1. Historické poměry předcházející zřízení apelačního soudu

1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci

1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů

1.3 Důsledky porážky stavovského povstání

                        [HLAVNÍ STRANA]


1.1 Nástup Habsburků na český trůn a upevňování královské moci [zpět]

Charakter státního uspořádání evropských států v 16. století byl určován jedním základním prvkem a to růstem vlivu stavovství. V jednotlivých zemích se projevovalo různou mírou intenzity. Všeobecně však růst stavovské moci dosahuje takové síly, že stavy se stávají plnohodnotnou protiváhou královské moci a toto státoprávní uspořádání je proto nazýváno jako dualistické. V dualistickém státě byli oficiálními nositeli politického dění vedle panovníka a jeho úředníků příslušníci stavů jako politicky privilegovaných korporací.1 Tento jev byl v naší zemi ještě víc umocněn slabou vládou jagellonských panovníků, kteří navíc pobývali v sousedních Uhrách a ponechávali správu země v rukou nositelů zemských úřadů. České království bylo tak spíše šlechtickou oligarchií než monarchií.2 Mimoto v Čechách husitskou revolucí byla smetena hospodářská a politická moc katolického kléru, naproti tomu však podstatně vzrostla váha královských měst3. S tím se ale zejména vyšší šlechta nemohla smířit a tak docházelo k neustálým střetům mezi oběma tábory. Avšak již brzy měl být tento vývoj narušen rozšířením moci habsburského rodu do středoevropského prostoru.4

Roku 1515 byla mezi českým a uherským králem Vladislavem Jagellonským a císařem Maxmiliánem Habsburským uzavřena ve Vídni smlouva o vzájemných sňatcích jejich potomků a jejich dědických nárocích.5 Dne 13. ledna 1522 bylo také uzavřeno manželství mezi Ferdinandem Habsburským a Annou Jagellonskou. Ferdinand zpočátku vyhlížel jako nedůstojný partner Anny Jagellonské, to se ale záhy změnilo bruselskými dohodami z roku 1522.6 Ferdinandovi byla přidělena vláda v dědičných rakouských zemích, budoucí opory agresivní Ferdinandovy politiky a také se tímto stal zakladatelem rakouské větve habsburské dynastie.

Hned v prvních letech vlády v rakouských zemích se Ferdinand Habsburský projevil jako rozhodný zastánce absolutismu a nekompromisní uzurpátor stavovských svobod. Už roku 1522 potlačil stavovské povstání a nejtvrději postupoval právě proti městskému stavu. Odmítal vidět v měšťanstvu plnoprávný stav. Města chápal jako součást královské komory a tedy jen jako královy poddané, jejichž hlavním úkolem je obstarávat panovníkovi potřebné finance a bez výhrad plnit jeho příkazy. Za svobodné stavy uznával jen šlechtu a duchovenstvo.7 Svůj postoj jasně demonstroval roku 1526, kdy tvrdě potlačil měšťanské svobody ve Vídni.8 Od počátku též vymáhal vysoké berně, které nejvíce doléhaly na měšťanstvo.9 Mimo to také vystupuje jako obránce římsko katolické církve, která vždy byla nejvýznamnější spojenec rozpínavé politiky Habsburků. V 16. století je jednota středověké církve silně ohrožena reformací, která se v podobě Lutherova učení začíná šířit nejen v Německu, ale i v okolních státech včetně českého království a rakouských zemí. Ferdinand jako věrný spojenec svého bratra Karla I. podniká všemožné kroky k potlačení této nákazy katolické církve. Spolu s ním se také účastní krvavého potlačení velkého německého selského povstání roku 1525.10 Takový byl obraz Ferdinanda Habsburského před rokem 1526, kdy došlo k uvolnění českého královského trůnu. I přes tyto z pohledu stavovské obce negativní rysy mu bylo souzeno uspět v kandidatuře na český královský stolec.

Na konci srpna 1526 byla v bitvě u Moháče tureckou armádou tvrdě rozdrcena armáda krále Ludvíka Jagellonského. Po bitvě na útěku utonul i samotný mladý král a tak se uprázdnilo místo na uherském a českém královském trůnu. Dalo se očekávat, že mezi kandidáty bude figurovat i jméno Ferdinanda Habsburského, který tak bude uplatňovat dědičné nároky vyplývající ze sňatku s Annou Jagellonskou. Zájemců o českou korunu bylo hned několik.11 Otázkou zůstává proč stavové zvolili kandidáta, který byl známý svým nepřátelským postojem jak ke stavovským svobodám tak i k nekatolickým vyznáním.12

V nástupnickém boji hlavní úlohu sehrála otázka placení starých královských dluhů, jež tvořily nemalou sumu.13 Určitý vliv měla i vzrůstající prestiž habsburského rodu a vyšší šlechtě bylo určitě sympatický Ferdinandův postoj k městskému stavu.14 Také značná část panstva byla nespokojena s dosavadní slabou královskou mocí a uvědomovala si jaký prospěch by mohlo přinést obnovení rovnováhy sil mezi králem a stavovskou obcí.15 Určitý vliv mělo pravděpodobně i sebevědomí českých stavů, kteří si byli jisti svou silou a předpokládali, že budou schopni obhájit získané pozice před tak silným panovníkem, jakým byl Ferdinand.16 Každopádně byl 23. října v tajné volbě ve Svatováclavské kapli zvolen 24 voliteli českým králem.17

Pro Ferdinanda to však nebylo vítězství konečné. Zbývala stále druhá polovina jagellonského dědictví a ambiciózní Ferdinand se ho nehodlal vzdát. Za přispění sestry Marie byl 16. prosince zvolen v Prešpurku jako uherský protikrál Jana Zápolského. Ferdinand tak vytvořil základ rakousko-česko-uherského soustátí, které původně vzniklo jen jako personální unie, se téměř o století později začalo přetvářet v centralizovanou absolutistickou monarchii. Je jisté, že vládou Ferdinand I. v našich zemích začíná obrat, který se dovršil za Josefa II. a vyústí v přeměnu Čech na pouhou provincii rakouského mocnářství.18

Tento cíl se ale stále nacházel v nedohlednu a Ferdinand I. musel prozatím postupovat pomalými kroky s ohledem na velice silné pozice, které si stavové za slabé jagellonské vlády vydobyli. Postupoval dle známého latinského hesla „divide et impera“ využívajíc tak rozporů ve stavovské obci, založených buď na již popsaném stavovském partikularismu jednotlivých zemí českého království či rozporů mezi šlechtou a městy a nebo mezi šlechtou navzájem. Nikdy nepostupoval proti stavovské obci jako celku, ale vždy postihoval pouze její jednotlivé složky, nebo zasahoval jen proti konkrétním jednotlivcům.

První problémy se objevily krátce po volbě na jednání ohledně podpisu listin uznávajících stavovské svobody. Ferdinand okamžitě dokázal zúročit rozdíly panující mezi stavy českých zemí. Českým stavům sice nakonec ustoupil, ale zástupce vedlejších zemí Ferdinand I. odbil jen pouhými sliby.19 Neznamenalo to však zásadní porážku vedlejších zemí, jelikož Ferdinand by okamžitě omezil zemské svobody bez ohledu na jejich písemné sepsání, kdyby mu to dovoloval poměr sil. Tak to mu ale nebylo, stále všechny zemské instituce byly pod vlivem stavů a panovník byl na stavech závislý v mnoha ohledech a hlavně ve finančních záležitostech.

V předbělohorském období čeští stavové užívali jako prostředek nátlaku na panovníka svůj nutný souhlas k výběru berní. Jestliže král potřeboval získat nové finance, nezbývalo mu než přistoupit na ústupky ve prospěch stavů. A vzhledem k výbojné politice Ferdinanda byly jeho žádosti o vypsání berní časté a tak se také staly hned v prvních letech jeho vlády předmětem sporu. Samotným vypsáním berní však problém nekončil, celý aparát výběru daní byl v rukou stavů a dle toho také docházelo k jejich vybírání. U krále se nakonec vždy shromáždila menší částka než jaká byla vypsána.20

Za těchto okolností král musel přistoupit k reorganizaci finančních orgánů svých zemí. Vytvořil vlastní finanční aparát nezávislý na moci stavů. Ve Vídni zřídil dvorskou komoru, jež byla ústředním orgánem pro správu královských financí a stala se tak jednou z institucí, jejichž zřízení napovídalo, že dochází k pozvolnému přechodu personální unie v unii reálnou, tedy centralizovanou mnohonárodnostní monarchii. Stejně tak pro dohled a kontrolu nad královskými financemi v jednotlivých zemích zřídil českou komoru, která byla centralizovaným orgánem pro všechny země Koruny české (pouze Slezsko mělo od roku 1558 komoru zvláštní) a stejný úřad také zřídil v Uherském království.21 Jednalo se o typické byrokratické orgány, které byly obsazovány a placeny panovníkem, tedy se nacházely mimo jakýkoliv vliv stavů.

