4. Stručné shrnutí vývoje apelačního soudu po roce 1620

4.1 Nástup absolutismu

4.2 Další vývoj soudu do roku 1783 (1850)


[HLAVNÍ STRANA]


4.1 Nástup absolutismu [zpět]

Po porážce druhého stavovského povstání vládli opět Českém království Habsburkové, kteří svého vítězství využili k nastolení absolutistického režimu v našich zemích. I když k vytvoření plně centralizované habsburské monarchie z vnitřně pevným absolutistickým režimem okamžitě nedošlo, jak by si určitě Habsburkové přáli. Lokální stavovská rebelie následně přerostla v celoevropský válečný konflikt, v prostředí válečného běsnění nebylo možné se počínat tak krutě a bezohledně, jak Ferdinand II. předvedl v červnu 1621 při nelítostných popravách na Staroměstském náměstí.1 Panovník musel brát i ohled na katolickou šlechtu, která si ještě do vlády Marie Terezie ponechala jistý politický vliv.2 V našich zemích se sociálně ekonomické podmínky pro absolutní monarchii vytvořily teprve dodatečně v průběhu posledních desetiletí 17. století a během století 18. Teprve tehdy se absolutismus u nás vnitřně upevnil, jelikož se stal adekvátní společenské struktuře.3

K nástupu absolutistického zřízení u nás tedy nedochází v důsledku vnitřního vývoje na rozdíl od západních evropských zemí, ale je zaveden jako součást promyšleného vojenského, politického a hospodářského ovládnutí země.4 Nastupující režim byl ztělesňován národnostně cizí dynastií, která začlenila český stát do vznikající mnohonárodnostní habsburské monarchie a využívala jej ke svým vlastním zájmům, které byly českému národu cizí.5 Nové poměry byly právně zakotveny v Obnoveném zřízení zemském v roce 1627 vydaném pro Čechy a v následujícím roce v identickém znění pro Moravu.

Ferdinand II. rozsáhlými konfiskacemi majetku šlechty zlikvidoval politickou moc našeho státu. Mohutná politická emigrace znamenala těžké kulturní ztráty pro České království. Dlouhá třicetiletá válka vedla ke zbídačení měst a venkovského obyvatelstva. Městské ekonomice chyběl dostatek oběživa, což bylo způsobeno zvláště obrovským berním zatížením, které odsávalo značné finanční částky ze země a oslabovalo hotový kapitál, bez něhož nebylo možno investovat a zjistit vzestup řemesla a obchodu.6 V důsledku válečných událostí, hladu a epidemií se podstatně snížil počet poddaných, kteří nebyli nadále schopni unést vysoké nároky svých vrchností. Nedostatku pracovních sil bylo čeleno procesem, který dnes nazýváme druhé znevolnění. Následující se zhoršující neutěšené postavení poddaných vedlo k jejich častým vzpourám,7

Bělohorskou porážkou tedy definitivně skončil svou existenci stavovský stát a v našich zemích došlo k nástupu absolutistického režimu, i když ještě ne plně zformovaného a dobudovaného.8 Především se změnilo postavení panovníka. Obnovené zřízení zakotvovalo dědičné nástupnictví českého trůnu v rodě habsburském. Což znamenalo, že bylo zrušeno právo stavů volit panovníka, jestliže nastupoval z vládnoucí dynastie. Panovníkovi náležela mimo jiné nejvyšší moc soudní, výhradní právo zákonodárné (ius legis ferendae), moc správní (organizace úřadů).9

Došlo ke zrušení náboženské svobody, neboť katolictví se prakticky stalo jediným státním náboženstvím.10 Katolická církev byla ideově i společensky oporou habsburského absolutistického zřízení. V Čechách se také opět obnovil duchovní stav, který začal zasedat na českém zemském sněmu.

