2. Města a městské právo v době předbělohorské

2.1 Města ve stavovské společnosti

2.2 Partikularismus městského práva a jeho kodifikace v 16. století

2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období


[HLAVNÍ STRANA]


2.1 Města ve stavovské společnosti [zpět]

Města v první polovině 16. století představovala významnou sílu, která tvořila protiváhu jednak šlechtě, ale i samotnému panovníkovi. O tom, že se měšťanského stavu Ferdinand obával jako vážného nepřítele, svědčí skutečnost, jak okamžitě využil porážky stavovského povstání k podlomení jeho moci, a právě za tichého souhlasu šlechty. Ferdinand opět obratně využil rozporů mezi šlechtou a královskými městy, které panovaly uvnitř stavovské obce již dlouho před jeho nástupem na český trůn.

Královská, ale i poddanská města předbělohorského období byla produktem raného středověku. Instituce středoevropských středověkých měst se rozvinula v německé oblasti, kde byly dále prohlubovány její právní základy a řády.1 A při kolonizování dalších oblastí mimo původní východofranskou říši si sebou Němci přinášeli i tuto instituci. Nejdříve osídlovali řídce obydlené oblasti, zejména dolní polabí, horní Dunaj a alpské země. Tento kolonizační proud s sebou přinášel zakládání vesnic a měst.

Od druhé poloviny 12. století se svolením českého knížete pronikají němečtí kolonisté i na naše území a o necelé století později začínají u nás vznikat první města. Kolonizace měst probíhala ve dvou proudech, ze severu a jihu. Podle toho se také řídilo městské právo. Severní kolonisté si s sebou přinášeli právo magdeburské nebo-li právo saské a jižní větev většinou právo švábské. Při tom skupina severní právní oblasti, která byla v neustálém styku s Magdeburgem, zachovala si daleko více ráz německý, než jižní, jež se později stala podkladem pro zvláštní české městské právo.2

Prvním zakladatelem měst vznikajících z původních trhových osad byl král, který tak těžil z výnosů jejich trhů. Po jeho vzoru později začíná zakládat města i šlechta a církevní vrchnost. Tak vzniká klasické dělení měst na královská a vrchnostenská K rozsáhlému rozvoji měst dochází až za vlády Přemysla Otakara II., který z měst vytvářel oporu vůči neustále rostoucí moci šlechty.3

V této době však ve městech stále převládal německý živel, i když se zde usazovalo i české obyvatelstvo jako čeleď a další pomocní pracovníci. K jazykové a národnostní proměně ve městech dochází až v průběhu 14. století. Na konci 13. století ustal příliv kolonizátorů a města jsou tak postupně počeštěna.4 Za vlády Lucemburků se také začínají vytvářet základy stavovské společnosti.

Města původně jako cizorodý činitel na našem území zpočátku nezasahovala jako celek do politického dění v českém království, v této době nebyl ještě mezi městy vytvořen pocit vzájemné solidarity a stavovské sounáležitosti.5 Města se hlavně soustředila na získání větší nezávislosti na svém pánovi. Tak docházelo k omezení vrchnostenského vlivu na jmenování městských rad a tím i na výkon správy a soudnictví ve městech. Vývoj v jednotlivých městech byl v tomto ohledu různý, ale už roku 1337 byla všechna města vyňata z jurisdikční pravomoci nejvyššího purkrabího.6 O rok později získalo Staré Město právo vystavět si vlastní radnici jako středisko městské správy a soudnictví a podle jejího vzoru tak činila i ostatní města.7 A jak už bylo zmíněno, města začala vykupovat úřad městského rychtáře. Po husitské revoluci dokonce vykoupila rychtářský úřad i některá z významnějších vrchnostenských měst. Touto cestou se rychtář stal fakticky závislý na městské radě, která ho využívala zejména pro pořádkovou a policejní službu. Pozůstatkem jeho původní funkce zůstaly jen některé rychtářovy úkoly při výsleších v trestním soudnictví.8

I když Lucemburkové opět činili z měst oporu své politiky a docházelo tak k růstu jejich významu, do husitské revoluce měla města stále pozici panovníkových poddaných jako součást královské komory, o čemž svědčí i fakt, že neměla hlas na zemském sněmu.9

Změnu přinesla až husitská revoluce. Královská města patřila k vůdčím sílám husitské revoluce. Vytvořila městský svaz, v jehož čela stála Praha, a na čas zaujala dominantní postavení v zemi.10 Královská města tak setřásla jho svého pána a začala vystupovat jako samostatný třetí stav. Získala vedle pánů a zemanů hlas na zemském sněmu, kdežto katolický klérus jako samostatná politická síla po husitské revoluci zcela vymizel. V tom se Čechy lišily od Moravy, kde třetí stav na zemském sněmu tvořila královská města spolu s klérem. Za husitské éry došlo i k výrazné demokratizaci vnitřního života měst. Přísedící městského soudu a členové rady byli voleni velkou obcí, shromážděním všech dospělých obyvatel, která od té doby sehrávala důležitou úlohu ve městech. Tak došlo k osamostatnění městské správy a městského soudnictví a ani po husitské revoluci se je už nepodařilo podrobit vlivu zakladatele měst.11

Takový nárůst politické moci měst se samozřejmě nelíbil šlechtě. Zejména šlechta odmítala uznat třetí hlas měst na zemském sněmu jakožto pouhý produkt husitské revoluce bez opory v zemském právu.12 Na druhé straně města s nevolí sledovala začínající podnikání šlechty, což ohrožovalo hospodářské postavení měst a porušovalo také staré městská privilegia. Spory mezi oběma tábory se vyhrotily za jagellonské vlády na přelomu 15. a 16. století.