Dalším projevem centralizačních snah Ferdinanda I. bylo i vytvoření tajné a dvorní rady ve Vídni a později také vojenské rady. Jednalo se o poradní orgány panovníka, opět založené na byrokratickém principu, obsazované úředníky placených králem a vybíranými z řad králových stoupenců, většinou příslušníků rakouské nižší šlechty. Zatímco dvorské komoře na zemské úrovni odpovídala jmenovaná česká komora a od roku 1558 i komora slezská, vazba české kanceláře a dalších nejvyšších zemských úřadů na tajnou radu byla pouze zprostředkována povoláním určitého vedoucího úředníka do toho ústředního orgánu.22 Ač oficiálně to byly orgány poradní, ve skutečnosti se jednalo o úřady, které právě měly poznenáhlu nahrazovat zemské úřady existující v jednotlivých zemích. Jejich význam, a to zejména tajné rady, vzrostl po roce 1620.23

Prvním významným zásahem do stavovských svobod, který vedl k posílení královské moci, byl roku 1528 zákaz svolávání krajských sjezdů bez králova souhlasu24. Krajské sjezdy byly základnou politické aktivity měšťanstva a zejména nižší šlechty. Souvisely se způsobem organizace zemských sněmů. Každý šlechtic si musel účast na těchto sněmech zajistit svými vlastními prostředky. Pro chudší nižší rytířstvo by taková plná účast znamenala neúnosné výdaje. Proto se scházeli na krajských sjezdech a spolu s královskými městy, kde volili své delegáty na zemský sněm, kterým byli dávány plné moci a instrukce.25 Byly tak nebezpečnou oporou opozice nižších stavů. Tímto činem vyřadil Ferdinand většinu nižší šlechty z politického života a ze zemských sněmů tak stále více činil doménu vyšší šlechty. Král opět obratně využil rozporů uvnitř stavovské obce. Panstvo se na stranu rytířstva a měst nepostavilo, vyhovovalo mu omezení politického vlivu nižších stavů a ve své omezenosti si neuvědomovali, že tak došlo k oslabení moci celé stavovské obce.26 Měšťané občas hledali náhražku za krajské sjezdy všech stavů v separátních krajských sjezdech zástupců královských měst, které se vymykaly kontrole panovníka i šlechty.27

K rozporům mezi králem a stavy docházelo také při obsazování nejvyšších zemských úřadů. Ve stavovském státě byl panovník závislý na šlechtě i při jmenování nejvyšších zemských úředníků. Ferdinand se ale stále častěji pokoušel obsazovat tyto úřady svými stoupenci. Docházelo k neustálému boji mezi stavy a králem o místa v nejvyšších zemských úřadech. Ferdinand musel používat skryté formy nátlaku nebo sliby a nejrůznějšími výhodami získávat úředníky na svou stranu.28

Finanční problémy vedly Ferdinanda k zásahu proti Šlikům, což byl bohatý panský rod ze severozápadních Čech. Šlikové zneužili slabé jagellonské vlády a přisvojili si veškeré zisky z těžby stříbra v jáchymovských dolech a dokonce začali razit vlastní mince a to přesto, že horní a mincovní regály byly od nepaměti výsadním právem panovníka. Už v roce 1528 na Šliky Ferdinand zaútočil a podařilo se mu získat zpět mincovní regál. Ražba tolaru měla být nadále prováděna v královské mincovně a Šlikům nadále náležel jen podíl na zisku. Těžbu si ale stále ve svých rukou ponechávali Šlikové.29 K obnově výsadních horních práv došlo až roku 1534, kdy Ferdinand donutil zemský sněm přijmout tzv. „Narovnání o hory a o kovy“. Panovník musel ale souhlasit s omezením svého horního regálu, zůstala mu vyhrazena těžba stříbra a zlata, ostatní nerosty mohli těžit stavové30.

Od počátku Ferdinandovy vlády docházelo ke konfliktům s městy, jak se dalo očekávat vzhledem k již zmíněnému Ferdinandovu postoji ke třetímu stavu. V roce 1528 zrušil jednotu Starého a Nového města, která mezi oběma pražskými městy panovala již od roku 1518 a dosadil místo dosavadního jednoho konšelského úřadu pro obě města do každého města opět konšely zvláštní. Zakázal pod trestem ztráty hrdla a majetku obnovení jednoty pražských měst.31 Staré i Nové město pražské patřily k vůdčím silám celého městského stavu a jejich spojení nebezpečně posilovalo pozice pražských měst ve stavovské obci. Tímto opatřením Ferdinand sledoval oslabení jednoho z nejvýznamnějších zárodků stavovské opozice. K stejnému cíli směřovalo nařízení o zákazu konání shromáždění velkých obcí bez výslovného souhlasu krále. Velká obec byla schůze všech dospělých obyvatel města, tedy přesněji vlastníků domů a představovala tak mnohem větší nebezpečí oproti umírněnější městské radě. Toto omezení později rozšířil i na ostatní královská města. Zákaz schůzí velkých obcí znamenal současně podporu patriciátu a znemožnění opozičních projevů ve městech.

K prvnímu nejvýznamnějšímu střetu s městy však došlo při pokusu reformovat daňový systém. Jak jsem se již zmínil, dosavadní daňový systém králi nepřinášel finanční zisky, jaké by si představoval. Změnu mělo přinést zavedení tzv. daně z obratu nebo-li z prodeje, která byla do té doby v Čechách neznámá.32 Šlechta ochotně přistoupila na novou daň, jelikož její tíže dopadala obzvlášť na města a nejnižší sociální vrstvy. Avšak odpor proti dani z prodeje v několika městech přerostl v sociální bouře. Některé městské rady dokonce odmítaly novou berni vybírat. Král nakonec musel ustoupit a po bezvýsledném jednání vybírání daně zastavil. Hlavním nositelem odporu bylo městské řemeslnictvo. Boj proti dani tak ukázal, že cechy a v nich organizované řemeslnictvo patří k nejvlivnějším činitelům ve městech.33 Po zrušení schůzí velkých obcí se cechy staly jakousi jejich částečnou náhradou a docházelo v nich k formování nejširší městské opozice, což zajisté bylo Ferdinandovi trnem v oku. Tento první střet s městy dopadl pro krále neúspěchem. Stavovská pozice byla stále ještě dostatečně silná a král si nemohl dovolit postupovat otevřeně proti její vůli.

Od nástupu Ferdinanda I. na český trůn bylo zřejmé, že v porovnání s předchozí slabou jagellonskou vládou došlo k výrazné změně. Panovník využíval každé vhodné příležitosti k posílení královské moci, což určitě stavům nebylo po chuti. Z výše uvedeného je zřejmé, že se Ferdinandovi podařilo poměrně rychle odstranit nebo ovládnout ty složky vnitřní správy země, které nebyly pevně zakotveny v zemském zřízení a na nichž měly zájem pouze jednotlivé stavovské korporace nebo dokonce jen jejich části (potlačení krajských sjezdů, zákaz shromáždění velkých obcí, zrušení jednoty pražských měst).34

Proti Ferdinandově politice se pozvolna začala vytvářet měšťansko-šlechtická opozice. V jejím čele stálo především měšťanstvo královských měst. Právě města byla nejvíce postihována stále rostoucími berněmi a kromě toho měla jako královská komora vůči králi řadu jiných povinností, jako bylo například nucené zásobování vojska, dodávání povozů, děl a zejména nikdy nesplacené půjčky.35 Ferdinand také jasně od počátku své vlády dával najevo, že se v bojích mezi městy a šlechtou staví plně na stranu šlechty. Přesto neustálé Ferdinandovy zásahy proti stavovským svobodám zaháněly do protihabsburského tábora všechnu nižší šlechtu a také část panstva. Stavovská opozice měla ale stále podobu nahodilých projevů odporu. Aby došlo k vyhrocení stavovské politiky, byl potřeba spouštěcí činitel, kterým se měl stát Ferdinandův záměr donutit stavy k účasti na potlačení protestanské opozice v říši.