Celkem klesl počet šlechtických rodin u nás, bohatí příslušníci rytířstva vymizeli úplně. Šlechtický majetek soustředil se v rukou několika předních panských rodin.11

Změnila se i forma, ve které se nalézalo právo. Mizí právo obyčejové a nadále existuje jen právo psané a právě taková změna vyhovovala potřebám panovníka. Ze starého stavovského práva mělo nadále platit jen to, co nebylo v rozporu s Obnovenými zřízeními zemskými. Obyčeje však nelze podrobit panovníkově revizi, proto nezbývalo, než je zakázat, stejně jako obecnou závaznost soudních nálezů.12

S růstem centralistických snah sílí také snahy o unifikaci práva, absolutistickým obdobím dochází u nás k rozsáhlé kodifikaci všech právních oblastí. Je to totiž jediná možná forma jak nahradit místní právní systémy, zrušit lokální privilegia a výsady.13

Také Ferdinand mohl své vítězství využít k plnému omezení práv měšťanského stavu. Nadále královským městům na sněmu v Čechách i na Moravě náležel kolektivně jen jeden hlas, kdežto každý jednotlivý zástupce vyšších stavů měl také jeden hlas. Později byl jen tři pražská města uznána za plně oprávněné členy sněmu, kteří se mohou účastnit celého sněmovního jednání, kdežto ostatní městům bylo ponecháno pouze právo vyslechnout sněmovní proposice.14 Účast měst na zemském sněmu tak byla ryze formální. Právo nabývat zemskodeskovní statky si v Čechách podrželo jen několik nejvýznamnějších měst.15

Na rozdíl od práva zemského městské právo zůstává beze změn. Postrádalo totiž normy politického charakteru a navíc Koldínův zákoník byl natolik prodchnut římskoprávními zásadami, že vcelku vyhovoval nejen změněným podmínkám politickým, ale i vývoji ekonomiky, která však v českých městech dlouho stagnovala.16 O vyspělosti městského práva svědčí skutečnost, že bylo povýšeno na podpůrný pramen šlechtického práva zemského.17 Přesto změna šlechtického procesu ovlivnila i městské právo, kde také postupně převládlo písemné řízení. Uzákoněno to bylo instrukcemi z let 1641 a 1644.18 Apelační soud měl dohlížet, aby toto bylo dodržováno.19 Městům na Moravě byl konečně vnucen Koldínův zákoník a byla zde plně prosazena kompetence pražské apelační komory, roku 1697 císař Leopold I. zakázal všem moravským městům obracet se o poučení někam jinam než k apelačnímu soudu.20 Apelační tribunál původně nástroj královského dozoru nad městy se v následujících letech postupně přeměnil ve všeobecnou odvolací instanci druhého stupně.

Narostl pak autoritativní vliv dvorských úřadů ve Vídni, zejména tajné rady a dvorské komory, a také české dvorské kanceláře, která byl přemístěna do Vídně. Stala se nejvyšším orgánem správy a zároveň nejvyšším soudem všech zemí českého státu.21 Stala se také revizní stolicí pro rozsudky apelačního soudu. Kompetence komorního soudu v otázce revize tedy přešla na českou dvorskou kancelář.22 Došlo k rozsáhlé byrokratizaci státního aparátu včetně apelačního soudu, kde se všichni radové bez rozdílu museli povinně složit přijímací zkoušku z práva (viz níže).

Další změnou, jak už jsem se zmínil, bylo zavedení písemného procesu. Celý průběh soudního řízení je písemný, od podání žaloby, výslechu svědků,stran, až po rozsudek, přesně podle zásady – co není ve spisech, neexistuje. Dokonce soudci nejsou povinni sami vyslýchat obžalovaného a rozhodují na základě písemného záznamu o jeho výslechu. Tak je také znemožněna kontrola průběhu soudního řízení feudální veřejností. Vedle dosavadního principu obžalovacího v trestním řízení se začíná prosazovat zásada inkviziční, která v následujícím 18. století plně převládla.23

