libosti své hospodařiti bude, že tam poddaný lid pak ani neobstojí a dokonce chuti míti nebude, stavěti domy, které po minulém velkém ohni v témž městě spustlé byly. Ale přes to všecku zapsal král Litomyšl dotčenému hejtmanu, kterýž jak zvláště naproti českým bratřím se choval, níže dolíčeno bude.324.2

Mimo to dle nejedněch svědectví se zdá, že král některé menší statky svým milcům a přátelům dokonce daroval. Ale v příčině této mnoho se nestalo. Neboť potřeboval menších statkův také k tomu, aby jimi zaplatil dluhy, jež při konfiskaci větších zároveň s těmito k sobě přijal, aneb aby složil některým osobám, jimž buď všecky neb lepší jejich statky svobodné pobral, jisté summy na hotovosti, anebo aby jim jiného zboží též ceny v manství postoupil.325.1 I aby tedy král k tomu potřebné peníze sehnal, jal se hlavně prodávati a zapisovati statky, městům královským pobrané. Tak postoupil statků Kadaňských věrnému svému vojevůdci Beneši z Weitmile, prodal od statkův Táborských za 22.000 kop pánům z Rožmberka a ze statků Hradeckých některou část pánu Janu z Pernšteina a na Helfenšteině, jenž také statky Chrudimské od krále odkoupil a téměř všecky k panství svému Pardubickému připojil.325.2

Jakož výše již povědíno, pozbyla města královská také svých privilegií, jež všecka skrze vyslané své králi předložiti musila; on pak sobě pozůstavil, že jim vedle libosti své některá z nich opět vrátí. I aby města příliš dlouho všech svobod zbavená nezůstávala, z té příčiny některé obce v snažných prosbách obracely se k jistým předním osobám při dvoře královském, žádajíce jich za platnou přímluvu při králi.

Na takovéto žádosti přimlouvali se také hned po konfiskaci statkův za města zejmena syn králův arcikn. Ferdinand, biskupové Olomúcký a Vratislavský, tolikéž některá knížata slezská i páni moravští, jenžto při královském soudě zasedali, a kromě nich i nejv. úředníci a soudcové zemští.

Ale přímluvy takové nepostačovaly; města musila mimo složiti též jisté summy peněz za navrácení některých svobod svých. Tak u příkladu bylo Staroměstským a Novoměstským králi 1000 zl. uher. vyplatiti a písařům 100 zl. uherských; jiná pak města po 500, 600 až 800 zlatých dáti musila.

Z měst, kterýmž hned dne 24. září, tedy krátce po konfiskaci, některá privilegia navrácena jsou, připomínáme zde Tábor, Nimburk, Mělník, Louny a Králové Hradec. Privilegia tato týkala se vysazení neb povýšení na město, na sklad soli, na některá mýta a cla, na plavení dříví, na výroční trhy, na svobodné poroučení statkův, popravu a podobné výsady méně důležité a k povaze městských obcí nevyhnutelné; jiné pak výsady král naprosto zrušil neb sohě zůstavil. Tak nedopustil cechův v jich staré samostatnosti a organisaci, dovoliv jim toliko, aby vykonávali jen ten pořádek, jaký se při přijímání na řemeslo a při tovaryších každého řemesla zachovával.

Tolikéž odúmrti král sobě podržel: jestli že totiž který obyvatel města bez poručenství umřel a v městě témž pokrevního přítele nezanechal, tedy taková odúmrť neb statek pozůstalý na krále neb dědice jeho spadnouti měl.

Podobně viny a pokuty jisté na obyvatelích, zejmena z vraždění, pálení, loupeže, násilí, cizoložství atd. sobě král ponechal, jediné to městům slíbiv, že z milosti královské na obecní dobré a opravu města co dáti chce.

A kdežto za předešlých časů dálo se z Nimburka, Mělníka, Loun, Litoměřic, Králové Hradce a z jiných měst od práva jejich odvolání do Magdeburka, tedy taková appelace, o kteréž níže ještě řeč bude, více dopouštěna býti neměla. Co se pak úřadu purkmistrovského či správce nad horami viničnými týká, jakýž na Mělníce, v Lounech, v Litoměřicích a jinde býval a z vinařův v těchto městech takměř samostatné obce činil, týž úřad se vším, což k němu náleželo, král také si zůstavil, tak že odtud vždy jistou osobu z každého města na něj dosazoval, nad nížto primas a konšelé ochrannou ruhu držeti musili.

Téhož dne 24. září také Stříbru a Rokycanům některé svobody navráceny jsou, jmenovitě na vybírání mýta a cla; Stříberským pak i to, aby dobytek od Tachova hnán byl jen přes Stříbro, a vozkové aby také jen tudy cesty své brali.

Ale na všech listech královských, jimiž městům několik jen obyčejných privilegií opět se dostalo, dostaveno bylo: jestli že by pak kromě těch králi vydaných ještě které svobody neb výsady u sebe měla a králi jich byla napřed nevydala, ty že moci a platnosti míti nemají.

Vedle zvláštních výsad každého města záleželo konečně celému stavu městskému na tom, aby jim opět třetí hlas bez jakéhokoli obmezení navrácen byl, ješto král jim na krvavém sněmě dne 24. srpna toho práva jen do vůle své ponechati chtěl. Proto učinili v té věci také v měsíci září, vedle Pražanův i ostatní města pokutovaná žádost svou ku králi i k vznešeným osobám, nahoře poznamenaným. Načež král v posledních dnech téhož měsíce podle prosby jejich se zachoval, napomenuv jich, aby králem, pánem svým dědičným, se spravujíce, jakožto poddaní a vlastní komora jeho po všecky časy, jak jsou slíbili, se zachovali a při obnovení úřadův konšelských přísahu činili. Spolu přijal města opět ve svou ochranu, aby jim to provinění jejich na poctivostech jich na žádnou škodu a ujmu nebylo.

Avšak nemenší škodu, jak ztrátou svých důležitých svobod, vzala města výše popsanou konfiskací svých statkův, mezi nimiž nalézalo se také všecko zboží zádušní. Města jsouce takto všech prostředkův hmotných zbavena, nebyla odtud s to, ani ty nejobyčejnější potřeby své obecní opatřiti, jmenovitě nevyhnutelná vydání na kostely, školy a špitály vésti. K stálým stížnostem, jež odtud i krále i komory jeho docházely, král posléze k tomu svolil, aby důchody zádušní městům opět navráceny byly. Ale nejprv kázal všecko záduší vyšetřiti skrze kommissaře, do měst královských vyslané.

Jakými pravidly se tito kommisaři u vyšetřování onom spravovali, toť jde na jevo z jedné instrukce, dané dne 31. října 1547, kterou arcikníže Ferdinand jmenem královým odeslal Divišovi Malovci, Janovi Vrabskému a Kašparu Aichornovi z Reichenšteina, královským kommissařům pro města Tábor, Písek, Vodňany a Sušice. Instrukcí touto kommissařům uloženo, purkmistru a konšelům každého města to nové obdarování o záduších oznámiti a od nich žádati, aby týmž kommissařům hned všecky statky, důchody peněžité i jiné hotové peníze, které jsou ke kostelům, k obzvláštním oltářům a k špitálům na chudé od kohokoli nadány a odkázány, ukázali i registra toho všeho, jak ty důchody spravovány byly, vydali.

K dalšímu pak opatrování důchodů špitálních a kostelních měli kommissaři v každém městě ustanoviti dvě osoby "hodné a bohabojné", které, jakožto správcové špitální od krále usazení, také hned k takovému úřadu přísahu učiniti a o správě své buď králi neb radám do komory královské zprávy jisté podávati měly. Ku kterémužto konci od kommissařův jedna registra těch všech důchodů těmto novým správcům vydána, druhá pak do královské komory odeslána jsou.

Avšak kommissařům královským, kromě nadřečeného opatření platův kostelních a špitálních, také k tomu hleděti bylo, aby purkmistři a konšelé žádných statkův obecních, jichž při konfiskaci královské komoře postoupiti měli, za zádušní, špitální neb šosovní328.1 nekladli a jich takto aspoň v jisté míře při obcích neudrželi. Kdo by koliv takto se zachoval a něco ze statkův obecních zamlčel, od krále jako podvodník trestán býti měl.

Také oni kommissaři řádně předzvěděti měli, kterak se ungelt královský ze zboží kupeckého a jiných věcí v městech vybírá, a zdali osoby k tomu zřízené jsou spolehlivy a k tomu vybírání také přísahou králi zavázány, jinak měli dva sousedy hodné, jednoho z konšel a druhého ze starších obecních, k tomu voliti a jim přísahu dle jistého královského nařízení uložiti, spolu jim oznámíce, jakž pilnost jich se uzná, že jim při vyjití roku za tu práci slušně učiněno bude. Posléze co jest od starodávna k rychtám v těch městech náleželo, na to se tolikéž dotčení kommissaři pilně vyptati a o těch důchodech králi zprávu dáti měli.

Není věru příčiny pochybovati o tom, že kommissařům i do ostatních měst vyslaným podobné instrukce dány byly; i viděti z toho, jak skrovné byly ty královské milosti, pro hmotné potřeby městům poskytnuté.

Král tedy takovýmito kommissemi patrně hleděl nařízenou konfiskaci statkův do podrobna provésti, ponechaje městům toliko jistých platův na kostely a špitály, kteréž však napotom nikoliv obce neb konšelské úřady, nýbrž jisté hodné osoby, králem ustanovené a v přísahu vzaté, spravovati měly. A tak již samým spůsobem, jak ona jediná milost vykonávati se měla, záležela prospěšnost její výhradně na dobré vůli obou správcův královských. Obcím pak nehrubě tím posloužíno.

Pročež nepřestávaly obce stěžovati si na těžkosti své při komoře české nejen r. 1547, ale i v následujících letech, snažně při tom krále prosíce, aby jim v nouzi jejich milostí svou přispěl.

Veliké, jak se zdá, nesnáze městům vzešly nejen z nedostatku peněz, ale i z nedostatku vod; neboť byvše přinuceny, všech svých rybníkův a částí řek postoupiti, nemohly odtud ani mlíti ani sladův vařiti. Pročež dožadovaly se, aby jim některé statky zase navráceny byly. Stesky a nářky takové tou měrou se množily, že posléze i sám arcikn. Ferdinand v psaní ze dne 12. října 1548 králi oznámil, kterak z mnoha měst pořád a pořád supplikace přicházejí, že nemohou svých far, škol a špitálův i jiných potřeb obecních opatřiti; i přimlouval se, aby rozdíl učiněn byl mezi chudými a zámožnými obcemi, oněm pak aby poněkud pomoženo bylo.

Spolu týž arcikníže oznámil; že kommissařům královským uložil, aby náležité zprávy o jmění měst podávali. Někteří z nich v skutku také věrně vypisovali smutný stav měst, stvrzujíce docela stížnosti dotčené. Psaliť králi, že v mnohých městech bez ustání sousedé na ně nabíhají, aby jim cla při branách a mostech i jiné důchody opět puštěny byly, ano i ty peníze, které již do komory královské vybrány byly, aby jim na upravení cest a mostů opět se vydaly. Přičemž kommissaři i toho doložili, neučiní-li král některým městům nějaké milosti, aby obyvatelé mohli v nich zůstati, lidé z nich na větším díle se rozběhnou, a města potom že zpustnou.330.1

A k tomu ke všemu klesala u veliké míře veřejná bezpečnost zemská; cizí rejthaři, loupežníci a jiní zhoubcové zemští zmáhali se, jmenovitě v pomezních krajinách západních, projíždějíce kraje a škody obyvatelům činíce; města pak jsouce všech zbraní zbavena, nemohla takovému zlému dostatečně odpírati. Pročež i v té příčině docházely jak z měst tak i od samých kommissařův žádosti ku králi i komoře jeho, aby některá zbraň městům se opět vydala. Vodňanští pak v supplikaci takové mimo potřebu hmotnou také čestné stránky se dotekli, připomenuvše, že, kdyhy se jim žádných zbraní nenavrátilo, by oni jakožto město pomezní jen v posměch dáni a v tom ukázáni byli, že v čas potřeby nemohou ani nejchudší zbraní se vykázati. A z kommissařův královských sluší zejmena zde připomenouti Přecha z Čaštic a Petra Řepického ze Sudoměře, kteří zvláště za Písecké horlivě se přimlouvali.

Na dotčené mnohonásobné stížnosti a prosby král konečně jistých výhod městům opět poskytl. Co se týče zbraní, tak některá menší zbroj k zamežení veřejné nejistoty statku, jmenovitě na výročních trzích, městům navrácena jest, zvláště, nebyla-li ještě z radnic jejich do Prahy dovežena.330.2 Ano král se odhodlal napotom i k postoupení nejen některých platův, ale i jistých, ovšem nepatrných statkův pozemských.

Stalo se to v měs. květnu l. 1549, a sice na základě zpráv, jež kommissaři královští o obecním jmění královských měst králi zatím podali. Jakožto města, jimž tehdáž některých milostí se dostalo, připomínají se: Staré a Nové město Pražské,331.1 Žatec, Litoměřice, Tábor, Hradec Králové, Kouřim, Český Brod, Louny, Kadaň, Domažlice, Kolín, Čáslav, Nimburk, Chrudim, Jaroměř, Slané, Stříbro, Beroun, Dvůr Králové, Vodňany, Sušice, Písek a naposledy v měs. říjnu Kutná Hora.

Avšak i tentokrát postoupeno městům toliko některých lesův a rybníkův, pak mýt a cel v branách, na mostech a vodách, platův z jistých domů v předměstích, z masných a jiných krámův, z luk, štěpnic, chmelnic a z některých dvorů i dědin, v okršlku města ležících. O navrácení pak bývalých rozsáhlých statkův nebylo ani řeči; ty byly tehdáž na větším díle již rozprodány a rozdány spůsobem výše položeným.

Jen některým městům ponechány jsou jisté vsi, z kterých se předešle k špitálům a kostelům platilo. Tak Domažlickým král vrátil vesnice Milaveč, Borotice, Nevolice a Petrovice: Kadaňským Čachovice a Ounhošťany; Hradeckým vesnice Lhotu za šibenicí, Lhotu za Malšovicemi, Kluky, Plotiště, Předměřice, Všestary; Litoměřickým Mlekovidy, dvory v Želeticích, Prosmyku a Geblici; Stříberským pak vsi Nelikov a Vobíř (?).

A jakož byli Kutnohorští před soud královský nejposléze obesláni, tak se také teprv po ostatních městech dočkali nějakých milostí královských. Neb teprv 9. října 1549 vrátil jim Ferdinand I. některá privilegia méně důležitá; platnějších však svobod horních, jimiž král Vladislav r. 1503 je obdařil a z jistých berní a povinností vojenských vyňal, těch jim odepřel.331.1

A všecky tyto důchody a platy měla města opět vynakládati předkem na opatření a vychování kostelův, kněží, žákův a chudých lidí ve špitálech; a teprv kdyby něco přebývalo, takový přebytek purkmistrům a konšelům zůstaven na placení dluhův, na opravy měst a jiné potřeby obecní, nebyl-li zvláštní k tomu důchod královským obdarováním vyměřen. Pakli však oni důchodové, na kostely a špitály ustanovení, k týmž účelům nestačili, tuť schodek takový obce z jiných důchodův aneb samy ze sebe opatřovati měly.

I aby v tom všem vůle královské šetřeno bylo, k tomu hleděli v každém městě výše dotčení dva královští správcové, kteří každého roku spolu s purkmistry a konšely náležité oučty o spravování zádušních důchodův do komory královské podávati musili.

Nad to král v obdarovacích listinách si ještě zůstavil vrchnost nade všemi oněmi důchody, doloživ, že jen z milosti a do vůle jeho jim dány jsou, tak že bez zvláštního dovolení královského nesměly obce z toho nic prodati, zastaviti, směniti, ani kterakkoli odciziti.

A k tomu ke všemu král na konci městům poručil, aby na tom, co jim již učinil, přestali, aniž dalšími žádostmi a stížnostmi jeho nezaneprazdňovali a raději dále se tak chovali a jedni druhých napomínali, jak věrným poddaným činiti náleží, aby král těch milostí zase od nich odníti příčiny neměl.332.1

Z dosavadního vypsání těch výhod a obdarování, jichž Ferdinand I. po těžkém pokutování roku 1547 městům poskytl, patrno jest, že jim královskou milostí hrubě posloužíno nebylo; neboť i v těch skrovných věcech, jichž obce dostaly, naprosto dobré vůli královské vydány jsou. Zejmena zůstávaly ty těžké rány, jež velkou konfiskací statkův hmotnému blahobytu stavu městského zasazeny jsou, nezaceleny. Ta znamenitá zámožnost královských měst českých, byvši druhdy tak mocnou podporou i politické moci jejich, vzala za své.

Jest sice pravda, že prodlením času mnohá města skrze rozličné obchody a výnosné živnosti opět se zmohla a štastnými koupěmi zboží pozemského zase nabyla; než v držení tak velikých statkův a důchodův, jakož se před rokem 1547 nalézala, napotom nikdy více se nedostala. Neboť, jak se zdá, král v tom jim i na dále brániti chtěl, nařídiv městům, že jen do určité summy statkův kupovati smějí. Čemuž aspoň vyrozuměti jest ze zprávy o Hradeckých, jimž k žádosti jejich na den nalezení sv. Kříže r. 1551 to povolení dal, aby "sobě a potomkům svým statku pozemského dědičného na jakýchkoli užitcích do desíti tisíc kop grošův českých od kohokoli, buď po jednou neb po různě, koupiti a jej sobě do desk zemských podle pořádku - však aby statek takový nebyl věnný, manský aneb zápisný - vložiti dáti mohli.333.1

Takovými prostředky hluboce ponížena jsou v obecním jmění i ve správě jeho druhdy tak mocná a bohatá města královská.

Však kromě dotčených ztrát hmotných, i politická samostatnost měst nemálo sevřena jest po příbězích roku 1547. Jest na bíledni, že již ona veliká ztráta statkův přirozeným spůsobem škodila občanskému sebevědomí a politické moci stavu městského. Nad to král dovedl si těmi správci jmění zádušního a špitálního jakož i tak řečenými perkmistry, které sám napotom jmenoval, zjednati takové prostředky v městech, jenž dobře bděli nad jednáním úřadův konšelských a obcí.

Ale to všecko nestačilo úmyslům královým, které směřovaly k nejpřísnějšímu policejnímu dozorství nad stavern městským. Zejmena záleželo králi na tom, aby všecky schůze rad městských i shromáždění obcí, v nichž demokratický živel tak mocně se jevil a k poslednímu odporu proti králi takřka první začátek se stal, buď naprosto staveny aneb aspoň pod přísnou dohlídku královských úředníkův dány byly. Ferdinand věda, že předkem ohce měst Pražských purkmistry a konšelské úřady své k nejedněm příkřejším krokům v událostech právě minulých donutily, nejprv k obecní opravě v týchž městech podstoupil; v čemž veden byl tím úmyslem, aby samosprávu zde co nejvíce obmezil.

Již v samém spůsobu, jakým se odtud úřad konšelský osazovati měl, stala se značná změna. Až dosud zajisté král sám osobně to činíval, ale od r. 1547 nařizoval k tomu konci některé vys. úředníky.334.1

A začátek v této změně učiněn hned v sobotu před sv. Divišem, t. j. dne 8. října. Téhož zajisté dne vyslal král před polednem na obě radnice Pražské osoby tyto: nejv. komorníka Jaroslava ze Šternberka, purkrabího Karlšteinského Adama ze Šternberka, z pánův; pak nejv. písaře Wolfa z Vřesovic na Doubravské Hoře a purkrabího Hradeckého Bernarta Žehušického z Nestajova, z rytířstva. Tito pak v každém z obou měst konšelské úřady po 18 osobách osadili.334.2 Kteřížto konšelé také hned novou přísahu učiniti musili, v níž mimo jiné i k tomu se zavázali, že předkem úřad svůj královský od krále přijatý věrně a právě spravovati chtěji, cti a dobrého krále Ferdinanda i dědicův jeho "všemi obyčeji" hleděti budou. Podobný slib pojat jest také do přísahy starších obecních a řemesel, hejtmanův čtvrtních, padesátníkův, setníkův a j.

Po této přísaze konšelům oznámeno, že král svého zvláštního hejtmana a rychtáře na jednom každém městě míti chce, kteřížto by mezi nimi ve všech schůzích sedali. A tímto krokem královým hlavně obmezena jest bývalá samostatnost a volnost konšelských úřadův nejprvé v obou předních městech království českého. Po dotčeném ohlášení král také bez průtahu jmenoval Adama Řepického ze Sudomiře hejtmanem a Jiřího Komedku z Rovin rychtářem na Starém Městě, pak Ludvíka Bezdružického z Kolovrat hejtmanem a Matěje Loměje rychtářem na Novém městě Pražském, Jindřicha Planského z Žebrovic hejtmanem na Malé straně; kdo však zde rychtářem byl, vyšetřiti jsme nemohli.