Šlechtě se podařilo roku 1500 zformulovat své výsadní postavení v Českém království v novém zákoníku zvaném Vladislavské zřízení zemské.13 Autorem a tvůrcem ducha zákona byl odpůrce politického vzestupu městského stavu královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy. V zákoníku byla rozvinuta koncepce, že královská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partnerem šlechty. Zřízení mělo 554 článků,14 bylo v něm obsaženo mnoho ustanovením starobylého rázu, aby šlechta vyvolala dojem, že jen kodifikuje dávno nabytá práva. Rozhodující pro výběr právních předpisů, které byly do Vladislavského zřízení zařazeny, byly především potřeby politické, tedy právní zakotvení ústavních vztahů mezi králem a stavy a mezi stavy navzájem.15 Vydání zákoníku umožnilo šlechtě, aby v dalším politickém boji s městským stavem vystupovala jako obhájce zákonnosti a starých práv, za jejichž shrnutí nový zákoník prohlašovala. Nově vzniklá situace po roce 1500 dává převahu šlechtě a města musí těžce bojovat o dosažení ztracených pozic. Nejde jim však o výsadní postavení, jejich politika je defenzivní a pasivní, snaží se zejména udržet svá hospodářská práva, právo třetího hlasu na sněmech a výlučnou soudní pravomoc městských soudů nad měšťany.16

Mezi oběma tábory samozřejmě propukl otevřený boj. Až nové ohrožení šlechty i měst selským povstáním přivedlo obě strany k jednacímu stolu a nakonec po mnohaletých jednáních se roku 1517 obě znepřátelené strany dohodly na narovnání známém jako Svatováclavská smlouva.17

Šlechta přiznala zástupcům měst právo třetího hlasu na zemských sněmech. Města zase musela přiznat šlechtě právo na vaření piva a jinou hospodářskou činnost. Tak si sice měšťanstvo udrželo své politické pozice, ale za cenu podstatných ústupků v hospodářské oblasti. Smlouva také upravovala osobní příslušnost zemských a městských soudů a s tím související soustavu kolizních norem. Byla potvrzena zásada, že každý má být souzen příslušníky svého stavu, jen s několika výjimkami. Měšťan mohl být pohnán před zemský nebo krajský soud, jen byl-li polapen při „horkém skutku na právě cizím“, či provinil-li se proti králi a nebo týkala-li se věc zemských statků. Naopak šlechta se příslušela před městské soudy, jen když o to sama požádala, nebo jednalo-li se o městské nemovitosti.18

Svatováclavská smlouva byla tedy reakcí na stále větší narušování stavovského principu personality práva. Neustále se rozvíjející společenský a hospodářský život přiváděl jak šlechtice tak měšťany do čilého obchodního styku, k účasti na úvěrových obchodech a v neposlední řadě i do kontaktů, které nezřídka končili trestními aférami, což vedlo ke zpochybnění uzavřenosti v právu jednotlivých stavů. Právní řád na to z nezbytnosti reagoval soustavou kolizních norem, které měli umožnit činnost soudů a řešení otázek soudní příslušnosti jak šlechty, tak i měšťanů.19

Většina ustanovení Svatováclavské smlouvy však měla význam toliko formální, zejména pokud jde o sporné otázky hospodářské, proto boj mezi stavy nebyl smlouvou zdaleka uzavřen a dále ještě docházelo nejenom k politickým, ale dokonce ozbrojeným střetům.20 Smlouva svatováclavská přes jisté ústupky šlechty byla ve skutečnosti prvou velkou porážkou královských měst21 a jakási malá předehra k mocenskému pádu měst v roce 1547.

V polovině 15. století vzrůstem moci královských měst došlo k oddělení měst užívajících všech výsad svobodného stavu a podílející se na politickém životě v zemi a měst ostatních, která postavení třetího stavu neměla. Do první skupiny patřila města královská v užším slova smyslu, města královská věnná a horní města, souhrnně označovaná jako města královská. Toto dělení ztratilo svůj původní význam a jediným rozdílem byla podřízenost odlišným stavovským úředníkům, kteří prováděli obnovování městských rad a ustanovovali do funkcí nové konšely. V Čechách to byl u královských měst královský podkomoří, u měst věnných podkomoří králové a pro horní města nejvyšší mincmistr. Na Moravě šest královských měst bylo formálně podřízeno moravskému podkomořímu.22

Ostatní města a městečka, která výsad svobodného stavu nepožívala, jsou označována jako vrchnostenská nebo poddanská. Vrchností těchto měst měst nebyl král, ale jednotlivý příslušníci svobodného stavu. Mohla to být jak vyšší a nižší šlechta, tak dokonce samotná královská města a na Moravě i církevní instituce.23

V 15. a 16. století dochází k velkému rozvoji poddanských v souvislosti s hospodářským podnikáním šlechty. Ta do svých měst soustřeďovala řemeslnou výrobu a obchod vyhrazené dosud královským městům. Rozvoj poddanských měst zajišťovala vrchnost obdobnými privilegii jaká měla královská města.24 Avšak jak již bylo zmíněno, po roce 1547 došlo v tomto ohledu ke změně.

Přechod mezi vrchnostenskými městy a královskými představovala tzv. města komorní. Vznikala v 15. a 16. století v souvislosti s obnovováním přímého panovnického majetku. Král měl vůči nim obdobné postavení jako vrchnost v případě měst poddanských. Tato města tedy netvořila s městy královskými svobodný stav a nebyla tak účastna politických práv městského stavu.25

Rozdíl mezi vrchnostenskými a královskými městy byl do 1. poloviny 16. století výrazný. Příslušnost k jedné z této dvou skupin znamenala značné rozdíly ve vnitřním životě města. Jednalo se o odlišnou příslušnost k soudním instancím, rozdílné manželské a dědické právo atd. Po roce 1547 okleštěním moci královských měst se začaly stírat rozdíly ve společensko-právním postavení mezi jednotlivými druhy měst a těžiště reálných rozdílů mezi městy královskými, komorními a poddanskými se posunulo do sféry ekonomické.26 Jedním s takových projevů rovného přístupu ke všem městům, bylo i založení apelačního soudu, jehož pravomoc se nevztahovala nejen na všechna města královská v širším slova smyslu, ale i města vrchnostenská a komorní.



