3. Zřízení a činnost apelačního soudu

3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu

3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě

3.3 Obsazení apelačního soudu

3.4 Činnost a rozhodování apelační komory


[HLAVNÍ STRANA]


3.1 Instrukce Ferdinanda I. a soudní řád apelačního tribunálu [zpět]

Jak už bylo zmíněno Ferdinand I. 20. ledna 1548 konečně přistoupil svým reskriptem vydaným v Augsburgu ke zřízení apelační stolice zvané jako rada nad apelacemi, apelační komora či latinsky consilium apellationum,1 která byla běžně nazývaná jako apelační soud.2 Touto zřizovací instrukcí předepsal král apelační komoře podrobný soudní řád, který bez výrazných změn zůstal v platnosti až do roku 1628. Původně Ferdinand zamýšlel zřídit odvolací instanci s velice širokou kompetencí pro všechny soudy království českého včetně zemského soudu. Avšak moc šlechty nebyla neúspěšným povstáním natolik oslabena, aby proti její vůli mohl král prosadit tento troufalý záměr. Zejména porušení starobylého obyčeje, podle kterého nebyla možná odvolání od zemského soudu (tzv. inapelačnost zemského soudu), bylo pro šlechtu naprosto nepřípustné.3 Ferdinand se tedy musel spokojit se zřízením apelačního tribunálu jako vrchního soudu nad všemi městskými soudy a rozhodujícího o odvoláních do rozsudků všech měst království českého, tzn. Čech, Horní a Dolní Lužice, Slezska a Moravy.4 I když v tomto případě jeho instrukce nebyla plně dodržována. Mimo Jihlavu města na Moravě se odmítala podřídit pravomoci pražského apelačního soudu. Dokonce se městská práva po roce 1548 nadále rozvíjela a dosáhla ještě na přelomu 16. a 17. století nebývalého rozmachu.5

Ačkoli ve zřizovací instrukci byla výslovně zmíněna jen královská města,6 týkala se jeho kompetence jak zmíněno všech měst Koruny české, tedy jak měst královských v užším slova smyslu, měst věnných, horních, komorních, ale i poddanských. Tato skutečnost také vyplývala z dalšího znění královské instrukce: „A když která appelací před ty rady naše z měst aneb od kterého práva v království našem přijde...“

Tím, že Ferdinand uvedl na počátku své instrukce královská města, chtěl jen výslovně zdůraznit, že právě královská města jako hlavní účastníci protihabsburského povstání a význačná politická složka feudální struktury, jsou podrobena v soudních záležitostech královské radě nad apelacemi.7

Zpočátku mohla nadála i po roce 1548 rozhodovat o odvoláních do rozhodnutí městských rad ještě soudní stolice Starého Města pražského, pokud s tím obě strany souhlasily, jestliže jedna strana tento postup odmítala, směřovalo odvolání před apelační soud. Teprve až po roce 1558 byl příslušný pouze apelační tribunál (viz níže).8

Kromě toho se také apelační soud stal odvolací instancí pro ty soudy, proti jejichž rozsudkům bylo odvolání přípustné a které neměly tzv. privilegium inapelačnosti (jako zmíněný zemský soud český a moravský), tzn. jednalo se zvláště o stavovské soudy Slezska a Horní Lužice.9 Apelační tribunál mohl také případně přijímat suplikace od soudů, jež sice privilegium inapelačnosti měli, ale řídily se procesem římsko-kakonickým, který umožňoval podání této mimořádné revize.10

Co se týče věcné působnosti, apelační tribunál rozhodoval o odvoláních proti rozhodnutím těchto soudů jak ve věcech civilních tak trestních. Jeho osobní působnost se vztahovala tedy na měšťany, lid sdružující se ve městech a na vyšších stavy, pokud se jednalo o jejich šosovní majetek, tedy majetek ve městech podléhající šosovní dávce.11 Také rada nad apelacemi měla rozhodovat v trestních věcech, které se týkaly selského a ostatního neusedlého lidu, pokud tyto věci soudili v první instanci krajští hejtmani, rady královských měst a vrchnostenské soudy, kterým k tomu panovník udělil zvláštním privilegiem oprávnění.12 Pro poddané bylo ovšem odvolání se k apelačnímu soudu jen teoretické, jelikož bylo spojeno s velkými náklady.13

Ferdinand dále výslovně zakázal odvolávání se k pražským městům a „ven ze země“, konkrétně jmenoval soudní stolice v Magdeburgu a Lipsku. Stejně tak zakazoval braní naučení a slepých ortelů z těchto měst. Aby bylo podřízení městských soudů královskému dohledu úplné, zakázal městům v Horní i Dolní Lužici, na Moravě a ve Slezsku braní naučení a slepých ortelů od jiných soudů či vysokých škol.

I když apelační soud soustředil k sobě všechna odvolání od městských soudů a přispíval tak ke sjednocení městského práva, města zůstávala nadále součástí svých právních rodin. Proto jednotlivé případy měl soud posuzovat podle toho práva, které platilo u toho městského soudu, který rozhodoval jako první instance.14 Jak již bylo zmíněno, jednalo se buď o oblast práva staroměstského (v instrukci nazýváno právo české) nebo práva magdeburského a toto rozdělení přetrvávalo až do roku 1610, kdy se v podstatě právo staroměstské prostřednictvím Koldínovy kodifikace rozšířilo na celé České království.

Apelační tribunál byl výhradně soudem panovnickým. Na jeho fungování a složení neměli stavové vliv, všichni jeho členové byli jmenováni a placeni panovníkem.15 Byla to tak další s institucí, které zakládal Ferdinand I. v úmyslu oslabit vliv stavů na řízení státu, v oblasti finančních správy tokovým úřadem byla již zmíněná česká komora. Spolu s českou komorou byl také apelační soud centrálním orgánem společným pro všechny země království českého a založený jako součást Ferdinandova centralizačního úsilí. Jako soud čistě královský apelační tribunál už zůstal, stavům se nepodařilo podřídit tento soud svému vlivu, jako se tomu stalo se soudem zemským a dvorským.16

To jaký mělo význam obsazení soudu radami se stálým platem, jsem již popsal v předchozí kapitole. Radové včetně písařů a sekretářů apelačního soudu samozřejmě nesměli v souvislosti se svou úřední činností přijímat jakékoliv pocty a dary. Takové hmotné zajištění spolu se zákazem přijímat úplatky znamenalo v našem soudnictví uplatnění velice moderního principu, který byl základním předpokladem soudcovské nezávislosti. Přesto zajisté nelze považovat apelační tribunál za nezávislou soudní stolici v dnešním slova smyslu. Byla to byrokratická instituce a apelační radové byly úředníci závislí na králi, řídili se jeho instrukcemi a také jemu byli plně odpovědní. Král mohl kdykoliv upravit poměry u apelačního soudu a také dle své vůle odvolávat soudce apelačního tribunálu, jestliže se mu znelíbili. Soud apelační byl tak prvním byrokratickým soudem v našich zemích a stal se základem příští výstavby trojinstančního systému v období absolutismu.17

Podle instrukce stál v čele apelačního soudu president, který byl příslušníkem panského stavu. Vedle něj bylo dále jmenováno 13 apelačních radů, mezi nimiž bylo pět dalších šlechticů ( a to tři páni, dva rytíři), čtyři doktoři práv a čtyři zástupci měst. Takové obsazení znamenalo porušení zásady, že měšťan může být souzen příslušníky svého stavu, potvrzené, až na několik výjimek, Svatováclavskou smlouvou.18

Navíc v následujících letech nebyli měšťané jmenováni v plném počtu. Na sněmu konaném v únoru roku 1582 si Pražané stěžovali, že v této době už nejsou náležitě obsazováni zástupci stavu městského mezi rady apelačního soudu. Proto se požádali vyšší stavy o přímluvu u krále, aby opět členy apelačního tribunálu vybíral také ze stavu městského. Vyšší stavové uznali žádost Pražanů za „slušnou“ a žádanou přímluvu učinili. Král pravděpodobně na nějaký čas této prosbě vyhověl, ale ne na dlouho, jelikož roku 1610 si měšťané opět stěžovali, že už několik let nejsou radové apelačního soudu z jejich řad vybíráni. A tak znovu žádali vyšší stavy o přímluvu u krále, aby osoby z Pražanů. narozené v Čechách a dobře znalé českého práva a právních zvyklostí, byly opět jmenovány za členy apelačního tribunálu. Skutečně v závěru obecných sněmovních artikulích týkajících se městského stavu, požadovali stavové panovníka, aby mimo jiné dal „milostivou královskou a otcovskou resoluci a odpověď na několik artykulů třetího stavu se dotýkajících, dosud nevyřízených a v tom, aby ráčil osoby z Pražanů do appellací dosaditi“.19 Bohužel tomuto požadavku již král vůbec nevyhověl a na generálním sněmu roku 1611 byli zástupci měst donuceni opět se domáhat zastoupení Pražanů v apelačním soudu, ale v artykulých tohoto sněmu tentokrát žádné přímluvy obsaženy nebyly. Teprve až na generálním sjezdu v roce 1619 bylo konečně prohlášeno, že do apelačního soudu za rady mají být obsazovány osoby ze všech tří stavů království českého v rovném počtu.20

Určitě významným přínosem bylo obsazení apelačního soudu čtyřmi doktory práv. Doposud nebyly soudní instituce obsazovány profesionálními právníky. Do této doby lze hovořit o výskytu právních praktiků působících různým způsobem v oblasti práva zemského a městského, vedle úřední činnosti především literárně. Zemské ani městské právo neukládalo absolvování právnického studia na univerzitě jako předpoklad pro zastávání zemských či městských úřadů. I když nelze popřít, že v církevních službách se už ve 14. století, zejména na vyšších stupních hierarchické struktury, právnické znalosti nabyté studiem na univerzitě nejen vítaly, ale stále více, i když jen mlčky, předpokládaly.21 Přesto do počátku 16. století je v českém království graduovaných právníků jen velmi málo. A právě období vlády Ferdinanda I. znamená zvýšený příliv studovaných juristů do naší země.22 Ferdinandova instrukce, kterou se zřizoval apelační soud, byla v oboru státního práva prvním právním předpisem žádající absolvování právnického studia a dosažení doktorátu pro výkon státní funkce.23

Nadále zůstával nevyřešen problém se vzděláváním profesionálních právníků v našich zemích. Během husitských válek byla přerušena výuka na právnické fakultě a po skončení husitské revoluce ve změněných politických a náboženských poměrech nebyla obnovena univerzitní výuka v plném rozsahu, z Karlova vysokého učení se stala provincionální jednofakultní škola. Právnická fakulta neožila a pravidelná výuka práva nebyla provozována ani jiným způsobem. Kvalifikaci v tomto oboru bylo možno získat jen v cizině a to i v předbělohorském období.24

Presidentovi apelačního soudu příslušelo výsadní postavení mezí ostatními členy apelačního tribunálu. Nad ostatními radními apelačního tribunálu vykonával dozor. Jestliže by některý z radů nevykonával řádně své povinnosti, bylo presidentovi uloženo nejprve s viníkem prohřešek projednat ,a jestliže by ani toto nevedlo k nápravě, měl celou záležitost oznámit králi.25 President také svolával rady k soudnímu jednání, kteří se museli na jeho vyzvání okamžitě dostavit k apelačnímu tribunálu. Rovněž, jestliže se král nacházel mimo české země, nemohli radové bez presidentova svolení opustit Prahu, „aby pro nedostatek osob chudí lidé pruotahuov nebrali a zdržováni nebyli.“26 Když se panovník přebýval v zemi, dával svolení radům k odjezdu z Prahy on, stejně tak jestliže se jednalo o nepřítomnost delší jak šest měsíců nebo o uvolnění samotného presidenta apelačního tribunálu.27 Obdobně bylo třeba panovníkova souhlasu k výkonu vedlejšího zaměstnání.