Jaké to as osoby byly, tomu vyrozuměti lze poněkud z toho, což Sixt o Jiříkovi Komedkovi praví, dokládaje, "že týž dávno již k tomu přivykl, aby jich dobré zrazoval a je o statečky i hrdla připravoval; a protož také prý za svou službu toho úřadu rychtářského dosáhl a v tom městě za ostříže nad nevinnými ptáčky usazen byl."

A za jakými účely a příčinami král ony hejtmany a rychtáře dosadil, to dosti jasně vysvítá, z instrukce jim dané. V této zajisté král nejprvé praví, že proto dotčené hejtmany v městech Pražských ustanovil, aby podobné neřesti, jakéž se za let právě minulých přihodily, napotom více se nestaly, i aby poddanost, poslušnost a věrnost ku králi zachována, a Praze dobrý řád udržen byl.

Z týchž příčin měl hejtman královský povždy toho pilen býti a šetřiti: jestli že by v úřadě konšelském neb na jiném místě mezi ohcí v městech co toho zvěděl a seznal, že by se proti královské moci a důstojnosti aneb proti úředníkům a soudcům zemským, neb proti soudu komornímu a některým radám královským co předsebralo, aneb jaké srozumění a spuntování pod jakýmžkoli spůsobem se dálo, o tom aby králi samému, a bez přítomnosti jeho, synu jeho aneb komuž by koli na místě svém poručil, každého času a beze všeho meškání oznamoval; a pokudž by sám mohl, aby takové jednání přetrhoval, ano mu i zjevně odpíral. Tolikéž mu uloženo, přispěním purkmistra a primasa všecky nevole, různice a svády mezi konšely, pokudž by se krále a komory královské nedotýkaly, upokojiti a srovnati. Pročež také týž hejtman měl ustavičně v tom městě, pro které ustanoven byl, bydleti, v radách mezi konšely po každé sedati a tu nejvyšší místo držeti, pilně toho poslouchaje, k čemu se jeden každý přimlouvati bude. Bez přítomnosti pak hejtmana královského konšelé žádných rad odbývati neměli. Jen když který soud se držel a strany slyšány byly, přitom hejtman seděti nemusil, místo něho však rychtář při takovém stran slyšení přítomen býti měl. Ale když na to rada konšelská se odbývala, tu v ní také hejtman býti měl. Jakkoli mu v takových radách neslušelo k něčemu se přimlouvati aneb hlasu dávati; nicméně, když vyrozuměl, že by se které straně skrze kterého konšela ubližovalo, měl hejtman takového konšela napomenouti, ano, kdyby toho potřeba bylo, na krále neb na místodržícího jeho věc vznésti. Tolikéž učiniti měl, jestli že by konšelé lidem průtahy bez potřeby činili aneb v čas do rady se nescházeli.

Avšak dozorství hejtmanské nevztahovalo se toliko na politickou správu a soudní řízení úřadu konšelského, nýbrž také na obce, jichž schůzky, druhdy tak časté, odtud obmezovány jsou. Úřady konšelské totiž neměly od r. 1547 bez povolení hejtmanův královských obce obsílati, alebrž povinny byly, hejtmanům po každé oznámiti, proč by obcím pohromadě býti potřeba bylo. Avšak hejtman takovým příčinám vyrozuměv, neměl o své ujmě takové schůzky dopouštěti, nýbrž králi neb místodržícímu jeho o tom oznámiti a teprv podle vůle jejich v tom se zachovati.

I jde tudíž na jevo, že dotčení hejtmané byli v držení znamenité moci policejní, dohlížejíce k všelikému jednání úřadův konšelských a obcí. Příslušelo jim dokonce i jednotlivé konšely bedlivě kontrolovati a o nich králi dle zdání svého zprávy podávati. Kterážto moc povážlivější byla zvlášť proto, že mohla i do soudního řízení se míchati a pod titulem spravedlnosti stran se ujímati a konšelům se opírati v jednání jejich. Nelze ovšem toho příti, že hejtmané, majíce bdíti nad rychlým a nestranným konáním spravedlnosti a nad pilným úřadováním konšelův, prospívali nemálo i obecnému dobrému; ale vedle toho rovněž na jisto postaveno jest, že skrze ně samostatnost konšelského úřadu za své vzala.

A poněvadž odtud také sousedé bez vědomí hejtmanova a bez povolení královského svobodně scházeti se více nesměli, tedy odstraněny zároveň tím i schůze obecní, tento nejdůležitější prostředek, jímž obyvatelstvo měst Pražských, jakkoli někdy i příkře, své mínění na jevo dávalo a svých spravedlností zastávalo.

A tak se stalo, že král pouhým skutkem administrativním druhdy tak hlučné schůze obecní si rovnou měrou neškodnými učinil, jako krátce před tím cestou zákonodárnou na sněmu starodávné sjezdy krajské vůli své naprosto podrobil.

Každému však hejtmanovi, jakož výše doloženo, přidán byl v městech Pražských ještě rychtář císařský. Tomu bylo tak jako hejtmanovi nejprvé uloženo, přihlížeti k tomu, "aby se nikdy zase podobné neřesti jako za minulé doby v Praze neudály, i aby poddanost, poslušnost a věrnost ku králi zachována byla." Dále měl i rychtář v radě mezi konšely sedati a tu místo své hned pod hejtmanem držeti a tolikéž na všecka jednání i všecky řeči konšelův bedlivý pozor míti, aby se nic nedálo, což by proti důstojnosti královské čelilo. Tolikéž v obcích bedlivě k tomu hleděti měl, aby ani tu proti vrchnosti královské nic před sebe se nebralo. Vůbec měl rychtář v těchto všech věcech tytéž povinuosti jako hejtman, který kdykoli v radách konšelských, jmenovitě při oudech, přítomen býti nemohl, své místo rychtáři císařskému poručiti povinen byl.

Mimo to však rychtáři na péči dáno, aby králi žádné pokuty a viny, jež si byl z rozličných zločinů v změněných privilegiích vymínil, se nepromlčela ani neobmeškala, pročež měl po každé o takových pokutách, kdykoli nastaly, králi neb zřízeným radám komory královské oznámiti. Vůbec k tomu dohlížeti měl, aby všeliké výminky, jež v nově schválených privilegiích a svobodách král městům položil, pokud se fiskálních prospěchův týkaly, náležitě vyplňovány byly. Za kteroužto příčinou purkmistr a konšelé hodnověrný výpis všech takových svobod svých císařskému rychtáři vydati musili.

Témuž svěřena byla jistou měrou také nižší policie, jako vyzdvihování a trestání zlých lidí a povalečův.

Rychtář tudíž takřka doplňoval úřad hejtmanský, jemuž podřízen byl, maje po každé u hejtmana se najíti dáti, kdykoliv by tento pro něj poslal. Obadva pospolu měli za úlohu všechen veřejný život po městech Pražských náležitě ohledávati či kontrolovati a všecky připadnosti, ježto by se jim v politickém i soudním ohledu, jak hrdelním tak oočanském, jak koli podezřelými býti viděly, buď přetrhovati aneb aspoň v čas králi o nich zprávu dáti.338.1

Nad to výše král též změnil dosavadní spůsob dosazovati perkmistra či úředníka nad vinicemi. Podle nařízení Karla IV. od 16. února 1358 měli konšelé Starého města Pražského právo, nad vinicemi v okrsku Pražském na tři míle zvláštního úředníka dosazovati a sesazovati.338.2 Kteréžto právo Ferdinand I. sobě tolikéž zůstavil, jmenovav napotom k témuž úřadu některého "věrného" měštana ze Starého města. Prvním takovým perkmistrem královským učiněn jest dne 17. listopadu 1547 Jiřík z Jelče, jemuž král také jisté konšely přidal.

Týmž časem také postavení a úřad prvního konšela či primasa změněn jest, dostaloť se mu jakési přednosti před samým purkmistrem, ješto mu král nejvyšší správu důchodů obecních svěřil. Dokud obce Pražské byly v držení rozsáhlých statkův, spravovala rada městská jmění obecní sama, opatřujíc všecka vydání; při každé obnově rady skládali odstupující konšelé radě nové, pak obecním starším a několika osobám z obce, k tomu zvláště zvoleným, obšírné účty; od roku 1535 voleni pak zvláštní správcové důchodů obecních. Ale po r. 1547 a jmenovitě když král l. 1549 Pražanům některé důchody na vydržování mostu, mostských věží, dlažby a na jiné potřeby obecní vrátil, odňal zároveň radě městské dosavadní správu jmění obecního a přenesl ji na úřad primatorský, jenž odtud pod královskou mocí se octnul a králi jistou měrou odpověden byl.339.1

Konečně zřízením appellační stolice na hradě Pražském, o čemž níže povědíno bude, odňata Starému městu ona ústřední moc soudní, která z odvolávání se mnoha královských měst k soudní stolici konšelův Staroměstských vyplývala a ono město ode dávna nejv. instancí městského soudnictví činila.

Z čehož ze všeho zřejmě viděti jest, že král nejedním apůsobem, bez svolení sněmu, o své ujmě do zřízení měst Pražských sáhl a samosprávu jejich znamenitě obmezil.

A jakož Ferdinand I. opatřil se proti konšelským úřadům i obcím v městech Pražských, tak učinil také ve všech ostatních městech královských. Neboť hned v dotčených mandátech, dne 24. září rozličným městům vydaných, oznámil, že sobě a dědicům svým a králům českým ouřad rychtářství, který od starodávna při městech byl, i což k němu náleží, zůstavuje. Také tomuto rychtáři císařskému podle jisté instrukce a přísahy uloženo, aby nad konšelským úřadem a obcí dohlížel a týmž spůsobem naproti nim se zachovával, jako hejtmané a rychtáři v Praze.

A tak konšelé neměli bez rychtáře žádných rad na radnici ani jinde držeti, ani jakých postranních schůzí obecních míti, leč by rychtáři o tom prvé oznámili, že potřebí jim jest obec pohromadě míti, a od něho povolení k tomu si zjednali. K takovýmto schůzkám zapověděným náležely též hromady cechův či pořádkův řemeslnických, kteří pakli bez povolení rychtářova se sešli, pokutováni jsou, jakož se stalo r. 1565 v Králové Hradci, kdež všickni koželuzi vězením na radnici rotrestáni jsou, protože se společně sešli bez povolení rychtáře císařského. Výmluva jich, že toliko k obnovení cechmistrů tak učinili, jim nepostačila.339.2

Aby pak k dotčenému úřadu rytířskému vhodné osoby po městech nalezeny byly, za tou příčinou král kommissařům, jež byl do měst pokutovaných rozeslal, nařídil, aby, podle jistého seznamu osob jim daného, v každém městě se vší pilností se vyptávali na ty, kteřížto by se k takovémuto úřadu dobře hodili. Ti pak, kteří za takové shledáni, od týchž kommissařův za rychtáře do vůle královské usazeni, v přísahu pojati a podobnou instrukcí jako hejtmané v městech Pražských opatřeni jsou. I aby tolikéž své náhradníky a nástupce měli, přidáni jsou k nim též podrychtáři, kteří se dotčenými rychtáři ve všem spravovati měli.

A tak přibyli k výše již oznámeným úředníkům nad záduší, nad ungeltem a vinicemi, o nichž při městech královských povědíno, noví dva úředníci královští; kterýmžto spůsobem octla se najednou i všecka královská města po krajích pod přísnou policejní dohlídkou orgánův královských.

Nad to nade všecko králi i na tom záleželo, aby všeliké zprávy a paměti, jež by v příčině vlády jeho a příběhů právě minulých proti němu svědčily a rozličné stížnosti od stavův naň předešle zdvižené stvrzovaly, odstraněny byly: z té příčiny kázal kommissařům svým, aby po městech všecky takové listiny sbírali a jemu odeslali.

A tak mnohá psaní a akta, jež prošla r. 1547, Pražanům a jiným městům vzata i na zmar přivedena jsou. Mnohé tyto spisy obsahovaly prý rozličné pohrůžky, jakéž Španělé, Vlaši a Němci za minulé války Čechům činili, tolikéž mnohá psaní, v nichž přátelé přátelům věděti dávali, na čem rada císařská a královská ze strany koruny české se usnesla, i jiné velmi důležité zprávy.340.1

I aby král po odklizení takovýchto pamětí obecné mínění o tom poučil, jak obyvatelstvo o událostech minulých souditi a rozmlouvati má, pročež dal složiti zvláštní spis pod titulem: "Akta těch všech věcí, které jsou se mezi nejjasnějším knížetem a pánem panem Ferdinandem I. a některými osobami ze stavův panského, rytířského a městského království čes. léta 1547 zběhly." Kterýžto spis, v Menším městě Pražském dne 8. října 1547 česky a německy tiskem vydaný, rozesílán byl z poručení královského po všech zemích českých, a města jej k privilegiím svým přiložiti musila; všecky pak jiné o věcech oněch tehdáž vyšlé zprávy i v Čechách i na Moravě zapověděny jsou.341.1

Ferdinand I., vyřídiv takto všecky ouy věci, vyjel z Prahy dne 10. října okolo poledne do Augšpurku k císaři na říšský sněm, provázen jsa jmenovitě Janem Horákem z Milešovky, jehož nejednou před tím již k diplomatickým poselstvím užíval; v Čechách pak na místě svém zanechal syna svého Ferdinanda, opatřiv jej dostatečným počtem lidu válečného.

Avšak i po odjezdu králově pokračováno v přísných prostředcích naproti stavům českým a jmenovitě proti městům královským. Nejprvé jsou pokutováni, jak se zdá, poslední z vězňův, jako Mikuláš Černobýl a Jan Srna, o nichž výše již vypravováno bylo.

Potom k 28. listopadu obesláni jsou do Prahy mandátem královským všickni ti ze stavův vyšších, kteří jaké dluhy a spravedlnosti ke komoře královské míti se pravili. Bylať zajisté na předešlém sněmu ta žádost na krále vzložena, aby staré dluhy od králův zadržalé konečně zaplaceny byly. I měly dotčené osoby ze stavův v komoře královské spravedlnosti své ukázati. Když tedy se jich onoho dne znamenitý počet sešel, učinily tak, jakož jim nařízeno bylo, očekávajíce, že jim zaplaceno bude. Ale ti, kdož v komoře královské seděli, vyrozuměvše, že summa těch dluhův znamenitá jest, žádnému nic nezaplativše, všem opět domů navrátiti se kázali.

A tak ani sněmovnimu článku o zaplacení dluhův královských dosti se nestalo.

Vůbec zdá se podle rozličných svědectví současných, že "tehdáž u vykonávání spravedlivostí lidských byl řád zejmena v Praze velmi smutný, tak že trpká slova Sixtova o tom, jakkoli přílišná, přec ku karakteristice oněch dob nemálo přispívají. Pravíť takto: "Kdož spravedlnosti dosíci chtěl, nemohl se jí žádným spůsobem dovolati .... a v pravdě toho času tak byl čistý království českého řád, že v pekle, kdež žádný pořádek, ale ustavičná jen hrůza vládne, snad lepší řád se zachovává. Neb kdo koho jediné o hrdlo, o statek a o poctivost chtěl připraviti, toliko aby se s pouhou a lživou žalobou na něho utekl, tehdy i hned ten a takový beze všeho slyšení vzat, svázán, zmučen a naposledy odpraven byl. Ten a takový řád a milé právo na ten čas v Čechách se drželo.342.1

Což divu, že prostředky takovými konečně úplný pokoj v zemi spůsoben byl; i podali také o tom arcikn. Ferdinand jakož i Florian Grispek jmenem královské komory dobré zprávy králi do Augšpurku. Nicméně neustál král od vojenských opatření jmenovitě na hradě Pražském. K rozkazu jeho byly zdi královského hradu spraveny, nové střelnice a hradby rozličné udělány, ano i střelivo pro hrubou střelbu z Ljubině v Štýrsku do Prahy dodáno. Brány hradské musily se pilně zavírati, a ta fortna nad stupněmi ustavičně zavřena zůstávala.

Tolikéž pečoval král z Augšpurku pilně o dostatečný počet lidu válečného. Muselť sice pomocný lid Moricův do Míšně nazpět odeslati, ale za to zjednal si pomoc vojenskou od knížete bavorského. Mimo to dopisoval si o další najímání lidu vojenského, zvláště jezdcův, se synem Ferdinandem, nařídiv mu listem od 11. pros., aby několik set jezdcův z nejvzácnějších osob panského a rytířského stavu ve všech zemích koruny české najal. O najmutí zbrojných koní týmž časem jednal také s některými stavy, jako s Janem z Oprštorfu, Janem z Dohny, Mikulášem Miřkovským, Erasmem z Gerštorfu, Václavem z Krajku a s jinými. I nezdá se býti k pravdě nepodohné, že spůsobem dotčeným král hleděl členy z předních rodů znenáhla ve služby své královské uvozovati.

Ferdinand I. nepřestával tedy všelikým spůsobem panovnickou moc svou v Čechách utvrzovati. Kromě prostředkův dotčených vykonal v tom na začátku léta 1548 znovu jeden velmi důležitý krok. Týkal to appellace soudní v městech, v kteréžto příčině ode dávna neobyčejná v království českém anomalie panovala.

Vyvinuloť se tu prodlením času dvojí právo, podle kterého města od 13. století se zřizovala, totiž tak řečené právo Starého města Pražského a právo Magdeburské. Z měst, ježto se právem prvním spravovala, odvoláváno se ke konšelské radě Starého města Pražského; pro ta města pak, která se řídila právem Magdeburským, platila stolice kmetská v Litoměřicích za dvůr appellační, a odtud šlo odvolání do Magdeburku, kamž kmeté Litoměřičtí v pochybných věcech již od starodávna o naučení se obraceli, za to majíce, že v prvotním sídle práva Magdeburského nejsnáze možno dosíci pravého výkladu na články téhož práva.343.1 Podobné odvolání do ciziny dálo se i z ostatních zemí koruny české, a sice zejmena do Halle a Lipska.

I jest na bíledni, že takové vyhledávání nálezův appellačních v cizině nesnášelo se s povahou státu samostatného, a že náleželo k četným podivnostem, jakýchž v středověku také v životě občanském drahně bylo. Z druhé strany však toho příti nelze, že taková appellace ven ze země jdoucí, vylučujíc všecken vliv královských úřadův, propůjčovala městům větší zvůle a neodvislosti v řízení soudním.

Král Ferdinand dobře prohlédl tento stav a proto již na konci l. 1546, jakož na svém místě vyloženo, pokoušel se o to, aby soudní moc Starého města Praž. obmezil. Tehdáž sice upustil zase od úmyslu svého, ale po přemožení odporu stavovského ustanovil hned na sněmě v září l. 1547 takto: jestli že by se komu zdálo, že by skrze soudy a ortele v městech královských obtěžován byl, aby ten každý před krále aneb rady k tomu od něho zřízené se odvolati a appellaci vzíti mohl.343.2

Tolikéž v mandátu svém ode dne 24. září t. r., kterýmž privilegia měst královských obmezil, i to poručil, aby dotčené odvolání na právo Magdeburské, jakož se z Litoměřic, Nimburka, Mělníka, Loun, Litomyšle a jiných měst dálo, více dopouštíno nebylo, nýbrž aby buď před krále samého aneb v nepřítomnosti jeho před rady královské, jež král na hradě Pražském k takové appellaci zříditi chtěl, činěno bylo. Zrušení oné appellace k Magdeburku král odůvodňoval jednak velikými outratami, které města proto vedla, jednak a to hlavně tím, že město Magdeburk jakožto přední sídlo protestantského odporu od Karla V. do achtu či do říšské klatby dáno bylo. Spolu král nařídil, aby také appellace ostatních měst ke konšelům Staroměstským přestala. V čemž vsak nemohl se nikterak týmiž důvody zastírati, jakéž o Magdeburce byl přivedl; i pochybné není, že zrušením oněch appellací předkem svou panovnickou moc nad stavem městským povýšiti chtěl.

Nadřečený soud appellační na hradě Pražském vyzdvižen jest v pátek den sv. Fabiana a Šebestiana, t. j. 20. ledna 1548. Za rady týchž appellací králem jmenováni jsou: Ladislav Popel z Lobkovic na Chlumci a Jistebnici, maršálek král. čes., Jindřich Planský z Žebrovic, hejtman král. v Menším městě Pražském, Ludvík Bezdružický z Kolovrat, hejtman král. na Novém městě Praž., z pánův; Adam Řepický ze Sudoměře a na Řepici, podkomoří králové a hejtman Staroměstský, Petr Bechyně z Lažan na Pyčíně, Albrecht Kaplíř ze Sulevic, z rytířstva; Ludvík Šradyn, Vavřinec Knor z Naznrotu, Gerhart z Cejcha a Krištof Klekler, doktoři v právich, rady královské dvorské; M. Tomáš ze Závořic, Blažej Nožička, Jan Pamfilius a Jan Lukeš, měštané a obyvatelé Starého a Nového města. Celkem tedy bylo 14 osob.

Jakož ze jmen patrno, byli radové dotčení nejvíce od krále odvislí, a jakkoli šlo tu o odvolání se z měst, přece nenáleželi většinou stavu třetímu. - Avšak appellace tyto nevztahovaly se jen na Čechy, nýbrž na všecky země koruny české; neboť král v instrukci o nich přímo se vyjádřil: že tolikéž z markrabství moravského, z knížetství slezských a z obojího markrabství lužického od žádných soudův aneb správ městských ani vysokých škol žádné naučení ani žádní slepí ortelové bráni býti nemají, než to všecko se státi a říditi má při svrchu oznámených radách královských.