2.2 Partikularismus městského práva a jeho kodifikace v 16. století [zpět]

Právní partikularismus jako formující síla uspořádání středověké a raně novověké společnosti se nevyhnul ani právu městskému. Normy používané v jednotlivých městech byly většinou zvykové nebo-li nepsané a jejich zdrojem byla zakládací listina – městské privilegium. Přesto existovaly společné znaky, určené např. původem obyvatel města (např. němečtí kolonisté si s sebou přinášeli německé – většinou saské – právo), jejich zájmem a zájmem pána města. Města tak tvořila tzv. „právní rodinu“, v rámci níž se obracelo město nižšího práva k městu vyššího práva o naučení nebo přímo o rozhodnutí ve složité právní záležitosti,27 zároveň bylo město vyššího práva odvolací instancí pro účastníky právních pří. Příslušnost měst k právním rodinám kolísala a docházelo v ní ke změnám.28

Recepcí saského práva (tzv. Saského zrcadla z roku 1220) a švábského práva (tzv. Švábského zrcadla) vznikly v českých zemích dvě hlavní oblasti městského práva: oblast práva magdeburského (saského - zahrnovala severní část Čech a Moravy, Slezsko a Lužice), jehož městy vyššího práva se postupně staly Litoměřice a Olomouc a nejvyšší stolicí čili jakousi třetí instancí byl německý Magdeburg. Druhá oblast práva švábského zahrnovala jih Čech a Moravy. Zde byly vrchními právy Staré Město pražské a Brno. Tato oblast bývá chybně nazývána oblastí norimberského práva, neboť právní vztahy mezi českými městy a Norimberkem nejsou doloženy.29

V 16. století bylo zřejmé, že právo magdeburské je mnohem konzervativnější a méně pružné než právo oblasti staroměstské, které se tak mnohem lépe přizpůsobovalo novým ekonomickým potřebám. V našich zemích mělo proto v této době zřetelnou převahu a stalo se tak východiskem kodifikačních prací v předbělohorském období.30

Rozdrobenost práva vyvolávala právní nejistotu a byla překážkou v hospodářském rozvoji měst. Proto měla města zájem na jeho sjednocení, které žádala i šlechta, která po sepsání Svatováclavské smlouvy mohla vystupovat v určitých případech před městskými soudy. A konečně král chtěl kodifikací ukončit praxi odvolávání se za hranice k magdeburské vrchní stolici a posílit tak svou autoritu.

Snahy o sjednocení městského práva nakonec vedly k vydání „Práv městských království českého“ Pavla Kristiána z Koldína roku 1579. Vydání Koldínova zákoníku ale předcházel dlouhý vývoj. Zvláštní vliv na Koldínovu kodifikaci mělo právo brněnsko-jihlavské a z něj především dvě starší právní knihy, obě z poloviny 14. století.

V Jihlavě městský písař Jan z Gelhausenu sebral městská privilegia a důležitější nálezy městského soudu do sbírky, která se stala „ceněným zdrojem poučení pro jiné obce.“31

Brněnský městský písař Jan v polovině 14. století sestavil v jeden celek různé nálezy městské rady, proložil je učenými úvahami navazujícími na právo římské a doplnil je všeobecnými právními poučkami a úvahami. Kniha měla celkem 730 článků a obsahovala také městské právo jihlavské32. Rychle se rozšířila a už ve druhé polovině 14. století ji užívala také Jihlava, Praha a Kutná Hora.

Kniha písaře Jana byla také zdrojem pro první pokus o oficiální kodifikaci, kterým se stala roku 1534 „Práva městská“ Brikcího z Licska, který byl pražským politikem a původně i univerzitního mistrem. Zanedlouho po přijetí Svatováclavské smlouvy se zemský sněm roku 1523 usnesl na vypracování kodifikace městského práva a jmenoval proto komisi, jejímž byl Brikcí nejvýznamnějším členem. Roku 1536 bylo toto dílo vydáno tiskem, brzy bylo rozebráno a roku 1545 žádal český sněm jeho dotisk. Přestože nebylo považováno za oficiální kodifikaci, bylo městskými soudy užíváno jako záznam platného městského práva.33 Avšak roku 1558 připravené druhé přepracované vydání nebylo vytištěno34, jelikož šlo totiž o nepříliš zdařilý excerpt sbírky brněnských sentencí, nerespektující různorodost právních řádů jednotlivých měst,35 a také se již roku 1558 objevuje psaný návrh nové kodifikace.

Návrh této kodifikace pocházel z pera Pavla Kristiána z Koldína, v té době učitele-rektora na pražských školách. Roku 1565 se Koldín stal kancléřem Starého Města pražského a roku 1569 byl hotov definitivní návrh jeho díla „Práva městská království českého“. Spor mezi Litoměřicemi a Starým Městem pražským však královské potvrzení a sankcionování nového zákoníku zpozdil o 10 let, jelikož příslušná sněmovní komise se musela vyrovnat s litoměřickým protinávrhem vycházejícím z práva magdeburského.36

Protože do něj Koldín nepřejal nic z magdeburského práva, severní města, která se magdeburským právem řídila, zákoník odmítala. Roku 1571 adresovala králi protinávrh37 (tzv. Extrakt), který byl v podstatě konzervací starého saského práva, které však už neodpovídalo potřebám doby.38 Přes postoj měst magdeburské oblasti Rudolf II. roku 1579 zákoník schválil a sankcionoval. Následujícího roku rada apelačního soudu Gabriel Svěchin z Paumberka39 prohlásil, „že nálezové podle těchto práv činění budou u appellace uznáváni“,40 tedy apelační soud tak uznal zákoník za závazný pro soudní praxi.41 Přesto odpor Litoměřic a Loun se podařilo zlomit až usnesením zemského sněmu roku 1610. Přitom ještě roku 1626 se Litoměřice marně snažily vymoci si změnu.42 Platnost kodifikace byla zpočátku omezena jen na Čechy, tedy kromě Těšína, kde byla zavedena roku 1598.43 Teprve roku 1680 byla uvedena na Moravu jako subsidiární a roku 1697 jako jediný zákoník městského práva.