Stejně tak president spolu s ostatními rady apelačního tribunálu vykonával dozor nad administrativním aparátem soudu. Konkrétně měli kontrolovat, aby písař ani sekretář nepřijímali nebo nevyžadovali od stran žádné pocty či platby a „lidi jakž dotčeno, v ničemž neobtěžoval“.28

Ustanoveným radům nad apelacemi byl tedy dán k dispozici administrativní aparát skládající se z několika stálých kancelářských sil a zaměstnanců, jejichž počet mírně kolísal a během let se zvyšoval. Byli to zejména sekretář a několik kancelistů, od počátku 17. století sekretáři dva – český a německý a v této době také přistupují český a německý registrátor.29

Podle královské instrukce scházeli se radové nepřetržitě celý rok, apelační tribunál se tedy nescházel pouze v určitých ročních termínech jako tomu bylo u zemského soudu. V létě apelační tribunál zasedal od 6 do 10 hodin a od 13 do 16 hodin, v zimě úřední hodiny začínaly o hodinu později. Jednání se nekonalo ve středu, v sobotu, v neděli a o svátcích. V době žní od 24. července do 24. srpna měli apelační radové soudní prázdniny, ale i v této době zasedali každý čtvrtek. Další dovolenou měli také v době vinobraní v délce čtrnácti dnů.30

Ferdinandova instrukce podrobně předepisovala jednací řád apelačního soudu. Každou zaslanou apelaci měl přijmout přísežný sekretář a tomu, kdo ji dodal, dát jistotu o tom, že odvolání bylo doručeno, aby strana věděla, kdy se má opět dostavit či vyslat posla k přijetí ortele. Tentýž sekretář pak zapsal do zvláštních register přesný čas doručení apelace. Registra byla dvoje, jedny pro presidenta a druhé pro sekretáře. Sekretář ukládal zaplacené soudní poplatky do zvláštní truhly, od které měly být dva klíče, jeden u sebe přechovával sekretář a druhý president apelačního soudu.31

Soudní poplatek za apelaci neboli tzv. peníze důkladní (jak vyplývá z listu Ferdinand I. pro královská města z 3. dubna 1549 a z rozhodnutí pro Staré Město z 13. března 1548 a pro Nové Město z 25. října 1549) činil původně dvě kopy českých grošů. Poplatek samozřejmě platil ten, kdo podával odvolání. Částka nebyla odstupňována podle hodnoty záležitosti, které se spor týkal, či podle majetku odvolávajícího se, jeho výše měla zřejmě zamezit odvoláním v nepodstatných záležitostech. Později se ale poplatek za podané odvolání snížil na dva tolary, jak vyplývá z usnesení obecného sněmu konaného v roce 1582. V tomto sněmovním usnesení je stanoveno, že za každou apelaci se má platit jeden tolar a ne jako doposud dva tolary.32

Řízení u apelačního soudu bylo písemné bez účasti stran jen na základě akt, která obdržel od soudu nižší instance. Obvykle se strana neměla v odvolacím řízení dovolávat nových fakt, která by nebyla uplatněna již u první instance. Když však u první stolici nebyli vedeni svědkové, mohl být jejich výslech aspoň u apelačního soudu proveden.33 Apelační tribunál zaváděl formy procesu římsko-kanonického a aplikoval podle potřeby právo římské.34

Jednání probíhalo buď v češtině nebo němčině, záleželo v jakém jazyce probíhalo řízení u soudu nižší instance. V německém jazyce byla vyřizována podstatná část agendy apelačního tribunálu, jelikož všechna města obou Lužic a Slezska byla německá. Zřízení apelačního soudu bylo tak významným krokem směrem k zavádění němčiny jako jednacího jazyka v našich zemích.35

Tomu také odpovídalo vedení knih ve dvou řadách, jelikož rozhodnutí apelačního soudu byla zapisována do speciálních knih. První řada, do které byly zapisovány české rozsudky, byla nazývána „manuály ortelní“ a je dochována pro celou dobu existence soudu (tedy let 1548 – 1783) a obsahuje 82 svazků. Až do roku 1671 byly tyto manuály vedeny jednotným způsobem jako příruční knihy, do nichž byly postupně zapisovány jednotlivé právní případy, tak jak byly vyřizovány na zasedáních apelačního soudu. Každý zápis přitom zahrnoval jméno města, jemuž byl zasílán ortel, jména obou stran, stručnou charakteristiku sporného případu, datum původního napadeného rozsudku a datum jednání odvolacího tribunálu. Tyto údaje zůstávaly stejné ve všech případech, kdy byl původní rozsudek potvrzen, pokud byl zrušen nebo podstatně opravován, byl zápis doplněn někdy i velmi pestrým právnickým odůvodněním všech změn. Jednalo se samozřejmě o záležitosti nejen královských měst, ale i řady měst a městeček poddanských. Zpočátku zahrnoval vždy jeden svazek manuálu jeden rok, ale od roku 1570 bylo svazováno do jednoho svazku několik ročníků. Vzhledem ke zběžnému, nedbalému písmu a množství škrtů, oprav a doplňků v knihách lze předpokládat, že do knih byly vkládány jen prozatímní zápisy, které tvořily podklad pro další úřední jednání.36

Druhou řadu knih rozsudků psaných německy představují tzv. knihy protokolů, které mají stejný vzhled, obsah i funkci zápisů jako manuály a liší se pouze tím, že zachycují záležitosti týkající se Slezska a Lužice, a to nejen tamních měst, ale i knížat, a kromě toho také záležitosti německých měst v Čechách. Zatímco manuály ortelní byly vedeny česky a to až do roku 1753, knihy protokolů byly od začátku německé. Jsou dochovány od roku 1550 až do roku 1780, celkem 97 svazků. Na rozdíl od českých byly zápisy z protokolů ještě zapisovány v definitivní podobě, čili se všemi stereotypními právnickými formulemi a plnou titulaturou, do knih tzv. čistopisů, kterých se dochovalo pět z let 1548 – 1570.37

Zapsaní přesného času doručení apelace do register mělo zásadní význam pro následnou činnost apelačního soudu. Ferdinandova zřizovací instrukce totiž předepisovala radům všechny apelace z českých měst rozhodnout do jednoho měsíce od jejich doručení. Další lhůta byla stanoven kvůli větší vzdálenosti pro odvolání, dávání naučení a slepých rozsudků z měst Moravského markrabství, Slezska a obojí Lužice. V tomto případě měla být odvolání vyřízena, naučení a slepé rozsudky dány do půldruhého měsíce ode dne doručení odvolání či žádosti.38

Další lhůta byla stanovena jen pro dávání naučení a slepých ortelů, vzhledem k předchozímu ustanovení se týkala jen žádostí z českých měst. Jestliže se žádostí o naučení dorazil zvláštní posel a byly řádně zaplaceny všechny soudní poplatky, měli radové ihned dát naučení či vydat slepý rozsudek. Jen v případě, že by věc byla natolik složitá, že by nemohla být v tak krátké lhůtě vyřešena, pak mělo být určeno datum, kdy bude záležitost vyřízena, aby se posel mohl opět dostavit k vyzvednutí naučení nebo slepého rozsudku. Avšak ani v tomto případě nesměla být překročena lhůta v délce jednoho měsíce.39

Přestože apelační radové tedy měli přesně rozvržené úřední hodiny a stanoveny lhůty pro rozhodnutí o odvoláních, apelace byly vyřizovány opožděně. Obdobně jako městští soudci si apelační radové ihned přivykli dělat si soudní volno dle své libosti. Již 7. listopadu proto zaslal Ferdinand I. „zřízeným radám k apelacím“ napomenutí. Z králova listu vyplývá, že i přes pravidla stanovená ve zřizovací instrukci se apelační radové v daný čas nescházeli, bez vědomí a povolení presidenta apelační komory opouštěli svá pracoviště a často i zůstávali doma, což samozřejmě vedlo k průtahům a tím k vyšším nákladům odvolatelů. Král tedy soudcům přísně přikázal dodržovat úřední hodiny a presidentu Ladislavu Popelovi z Lobkovic bylo připomenuto řádně vykonávat dozor nad dodržováním soudního řádu apelačního tribunálu.40

K projednávání každého případu předtím zaregistrovaného sekretářem byl určen referent. Jestliže některé ze stran bylo jméno referenta známo, určil president apelačního soudu nového referenta, případně koreferta. Referenti přednášeli ze spisů v českých sporech česky a v německých německy. Potom se k přednesu vyjadřovali jednotliví apelační radové. Jestliže některý z radů potřeboval ke svému vyjádření nějaké vysvětlení nebo určitou dobu k promyšlení věci, došlo k odložení jednání. Apelační rada se musel ale k věci vyjádřit v kolegiu do tří dnů.41 Kolegium apelačního soudu bylo usnášení schopné, jestliže se sešlo v počtu nejméně devíti osob.42 Při hlasování o rozsudku čili při tzv. potazu rozhodovala většina hlasů, Při jejích rovnosti byl rozhodující hlas presidenta apelačního soudu.43

V případě obtížných a složitých pří či žádostí o naučení, s kterými by si soudci apelační komory nevěděli rady, mohli se obracet se žádostí o pomoc k samotnému králi, a kdyby panovník nebyl v zemi osobně přítomen, pak na jeho místodržícího.44

Ferdinandova instrukce podrobně předepisovala formální podobu rozsudku apelačního tribunálu. Rozsudky měli být vydávány ve jménu krále, na jeho začátku mělo být uvedeno jméno panovníka spolu s jeho rozsáhlou titulaturou (římský, uherský, český král atd.). Dále oznámení, že bylo rozhodnuto skrze apelační komoru zřízenou na Pražském hradě, následně soud, z kterého případ byl odeslán a jména sporných stran. Konečně následovalo samotné rozhodnutí apelačního soudu. Apelační tribunál se poté k případu vyjadřoval, šlo-li o vyřízení žádosti o naučení, nebo jednalo-li se o odvolání, mohl rozhodnutí nižší instance zrušit a vrátit k novému projednání, potvrdit čili konfirmovat nebo ve věci sám znovu rozhodnout čili rozhodnutí reformovat. Na závěr rozsudku bylo zapsáno místo a datum jeho vydání a připojena královská pečeť.45



3.2 Kompetence apelační komory v Čechách a na Moravě [zpět]

Působnost apelačního soudu se v zemích Koruny české neprosadila okamžitě. Městské soudy projevovaly nejrůznější vzdory nové odvolací soudní stolici. Přesto situace v Čechách, obojí Lužici a víceméně i ve Slezsku byla mnohem příznivější než v Moravském markrabství, kdy se odpor měst vůči apelacím k pražskému apelačnímu tribunálu podařilo zlomit až po roce 1620 (viz níže).