Byl započat proces postupné germanizace, jejímž základem se stalo zakotvení v Obnoveném zřízení rovnoprávnosti němčiny s češtinou, což nakonec vedlo k výhradnímu panství němčiny jako úředního jazyka. V 18. století zůstala čeština v ústředních státních úřadech zachována jen při slavnostních ceremoniálech a česky byly vydávány překlady autentického znění všech zákonných norem.24

Na závěr je třeba se zmínit, že i když porážka protihabsburského povstání znamenala zánik stavovského státu, přesto v nově nastupujícím absolutistickém režimu zůstal na dlouhou dobu zachován stavovský princip personality práva. Dle této zásady pro jednotlivé skupiny obyvatel odlišující se svými politickým a právním postavením platila různá práva a také rozdílná příslušnost k jednotlivým soudů. Absolutistickému zřízení vyhovovalo hierarchické uspořádání feudální společnosti. Každý příslušník této struktury společnosti byl zároveň vrchností směrem dolů a poddaným směrem nahoru. Tyto skutečnosti se v právním řádu nejvýrazněji promítly do struktury soudní organizace, která odpovídala právním rozdílům mezi jednotlivými společenskými skupinami. Proto se také udržela až do reformy soudnictví v době osvícenského absolutismu.25



4.2 Další vývoj soudu do roku 1783 (1850) [zpět]

Apelační soud v letech 1619, 1620 a 1621 nevykonával svou činnost a rozhodovat začal opět až v roce 1622. Po porážce stavovského povstání zaslal císaři Ferdinandovi II. president apelačního soudu Bedřich z Talenberka dopis, ve kterém líčil zbědovaný stav královské apelační komory. Stěžoval si, že někteří radové po tři až čtyři roky se nezúčastnili jednání soudu, jiní zase nejeví žádný zájem v tomto kolegiu zasedat, či namítají, že se lépe mohou uplatnit u jiného soudu.26

Roku 1628 pak vydal Ferdinand II. dne 29. září reskript jímž nařídil reformu apelační komory. Přejmenoval ji na kolegium (sbor, shromáždění), rozdělené na tři lavice (panskou, rytířskou a doktorskou). Počet radů nad apelacemi byl zvýšen na16 (8 ze stavu panského a rytířského, 8 doktorů práv a z nich dva měšťané z měst pražských), vedle práva městského měli být znalí zemského práva, tuzemci (jestliže jimi nebyli získali právo inkolátu) a navíc to měli být v souladu s habsburskou rekatolizační politikou pouze katolíci.27 Radové také již nadále nesměli zastávat žádnou jinou vedlejší funkci.

Reskript Ferdinanda II. také upravoval otázku hlasování u apelačního soudu. Po referentu hlasoval nejmladší rada z lavice doktorů a pak ostatní doktoři podle věku. Poté hlasoval nejmladší rada ze šlechtického stavu a nakonec nejstarší rada ze šlechtického stavu. Jako poslední hlasoval president apelačního sodu.28

Také každý rada apelačního tribunálu se musel podrobit zkoušce z práva, která spočívala v řešení dvou těžších případů z práva civilního a trestního, bez ohledu na to jednalo-li se o doktory práv či příslušníky rytířského nebo panského stavu. Úlohy k vypracování s přiměřenou lhůtou přiděloval jednotlivým kandidátům president apelačního soudu. Před komisí sestávající z nejschopnějších radů přednesl kandidát svou práci, která byla s posudkem zaslána císaři. Čeští kandidáti byli zkoušeni z práva římského a českého, němečtí z práva římského a saského.29