Už roku 1579 se Koldín rozhodl napomoci rozšíření svého díla vydáním krátké „Summy“, která vyšla roku 1581. V ní používal stejné obraty, ale vynechával latinské sentence. V této zkrácené podobě těšila se Koldínova kodifikace veliké oblibě, čtrnáctkrát vyšla tiskem a v letech 1607 a 1614 byla přeložena pod názvem „Das böhmische Stadtrecht“ i do němčiny.44

Koldínovým dílem český právní život získal mimořádně cenný příspěvek. Zákoník byl formulován výbornou češtinou a jeho ustanovení sestavena do přehledného systému. Koldín hojně použil i zemského práva a sněmovních usnesení. Se zdarem obohatil svou práci prvky z práva římského upraveného k domácím účelům.45 Zákoník obsahoval právní předpisy, které v podstatě upravovaly veškerý život obyvatel města i jeho správu a soudnictví.46



2.3 Městské soudnictví v předbělohorském období [zpět]

Soudnictví ve městech švábské právní oblasti vykonávala městská rada. Na severu v oblasti magdeburského práva soudní činnost příslušela sboru sedmi přísežných šéfů nebo-li kmetů pro věci soudní. Časem však někde došlo k splynutí s konšelským sborem do jedné městské rady, někde toto rozdělení zůstalo zachováno.47 Původně ale soudní pravomoc konšelů či kmetů byla omezená. Těžší trestní záležitosti si vrchnost města vyhrazovala do své pravomoci. V královských městech soudil tyto vyhrazené věci královský podkomoří při své okružní cestě po královských městech. Od Jana Lucemburského královskými privilegii postupně docházelo k rozšiřování soudní pravomoci měst i na těžší hrdelní zločiny. Po husitské revoluci na sebe města strhla veškerou soudní pravomoc. Později podobně vrchnost rozšiřovala pravomoc i u soudů svých měst, i když si stále ponechávala některé nejtěžší hrdelní přečiny a dokonce některá poddanská města neměla hrdelní pravomoc ani na konci 16. století.48

Městská rada měla všeobecnou pravomoc. Před městskou radou se jednalo o věcech soudních, správních, živnostenských, společenských a dalších.49 Taková rozsáhlá agenda znamenala nesmírnou zátěž a konšelé nemohli plně dostát své soudní pravomoci. Tento problém nebyl tak znatelný v městech magdeburského práva, kde většinou byla pro soudní záležitosti zřízena kmetská stolice. Například v Litoměřicích se šestičlenná kmetská stolice udržela až do roku 1610, kdy byla přeměněna na soud šestipánů, na nějž byla přenesena část agendy bývalé kmetské stolice.50

Ve městech kde sbor kmetů neexistoval ulehčoval částečně městské radě podřízený sbor úředníků, který vykonával některé věci správní. Také cechovní starší s povolením městské rady vykonávali jurisdikci nad cechovními řemeslníky.51 Na Starém Městě pražském k tomu účelu došlo k založení konšelských soudů s úzce zaměřenou pravomocí. Byly to například soud osmipanský pro věci nákladnické, úřad šestipanský pro věci hospodářské, trhové,stavební a soudní jurisdikci nad poddanými Starého Města, či úřad desetipanský pro dluhy. Podobné úřady vznikly i na Novém Městě. Na Malé Straně, v Litoměřicích a Plzni existoval úřad šestipanský, v Kutné Hoře úřad osmipanský.52 Navíc také rychtáři příslušelo soudit spory menšího významu, jestliže se jednalo o malé dluhy a drobné přestupky. Od rychtářova soudu bylo možné se odvolat k městské radě.53

Z hlediska formy bylo možné členit soudy na tzv. soudy zahájené, soudy nezahájené a soudy mimořádné.54 Soudy nezahájené byly obyčejné soudy, konané většinu dnů v týdnu, když zasedala městská rada. Takové schůze se konaly dle potřeby, například v Plzni třikrát týdně.55 Naopak soud mimořádný se konal jen výjimečně v nejnutnějších záležitostech, které nesnesly odkladu.56Soud zahájený byl městský soud zahajovaný slavnostním ceremoniálem.57 Byl plný zbytečných starobylých formalit, které připomínaly řízení u zemského soudu. Pro měšťany takové ceremonie ale znamenaly zbytečnou zátěž a v 2. polovině 16. století tato forma městského soudu je vytlačena nezahájenými nebo-li obyčejnými soudy.58

V 16.století si konšelé určovali dny, které byly určeny pro soudní agendu, v ostatních dnech vyřizovali správní záležitosti. Vyžadovala-li to nenadála potřeba, zejména v trestních věcech, zasedali ihned, třeba i v neděli.59 Činnost soudu byla přerušována církevními svátky nebo událostmi, které městské soudce i strany zaneprazdňovaly, jako byly jarmarky, žně, vinobraní.60 Také se často stávalo, že konšelé si učinili volno neboli soudní prázdniny i protiprávně mimo tyto vyhrazené dny.61

Procesní řízení před městskými soudy bylo stejně jako u zemského soudu zásadně ústní. Přesto potřeba evidovat průběh procesu vedla k tomu, že písař zaznamenával veškeré přednesy stran. Říkalo se, že strany mluví na městském soudu „k píru“ tedy k peru, často si proto strany přinášely závažnější žaloby již napsané.62 Tato kratší forma byla nazývána „protokolární“.63

V oblasti práva magdeburského se začal v 16. století prosazovat písemný proces. Místo toho, aby strany svou žalobu přednášely, odevzdaly ji již napsanou soudu.64 Tato druhá forma řízení byla nazývána pří konanou „na spisích“.65

Je zřejmé, že písemné řízení vyhovovalo hlavně soudům, jelikož jim značně usnadňovalo práci. Pro strany znamenalo také výhodu, jelikož tak získávaly více času na rozmyšlení vlastního postupu. Přesto po celé předbělohorské období oblast práva švábského, čili většina českých měst zůstávala věrná ústnímu procesu. Ke změně došlo až v pobělohorském období, a to jak působením apelačního soudu, před kterým bylo řízení od počátku písemné, tak také vlivem zemského práva, kde převládl písemný proces roku 1627.66

Samotné soudní řízení v městském právu bylo značně ovlivněno římským a kanonickým právem, bylo jednodušší a rychlejší než procesní řízení zemského práva a rozlišovalo se mezi procesem civilním a trestním,67 i když v období předbělohorském to nebyly rozdíly zásadní.