Jak už řečeno města kladla nejrůznější překážky činnosti apelačního soudu, jakožto orgánu zeměpanského dohledu nad městským soudnictvím, jak se dozvídáme z listu Ferdinand I. z 3.dubna 1549.46 Městská rada se snažila být konečnou instancí k soudu městských rychtářů. Dále také vyžadovala vyšší důkladné, než uložil král Ferdinand za odvolání k apelačnímu tribunálu a nezachovávala náležitých forem odvolacího řízení. Také města odmítala vykonávat rozhodnutí apelačního soudu a všemožně exekuci protahovala. Král na tuto situaci reagoval rozesláním do všech královských měst47 výše zmíněného listu, ve kterém káral města pro uvedené maření činnosti odvolací stolice. Přikazoval řádné vykonávání rozsudků apelační komory a umožnění stranám odvolat se z rozhodnutí rychtářova soudu k apelačnímu tribunálu, jakožto třetí instanci po městském soudu. Také Ferdinand, aby zamezil vybírání větších plateb, stanovil důkladné ve výši dvou kop grošů českých. Dále městům přikázal řádně vykonávat rozsudky apelačního soudu a popsal postup při jejich odesílání apelačnímu tribunálu. Městský soud měl stranám sporu umožnit přečíst si veškeré soudní spisy před jejich předáním apelační komoře. Pak za přítomnosti stran měli být soudní akta zapečetěna a teprve potom odeslána odvolací stolici. Královským rychtářům bylo rozkázáno, aby dohlíželi na dodržování těchto příkazů. Samozřejmě ustanovení o královských rychtářích byla vynechána u Plzně, Ústí nad Labem a Kutné Hoře.48

Také některým královským městům byla adresovány speciální domluvy. Například Novoměstským rozkázal, aby nebrali za apelace deset kop, ale jen dvě (i když ještě téhož roku jim nakonec povolil tuto částku vybírat). Také Lounům a Čáslavi udělil král „důtky“, protože znemožňovaly stranám podat odvolání k apelačnímu soudu.49

Co se týče výše důkladného, došlo téhož roku k další změně. Strany pravděpodobně se odvolávaly k apelačnímu tribunálu v malicherných případech. Soudní poplatek jen ve výši dvou kop grošů českých v některých městech znamenal výrazné zlevnění odvolacího řízení, zejména pro majetnější vrstvy. Strany tak mohli lehce využít nově zřízené apelace k protahování soudních sporů: „ ...když se jim ortel od týchž purgmistra a konšeluov v té při, kteráž před ně přichází, udělá a vyhlásí a týž ortel se které straně nelíbí a proto appellací neb odvolání beře, že ku právu jich dvě kopy grošuov toliko složi, a tak spolehajíc mnozí na tak malú summu peněz, mnohokrát zoumyslně jednom k zlehčení práva jich appelací berou...“50 Král tedy reagoval na stížnosti purkmistra a konšelů novoměstských proti takovému počínání a 25. října roku 1549 vydal mandát, kterým městské radě povolil (do vůle královy) vybírat důkladné ve výši deseti kop grošů českých, „aby dobrý pořádek při právě a soudech téhož města našeho Nového Pražského držán byl a chudému jako bohatému rovná spravedlivost se udělovala.“51

Stejné rozhodnutí učinil Ferdinand I. již v přecházejícím roce vůči Starému Městu pražskému ve své „instrukci o appellacích“ ze 13. března 1548.52 V tomto rozhodnutí udělil právo staroměstskému soudu vybírat důkladné za odvolání k apelačnímu tribunálu ve výši patnácti kop grošů českých, dle Wintra na žádost městské rady, která tak chtěla zachovat zvyk z období před zřízením pražského apelačního soudu.53 Z tohoto rozhodnutí také vyplývá, že staroměstská rada se snažila být poslední odvolací instancí vůči soudu desetipanskému a pergmistra hor viničných, protože Ferdinand přikazuje, aby staroměstský soud povolil stranám, které se odvolaly od výše jmenovaných soudům ke staroměstské radě, odvolání dále k apelačnímu soudu jako třetí instanci.54

Po zřízení apelačního soudu vyvstala také další otázka ohledně odvolávání z poddanských měst a městeček. Jak už jsem se zmínil, bylo v předešlých letech zvykem, že odvolání z poddanských měst směřovala do nejbližšího královského města. Poddanská města samozřejmě tento instanční postup dodržovala i po zřízení apelačního tribunálu a odvolání stále zasílala do královských měst. Pražané se proto dotázali krále, má-li se z „ochranných městeček“ nadále odvolávat ke královským městům, či přímo apelovat na Pražský hrad. Z české kanceláře jim byla dána odpověď, aby odvolání nejprve šla do královských měst.55 Toto také Ferdinand stanovil přímo pro Staré Město ve svém rozhodnutí z 13. března 1548. Obdobně bylo určeno, aby z měst a městeček stavu panského nebo rytířského kromě měst královských, z nichž se doposud odvolávalo ke Starému Městu, odvolání nadále směřovala ke staroměstské soudní stolici, Jestliže by ale strany nebyly spokojeny s rozsudkem staroměstské rady, měla jim být připuštěna další apelace k pražskému apelačnímu tribunálu.56

Jak už jsem se zmínil, po zřízení apelačního soudu, byla také zachována možnost nadále se odvolávat i od soudů královských měst namísto k apelační komoře ke Starému městu pražskému, jestliže s tím obě strany souhlasily. V roce 1558 však staré instanční vazby byly definitivně zrušeny a ze všech měst, z kterých se doposud mohlo apelovat ke Starému Městu, se již odvolávalo přímo k apelační komoře. Tehdy Ferdinand I. dne 4. 12. v konfirmační listinách, ve kterých potvrzoval navrácená privilegia po odboji v roce 1547 a zároveň i omezení samosprávy královských měst, také stanovil: „ A kdež prve bejvalo, že z Nového města k Praženóm a z jiných měst našich v královstvích Českém činily a oni rozsudky i naučení svá na to dávali, takových apellací oni Pražané Staroměstští viece k sobě přijímati nemají, než tomu chcem, aby takové apellací a odvolání ze všech měst našich království Českého, když v království Českém osobně býti ráčíme, před nás, dědice a potomky naše, a bez přítomnosti naší před raddy naše, k takovým appellacím obzvláště zřízené a na hradě Pražském usazené, se dály a ne jinam činěny byly.“57

Jestliže česká královská města vesměs respektovala pravomoc apelačního soudu, vůči poddanským městům trvalo prosazení autority rady nad apelacemi několik desetiletí po jejím zřízení. Šlechta chápala zřízení apelačního soudu jako trest nad měšťanským stavem a apelační tribunál jako instituci královského dozoru nad výkonem městského soudnictví. Takové podřízení soudů vlastních poddanských městech panovníkovi jim jistě nebylo po chuti. Poslední instancí městských soudů poddanských měst tak nadále zůstávala vrchnost sama, nebo případně rušila staré instanční vazby, aby zabránila odvolávání k pražskému apelačnímu tribunálu. Tak tomu bylo u významného poddanského města perštejnského rodu – Pardubic, z kterého se do roku 1548 odvolávalo ke Starému Městu pražskému. Jan z Perštejna zrušil apelování do Starého Města a jako pán města se ustanovil vrchní odvolací instancí pardubického soudu. Zároveň nařídil odvolávání ze svých ostatních měst a městeček do Pardubic, tedy na svém panství vytvořil jakousi trojinstanční soudní soustavu.58 Tento stav přetrval až do roku 1560, kdy se Pardubice staly královským komorním městem.

Příkladem vrchnostenského města, kde se „rychle“ prosadila pravomoc apelační soudu, může být krajské město Sedlčany, které v této době dočasně náleželo chlumecké větvi Popelů z Lobkovic. Apelační tribunál prokazatelně revidoval ortely sedlčanského soudu v roce 1588, pravděpodobně již dříve. Takové rychlé prosazení kompetence pražského apelačního tribunálu mělo původ nejen v pozvolném upevňování habsburského byrokratického aparátu, ale hlavně ve specifickém příklonu vrchnosti města k Habsburkům. Tehdejší dočasný pán města Sedlčan Ladislav II. Popel z Lobkovic se stal prvním presidentem apelační komory. Právě takové těsné sepětí lobkovické vrchnosti s apelačním tribunálem vytvářelo příznivé předpoklady k hladkému vytvoření vztahů mezi sedlčanským soudem a pražskou radou nad apelacemi.59

Z uvedeného je zřejmé, že pravomoc královské apelační komory se v Čechách neprosadila okamžitě, zejména přímé odvolávání od městských soudů k panovníkovi bez prostřednictví rady nad apelacemi si některá města udržovala ještě po desetiletí.60 Dokonce jistou dobu po zřízení apelační komory se z litoměřické právní oblasti nadále odvolávalo ke kmetské stolici magdeburské.61 Prosazování kompetence apelačního tribunálu byla více než jeho autoritou jako královské instituce ulehčena tím, že v 16. století docházelo všeobecně k poklesu právní autority vyšších stolic.62 V Čechách plný průchod pravomoci apelačního soudu zajistilo přijetí Koldínovy sbírky63 jako oficiální kodifikace městského práva a závazného pramene pro rozhodování apelačního tribunálu. Přesto i v této době se stále objevovaly stížnosti na postup městských soudů. Například roku 1590 si stěžoval u rady nad apelacemi pan Mikuláš Střela z Rokyc na neochotu pardubického soudu povolit odvolání do Prahy. Apelační radové městský soud v Pardubicích pokárali: „aby na potomní časy se toho od nich více nedálo a příčiny odvolání strany appellující pro jakéžkoliv důtky k vrchnímu právu odesílati nezabraňovali, poněvadž ne právu domácímu, nýbrž vrchnímu, jestli tu jaká spravedlivá právu pokuta náležející, čili nic, souditi náleží.“64

Je také třeba uvést, že nejen města nerespektovala vymezenou působnost apelačního soudu, ale i samotní radové. Jakoby chtěli vyjít vstříc nerealizovanému záměru Ferdinand I., počali obesílat před apelační komoru jako k první instanci také osoby stavu panského a rytířského.65 Něco takového samozřejmě bylo pro vyšší stavy naprosto nepřípustné. Proto na sněmu konaném v září 1573 bylo za souhlasu císaře Maxmiliána II. uzákoněno, že „před apelací osoby z stavův vyšších k slyšení nenáležejí“.66

Jak bylo řečeno na rozdíl od Čech byla situace mnohem problematičtější na Moravě. Moravská města se neúčastnila prvního protihabsburského povstání a tak samozřejmě odmítala přijmout omezení své soudní pravomoci. Výsledkem bylo, že na Moravě prosazení pravomoci apelačního soudu i Koldínovy kodifikace bylo téměř o století opožděno, města si déle udržovala svoje zvláštní práva i možnost odvolání a naučení ve vlastní síti městských práv.67

Kmetská stolice v Brně tedy i po zřízení apelačního soudu nadále dávala naučení a vyřizovala apelace z okolních měst, městeček a vesnic, dodržujíc při tom pevně své staré městské právo a s malými změnami zachovávala nadále předpisy starého soudního řádu. Přesto se zdá, že po roce 1547 skutečně na krátký čas odvolávání do Brna přestalo, ale později samotný apelační soud dal povolení k tomu, aby se opět z okolních měst odvolávalo do Brna. Což také vyplývá ze Sbírky nálezů brněnských z počátku 17. století.68

O tom, že na Moravě nezanikla stará instanční soustava také svědčí majestát Ferdinanda I. z roku 1562 adresovaný městské radě v Olomouci.69 Novojičínští do této doby se obraceli pro naučení k soudu města Hlubčic, Konšelé hlubčicčtí však odmítali novojičínským dávat naučení v české řeči, i když to bylo starobylým zvykem. Městská rada Nového Jičína si stěžovala Ferdinandovi I., situaci vyřešil tak, že Nový Jičín sňal z hlubčického práva a městské radě v Olomouci přikázal dávat nadále naučení soudu Nového Jičína. Uvedený mandát svědčí o tom, že na Moravě i po zřízení apelačního soudu fungovaly staré instanční vazby a královská moc v době předbělohorské tento stav respektovala.