Také Obnovené zřízení zemské zavedlo některé změny, které rozšiřovaly kompetenci apelační komory. Jednalo se omezení nad trestáním poddaných, kteří neměli být bez řádného výslechu odsuzování k útrpnému právu a jestliže byli k tortuře odsouzeni, měli právo se odvolat k apelačnímu soudu. Také bylo nařízeno, aby veškeré soudy za naučení žádaly u apelační komory ve všech „pochybných okolnostech, buďto stran trápení zločince a aneb otázek, které by se naň při trápení činiti měly aneb ortele a trestání.“ Toto ustanovení nebylo ale příliš respektováno, jelikož soudy málokterý případ považovaly za pochybný. Proto musel Ferdinand III. V Deklaratoriu z roku 1644 vysvětlit příslušný článek v Obnovém zřízení tak, že všechny trestní případy mají být považovány za pochybné a ohledně nich má být žádáno o naučení u pražského apelačního soudu, kromě těch případů, kdy byl pachatel přistižen při činu nebo byla pachatelova vina naprosto zřejmá.30

Bohužel až do konce 17. století neměl stále odsouzený poddaný možnost odvolání z rozsudku vrchnostenského soudu, který byl konečný. V souvislosti se vzrůstajícím vlivem feudálního státu, který se postupně rozšiřoval do všech oblastí správy, došlo i v tomto směru nakonec ke změně. Leopold I. tak vydal 27. září. 1677 reskript, kterým se umožňovalo odsouzenci odvolání do 14 dnů od vynesení rozsudku k pražskému apelačnímu soudu. Apelace měla zabránit nejkřiklavějším způsobům bezpráví.31

Roku 1635 ztratil apelační tribunál svou kompetenci pro obojí Lužici, která byla Ferdinandem II. za pomoc při potlačení českého stavovského povstání nejprve zastavena Sasku a následně v roce 1635 byla tato zástava pražským mírem změněna v dědičné léno.32

V roce 1644 26. listopadu vydal Ferdinand III. V Linci pro apelační komoru novou instrukci. Složení a agenda apelačního soudu se výrazně nezměnila. Bylo posíleno postavení apelačního tribunálu, jakožto dozorujícího orgánu nad městskými soudy, apelační soud získal pravomoc kárat nižší soudy napomenutím a udělovat jim pokuty. Každý rok měli být panovníkovi předkládány výkazy o vyřízených procesech. Přednesy ze spisů se měly konat výhradně německým jazykem. Znovu bylo upraveno pořadí hlasování, první po referentu hlasovali doktoři práv, ale v pořadí od nejstarších k nejmladším, po nich hlasovala šlechta ve stejném pořadí. Mladší soudci se jistě nechali při hlasování ovlivnit názorem svých starších kolegů. Ferdinand III. si určitě této skutečnosti byl vědom a proto u apelačního soudu zavedl tento hlasovací pořádek.33 Tak bylo jen posíleno postavení apelačního soudu jakožto součásti absolutistického státního mechanismu habsburské monarchie. Dodržování hlediska spravedlnosti při rozhodování apelačního tribunálu ustupovalo prosazování toho „správného“ názoru v jeho rozhodnutích.

Instrukce Ferdinanda III. také zavedla zvláštní opravný prostředek tzv. rozklad, který strana mohla podat u apelačního soudu ve čtrnáctidenní lhůtě po vynesení rozsudku. Na základě rozkladu měl apelační tribunál vysvětlit nejasné výrazy a formulace v rozsudku, který vydal. O rozkladu musela rada nad apelacemi rozhodnout ve osmidenní lhůtě.34

K další změně a rozšíření kompetence apelačního soudu došlo roku 1561, kdy Ferdinand III. reskriptem z 10. července přenesl na radu nad apelacemi působnost hejtmanství německých lén, které bylo zrušeno.