Civilní proces byl zahajován podáním žaloby žalobcem nebo-li stranou původní. Dokud se protistrana nebo-li strana pohnaná nedala „v odpovídání“, bylo možné od žaloby odstoupit. Druhé straně byla doručena obsílka čili půhon, který se doručoval ústně i písemně.68 Samotný průběh řízení závisel na reakci pohnané strany. Odpovídala-li výmluvou čili excepcí, vznikala tím ústní nebo písemná replikace a duplikace, k nimž se konala nová stání.69

Strany také mohly požádat o odklad a to čtyřikrát. Jednalo se o tzv. hojemství a dávalo se jak žalovanému, tak podle okolností i žalobci. Bylo to možné, protože na rozdíl od zemského soudu v městském procesu nebylo nutné skončit projednávaný spor při jednom stání.70 Tak mohly strany stále přicházet s novými svědectvími a řízení se neúnosně prodlužovalo.

A stejně jako strany mohli řízení odložit i samotní soudci a dokonce bez omezení, čehož také vydatně využívali, aby se rozmysleli nebo, když si nevěděli rady, aby požádali o naučení u vrchního soudního dvora nebo po roce 1547 u apelačního soudu.71 Král Ferdinand nezřídka káral městské soudy pro zbytečné odklady. Nebo v takových případech zasahoval i apelační soud v rámci výkonu dozoru nad městským soudnictvím. Apelační radové často napomínali konšele, „aby nechali obmyslů a postranních pří a dali se raději do pře hlavní“.72 Takové prodlužování bylo ještě nepříjemnější, jestliže sporná věc byla takové povahy, že se mohla zatím zkazit nebo během času mohlo dojít k jejímu znehodnocení. Například roku 1579 suplikoval k apelačnímu tribunálu kutnohorský řezník, že pro neustálé odklady soudu v Kutné Hoře „to, co zapečetíno k zkáze by přijíti mohlo, nebo již přišlo, zvláště což by šatů a jiných svršků, kteréž věci neužíváním jich k porušení přicházejí“.73

Po poradě soudců nebo-li tzv. potazu městská rada konečně vynesla ortel. Rozsudky městských soudů bývaly velmi obšírné, nejdelší bývaly ve městech práva magdeburského. Ortel přečetl primas nebo purkmistr a vítězná strana děkovala.74 Druhá strana buď rozhodnutí soudu mlčky přijala, nebo se hned ozývala, že se odvolá či případně, že se do konce odvolací lhůty rozmyslí, Tyto lhůty byly před rokem 1548 ve městech různé, mohly například trvat jen do západu slunce nebo stejně jako později dva týdny.75 Také strana, která se chtěla odvolat, musela složit u městského soudu tzv. peníze důkladní. Před rokem 1548 byla opět tato částka v jednotlivých měst rozdílná. Například v Kutné Hoře to bylo šest kop, na Starém Městě patnáct a Novém Městě deset kop grošů českých.76 Levnější bývalo odvolání od nižších soudů ve městech, jako například od rychtářova soudu či úřadu šestipanského apod.77

Městské trestní řízení v době předbělohorské bylo zahájeno ve většině případů stejně jako civilní proces soukromou žalobou. Výsledkem bylo, že často mnoho vážných zločinů zůstávalo bez potrestání.78 Výjimečně konšelé či královský rychtář žalovali, šlo-li o královskou pokutu či byl-li zločinec polapen při činu nebo-li při „horkém“ skutku.79 V 16. století v hrdelním soudnictví získává rozhodující úlohu tortura, která byla užívána zejména proti příslušníkům nižších vrstev, i když v tomto období se obžalovaný ještě mohl proti uložení tortury odvolat.80

Výpověď na mučidlech, která byla považována za rozhodující důkaz, byla zapisována do tzv. smolných knih. Tyto trestněprávní zápisy jsou základním pramenem pro poznání vývoje hrdelního soudnictví a také všedního života městského a venkovského života.81

Vedle těchto pramenů vývoj kriminality a trestní soudnictví v Čechách dokreslují radní protokoly a ortelní manuály pražského apelačního tribunálu. Do radních tribunálů, nebo-li zápisů „sedění radních“ bylo vtěleno veškeré jednání městské rady. Tedy vedle záležitostí správních, hospodářských a soukromoprávních se tu nacházejí i zápisy z hrdelněprávních jednání.82

Stejně tak je zaznamenána řada trestních procesů v již zmíněných ortelních manuálech apelačního soudu. Do těchto manuálů byly zapisovány rozhodnutí apelačního tribunálu o odvoláních proti trestněprávním a civilněprávním rozsudkům městské rady. Jelikož však byl odvolací instancí, nachází se v těchto pramenech jen zlomek městského hrdelního soudnictví. I samotné zápisy, zejména byl-li rozsudek městské rady potvrzen nebo-li „zanechán na právě“, jsou velice stručné, takže se z nich nic nedovíme o podstatě trestného činu ani o rozsudku městské soudu. Poněkud obšírnější záznamy jsou k dispozici u revidovaných rozsudků, kdy apelační soud rozsudek nižší instance změnil, nebo-li „napravil,“ i když ani ty nemohou nahradit základní pramen hrdelního soudnictví, jímž jsou smolné knihy.83 Hlavní význam ortelních manuálů spočívá v tom, že částečně odhalují právní zvyklosti hrdelní jurisdikce, ukazují sociální postavení obžalovaných a žalobců, poskytují některá fakta pro sledování vývoje městských soudů.84