Týmž pak radám výslovně uloženo: aby podle přísahy své ve vší upřímné pilnosti jak bohatému tak chudému rovného práva a spravedlnosti udělovali, tak aby se žádnému ukrácení nestalo, ani na koho uspíšeno neb zúmyslní odtahové komu činěni nebyli; a v tom ve všem aby na přátelství neb na nepřátelství, přízeň neb nepřízeň, dary a pocty ani žádnou jinou věc se neohlédajíce, nic k sobě nepřijímali.

Za presidenta téhož soudu od krále ustanoven jest první rada Ladislav Popel z Lobkovic, jenž tedy první místo v seděních držel a první v přímluvách byl. Kdykoli týž jmenované rady obeslal aneb opověděl, měli se poslušně najíti a žádný z nich bez vědomí a odpuštění presidentova z Prahy odjížděti, aby pro nedostatek osob v radě lidé průtahův nebrali a zdržováni nebyli.

Podle instrukce královské scházeli se každý den, počnouc od sv. Jiří až do sv. Václava v šestou hodinu, a zase od sv. Václava až do sv. Jiří v sedmou hod. ráno či na půl orloji, do pokoje jim na hradě Praž. vykázaného a tu až do 10 hodin seděli a po poledni zase v 1 hodinu se sešedše, až do 4 hodin sedali, a tak každého dne v letě sedm hodin a v zimě šest hodin pospolu byli; než v neděli, ve středu a v sobotu i v řádné svátky soudních věcí nejednali.

Jednací řád tento jim předepsán byl: Každou appellaci zaslanou měl sekretář přísežný přijmouti a tomu, kdož ji dodal, jistotu dáti, aby strana věděla, kdy zase k přijetí ortele vyslati neb státi má; neb každá appellace z Čech, kromě příliš znamenitých a těžkých věcí, měla v měsíci pořád zběhlém na konci postavena a rozsouzena býti. Appellace však z ostatních zemí koruny české v půl druhém měsíci rozsuzovány býti měly. Týž sekretář zapsal pak každou takovou appellaci, kdy dodána byla, do register obzvláštních;, jichž dvoje byly, jedny pro presidenta a jedny pro sekretáře.

Týmž radám appellačním vydány jsou také zvláštní registra, podle nichž od každého soudu aneb práva jistý plat brán býti měl; kteréžto peníze soudní též dotčený sekretář přijímal a do truhly kladl, od níž president jeden klíč a sekretář druhý měl. A jakž appellace k soudu dodávány byly, v témž pořádku vyřizovány býti měly.

Při rozvažování každé věci a při uzavírání nálezu či vypovědi nikda méně devíti osob z dotčených 14 rad seděti nemělo. Rozsudky pak opět od sekretáře do pořádných kněh registrovány byly. A od každého ortele měli sekretář a písař po pěti groších bílých přijímati, žádných poct ani větších tax nad to od stran neberouce.

Avšak všickni nálezové díti se měli i při dotčených appellacích podle toho práva a pořádku, jakýmž městský soud, který se odvolával, sám se spravoval. Znělať v tom instrukce královská takto: "A když která appellace před rady naše z měst aneb od kterého práva v království našem českém přijde, mají tu spravovati se (radové královští) podle pořádku a práva jednoho každého soudu, kteréhož jsou až dosavad kde v kterém městě, buď Staroměstského aneb Magdeburského, užívali." Tou měrou stará práva tato každému městu zůstala, až posléze roku 1610 konečně stavové na tom se snesli, aby právo Magdeburské jakožto cizí v Čechách docela přestalo a pro jednotu zřízení městského jediné právo Staroměstské výhradnou platnost mělo.

V příčině pochybných a nesnadných appellací týmž radám uloženo, aby je buď na krále aneb v nepřítomnosti jim na místodržícího královského vznesli, kterýžto takové nesnadné věci spolu s jinými od krále mu přidanými radami rozsuzovati měl.346.1

Zřízení nadřečených appellací na hradě Pražském dopouští uvážení dvojího, jednak ze strany obecného dobrého, jednak se zřetelem na prospěchy stavu městského.

Dosavadní spůsob appellace, jakéhož jmenovitě města právem Magdeburským se spravovavší užívala, byl zajisté velikým zlořádem v státu českém, v němž takto veliká část měst královských považovala soud cizí za nejvyšší inštanci v právních příčinách domácích. Nad to udílení takových nálezův od stolice Magdeburské nebylo vázáno jistými předpisy, tak že z něho beze vší pochyby stranám vycházely i ztráta času i náklady veliké a snad i mnohá zvůle v příčině řeči národní. Konečně činilo mnohé soudy království českého jistou měrou odvislými od soudní stolice cizozemské.

Kteréžto nedostatky zřízením samostatné stolice appellační v Praze najednou odstraněny jsou; ano pokud k témuž soudu odvoláváno se i z ostatních zemí koruny české, dostalo se městům celého státu českého patrné jednoty u věcech soudních.

Jest tedy na jevě, že novými appellacemi na hradě Pražském i obecnému dobrému i povaze státu českého velice se prospělo.

Avšak z druhé strany toho nepoznati nelze, že vyzdvižení onoho soudu jakož všecky dosavadní nepřátelské kroky Ferdinanda I. předkem a nejprvé proti stavu městskému směřovalo. Neníť o tom pochyby, že předešlý spůsob odvolávání se měst českých dílem k Starému městu dílem do Magdeburka byl soudům městským milejší nad appellaci novou; neboť záležel více na jakémsi svazku mravním, na obyčeji starobylém, na poměru přátelské rady, která žádné výkonné moci po ruce neměla.

Naproti tomu nové appellace byly orgánem ouředním, jehož vážnosti a moci i král i radové jeho všemožně hájiti mohli. Jest sice pravda, že nálezy toho nového soudu vynášeny byly dle práva Staroměstského i Magdeburského, pokud totiž města, jež se odvolávala, tím neb oním právem se spravovala; avšak touto výhradou appellační radové na hradě Pražském volnosti nepozbývali, ješto toliko jim samým výklad na dotčená práva vždy příslušel, tak že přímou kontrolu nad nálezy soudů městských vykonávati mohli.

Nad to výše dlužno jest povšimnouti si i toho, jak nové appellace složeny byly; v čemž opět nemalé skrácení stavu městského spatřovati jest. Ve sporech, jenž ode dávna v Čechách mezi stavy vyššími a stavem městským se vedly, zasazovala se města o to, aby soudové jejich všeho vlivu a působení stavů vyšších prosti byli, a r. 1517 v smlouvě Svatováclavské položeno za jednu z hlavních výminek míru mezi stavy, aby zemský soud zůstal v držení pánův a rytířstva, města pak aby soudův svých samostatně užívati mohla. A tato zásada porušena jest též dotčenými appellacemi na hradě Pražském; bylyť zajisté, jakož na svém místě ukázáno, složeny z šesti šlechticův, čtyř královských rad a jen ze čtyř osob stavu městského.

Vyšší tedy stavové tu nabyli, nepochybně aby tím ochotněji skutkům královým se naklonili, v organismu českého státu nové výhody na ujmu stavu třetího, o jehož pokoření na ten čas králi nejvíce běželo.

Ferdinand takto chytrým spůsobem poslouživ obecnému dobrému, získal si též u veliké míře přízen stavů vyšších, jenž odtud v nejvyšších stolicích soudních, totiž v zemském soudu a při appellacích vrch měli; s kterýmižto prospěchy však spojil král zároveň prospěch svůj, dostav vrchního dozorství nad soudnictvím stavu městského ve svou moc.

A jakož ze svrchu vypsaných příběhův vyrozuměti jest, že Ferdinand I. s řídkou chytrostí a dílsledností o to usiloval, aby, zbavě stav městský velikých prostředkův jeho hmotných, moc vládní nad ním i v politických i soudních věcech rozmnožil a tudy své královské vůli v správě zemské větší průchod zjednal: touž měrou nedal ničím sejíti také v tom, aby i ve věcech náboženských své dávné úmysly provedl a žádoucí jednoty v Čechách byť i nedocílil, tedy aspoň o krok zase k ní se přiblížil.

Poměry náboženské stávaly se v zemi české během první polovice 16. století pořád spletitějšími. Byloť zde vyznání pod jednou, pud obojí a pak Jednota bratrská; ku kterýmžto hlavním rozdílům náboženským přistoupil od časů Luterových též protestantismus. Stará víra pod jednou zachovala se jen při některých rodech obou vyšších stavů, zejmena mezi pány, a pod obojí či utrakvisté tvořili velikou většinu národa českého. Pověděli jsme již v Úvodu, jak utrakvismus, odchýliv se znamenitě od prvotní povahy své, u větší vždy desorganisaci upadal. A čím více toto přední vyznání v zemi klesalo, tím rychleji zmáhala se Jednota bratrská, k nížto rozhodnější utrakvisté u větším vždy počtu přistupovali: její vroucí a upřímná zbožnost, její mravopočestnost získaly jí mnoho příznivcův nejprv mezi obecným lidem ve vsech a městečkách, napotom však i v městech větších a u stavů vyšších, jakož v Úvodu již s dostatek vylíčeno bylo. Protestantství tolikéž nejvíce přátel dostávalo z utrakvismu, a to mezi samým obyvatelstvem českým; leč předkem zmáhalo se mezi krajany německými podle severních hranic země české, kdež skrze sousedství s protestantským Saskem nemálo se šířilo a upevňovalo.

Ferdinand, jakožto rozhodný katolík, přesvědčením svým náležel k straně pod jednou, prospěchy její měl hlavně na paměti; při tom však chtěl ochrannou ruku držeti i nad kališníky, kteřížto, kolísajíce se z opportunity mezi katolicismem a tak řečenými církvemi evangelickými, nejednou byli věrnými spojenci onoho proti těmto, považujíce se s katolíky za jediné oprávněné vyznavače v zemi a za věrné syny církve obecné.

Naproti tomu obou ostatních vyznání král nenáviděl, jmenovitě pojal Jednotu bratrskou v nenávist největší z příčin, na všem učení a celé organisaci její založených. Pročež byl Ferdinand již r. 1543 toho úmyslu, bratří z Prahy, Kutné Hory, Žatce, Litoměřic, ba z celé země vyobcovati; ale války turecké a přímluvy některých rad jej tehdáž s toho srazily.

Od oněch dob však zrostlo nepřátelství královo proti evangelickým vyznáním v království českém. Vědělť, že sympatiemi svými se chylí k souvěrcům či k "domácím svým u víře" za hranicemi, kteří zvláště za poslední války Šmalkaldské odpor svůj proti králi a císaři dostatečně ukázali. A tu opět podezření a rozhořčení královo obrátilo se předkem proti bratřím. Neboť již r. 1546 odepřeli mu stavové kraje Boleslavského, kdež Jednota nejvíce rozšířena byla, vší pomoci vojenské proti Hanuši Fridrichovi saskému. A když stavové v únoru l. 1547 v Praze první své schůze k zjednání spolku mezi sebou měli, tu i některé osoby z Jednoty u nich bývaly a posléze i v týž spolek vstoupily, ano i půst jsou uložily, aby totiž všickni stavové, což jich koli z Jednoty v tom spolku bylo, s lidem svým poddaným na den sv. Matěje, t. j. 24. února, se postili a modlili, by onen spolek stavův obecnému dobrému prospěl. Nad to pak náleželi dva přední členové ze správcův či osob, jež stavové k zřízení věcí svých v dubnu zvolili, totiž Arnošt z Krajku a Vilém Křinecký k Jednotě bratrské, ano jeden z nich Křinecký nad jiné v tom spolku svou činností odpornou předčil.

Všech těchto případností užili také utrakvisté, tito přední nepřátelé Jednoty, k tomu, aby krále utvrdli v jeho nenávisti proti bratřím, namlouvajíce mu, že vším tím odporem minulým toliko Jednota bratrská vinna jest. Předkládali hlavně králi, že podle řádu Jednoty bez rady starších neb správcův a učitelův žádný bratr nic neučiní, a že tedy také dotčené všecky věci jen s radou starších státi se mohly. Při tom nejvíce sočili na Jana Augustu, jenž tehdáž správcem bratrského sboru v Litomyšli a spolu jaksi hlavou celé Jednoty byl; o němž vůbec roznášeli, jako by byl podtají u kurfirsta Fridricha se zvláštním poselstvím býval a peníze od něho bral. Jan Augusta sice týmž časem nepravdy takových řečí a nařknutí, pokud se tu na celou Jednotu a na osobu jeho uvalovaly, ve zvláštních listech ke kancléři Jindřichu z Plavna vyložil; spolu pak vším právem na to ukazoval, kterak roku 1547, přišed jednou do Prahy, nesnášel se naprosto s bouřlivým vystupováním stavův, předpovídaje jednání jich konec neštastný. A že Jednota jakož i zvláště Augusta s protestantismem nikterak za jedno býti nechtěli, o tom i je_jich dekrety i smlouvání se s Luterem dostatečně dokazovaly.350.1

Ale všecky tyto důkazy nedovedly nikterak zameziti hojné podezřívání Jednoty bratrské. Tolikéž marně na to ukazováno, že dotčená pobožnost bratrská nevztahovala se v prospěch zbraní Fridrichových, nýbrž že modlíno se vůbec jen za blaho obecné v těchto dobách tak bouřlivých, a co jednotlivci z Jednoty předsevzali, to že nesluší na vrub klásti celé společnosti náboženské.

Nelze ovšem pochybovati o tom, že bratří sobě spíše přáli vítězství oněch, kteří jim u víře bližšími byli nad krále, o němž patrně přesvědčeni byli, že jich naprosto nenávidí a i při nejbližší příležitosti o potlačení jich státi bude. Ale důkazův patrných o činném účastenství Jednoty s nepřátely král neměl, ovšem pak napotom ani přísným vyslýcháním ani těžkým žalařováním a mučením některých předních bratří, zejmena Jana Augusty, jich nedosáhl. Anobrž přes všecka hádání historická ani podnes nenalezeno takových svědectví, která by Jednotu bratrskou z příběhův r. 1547 u větší míře obviňovala než ostatní vyznání nekatolická.

Ale králi, jak v Úvodu již vyloženo, ode dávna záleželo na tom, rozhodné kroky učiniti k jakési unifikaci náboženské v Čechách. A k takovému předsevzetí byla právě doba po přemožení odporu stavovského r. 1547 velmi vhod. Opíraje se o zřízení zemské, které v Čechách jen strany pod jednou a pod obojí dopouštělo, chtěl král tomu, aby v království českém jen vyznání tato panovala, jiné pak společnosti náboženské, jmenovitě Jednota bratří, aby pominuly. V ktemžto snažení nemálo podporován byl samými utrakvisty, kteří hned po vítěžství Mühlberském společnou jednotu stavův nejprvé byli opustili. Jmenovitě pak sloužilo záměrům královým kališnické kněžstvo, kteréž smluvivši se s duchovenstvem pod jednou, s velikou okázalostí krále proti bratřím podněcovalo. Což stalo se hned dne 18. září, tedy ještě před odjezdem královým do Augšpurku. Téhož zajisté dne král přišel do chrámu sv. Víta, a když po službách božích z něho vycházel, očekávali ho venku přede dveřmi kostelní zástupcové kněžstva pod jednou a pod obojí, žádajíce za ochranu proti nátiskům, ježto jim od "pikhartův" či bratří prý snášeti bylo. Zdaž to učinili o své vůli čili návodem a poručením královským, toho říci nelze; aspoň král chopil se té příležitosti velmi ochotně, aby hned jal se vykonávati úmysly své proti bratřím.352.1

Neboť král takměř od pačátku panování svého maje v srdci svém dávný základ toho smýšlení, že by Jednota proti vrchnosti povstati i jiné podle sebe bouřiti a s nimi se spolčovati hotova byla, uvěřil všemu sočení a podezřívání a vydal dne 8. října 1547 rozkaz, jímž se vší přísností obnovil starší mandát krále Vladislava z r. 1503 proti bratřím: schůze jejich měly býti hned všude zastaveny, sborní domové či sborové jim odňati a uzavíráni.

Augusta vida nebezpečenství, i jemu i Jednotě odtud hrozící, obrátil se skrze listy k zemskému hejtmanu moravskému Václavovi z Ludanic, jehož rodiče druhdy k bratřím se přiznávali, předkládaje mu nedůvodnost všelikých obvinění, Jednotě i jemu činěných. Ale všecko dopisování v té věci bylo marné. Mandát královský pilně po krajích byl rozesílán a předkem na statcích, králem nedávno skonfiskovaných, přísně vykonáván. Byliť pak sborové, jenž tím spůsobem v moc královskou se dostali, zejmena tito: Brandýský nad Labem, Turnovský, Litomyšlský, Bydžovský a Chlumecký. První tři jsou vzati pánům z Krajku, z Wartemberka a Kostkovi z Postupic a ostatní dva obdržel král směnou od Jana z Pernšteina za statky Hradeckých a Mýtských. Na všech těchto statcích dosadil král do osad bratrských faráře pod jednou neb pod obojí, spolu bratřím poručiv, aby k jednomu z obou těchto vyznání přestoupili aneb se z království vystěhovali.352.2

Tolikéž stalo se na takových statcích, které král při minulé konfiskaci za manské prohlásil. I sám Arnošt Krajíř k rozkazu královskému takové poručení v Mladé Boleslavi vydati musil: aby bratří do 26. prosince ku kněžím pod jednou neb pod obojí předstoupili, od nich svátosti skutečně přijímali a potom ve všech věcech jimi se spravovali, jinak že budou musiti ze všech zemí královských se vyprodati, s manželkami a dítkami se pryč vybrati a na vždy své přirozené vlasti zbaveni a prázdni býti. A Jarosl. z Pernšteina podobný rozkaz bratřím učinil, jenžto v Rychnově, Kostelci nad Orlicí, Solnici, Žamberce, Kunvaldě, Javorníku a v Pardubicích své sbory měli.

Starší či správcové Jednoty pilně psaními své osady k stálosti u víře nabízeli. Nicméně dálo se přestapování v mnohých místech dosti hojně; nejrychleji obrácen Brandýs nad Labem, kdež téměř celá obec vyznání bratrského se zřekla. I bylo se tudíž obávati, že Jednota přísným prostředkům dotčeným neodolá, těch pak, kteří vytrvají, že smutné vyhnanství očekává. Pročež obrátili se bratří ve zvláštní prosbě, ve jmenu Jednoty v Čechách a na Moravě Janem Augustou sepsané, k Ferdinandovi do Augšpurku; spolu psali také císaři, žádajíce ho za přímluvu při králi. Odmítajíce všecko účastenství Jednoty co takové při minulých příbězích, žádali na králi, aby vinníkův potrestal a s ostatními pak milostivě naložil, odvolaje spolu mandát dne 8. října vydaný. Bakalář Jan Jiří s onou supplikací do Augšpurku vypraven jest.

Ale Ferdinand I. nejen že nepovolil žádosti dotčené, on vydal v pátek den sv. Fabiana a Šebestiana, t. j. 20. ledna, r. 1548 v Augšpurku druhý mandát proti bratřím, v němž na předešlý rozkaz svůj se odvolav, znovu co nejpřísněji poručil: jestliže by ještě který sbor "pikhartský" zavřen nebyl, ten hned aby zamknut byl a kolím zabit, a též sektě aby žádných pokoutních kázání ani schůzí v domích i na jiných místech se nedopouštělo, nýbrž jestliže by který jejich kazatel, vůdce neb učitel o takové věci se pokusil, aby jat a dobře opatřený arciknížeti Ferdinandovi na hrad Pražský odeslán byl.

I aby vůle královská tím rychleji vykonána byla, k tomu propůjčila se utrakvistická konsistoř. Administrator její Mystopol, muž povahy vrtkavé a lehkovážné, jenž, byv nejprv luteranem, pak utrakvistou se stal, byl nejochotnějším vykonavatelem mandátů královských proti bratřím.354.1 Již dne 24. ledna 1548 posláni jsou na rozkaz královský z konsistoře pod obojí listové místním kněžím do Mladé Boleslavi, Pardubic, Litomyšle, Bělé, Vítice, Turnova, Bydžova, Chlumce, Brandýsa nad Orlicí a Náchoda; i nařízeno jim, aby bez meškání skrze psaní oznámili, zdaž sborové v týchž místech zavřeni jsou, a zdali bratří již skutečně do kostela chodí a slovem božím se řídíce, i svatostí Kristových od kněžstva pod jednou neb pod obojí požívají. Při čemž jmenovitě Litomyšlskému knězi Martinovi, který proti bratřím poněkud shovívavým se býti viděl, rozkázáno, aby se před konsistoř Pražskou dne 24. února dostavil a toho se spravil, "proč v řádu pořádném podle řízení božího a řádu strany pod obojí spůsobou nestojí."354.2

Mimo to dotčená konsistoř původem téhož Mystopola zvláštní přísahu pro ty bratří vydala, kteří k straně pod obojí přistoupiti chtěli. Podán tu nejsvětlejší důkaz ponižující příkrosti utrakvistův naproti bratřím. Každý takto přestouplý bratr musil totiž přísahati: "že z dopuštění božího prostředkem svůdcův u veliké nebezpečenství v příčině spasení svého přiveden byl, a že ti falešní svůdcové by ho byli na konec věčného zatraconí přivedli, kdyby v tom kacířství a v té sektě hrozné (bratrské) byl zůstal. Pročež že navrátil se jako syn marnotratný z daleké vlasti s manželkou svou a dítkami svými k otci svému a ku králi, pánu svému dědičnému, z celého srdce a z celé duše, žádaje za milosrdenství u boha nebe i země, aby přijat byl v počet lidu božího ke všem křesťanským řádům pod obojí přijímajících."