Apelační radové se účastnili činnosti hejtmanství německých lén již ve druhé polovině 16. století. Dva až čtyři apelační radové působili jako lenní radové v agendě hejtmanství německých lén a podíleli se na projednávání lenních sporů. Také jestliže hejtmanství o to požádalo, apelační komora dávala hejtmanství německých lén dobrá zdání v komplikovaných případech.35

Apelační soud se tak stal politickým a soudním úřadem první stolice nad lény koruny české v Loketsku, Chebsku, Ašsku, Falci i v jiných částech německé říše. Tati léna dosud náležela pod soud i správu hejtmana německých lén. Tímto reskriptem z roku 1651 byli dva radové z řad doktorů práv jmenováni lenními referenty. Lenní agenda byla od běžné agendy apelační vedena odděleně, měla svou zvláštní registraturu, repertorium, podací a radní protokoly. Přednesy v záležitostech lenních projednávali však všichni radové apelačního tribunálu na svých zasedáních. V závažných případech bylo rokurováno ke králi.36

Ke konci 17. století se také ustálila praxe, že od hrdelních soudů byl předkládán k posouzení a vynesení konečného rozsudku každý významnější kriminální přečin. Apelační tribunál rovněž ovlivňoval vyšetřovací metody u městských soudů. Předepisoval otázky, které bylo možné klást obviněnému při vyšetřování (tzv. „interrogatorium“), což někdy vedlo až k vydání detailního popisu otázek, které mají být při výslechu kladeny.37 Také někdy dával apelační soud i popud k zajištění dalších osob, pokud jejich vina vyplynula z předchozího vyšetřování. U městského hrdelního soudu byla sepsána vyznání uvězněných provinilců, vyslechnuti svědkové a jejich přísežné výpovědi byly odeslány do Prahy. Po několika dnech se vracely buď přímo ortely apelačního tribunálu s průvodním listem (tzv. „missiv“), jež obsahoval další pokyny nebo pokyn pro dodání dalších písemných podkladů. Posléze byl provinilcům vyhlášen ortel apelačního soudu. Nevýhodou zásahů apelačního soudu byla skutečnost, že rozsudky byly vynášeny pouze na základě písemného materiálu, někdy neúplného nebo nepřesného. Jen příliš nejasné případy byl vraceny k doplnění. Přesto znamenaly zvýšení úrovně objektivity a odbornosti v trestním řízení.38

Částečně byla činnost apelačního soudu roku 1707 rozšířena vydáním hrdelního řádu. Jeho vypracováním císař Josefa I. pověřil komisi sestávající z členů apelačního soudu a překlad do češtiny pořídil titulární apelační rada a český sekretář Kašpar Jan Kupec z Vilenbergu. Hrdelním řádem bylo stanoveno, že všechny soudy povolané k výkonu útrpného práva smí se uchylovat o radu pouze k radě nad apelacemi. Apelační soud měl též právo zrušit rozsudek nižšího soudu.39

Reskriptem z roku 1709 pal byly přiděleny apelačnímu soudu syndikátní žaloby v první stolici, jednalo se o případy, kde podřízený soud byl pro protiprávní výkon soudnictví odsouzen k náhradě způsobené škody.40

Naopak reskriptem z dne 18. listopadu 1752 byla kompetence apelačního sodu zúžena, jelikož touto instrukcí byl zřízen samostatný apelační soud v Brně s působností pro Moravu.41 O něco později odpadla i působnost pražského apelačního soudu pro Slezsko, jelikož od roku 1782 bylo ze Slezska nadále apelováno k brněnskému apelačnímu soudu. Územní působnost apelační komory na Pražském hradě zůstala tak omezena jen na Čechy.

Dalším významným zásahem do struktury soudnictví bylo roku 1749 po zrušení české dvorské kanceláře zřízení Nejvyššího soudního úřadu ve Vídni jako nejvyšší soudní instance a zároveň orgánu justiční správy pro rakouskou i českou část monarchie. Důležité na zřízení tohoto nového orgánu byla skutečnost, že tím ztratilo soudnictví v zemích České koruny svou dosavadní samostatnost a bylo takto začleněno do širšího rámce celohabsburského.42 Skutečným ústředním nejvyšším soudem nejen českých, nýbrž i všech rakouských zemí se však tento úřad stal teprve až po reformě v roce 1782.43