Odvolávání z poddanských měst, městeček a vesnic do královských měst tedy zůstalo na Moravě zachováno. Následně ale poddaní, jestliže byly s rozsudkem nespokojeni, žádali o konečné rozsouzení radu nad apelacemi. To samozřejmě nebylo po chuti moravským vyšším stavům, zejména, když samotná moravská královská města pravomoc apelačního soudu nerespektovala. Takový postup byl proto nakonec zakázán na moravském obecném sněmu v roce 1579 a rozhodnější usnesení o této otázce bylo přijato na sněmu v roce 1583. Obě sněmovní usnesení následně potvrdil Rudolf II., prvé svým mandátem z 13. dubna 1583 a druhé mandátem z 24. října téhož roku.70

Určitý vliv mělo na Moravě vydání Koldínova zákoníku, i když oficiálně se stal pro moravské městské soudy závazný až roku 1697. Rozborem brněnských úředních knih se podařilo prokázat, že v ohledu apelací respektovali brněnští ustanovení Koldínova zákoníku přinejmenším koncem 80. let 16. století a žádali v přečinech svých měšťanů a ve sporech mezi měšťany navzájem či s obyvateli vrchnostenských měst o dobrozdání, případně i o konečné rozsouzení radu nad apelacemi.71 Na žádost purkmistra a konšelů mandát Rudolfa II. Z roku 1592 dovoloval těm, kdož „měli při před městským právem“, do 14 dní po vynesení ortele městského soudu odvolání k pražskému apelačnímu soudu, i když tato alternativa byla ztížena důkladným ve výši patnácti kop českých grošů. Jak jsem již uvedl, z brněnských pramenů je zřejmé, že Brno tento postup zásadně odmítalo v případech, kdy vystupovalo jako vrchní právní instance pro dceřiná města svého právního okruhu. I když takový postup v souladu z výše zmíněnými sněmovními usneseními a mandáty Rudolfa II. brněnský městský soud neumožňoval, obracel se přesto v těchto případech na apelační soud se žádostí o pouzení svého naučení. Odmítavý postoj k odvoláním z poddanských měst a městeček byl odůvodňován i tím, že Brněnští „tou měrou poddanými stavů markrabství moravského nevládnou, aby je bez vědomí jejich pánů proti starobylému právu měli předávat k právu do království českého“.72

Přesto města na Moravě dokázala pragmaticky využít existenci apelačního tribunálu. Královská města mohla zakupovat zemskodeskovní statky a v těchto záležitostech pak náležela před zemské právo, včetně dědických sporů. I když pro vyšší stavy neexistovalo z rozhodnutí moravských zemských soudů odvolání, města, která byla zároveň poddanými královské komory, v případě své nespokojenosti předkládala své spory prostřednictvím české dvorské kanceláře panovníkovi, respektive komornímu soudu a po roce 1547 radě nad apelacemi ke konečnému rozsouzení.73

Stejně jako města v určitých záležitostech podléhala zemskému právu, mohla se také šlechta stát účastníkem řízení před soudy královských měst. I když u svých poddanských měst se snažila zabránit odvolávání k radě nad apelacemi, naopak u královských měst jim nebyl vhod přetrvávající nejednotný instanční postup. Proto také, když byly 24. a 25. června 1609 uzavřeny libeňské úmluvy, kterými Morava spolu s Uhry a Rakousy připadla arciknížeti Matyášovi a mimo jiné odtržená Morava byla vyňata z působnosti české kanceláře, stavové vědomi si Matyášova nejistého postavení, předložili mu na bartolomějském sněmu v Brně dvě rozsáhlé žádosti. V první se mimo jiné objevil i požadavek, „aby působnost České kanceláře a appelací na hrad Pražský vyzdvižena byla“.74

Již 30. srpna dal Matyáš stavům odpověď, která byla vcelku příznivá, jen některým požadavkům plně nevyhověl, včetně žádosti týkající se působnosti apelačního soudu na Moravě, o čemž se později na opakovanou žádost stavů vyjádřil, „že bude chtíti vše podle potřeby opatřiti“.75

Moravští stavové byli ale neodbytní a následujícího roku na obecném sněmu v Olomouci požadovali na králi76 Matyášovi dokonce vytvoření zvláštního moravského apelačního soudu. A i když jim Matyáš jeho zřízení přislíbil, nakonec žádosti vyhověno nebylo.77

Po vítězství Matyáše nad Rudolfem II. byl svolán na 11. dubna roku 1611 generální sněm do Prahy, na kterém byl Matyáš prohlášen za krále českého. Zde také měl být dohodnut nový státoprávní poměr mezi Čechy a Moravou, jak bylo sjednáno ve smlouvách libeňských. Moravští stavové předložili českým stavům 49 článků, v nichž byla obsažena jejich představa o novém státoprávním uspořádání obou zemí.78 O těchto článcích se jednalo mezi plnomocníky stavů českých a moravských po několik dní. Výsledkem nakonec bylo jen 30 článků, které ale byly po věcné i formální stránce propracovanější, než návrh moravský.79 Mezi těmito třiceti články se objevily i ustanovení týkající se jak odvolávání od městských soudů, tak i pražského apelačního tribunálu.80 Tyto dohodnuté články vesměs znamenaly potvrzení a upřesnění dosavadní praxe, také byl jimi přesně vymezen poměr apelačního tribunálu k městským soudům moravským a vůbec se Moravané domohli zákonné úpravy soudnictví a respektování práv městských.81

I když výsledná dohoda mezi moravskými a českými stavy téměř vyčerpávala moravský návrh, několik požadavků do oněch třiceti článků zahrnuto nebylo. Mezi těmito neakceptovanými články byl i požadavek obsažený v čl. 30, „za rady aby bráni byli do soudu appellačního také rodáci moravští, poněvadž jest mnoho pří moravských.“82 Buďto byl tento požadavek při jednání přehlédnut nebo byl pravděpodobně považován českými vyjednavači za zbytečný, jelikož z výše uvedeného vyplývá, že přece jenom pří z moravským měst, které se dostaly před apelační soud bylo v předbělohorském období opravdu nemnoho.83

Naposledy před porážkou stavovského povstání se na Moravě jednalo o apelačním tribunálu na obecném sněmu v Olomouci 15. června 1620, což byl také poslední moravský zemský sněm před bitvou bělohorskou. Hlavní bodem jednání byla vojenská pomoc českým stavům. Mimo to ale také sněm potvrdil a schválil třináct artikulů smluvených na předcházejícím generálním sněmu všech zemí Koruny české v Praze. A pátý artikul zněl: „Aby rady nad appellacemi schvalovaly neb napravovaly nálezy podle práva nebo pořádku každého města municipálního, jak již roku 1611 bylo ustanoveno. Že však není potřebí, aby každé město poslalo radám nad appellacemi hodnověrný výpis všech práv svých, nýbrž v každém případě pod pečetí městskou jen ten artikul, podle kterého ortel v městě vynesen jest.“84



3.3 Obsazení apelačního soudu [zpět]

Přímo ve Ferdinandově zřizovací instrukci byli jmenováni radové apelačního soudu, kteří se svých funkcí ujali na začátku února, když složili úřední přísahu.85 Prvním presidentem apelačního tribunálu se stal Ladislav II. Popel z Lobkovic. Spolu z Lobkovicem byly v zakládací listině jmenováni za panský stav Ludvík Bezdružický z Kolovrat, hejtman Nového Města pražského, Jindřich Planský von Seeberg (ze Síberku), původně hejtman Menšího Města pražského a Adam Řepický ze Sudoměře na Řepici, který byl povolán z úřadu podkomořího královny a hejtmana Starého Města pražského. Z rytířstva byli vybráni Petr Bechyně z Lažan a na Pičíně a Albrecht Kaplíř ze Sulevic. Z doktorů práv byli jmenováni dvorní radové Ludvík Šradín, Vavřinec Knorr z Rosenrothu, Gerhart z Cách a Kryštof Klekler (Kläkler).86

Zbývající čtyři členové zastupovali měšťanský stav, byli to v prvé řadě Mistr Tomáš z Javořice (z Rakovníka), který do roku 1530 působil na pražské univerzitě, nejprve jako bakalář, později mistr a roku 1517 získal titul profesora. Dokonce od roku 1520 zastával úřad děkana a roku 1527 byl jmenován rektorem pražské univerzity. Marně se snažil prosadit u krále potvrzení univerzitních statut a privilegií. Roku 1530 opustil pražskou kolej a do roku1540 byl písařem, později kancléřem Starého Města pražského, v letech 1543 – 1545 perkmistr hor viničných, také konšel a současně člen komise ustavené panovníkem k přezkoumávání stavu university za účelem případných náprav. V roce 1547 byl spolu se Sixtem z Ottersdorfu prostředník v jednání mezi Pražany a Ferdinandem I. Po porážce stavovského povstání si podržel své místo v městské radě a v září 1547 byl zvolen do sněmovní komise určené ke srovnání zemského zřízení s právy městskými. Zemřel v roce 1555.87

Dalším měšťanem byl Blažej Nožička z Votína, měšťan Starého Města pražského, oblíbenec Ferdinanda I., který mu roku 1541 udělil erb z přídomkem z Votína a navíc roku mu ho roku 1556 Ferdinand potvrdil jako odměnu za zvláštní zásluhy a přízeň. Po bitvě u Mühlberka se stal člen městské rady Starého Města. Byl vynikajícím znalcem zemského práva. Také nadšený zastánce katolické víry a odpůrce učení Martina Luthera a Jednoty Bratrské. Proti Jednotě také napsal různá polemická pojednání. Ve stáří oslepl a své spisy musel diktovat, zemřel roku 1570.88 Zbývajícími rady se stali měšťané Nového Města pražského Jan Pamphilus a Jan Lukáš.89

V následujících letech dalšími význačnými členy apelačního tribunálu byl například rada Dr. Simon Proxenus a Sudetis, který pocházel z Bodochovic v Čechách. Ve Wittenberku Vystudoval svobodná umění u Philippa Melanchtona, stal se doktorem práv a také profesorem na pražské univerzitě. úřad rady apelačního soudu zastával v letech 1567 – 1575.90

Mezi doktory práv vynikal i Jan (Johann) Kaufer (Kauffer) z Arnsdorfu, který byl roku 1607 povýšen do šlechtického stavu. Také působil v archivu české kanceláře v Praze, roku 1612 byl pověřen vyhledáním a uspořádáním starých říšských akt a požadavků na říšský sněm.91 Radou apelačního soudu byl jmenován roku 1587 a jeho jmenování bylo 11. dubna 1622 znovu obnoveno stejně jako řadě dalším členům soudu z období před stavovským povstáním.92

Jednou z nejvýznamnějších postav působících u apelační komory byl Václav Budovec z Budova (1551–1621). Jako nadaný mladý šlechtic z rytířské bratrské rodiny nabyl Budovec v letech 1569–1571 vyšší vzdělání na univerzitě ve Witenberku. Hojně pak cestoval po Evropě a navazoval přátelství s předními protestantskými teology, z nichž největší vliv na něj měl významný kalvinista té doby Theodor Reza. Od roku 1577 se stal Budovec hofmistrem u císařského vyslance v Cařihradu J. Sinzendorfa, a tak ke své znalosti mnoha cizích jazyků mohl připojit turečtinu a arabštinu. Po návratu do vlasti působil od roku 158493 jako rada apelačního soudu94 a statečně hájil jednotu bratrskou proti nejrozmanitějším útokům. Památný Majestát císaře Rudolfa II. „O náboženské svobodě“ z roku 1609 byl vydán zejména jeho zásluhou. V naší národní historii je pak znám jako jeden z předních účastníků stavovského povstání. Tehdy zastával funkci zemského direktora, královského komorníka a dokonce i presidenta apelačního soudu95, což však nemělo praktický význam, jelikož v době stavovského povstání se rada nad apelacemi nescházela (apelační soud byl podle České konfederace jedním ze společných orgánů všech zemí českého soustátí). Byl popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Komenský jej charakterizoval jako „muže znamenitě učeného a svými vydanými spisy slovutného“.96