Vůbec vedli si utrakvisté s takovou urputností proti bratřím, že od nich samých za nejúhlavnější nepřátely jejich prohlášeni jsou. S trpkostí zajisté psal mimo jiné o nich také Jan Černý, starší bratrské osady v Brandýse nad Labem: "Ti přední a nejpilnější služebníci a milostníci královští a napravovatelé pikhartův byli i s jinými sobě podobnými z té kališné strany. Žádný jistě, ani sami hejtmané královští ani kněží římští pod jednou tak zle, tak tyransky, takovými haněními a zlostmi, lžemi, trápením rozličným, hrůzami a strachy, zlořečenstvím a takovýtmi věcmi netrýznili jsou lidu bratrského jako to nestydaté kněžstvo kališné, všeho božího i lidského řádu i studu zbavené a prázdné; a tak se byli vztekli a v zlosti i v pýše proti bratřím pozdvihli, že s nimi všady na všecky strany dosti činiti bylo. A skrze ně největší žaloby a sočení vždycky šla ku králi, k arciknížeti a k radám královským na bratří i na pány, za kterýmiž kde bratří zůstali."355.1

V těchto nesnázích a protivenstvích utekli se bratří posléze ještě k nejvyšším úředníkům zemským a k stavům, stěžujíce jim svá utrpení a žádajíce za milost a přímluvu při králi; než všecky takové kroky byly marné. Nevidouce tedy odnikud spásy, hledali posléze útěchy mezi sebou, utvrzujíce se i ústně i skrze listy u víře a podtají skrývajíce se zejmena v krajích severovýchodních, pak v Klatovsku, Kouřimsku, Bechyňsku, Vltavsku a v Táborsku.355.2

Král chtěje tím bezpečněji mandátu svému průchod zjednati, vyslal na statky nedávno skonfiskované několik kommissařův, kteří obnovujíce po městech obecní úřady, měli spolu předkem proti starším Jednoty podle mandátu královského se vší přísnosti se zachovati. Byli pak k tomu zřízeni: Jan mladší z Lobkovic, podkomoří Jiřík z Gerštorfu, královský prokurator Petr Chotek z Vojnína a Krištof ze Skuhrova.

Největší těžkosti tehdáž šly na bratří v Litomyšli, kdež byl přední sbor celé Jednoty. I učiněn zde královským hejtmanem výše již připomenutý Šebestian Schöneich či Šejnocha, jenž s pravým tyranstvím bratří stíhal, hrůzami i ukrutnostmi rozličnými to na nich působiv, že mnozí z nich konečně přec k straně pod jednou neb pod obojí přistoupili. Jiní byli jímáni, všelijak pokutováni, mučeni a do Prahy posíláni, kdež vyslýcháni a opět vězeni jsou. Při čemž hlavně k tomu se hledělo, zdali by nebylo možné, z nich vyzvěděti cosi o stycích Jednoty s kurfirstem Fridrichem a o účelu cesty Augustovy r. 1546 neb 1547 prý konané ku knížeti Lehnickému a do Witemberka k témuž Fridrichovi saskému. Mělyť pak takové výslechy k tomu vésti, aby pro další přísnost proti bratřím jistého patrného důvodu se nabylo; ale všecko vyslýchání, žalařování a mučení bylo marné; nějaké viny dopátrati se možná nebylo.

S největší však pilností pečováno o jetí samého Jana Augusty, jenž za hlavu Jednoty považován byl a poslední čas v okolí Litomyšlském štastně se ukrýval. Ošemetný Schöneich nemoha se ho nikterak zmocniti, namluvil bratřím Litomyšlským, že kommissaři královští v nejbližších dnech k vykonání mandátu královského do Litomyšle přijdou, úlisným spůsobem jim předkládaje, že ubozí bratří teprv zvědí, co na ně přijde. Spolu předstíral, že by jen z osobní útrpnosti rád s Augustou v prospěch bratří promluvil, a sice bez svědkův, někde v lese; čímž obelstil důvěrníky Augustovy tou měrou, že ho k takové rozmluvě tajné s Schöneichem přiměli. Ale tento maje náhončí své, kteří v lese číhali, skrze ně Jana Augustu jíti dal spolu s pomocníkem jeho Jakubem Bílkem, načež oba do Prahy odvezeni jsou.356.1 Ale ani z těch král žádných tajností nijak vymoci nemohl.

Přes to však přese všecko dne 5. a 12. května nový rozkaz královský proti bratřím vyhlášen byl, a to na panstvích Litomyšlském, Brandýském (nad Labem), Chlumeckém, Bydžovském a Turnovském; v kterémžto nařízeno, že ti, kdož k straně katolické neb kališnické přistoupiti nechtějí, v šesti nedělích se vystěhovati mají ze všech zemí královských.356.2

Mezi pány, na jejichž statcich bratří u větším počtu přebývali, nejpřísněji, jak se zdá, vůli královskou vykonával Jaroslav z Pernšteina, nejstarší syn po Janu z Pernšteina. On ohlásil již v září r. 1547 hned první mandát královský proti bratřím na panství Pernšteinském a Rychnovském, a od toho dne nepřestával naléhati na sbory bratrské, jmenovitě v městech Vamberce, Rychnově a Solnici, aby buď od víry své upustili anebo v době králem vyměřené se vystěhovali. Z té příčiny ustanovili sobě bratří oněch měst společnou schůzi při hlavním sboru v Rychnově, kdež měli kněze Jana z Chmeliště, muže rozšafného a výmluvného. Tam sešlo se osob bez mála do dvou set k poradě o to, co by v přítomných těžkostech činiti měly. Zůstáno konečně na tom, aby všickni pospolu došli k Jiřímu z Wildenbrunnu, ouředníku Rychnovskému, o němž za to se mělo, že, jakkoli pod jednou, jest muž k bratřím spravedlivý, a jsa u pana z Pernšteina u veliké milosti, že přímluvou svou bude moci bratřím výborně prospěti.

I vydali se všickni, co jich tam bylo, v dlouhém průvodu k příbytku téhož Jiřího z Wildenbrunnu, kdež laskavě přijati byli. Jan z Chmeliště vylíčiv mu obecnou těžkost Jednoty bratrské, bohem se dokládal, že bratří ničím tím, což na ně od lidí zlostných se sčítá, vinni nejsou; při čemž odvolával se i na onoho úředníka samého i na celou obec, že to o nich dobře vědí, jak pokojně a poslušně při živnostech svých živi jsou byli, dokonce žádných piklův proti králi nestrojíce. I požádavše Jiřího z Wildenbrunnu snažně za přímluvu při vrchnosti, zakazovali se, že by od srdce rádi zvláštní poplatek každého roku odváděli, kdyby na těchto statcích i dále zůstati mohli; ano byli dokonce odhodláni, i chrámce své zbořiti a v skrytosti bohu sloužiti, jon aby víry své opustiti a z vlasti rodné odejíti ne musili.

Dotčený úředník Jiří z Wildenbrunnu k takové jich žádosti vlídně odpověděl řka: že on do Jednoty nic zlého neví a všecko chvalitebné o ní před bohem i světem vyznávati svým svědomím povinen jest, jediné toho že lituje, že za hříchy některých svých předních celá Jednota takové protivenství snášeti musí. Načež přítomným slíbil, že přímluvu svou panu z Pernšteina písemně odešle. Po té usnesli se bratří na tom, že některé jinověrce ze spoluobčanův svých s přímluvčím listem onoho úředníka k Pernšteinskému vypraví, obávajíce se sami před ním ukázati. Ku kterémužto poselství propůjčilo se bratřím několik sousedův z Rychnova, ze Solnice a z Vamberka; přiznávali se všickni k straně pod obojí a byli v obcích svých vážení a na cti zachovalí. Ale ani tento prostředek ničeho bratřím nepomohl. Neboť poslové nadřečení přišedše do Pardubic, zde k snažným přímluvám svým dostali té odpovědi, že Jaroslav z Pernšteina na rozkazu svém proti Jednotě vydaném setrvává.

Po nadějích takto sklamaných jali se bratří činiti přípravy k odchodu z vlasti.

Bratří Litomyšlští, jsouce i po zajetí Jana Augusty pevně odhodláni, než by se zřekli své víry, raději opustiti vlast, prosili jen, aby jim lhůta k tomu až do sv. Václava prodloužena byla, dokládajíce při tom, že takové milosti druhdy ani židům a novokřtěncům odepřeno nebylo. I jakkoli v příčině té i k soudu zemskému a kancléři se obrátili, přece v žádosti své oslyšáni jsou. Ostatní obce bratrské, vidouce, že Litomyšlští ničehož nepořídili, takové žádosti již ani neobnovily, nýbrž chystaly se tolikéž raději k odchodu z vlasti.

Největší nesnáze a ztráty bratřím tehdáž spůsobeny jsou při prodávání statkův. Byloť těžko, v tak krátké době ze všeho zboží bez velikých škod se vyprodati. Mnohým nezbylo nic jiného, než statečky své přátelům poručiti, jini pak musili dokonce všecko své jmění zůstaviti, děj se s ním cokoli. I vystěhovali se posléze ve třech zástupech. První na cestu do ciziny vydali se bratří z Litomyšle, Bydžova a Chlumce, nečekajíce ani na to, až lhůta jim vyměřena vyprší. S nimi spojili se bratří Solničtí z panství pana Pernšteinského.

Vedle úmluvy sešli se v Rychnově, kdež vozkové, byvše až do toho místa najati, na náměstí všecko jejich zboží složili. Tu se nahodilo několik vozkův Olomúckých, kteří z Prahy s prázdnými vozy jedouce, bratřím se nabídli, že věci jejich za skrovné povozné dále dopraví.

A tak ubírali se vystěhovalci, okolo 500 osob obojího pohlaví, asi se 60 vozy, z nichž některé jim náležely, k hranicím slezským. Bratří Rychnovští, Kostelečtí (nad Orlicí), Brandýsští (nad Orlicí), Žamberští, Kunvaldští a Javorničtí toho času stěhovati se ještě nemusili, nejsouce na statcích královských. Pročež šli onomu prvnímu zástupu bratrských vystěhovalcův daleko vstříc a doprovázeli je skrze lesy a nebezpečné krajiny horské až na pomezí české. Tak se zachovali k nim také katolíci a kališníci týchž míst.359.1 Vůbec nalézali bratří všudež i za hranicemi přátelské přijetí a dostavše se do Kladska, byli zde od purkmistra i rady městské přivítáni a všemi potřebami zadarmo opatřeni. Odtud dali se do Vratislavi a do Pozňan, kdež po některý čas tolikéž vítaného útočiště se jim dostalo.

Nedlouho po onom hlavním zástupu, opustili vlast svou bratří z Brandýsa nad Labem a z Turnova i z jiných míst okolních. Počet jich byl as 300 osob s 50 vozy. Pánové z Bihršteina a Arnošt z Krajku dali jim potřebný průvod přes nebezpečné krajiny pohraničné.

Třetí zástup šel touž cestou, maje v sobě ostatní díl bratří z panství Brandýského. I ti obrátili se do Pozňan, kdež napotom jakož i v Prusku české bratrské osady povstaly.359.2

Konečně v polovici měsíce srpna rozžehnali se s vlastí svou také Mach ze Sionu a Jiří Israel. Onen byl vedle Augusty předním starším Jednoty bratrské vůbec a stal se napotom seniorem všech obcí bratrských v Prusku; Jiří Israel byl starším a hlavou bratrské osady Turnovské, muž duchem svým nad jiné vynikající.360.1

Vyobcováním tolika set obyvatelův vzala země česká nemalé škody i v hmotném i duševním ohledu; vždyť dějiny ode dávna tomu učí, že k stěhování tak bezděčnému odhodlají se obyčejně jen lidé ducha čilejšího a vůle statečnější, ovšem pak to tím více tvrditi sluší o vystěhovalcích bratrských. Nebyl to však jediný smutný následek přísných mandátů královských proti Jednotě. Za příčinou jich veliký počel bratří, takoví totiž, kteří nechtěli opustiti vlast, změnili sice své vyznání; ale byvše k tomu přinuceni, učinili tak nejvíce jen na oko. A tím povstala licoměrnost a náboženské pokrytství právě v těch osadách a krajích, kde druhdy tak upřímná nábožnost bratrská panovala. Toť ovšem nejprvé objevilo se na statcích královských.

Než i v obcích, jež příznivcům Jednoty bratrské náležely, byl stav její velice sevřený a těžký. Někteří pánové, jako Krajířové a jiní, dle možnosti hověli bratřím na panstvích svých; přece však i tu jim dotčenými mandáty zapovědíno, bratrské schůze držeti, sborové domy pak se vším příslušenstvím byly jim vzaty a na jiné potřeby obráceny. Nad to faráři kališničtí bedlivě k tomu přihlíželi, aby veřejné vykonávání bratrského vyznání všudež přísně se stavovalo; při čemž neopomenuli takových pánův králi oznamovati, kteří by na bratří laskavějšími, než se jim líbilo, byli bývali. Tak aspoň stalo se p. Jindřichovi z Donína od faráře Albrechta na Benátkách, jenž svou stížností onomu příznivci utištěných bratří přísnou domluvu od krále spůsobil.360.2 I není pochyby, že za takovými nesnázemi i na statcích nekonfiskovansých mnozí od Jednoty bratrské odpadli.

Jest k pravdě velmi podobné, že pohromami právě vypsanými počet bratří snadno na polovici klesl, a to právě v zemi, kdež Jednota jich původ svůj vzala. Od té doby také přestaly býti Čechy hlavním středištěm Jednoty; stalať se tím sesterská Morava, kteráž neměvši účastenství v odporu stavův proti králi, takových útrap ušetřena zůstala. Na místo Litomyšle nastoupil Přerov co přední místo Jednoty. Kruté pronásledování pro víru a vášnivá nesnášelivost náboženská zmáhaly se opět v Čechách, kdežto na Moravě, zvláště prospíváním bratří, kvetl mír mezi rozličnými vyznáními. Kterýmžto obratem i to spůsobeno, že po roce 1547 přední mužové Jednoty buď na Moravě se zrodili aneb aspoň působením svým jí náleželi. A tak tedy po duchovním otci Jednoty bratrské Petru Chelčickém, po českých bratřích Řehoři, Lukáši, Janu Rohovi, Janu Augustovi a jiných, nastoupili napotom slavní moravští bratří Jan Blahoslav, Jiří Strýc a nad jiné proslavený Jan Amos Komenský. A i sám Karel z Žerotína, jakkoli rodem Čech, přece působením svým Moravě náležel. Posléze nejslavnější literární dílo Jednoty, klassická šestidilná biblí Králická, tolikéž na Moravě spůsobeno jest. A tento stav blahodárné činnosti bratrské na Moravě udržoval se, až konečně bitvou Bělohorskou v persekuci náboženské i tato země na roveň s Čechami postavena jest.

Celé pásmo dějin, ježto v letech 1546 a 1547 v naší vlasti se udály a napotom k tak neštastnému konci vedly, svůj původ vzalo v cizině. Válka tu vzešlá nejprv spůsobila, že Ferdinand osudným mandátem a válečnou výpravou, s Moricem do Čech předsevzatou, patrně zřízení zemské porušil a takto nedůvěru, která již po delší čas proti němu jak v náboženském tak politickém ohledu v zemi panovala, znovu potvrdil a zvýšil. Odpor odtud povstalý, jakož i sám Beckovský přiznává, nesměřoval proti osobě králově, nýbrž k obhájení svobod a práv zemských, nejednou od krále porušených.

S počátku jevili stavové jednomyslnost a odvahu v jednání svém; jakáž v jisté míře doby husitské připomínala. Ale během událostí ukázalu se až na zbyt, že jmenovitě při vyšších stavích nebylo již statečnosti a vytrvalosti staročeské. Byliť namnoze odvážlivi a srdnati, dokud ohnivé řeči a sliby k tomu stačily; klesla jim však mysl, když jednomyslnost svou skutkem dokázati a přátelského snešení svého před králem vítězem důvodně a neohroženě hájiti měli. Jen při městech královských, zejmena pak při obcích Pražských spatřovati bylo v jisté míře sílu a statečnost, která zajisté tak smutného konce nezasluhovala. Stav městský, opřev se hned na sněmu r. 1546 proti smlouvám s Moricem zavřeným, setrval v odporu svém a v hájení práv zemských, až posléze všelikými prostředky donucen, na milost a nemilost vítězi se dal.

Ferdinand I. dobře vyrozuměv stavu věcí v Čechách, s řídkou chytrostí a důsledností svého prospěchu vyhledával. Odvrátiv stavy vyšší od demokratických živlův opposice národní a získav je sobě, tím přísněji pokutoval ty třídy v národě, jež mu i v náboženském i v politickém ohledu nejnebezpečnějšími ode dávna se býti viděly, totiž stav městský a Jednotu bratrskou.

Král sice nejednou se zasliboval, že toliko jednotlivé původy, nikoliv pak celý stav, pokutovati chce; ale napotom vida zmáhající se nesvornost stavův, nedbal na sliby své a těžce pokutoval celý stav městský, ano i celý národ, obmeziv v jisté míře samo zřízení zemské.362.1

O úpadku stavu městského sám Josef Pešina ve spise svém "Předchůdce Moravopisu" vyznává toto: "že od toho času města, jsouce zboží a svobod svých zbavena, hlav svých tak vysoce pozdvihnouti nemohla a nemohou, tak že pád ten r. 1547 slušně na městský stav potažen býti může a nazván stavu městského pád." Ano města, octnuvše se pod policejní dohlídkou úředníkův královských, tak v politické samostatnosti klesla, že pak r. 1618 veliká jich část, sama Praha v čele, Ferdinandovi II. platně sloužila v politice jeho, jež proti majestátu a svobodám zemským směřovala.

Jest tedy na bíledni, že moc královská v Čechách, za Jagelloncův tak hluboce kleslá, událostmi roku 1547 i v hmotném i mravním ohledu znamenitě se povznesla; ale stalo se tn na ujmu těch tříd a živlův národa, které chovaly v sobě nejzdravější síly pro další vývoj národní, a jenž druhdy spolu tak prospěšně působily k udržení rovnováhy v státu českém mezi lidem poddaným a stavy vyššími.


Poznámky

ke straně 307

307.1 Vše podle vypsání Sixtova.

ke straně 315

315.1 Viz Úvod a pojednání naše v Musejníku r. 1868.

ke straně 316

316.1 Viz přílohu "Přátelské snešení stavův" čl. XXXI a Historii Čes. Pavla Skály V. v příloze.

ke straně 318

318.1 Sněm tento vypsán jest dle Akt. Fer. a dle rukop. Sixtova.

ke straně 319

319.1 Sixtův rukopis st. 559.

ke straně 321

321.1 Sixt fol. 640.

ke straně 322

322.1 Musejník r. 1569 str. 121.

322.2 Výklad na právo zemské české p. Ondř. z Dubé. Archiv český II. str. 507.

ke straně 323

323.1 Archiv zemský.

ke straně 324

324.1 Archiv zemský.

324.2 Panství ono drželi Schöneichové do r. 1551. Jelínek, Historie Litomyšle d. II. st. 113. - Collect. Dobn.

ke straně 325

325.1 Tak za Lysou musilo se dáti 14000 kop gr., za Kostomlaty mělo se dodati Bořkovi z Donína ještě 17000 kp, dále p. Kostkovi 10000, Wolfovi Krajíři 16000 kp., Vilému z Waldšteina též 16000 kp., Václavovi Žehušickému 15000. Albrechtovi Šlikovi 2000 a Šebes. z Weitmile 26000 kop. Kteréžto summy zaplaceny jsou buď penězi za městské statky strženými anebo postoupením jisté části některého zboží městského. Archiv zemský.

325.2 Solař, Dějepis Králové Hradce. Světozor 1868 č. 31.

ke straně 326

326.1 Archiv zemský.

ke straně 328

328.1 Za statky šosovní prohlášeny v královské instrukci jen zahrady, chmelnice, dědiny, louky, "což tak pod šos a nejinak náleží." Viz Archiv zemský a Třeboňský.

ke straně 330

330.1 Archiv Třebonský a zemský.

330.2 Solař vypravuje o Králové Hradci a o jiných městech, že r. 1548 k výročním trhům od Čechův strážci pro bezpečnost veřejnou zřizováni byli, kteřížto v drátěných košilích přes kabát přioděni jsouce a železné lebky na hlavách majíce, s dlouhými pikami po městě chodili, zboží dnem i nocí na náměstí hlídajíce. Dějepis m. Hradce Králové.

ke straně 331

331.1 Léta 1549 v květnu, říjnu a listopadu dostali Pražané některých důchodů a realit na opravy mostu, mosteckých věží, dlažby a na opatření jiných potřeb obecních. Roku pak 1508 v pros. navrácena jsou jim některá privilegia; ale konfiskované statky jejich nalézaly se již na mnoze v držení osob rozličných, jako Grispekův a jiných přátel králových. Archiv města Prahy N. J. I 94-99 a 102.