1.2 Válka šmalkaldská a odboj českých stavů [zpět]

Souběžně s upevňováním králových pozic v českých zemích se pokoušel o podobné posílení moci císaře v říši Ferdinandův bratr Karel V. Svatá říše byla tehdy rozpadlá na řadu nezávislých území, která jen formálně uznávala nadřazenost římskoněmeckého císaře. Tento vývoj se pokoušel zvrátit císař Maxmilián I. a znovu restaurovat ideu univerzální křesťanské říše. V takovém úsilí pokračoval i jeho vnuk Karel V. Na rozdíl od českého krále Ferdinanda si však Karel V. počínal mnohem rozhodněji a tvrději. Uplatňoval svou moc v záležitostech, které považovali němečtí feudálové za svou vnitřní doménu, také požadoval placení do té doby neobvykle vysokých daní.36 Stejně tak nevoli budily jeho zásahy do náboženské sféry. V 16. století se úspěšně šířila reformace v německých zemích, což samozřejmě narušovalo Karlovo úsilí o vytvoření univerzální křesťanské říše. Pokládal za svou povinnost bojovat proti tomuto ohrožení jednoty církve. Na takový zápas však Karel neměl dostatečné prostředky, čekal ho dlouhý a vysilující boj, který nemohl skončit trvalým vítězstvím a likvidací reformačního hnutí. Na obranu proti Karlovi V. založila německá protestantská knížata a některá svobodná říšská města obranný spolek tzv. Šmalkaldskou jednotu. Tento svaz byl založen již roku 1531 a v jejím čele stál saský kurfiřt Jan Fridrich. Proti Šmalkaldské jednotě se o sedm let později vytvořil v Norimberku spolek katolických vládců, k němuž na popud svého bratra přistoupil i král Ferdinand.37

Zpočátku Habsburkové museli nečinně přihlížet, jak se reformace šíří v Německu a dokonce i do jejich vlastních zemí. Války s Turky a francouzským králem Karlovi V. nedovolovaly proti protestantským knížatům vystoupit, jelikož byl dokázán na jejich pomoc. Narůstající napětí mezi katolickým a protestantským táborem však dříve nebo později muselo přerůst v ozbrojený konflikt. Předpoklady pro otevřený útok proti Šmalkaldské jednotě se začaly vytvářet na počátku čtyřicátých let. Roku 1544 byla uzavřena smlouva v Crespi s rivalem Habsburků francouzským králem Františkem I., jehož síly byly vázány v konfliktu s Anglií a proto byl i později nucen úmluvu dodržet.38 Turecký sultán Soliman musel větší část své armády obrátit proti Peršanům a přistoupil na příměří. Také se Habsburkům podařilo úspěšným diplomatickým jednáním získat na svou stranu ctižádostivého Mořice Saského, který i přes svou protestantskou orientaci se přiklonil na katolickou stranu zlákán možností získat kurfiřtský titul a vládu nad celým Saskem. Což mělo vojenské výhody i ideologický význam, Habsburkům to umožnilo popírat s odvoláním na nekatolického spojence náboženský podtext války a vydávat ji tak jen za snahu o potrestání odbojných knížat.

Konečně v létě 1546 propukl boj otevřeně a Karel V. dal do říšské klatby protestantské vůdce saského kurfiřta Jana Fridricha a lankrabě hesenského Filipa. Přes císařovy přípravy šmalkaldské vojsko získalo převahu a Karel V. zoufale potřeboval pomoc svého bratra Ferdinanda. Ohroženy byly nejen habsburské pozice v říši, ale i ve střední Evropě,39 Ferdinand musel poskytnout svému bratru plnou podporu. Finanční půjčky od představitelů obchodních a bankovních domů byly omezené, jelikož většinu jejich aktiv již odčerpal Karel V. Stejně tak se Ferdinand nemohl spolehnout na pomoc rakouských stavů, kteří dali v předchozím roce souhlas k obzvlášť vysoké dani, Uhry byly oslabené tureckými výpady a válkou s Janem Zápolským a vedlejší země koruny české mu poskytly nepříliš vysoký obnos a na další jejich pomoc Ferdinand rezignoval. Bylo zřejmé, že klíčový význam bude mít České království, kde však musel Ferdinand očekávat potíže vzhledem k sympatiím s německou reformací protestanské části stavovské obce.40

Na sněmu v létě 1547 se Ferdinandovi nepodařilo získat finanční pomoc, ale stavy mu povolily svolání zemské hotovosti pro případ, že by země byla ohrožena nepřítelem. Zemské právo nedovolovalo použít zemské vojsko za hranicemi země a stavové naivně doufali, že král zemské zákony neporuší. Zemská hotovost se skládala z velmi nezkušeného a nedostatečně vyzbrojeného vojska a jeho bojová hodnota byla nízká, přesto však Ferdinand vzhledem ke své finanční situaci musel tuto problematickou pomoc přijmout a v září svolal zemskou hotovost do Kadaně.

Proti královskému mandátu se zvedla vlna odporu. Stavové neměli chuť k účasti na záležitostech, jejichž účel jim nebyl dostatečně jasný a které se jejich země netýkaly.41 Po vysilujícím jednání se králi nakonec podařilo docílit, že zemské vojsko se v Kadani shromáždilo, i když téměř o měsíc později a Ferdinand vydal opovážlivý rozkaz k pochodu za hranice do Saska. Současně z druhé strany měl začít obsazovat saské území i Mořic Saský. Úkolem celé vojenské akce bylo odlákat pozornost Jana Fridricha, jehož armády tísnily Karla V. na jihu Německa. Vtažení zemské hotovosti do bojů za hranicemi bylo samozřejmé v rozporu se zemskými zákony, které zakazovaly použití zemského vojska za hranicemi státu. V shromážděné armádě se zvedla vlna odporu, mnohé oddíly odmítly pokračovat za hranice země. Ferdinandovi se ale nakonec podařilo většinu přesvědčit k tažení za hranice. Bez výraznějších problémů se podařilo obsadit opuštěnou kurfiřtovu zemi, i když se Ferdinand musel omezit jen na obsazení českých lén v saské zemi. Avšak 11. listopadu končil podle sněmovního usnesení termín svolání vojska a to se také ve velkém nepořádku rozešlo. Bez úspěchu dopadlo Ferdinandovo vyjednávání o prodloužení lhůty k držení vojska v poli.42

Rozhořčený král byl rozhodnut potrestat všechny iniciátory rebelie, ale jelikož konflikt v Německu stále trval, musel si počínat opatrně, aby nevyvolal vlnu odporu v celé stavovské obci. Exemplárně potrestal jen určité osoby, což mělo být výstrahou ostatním.43 Dne 22.prosince povolal tedy před královský soud většinou důstojníky městského vojska. Přísněji naložil jen s hejtmany, kteří údajně měli přemluvit vojenské oddíly, aby netáhly za hranice. Tak nechal stít hejtmana z kraje táborského. K stejnému trestu byli odsouzeni i hejtman kouřimského a hradeckého kraje. První byl omilostněn údajně na přímluvu umírající královny Anny Jagellonské, druhému se podařilo včas uprchnout.44 Opoziční šlechtu prozatím král z ohledem na náladu v zemi ponechal bez potrestání.45 Při trestání protihabsburských projevů Ferdinand zcela vynechal Pražany, kteří se dokonce bránili tomu, aby jejich vojsko opustilo město a Praha také představovala nejnebezpečnější centrum opozice vzhledem k jejímu vlivu na ostatní královská města. V pražských městech ale nevládl dostatečný klid a král tak opět nechtěl přispět k vyhrocení napětí.46