Je třeba poznamenat, že Budovec nebyl jedinou osobou popravenou roku 1621, která formálně zastávala funkci u apelačního soudu v době České konfederace. Na Staroměstském náměstí byla sťata hlava a useknuta ruka královskému radovi nad apelacemi, dr. Jiřímu Hauenšildovi (Hauenschildovi) z Firstenfeldu, měšťanu Starého města, dříve advokátu při císařském dvoře.97

Mezi pomocným personálem vynikal sekretář Jan Balbín z Vorličné, který tento úřad zastával v letech 1552 – 1558. Pocházel z Hradce Králové, byl bakalářem a autorem mnoha spisů, například soupisu deseti truhel zemských privilegií.98

V předbělohorském období polovinu všech presidentů apelačního tribunálu tvořili příslušníci lobkovického šlechtického rodu. V této době Lobkovicové ve svých rukou drželi všechny důležité státní funkce a tak se mohlo v druhé polovině 16. století zdát, že výhradně tento rod bude určovat další osudy země.99

Prvním presidentem apelační komory byl tedy příslušník chlumecké větve Popelů z Lobkovic Ladislav II. Popel z Lobkovic, vysoce vzdělaný šlechtic, který také ovládal mnoho cizích jazyků.100 Po nástupu Habsburků spojil svůj život se službou tomuto panovnickému rodu. Nejprve byl válečným komisařem Karla V. a Ferdinanda I. ve vojenském tažení proti turkům v roce 1532. V roce 1534 se s nevelkým úspěchem zapojil do králova úsilí o zlomení odporu měst proti nové dani z prodeje, v roce 1536 se stal královským radou a komořím a roku 1542 dvorním maršálkem Království českého. Spolu s Ferdinandem I. se účastnil tažení proti Janu Fridrichovi a vojskům šmalkaldského spolku. Účastnil se soudu nad královskými městy v létě roku 1547 a Ferdinand jej také pověřil jako královského komisaře provedením konfiskace statků Kašpara Pluha z Rabštejna. Všechny tyto skutečnosti se jistě staly předpokladem pro jeho jmenování prvním presidentem apelační komory.101

Kromě funkce presidenta rady nad apelacemi byl také od roku 1549 přísedícím komorního soudu. Svůj post presidenta apelačního soudu opustil, aby se mohl stát nejvyšším zemským hofmistrem v Čechách, současně byl jmenován královským místodržícím.102 Také byl pověřován i jinými úkoly, například v roce 1573 stál v čele poselstva českého zemského sněmu do Varšavy, jehož úkolem bylo doporučit pro volbu za polského krále syna Maxmiliána II. arcivévodu Arnošta.103

Ladislav II. Popel z Lobkovic také stál na počátku hospodářského a politického vzestupu chlumecké větve lobkovického rodu. Rozšířil panství Chlumec, získal hrabství v Horní Falci. Na svých statcích podporoval rozvoj řemesel. 104

V první polovině roku 1570 Ladislava II. Popela z Lobkovic vystřídal ve funkci presidenta apelačního soudu jeho synovec Jan mladší Popel z Lobkovic, který od 17. prosince 1560 zastával úřad apelačního rady za panský stav. Po odstoupení z této funkce se stal roku 1577 na tři léta presidentem české komory a roku 1578 hejtmanem německých lén, kde setrval až do své smrti v roce 1590.105 Jan mladší Popel z Lobkovic byl příslušníkem zbirožské větve lobkovického rodu106 a bratr proslulého vůdce katolické opozice Rudolfa II. Jiřího Popela z Lobkovic.

Po něm byl roku 1577 jmenován presidentem apelačního tribunálu Jan Bezdružický z Kolovrat (přísahu složil 22. listopadu 1577), který byl radou za panský stav od 26. října 1571.107 Kolovratové byly jedním z mála rodů, které zůstaly za všech okolností věrny katolickému vyznání a vždy byly loajální vůči habsburskému rodu. Doslova tak naplnili své erbovní heslo: „Věrně a stále.“108

Po roce 1585 následovali opět dva příslušníci lobkovického rodu: Jiří mladší z Lobkovic na Duchcově a Kryštof Lobkovic, Jiří z Lobkovic složil přísahu presidenta apelační komory 19. února 1585 a v této funkci zůstal až do své smrti dne 11. září 1590. Krištof z Lobkovic byl nejprve presidentem komory ve Slezsku. Úřad presidenta apelačního soudu zastával v letech 1592 – 1603 (přísahu složil 16. března 1692). Později se stal purkrabím Českého království.109

Kryštof z Lobkovic byl jedním z nejvýznamnějších příslušníků tachovské větve lobkovického rodu. Vzdělání získal nejprve u pražských jezuitů v Klementinu, pak v Bologni a Perugii. Jeho vzdělání bylo pak podle dobových zvyklostí doplněno kavalírskou cestou po Evropě. V roce 1570 jej císař Maxmilián II. vybral jako doprovod arcivévodkyně Anny na její cestě do Španělska. Ve Španělsku zůstal Kryštof devět let a po svém návratu byl jmenován presidentem rady nad apelacemi a nejvyšším hofmistrem. Vzhledem k jeho velkým politickým a jazykovým schopnostem byl často pověřován diplomatickými úkoly. Například vyjednával mír s polským králem Zikmundem. Často jednal i s cizozemskými učenci, Peršany, Turky a Rusy. Také byl humanistickým básníkem, psal latinské verše.110

Po něm následoval Ferdinand purkrabí z Donína. Přísahu složil 19. června 1603 a ve službě jako president královské apelační komory setrval sedm let.111 Po odstoupení z funkce apelačního presidenta byl roku 1610 jmenován nejvyšším hofmistrem Českého království.112

V letech 1610 až 1616 zastával tento úřad velmi vzdělaný šlechtic a zajímavá postava české historie Jan Zajíc Zbyněk z Hasenburku (přísahu složil 12. ledna 1610).113 Pan Zajíc byl štědrým mecenášem, zajímal se o alchymii a různé vědy, na Budyni hostil mimo jiné i Tycha de Brahe. Také vlastnil bohatou alchymistickou knihovnu a často se chlubíval, že na alchymii vydal víc peněz než samotný císař Rudolf II. Tyto neobyčejné záliby a rozsáhlá renesanční přestavba jeho sídel ho však stály celé jeho jmění, nakonec veškerý svůj majetek musel prodat a své potomky zanechal v naprosté chudobě.114 Do konce života pak setrval u apelačního soudu a živ byl jen z presidentského platu.115

Posledním presidentem královské apelační komory před druhým protihabsburským povstáním byl horlivý katolík Bedřich (Fridrich) z Talenberka na Vlašimi. Přísahu složil 21. října 1616. V tomto úřadě setrval i po bitvě na Bílé hoře. Také zasedal ve vyšetřovací císařské komisi nad zatčenými povstalci. Byl velmi obávaný, nemilosrdně pronásledoval nekatolické rebely takovým bezohledným způsobem, že proti sobě dokonce popudil i katolíky. Roku 1621 také půjčil císaři peníze, které se mu vrátily v podobě velkého množství získaných statků. Roku 1627 se stal přísedícím reformačního soudu ve věcech náboženských. Po dvacetisedmileté službě jako president rady nad apelacemi byl za své horlivé vyšetřovací služby po bitvě na Bílé hoře jmenován roku 1636 nejvyšším zemským komořím a v roce 1638 nejvyšším zemským hofmistrem.116

Z řady uvedených životopisných dat nejvýznamnějších postav apelační komory je zřetelné, že apelační soud jakožto královská instituce často sloužila zejména příslušníkům vyšší šlechty jako odrazový můstek ke kariéře na místech nejvyšších (tedy stavovských) zemských úředníků. Kolem apelačního soudu a i ostatních královských institucí se tak vytvářela vrstva panovníkovi oddaných úředníků, zčásti šlechtického původu, kteří tím také zajišťovali stálou působnost královských úřadů.117



3.4 Činnost a rozhodování apelační komory [zpět]

Apelační soud započal svou činnost nebývale rychle. Jak řečeno, dne 20. ledna 1548 vydal Ferdinand I. zřizovací instrukci a již dne 8. února téhož roku (čili po devatenácti dnech) bylo vyřízeno odvolání odeslané z rady Starého Města Pražského.118

Již jsem uvedl, že rozhodnutí apelačního soudu byla zaznamenávána v knihách vedených ve dvou řadách podle jazyka, v jakém se vedlo odvolací řízení a také jsem v předešlé kapitole popsal jaký význam mají tyto záznamy pro poznání předbělohorského civilního a zejména hrdelního městského soudnictví. Vedle ortelních manuálů apelačního soudu se jeho rozhodnutí také nacházejí v tzv. knihách apelací. Jednalo se o právní pomůcky pořizované v jednotlivých městech, do nichž se zaznamenávaly rozhodnutí apelačního tribunálu.119 Tyto knihy byly nazývané jednoduše jako „Apelace“, či „Zprávy na královskou appellaci“. 120

Vůbec rok 1548 je mezníkem v evidenci kriminality na území Čech, jelikož apelační tribunál začal mezerovitě, Dějiny královského appelačního soudu přece však soustavněji než všechny starší instituce zaznamenávat významnější civilní a trestní spory u městských soudů. Dokonce v některých případech představují ortelní manuály pražského apelačního soudu veškerou dokumentaci k předbělohorskému hrdelnímu soudnictví menších poddanských měst a městeček. Tak tomu je například na Vlašimsku, kde až na jedinou výjimku, jsou všechny trestněprávní řízení temnějších městeček zaznamenány v ortelních manuálech apelační komory. Jde o 6 vlašimských, 4 načeradecké a 3 štěpánské procesy.121 Nebo dokonce v případě poddanského městečka Sedlce, kde je soustavněji dochována civilněprávní agenda, jediným dokladem hrdelní pravomoci tamějšího soudu jsou dva dochované hrdelní procesy v ortelních manuálech apelační komory.122

Apelační tribunál byl ale odvolací instancí a celé odvolací řízení muselo být započato u soudu prvého stupně. Pravidla týkající se odvolávání do rozsudků městských soudů ve svém zákoníku formuloval Koldín, i když v podstatě shrnul normy, již v té době platné. Potom co městský soud rozhodl, nespokojená strana musela oznámit první instanci do čtrnácti dnů od vyhlášení rozsudku, že se chce odvolat k apelačnímu soudu.123 V této lhůtě bylo nutné také složit peníze důkladní, jak již zmíněno jejich výše byla původně dva kopy grošů českých, ale později se měnila. Strana musel za apelaci žádat slušně, jestliže odvolání požadovala nezdvořile, hrozila jí dle Koldína pokuta 50 kop grošů českých, z které jedna polovina propadala královské komoře a jedna polovina městu.124

Strany samozřejmě ke své újmě často lhůtu zmeškaly. Pak vznikaly opět nové soudní spory o to, zda má být odvolání připuštěno. Takové spory se nakonec i dostávaly i před apelační komoru. Ta také roku 1592 konec čtrnáctidenní lhůty posunula do poloviny dne patnáctého. Kolínský městský soud odmítal přijmout apelaci pana Myšky ze Žlunic, „poněvadž dal čtrnáct dní projíti a důklad teprve patnáctého dne, an již devatenáct hodin bylo, složiti chtěl“. Apelační soud kolínský ortel reformoval a Myškovi apelaci propustil, „poněvadž patnáctý den od učiněného rozsudku dopoledne, když ještě právo z lavic nevyvstalo, peníze důkladné složiti chtěl, což dobře učiniti mohl“.125Obdobné problémy nastávaly se skládáním důkladného. Opět, jestliže strana důkladné nesložila včas nebo složila špatnou částku, ztrácela možnost odvolání.