331.2 Desky zemské.

ke straně 332

332.1 Časop. Mus. 1869 str. 124.

ke straně 333

333.1 Solař, Děj. Hradce Králové.

ke straně 334

334.1 Erben, Primatoren str. 12.

334.2 Za primatora Staroměstského tehdáž jmenován Duchoslav Chmelíř ze Semechova a na Novém městě Duchek veliký.
Duchoslav Chmelíř náležel k straně utrakvistické, která, jak níže doloženo bude, velmi rychle ku králi se přivinula. Jinak byl muž svou učeností na slovo brán; již r. 1545 zvolen jest od sněmu do kommisse, která o revidování privilegií stavův a zřízení zemského, o uložení a chování desk zem., jakož i o poměru panských poddaných k vrchnostem jich a o jiných důležitých věcech raditi se měla, tolikéž byl r. 1547 členem kommisse, ve sporu českých stavův s knížetem Lehnickým do Vratislavi poslané. Za svého primatorství koupil prý některé statky, Starému městu skonfiskované, jako Líbeznice, Míškovice a Měšice. (Archiv hl. města Prahy a Erbenův spis "Die Primatoren."
Primas Novoměstský Duchek Veliký též již před r. 1547 mezi předními osobami v konšelském úřadě Novoměstském nejednou se připomíná.

ke straně 338

338.1 Rukopis Sixtův i jinde.

338.2 Tomek, Dějepis Prahy II. str. 343.

ke straně 339

339.1 Archiv Pražský a spis Erbenův o primatorech.

339.2 Solař, Děj. Hradce Králové str. 57.

ke straně 340

340.1 Sixt fol. 275.

ke straně 341

341.1 Sixt z Ottersdorfu.

ke straně 342

342.1 Životopis Sixtův fol. 643.

ke straně 343

343.1 Viz pojednání naše o kmetské stolici Litom. v Arch. Památkách 1860.

343.2 Acta 338/2.

ke straně 346

346.1 Archiv musejní a Archiv Pražský Lib. civ. Prag. Chaos E II f. 163.

ke straně 350

350.1 Jan Blahoslav, Život Jana Augusty.

ke straně 352

352.1 Život Jana Augusty. - Gindely, Gesch. d. böhm. Brüder.

352.2 Tamtéž.

ke straně 354

354.1 Gindely, Gesch. d. böhm. Brüder. I. str. 311.

354.2 Borový, Jednání a dopisy kons. kat. a utrak. str. 215.

ke straně 355

355.1 Gindely I. 512 a 513.

355.2 Archiv zemský.

ke straně 356

356.1 Ono jetí Jana Augusty a Jak. Bílka stalo se dne 25. dubna 1548. V Praze byl onen v bílé věži a tento v zámku vězen; později dne 25. května téhož roku oba dopraveni na Křivoklat, kdež Bílek 13 a Augusta 16 let v tuhém žaláři ztrávil. Jak s nimi tu nakládáno, jak vyslýcháni a mučeni, o tom o všem viz Gindelyho spis o bratřích českých aneb "život Jana Augusty,",jejž slavný bratr Jan Blahoslav sepsal.

356.2 Beckovského Poselkyně d. II., rukop. v klášteře křižovnickém v Praze.

ke straně 359

359.1 Gindely I. str. 330.

359.2 V Prusích bratřím nemálo prospěl Vilém Křinecký, jenž byl od soudu královského in contumaciam odsouzen, uprchl záhy z Čech do Prus, kdež vstoupil do služby knížete Albrechta, u něhož za bratří, krajany a spoluvěrce své, platně se přimlouval.

ke straně 360

360.1 Gindely I. 333.

360.2 Tamtéž II. st. 513.

ke straně 363

362.1 Sám Sixt z Ottersdorfu v té příčině takto píše: "Sic peccata nostra commeruerunt, ut fraudulenta et subdola machinatione omnes regni Bohemiae vires everterentur. En, quo discordia nostros perduxit simul atque mala inconstantia Bohemos."


Příloha

Přátelské snešení stavův českých.

[Rukopis Sixta z Ottersdorfu v Mus. král. česk. list 197-219.]

Tito artikulové níže položení od stavův království českého, kteří jsou se při času středopostí léta 1547 do Prahy sjeli, rozjimáni a k budoucímu od JMK. na hradě Pražském položenému sněmu sebráni jsou:

  1. Předkem a nejprvé poněvadž při všelijakém jednáni cti a chvály pána boha všemohoucího nejvíce se šetřiti má, protož aby na budoucím sněmu všecka zjevná smilstva, cizoložstva, ožralství a jiné podobné k tomu nepravosti i hříchové, nestydatá i oplzlá mluvení pod jistými a na to uloženými pokutami přetržena a všechněm vůbec zastavena byla, tak aby hněv pána boha všemohoucího spravedlivý raději krotiti nežli rozmáhati se mohl, aby lidé řádně, patrně a očitě vidouce, an ze všech stran pro nepravosti naše hrozné pomsty nás sužují a jako nad námi již se vznášejí, životův svých polepšovali a v pravém křesťanském náboženství, v pokání a srdci skroušeném ku pánu bohu se obrátili. A jakož při náboženství našem křesťanském původem ďábla, nepřítele Krista pána, i některých slepých nerozumných a nevyučených učitelův našich a skrz rozdílná učení jich někteří rozdílové mezi námi stavy království českého povstali a povstávají, a ti slušnějším prostředkem nemohou přetrženi býti, než aby spěšné a společné všech tří stavův s lidmi duchovními a rozumnými shledání bylo: protož my, kteříž z víry pravé křesťanské tělo a krev Krista pána pod obojí spůsobou přijímáme, abychom se všickni na jistý čas a den do Prahy zase sjeli a v kolleji veliké o přetržení takových rozdilův přátelské a křesťanské mezi sebou rozmlouvání měli a drželi a těch cest mezi sebou pohledali, aby pravda Krista pána a čtení svatá svůj průchod míti mohla, a my stavové skrze nerozumné a mnohokráte bláznivé kazatele naše v lásce a v svornosti překážek nemívali, a tak sjezdové naší strany pod obojí spůsobou o věci duchovní a spasitedlné aby svobodni vždycky na časy budoucí, tak jakž za předešlých králův českých to držáno a zachováno bylo, bývali a se držívali.

  2. Lidé duchovní a kazatelé naší strany pod obojí spůsobou, jestliže by na ně co scestného a bludného pravili, a tím že by před JMK. obžalováni byli, aby skrze administratora a konsistoř naší strany pod obojí spůsobou i také od osob ze všech tří stavův za defensory naše volených v tom ohledáni a rozeznáni byli a ne hned na zprávu holou a bez obecního i pořádného slyšení aby od JMK. aneb od kohožkoliv jiného jakkoliv trestáni aneb z země vypovídáni bývali.

    O soudu zemském.

  3. Poněvadž na nejvyšších úřednících a na soudu zemském nám obyvatelům všeho království českého nejvíce záleží: protož soud zemský aby osobami stavu panského a rytířského rozumnými, hodnými a všelijak na poctivostech dobře zachovalými tím spůsobem, jakž níže poznamenáno jest, osazován býval: aby JMK., když by koliv podle předešlého obdarování a od JM. krále Vladislava slavné paměti o to vyměření soud zemský osaditi ráčil, psaní hned do jednoho každého kraje v král. čes. učiniti a od obyvatelův téhož kraje toho požádati ráčil, aby J. Milosti od týehž krajanův některý počet osob ze stavu panského a rytířského zejmena poznamenaný k osazení soudu zemského odeslán byl. Z kteréhožto počtu osob tak zejmena jmenovaných aneb poznamenaných k osazení soudu zemského osoby jisté a to při nejmenším z jednoho každého kraje dvě voliti a těmi a tak z krajův poznamenanými zejmena osobami soud zemský toliko JMK. aby osaditi a osazovati ráčil. A tak potom, buď že by ty oqoby od krajův tak volené a od JMK. k soudu zemskému potažené jedna nebo dvě zemřely anebo z příčin nedostatku zdraví svého a jiných slušných případností od soudu zemskébo odpuštění vzíti chtěly aneb vzaly; tehdy vždycky na budoucí časy tím pořádkem aby k tomu od JMK. zase nastupováno bývalo, a z počtu těch toliko osob od toho kraje, jakž by toho potřeba ukazovala, JMK. podaných aby se takové osob volení a soudu zemského osazování dálo, poněvadž nejlépe lidé sebe a svého obcování po krajích povědomi jsou.

    A též jestliže by osoba která z úředníkův zemských umřela aneb od úřadu svého odpuštění vzala neb tak z hodných příčin ssazena byla; tehdy na sněmu budoucím aby čtyři osoby hodné od stavův voleny byly, z těch pak JMK. na takový úřad zemský osobu jednu voliti a toho úřadu té osobě, kteráž by se JMK. dobře líbila, aby podati ráčil. Ty pak osoby, kteréž by k zemskému soudu potaženy byly, pro vážnost toho soudu zemského oděvu poctivého i obdloužného aby užívaly a všelijakých jiných nevážných a nenáležitých krojův a věcí se vystříhaly a varovaly.

    A jestliže by pak jakážkoliv pře mezi JMK. a obyvatelem kterým tohoto král. čes. z stavu panského, rytířského aneb osobou a osobami aneb kterým městem a obcí ze stavu městského vznikla; tehdy k slyšení a rozsuzování ti k žádným jiným postranným soudům ani také k radám JMK. aby potahováni nebývali, poněvadž z jiných všech soudů na soud zemský jednomu každému svobodná appellací propůjčena býti má. Než co se Pražan a jiných měst království českého dotýče, ti z strany soudův i jiných spravedlností svých při právu, privilegiích, svobodách a starobylém spůsobu svém a pořádku se zůstavují.

  4. Soudcové zemští hned po vyhlášení půhonu aby společní modlitbu ku pánu bohu učinili a za to jeho sv. božské milosti prosili, aby rozumy jich svou moudrostí osvítiti a své požehnání i pomoc jim dáti ráčil, tak aby lidem spravedlivé rozsudky vedle svých povinností a přísah činiti mohli. Pakli by se kdo takovému pobožnému a svatému skutku posmíval, ten takový skutečně aby trestán byl.

  5. Přísaha od JMK., kteráž úředníkům zemským, soudcům neb konšelům stavu městského a také jiným něktarým správcům koruny této se dávala a dává, kdež touž přísahu činíc, zavazují se v ní JMK. dědicům, - poněvadž jest proti majestátu císaře Fridricha slavné paměti, JMK. praděda, i také na znamenitou ujmu svobodného volení nového krále: protož táž přísaha takto napravena býti má: "Přísahám pánu bohu všemohoucímu, že jsa v tom úřadu, k kterémuž povolán jsem, předkem k nejjasnějšímu knížeti a pánu panu Ferdinandovi, králi českému a pánu mému milostivému, pánům, rytířstvu, Pražanům, městům i vší obci král. čes., k bohatému i chudému spravedlivě se chovati, pravdu velebiti a křivdu tupiti a tu, což by ke cti a chvále pána boha bylo, s pomocí pána boha všelijak obmýšleti mám i také k tomu, pokudž by J. Msti královské, jakožto krále českého a nač by povinnost i náležitost se vztahovala, upřímně se přimlouvati, a nic toho nemám obmýšleti ani raditi, což by proti privilegiím, právům, svobodám a zřízením král. čes. bylo, nýbrž při spravedlnostech lidských s pomocí boží stoje, žádných darův zjevně ani tejně od žádného nebrati ani na blízkost krve ani na žádnou jinou věc vymyšlenou nemám se ohlédati, než v tomto úřadě mém bez přijímání všelijakých osob mám se ve všem spravedlivě zachovati. Toho mi rač dopomáhati pán bůh z milosti své svaté svou všemohoucností. Amen."

  6. Žádný z úředníkův menších aby v žádném soudu mimo jich soud nesedal ani več jiného potahován nebyl, než jeden každý z nich byl pilen práce své, podle úřadu svého jsouce lidem volni, nepyšni ani na lidi se neokřikujíce, poněvadž ne páni, ale obce království tohoto jsou služebníci, neb tím, což jim od země svěřeno jest, příliš dosti činiti mají. A poněvadž nám všem obyvatelům království tohoto na týchž menších úřednících nemálo záleží, protož ti rodu dobrého a dobře zachnvalého a beze vší na svý ch poctivostech poškvrny, k tomu přirození Čechové, jakž i úředníci i jiní soudcové zemští, aby byli, a k těm úřadům s radou plného soudu zemského voleni a podáváni aby bývali. Také památného při týchž ouřadech více přes dvě kopě gr. čes. aby nebrali, by pak netoliko dvoje, ale i desatero právo bylo. Avšak které by se pře gruntův, cti, hrdla nedotýkaly, od těch aby bráno nebylo přes jednu kopu gr. čes., a to aby šlo na rovný díl mezi všecky, kterýmžto náleží. Též od zvodův jakýchžkoliv, žádných nevyměňujíc, ješto od desk zemských vycházejí, aby více bráno nebylo přes předešlé zřízením novým o vyzdvižení desk vyměření, než po 2 kop. gr. čes. A kdož by jináč v tom uznán neb usvědčen byl a tak, jak již vyměřeno jest, se nezachoval, ten aby úřadu toho zbaven byl a na ten ani žádný jiný na budoucí časy aby posazován nebyl.

  7. Jakož jest na to těžká pokuta zřízením zemským předešle vyměřena, jestliže by kdo úředníky zemské aneb soudce, též úředníky menší nařkl, tehdy aby hrdlo propadl; ješto lidé, kdyby pak se někomu mnoho mimo spravedlnost ublížilo, nesmějí o tom mluviti, bojíce se tak těžké pokuty: a protož aby takové zřízení minulo a takto o tom nařízeno bylo, nalezli (stavové) vůbec za právo: "Jestliže by kdo nařekl koho z úředníkův vyšších nebo menších, z soudcí, rad JMK. osoby neb osobu o spravedlnost svou, ješto by se soudu a desk neb kteréhožkoli ouřadu dotýkalo, tehdy aby ten, kdož by neb kteříž by tak nařčeni byli, vznesli aneb vznesl to na soud zemský. Kterýžto soud zemský takové nářky slyšeti má, a jestliže by ten, kterýž jest nařkl, na ně neb na něho takového nářeku nedovedl, tehdy ten aneb ti nařčení ma a mají od soudu zemského na poctivosti opatřen neb opatřeni býti; a tomu, kdož jest je anebo jeho tak nařkl, aby ve dsky do jeho živnosti nic kladeno nebylo, a k tomu na závazku do smrti aby byl, tak aby se při každém soudu zemském hned po vyhlášení půhonův na černou věži postavil, a dokudž by se soud držel, aby s černé věže pod ztracením cti nescházel. Pakli by na kterého aneb kteréžto, čímž by nařčen neb nařčeni byli, hodnověrným a dostatečným svědomím dovedeuo bylo, tehdy ten touž pokutu, jakž výš jest psáno, nésti a podstoupiti povinen bude."

  8. Soudové bez odkladův aby se drželi, tak aby lidé bez odtahův k svým spravedlnostem přicházeti mohli, a ne aby někteří předčili, a jsouce v pořádku poslednější, při právě před těmi, kteří ven z pořádku jsouc vyňati, prvnější ku právu přistoupili.

  9. Pře, které by měly slyšány býti při budoucím soudu, ty aby při přítomném soudu se neoznamovaly, tak aby lidé daremných jízd a útrat nečinili.

  10. Odkladové soudův vyměřených aby se nedáli, než předse při těch časích, jakž zřízením zem. vyměřeno, by držáni byli, a JMK. aby ukládáním sněmův ty časy jim překážky činiti neráčil, leč by toho pilná a důležitá této země potřeba nastávala.

    O řečnících.

  11. Řečníci aby byli všelijak na svých ctech a poctivostech dobře zachovalí a od žádného žádných forgeltův určitých nehrali, než toliko to od každé pře, pokudž jest jím zřízením zemským o tom vyměřeno aneb ještě bude; a to proto, neb kdež se určití forgeltové dávají, tu spravedlnost svého místa ani průchodu míti nemůže. Když řečník, jsa svědomí dobrého, v křivou a nespravedlivou při by se dáti nechtěl, tehdy pro povinnost, v kterouž jest tím forgeltem zavázán, musí proti svému svědomí tu nespravedlivou při vésti i ji brániti. Jest toho i druhá příčina, aby forgeltův řečníkům dáváno nebylo, a to tato: Neb mnozí chudší ze všech stavův království tohoto, nemohouce s to býti, aby své řečníky měli, museli by znamenité škody i těžkosti při spravedlnostech svých nésti; protože bohatí by forgelty svými takovými všecky řečniky obsáhli a je sobě jako zakoupili, maje z týchž bohatých jeden tři, čtyři i někdy více řečníkův, ješto skrze to, by pak i který řečník některému chudšímu, vida pouhou jeho spravedlnost, rád pomoci chtěl, tehdy jsa tak svázán tím forgeltem, toho učiniti nesmí. A protož přihodilo-li by se to, že by některý chudý z kteréhož pak koliv stavu, hledaje to při všech s pilnosti, nemohl k své při a spravedlnosti řečníka míti, tehdy aby to na nejvyššího sudího král. čes., v městech pak na purkmistra jednoho každého města vznesl, a nejvyšší sudí a v městě purkmistr má tu moc míti: kterémuž se řečníku od něho rozkáže, aby tu při vedl od té osoby, kteráž naň to vznesla, kromě toho řečníka, ješto by od strany druhé proti němu při vésti měl, ten každý řečník povinen bude, to učiniti a toho chudého při k sobě přijíti anebo spravedlivou příčinu, pro kterouž by to nikterakž nemohl slušně učiniti, prokázati. Pakli by řečník nechtěl nejvyššího sudího a v městech purkmistra uposlechnouti, tehdy pro takové neposlušenství a nevážnost má řečňování při každém soudu král. čes. prázden býti; avšak řečníka žádajícímu má jiný místo onoho dán býti. A toho opatření všecky vdovy chudé i sirotci užíti mají. A poněvadž všickni soudcové ke všelijakým soudům, aby lidem spravedlnosti činili, přísahami se zavazují, a řečníci instrumenta, t. j. nástrojové, všech soudcův jsou, protož spravedlivé a povinné jest, aby řečníkům obecným, ješto z peněz mluví, při deskách od úředníkův a v městech od purkmistrův, - jednoho každého, kdož by ji vykonal, z týchž řečníkův zejmena poznamenajíce - přísahy k jich řečňování také vydávány bývaly, a bez přísah k žádnému řečňování aby připouštěni nebyli.

    Přísaha řečníkův.

    Přísahám pánu bohu, že v této práci řečnické chci se tak, jakž jest mi zřízením zemským ode všech tří stavův král. čes. vyměřeno, všelijak upřímně, pravě a spravedlivě chovati a žádných cest neukazovati ani jakých obmyslův, jimiž by spravedlnosti lidské soudcům kterýchkoli soudů zastírati aneb křivé pře premovány býti mohly, neobmýšleti, a také pamatuje na přísahu svou, nemám žádných určitých forgeltův od žádného tejně nebo zjevně bráti. Toho mi rač dopomáhati pán bůh z milosti své svaté svou všemohoucí mocí.

    Purkrabství Karlšteinské.

  12. Co se purkrabství Karlšteinského dotýče; poněvadž tomu úřadu jsou svěřené znamenité věci a veliké, jakožto koruna a privilegia i jiní zemští klenotové a svatosti, ješto předkové naši, prohlédajíce k tomu a to dobře od dávních let uváživše, přísahu jsou tomu každému, kterýž by na ten úřad vsazen býti měl, tuhou a velikou obmyslili; než teď teprva nedávno při té přísaze jest změněno a postaveno: "jestliže by otec co toho, v tom úřadu jsa, učinil, ješto by pokuty zasloužil, aby synové vyhaněni nebyli": - protož aby při tom, jakž jest i prvé bývalo, zůstalo, a vyměřeno jest, aby se pokuta netoliko na otce, ale i na syny také vztahovala. A na témž úřadu poněvadž podle práva dva purkrabové býti mají, aby nejméň vždycky byl jeden pod obojí spůsobou. A tak aby i při všech jiných soudech, úřadech a radách JMK. se vždycky držalo a zachovávalo, aby za tou příčinou mezi námi dobrá láska, svornost i důvěrnost mohla býti zachována. A jeden i druhý purkrabě Karlšteinský přísahu tu aby učinil pánům, rytířstvu, Pražanům, jakž od starodávna to vždycky bývalo.