Zajímavé je, že součástí nerealizovaného trestu nad neposlušnými Pražany již tehdy mělo být omezení soudní pravomoci konšelského úřadu Starého Města. Soud Starého města získal nejváženější pozici v oblasti švábského či staroměstského práva v Čechách, což znamená, že všechna města náležející do této právní oblasti se obracela pro naučení ke staroměstské soudní stolici. Ferdinand tak chtěl využít zúčtování s rebely k omezení moci hlavního města. Měl v úmyslu vztáhnout k sobě odvolání, která do té doby směřovala ke Starému městu a údajně byl také ovlivněn stížnostmi některých osob, které se na krále obracely o pomoc vůči konšelskému úřadu Starého Města. Ferdinand obeslal čtyři osoby z městské rady před komorní soud, konkrétně hofrychtéře Jakuba Fikara z Vratu, staroměstského kancléře Sixta z Ottersdorfu, konšela a budoucího radu apelačního soudu Tomáše z Javořice a městského písaře Matyáše z Paumberka. Nejvyšší hofmistr jim oznámil králův úmysl přenést na sebe apelace z měst práva norimberského nebo-li staroměstského. Aby měl komorní soud dostatečné podklady pro odvolací řízení nad městskými soudy, král nařizoval pozvaným zástupcům Starého Města sepsání platného městského práva už do druhého dne. Tato narychlo sestavená „kodifikační komise“ však následující den králi sdělila, že nemůže svůj úkol splnit. Odvolávali se na velké množství královských privilegií, která by bylo třeba sebrat a jež jim nejsou momentálně ani všechna k dispozici a i na existenci nepsaného práva, které by nebylo možné v tak krátké lhůtě uspořádat.47 Je pravda, že se určitě jednalo o úkol nadlidský a bylo by k němu potřeba několika let, jak měšťané uváděli. Na druhou stranu výmluva, že nemají všechna královská privilegia pohromadě, nebyla příliš pravdivá, jelikož o rok později byli schopni městská privilegia panovníkovi během několika dnů odevzdat a navíc některá z nich u sebe přechovával i samotný Sixt z Ottersdorfu.48 Přesto král, vědom si svého nejistého postavení, dále nenaléhal a svůj záměr omezit městské soudnictví odložil. Avšak běh událostí umožnil Ferdinandovi I. již příští rok plně realizovat úmysl podřídit městské soudnictví své kontrole.

Válka ale pokračovala a Jan Fridrich ohrožoval Mořice Saského, Ferdinand musel opět reagovat. Finanční a časová tíseň jej nutila opět požadovat pomoc českých stavů. Dne 12. ledna vydal „osudný“ mandát, který vyvolal vlnu nevole v téměř celé stavovské obci. Sixt z Ottersdorfu jej příznačně označil „příčinou všeho budoucího zlého“.49 Mandát přikazoval svolání zemské hotovosti, která měla v rozporu s privilegiem Jana Lucemburského z roku 1310 táhnout za hranice státu.50 Za neuposlechnutí rozkazu hrozil nejvyšší trest, tedy ztráta hrdla, cti a majetku. Ferdinand se odvolával na ustanovení ve Vladislavském zřízení zemském, které umožňovalo svolání zemského vojska v případě ohrožení či napadení státu, v tomto případě údajně kurfiřtem Janem Fridrichem. Svolání hotovosti bez souhlasu zemského sněmu bylo stavy pokládáno za přímé porušení zemských zákonů. Takový zásah do stavovských svobod musel pobouřit i umírněnou část stavů.51 K prvním bouřím došlo nejprve v obou pražských městech. Staré i Nové Město odmítlo uposlechnout mandát a do Litoměřic vojska nevyslala. Ostatní města následovaly příkladu Prahy až na tři převážně katolická města Plzeň, Budějovice a Ústí nad Labem. Také většina šlechty mandát odsoudila jako protiprávní a jestliže se do Litoměřic vypravila, tak proto aby mohla vyjednávat s králem. Přesto se stavové sešli v hojném počtu, ve městě se krále očekávalo přes 500 příslušníků českých stavů, což několikrát převyšovalo běžnou účast na sněmech.52

Na počátku února král dorazil do Litoměřic a od 8. do 10. února se stavy vyjednával, odvolával se na nedotknutelnost území České koruny a obnovené přátelské smlouvy s dvorem saským (samozřejmě jen s vévodou Mořicem), uzavřené za krále Jiřího z Poděbrad. Stavové ale zůstali neoblomní. Král musel ustoupit a spokojit se s dobrovolnou pomocí několika věrných šlechticů a oněch tří katolických měst.

Mezitím se situace v Praze vyhrotila, přes králův zákaz došlo ke společnému shromáždění obcí obou pražských měst. Pražské měšťanstvo se zavázalo k společné obraně svých práv před případnou královou odplatou. Krátce na to se k pražských městům připojila část panstva a rytířstva. Shromáždění stavové vyzvali krále, aby na březen svolal sněm a jestliže tak neučiní, „že by oni stavové sami k tomu času středopostní uprostřed měsíce března do Prahy se sjeli, a že by tu o potřeby, králi a království českému důležité, způsobem sněmovním jednali.“53 Tím stavovský odpor překročil hranici pouhé pasivní rezistence a přerostl v protikrálovský odboj.54

Král odpověděl, že žádosti vyhovět nemůže a přísně zakázal konání krajských sjezdů i středopostního sněmu v Praze. Stavové rozkaz neuposlechli a skutečně se v polovině března v Praze sešli zástupci stavovské obci z celé české země. Stavové tak chtěli využít ve svůj prospěch Šmalkaldskou válku v říši, která se zatím nevyvíjela pro habsburskou stranu příliš nadějně. Shromáždění stavové vypracovali rozsáhlý dokument nazvaný „Přátelské snešení stavův českých“. Jednalo se o program, který vznikl jako formální předloha k jednání budoucího zemského sněmu. Skládal se celkem z 57 článků, jež zejména obsahovaly řadu zásadních výhrad vůči dosavadní panovnické politice v Čechách, tak přímo i požadavky na konkrétní změny v organizaci správy země.55 Zjednodušeně lze říci, že stavové tímto „snešením“ chtěli získat nazpět vše, co král odebral z pravomoci stavovské obce během své dosavadní vlády.56 Určitě nejopovážlivějším rozhodnutím bylo svolení stavů postavit na svou obranu stavovské vojsko a tak se fakticky dopustili obdobného porušení zemského práva jako král.57 Neméně závažné bylo i zvolení stavovského výboru tedy jakési stavovské vlády a jejími členy byly samozřejmě také i konšelé pražských měst.

Mezitím však docházelo k zásadním změnám na německém bojišti. Kurfiřt Jan Fridrich vstoupil na české území a obsadil Jáchymov. Za nedlouho na české území se přesunula i armáda Ferdinandova a Mořice Saského. Císař zatím postupoval se svým vojskem k Chebu, kde se jejich armády měly spojit, aby společně zaútočili na saského kurfiřta.58 V zemi se rozšířila zpráva, že vojska táhnou do Čech, aby krvavě zúčtovala s povstalci. Na popud Prahy, kde panovala nejbouřlivější nálada, došlo ke svolání stavovského vojska pod velením Kašpara Pluha z Rabštejna. Ve stavovské obci se výrazně počala projevovat její nejednotnost. Na rozdíl od měst a bratrské šlechty se většina šlechticů bála otevřeného výstupu proti králi. Stavovský výbor, který musel jednat i s ohledem na umírněné členy, se tak neodvážil k radikálním krokům.59

V Německu se situace obracela ve prospěch Habsburků. Pod vlivem událostí docházelo k rozpadu stavovské opozice, což se i výrazně projevilo na dubnovém sněmu svolaném již panovníkem, kde převahu získali královi stoupenci. Radikálnější strana dokázala sice získat zbytek stavovské obce k podpisu Přátelského snešení, ale jednalo se už jen o formální úspěch, jehož cílem bylo jen dodatečně legalizovat stavovský odboj60. Rozklad protikrálovské rebelie byl dovršen po bitvě u Mühlberka, kde Habsburkové porazili vůdce Šmalkaldského spolku kurfiřta Jana Fridricha. K jeho prohře mimo jiné pravděpodobně přispěli i sami stavové, jelikož nebyli schopni kurfiřtovi včas poskytnout potřebnou vojenskou pomoc, která by mohla zvrátit poměr sil ve prospěch Jana Fridricha. Kurfiřt také v očekávání vojenské podpory stavů ponechal část své armády u českých hranic.61

Zpráva o kurfiřtově porážce vyvolala v Čechách zděšení. Šlechta se spěšně rozprchla z hlavního města do svých sídel a ponechala pražská města bez pomoci. Ferdinand přesto nedůvěřoval vzbouřencům a vstoupil do Čech s vojskem posíleným o oddíly knížat Mořice a Augusta. Z Litoměřic si prozatím vytvořil hlavní stan a zval si k sobě jednotlivé stavy, aby se ujistil o jejich věrnosti.62 Pánům a rytířům slíbil odpuštění, když prokáží, že se účastnili odboje ze strachu nebo k tomu byli svedeni. Většina toho využila a vystoupila ze stavovského spolku a slíbila králi pomáhat proti všem, kteří by ještě setrvávali v odboji.63 Dostavili se i zástupci odbojných měst, které král ale nepřijal. Jeho jednání dávalo tušit, že s městy naloží nejpřísněji. Osamocená Praha se chvíli bránila Ferdinandově soldatesce, došlo k malým potyčkám, při kterých zemřelo asi 300 lidí, většinou sedláků z okolí Prahy, konšelům se ale podařilo uklidnit rozbouřený lid a hlavní město se vzdalo. Nastalo tak druhé dějství prvního protihabsburského povstání, králova odplata odbojným stavům.