Po uplynutí čtrnácti dnů běžela další šestidenní lhůta, ve které stran měla podat odvolání a uvést v něm důvody apelace. Dále musel obeslat druhou stranu, aby se mohli v přítomnosti obou stran přečíst soudní akta a další důležité písemnosti.126 Když žádnou ze stran nebylo nic namítáno, městský soud za přítomnosti stran akta zapečetil a odeslal k apelačnímu soudu, jak bylo upřesněno ve Ferdinandově listu z 3. dubna 1549.

Apelační soud buď rozhodnutí soudu prvé instance zrušil a vrátil k dodatečnému projednání, potvrdil nebo reformoval, platila tedy u něj zásada apelační. Příkladem potvrzeného rozsudku může být rozhodnutí z roku 1583, kdy apelační komora potvrdila rozsudek města Kouřimi.127

Jako příklad reformovaného rozsudku může posloužit první odvolání vyřízené apelačním soudem. Jednalo se o kšaft Anny Chodovské z Chrastu. Odvolání bylo odesláno ze Starého Města pražského, tedy apelační tribunál rozhodoval podle práva staroměstského. Stranami byly pohnaný pán Jiřík Vosovský z Adlaru a původové Petr Chachek z Bukova a páni bratři Žďárští. Anna Chodovská odkázala Jiříkovi Vosovskému své dva domy spolu s veškerým nemovitým majetkem („svršky“) v domech se nacházející. Žalobci tvrdili, že však toto dědictví nabyl pod podmínkou („pod pokutou“), že s majetkem nebude „lichvit“. Soud Starého Města jejich nárok shledal oprávněným. Avšak apelační soud, ačkoli prozkoumal všechny příslušné listiny, žádnou takovou „pokutu“ v kšaftu Anny Chodovské nenašel. Staroměstští konšelé si pravděpodobně vyložili špatně ustanovení, přikazující Jiříkovi Vosovskému vydat „peníz neb jakýchžkoli věcí a potřeb z týchž domův“, kdyby tak Anna Chodovská „kšaftem svým po smrti své vydati rozkázala“. Apelační tribunál tedy ortel staroměstského soudu napravil a Jiříku Vosovskému byl ponechán zděděný majetek.128

Dalším zajímavým příkladem mezi ohromným množstvím reformovaných rozsudků může být také rozhodnutí apelační rady o odvolání proti rozsudku městské rady Nového Města pražského z roku 1554.129

Apelační soud většinou rozhodoval o odvoláních týkajících se závažných případů, Například se zabýval trestněprávními delikty proti životu a zdraví jako v uvedeném odvolání proti rozhodnutí kouřimské městské rady. Nebo dalším z mnoha set závažných případu byla například dvě rozhodnutí apelační komory, kterými roku 1549 revidovala rozsudek městské rady v Jaroměři a rozhodnutí hrdelního soudu poddanského města Strašovice o požití tortury. Trestným činem v posuzovaných případech byl delikt žhářství, což bylo jedno z nejtěžších provinění, které městské právo znalo, protože tento trestný čin ohrožoval jak život a majetek jednotlivce tak existenci celého města. Trestná byla i pouhá pohrůžka „ohněm“ a majitel domu byl trestně odpovědný i za nedbalost, kterou by způsobil vznik požáru.130 Druhé rozhodnutí navíc ukazuje, že v předbělohorském období bývala v městském hrdelním soudnictví používána tortura jako důkazní prostředek a dokonce i proti velmi mladým pachatelům. Naštěstí v tomto případě apelační soud zasáhl ve prospěch delikventa. Přiznání na mučidlech mělo nejvyšší důkazní hodnotu. O použití tortury rozhodoval městský soud rozsudkem, proti němuž bylo možné odvolání k apelační komoře.131

V uvedeném prvém případě byl jaroměřský měšťan Jan Svědík obviněn, že způsobil požár domu žalobce čili původa Jan Pulce. Soud prvé instance rozhodl v neprospěch pohnaného Jana Svědíka, jelikož bylo dokázáno, že požár vznikl nejprve ne střeše jeho domu. Apelační soud, ale rozsudek reformoval, protože Jan Pulec neprokázal, že by Jan Svědík nesl na vzniku požáru jakoukoli vinu, byť i z „nedbanlivosti“.132

Naopak v případě z roku 1610 devítiletý chlapec Jan Střížovic („pachole“), poddaný Pecha z Hodějova, dopustil trestného činu žhářství na majetku poddaného Anny Kateřiny Velemínské ze Želizan Václava Hlinovského. Nezletilý Jan Střížovic byl odsouzen k vymrskání metlami a k útrpnému výslechu. Apelační soud rozhodnutí strašovické městské rady o použití tortury napravil, zakázal útrpný výslech vzhledem k nízkému věku obviněného.133

I když ve výše uvedených případech apelační soud rozhodl ve prospěch obžalovaných, Z. Winter uvádí, že nezřídka apelační tribunál rozhodnutí v trestných věcech přitěžoval, obzvláště jednalo-li se o nehrdelní věci. Tak se prý stávalo, že odsoudil-li městský soud pro urážku na cti jednu stranu, apelační komora rozhodla, že do vězení půjdou obě strany, stejně tak nalezla-li první stolice straně za menší přečin pokutu, rada nad apelacemi ji zvyšovala. Například když klatovská městská rada odsoudila roku 1574 pohnanou stranu pro „nadávky“ do vazby na tři týdny (neděle), apelační radové „zůstavili ortel při své váze, však s tím doložením, že k těm třem nedělím ještě druhé tři nacházejí“.134 I když je pravdou, že naopak o opačné tendenci apelačního tribunálu svědčí 14 zachovaných hrdelních procesů z Vlašimska.135

Velmi často se také stávalo, že apelační komora musela několikrát napravovat rozsudek městského soudu, který stále rozhodoval o totožné věci. Tak například ve při o porušení panenství táborští konšelé rozhodli opakovaně o přísaze obžalovaného a následně apelační soud musel opakovaně rozhodnout, že tento spor náleží před soud duchovní.136

Vedle závažných případů byla apelačnímu tribunálu předkládána odvolání v naprosto nepodstatných věcech. A to i přesto, že řízení u apelačního soudu bylo zpoplatněno a mimopražské strany musely také vynakládat nemalé sumy na cestu do Prahy, takže celkové náklady na odvolání se v takových případech mohly blížit hodnotě předmětu sporu.137

Rada nad apelacemi také vydávala tzv. slepé rozsudky. Ve zvlášť těžkých kvalifikovaných právních případech požádal prvoinstanční soud radu nad apelacemi o vyřešení posuzovaného případu. Soud nižší instance postoupil apelační komoře veškerý procesní materiál bez udání jmen žalobce a žalovaného. Místo jmen sporných stran byla uváděna jména obvykle používaná v římsko-právních formulích. Apelační soud rozhodl na základě předloženého materiálu a své rozhodnutí zaslal zpět soudu, který žádal o pomoc. Ten pak většinou rozhodl podle řešení uvedeném ve slepém ortelu, který ale pro soud nižší instance nebyl závazný.138 Slepé rozsudky se zapisovaly do tzv. knihy rozsudků a tato zaznamenaná rozhodnutí byla později používána pro obdobné případy. Tak nakonec vlastně i pozdější sbírky rozsudků byly pouhým pokračováním starých rozhodnutí.139

Usnesením zemského sněmu ze dne 27. září 1575, ve kterém mimo jiné sněm zakázal povolávat před apelační soud osoby šlechtického stavu, bylo vydávání slepých ortelů zakázáno, „neb se při tom mnozí nedostatkové nacházejí“.140 Protože apelační komora rozhodovala pouze na základě písemných materiálů zaslaných soudem nižší instance, bývaly opravdu slepé ortely často nedokonalé. Také možnost požadovat vydání slepých rozsudků byla využívána takovým způsobem, že apelační soud býval ve své činnosti leckdy přetěžován závalem nezávažných případů. Městské soudy na radu nad apelacemi někdy přesouvaly odpovědnost za rozhodování pro ně nepříjemných případů. Stávalo se to zejména, když stranami sporu bývali vlivní bohatí měšťané a městská rada si nechtěla některého z nich proti sobě popudit. Využila tak možnosti požádat apelační soud o vydání slepého ortelu. Před nespokojenou stranou pak mohla argumentovat, že rozhodla v intencích slepého rozsudku apelační komory, která nemohla být podjata, protože jména sporných stran nebyla v postoupeném procesním materiálu uvedena.141

Když tedy apelační soud dospěl k rozhodnutí, zasílal svůj rozsudek k vyhlášení soudu první instance. Odvolatel musel ale za expedici spisu od apelačního tribunálu zaplatit taxu a jestli chtěl pozdržet exekuci, mohl v tomto stadiu protáhnout spor tím, že jednoduše poplatek nezaplatil, čímž k expedici nedošlo.142 Když tedy konečně ortel apelačního tribunálu došel soudu prvního stupně, bylo stranám uloženo stání a při něm zapečetěné rozhodnutí otevřeno a přečteno, čili publikováno. Obě strany nebo jejich zástupci se přesvědčili, že pečeť není porušena, jestliže rozhodnutí přinesla jedna ze stran, pak neporušenost pečetě zkoumali samotní konšelé. Apelační komora velice přísně stíhala porušení pečeti a za podvržení apelačního spisu se mohlo zaplatit i hrdlem. Například roku 1558 se nymburský měšťan Křtěný neopatrně zmínil, že ví co je obsaženo v třech apelacích, které právě došly nymburskému soudu. Neúspěšná strana jej ihned udala a pražská apelační komora okamžitě nařídila, aby nešťastný Křtěný „byl dotazován bedlivě a vyslyšen, jakby toho dosahoval, a co jest v zavřených a upečetěných appellacích vyzvězoval“. Křtěný vysvětil věc tím, že jen hádal, co je v zapečetěných rozhodnutích obsaženo a městská rada naštěstí potvrdila, že apelace byly dodány s neporušenými pečetěmi. Ještě o velkém štěstí mohl hovořit Jan Klaudius Prostějovský, který zfalšoval a nepravými pečetěmi opatřil rozkaz apelační rady do Kyjova na Moravě. Díky prosbám svých vlivných přátel byl odsouzen jen k vyhnanství.143

Rozhodnutí apelačního soudu nemuselo být ale konečné, jestliže strana byla s rozsudkem rady nad apelacemi nespokojena, mohla do deseti dnů od vynesení rozsudku žádat o revizi procesu, tj. aby do procesních akt nahlédl sám král.144 Někdy cestou revize mohl obžalovaný docílit změnu rozsudku smrti. Tak například Ondřej Mráz, který u Roudnice spáchal vraždu na Matoušovi Ježovi a byl odsouzen ke ztrátě hrdla malostranským městským soudem a apelačním tribunálem byl tento rozsudek potvrzen. Mráz, zažádal o revizi, jelikož prý se činu dopustil v sebeobraně, „poněvadž jest se násilí svému, pro obhájení života svého, témuž Matoušovi Ježovi brániti musel“. Císař rozsudek zmírnil, „maje při sobě nejvyšší ouředníky a soudce zemské“ uložil Mrázovi, aby přísahal o své nevinně, že „jest se násilí svému brániti musil“, ale zároveň mu „pro velikost skutku“ byl uložen šestitýdenní žalář jen o vodě a chlebu.145 Nebo když se revizí nezdařilo dosáhnout takového úspěchu, alespoň se odsouzenému podařilo oddálit exekuci. Jako například pan Šebestián, pražský měšťan, který roku 1571 zabil hodináře Valentína a byl odsouzen ke ztrátě hrdla, prodloužil revizí výkon rozsudku o tři roky.146