    Privilegia království tohoto a zemská, která jsou nyní v nově zregistrována, ta aby ode všech tří stavův s pilností ohlédána byla a se starým registrováním aby srovnána byla. Též také klenoty zemské na témž Karlšteině od osob k tomu ode všech tří stavův volených aby vyhledány byly, a jestliže by se čeho nenašlo, aby o to k těm, komuž svěřeno, podle zřízení zem. hledíno bylo.

    O podkomořství.

  13. Poněvadž hned, jakž po přetržení válek v království tomto práva jíti a průchod svů,j míti začala, podkomoří v království českém na většim díle býval ten, kterýž zjevně přijímal tělo a krev Kr. pána pod obojí spůsobou, jakož Samuel z Hrádku, Albrecht Liskovec, Jakub Vřesovic, Burian Trčka: protož aby ještě tak bylo, a úřad podkomořský aby ten spravoval, kterýž by pod obojí spůsobou přijímal. A tolikéž ať se zachovává při komořství králové Její Msti.

    O svobodě stavův království českého.

  14. Poněvadž jsou naše svobody největší, že JMK. nemá k žádnému obyvateli jináče ani osobě ze všech stavův království přistupovati o jakouž pak koliv věc (leč by to zjevný odbojník práva nebo zločinec byl), než pořádem práva před soud zemský zřízený aneb před jiné soudy, k jichžto rezeznání osoby které a jisté věci by od starodávna náležely; a tolikéž JMKskou může každý obyvatel tohoto království i před soudem zemským činiti: a protož aby JMK. na nižádného obyvatele bohatého i chudého, jakéhož pak koliv povolání ze všech tří stavův, jinak neráčil sahati než pořádem práva, jakž již nahoře dotčeno jest; tak aby se zachovávati JMK. ráčil. A což tu J. M. neb druhé straně soudem spravedlivým nalezeno bude, na tom aby zůstáno bylo; avšak aby JMK. pře, jako i jiných, při soudech v pořádku mezi jinými pozůstaveny a slyšány bývaly, jakžto vždycky od starodávna bývalo, tak aby jedna každá strana k své při volně hojemstvím i sic jinak k své spravedlnosti připraviti a přihotoviti se mohla.

  15. Toto také za potřebné při tom uznáváme a, aby na budoucí časy držáno bylo, chceme, kdož by v komoře JMK. byl, aby v nižádném soudu nesedával, než buď pilen toho, což na něho vzloženo jest, a zvláště pak JMK. prokurator aby v žádném soudu nesedával z mnohých příčin.

  16. A jestliže by JMK. přece komoru svou v tomto království míti ráčil, tehdy aby v ní JMK. ráčil míti dvě osoby ze stavu panského a dvě rytířského, pravé a přirozené Čechy; a sekretář, ktetýž při těch osobách bude, ten tolikéž aby byl Čech přirozený. A ti nemají na žádné těžkosti lidské nic vymýšleti ani se na ně s financími vyptávati.

  17. Jestliže by se kdo našel, že jest co předešle proti svobodám království tohoto radil a pomáhal neb radili a pomáhali a to naň skutečně uznáno bylo, ten aby tu pokutu nesl, kteráž zřízením zemským a sněmy vyměřena jest.

    O sněmích.

  18. Když by koliv JMK. sněm obeslati ráčil, tehdy aby JMK. do listův, kterýmiž by sněm obeslati ráčil, všecky ty artikule, o něž by se sněmovati mělo, výslovně a srozumitelně v světlých slovích vepsati rozkázati a poručiti ráčil, tak aby to všecko zřejmé a patrné bylo, oč by se na sněmu jednati mělo, a to pro všecky stavy království českého, a aby jeden každý kraj, sjedouce se prvé, potom osoby z počtu svého vyslati a sami osobně na týž sněm jeti mohli. A JMK. aby sněmy, když by koliv toho slušná potřeba nastávala, časně pokládati ráčil; a ten list nebo listové, jimiž by sněm rozpisovati ráčil, aby jednomu každému z hejtmanův každého kraje nejprvé jeden poslán byl. A týž hejtman při témž listu JMK. aby také krajanům svým psal a den jim, kdyby se v městě krajském tu, kdež se od starodávna krajové sjížděli, sjeti měli, oznámil. Však podle toho aby také stavové moe měli, na témž sněmu, což by uznali potřebného obecného dobrého, jednati a zavírati, a to aby jim zastříno nebylo. Pakli by JMK. neb budoucí králové čeští sněmu položiti aneb v zemi býti neráčili, a potřeba by uznána byla, že by sněm bez prodlévání položen byl, tehdy nejvyšší purkrabě Pražský má jej hned položiti a rozepsati. Pakli by purkrabě Pražský z jakýchkoliv příčin toho učiniti a jeho položiti nechtěl aneb že by v zemi nebyl neb také že by umřel, tehdy úředníci a soudcové zemští jej položiti mají. A pakli by ti též toho učiniti nechtěli, tehdy my všichni tři stavové na tento spůsob jej položiti máme: že hejtmané krajští spolu s Pražany mají moc míti, do Prahy sjedouce se a o jistý den o položení téhož sněmu obecného se snesouce, na den určitý jej položiti a rozepsati; a každý, kdož k sněmu náleží, ke dni tak uloženému má a povinen bude, do Prahy přijeti, a mimo dvě neděle na témž sněmu déle aby sněmováno nebylo, ale aby stavové všickni v společnosti k dobrému království tohoto, a ne po různu, se přimlouvali a sněm zavírali. A tak summou, při každých obecných aneb od JMK. položených sněmích aby světle a zřetedlně to, oč sněm položen jest, jednáno a zavíráno i na jistý konec bylo, ne aby se něco pod spůsobem a přikrytím při sněmu jednalo, a když by sněm zavřín byl, k jinému konci a rozumu obracováno, nebývalo, jakž předešlého sněmu se to stalo, že sněm držán a zavřín byl na jistý spůsob, však potom proti knížeti saskému, kurfirštu J. M. ta pomoc, proti Turku svolená, od některých přes pomezí potahována byla.

    A sjezdové krajští, tak jakž vždycky to od starodávna bývalo, když by toho potřeba kázala, aby svobodni bývali. Tolikéž i obce pospolu v městech Pražských pro obecné potřeby aby bývaly, jakž předešle se zachovávalo.

  19. Když by kolivěk sněm obecný zavřín býti měl, a stavové tohoto království o jisté artikule že by se snesli a úředníci neb soudcové zemští i jiní že by se od nich dělili a s stavy se nesnášeli, tehdy přece aby k svému zavření sněm přišel, a osoby stavu panského, rytířského, z Pražan, tolikéž i z jiných měst relací a přiznání by učinili. Tehdy úředníci menší budou povinni takovou relací i ten sněm ve dsky zemské bez odpornosti vložiti. Kterýžto sněm budou povinni tak všickni sobě držeti. Avšak prvé nežli by li relací a zavření toho sněmu přišlo, má se všech artikulův, při rozvažování téhož sněmu jednaných, jednomu každému stavu výpis prvé dáti, aby nic k změnění nepřišlo, A když by potom týž sněm ve dsky zemské vložen býti měl, má se s těmi výpisy stavům danými korrigovati.

  20. Mimo snešení sněmovní aby stavové od JMK. v nic žádným mandátem, rozkazem, ani jak jináč, mimo své snešení a svobody, od JMK. ani od žádného jiného potahováni a nutkáni nebývali.

  21. Jestli v čem v sněmích obecných aneb jakžkoliv jinak od kohožkoliv stavové neb stav který proti svobodám a privilegiím zavedeni jsou aneb zaveden jest, to aby všeckno vyzdviženo, zrušeno a v nic obráceno bylo, a zase jeden každý stav aneb osoby obzvláštné aby při svých svobodách a obdarováních pořádných neporušitedlně zachován neb zachovány byly, tak jakž od starodávna bývalo.

  22. Jestliže by kdy jaké tažení buď kdekoliv bylo, aby nejvyššímu hejtmanu neb hejtmanům polním, ode vší země voleným, dostatečná instrukcí dána byla, kde, jak a proti komu vojenské to tažení mělo by se vykonati, a mimo svolení a instrukci o ujmě své, aneb z číhož pak koli vnuknutí a poručení aby z oumysla nepřátel této zemi nečinil a nečinili.

  23. Úředníci a soudcové zemští na ublížení svobod a privilegií tohoto království proti stavům a bez vědomí jich aby JMKské v nic se nezavazovali a na stavy nesvolovali.

  24. Mince česká aby jinde mincována nebyla než v Čechách, a to u Hory neb v Praze, jakž od starodávna bývalo.

  25. Všecky jiné mince zemí k tomuto království příslušejících aby k minci království tohoto a k zrnu jejímu byly mincovány.

  26. Hora, na číž pak koliv radu jest zpuštěna, ta aby zase s pomocí pána boha a všech tří stavův vyzdvižena byla, poněvadž jest koruny této poklad, a užitkové znamenití jsou z ní bývali a ještě by býti mohli, kdyby Čechy a ne Němci spravována byla, a tolikéž i jiné zlaté všecky a stříbrné hory aby přirozenými Čechy spravovány byly a nejvyšší mincmistr, jsa přirozený Čech a nemaje nic s komorou činiti, aby svobodný býval.

  27. Židům stříbra kupování a mincí všelijakých vexlování aby hned zastaveno bylo, a všickni glejtové do sv. Havla nejprvé příštího aby jim vyzdviženi byli, a oni v tom času statky své opatříce, aby se všickni této země zhostili podle předešlého sněmovního zůstání a dskami o tom zapsání.

  28. Ladování obilí ven z země aby hned přetrženo bylo, poněvadž nyní i vždycky království tomuto zvláštní potřeba toho nastává.

  29. Poněvadž od starodávna toto království i obyvatelé v něm všelikého stavu na to svobodu mají, že jsou mohli a mohou sloužiti, kde by se jim zdálo a vidělo i také líbilo komužkoliv, než proti království českému žádný v žádné služby se nedávej pod uvarováním pokuty na to zřízením zemským vyměřené; a to abychom sobě zase dskamx obnovili podle předešlých svobod.

  30. Chodové, poněvadž podle povinností svých pomezí království tohoto hájí, aby mimo své předešlé svobody, jichž jsou oni i předkové jich užívali, v nenáležité a neobyčejné věci od žádného potahováni nebývali, než v tažení vojenském aby k Domažlickým, jakž od starodávna bývalo, pojímáni byli, a oni aby hory a pomezí království tohoto opatrovali.

  31. Také na tom snešení a stvrzení vší země a království tohoto jest: dokudž by živ byl král český nynější neb budoucí, že žádného syna JM. na království korunovati, tak jakž o tom svoleno jest na sněmu, kterýž držán bvl léta 1526, nemáme. I jestliže jest to z vůle vší obce zrušeno obecním sněmem, tomu rádi vyrozuměti chceme; a jestli zrušeno skrze osobu neb některé osoby, tomu místa nedáváme. nýbrž při témž sněmu výš dotčeném zachováni býti chceme. A ten sněm zase - ač není-li - aby hned ve dsky vcele vložen byl, tolikéž i přísaha JMK.

  32. Všecka cla vnově zaražená, a kteráž od starodávna v užívání nebývala, také aby pominula.

  33. Král český, když by kolivěk korunován býti měl, tehdy když by jel do království českého, má přísahu, tak jakž prvé bývalo, na mezích království tohoto všem třem stavům království tohoto českého a potom Pražanům před městem učiniti, a žádnému jinému ven z země a z tohoto království mimo povinnost žádné jiné přísahy jakožto král český činiti nemá, ovšem pak papeži; nebo se tu nalézá, že jsou papežové na větším díle netoliko škoditi hleděli tomuto království, ale je zahladiti usilovali, kruciaty, totiž kříže, na Čechy vydávajíc i odpustky na vylévání krve české a jiných národův křesťanských k zármutku všeho křesťanstva a k potěšení i velikému zmocnění té šelmy žíznějící krve křesťanské, Turka, jakož jsou pak o něm mnoho toho i jiného nechvalitebného mnozí z vlaského národu, jsouce jeho pro blízkost povědomější, vypsali. A také zlost svou, kterouž má k národu českému, vylil jest, když některých mužův dobré a svaté paměti národu českého nespravedlivého upálení i jináče usmrcení k ublížení pravdy Krista pána a ku potupě národu i jazyka našeho českého příčinou byl. A za krále Jiřího slavné a chvalitebné paměti příčinou jest byl mordův a pálení tohoto království, když jest jeho poddaných netoliko v zemích tomuto království příslušejících, ale i mnohých v tomto království pozdvihl, krále v klatbu dal a jeho poddaných proti němu nasazoval a je z juramentu jich a povinnosti, nemaje toho činiti, rozhřešoval, dychtě k tomu a jsa toho žádostiv, aby toto království, vlast naše, v popel obráceno bylo, jakož pak všemu tomu mohlo by se světleji vyrozuměti z bulle Pavla II. na to vydané. A tento nynější třetí Pavel, jsa téhož ducha jako i onen i jiní, jichžto on jest náměstek, o to všelijak usiluje, aby křesťanská krev se vylévala. A protož z těch a takových příčin nezdá se nám potřebné, aby králové, čeští, páni naši, týmž papežům římským ani žádnému na jich místě skrze juramenty anebo kteraké jiné povinnosti zavazovati se měli.

  34. To sluší před sebe s pilností vzíti, aby práva, zřízení zemská stará s novými z mnohých příčin napravena a dostatečněji rozšířena byla, a podle těch práv aby soudcové všickni, pokudž by kterému soudu náleželo, soudili, a na tamto sněmu osoby hodné, rozumně od obce království tohoto aby voleny byly a do jistého času aby to všecko vykonaly.

  35. Úředníci a soudcové zemští pro vážnost předkem důstojenství krále JMK. i království tohoto, když by JMK. v tomto království a na zámku Pražském býti ráčil, aby při JMK. nad jiné cizí národy nejblíže bývali a na zámku Pražském, kteříž by s to býti mohli, byty své měli a na témž zámku Pražském v pokojích přední místa v poctivosti držali, a rady jiných národův dole jinde kromě zámku Pražského byty a obydlé své mějte.

  36. Což se výpros jakýchžkoliv na výplaty statků zápisných a duchovních dotýče, poněvadž zřetedlně vidíme, že skrze takové výprosy mnozí ze všech tří stavův u veliké těžkosti, anýbrž mnozí i o statky přicházejí a již přišli: a protož za to JMK. prosíme, kdyžkoliv JMK. o které výplaty se skrze prokuratora svého sám souditi ráčí, a J. Msti. královské by přisouzeny byly, aby jich žádnému dávati neráčil, než aby je sobě k svému vlastnímu držení a užívání pozůstaviti ráčil; pakli by co komu dáti ráčil, tehdy ten jistý a ne prokurator o ně se souditi má, tak aby lidé o škody, které znamenitě skrze to berou, komu hleděti věděli.

  37. Jeho Milosti Královské za to obzvláštně prosíme, aby JMK. pánům úředníkům a soudcům zem. ani také radám svým takových výplat z mnohých příčin, kteréž při obci těžkost a podezření nesou, dávati neráčil; anýbrž, pakli že by se kdy přihodilo, že by kdo z nahoře psaných osob potom po přísudku, kterýž by se JMK. stal, k jakým těm statkům jakkoliv přišel, tehdy bychom tomu jináče věřiti nemohli, než že jest ten prvé sobě o to u JMK. jednal a snad i zjednal, a JMK. příčinou a ponuknutím jeho ten soud že jest před sebe vzíti ráčil.

  38. A což se pak některých zřízení dotýče, kteráž jsou se stala na ublížení a zlehčení majestátův a obdaruvání slavných pamětí císařův a králův českých, kteříž jsou o předcích našich, též i o nás dobře mysleli, jakž pak to se z privilegií nám od nich daných zřetedlně nachází; pouěvadž známe, že takovým výkladem jich za jejich dobrodiní se nevděčně odplacujeme, nebo skrze ně mnozí lidé o statky své přicházejí a týchž majestátův podle jich znění užíti jsou nemohli a nemohou: a protož ty všecky artikule, kteříž na ublížení a proti týmž majestátům jsou, mocí tohotn sněmu zdviháme, moříme a v nic obracujeme, tak že již potomně žádné moci míti nemají; nýbrž jeden každý stav, osoby neb osoba zůstaň při znění majestátův a zápisův svých; jakž je jeden každý buď na životy neb na summy má, o nichž zřízenním zemským vyměřeno jest.

  39. A poněvadž mnozí skrze ta zřízení na statcích svých ublížení a škodu vzali, a o to mezi stavy veliké rozmlouvání a nepokoj jest: i aby to zase k svému upokojení a dobré lásce i svornosti přijíti mohlo; protož kdožkoliv takové stížnosti nese, ten aby mohl z toho podle bulle zlaté císaře Karla slavné a sv. paměti před soud zemský obeslati, a páni soudcové zemští vyhledajíc to bedlivě, stranám o to místný konec aby udělali, a to konečně od obeslání v plném roce pořád zběhlém. Však kdož by tak který statek zase vysoudil, tehdy aby ho zase každý tak, jakž jej ujal, bez umenšení postoupil i z užívání, pokudž co před úředníky menšími ukáže, práv byl, a jestliže jest se jaký omyl v tom stal, ten při soudu zemském zase aby napraven byl. A ta obeslání, která jsou z strany výplat před soud komorní již zašla, ta všecka aby k soudu zemskému podána i obrácena byla, a po dnešní den o takové věci všecka obeslání aby od soudu zemského ke dni úternímu vycházela.

  40. Také J. Msti. Královské prosíme, od kterýchžkoliv duchovenství jsou kteří platové k špitálu a chudým obráceni, aby JMK. je při tom zůstaviti ráčil.

  41. Poněvadž se mnohým pod jmenem potřeb J. Msti. Kské. práva vedení zastavuje, a potřeba káže to opatřiti, protož se to takto napravuje: měl-li by kdo na koho zápis dskami komorníkem Pražským v uvázání v statek jeho a ten potom, když by čas placení buď summy jistinné neb úrokův přišel, chtěl se zastírati potřebami JMK., a tak tudy aby lidé k svému přicházeti nemohli; a protož aby se to více nedálo, a JMK., dle zachování dobrého pokoje a starobylého pořádku mezi poddanými svými, aby žádnému práva zastavovati ani jakých glejtův a příručí proti zatykačům dávati neráčil mimo zřízení zemské, kteréž se na jisté věci, kdo by po potřebách JMK. byl, vztahuje, zvláště poněvadž lidé činí zápisy na statky a ne na osoby své. Pakli sobě to kdy kdo vyjednal, tehdy páni úředníci a soudcové zemští mají to zdvihnouti a každému právo pustiti vedle nálezu, kterýž se stal léta 1539 v pátek o suchých dnech letničných a kterýž stavové o zastavení zemského práva kterýchžkoli osob skrze listy pana krále aneb posly jeho nalezli, a Ondřej z Dubé panský potaz vynesl, aby práva všeckna zastavená před se šla, vedle práva a ustanovení starodávného.

  42. Též také, poněvadž dsky jsou každému svobodné, a vyměření jisté zřízením zemským máme, jak se jedni proti druhým při zápisích buď odpory neb jinak pořádně zachovati mají; a protož aby JMK. proti dobrému pořádku a zřízení zemskému v to se žádnému více navozovati dáti neráčil, aby měl dsky komu mimo vyměřený spůsob zastavovati, tak aby lidé sobě zápisy dělati i zase propouštěti mohli, jakž zpráva jest, že by nedávno JMK. na žádost Krištofa Gerčtorfa tu učiniti měl.

  43. Co se frystuňkův dotýče, za to JMK. prosíme, aby JMK. všechněm nákladníkům na všecky zlaté a stříbrné staré hory, ježto se znovu dobývají aneb dobývati budou, i také na nové hory, tolikéž i na sůl do patnácti let pořád zběhlých fřystuňk beze všech výminek, tak jakž předešlí králové čeští to činívali, dáti ráčil.

  44. Z strany vydávání listův obranných, poněvadž se tu při tom artikuli cti, hrdla a znamenitých pokut dotýče, a protož kdo by koliv za vydání listu obranného, ješto by práva neměl, požádal, tehdy úředníci obešlíce tu osobu, na kteréžto statek list ten obranný by se žádal, do dvou nedělí a strany o to vyslyšíc, na své povinnosti mají to bedlivě a pilně rozvážiti, měli-li by list obranný ten na toho, na kohož se žádá statek, vydati.

  45. Jakož se jest při sněmu sv.-Jakubském již minulém ode všech tří stavův snešení o dávání a vybírání posudného do jistých dob stalo; i poněvadž týž sněm mmohými příčinami k zrušení přišel, a při vybírání toho posudného veliká se nerovnost nachází, tak že pro veliké těžkosti, kteréž jsou na všecky obyvatele království tohoto přišly, mezi lidmi nařikání a veliké stýskání dle dávání takového posudného jsou; i aby takové veliké lidské těžkosti přetrženy a lidé upokojeni býti mohli: z těch příčin takové posudné tímto sněmem se zdvihá.

  46. Při sněmu tomto budoucím na to se pilně vyptati jest, kdo jsou a které osoby s knížetem Mauriciusem erbanuňk obnovovaly, a to obnovení stavům aby ukázáno bylo, zvlášť poněvadž Pražané a stav městský při tom nebyli a o tom žádné vědomosti nemají a v relací také některým artikulům toho sněmu odepřeli.