1.3 Důsledky porážky stavovského povstání [zpět]

Od počátku z králova jednání bylo zřejmé, že s městy naloží nejpřísněji a zejména z pražskými městy, která, jak už jsem se několikrát zmínil, přestavovala vůdčí sílu měšťanstva a zároveň i celého stavovského povstání. Ferdinand mohl opět využít rozporů uvnitř stavovské obce, kdy většina šlechty se sobecky oddělila od měst a bratrské šlechty a ponechala je jejich osudu.64 Takováto situace umožnila tvrdě zakročit Ferdinandovi proti několika jedincům, jelikož jeho vítězství nebylo jednoznačné a král věděl, že na ozbrojený konflikt s celou stavovskou obcí nemá dostatek sil. O této skutečnosti hovoří i fakt, že k obsazení pražských měst musel použít „vypůjčené“ vojsko od vévody Mořice. I když Ferdinandova situace byla také ulehčena tím, že stavové vedlejších zemí se do odboje nezapojili, až na hornolužické povstání, které však bylo vnímáno v tehdejších pramenech odděleně, jako by se ani neodehrálo v zemích náležejících do jednoho státního svazku.65

Dne 8. července se konal soud nad Pražany, ve kterém zasedali vedle nejvyšších zemských úředníků a saského knížete Augusta i zástupci šlechty a katolického kléru z vedlejších zemí. Je zřejmé, že při sestavování tohoto tribunálu Ferdinand využil rozporů mezi stavy jednotlivých zemí České koruny.66 Před soud se muselo dostavit několik stovek měšťanů ze všech tří pražských měst. Potom, co byla měšťanům před královským soudem přečtena panovníkova obsílka, Sixt z Ottersdorfu přednesl odpověď měšťanů, ve které se poddávali Ferdinandovi na milost a nemilost.67

Pražská města byla nucena odstoupit do všech závazků, která uzavřela během odboje, vydat všechny spisy týkající se povstání i dopisy vyměněné s ostatními stavy a saským kurfiřtem. Avšak mnohem tíživější byla povinnost odevzdat králi všechna svá privilegia a svobody, většinu městské výzbroje, obecní důchody a statky, městská cla a odvádět daň z piva a sladu (tzv. posudné). Král si také vyhradil právo potrestat osoby, které se proti královské „mocnosti, vrchnosti a důstojenství obzvláště přečinily“.68 Většina přítomných byla pak uvězněna jako rukojmí na Hradě.69 Průběh procesů s ostatními královskými městy byl obdobný. Opět byli obesláni purkmistr, konšelé a další nejvýznamnější měšťané v počtu podle velikosti města. Znovu se vydali králi na milost a nemilost a byli několik dní internováni jako rukojmí. Tresty byly též totožné, města za odpuštění viny ztrácela své statky, privilegia a musela platit pokuty.70

Odnětím privilegií král ve městech nastolil dočasně bezprávný stav.71 Proto také se již v polovině srpna odebrali zástupci pražských měst k nejvyššímu kancléři a požadovali navrácení městských privilegií, a i když neuspěli, král později některé méně významné výsady městům vracel, avšak již přísně podřízené zeměpanskému dozoru.72 Král se snažil procesem s Pražany zastrašit ostatní provinilce a zamezit tak dalšímu případnému odporu, což se mu povedlo.73 Celá stavovská obec se králi poddala.

Král pokračoval v účtování s osmi šlechtickými členy stavovského výboru. Dne 20. července jim byla sdělena stejná obvinění jako Pražanům. Dva šlechticové, kteří uprchli a před soud se nedostavili, byli odsouzeni ke ztrátě hrdla, cti a majetku. Zbytek až na dva byl odsouzen k ztrátě větší části majetku. Hned následující den se konal proces s pěti královskými městy, která král vybral s ohledem na jejich ekonomický potenciál. Následující dny až do 3. srpna probíhala přelíčení s dalšími šlechtici a třiceti královskými městy. Celkově bylo potrestáno šestnáct českých pánů, devatenáct rytířů a dvacet osm královských měst. Z královských měst byla perzekuce ušetřena jen Plzeň, České Budějovice a Ústí nad Labem, která králi poskytla vojenskou pomoc.74 Při vynášení rozsudků byl král ale spíše veden svými ekonomickými zájmy, než mírou provinění souzených. Celkově bylo šest šlechticů, kteří uprchli za hranice, odsouzeno k ztrátě hrdla, cti a majetku. Několik významných pánů bylo odsouzeno do pozice pouhých králových manů a tak se dostali pod jeho kontrolu.75 Polovinu potrestaných tvořili členové jednoty bratrské, takže se král spíše soustředil na potrestání tohoto seskupení, celá česká stavovská obec tak významněji zasažena nebyla.76 Paralelně s procesy probíhal na Hradě od 3. srpna do 6. srpna útrpný výslech na mučidlech.77

V předvečer obecného sněmu se na Hradčanech konala veřejná poprava čtyř vybraných osob: dvou rytířů Václava Pětipeského, Bernarda Barchance z Barchova a dvou měšťanů Jakuba Fikara z Vratu a Václava z Jelení. Nejednalo se o vůdčí osobnosti odboje, král se stále obával možného odporu, kdyby přistoupil k popravě významných osobností, Na druhou stranu chtěl před konáním sněmu stavy dostatečně zastrašit. Proto také sněm konaný následující den vešel do historie pod přízviskem „krvavý“. Hlavní fáze králova účtování s povstalci byla u konce a tak mohl před sněm předstoupit s vyřízenými nejdůležitějšími účty. To se týkalo ale jen šlechty, kterou již po 22. srpnu netrestal, kdežto ve městech si ponechával otevřenou možnost dalších postihů a také toho v následujících měsících využil.78

Je také se třeba zmínit, že Ferdinand I. využil své vítězství k perzekuci jednoty bratrské, kterou považoval spolu s královskými městy za ideologického strůjce a původce protihabsburského odboje.79

Bartolomějský sněm konaný od 23. srpna do 3. září počtem účastníků sněmovní jednání z přelomu 40. a 50. let 16. století,80 přesto mezi sněmovníky chyběli vedoucí představitelé protikrálovské opozice. Sněmu směli přihlížet zástupci královských měst, kterým král z milosti až do odvolání ponechal právo třetího hlasu. Jako odměnu za zachování věrnosti králi získala Plzeň, České Budějovice a Ústí nad Labem na zemském sněmu přední místo po Starém a Novém Městu.81

Král na sněmovním jednání požadoval uznání zákonnosti lednového mandátu, zrušení stavovského spolku, zničení „Přátelského snešení“, výmazu sněmovních usnesení z dubna a května ze zemských desek. Vzhledem k jasné převaze panovníkových stoupenců sněm po krátkém jednání vyslovil s královým návrhem souhlas. Stavovská obec se tak s konečnou platností odřekla odboje.82