V prvních dvou desetiletích po zřízení apelačního soudu nebyly žádosti o revize příliš časté, pak se ale koncem šedesátých let začaly neúnosně množit. Proto císař Maxmilián svým mandátem zakročil vůči těm, „kteříby k takovým suplikováním slušných příčin neměli, nýbrž zoumyslně a pro nezbednost, aby se jim toliko exekucí protáhlo“.147 V případě takové bezdůvodné žádosti o revizi, platil „zoumyslný“ žadatel apelačnímu soudu pokutu. Pokuta činila pátý díl hodnoty věci, o kterou se vedl spor. Vedle pokuty měl být potrestán dvoutýdenním vězením. Neměl-li žadatel o revizi majetek, byl potrestán jen vězením, ale delším o dva týdny. Tuto délku určil komorní soud, před nímž probíhalo revizní řízení.148

Od roku 1589 bylo stanoveno, že v trestních věcech žalobce nemůže podat žádost o revizi ke králi. Původ Martin Zajíček z Hradce Králové požadoval revizi rozhodnutí apelační komory, jelikož chtěl, aby vrahovi jeho syna byl uložen těžší trest než jen vypovězení. Jeho žádost byla císařem Maxmiliánem zamítnuta, protože původ „neusiluje hrdlo odsouzeného obhajovati, než zkázy jeho hledí“.149

Maxmiliánův císařský mandát z roku 1571 byl navíc doplněn usnesením zemském sněmu konaném v létě roku 1610, jímž bylo povoleno podávat žádosti o revizi ke králi jen ve věcech, které se dotýkaly cti, hrdla a dědictví.150

Samotné revizní řízení se konalo v radě královské za přítomnosti krále, či jeho místodržícího nebo jiného úředníka, určil-li tak král. Jestliže král nepobýval v zemi, probíhalo řízení před komorním soudem. Později sněmem z roku 1575 bylo uzákoněno, že veškeré spory sročené před osobu královu (tedy i žádosti o revize rozsudků apelačního soudu) mají probíhat v zeleném pokoji na Pražském hradě, kde zasedal také komorní soud a rozhodnutí z těchto sporů mají být zapisována do register soudu komorního.151

Jelikož si strany stěžovaly, že „takové revisi v mnoha letech k vyřízení svému nepřicházejí“, zemský sněm konaný v létě roku 1600 prodloužil svým usnesením zasedání komorního soudu o tři dny a to na následující tři léta.152 Na sněmu v roce 1605 bylo toto usnesení obnoveno, ale zasedání komorního soudu prodlouženo jen o dva dny.153

O tom, že o tři dny prodloužené zasedání komorního soudu vedlo k rychlejšímu vyřizování revizí si nelze dělat iluze. Z Dačického „Pamětí“ se dozvídáme, že u soudu komorního ležely nevyřízené žádosti o revize rozhodnutí apelační komory. Teprve roku 1602 tehdejší nejvyšší hofmistr Kryštof Popel z Lobkovic začal revize vyřizovat, ale i přesto „mnohé ty revisí jako promlčené v nic přišly“.154

Revize na rozdíl od odvolání neměla odkladný účinek, kromě případů ve věcech trestních. Tedy již poté co byl vynesen rozsudek apelačního soudu mohlo se přistoupit k výkonu rozhodnutí a také byl zahájen tzv. likvidatorní proces, kterým se rozvrhovala úhrada procesních nákladů.155 A strany se mohly opět proti likvidatornímu rozsudku odvolat. Tak například roku 1558 nalezl městský soud Hradce Králové čtyři kopy „outrat“, avšak pražská apelační stolice likvidatorní rozsudek hradeckého soudu zrušila, „poněvadž Jan Nosal, jsa domácí a moha slušně přátely své, kteří sou s ním před právem stáli, v domě svém jídlem a pitím opatřiti a ctíti, jinde v domě hostinském jest s nimi jedl a pil, a tak outratu nemírnou a zbytečnou jest učinil“.156


[ZPĚT]


1Průvodce po Ústředním archivu ministerstva vnitra. In: Sborník archivních prací 2. Praha 1982, s. 81.

2ADAMOVÁ, K.: Apelační soud v Českém království v letech 1548 – 1651. In: Pocta akademiku Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám. Praha 1975, s. 101.

3ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 108.

4RAYANTOVÁ, M.: Ladislav II. Popel z Lobkovic jako první president apelačního soudu. In: Stavovský odboj roku 1547. Sborník příspěvků z vědecké konference konané v Pardubicích 29. - 30. 9. 1977, Pardubice - Praha 1999, s. 186.

5ŠTARHA, I.: Okruh znojemského městského práva. Jižní Morava, sv. 5, 1969, s. 85.

6„..jestližeby se komu zdálo, žeby skrze soudy a ortele v městech našich královských obtěžován byl...“, viz Sněmy české II., s. 547.

7ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 102.

8ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 102.

9MALÝ, Dějiny českého a československého práva,. s.64; KAPRAS, J.: Právní dějiny zemí Koruny české II. / 1. Praha 1913, s. 422.

10KAPRAS, Přehled právních dějin, s.156.

11ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 102; ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 6.

12ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 102 – 103; ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 6.

13RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 186 – 187.

14ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 103.

15RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 188.

16KALOUSEK, České státní právo, s. 295.

17MALÝ, Dějiny českého a československého práva, s.64.

18TIEFTRUNK, Odpor stavův českých, s. 348.

19GLÜCKLICH, J.: Nová redakce zemského zřízení království českého z posledních let před českým povstáním. Brno 1936, s. XLVI.

20GLÜCKLICH, Nová redakce zemského zřízení, XLVI – XLVII.

21KINDL, V.: Příležitost k získání a uplatnění právnického vzdělání a právních vědomostí v Čechách do počátku dvacátých let 15. století. In: Dějiny právnického stavu a právnických profesí. Praha 1999, s, 85.

22KINDL, V.: K problematice uplatněni právních poznatků v Čechách a na Moravě v 15. a 16. století. In: Dějiny právnického stavu a právnických profesí. Praha 1999, s. 99.

23KIDNL, Příležitost k získání a uplatnění právnického vzdělání, s. 85.

24KINDL, K problematice uplatněni právních poznatků, s. 99.

25„Jestližeby také při které osobě z těch rad našich nedbanlivost neb nepilnost seznána byla, tehdy aby jmenovaný Ladislav Popel k němu o to promluvil, a nechtělaliby táž osoba od toho přestati, tehdy aby to na nás vznesl a nám oznámil“.Viz: Sněmy české II, s. 546.

26Sněmy české II, s. 545.

27ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 106.

28Sněmy české II, s. 547.

29KŘEPELKOVÁ, A.: Apelační soud. 1548 – 1783 (1788). Inventář. Praha, státní ústřední archív, 1964, s. 1.

30ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 106.

31Sněmy české II, s. 546.

32ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 104.

33KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 229.

34VANĚČEK, Dějiny státu a práva, s. 163.

35KAPRAS, Právní dějiny zemí Koruny české II / 1, s. 353.

36Poslední z těchto dochovaných „manuálů ortelních“ končí orkem 1671. “Ortelové a naučení“, která pak na ně navazují po roce 1682, jsou poněkud jiného typu. Jejich pečlivější úprava, úhlednější písmo a pečlivé rozepisování každého případu ukazují, že jde o knihy definitivní trvalé platnosti. V této době jsou k jednotlivým ortelům připisována do knih i tzv. „missiva“, totiž úřední pokyny apelačního soudu adresátovi, jak má být ortel vyhlášen a proveden. Viz: NUHLÍČEK J. a kol.: Státní ústřední archív Praha. Průvodce po archivních fondech II. Praha 1955, s. 92.

37NUHLÍČEK, Průvodce po archivních fondech , s. 92.

38Sněmy české II, s. 547 – 548.

39Sněmy české II, s. 548.

40Sněmy české II, s. 546.

41ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 106.

42Sněmy české II, s. 547.

43„ ...aby Ladislav Popel mezi jmenovanými radami našimi přední místo držel a první v přímluvách byl...“Viz: Sněmy české II, s. 545.

44Sněmy české II, s. 547.

45Sněmy české II, s. 547.

46Sněmy české II, s. 548.

47Zejména byl určen třiceti královským městům, byli to: Litoměřice, Hradec (Králové), Žatec, Kadaň, Mělník, Louny, Čáslav, (Halvíčkův) Brod, Klatovy, Vodňany, Jaroměř, Slaný, Nymburk, Kolín, Sušice, Domažlice, Polička, Beroun, Písek, Dvůr (Králové),Stříbro, Chrudim, (Vysoké) Mýto, Kouřim, Tábor, Most, (Kutná) Hora, Plzeň, (České) Budějovice, Ústí (nad Labem). Viz: Sněmy české II, s. 548.

48WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 694.

49WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 694.

50ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 406.

51ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 406 – 407.

52ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 408.

53WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 694.

54ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 408.

55povoluje se, které appellací do Prahy neb do jiného města královského prvé šly, aby přede při tom zůstaveny byly, než kdožby na orteli, do kteréhož by tak města appelloval, přestati nechtěl, bude toho každý vůli jmíti, aby předse na hrad Pražský appellací vzal.“ Viz: ČELAKOVSKÝ, J.: O soudní pravomocnosti panovníka a jeho úředníkův nad církevními korporacemi a královskými městy. Právník, roč. 17, 1878, s. 737 – 738.

56ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 408.

57ČELAKOVSKÝ, Privilegia měst pražských, s. 414 – 425.

58Pán Jan z Perštejna pardubické radě doslova napsal: „:Poněvadž JKM. Měst Pražských appellací i také všech jiných měst v tomto království před osoby zřízené na místě JKMti potáhnouti ráčil, vidí mi se, že takové vrchní právo na mne jako na pána jest přišlo. A protož jestliže by která pře cizích lidí aneb z města před právo vaše přišla, tomu abyste oznámili a applellací k vrchnosti práva na mne ukázali; a já také na tom sem, všecka městečka svá k appellaci ku právu vašemu podati..“ Viz: SAKAŘ, Dějiny Pardubic nad Labem, s.87.

59PÁNEK, J.. PROCHÁZKOVÁ, E.: Hrdelní soudnictví města Sedlčan v 15. – 16. století. Sedlčanský sborník, roč. 3 (Vlastivědný sborník Podbrdska, roč. 16), 1979, s.29 – 30.

60HOFFMANN, F.: K oblastem práv městských. In: Studie o rukopisech XIV. Praha 1975, s. 50.

61MALÝ, K některým obecným otázkám trestního práva, s. 204.

62HOFFMANN, K oblastem práv městských, s. 50.

63HOFMANN, K oblastem práv městských, s. 51.

64SAKAŘ, Dějiny Pardubic nad Labem, s. 88.

65KALOUSEK,.České státní právo, s. 295.

66Sněmy české IV, s. 271.

67HOFFMANN, K oblastem práv městských, s. 50.

68K přípisu ze 7. listopadu 1598 zaslaném brněnskou soudní stolicí do Kyjova autor sbírky připsal: „Na poručení Jeho Milosti Císařské rad nad apelacími zřízených na domácím právě někdy vejpověď učinili s vejhradou práva zdejšího brněnského se dopouští, jakž se stalo v městě Kyjově.“ Viz: ČELAKOVSKÝ, J.: O právních rukopisech města Brna. Časopis musea království českého, roč. LVI, 1882, s. 510.

69ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 7.

70KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy a sjezdy moravské II. Brno 1902, s. 121.

71JORDÁNKOVÁ, H., SULITKOVÁ, L.: Předbělohorské soudy na Moravě. Časopis Matice moravské, roč. CXIII, Brno 1994, s. 247.

72JORDÁNKOVÁ, SULITKOVÁ, Předbělohorské soudy na Moravě, s. 247 – 248.