  47. K špitálu při městě Pražském ležícímu dvě osoby z úřadu konšelského aby dohlédaly a toho pilně šetřily, jak ta chudina v tom špitálu se opatřuje, a tak ve všem království českém aby se to při všech špitálích od jiných dálo a zachovávalo.

  48. Ze všech berní předešle svolených, z nichžto ještě by počet vykonán nebyl, aby berníci osobám z obce voleným na tomto sněmě budoucím beze všech dalších odkladův i také colmistr počet učinili a vykonali. A když by se to tak stalo, z toho také potomně aby kvitováni byli, a taková věc aby se do sv. Jana příštího konečně vykonala.

  49. XLIX. Jakož jest těchto časův mnoho ohňův v král. čes. skrze zlé lidi vycházelo, a kdo by těch ohňův počátkové byli, až dosavad toho se gruntovně optati nemůžem: a protož aby v tom zvláštní pozor, pilnost i bedlivost všudy po všech krajích král. čes. byla, tak aby se taková nepravost v skutku a s gruntem vyhledati a uptati mohla, kdo jest těch a takových ohňův a škod lidských příčina byl. A kdež by koliv k jakým osobám přijíti se mohlo, na kteréž by jistý potah shledán byl, že by ohněm v zemi těto škoditi měly, na těch aby dostatečně přezvědíno bylo, z čího návodu takoví ohňové pocházejí. A kdož by o tom věda, toho hned na tomto příštím sněmě i také potomně neoznámil neb takových zločincův do vězení nevzal, nýbrž je zastával, k tomu aby jako k zhoubci zemskému hledíno bylo.

  50. Sklad aby zase v Praze vyzdvižen byl podle privilegií a výsad, od Jich Mstí králův českých slavné paměti témuž městu daných.

  51. Poněvadž se nemalý neřád při obnovení zápisův do desk zemských nachází, tak že mnozí majíce je obnoviti, zoumyslně se toho zbraňují a, právem k tomu jsouce potaženi, před nimi se ukrývají: a protož aby to také k nápravě přivedeno bylo, aby jeden každý mohl sobě takový zápis, maje stanné právo, obnoviti. Však chtěla-li by strana odporna témuž zápisu jaký odpor vložiti a po právě jíti, to učiniti podle zřízení zemského vůli má. Také to ve dsky kladení má již vždycky trvati; neb kdyby se let přidávalo, a ta léta potom vyšla, a lidé k těm, kdož by jim zase ve dsky klásti měli, v tom čase přijíti nemohli, museli by také v nebezpečenství s statky svými býti. A protož aby se jim tudy nic promlčeti nemohlo.

  52. Co se vinic všech dotýče, při těch i při výsadě a svobodě jejich aby všickni tři stavové i jedna každá osoba tak zachováni byli, jakž majestátové císařův a králův čes. slavné paměti, na svobody jich se vztahující, to v sobě drží a obsahují.

  53. Nejvyšší purkrabě Pražský, ten aby byl bytem na hradě Pražském, a hejtman hradu Pražského aby se jím bez přítomnosti JMK. spravoval, a po králi JM. aby témuž purkrabí přísahu činil, tak jakž od starodávna bývalo. A také aby týž hejtman byl pravý a přirozený Čech, člověk dobře zachovalý, aby byl ustavičně bytem na hradě Pražském a odtud nikam neodjížděl. Pakli by se trefilo, že by z hodné příčiny a potřeby ne na dlouhou chvíli odjeti musel, tehdy ať jest zámek k opatrování poručen menšímu purkrabí, a purkrabí menší aby neodjížděl, dokudž by se hejtman zase na hrad Pražský nenavrátil. A tak aby vždy jeden z nich zůstával na hradě Pražském pro opatření téhož zámku, poněvadž se tu dsky i jiné mnohé zemské věci chovají.

  54. Poněvadž od starodávna to bývalo, že purkrabí kraje Hradeckého jiný od JMK. nebýval volen, než ten, kdož jest od téhož kraje a obyvatelův volen: protož aby stavové téhož kraje při tom starobylém pořádku zachováni byli. Pakli by kdo mimo vědomost kraje a bez vůle jich purkrabě volen byl, toho týž kraj bude míti vůli přijíti neb nechati.

  55. Týž purkrabě aby soudy, kteréž jsou vyměřeny, bez všelikých protahův a odkladův držel a spravedlivostí lidských lidem dopomáhal, leč by jisté znamenité a důležité příčiny buď kraje aneb vší země nastávaly.

  56. Písař, který by k tomu úřadu purkrabství Hradeckého volen byl, ten aby při úřadu dotčeném pilnost měl, k čemuž jest zavázán, a dále k ničemuž jinému aby potahován nebyl od téhož purkrabí, než nač povinnost učinil. V Hradci, městě krajském, ustavičně aby byl; neb častokráte toho kraje lidé dvakrát neb třikrát z strany svědkův i jiných svých potřeb do Hradce práce vážiti musejí, ješto když by v témž městě písař vždycky byl, mohlo by se takových prací, mnohých meškání i také daremných nákladův uvarovati.

  57. Poněvadž se to zřetedlně nachází, kterak obyvatelé království tohoto ze všech tří stavův velmi jsou se příčinami a ponoukáním řečníkův na to oddali, aby, když jeden s druhým na jakou rozepři očkoli, a často o velmi malou, kteráž častokráte soudu zemskému, tudíž i komornímu ku posměchu a k zlehčení se vztahuje, nastoupí, raději se soudil, nežli by se přátelsky rovnati měl, a to vše tím přichází, že raději řečníkův, kteřiž smlouvati obyčej nemají, k soudům, nežli přátel k přátelskému jednání a rovnání následují; z čehož nic jiného než neláska, nevole a nesvornost netoliko mezi sousedy, ale blízkými přátely, anebo mezi otcem a synem mnohokrát pochází: a protož dle křesťanského zastávání toho všeho a pohodlí pánův úředníkův a soudcův zemských i jiných kterýchkoliv soudcův takto to ve jmenu božím napravujem: Když by se to koliv potomně přihodilo, že by mezi sousedy aneb mezi stranami kterýmižkoliv jaký rozdíl a nevole v kterémkoliv kraji a očkoliv povstala, tehdy původ nemá, a nebude moci na druhou stranu žádného půhonu ani obeslání od žádného úřadu bráti, a vzal-li by, tehdy má mu ten půhon nebo obeslání zdviženo býti a straně odporné má pokuty 10 kop gr. čes. hned od zdvižení ve dvou nedělích pořád zběhlých dáti, k tomu škody skrze jízdy k soudu vzaté vedle vyměření desk navrátiti; než má původ, prvé než by k soudu přistoupil, straně odporné listem pod pečetí svou aneb řezanou cedulí o tom oznámiti a prostředka jednoho nebo dva jí jmenovati, a strana odporuá má jemu ve dvou nedělích pořád zběhlých hned potom odpověď zase dáti a v té též prostředka neb prostředky své oznámiti. A prostředkové od stran jmenovaní od té odpovědi ve čtyrech nedělích pořád zběhlých nejdéle mají jim místo a den položiti a oznámiti. A budou-li chtíti strany po přátelích kolikakoliv k nim přidati, toho aby měly vůli, a ti jmenujíc jim den a místo, aby je slyšeti, rovnati a smlouvati mohli buď s dobrou vůIí obojí strany aneb na mocné přestání. Avšak přijali-li by to k sobě mocně a o výpověď se snésti nemohli, tehdy na nejprvnějším soudu zemském aby hned o to naučení vzali a vezmouc, pokudž by čas nejdříve postačiti mohl, výpověď mezi stranami učinili. Pakli by strana odporná jakýmžkoliv obmyslem neb zástěrou na přátely se poddati nechtěla, a tak že by původ pohnati musel; tehdy hned po vyhlášení půhonu aby páni to po nejprvnější při slyšeli, a původ aby to ukazoval, že jest odporná strana se smlouvati nechtěla. A ukáže-li, tehdy hned, jakž ukáže, aby touž pokutu a v témž času původovi dala, a pře hlavní aby v pořádku zůstala, však s tím doložením, kteréžkoliv pře u kterýchžkoliv úřadů na soudu jsou, o ty také strany aby se přátelsky koštovaly, a ačkoliv žádný v tom zavázáv býti nemá, však kdož by toho bez zvláštní spravedlivé příčiny učiniti nechtěl, může seznati, že lásky a svornosti křesťanské není. Také se stranám toho propůjčuje, nemohl-li by kdo sám osobně k takovému rovnání státi, aby mohl jinému komužkoliv listem mocným o tom poručiti; však při žádných smlouvách řečníka žádného peněžitého ani nebývalo.


Adorf v Sasích 53, 165.
Aichorn Kašpar 328.
Alba 20, 137.
Albrecht brandenburský 64, 111-112, 206, 209, 359.
Albrecht, farář Benátecký 360.
Altenburk viz Staré Hrady.
Anděl Zikm. 280, 299.
Anna, choť Ferd. I. 57, 71-72, 175, 187.
Annaberk v Sas. 55.
Arnolt Štěpán 104, 105-106, 109, 262, 264, 268.
Artemisius, purkm. Žatecký, 132.
Audrcký Zik. 28, 310.
Augšpurk 341-342, 351, 353.
August saský 50, 129, 131-133, 136, 144, 147, 150, 155, 234, 236, 239, 257-258.
Augusta Jan 3, 8, 350-353, 358-359, 361.

Baden ve Švýcar. 32.
Baderský Jiřík 322.
Bakovec, les u Prahy, 267.
Barchanec Bernart 125, 275-276, 284, 305, 306, 307.
Bartovic Pavel 266.
Beckovský 361.
Bečov 134, 135, 136 137, 142, 149, 151, 167, 169, 230, 302.
Bechyně Petr z Lažan 201, 286, 344.
Bělá u Bezděze 8, 354.
Běloky 267.
Benátky 360.
Berka Zdislav 28, 144, 183, 223; Zbyněk 197.
Beroun 9, 23, 271, 289, 290, 331.
Běšice 52.
Bezděkov 286.
Bezděkovské zboží 286.
z Bibršteina Balcar 256; Jan 56.
Bílek Jakub 256.
Blahoslav Jan 361.
Blatno 45-46, 50, 107.
Boharyň 287.
Bohuňovský dvůr ve Vysočanech 267.
Boleslav Mladá 2, 7-8, 23, 292, 352, 354.
Boleslav Stará 292.
Borně David 280-281, 301.
Borotice 331.
Borová 289.
Bosyň 289.
Boušovice 223.
Božejovice 287.
Brančíky 35.
Brandýs nad Labem 8, 291, 292, 322, 323, 353-354, 359.
Brandýs nad Orlicí 7, 354.
Brandýské panství nad Labem 291.
Brandýské zboží nad Orlicí 296.
Braník 267.
Bratřikovice 287.
Brčí 289.
Brdec 287.
Breitenbrunn 31, 46.
Breitenštein 302.
Brnky 267.
Brno 141, 152.
Brod Český 9, 88, 95, 254, 271, 273, 287, 290, 331.
Brod u Jaroměře 289.
Broumov 7.
Brusy 288.
Březí 288.
Březnice 300.
Březnické panství 300.
Bříství 266, 288.
Bříza 287.
Bšany 287.
z Bubna Otík 24.
Bubny u Prahy 239, 248, 251, 253.
Budějovice 9, 107, 109, 197.
Budišín 290.
Budovec Adam 56.
Budyň 77.
Bukovina 289.
Busíň 287.
Buttovice 267.
Bydžov 7, 298, 354, 358.
Bystřice 35.
Byšický Jan 109.
Bzová 287.

z Cejcha Gerhart 344.
Cukmantl 293.
Cvikov v Sas. 55, 150.

Čachovice 331.
Čakovice 287.
Čáslav 9, 24, 88, 271, 273, 288, 290, 331.
z Častic Přech 330.
Čečelice 294.
Čejka Jan 279.
Čejkovice 286.
Čekanice 287.
Čekovice 289.
Čelkovice 287.
Čermice 287.
Čermníky 266.
Černobýl Mik. 321, 341.
Černý Jan 354.
Červenka Jan 153.
Čilec 288.
Človíček Vikt. 320.
Čušmice 35.

Damnice 288.
Děčín 197.
Dědibaby 267.
Delcký 45.
Dětenský Jiří 56.
Dioklecian 49.
Divišovský Mart. 266.
Dlask Bartol. 320; Ondřej 52.
Dlužin Dolejší 288; Hořejší 288.
Doběšice 288.
Dobroluky v Luž. 28, 31, 33-37, 39, 49-51, 73, 76, 78, 180, 308.
z Dohny Jan 342.
Domažlice 9, 271, 273, 288, 290, 331.
Domovský Jiřík 163.
z Donína Bořivoj 125, 275-276, 294, 325.
z Donína Fridrich 8, 56; Jindřich 360; Krištof 256.
Doubice 287.
Doubrava Jan 179, 193.
Doupovec Vác. 140, 144, 279, 281.
Doxany 223.
Drahnětice 287.
z Drahotous Vavř. 256.
Drážďany 106-108, 123, 129, 130, 162, 200-222.
Dražice 287.
Držov 288.
Dřínov 267, 288.
Dub 295, 323.
z Dubé Ondřej 380.
Dubské zboží 295.
Duchek Veliký 334.
Důl Široký 289.
Dušníky 267.
Dvorce 267.
Dvůr Králové 9, 271, 273, 289-290.

Elbogen S. 149.
Elsnice v Sas. 55.
Eulenburk v Míšni 50.

Falknov 53, 166.
Farkaš Jiří 320.
Ferdinand I. 8, 12, 17-19, 21, 22, 24, 26, 27, 29, 31, 33-37, 39-42, 45, 47, 50-51, 53, 55-56, 58, 60-61, 65, 71, 74-76, 78, 99, 101, 106, 108-109, 111-112, 115, 121, 126, 129-130, 132, 134-135, 144, 147, 155-157, 171, 179-180, 186, 192-193, 197, 201, 208, 213-214, 221-222, 226-227, 231, 232, 242-243, 281, 292, 304, 307, 311, 316, 322, 331-334, 338-341, 343, 347-348, 349, 353, 361-362, 367.
Ferdinand II. 363.
Ferdinand, syn Ferd. I. 22, 77, 202, 222-223, 236, 250, 256, 258, 269, 272, 302, 317, 325, 327, 329, 341, 342, 353.
Fikar Jakub z Vratu 52, 58, 116, 254-255, 257, 261, 269, 284, 305-307.
Filip Heský 21, 26, 30-31, 39, 98, 227.
Finsterwald 61.
Franta Jan 266.
z Freištuku Daněl 153.
Fridrich II., cís. něm. 367.
Fridrich Lehnický 142-143.
Fridšteinské zboží 295.

Geblice 331.
Geiten v Sas. 149.
Gendorf Jind. 154.
Gent v Nizoz. 100, 160.
z Gerštorfu Erasmus 342; Jiřík 28, 65, 190, 282, 310, 318, 355; Krištof 38, 41, 44-46, 47, 53, 113, 122, 380; Václav 24; Zikmund 243, 286, 322.
Getš Hanuš 257.
Gottesgab 45-46, 50, 107.
z Granova Kašpar 229, 236.
Granvella 20.
Grispek Florian 159, 178-179, 206, 216, 259, 268, 281, 317, 324, 342.
Grubenhagen 49.
Grünheim 55.
z Guttenšteina Viktorin 41, 44; Albrecht 38, 62.

Habartický Vác. 56.
Had Vít 321.
Halle 222, 227, 343.
Hanuš (Jan) Fridrich saský 20-21, 26-28, 30-31, 33-35, 37, 39, 41-42, 45, 50-51, 57, 60-63, 65-66, 72-76, 78, 85, 87, 98, 101, 106-114, 130-131, 133, 135, 137, 141, 144, 147-152, 156-158, 160-166, 168, 170-171, 191, 193-196, 201, 204-205, 207-209, 220, 224, 259, 261, 277, 279-280, 283, 285, 308, 350-351, 356.
z Hartenšteina hrabě 303.
Hartmanice 288.
Hasištein 145, 297.
Haugwic Jindř. 280, 299.
Hauk z Maxen 256.
Helt Zikm. 261.
z Herberšteina Kašp. 232.
Herštein 288.
Heřmanice 289.
Heřmanův Městec se zbožím 299.
Hlava Simon 153.
Hlavsa 12.
Hlinsko 298.
Hlubočepy 267.
Hluboká 7.
Hobšovice 288.
Hoburk Melich. 55.
Hodkov 287.
Hodkovice 295.
Hodušín 287.
Hohenšteinské zboží 294.
Holedec 286.
Holešovice 267.
Holetice 35.
Holický Oldř. 38.
Holubice 267.
Hora Fridrich 23.
Hora Kutná 7, 9, 107, 122, 311, 331, 349, 374.
Hora sv. Anny 169.
Horák Jan z Milešovky 341.
Horka v Čáslav. 288; v Žatec. 286.
Horušany 267.
Hořenec 287.
Hořešovice Veliké 288.
Hostavice 267.
Hostinné 298
Hovorčeves 267.
z Hradce Joachim 218, 310; Šebest. 25.
Hradec Králové 7, 9, 23, 271, 287, 290, 326, 330-331, 339, 383.
Hrádek Červený 134, 167.
Hradiště v Písecku 288.
Hradiště v Táborsku 287.
z Hradku Sam. 371.
Hrnčíře 267.
Hrobčický Jind. 266.
Hromádka Mik. 133, 151.
Hruška Jakub 52, 53, 108, 132.
Hrušovany 286.
Hrušovský Václ. 56.
Hřán z Harasova Jan 56; Tobiáš 56.
Hřichovice 288,
Hříškov 288.
Hubecký Melichar 302.
Humpolec z Prostiboře Oldřich 183, 229, 246, 253-255, 258.
Hůrka 287.
Hus Jan 33, 49, 244, 248, 252.

Chabařovice 299.
Chabry 267.
Cheb 25, 41, 44, 108, 132-133, 145, 154-156, 162, 164-166, 180, 215, 272.
Chelčický Petr 1, 2, 361.
Chlaponice 288.
Chlumčany 287.
Chlumec 354, 358.
Chmeléř Duchek 266, 334.
z Chmeliště Jan 357.
Choceň 7.
Chodour Bur. 24.
Chochola Jan 266.
Chomútov 98, 107, 132, 140, 146, 166-167, 277.
Choteč 289.
Chotek Petr 355.
Chotek z Vojnína 28.
Chotěšice 289.
Chovořice 307.
Chrast 294.
Chrbochov 289.
Chrudim 7, 9, 24, 271, 273, 289-290, 331.

Inšpruk 187, 189.
Israel Jiří 359.

Jablonský Mik. 201.
Jáchimov 39, 41, 43-46, 49-50, 53, 105, 107, 113-115, 131, 138, 148, 150-152, 154, 158, 163-164, 166, 169-170, 180, 204, 277, 294.
Janda 52.
Jaroměř 7, 9, 271, 273, 289, 290, 331.
Javorník 353.
z Javořic Tomáš 58, 89, 229, 243, 245, 250, 256, 344.
z Jelce Jiřík 338.
z Jelení Václav 90, 158-159, 284, 305-307.
Jeptiška Štěp. 266.
Jesenice 267.
Jestřibec 289.
Jičín 288.
Jilemnice 298.
Jilemnické statky 298.
Jilemnický Arnošt 8, 298, 314.
Jinočany 267.
Jinonice 267.
Jiřeniště 286.
Jiří Jan 353.
Jiří, opat Sedlecký, 54.
Jiří z Poděbrad 1, 25, 27, 66, 147, 174, 213, 219, 377.
Jistebnice 287.