Hrdelní pravomocí disponovalo v pozdním feudalismu několik set soudních tribunálů,85 V předbělohorském období se v zásadě dotvořila síť hrdelního soudnictví, která se skládala z královských měst s relativně samostatnými soudy a poddanských města a městeček, jejichž tribunály zůstávaly výkonnými orgány vrchnosti s výraznou závislostí na pánech města.86 Do působnosti těchto soudů patřila naprostá většina obyvatelstva Čech, téměř všichni obyvatelé královských měst, vrchnostenských měst a městeček a poddaní na vesnicích.87 Tyto trestní soudy vedle trestu smrti uplatňovaly rozsáhlou škálu trestných činů, které nebyly kodifikovány. O jejich systém se později pokusil ve své kodifikaci Koldín.88 U trestných činů převažoval odstrašující účel, jehož smyslem byla pomsta pachateli, také i výchovné pojetí trestu bylo teprve v počátcích,89 naopak převažovala zásada: „Kdo jednou zlý, vždycky zlý.“90

Hrdelní soudnictví vykonávala stejně jako v případě soudnictví civilního městská rada, která ale vystupovala jako celek jen na počátku trestního a na konci trestního řízení. K výslechům byli delegováni jenom někteří její členové společně s rychtářem. Celého procesu se účastnil také městský písař.91 Vedle něj a městského rychtáře byli také významnou součástí výkonného aparátu biřici nebo-li poslové právní a také samozřejmě kati.92

Konečně po vykonaném několikerém mučení nebo po provedení líčení se svědky konšelé vyřkli ortel, ale šlo-li v trestním právu o hrdlo, pražská apelace musela ortel potvrdit nebo napravit.93

Avšak jak už řečeno, vynesením ortelu civilní nebo trestní proces samozřejmě většinou nekončil, strana se mohla odvolat. Podání odvolání mělo odkladný účinek na výkon rozsudku i na tzv. likvidatorní proces, kterým se rozvrhovala úhrada procesních nákladů.94 Apelace městská rada neviděla ráda, chápala odvolání strany jako její spor se samotnými konšely, kterým se bere v pochybnost jejich rozum nebo smysl pro spravedlnost.95 Proto například starší městské právo saské oblasti ztěžovalo odvolání předpisem, že odvolávající se strana musí při pronášení žádosti o odvolání strnule stát, ani svalem nepohnout a hnula-li se „pochodila zle.“96 I když vlivem kanonického a římského práva bylo odvolání na počátku 16. století snadnější, stále se stranám kladly překážky v podobě ručení a plateb nazývaných pokuty, které městu propadaly, jestliže odvolání bylo neúspěšné.97 Zřízení apelačního soudu znamenalo v tomto směru krok k lepšímu, i když i u něj bylo řízení zpoplatněno.

Před zřízením apelačního tribunálu instanční soustava městského soudnictví byla značně složitá a nepřehledná. Jak už rozdělením městského práva na švábskou a saskou oblast, tak existencí vrchnostenských měst vedle měst královských.

Původně odvolání od měst směřovala k vrchnosti města. V případě většiny královských měst směřovaly apelace ke královskému podkomořímu (po roce 1337 k městskému hofrychtéři). Odvolání a nejdůležitější záležitosti města byly podkomořím vyřizovány při každoroční návštěvě města na tzv. výročním soudu.98 S růstem moci měst po husitství došlo ke změně, podkomoří již nadále rozhodoval jen o stížnostech a o sporech, které nemohli nebo nechtěli rozhodovat konšelé. Většinou se jednalo o spory, na jejichž výsledku byli konšelé nějakým způsobem osobně zainteresovaní. Soud podkomořího nebyl samozřejmě poslední instancí, od jeho soudu se bylo možné odvolat ke králi, kterému někdy i samotný podkomoří věc postoupil.99

Nezávisle na zeměpanské moci se vyvíjelo apelování k jednotlivým vrchním právům právních oblastí městského práva. Původně takových center bylo u nás více a od nich ještě odvolání směřovala za hranice země. Postupem doby se ale situace zjednodušovala i vlivem panovníka. Roku 1350 a 1352 na Moravě markrabí Jan ustanovil vrchními soudy Brno a Olomouc a zakázal odvolání za hranice. V roce 1387 stejné rozhodnutí pro Čechy učinil Václav IV. a za vrchní soudy byly určeny Staré Město a Litoměřice.100 Avšak královskými nařízeními odvolání k zahraničním městům ihned nepřestalo, naopak v oblasti práva saského, tedy od litoměřického soudu, přetrvalo apelování k magdeburské soudní stolici až do 16. století. Naopak v oblasti práva švábského byly veškeré styky Starého města se zahraničím přerušeny a toto právo se nakonec vyvinulo ve skutečné české městské právo, ovlivněné domácími obyčeji, zemským a římským právem.101

I když existovalo jen několik vrchních soudních stolic, před zřízením apelačního soudu roku 1548 byly instanční vazby velmi složité. Od měst malých apelovalo se k městům větším. Stejně tak od poddanských městeček a vesnic směřovalo odvolání k městům větším a z nich pak k nejbližším městům královským. Následně ještě k vrchním stolicím jednotlivých právních oblastí, ale ani zde odvolání nekončila, neboť konečnou instancí byl buď král, či případně vrchnost města102 nebo zahraniční soudní stolice.103 Takto existovalo mnoho odvolacích instancí. Z. Winter uvádí například, že z Kralovic směřovalo odvolání do Rakovníka, z Rakovníka pak ke Starému Městu, nebo z Jaroměře do Hradce, z Hradce do Prahy atd.104

Tím však problémy nekončily. Některá města těžce nesla svou právní podřízenost jiným královským městům. A tak docházelo k neustálým změnám v instančním postupu. Například v druhé polovině 15. století se Kutná Hora odtrhla od Jihlavy. Také Nové Město pražské těžce neslo apelování ke Starému Městu a tak novoměstští neustále činili překážky odvoláním ke staroměstské soudní stolici a požadovali na králi odtržení od své vrchní stolice. A Staré Město se snažilo být poslední instancí jako zemský soud a kladlo všemožné překážky odvoláním ke králi. Stejně tak se často městské rady jednotlivých královských měst se pokoušely být konečnou odvolací stolicí k rychtářovu soudu.105