V druhé části jednání král vystoupil s mnohem více odvážnou propozicí, která již zasahovala do stavovských svobod. Požadoval zákaz vytváření jakýchkoliv stavovských spolků včetně lanfrýdů, potvrzení svého výhradního práva na svolávání krajských i zemských sněmů, práva obsazovat zemské úředníky a soudce dle svého uvážení a souhlas s korunovací dědiců trůnu ještě za života panovníka, což bylo v rozporu s usnesením stavů z roku 1526.83 V přijatém sněmovním usnesení stavové panovníkovi vyhověli, i když v některých bodech bylo formulováno nejednoznačně a v otázce korunovace dědice se král musel spokojit s odkazem na starší normy.84 Závěr bartolomějského sněmu tak vypovídal o porážce stavů, i když královo vítězství nebylo jednoznačné. Porážka odboje jen pozměnila dosavadní rozložení sil ve prospěch panovníka, stavovská obec se ale stále nevzdávala svých politických ambicí.85

V září král mohl pokračovat v perzekuci měst z cílem vyřadit je z politického života země. Veden svými finančními zájmy přistoupil k rozsáhlému pokutování měst, což spolu s konfiskacemi obecních statků znamenalo pro města neúnosnou ekonomickou zátěž. Královská města kromě Prahy musely zaplatit 95 083 zlatých, král jim později tuto neúnosně vysokou částku musel snížit. K individuálním pokutám bylo odsouzeno 139 občanů Starého a Nového Města. V celkovém součtu představovaly tyto pokuty spolu s kolektivní pokutou Malé Strany a novoměstských a staroměstských cechů téměř jednu třetinu všech vybraných pokut.86 Také si král nechal později zaplatit za navracení některých statků a to těch, které sloužily náboženským a dobročinných účelům. Mimo to města musela platit za navracení privilegií a za povolení znovu nabývat statky do obecní vlastnictví.87

Tato opatření spolu se zabaveným majetkem šlechty a měst znamenala ozdravující injekci pro královskou pokladnu trpící stálým nedostatkem peněz. Z konfiskovaného pozemkového majetku plynul králi stálý zisk a postupný rozprodej nabytých statků se stal významnou fiskální rezervou.88 Rozhodně lze říci, že čeští stavové a zejména města se do značné míry podílela na financování Ferdinandova válečného tažení v letech 1546 – 1547.

Další zásahy do městské samosprávy spojil Ferdinand s navracením městských privilegií jednotlivým městům. Jeho opatření byla ale polovičatá, jelikož změny městské ústavy se netýkaly oněch tří katolických měst, takže vedle sebe existovala v Čechách města s odlišným městským zřízením.

Takto došlo instrukcemi z 8. října a 17. ledna k obnovení funkce královských rychtářů či královských hejtmanů v pražských městech. Původní rychtářský úřad byl městy vykupován a tak z nich učinily obecní úředníky, kteří konali obecní policii ve městech a dohled nad vězni.89 Prostřednictvím nově zřízených královských rychtářů král omezil městskou samosprávu. Tito úředníci měli právo býti přítomni na zasedání městské rady, zrušit její usnesení, vykonávali politický a fiskální dozor nad městy a schůze všech měšťanů se nesměla sejít bez jejich souhlasu.90 Zejména hejtmani, kteří byli jmenováni z řad šlechty, získali fakticky pozici králových místodržících ve městech.91 Intenzita zasahování do městské politiky u královských rychtářů byla částečně zmírněna tím, že byly většinou jmenováni z řad domácích měšťanů, i když samozřejmě vůči králi loajálních.92

Další významným zásahem bylo omezení cechů, které, jak již jsem se zmínil, představovaly významnou politickou sílu ve městech. Král cechy nejprve zrušil, ale záhy je svým „rozhodnutím o ceších“ obnovil. Staré cechovní řády tak sice zůstaly zachovány, ale panovník ponechal ve svých rukou jejich kontrolu. Formálně tak zůstala podoba cechovních řádů stejná, ale v praxi došlo k oslabení některých jejich významných pravomocí. Například jim bylo odňato právo svobodného shromažďováni, žádná schůze mistrů se nemohla konat bez souhlasu královského hejtmana a bez přítomnosti královského rychtáře. Také ztratily schopnost čelit konkurenci, což vyplývalo z přechodu rozhodování nad cechovními staršími z městské rady na krále, v jehož zájmu nebylo omezovat neustále rostoucí počet řemeslníků ve městech, Později v letech 1558 až 1562 si cechy vykoupily odňatá privilegia, i když prošly přísnou cenzurou a některá ustanovení nehodící se zeměpanské moci z nich byla vypuštěna.93

Spolu s obnovením královských rychtářů a omezením moci cechů bylo nejvážnějším zásahem do pravomoci měst zřízení tzv. rady nad apelacemi nebo-li apelační soudu na počátku roku 1548. Jak již jsem se zmínil, úmysl omezit městské soudnictví pojal Ferdinand I. již při účtování s rebely po nepokojích v roce 1546. Situace mu tehdy ale nakonec nedovolila takový záměr realizovat. Je jasné, že se změnou politických sil neváhal s omezením soudní pravomoci měst. Král tak sledoval oslabení autority některých měst, zejména konšelů Starého Města, která byla odvolací stolicí v oblasti práva staroměstského, v naší zemi převažující. Zároveň také chtěl zamezit odvolávání z Litoměřic, která byla vrchní stolicí oblasti práva magdeburského, do Magdeburgu, tedy za hranice českého státu. V tomto případě je někdy považována za příčinu takového postupu i skutečnost, že Magdeburg, jehož právo zasahovalo značnou část Čech, Moravy a Slezska, byl považován za jedno z hlavních center protestanského hnutí.94 Takové královo úsilí o zamezení odvolávání k zahraničním městům by mohlo být pokládáno za snahu posílit samostatnost českého státu vůči říši. Ferdinand byl však zcela veden jen svými absolutistickými tendencemi a záměrem zlikvidovat jakoukoli samostatnost a nezávislost královských měst. Samotný král se údajně vyjádřil, že zřídil apelační soud proto, „aby oklestil přílišnou pýchu Pražanů“.95

Již na „krvavém“ sněmu Ferdinand stanovil: „Jestliže by se komu zdálo, že by skrze soudy a ortele v městech královských obtěžován byl, aby ten každý před krále aneb rady k tomu od něho zřízené se odvolati a appelaci vzíti mohl.“96 Krátce na to 24. září v královských mandátech (kterými mimo jiné navracel městům některá méně významná privilegia, zároveň stanovoval jejich omezení, vymezoval pravomoci královských hejtmanů a rychtářů, rušil cechy a přisvojoval si právo odúmrtní) vyhlásil, že nadále odvolání z měst nemají směřovat do Starého Města, ale ke králi a v jeho nepřítomnosti k radě apelační, kterou hodlal král k tomu účelu zřídit na Pražském hradě.97 V rozhodnutích adresovaných městům magdeburské oblasti zakázal odvolávání z Litoměřic, Nymburku, Mělníka, Loun, Litomyšle a jiných měst do Magdeburgu a stejně také určil, aby odvolání nadále směřovala ke králi nebo k apelačnímu soudu. Tato nařízení odůvodňoval velkými náklady měst, která byla spojena s apelacemi za hranice státu a také tím, že Magdeburg jako hlavní sídlo protestanského odporu bylo dáno do klatby.98 Ale k takovýmto „výmluvám“ nemohl přistoupit v případě staroměstského soudu, kde byla jeho snaha o omezení soudní pravomoci měst naprosto zřetelná. O několik měsíců později konečně Ferdinand I. zřídil slibovanou apelační komoru instrukcí z 20. ledna 1548 vydanou, když pobýval na říšském sněmu v Augsburgu (Augšpurku).99

Takové byly nejradikálnější královy zásahy vůči měšťanstvu, a i když král postihl i část šlechty jeho odplata se soustředila hlavně na královská města. I když Ferdinandova perzekuce královských měst také nepřímo ovlivnila postavení měst poddanských.100 Rozsáhlé konfiskace pozemkového majetku a obrovské pokuty uvrhly města do těžké finanční krize a vedly k likvidaci hospodářského zázemí, které tvořilo oporu městského stavu. Od poloviny 16. století nastává velké zadlužení královských měst. Vzhledem k této kritické situaci byl Ferdinand nucen zmírnit učiněná opatření a městům vrátit jejich důchody z cel a mýt a také navrátit některé zádušní statky, ale jen „do vůle královské“, či li podmíněně.101 Obnova královských rychtářů, omezení cechů znamenalo razantní přeměnu vnitřního života měst. Stejně tak ponechání městům třetího hlasu pouze do odvolání činilo z měst povolný nástroj panovníkovy politiky. Městské soudnictví zřízením apelačního soudu bylo podřízeno králově dozoru.