Kadaň 9, 35, 39, 41, 47, 49, 51-52, 57, 130, 138, 145-146, 189, 193, 271, 273, 287, 290, 331.
z Kalkreutu Lev 196.
Kalo v Luž. 61.
Kamenec v Luž. 290.
Kamenice 267; u Poličky 289.
Kanice 288.
Kaplíř ze Sul. 344.
Kapoun Piram 28.
Karas Mik. 266.
Karel IV. 9, 72, 338, 379.
Karel V. 18-21, 26, 100, 108, 131, 155, 169, 181, 226-227, 233, 344.
Karlovy Vary 166.
Karlštein 119, 314, 371.
Karyk Michal 266.
Kosalický Petr 109.
Kbely 267.
Kdýčín 289.
Kecerský Frant. 257.
Kladruby 288.
Kladsko 359.
Klášterec 7, 138.
Klatovský Ondřej 250, 252, 266, 321.
Klatovy 9, 255, 257, 269, 271, 287, 290.
Klekter Krišt. 344.
Klenovský Gab. 81-83, 85-86, 182.
Klokoty 287.
Klaky 331.
Klumín 266.
Klusák Vác. 56.
Kněževes 267.
Knor Vavřinec 257, 344.
Knoviz 288.
Kocléřov 289.
Kocov 302.
Kochanovice 289.
Koldice v Míšni 50.
Kolín 9, 88, 95, 271, 273, 288, 290, 331.
Kolovrat Bezdružický Lud. 335, 344.
Kolovraty 267.
Komárno 237.
Komedka Jiřík 261, 266, 335.
Komenský Amos 361.
Konstanc 33.
Kopidlno 299.
Kopisty České 223.
Kopisty Německé 223.
Korúhev 289.
Korycany 267.
Kořeníčko Ond. 266.
Kosmáček Jiřík 153.
Kasmačov 289.
Kostelec Černý 292-293, 323.
Kostelecké panství 292.
Kostelec nad Orlicí 7, 353.
Kostka Bohuš 94, 110, 278-280, 296, 325.
Kostka Vilém 293.
Kostomlaty 325.
Košatecký 50.
Košenice 288.
Košice 287.
Košiř 267.
Košmberk s panstvím 293.
Kotlab 202.
Kotský Jan 253, 257.
Koukol Jan 176.
Kotenice 287.
Kouřim 9, 24, 88, 95, 271, 273, 287, 290, 331.
Kozí Hrad 287.
Kozovazy 267.
Kožišník Jakub 236.
Krabčice 289.
Krabašice 267.
Kračice 288.
z Krajku Arnošt 56, 125, 251-252, 275, 291-293, 350, 352, 359.
z Krajku Kunrát 8, 292.
z Krajku Wolf mladší 136, 154, 279-281, 297, 325.
z Krajku Wolf starší, purkrabí, 77, 144, 179, 182, 190, 212, 246, 256, 309-310.
z Krajku Václav 23, 342; Johanka 2.
Kramář 102.
Krasovice 267.
Kravín 287.
Krčín 7.
Krchleby v Chrud. 289; u Nimburka 288.
Kropáč Jan 256.
Krovád 289.
Krtnice 288.
Krupka 299, 323.
Krupské zboží 299.
Krupý 249.
Kruš Vít 266.
Křešice 267.
Křinecký Jan 8, 56; Karel 56; Vilém (nikoliv Viktorin) 23, 93-94, 125, 174, 176, 178, 186-187, 190, 200, 210, 215-218, 274-275, 277-278, 280, 317, 350, 359.
Křivoklat 176, 243, 303, 356.
z Kulmbachu Alb. 106.
Kuna z Kunštatu Vilém 179.
Kunčice 287.
Kundratec 286.
Kunemil 288. Knnice 267.
z Kunovic Jetřich 256.
Kunwald 7, 353.
Kuří tvrz se zbožím 297.
Kvašťov 287.
Kvíc 288.
Kvílice 288.
Kydlin Jan 266.
Kyje 267.
z Kytlic Balcar 256.

Ládvé 267.
Ladvec 267.
z Lakačku Voj, 153.
Landškron 7.
Ledron 236.
Lehnice 143.
Lepený Jan 321.
Leskovec Jan 15.
Lesnice 50, 53.
Lestkov 297.
Letňany 267.
Lhota Dlouhá 287.
Lhota Purkhartova 287.
Lhota za Sedlcem 287.
Libčany 287.
Libědice 287.
Libeň 248.
Libeznice 266.
Libiš 267.
Liboc 267.
Liboce 267.
Lichtenštat 276.
z Lichtenšteina Hanuš 64, 142, 256.
Lipany 267.
Lipé se zbožím 300.
z Lipého Pertold 206, 256.
Lipí 287.
Lipsko 343.
Liskovec Alb. 371.
Lisovice 288.
Listice 287.
Litoměřice 9, 23, 63-64, 72, 77-79, 81-83, 85, 87-89, 93-94, 98, 102-104, 108, 160, 173, 202, 221-222, 224-231, 234-236, 239, 241-242, 257, 271-272, 280, 286, 290, 308-309, 315, 326, 331, 343-344, 349.
Litomyšl 7, 296, 323-324, 344, 350, 354-356, 358, 361.
Litomyšlské zboží 296.
Ljučina (Ljubiň) v Štýrsku 342.
z Lobkovic Bohuslav na Hasišteině 38, 41, 43-47, 53, 55, 107.
z Lobkovic Jan mladší 355.
z Lobkovic Jan starší Popel 38, 174-175, 183, 286.
z Lobkovic Jindřich 140, 144, 279, 297.
z Lobkovic Ladislav Popel 24, 201, 223, 302, 344, 345.
z Lobkovic Šebestian 128, 140, 144, 279, 297.
Lobová v Luž. 196.
Log Matiáš 256.
Lochenice 287.
Loket 146, 154, 166, 303, 323.
Loketské statky 294.
z Lokšan Jiřík 155.
Lomec 288.
Loměj Matěj 335.
Lomnice 267.
Louny 9, 137, 140, 271, 273, 287, 290, 326, 331, 344.
Lovosice 200, 234.
Luby 287.
z Ludanic Václav 64, 141-142, 152, 179, 256-257, 274, 352.
Ludvík, král český, 11, 81-82, 84, 134, 157, 169, 219, 278.
Lukáš 361.
Lukáš, český bratr, 2-3.
Lukava 61.
Lukavec Jind. 322.
Lukeš Jan 344.
Luter 3, 19, 20, 349-350.
Luženice 288.
Lysá 325.

Magdeburk 200, 303, 326, 343-344, 347.
Mach ze Sionu 359.
Makov 287.
Malcan Joach. 256.
Malobratřický Jan 56.
Malovec Diviš 327.
Malovec Petr 280-281, 300.
Manětín 154, 297.
z Mansfeldu hrabě 129.
Marie, sestra Ferd. I., 21.
z Marignanu markýz 233-234.
sv. Markéta u Prahy 239.
Martin 267.
P. Mathesi 46.
Mathias, rada luž. 290.
Matolice 288.
Maximilian I. 34.
Maximilian, syn Ferd. I., 22, 79, 202.
z Mecerod Mik. 256.
Mečeříž 291-292.
Medek Václav 190, 229.
Mělník 9, 271, 273, 289-290, 326, 344.
Merykula Havel 320.
Měšice 267.
Měšice v Táborsku 287.
Mětice 289.
Mikovice se statky 301.
Milavce 288.
Milaveč 331.
Milčoves 286.
Milikov 288.
Minartice 287.
Minkvic Erasmus 147, 194; Hanuš 34; Mikuláš 34-35.
Máronice 287.
Miřkovský Mik. 23, 342.
Míšeň 108, 163, 164-166, 200, 202.
Míškovice 267.
Mlečice 266.
Mlekovidy 331.
Močidlanský Václav 56.
Močovice 288.
Modrč 289.
Modřany 267.
Mohač 278.
Mochov 267.
Moric saský 20-21, 25-30, 37-38, 50-51, 53, 55, 60-64, 66, 68, 73, 76, 79-81, 83, 86-87, 106-108, 122-123, 129-133, 136-139, 141-142, 144, 147-148, 150, 155-156, 162, 173-177, 212, 215, 231-234, 239, 242, 255, 279, 307, 308, 313, 342, 361-362, 381.
Most 7, 9, 129-132, 134, 136, 166-167.
Mozolov 286.
Mračensko 266.
Mrzká 286.
Mstětice 267.
Mühlberk v Míšni 196, 203-204, 227, 280, 304.
Muchek Petr 201.; Vilém 261; z Bukova 243.
Mystopol Jan 95, 353-354.
Mýto Vysoké 7, 9, 271, 273, 289-290.

Náchod 354.
Nasavrky 287.
Nečtiny 324.
Nedvězí 289.
Něhonín 287.
Nehvizdky 267.
Nehvizdy 267.
Nechranice 35.
Nelikov 331.
Němčice 288.
Nepodřice 288.
Nepomyšle 146.
Netický Mik. 56.
Netřebice 288.
Nevolice 331.
Nimburk 7, 9, 88, 95, 271, 273, 288, 290, 326, 331, 344.
Norimberk 137, 163.
Nosidlo Mart. 234.
z Nostic Oldřich 256.
Nová Ves 288.
Nové Hrady se zbožím 296.
Nové Město nad Metují 7.
Novosedly 288.
Nožička Blažej 344.
Nůsle 267.
Nuzerov 288.

Ohošťany 287.
Oldříš 289.
Olešovice 267.
Opit Jan 23, 57, 71.
Opočnice 287.
Opočno 289.
Oprechtice 288.
z Oprštorfu Jan 342.
Orlov 289.
Osnice 267.
Ostrov 53, 107, 110, 113.
Ostrý 287.
z Ottersdorfu Sixt 14, 29, 58, 60, 64 ,66, 73, 100, 110, 116, 190-191, 199-200, 210, 217, 219, 235, 241, 243, 245, 250-251, 258, 260, 263, 283-284, 310, 335.
Ouboc 288.
Oudičov 287.
Ouhersko 289.
Ounhošťany 331.
Ouňovice 288.
Ovčáry 294.
Ovenec 267.
Ovny 288.

Pamfilius Jan 163, 218, 341.
Pardubice 354, 352.
Pašek 12.
z Paumberka Matiáš 58.
Pavel II., papež 377.
Pavel III., papež 20, 54, 377.
Pecka Matěj 320.
z Pereštu Blažek 266.
Perno 200, 222.
z Pernšteina Jan 47-48, 137, 183-184, 213, 214, 217, 218, 254, 325, 357.
z Pernšteina Jaroslav 353, 357; Vilém 9.
Peřinovský Václav 321.
Pešina Josef 362.
Pětipeský Václav 24, 139, 192, 217, 278, 281, 305-307.
Petrovice v Písecku 288.
Petrovice v Plzensku 331.
Petřikov 261.
Petřikovice 287,
Pfluk Hanuš 134.
Pfluk Kašpar 40, 41, 44, 124, 134-141, 144, 148-149, 151, 153-154, 162-170, 191-194, 202-205, 225, 230, 274, 276, 278, 280-281, 302-303, 318, 323-324.
Pičín 287.
Pích 289.
Pichotice 267.
Pikhart Zikm. 266.
Písek 7, 9, 23, 271, 273, 288, 290, 328, 331.
Pisty 288.
Pištany 286.
Planá v Táborsku 287.
Planá Chodová 302.
Planá v Žat. 294.
Planknar Jan 257.
Planský Jindřich 335, 344.
z Plavna Jindřich 27, 35, 38, 52, 77, 223, 290, 303, 310, 324, 350.
z Plavnic Jiří 113, 150, 166, 168.
Plesiště 287.
z Ploskovic Jiřík 229, 266.
Plotiště 331.
Plzeň 9, 23, 43, 107, 109, 197.
Poc, doktor, 143.
Podblatí 289.
Poděbrady 243.
Podmokly 288, 289.
Podol 267.
Pochvalov 287.
Pokratice 286.
Polička 9, 271, 273, 289-290.
Polodne Jan 320.
Popovice 267.
Postoloprty 167-168.
Pošádovský Jan 257.
Potenštein 7.
Pozňany 359.
Prače 267.
Praha 9, 12, 16, 21-22, 27, 29, 35, 38, 40, 47, 50, 53, 61, 65, 69-72, 77, 84, 88-89, 93-94, 98, 100-105, 108-111, 113-115, 117, 120, 122, 124-126, 129-130, 136-144, 146-147, 149-152, 156, 160, 169, 176, 180-181, 187-188, 191, 193-194, 197-198, 200, 202-203, 211, 219, 221, 226-232, 235-237, 242, 248, 251-252, 254-255, 257, 259, 261, 264, 269, 277, 285, 290, 302, 307, 309, 317, 330-331, 335, 337, 339, 341-342, 345, 347, 349-350, 355-356, 359, 362, 364, 373-374, 382.
Pravětice 287.
Prešpurk 157.
Probluz 287.
Proc 200.
sv. Prokop, klášter 323.
Prosmyk 331.
Prostiborský Burian 168-169, 303.
Prudice 288.
Předměřice 331.
Přerov 266, 323, 361.
Přestavlky 267.
Přín Vysoký 287.
Přísečnice 115, 128, 131, 151, 163.
Přistoupín 287.
Putím 288.

Rabšteinek 289.
Radějovice 267.
Radešov 288.
Radhošt 289.
Radičoves 286.
Radikovice 287.
Radimovice 267.
Radimovice v Táborsku 287.
Rakovník 24.
Ratěnice 288.
Reicenšteinar Kriš. 137.
Rendl 279.
Rešovice 288.
Reuss Jindř. 113, 149-150, 166.
Robmhap Zik. 310, 314.
z Rodenštoku Petr 257.
Roh Jan 361.
Rohozec 323.
Rohozecké panství 295.
Rochlice v Sas. 106, 111-113.
Rojice 288.
Rokycany 326.
Rór Melichar 125, 142, 218, 274-275, 277-278, 281.
Rosice na Moravě 153.
z Rovin Ondřej 153.
Rozběřice 287.
Rozvoda Vác. 320.
Rybná 289.
Rybňany 286.
Rychmburk 323.
Rychmburské zboží 297.
Rychnov 7, 353, 357, 358.

Řehoř bratr 8, 361.
Řepický Adam 286, 335, 344; Petr 330.
Řezno 20-22, 30.
z Říčan Heralt 197.
Řím 100.

Sacká 288.
Sádek 289.
Sadinice 289.
Sázené 267.
Schlatten (Slatina?) 53.
Schneeberg 55, 168.
Schöneich (Šejnocha) Šebest. 324, 355-356.
Schönfeld 302.
Schwarzenberg 55.
Sebuzín 286.
Sedčice 286.
Sedčické zboží 286.
Sedlčanky 266.
Sedlčany 24,
Sedlec 267.
Sedlec v Tábor. 287.
Sedleštky 289.
Sedliště 289.
Sedobrovice 267.
Seled Jiří 181, 201-202.
Selibcv 288.
Semice 266.
Skalice 287.
Skalské zboží 295.
Skalský Ondř. 321-322.
Skrejšov 288.
ze Skuhrova Kriš. 355.
Skuhře 267.
Skuchrov 289.
Skuteč 7, 298.
Slané 9, 24, 140, 271, 273, 287, 290, 331.
Slatíňany 289.
Slavata Diviš 125, 275-276, 292-294.
Slavata Michal 293.
Slavkov 134, 162, 166-167, 302.
Slotov 289.
Slovák Mar. 266.
Smichov 267.
Smil Martin 266.
Smilovice 287.
Smrkovice 288.
Soběslav 23.
Soběsuky 286.
Sobětický Jan 301.
Sobětuchy 289.
Sokol Vác. 56.
Solnice 353, 357-358.
Srna Jan 250, 266, 321, 341.
Srnojedy 289.
Staré Hrady (Altenburk) 106, 108, 165.
Stojanovice 289.
Stránovský Mark. 56.
Strašnice 267.
Strašnice v Písecku 288.
Strkov 287.
Strnad Florian 153.
Strnad Kašpar 141-142, 264, 321.
Stružnice 287.
Strýc Jiří 361.
Střechov 267.
Středokluky 267.
Stříberský Václav 218.
Stříbro 9, 271, 273, 288, 290, 326-327, 331.
Střížkov 267.
ze Střížkova Frid. 301.
Studeněves 288.
Sudoměřský Adam 179.
Sulice 267.
Sušice 9, 271, 273, 288, 290, 328, 331.
Svinišťany 289.
Svojšovice 267.
Svořice 287.
Sylvestr Pavel 153.
Synčany 289.
Sýrovice 286.

Šemnice v Sas. 106.
z Šenfeldu Jan 162.
Šimůnek Jan 266.
Širmík 35.
Škudra 288.
ze Šliben Hanuš 256.
Šlik Albin 130, 136, 146, 154, 167, 274, 277-278, 281.
Šlik Albrecht 24, 35, 325.
Šlik Jeron. 38, 40, 44, 146, 154, 166, 294.
Šlik Jindřich 40, 44, 167, 276, 294.; Kašpar 40, 44, 167, 276, 294.
Šlik Moric 167, 277-278, 294.
Šlik Štěpán 278; Vavřinec 40, 44; Wolf 40, 44.
Šňakov 289.
Špetle Burian 8; Jan 23, 56, 57, 175; Jetřich 280.
Špryncl Šim. 266.
Špýr 35.
Šradyn Ludvík 344.
Šťastný Jan 201.
Štěkeň 7.
Štěpanov 288.
Štětín 289.
ze Šternberka Adam 24, 218, 334.
ze Šternberka Jaroslav 334.
Štolec Jan 153.
Štrálná v Míšni 200.
ze Šumberka Jiří 44.
Švamberk se zbožím 297.
ze Švamberka Jind. 48, 133, 138, 151, 154.
ze Švamberka Petr 138, 154.
Šveinichen Jiří 257.
Švík Jiří 266.


Uhříněves (Ouřiňoves) 267.
Újezd v Praze 246-247.
Újezdec v Klatov. 287; u Mělníka 289; u Poličky 289; u Prahy 267
Ulm 107.
Únětice 267.
Ústí nad Labem 9, 87, 95, 103, 107, 109, 197.
Ústí u Tábora 286.

Václav IV., král český 214.
Václav, doktor 176.
Václav, kníže těšín., 235, 256.
Vajda 137.
z Waldšteina Jan 23, 28, 314.; Jiří 280, 298; Vilém 280, 297, 298, 325.
Valentin, biskup Freiber. 205.
Valkoun Václav 280, 300.
Vamberk 357-358.
Vančura Jan 56.
z Wartemberka Adam 56, 277, 295-296.
z Wartemberka Václav 280, 299-300; Vilém 301.
Vazkov 288.
Váž Vác. 40, 52.
z Weitmile Beneš 325.
z Weitmile Hynek Krabice 190, 275-276, 284, 305.
z Weitmile Jan 201.
z Weitmile Šebes. 24, 28, 39-40, 44, 47, 49, 51-53, 107, 110-111, 113, 130, 166-167, 169, 325.
Velemický Max. 322.
Velemický Petr 140, 144, 274, 279, 281.
Velenhy 266.
Velvary 236.
Wernsdorf 35.
Vesce 266.
Vesce Dupinovo 287.
Vesce Chvalčino 287.
Veska Malá 287.
Větrušice 286.
Vchynský Jiří 279, 297.
z Víčkova Přemek 179, 251, 256.
Vídeň 8, 40, 47.
Wiesenthal 53.
Vikaň 267.
Vikhart Šim. 23.
z Wildenbrunnu Jiří 357.
z Wildpachu Jind. 140, 144, 146, 274, 277-279, 281.
Wildštein 137.
Wimberk 155, 281, 300, 323.
Wimberské panství 300.
Visnice 193.
Višov 287.
Witemberk 49, 199-200, 211, 221-222, 232, 356.
Vítice 354.
Vítko v 288.
Vladislav Jag., král český 2, 9, 71, 104, 126, 134, 157, 186, 214, 219, 308, 352, 365.
Vlastějov 289.
Vlčí 287.
Vlk Adam 136, 139.
Vlkanov 288.
z Vlkanova Benj. 266.
z Vlkanova Mart. 266.
Vkonín 287.
Voděrady 267.
Vodňany 7, 9, 271, 273. 288, 290, 328, 331.
Vodolka 267.
Vojetice 288.
Vojníkov 288.
Voldřichov 288.
Vorlov 287.
Vostrý 287.
Vosluchov 288.
Vrabí 294.
Vrabský Jan 23, 218, 280, 327; Zdislav 125, 275-276, 294.
Vraní 287.
Vranov 288.
Vranovský Jan 301.
Vratislav v Slez. 18, 105-106, 122, 196, 359.
Vrbice 288.
Vrbna Jan 256.
Vrcovice 288.
Vrhata 303.
Vrhavec 287.
Vřesovic Jak. 371.
Vřesovic Wolf 28, 38, 65, 87, 244, 261, 264, 282, 319-321, 334.
Všechlapy 288.
Všechov 287.
Všelibické zboží 295.
Všepadly 288.
Všestary 331.
Vykletice 286.
Vysočanský Vilém 201.
Vysočany 267.
Vysoká 289.
Vyšehořovice 267.
Výšník 288.

Zahořany 286.
Záhoří 288.
Zahrádka 287.
Záchod 287.
Záryby 266.
Zátava 288.
Zbilitov 287.
Zbuzany 267.
Zděbrady 267.
Zelená Hora 213, 270.
Zhoř 287.
Zikmund, král čes. 214.
Zinnwald 61.
Zlichov 267.
Zlivice 288.
Zoubek Ond. 266.
Zumrfeld Eras. 163.
Zvěřník 288.
Zvěstovice 287.
Zvikov 287.
Zvířetice se zbožím 296.

Žabka Jiří 64, 142, 179, 201, 206, 223, 251, 252, 258, 264, 282.
Žabokliky 286.
Žabonosy 287.
Žamberk 7, 353.
Žatec 9, 23, 43, 98, 130, 132, 134, 137, 140, 243, 271-272, 286, 290, 331, 349.
Žatecký Jan 273-274.
Žehušice 323.
Žehušické panství 298.
Žehušický Bern. 288, 334.
Žehušický Václav 24, 218, 280, 298, 299, 314, 325.
Želenice 288.
Želetice 331.
Želevčice 288.
Železná 286.
Želivec 267.
z Žerotína Karel 64, 201; Karel, hejt. morav. 361.
Žichov 289.
Žika 289.
Žitava 290.
Žižka Jan 98.
Žlutice 132, 144, 146, 154-155, 157.