Jakousi předzvěstí králova postupu v roce 1548 bylo rozhodnutí z roku 1545, týkající se odvolání od Menšího města pražského. Ferdinand I. tak učinil na žádost malostranské městské rady. Ta neměla vymezenou svou odvolací instanci, což strany, když s rozsudkem nebyly spokojeny, řešily tak, že samotné konšely žalovaly u vyšších soudů. Ferdinand prosbám konšelů vyhověl a malostranští získali právo odvolávat se přímo ke králi. Postup byl obdobný jako o necelé tři roky později. Každá strana, která nebyla s rozsudkem spokojena, se mohla ke králi do dvou týdnů odvolat, složila-li poplatek pět grošů českých. Městská rada pak musela všechny spisy soudního sporu zapečetit v přítomnosti stran sporu a odeslat ke králi. O odvolání rozhodoval sám panovník a v případě jeho nepřítomnosti, jestliže se jednalo o věc, která nesnesla odkladu, tak měla být odeslána k rozhodnutí radám královským, které hodlal Ferdinand k tomu účelu zřídit. Ten, kdo by bezdůvodně podal odvolání, mohl být potrestán.106 Následně takové právo odvolávat se od městského soudu přímo ke králi udělil Ferdinand i jiným městům, což ještě více připomínalo jeho postup vůči městům po neslavném roce 1547.107

Z uvedeného je zřejmé, že zřízení apelační instituce apelačního soudu, ač jako produkt samovládných tendencí Ferdinanda I., znamenalo v tomto ohledu výrazný pokrok oproti dřívějšímu „chaosu“ instanční soustavy městského soudnictví.

Na závěr tohoto pojednání o městském soudnictví bych chtěl zmínit ještě jeden významný přínos zřízení apelační stolice městskému právu a vlastně celému právu stavovskému. Apelační soud byla u nás vůbec první soudní stolice, která byla obsazena jak profesionálními juristy (viz níže) tak soudci dostávající od panovníka pravidelný plat. Vůbec v celém dosavadním českém soudnictví to byla naprostá novinka. Městští soudci nebyli profesionály a nezáviseli na soudu svou výživou. Vzhledem k tomu, že jedním ze základních předpokladů soudcovské nezávislosti je dostatečné hmotné zajištění, není problém si udělat obrázek o tom, jak rozsuzování sporů před městskými soudy často vypadalo. Městští soudcové se neostýchali brát nejrůznější úplatky a předem se domlouvat se stranami na výsledku sporu. O rozhodnutí kolikrát tak nerozhodovalo hledisko spravedlnosti, ale majetnost té které strany sporu. Nespravedlnost soudců byla kritizována i v mnoha tehdejších učených spisech, například Židek ve své Správovně pokládá vesměs všechny městské soudce za nespravedlivé a radí králi, aby dal konšelům a rychtáři pevné platy, že pak nespravedlnost pomine.108 O stavu tehdejšího soudnictví nejlépe vypovídá citát na průčelí prachatické radnice: “Právem každý nevinný bývá dáven, skrze dary vinný bývá pomsty zbaven, právo pavučině se přirovnává, již brouk prorazí, muška v ní zůstává.“109


[ZPĚT]


1VOJTÍŠEK, V.: O českých městech. Praha 1940, s. 7.

2KAPRAS, J.: Právní dějiny zemí koruny české I. Praha 1913, s. 59.

3HOFFMANN, F.: České město ve středověku. Praha 1992, s. 45

4VOJTÍŠEK, O českých městech, s. 11.

5VOJTÍŠEK, O českých městech, s. 12.

6KLABOUCH, Staré české soudnictví, 139.

7VOJTÍŠEK, O českých městech, s. 16.

8JANÁK, J. a HLEDÍKOVÁ, Z.: Dějiny správy v českých zemích do roku 1945. Praha 1989, s. 248.

9VOJTÍŠEK, O českých městech, s. 16 – 17.

10VOREL, Rezidenční vrchnostenská města, s. 22 – 21.

11KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 140.

12KAVKA, VÁLKA, Dějiny Československa II, s. 45.

13Oproti obdobným zemským zřízením sousedních zemí tu byl jeden zásadní rozdíl. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení zeměpán, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka. Stavovská formulace královské moci byla samozřejmě ve své podstatě převážně limitující a přinášela zásadní omezení moci panovníka. Viz: PÁNEK, J.: Český stát a stavovská společnost na prahu novověku ve světle zemských zřízení. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500   1619) (red. K. Malý, J. Pánek). Praha 2001, s. 13, 15.

14MALÝ, K.: K českému trestnímu právu. 15. – 16. století. Praha 1962. s. 17.

15MALÝ, K.: Právní kultura v českém stavovském státě. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500 – 1619) (red. K. Malý, J. Pánek). Praha 2001, s. 60.

16MALÝ, K českému trestnímu právu, s. 7.

17VANĚČEK, V.: Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945. 3. vydání. Praha 1975, s. 148.

18WINTER, Z.: Kulturní obraz českých měst II. Praha 1892, s. 616.

19MALÝ, Právní kultura v českém stavovském státě, s. 58.

20MALÝ, K českému trestnímu právu, s. 7.

21KAVKA, VÁLKA, Dějiny Československa II, s. 123.

22VOREL, Rezidenční vrchnostenská města, s. 27.

23VOREL, Rezidenční vrchnostenská města, s. 27.

24JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy, s. 248.

25JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy, s. 248; VOREL, Rezidenční vrchnostenská města, s. 27 – 28.

26VOREL, Rezidenční vrchnostenská města, s. 42.

27HOFFMANN, České město ve středověku, s. 249.

28HOFFMANN, České město ve středověku, s. 249.

29ŠTĚPÁN, J.: Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého. In: Městské právo v 16.-18. století v Evropě. Sborník příspěvků z mezinárodní konference uspořádané právnickou fakultou UK ve dnech 25.-27. září v Praze (ed. K. Malý). Praha 1982, s. 273.

30MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 108.

31ŠTĚPÁN, Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého, s. 268.

32ŠTĚPÁN, Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého, s. 269.

33MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 109.

34JIREČEK, J.: O zpořízení práv městských a osudech jejich. Právník, roč. XV., 1876, s. 254.

35ŠTĚPÁN, Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého, s. 274.