Marie Terezie patentem z roku 1765 omezila hrdelní pravomoc městských soudů. Před přijetím tohoto nařízení náležela trestněprávní kompetence v Čechách celkem 378 soudům.44 Hrdelní pravomoc byla ponechána jen čtyřem pražským městům, městskému soudu v Chebu, soudu pražské univerzity a dále 24 městům.45 Soudům vrchnostenským bylo pouze povoleno spoluúčastnit se na pronásledování zločinců a odvádět je do vězení měst s hrdelní pravomocí.46 Zároveň byl vytvořen tzv. kriminální fond spravovaný apelačním soudem, do kterého přispívala města, kterým byl výkon hrdelní pravomoci zastaven, mimo to sem plynuly i jiné příjmy, zejména z pokut. Města, kterým byla ponechána hrdelní pravomoc, byla povinna mít soudy obsazené radními, kteří měli ovládat platný hrdelní řád, a u každého hrdelního soudu musel být dle nařízení nejméně jeden přísežný písař nebo-li syndikus, jemuž pomáhal s vyřizováním trestní agendy jeden ze členů městské rady, který musel stejně jako syndikus složit zkoušku z trestního práva před apelačním soudem.47 Přezkušováním syndiků pro hrdelní soudy se značně rozrostla agenda apelačního soudu. Tento zákrok také znamenal plné podřízení zbylých hrdelních soudů apelační komoře a tím zeměpanské moci, což vedlo k dalšímu omezení soudní pravomoci královských a poddanských měst.

Vydáním tereziánského hrdelního soudního řádu došlo v roce 1770 k určitým změnám v trestním řízení. Tento kodex byl vytvořen na základě Josefínského hrdelního řádu a hrdelního řádu Ferdinanda III. pro Dolní Rakousy. V zákoníku plně převládl inkviziční proces. Novým trestním kodexem byla přikázána apelačnímu soudu inkvizice a odsuzování v případě protistátních trestných činů a také, jestliže zločin spáchal cizinec či osoba vyššího stavu. Ve stanovených trestných činech měly hrdelní soudy povinnost před vyhlášením a výkonem vedlejšího a konečného rozsudku dát jej nejprve ke schválení apelačnímu tribunálu.48

Dvorskými dekrety z 12. dubna roku 1782 a ze dne 7. dubna 1783 byla dosavadní apelační komora, čili královská rada nad apelacemi na hradě Pražském změněna na tzv. všeobecný apelační soud, který svou činnost zahájil v červnu roku 1783. Nově zřízený všeobecný apelační soud přesídlil do zrušené jezuitské koleje na Malostranském náměstí a kaple sv. Václava, kde sídlil doposud, byla přeměněna na slavnostní síň.49

Nejvyšší instancí byl tedy stále Nejvyšší soudní úřad ve Vídni, který byl též nazývaný Nejvyšším soudním dvorem. Druhou instancí se staly všeobecné apelační soudy v Praze a v Brně. Apelační soudy rozhodovaly o odvoláních proti rozsudkům všech soudů prvních stolic, vyřizovaly rekursy z prvoinstančních nálezů ve sporných věcech, přezkoumávaly zmateční stížnosti proti rozhodnutím prvních stolic, rozhodovaly o delegaci soudní pravomoci mezi soudy stejného stupně, jestliže ve výkonu jejich soudní kompetence stála nějaká zákonná překážka, zkoušely kandidáty soudní služby a advokacie a vydávaly dekrety o jejich způsobilosti, obsazovaly většinu služebních míst u podřízených soudů, dohlížely na všechny soudy, soudce i advokáty působící v jejich okruhu a vydávaly všeobecná a závazná právní poučení podřízeným soudům podle platných právních předpisů.50 Napříště všeobecným apelačním soudům podléhali v druhé instanci i příslušníci vyšších stavů, dosud výslovně vyloučení z kompetence apelační komory sněmovním usnesením roku 1573.51