Celkově přísným potrestáním měšťanstva Ferdinand I. degradoval tento dosud významný třetí stav, podlomil jeho politickou moc, což vedlo k oslabení celé stavovské obce. Síla měst se už nikdy neobnovila do stejné podoby jako před rokem 1547 a od nešťastného prvního protihabsburského povstání spočívalo tak celé břemeno zápasu stavů s královskou mocí na šlechtě.


[ZPĚT]



1PÁNEK, J.: Politický systém předbělohorského státu. In: Folia Historica Bohemica 11 (red. J. Pánek). Praha 1987, s. 47. (Při obhajobě měl prof. K. Malý výhrady k označení stavů jako privilegovaných korporací a musím uznat, že z právnického hlediska takové označení není příliš vhodné - to jen pro případné čtenáře z řad právníků, ostatní to asi příliš zajímat nebude.)

2JANÁČEK, J. (ed.): Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského léta 1547. Praha 1950, s. 10.

3PÁNEK, J.: Stavovská opozice a její zápas s Habsburky 1547   1577. Praha 1982, s. 18.

4Habsburkové byli původem chudý rod ze švýcarsko-německého pomezí. První významné jméno tohoto rodu se v historii paradoxně objevilo v přímé souvislostí s českým státem. Do té doby neznámý Rudolf Habsburský byl zvolen na císařský stolec jako protikandidát Přemysla Otakara II. Svým vítězstvím nad Otakarem II. získal rakouské země jako dědičné državy, které se tak staly oporou pro výbojnou politiku habsburského rodu a později také i centrem středoevropské mnohonárodnostní monarchie. Po vymření Lucemburků se Habsburkové trvale usazují na císařském trůnu Římské říše národa německého. Získávají Belgii, Holandsko a hlavně na počátku 16. století tehdy největší evropskou velmoc Španělsko. Světovládné tendence habsburského rodu tak získávají reálný základ. In: KAVKA, F.: Přehled československých dějin od nástupu Habsburků do Bílé hory. Praha 1955, s. 6.

5Konkrétně se týkala Maxmiliánových vnuků Ferdinanda a Marie a Vladislavových dětí Ludvíka a Anny. Královna Marie, která se provdala za Ludvíka Jagellonského se tak stala významnou podporovatelkou habsburské politiky na jagellonském dvoře. Viz: JANÁČEK J.: Nástup Habsburků na český trůn. Slovo k historii. Praha 1986, s. 13.

6JANÁČKEK, Nástup Habsburků na český trůn, s. 13.

7MÍKA, A.: Stoletý zápas o charakter českého státu 1526 – 1627. Praha 1974, s. 33.

8KAVKA, Přehled československých dějin, s. 7.

9MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 33.

10MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 33.

11Ve zprávách o jednání se objevují mimo Ferdinanda bavorští Wittelsbachové, polský král Zikmund I., saská knížata Jiří a Jan i francouzský král František I. Poslední tři kandidáti se ale nakonec oficiálně nevyjádřili, Zikmund I. příliš dlouho váhal a svou kandidaturu ohlásil, až když bylo opravdu pozdě. Takže závěrečný zápas o český trůn se odehrál jen mezi Ferdinandem a Wittelsbachy (o konkrétním kandidátovi z tohoto rodu mělo být teprve rozhodnuto), z něhož nakonec vyšel vítězně arcikníže Ferdinand. Viz: JANÁČKEK, Nástup Habsburků na český trůn, s. 22.

12Stavové své obavy při volebních jednáních netajili, jak se můžeme dovědět z dopisu Ferdinandova diplomata, který píše arciknížeti, že stavy se obávají omezování svých svobod, ukládání vysokých daní, ale i možné nepřítomnosti Ferdinanda v království, vlády pomocí cizích rádců a zasahování do královské politiky jeho sestrou Marií Habsburskou. Viz: MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 34.

13Ferdinandovi zástupci postupovali v tomto případě mnohem umírněněji, než diplomaté bavorského rodu, kteří nešetřili přehnanými sliby a tím možná vzbudili dojem nekorektnosti.

14KAVKA, Přehled československých dějin, s. 7.

15MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu , s. 36.

16JANÁČEK, J.: České dějiny (Doba předbělohorská 1526 – 1547) I / 1. Praha 1968, s. 40.

17Také není bez zajímavosti, že v otázce kandidatury Ferdinanda Habsburského se projevila jedna zásadní rozpornost stavovské opozice založená na partikularismu jednotlivých zemí Koruny české. Čeští stavové, vždy přezíraví ke stavům vedlejších zemí, je odmítli přizvat k volbě českého krále. Stavové Moravy, Slezska i Lužice reagovali tím, že uznali dědičné nároky Ferdinanda Habsburského bez ohledu na usnesení českých stavů z 12. října o odmítnutí dědičných nároků Anny Jagellonské na český trůn, čehož samozřejmě později dokázal Ferdinand obratně využít. Viz: MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 39 – 41.

18DENIS, A.: Konec samostatnosti české. Díl II. Kniha I. – III. Přel. V. Vančura. Praha 1932, s. 40.

19 Král Ferdinand se pokoušel nejdříve odbýt sněmovní delegaci nejasnými sliby. Jenomže Ferdinand nebyl stále ještě korunován na českého krále. Když stavové pohrozili, že volbu zruší a ke korunovaci nedojde, musel Ferdinand souhlasit. Byly sepsány příslušné listiny stvrzující stavovské svobody a jejich český překlad byl vložen 15.prosince do zemských desek a tak získal sílu zákona. Když ale s obdobnými požadavky dorazily delegace z vedlejších zemí, král je odbyl jen přísahou, že zemské svobody budou zachovávány. Viz: MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 37 – 39, 41 – 42.

20Tento systém někteří šlechtici zneužívali a z vybraných berní si strhávali královské dluhy, s jejichž placením král zrovna nepospíchal. Král musel opakovaně ujišťovat stavy, že dluhy zaplatí. Přesto si však král v otázce splácení dluhů nadále počínal liknavě. Viz: MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 47 – 48.

21MALÝ, K. a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. přepracované vydání. Praha 2003, s. 64.

22PÁNEK, Politický systém předbělohorského státu, s. 63.

23MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 61,83, 164 – 165.

24MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 49.

25MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 69.

26MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 49

27PÁNEK, J.: Města v politickém systému předbělohorského státu. In: Česká města v 16. – 18. století (red. J. Pánek). Praha 1991, s. 24.

28Tak se mu například podařilo v roce 1530 vytlačit z funkce nejvyššího purkmistra Zdeňka Lva z Rožmitálu, jenž byl nebezpečný svou ohromnou osobní mocí, která byla navíc spojená s nepřehlednými finančními nároky vůči králi. Viz: JANÁČEK, České dějiny I / 1, s. 138.

29JANÁČEK, J.: České dějiny (Doba předbělohorská 1526 – 1547) I / 2. Praha 1984, s. 61 – 62.

30Šlikům se podařilo podržet těžbu stříbra až do 40. let, kdy panovník přísně realizoval „Narovnání o hory a o kovy“ a jáchymovské stříbrné doly byly podřízeny královské komoře. „Narovnání o hory a o kovy“ se stalo důležitým pramenem horního práva až do 19. století. Také to byl později závazný pramen pro rozhodování apelačního soudu, jelikož se při své činnosti řídil rozličnými právy (viz níže). S jáchymovskými doly souvisel i vznik tzv. Jáchymovského práva v 16. století. Byly tu vyhlašovány nové horní řády ovlivněné saským horním právem a to v letech 1518, 1541 a roku 1548, kdy už doly patřily Ferdinandovi I. a ten tak pozměnil řád z roku 1541, aby odpovídal nově nastalé politické situaci. Samozřejmě i tyto prameny byly závazné pro činnost apelační soudu. Viz: MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 111; ZDENĚK, V.: Dějiny královského appellačního soudu na hradě Pražském, nyní vrchního soudu v Praze. Praha 1933, s. 44.

31TIEFTRUNK, K.: Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. Praha 1872, s. 12.