36VANĚČEK, Dějiny státu a práva v Československu,, s. 178.

37JIREČEK, O zpořízení práv městských, s. 255.

38ŠTĚPÁN, Ke krystalizačnímu procesu městského práva českého, s. 274.

39ADAMOVÁ, J., SOUKUP, L.: Prameny k dějinám práva v českých zemích. Plzeň 200, s. 149.

40KAPRAS, Právní dějiny zemí koruny české I, s. 67.

41MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 109.

42JIREČEK, O zpořízení práv městských., s. 257.

43KAPRAS, Právní dějiny zemí koruny české I., s. 68.

44KAPRAS, Právní dějiny zemí koruny české I., s. 67.

45VANĚČEK, Dějiny státu a práva v Československu,,178.

46MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 109.

47KAPRAS, J.: Přehled právních dějin zemí české koruny I., II. Praha 1935, s. 94.

48WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 617 - 618.

49BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, s. 162.

50WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 618.

51WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 620.

52JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 249; WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 620 – 621.

53WINTER, Z.: Zlatá doba českých měst. 2. vydání. Praha 199, s. 118.

54WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 622

55BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, s. 162

56WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 622

57Je typické, že nejčastěji se konal ve městech magdeburského práva, v oblasti švábského práva byl méně oblíben a konal se zde většinou jen čtyřikrát do roka a v menších městech dokonce jen jednou ročně. Do jeho kompetence původně patřily převody statků a těžší trestné činy, později na něm byly vyhlašovány jen převody nemovitostí. Viz: KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 218; JANÁK,. HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy, s. 239; BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, s. 164.; WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 622.

58BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, s. 164

59WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 636.

60KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 220 – 221.

61WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 637.

62KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 224.

63WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 649.

64Písař ji přepsal do soudních knih a obeslal stranu žalovanou. Té byla přečtena žaloba, vydán její opis a stanovena patnáctidenní lhůta k písemné odpovědi. Jestliže během této doby nepřinesla písemnou odpověď, následky byly stejné jako nedostavení se k soudu při ústním procesu. Opis odpovědi žalované strany vydal písař žalobci a ta měla opět stejnou lhůtu na svou reakci. Počet takových písemných podání nebyl omezen, což často vedlo k protahování procesu. Viz: KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 224 – 225.

65WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 649.

66KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 225.

67MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 121.

68V den určený půhonem se pohnaný musel dostavit k soudu a reagovat na žalobu. Jestliže se po druhé nedostavil, hrozilo pohnanému vězení, zejména takzvaně neosedlým občanům města, tj. těm, kteří neměli ve městě dům. Při nedostavení se po třetím obesláním mohla strana ztratit při(„bylo na ní dáno právo stanné“). I samotný žalobce mohl ztratit při uplatněním práva stanného. V soudní den sluha vyvolával strany po třikrát, jestliže strana původní nepovstala, byla vyškrtnuta ze seznamu a strana pohnaná byla od pře osvobozena nebo-li absolvována. Viz: WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 644 – 647; KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 219.

69Mohlo se také uhnout do postranní pře, jestliže pohnaná strana tvrdila, že není povinna na žalobu odpovídat pro nejasnost žaloby či pro jinou příčinu. Viz: WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 647.

70KLABOUCH, Staré české soudnictví, 222.

71KLABOUCH, Staré české soudnictví, 222 – 223.

72WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 648 – 649.

73WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 649.

74KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 223.

75WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 681.

76WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 695.

77WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 696.

78KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 239.

79WINTER, Zlatá doba českých měst, s. 123.

80MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 121.

81FRANCEK, J.: Hrdelní soudnictví v Čechách v 16. – 18. století. In: Česká města v 16. – 18. století (red. J. Pánek). Praha 1991, s. 43.

82FRANCEK, Hrdelní soudnictví, s. 44.

83FRANCEK, Hrdelní soudnictví, s. 45.

84PROCHÁZKOVÁ, E.: Hrdelní soudnictví města Benešova. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, roč. 21, 1980, s. 213.

85PÁNEK, J.: Městské hrdelní soudnictví v pozdně feudálních Čechách. Československý časopis historický, roč. 32, 1984, s. 695.

86PÁNEK, Městské hrdelní soudnictví, s. 705.

87PÁNEK, Městské hrdelní soudnictví, s. 695.

88Koldín rozdělil tresty na „vyměřené, nařízené a vysvětlené“ tedy právem stanovené, nazvané poenae ordinariae a tresty uložené dle uvážení soudců, nazvané poenae extraordineriae. Dále tresty rozděluje do pěti skupin: trest smrti, majetkové tresty, ztráta cti, vypovězení, vězení dočasné a doživotní. Viz: MALÝ, K.: K některým obecným otázkám trestního práva městského v 16. století v Čechách, In: Městské právo v 16. století – 18. století v Evropě (red. K. Malý). Praha 1982, s. 308.

89MALÝ,K.: České právo v minulosti. Praha 1995, s. 123.

90WINTER, Zlatá doba českých měst, s. 124.

91FRANCEK, Hrdelní soudnictví, s. 46.

92FRANCEK, Hrdelní soudnictví, s. 47.

93WINTER, Zlatá doba českých měst, s. 126.

94KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 229.

95KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 223.

96KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 223; WINTER, Kulturní obrat českých měst II, s. 685.

97WINTER, Kulturní obrat českých měst II, s. 685.

98JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 239.

99WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 618.

100KAPRAS, Právní dějiny zemí Koruny české I., s. 60.

101WINTER, Zlatá doba českých měst, s. 121.

102Například v Pardubicích do roku 1512 si konečný výrok z rozsudku městské rady při odvolání ponechával pán města. Teprve až po tomto roce šla odvolání ke Starému Městu. Viz: SAKAŘ, J.: Dějiny Pardubic nad Labem. Díl II. Část 1. Zřízení městské do roku 1900. Pardubice 1924, s.88.

103WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 685 – 686.

104WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 686.

105WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 687 – 692.

106ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 386 – 389.

107WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 692.

108WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 629.

109BĚLOHLÁVEK., Dějiny Plzně, s. 164.