Jejich zřízení znamenalo důsledné uplatňování zákonů v soudním řízení, zvýšení právnického vzdělání soudců i obhájců, omezení libovůle nižších soudů a také tak byla umožněna širší možnost odvolání.52

Ministerským výnosem z 6. dubna 1850 všeobecný apelační soud zanikl a jeho nástupcem se stal vrchní zemský soud pro Čechy.53


[ZPĚT]


1ŠINDELÁŘ, B.: K otázce zrodu a formování habsburského absolutismu. Sborník k dějinám 19. a 20. století, roč. 6, 1979, s. 73.

2KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 176.

3VANĚČEK, Dějiny státu a práva, s. 227.

4MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 151.

5MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 152.

6MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 174.

7MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 176.

8ŠINDELÁŘ, K otázce zrodu a formování habsburského absolutismu, s. 74.

9KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 178.

10ŠINDELÁŘ, K otázce zrodu a formování habsburského absolutismu, s. 74.

11KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 163.

12MALÝ, České právo v minulosti, s. 129.

13MALÝ, České právo v minulosti, s. 129.

14KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 186.

15KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 164.

16MALÝ, České právo v minulosti, s. 129.

17KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 142.

18MALÝ, České právo v minulosti, s. 144.

19KŘPELKOVÁ, Apelační soud. Inventář, s. 4.

20BALCÁREK, P.: Státoprávní dějiny Moravy. Brno 1990, s. 28.

21KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 182.

22ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 109.

23MALÝ, České právo v minulosti, s. 144.

24MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 158.

25MALÝ, České právo v minulosti, s. 137.

26ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 22.

27ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 22.

28ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 107.

29ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 23.

30ČELAKOVSKÝ, O soudní pravomoci panovníka nad královskými městy, s. 776.

31VERBÍK, A.: Krevní kniha městečka Bojkovic. Uherské Hradiště 1971, s. 13.

32KAPRAS, Přehled právních dějin, s. 158.

33ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 107.

34ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 110.

35ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 110 – 111.

36KŘEPELKOVÁ, Apelační soud, inventář, s. 3.

37Např. „Artikule, na které Franc Trybus ... v dobrovolnosti tázán býti má ...“ Jednalo se o podrobné „interrogatorium, jehož sestavovatel šel tak daleko, že zformuloval i varianty otázek pro případ zapírání i přiznání vyslýchané osoby. Viz:: PÁNEK, J.: Hrdelní soudnictví města Příbramě v 17 a 18. století. Středočeský sborník historický, roč. 13, 1978, s. 114.

38PROCHÁZKOVÁ, Hrdelní soudnictví města Benešova, 219 – 221; PÁNEK, J.: Hrdelní soudnictví městečka Čechtic v 17. – 18. století. Středočeský sborník historický, roč. 12., 1977, s.133 – 134; PÁNEK, Hrdelní soudnictví města Příbramě, s. 98; PROCHÁZKOVÁ, Hrdelní soudnictví městeček Prčice a Sedlce, s. 242.

39ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, 29 – 30.

40ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 30.

41ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 32.

42MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s. 192.

43JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 170.

44PÁNEK, Hrdelní soudnictví na vlašimsku v 16. – 18. století, 163.

45JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 192.

46ČELAKOVSKÝ, O soudní pravomoci panovníka na královskými městy, s. 777.

47JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 192.

48ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 30 – 31.

49ZDENĚK V. Královská rada nad Appellacemi na Hradě Pražském 1548 – 1948. In: Smolná jinak černá kniha města Solnice 1569 – 1721. Liberec 1948, s. 15.*

50JANÁK, HLEDÍKOVÁ, Dějiny správy v českých zemích, s. 196.

51NUHLÍČEK, Průvodce po archivních fondech, s. 91.

52Průvodce po Ústředním archívu ministerstva vnitra, s. 82.

53NUHLÍČEK, Průvodce po archivních fondech, s. 91.