32Doposud se platila daň z přiznaného majetku. Poplatník sám provedl odhad svého majetku a dle jeho hodnoty odváděl daň. Tento způsob vybírání daní stavům samozřejmě vyhovoval, protože umožňoval snadnější daňové úniky. A tomu chtěl Ferdinand novým daňovým systémem předejít. I když změnu navrhl už na počátku 30. let, sněm jej schválil až v roce 1534. Viz: JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 153   157; MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 53 – 55.

33JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 157.

34PÁNEK, Politický systém předbělohorského státu, s. 52.

35KAVKA, F., VÁLKA, J.: Dějiny Československa II. 1437 – 1781. Praha 1965, s. 123.

36MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 61.

37BĚLOHLÁVEK, M. a kol.: Dějiny Plzně od počátku do roku 1788. Plzeň 1965, s. 133.

38JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 177.

39MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 62.

40JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 180 – 181.

41TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 48.

42JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 18.

43JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 18.

44TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 57.

45JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 18.

46JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 212.

47...ukazujíce na to, že svých privilegií od rozličných králův a v rozličných částech dostávali, a že tudíž jich v jednom díle pohromadě nemají; což aby se státi mohlo, k tomu že by dvou neb tří let potřeba bylo; nad to že se právo dělí i v psané i v ústní.“ Viz: TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 58.

48ČELAKOVSKÝ, J.: Sbírka pramenů práva městského království českého. Díl I. Privilegia měst pražských. Praha 1886, s. XXXI – XXXII.

49TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 64.

50KAVKA, Přehled československých dějin. s. 17.

51MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 63.

52KOTYZA, O., SMETANA, J., TOMAS, J. a kol.: Dějiny města Litoměřic. Litoměřice 1997, s. 169.

53TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 94 – 95.

54MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 64.

55VOREL, P.: „Přátelské snešení stavův českých“ z března 1547 a jeho signatáři. In: Stavovský odboj roku 1547. Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Pardubicích 29. - 30. 9. 1977. Pardubice – Praha 1999. s. 83.

56JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 22. Např. král měl svolit k tomu, aby si sami stavové uspořádali náboženské poměry v zemi; měl zrušit zákaz zřizování postranních stavovských jednot, svolávání sněmů a sjezdů krajských bez jeho souhlasu, zákaz vstupování do cizích vojenských služeb; měl svolit ke zrušení sněmovního nálezu z roku 1545, kterým byla stvrzena dědičnost trůnu; stavové měli napříště dávat souhlas k dosazování a sesazování zemských úředníků atd. Viz: TOMEK, V.V.: Děje království českého. Praha 1891, s. 300.

57TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 126.

58MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 64.

59JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 23.

60MÍKA, Stoletý zápas o charakter českého státu, s. 73.

61DENIS, Konec samostatnosti české, s. 89.

62JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s.25.

63DENIS, Konec samostatnosti české, s. 91.

64JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s.25.

65BOBKOVÁ, L.: Pönfall neboli Šestiměstí v protihabsburském odboji. In: Stavovský odboj roku 1547. Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Pardubicích 29. - 30. 9. 1977 (red. P. Vorel). Pardubice - Praha 1999, s. 41.

66TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 256 – 257.

67KLABOUCH, J.: Staré české soudnictví (jak se dříve soudívalo). Praha 1967, s. 46.

68JANÁČEK, Sixt z Ottersdorfu: O pokoření stavu městského, s. 82 – 84.

69Jen několik měšťanů bylo propuštěno, aby zařídili splnění královského rozsudku. Ostatní byli po tři dny internováni v nehostinných podmínkách sklepení a soudní místnosti na Pražském hradě, dokonce nesměli vycházet ani ven za svou potřebou. Samozřejmě, že Pražané pospíchali se splněním rozhodnutí. Viz: KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 47.

70KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 48.

71PÁNEK, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky, s. 22.

72ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. XXXII.

73JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 302.

74JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 307.

75V následujících letech však čeští šlechtici odmítali z této nové skutečnosti vyvodit politické důsledky, nadále se za souhlasu ostatních stavů účastnili sněmů a při nástupu nového lenního pána Maxmiliána II. odmítali složit hold, a využívali první příležitosti k výkupu a opětovné alodizaci svých statků. Viz: PÁNEK, Politický systém předbělohorského státu, s. 45.

76PÁNEK, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky, s. 24.

77Postupně byli katovi předáni tři rytíři Václav Pětipeský, Bernard Barcharnec z Barchova, Hynek Krabice z Vejtmíle a novoměstský soukeník Václav z Jelení, novoměstský primas Jan z Karlové hory a dokonce i staroměstský primas a královský hofrychtéř Jakub Fikar z Vratu. Král chtěl výslechy získat další důkazy proti provinilcům, odhalit hlubší souvislosti odboje a rozšířit tak počet souzených, ale k tomuto výsledku použití útrpného práva nevedlo. Viz: JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 305 – 306.

78JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 307.

79Sbory jednoty bratrské v Mladé Boleslavi, Litoměřicích a Brandýse nad Labem byly uzavřeny. Biskup Jednoty Jan Augusta byl dlouhá léta vězněn. Od této doby se jednota bratrská uchýlila na Moravu, kde proti tamější jednotě nebyly činěny žádné zákroky, jelikož se povstání neúčastnila. Tak se přeneslo těžiště jednoty bratrské na Moravu do Přerova, Prostějova a Ivančic. Viz: KAVKA, Přehled československých dějin, s. 20.

80PÁNEK, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky, s. 25.

81BĚLOHLÁVEK, Dějiny Plzně, s. 134.

82JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 311.

83Vedle těchto požadavků méně závažnou částí propozice byly body týkající se vojenské služby Čechů za hranicemi země, ratifikace přátelských smluv s Mořicem Saským a odvolávání se od dvorního a komorního soudu ke králi. Viz: JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 312.

84PÁNEK, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky, s. 8.

85JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 314.

86JANÁČEK, České dějiny I / 2, s. 321 – 322.

87KALOUSEK, J.: České státní právo. Praha 1892, s. 287.

88PÁNEK, Stavovská opozice a její zápas s Habsburky, s. 28.

89ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. XXXIV.

90KALOUSEK, České státní právo, s. 291.

91KAVKA, VÁLKA, Dějiny Československa II, s. 127.

92PÁNEK, Města v politickém systému předbělohorského českého státu, s. 22 – 23.

93BĚLINA, P. a kol.: Dějiny Prahy I., od nejstarších dob po sloučení pražských měst (1784). Praha - Litomyšl 1997. s. 312.

94S tímto názorem, který uvádí J. Miller lze však polemizovat. Viz MILLER, J.: Stručný nástin moravského předbělohorského soudnictví. Olomouc 1997, s. 20.

95STRÁNSKÝ, P.: O státě českém (Respublica Bojema). Přel. B. Ryba. 3. vydání. Praha 1946, s. 283.

96TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 343.

97ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 389; SOLAŘ, J.: Dějepis Hradce Králové nad Labem a biskupství hradeckého. Praha 1870, s. 56 – 58.

98TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 344.

99Brzy po té, co se Ferdinand I. vypořádal s povstalci, vydal se do Augšpurku na říšský sněm svolaný císařem Karlem. Na tomto sněmu, když se jednalo „o rozličné nové řády v říši německé“, žádali říšská knížata mimo jiné, aby „království české se zeměmi přivtělenými snášelo stejně s jejich zeměmi berně říšské“. Král Ferdinand to však rázně odmítl, opět nikoliv proto „aby hájil svobodu koruny české, jakožto od Němec nezávislé“, ale čistě jen z vlastních finančních zájmů. Viz: TOMEK, Děje království českého, s. 304.

100Před rokem 1547 lze pozorovat cílenou snahu šlechty přiblížit z důvodů prestižních a ekonomických úroveň svých měst konkurenčním královským městům. Naopak v druhé polovině 16. století dochází v jejich politice k obratu. Po vzoru panovníka, který systematicky začal podřizovat královská města svému úřednickému a finančnímu dohledu, začala i šlechta přistupovat k poddanským městům jako k subjektu, který je vůči své vrchnosti povinen naprostou poslušností. To se odrazilo zejména ve finančním postavení poddanských měst, jelikož šlechta stejně jako král viděla ve svých městech nejjednodušší zdroj levného úvěru. Viz: VOREL, P.: Rezidenční vrchnostenská města v Čechách a na Moravě v 15. – 17. století. Pardubice 2001, s. 43.

101KAVKA, VÁLKA, Dějiny Československa II, s. 127.