73JORDÁNKOVÁ, SULITKOVÁ, Předbělohorské soudy na Moravě, s.241 – 242.

74KAMENÍČEK, F.: Archivní rozhledy. Časopis Matice moravské, roč. 16, 1892, s. 243.

75KAMENÍČEK, Archivní rozhledy, 1892, s. 243.

76Podle libeňských smluv směl Matyáš užívat titul českého krále, viz: KAMENÍČEK, Archivní rozhledy, 1892, s. 241.

77KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 121.

78KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 476 – 477.

79KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 480.

80Jednalo se zejména o čl. 11., kterým byl opět potvrzen zákaz odvolávat se moravských poddaných k české kanceláři čili i k apelačnímu soudu. Dále čl. 12., aby pře, které náležely soudům městským nebyly projednávány jak českou kanceláří tak radou nad apelacemi a jestliže by k tomu došlo, aby taková rozhodnutí nebyla platná. Čl. 13, aby rozsudky městských soudů, které budou schváleny v náležité době vyšším právem nebo radou nad apelacemi, zůstávaly v platnosti. Čl. 18, aby při apelacích byl brán zřetel na práva, pořádky a zvyklosti města, jehož se ortel týká. Dohoda se i v jiných článcích dotýkala výkonu soudnictví a tak i nepřímo apelační komory, zejména článek 19 a 20, na základě nichž měly být případně i u apelačního soudu zastaveny všechny pře, které se týkaly obyvatel Moravského markrabství a jejich statků, které neležely v Čechách. Viz: KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s 482 – 483.

81KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 486.

82KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 479.

83Naopak o tom, že čeští stavové byly ochotni osazovat moravskými rodáky úřady v Čechách, svědčí přijetí článku 27, který zakotvoval povinnost obsazovat vyšší i nižší úřady v Českém království zástupci s obou zemí, jak tomu bylo doposud s úřady na Moravě. Viz: KAMENÍČEK, Zemské sněmy II, s. 483.

84KAMENÍČEK, F.: Archivní rozhledy. Časopis Matice moravské, roč. 18, 1894, s. 50 – 52.

85RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 191.

86ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 8; RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 191.

87ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 8.

88ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 9.

89RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 191.

90RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 192.

91http://www.libri.cz/databaze/archivari/list.php?od=k&start=1&count= (poslední přístup duben 2004)

92AUERSPERG, J. Geschichte des königlichen böhmischen Appellationsgerichtes. Prag 1805, s. 21. 22.

93AUERSPERG, Geschichte, s. 19.

94Své zkušenosti z působení u apelačního tribunálu mohl využít, když byl v roce 1608 vyl zvolen zemským sněmem do komise, která měla za úkol srovnat právo městské s právem zemským a po jejím splynutí s komisí určenou k opravě zřízení zemského, stal se členem i komise této. Viz: GLÜCKLICH, Nová redakce zemského zřízení, s. XXV.

95PALACKÝ, F. Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků. Doplnil J. Charvát. In: Dílo Františka Palackého I. Praha 1941, s. 376.

96HALADA, J. Lexikon české šlechty. Erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha 1999, s. 76 – 77; http://ottazlosu.wz.cz/budovec.htm (poslední přístup duben 2004)

97DAČICKÝ Z HESLOVA, M.: Prostopravda (ed. E. Petrů). Paměti (ed. E. Pražák). Praha 1955, s. 369.; http://ottazlosu.wz.cz/popravy2.htm (poslední přístup duben 2004)

98RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 192.

99MAŠEK, P.: Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. Praha 1999, s. 176.

100ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 47.

101RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 189 – 190.

102RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 199 – 200.

103RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 200.

104Vzestup rodu následně pokračoval v osobě jeho druhorozeného syna Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, který se stal roku 1599 nejvyšším kancléřem, roku 1621 obdržel řád zlatého rouna a v roce 1623 byl za své zásluhy o habsburskou dynastii povýšen i s mužskými a ženskými nástupci do stavu říšských knížat a o rok později získal postavení vladaře lobkovického domu.. Viz: RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 189 – 202.

105PALACKÝ, Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, s. 373, 382.

106RAYANTOVÁ, Ladislav II. Popel z Lobkovic, s. 190.

107ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 47.

108MAŠEK, Modrá krev, s. 135.

109ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 47.

110MAŠEK, Modrá krev, s. 174.

111ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 47.

112DAČICKÝ Z HESLOVA, Paměti, s. 322.

113ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 48.

114DAVID, P., SOUKUP, V. 888 hradů, zámků, tvrzí České republiky. Praha 2002, s. 31.

115ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 48.

116ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 22,48; HALADA, Lexikon české šlechty, s. 575.

117PÁNEK, Politický systém předbělohorského českého státu, s. 52.

118ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 14.

119ČAPEK, J., LŮŽEK, B.: Názvosloví městských knih v severovýchodních Čechách. Sborník archivních prací, roč.18, č. 2, 1968, s.465.

120Latinsky: Liber appellacionum“, německy: Appelationsfragen, Apostoli an die Appelation, Berichtssachen an die Appelation, Berichtssachen an den Appeltionsstuhl, Bericht und Solicitationssachen. Viz: ČAPEK, LŮŽEK, Názvosloví městských knih, s. 465.

121PÁNEK, J.: Hrdelní soudnictví na Vlašimsku v 16. – 17. století. Sborník Vlastivědných prací z podblanikca, roč. 23, 1982, s. 171.

122PROCHÁZKOVÁ, E.: Hrdelní soudnictví městeček Prčice a Sedlce v 16. – 18. století. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, roč. 24, 1983, s.243.

123Žádost o apelaci se i po zřízení apelační komory přednášela dle místních zvyklostí. Strana buď přímo soudu nebo purkmistrovi v úředních hodinách většinou oznámila ustálenou formuli, která například zněla: „Nepřestávám na orteli Vašich Milostí a k vrchnímu právu se odvolávám, příčiny proti témuž orteli složím nebo povím a spomocného nebo důkladu (stran uvedla aktuální výši soudního poplatku) při tomto ohlášení skládám nebo složím. Viz: WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 694.

124MALÝ, K.: Trestní právo v Čechách v 15. – 16. století. Praha 1979, s. 77.

125WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 695.

126ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 104.

127Krčmář Vavřinec Škrábek podal k městské radě Kouřimi žalobu na pana Bílka, kterého obvinil z výtržnosti. Podle žaloby přišel Bílek ke Škrábkovi do krčmy a Škrábka „zsekal a zranil když on ležel a spal“. Bílek vypověděl, že se dozvěděl, že se prý Škrábek dopustil „mordu“. Kouřimská městská rada uznala Bílka v plném rozsahu vinným deliktem výtržnosti a uložila mu trest vězení. Viz: ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 103.

128ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 14 – 15.

129Měšťan Nového Města Jiřík Čelechovec chtěl dosáhnout neplatnosti kšaftu svého bratra Jana Čelechovce. Tvrdil, že kšaft, ve kterém Jan Čelechovec na Jiříka nepamatoval, je „nepořádný“. Městské rada Nového Města pražského zamítla v roce 1554 odpor Jiříka Čelechovce a kšaft stvrdila. Jiřík se odvolal do rozhodnutí novoměstské rady. Apelační komora Jiříkovu odvolání vyhověla a rozhodla, že kšaft nebyl učiněn před svědky a ani nebyl opatřen pečetěmi, nebyl tedy učiněn v souladu s městském právem. Výrok rozsudku apelačního soudu zněl: „Z té příčiny týž kšaft se zdvihá a on Jiřík Čelechovec, jakožto bratr při nápadu se zůstavuje“ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 105.

130VANĚČEK, V., MALÝ, K.: Prameny k dějinám státu a práva v Československu. Část 2. Do Bílé hory. Praha 1977, s. 187.

131ADAMOVÁ, SOUKUP, Prameny k dějinám práva v českých zemích, 161.

132VANĚČEK, MALÝ, K.: Prameny k dějinám státu a práva, do Bílé hory, s. 187 – 188.

133PÁNEK, PROCHÁZKOVÁ, Hrdelní soudnictví města Sedlčan, s. 52.

134WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 767 – 768.

135U tří deliktů není znám rozsudek městského soudu, každopádně apelační soud všechny potvrdil. V dalších pěti případech se žalobcům nepodařilo původní provinění prokázat, a proto byli domnělí pachatelé zcela očištěni od nařčení, popřípadě postiženi velmi mírně. Tak židovský obchodník, který bezděky koupil kradené zboží, je musel vrátit majiteli proti zaplacení kupní ceny a pacholek, který se dopustil neúmyslného zabití, byl odsouzen k osmitýdennímu vězení, a to pouze za nebezpečné hození kamenem. Také ve všech ostatních procesech zachovala rada nad apelacemi umírněný postup. Za vyhrožování stihla provinilce pouze čtyřtýdenní vazba, načež byl propuštěn pod rukojmím a slibem zachování pokoje. Pachatel blíže neurčeného „poškození“ musel dát odškodné v hotových penězích, podobně za zabití poddaného jiným poddaným se stalo trestem finanční zadostiučinění. Vězení v délce čtyř týdnů postihlo pachatele vážnější urážky na cti a vloupání do cizího domu spojené s krádeží potravin bylo po přihlédnutí k polehčujícím okolnostem potrestáno podmíněným trestem smrti a nucenými pracemi. Pouze jednou zakročil apelační tribunál s neúprosnou přísností, když chtěl městský soud ze sousedské náklonnosti zahladit obvinění z vraždy bez zřetele k nápadným indiciím. Tehdy apelační radové zrušili osvobozující rozsudek a nařídili výslech útrpným právem. Bohužel se nedochovalo s jakým výsledkem tento hrdelní spor skončil. Viz: PÁNEK, Hrdelní soudnictví na Vlašimsku v 16. – 17. století, s. 171.

136WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 699.

137Například v roce 1561 rozhodla městská rada Nového Bydžova, že Jan Vodička je povinen složit do čtrnácti dnů od vynesení rozsudku u městské rady Nového Bydžova 15 českých grošů za saně dřeva, které mu prodal Matěj Mydlář. Vodička se odvolal k apelačnímu soudu, jelikož považoval předání mu dřeva M. Mydlářem za darování, a proto nechtěl zaplatit kupní cenu 15 českých grošů. Rada nad apelacemi odvolání zamítla a rozsudek městské rady Nového Bydžova potvrdila. Viz: ADAMOVÁ, Apelační soud , s. 104.

138ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 110.

139ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 17.

140Sněmy české IV, s. 271.

141ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 110.

142KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 229.

143WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 700.

144KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 229; Z. Winter uvádí devítidenní lhůtu, viz: WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 701.

145ZDENĚK, Dějiny královského appelačního soudu, s. 21.

146WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 768.

147Sněmy české III,, s. 607.

148ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 109.

149WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 768.

150GLÜCKLICH, Nová redakce zemského zřízení, s. 349.

151KALOUSEK, České státní právo, s. 116.

152Sněmy české X, s. 45 – 46.

153ADAMOVÁ, Apelační soud, s. 109.

154„Na soudu komorním v království Českém na hradě pražském některé rozepře od dávna zastaralé, od někdy prvnějších rad Jeho Milosti císařské krále českého nad apelacími na vlastní osobu Jeho Milosti odvolané, což revisí sluje, vyřizovány jsou teprva, a na to nastupováno jest skrz pana Kryštofa Popela z Lobkovie, tehdáž nejvyššího hofmistra téhož království, a nemálo peněz od toho vybráno. O což odpory vzešly, a mnohé ty revisí jako promlčené v nic přišly, a kdo co z toho dostati mohl, ten vzal.“ Viz: DAČICKÝ Z HESLOVA, Paměti, s. 289.

155KLABOUCH, Staré české soudnictví, s. 229.

156WINTER, Kulturní obraz českých měst II, s. 707.